|
|
|
|
|
PWSV | Vol. 5 No. 1 2008 | Dokument | Jan Adamec Václav Kopecký, Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo, Praha, 1960VÁCLAV KOPECKÝ PRAHA Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ POLITICKÉ LITERATURY Základem této publikace je přednáška, kterou soudruh Václav Kopecký pronesl ve Vysoké stranické škole ÚV KSČ. © Václav Kopecký 1960 Věnováno 15. výročí osvobození Československé republiky Sovětskou armádou a 40. výročí založení KSČ OBSAH Kapitola I 28. ŘÍJEN R. 1918. DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU ČSR. ÚLOHA ČSL. LEGIÍ V RUSKU. POKUSY O RESTAURACI HABSBURKŮ Kapitola II POLITICKÁ PŘEDHISTORIE SNAH O ČSL. STÁTNÍ SAMOSTATNOST. PALACKÝ, HAVLÍČEK, RIEGER. ROZCESTÍ NA PŘECHODU DO 20. STOLETÍ Kapitola III POLITIKA ČESKÉ BURŽOASIE V DOBĚ RAKOUSKOUHERSKA. KRAMÁŘ A MASARYK. ŠVEHLA, ŠRÁMEK, KLOFÁČ Kapitola IV ČESKÉ DĚLNICKÉ HNUTÍ A OPORTUNISMUS SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE. O STARÝCH SOC. DEM. PŘEDÁCÍCH. VELKÁ POLITICKÁ OSOBNOST BOHUMÍRA ŠMERALA Kapitola V BOJ O TŘÍDNÍ CHARAKTER ČSR. VLNA NACIONALISMU PO 28. ŘÍJNU 1918. SOC. DEM. LEVICE. PROSINEC ROKU 1920. ZALOŽENÍ KSČ V KVĚTNU ROKU 1921 Kapitola VI BUDOVÁNÍ ČSR JAKO KAPITALISTICKÉHO STÁTU. MĚŠŤÁCKÉ POLITICKÉ STRANY ČESKÝCH ZEMÍ. GAJDA A STŘÍBRNÝ. POKUSY O NACIONÁLNÍ FAŠISMUS Kapitola VII ÚLOHA „HRADU. BENEŠ JAKO PRESIDENT REPUBLIKY NAD RAKVÍ T. G. MASARYKA. O FERDINANDU PEROUTKOVI. REAKČNÍ SEPARATISMUS NA SLOVENSKU. VÝVOJ POMĚRŮ V POLITICKÉM TÁBOŘE NĚMECKÉ BURŽOASIE Kapitola VIII PRAVDA O DEMOKRACII A SOCIÁLNÍCH POMĚRECH V MASARYKOVĚ REPUBLICE. ZBÍDAČOVÁNÍ DĚLNICTVA. ROZTŘÍŠTĚNOST ODBOROVÉHO HNUTÍ. POSTAVENÍ ROLNICTVA Kapitola IX 20 LET HRDINNÉ ČINNOSTI KSČ ZA PRVNÍ REPUBLIKY. MASOVÉ REVOLUČNÍ ORGANISACE. ÚLOHA STRANY V ZÁPASE S FAŠISMEM A V OBRANĚ REPUBLIKY Kapitola X MNICHOV A KAPITULANTSKÁ ZRADA ČSL. BURŽOASIE V R. 1938. ZÁPADNÍ EMIGRACE PROFIL BENEŠOVY ČSL. VLÁDY V LONDÝNĚ. VÝVOJ VĚCÍ V PROTEKTORÁTE. ÚLOHA EMANUELA MORAVCE. UTVOŘENÍ T. ZV. SAMOSTATNÉHO SLOVENSKÉHO STÁTU Kapitola XI BOJ KSČ PROTI HITLEROVSKÝM OKUPANTŮM. ČINNOST VEDENÍ STRANY V MOSKVĚ. HRDINSTVÍ KOMUNISTŮ V ZÁPASE S NACISTICKÝM TEROREM. PŮSOBENÍ STRANY NA SLOVENSKU Kapitola XII NAŠE ÚČAST V ČINNOSTI SLOVANSKÉHO VÝBORU V MOSKVĚ Kapitola XIII PODEPSÁNÍ ČSL.SOVĚTSKÉ SPOJENECKÉ SMLOUVY 12. PROSINCE 1943 V MOSKVĚ. JEDNÁNÍ S DREM BENEŠEM V MOSKVĚ O BUDOUCÍCH POMĚRECH V OSVOBOZENÉ REPUBLICE. FORMOVÁNÍ ČSL. ARMÁDNÍHO SBORU V SSSR. TVOŘENÍ PARTYZÁNSKÝCH ODDÍLŮ NA SLOVENSKU A V ČESKÝCH OBLASTECH Kapitola XIV NĚKOLIK SVĚDECTVÍ K SLAVNÉ HISTORII SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO POVSTÁNÍ Kapitola XV JEDNÁNÍ S PŘEDSTAVITELI SLOVENSKÉ NÁRODNÍ RADY. OSVOBOZOVÁNÍ ČSL. ÚZEMÍ VÍTĚZNOU SOVĚTSKOU ARMÁDOU. USTAVENÍ NÁRODNÍ FRONTY V MOSKVĚ. KOŠICKÁ VLÁDA A JEJÍ PROGRAM Kapitola XVI 9. KVĚTEN 1945. POČÁTEK NOVÉ EPOCHY ŽIVOTA ČSR. NOVÉ ÚZEMNÍ POSTAVENÍ ČSR. VYŘEŠENÍ BRATRSKÉHO POMĚRU ČECHŮ A SLOVÁKŮ. ČSR PŘÍKLADEM VNITŘNÍHO NÁRODNOSTNÍHO SOULADU Kapitola XVII VÝVOJ OD NÁRODNÍ A DEMOKRATICKÉ REVOLUCE K REVOLUCI SOCIALISTICKÉ V LETECH 1945 – 1948. VÍTĚZNÝ ÚNOR 1948 Kapitola XVIII UDÁLOSTI PO ÚNORU 1948. PŘÍPAD JANA MASARYKA. ÚTĚK REAKČNÍCH MINISTRŮ NA ZÁPAD. NÁRODNÍ FRONTA Kapitola XIX NĚKTERÉ PROBLÉMY IDEOLOGICKÉ A KULTURNÍ. II. SJEZD SVAZU ČSL. SPISOVATELŮ. BOJ PROTI REVISIONISMU Kapitola XX DOVRŠENÍM SOCIALISTICKÉ VÝSTAVBY V NAŠÍ VLASTI K USKUTEČNĚNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY JAKO REPUBLIKY SOCIALISTICKÉ I 28. ŘÍJEN R. 1918 DĚJINNĚ OKOLNOSTI VZNIKU ČSR ÚLOHA ČSL. LEGIÍ V RUSKU POKUSY O RESTAURACI HABSBURKŮ 28. říjen je dnem výročí
vzniku naší Československé republiky. Tentokráte se chápeme 28. října, abychom
vzpomenuli vzniku Československé republiky v r. Pokud jde o výročí vzniku Československé republiky, bylo již z kampaně, kterou k tomuto výročí rozvinul západní rozhlas a čsl. reakční emigrace, patrno, že při hodnocení 28. října r. 1918 se v letošním roce budou s plnou silou opakovat naše známé spory s reakčními buržoasními falšovateli historické pravdy. Podstata těchto sporů spočívá v tom, že reakční falšovatelé historické pravdy se snaží namlouvat, jako by uskutečnění československé státní samostatnosti v říjnu r. 1918 bylo dílem osvoboditelské úlohy západních mocností Francie, Anglie a Spojených států amerických, zvítězivších v r. 1918 nad ústředními mocnostmi Německem a RakouskoUherskem, a jako by se o vytvoření Československé republiky ve spojení se západními mocnostmi zasloužili t.zv. osvoboditelé T. G. Masaryk, Eduard Beneš, Milan Rastislav Štefánik. Naproti tomu my tvrdíme, že uskutečnění čsl. státní samostatnosti a vytvoření Československé republiky 28. října r. 1918 bylo dílem revolučního národně osvobozeneckého hnutí československého lidu, národně osvobozeneckého hnutí, které v celém RakouskoUhersku bylo podníceno vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu r. 1917. Nezvratnou pravdivost svého tvrzení o vzniku ČSR v říjnu r. 1918 my opíráme o historická fakta. Takovým historickým faktem je to, že západní mocnosti v r. 1918 vpravdě nechtěly rozbití RakouskoUherska jako velkého podunajského soustátí, jehož výhod si byly vědomy z hlediska všeobecných 9 imperialistických zájmů a po 7. listopadu r. 1917 i s hlediska třídních zájmů evropské a světové buržoasie. A historickým faktem je to, že také rakousko-uherská císařská vláda ve Vídni nemyslila, že v říjnu r. 1918 končí její moc nad českými zeměmi a Slovenskem a že habsburská monarchie končí svou staletou existenci. Nemyslil to ani maďarský hrabě Julius Andrassy, poslední ministr zahraničních věcí Rakousko-Uherska, když 28. října r. 1918 ve své notě západním mocnostem oznamoval přijetí podmínek týkajících se postavení národů v Rakousko-Uhersku. Historickým faktem je, že ukončení moci rakousko-uherské vlády nad českými zeměmi a Slovenskem se 28. října r. 1918 stalo v důsledku spontánního národního povstání českého a slovenského lidu. Mnozí z nás jsme byli svědky událostí 28. října r. 1918 a viděli jsme, jak český lid v Praze již ráno 28. října si znění Andrassyovy noty vyložil tak, že masy lidu nastupovaly na Václavské náměstí a do pražských ulic a začaly strhávat s úředních budov emblémy rakouskouherské monarchie, známého černého dvojorla, takže do poledních hodin byly již všechny úřední budovy zbaveny znaků rakouskouherské monarchie a byly vyzdobeny podobně jako všechny druhé domy prapory červenobílými nebo prapory slovanské trikolory. Jen pro zajímavost chci poznamenat, že při odstraňování orlíčků v den 28. října 1918 zůstal veliký rakouský dvojorel jedině na domě U hybernů proti Obecnímu domu, poněvadž se pokládal za uměleckou součást této vzácné stavitelské památky empirového slohu. Pokud jde o barvu praporů, je známo, že národní český prapor byl dvojbarevný, červenobílý. Proto měl Havlíček heslo, které si stvořil ve verších: „Moje barva červená a bílá, moje heslo: poctivost a síla. Avšak velmi oblíbeným praporem, jenž byl za Rakouska demonstrativně nošen, byl trojbarevný, červenomodrobílý prapor, slovanská trikolora, symbol slovanského bratrství. Čeští rusofilové nosili slovanskou trikoloru demonstrativně i proto, že to byl prapor carského Ruska. Slováci měli vždy jako svůj národní prapor — slovanskou trikoloru. Nutno říci, že člověk, který pak navrhoval státní prapor ČSR, musil být velmi důvtipný, když přišel na to: zkombinovat český prapor červenobílý a slovanskou trikoloru tak, že do bíločervené podélné dvojbarvy vmontoval modrý klín. Na ulicích Prahy a československých měst probíhal 28. říjen r. 1918 jako den převratu v živelném nadšení a za takových nálad, jež byly zachyceny ve známém popěvku: „Bourali jsme vesele — to Rakousko zpuchřelé. Česká nacionalistická buržoasie se pečlivě starala, aby dělnické a lidové masy nenapadlo opakovat 14. říjen r. 1918, kdy Socialistická rada učinila pokus o to, aby dělnická třída stanula v čele národně revolučního hnutí a vedla je k svržení rakouskouherské monarchie a k vyhlášení československé samostatnosti. Česká buržoasie se starala, aby 28. říjen r. 1918 probíhal sice za hlučného jásotu, avšak aby nedocházelo k výbuchům zloby proti rakušáckým služební 10 kům, k výbuchům, jež by mohly nabývat povahy odporu nejen proti feudalismu a cizovládě, ale i odporu proti buržoasii, proti kapitalismu. Buržoasní aranžéři to zařídili tak, aby manifestující masy českého lidu 28. října procházely ulicemi Prahy za zpěvu známých Hašlerových písní „Já jsem si ten kvíteček za čepici dal, abych na svou panenku stále vzpomínal anebo „Pětatřicátníci, hoši jako květ, na ty byla radost vždycky pohledět a pod. 28. říjen r. 1918 probíhal tak za velkého strachu buržoasie, ale probíhal klidně, beze srážek a probíhal za všeobecného opojení nacionálním nadšením. Chci vzpomenout toho, že když
jsme 10. května 1945, po návratu do Prahy, slyšeli vypravování o tom, jak to v
Praze začalo 5. května 1945, zdál se nám počátek Pražského povstání v den 5.
května r. 1945 podobný 28. říjnu 1918. Pražský lid, domnívající se 5. května,
že po smrti Hitlerově 2. května Málo známou historickou skutečností je, že rakouskouherská císařská vláda ve Vídni učinila pokus násilně zvrátit převrat v českých zemích, provedený 28. října 1918. V noci z 28. října na 29. říjen r. 1918 bylo o tom vedeno jednání mezi vídeňskou vládou a c. k. místodržitelstvím v Praze. Místodržitelem byl hrabě Max Coudenhove, jehož manželka Mary byla v Praze proslulá pro své provokativní německorakušácké chování a byla předmětem nenávistných vtipů a anekdot. Výsledkem tohoto jednání mezi pražským místodržitelstvím a vídeňskou vládou bylo to, že do budovy Zemského vojenského velitelství v Praze III byli dopoledne 29. října 1918 povoláni čeští důstojníci a zvláště důstojníci auditoři, aby obnovili přísahu věrnosti císaři a rakouskouherské říši. Mne na to upozornil jeden můj spolužák z právnické fakulty, který jako důstojník byl přidělen k vojenské justici, a poněvadž jsem tehdy byl za studií současně úředníkem Zemského výboru a úřadoval jsem právě v budově, která byla v rohu náměstí za Mikulášským kostelem vedle budovy Zemského vojenského velitelství, mohl jsem všechno, co se tu dopoledne 29. října 1918 dělo, vidět a účastnit se toho. Na nádvoří budovy Zemského vojenského velitelství v Praze III byly dopoledne 29. října 1918 zformovány maďarské vojenské oddíly, aby šly na 11 ulice Prahy zastrašit povstavší český lid. Byly to ony maďarské vojenské oddíly, které 14 října 1918 nastoupily v Praze do ulic a na důležitých místech postavily pyramidy z bajonetů a utvořily kordony, zamezující postup demonstrantů. Fakticky to byly velmi slabé vojenské oddíly, a kdyby 14. října 1918 byla existovala revoluční rozvědka, zjistila by, že by bývalo bylo pro pražské dělnictvo hračkou 14. října 1918 překonat odpor maďarských vojenských oddílů a 14. říjen r. 1918 učinit vítězným namísto 28. října r. 1918. Pro zajímavost uvádím, že když lidé v Praze 29. října 1918 dopoledne zvěděli, co se připravuje v budově Zemského vojenského velitelství v Praze III, vnikli na nádvoří budovy a přemlouvali maďarské vojáky, aby odepřeli poslušnost rakouským německým velitelům. Maďarským vojákům, zrevolucionovaným též válečnou bídou, bylo slíbeno, že budou moci odejít na Hlavní nádraží, tehdy nádraží císaře Františka Josefa I., tam že dostanou buřty a pivo a budou zvláštními vlaky přepraveni do Budapešti ke svým ženám a dětem. Po krátkém vyjednávání bylo pak vidět, jak maďarské vojenské oddíly odcházejí za pozdravů českého obecenstva na Hlavní nádraží. Jistě by se to bylo podařilo i 14. října 1918. Avšak není sporu o tom, že 14. říjen r. 1918 jako národně revoluční akce českého dělnictva byl některými činiteli Socialistické rady vědomě zfušován, aby v Praze nebyl proveden do důsledků a aby se uskutečnění čsl. samostatnosti 28. října r. 1918 mohlo díti za hegemonie české buržoasie, které dělali přisluhovače nacionalisticky smýšlející předáci soc. dem. a nár. soc. strany. Socialistická rada, která připravovala 14. říjen 1918, byla složena tak, že její výzvy podepisovali: za sociální demokracii Bohumír Šmeral, Josef Stivín a Rudolf Bechyně, za nár. soc. stranu Jiří Stříbrný a Emil Franke a kromě nich pak Louisa Landová-Štychová. Nepochybně 14. říjen 1918 jako převratnou akci myslili upřímně soudruzi Šmeral a Landová-Štychová. Avšak Bechyně, Stříbrný a Franke byli vědomými sabotéry 14. října 1918. Mohlo se zdát podivné, že se pak „muži 28. října stali: dr. František Soukup, ačkoli vedoucím činitelem Čsl. soc. dem. strany byl tehdy Gustav Habrman; a Jiří Stříbrný, ačkoli předsedou národně sociální strany byl Václav Klofáč. „Mužem 28. října se stal také Antonín Švehla, ačkoli vedoucím představitelem Čsl. agrární strany byl tehdy František Staněk; a „mužem 28. října se stal dr. Alois Rašín, ačkoli předsedou národní strany svobodomyslné, přejmenované ku konci války na státoprávně demokratickou, byl dr. Karel Kramář. Na doklad toho, jak spontánně československý lid prováděl převrat 28. října 1918, budiž uvedeno, že krátce před 28. říjnem jeli domácí vůdčí představitelé českých stran přes Vídeň do Ženevy, aby se tam setkali s dr. Benešem. V této delegaci byli Kramář, Staněk, Klofáč, Habrman a mimo dra Scheinera jako starosty České obce sokolské i Preiss za Živnobanku a Svoboda za Agrární banku. 28. říjen 1918 se jako dílo čsl. lidu udal tak nečekaně, 12 že namísto nepřítomných vedoucích představitelů českých politických stran se oficiálními „muži 28. října stali: Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný a spolu s nimi pak dr. Vávro Šrobár jako Slovák. K této zmínce o cestě představitelů českých politických stran do Švýcarska v říjnu r. 1918 bych chtěl poznamenat, že jeden rakouský publicista vylíčil ve své knize o konci RakouskoUherska skoro groteskní výjev, k němuž došlo na vídeňském nádraží, když tam zastavil vlak z Prahy, vezoucí do Švýcar jmenované české politiky. Na nádraží prý přišel císař Karel, kryjící gumákem své císařské odznaky, a vyžádal si u vlaku, jedoucího z Prahy do Švýcar, zda by nemohl z vagónu vystoupit pan Klofáč. Když Klofáč z vagónu vystoupil, přistoupil k němu císař Karel a řekl mu: „Pane Klofáč, snažně Vás prosím, pomozte mi zachránit monarchii! Na to prý Klofáč odpověděl: „Jo, Vaše Veličenstvo, už je pozdě. Váš návrh na federaci rakouskouherských národů pod žezlem habsburské dynastie se opozdil. Snad by byl mohl ještě působit, kdyby byl přišel dříve. Ted už je pozdě. Hnutí národů RakouskoUherska je rozpoutáno a jeho revoluční živelnost nelze již zastavit. Jedeme do Ženevy říci pánům na západě, aby vzali na vědomí, že se rakouskouherská říše rozpadá a že její národy sahají po své samostatnosti. A dotyčný rakouský publicista vylíčil, že císař Karel pak zesmutněl, neřekl již nic, uklonil se, vyhrnul si límec gumáku a z nádraží odcházel domů, do Schonbrunnu, který v poslední době byl císařským obydlím. Císař Karel pak za několik dní dostal zprávu o 28. říjnu 1918 v Praze a v českých zemích, jakož i o 30. říjnu na Slovensku. Dostával pak zprávy o revolučních činech v druhých zemích RakouskoUherska. 3. listopadu 1918 dostal zprávu o založení Komunistické strany Rakouska a o rudých gardách před budovou rakouské říšské rady. A loučil se definitivně i s nadějí ve své Vídeňáky, když 11. listopadu 1918 byla ve Vídni vyhlášena Rakouská republika. Uspíšení jejího vyhlášení si vynutilo rakouské revoluční dělnictvo, které odmítlo předchozí rozhodnutí Prozatímního národního shromáždění ve Vídni, v němž rakouští sociální demokraté navrhli připojení Rakouska k Německu. Určitou dobu vegetovala myšlenka „DeutschÓsterreich a myšlenka „DeutschBóhmen, aby se pak vyjasnilo, že rozbití rakouskouherské říše nesmí znamenat posílení Německa o německá území z jiných zemí a že národy dřívějšího RakouskoUherska musí svoji svobodu zakládat na odporu proti možnosti nových výbojů německého imperialismu a militarismu. Pravda však je, že představitelé české buržoasie, kteří řídili činnost Národního výboru v Praze, sami ještě po 28. říjnu 1918 nevěděli, zda jde o konec RakouskoUherska. Tato nejistota vyplývala z toho, že byly známy snahy západních mocností: udržet rakouskouherské soustátí, byť v nějaké pozměněné formě. Na příklad: vztahy k rakouskouherské cedulové bance ve Vídni trvaly po 28. říjnu 1918 ještě dlouho, až do února 1919, kdy došlo k okolkování bankovek nalézajících se na území ČSR. 13 Všechno to, co bylo uvedeno a co je historickým faktem, dokazuje, že převrat 28. října 1918 se děl bez jakéhokoliv spojení se západními mocnostmi a děl se proti jejich plánům, proti jejich vůli. Přecrat 28. října r. 1918 dělal ze své vůle československý lid. Svědky toho jsou miliony českých a slovenských lidí, kteří se pod vlivem revolučních událostí v Rusku účastnili již od r. 1917 boje proti rakousko-uherské nadvládě a kteří nastupovali k boji za svobodu českého a slovenského národa, podníceni revolučními heslem bolševiků o sebeurčovacím právu národů. S revolučními událostmi v
Rusku byly vždy spojeny vnitrní otřesy v habsburské monarchii a rozmach národně
osvobozeneckého a demokratického hnutí národů utlačených v rakouskouherské
říši. Vzpomeňme na r. Historická pravda, že 28. říjen r. 1918 byl dílem revolučního národně osvobozeneckého hnutí československého lidu, podníceného vítězstvím Říjnové revoluce, tato historická pravda není nijak oslabována skutečností, že hegemonii v národně osvobozeneckém hnutí čsl. lidu měla 28. října 1918 buržoasie a že naše dělnická třída nebyla ze známých příčin dostatek připravena ujmout se sama hegemonie tohoto hnutí. Znovu opakujeme, že západní mocnosti v říjnu r. 1918 nechtěly rozbití rakouskouherského podunajského soustátí. A vedly je přitom tytéž myšlenky, které jsou dnes na Západě hlásány reakčně imperialistickými a emigrantskými živly, jež při výrobě svých chorobných plánů dokazují, že z hlediska boje proti Sovětskému svazu je žádoucno v jakési budoucí úpravě likvidovat Československo a druhé samostatné státy ve střední Evropě a obnovit ve federativní podobě staré podunajské soustátí anebo vytvořit ještě širší středoevropské soustátí, jež by bylo hrází proti komunismu. A je známo, že k této koncepci se dnes hlásí všichni činitelé čsl. reakční emigrace, kteří nechali v duši plně padnout myšlenku samostatné Čsl. republiky a spekulují na všelijaké protisovětské federace, při čemž se v těchto plánech shodují i se sudetoněmeckými revanšisty. Smiřují se i s obnovou nadvládné moci německého imperialismu a militarismu ve střední Evropě. A nalézají zalíbení i v Otto Habsburkovi, který se za kontrarevoluční akce v Maďarsku r. 1956 domníval, že si již bude moci posadit na hlavu svatoštěpánskou korunu a obnovit habsburské panství v Podunají za požehnání kardinála Mindszentyho, za požehnání římského papeže a za požehnaní západoněmeckého a amerického imperialismu. K svému tvrzení, že západní mocnosti nechtěly v říjnu r. 1918 rozbití Rakousko-Uherska, poznamenáváme, že ani z minulosti není známo, že by 14 západní mocnosti někdy pomýšlely na osvobození národů RakouskoUherska. Proto se také ve vedoucích kruzích české buržoasie nikdy v minulosti neuplatňovaly tendence k nějaké t. zv. západní orientaci, k nadějím na pomoc českému a slovenskému národu se strany západních mocností. Vzpomínám přitom, jak jsme se s drem Benešem v Moskvě r. 1943 přeli o orientaci Československa na Západ nebo Východ a jak mu bylo nepříjemné, když jsme mu dokázali, že není schopen uvést ani jediný doklad toho, že by kdy čeští politikové v 19. století a až do r. 1918 byli orientováni na Západ. Politikové české buržoasie byli orientováni bud na Rakousko, nebo na Rusko a nikdy jinak, nikdy na Francii, nikdy na Anglii nebo na Spojené státy americké. Palacký, Havlíček a Rieger dělali austroslavistickou politiku. Kramář dělal v poměru k Vídni positivní politiku a přitom hlásal t. zv. „neoslavismus neboli „novoslovanství. Východníky, orientovanými na Rusko, byli i Václav Klofáč, Josef Durich a druzí čeští politikové. A všichni čeští a slovenští vlastenci pěstovali vždy vášnivě myšlenku slovanské vzájemnosti, myslíce hlavně na pomoc velikého ruského národa. Ve spojení s první světovou válkou se naděje v možnost osvobození Čechů a Slováků a v možnost uskutečnění čsl. státu obracely k Rusku. Proto čeští a slovenští vojáci na východní frontě přebíhali hromadně k Rusům. A proto se z válečných zajatců českých a slovenských tvořily početné legie v Rusku, jež měly původně bojovat za osvobození našich národů z rakouskouherského jařma a teprve později se dostaly ke kontrarevoluční úloze. A vezměme orientaci T. G. Masaryka v počátečních letech první světové války. Když Masaryk v r. 1915 přednášel v Ženevě k 500. výročí smrti Mistra Jana Husi, hodnotil význam první světové války slovy, že je to historicky osudový boj mezi Germánstvem a Slovanstvem. Masaryk při tom myslel na Rusko, na jeho slovanské národy a na slovanské národy RakouskoUherska a Balkánu. A když se naskytla možnost tvořiti v zahraničí československé legie, Masaryk věděl, že je nelze tvořit na Západě, ve Francii nebo v Anglii, kde tehdy bylo jen pár Čechů a Slováků. Ve Francii se utvořily čsl. legie až později, až když z Ameriky přišlo několik tisíc Čechů a Slováků a když se po červenci r. 1917 přepravila do Francie část legionářů z Ruska. Byl mezi nimi také soudruh Zdeněk Fierlinger a také soudruh dr. Jaroslav Procházka, dnešní rektor Karlovy university, aj. Chci při této příležitosti o soudruhu Zdeňku Fierlingerovi uvést, že byl v Rusku již před válkou a to od r. 1911 jako komerční korespondent jedné zahraniční firmy, při čemž žil v Rostově na Donu. Soudruh Fierlinger, pocházející z vlastenecké sobotecké rodiny, byl před válkou do Ruska puzen jako mnoho českých lidí, slovansky cítících. V srpnu r. 1914 vstoupil soudruh Fierlinger do „České družiny, která byla prvním útvarem českého boje proti RakouskoUhersku po boku Rusů. Zůstal na frontě jako prostý vojín do 15 července 1917. V bitvě u Zborova 2. července r. 1917 velel soudruh Fierlinger jako poručík třetímu praporu prvního pluku čsl. legií, pluku Mistra Jana Husi v kterémžto pluku bojoval také soudruh poslanec Jan Vodička, vyznamenaný za chrabrost na ruské frontě dvěma kříži svatojirskými. Pro názorové diference v oceňování významu revolučního hnutí byl Zdeněk Fierlinger pak odkomandován z Ruska na Západ, kam odejel po červenci 1917, při čemž měl ve Spojených státech organisovat nábor českých a slovenských dobrovolců pro západní frontu. Na jaře r. 1918 odejel na frontu ve Francii a zůstal tam až do konce října 1918, kdy byl vyslán do Prahy. Byl jsem náhodou přítomen tomu, jak se pražští novináři tehdy ptali skupiny čsl. legionářů, kteří přijeli z Francie, zda bylo pravdou to, co se líčilo o bojovém nasazení desetitisíců vojáků čsl. le°ií na západní frontě. Tehdy jsem po prvé viděl soudruha Zdeňka Fierlingera který měl na sobě uniformu majora čsl. legií ve Francii. A byl to soudruh Fierlinger, který prohlásil, že všechny heroické boje „desetitisíců českých lvů chrabře se bijících na Chemin de Dames byly naprosto vybájeny domácími tvůrci příležitostných epických básní. Řekl, že se diví, jak mohou lidé takovým bájím věřit, a že se také diví, kdo má zájem na tom, aby lidé byli výrobou takových výmyslů klamáni. A soudruh Fierlinger dodal, že právě on, který prováděl nábor čsl. dobrovolců v Americe a posílal je do Francie, může říci, že vpravdě přijelo z Ameriky do Francie jen něco více než 2.000 Čechů a Slováků a že celkem byla síla čsl. legií ve Francii nepatrná. Chtěl-li tedy T. G. Masaryk
za války operovat čsl. legiemi v zahraničí, musil jet v r. 1917 z Francie do
Ruska, kde se vytvořily čsl. legie ve značné síle. Byly vyzbrojeny a byly také
vydržovány z prostředků ruského státu, a to i po 7. listopadu 1917. V Rusku se
však po 7. listopadu 1917 ukázala úloha T. G. Masaryka v pravém světle. Je
známo, že Masaryk zažil Říjnovou revoluci v Moskvě. Utíkaje před bolševickou
revolucí odjel do Kyjeva, ale tam ho na počátku r. 1918 revoluce opět zastihla.
Masaryk pak v březnu r. 1918 odjížděl z Ruska přes Sibiř do Ameriky. Z
Chabarovská poslal pověstné memorandum Wilsonovi. Přihlásil se jím do služeb
západního imperialismu v boji proti sovětské moci. Čsl. legie v Rusku byly pak
se souhlasem Masaryka a Beneše převedeny pod velení západních spojeneckých
armád a byly zneužity ke kontrarevolučnímu boji proti zrodivšímu se sovětskému
státu, proti prvnímu socialistickému státu. Bylo již uvedeno, že Masaryk se v
březnu r. 1918 nalézal ještě v Rusku a teprve pak odjížděl do Ameriky.
Pochopitelně, jako vyhlášený odpůrce sovětské moci a podporovatel zneužití čsl.
legií v Rusku ke kontrarevoluční úloze byl Masaryk v Americe a na Západě již v
té době zahrnován pozorností. A také domácí česká buržoasie začala, jméno
Masarykovo z toho důvodu vzývat. Avšak jak lze tvrdit, že činnost Masarykova v
zahraničí mohla mít vliv na osvobození čsl. lidu v říjnu r. 1918, když hnutí za
národní svobodu se doma rozvíjelo masově již od r. 16 socialistické revoluce, proti jejímuž dílu Masaryk zatím v Rusku kontrarevolučně vystoupil? Přes všechny tendenční lži a
výmysly zůstává nezvratnou historickou pravdou, že 28. říjen r. 1918 byl
revolučním dílem samotného československého lidu, jehož hnutí za národní
svobodu bylo podníceno vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce stejně
jako jím bylo podníceno osvobozenecké hnutí druhých národů RakouskoUherska.
Takže pod silou tlaku tohoto hnutí se zhroutila rakouskouherská monarchie a 28.
října se vytvořila Československá republika. Západním imperialistickým mocnostem
nezbývalo než vzít na vědomí to, co vykonal lid svým národně revolučním hnutím,
vzít na vědomí rozpad rakouskouherské monarchie, vzít na vědomí vznik
samostatné Československé republiky a existenci nástupnických států ve střední
Evropě. Jinou otázkou, kterou nelze zaměňovat s otázkou vzniku Československé
republiky, bylo ovšem to, jaké konečné podoby teritoriální a mocenské se
dostalo Československé republice pak, když se rozhodování o úpravě poměrů ve
střední Evropě chopily za Benešovy asistence západní mocnosti, rozhodující na
versailleské mírové konferenci v r. Jest známo, že v letech první republiky se v buržoasním táboře dlouho vlekl spor o význam domácího odboje a význam t. zv. zahraničního odboje. Vlekl se, až posléze nabyla vrchu lživá legenda o osvoboditelské úloze západních mocností a osvoboditelské úloze T. G. Masaryka a Beneše. Tato legenda nabyla vrchu za cenu snižování a zatlačování významu 28. října r. 1918, při čemž se hradní propagandisté nerozpakovali vystupovati otevřeně nebo zakrytě i proti oficiálním „mužům 28. října a špinit lidi, nepohodlné proto, že byli spjati s domácím odbojem. Legenda o osvoboditelské úloze západních mocností, Masaryka a Beneše se mohla udržovat, pokud byla pěstována čsl. buržoasií jako vládnoucí třídou. Avšak přišla doba, kdy buržoasie přestala být vládnoucí třídou a kdy byl dán plný průchod historické pravdě, kterou jsme my vždy hlásali a kterou vyjadřujeme slovy, že „bez vítězného sovětského října r. 1917 by nebylo československého října r. 1918. Nebylo by 28. října r. 1918, kdy se český národ a slovenský národ vysvobodily z pout rakouskouherské monarchie jako staletého žaláře národů a kdy uskutečnily československou státní samostatnost v podobě Československé republiky. Při oslavě říjnového výročí vzniku ČSR si vždy uvědomujeme, jak nadšeně musíme nastupovat k oslavám listopadového výročí Velké říjnové socialistické revoluce, která rozhodla o nových dějinných osudech národů Československa. Co by bývalo bylo s našimi národy, kdyby nebylo Velké říjnové socialistické revoluce? Ona rozhodla o tom, že po tři sta letech útlaku pod cizáckou habsburskou německorakouskou nadvládou se český národ opět osvobodil a mohl obnovit svůj samostatný stát. Ona rozhodla o tom, že po tisíci letech útlaku pod madarskorakouskou nadvládou se Slováci jako národ zachránili 17 před zánikem, který jim už hrozil, že znovuvzkřísili své životní síly a osvobodili se, aby spolu s Čechy tvořili jednotný stát. My zdůrazňujeme, že vedle 28.
října r. 1918 oceňujeme i historický význam 30. října r. 1918, kdy se v
Turčanském Svatém Martině sešli představitelé slovenského národa, aby v podobě
t. zv. Svatomartinské deklarace vyhlásili, že chtějí tvořit spolu s českým
národem jeden stát, Československou republiku, na podkladě bratrského svazku
Čechů a Slováků. Tato zásada bratrského svazku Čechů a Slováků byla dána
závazně do vínku novému československému státu. Bylo osudné, že se velmi brzy
začala uplatňovat koncepce, kterou stvořili Masaryk a Beneš, koncepce t. zv.
čechoslovakismu, koncepce uměle zkonstruovaného t. zv. jednotného
československého národa. Tím, že byla zneuznána práva Slováků jako nacionálně
svébytného národa, a tím, že byl uměle a násilně pěstován čechoslovakismus, tím
byly zasety hned od počátku republiky nešváry mezi Čechy a Slováky. A tím bylo
napomáháno slovenskému reakčnímu autonomismu a separatismu, který sehrál pak
bídnou úlohu v době Mnichova pomáhal Hitlerovi při rozbíjení československé
republiky v březnu r. Bylo již zdůrazněno, že historickou odpovědnost za zneužití čsl. legií ke kontrarevoluční úloze v Rusku nese T. G. Masaryk. Masaryk, který se smířil s carským Ruskem a který přijížděl se sympatiemi do Ruska Kerenského, pojal hlubokou nenávist k Rusku sovětskému, k Rusku vítězného revolučního proletariátu, k Rusku vlády dělníků a rolníků. Vzal si právo rozhodnout o tom, aby desetitisíce českých a slovenských vojáků, kteří jako váleční zajatci vstoupili do čsl. legií, aby bojovali za osvobození svých národů z pout rakouskouherské nadvlády, šly bojovat po boku imperialistických interventů proti zrodivšímu se sovětskému státu. A koho se Masaryk ptal, když takto rozhodoval? Neptal se nikoho a nebral zřetele na mínění velikého počtu českých a slovenských lidí, které jejich pochopení pro revoluční snahy ruského lidu a jejich opravdová bratrská láska k ruské zemi vedla k tomu, aby se postavili za sovětskou moc. Uvažme, jakou politickou moudrost prokázal spisovatel Jaroslav Hašek, když v r. 1918, ještě za Masarykova pobytu v Kyjevě, apeloval na T. G. Masaryka, aby pochopil světohistorický význam vítězné Velké říjnové socialistické revoluce, aby usiloval o spojení boje za osvobození Čechů a Slováků se Sovět 18 ským svazem a aby šel se sovětskou vládou vyjednávat o použití čsl. legií v Rusku v pomoci mladému sovětskému státu. Jakou významnou a prospěšnou úlohu mohly čsl. legie v letech občanské a intervenční války v Rusku sehrát se svými dobře vycvičenými a dobře vyzbrojenými útvary, kdyby se byly postavily po bok sovětské moci a nikoli ve službách imperialistů proti ní! V otázce čsl. legií v Rusku dlužno ještě dodat, že se Vladimír Iljič Lenin jako předseda rady lidových komisařů obrátil 2. listopadu r. 1918 se zvláštní jiskrovou depeší přes Petřín na čsl. vládu v Praze a žádal, aby čsl. legie v Rusku zanechaly své intervenční činnosti na straně bílých a aby byly odvolány domů, když cíl, pro který se původně formovaly, vytvoření samostatného československého státu, byl 28. října 1918 uskutečněn. Čsl. legie v Rusku se však dále účastnily kontrarevolučního boje. Pomáhaly imperialistickým interventům v jejich nájezdech až do r. 1920, kdy byly vítězným postupem sovětských vojsk zahnány na Sibiři do úzkých a byly donuceny v boji ustát, vydat Kolčaka, vydat odvážený jimi ruský zlatý poklad a přepravit se domů. Bylo již uvedeno, že čsl. legie v Rusku, čítající asi 40.000 lidí, byly od svého vzniku v r. 1917 vyzbrojovány a vydržovány z prostředků ruského státu, a to i po 7. listopadu 1917. Byl to prof. Prokop Maxa, který jako místopředseda České národní rady v Rusku vedl se sovětskou vládou jednání o vydržování čsl. legií a jejich přepravě z Ukrajiny na Sibiř. Vedle Maxy byli v odbočce Národní rady činní Bohdan Pavlů, Jan Országh, Ivan Markovič a j. Chci vzpomenout dlouho trvajících sporů po válce, když čsl. podnikatelé, obchodníci, majitelé domů a realit a pod., kteří se v Rusku zařídili za carské vlády a odešli po revolučních událostech z Ruska, činili si přes čsl. vládu nároky vůči sovětské vládě, žádajíce náhradu za vyvlastněný majetek. Výši této náhrady si vypočetli na 6 miliard Kč. Avšak jednání o této věci bylo zastaveno, když i sovětská vláda žádala právě také 6 miliard Kč jako náhradu za výlohy, jež měl ruský stát s legiemi, a také jako náhradu za věci čsl. legiemi zcizené, včetně ruského zlatého pokladu z Kázaně, jehož část odvezly legie domů. Z této části se prý pak stavěla „Legiobanka. Je pravda, že v r. 1920 se ze Sibiře vracelo domů několik legionářských ešelonů, jež byly vyzdobeny rudými prapory a na svých zástavách zdravily také III. internacionálu. Tusarova vláda tehdy nařídila, že zrevolucionované legionářské transporty, přijíždějící do Hamburku, Terstu a druhých evropských přístavů, mají být ihned v těchto přístavech odzbrojeny a že nesmějí se zbraněmi být vpuštěny domů, kde v r. 1920 nazrávala revoluční situace. Vlastimil Tusar šel ovšem slavnostně vítat při návratu generála Syrového, pro něhož byl uspořádán průvod se špalíry na Václavském náměstí. Chci pro zajímavost poznamenat, že naprosto nepozorovaně se tehdy do Prahy vracel Radola Gajda. Na doklad dobrodružnosti charakteru Radoly Gajdy budiž uvedeno, že když se Gajda dostal v Omsku do rozporu s Kolčakem, 19 jímž byl dosazen do funkce vrchního velitele kontrarevolučmch band a jehož neteř Kateřinu si vzal za manželku, a když Gajda, Kolčakem propuštěny, odjížděl do Vladivostoku, zapletl se ve Vladivostoku do povstání eserskomenševických živlů. Toto povstání bylo pak potlačeno japonským vojskem. A Gajdovi bylo přikázáno vstoupit na loď a odejet domů. Je znám snímek, který ukazuje Radolu Gajdu, jak za vojenských poct japonské armády vstupuje v přístave na loď, při čemž si s sebou domů odvážel nejen Kateřinu Kolčakovou, ale i velký počet beden. Obsahovaly drahocenné věci, Gajdou v době kontrarevoluční a intervenční války naloupené, jakož i různé dary, které byly Gajdovi dávány ruskou buržoasií, když v něho vkládala své marné kontrarevoluční naděje, včetně toho daru, jímž byla šavle, celá posázená brilianty. Gajdův konflikt s Kolčakem a Gajdova účast na protikolčakovském povstání ve Vladivostoku pokazily mu v očích mezinárodní reakce dřívější renomé kontrarevolučního borce. Psaly o tom i francouzské buržoasní noviny. A tak se stalo, že když Radola Gajda vystupoval v jihofrancouzském přístavu Marseille z lodě, byla proti němu uspořádána v přístave demonstrace, při čemž byl zprava i zleva zasypán smradlavými vejci a shnilými pomeranči. A francouzský tisk, pravý i levý, psal, aby se zbankrotovaný kontrarevoluční generál Gajda klidil co nejdříve z Francie. Gajda pak přijel nepozorovaně do Prahy, ubytoval se nenápadně v hotelu „Paříž a bez uniformy, oděn jen v gumáček, chodil po Praze, prodával různé cennosti a nabízel za pár korun miliony rublů, carských, i „kerenek, i kolčakovských ze Sibiře. Gajda byl prostě t. zv. „zničenou existencí až do doby, kdy agrární a fašistická reakce dala opět jeho hvězdě vzejít. Po převratu v r. II. sjezd čsl. legií na Sibiři se vyznačoval odporem legionářů proti zatahování 20 legií pod velení intervenčních vojsk západních mocností. O to spolu s francouzským generálem Janinem, vrchním velitelem spojeneckých armád na Sibiři, usiloval Milan Rastislav Štefánik, který se jako známý lev pařížských salonů dostal přes francouzské aristokratické kruhy do čela t. zv. zahraničního odboje vedle dvojice Masaryk — Beneš v postaveni třetího. Štefánik nosil uniformu francouzského generála a stal se po 28. říjnu 1918 ministrem vojenství Čsl. republiky. Ve svých vysokých hodnostech zajel Štefánik v prosinci 1918 na Sibiř a zasahoval do organisace a zvyklostí čsl. legií takovým způsobem, že to mezi legionáři vyvolávalo rozhořčeni. Štefánik na př. nařídil, že se má v legiích upustit od oslovování „bratře, že se má disciplina v plucích legií upevnit způsoby známými z militaristických režimů a že se má zvláště k důstojníkům vzhlížet s největší úctou jako k lidem s jinou krví. Legionáři byli rozezleni na Štefánika pro vnucování těchto panských mravů „západní demokracie a zaujali k němu postoj jako k reakčnímu vyšinulci, jenž se v pařížském bohatém prostředí odcizil charakteru domova. Nikdy jsme nepátrali po zjištění pravdy o tom, co se po převratu všeobecně říkalo, že totiž stížnosti legionářů ze Sibiře vedly ke konfliktu mezi Benešem a Štefánikem a že do souvislosti s napětím mezi Benešem a Štefánikem se dával další vývoj nevraživého poměru mezi nimi, jenž byl „ex machina vyřešen pádem letadla, v němž se Štefánik zabil, když jako ministr vojenství přijížděl přes Slovensko do republiky ze zahraničí. Mluvíme-li o „Čsl. obci
legionářské jako oficielní legionářské organisaci se zaměřením k
„Hradu, uveďme, že do okruhu její mentality patřili i spisovatelé :
František Langer, dramatický spisovatel a dnes národní umělec, a Josef Kopta, jenž
své literární dílo začal zpracováváním legionářských themat, ale dnes patří k
význačným autorům ve všeobecné próze. Jako legionář vystupoval často i dr.
Eduard Beneš a jako „Legionář podepisoval T. G. Masaryk své známé články
a statě, jimiž v r. Velmi vřelé vzpomínky zasluhuje známý levý legionářský spisovatel Jaroslav Kratochvíl, který za války zemřel v hitlerovském koncentračním táboru. Jaroslav Kratochvíl napsal o činnosti čsl. legií v Rusku pravdivou knihu „Cesta revoluce. Oficielní hradní činitelé a pěstitelé reakčních legend vystavili pak Jaroslava Kratochvíla vzteklému hanobení. Avšak Jaroslav Kratochvíl nalezl spojení s naším revolučním dělnickým hnutím, jež si vážilo jeho odvahy k pravdě a jeho ušlechtilých citů, jež z Jaroslava Kratochvíla učinily horoucího podporovatele československosovětského přátelství. Jaroslav Kratochvíl se aktivně účastnil boje proti fašismu, za okupace illegálně pracoval, až ho gestapo dopadlo a vydalo hitlerovským mučitelům. Čsl. obec legionářská se později pod tlakem pokrokové veřejnosti a pod tlakem hnutí přátel Sovětského svazu na svých sjezdech snažila smýt s čsl. 21 legií na Sibiři pohanu účasti na kontrarevolučním boji proti sovětské moci. Omlouvala postup čsl. legií poukazováním na zmatenost situace v průběhu občanské války v Rusku. Dokazovala, že čsl. legiím v Rusku šlo prý při použití zbraní jen o zajištění návratu domů. A sjezd Čsl. obce legionářské v r. 1924 pak usnesl t. zv. fundamentální Benešovu formuli, že účast čsl. legií v Rusku na bojích proti sovětské moci byla dílem tragického omylu. Reakční legionáři, kteří se účastí na kontrarevolučních zvěrstvech v boji proti sovětské moci naopak cynicky chlubili, kteří litovali, že se kontrarevoluce v Rusku nezdařila a že bělogvardějské a intervenční nájezdy byly vítěznou Sovětskou armádou rozbity, a kteří své zvrhlé duše pak zaslíbili zavilému boji proti komunistickému hnutí doma a podpoře všech reakčnich a fašistických snah, tito reakční legionáři se organisovali v republice ve své „Nezávislé jednotě legionářů. V ní se vyznamenával pověstný černosotněnský básník a dramatický spisovatel Rudolf Medek a vedle něho známý Čeřenský. Z řad reakčnich legionářů,
organisovaných v „Nezávislé jednotě, vyšli ti zběsilí surovci, kteří v r.
A posléze budiž uvedeno, že se po návratu čsl. legií z Ruska r. 1920 organisovali t. zv. rudí legionáři, revoluční legionáři, to znamená ti legionáři, kteří se již v Rusku bouřili proti kontrarevoluční úloze čsl. legií, kteří se bouřili proti zvěrstvům legií za jejich bojů proti sovětské moci v Rusku, kteří se bouřili proti Gajdům, Švecům, Ceckům atd. Byli to ti legionáři, kteří ze svých zkušeností v čsl. legiích vyvodili pro sebe poučení a nalezli cestu k ideám revolučního komunistického hnutí, k ideám, jimž platily jejich sympatie za pohnutých událostí občanské války v Rusku, když viděli bezmezné hrdinství a obětavost bolševických bojovníků. V čelo organisace rudých legionářů, která v r. 1920 spolu s čsl. krasnoarmějci začala vydávat časopis „Táborita, se postavil soudruh Jan Vodička, později přední činitel KSČ a její poslanec, dnes předseda Svazu protifašistických bojovníků. Jan Vodička byl velmi mladým člověkem, když v 1. pluku čsl. legií v Rusku, nesoucím jméno Mistra Jana Husi, způsobil vzpouru proti 22 kontrarevoluční činnosti čsl. legií. Srazil se s velitelem tohoto pluku, plukovníkem Švecem, který patřil do kategorie lidí gajdovského typu a ve své omezenosti byl zpit ovacemi ruského buržoasního panstva, jež jej vítalo při přechodném obsazení Kázaně kontrarevolučními vojsky. Aby byla co nejvíce známa tato kontrarevoluční činnost plukovníka Švece, o to se postaral Rudolf Medek jako autor hry „Plukovník Švec. A reakční měšťácký tisk, který Medkovu hru „Plukovník Švec uvítal s jásotem, tento reakční tisk se postaral zase o to, aby bylo známo, že Martyška v Medkově hře jest jen v jiném jménu Jan Vodička. Reakční tisk se pak pokusil pod titulem napadání Martyšky znovu po letech rozpoutat štvanici proti soudruhu Janu Vodičkovi, který byl tehdy v r. 1918 po smrti plukovníka Švece v Aksakovu pro obvinění ze vzpoury zatčen a na Sibiři po dva roky vězněn. Soudruh Vodička se nedal ničím zastrašit a když se v r. 1920 vrátil domů pokračoval neohroženě v boji s reakčními legionářskými živly a burcoval poctivé legionáře, dělníky a pracující lidi, aby se přidali k frontě revolučního proletariátu a podpořili veliký boj, jejž vedla KSČ. Mnohé rudé legionáře mohlo pak revoluční komunistické hnutí počítat k svým statečným bojovníkům. A Jan Vodička měl předurčenu ještě pohnutou historii hrdinství a muk. Stigmatisován již z doby legií v Rusku jako revoluční buřič, poznával více než kdo jiný mstivost třídní justice a temnotu žalářních kobek. Buržoasie, vládnoucí v republice, si nalezla záminku, aby Jana Vodičku mohla doma opět 4 léta věznit. A pak přišlo 6 let pobytu v hitlerovském koncentračním táboře. Neboli: spolu s dvěma roky vazby ve vojenském vězení čsl. legií na Sibiři strávil soudruh Jan Vodička plných 12 let v žaláři. My nikdy nezapomeneme, že vděčnou nehynoucí úctu si zaslouží soudruzi, kteří prožívajíce na území Ruska v r. 1917 události Velké říjnové socialistické revoluce se nedali ničím mýlit a na rozdíl od lidí, svedených v čsl. legiích ke kontrarevoluční úloze, zaujali správné stanovisko a postavili se na stranu ruského revolučního proletariátu, pod rudý prapor, pod bojovný prapor Leninův. Byli to českoslovenští rudoarmějci, bývalí váleční zajatci, bývalí vojáci rakouskouherské armády, zběhnuvší k bratrským Rusům. Jaká čest jim patří za to, že nelekajíce se obětí, vstoupili do řad Rudé armády, aby pomohli hájit světohistorické dílo Velké říjnové socialistické revoluce, aby pomohli ruskému dělnictvu a lidu odrážet a porážet kontrarevoluci, aby pomohli drtit kontrarevoluční vojska imperialistických interventů, aby pomohli porážet i čsl. legie a hnát je z vnitřku Ruska na Sibiř a ze Sibiře domů. A aby pomohli chránit životy a majetek ruského lidu, aby pomohli sovětskému lidu zajistit jeho vítězství, nový život, socialismus, aby pomohli Sovětskému svazu v jeho těžkých počátcích zajistit bezpečnost, jeho mladý růst a jeho cestu k budovaní mohutné moci a síly. Českoslovenští rudoarmějci udělali velkou čest dělnické třídě a pracujícímu 23 lidu Československa; udělali velkou čest proletářskému revolučnímu hnutí doma ve vlasti. Neboť svým hrdinným bojem po boku Rudé armády ukázali před ruským proletariátem, před slavnou stranou bolševiků, před Leninem svoji vysokou třídní uvědomělost, svoje pochopení pro proletářský internacionalismus, svoje zanícení pro velké revoluční cíle dělnické třídy, pro socialismus, pro komunismus. Čsl. rudoarmějci, bojující v řadách Rudé armády v Rusku po 7. listopadu 1917 dali obětováním své krve a svých životů základ pevnému bratrskému internacionálnímu svazku mezi dělnickou třídou Československa a dělnickou třídou Sovětského svazu a dali základ hlubokému, neochvějnému a věčnému přátelství československo-sovětskému. My jsme věděli již v době
války sovětského lidu s kontrarevolucí a s imperialistickými interventy, že se
v bojích Rudé armády vyznamenávají českoslovenští ruadoarmějci. Věděli jsme, že
těmito československými rudoarmějci jsou čeští a slovenští dělníci a pracující
lidé, kteří vyšli z táborů válečných zajatců, aby si oblékli známé uniformy
Rudé armády. Věděli jsme, že mezi čsl. rudoarmějci jsou i dělníci z Prahy a
zeje mezi nimi známý dělník z Kolbenky Čeněk Hruška. Pak jsme se dozvěděli, že
soudruh Čeněk Hruška prodělával spolu se soudruhem Jaroslavem Pexou těžké boje
se svým internacionálním plukem a že se účastnil bojů u Caricynu. O hrdinné
činnosti čsl. rudoarmějců jsme se dovídali víc a víc podrobností, když soudruzi
Hruška, Pexa, Synek z Prostějova, Filip z Hodonína a druzí soudruzi přišli v r.
1919 po návratu ze Sovětského svazu k nám do „Dělnického klubu v Lidovém
domě v Hybernské ulici. Neboť čsl. rudoarmějci, přišedší ze Sovětského svazu,
sehráli významnou úlohu při formování naší revoluční soc. dem. levice, i v
dalším rozvoji revolučního hnutí našeho dělnictva, v prosincovém boji r. Čsl. rudoarmějci se po návratu do vlasti stali hned předmětem nejen shdičské pozornosti čsl. policie, ale i předmětem zběsilých štvanic, jež byly proti nim organisovány reakčními legionáři, kteří si chtěli v buržoasní republice a za pomoci potlačovacího aparátu čsl. buržoasie vyřídit s čsl. rudoarmějci své účty z Ruska. Nemohli jsme sledovat, co se s čsl. rudoarmějci stalo v průběhu událostí za první republiky. Někteří čsl. rudoarmějci se dostali na šikmou plochu a politicky selhali, dokázavše, že svými charaktery a ani mravně nebyli na výši úkolu, k mmž je revoluční doba povolala. Jsou známy případy Aloise Muny, 24 Břetislava Hůly, Jaroslava
Handlíře. A někteří se dostali od zrady revolučního dělnického hnutí až ke
zradě vlasti, až k sloužení nacistům a špinavé práci pro západní imperialisty,
jak toho je nejodpornějším příkladem Arno Hais. Většinou se však čsl.
rudoarmějci chovali politicky tak, jak to odpovídalo jejich hrdinné úloze v,
letech revoluční obrany mladého sovětského státu. A když jsme po historických
vítězstvích v r. říjnové socialistické revoluce zvítězily i v naší zemi. V naší republice se čsl. rudoarmějcům dostalo a dostává veškeré pozornosti, kterou si zasluhují. Byli především všichni zjištěni a jsou dnes organisačně zaregistrováni. Sovětská vláda rozhodla, aby všem čsl. rudoarmějcům byly dány dodatečně řády a vyznamenání, jež jim přísluší. O záležitosti čsl. rudoarmějců, o jejich postavení, o jejich důstojné místo v našem novém životě a o jejich účast v činnosti strany a v činnosti Svazu protifašistických bojovníků a druhých organisací a institucí se stále staráme. Uznání tu patří vysoce zasloužilému čsl. rudoarmějci, soudruhu Čeňku Hruškovi, členu Ústředního výboru KSČ, dnes předsedovi Svazarmu. Kdykoli se sejdu se soudruhem Čeňkem Hruškou, vždy si dám znovu a znovu vypravovat o bojích Rudé armády, jichž se zúčastnil jako čsl. rudoarmějec. A stalo se to nedávno za vzácných okolností. Na návštěvě v Československu byl maršál Sovětského svazu, soudruh Buďonnyj. Byl jsem přítomen tomu, když soudruh Buďonnyj a soudruh Hruška vzpomínali bojů u Caricynu, dnes Stalingradu. A soudruzi živě vzpomínali; vždyť společně u Caricynu bojovali, soudruh Buďonnyj jako legendární velitel své jízdy a soudruh Čeněk Hruška jako čsl. rudoarmějec, zařazený do mezinárodního proletářského pluku. Uvedl jsem již, že ještě delší dobu po 28. říjnu r. 1918 nebylo jisto, zda západní mocnosti Francie, Anglie, Itálie a Spojené státy americké vezmou na vědomí rozbití RakouskoUherska a vytvoření na jeho troskách nástupnických samostatných států a také ČSR. Chci poukázat na to, že ještě průběhem versailleské konference r. 1919 francouzský ministr zahraničí Pichon připouštěl možnost jednání o zachováni rakouskouherské monarchie. Byly v tomto směru hozeny na váhu vlivy vysoké rakouské aristokracie a maďarské aristokracie, jejíž vztahy k francouzským 25 hrabatům a markýzům, stejně jako k anglickým lordům byly tradičně pěstovány. Zvláště manželka posledního rakouského císaře Zita z Parmy využívala těchto vztahů a posílala do Versailles deputace prominentních rakouskouherských aristokratů, jimž se jinak dostávalo slyšení u dvorů všech králů a byli pečení vaření u papeže ve Vatikánu. Císařovna Zita se dovolávala i toho, jak v r. 1917 přes svého bratra prince Sixta z Parmy inspirovala tajné jednání mezi Vídni a Paříží o možnosti uzavřeni separátního míru RakouskoUherskem. V tomto tajném jednání, jak známo, hráli hlavní úlohu francouzský ministerský předseda Clemenceau a ministr zahraničních věcí rakouskouherské monarchie hrabě Otakar Czernin, pán zámku ve Vinoři u Prahy. Jednalo se o tom, že kdyby RakouskoUhersko překvapivě opustilo Německo císaře Viléma II., kdyby nečekaně zastavilo válku a uzavřelo separátní mír, mohlo by se nadíti toho, že by na účet Německa v Bavorsku a ve Slezsku a také připojením části Polska k Haliči docela zvětšilo svoje území. Když toto tajné jednáni bylo prozrazeno, heršteloval císař Vilém II. s prušáckou brutalitou císaře Karla, nadával na císařovnu Zitu, že je „svině, a vynutil si, že císař Karel a ministr zahraničních věcí hrabě Czernin musili jednání Vídně s Clemenceauem před Evropou a světem zapřít a Clemenceaua urazit a zesměšnit. Ale císař Karel musil nadto v duchu velkoněmeckého imperialismu prohlásit, že se jako rakouský císař necítí ničím více než „prvním německým knížetem. A že se tak řadí k druhým německým zeměpánům, uznávajícím císaře Viléma II. jako svého vrchního lenního pána. Neboli, že se rakouský císař staví jako „první německý kníže do pořadí dvořenínů císařského Berlína vedle krále saského, bavorského, wurtenberského a vedle druhých německých knížat a knížátek, panujících i v trpasličích německých státečcích. Po této aféře se, jak známo, i ve vnitropolitickém vývoji rakouskouherské říše udaly ty náhlé změny kursu, že císař Karel na př. přestal s pokusy zalíbit se nějak Čechům. A jedním z těchto pokusů bylo zjevně to, že po svém nastoupeni na trůn počátkem r. 1917 jmenoval jako první vládu svého panováni vládu, kterou vedl hrabě ClamMartinic, představitel t. zv. ústavověrné české šlechty, se kterou kdysi Palacký spolupracoval při prováděni své austroslavistické politiky. V první vládě Karlovy císařské éry, vedené hrabětem ClamMartinicem, byli vedle hraběte Otakara Czernina jako ministra zahraničních věcí i druzí lidé, vybraní z českých zemí, anebo lidé, známí svým smířlivým postojem nebo sympatiemi k Čechům. Vláda hraběte ClamMartmice připravila pro císaře Karla i vyhlášení amnestie, která vyprostila z internačních válečných rakouských táborů mnoho vězněných českých poslanců a druhých českých velezrádců, při čemž byli omilostněni i dr. Karel Kramář a dr. Alois Rašín, odsouzení k trestu smrti. Tento kurs politiky císaře Karla, prováděný v počátečním období jeho panování, byl briskně přerušen a opuštěn po prozrazení tajného jednání mezi Vídní a Paříží o možnosti 26 uzavření separátního míru RakouskoUherskem. Císař Karel zanechal i zahrávání si s myšlenkou federativního přebudování rakouskouherské říše. A po brutálním herštelování císařem Vilémem II. nastoupil císař Karel zcela opačný vnitropolitický kurs, vyznačující se pronikavým zesílením germanisačního tlaku v českých zemích. Tehdy vídeňská vláda začala mluvit o úmyslu zavést v českých zemích v plném rozsahu dvojjazyčnost a dát německým územím v českých zemích nadto ještě přednostní postavení oproti českým územím. Tento germanisační kurs nastupoval císař Karel za situace, kdy velkoněmecké snahy o posílení nadvládné moci Vilémova Německa ve střední Evropě byly podpořeny propagací t. z v. Naumannovy „Mitteleuropy. Pokus o násilný velkoněmecký nápor se projevoval i na frontách válčících vojsk říšskoněmeckých a rakouskouherských. Německé regimenty byly všemožně protěžovány, takže zatím co říšskoněmečtí vojáci měli v jídle přebytek, rakouskouherští vojáci, zvláště vojáci čeští a vojáci ze slovanských zemí RakouskoUherska, na frontách i v zázemí hladověli a musili o cigaretu žebrat. To všechno pak přispělo k tomu, že napětí v rakouskouherské říši se v r. 1917 vystupňovalo na ostří v národnostních rozporech i v rozporech politických a sociálně třídních. A toto vnitřní napětí v rakouskouherské říši se na podzim r. 1917 vyhrotilo do té míry, že když 7. listopadu 1917 vzplanula ohnivá záře vítězné Velké říjnové socialistické revoluce a osvítila celou zeměkouli, revolucionovaly se masy československého lidu s živelnou rychlostí a silou a tak ani ne do roka po 7. listopadu 1917 rozvrátily zpuchřelou budovu rakouskouherské monarchie a ve jménu národní revoluce vyhlásily 28. října 1918 československou státní samostatnost. Tyto poznámky byly jen odbočením od mého líčení, že se ještě na versailleské mírové konferenci r. 1919 děly pokusy zachránit rakouskouherskou monarchii a zmařit dílo národně revolučního hnutí rakouskouherských národů, dílo revolučního vlivu 7. listopadu r. 1917. Evropská aristokracie a vlivné aristokratické kruhy Francie, Anglie, Itálie se snažily i sentimentálně působit na city Wilsona, Clemenceaua, Lloyda George a Orlanda, kteří vévodili versailleské mírové konferenci. Aristokratická propaganda ukazovala ku př. na vlídnou a něžnou tvář císařovny Zity, o níž hlásala, že byla vždy příznivkyní západních mocností, že vyrůstala ve francouzsko-italském prostředí, že vždy nenáviděla Němce — Prušáky a že jí byl odporný císař Vilém II. s jeho knírem „es ist erreicht a s jeho kratší levou rukou. Propaganda dělala reklamu císaři Karlu, jakým je prý dobrákem, o čemž prý svědčí i to, že pije, a poněvadž tak rád pije, nemůže prý být ke svým poddaným národům zlý a nemůže jim škodit. Aristokratická propaganda poukazovala s lítostivou tváří také na to, jak rychle v rodině císaře Karla roste počet dětí a jakou obětavou křesťanskou matkou jest císařovna Zita, neutíkající se k prostředkům umělého přerušení těhotenství. Prostě: aristokratická propaganda se snažila na versailleskou 27 mírovou konferenci působit všemožnými, i citovými argumenty, aby zachránila rakouskouherskou reakčně katolickou monarchii, mnohokráte posvěcenou a požehnanou římskými papeži, a aby ji zachránila i poukazováním na to, že je třeba císaře Karla a jeho mnohodětnou rodinu existenčně zabezpečit. A když se již nepodařilo rakouskouherskou monarchii vcelku zachránit na versailleské mírové konferenci, reakční kruhy západních mocností podporovaly naději, že by se císař Karel mohl pro počátek restaurace moci Habsburků vrátit aspoň na královský stolec v Maďarsku, kde bylo po krvavém potlačení maďarské komuny všechno nedotčeně vráceno do starých polofeudálních pořádků a do tradice Habsburků jako uherských králů. Krvavý admirál Horthy, který se po strašném řádění bílého teroru stal diktátorem v Maďarsku, nikdy neprohlásil, že uherské království bylo zrušeno, a sám se stále nazýval jen „zemským správcem, při čemž naznačoval, že sídlí v budínském zámku jen dočasně a že v něm ihned uvolní místo, až se císař Karel vrátí do Budapeští jako uherský král. A je známo, že byly zosnovány dva pokusy císaře Karla o puč. Při jednom pokusu přistál Karel s letadlem u hranic Burgenlandu, kde ho uvítali maďarští oficíři, se kterými chtěl nastoupit pochod na Budapešť, což se však nepodařilo. A při druhém pokusu jel, maskován v civilním obleku, železnicí ve směru na Budapešť, vystoupil ve smluvené železniční stanici a chtěl si k další vítězné cestě na Budapešť obléknout svoji parádní císařskou a královskou generálskou uniformu, ale ukázalo se, že mu osnovatelé puče dali do kufru uniformu na větší a silnější postavu s límcem daleko větším, než jaký pasoval na jeho krk. A tak z toho vznikly hledáním krejčího pro vojenské osoby delší průtahy a než si mohl císař Karel upravenou uniformu obléci, byl jeho pokus o puč prozrazen, zprávy o tom pronikly do sousedních zemí a tak Karel musil z Maďarska odejít. Oba dva Karlovy pokusy o puč vzbudily značné vzrušení. A zvláště v Československu byly uspořádány veliké demonstrace dělnictva proti monarchistickým piklům. Tyto demonstrace organisovala naše strana, KSČ; a na Staroměstském náměstí se v říjnu 1921 konala mohutná protestní demonstrace, na níž vystoupili komunističtí poslanci soudruzi Bohumír Šmeral a Karel Kreibich. A ačkoli šlo o demonstraci proti Habsburkům, o demonstraci proti monarchismu, o demonstraci pro naši republiku, zrozenou při zhroucení RakouskoUherska 28. října 1918, postupovala pražská policie nejvýš surově proti dělnickým demonstrantům a mnoho demonstrantů, zvláště z řad komunistické mládeže, bylo zatčeno a potrestáno vězením. Habsburkové nepřestali i po nezdarech Karlových pučů v Maďarsku být předmětem sympatií reakčních kruhů nejen v Evropě, ale i v Americe. Je známo, že na Habsburky mají američtí kapitalisté a různí američtí tmáři a pánbíčkáři vždycky slabé a lítostivé srdce. Vzpomeňme, jak se ve Spojených státech amerických po versailleské konferenci útočilo na Wilsona, že v Paříži 28 připustil uznání rozbití rakouskouherské monarchie, a proč prý nějak nepomohl věci císaře Karla a císařovny Zity. Na Wilsona se křičelo, co si vzpomněl se sebeurčovacím právem národů, které si vypůjčil u ruských bolševiků, u Lenina. Američtí imperialisté a zpátečníci pěstovali dále kult sympatií k Habsburkům, jenž se konkretisoval v kultu Otty Habsburka. A tímto kultem byl nakažen i demokratický president Roosevelt. Málokdo by věřil, že když se Roosevelt připravoval k odjezdu do Teheránu v r. 1943, měl s sebou plány a projekty o budoucím uspořádání věcí ve střední Evropě. V těchto projektech byla obsažena i myšlenka, že se má z Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Slovinska udělat středoevropské soustátí, k němuž by se připojilo i Bavorsko a jež by bylo katolickým soustátím, v němž by se Habsburkové mohli opět ujmouti moci. Přirozeně, že takovéto pošetilé plány nechal Roosevelt brzy padnout. A pozdější vítězný nástup Sovětské armády pod vedením maršálů Malinovského, Koněva, Jeremenka a Tolbuchina udělal škrt přes všechny plány reakčních organisátorů střední Evropy a zajistil ve střední Evropě vznik a šťastný rozvoj lidově demokratických a socialistických států. Habsburkové jsou pověstně houževnatí v navazování na všechny reakční city, vztahující se k minulosti rakouskouherské říše a vztahující se k vzpomínkám na dobu habsburských mocnářů. Když jsem nedávno byl ve Vídni, kde jsem se jako zástupce ÚV KSČ zúčastnil oslav 40. výročí založení Komunistické strany Rakouska, všímal jsem si ve Vídni různých věcí. A co mne nejvíce bilo do očí, bylo to, že ve Vídni a v Rakousku vůbec se otevřeně pěstuje klerikálně monarchistická propaganda, spojená se vzpomínkami na dynastii Habsburků, při čemž se Habsburkové intensivně uctívají. Představme si, že před rokem byl ve Vídni postaven nový pomník císaři Františku Josefovi I. Všechny památky na Habsburky se stále a velmi nákladně udržují, ať jde o „hofburk, nebo Schónbrunn, nebo o sochy Marie Terezie, Františka I., nebo o sochy maršála Schwarzenberga, Radeckého, Tegetthofa, nepočítajíc i sochy Eugena Savojského a pod. Kam se podíváte, všude jsou patrný stopy pěstovaného kultu Habsburků. Jeden velký hotel se teprve nedávno přejmenoval na „Kaiserin Elisabeth. Vydávají se nové a nové série pohlednic Františka Josefa I. v jeho různých uniformách vojenských nebo mysliveckých, jakož i série pohlednic císařovny Alžběty. A všechnu tuto rozsáhlou a soustavnou propagandu oduševňuje katolická církev a dává jí klerikálně monarchistický ráz. Tato propaganda v Rakousku má živoucí idol v Otto Habsburkovi. Zjistil jsem, že ctitelům Habsburků v Rakousku je prý však líto, že Otto Habsburk, blížící se svým věkem k padesátce, nemá dostatek důstojný vzhled jako představitel habsburské dynastie. Nemá prý pro Habsburky typický dlouhý nos, ani prý převislý spodní ret, a že svou postavou nemůže prý vůbec imponovat. Otto Habsburk je totiž malý, má trochu hranatou hlavu, nevý 29 raznou tvář, řidnoucí vlasy a nosí černou stříhanou štětičku pod nosem. Dělá dojem obchodního cestujícího z doby starého Rakouska. Otto Habsburkovi připadá představovat habsburskou dynastii, poněvadž je prvorozený z osmi dětí císaře Karla a císařovny Zity. Myslím, že se narodil v Brandýse nad Labem, kde Karel jako arcivévoda bydlil v zámku, když byl nadporučíkem u staroboleslavských dragounů. Jsou v paměti výtržnosti, které arcivévoda Karel v noci dělal s flámujícími důstojníky na náměstí v Brandýse, kde jednou ve spodkách lezl v noci do kašny. A již z té doby, kdy plodil svého syna Otto, byl arcivévoda Karel znám jako ochmelka, který to dotáhl pak na ochmelku nejvyššího, císařského ranku. Když Rakušanům vytýkáte, jak mohou dělat tak staromódní monarchistickoklerikální propagandu, říkají v odpověď, že prý kult Habsburků pěstují nyní více než před válkou kvůli cizineckému ruchu, že prý cizinci ze Západu si potrpí na úctu před památkami po císaři a jeho rodině a že oni, Rakušané, prý vydělávají čím dále více na návštěvách ze západních zemí, z Itálie, Anglie, Francie a hlavně z Ameriky, při čemž celé Solnohradsko a Tyrolsko je opět doménou hostů ze západního Německa a v solnohradských restauracích a obchodech se běžně platí markami jako šilinky. Jiní Rakušané opět říkají, že připouštěním klerikálně monarchistického kultu Habsburků se prý čelí tendencím ke spojení Rakouska s Německem obnovováním myšlenky anšlusu, kterou opět propagují všelijak podporované znovuvzkříšené německonacistické organisace a různé instituce z doby hitlerovské anexe Rakouska, při čemž jim pomáhají i sudetoněmecké revanšistické organisace působící v Rakousku. Ať se klerikálně monarchistická propaganda v Rakousku pěstuje s jakýmkoliv odůvodněním, je faktem, že se pěstuje v stále větší míře, při čemž oficiální činitelé neutrálního Rakouska se neodkazují od toho, aby napomáhali své popularitě spojováním svých jmen s Habsburky. V Rakousku byla komentována jako veliká sensační politická událost ta skutečnost, že na pouti v Lourdech se procesí z Rakouska, jež bylo vedeno oficielními osobnostmi z rakouské vlády, setkalo se společností Otto Habsburka a že obě společnosti šly k zázračnému pramenu pohromadě na čele s Otto Habsburkem, jak to ukazovaly fotografické snímky, ihned široce kolportované. A nikdo v Rakousku nevěřil tvrzení, že toto setkání prý bylo čistě náhodné. Brzy se pak začaly trousit zprávy, že Otto Habsburk si vymáhá návrat do Rakouska a možnost usídlení v Rakousku na některém zámku patřícím dříve Habsburkům. Otto Habsburk začal pak psát články do vídeňských časopisů, při čemž svůj velký článek v časopise „Die Presse podepsal jako „Otto von Habsburg. A každému návštěvníku Rakouska ze zahraničí je jasno, že klerikálně monarchistická propaganda je v Rakousku patronisována rakouskou lidovou stranou, při čemž socialistická strana Rakouska tomu zjevně asistuje, navazujíc na tradici činnosti vídeňské sociální demokracie z dob habsburského císařství. 30 Beze sporu, zvláště lid Československé republiky musí mít zájem na tom aby se i ve světle neutrálního postavení Rakouska vysvětlilo, co to znamená že v našem sousedství se tak nehorázně pěstuje klerikálně monarchistický kult Habsburků, na jejichž staletou vládu mají všechny národy střední Evropy tak chmurné vzpomínky, při čemž náš český a slovenský národ svrhaly habsburské panství s nejhoršími kletbami. 31 II POLITICKÁ PŘEDHISTORIE SNAH O ČSL. STÁTNÍ SAMOSTATNOST PALACKÝ, HAVLÍČEK, RIEGER ROZCESTÍ NA PŘECHODU DO 20. STOLETÍ Dříve, než přejdu k líčení událostí po 28. říjnu, k líčení počátků republiky a pak jejího dvacetiletého vývoje, chci ve svém výkladu objasnit, jak to ve vztahu k době před válkou 1914—1918, k době války a k prvému období republiky vypadalo v obou třídních táborech naší země, v táboře buržoasie a v táboře dělnictva. Chci objasnit, jakou politiku dělala česká buržoasie a kdo byli jejími vůdci a jakou politiku dělalo dělnické hnutí a jaké vůdce mělo ono. Oproti původnímu konceptu mé přednášky zařazuji tak do svého výkladu celou novou část, historickopolitickou, vztahující se k 19. století a k některým obdobím našich národních dějin. Avšak domnívám se, že je užitečné oživit si některé historickopolitické znalosti o „předhistorii první republiky. Nyní tedy něco o vývoji politiky české buržoasie neboli českého měšťáctva, o jehož zárodcích se dovídáte při čtení Jiráskova ,,F. L. Veka nebo při naslouchání hrám Josefa Kajetána Tyla a při seznamování se s jinou četbou, pojednávající o našem národním obrození na počátku 19. století. Neboť česká buržoasie vstupovala na dějinnou scénu v době našeho národního obrozeni. A zahleďme se trochu i do minulých dějin národa, abychom si uvědomili, která období a jaké ideje, jaké myšlenky z historické minulosti národa ovlivňovaly náš národní život na počátku 19. století a v celé nové době. Dlužno říci, že Marxova hluboká vědecká these, že „dějiny jsou dějinami třídních bojů, není snad nikde tak názorně potvrzena jako na vývoji osudů naší vlasti. Dokazujeme to na různých údobích naší národní historie. Jako na př. na tom, že bohatý hospodářský rozvoj v českých zemích za Karla I\. předurčil, že právě u nás se v 15. století nejvíce přiostřily rozpory feudální společnosti, což vedlo k tomu, že v Čechách vybuchla v 15. století s tak velkou 32 silou husitská a táboritská revoluce. A čím dále více se v pracích historické vědy zvláště v Sovětském svazu, oceňuje, že naše husitská a táboritská revoluce byla nejvýznamnější revolucí v historii středověku a byla bouřlivým ohlášením novověkých revolucí buržoasních. Pro slávu naší vlasti šla husitská a táboritská revoluce do takové hloubky, že ze sociálních vrstev středověké společnosti vyvrhla na povrch ty nejprostší, nejchudší vrstvy městského a venkovského lidu a učinila je tvůrcem dějin. A v souvislosti s tím šla husitská a táboritská revoluce do takových důsledků, že došla až k pozdvižení revolučního praporu táboritského komunismu. V českých zemích se za husitské revoluce pozdvižením revolučního praporu táboritského komunismu potvrdilo Leninovo vědecké zjištění, že kdykoliv se jakkoli třídně organisovaná lidská společnost dostala v historické minulosti do krise, vždy se periodicky opakoval ten zjev, Že lidé myslili na uskutečnění komunismu. Myslili na uskutečnění takové beztřídní společnosti, v níž by všechno patřilo všem a v níž by si za pospolitého vlastnictví byli lidé bratřími, což je myšlenka prostá, jednoduchá, kterou si lidé mohli snadno osvojit v kterékoliv době dějin. Ať již v době počátečního hlásání buddhismu a v době starého čínského filosofování, nebo v době přemýšlení řeckých filosofů o nejlepším uspořádáni lidské společnosti, nebo v době počátečního hlásání křesťanství, anebo pak v době, kdy Tomáš More psal svoji Utopii, nebo v době husitské a táboritské revoluce, nemluvě pak později o Babeufovi za francouzské revoluce a pak o utopických socialistech St. Šimonovi, Fourierovi nebo Owenovi a pod. Vladimír Iljič Lenin, který vřele miloval náš národ a jeho vlast, který se docela učil i česky a který choval hlubokou úctu k naší revoluční národní historii, měl velkou radost, když se v r. 1921 ustavovala naše strana, Komunistická strana Československa. A při pozdravu naší straně k jejímu založení v r. 1921 Vladimír Iljič Lenin zvláště zdůraznil, že Komunistická strana Československa může se vzácnou hrdostí poukazovat na to, zeje komunistickou stranou té země, ve které byl již v 15. století pozdvižen prapor komunismu, prapor táboritského komunismu. A stále se v historických osudech naší vlasti potvrzovalo, že dějiny jsou dějinami třídních bojů. Vezměme jen historické okolnosti husitské a táboritské revoluce. Přirozeně, kdyby její vůdci byli znali poučku, že vývoj revoluce nutno umět v dané chvíli „stopnout, pozdržet, aby bylo možno při udržení jejího širokého základu zajistit výsledky revoluce a zajistit předpoklady pro její budoucí další pochod, tak by asi vítězství husitské a táboritské revoluce bylo vedlo k vytvoření již novověkého státu v Čechách. Kdyby v historii platily hypothese, bylo by možno říci, že v českých zemích by asi namísto Anglie měl svůj počátek vývoj k vyššímu výrobnímu, hospodářskému a společenskému řádu, než byl feudalismus, ke kapitalismu. V českých zemích byly pro to dány podmínky tím, že tu byla vysoce rozvinuta řemesla, obchod, těžba rud, razeni 33 hodnotných mincí, mezinárodně používaných, a že tu řemeslná výroba přecházela již mnohde ve výrobu manufakturní. V 19. století se vědečtí teoretikové marxismu v Německu zabývali zkoumáním okolností husitské revoluce v Čechách, hnutí novokřtěnců a selské války v Německu. Patřil k nim tehdy ještě Karel Kautsky, který napsal publikaci „Die Vorlaufer des Sozialismus. Obsahuje i partii o sociálním základu husitské revoluce a táboritského komunismu. Při pátrání po sociálních a hospodářských prvcích, jež podmiňovaly oslabení soukromovlastnických vztahů a zrod komunistických myšlenek v jihočeské oblasti husitské revoluce, se přišlo na důležité zjištění. Přišlo se na to, že revolučně zanícení lidé v Sezimově Ústí byli lidé, kteří se spojili k pospolité práci v manufakturním družstvu vyrábějícím plátno. Tito revolucionáři ze Sezimova Ústí, první praporečníci revolučních komunistických myšlenek, uvedli, jak známo, svými činy v hněv krále Václava IV., jenž byl jinak jako lidový král, ovlivňovaný svojí ideologicky vyspělejší manželkou, královnou Žofií, pokládán z počátku za příznivce husitů. Byl jím z počátku, pokud totiž boj husitů měl charakter boje za reformu církve, charakter boje proti papeženectví a charakter národně revolučního boje i ve smyslu posílení českého království a posílení jeho postavení oproti císaři německé říše, kterým byl bratr krále Václava IV., císař Zikmund, jejž Marx nazval netvorem ve svých „Chronologických výpiscích, komentujících historii husitské revoluce a události husitských válek. Král Václav IV. se, jak známo, nad sociálně revolučními činy lidí ze Sezimova Ústí tak zděsil a tak rozlítil, že ho ve chvíli současných husitských bouří pražského lidu ranila v r. 1419 mrtvice. Před svojí smrtí král Václav IV. přikázal, aby byli revoluční pláteníci ze Sezimova Ústí vyhnáni. Ti ze Sezimova Ústí odešli a dali základ městu Táboru, historicky slavné baště husitské revoluce a táboritského komunismu. Lze soudit, že ve vedení husitské revoluce byl jeden velmi autoritativní činitel, který usiloval o to, aby vývoj husitské revoluce probíhal na široké lidové a všenárodní základně a aby v jejím vývoji byly ve vhodné chvíli zabezpečeny výsledky revoluce. A to především ve smyslu státního uspořádání poměrů v českých zemích. Neboť od smrti Václava IV. neměly české země krále a bylo žádoucí, aby se uplatněním centrální státní moci se sídlem v Praze čelilo různým rozvratným snahám. A aby se také čelilo sobeckým snahám proradného pražského bohatého měšťanstva, snícího o tom, aby se z města Prahy stala bohatá městská republika po příkladu bohaté dožecí republiky v Benátkách nebo v Bologni. Tímto autoritativním činitelem byl Jan Zižka z Trocnova, který byl nejen geniálním vojevůdcem, ale i velkým státníkem. Když Jan Žižka z Trocnova dával podnět ke svolání sněmu v Čáslavi a když doporučoval zvolit za českého krále knížete Zikmunda Korybutoviče, sledoval zřejmě snahu, která by byla asi vedla k tomu, že by husitská revoluce byla 34 vyústila ve vytvoření jakési ústavní monarchie, takže by vývoj v českých zemích byl i v tomto směru předstihl pozdější vývoj v Anglii. Mohlo by se zdát, že pozdější
režim krále Jiřího z Poděbrad, který zosobnil český národně dynastický a t. zv.
kališnický stát, byl snad něčím takovým co chtěl Jan Žižka z Trocnova.
Velký rozdíl je ovšem v tom, že Jan Žižka. z Trocnova chtěl ústavně
monarchistický stát, který by se později mohl vyvinout v demokratickoburžoasní
stát, za situace, kdy revoluční masy českého lidu, ženoucí vpřed husitskou revoluci,
byly v mohutném nástupu a kdy byly rozhodujícím tvůrcem dějin. Kdežto národní
stát t. zv. husitského krále Jiřího z Poděbrad se vytvořil v době, která
následovala po bitvě u Lipan r. Přitom v „panské jednotě byla i šlechta katolická, spřežená s papežem a čekající na to, aby do českých zemí přišel jako král císař Zikmund, proti němuž husitský a táboritský lid po léta vítězně bojoval v obraně nezávislosti a samostatnosti českých zemí a který by se bez Lipan nikdy nebyl dostal na trůn českého krále, stejně jako by se bez Lipan nikdy již neobnovila moc katolické církve a moc římského papeže v naší vlasti. A pravda je, že v „panské jednotě, která jako jednota panské kontrarevoluce zvítězila v bitvě u Lipan, byl i Jiří Poděbradský. Pravda je, že on stejně jako druzí kališničtí šlechtici se díval na to, jak po porážce v bitvě u Lipan byli ve stodolách vesnic kolem Českého Brodu upalováni po stech husitští a táboritští bojovníci. Na toto zvěrské upalování hrdinů husitské a táboritské revoluce se spolu s pražskými bohatými měšťany chodili dívat ti kališničtí šlechtici, kteří kdysi při věznění Mistra Jana Husi a při jeho týrání na kardinálském koncilu v Kostnici sebrali sta podpisů příslušníků české šlechty na protest proti císaři Zikmundovi a proti papeži, proti katům, kteří pak 6. července 1415 usmrtili v ohni kostnické hranice velikého, i mezinárodně velikého bojovníka za pravdu a nejslavnějšího Čecha. Kališničtí šlechtici se spokojeně dívali po bitvě u Lipan na hromadnou smrt husitských a táboritských bojovníků v plamenech hořících českobrodských stodol. Ukázalo se, jak byli ve své touze po bohatství třídně sobečtí, když nechali zvířecky upalovat husitské a táboritské bojovníky, kteří jim svoji krvi vybojovávali statky a hodnosti, jež převzali od katolické šlechty a od katolických církevníků. A když nechali zvířecky upalovat husitské a táboritské bojovníky, kteří v národních bojích s císařem Zikmundem a křižáckými vojsky tak chrabře hájili nezávislost a samostatnost českého státu. A zajistili tím i české 35 kališnické šlechtě, že nebyla rozdrcena císařem a papežem, nýbrž že vyhrála spolu s vítězstvím národní věci, že zbohatla, že zvětšila svoji moc, že ona mohla pak vládnout a že Jiří z Poděbrad se mohl pak stát králem. Vždy říkám, že historiky revolučních bojů v jejich mezinárodním významu musíme ještě více upozorňovat na slavnou epochu naší husitské a táboritské revoluce, na hrdinství jejích bojovníků. A i na jejich heroické mučednictví. Málo je známo, že masakrům po potlačení Pařížské komuny a masakrům kontrarevoluce i v druhých případech porážky revolučního boje, masakrům při zardoušení Maďarské komuny, Kantonské komuny a jiným známým masakrům vítězící kontrarevoluce v novověku — historicky předcházel tak krvavý masakr, jaký uspořádalo pražské bohaté měšťanstvo v r. 1422, když dostalo do rukou Jana Želivského a když se mstilo na strůjcích tehdejší pražské revoluční komuny. Když se mstilo na pražském chudobném lidu, chudých řemeslnících, tovaryších, živitelích zbědovaných rodin, a když se na nich mstilo za to, že husitskou revoluci v Praze r. 1419 začali svržením představitelů bohatého měšťanstva z oken novoměstské radnice. A když se jim ve zvířecí zlobě mstilo za to, že ve jménu husitské revoluce vyhlásili v Praze plebejskou diktaturu. Byla to první diktatura revolučního lidu v dějinách a to v té podobě, že v Praze byli dosazeni čtyři hejtmani v jednotlivých pražských čtvrtích, kteří ve jménu revolučního lidu vykonávali moc a drželi na uzdě bohaté pražské měšťanstvo, nakloněné vždy ke zradě národní věci a k tajnému spojenectví se Zikmundem a nakloněné vždy k reakčním a kontrarevolučním piklům. A tak jsou historikům revolučních bojů ještě málo známa i strašlivá zvěrstva, páchaná vítěznou kontrarevolucí po bitvě u Lipan 1434, jež si vyžádala tolik mučednických obětí v hrdinných řadách husitského a táboritského lidu. Málo je též známo i to, jak udatně se husitští a táboritští bojovníci drželi ještě dlouho po bitvě u Lipan na obklíčených hradech Siónu a Orebu, až byli silami panské kontrarevoluce zdoláni a za bakchanálií kontrarevolučních katů popraveni. V nových vědeckých pracích o velké historii husitské a táboritské revoluce jsou našimi historiky osvětlovány stále jasněji příčiny toho, že husitská a táboritská revoluce po slavných svých činech končila porážkou revolučního hnutí lidu na Lipanech r. 1434. Pochopitelně, mezi husitskými a táboritskými bojovníky nemohli být tak osvícení lidé, kteří by byli schopni vědecky zaručit správnost postupu husitské a táboritské revoluce, vytyčit jí dosažitelné cíle, zabezpečit ji proti kontrarevolučním silám a zajistit jí konečné vítězství. V době, kdy lidé mysleli v náboženské formě ideologie a kdy se i v podobě náboženské, v podobě dovolávání se bible, zákona Božího, projevovalo revoluční smýšlení lidu, v té době nemohlo ještě být nauky o revoluci, o spojování národní revoluce se sociální revolucí a pod. Marxismusleninismus je vymožeností teprve devatenáctého a dvacátého století. Avšak vyzbrojení marxismem 36 leninismem a jeho historickomaterialistickým pojetím vývoje děiin možnost vědecky správně vidět i do dějů 15. století a správně hodnotit i rické okolnosti průběhu husitské a táboritské revoluce. Není třeba dokládat, že historickým vývojem nemohly být v 15. století vytvořeny výrobní, hospodářské a sociální podmínky pro plné uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníků. Komunistické myšlenky které se uskutečňovaly v Táborské komuně, měly svoji svéráznou podobu. Byl to do jisté míry „válečný komunismus, projevující se v tom, že zatímco husitští a táboritští bojovníci po 14 let bojovali mimo domov ve všech oblastech českých zemí a také v cizích zemích, obdělávali rolníci pospolitou zemědělskou prací na svobodné půdě širá pole, aby zajistili zásobování bojujících vojsk a pracujícího lidu měst Táborské komuny. Rozhodující silou táboritského revolučního hnutí nebyl jen jihočeský rolnický lid, nýbrž i pracující lid městský, lid několika měst tvořících svazek Táborské komuny. Tím se také vysvětluje, že při vyšších výrobních formách, jež se v městské řemeslné výrobě uplatňovaly, mohla být husitská a táboritská vojska lépe vyzbrojena než vojska feudálních utlačovatelů. A Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý mohli používat již mnoha novinek ve vyzbrojení vojsk, jako na př. polních děl na lafetách, při čemž stále zdokonalovali používání vozové hradby, dávajíce vozovým útvarům určení podobné novodobým tankům. Táboritský komunismus byl zároveň určitým druhem komunismu spotřebního. Jeho symbolem bylo to, že na náměstí v Táboře byla postavena biblická káď, do které obětaví lidé dobrovolně dávali prostředky a peníze, při čemž se z této biblické kádě rovným dílem, komunisticky, ukojovaly požadavky potřebných lidí. Táboritské hnutí bylo zaníceno myšlenkou uskutečnění komunistického společenského řádu. A sílu svých komunistických ideí a tužeb vyzařovalo i do druhých evropských zemí, do Německa, Holandska, Francie atd. V cizích zemích byly docela pořádány peněžní sbírky na podporu revolučního boje husitů a táboritů a v podobě jakési „Mezinárodní rudé pomoci byly výsledky peněžních sbírek posílány do Tábora. A do centra táboritského komunistického hnutí, do města Tábora, který hrál tehdy „úlohu Moskvy, putovaly četné delegace proticírkevních a revolučních náboženských sekt z evropských zemí a v duchu svého učení doporučovaly v Táboře různé způsoby plného uskutečnění komunistické beztřídní společnosti. Uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníků ve vylíčené podobě, v podobě lidského komunistického bratrství, jež se v Táborské komuně tak obdivuhodně projevovalo, je a historicky provždy zůstane úchvatným dokladem odvěké touhy lidí po uskutečnění komunistické společnosti. Poukaz na to, že historickým vývojem nemohly být v 15. století daný podmínky pro uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníku, se vztahuje k tomu, že tehdy nebyly dány podmínky pro všeobecné uskutečnění
37 komunistického společenského řádu ve smyslu výrobního, hospodářského a sociálního řádu. Aby se pro to podmínky vytvořily, musil ještě následovat další staletý historický vývoj, vývoj od feudalismu ke kapitalismu, ke kapitalistickým výrobním poměrům, za kterých rozmach průmyslové výroby soustřeďoval do továren masy dělníků, masy lidí, zbavených jakéhokoliv majetku a majících svůj majetek jen ve své pracovní síle a proto nucených prodávat za mzdu tuto svoji pracovní sílu kapitalistům, vlastníkům výrobních prostředků, již dělníky vyssávají a zotročují. Tak se vytvořila dělnická třída, aby se jako nositelka společenské formy výroby a jako třída kapitalisty vyssávaná a zotročovaná stala novodobou revoluční společenskou třídou, aby se stala revoluční silou, která byla historicky povolána odstranit soukromovlastnický kapitalistický řád jako poslední společenský řád, založený na třídním útlaku a vyssávání pracujících lidí, a uskutečnit socialismus jako předstupeň ke komunismu. „Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse v r. 1848 byl plamennou výzvou k novodobému boji za komunismus. A vítězství Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu r. 1917, vybojované ruským proletariátem v duchu revolučního programu a revolučního učení Vladimíra Iljiče Lenina jako následovatele Marxe a Engelse, bylo světodějinným vítězstvím, od něhož vývoj v Sovětském svazu dnes již spěje ke komunismu. A vítězství Velké říjnové socialistické revoluce předurčilo to, že prapor vítězného socialismu vlaje dnes již nad velkou částí světa, tvořící ucelenou světovou socialistickou soustavu, a že i v naší vlasti spějeme dnes k dovršení socialistické výstavby a tím k vytvoření podmínek pro uskutečnění šlechetných snů, tužeb a cílů, jež měli v 15. století na mysli slavní boží bojovníci husitské revoluce a bojovníci táboritského komunismu. Tradice táboritského komunismu je spjata s jižními Čechami, jež se vždy právem pyšnily a pyšní touto tradicí. Musilo však projít 500 let, než tato slavná tradice mohla být v novodobém revolučním komunistickém duchu naplněna. Neboť v těch masách táboritského lidu, který v 15. století pozdvihl prapor revolučního komunismu, v těch masách řemeslníků, tovaryšů a rolníků byli skryti nejen předchůdci novodobých dělníků a rolníků, ale i předchůdci budoucích měšťáků, fabrikantů, i budoucích kulaků, i budoucích Beranů a Hrubých, pocházejících také z jižních Čech. Neboli: soukromovlastnické výrobní vztahy, existující v základech středověké feudální společnosti 15. století a mající před sebou ještě 500 let své existence, způsobily, že revoluční bojovníci husitského a táboritského lidu se postupně zbavovali širší opory, až byli v bitvě u Lipan r. 1434 rozdrceni třídně sjednocenou šlechtou, katolickou i kališnickou, asm spojeným bohatým měšťanstvem. Lipany se staly pro lid naší země provždy výstrahou, nikoli ve smyslu výstrahy před lidovou revolucí, nýbrž výstrahou v tom smyslu, jak ostražitý 38 musí být lid před pány a
jejich „panskými jednotami. A vzpomeňme, jak často naše strana ústy
soudruha Gottwalda v době před únorem 1948 ve znamení výstrahy z doby Lipan
burcovala náš pracující lid, aby se semkl a bvl připraven k rozhodnému boji s
„panskou jednotou spojené reakce. A vzpomeňme, jak často soudruh Gottwald
při poukazu na pikle vnitřní reakce prováděné ve spojení se zahraniční reakcí,
jak často výstražně dokazoval, že po Lipanech přišla Bílá hora. Tentokráte
nepřišly Lipany, nýbrž přišlo slavné vítězství našeho pracujícího lidu nad
„panskou jednotou spojené reakce v únoru r. Historicky bylo tomu tak, že od Lipan r. 1434 vedla vskutku cesta k Bílé hoře r. 1620, jak jsme to my, komunisté, vždy zdůrazňovali při vzpomínání výročí bitvy u Lipan, připadajícího na den 30. května. A tuto thesi, že od Lipan vedla cesta k Bílé hoře, nijak neoslabuje historická pravdivost onoho důkazu, že husitské a táboritské revoluční hnutí v 15. století přes svoji porážku v bitvě u Lipan, která byla třídní srážkou vnitřních sil, přineslo v národním smyslu to významné ovoce, že na čas posílilo postavení českého státu, že se v podobě Jiříkova království uskutečnil národně královský stát, že se rozvinula národní česká kultura a že se bohatě rozvinulo národní české písemnictví, opírající se o dílo Mistra Jana Husi, který vy tvořil český spisovný národní jazyk a oproti germanisačním vlivům tak důsledně hájil i čistotu české lidové mluvy. V takovémto smyslu je hodnoceno ovoce husitské revoluce i v učebnici dějepisu pro sovětské školy. Beze sporu, husitské hnutí, které mělo ve velké míře národně revoluční charakter, nejen zastavilo nápor němectví, které se již výbojně rozmáhalo i v Praze, a nejen znovu počeštilo celé oblasti v severočeském a v západočeském pohraničí, v nichž se rozhodujícího vlivu chápali přistěhovalí Němci, ale husitské revoluční hnutí dalo celému českému národu nový dech do dalšího vývoje, do dalšího života. Vždyť z tradice husitského hnutí národ čerpal životní sílu i v dobách pozdějšího nacionálního útlaku, v dobách reakčně katolického temna a čerpal z ní povzbuzení v době národního obrození a čerpal z ní posilu i ve svém novodobém životě a ve svém boji za svobodu, za československou samostatnost. Historicky je přece však pravdou, že by bez Lipan nebylo Bílé hory. Dočasný rozkvět země, jejž vítězná „panská jednota a Jiříkovo království přinesly po Lipanech a jenž se pak za účasti měšťanstva projevil v krátkém období naší renesance, tento dočasný rozkvět byl příliš malou cenou za to, že na Lipanech byla zlomena síla českého lidu. Byla to revoluční síla, schopná popohánět pozdější vývoj naší země v duchu protifeudálním, v duchu demokratickorevolučním, ve směru k buržoasně demokratické revoluci. Na Lipanech 39 byla zlomena síla českého lidu v tom smyslu, že se po r. 1434 pouta feudálního útlaku utužila a že náš lid byl později těmito pouty feudálního útlaku spoután tak, aby nejen nemohl pomýšlet na své nové revoluční vzepětí, ale aby se nemohl hnout ani ve chvíli, kdy vlast byla cizáky znovu ohrožována a kdy hrozila českému státu ztráta nezávislosti a samostatnosti, jako tomu bylo ve chvíli Bílé hory. Toto spoutání českého lidu pouty feudálního útlaku se mohlo dít, aniž by při tom lid v sobě nalézal odvahu k revolučnímu odporu. Bylo tomu tak proto, že na př. českobratrská víra v pojetí Petra Chelčického znamenala zřeknutí se odvahy k odporování zlu a znamenala pokojné a trpné podčiňování se zlu při záchově čistoty křesťanské duše. Proto byl Petr Chelčický se svým kvietistickým učením připodobňován v nové době k Tolstému. A česká buržoasie vždy raději viděla oslavu Petra Chelčického než oslavu Mistra Jana Husi. Při svém pokrytectví se čeští měšťáci ovšem účastnili i oslav Mistra Jana Husi, oslav Jana Žižky z Trocnova, oslav husitské revoluce a i oslav Tábora, ale jednou vtipně soudruh prof. Zdeněk Nejedlý poznamenal, že když češti měšťáci oslavovali Husa a husity, říkali si při odchodu z oslav útěšně: „Zaplať pánbůh, že to husitství bylo před pěti sty léty. — Vždyť ti husiti byli taky nějací bolševici! Není sporu o tom, že ani šíření českobratrské víry, ani šíření evangelických vyznání, přivážených z Německa, nebylo schopno působit na český lid povzbudivě ve smyslu vůle k revolučnímu boji a že neposkytovalo dostatečnou ideovou posilu pro dobu těžkých bojů s feudálně monarchistickou reakcí, vystupující ve spojení s papežskou a jesuitskou katolickou církví pod štítem protireformace. Naši historičtí vědci správně dokazují, že Bílá hora r. 1620 byla důsledkem třídního sobectví české šlechty, která se raději smiřovala s porážkou na Bílé hoře a se ztrátou české samostatnosti, než by byla připustila uvolnění pout feudálního útlaku, ve kterých držela vykořisťovaný a deptaný lid, pracující na jejích panstvích a latifundiích. A totéž platilo o bohatém měšťanstvu. Vždyť stačilo ještě 9. listopadu 1620, po porážce na bělohorské pláni, dát zbraně pražskému lidu a burcovat lid na venkově, aby se pozdvihl k národně vlasteneckému hnutí a aby jako za husitských válek i nyní porazil a ze země hnal nájezdnické bandy Ferdinanda II., císařská vojska s jejich katolickou sebrankou a s jejich dominikánskými zaklinači a jesuitskými sadisty. Avšak česká šlechta nejen nechtěla toto učinit, ale obranu vlasti přes své přísahy kapitulantsky sabotovala, při čemž sama bojovala na Bílé hoře tak hanebně, že za čtvrt hodiny po zahájení bitvy bylo již rozhodnuto o její porážce. To, co bylo řečeno všeobecně o české kapitulantské šlechtě jako vinníku Bílé hory, to nelze však vztahovat na vlastenecké šlechtice, kteří proti císaři r. 1618 organizovali povstání českých stavů. Tito šlechtici povstali, poněvadž 40 chtěli bojovat za udržení české samostatnosti. Tito šlechtici v čele s Václavem Budovcem z Budova, Václavem Vilémem z Roupova, Kryštofem Harantem z Polžic, Bezdružic a na Pecce, Janem Kaplířem ze Sulevic, Divišem Černínem atd. platili na Staroměstském náměstí r. 1621 svými hlavami za třídní sobeckost české šlechty, ke které patřili. Stejně jako za ni platili svými hlavami čeští měšťané a čeští vzdělanci, popravení na Staroměstském náměstí. A stejně jako za ni platili exulantstvím Jan Amos Komenský a bojovníci Jednoty bratrské a stejně jako za ni platily vyhnáním ze své vlasti statisíce českých lidí, trestaných po Bílé hoře a surově štvaných pro svoji vlasteneckou víru. Proto jsme my, komunisté, vždy spolu s celým národem ctili památku českých pánů, popravených r. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, a proto jsme vždy ctili památku všech obětí Bílé hory. S nejhlubším odporem jsme vždy odmítali pokusy profesora Josefa Pekaře vykládat Bílou horu a její následky jinak, než jak je po staletí hluboce cítil celý národ. Prof. Josef Pekař ukázal celým duchem své vědecké historické činnosti, že jeho pojetí našich národních dějin bylo jen servilní službou Habsburkům a apologetikou habsburského rakouskoněmeckého útlaku našeho národa. Prof. Pekař to dokázal i svým politickým chováním za první světové války, kdy psal do „Národní politiky celé série svých tendenčních článků o Bílé hoře, aby pomohl odrazovat náš národ od boje za národní svobodu a československou samostatnost. Nikdy jsme také nesouhlasili s F. X. Šaldou, když on a také druzí čeští vzdělanci se pokoušeli vychvalovat baroko. A když zapomenuvše na tři sta let národní poroby se snažili našemu národu zpříjemnit krásu baroka, která byla krásou, tvořenou v temnu nejhorší protireformace, v temnu jesuitských hrůz a v temnu nejsurovějšího duševního znásilňování našeho národa a vyhlazování jeho jazyka. Vždy jsme s vděčnou láskou oceňovali hodnotu spisů našeho velkého národního spisovatele Aloise Jiráska, v nichž líčil, jak v dobách nejhoršího temna zbýval už jen řemeslnický a venkovský český lid, který uchovával český jazyk a který si v duši uchovával české národní cítění. Vždyť naše národní probuzení na počátku 19. století bylo podmíněno jen tím, že český národ, zbavený všech bohatých tříd a vrstev, žil po Bílé hoře a ve dvou stech letech vyhlazovacího habsburskoněmeckého útlaku jen v podobě českého lidu. Jen v podobě těch řemeslníků, kupců, tovaryšů a rolníků, lidí čtvrtého stavu, kteří na počátku 19. století byli z ponížení a přehlížení vyvedeni, aby opět jako lid dělali dějiny, aby dělali nové dějiny národa, aby urychlili jeho obrození a aby dali počátek jeho novodobému rozvoji. Z ruch, z těch řemeslníků, kupců, tovaryšů a rolníků, se rodili na počátku 19. století čeští měšiáci, kteří se chopili politického, ideového, kulturního a posléze i hospodářského vedení národa. 41 A znovu se na počátku novodobé historie našeho národa a naší vlasti potvrdila Marxova these, že dějiny jsou dějinami třídních bojů. Naše národní probuzení a národní obrození na počátku 19. století bylo spjato s tím, že spolu s buržoasií, která v třídním boji s nositeli feudální moci ohlašovala bouří francouzské revoluce svůj příchod k moci a kterou vítězící kapitalistické výrobní vztahy tlačily na scénu dějin, že spolu s buržoasií vstupoval na scénu dějin i český národ ve své novodobé podobě. Plně uznáváme, že ve svém nástupu dokázali čeští zahajovatelé buržoasní j epochy veliké národní dílo, zvláště v kulturním smyslu a zejména v jazykovědném smyslu. Bylo to svědectvím, jak buržoasie v období svého svěžího mládí a v žáru myšlenek svobody dovedla ze sebe vydat obdivuhodné talenty a mnohé velké hlavy. Všichni uznáváme, že se musíme s hlubokou úctou sklonit | před obrovitým dílem obrozeneckých duchů Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna, Karla Hynka Máchy, Jana Kollára, Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové, Františka Ladislava Čelakovského, Jana Evangelisty Purkyně, Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého. František Palacký měl při svých mimořádných vlohách určeno, aby byl nejen velikým historiografem, ale aby od doby obrození přes rok 1848 až do své smrti r. 1876 ztělesňoval politické vedení národa, což mu přineslo název „otec národa. Avšak úlohu Františka Palackého jako politického vůdce národa nemůže historie s našeho hlediska hodnotit příznivě. Nelze popřít skutečnost, že František Palacký zaujal při politickém vedení národa v r. 1848 posici kontrarevoluční. A to tím, že při nástupu buržoasně demokratické revoluce, která v r. 1848 zachvátila Francii, Německo i Rakousko a Maďarsko, se postavil proti této revoluci a postavil se za udržení feudálních pořádků, za udržení feudálního panství Habsburků, za udržení rakouského císařství včetně udržení moci rakouského císaře i jako uherského krále. Tuto kontrarevoluční posici spolu s Františkem Palackým zaujali i dr. František Ladislav Rieger, i Karel Havlíček Borovský a Ludevít Štúr, abych jmenoval ty hlavní české a slovenské národní osobnosti r. 1848. Na posici podpory evropské buržoasně demokratické revoluce a na posici aktivního revolučního boje za svržení rakouské feudální moci a monarchické moci Habsburků se postavili J. V. Frič, Karel Sabina aj. K stoupencům revolučního hnutí r. 1848 patřil i čtyřiadvacetiletý Bedřich Smetana, který tehdy složil pro revoluční studenty známý „Pochod studentské legie. A mezi bojovníky revolučních barikád pobíhal jako chlapec Jan Neruda. A také Jakub Arbes vyšel z let kolem r. 1848. František Palacký odůvodňoval svoji kontrarevoluční posici v duchu svojí politiky, jíž se dostalo později názvu „austroslavísmus neboli rakouské slovanství. Pokud jde o český národ, vycházel z toho, že náš národ se teprve ne 42 dávno před r. 1848 obrodil, že byl mladý a slabý. Palacký se bál, že budeli se moci německá buržoasie, bržděná pouty feudalismu, volně po vítězství demokratické revoluce rozmáchnout, neodolá tomuto náporu český nároá a bude krátce po svém znovuvzkříšení nacionálně sražen opět dolů a třeba do hrobu Z toho Palacký vyvozoval, že s hlediska národního nebylo žádoucí si přát vítězství demokratické revoluce a že naopak bylo žádoucí podporovat úsilí o potlačení demokratické revoluce a o udržení rakouského císařství a udržení rakouské říše, v níž český národ a i druhé slovanské národy budou jako za hrází chráněny před nebezpečím německé záplavy a v níž budou moci rozvíjet svůj nacionální život. Palacký přitom poukazoval na sliby císaře Františka Josefa I. který v r. 1848 nastoupil na trůn a dával v zájmu záchrany císařství všemožné sliby. , A tak se stalo, že při potlačování červnových bouří r. 1848 v Praze kanonádou knížete Windischgrátze Palacký a Rieger stáli na císařské straně barikády, zatím co J. V. Fric a Karel Sabina bojovali v čele studentů, řemeslníků a dělníků za vítězství demokratické revoluce. Tak se stalo, že Ludevít Štúr formoval na Moravě slovenský pluk k pochodu proti maďarské demokratické revoluci. A ve Vídni chorvatský bán Jelačič hnal chorvatské vojáky potlačovat demokratickou revoluci ve Vídni. Chorvatští vojáci ve Vídni řádili přitom tak zběsile, že to nadlouho nevymizelo vídeňským obyvatelům z paměti a že ještě dnes se pokládá ve Vídni za největší urážku, když se někomu řekne ,,Krobot, což je ze slova Kroate (Chorvat). Je známo, že kontrarevoluční stanovisko Františka Palackého v r. 1848 bylo ostře kritisováno Karlem Marxem, který projevoval hněv nad tím, že Palacký odkazováním na užší české nacionální zájmy zrazuje velkou věc evropské demokratické revoluce. A z Marxových spisů víme, jaké naděje vkládal ve vítězství demokratické revoluce r. 1848. Doufal, že nejen padnou pouta prušáckého militaristického a tupě omezeného režimu a že síla svobody vykoná své dílo i ve všech druhých německých státech, ale že po pádu feudálních režimů a po vítězství demokratické revoluce ve Francii, v Německu, v Rakousku bude mít celá Evropa otevřenu cestu k svému pokrokovému rozvoji. Avšak Marx též doufal, že po vítězné buržoasně demokratické revoluci půjde vývoj dál a že k revoluční úloze bude povolána dělnická třída v čele se Svazem komunistů, pro nějž Marx a Engels tehdy r. 1848 napsali „Komunistický manifest. A jestliže Marx připisoval i Františku Palackému a jeho působení na český národ spoluvinu na potlačení demokratické revoluce a na zmaření všech nadějí, spjatých s očekáváním jejího vítězství, je pochopitelné, s jakým hněvem Karel Marx a Bedřich Engels mluvili o kontrarevoluční posici české buržoasie. Není pochyby o tom, že česká buržoasie, vedená Palackým a Riegerern, svým kontrarevolučním postupem v r. 1848 pomohla zachránit rakouskou monarchii. A vzala tak na sebe odpovědnost nejen za to, co nasle 43 doválo po r. 1848, ale i za osudy českého národa v Rakousku v příští době, vlastně až do r. 1918. Neboť, bylali českou buržoasií propasena příležitost, kterou pro obnovení samostatného českého státu skýtal r. 1848, kdy Evropou probíhala vlna demokratické revoluce a kdy se na západě tvořily buržoasní nacionální státy, musily český národ a slovenský národ jako na příležitost svého osvobození čekat až na revoluci, která zvítězila v Rusku 7. listopadu r. 1917. Musily čekat na revoluci, která rozkotala říši carského samoděržaví a která otřásla i druhými monarchofeudálními režimy, která vedla ke svržení německého císařství Viléma II., která rozvrátila rakouskouherskou monarchii a otomanskou říši. Musily čekat na revoluci, která změnila celou světovou situaci a která započala novou epochu dějin lidstva. Musily čekat na největší revoluci ve světových dějinách. Musily čekat na Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Je známo, co následovalo po r. 1848. Císař František Josef I. dosadil krutý režim Bachova absolutismu. A císař ani tehdy a ani nikdy potom nesplnil slib, daný Palackému a několikráte opakovaný, že se dá korunovat za českého krále a tím uzná dějinnou kontinuitu existence a postavení zemí koruny české. Pozdější historie pak ukázala bankrot celé politiky Palackého, založené na víře v sliby císaře Františka Josefa I. a na víře, že se v rakouskouherské monarchii mohou český národ a slovenský národ nadíti ochrany před německým útlakem a že budou moci rozvíjet svůj státní život v rámci rakouskouherské říše. Nesporně, nelze nijak hájit a ničím omlouvat kontrarevoluční politiku Palackého v r. 1848. Avšak my, komunisté, jsme přesto došli k přesvědčení, že se nelze omezit jen na kritiku této politiky a přitom nedbat velikého a pro národ nesmírně drahocenného díla, které František Palacký vykonal jako historiograf. Neboť Veliké dílo Františka Palackého jako historiografa mělo neobyčejně důležitý vliv na výchovu národa, na výchovu všeho našeho lidu. A to v tom smyslu, že František Palacký pojal naše národní dějiny pokrokově a vyzdvihl epochu husitské a táboritské revoluce jako nejslavnější epochu českých dějin. Tím František Palacký přispěl významně k tomu, aby český lid byl připraven chápat a přijmout novodobé revoluční snahy dělnické třídy, přijmout novodobou ideu komunismu. Často říkáme, že bylo velikým štěstím, že Palacký pojal pokrokově naše národní dějiny a že tímto pojetím tak pronikavě ovlivnil novodobou duši našeho národa, našeho lidu. Vždyť se mohlo stát i něco jiného. Vždyť kdyby František Palacký neměl hlubokého vztahu k citům našeho národa, k citům našeho lidu, který vždy miloval husitství a táboritství a byl na ně hrdý, a vždyť kdyby František Palacký se byl klonil k takovému pojetí našich dějin, jaké vyznával jeho současník Václav Vladivoj Tomek a v pozdější době na př. profesor Josef Pekař, mohli jsme my, komunisté, mít těžší práci ve snaze o ovlivnění národa našimi revolučními a komunistickými myšlenkami. A je právě něco zvláštního v tom, že František Palacký, člověk 44 velmi zámožný, konservativně založený a pěstující styky s vysokou aristokracií měl tolik hlubokého a poctivého smyslu pro historickou pravdu, že epochu husitské a táboritské revoluce ve svém historiografickém díle vylíčil národu tak pravdivě, tak účinně, tak nadšeně a s city tak velké hrdosti. I my, komunisté, jsme usoudili, že Františku Palackému patří za to vděčnost a úcta. Usoudili jsme, že by bylo nesprávné neztotožnit se s úctou všeho národa k Františku Palackému a nevidět jeho nesmírně významné národní dílo proto, že jako politik dělal osudnou a pochybnou politiku. Bylo by to tak nesprávné, jako kdybychom proto, že Alois Jirásek byl senátorem národně demokratické strany, odmítli ocenit a ctít veliké dílo Aloise Jiráska jako historického romanopisce. Přitom význam spisů Aloise Jiráska spočívá opět právě v tom, že navazoval na Palackého historickovědecké vyzdvižení revoluční epochy husitství a táboritství a že umělecky vylíčil děje husitské a táboritské revoluce tak, že by dnes naší stranou a vládou musil být Alois Jirásek za své spisy, kdyby žil, jmenován stonásobným laureátem a národním umělcem jedinečné slávy. My, komunisté, jsme proto také dílo Aloise Jiráska vyzdvihli jako drahý poklad národa a vlasti. A když bylo presidentem republiky soudruhem Klementem Gottwaldem rozhodnuto o zvláštní, t. zv. presidentské edici všech spisů Aloise Jiráska, o kterou se staral soudruh prof. Zdeněk Nejedlý, blízký osobní přítel Aloise Jiráska a strážce jeho pozůstalosti, komentoval jeden anglický zpravodaj tuto událost slovy: „Gottwald chce z Čechů dělat opět husity, aby z nich mohl dělat komunisty. My, komunisté, se tedy
spoluúčastníme na projevech úcty k národnímu dílu Františka Palackého. A
účastníme se i uctívání památky Karla Havlíčka Borovského, jehož politickou
činnost po boku Františka Palackého v r. Karel Havlíček Borovský byl ve svém politickém přesvědčení radikálním měšťáckým liberálem. Je známo, že Havlíček vykonal cestu do Ruska v době 45 vlády cara Nikolaje I. a lišil se v tom smyslu od běžného typu rusofilů, že viděl nejen Rusko báťušky cara, Rusko carského samoděržaví, ale viděl Rusko revoluční. Havlíček se seznámil s činností a spisy ruských revolučních demokratů Bělinského a Gercena. Havlíček, který ironisoval snivou víru v carské Rusko, pokládal za realistické pojetí české politiky starat se o českou národní věc v rámci rakouské říše. Tento realismus vedl ovšem Havlíčka k podpoře austroslavistické politiky Palackého. Ve své bezohledné útočnosti publicistické a literární byl Havlíček mnohdy předpojatý. Napadal nejprudčeji Václava Hanku, který byl v Rusku všeobecně ctěn jako největší český přítel Rusů. Avšak napadal spolu s dr. Trojanem i Karla Jaromíra Erbena a někdy byl nešetrný i k Josefu Kajetánu Tylovi. V českém národním písemnictví má Karel Havlíček Borovský své významné místo jako vynikající satirický básník. Z politické historie víme, že bachovský absolutistický režim v Rakousku se držel několik let a že tuhý útlak v českých zemích polevoval jen pomalu, až úleva nastala v t. zv. šedesátých letech, kdy rakouská vláda a císař se snažili vytvářet atmosféru ústavnosti. T. zv. šedesátá léta byla v českých zemích léty silného národního a demokratického vzmachu. V r. 1862 byl založen Tyršem a Fúgnerem český „Sokol, při čemž Tyrš volil jako košili sokolského úboru červenou košili italských garibaldiovských revolučních bojovníků. V r. 1864 byla po prvé uvedena slavná národní opera Bedřicha Smetany „Prodaná nevěsta. V r. 1867 byl vydán nový rakouský zákon o právu shromaždovacím a spolkovém, kterýžto zákon pak platil po celou další dobu trvání RakouskoUherska a platil i v Československé republice. V r. 1868 bylo založeno konsumní družstvo „Oul, jehož následovkyní se pak stala naše „Včela. V r. 1868 byl položen základní kámen k postavení Národního divadla. V jednotné straně české buržoasie, v národní straně, vedené Palackým a Riegerem, začali tehdy tvořit svoji frakci měšťáčtí radikální demokraté a radikální liberálové, kteří si při odkazu na jméno revolučního spolku „Mladá Čechie r. 1848 začali říkat „mladočeši. Jejich tiskovým orgánem se staly „Národní listy, zatím co v rukou staročechů zůstával velký tiskový podnik „Politik, vydávající „Národní politiku. V „Národních listech při tomto jejich zaměření se stal redaktorem i Jan Neruda. „Národní listy se ujímaly i Bedřicha Smetany proti staročeskému obvinění, že ve svých operách napodobuje způsoby wagneriánské dramatické hudby. V čele českých měšťáckých radikálů, nazývajících se „mladočeši, stanuli jako političtí vůdci dr. Karel Sladkovský, dr. Arnold, dr. Herold a bratři Grégrové, Julius a Eduard. Jestliže staročeši měli jako „dělnického pracovníka dr. Chleboráda, tak mladočeši přes Josefa Baráka učinili pokus přitahovat k sobě i dělníky a učinit si z nich přívěsný vůz buržoasní radikální politiky. V těch dobách se však již české dělnictvo začalo sdružovat na své třídní základně za cílem samostatného politického uplatnění dělnické třídy. Dělníci, 46 velmi vynalézaví v klamání rakouských úřadů, si pod nejnevinnějšími jmény zakládali spolky a v nich se vzdělávali v duchu Marxova a Engelsova učení Nákladem těchto spolků byly vydávány překlady francouzských, německých, italských a i ruských knih a brožur marxistické literatury, při čemž tyto publikace zůstaly až do nové doby mnohdy vzácnými exempláři, obsahujícími překlady marxistických spisů, jež již později nebylo možno sehnat. To všechno bylo organisační, politickou, ideovou a teoretickou průpravou k tomu, aby české dělnictvo přispělo již v r. 1874 k založení sociální demokracie v Rakousku a aby pak v jejím rámci mohla být r. 1878 založena Ceskoslovanská soc. dem. strana dělnická. Budiž řečeno, že oficiální politiku české buržoasie neurčovali v letech, o kterých pojednáváme, mladočeští radikálové, nýbrž že ji nadále určovali staročeští představitelé konservativní austroslavistické politiky Palacký a Rieger. V této politice došlo však v šedesátých letech k těžké krisi. Roku 1867 bylo sjednáno t. zv. rakouskouherské vyrovnání. Jeho výsledkem bylo to, že uherské království bylo jako stát postaveno vedle rakouského císařství a že bylo ustaveno RakouskoUhersko jako dualistické soustátí, při čemž Rakousko mělo svoji státní správu a Uhersko také, Rakousko mělo svoji rakouskou říšskou radu ve Vídni jako parlament a Uhersko mělo svůj uherský sněm v Budapešti, Rakousko mělo svoje vojsko v podobě zeměbrany a Uhersko mělo svoje vojsko v podobě honvédů. A jako soustátí měla rakouskouherská říše nejen společného panovníka, nazývajícího se při personální unii císařem rakouským a králem uherským, ale měla i společné ministerstvo zahraničních věcí, společné ministerstvo vojenství a společné ministerstvo financí, které zároveň bylo společným ministerstvem pro správu Bosny a Hercegoviny a společným ministerstvem pro věci císařského dvora. Byla také společná rakouskouherská armáda. Takže, když se něco týkalo rakouskouherského mocnářství, říkalo se ,,c. a k., což znamenalo císař rakouský a král uherský, a když se to týkalo jen Rakouska jako Předlitavska, říkalo se „c. k., což znamenalo císař rakouský, král český atd. Když toto rakouskouherské vyrovnání bylo v r. 1867 vyhlášeno, znamenalo to nečekaně strašnou ránu pro austroslavistickou politiku Palackého a Riegera. Neboť tato politika byla založena na předpokladu, že se podaří přeměnit Rakousko v takové soustátí, že by bylo jeho federalisovanou složkou i království české se zeměmi koruny české a druhé státní útvary slovanských národů. V tomto smyslu také císař František Josef I. a také vídeňská vláda dávali své sliby a ujištění. Rakouskouherské vyrovnání z r. 1867 však znamenalo, že rakouský císař a vídeňská vláda hodili pod stůl všechny sliby a ujištěni, dávané představitelům české buržoasie, a že se vyšlo vstříc jen Maďarům v jejich úsilí o důstojné postavení uherského království. Rakouskouherské dualistické soustátí znamenalo, že české země zůstaly nadále v rakouském Předhtavsku 47 podčiněny vídeňské vládě a že nacionálně byl český národ nadále podroben německé nadvládě. Rozhořčení nad tím bylo v českých zemích nesmírné. Palacký, desauovaný ve své dosavadní politice, dával svému hněvu výraz takovými výroky, jako byl jeho výrok „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po Rakousku. Svému rozhořčení nad rakouskouherským vyrovnáním a svému hněvu nad žalostným krachem své dosavadní austroslavistické politiky dali staročeští vůdcové výraz i nečekanou demonstrací zahraničně politického významu. V r. 1867 vykonali Palacký, Rieger a Brauner okázalou cestu do Ruska, do Moskvy, ohlašujíce i jednání s carem. Svojí cestou do Ruska dali Palacký, Rieger a Brauner demonstrativně vídeňské vládě najevo, že česká buržoasie může své austroslavistické politiky zanechat a upnout své naděje v samostatný český stát na veliké slovanské Rusko. V souvislosti s tím pronášel tehdy František Palacký své známé a často citované projevy, v nichž zdůrazňoval obrovitost síly ruského národa a v nichž předpovídal nejen velkou budoucnost Rusku, ale s poukazem na obrovitou sílu Ruska předpovídal netušené velikou budoucnost i druhým slovanským národům a všemu Slovanstvu. Cesta Palackého, Riegera a Braunera do Ruska však neměla důsledků, jež národ očekával. Po návratu z Ruska staročeští politikové nedali signál k nějakému ostřejšímu protirakouskému boji. Postup, jejž volili jako odpověd na rakouskouherské vyrovnání r. 1867, totiž provádění politiky absence, neúčasti českých poslanců na zasedáních rakouské říšské rady, tento krotký postup s jejich strany znamenal jen politiku nečinnosti, pasivity. Pasivní ovšem nebyl český lid, který v tu dobu stupňoval svůj boj za pokrok a to i ve znamení zostřeného boje proti Římu. Protiřímský, protiklerikální boj charakterisoval značně scenerii politického života v českých zemích i v pozdějších letech. I v dělnickém hnutí byl protiklerikální boj velmi populární. Katolická církev v českých zemích byla tlačena na ústup útočným náporem pokrokového hnutí. Z té doby se vypravuje příhoda, že když tehdy byl pražský arcibiskup kardinál kníže Schwarzenberg na zasedání kardinálů v Římě, na němž bylo uloženo hlásat dogma o papežské neomylnosti, vystoupil prý a řekl papeži: „Odpusťte, svatý Otče, ale s touto pitomostí se já nemohu vrátit do husitských Čech, poněvadž by se katolické církvi vysmály, jakým stupidním dogmatům nutí věřit. Byl to onen kardinál kníže Schwarzenberg, který se později ve zlosti nad dovoláváním se v Čechách husitské tradice nechal strhnout k výroku, že „husité byli jen bandou lupičů a žhářů. Tento kardinálův výrok vyvolal takové pobouření v celém českém národě, že se začaly sbírat peníze na postavení pomníku Mistra Jana Husi na Staroměstském náměstí v Praze. A tento pomník byl pak uskutečněn a 6. července r. 1915, při 500. výročí smrti Mistra Jana Husi, na Staroměstském náměstí v Praze odhalen. Bylo to tehdy již v době války. A pro zajímavost uvádím, že se za významnou 48 a smělou demonstraci proti rakouskému válečnému režimu pokládalo to že k odhalenému pomníku Husovu přišla položit věnce delegace Českoslovanského svazu studentstva a Federace slovanského studentstva, kterou vedl jako studující práv náš dr. Jaromír Dolanský. Politika staročechů, vedených v tu dobu již jen dr. Františkem Ladislavem Riegerem, se po opuštění politiky absence dostala znovu na starou kolej prosebného dolézání za vídeňskou vládou s krotkými požadavky státoprávními a nacionálními. Krátkou dobu se zdálo, že jsou vážnější naděje na nějaké jednání o další federalisaci Rakouska, a to za vlády hraběte Taaffea, kdy se na čas objevila možnost konstelace, v níž by Poláci stáli vedle Čechů, a kdy rakouská vláda projevovala určité tendence k odporu proti velkoněmeckému nebezpečí, jež se zvětšovalo od r. 1870, po vítězství Pruska nad Francií a vytvoření německé císařské říše pod vedením Hohenzollernů. Staročeští politikové se tehdy na českém zemském sněmu dostali do užšího spojení s t. zv. českou šlechtou vedenou ClamMartinicem. Nebyla to vpravdě již česká šlechta, poněvadž se přes svůj český původ v minulosti většinou plně germanisovala, avšak tato šlechta do jisté míry podporovala snahy o udržení historických státních práv českého království a zemí koruny české. Když však mluvila o české zemi, nazývala ji „Bohmen a pokoušela se vytvořit pojem „Bohmen jako společný pro Čechy a Němce a pokoušela se pěstovat i umělý pojem jakýchsi „Bohmáků, podobně jako se v širším smyslu činily pokusy o pěstování pojmu „Rakušanů, jenž měl v duchu němectví pozřít všechny nacionálně ethnické odlišnosti rakouských národů, jak to v podobném smyslu dělali maďarští utlačovatelé národů pěstováním pojmu „Uhrů. Přirozené bylo, že všechny snahy o udržení a rozšíření německé nadvlády v českých zemích i pod titulem různých státoprávních švindlů rozhořčovaly český národ. A tak docházelo k stálému zostřování národnostních rozporů mezi Čechy a Němci. Je známo, že v důsledku svých soustavných nezdarů se politika staročechů dostávala do stavu t. zv. hudlaření. Stále se vedla s Němci vleklá jednání o jazykových sporech, o různých „drobečcích a stále se vedly t. zv. smiřovačky českoněmecké. Tato politika národ znechucovala a pokud staročeši měli mezi českými poslanci většinu a pokud měli vedoucí politické postavení, působila jejich politika značně k paralysování národního života a k jeho zmrtvování. Takový byl stav před příchodem t. zv. „bouřlivých devadesátých let. Devadesátá léta devatenáctého století jsou právem nazývána „bouřlivými. Jako by se poutané bojovné síly národa vzkřísily a uvolnily a jako by vyvstaly nové, svěží, průbojné síly národa, začala se devadesátá léta ohlašovat událostmi pohnutými. Docházelo k bojovným vystoupením protirakouského charakteru. Docházelo k masovým demonstracím lidu, při kterých docházelo i k velmi krvavým srážkám s ozbrojenou mocí rakouského státu. A poněvadž 49 se těchto bojových akcí účastnilo dělnictvo, rakouské orgány se nerozpakovaly uspořádat takové krvavé masakry, jako byl krvavý masakr r. 1893, kdy vojsko do demonstrantů u Olšanských hřbitovů řezalo šavlemi a kdy byly těžké oběti. Brutální útok proti demonstrantům byl tehdy nařízen c. k. místodržitelem knížetem ThunemHohensteinem, který byl později po druhé místodržitelem v Praze, a to na počátku války r. 1914. Dodnes můžete na Olšanských hřbitovech vidět pomník, připomínající krveprolití u Olšanských hřbitovů v devadesátých letech. Na pomníku jest jen vyznačen rok „Rok 1893 a mnozí lidé kolem tohoto pomníku chodí, nemohouce si vysvětlit, co ten pomník znamená. V devadesátých letech projevovala revoluční odvahu tehdejší mladá generace. Je známa z té doby t. zv. „Omladina a je znám velký proces s mladými bojovníky „Omladiny za jejich odvážné činy a za jejich odvážné revoluční myšlenky. A z té doby je také známé slovo „mrva jako označení podlého zrádce. Je také známo, že z mladé generace devadesátých let vyšlo mnoho později veřejně činných lidí, kteří se na přechodu do 20. století dali bud směrem k buržoasii, nebo směrem k dělnické třídě, směrem k dělnickému revolučnímu hnutí. Můžeme uvést, že z generace devadesátých let vyšli jako známí lidé Karel Stanislav Sokol, dr. Antonín Hajn atd., z této generace vyšli Preiss, Rašín a vedle nich Soukup, Habrman, Tomášek atd. a z generace devadesátých let vyšli naši lidé soudruh prof. Zdeněk Nejedlý, básník S. K. Neumann, zasloužilý pracovník naší strany soudruh František Nedvěd a druzí. V devadesátých letech 19. století se nejen v naší zemi, ale ve všech druhých zemích evropských rozhodovalo o tom, jak se vykročí do 20. století a jakou cestou se v 20. století půjde. Toto rozhodování souviselo s tím přelomem v historickém vývoji, že přibližně ku konci 19. století končilo období kapitalismu volné soutěže a přibližně na počátku 20. století začalo období monopolistického kapitalismu, období imperialismu. Do devadesátých let 19. století vpadly události, schopné ovlivňovat rozhodování, jak vkročit do 20. století a jakou cestou v 20. století jít. Do devadesátých let vpadla ta událost, že r. 1893 vydal jeden z předáků říšskoněmecké sociální demokracie Eduard Bernstein svoji knihu „Die Voraussetzungen des Sozialismus. Jak známo, Eduard Bernstein ve své knize „Die Voraussetzungen des Sozialismus a jeho stoupenci dokazovali, že za novodobého rozvoje kapitalismu, kdy nastává rozsáhlá koncentrace kapitálu, kdy se kapitalistické výrobní podniky stále více centralisují v rukou kapitalistických společností, kartelů a trustů a kdy kapitalistická akumulace nabývá velkých rozměrů, že v těchto poměrech moderního kapitalismu pozbývá platnosti vědecká these Marxova o zbídačování dělnické třídy a že pozbývá platnosti i Marxova vědecká these o zostřujícím se třídním boji mezi proletariátem a buržoasii. Revisionisté dokazovali, že namísto zbídačování dělnické třídy dochází k tomu, že se stále větší části dělnictva dostávají na vyšší životní úroveň, blízkou posta – 50 vení středních vrstev a překračující propast, jež dělníky dříve dělila od buržoasie. A ze svého tvrzení, že pozbývá platnosti Marxova vědecká these o zbídačování dělnické třídy a o zostřujícím se třídním boji, vyvozovali revisionisté tvrzení, že pozbyly platnosti i revoluční cíle, jež Marx vytyčil dělnické třídě a že pozbyla platnosti i Marxova these o nutnosti revolučního boje dělnické třídy za diktaturu proletariátu. Revisionisté při těchto svých tvrzeních dospívali k závěru, že namísto odhodlaného třídního boje s buržoasií a namísto revolučního boje za diktaturu proletariátu má dělnictvo usilovat o uplatnění své politické síly v demokratických institucích, jako je parlament a druhé zastupitelské orgány, a že se má snažit uplatňovat stále větší vliv odborových organisací v sociálním smyslu, v podobě institucí sociální ochrany, v podobě nemocenských pokladen, úrazových pojišťoven a pod., a že má posilovat snahu o uplatnění dělnictva v hospodářském vývoji i rozvojem spotřebních a druhých družstev. Revisionisté tak vyzdvihli jako prvořadou úlohu parlamentních frakcí sociálně demokratické strany, připisujíce jim samostatnost rozhodování vůči vedoucím orgánům sociálně demokratické strany; a revisionisté postavili na jednu úroveň svým významem politické, odborové a družstevní organisace, vytvářejíce teorii o t. zv. „třech sloupech, o něž se má dělnické hnutí opírat při svém postupu k moci. A tím, že se dělnictvo podle jejich tvrzení přibližuje svojí životní úrovní a svojí psychologií k postavení středních vrstev, tím revisionisté odůvodňovali svůj názor a požadavek, že se do politických organisací dělnictva mají volně připouštět a co nejvíce vtahovat příslušníci středních vrstev, inteligenti, řemeslníci, živnostníci a pod., zatím co o rolnících revisionisté říkali, že jsou proti socialismu a že patří do jedné reakční masy. Celou svou programovou a teoretickou koncepci, jež měla vyvrátit platnost vědeckých revolučních thesí Marxe a Engelse, odůvodňovali revisionisté poukazováním na změněné poměry v moderním kapitalismu. Tvrdili, že novodobý rozvoj výrobní techniky změnil vztahy v kapitalistickém systému, vztahy hospodářské a sociální, oproti době, kdy Karel Marx a Bedřich Engels psali svá vědecká díla. Revisionisté se snažili líčit revoluční učení Marxe a Engelse jako dějinným vývojem překonané a snažili se vydávat revisionismus za novodobé, „moderní učení socialismu. Takový byl „teoretický základ revisionismu, s nímž vystoupil Eduard Bernstein roku 1893 ve své knize „Die Voraussetzungen des Sozialismus a jejž pak rozváděli jeho stoupenci. To byl „teoretický základ revisionismu, znamenajícího falšování marxismu, zradu revolučních zásad marxismu a podvrhujicího pod značkou nové teorie socialismu strašný jed, jenž měl při přechodu do období vrcholných bojů dělnické třídy s kapitalismem rozkládat organismus dělnického hnutí a ochromovat jeho síly. , Do devadesátých let 19. století vpadla však zároveň ta nesmírně významná událost, že v r. 1894 se v Petrohradě ujal činnosti ve vůdčím ovlivňováni děl 51 nického hnutí Ruska Vladimír Iljič Lenin, který působil jako věrný zastánce revolučního učení Marxova a Engelsova a který spolu se svými bolševickými stoupenci dokazoval, že pro přechod do 20. století, do období imperialismu a pro cestu v 20. století platí v plné síle všechny základní teoretické poučky a zásady marxismu v jejich revoluční povaze. A dělnickému hnutí obrovité ruské říše a proletariátu všech zemí byla pro 20. století vyznačena cesta tím, že Lenin ve své genialitě teoreticky aplikoval revoluční marxistické učení na období imperialismu, na období monopolního kapitalismu a že učení marxismu podle potřeby, vyžadované novými momenty ve vývoji kapitalismu v období imperialismu, dále rozvinul v revolučním duchu. Tak tedy v devadesátých letech 19. století vyvstala dvě pojetí pro cestu dělnického hnutí v 20. století, v období imperialismu. Jedno pojetí Leninovo, věrné revolučnímu marxismu a dále ho v revolučním duchu rozvíjející. A druhé pojetí revisionistické, falšující marxismus, zrazující jeho revoluční charakter, pojetí oportunistické, renegátské, v němž byly obsaženy prvky budoucího sociálšovinismu, sociálimperialismu, prvky budoucí zrádné činnosti sociální demokracie, prvky koalice soc. dem. s buržoasií, prvky spojení sociální demokracie s reakčními a imperialistickými zájmy kapitalismu. Tato dvě pojetí cest pro
dělnické hnutí v 20. století vyvstávala v devadesátých letech 19. století i
před dělnickým hnutím v naší zemi. Aby v naší zemi byly do dělnického hnutí
zanášeny protimarxistické revisionistické myšlenky, o to se starali nejen přímí
čeští soc. dem. propagátoři Bernsteinova revisionismu, ale o to se staral i
profesor filosofické propedeutiky na pražské universitě, profesor T. G.
Masaryk. Poněvadž čeští soc. dem. revisionisté nebyli podle jeho soudu schopni
napsat spis, bojující proti revolučnímu marxismu a propagující teorie a
myšlenky Bernsteinova revisionismu, chopil se této úlohy on, T. G. Masaryk,
eklektik měšťácké filosofie a nábožensky založený člověk, a napsal v
devadesátých letech knihu, která vyšla r. 52 politické krédo, jež řídilo
všechny jeho pozdější kroky, jež řídilo jeho činnost v českém politickém
životě, jež předurčilo jeho spojení s imperialistickými kruhy za první světové
války, jež předurčilo jeho nepřátelský postoj k Velké říjnové socialistické revoluci,
jež předurčilo jeho kontrarevoluční aktivitu v první době Čsl. republiky, v prosinci
r. 53 III POLITIKA ČESKÉ BURŽOASIE V DOBĚ RAKOUSKOUHERSKA KRAMÁŘ A MASARYK ŠVEHLA, ŠRÁMEK, KLOFÁČ Můžeme říci, že politiku české buržoasie od počátku 20. století představoval ve své osobě dr. Karel Kramář. Tento domýšlivý vůdce buržoasní mladočeské strany byl od počátku pojat ctižádostivou aspirací, že bude uznán za vůdce národa, jako tomu bylo u vůdců staročeské buržoasní strany Palackého a Riegera, jejichž novodobým zákonitým nástupcem se domníval být. Avšak tato čest byla dru Karlu Kramářovi národem upírána. Vzpomeňme, jaký boj byl sveden o to, kdo má mluvit při odhalení pomníku Františka Palackého v Praze, zbudovaného u mostu přes Vltavu, který nese jméno Palackého. Bylo to v r. 1912. Slavnostní odhalení pomníku Palackého se konalo u příležitosti VI. všesokolského sletu v Praze v červenci r. 1912, který probíhal ve znamení velezrádných protirakouských nálad a ve znamení manifestací pro všeslovanské bratrství. Za těchto okolností bylo národem odmítáno, aby při slavnostním odhalení pomníku Františka Palackého mluvil dr. Karel Kramář, který v tu dobu, naplněnou již předtuchou blížící se světové války, prováděl nejintensivněji svoji prorakouskou politiku, českým národem svorně odmítanou. I c. k. rakouské úřady pak napomáhaly tomu, aby při odhalení pomníku Palackého v Praze r. 1912 mluvil dr. Karel Kramář a aby jeho vystoupením byl ve veřejnosti RakouskoUherska i před zahraničím paralysován velezrádný, protirakouský a všeslovanský ráz VI. všesokolského sletu. Jen s pomocí c. k. rakouských úřadů a po zásahu vídeňské vlády mohl dr. Karel Kramář při odhalení Palackého pomníku mluvit. Svrchovaná domýšlivost, která charakterisovala osobu dr. Karla Kramáře i jeho veřejnou a politickou činnost, se projevila v tom, že Kramář byl zvykly po celý svůj život zaměňovat třídní zájmy buržoasie se zájmy národa. Kramař 54 měl ve svých ústech jen samý národ a „nic než národ. Nikdy nemluvil o buržoasii, o kapitalistech, k nimž patřil svým postavením a svým životem a jejichž zájmy hájil jako nadevše vyšší. Vždy vystupoval jako národovec. Teprve když Kramář byl po své smrti v r. 1937 pochováván, pronesl nad hrobem tehdejší čsl. ministerský předseda dr. Milan Hodža o Kramářovi tato slova: „Zemřel velký český buržoa. I v zájmu obohacení vašich historickopolitických znalostí chci uvésti něco bližšího o dru Karlu Kramářovi. Byl to syn stavitele Petra Kramáře z Vysokého u Jilemnice. Tento původ a dědictví po otci by nevysvětlovalo to, že dr. Karel Kramář se stal velkým boháčem, že patřil k velkofabrikantům, že byl majitelem textilní továrny v Libštátě na Semilsku a spolumajitelem jiných fabrik, vlastněných i německými kapitalisty. O tomto zbohatnutí dra Kramáře rozhodlo obrovské věno, které vyženil, když si vzal za manželku mimořádně bohatou ruskou ženu. Dr. Karel Kramář, který si vždycky zakládal na tom, že studoval na universitě ve Frankfurtě v západním Německu a že tam poslouchal německého národohospodáře prof. Wagnera, tvořil politicky na konci 19. století nejprve samostatnou trojici s T. G. Masarykem a dr. Josefem Kaizlem, který se stal později ministrem v Rakousku. Tato trojice, vydávající časopis „Atheneum, sledovala program blízký pozdějšímu t. zv. masarykovskému realismu. Kramář začal tedy svoji politickou činnost tím, že byl názorově spřízněn s Masarykem, s realisty. Tyto styky s realisty vysvětlují také to, že když se Kramář v r. 1897 ženil na Krymu se zmíněnou již bohatou ruskou ženou, byl mu na svatbě svědkem básník J. S. Machar, který pak v r. 1898 vydal svoji knížku „Mé vzpomínky na Krym. Druhým svědkem při Kramářové svatbě na Krymu byl později známý vynikající dramatický spisovatel dr. Arnošt Dvořák. Za poslance do rakouské říšské rady kandidoval dr. Kramář jako mladočech, stejně jako T. G. Masaryk, o němž prof. dr. Albín Bráf ve svých pamětech píše, že krátce před ohlášením kandidátů Masaryk ještě sliboval kandidovat za staročechy, ale druhého dne se ukázalo, že dal za zády staročechů slib mladočechům, za něž pak T. G. Masaryk kandidoval. Staročeši přestali tehdy již mít konjunkturu a mladočeši přímo rozdrtili staročeskou stranu po t. zv. „punktacích v r. 1891, které těžce kom pro mi to valy Riegerovu politiku. Tehdy se říkalo, že „Rieger prodal národ za štamprli koňaku. Tou štamprlí koňaku měla být sklínka, kterou si Rieger připíjel s císařem Františkem Josefem I. po stvrzení českoněmecké dohody vymezené v „punktech. Bylo již uvedeno, že mladočeši se vyznačovali radikalismem v nacionálním smyslu i v demokratickém smyslu. Ve znamení této své politiky mladočeši v bouřlivých devadesátých letech položili plně na lopatky Riegera s jeho konservativní politikou. 55 Avšak na doklad toho, jak se při přechodu do 20. století, do období imperialismu, změnila mnohá kriteria a jak i česká buržoasie přímo rychlostí přemetu opouštěla názory, platné v období konkurenčního kapitalismu, na doklad toho možno uvést, co udělal Kramář na počátku 20. století s mladočeskou stranou, která v devadesátých letech porážela Riegerovu konservativní politiku ještě nacionálním radikalismem. Na počátku 20. století se Kramář rozešel s realisty a s T. G. Masarykem, kterého nechal mluvit o příchodu „světové mravní krise, a chopil se vedení mladočeské strany. Kramář úplně přeměnil charakter této strany a dal jí i nový název „Národní strana svobodomyslná. Mladočeská strana se stala stranou podobného typu, jaký v té době i v druhých zemích přejímaly buržoasní liberální strany. Kramář vždy říkal, že mu byla příkladem ruská strana „kadetů, buržoasně liberální strana, vedená Miljukovem. Politice své strany dal dr. Kramář v poměru k vídeňské vládě a v poměru k rakouskouherské říši takovou orientaci, která odpovídala novým vztahům v epoše imperialismu. Myšlenka státní samostatnosti českého národa i v podobě uskutečnění t. zv. českého státního práva byla plně opuštěna veškerou českou buržoasií, která se při postupujícím vzrůstu své hospodářské síly zaměřila nikoli na boj s německorakouskou buržoasií, nýbrž na spolupráci s ní a na srůst s ní v hospodářských zájmech. A smyslem Kramářovy politiky bylo usilovat o zvyšování podílu českého kapitalismu při rozmachu kapitalismu v měřítku celé rakouskouherské říše, která se od počátku 20. století viditelně přeměňovala z někdejší dynastickofeudální říše v imperialistickomilitaristickou říši, v jejíchž základech ovšem ničivě působily nesčetné vnitřní rozpory. Je známo, jak se za těchto nových poměrů měnil i vnější ráz celého života v českých zemích. S českými měšťáky se děla ta rychlá proměna, že odhodivše havlíčkovskou čamaru a všechny znaky českého lokálního patriotismu, začali se cítit příslušníky velké říše, velmocenské říše rakouskouherské, a začali i na císaře a habsburskou dynastii pohlížet shovívavě a se sympatiemi, asi jako se to naučila v poměru ke králi a královské rodině anglická buržoasie. Tehdy se čeští měšťáci začali odrozovat všemu česky typickému, všemu domácímu a lidově národnímu. Čeští měšťáci se předháněli v napodobování rakouskoněmecké noblesy. A pražští měšťáci se snažili napodobit velkoměstský život Vídně, a to ve všem, v mravech, v hýření, v módě a i v umění, hlavně ve výtvarném umění a v architekturním slohu. V Praze vítězila vídeňská secese a v jejím slohu se v Praze stavěly nové budovy, v nichž se vnitřní úprava vyznačovala převahou žluté a zlatisté barvy jako barvy bohatství, jako barvy parasitního mamonu a zároveň jako jedné barvy z černožlutého praporu rakouskouherského mocnářství. Z té doby pochází budova pražského Obecního domu, jež byla nejokázaleji stavěna v secesním slohu. V tomto slohu byl na Václavském náměstí vystavěn hotel „Šroubek, který se po vystavění jmenoval 56 „Arcikníže Štěpán. Dále pak hotel „Central v Hybernské ulici a pod. Svůj styl té doby dostala i budova Hlavního nádraží v Praze. Čeští měšťáci začali tehdy i nóbl oddychat. Dříve jezdili na letní byt do Dobřichovic a do Řevnic nebo do Potštýna v Orlických horách. Nyní už začali jezdit k moři „do Abazzie a do druhých letovisek na březích a ostrovech Jaderského moře. A je zajímavé v retrospektivě sledovat, jak z někdejších českých měšťáků vyrůstali pozdější čeští mnohonásobní milionáři, kapitalističtí velkoboháči a oligarchové čsl. finančního kapitálu. Lenin nás poučil o tom, že
finanční kapitál vyrůstá z dvojích kořenů. Bud tak, že průmyslový kapitalista
giganticky mohutní za monopolistického charakteru kapitalismu a zmocňuje se i
různých peněžních a finančních ústavů, i bank, aby v nich měl příslušenství
svého průmyslového kolosu. Tak tomu bylo v Americe s Rockfellerem, Carnegiem a
pak s Fordem, Dupontem a pod. Tak tomu bylo s členy „rady bohů v
západoněmeckém železářském, ocelářském a zbrojařském průmyslu. Tak tomu bylo
pak s průmyslovými kapitalistickými monopolisty á Za první republiky jsme již
viděli československý kapitalismus v jeho vrcholném vývojovém stadiu, v jeho
vrcholném parasitním stadiu, v tom stadiu vlády oligarchie finančního kapitálu,
v němž se čsl. velkoburžoasie provinila i nejbídnější zradou na národu a vlasti
a v němž bylo předurčeno, že čsl. kapitalismus brzy již zahyne, což se pak
stalo po r. V době národního obrození nebylo českých šlechticů, ani českých boháčů, ani českých velkoobchodníků a jiných podnikatelů. Když česká buržoasie na počátku 19. století startovala k svému rozvoji, musila startovat ve velmi skromných a chudých poměrech. Již tím bylo rozhodnuto o tom, že se musila jen dívat, jak němečtí kapitalisté zakládají ve velkém počtu své průmyslové podniky v českých zemích, při čemž německé průmyslové podniky rostly v českých zemích v počátečním rozmachu kapitalismu vskutku jako houby po dešti. 57 A rostly nejen v německém nacionálním území, ale poněvadž Němci v Rakousku vládli, rostly i v českém nacionálním území. Vrozená inteligence českých lidí, vzdělanost i prostého českého lidu, jeho kulturnost, vlohy jeho synů a dcer, tyto cenné vlastnosti českého národa byly využívány německými fabrikanty, kteří v českých oblastech budovali své továrny a z potu českých dělníků bohatli. V t. zv. grtinderském období kapitalismu mohli němečtí kapitalisté úspěšně startovat v našich českých zemích k své pozdější průmyslové moci, poněvadž mezi Němci byli na počátku 19. století bohatí lidé, schopní se pustit do průmyslového podnikání; a byli buď z českých zemí, nebo přišli z Vídně a z druhých německých území Rakouska. A tak, zatím co němečtí kapitalisté založili již desítky továren textilních, sklářských, papírenských, chemických a pod. a zatím co němečtí kapitalisté zakládali v českých zemích již i velký průmysl, otevírali šachty uhelné i rudné, zatím co v r. 1828 založili Vítkovické železárny, pak Karlovu huť, pak Poldinu huť a Pražskou železářskou, pak brněnské strojírenské závody, pak Škodovy závody v Plzni, pak i různě veliké strojírenské závody v Praze, pak i chemické závody na Ustecku a pak zase při účasti kapitálu z Vídně na Ostravsku závody pozdější Báňské a hutní společnosti a pak vagónky na Smíchově, ve Studence, v Kopřivnici atd. Zatím co němečtí kapitalisté takto budovali svou velkou průmyslovou moc v českých zemích, zůstávali čeští kapitalisté daleko pozadu a musili vynakládat všechen důmysl, aby mohli na uplatnění v rozmachu kapitalismu pomýšlet. Česká buržoasie i ještě let šedesátých, sedmdesátých a ještě pozdějších — to nebyli fabrikanti, průmysloví a obchodní podnikatelé, nýbrž to byli bohatnoucí čeští advokáti, bohatnoucí čeští hostinští, bohatnoucí čeští živnostníci a obchodníci a bohatnoucí sedláci. A možnosti k pozdějšímu většímu uplatnění se české buržoasie v rozvoji kapitalismu byly vytvářeny tím, že se v záložnách a spořitelnách soustřeďovaly peníze z úspor malých českých měšťáků a z úspor malého českého lidu. Z malých pramínků peněz vznikaly již rybníčky a stále větší rybníky uspořených peněz, až z nich vyrostly již zdroje peněžního kapitálu a čeští měšťácí již mohli založit české banky. Pro rozdílný vývoj německého kapitalismu a českého kapitalismu v druhé polovici 19. století je jistě charakteristické, že zatím co v r. 1859 byly v Plzni založeny Škodovy závody jako průmyslový podnik těžkého strojírenství, který byl financován německým kapitálem a dosáhl pak obrovité velikosti, byla v r. 1868 založena v Praze česká banka jména „Živnostenská banka. Vznikala jako vkladní a úvěrní peněžní ústav ve spojem s českými živnostmi. Avšak z těchto skromných počátků pak vyrostla v největší a nejmocnější českou banku, která měla předurčeno představovat pak božskou mocnost československého kapitalismu za první republiky a nejvlivnějšího činitele československého finančního kapitálu. A „Živnostenská banka se chopila dravě svého poslání v rozvoji českého kapitalismu, když spolu s přechodem do období imperialismu se česká buržoasie 58 postavila na základnu rakouskouherské říše, aby se tu uplatnila vedle buržoasie německé a ve spolupráci s ní. A zatím co dr. Kramář v čele své národní strany svobodomyslné dělal positivní politiku v poměru k Vídni a v poměru k rakouskouherskému mocnářství, využívala své konjunktury „Živnostenská banka již v čele s drem Jaroslavem Preissem. Kramář a Preiss se stali osobnostmi symbolisujícími éru positivního poměru české buržoasie k RakouskoUhersku. A mluvímeli o počátku českého finančního kapitálu, který se pak vyvinul ve vrcholnou složku kapitalistické moci v Československé republice, můžeme říci, že „na počátku — byl Preiss. Dostal jsem jednou do ruky brožuru, kterou napsali Jaroslav Preiss a Alois Rašín ještě jako „J.U.C., ještě jako mladí studující práv. Pojednávala o různých názorech na socialismus. To již Preiss a Rašín jako příslušníci mladé generace z bouřlivých devadesátých let směřovali ve znamení obdivu pro moderní kapitalismus — do tábora české buržoasie, ačkoli jinak vyšli z velmi chudých poměrů. Z dra Jaroslava Preisse vyrostl pak vrchní ředitel Živnostenské banky. Její správní radě dělal předsedu zakladatel bohaté rodiny Mastných, z níž pak pocházel známý čsl. velvyslanec v Berlíně ve dnech Mnichova r. 1938 dr.Vojtěch Mastný. Tento dr. Vojtěch Mastný nám sice v době před Mnichovem vyprávěl, že při jednom slyšení u Hitlera měl chuť „fuhrera zastřelit, když se na něho v záchvatu vzteku Hitler vrhl a začal ho docela kopat, ale neučinil to a 30. září r. 1938 o jedné hodině ranní pospíchal letadlem přivézt do Prahy mnichovský diktát, podepsaný Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem. Provázel ho tehdy dr. Masařík, který byl za života T. G. Masaryka sekretářem v jeho kanceláři. To říkám jen tak příležitostně v souvislosti se zmínkou o tom, že předsedou správní rady „Živnostenské banky byl v minulosti zakladatel bohaté rodiny Mastných, při čemž lze podotknout, že dotyčný dr. Vojtěch Mastný, pobírající za protektorátu pensi jako bývalý čsl. velvyslanec, se stal před koncem války také předsedou správní rady Živnostenské banky a byl jím až do května r. 1945. Preiss se staral vehementně o rozmach klientely Živnostenské banky již v době RakouskoUherska. Je známo, že Živnobanka měla tehdy své filiálky ve Vídni, v Terstu, v Lublani, v Záhřebe a v druhých místech rakouskouherské říše. Vedle Živnobanky působily již v době rakouskouherské říše i druhé české banky, mající sídlo v Praze, jako Pražská úvěrní banka a banka „Bohemie, která za první republiky měla aféru, v níž byl kompromitován starosta Čsl. obce sokolské známý dr. Josef Scheiner, a o které jsme my, komunisté, po r. 1945 zjistili, že před první válkou dostala od carské vlády milionovou podporu na určité účely, ale využila těchto peněz ve svém běžném provozu. Dále tu již byla před válkou „Agrární banka vedená agrárníkem ředitelem Svobodou; a pak tu ještě byla Zemská banka, Hypoteční banka a ještě jiné české peněžní a úvěrní ústavy a spořitelny, jako Česká spořitelna 59 a Pražská městská spořitelna atd. Pokud jsem ve spojení s Preissem učinil zmínku o Aloisů Rašínovi, nutno tuto zmínku doplnit tím, že dr. Alois Rašín se stal velkým, bohatým advokátem s kanceláří v Žitné ulici v Praze II; byl od r. 1911 mladočeským poslancem v rakouské říšské radě a byl to vždy nejbližší druh Kramářův a Preissův. Ze všeho toho, co jsem uvedl, vyplývá, že český kapitalismus se snažil proniknout na slunce a k možnosti širšího dechu již v době Rakouska a že využívání konjunktury hospodářských možností v měřítku celé rakouskouherské říše v letech před první světovou válkou učinilo zvláště ze Živnostenské banky nadějného činitele českého bankovního kapitálu. Čeští kapitalisté nemohli ovšem za RakouskoUherska pomýšlet na to, aby se nějak významně uplatnili ve sféře průmyslového kapitálu, poněvadž průmysl všeobecně a zvláště pak těžký průmysl měli v rukou němečtí kapitalisté. Ti hospodářsky vládli v českých zemích ve všech vyšších polohách a dávali tuto svoji průmyslovou moc do služeb i německých nacionálních výbojů. Nelze však myslit, že by čeští kapitalisté nezaznamenali výsledky i v průmyslovém podnikání za RakouskoUherska. Pokusili se o štěstí v těch oblastech průmyslové výroby, ve kterých kapitalismus startoval jako v nových, a vybírali si pro své průmyslové podnikání ty úseky, ve kterých se němečtí kapitalisté ještě nezavedli. A tak zvláště v oboru průmyslové výroby zemědělských strojů se čeští kapitalisté úspěšně etablovali. Byla již před první světovou válkou známá továrna na výrobu hospodářských strojů firmy Knotek v Jičíně a firmy Melichar v Brandýse. Před první světovou válkou již existovala v Prostějově továrna firmy „Wichterle a Kovařík. Ve Slaném vyráběla pluhy, orající za pomoci parních lokomobil, firma Michl. Známá již byla firma Vichr v Radotíně, Wiesner v Chrudimi. Svoji slávu měla Křižíkova výroba elektrotechnických přístrojů a uhlíkových lamp. A světové slávy dobyla již před první světovou válkou česká automobilka „Laurin a Klement v Mladé Boleslavi, jejíž růst od montování velocipédů přes výrobu motocyklů až k výrobě automobilů světové značky jsem sledoval od chlapeckých let jako rodák z Kosmonos u Mladé Boleslavi, při čemž podotýkám, že továrna na výrobu proslulých kosmonoských šátků s natištěnými vzory byla v německých rukou. Císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu z českých fabrikantů jen jednoho, Cyrila Bartoně z Náchoda, majitele textil, továren. Jmenoval ho rytířem, takže se Bartoň psal „Cyril Bartoň, rytíř z Dobenína, který si koupil zámek ve Zbraslavi a v Náchodě si postavil svůj nový zámek pod vévodícím náchodským zámkem patřícím knížatům SchaumburgLippe. Císař jmenoval Bartoně jen rytířem, ačkoli současně jmenoval barony všechny německé fabrikanty, povýšené do šlechtického stavu. Musím se přiznat, že jsem se dlouho, ještě jako redaktor komunistických novin, domníval, že píšemeli o „textilbaronech a „uhlobaronech, je to jen používání jakéhosi charakteristického 60 přízviska. Teprve později jsem zjistil, že císař František Josef I. zvláště u příležitosti šedesátin své vlády v r. 1908 jmenoval hromadně mnoho německých velkokapitalistů barony. A tak textilbarony byli jmenováni Liebig, Leitenberger, Klinger, Ginzkey atd.; a uhlobarony se stali Rotschild, Guttmann, Weinmann, Petschek atd. Baronem se stal i majitel několika závodů na výrobu vagónů Ringhoffer. Vedle těchto německých velkokapitalistů, povýšených většinou do šlechtického stavu, se za RakouskoUherska snažili uplatnit podnikaví čeští kapitalisté. Uveďme jiný příklad rozvoje českého kapitalismu v době rakouskouherské říše. A to ten příklad, jak z malého českého ševče vyrůstal již za Rakouska v budoucího průmyslového giganta Tomáš Baťa, který z počátku ševcoval spolu se svým bratrem Antonínem Baťou, jehož synem byl Jan Baťa. Chudáci ševci ani netušili, jak si sami připravovali svoji hromadnou smrt, když před první světovou válkou přejímali do rozprodeje v městech a ve vsích žluté plátěné polobotky, vyráběné Baťou ve Zlíně a svými cenami tak levné, že byly bez konkurence. Ševci myslili, že jde o výjimečný pár letních botek a že si jejich rozprodejem něco přivydělají ke svým hubeným výdělkům z pracné rukodílné výroby. Avšak Baťa rostl a ševče polykal jako bumbrlíček. Dodávky pro rakouský vojenský erár za první světové války pomohly Baťovi již značně rozšířit průmyslovou výrobu bot a založit ve Zlíně podnik, který později vyrostl v obrovského chrliče bot všech druhů, který, když byl schopen za cenu zničení existence všech ševců uspokojit veškerou vnitřní československou potřebu bot, se pohotově zařídil na výrobu bot téměř pro celý svět. A nebylo to zázračné dílo nějaké osobní geniality Baťovy, jak to bylo líčeno v různých legendách, nýbrž byl to prostý triumf vysoce mechanisované průmyslové výroby, jejímž levným výrobkům nemohli při rukodílné výrobě konkurovat ani ševci u nás, ani pak ševci v druhých zemích Evropy, Asie, Ameriky, Afriky, Austrálie. Takovýto přechod od rukodílné výroby k vysoce mechanisované průmyslové výrobě se všemi důsledky hromadného ničení živností a obrovského nakupení kapitálu byl možný v nové době jen anebo zejména v oblasti spotřebního průmyslu, kde se pro hromadnou potřebu mnoho věcí vyrábělo a ještě vyrábí rukodílně. Baťismus nebyl také nějakým „nadkapitalismem, vymykajícím se kapitalistickým výrobním vztahům, kapitalistickým hospodářským poměrům a kapitalistickým hospodářským krisím. Tomáš Baťa, jak známo, končil svůj život ve zříceném letadle právě za zoufalé situace svého velkopodniku, strženého do zkázonosného víru kapitalistické hospodářské krise. Pozdější vývoj plně rozbil všechny legendy o Baťově genialitě. Ukázalo se, že Baťova genialita spočívala v tom, že za Baťu myslily tisíce inženýrů, techniků, dělníků zlepšovatelů, racionalisátorů, novátorů a vynálezců, kteří organisaci společenské výroby v oblasti výroby obuvi svým důmyslem stále zdokonalovali a hnali ku 61 předu pro zisky a slávu Baťovu a kteří to dnes za změněného hospodářského řádu a změněných sociálních poměrů činí ještě úspěšněji pro rozmach socialistické akumulace a pro slávu vítězného socialismu. A tak to bylo pak i s podniky Nehery, Rolného, Kunerta a s druhými giganty novodobého spotřebního průmyslu. Vraťme se však znovu k politické činnosti dra Kramáře, který všechno to co bylo uvedeno o rozmachu síly českého kapitalismu a vzestupu úrovně české buržoasie za Rakouska v době před první světovou válkou, přičítal za zásluhu sobě, své „positivní politice, politice kladného poměru k Vídni a k rakouskouherské říši. Kramářova „positivní politika se projevovala v tom, že mladočeští poslanci v rakouské říšské radě hlasovali pro státní rozpočty vídeňské vlády a i pro vojenské úvěry požadované na přípravu rakouskouherské armády k válce. Poslanci Kramářovy strany byli často jmenováni císařem ministry. A byli členy vídeňské vlády bud jako čeští ministřikraj ani, nebo byli pověřováni řízením některých resortů. Ministry se stali na př. JUDr. Bedřich Pacák, JUDr. Josef Fořt, prof. dr. František Fiedler a j. Při návštěvě vyšehradského hřbitova můžete vidět hroby sej mény těchto bývalých českých ministrů z doby Rakouska, neboť česká buržoasie pokládala za nutné je pochovat vedle Slavína, vedle hrobů národních českých spisovatelů, umělců a vědců. Na Vyšehradě je také pochován dr. František Ladislav Rieger, který jako vůdce staročechůjako zeť Palackého a o Rakousko zasloužilý český politik v r. 1903 umíral také povýšen do šlechtického stavu. Umíral jako svobodný pán, jako baron. Na Vyšehradě je také pochován prof. dr. Albín Bráf, který byl v r. 1912 ministrem orby v rakouské vládě a který byl spřízněn s Riegerovou rodinou. V éře Kramářovy „positivní politiky byli jmenováni také čeští dvorní radové a tajní radové Jeho Veličenstva. Rytířem byl jmenován též známý český právní vědec prof. dr. Antonín Randa, s jehož rodinou se spříznila rodina Krulišů, z kteréžto rodiny pak pocházel známý exponent průmyslové moci Živnobanky a vedoucí činitel v „Báňské a hutní společnosti — KrulišRanda. Charakterisování politické činnosti dra Karla Kramáře by nebylo úplné, kdybychom neuvedli, že svoji positivní politiku v poměru k rakouskouherské říši spojoval se svojí rusofilskou politikou, se svojí carofilskou politikou. Řekl jsem již, že Kramář hlásal t.zv. neoslavismus, novoslovanství. Chtěl, aby ze slovanských národů RakouskoUherska vyšly snahy o to, aby se RakouskoUhersko, mající slovanskou většinu obyvatelstva, odklonilo od spojenectví s Německem a navázalo spojenectví s Ruskem, při čemž toto spojenectví mělo působit i na slovanské národy Balkánu a přitáhnout je k RakouskoUhersku. V r. 1913 se konal v Sofii sjezd neoslavistů z RakouskoUherska, Ruska a balkánských zemí, na němž program novoslovanství rozvinul dr. Kramář. Kramář působil na císaře Františka Josefa I., aby v zájmu záchrany své habsburské říše rozvázal spojenecký svazek s německým císařem Vilémem II. 62 a aby se sblížil s ruským carem Nikolajem II. Kramář chtěl při tom dělat prostředníka. Neboť jako manžel bohaté ruské ženy si Kramář postavil na Krymu luxusní vilu, položenou na břehu moře a postavenou v blízkosti Livadie, kde v létě pobýval se svojí rodinou ruský car Nikolaj II. Takže, když carská ekypáž vozila cara na projížďku cestou na krymském pobřeží Černého moře, setkávala se s touto carskou ekypáží nutně i ekypáž vezoucí dra Kramáře a jeho ženu Naděždu. Kramář, člověk zvlášť vysoké postavy, s krátce střiženým ježkem na hlavě a s bradkou, byl člověk nejvýš ctižádostivý a dělal ze sebe sám velkou osobnost, čekající na holdování. Chování měl víc než aristokratické. V humoristických a satirických listech se mu říkalo „Karel Velikánovič. Úzké vztahy Kramářovy k carskému Rusku jsou vysvětlením toho, co by se jinak mohlo zdát nelogické při dlouholeté rakušácké loyální a positivní politice Kramářové, totiž, že dr. Karel Kramář byl spolu s drem Aloisem Rašínem v r. 1915 rakouskou vládou zatčen, vězněn a odsouzen k trestu smrti. Kramář nebyl rakouskou vládou stíhán proto, že by snad usiloval o osvobození Čechů a Slováků z pout rakouskouherské monarchie a že by snad usiloval o uskutečnění samostatného čsl. státu. Nikoliv! To mu nebylo kladeno
za vinu rakouskou vládou, která vždy oceňovala význam Kramářovy „positivní
politiky. Nýbrž: v procesu proti dru Karlu Kramářovi hrál svoji úlohu
úvodník, jejž Kramář napsal na jaře r. 1915 do nedělních „Národních
listů. V tomto úvodníku Kramář napsal, že jeho snahou vždy bylo, aby se
RakouskoUhersko odklonilo od spojenectví s Německem a aby se spojilo se
slovanským Ruskem, avšak poněvadž se tak nestalo a RakouskoUhersko vstoupilo do
války po boku Německa a spolu s Německem vede válku proti Rusku, nemohou
Slované RakouskoUherska tuto válku podporovat. V tom byla shledána rakouskou
vládou velezrada, pro kterou byli Kramář a Rašín odsouzeni k trestu smrti. Otec
satirického básníka Jiřího Haussmanna, se kterým jsem chodil do malostranského
gymnasia, a to JUDr. Jiří Haussmann, byl za první světové války rakouským
justičním důstojníkem a v této hodnosti asistoval v r. 1915 při zatýkání
Kramáře v jeho vile na Mariánské baště. Ten nám jednou vyprávěl, že Kramářovi
byly kladeny za vinu jeho styky s hlasateli slovanské vzájemnosti v Rusku,
jakož i styky se zahraničními přáteli českého národa, ku př. s prof. Arnoštem
Derúsem. A JUDr. Jiří Haussmann jako asistující vojenský auditor měl před
soudem vypovědět, zda měl dojem, že dr. Kramář četl časopis „ 63 nějším Rakušanem a maminka, paní Haussmannová, byla důvěrně spřátelena s ženou c. k. místodržitele hraběte Coudenhovea, známou pod jménem „Černá Mary. Jak známo, u dr. Karla Kramáře a dr. Aloise Rašína nebyl rozsudek smrti proveden. V r. 1917, když se již v rakouskouherské říši projevovaly účinky revolučních událostí v Rusku, byli nově nastoupivším císařem Karlem omilostněni. Rakouská persekuce udělala však z těchto představitelů české buržoasie, kteří vždycky prováděli loyální rakušáckou politiku — mučedníky jakoby boje za národní svobodu. A to se české buržoasii vr. 1917avr. 1918 vyplatilo v její snaze o hegemonii v národně revolučním hnutí čsl. lidu. Kramář se stal v r. 1918 předsedou Národního výboru a po 28. říjnu 1918 předsedou vlády republiky. Dr. Alois Rašín se stal „mužem 28. října a byl v první vládě ČSR a v následujících vládách až do své smrti r. 1923 — ministrem financí. K té části mé přednášky, jež se týkala politické činnosti dra Karla Kramáře, nutno přičinit jeden dovětek. A to ten, že ze všeho toho, co bylo uvedeno o positivní Kramářové politice ve vztahu k rakouskouherské říši, vyplývá, že česká buržoasie v době RakouskoUherska naprosto nepomýšlela na osvobození národa z pout jeho útlaku a naprosto nepomýšlela na československou státní samostatnost. Na to z českých politiků nemyslil vskutku nikdo před první světovou válkou. Všichni čeští měšťáčtí politikové pokládali rakouskouherskou říši za historicky daný rámec pro národní život Čechů a Slováků. Národní snahy tito politikové nezaměřovali k nějakému odboji, nýbrž jen ke skromnému zvýšení národních práv Čechů a Slováků. A demokratické snahy zaměřovali k tomu, aby se vnitřní administrativní struktura rakouskouherské říše změnila v pokrokovějším smyslu. Bylo plně opuštěno i české státní právo, uplatňující nároky, jež vyplývaly z postavení českých zemí jako zemí koruny české. A ani Palackého snaha o federalisování RakouskoUherska nebyla v nové době zastávána. Jen byl stále citován výrok Palackého: „Kdyby Rakouska nebylo, musili bychom ho vytvořit, při čemž byl připouštěn výklad těchto slov i v tom smyslu, že „bychom musili Rakousko vytvořit jako káznici pro revolučně vzpurné Čechy a jako vychovatelnu pro slovanské národy. Před první světovou válkou to
byli jen hlasatelé leninského řešení národnostní otázky, kteří právo národů na
sebeurčení až do odtržení vztahovali i na potlačené národy RakouskoUherska, i
na český národ a na slovenský národ Dokazuje to i spis J. V. Stalina „Marxismus
a národnostní otázka, který byl napsán ve Vídni r. 64 maní vnitřních poměrů v RakouskoUhersku jako ve státě mnoha národností. Ze všech politických dokumentů z doby před první světovou válkou se nezvratně podává, že i T. G. Masaryk plně stál za RakouskoUherska na stanovisku zachování rakouskouherské říše a že uznával jen nutnost její vnitřní přeměny. Často byl již citován výrok T. G. Masaryka, jejž učinil, když se jednou vyjadřoval k snahám o samostatný český stát ve smyslu t. zv. českého státního práva. T. G. Masaryk tehdy řekl, že kdyby se měl uskutečnit samostatný český stát, že by to byla kuriosita, na kterou by se mohli přijít dívat černoši z Afriky. A tento Masarykův názor vyznával vždy i dr. Eduard Beneš, pokud v době RakouskoUherska byl již politicky činný a jako mladý docent psal i politické publikace. T. G. Masaryk, Eduard Beneš a druzí t. zv. realisté zásadně odmítali revoluční snahy, směřující proti rakouskouherské říši, ať to byly nacionálně revoluční snahy, nebo demokratickorevoluční snahy. T. G. Masaryk se jako poslanec rakouské říšské rady účastnil zasedání delegací zástupců rakouské říšské rady a uherského sněmu, na nichž se projednávaly společné státní otázky rakouskouherské a otázky rakouskouherské zahraniční politiky. A ani ve vystoupeních T. G. Masaryka na zasedáních delegací nelze nalézti jeden projev, který by svědčil o jeho negativním stanovisku k zachování rakouskouherského státu jako mnohonárodního státu, jako žaláře národů. T. G. Masaryk neměl nikdy smyslu pro revoluční význam národnostní otázky a na národní snahy českého lidu pohlížel před první světovou válkou vždycky skepticky. Masarykovi zřejmě imponovalo RakouskoUhersko jako velký stát, jako velmocenský stát, i když se v něm uplatňovala německá nadvláda vůči českému národu a maďarská nadvláda vůči slovenskému národu a i když v něm byla utlačována slovanská většina obyvatelstva. Masarykova chladnost k českému národnímu hnutí se mnohdy vysvětlovala tím, že studoval německy, že studoval na německé vídeňské universitě, na které se stal i docentem a ze které odešel do Prahy v r. 1882, když byla v Praze obnovena česká universita. Velmi příznačné svědectví o Masarykových národních citech obsahují „Paměti dra Albína Bráfa, uveřejněné v r. 1924. V těchto pamětech lze čísti Bráfovo líčení, jak se jednou v devadesátých letech procházel s Masarykem dlouho do noci v Holečkově ulici na Smíchově a jak byl zděšen, když mu T. G. Masaryk v rozmluvě řekl, že nevěří v budoucnost českého národa jako malého národa a že ať chceme nebo nechceme, že budoucnost patří velkému německému národu, vedle něhož český národ bude zakrňovat, až se třeba vůbec rozloučí se svým životem. Vdova po dr. Albínu Bráfovi v předmluvě k vydaným pamětem svého muže uvedla, že se šla výslovně ptát presidenta republiky T. G. Masaryka, zda dovolí, aby i jeho výroky, týkající se budoucnosti českého národa, byly 65 v Bráfových pamětech uveřejňovány, a že Masaryk neměl proti jejich uveřejnění námitek. Masaryk nemohl citované výroky censurovat, poněvadž věděl, že Bráfovo svědectví by nebylo možno zatajit. A tak T. G. Masaryk plně autorisoval své výroky, vyjadřující nevíru v budoucnost českého národa a vyjadřující nezřízené pochlebování velikosti německého národa. Přitom je známo, jak právě toto pochlebování posilovalo pocity německé nadřazenosti vůči druhým národům a pocity německé pohrdavosti vůči slovanským národům a jak právě toto pochlebování posilovalo hlasatele velkoněmeckého imperialismu, počínajíc Mommseny a Treitschky a přes Viléma II. končíc Hitlerem. Je třeba pochopit, že názory, projevované T. G. Masarykem v době před první světovou válkou a vyznívající mnohdy jako názory germanofilské, kosmopolitní a pro náš národ urážlivé, se příčily názorům a citům zdrcující většiny národa. Proto T. G. Masaryk nepožíval před první světovou válkou nějaké větší autority v českém politickém životě. Byl pokládán za negativistického sektáře a rýpala, jenž je schopen z pouhého profesorského vrtochu se zakousnout do nějaké drobnosti a jenž je schopen ve své samolibosti pro nevýznamnou věc křivě lidi napadat a urazit hrubě třeba celý národ. Politická strana T. G. Masaryka, Česká strana pokroková, které se všeobecně říkalo „realistická strana, se etablovala jako specifická sekta politického tábora české buržoasie. Vzala si za úkol podchycovat tu část české inteligence, která byla zvlášť podivínsky založena a která svůj pohrdavý postoj k mase národa a svůj sektářský negativismus nazývala eufemisticky „realistickým kriticismem. Realisté si zakládali na tom, že často pluli „proti proudu, ale při objektivním dodatečném zkoumání zjišťujeme dnes ještě jasněji, že tím proudem, proti němuž realisté pluli, byly často normální národní city a normální lidské úvahy. Realisté se snažili kolem sebe vzbudit zdání profesorské vzdělanosti a učenosti a tím si vynucovat apriorní respekt. Když však dnes pročítáme jejich projevy z doby před první světovou válkou, přesvědčujeme se, že to byly většinou názorově konfusní výklady, postrádající jakékoliv pevnější zásadovosti. I učedníci T. G. Masaryka pěstovali po příkladu svého učitele čirý eklekticismus filosofický a světonázorový. Nechali o sobě šířit pověst, jako by byli proti náboženským pověrám a jako by byli atheisté, a nechali se vydávat za vášnivé protiklerikální bojovníky, avšak ve skutečnosti i tu pěstovali pokrytectví. Sociologickými argumenty dokazovali učeně nutnost náboženství i v moderní společnosti. A mnozí z nich podobně jako T. G. Masaryk věřili v boha v té nejprimitivnější jeho podobě, v podobě vousatého dědečka, vládnoucího na nebesích. Většinou byli členy nějaké náboženské církve. Když nebyli katolíky, byli evangelíky a poněvadž evangelíkem byl T. G. Masaryk, snažili se evangelickou víru protěžovat jako náboženskou víru sankcionovanou realistickými filosofy, positivisty, agnostiky, skeptiky a později pragmatisty. 66 Zvláštní kejkle dělali realisté s památkou Mistra Jana Husi. Pokoušeli se z Jana Husa udělat reformistu a zbavit ho vztahů k lidové revoluci husitské a táboritské. Pokoušeli se udělat z něho theologického intelektuála, nepochopeného hlasatele mírné, reformní a evoluční cesty a nenesoucího odpovědnost za revoluční tvrdost a neúprosnost prostého husitského a táboritského lidu. Když T. G. Masaryk v r. 1911 mluvil na Kozím hrádku, t. zn. 500 let po kázání Husově k shromážděným masám revolučního jihočeského lidu, založil svoji řeč na výkladu Husových slov „César nebo Ježíš. Každému v národě bylo vždy jasno, že terminologii v Husových projevech a v projevech husitských kazatelů nutno vždy pojímat se zřetelem k tomu, že i revoluční smýšlení ve středověké společnosti bylo vyjadřováno v pojmech a termínech náboženských. Moderní doba jde však přes tento středověký náboženský obal k podstatnému sociálnímu a politickému jádru revolučního smýšlení a revolučního cítění lidí epochy husitské a táboritské. Pojem „Ježíš měl v době Husově a v době husitského a táboritského hnutí revoluční význam. Vždyť ve jménu Krista bouřil lid po Husově kázání v Betlémské kapli proti papeži jako proti „Antikristovi. A ve jménu Krista se husitská vojska bila proti křižáckým papežským výpravám, jež český lid nazýval vojsky „Antikrista. Avšak když T. G. Masaryk a po něm realističtí kazatelé odpovídali na otázku „César nebo Ježíš? slovy „Vždycky Ježíš, dávali pojmu „Ježíš takový výklad, aby tento výklad vyzněl jako doporučování mírné, pokojné, nerevoluční, reformistické cesty i v sociálních třídních konfliktech nové doby. A pojmu „César se snažili dát takový výklad, aby tento výklad vyzníval proti „Césarovi ve smyslu odporu proti každému násilí, i proti revolučnímu násilí. A poněvadž Mistr Jan Hus razil ve svém kázání na Kozím hrádku r. 1411 heslo: „Když třeba, tak železem, snažili se toto heslo realisté vykládat tak, jako by se železem mělo jít proti těm, kdož odmítají uznat mírnou, pokojnou cestu reforem. A vskutku se stalo, že když T. G. Masaryk byl už presidentem a v nějakém svém projevu vzpomněl Husova hesla „Když třeba, tak železem, vyložil toto heslo tak, že „když třeba, má sejít železem proti komunistům. A tu je třeba vzpomenout toho, že i dělníci byli v minulosti mnohdy nakloněni k tomu vidět v T. G. Masarykovi bojovníka pokroku. Bylo již řečeno, že v ideologickém a politickém vývoji buržoasie byla v minulosti období, kdy buržoasie zastávala pokrokové stanovisko. A tím více to platilo pro dobu RakouskoUherska, jež mělo klerikálně monarchický, copařský, zpátečnický režim, takže vůči němu zastávat pokrokové názory bylo elementárním příkazem. Týkalo se to i T. G. Masaryka. V činnosti T. G. Masaryka bylo několik momentů, jež daly zejména vzniknout ilusím o jeho pokrokovosti. Mám na mysli Masarykovo vystoupení ve sporech o pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu a pak jeho vystoupení za procesu s Hilsnerem, kdy v české zemi byl učiněn pokus 67 o rozněcování rasistického antisemitismu. Iluse o Masarykově pokrokovosti v souvislosti s těmito dvěma momenty byly v tom smyslu škodlivé, že se kriteria pokrokovosti s hlediska měšťáckého pokroku ztotožňovala s kriterii pokrokovosti s hlediska třídního, s hlediska třídního boje proletariátu, s hlediska socialistických snah dělnického hnutí. Z postoje T. G. Masaryka ve sporech rukopisných a v hilsneriádě se vyvozovalo, jako by T. G. Masaryk byl přítelem dělnictva, jako by byl blízký dělnickému hnutí a jako by byl přátelsky nakloněn socialistickým snahám dělnictva. A bylo přece jasno, že při svém postoji v obou případech T. G. Masaryk nepřestal být buržoasním ideologem, stojícím na třídní základně buržoasie, na třídní základně kapitalismu. A tak tomu bylo i tehdy, když se T. G. Masaryk později dostával do sporů s prof. Josefem Pekařem v otázce hodnocení husitského hnutí a v otázce hodnocení pobělohorského vývoje. Bylo jasno, že ve sporech s prof. Pekařem nezastával revoluční hodnocení husitského hnutí, nýbrž zastával své měšťácké reformistické hodnocení husitství, jak ho T. G. Masaryk vždy hlásal. A bylo jasno, že když Masaryk ve sporech s prof. Pekařem odmítal kladné hodnocení pobělohorského vývoje, neučinil nic, co by zvlášť vyznačovalo jeho pokrokovost, poněvadž celý národ odmítal stanovisko prof. Pekaře, který zůstal se svými názory téměř isolován. Bylo vinou soc. dem. předáků, že již v dávné době pomohli budit i v dělnictvu iluse o Masarykově pokrokovosti a že zastírali jeho úlohu jako buržoasního ideologa. Soc. dem. vůdci napomáhali tomu, aby pověst pokrokovosti provázela T. G. Masaryka do dalších let, až do r. 1918, kdy se T. G. Masaryk stal presidentem republiky. Huse o Masarykově pokrokovosti pomáhaly čsl. buržoasii v revolučních letech 1919—1920 a pomáhaly jí při budování ČSR jako kapitalistického státu. A ti, kdož měli tyto iluse, prožívali těžké zklamání, když se T. G. Masaryk pak ukázal být vůdčím představitelem čsl. buržoasie, když se v prosinci r. 1920 exponoval pro kontrarevoluci, když schvaloval stále reakčnější režimy čsl. vlád, když schvaloval střílení do dělníků atd. Všechno, co bylo uvedeno, vyplynulo z toho, že v době před první světovou válkou nemělo soc. dem. dělnické hnutí ideologických bojovníků, kteří by se pustili do ideologického boje s názory T. G. Masaryka a realistů a kteří by v duchu nauk Marxe a Engelse rozbíjeli „masarykismus jako specifickou odrůdu měšťácké ideologie, schopnou obluzovat část inteligence a schopnou působit i na řady dělnického hnutí. Vždyť předáci soc. dem. strany, kteří tehdy byli již nakaženi jedem revisionismu a kteří se již uchylovali na oportumstickou cestu, pěstovali i zvláštní politické ohledy k T. G. Masarykovi, oceňujíce, jakou službu svojí „Sociální otázkou prokázal propagaci revisionistických názorů v naší zemi. A soc. dem. předáci se před první válkou starali i o to, aby realistická strana, která by se jinak při své isolaci nezmohla ani na jeden 68 poslanecký mandát, dostala
mandát v tom volebním okrese, v němž kandidoval za realistickou stranu T. G.
Masaryk. A jen díky tomu, že v tomto okrese soc. dem. strana odvolala svého
kandidáta, mohl být T. G. Masaryk zvolen za poslance ve volbách do rakouské
říšské rady v r. Kooperační aliance oportunistického vedení soc. dem. strany a T. G. Masaryka byla v českém politickém životě před první světovou válkou všeobecně známa. Tato aliance se v politickém a ideologickém smyslu stále utužovala. Avšak tato aliance byla uvedena v kolísání, když se T. G. Masaryk krátce před první světovou válkou těžce kompromitoval v t. zv. „Švihově aféře. T. G. Masaryk se s bojovnou emfasí v r. 1913 ujal nár. soc. poslance dra Karla Švihy, který byl „Národními listy obviněn, zeje konfidentem rakouské policie a rakouských úřadů. Za Švihu se spolu s T. G. Masarykem s plnou silou bil i Václav Klofáč. Když dr. Šviha byl nár. soc. stranou donucen podat na odpovědného redaktora „Národních listů žalobu pro urážku na cti spáchanou uveřejněním obvinění, že je rakouský konfident, dostala se věc Švihova před porotu. I T. G. Masaryk se v obhajobě dra Švihy chytal toho, zda Šviha je nebo není totožný s jakýmsi Wienerem, který chodil jako konfident na policii a dostával za svoji konfidentskou činnost drobné peněžní odměny. T. G. Masaryk se však dočkal ve své zuřivé obhajobě Švihy strašné blamáže, když se zjistilo, že dr. Karel Šviha, který se stal nár. soc. poslancem jako malý soudce a kterému na jeho panský život nestačily ani příjmy soudce a ani příjmy poslance rakouské říšské rady, že Šviha se dostal do spojení s agenty následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste. A dr. Karel Šviha, poslanec nacionálně nejradikálnější české politické strany, strany Václava Klofáče, se uvolil vypracovávat pro konopištského pána politické zprávy o vývoji smýšlení českého národa a různé politické denunciační zprávy o českém politickém životě a českých politických stranách. Za každou takovou zprávu dostával dr. Karel Šviha z Konopiště 10.000 rakouských korun, což mu umožnilo vést velkopanský život včetně vydržování milenek. T. G. Masaryk byl kompromitován tím více, že v Praze svolal svoji schůzi v nezvykle velkém sále, v sále Průmyslového paláce pražského výstaviště, a na této schůzi lámal kopí za konfidenta následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste. O tomto následníku trůnu, který byl pak v červnu r. 1914 zabit při sarajevském atentátu, bylo známo, že si pro dobu, až bude císařem, připravoval na Konopišti různé plány pro pevnější připoutání slovanských národů RakouskoUherska k habsburské říši. Týkalo se to nejen slovanských národů sousedících se Srbskem, ale týkalo se to i Čechů. Následník trůnu František Ferdinand ďEste si chtěl již předkupovat různé české politiky ochotné sloužit jeho plánům. A hodně mu záleželo na tom, aby získal vlivného činitele v národně sociální straně, o které rakouské úřady zjistily, že měla agenturní spojení s ruskou carskou vládou i bělehradskou srbskou vlá 69 dou. Rakouským úřadům bylo také známo, odkud národně sociální strana dostala peníze na to, že pod jménem Václava Klofáče jako vlastníka mohla si vystavět hotel „Zlatá husa a že si mohla na Václavském náměstí vystavět palác „Hvězda s bohatým zařízením pro vydáváni „Českého slova. Následník trůnu František Ferdinand ďEste chtěl v duchu svých plánů vnitřně ovlivnit nár. soc. stranu. A tak se nár. soc. poslanec dr. Karel Šviha dostal do styku s konopištským pánem jako politický konfident, vysoce placený. O úloze dra Karla Švihy jako oportunistického nár. soc. politického činitele, který podlízavě nadbíhal rakouskému vládnímu režimu, nemohlo být pochyby. A když byl obviněn z konfidentství, byla cena jeho konfidentství vzata původně příliš nízko a jeho styky s pražskou policií byly vykládány v jiném významu, než jaký skutečně měly. Ukázalo se, že když dr. Karel Šviha přes pražské policejní ředitelství zajišťoval své cesty na Konopiště a kvůli tomu tam chodil, mohl být při spatření na pražském policejním ředitelství pokládán za konfidenta placeného policií a mohl být zaměňován za obyčejného konfidentíčka, kterým byl Wiener. Avšak pak se ozřejmilo, že Šviha byl konfidentem, ale ve vyšším ranku, než je policie, a že dostával také vyšší odměny, než byly odměny policejních konfidentů. Byl konfidentem politickým a byl politickým konfidentem následníka trůnu. Všechno to se ozřejmilo a také potvrdilo po r. 1918, když všechny potřebné dokumenty byly prozkoumány. Dr. Karel Šviha se také již pak nebránil usvědčení z politického konfidentství. Za první republiky žil dr. Karel Šviha pod jménem dr. Karla Ševčíka jako právní pracovník. Švihová aféra zůstala provždy kompromitující aférou pro T. G. Masaryka. Po této aféře soc. dem. strana ochladila své vztahy k T. G. Masarykovi, jemuž vytýkala, že tak neprozřetelně se za Švihu bil a že „Národním listům, které obvinění proti Švihoví přinesly, dopomohl svým vystupováním k ještě větší prestiži, když se obvinění ukázalo správným. Soc. dem. strana také napadala Masaryka, že si za Švihový aféry padl do náruče s Klofáčem a přenesl své sympatie ze soc. dem. strany na nár. soc. stranu. To bylo již bezprostředně před vypuknutím první světové války. Přirozeně, jakmile v r. 1914 vypukla první světová válka, ve které se srazily soupeřící skupiny imperialistických mocností a ve které šlo o nové dělení světa, bylo jasno, že k dějinnému rozhodování přijde i otázka postavení mnoha národů utlačených v říších válečných soupeřů. Když T. G. Masaryk šel v r. 1915 za hranice, nemyslil na to, že se český a slovenský národ budou osvobozovat revoluční cestou, nýbrž počítal s tím, že změny v RakouskoUhersku a spolu s nimi změna postavení českého a slovenského národa přicházejí v úvahu jen ve spojení s věcí imperialistických mocností válčících proti Německu a RakouskoUhersku. Mohl počítat na to, že nadějné je spojení této možnosti s Ruskem. A v tomto směru šly i naděje českého a slovenského lidu, jak jsme to již doložili. 70 Pravda je, že jen lid, český a slovenský lid, myslil za útlaku rakouskouherské monarchie na to, aby se z tohoto národnostního a reakčního útlaku dostal a aby se osvobodil. Jen lid, český a slovenský lid, myslil za existence rakouskouherské říše na možnost uskutečnění československé státní samostatnosti, zatím co z české buržoasie na to nemyslil nikdo. A tyto své myšlenky spojoval český a slovenský lid vždy s nadějemi v bratrskou pomoc velkého ruského národa. A když v r. 1914 vypukla světová válka a ruská vojska se dala na pochod proti RakouskoUhersku, byly naděje Čechů a Slováků v ruskou osvoboditelskou pomoc přímo živelně vzníceny. Proto se již na podzim r. 1914 pekly na Moravě koláče a husy, aby se mohly podávat očekávaným ruským vojákům, poněvadž tehdy ruská vojska v Haliči ofensivně nastupovala. A na Moravě se již šířily pověsti, že je slyšet od východu kanonádu ruského dělostřelectva a že ruská vojska velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče se blíží k Moravské bráně, aby přišla osvobodit české země. Vývoj válečných událostí tyto naděje nesplnil, avšak vývoj světových dějin šel tak, jak s tím nikdo z válčících imperialistů nepočítal a jak s tím nepočítal ani T. G. Masaryk, který myslil, že jen ve spojení s imperialistickými mocnostmi válčícími proti Německu a RakouskoUhersku lze mluvit o možnosti změn v RakouskoUhersku. Vývoj světových dějin šel tak, že 7. listopadu r. 1917 zvítězil v obrovské ruské říši revoluční proletariát a jeho vítězství působilo jako blesk, který ozářil celý svět. Český a slovenský lid, který své naděje v osvobození vkládal na počátku války r. 1914 ve vojska carského Ruska, ve vojska velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, si po 7. listopadu 1917 uvědomil, že v podobě vítězství Velké říjnové socialistické revoluce se na východě udalo něco většího, něco ohromného, něco světodějinného. Československý lid si po 7. listopadu 1917 uvědomil, že z Ruska, z východu plane ohnivá zář vítězné proletářské revoluce, Velké říjnové socialistické revoluce, a že tato ohnivá zář burcuje národy RakouskoUherska, aby se vzchopily a š)y rozbít pouta staletého habsburského panství, šly rozbít rakouskouherskou říši, šly se osvobodit a šly uskutečnit své samostatné národní státy s novými sociálními řády. Planoucí oheň Velké říjnové socialistické revoluce vyburcoval československý lid k revolučnímu národně osvobozeneckému nástupu, který vedl 28. října 1918 k vyhlášení československé státní samostatnosti. A československý lid se osvobodil a zakládal Československou republiku, když zatím se T. G. Masaryk a Eduard Beneš ještě prosebně klaněli v salonech představitelů západních mocností. 28. říjen r. 1918, den vítězného revolučního činu československého lidu, byl počátkem života ČSR — bez Masaryka a bez Beneše.
71 Česká agrární strana byla založena r. 1899. Předtím různí veřejní pracovníci a iniciativní lidé z řad venkovského zemědělského lidu se politicky většinou pohybovali v blízkosti soc. dem. strany jako strany dělníků, k nimž rolníci jako lidé práce tíhli. Agrární buržoasie dlouho váhala, máli zakládat svoji politickou stranu. Bylo tomu tak proto, že jak staročeská strana, tak i mladočeská strana odmítaly myšlenku, aby jednotná politická strana české buržoasie byla tříštěna oddělováním měst a venkova a aby jako třídní strana buržoasie byla tříštěna po stavovské linii, jak proti tomu hněvivě vždy brojil Kramář, který i osobně jako velký fabrikant ztělesňoval velkokapitál. Z toho vyplývalo, že pokud rolníci nebyli spokojeni s politikou staročeské strany v nacionálním smyslu, neboť české rolnictvo i svojí tradicí bylo vedeno k nacionálnímu radikalismu; a pokud rolníci nebyli spokojeni ani s politikou mladočeské strany, s politikou liberálně buržoasní, prospívající zájmům českých průmyslníků, peněžníků, domácích pánů ve městech, majitelů pivovarů, velkorestauratérů a pod., jejichž zájmy Kramář hájil i na úkor zemědělců, dávali rolníci, i sociálně radikalisovaní, výraz své nespokojenosti tím, že chodili na soc. dem. schůze a solidarisovali se často s dělníky. Mnozí pozdější funkcionáři agrární strany byli původně v sociální demokracii. A někteří přišli do agrární strany od národních sociálů. Viděl jsem na Mladoboleslavsku jeden takový názorný příklad převlékání stranických úborů. Známý pozdější agrární poslanec Jan Dubický byl jako dělník automobilky „Laurin a Klement původně sociálním demokratem, ale před jedním 1. májem přeběhl drze k národním sociálům a na národně sociální májové manifestaci 4. května již nacionalisticky štval proti internacionalismu sociální demokracie. Avšak ani v národně sociální straně Václava Klofáče dlouho Dubický nepobýval a přešel do agrární strany. O tom, jak mnozí pozdější předáci agrární strany ve svém radikálním mládí sympatisovali se sociální demokracií, o tom by bylo možno uvést zajímavé kádrové doklady. Chci vzpomenout i jednoho vypravování o Antonínu Svehlovi a domnívám se, že toto vypravování bylo pravdivé. Když jsem jednou jako komunistický poslanec dělal hlídku u továrny bratří Podhajských v Hostivaři, jejíž dělnictvo stávkovalo, setkal jsem se tam se starším mužem, který znal Antonína Švehlu v jeho mladickém věku. A ten mně vyprávěl, že Antonín Švehla v mládí chodil nejen rád na tancovačky, kde se to pralo, ale že prý často chodil i na soc. dem. schůze a to jako sympatik. Onen starší muž k tomuto vyprávění dodával, že Švehlův otec vůbec pokládal svého syna Antonína, který brzy vypadl ze střední školy a pak již vůbec na žádné studie nešel, za nezvedeného a vkládal naděje v druhé syny, Karla, který se stal pak profesorem pediatrie na lékařské fakultě, a Jaroslava, který se stal pak advokátem. Antonínu Švehlovi prý otec často vyčinil, že chodí jako syn velkého statkáře na soc. dem. schůze a „zahazuje se svými styky se socany. 72 A podobně možno uvést, že i mezi zakladateli živnostenské strany, vytvořivší se až v první republice, a mezi jejími činovníky byli lidé, kteří před první světovou válkou a ve svém mladším věku patřili k členům a funkcionářům soc. dem. dělnické strany. Týkalo se to i Rudolfa Mlčocha, který za první republiky byl jako představitel živnostenské strany několikráte ministrem. A poslanec živnostenské strany na Ostravsku František Ostrý byl před první světovou válkou významným soc. dem. funkcionářem. Jeho jméno můžete docela číst v seznamu delegátů české sociální demokracie na basilejském sjezdu II. internacionály r. 1912. V předhistorii České agrární strany je často uváděno jméno Alfonse Šťastného, který jako jihočeský rolnický písmák a myslitel vyznával i v sociálním smyslu velmi pokrokové názory a svojí osvětovou prací působil na mnohé rolníky. Měl také blízko k sociální demokracii. Později se tradice Alfonse Šťastného chopila agrární strana a z agitačních důvodů se snažila s Alfonsem Šťastným operovat jako s agrárním demokratem revolucionářem, jako s agrárním socialistou a téměř agrárním komunistou. Jak jsem již řekl, při svém založení byla Česká agrární strana politickými kruhy buržoasního tábora přijímána s nevolí. Později a zvláště pak za první republiky bylo však kapitalisty oceňováno, jakou službu zájmům kapitalistického řádu a zájmům třídní nadvlády buržoasie prokázala agrární buržoasie tím, že založila svoji politickou stranu v podobě České agrární strany. Neboť v podobě této strany získala buržoasie nástroj k tomu, aby mohla pracující lid měst a venkova rozdělovat, aby mohla překážet spojení dělníků a rolníků, aby mohla rolníky stavět proti dělníkům a aby mohla apelováním na soukromovlastnické zájmy rolníků budit dojem, jako by princip soukromého vlastnictví spojoval rolníky s buržoasií proti revolučnímu socialistickému programu dělnictva a jako by zemědělský venkov byl předurčen skýtat oporu protisocialistickým snahám až do jejich kontrarevolučních důsledků. Po založení České agrární strany r. 1899, to znamená na přechodu do 20. století, byly tudíž vyhlídky takové, že vedle klerikalismu vyvstal na venkově druhý nebezpečný nepřítel revolučního dělnického hnutí, český měšťácký agrarismus. Nebezpečí náporu tohoto nepřítele bylo o to větší, že česká sociální demokracie se oproti agrární buržoasii opozdila a nesnažila se svými politickými organisacemi na zemědělském venkově podchytit rolníky dříve, než přišla agrární strana, ačkoli rolníci, jak bylo ukázáno, k sociální demokracii tíhli. Sociální demokracie myslila, že kromě zemědělských dělníků jí nepřísluší někoho jiného na venkově organisovat. A tak se nesnažila organisovat ani vesnickou chudinu a ani malorolníky, chalupníky, „kravičkáře. Sociální demokracie nechávala pro agitaci agrární strany plně volné pole. Bylo tomu tak proto, že i sociální demokracie fakticky vyznávala názor, že rolníci jako soukromovlastničtí hospodáři nemohou jít s dělníky a že nemohou 73 být pro socialismus. A sociální demokracie vyznávala tento názor, ačkoli Marx a Engels pro sociální demokracii určili hluboké vědecké poučení, že rolníky, i když jsou soukromovlastnickými výrobci, nelze házet do jednoho pytle s kapitalisty a že nelze vůbec mluvit o jedné reakční mase. Marx a Engels vědecky osvětlili, že rolník, i když je soukromovlastnickým hospodářem, i když je vlastníkem půdy, dobytka, zemědělského nářadí, vlastníkem usedlosti, že rolník je pracujícím člověkem a musí být počítán k pracujícímu lidu. Neboť rolník nikoho nevykořisťuje, nenajímá cizí pracovní sílu a nežije z nadhodnoty. Rolník se živí vlastní prací, vlastní úmornou prací a prací své rodiny. A soukromý majetek, jejž rolník má, pochází z jeho práce. V době revolučního chápání marxismu sociální demokracií byly mnohé tyto poučky Marxovy a Engelsovy známy. Věřilo se, že rolníci mohou jít v jedné řadě, bok po boku s dělníky, a to i v revolučním boji. Vždyť slavná píseň mezinárodního dělnického hnutí „Internacionála, složená v 19. století, má nesmírně moudrou a plně jasnou druhou sloku, v níž se pěje: „Dělníci, též rolníci, bratři! Jsme velkou stranou dělnickou! Všem lidem jenom země patří! A zahaleči ať již jdou! V této slavné revoluční písni bylo tehdy již řečeno, že dělníci a rolníci jsou si vzájemně bratry, zeje spojuje bratrský svazek. Bylo v ní řečeno, že rolníci si nebudou tvořit nějakou svoji stranu, nýbrž že půjdou spolu s dělníky a budou s nimi tvořit „velkou stranu dělnickou, neboli že rolníci půjdou s dělníky pod vedením dělníků. A stejně jasně je v slavné revoluční písni „Internacionále vyjádřeno, že bratrský svazek dělníků a rolníků se vytváří pro revoluční cíle. Neboť: „všem lidem jenom země patří a zahaleči ať již jdou. Zemí se tu rozumí všechna země; rozumí se jí země, skrývající ve svých útrobách přírodní bohatství, jež se těží v uhelných šachtách a rudných dolech a jež se v továrnách prací dělníků přeměňuje ve výrobky určené ukojovat lidské potřeby. A zemí se v nápěvu „Internacionály rozumí i země určená k obdělávání, půda, živitelka rolníků, ale i půda, z níž zahaleči tyjí. A slovy „a zahaleči ať již jdou se dělníci a rolníci vyzývali, aby se jako bratři pod vedením dělníků semkli a vyhnali zahaleče, vyhnali kapitalisty a velkostatkáře, vyhnali vykořisťovatele, kteří mohou zahálet proto, že buď v podobě nadhodnoty si v továrnách přivlastňují neplacenou práci dělníků, nebo že těží ze zemědělské půdy vyssáváním zemědělských dělníků a okrádáním rolníků o plody jejich úmorné práce v podobě vymáhání pachtu, v podobě lichvy, v podobě spekulací na plodinových bursách, v podobě daní pro kapitalistický stát a v různých jiných podobách okrádání a kořistění. Slavná revoluční píseň „Internacionála tak již dávno ujasnila nutnost bratrského svazku dělníků a rolníků v zájmu vítězství revolučního boje, v zájmu vítězství socialismu. Avšak v době oportunistického úpadku II. internacionály se při zpěvu „Internacionály ztrácel revoluční smysl jejích slov a sociální demokracie, ačkoli „Internacionálu zpívala i v její druhé sloce, 74 nemyslila na spojení dělníků s rolníky. Zatlačila do zapomenutí i slova Bedřicha Engelse, že snahou musí být „spojení proletářské revoluce se selskou válkou. A připouštějíc myšlenku, že rolníci jako soukromovlastničtí výrobci nemohou jít s dělníky a nemohou být pro socialismus, nejen neusilovala o získání rolníků, nýbrž ponechávala rolníky v domnění, že jako soukromovlastničtí výrobci budou při revolučním odstraňování soukromého vlastnictví v průmyslové výrobě, při uskutečňování socialistického vlastnictví nad výrobními prostředky, vlastněnými dříve kapitalisty, že budou postiženi i rolníci, že i oni budou spolu s kapitalisty vyvlastňováni, že budou vyháněni z půdy a že se tudíž musí proletářské revoluce a socialismu bát. Sociální demokracie nezdůrazňovala a naopak zamlčovala slova Bedřicha Engelse, že socialismus nebude rolníky při socialisaci vyvlastňovat jako kapitalisty, nýbrž že nechá rolníka na jeho kousku půdy přemýšlet o tom, že soukromovlastnické zemědělské hospodaření nemůže rolnictvo vést k lepšímu životu. Bedřich Engels řekl, že rolníka necháme na jeho kousku půdy přemýšlet o přednostech socialistické zemědělské velkovýroby. Musil přijít se svým učením Lenin, následovatel Marxe a Engelse, aby v boji proti soc. dem. oportunismu znovu povznesl platnost revolučních pouček Marxe a Engelse v otázce vztahu mezi dělníky a rolníky, aby znovu dal burcující revoluční sílu i druhé sloce „Internacionály, jejím slovům o bratrství dělníků a rolníků a aby při dalším rozvinutí marxismu svojí naukou objasnil, že pro dělnickou třídu je podmínkou jejího vítězství získat rolníky za spojence dělníků v jejich revolučním boji. A musil přijít Lenin, aby jako následovatel Marxe a Engelse ukázal, že rolníky lze cestou zemědělského družstevnictví získat pro socialismus, aby vítězstvím socialismu na vesnici bylo vítězně dovršeno uskutečnění socialismu jako nového, vyššího řádu celé lidské společnosti. Když Česká agrární strana po svém založení v r. 1899 nastoupila na českém venkově k své činnosti jako strana agrární buržoasie, měla vskutku pro tuto svoji činnost zcela volné pole. Neboť česká sociální demokracie neměla představy o úkolech, které by měla jako dělnická strana na venkově plnit. Agrární strana také zaznamenávala ihned po svém založení velmi prudký rozmach. Agrární strana získávala na zemědělském venkově masově své stoupence. Neboť prováděla svou politickou agitaci převážně na panenské půdě a i tu platilo přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Agrární strana převáděla pod svůj zelený prapor mnohé voliče zpod národního praporu Kramářovy mladočeské strany. První příležitost k tomu, aby nad tímto agrárnickým rozbiječstvím zuřil, měl dr. Kramář při volbách do rakouské říšské rady v r. 1907, které se již konaly na podkladě všeobecného, rovného, tajného a přímého hlasovacího práva, vybojovaného v bouřích dělnictva r. 1905. Mladočeská strana byla volebním vítězstvím agrárníků ve volbách r. 1907 těžce postižena. 75 Dlužno dodat, že Kramářova mladočeská strana, nazývající se již „národní stranou svobodomyslnou, byla ve volbách do rakouské říšské rady r. 1907 vůbec strašně decimována. Byla dříve zvyklá na to, že jako následkyně staročeské strany měla naprostý monopol na politické ovládání a na politické vedení národa. Avšak ve volbách r. 1907 se shledala s tím, zeji na kusy trhaly nové strany buržoasní, vytvořené ku konci 19. století, nová strana agrární, nová strana křesťanskosociální a k tomu Klofáčova strana národně sociální. Zároveň začaly mladočeskou Kramářovu stranu kousat různé menší politické strany, na Moravě lidovopokroková strana dr. Adolfa Stránského a v Čechách vedle realistické strany i státoprávně pokroková strana, ke které patřil jako poslanec dr. Karel Baxa, obhájce příbuzných Anežky Hrůzové, která byla zavražděna v Polné u Poličky a jejíž zavraždění bylo z rasistických antisemitských důvodů hozeno na krk Hilsnerovi. Vedle dra Karla Baxy, který byl později v první republice po dlouhou dobu primátorem hlavního města Prahy, patřili ke státoprávně pokrokové straně ze známých osobností Karel Stanislav Sokol a básník Viktor Dyk. Výsledek voleb do rakouské říšské rady r. 1907 byl však v tom smyslu velmi významný, že v těchto volbách dosáhla přímo obrovského vítězství Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Obdržela tehdy ze všech českých hlasů přes 38 %. Sociálně demokratickou stranu volili lidé v tak živelné síle, že sociálně demokratičtí kandidáti zvítězili ve velkém počtu volebních okresů, ačkoli se volby prováděly podle většinového systému při individuelní kandidátce a ačkoli se proti sociálně demokratickým kandidátům spolčily všechny měšťácké strany včetně národně sociální strany. A vybojovaný počet mandátů Českoslovanské sociální demokracie mohl být ještě větší, kdyby vídeňská vláda nebyla v dohodě s českými měšťáky porušila zásadu rovného hlasovacího práva záměrnou volební geometrií. Projevilo se to i nacionálně v takovém troufalém postupu, že na oblasti s německým obyvatelstvem připadlo více poslaneckých mandátů než na oblasti s obyvatelstvem českým. Agrárníkům vyšla vídeňská vláda vstříc tím, že volební okresy byly rozděleny na městské a venkovské, kterých bylo více než městských. A pak: z volebního práva byly vyřazeny ženy. Volit mohli jen muži po dovršení 24. roku svého věku a jejich volební právo bylo vázáno na jednoroční pobyt v obci. Pokud šlo o hlasovací právo žen, bojovalo za ně dělnictvo v Rakousku soustavně, při čemž tento boj karikovaly svými různými výstřednostmi pověstné české sufražetky pod vedením Olgy Fastrové. Nebylo sporu o tom, že
obrovské volební vítězství Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické
v r. 1907 bylo ovocem mohutného ohlasu první ruské revoluce r. bouří českého dělnictva, jež ve znamení boje za všeobecné hlasovací právo strhlo do revolučního hnuti nejen široké masy všeho lidu, ale i celkově velkou část národa. A došloli při 76 volbách do rakouské říšské rady r. 1911 k určitému poklesu hlasů sociální demokracie, byl to důsledek oportunistické, rakušácké politiky, kterou vedení sociálně demokratické strany začalo již po r. 1909 provádět. Avšak vraťme se opět k výkladu o vývoji České agrární strany jako strany venkovské buržoasie. Agrární stranu tehdy, v r. 1907, představovali její zakladatelé a její první předáci, jako byli: Kubr, Prokůpek, Prášek, Udržal, Zázvorka, Ždárský atd. V čele s těmito svými představiteli dělali agrární poslanci v rakouské říšské radě a na českém zemském sněmu i moravském zemském sněmu obvykle bouřlivou českou nacionální oposici, předhánějíce se v tom s Klofáčovou národně sociální stranou. Avšak to nevadilo agrárním poslancům, aby se v rakouské říšské radě spojili se všemi agrárníky politických stran druhých národností v zájmu vymáhání takových rakouských cel, která by ztížila do Rakouska na př. dovoz srbských prasat a bagounů. Vynikal při tom v r. 1909 zvláště agrární poslanec František Udržal z Rovně u Pardubic. O Františku Udržalovi bylo vždy známo, že více než prasatům a bagounům rozumí koním. Totiž on to o sobě říkal, odvolávaje se na to, že byl na vojně kavaleristou. Toto samolibé přesvědčení Františka Udržala, že je jedinečným znalcem koní, mělo později za následek, že stále odpíral jako ministr národní obrany v první republice dát souhlas k realisování známého pomníku Jana Žižky z Trocnova, k němuž návrh v nejvyšší umělecké hodnotě vypracoval veliký náš sochař Bohumil Kafka. Udržal stále namítal, že kůň, na kterém Žižka sedí, nemá podobu koně z toho chovu, jejž Udržal doporučoval a vynucoval. A vzpomínaje na remundu z doby svého vojenského výcviku na kavaleristu, Udržal tak honil projektanty a tak otravoval sochaře Kafku, že tento velký náš Mistr zemřel dříve, než se mohl dočkat realisování svého Žižkova pomníku. A čekalo to na nás, komunisty, abychom po r. 1945 zbudování pomníku Jana Zižky z Trocnova, vypracovaného sochařem Kafkou v tak mohutném a krásném zpodobení našeho slavného husitského vojevůdce, uskutečnili na vrchu Vítkově na Žižkově před imposantní budovou Národního památníku, jenž byl projektován architektem inž. Zázvorkou a v němž je dnes mausoleum Klementa Gottwalda a pamětní síň Sovětské armády, naši osvoboditelky. Tedy tento František Udržal jako agrární poslanec v r. 1909 v rakouské říšské radě ve Vídni proslul dvojím způsobem. Jednak se bil ve jménu slovanského bratrství za vytvoření a udržení svorného t. zv. „Slovanského kola, sdruživšího české, polské a druhé poslance slovanských národností Rakouska. A jednak zároveň útočil proti slovanskému Srbsku proto, že dováželo do Rakouska prasata a bagouny za levnější ceny, než jaké „vyhodili čeští agrárníci. V tomto boji proti dovozu srbských vepřů se čeští agrárníci na společných zasedáních rakouských a uherských delegací spojovali i s maďarskými grófy a velkostatkáři. 77 Tedy své úsilí o zjednání si politické autority v celorakouském měřítku a v měřítku rakouskouherském začali čeští agrárnici symbolicky: bojem za uhájení cen českých prasat, v čemž viděli také obranu českých národních zájmů. Oproti autoritě Kramářovy mladočeské strany se snažila agrární strana zvyšovat konkurenčně svoji politickou autoritu i tím, že se stále dolézavěji ucházela o přízeň císařské Vídně. Za svůj politický triumf pak agrární strana pokládala to, že velký statkář z Řivna u Nových Benátek, agrární poslanec Karel Prášek, se stal ministrem— českým krajanem, což znamenalo ministrem, jemuž se nesvěřovala správa nějakého resortu a jenž měl v rakouské vládě nacionálně representovat Čechy. Znamenalo to však, že se ministr — krajan Karel Prášek stal Excelencí a tajným radou Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. Jako rodák z Mladoboleslavska jsem ve svém mládí viděl i na chování synů Karla Práska, jakou noblesní honoraci začala jeho rodina pěstovat. Přitom mladočeský tisk, urážející surově všechno, co je spjata s rolnickou prací, vypouštěl proti Karlu Práškoví do veřejnosti všelijaké hanlivé narážky a urážky. Tak na př. s největší chutí rozmazával hanlivé líčení, jak prý žena Karla Práska, původem selka, trpěla společenskými obtížemi za své účasti na dvorním plesu ve Vídni v přítomnosti císaře, v přítomnosti arciknížat a arcikněžen, v přítomnosti žen druhých ministrů Excelencí a pod. Pak přišly volby do rakouské říšské rady r. 1911, v nichž Česká agrární strana značně zvýšila počet svých mandátů. Do Vídně přišli další noví agrární poslanci. Mezi jmény nových českých agrárních poslanců v rakouské říšské radě bylo mnohdy uváděno i jméno agrárního poslance, který se jmenoval Švejk. Toto jméno znělo českému uchu humorně; vybavovalo podobu člověka, který navenek sice vypadá zdánlivě jako hloupý a hloupě povídavý, ale ve skutečnosti je chytrý a mazaný a jeho výklady mají hluboký záměrný obsah při postavení se tváří v tvář směšné zpupnosti a autoritě c. k. Rakouska. Říkalo se, že spisovatel Jaroslav Hašek si jméno českého agrárního poslance Švejka vypůjčil pro pojmenování hrdiny svého slavného humoristického a satirického románu „Osudy dobrého vojáka Švejka. Při volbách do rakouské říšské rady v r. 1911 zaznamenala Kramářova národní strana svobodomyslná trvalost poklesu svého vlivu. Přitom si v těchto volbách vypomohla hlavně proti soc. dem. straně tím, že proti všemu očekávání uzavřela volební dohodu s Klofáčovou nár. soc. stranou, která se k tomu propůjčila, ačkoli až do voleb ze sebe dělala nejradikálnější a nejdůslednější odpůrkyni Kramářovy provídeňské positivní politiky. Bylo patrno, že česká agrární buržoasie se ujímá stále významnější úlohy v politice české buržoasie, ať v oblasti nacionální, nebo v oblasti třídních zájmů českého kapitalismu. Agrární strana si budovala systematicky své politické 78 posice, a to kombinováním radikálně nacionální oposiční protirakouské agitace se servilním podlézáním rakouské císařské moci v pozadí. Starala se o to abv vedle svého dominujícího vlivu ve vesnicích a venkovských obcích obsadila svými zástupci i okresní výbory, jež byly jako orgány samosprávy sestavovány v rozhodující míře cestou úředního výběru vhodných loyálních osob. Tyto okresní výbory pak agrární strana plně ovládala i přes dobu války až do r. 1918 stejně jako zase mladočeská strana až do r. 1918 ovládala správu měst, jejichž zastupitelstva byla volena nikoli na podkladě všeobecného hlasovacího práva, nýbrž na podkladě voleb tří sborů, rozlišených podle výše majetku, placení daní a veřejného postavení. Agrární strana postupovala houževnatě za tím cílem, aby venkovské buržoasii umožnila ovlivňovat zemědělský lid a budovat si systém ovládání venkova. Česká agrární strana přitom sledovala důsledně snahu oddělovat rolníky od dělníků a nepustit soc. dem. dělnické hnutí na venkov. Pod titulem odlišnosti venkovského života a městského života a pod titulem odporu proti pohrdavému postoji městských lidí vůči prostým zemědělcům a jejich těžké práci snažila se v rolnících budit předpojatost ke všemu, co přichází z města. Snažila se tak monopolisovat venkov pro mocenský vliv agrární buržoasie a pro politický a ideový vliv českého měšťáckého agrarismu. Z toho se rodilo nejklamnější agrárnické heslo „Venkov jedna rodina. Ve své masové činnosti využívala agrární strana té výhody, že mohla dávat na venkově podnět k zakládání nových zájmových organisací, jež byly všeobecně potřebný a jež se na základě dobrovolné činnosti pak mohutně rozrostly, jako byly dobrovolné jednoty hasičské, odkázané na koňské potahy kulaků, bohatých sedláků a jimi také ovládané. Vedle hasičských jednot se agrárníci starali o svůj vliv i v sokolských jednotách. Selské žebřiňáky, odvážející Sokoly na okrsková a župní cvičení a vozící Sokoly a členy druhých spolků na výlety, to byly také prostředky spojeni agrární buržoasie se společenským životem venkovských obcí. Navazujíc na tradici selských „banderií při národních slavnostech v 19. století a napodobujíc sokolskou jízdu, v níž se při slavnostech ukazovali se svými syny a dcerami bohatí městští Sokolové, připravovala kulacká buržoasie i své oddíly „selské jízdy. Agrární strana začala brzy i s tím, že pomáhala rozvíjet zemědělské družstevnictví, že podnítila budování systému hospodářských družstev, že si všímala i zakládání vodních a melioračních družstev a nejrůznějších družstev pro dílčí potřeby, při čemž se chápala i kampeliček a raiffeisenek, určených pro zatahování rolníků a malorolníků do sítě kapitalistického úvěrového systému, zatím co pro úvěrování kulaků, statkářů, bohatých sedláků nabízela okresní hospodářské záložny a filiálky Agrární banky. Brzy také agrární strana přikročila k tomu, aby rolníky ovlivňovala i ve smyslu zájmů jednotlivých složek zemědělské výroby. Týkalo se to přede 79 vším rolníků řepařů, u nichž využívala rozporů jejich zájmů se zájmy kapitalistických vlastníků cukrovarů, se zájmy akciových cukrovarů a cukrovarnického kartelu. Z toho pak vyšla akce zakládáni cukrovarů družstevních, stejné jako se tvořily družstevní mlékárny, družstevní mlýny, družstevní elektrárny a pod. Různými cestami zjednávala agrární strana možnost agrárníkům, aby svým vlivem pronikali i do lihovarnictví, aby měli vliv na rozvoj průmyslové výroby zemědělských strojů, aby dostávali do rukou i zemědělské pojišťovnictví a aby pro rozvíjející se kapitalistické zemědělství si vychovávali kádry v zemědělských školách, jež byly budovány na útraty státu a velkým počtem svých učitelů posilovaly agitační, organisační a odborný aparát politického agrárního hnutí. Tak se agrární strana starala, aby se moc agrární buržoasie na venkově zvětšovala a utužovala, aby síla agrární buržoasie politicky i hospodářsky rostla a aby agrární buržoasie byla schopna spolu s průmyslovou buržoasií co nejúčinněji podporovat rozvoj kapitalismu v českém zemědělství. A je nutno říci, že rozvoj kapitalismu v českém zemědělství šel velmi rychle kupředu. Dospěl už značně daleko v letech předcházejících první světové válce. Popoháněla ho všemožně česká agrární strana, do jejíhož čela se jako političtí předáci dostávali noví lidé vedle starých, takže můžeme říci, že v předvečer první světové války tvořili ze starých a nových předáků vůdčí garnituru České agrární strany asi tito lidé: Staněk, Udržal, Prášek, Bradáč, Vyškovský, Rychtera atd. Do jejich popředí přicházel Antonín Švehla. A v pozadí se pro vstup do vůdčí garnitury připravovali agrárníci: Malypetr, černý, Beran, Zadina, Mašata a pod. Byli to vesměs lidé, kteří pak agrární stranu vedli k její známé reakční a kapitulantsky zrádné úloze v první republice. Jméno Antonína Švehly, který se stal na přechodu do doby první světové války skutečným vůdcem České agrární strany a který z pozadí svojí autoritou ovlivňoval rozhodujícím způsobem domácí politiku české buržoasie za války, nutno připomenout jako jméno toho vůdčího politického činitele československé buržoasie, který byl zvlášť nebezpečným odpůrcem naší dělnické třídy a našeho komunistického hnutí. Poněvadž Antonín Švehla byl vždy politickým machrem v pozadí a poněvadž jím byl i v době oportunistické rakušácké politiky české buržoasie za války, zůstaly většinou před československou politickou veřejností skryty politické činy Antonína Švehly v době války. A čsl. politické veřejnosti bylo vštěpováno mínění, jako by Antonín Švehla za války nic protinárodního nedělal a jako by na jeho účet šly jen činy vrcholící jeho podpisem na vyhlášeních Národního výboru v den 28. října r. 1918. Avšak pravdou je, že všechny politické kroky české buržoasie od počátku první světové války v r. 1914 vůdčím způsobem řídil z pozadí Antonín Švehla. Potvrdil to výslovně Rudolf Beran ve svých pamětech, které psal v době před 80 svojí smrtí a které máme v rukou. Rudolf Beran ve svých pamětech napsal: „Zvláště, když odejel T.G. Masaryk do ciziny a Rakousko dalo zatknouti dr. Kramáře, dr. Rašína a redaktora Červinku, přešlo vedení Národního výboru úplně do rukou předsedy Cs. strany agrární Antonína Švehly. Denně se u něho scházeli četní čeští politikové a novináři: Staněk, Udržal, Antonín Němec, Tusar, Klofáč, Baxa, Hajn, Hubschmann, dr. Bedřich Schwarzenberg. Stálé styky byly se Šrobárem, Hlinkou, Hodžou atd. Toto uvedl ve svých pamětech Rudolf Beran, který pracoval již v době války v sekretariátě agrární strany a který v té části svých pamětí, jež se týkají jeho původu a druhých údajů osobní povahy, vylíčil, že jako syn řezníka hostinského a hospodáře na jedné třetině rodného statku a po vychození měšťanské školy a hospodářské školy ve Strakonicích vyvíjel činnost jako zemědělský družstevník a jako instruktor pro využívání chemikálií v zemědělství ve spojeni s říšskoněmeckými firmami. Vylíčil, že na podkladě této své činnosti a na podkladě „schopnosti improvisovat na schůzích projevy se stal zaměstnancem Ústřední jednoty hospodářských společenstev a poté mladším tajemníkem Československé strany agrární s titulem adjunkta. Rudolf Beran byl již z mladých let v sekretariátě agrární strany, stále v blízkosti Antonína Švehly, a vždy se vychloubal, že pro svoji pozdější politickou činnost byl vychováván Antonínem Švehlou. Rudolf Beran učinil z vlastního svědectví a z vlastní znalosti výše citovaný pamětní záznam o vedoucí úloze Antonína Švehly při řízení Národního výboru v prvé době války, v době nejservilnější rakušácké politiky české buržoasie. A Bechyně jednou vyprávěl, že
v prvých dobách války se prý Antonín Švehla dvakráte denně holil, aby
nepoškrábal c. k. místodržitele knížete ThunaHohensteina, když mu leze do zadní
části těla. Bylo pravdou to, co se říkalo, že když Národní výbor, řízený
Antonínem Švehlou, činil na přání místodržitele v r. Švehla také z pozadí
dirigoval oportunistickou rakúšáckou politiku t. zv. Českého svazu, jenž se
vytvořil v r. 81 v národně revolučním hnutí čsl. lidu, zatímco vedení soc. dem. strany,přijímající při svém oportunismu dříve pokyny a příkazy Antonína Švehly jako hlavy Národního výboru, zůstalo kompromitováno. A Švehla, který se dříve k Bohumíru Šmeralovi lísal, dával pak příkazy Josefu Vranému, aby v agrárním „Večeru nacionalisticky pustě štval proti Šmeralovi. Je známo, že Antonín Švehla se pak na konci Rakouska stal „mužem 28. října, aby v první vládě republiky a v dalších vládách byl ministrem vnitra a od r. 1922 předsedou několika čsl. vlád, při čemž houževnatě zajišťoval v nové republice vůdčí vliv agrární straně, kterou vedl. Pozornosti zasluhuje další věc, a to, jak se ke své úloze v nové době dostalo politické hnutí, mající vztah ke katolické církvi, neboli t. zv. klerikální hnutí. Předem nutno uvést, že až do devadesátých let 19. století katoličtí kněží v českých zemích neprojevovali úmysl zakládat nějakou katolickou politickou stranu. Národně česky cítící katolíci a drobné katolické kněžstvo, spjaté s lidem a rozezlené na německou šlechtickou hierarchii katolické církve, šli svorně v řadách národního hnutí. A mnozí prostí katoličtí kněží si získali vlastenecké zásluhy, celým národem uznávané. Kdo by neznal takové vlastence z doby obrození, jako byl „libuňský jemnostpán farář Antonín Marek, nebo kolem r. 1848 působící katolické kněze, jako byli: Václav Štulc, Jan Valerián Jirsík, Karel Vinařický, Josef Hellich, J. E. Vocel aj. Kdo by neznal vlastenecké kněze spisovatele, jako byli: Boleslav Jablonský, František Doucha, nebo později Václav Beneš Třebízský aj. Ku př. revoluční činnosti v r. 1848 se ve značném počtu účastnilo drobné katolické kněžstvo. A někteří revoluční bojovníci Akademické legie v r. 1848 vedle národních kokard nosili na pravém rameni bílé kříže, čímž projevovali sympatie papeži Piu IX., který v r. 1846 učinil projev pro liberální reformy a byl za to ostře napadán největší stvůrou tehdejší feudálně monarchické reakce knížetem Metternichem. Politickou činnost vyvíjeli katoličtí kněží v rámci tehdejší jednotné strany české buržoasie,v rámci národní strany, vedené Palackým a Riegerem. Katoličtí kněží zakládali jen spolky a jednoty, mající převážně účel kulturně společenský. Teprve na počátku devadesátých let vzniklo samostatné katolické politické hnutí. Došlo k tomu jednak v souvislosti s tím, že se rozštěpila jednotná strana národní a že konservativní politika staročechů byla poražena mladočechy zastávajícími radikální liberálně demokratický program. Avšak rozhodující 82 výzvou k založení samostatné politické katolické strany byla známá encyklika papeže Lva XIII. z r. 1891, nesoucí název „Rerum novarum. Při nedávné volbě nového římského papeže, jímž se stal Jan XXIII. se v souvislosti s politickou orientací jednotlivých frakcí mezi kardinály hodně opět mluvilo o tom, jaký má mít Svatá stolice poměr k socialistickým snahám ve světě a konkrétně i k socialistickým zemím, které již obchvacují velkou část světa s jednou miliardou lidí. V Římě se mluvilo i o tom, zdali by nový papež neměl v zájmu čelení světovému rozmachu komunismu sáhnout k vyhlášení paciíistického nebo nějakého sociálně demagogického programu, který by vyvolal ve světě vzrušení a který by politicky posílil křesťanskosociální režimy, vládnoucí v některých zemích, a povzbudil všude křesťanské sociály. A přitom se vzpomínalo na encykliku papeže Lva XIII. z r. 1891, pověstnou pod názvem „Rerum novarum. Ku konci 19. století pozdvihlo v mnoha zemích svůj prapor křesťanskosociální hnutí, podnícené tím, že papež Lev XIII. svojí encyklikou „Rerum novarum vypověděl r. 1891 ve jménu křesťanství boj socialismu. A oproti Augustu Bebelovi ohlásil, že katolická církev bude aktivně bojovat o vliv na dělníky zakládáním křesťanskosociálních odborových organisací a že katolická církev bude bojovat o politický mocenský vliv zakládáním křesťanskosociálních stran. Po tomto paličském protisocialistickém vystoupení papeže Lva XIII. vyvstalo všude soc. dem. hnutí dělnické k boji s katolickou církví. A tento boj nabyl zvláště v Německu veliké ostrosti, poněvadž výhružná výzva papeže Lva XIII., vypovídající boj socialismu, vpadla do situace, kdy soc. dem. dělnické hnutí v Německu pod vedením Augusta Bebela současně bojovalo proti Bismarckovu zákonu „Sozialistengesetz, jenž opovídal zákaz soc. dem. dělnického hnutí. Je známo, že soc. dem. dělnické hnutí v Německu, vedené ještě poctivým dělnickým vůdcem Augustem Bebelem, vítězně odrazilo jak útok Bismarcka, tak i útok papeže Lva XIII. a po odražení těchto útoků se ještě mohutněji dále rozvíjelo. V Německu z papežské iniciativy vznikla politická strana katolického centra, která si však rozmyslila provokovat soc. dem. dělnické hnutí takovým výbojným klerikálním programem, jaký měl na mysli papež Lev XIII. V odpověď na jeho encykliku „Rerum novarum se podařilo katolické církvi rozvinout křesťanskosociální hnutí jen v zemích, kde spolu s udržováním polofeudálně monarchického řádu si udržovala své posice i katolická církev, opírající se o šlechtu a mající ve svých rukou duchovní ovládání škol a všechny prostředky ovlivňování života lidí. Týkalo se to především Vídně, Dolního i Horního Rakouska, Solnohradska a Tyrol. Zde byly všude zakládány křesťanskosociální odborové organisace, které sice nebyly schopny ohrožovat sílu třídně dělnického soc. dem. hnutí, ale působily jako rozbiječské organisace a žluťácké organisace, pomáhající v sociálních bojích kapitalistům. Avšak 83 ve velké síle se podařilo katolické církvi založit křesťanskosociální stranu ve Vídni a v druhých německých zemích Rakouska. Katolické církvi se to podařilo díky využívání náboženského vlivu na rolníky. A díky demagogickému působení na reakční maloměšťáky, kteří společně s pěstováním lehkého vídeňského života pěstovali pro odpuštění svých hříchů zároveň náboženskou bigotnost a kteří vedle divadelně aranžovaných pompesních katolických obřadů v kostelech a v poutních místech měli rádi i vojenské parády, pořádané císařem Františkem Josefem I., zobrazovaným často na malbách, jak se na klekátku zbožně modlí. Papež Lev XIII. dal tak svojí encyklikou „Rerum novarum základ tomu, že rakouská křesťanskosociální strana vzrostla ve velmi silnou politickou stranu. A že v této své síle mohla hrát svoji úlohu ještě za habsburské monarchie, za Luegra a po r. 1918 v republice rakouské za Seipella, Dollfusse, Schuschnigga a pak po r. 1945 až do dnešní doby, přičemž si ve svorné koalici dělila úlohy s rakouskou socialistickou stranou. Tedy: po vyhlášení encykliky papeže Lva XIII., pojmenované „Rerum novarum, se jako nepřítel revolučního dělnického hnutí začal rozmáhat klerikalismus. Termín „klerikalismus je od slova „klérus, což znamená duchovenstvo. Neboli: klerikální hnutí je to politické hnutí, které rozněcuje a vede „klérus, katoličtí duchovní, kteří vedle kostelních bohoslužeb provozují politickou činnost navazováním na náboženské křesťanské cítění lidí. Klerikalismus znamená to, že katoličtí duchovní v čele s papežem, kardinály, preláty, arcibiskupy, biskupy atd. zneužívají křesťanského náboženství pro politiku, pro získávání politického vlivu, pro získávání politické moci. Klerikalismus znamená, že katoličtí duchovní se neomezují jen na náboženské ideové a morální ovlivňování lidí, nýbrž že ve spojení s křesťanským náboženstvím formují politické strany, aby tak vytvořili katolické politické bojovníky, katolické politické armády, jež se dávají do služeb vládnoucích tříd, šlechty a buržoasie, v jejich zájmech a cílech. Klerikalismus formuje katolické politické strany, aby bojovaly především proti revolučnímu dělnickému hnutí, proti socialismu, proti komunismu a aby v zájmu tohoto boje byly pohotový podporovat všechny reakční snahy, i fašistické reakční snahy, a aby v zájmu tohoto boje byly schopny vzít do rukou politickou moc a nastolit křesťanskosociální vlády, křesťanskosociální režimy. Toto vše měl na mysli papež Lev XIII., když v r. 1891 vydával svoji encykliku „Rerum novarum. Proto papež Lev XIII. má své přední místo v dějinách papežského Říma, v dějinách katolické církve a proto papež Lev XIII. má své místo i v politických dějinách mezinárodní buržoasie, v dějinách protisocialistické a protikomunistické politické reakce. Všichni papeži se chodí v římském chrámu svatého Petra modlit ke hrobu papeže Lva XIII. a dávají se při uctíváni jeho památky inspirovat jeho myšlenkami. A je známo,
84 že pozdější papež Pius XI.
vydal v r. 1931 svoji známou encykliku, která byla nazvána „Quadragesimo
anno, to znamená „Čtyřicátého roku, čtyřicátého roku od vydání
encykliky papeže Lva XIII. v r. Není nic určitého známo o politické orientaci nově zvoleného papeže Jana XXIII. Avšak je příznačné, že si nový papež vybral jméno „Jana XXIII. Každý Čech si vzpomene, že jméno Jana XXIII. měl onen papež na počátku 15. století, proti jehož vynucování papežských odpustků se bouřil pražský lid, i poslouchající kázání Mistra Jana Husa v Betlémské kapli. A studenti pražské university, posluchači Jana Husa jako magistra, jako mistra, jako profesora pražské university, nosili tehdy při svých demonstracích v pražských ulicích karikaturu, znázorňující papeže Jana XXIII. jako neřestnou obnaženou děvku, páchnoucí smrdutě svými hříchy. A takovým neřestníkem byl tehdejší papež Jan XXIII., který strašlivě řádil v katolické církvi, nadělal velkou paseku v papežském Římě, nechtěl ustoupit papeži, který byl namísto něho zvolen, končil hanebně. Končil tak hanebně, že jméno papeže Jana XXIII. jako neuznaného papeže bylo vyškrtnuto z oficielního kádrového seznamu římských papežů a bylo zaneseno do utajovaného trestního a kriminálního rejstříku těch papežů, kteří se ukázali pochybnými individui a vše překonávajícími hříšníky a zvrhlíky. Když nově zvolený papež přijal „uvolněné jméno Jana XXIII., uvidíme, jak se tento Jan XXIII. v novém opakovaném vydání bude chovat a jak to s ním dopadne. Po encyklice papeže Lva XIII. v r. 1891 se začali politicky rojit i katetíci v českých zemích a připravovali založení české politické klerikální strany a přirozeně, začali s tím na Moravě. V r. 1896 byla na Moravě založena katohckonárodní strana, sdružující převážně zemědělce. V jejím čele byli dr. Mořic Hruban z Olomouce a pak Stojan, Šamalík a pověstný Kadlčák. Říkám „pověstný Kadlčák proto, že tento Kadlčák se dostal, jak známo, do jedné 85 podařené humoresky spisovatele Jaroslava Haška. Jako redaktor časopisu „Světa zvířat si Hašek totiž vymyslil jednoho ptáka, jejž nazval „ořešníkem a podrobně uvedl ve „Světě zvířat popis tohoto vymyšleného ptáka. Avšak náhodou pták „ořešník existoval a dotyčný poslanec katolickonárodní strany Kadlčák poslal redakci „Světa zvířat obrněný protest proti vymyšlenému popisu ptáka „ořešníka a popsal tohoto ptáka jinak sám, dokládaje, že přece musí svého ptáka znát. Hašek a Kadlčák se dlouho veřejně přeli, až Hašek tuto při ukončil slovy, že se nechce s Kadlčákem již příti o to, kdo lépe zná svého ptáka. Tedy i tento dobromyslný muž Kadlčák patřil k vedení katolickonárodní strany na Moravě, která od r. 1896 působila, avšak svůj program dostatečně nepřizpůsobila duchu encykliky papeže Lva XIII., takže papežský Rím byl nespokojen a stále naléhal na to, aby se rozvoj politického klerikalismu v českých zemích vzal jinak do rukou. A jinak to vzal do rukou Jan Šrámek. A tak Jan Šrámek, kaplan v Novém Jičíně na Moravě, založil v r. 1899 na Moravě svoji samostatnou stranu, křesťanskosociální stranu, která na svých pozdějších velehradských sjezdech rozvinula do značné šíře svoji organisaci. Později byly pak zakládány i křesťanskosociální odborové organisace. Tak se k politickému boji v českých zemích zformoval klerikalismus. Jeho politickým vůdcem se stal Jan Šrámek, který býl z kaplana povýšen ihned na „monsignora. Na vůdčí místo v politickém klerikálním hnutí byl Jan Šrámek vyzdvižen silami katolicismu na Moravě. Neboť na Moravě se síly katolicismu odolně udržovaly od pobělohorské protireformace, spjaté se jménem Lichtensteina a jeho dragonád, které ohněm a mečem vyhlazovaly v moravských krajích rozlezlé sémě výchovy Jana Amose Komenského a Jednoty bratrské a které tyto moravské kraje zamořovaly zvláště důkladně duchem jesuitismu, zřídivšího si svoje moravské centrum na Velehradě. Monsignore Jan Šrámek byl po volbách do rakouské říšské rady v r. 1907 poslancem za křesťanskosociální stranu ve Vídni, při čemž poslancem ve Vídni byl i dr. Mořic Hruban, vůdce moravské katolickonárodní strany. Ve volbách r. 1907 se obě české klerikální strany spojily k společnému boji a získaly na Moravě 11 poslanců a v Čechách 7 poslanců, zatím co při volbách do rakouské říšské rady v r. 1911 získaly na Moravě 11 mandátů, ale v Čechách už žádný. Ve volbách r. 1911 jako kandidát propadl a přestal být poslancem i Václav Myslivec, tehdy nejznámější klerikální borec v Čechách. Tento Václav Myslivec byl poslancem Čsl. lidové strany za první republiky. Seděl jsem s ním v jednom parlamentním výboru. A byl velmi dotčen, když jsem mu jednou v polemice řekl, že jeho zpátečnické názory připomínají generaci českých klerikálů, ke které on, Václav Myslivec, patří a která je z dávné doby před válkou poznamenána ostudným stigmatem někdejší velké aféry t. zv. „Svatováclavské záložny. Totiž: při výbuchu této aféry se ukázalo, 86 že dva katoličtí páteři Drozd a Kohout hospodařili ve jmenované záložně tak že udělala úpadek a že mnoho věřících, majících v této záložně své peníze bylo okradeno. Páteři Drozd a Kohout musili být zatčeni a uvězněni. Volnomyšlenkáři a soc. dem. dělníci tehdy široce kolportovali obrázky, ukazující jak Drozd a Kohout v ptačí podobě s kněžskými kolárky sedí zavřeni v kleci. Katolická církev se z této ostudy brzy dostala, tak jako vůbec se katoličtí církevníci žádné ostudy nikdy nebáli. V protiklerikálním boji si dělničtí bezvěrci vskutku brzy získali zkušenost že na lidi nijak zvlášť neúčinkují různé obžaloby, že katoličtí kněží ve skutečnosti nežijí v souladu s křesťanskými morálními zásadami, že na př. kněží šmahem porušují celibát a že posvěcení lidé také v mužských a ženských klášterech nejen nežijí v ctnostném odříkání, ale naopak, že v nich žijí velmi nemravným způsobem. Svědectvím toho byla obrovská aféra, která tehdy před první světovou válkou propukla v Polsku, při čemž se před soud dostal katolický kněz Damas Macoch, který bez bázně boží olupoval czenstochovskou bohorodičku o brilianty, jimiž byla bohatě vyšperkována za peníze chudobných věncích. Zároveň se zjistilo, že Damas Macoch si učinil svojí milenkou ženu svého bratra Václava Macocha. Katolická církev v Polsku, mezinárodně zostuzená touto strašnou aférou, střásla se sebe beze studu její špínu a bez pokání používala dále czenstochovské bohorodičky k tomu, aby ohlupovala zbožný polský lid. Avšak vraťme se z tehdejšího bigotního katolického Polska k pražským českým klerikálům v době před první světovou válkou, kdy klerikál dr. Baštýř vydával tmářský časopis „Pražský kurýr po příkladu vídeňského klerikálně bulvárního a sensačního „Kurýra, který vedle listu „Reichspost dělal popularitu křesťanskosociálnímu starostovi Vídně, známému Luegerovi. V Praze byl vydáván ještě stařičký katolický časopis „Čech, deník, jehož duchem byl farář od svatého Matěje Horský a který kolem sebe seskupoval klerikály t. zv. českého ražení, kteří pak i za první republiky vždy podtrhovali odlišnost svých názorů od politické linie Šrámkovy, jemuž „Čechisté vytýkali, že pěstuje moravanství a dostatečně nedbá tradice a zájmů katolíků v Čechách. O činnosti českých klerikálů v Čechách i na Moravě v době před první světovou válkou lze říci, že vedle činnosti klerikálů druhých národnosti RakouskoUherska byla oddanou podporou monarchickoreakčního režimu v habsburské říši. Klerikálové a katoličtí duchovní, počínajíc děkany v církevní správě a katechety na středních školách, se přímo křižovali před myšlenkou projevu nějaké neúcty k habsburskému trůnu a tím více před myšlenkou nějakého odboje proti rakouské vládě, i když tato vláda utlačovala celý český národ a i když tato vláda napomáhala německému nadpráví i vnucováním německých kněží do českých území a dosazováním převážně jen Němců na hierarchická místa. Jako vrstevníci ještě předválečného života v Rakousko 87 Uhersku můžeme mnoho vyprávět o tom, jaké ovzduší šířila a udržovala v českých zemích katolická církev, jaký velký, nákladný, příživnický aparát měla, jak používala ku pomoci i rakouské četnictvo a policii při vynucování účasti na církevních slavnostech a obřadech, jak násilně hnala české lidi do kostelů,|v jakém duchu byly vedeny semináře a theologické fakulty a jaké strašné přítmí představovaly kláštery, mužské i ženské, provozující licoměrné pokrytectví se svým almužnictvím. Bylo by však nespravedlivé, kdybychom neuznali, že i tehdy působili čeští katoličtí kněží, kteří si získali významné národně vlastenecké zásluhy. Týkalo se to na př. biskupů v českobudějovické diecési, v jihočeské diecési, jež byla diecésí v území, ve kterém se odehrával úporný nacionální boj mezi českým živlem, jenž se snažil pronikat do obcí, hájených německými nacionály, kteří si je opět budovali jako opory k dalším protičeským výbojům. Byl to na př. českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík, který byl v slovanském cítění spřízněn se známým chorvatským biskupem Strossmayerem v Záhřebu, jenž se počítal k předním bojovníkům slovanských národů RakouskoUherska. A ve šlépějích Jana Valeriána Jirsíka šel další českobudějovický biskup Bárta. Byly to vzácné výjimky mezi biskupy katolické církve v českých zemích, v nichž římský papež jmenoval napořád biskupy z řad německých kněží, ačkoli ovečky těchto katolických biskupských pastýřů a arcipastýřů byly ve stále větším počtu české národnosti. Sensační událostí bylo však to, že na Moravě, ze značné části násilně poněmčené, se stal v Olomouci arcibiskupem dr. Isidor Kohn, který přešel z židovské víry na katolickou křesťanskou víru. Arcibiskup dr. Isidor Kohn se jako olomoucký arcibiskup hlásil k české národnosti a pro podporu českého nacionálního života podnikl ten krok, že věnoval velký peněžní obnos na postavení druhé české university v Brně. Jedinečný případ olomouckého arcibiskupa dr. Isidora Kohna, arcipastýře české národnosti a podporovatele českého národního hnutí, byl předmětem německých nacionálních štvanic v celém Rakousku. A Svatá stolice v Římě byla napadána pro svoje vrtochy, pro přizpůsobivost své politiky a pro poškozování nacionálních zájmů německého živlu v RakouskoUhersku, jenž se pokládal za jedinou spolehlivou oporu moci rakouského císaře, označovaného za „apoštolské Veličenstvo. Katolická církev však jen někdy a jen na krátký čas udělala takovéto úhyby na své cestě, na cestě oddaných služeb německorakouské nadvládě v habsburské říši. Chování katolické církve a zvláště její hierarchie v českých zemích v době války 1914—1918 je více již známo a není třeba je zvlášť dokládat. Skutečností jest, že katolická církev žehnala zbraním rakouskouherské armády i v českých zemích a s pokryteckými modlitbami hnala české vojáky umírat na válečných jatkách pro císaře pána. A vskutku výjimečnou postavou byl mezi katolickými polními duchovními známý feldkurát Katz, který si tak oblíbil dobrého českého 88 vojáka Josefa Švejka a jen tím, že ho prohrál v kartách, poslal Švejka s nadporučíkem Lukášem na frontu. Poněvadž jsem chodil do gymnasia na Malé Straně, viděl jsem v prvních válečných letech, co všechno dělala katolická církev spolu s rakouskoněmeckou šlechtou, aby pomohla Rakousku ve válce a aby odvrátila od habsburského trůnu pohromu, která se na něj valila v podobě rostoucího národně revolučního hnutí českého lidu. Viděl jsem, jak odporně se chovala Baštýřova pražská frakce katolickonárodní strany, která se v nejtemnějších letech války stala v Praze dominujícím politickým činitelem, arciť spolu s mladočeskými loyálními podlízavci na pražské radnici, kde v době války vládl pověstný mladočeský starosta Prahy dr. Karel Groš. Viděl jsem, jak pražští klerikálové posílali na Radeckého náměstí v Praze III své lidi manifestovat pro válečné vítězství RakouskoUherska a Německa. Viděl jsem, jak nejobskurnější živly z řad pražských klerikálů špiclovaly české odbojné lidi, jak je udávaly a posílaly do rakouských kriminálů. Bylo to strašně odporné. A ti Baštýřové a podobní klerikální zrádci národa měli proto všechny důvody, aby se před koncem války stahovali do pozadí a uchránili se hněvu národa, když 28. října 1918 zvítězila národní revoluce československého lidu. A poněvadž katolická církev má svoji praxi v ukrývání politických vinníků a zrádných zločinců, zmizelo v různých klášterech mnoho politických delikventů z řad klerikálního katolického hnutí, kteří byli zatíženi těžkými hříchy ve službách habsburské rakouskoněmecké nadvlády, těžkými hříchy zrady na národě a vlasti. Tito klášterní chráněnci se skryli v posvátných místech, aby nelenili a aby odtud za první republiky spřádali různé reakční pikle, aby dělali spojky mezinárodní reakci při piklech proti Sovětskému svazu a aby z klášterního podzemí se smrtelnou záští podporovali především boj proti našemu revolučnímu dělnickému hnutí. A některé z těchto zrůdných lidí katolického posvěceni jsme polapili ještě i v r. 1948, když jsme tehdy drtili strůjce pokusů o reakční puč. Klofáčova národně sociální strana nemohla nikdy popřít, že v jejím křestním listu bylo zaznamenáno, že její roditelkou byla v r. 1897 mladočeská strana, t. zn. národní strana české buržoasie. V r. 1897 se udal onen akt zrození, a to za těch okolností, že mladočeská strana toho roku poslala jednoho z mladých politických redaktorů „Národních listů jména Václav Klofáč, aby národně sociální stranu založil. Václav Klofáč tuto stranu zakládal s tím 89 určením, jaké mu mladočeská strana uložila, totiž s tím určením, aby národně sociální strana byla rozbij ečskou stranou proti české sociálně demokratické straně dělnické a aby toto své poslání plnila tím, že se bude snažit působit na české dělníky nacionalistickou agitací a že touto agitací odláká aspoň část českých dělníků od rudého proletářského praporu a od třídně dělnické strany sociálně demokratické. A proč Klofáčova národně sociální strana byla založena právě v r. 1897, respektive, proč buržoasní mladočeská strana shledávala r. 1897 za vhodný k tomu, aby redaktora „Národních listů Václava Klofáče poslala právě v tomto roce založit národně sociální stranu jako rozbij ečskou stranu proti soc. dem. straně? Bylo tomu tak proto, že v r. 1897 se v českých zemích vzňalo veliké nacionalistické třeštění, jež pomáhali zveličovat svými štvanicemi všichni čeští buržoasní nacionalisté. Jak k tomu došlo? V r. 1897 zahajovala rakouská říšská rada ve Vídni nové období své činnosti po předchozích provedených volbách. Avšak rakouská říšská rada měla tentokráte jiné složení v tom smyslu, že v ní byli nejen poslanci, zvolení podle platného censového systému ve čtyřech kuriích, ale že poprvé do rakouské říšské rady vstoupili poslanci, zvolení v t. zv. páté kurii. A těmito poslanci, zvolenými v páté kurii, byli ve všech zemích Rakouska většinou soc. demokratičtí poslanci. Bylo jimi také pět soc. dem. poslanců, zvolených v páté kurii v českých zemích. Patřil k nim také známý soc. dem. pracovník Josef Steiner, jenž později byl po dlouhou dobu hlavním organisačním sekretářem Čsl. soc. dem. strany. Posluchači si vzpomenou, že o
zvolení Josefa Steinera v páté kurii na Kladensku r. 1897 píše soudruh Antonín
Zápotocký ve své knize „Vstanou noví bojovníci. Popisuje v ní, jak se
jeho otec, Ladislav Zápotocký, jeden ze zakladatelů Českoslovanské soc. dem.
strany, účastnil na Kladensku agitace pro zvolení Josefa Steinera za poslance a
jakou radost měli všichni dělníci a pracující lidé, když Josef Steiner ve
volbách zvítězil. Byl to slušný soc. dem. dělnický předák, a proto bylo jeho
jméno ponecháno jako jméno, označující vnitřní zahradní nově vybudovaný sál
Lidového domu v Hybernské ulici, dnes „Steinerův sál. Toto jméno bylo z
úcty k památce Josefa Steinera ponecháno, když po únoru Nuže, v r. 1897 vstupovali do rakouské říšské rady ve Vídni i čeští soc. dem. poslanci, zvolení v páté kurii. Bylo jich pouze pět, poněvadž volební právo v páté kurii bylo vázáno na placení daně z příjmu v určité výši a tak počet poslanců, zvolených v páté kurii, byl v rakouské říšské radě r. 1897 celkově velmi nízký. Naprostou její většinu tvořili poslanci, zvolení v druhých 90 čtyřech kuriích. To se týkalo i českých poslanců. Jejich naprostou většinu tvořili čeští mladočeští poslanci, poněvadž, jak již bylo řečeno, Riegerova staročeská strana byla předtím již po punktacích r. 1891 rozdrcena a téměř smetena. Mladočeská strana představovala tehdy monopolně politickou stranu české buržoasie, představovala tehdy dominující národní stranu. Přitom to ještě v r. 1897 byla mladočeská strana v původním slova smyslu. Nebyla to ještě Kramářova mladočeská strana, nebyla to ještě národní strana svobodomyslná, jak se mladočeská strana nazvala později. Mladočeská strana v r. 1897 operovala ještě nacionálním radikalismem, v jehož znamení také předtím drtivě porazila Riegerovu staročeskou stranu. A proto, když v r. 1897 vstupovali do rakouské říšské rady nově zvolení čeští měšťáčtí poslanci, učinili t. zv. státoprávní prohlášení. Bylo to politicky zcela formální prohlášení, v němž čeští měšťáčtí poslanci jako vždy, kdykoli vstupovali do nového období činnosti rakouské říšské rady, prohlásili, že národ trvá na požadavku uznání t. zv. českého státního práva, uznání národního postavení Čechů z té historické doby, kdy české království a země koruny české představovaly svéprávný český stát. České státní právo zastávali předtím po desetiletí Palacký a Rieger, avšak poněvadž stále bezúspěšněji a poněvadž se zatím již česká buržoasie zařizovala na život a získání vlivu v rakouskouherské říši, čemuž dal pak na počátku 20. století výraz dr. Karel Kramář zahájením své t. zv. „positivní politiky, bylo státoprávní prohlášení českých měšťáckých poslanců při zahájení rakouské říšské rady v r. 1897 vskutku čistě jen formální a pokrytecké. Státoprávní prohlášení českých měšťáckých poslanců bylo v rakouské říšské radě předneseno bez jakékoliv pozornosti, bez jakéhokoliv vzrušení a přešlo by se přes ně dál, aniž by se bylo co stalo. Avšak stalo se pak něco, co teprve dalo českým měšťáckým poslancům možnost hauzírovat s jejich státoprávním prohlášením jako s národním krédem, za strašlivého nacionalistického humbuku, za strašlivého nacionalistického třeštění. Co se stalo? Pět českých soc. dem. poslanců, zvolených v páté kurii a vstupujících za soc. dem. stranu po prvé do rakouské říšské rady, se rozhodlo vystoupit s t. zv. protistátoprávním prohlášením. V tomto prohlášení čeští soc. dem. poslanci uvedli, že se v úsilí o zajištění důstojného národního postavení Čechů nelze nadále opírat o t.zv. české státní právo, které navazuje na zašlou historickou minulost a které zvetšelo spolu se znaky a atributy někdejšího historicky existovavšího českého království a zemí koruny české, a že české národní osudy lze v nové době zakládat jen na t. zv. „přirozeném právu. Protistátoprávní prohlášení českých soc. dem. poslanců bylo prohlášením své doby, kdy „odkaz na přirozené národní právo byl v nacionálním smyslu všeobecný, nejasný. A jako takový byl produktem té politiky celorakouske sociální demokracie, jež se tehdy vyhýbala uznání práva národů na sebeurceru, jež se vyhýbala revolučnímu řešení národnostní otázky, jak to potom jasné 91 formuloval Lenin. Přitom pojem sebeurčovacího práva národů byl tehdy již znám, byl v duchu revolučního marxismu již uplatněn v různých dokumentech soc. dem. stran, byl uplatněn i v některých dokumentech celorakouské sociální demokracie, avšak postupně spolu s tím, jak se soc. demokracie rakouská dostávala na oportunistickou cestu, byl i pojem sebeurčovacího práva národů opouštěn. A při formálních prohlášeních, týkajících se národnostní otázky, byly voleny pak všelijaké termíny, uhýbající pojmu sebeurčovacího práva národů, termíny náhradní, nevystihující problematiku národnostní otázky, termíny nedostatečné, termíny nejasné, mnohoznačné, při čemž byl nejčastěji volen termín „přirozeného práva národního. Tehdy v r. 1897 se i v historii českého dělnického hnutí ukázalo, jak měl pravdu Lenin, když stále poukazoval na význam národnostní otázky a na důležitost správného postupu proletářské strany v této otázce. Leninismus pak vnesl přesvědčivé jasno do problémů národnostní otázky, když všem proletářským stranám a také proletářským stranám v RakouskoUhersku teoreticky osvětlil a v revolučním duchu vytyčil úkol boje za sebeurčovací právo národů. Jisto je, že t. zv. protistátoprávní prohlášení českých soc. dem. poslanců na rakouské říšské radě r. 1897 dalo české buržoasii záminku, aby rozpoutala přímo vichřičnou nacionalistickou štvanici proti soc. dem. straně dělnické. Mladočeská strana, která fakticky již ve své politice hodila pod stůl české státní právo a která za několik let potom přešla ke Kramářové positivní politice, mladočeská strana bičovala národní city českých lidí a i národní city českých dělníků, aby je vybičovala k odporu proti soc. dem. straně. Byla uspořádána přímo nacionalistická razzie proti soc. dem. hnutí. Všelijací mladočeští bařtipáni, hysterické paničky z národních spolků, měšťáčtí a maloměšťáčtí pivní politikové a nejrůznější zjednaní lumpové si troufali plivat na rudý proletářský prapor soc. dem. strany. A veřejně jej i spalovali při teatrálním vynášení národního praporu. A právě v tuto dobu nejzběsilejších nacionalistických štvanic proti soc. dem. dělnickému hnutí, kdy i mnozí čeští dělníci zakolísali ve svém třídním proletářském přesvědčení a ve svých internacionalistických citech, právě v tuto dobu poslala mladočeská strana redaktora „Národních listů Václava Klofáče, aby založil národně sociální stranu. Klofáčova nár. soc. strana se tedy zrodila ve špíně pustého, pokryteckého a idiotského mladočeského nacionalismu. A jejím posláním bylo, aby nacionalistickou agitací, zneužíváním a podváděním národních českých citů, národních citů českých dělníků, rozhořčených proti rakouskoněmecké nadvládě a chtějících národní svobodu, aby zneužíváním a podváděním těchto citů působila na české dělníky, stavěla je proti soc. dem. straně a jejich lákáním do svých řad tříštila bojovnou jednotu českého proletariátu. A Klofáčova nár. soc. strana se po několik prvých let své činnosti zaměřila 92 jen na tuto rozbíječskou činnost v řadách českého dělnictva. Ve své ničemnosti přikročila k tomu, aby dělnické řady tříštila viditelně při oslavě 1. máje, při oslavě tradičního třídně bojovného dne celého mezinárodního proletariátu Jako malý hoch si vzpomínám, jak jsem byl udiven tím, co se dělo při oslavě 1. máje v mé rodné obci v Kosmonosích, odkud dělníci chodili manifestovat o 1. máji do Mladé Boleslavi. Viděl jsem, že při oslavě 1. máje šli v minulém roce svorně ještě všichni dělníci do Mladé Boleslavi. Avšak viděl jsem, že v tomto roce šli 1. máj oslavovat jen soc. dem. dělníci. Národní socialisté ohlásili, že budou 1. máj oslavovat samostatně, a to v té neděli, která následovala po 1. máji. A viděl jsem pak, jak se v neděli řadili k pochodu na májovou manifestaci národních socialistů— dělníci t. zv.lepšího postavení, různí zřízenci, státní a zemští zaměstnanci a pod. Měli červenobílé prapory a své zvláštní odznaky; hrála jim k pochodu nejdražší hudba. A na svých zástavách měli nár. soc. manifestanti hesla o národě, o vlastenectví a o svém odporu proti proletářskému internacionalismu, jehož zásady si troufali nazývat „německým vynálezem a pod. Tak Klofáčova nár. soc. strana začala svoji hanebnou rozbiječskou práci proti soc. dem. dělnickému hnutí. Tak začala rozdělovat dělníky na „dělníky národní a „dělníky nenárodní a protinárodní. Tak začala Klofáčova strana vydělovat z třídní dělnické jednoty t. zv. lepší dělníky a odtahovat zřízence a veřejné zaměstnance od dělníků, jako by k nim nepatřili, jako by byli něco víc než dělníci. Tak začala Klofáčova strana dělat ze soc. dem. dělníků nevlastence i vlastizrádce. Tak začala Klofáčova strana dávat českým maloměšťákům příležitost, aby i oni pohlíželi na soc. dem. dělníky jako na vyvrhele, na psance, na „socany, jimiž se strašily děti a před nimiž se pobožné babičky křižovaly jako před lidmi podoby „Lucifera a „Antikrista. Aby se nacionálně odlišila od internacionalistické sociální demokracie, nosila Klofáčova nár. soc. strana záplavu červenobílých fanglí a oproti soc. dem. znaku s pochodní v rudém poli dala si do svého znaku „kladivo a péro, péro proto, aby naznačila, že vedle dělníků manuelní práce vyzdvihuje duševní pracovníky. A nejvíce se Klofáčova strana oháněla Karlem Havlíčkem Borovským, na kterého si dělala patent jako na svého svatého. Klofáč dlouho také nosil havlíčkovskou čamaru. To všechno Klofáčova strana dělala, aby dokázala, že být „bratrem znamená být národovcem, vlastencem a že být „soudruhem znamená vyznávat něco národu cizího, být protinárodním, být „nenárodním internacionálem. Takovouto hanebnou rozbíječskou činnost dělala Klofáčova nár. soc. strana po několik prvých let své existence. Zaměřovala svoji nacionalistickou agitaci nejprve výhradně do řad dělnictva, poněvadž nechtěla dělat v nacionalistické agitaci konkurenci mladočeské straně, se kterou byla od svého zrodu svázána pupeční šňůrou. A mladočeská strana potřebovala Klofáčovu nár. 93 soc. stranu především pro rozbíjení soc. dem. třídního dělnického hnutí; a potřebovala nár. soc. dělnické organisace také jako žluťácké organisace pro rozbíjení a zrazování dělnictva v jeho sociálních a hospodářských bojích; potřebovala nár. soc. dělnické organisace jako pomocnou a služebnou sílu kapitalistů v závodech. Avšak, když se Klofáčova nár. soc. strana s oporou vlivu, získaného nacionalistickou agitací v řadách dělnictva, zavedla, zmohla a i organisačně svým aparátem zařídila na širší politickou práci, provedla operaci, kterou mladočeská strana Kramářova nečekala. Klofáčova strana přeřízla pupeční šňůru, která ji svazovala s mladočeskou stranou, a plně se politicky osamostatnila, aby se mohla uplatnit siřeji, než jest jen rozbíjení dělnických řad a nacionalistické štvaní proti soc. dem. hnutí, při němž nár. soc. agitátoři musili dělat jen tu nejšpinavější práci, mnoho z toho nekoukalo a ke všemu byli nár. soc. provokatéři někdy dělnictvem pořádně zbiti. A tak se nár. soc. strana pustila do politické práce v širším měřítku a zaměřila svoji nacionalistickou agitaci i do maloměšťáckých mas, do úřednických kruhů, do vrstev živnostníků, maloobchodníků a řemeslníků a do masy nedefinovatelných vrstev a vrstviček, označených Klofáčem za změť „malých českých lidí. Mladočeská Kramářova strana žárlila na tyto aspirace nár. soc. strany a začala proti nim zuřit, když se ukázalo, že Klofáčova strana nejen dělá konkurenci mladočeské straně ve všeobecné nacionalistické agitaci, ale že chce v nacionálním smyslu podchycovat rostoucí odpor proti Kramářové positivní politice, znamenající akceptování existence rakouskouherské říše, znamenající součinnost s Vídní, součinnost s rakouskoněmeckou buržoasií a znamenající aktivní loyalitu vůči habsburskému císařskému trůnu. Kramář a Klofáč, někdejší tovaryš, vyučený v mladočeské straně, a domýšlivý politický mistr české buržoasie, se dostávali stále více do vzájemných hádek, do skandálů vzájemné žárlivosti a do vzájemných veřejných rvaček. Politické aspirace Klofáčovy nár. soc. strany také postupem let stále rostly. Rostly v souvislosti s tím, že nár. soc. poslanci v rakouské říšské radě přišli na způsob „obstrukce, na způsob obstrukčních, nacionálně efektních a pro rakouskouherskou říši neškodných parlamentních kraválů, jejichž dramatický průběh nár. soc. tisk, už „České slovo a „Večerník Českého slova, v Praze rozmazával a dělal z nár. soc. poslanců Buřívalů, Freslů, Lisých národní hrdiny. A politické aspirace nár. soc. strany rostly tím více, že Klofáč začal vystupovat jako „velký politik na zasedáních rakouskouherských delegací, že začal jezdit do Petrohradu, do Bělehradu a začal ze sebe dělat nového proroka slovanské politiky. Což vynášelo nár. soc. straně i finančně velmi mnoho, poněvadž dostávala ze zahraničí peněžní podpory, které umožnily Klofáčovi postavit hotel „Zlatá husa na Václavském náměstí a objekty paláce „Hvězda s přepychovým vybavením a s nákladným tiskárenským zařízením. 94 Klofáčova nár. soc. strana se politicky vyvíjela k tomu, aby v době provádění Kramářovy positivní rakušácké politiky jako oficielní politiky české buržoasie mohla aspirovat na úlohu národní české strany neoficielního charakteru, oficiosního charakteru, oposičního charakteru, neškodného pro RakouskoUhersko. A tak, jestliže se Kramářova a Klofáčova strana po léta vzájemně pomlouvaly, špinily a rvaly, došlo k jejich politické dohodě v r. 1911, při tehdejších volbách do rakouské říšské rady. Obě české nacionalistické strany, sloužící buržoasii, se ve volbách spojily, aby se pokusily společným postupem a vzájemným si vypomáháním snížit počet mandátů Čsl. soc. dem. strany oproti volbám v r. 1907, kdy soc. dem. strana dostala přes 38 % všech českých hlasů. A volby, konané v r. 1911 ve znamení koalice Kramářovy a Klofáčovy strany, znamenaly některé bolestné prohry pro Čsl. soc. dem. stranu. Na př. při tehdejších volbách kandidoval v Plzni dr. Soukup, avšak ve volbách nad ním vyhrál, díky spojení mladočeské a nár. soc. strany, nár. soc. poslanec Fresl. Dr. František Soukup tehdy současně kandidoval v Praze VII, avšak i tam nad ním vyhrál nár. soc. poslanec Jiří Stříbrný. Zvláště z těchto proher měl mladočeský a nár. soc. tisk jásavou radost. Dr. Fr. Soukup se po volbách v r. 1911 dostal do rakouské říšské rady tak, že zvolený soc. dem. poslanec v slánském volebním okresu se mandátu vzdal a v nových volbách byl poslancem zvolen on, dr. František Soukup. Jinak se i pražské soc. dem. dělnické hnutí drželo ve volbách dobře až na případ v Praze VII, kde to Jiřímu Stříbrnému pomohli vyhrát jateční dělníci. Zuřivý byl boj na Žižkově, kde v jednom okresu vyhrál národní socialista Buříval, ale v druhém žižkovském volebním okresu, obývaném i dělníky, to přes všechno zuření nepřátel vyhrál soudruh Bohumír Šmeral, byť jen s většinou 4 hlasů. Když v r. 1914 vypukla válka, ukázalo se, jak byla nár. soc. strana již prostoupena duchem švihovského rakušáckého oportunismu. Klofáč a Stříbrný šli sice do vězení, ale před odchodem do rakouského vězení pověřili druhé nár. soc. poslance, aby ve jménu ,,nacionálně a slovansky radikální nár. soc. strany dělali hanebně přizpůsobivou a servilně rakušáckou politiku. A tak se za války rakušáckou zbabělou politikou bezpříkladně kompromitovali nár. soc. poslanci Choc, Hiibschmann, Formánek, Buříval atd. Choc a Buříval se tak těžce kompromitovali, že je nár. soc. strana odstavila vůbec do pozadí a nemohla s nimi už nikdy vyjít na veřejnost. Když v r. 1917 byli Klofáč a Stříbrný propuštěni z vazby v rakouském vězení a v rakouském internačním táboru, protlačili se brzy do čelné řady nacionalistické české buržoasie vedle Kramáře, Rašína, Staňka atd. Klofáč a Stříbrný byli opět ve svém živlu jako nacionalističtí agitátoři a palác „Hvězda na Václavském náměstí se ze služeb rakušácké nár. soc. politice Hiibschman 95 nově dával s celým svým agitačním aparátem do služeb nejvypjatějšího českého nacionalismu a šovinismu. Klofáč se stal k 28. říjnu siláckým národním fenoménem, aby se v nové republice stal prvním ministrem národní obrany, a Jiří Stříbrný po svém efemerním aktu, podpisu výzvy k 14. říjnu 1918, měl určeno stát se „mužem 28. října a pak v nové republice vedle Klofáče nejvýznačnějším politickým činitelem nár. soc. strany. Dalším politickým vedoucím činitelem nár. soc strany se stal dr. Emil Franke, universitní knihovník, kdysi funkcionář agrární strany, který se do veřejnosti dostal v r. 1917a 1918 díky svým článkům v,, České demokracii, v časopise, jenž dočasně nahrazoval „České slovo. A v těch dobách kolem 28. října 1918 a na počátku první republiky se jako nár. soc. agitátorka stala známou ve svém zjevu mužatky i Fráňa Zemínová Nár. soc. strana se v těch dobách specialisovala na pořádání nepřetržitých národních manifestací v Praze a v druhých českých městech. Pořádání národních manifestací se pro nár. soc. stranu stalo mánií, kterou pak pěstovala ieště dlouho v první republice. A tuto mánii si nár. soc. strana osvojila do té míry že i velký nacionalista Rudolf Bechyně byl touto mánií národních socialistů namíchnut a udělal jednou vtip slovy: „Národní socialisté mají tak silnou mánii dělat ze všeho národní manifestaci, že když jdou po ulici a vidí h.... zapíchnou do něho národní praporek a už i u toho h.... pořádají národní manifestaci.
96 IV ČESKÉ DĚLNICKÉ HNUTÍ A OPORTUNISMUS SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE O STÁŘÍCH SOC. DEM. PŘEDÁCÍCH VELKÁ POLITICKÁ OSOBNOST BOHUMÍRA ŠMERALA Je důležito poznamenat, že Českoslovanská soc. dem. strana dělnická, založená na svatomarkétském sjezdu v Břevnově r. 1878, se v době rakouskouherské říše pokládala vždy za federativní složku sociální demokracie v celorakouském měřítku. Také odborové organisace tvořily součást odborových svazů organisovaných v celorakouském měřítku s ústřednami ve Vídni. Chci připomenout, že před první válkou za RakouskoUherska se při názvech často používalo termínu ,,českoslovanský namísto „český. I sociální demokracie se jmenovala „Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. A tak se označovaly mnohé české korporace, instituce, pojišťovny a pod. Takže, když 28. října 1918 vznikla Československá republika, stačilo na mnohých firmách změnit jen „a v „e a firmy zůstaly. Z dokumentů, vztahujících se k počátkům dělnického hnutí v českých zemích, je patrno, jak vřele vlastenecky cítili zakladatelé Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické Ladislav Zápotocký, J. B. Pecka, Josef Hýbeš a druzí. Bili se za věc utlačeného českého národa. A nebylo to v rozporu, nýbrž ve shodě s jejich třídními city proletářského internacionalismu. Jako federativní složka celorakouské sociální demokracie řídila se Českoslovanská sociálně demokratická strana usneseními sjezdu celorakouské sociálně demokratické strany, pokyny jejího ústředního vedení a solidárně se s německým sociálně demokratickým dělnictvem účastnila všech bojových akcí. Na př. mohutné revoluční akce roku 1905, které byly ohlasem první ruské revoluce, provádělo solidárně dělnictvo všech zemí Rakouska. A v českých zemích šli čeští a němečtí dělníci bok po boku ve srážkách s policejní, četnickou a vojenskou mocí císařské vídeňské vlády. Vladimír Iljič Lenin, který jako významný 97 úspěch ohlasu první ruské revoluce vyzdvihl vybojování všeobecného hlasovacího práva v rakouské říši, zdůrazňoval, že tento úspěch byl umožněn bojovnou internacionální solidaritou dělnictva všech zemí a všech národů Rakouska. Byla to cesta revolučního nástupu dělnictva Rakouska ve znamení proletářské internacionální bojové jednoty; byla to cesta, podobná cestě, po které proletariát Ruska kráčel k svému historickému vítězství 7. listopadu 1917. V pozdějších letech se však v dělnickém hnutí Rakouska projevovaly tendence tříštící jeho řady po nacionální linii. Především v českých zemích bylo pod vlivem revisionistů českoslovanské sociální demokracie, kteří byli zároveň nacionalisty, a pod vlivem snahy o soutěžení s českou Klofáčovou národně sociální stranou stále hlasitěji naléháno na to, aby se české dělnické hnutí politicky a organisačně osamostatnilo a aby přestalo poslouchat vídeňské vedení celorakouské sociální demokracie. Těmto nacionálně separatistickým tendencím v českém sociálně demokratickém hnutí napomáhal postup vídeňských sociálně demokratických vůdců, kteří propadali stále servilnějšímu oportunismu vůči habsburské monarchii, sesmekávali se na linii tiché podpory rakouskouherského imperialismu, a jako se část vídeňských sociálně demokratických vůdců v čele s Pernerstorferem dostávala do blízkosti i všeněmeckých nacionalistů, tak se druhá jejich část v čele s Renrierem a Bauerem dostávala na posici oportunismu v nacionální otázce v podobě koncepce t. zv. národní kulturní autonomie. Vídeňští sociálně demokratičtí vůdci neprojevovali nejmenší pochopení pro národní snahy Čechů a hnali vodu na mlýn českých nacionalistů a na mlýn nacionálně separatistických snah v Českoslovanské sociální demokracii. Sjezd Socialistické internacionály v Kodani roku 1910 odsoudil tříštění celorakouské internacionální jednoty dělnictva, k němuž krokem bylo osamostatnění českých sociálně demokratických odborových organisací. České odborové organisace, které do té doby byly součástí celorakouských odborových svazů, vytvořily své samostatné odborové svazy a vy tvořily i samostatnou, od Vídně oddělenou odborovou ústřednu, Českoslovanské odborové sdruženi v Praze v čele se známým sociálně demokratickým odborovým rozbiječem Rudolfem Tayerlem. Mělo to svůj odraz i v politických organisacích Českoslovanské sociálně demokratické strany. Vyvstali t. zv. autonomisté a centralisté. Autonomisté drtivě vítězili a tak se po roce 1910 Českoslovanska sociálně demokratická strana vypojila z celorakouské sociální demokracie a stala se zcela samostatnou stranou; a také její klub poslanců na rakouské říšské radě ve Vídni postupoval zcela samostatně. Předáky autonomistů byli Antonín Němec, František Soukup, Lev Winter, Rudolf Bechyně, Gustav Habrman, Karel Vaněk aj. S autonomisty šel i soudruh Bohumír Šmeral, který se dlouho zdráhal opustit cestu jednoty s celorakouskou sociální demokracií. Při volbách do rakouské říšské rady v roce 1911 kandidovaly již odděleně Českoslovanska 98 sociálně demokratická strana a „česká sociálně demokratická strana dělnická jak se označili centralisté, spjatí dále s odborovým a politickým ústředím v Vídni. Ve volbách vyhrála plně Českoslovanská sociálně demokratická strana6 při čemž arciť oproti výsledkům voleb v roce 1907 vlivem oportunismu a vlivem tříštění dělnických sociálně demokratických organisací obdržela menší počet mandátů. Známými předáky centralistů byli Petr Cingr, Edmund Burian, František Merta atd. Centralisté vydávali nejprve v Brně vedle autonomistické „Rovnosti svůj časopis „Dělnický deník, který byl pak přenesen do Moravské Ostravy a stal se později časopisem KSČ pro Ostravsko. Separatismus Českoslovanské sociální demokracie byl ostře odsuzován celým mezinárodním dělnickým hnutím a velmi ostře i ruskými bolševiky, kteří v tom viděli špatné znamení s hlediska vítězství proletářské revoluce při očekávaném rozpadu rakouskouherské říše. Dlužno říci, že české dělnictvo se vzpěčovalo vlivům nacionálního separatismu a stále udržovalo bojovou jednotu s německým dělnictvem a zvláště v průmyslových oblastech, kde pracovali čeští a němečtí dělníci pohromadě, čeští dělníci osvědčovali bratrskou třídní jednotu s německým dělnictvem. A tato jednota se pak projevila i v revolučních letech války. Když např. v lednu 1918 vídeňské dělnictvo vyhlásilo generální stávku, kterou provádělo i německé dělnictvo v českých zemích, zdvihlo se ke stávce i české dělnictvo. A zejména na Ostravsku, kde byli čeští dělníci pohromadě s německými dělníky nejtěsněji, se odehrály veliké bojové revoluční bouře za internacionální solidarity českého a německého dělnictva. Zatím však již revoluční vlna národně osvobozeneckého hnutí ve všech zemích RakouskoUherska živelně stoupala a věc národní svobody a státní samostatnosti se dostala do popředí jako cíl národně revolučního boje i československého lidu. Je nepochybné, že by se byly události při rozvrácení rakouskouherské říše v první světové válce jinak vyvíjely, kdyby bývala byla uchována internacionální jednota dělnictva v celorakouském měřítku, kdyby při účasti na národně osvobozeneckém hnutí zemí RakouskoUherska dělnictvo těchto zemí bylo udržovalo internacionální třídní bojovou jednotu, kdyby byli nezískali v sociálně demokratických organisacích převahy nacionální separatisté a kdyby ve Vídni, jež měla být centrem revolučního nástupu dělnictva všech zemí RakouskoUherska, neměli rozhodující slovo oportunističtí sociálně demokratičtí vůdci, myslící na záchranu habsburské monarchické říše a nemající pochopení pro revoluční snahy rakouskouherských utlačovaných národů. Historickým faktem bylo, že Vídeň se nestala Petrohradem, jenž za vedení bolševiků, za vedení Leninova byl při Velké říjnové socialistické revoluci vůdčím centrem revolučního hnutí proletariátu všech částí carské říše, všech částí obrovité mnohonárodnostní ruské země, a po vítězství 7. listopadu 1917 díky internacionální jednotě proletariátu uchoval pro vládu dělníků a rolníků 99 a pro socialismus velikou ruskou říši v celistvosti od Smolenska až k Vladivostoku, od Astrachaně až k Archangelsku, od Oděsy až do Střední Asie až k Pamiru, od Baltického a černého moře až k Ledovému oceánu a až k Tichému oceánu. Udržením veliké mnohonárodnostní ruské země v celistvosti dala Velká říjnová socialistická revoluce základ ke všem těm světodějinným převratům, které z obrovitého Sovětského svazu učinily mohutnou velmoc vítězného socialismu a komunismu. Bylo historickým faktem, že se při rozvracení rakouskouherské mnohonárodní říše již na jaře roku 1918 ukázalo, že revoluční vlna tu směřuje k rozbití RakouskoUherska a k vytvoření samostatných národních států. Rozhodující silou tohoto revolučního hnutí bylo dělnictvo jednotlivých národů, avšak hegemonie v tomto hnutí dosáhla buržoasie, která se starala, aby se nástupnické státy, vznikající na troskách rakouskouherské říše, vyvinuly ve státy s kapitalistickým společenským řádem. A nyní několik charakteristických črt o starých předácích sociální demokracie. Antonín Němec, který byl typografem, zastával jako dělnický předák funkci předsedy Ústředního výkonného výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V rakouské říšské radě byl poslancem již od r. 1907. Jako dělnického předáka si ho před první světovou válkou vážil Vladimír Iljič Lenin, který se s Antonínem Němcem setkával v Exekutivě a v byru Socialistické internacionály. Píše o tom soudružka Krupská ve svých „Vzpomínkách na Lenina. Uvádí, že pro svoji známost s Antonínem Němcem a pro svoji důvěru k českému dělnickému hnutí soudruh Lenin rozhodl, aby se v Praze v lednu r. 1912 konala VI. všeruská konference soc. dem. strany Ruska, na které byla založena slavná strana bolševiků. Antonín Němec uložil Jáchymu Havlenovi jako organisačnímu sekretáři české sociální demokracie, aby illegální konání pražské konference bolševiků zajistil. Havlena pak dostal od soudruha Lenina jako dar bolševické strany zlaté hodinky s věnováním. Pražská konference bolševické strany se konala v Lidovém domě v Hybernské ulici, který je dnes museem Vladimíra Iljiče Lenina. Síň, v níž se konference konala, leží ve vnitřním vysokém traktu, v němž již před válkou byla umístěna veliká tiskárna, v níž se tisklo „Právo lidu. Pro konání illegální konference bolševiků byla volena tato síň, nalézající se vysoko ve čtvrtém poschodí. Dole v Lidovém domě, v oddělené restaurační místnosti, se pak konal rozlučovaci 100 večer po zakončení konference, jehož se účastnil Lenin. Jménem Ústředního výkonného výboru Čsl. soc. dem. strany se s delegáty konference loučil Antonín Němec. A vyprávělo se pak, jaké podiveni soudruh Lenin projevoval když delegátům bolševické konference, na níž bylo provedeno odpojení se od menševiků a založení samostatné strany bolševiků, dával Antonín Němec ve svém rozlučovacím projevu za příklad udržování jednoty Čsl. soc. dem stranu, v níž prý „pohromadě svorně drží marxisté i revisionisté, revolucionáři i oportunisté, internacionalisté i nacionalisté atd. Antonín Němec byl vždy soc. dem. poslancem za Libeň, kde byl kdysi značně oblíbený, avšak jakmile po válce začal dělnické hnutí zrazovat a figuroval v čele soc. dem. pravicových vůdců, připravilo mu libeňské dělnictvo v r. 1920 bouřlivé přivítání na schůzi ,,U Deutschů. Antonín Němec musil z Libně utíkat, popliván rozhořčenými dělníky a dělnickými ženami. Libeňské revoluční dělníky vedli tehdy soudruzi Hruška, Mach, Suchánková, otec soudruha Krosnáře a j. Antonín Němec sehrál tu nejžalostnější úlohu v prosinci r. 1920. Byl předsedou komanditní společnosti „Antonín Němec a spol., která byla formálně vlastníkem všech objektů Lidového domu v Praze II, Hybernská ul. č. 7. Bylo ovšem jasno, že skutečným vlastníkem tohoto domu bylo dělnické hnutí, které na zakoupení Lidového domu, na výstavbu vnitřních objektů, na tiskárnu „Práva lidu, zařízení „Lidobia atd. sbíralo obětavě peníze. Z titulu zmíněné komanditní společnosti jako formálního vlastníka Lidového domu však pražská policie v prosinci r. 1920 násilně zabrala celý Lidový dům, jenž byl v řádných rukou soc. dem. strany — levice, která na zářijovém sjezdu soc. dem. strany prokázala, že za ní jde naprostá většina členstva sociální demokracie. Poněvadž bylo možno již očekávat, že soc. dem. pravicoví vůdcové něco chystají, byli 9. prosince 1920 svoláni k 5. hodině do zahradního sálu Lidového domu naši důvěrníci. Jejich schůze byla však přepadena četníky a za surového mlácení lidí rozehnána. A pak večer, když četnictvo a policie vykonaly své násilné dílo, vstupovali do Lidového domu jako jeho „vlastníci pravicoví soc. dem. vůdcové. Vcházeli do Lidového domu, když po zabráni tiskárny a redakce byli policií z Lidového domu násilně vynášeni ztýraní naši redaktoři, soudruzi Vacek, Olbracht, Novotný, Vorel a j. A jako hlavní „vlastník se ujímal po násilném zabrání Lidového domu jeho správy Antonín Němec. Zemřel brzy jako duševně chorý v Bohnicích. A nyní něco o dru Františku Soukupovi, který býl advokátem s kanceláří v budově Lidového domu. Přední místo ve vedení soc. dem. strany si získal Soukup svým vystupováním za pražských bouří v r. 1905, kdy jako táborový řečník mluvil na Václavském náměstí k dělnickým masám demonstrujícím za všeobecné hlasovací právo. Soukup býl znám tím, že vždy pronášel velmi vznosné řeči. Kolovalo mnoho průpovídek o příhodách při jeho vášnivých 101 recích, jako na př., že tak dlouho bouchal do stolu, až asistujícímu policejnímu komisaři za smíchu dělníků spadla odložená vysoká čepice se stolu, nebo že žádal účastníky schůze, aby mu vrátili manžety, které mu při řečnických gestech z rukávů vypadly, a pod. František Soukup byl i příležitostným epickým básníkem. Pravidelně k 1. máji napsal do „Práva lidu slavnostní báseň. Pokud jde o způsob Soukupova řečnění, nutno připomenout, že v starém dělnickém hnutí se jako táboroví řečníci mohli uplatňovat lidé, schopní svým hlasem ovládnout i velká desetitisícová shromáždění, poněvadž ještě nebylo mikrofonů. Kdo byl jako táborový řečník tělesně slabší a musil křičet, strhl si pravidelně svůj hlas a mnohdy navždy chraptěl. Proto starší soc. dem. předáci měli vzhled lidí zvláštních postav. Byli většinou velcí, silní a i tlustí, takže vydrželi i dechem a mohli své projevy slyšitelně pronášet na velkých prostranstvích. Musili mluvit ovšem pomalu, oddělujíce každé slovo, aby se tak řeč mohla srozumitelně donést až k nejzadnějším posluchačům desetitisícových táborů lidu. Staří soc. dem. předáci, jak se vždy říkalo, měli vnějškově vzhled „medvědů. Tak vypadali Jaurěs, Vandervelde, de Brouckere, Adler, Renner, Branting, Troelstra, Turati atd. A tak vypadal na př. i Antonín Němec, zatím co František Soukup byl silný a zvlášť vysoký, s bradou; a tak vypadal i soudruh Bohumír Šmeral, ovšem tehdy bezvousý, kterému jsme vzhledem k jeho mohutnému zjevu říkali „starý pardál. Soudruh Šmeral byl však řečníkem mimořádných schopností, velkého stylu a přímo fascinující působivosti. Měl marxistické vzdělání a na masy působil silou logického přesvědčování a pak úchvatnými obrazy ve své řeči. A soudruh Šmeral mluvil ještě plamenněji, když se stal vůdcem KSČ. Své projevy končil slovy, která povzbuzovala k revolučnímu boji i v dobách nejtěžších persekučních útoků proti komunistickému hnutí. Na př. pronášel takové věty: „Pronásledují nás, komunisty, a chtějí nás umlčet. Avšak i kdyby nás umlčeli jako otroky, budeme se umět i jako němí domluvit a vyrazíme jednou s drtivou silou vpřed! A v dobách šíření reakční temnoty uměl povzbuzovat takovými slovy jako na př.: „Čím temnější je noc, tím jasněji od východu září pěticípá hvězda. Avšak vraťme se do minulosti k dru Fr. Soukupovi. Za války 1914—1918 František Soukup dělal velmi bojácnou politiku a schoulen ve své kanceláři nevylézal, když nemusil. A přece on měl v r. 1912 jménem Čsl. soc. dem. strany hlavní slovo na basilejském sjezdu Socialistické internacionály a po tomto sjezdu roznášel po táborech lidu výzvu basilejského sjezdu, aby se dělníci všech zemí vzepřeli imperialistické válce. Dr. František Soukup pro svoji oportunistickou bojácnost měl za války i několik trapných nehod. Pro svůj strach na př. prozradil jednu odbojovou spojku, která pak byla zatčena rakouskou policií. A nátlakem rakouských úřadů se nechal donutit k tiskovému projevu, v němž po atentátu Friedricha Adlera na hraběte Sturgkha, předsedu 102 rakouské vlády v r. 1916, vyslovoval v novinách soustrast dru Viktoru Adlerovi jak prý musí být nešťastným otcem, když má syna, který zastřelil c. k. ministerského předsedu. Před 28. říjnem 1918 byly chvíle, kdy Fr. Soukup pronášel v nejvyšší tónině nacionalistické řeči. Byl vrcholně šťasten, že po všech svých oportunistických malérech v době provádění rakušácké politiky na něho padl los, aby byl „mužem 28. října. V Československé republice byl prvním ministrem spravedlnosti jako soc. dem. advokát. A když přestal být ministrem, čekal, kdy se mu naskytne příležitost něčím na sebe opět upozornit. A tu vzpomínám toho, co nám vypravoval soudruh Zápotocký. V tu dobu se prý dr. Houserovi podařilo přemluvit dr. Soukupa, že by si měl udělat jako advokát reklamu něčím takovým, jako by byla obhajoba před soudem Aloise Muny, proti němuž tehdy byla pořádána štvanice, jdoucí až k trestnímu stíhání. Soukup se obhajoby vskutku také ujal a dal to široce rozhlásit. Ve vládě a ve vedení soc. dem. strany z toho však vznikl poprask a nadávání proti Soukupovi. A tak, aby Soukup byl uchráněn skandálu, že jako advokát hájí prononsovaného tehdy „bolševického emisara, byl proces proti Aloisů Munovi zastaven a již se nekonal. Pak již nadcházely dny zrádné
činnosti dra Fr. Soukupa, kdy byl Soukup dělníky Prahy VII vyhnán z
„Uránie, kde měl řečnit. Poté přišel prosinec r. 103 nejlživějších útoků proti vedení soc. dem. levice. Pomocí jakéhosi provokatéra Engelberta Kučery začal Bechyně v červenci r. 1920 provokace proti soc. dem. levici tvrzením, že dostává z Moskvy brilianty a že tak získává lidi ochotné za peníze ohrožovat „mladou republiku a demokracii. Vskutku, málokdo své svědomí zatížil tak nečestnými způsoby boje proti revolučnímu dělnictvu jako Rudolf Bechyně. V odměnu za to byl Rudolf Bechyně v 20 letech první republiky téměř stále ministrem. Zasedal za sociální demokracii v „koaliční pětce a rozuměl si se Švehlou i se Šrámkem v provádění různých zákulisních pletich. Preiss měl Rudolfa Bechyně ve veliké oblibě, prý „pro jeho duchaplnost. Oficielním vedoucím
představitelem Čsl. soc. dem. strany byl v dobách kolem 28. října Za první světové války se, jak známo, v plzeňských Škodových závodech odehrávaly velké bojovné bouře dělnictva proti válce, proti válečnému zbídačování a proti válečnému zotročování ve zbrojní výrobě, při čemž tyto bouře měly i nacionálně revoluční charakter. Vzpomeňme, že tyto bouře plzeňského dělnictva zapůsobily i na mladého Julia Fučíka, který v Plzni žil se svými rodiči a studoval tu reálku. Soc. dem. předáci Habrman, Pik a Remeš vynaložili všechno úsilí, aby soc. dem. hnutí na Plzeňsku učinili k 28. říjnu 1918 baštou nacionalismu a později v první republice baštou soc. dem. reformismu. Soc. dem. poslanec Luděk Pik, který byl holičským dělníkem, se brzy za první republiky stal starostou Plzně a byl zvolen „za dělnictvo členem správní rady Škodových závodů. Tato funkce mu podle našich zjištění vynášela ročně 350.000 Kč, takže Luděk Pik patřil k nejlépe placeným pomahačům čsl. kapitalismu. Co se týče Gustava Habrmana, bylo známo, že se později dostal do konfliktu s T. G. Masarykem. Byli si pak osobně nepřátelští. Jako důvod toho se uvádělo, že Gustav Habrman si chtěl na stáří odpočinout ve funkci vyslance ve Vídni, byl již k odjezdu připraven, avšak v poslední chvíli prý T. G. Masaryk odjezd Habrmanu znemožnil a Beneš prý nikdy Habrmanovi neřekl, proč se tak stalo. V osobní zlobě proti T. G. Masarykovi si pak Habrman podával ruce s básníkem J. S. Macharem, kterého T. G. Masaryk po převratu jmenoval generálním inspektorem čsl. armády, ale náhle ho jednoho dne degradoval a neprojevoval mu pak již nikdy přízeň přes to, že J. S. Machar a T. G. Masaryk byli nejbližšími osobními přáteli od počátku činnosti realistické strany a z dob realistického „Času. J. S. Machar se ze vzteku proti Masarykovi 104 dostal až k Jiřímu
Stříbrnému, kterého Masaryk a Beneš také odstavili vy čítajíce mu zbohatnutí, o
které se u Stříbrného sami předtím postarali. Se jménem Vlastimila Tusara jsou
spjaty dvě vlády v republice v r. svěřila úkol zachraňovat čsl. kapitalismus proti revolučnímu hnutí dělnictva i předstíráním, že „se sociální demokracie chápe moci v zájmu dělnictva Vlastimil Tusar, původním povoláním obchodní příručí, patřil vedle Vaňka Filipínského a druhých k vedoucím činitelům soc. dem. strany na Moravě Byl to politický machr, který šel cynicky za svojí kariérou. Stal se při volbách r. 1911 poslancem v rakouské říšské radě. V prvých letech války dělal nejservilnější rakušáckou politiku. Byl denním návštěvníkem u moravského místodržitele barona Heinolda a jezdil stále i do Vídně. V r. 1917, když byla opět obnovena činnost rakouské říšské rady, byl zvolen jejím místopředsedou za české poslance. Vykonával tuto funkci s nejplnější loyalitou vůči císaři a vídeňské vládě. Jako prohnaný kariérista se však dovedl později přizpůsobovat rozmachu národně revolučního hnutí. V den 28. října 1918 byl Vlastimil Husar ve Vídni a po 28. říjnu působil dále ve Vídni jako vídeňský zplnomocněnec pražského Národního výboru a později vlády. Ku konci května r. 1919 se Vlastimil Tusar objevil v Praze jako designovaný soc. dem. předseda vlády, jež pak v červnu 1919 nastoupila po vládě Kramářové. Vlastimil Tusar dělal čsl. buržoasii od prvé chvíle své vlády oddaného služebníka. Po nastoupení své vlády se nevybíravě vrhl mocenskými prostředky proti soc. dem. levici. Jako soc. dem. ministerský předseda dal ihned zavřít na Pankráci řadu bojovníků soc. dem. levice. Vlastimil Tusar, který kulhal a mluvil přidušeným sípavým hlasem, byl revolučním dělnictvem hluboce nenáviděn. Říkalo se mu „kulhavý ďábel. Vedl velmi okázalý život, při čemž stavěl na odiv svoji ženu, mladou vídeňskou učitelku, kterou si vzal, když odvrhl svoji starou ženu, která pak po léta chodila do brněnské komunistické „Rovnosti dokazovat, co je Tušar za člověka. Jako letní sídlo si Vlastimil Tusar vybral dobříšský zámek, jejž mu dal ColoredoMansfeld k disposici. Tusarova žena se tak dostala do styku s aristokratickými rodinami. A když Vlastimil Tusar, který se po odstoupení své vlády v září r. 1920 stal čsl. vyslancem v Berlíně, záhy zemřel, provdala se Tusarova žena za hraběte ThurnTaxise. Vlastimil Tusar bude mezi zrádnými pravicovými soc. dem. vůdci vždy uváděn jako brutální cynik, intrikán a démonický zloduch. A nyní ještě několik poznámek o Františku Modráčkovi. Svým povoláním dělník byl Modráček z počátku osvětovým pracovníkem v soc. dem. straně. Působil při založení „Dělnické akademie. Jak vypravuje soudružka Krupská ve svých „Vzpomínkách na Lenina, dostala se do styku s rodinou Františka Modráčka v r. 1901, když Lenin po svém vyhnanství v Ufě odjížděl tehdy za hranice, aby v Mnichově redigoval „Jiskru. Modráček byl určen za spojku, 105 která měla v Praze přijmout soudružku Krupskou a dále jí zajistit cestu k soudruhu Leninovi do Mnichova. Soudružka Krupská tehdy navštívila Modráčkův byt ve Vršovicích a jak to napsala, učinila si při styku s ženou Fr. Modráčka velmi příznivý dojem o vlastnostech českých ženhospodyň. František Modráček patřil později k propagátorům Bernsteinova revisionismu v českém soc. dem. hnutí. Stal se soc. dem. poslancem v rakouské říšské radě. Za války byl podporovatelem českého buržoasního nacionalismu. Již v r. 1917 začal vydávat svůj časopis „Socialistické listy, ve kterých pak psal zuřivě proti ruskému bolševismu. Pod tlakem hnutí soc. dem. levice byl František Modráček jako vydavatel „Socialistických listů vyloučen v r. 1919 ze soc. dem. strany. A spolu s Josefem Hudcem a známým profesorem dr. Josefem Mackem založil svoji stranu, která propagovala t. zv. družstevní socialismus. Politicky se tato strana ve svých protikomunistických štvanicích dostávala do jedné řady s nejreakčnějšími živly včetně t. zv. „husitských žen. Když Modráčkova strana s propagováním t. zv. družstevního socialismu naprosto pohořela, vrátili se František Modráček a prof. dr. Josef Macek zpět do soc. dem. strany, zatím co Josef Hudec přešel do Kramářovy strany a stal se redaktorem „Národních listů. Můžeme říci, že asi od r. 1909 byl vedoucím politickým činitelem Čsl. soc. dem. strany soudruh Bohumír Šmeral. Soudruh Šmeral byl velikou osobností, která měla své významné místo v politickém životě českých zemí v době RakouskoUherska i v dalším politickém vývoji. Ctíce dnes s nejhlubší úctou památku soudruha Bohumíra Šmerala, který zemřel 9. května r. 1941 v Moskvě, my vzdáváme čest jeho dílu jako dílu vůdčího zakladatele KSČ vedle soudruhů Zápotockého, Hakena, Kreibicha, S. K. Neumanna, Františka Kubače, Marka Čulena atd. A my stále vděčně vzpomínáme jeho nezapomenutelných zásluh, které si získal svojí činností v čele KSČ, které si získal jako významný činitel Komunistické internacionály, které si získal jako bojovník za československosovětské přátelství a které si získal jako populární tribun dělnického revolučního hnutí, jako vysoce vzdělaný propagátor učení Marxe, Engelse a Lenina, a které si získal jako vynikající komunistický novinář, publicista, teoretický a politický spisovatel. V naší paměti nám provždy zůstane soudruh Bohumír Šmeral jako člověk neskonale dobrého srdce, hluboce ušlechtilé povahy a nejvřelejšího poměru k dělníkům a k soudružským spolubojovníkům 106 a spolupracovníkům. Všichni víme, jak přímo láskyplný byl vztah soudruha Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého k soudruhu Bohumíru Smeralovi, který jako první z vedoucích pracovníků československého revolučního dělnického hnuti jednal s Vladimírem Iljičem Leninem o zvěstování jeho učení v naší zemi a kterého měl soudruh Lenin osobně velmi rád stejně jako druzí sovětští soudruzi. Sovětští soudruzi vyjádřili svoji poctu životu dílu a světlé památce soudruha Bohumíra Šmerala po 9. květnu r. 1941 uspořádáním mimořádně imposantního komunistického pohřbu, jehož isme byli v Moskvě svědky. A nyní několik slov o životní dráze a počáteční politické činnosti soudruha Bohumíra Šmerala. Bohumír Šmeral, narozený 25. října r. 1880 v Třebíči na Moravě, byl synem učitele německé obecné školy. Neboť jeho otec žil ještě v době t. zv. utrakvismu, dvojjazyčného vzdělávání se lidí českého původu a českého cítění, než nabylo převahy české školení a české vzdělání. Z utrakvistických počátků vyšla jak známo i velká česká spisovatelka Karolina Světlá, stejně jako její sestra Žofie Podlipská a z utrakvistických počátků vyšli i mnozí druzí známí čeští národní pracovníci, jako na př. i dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fugner, zakladatelé Sokola. A pokud jste četli ve Smetanově museu ukázky korespondence Bedřicha Smetany z šedesátých let 19. století, přesvědčili jste se, že ani tvůrce nejčeštější národní hudby neovládal plně všechny jemnosti českého spisovného jazyka, poněvadž musil studovat na německých školách, což mu umožnilo být vychovatelem v rodině hraběte Thuna a v rodinách jiných šlechticů, německých nebo poněmčených. Otec soudruha Bohumíra Šmerala dal nejen jej, ale i jeho čtyři bratry studovat na české střední škole a na české universitě v Praze. Soudruh Bohumír Šmeral vystudoval právnickou fakultu a byl promován v aule Karolina v Praze. Právníkem byl i bratr soudruha Bohumíra Šmerala — dr. Theodor Šmeral, získavší si jako příslušník soc. dem. strany velkou zásluhu českým překladem prvého dílu „Kapitálu Karla Marxe, při čemž spolupřekladatelem byl dr. Lev Winter, již za Rakouska soc. dem. poslanec a později v Čsl. republice soc. dem. ministr. Dr. Theodor Šmeral byl od r. 1921 členem Komunistické strany Československa a jako obhájce ve věČech trestních obhajoval pronásledované komunistické bojovníky při různých velkých trestních procesech. Dalším bratrem soudruha Bohumíra Šmerala je soudruh Arnošt Šmeral, který po celou dobu své činnosti jako středoškolský profesor učil na reálce v Písku. Soudruh Arnošt Šmeral je od založení KSČ jejím členem a funkcionářem. Od roku 1945 působí soudruh Arnošt Šmeral, žijící stále v Písku, jako funkcionář krajského výboru Svazu československosovětského přátelství v budějovickém kraji a s velikou obětavostí pracuje i ve hnutí obránců míru. Třetím bratrem soudruha Šmerala byl Albín Šmeral, který byl pracovníkem úřadu pro válečné 107 poškozence v Praze-Karlíně na Invalidovně. A čtvrtým bratrem byl Hubert Šmeral, který pracoval jako vrchní revident v Dělnické úrazové pojišťovně v Praze. Hubert bydlil často v rodině soudruha Bohumíra Šmerala, který se v roce 1928 v Moskvě oženil se soudružkou Sofií Alexandrovnou Argutinskou, která pocházela, jak se říkalo, z knížecí rodiny v Arménii. Pamatuji se, jak melantrišský „Pražský ilustrovaný zpravodaj přinesl tehdy fotografii soudružky Soni Šmeralové, při čemž zaznamenal různé pověsti, které se s jakousi pýchou šířily o knížecím jejím původu. Říkalo se, že je to gruzínská kněžna, a říkalo se docela, že je sestrou soudruha Stalina. Soudružka Soňa Šmeralová, která se v mládí učila jezdit na koni a používat pušky, byla statečnou bojovnicí. Účastnila se bojů Rudé armády v letech občanské války a jako velitelka oddílu „Narodnoje opolčenije se účastnila i bojů Sovětské armády za Velké vlastenecké války. Soudružka Soňa Šmeralová, která dala soudruhu Bohumíru Šmeralovi syna Jana, žije nyní v Moskvě s tímto svým jediným synem, který je dnes vědeckým pracovníkem v oboru dějin Československa. Pracovala řadu let ve Svazu sovětských spisovatelů a působila tu jako znalkyně československé literatury. Soudružka Soňa Šmeralová, vyznamenaná naší stranou a vládou vysokým vyznamenáním, Řádem bílého lva, má stále úzký vztah k naší zemi, kterou dobře poznala za svého dlouholetého pobytu v Československu před válkou, když se soudruhem Bohumírem Šmeralem v Praze žila. Po vystudování právnické fakulty nešel soudruh Bohumír Šmeral jako doktor práv hledat své povolání v právnickém oboru, nýbrž pokládal právní vzdělání na universitě jen za vysokoškolský stupeň svého všeobecného vzdělání a veden svým hlubokým ideovým a politickým přesvědčením viděl své povolání v činnosti pro zájmy a revoluční cíle dělnického hnuti. Byl politickým redaktorem soc. dem. ústředního tiskového orgánu v Praze, deníku „Právo lidu. Jako redaktor „Práva lidu soudruh Bohumír Šmeral vykonával významné politické íunkce v soc. dem. straně dělnické, až se stal v r. 1911 poslancem soc. dem. strany v rakouské říšské radě a až se stal jako přední člen Ústředního výkonného výboru Českoslovanské soc. dem. strany dělnické jejím uznávaným politickým vůdcem. K soudruhu Bohumíru Šmeralovi chovali soc. dem. dělníci vždy plnou a hlubokou důvěru, protože byl opravdu intelektuálem revolucionářem. Dodejme, že v době před válkou, podobně jako v pozdější době revoluční činnosti KSČ, musil inteligent prodělat vskutku hluboký a upřímný vnitřní přerod ideologický, mentální, citový a i morální, aby se přihlásil do řad dělnického třídního hnutí. Neboť zde ho čekala těžká práce a zde ho čekalo ve smyslu osobního života jen odříkání, strádání, persekuce a i kriminál, když bylo třeba postavit se nebojácně a neohroženě tváří v tvář i bezohledným a surovým pronásledovatelům a potlačovatelům dělnického hnutí, odhodlaným střílet do dělnictva a mučit revoluční dělnické bojovníky. 108 A soc. dem. dělníci před první světovou válkou a stejně i komunističtí dělníci v době první republiky si dávali dobrý pozor na inteligenty jako příslušníky sociální „mezitřídy, zmítající se mezi vlivem a silou buržoasie a vlivem a silou dělnické třídy. Revoluční dělníci byli vždy velmi ostražití vůči inteligentům, majícím sklon ke kolísání, maloměšťáckému oportunismu i maloměšťáckému radikalismu v podobě anarchismu a trockismu. A revoluční dělníci podrobovali inteligenty i stálým zkouškám pevnosti jejich přesvědčení. Dělníci si však vždy nesmírně vážili prověřených a osvědčených vzdělanců a byli vděční za to, že do služeb revolučního dělnického hnutí dávali své vzdělání i své vlohy a schopnosti, tak jako dělníci byli vděční a povždy budou neskonale vděčni za to, že do služeb revolučního dělnického hnutí, do služeb vědeckého osvícení dělníků a do služeb povznesení dělnické třídy k její světodějinné revoluční úloze — dali svého genia Karel Marx, Bedřich Engels a Vladimír Iljič Lenin. Přitom Karel Marx byl synem justičního rady a manželem ženy šlechtického původu, docela příbuzné pruského ministra vnitra. Bedřich Engels byl synem bohatého západoněmeckého průmyslníka a spojil se s Karlem Marxem v nejzářnější dvojici hvězd na nebi světových dějin lidstva, když jako syn průmyslníka byl vyslán do ciziny na studijní praxi, aby se stal ještě bohatším průmyslovým magnátem. Bedřich Engels se zatím stal po boku Karla Marxe největším světovým revolucionářem a penězi, které měl jako syn bohatého průmyslníka, pomáhal existenčně vydržovat Karla Marxe a jeho rodinu v anglické emigraci. A Bedřich Engels byl ochoten obětovat sebevíce peněz, aby se Karel Marx při své jedinečné genialitě mohl věnovat vědecké práci a aby si mohl prodlužovat i cestami do zahraničních lázní svůj nesmírně vzácný život. Bedřich Engels svojí peněžní podporou umožňoval Karlu Marxovi i jeho cesty do Karlových Var v Čechách, kde si Marx léčil svoji jaterní chorobu, a to tak svědomitě, že úředník rakouské policie, který dostal za úkol sledovat v Karlových Varech Karla Marxe jako nejnebezpečnějšího revolucionáře, mohl v záznamech pro vídeňskou císařskou vládu napsat, že ,,pan Karel Marx se svědomitě léčí a jeho chování je bez závad. Pokud jde o příbuzenské vztahy Bedřicha Engelse k průmyslnickým kruhům západního Německa, je známo, že když se Engels plně odrodil třídě, z níž vyšel, a namísto průmyslníkem se stal revolucionářem, spoluautorem „Komunistického manifestu, spoluzakladatelem Svazu komunistů a když se po boku Karla Marxe jako spolutvůrce revolučního učení stal spoluzakladatelem Socialistické internacionály a spoluvůdcem revolučního proletářského hnutí v evropském a světovém měřítku, že když se Engels takto „nezvedl, stal se jiný příbuzný Engelsovy průmyslnické rodiny dědicem jejího průmyslového majetku a vyvinul se v předního západoněmeckého průmyslového magnáta. A tak se udalo to, že když Konrád Adenauer, kancléř Německé spolkové 109 republiky, přijel v r. 1956 do Sovětského svazu, aby se v Moskvě setkal se soudruhem Chruščovem a jednal s ním o vztazích mezi SSSR a západním Německem, učinil jako host v Sovětském svazu to gesto, že do rukou soudruha Chruščova jako dar předal vzácně drahé osobní dopisy Bedřicha Engelse, jež měl jako příbuzný Engelsovy rodiny v úschově jeden z největších a nejbohatších dnešních západoněmeckých kapitalistických magnátů Plérdmenges. Soudruh Chruščov z rukou Konráda Adenauera vděčně přijal drahocennou památku na Bedřicha Engelse, jeho osobní dopisy, připomínající místem, v němž byly uschovány, že Bedřich Engels, pocházející z bohaté průmyslnické rodiny, vyrostl po boku Karla Marxe v geniálního učitele mezinárodní dělnické třídy a svými díly marxistické vědecké literatury vedle Karla Marxe vznítil a oplodnil geniálního ducha Vladimíra Iljiče Lenina. Karel Marx a Bedřich Engels, pocházející z předních německých rodin své doby, dokázali, jak revoluční byl jejich duch, když svým geniem sloužili vědecké pravdě tak, že stvořili své revoluční vědecké učení a vnesli je do řad dělnického hnutí, nevidíce zábranu v tom, že Karel Marx byl vzdělancem ze zámožné rodiny vysokého justičního úředníka z Trevíru a že Bedřich Engels byl synem a predestinovaným dědicem bohatého průmyslníka z Barmen v Porýní. A Vladimír Iljič Lenin byl synem carského guberniálního inspektora národních škol v Simbirsku, řazeného do vrstvy dvorjaninů, do šlechtické vrstvy carského Ruska. Víme, jak na vyspívání Leninova genia měla vliv ta okolnost, že otec Vladimíra Iljiče Lenina byl moudrým vzdělancem, kterého vysoké úřední postavení a dvorjaninské privilegované postavem neodvedlo od víry v budoucnost pokrokového Ruska a od sympatií k ruskému revolučnímu hnutí. Dále, že Vladimír Iljič Lenin měl bratra, jehož popravení pro obvinění z účasti na přípravách atentátu proti caru Alexandrovi III. tak otřáslo „Volodou atak jej přesvědčilo o neúčinnosti bojových metod národovolců, že s tím hlubším zanícením zasvětil svůj život marxistickému revolučnímu osvícení ruské dělnické třídy a její světodějinné převratné úloze. A dále, že Vladimír Iljič Lenin měl ve svých bratřích a ve svých sestrách věrné druhy ve své revoluční činnosti, k nimž pak jako věrná, obětavá a oddaná pomocnice přistoupila Leninova žena, Naděžda Krupská. A posléze, že Vladimír Iljič Lenin měl jako vychovatelku ve svém mládí a jako neúnavnou, obětavou a něžně pečlivou opatrovatelku, pomocnici a povzbuzovatelku ve svém životním vývoji svoji maminku, neskonale dobrou, ušlechtilou, moudrou a vysoce inteligentní ženu. Ta své štěstí viděla v očích Vladimíra Iljiče Lenina, rozzářených jeho pocity štěstí a radosti při revoluční práci. A Vladimír Iljič Lenin ji tak horoucně miloval. A když Vladimír Iljič Lenin ve své slavné řeči k sovětskému Komsomolu v r. 1920 pronášel svou výzvu „učit se, učit se, učit se a když komunistické mládeži radil osvojit si pilným vzděláváním co největší bohatství ze vzděla – 110 nosti minulých věků lidstva, myslil na své studentské mládí. Vladimír Iljič Lenin se na gymnasiu učil vždy s nejlepším prospěchem a s výborným prospěchem se učil i na právnické fakultě kazaňské university. A Lenin neviděl nic zahanbujícího a nic pro sebe nepřípustného v tom, že si podle normálních zvyklostí nasadil cylindr, když jako kandidát právních věd nastupoval místo auskultanta u soudu v Samaře, v dnešním Kujbyševě, v budově, na níž je dnes pamětní deska. Tato deska připomíná krátké působení Leninovo u carského soudu jako právníka, jenž po absolvování studia na právnické fakultě kazaňské university byl poslán k samařskému soudu osvojit si právní praxi. Lenin jistě nebyl svůj, když musil nosit krátkou dobu i cylindr, předepsaný pro auskultanty při carských soudech. A byl teprve svůj, když mohl nosit svoji prostou čepici, se kterou jeho osobní zjev vešel do světových dějin a ve věčnou paměť. Bylo příznačné, že v starém dělnickém hnutí a v našem komunistickém hnutí bylo z vysokoškolsky vzdělaných lidí vždy daleko více právníků než na př. inženýrů. Pokud se pamatuji, měli jsme v našem komunistickém hnutí před válkou jen pár inženýrů a ti ještě většinou vyšli z anarchistického hnutí a byli známí jako romantici a „hvězdnou říší putovníci. vzdalující se reálnosti, avšak svým srdcem a celou svojí povahou jinak skvělí, ušlechtilí lidé. Chtěl bych se zmínit o tom, že komunistou před válkou byl soudruh Otakar Šimůnek, který jako inženýr chemie byl zaměstnán v naší vysočanské ,,Včele a vyráběl tam pilně a pracně krém na boty, různá leštidla a různá barviva, jež byla v příslušné láci prodávána v prodejnách „Včely, abychom dělnickým konsumentům dali za nižší ceny kvalitnější výrobky než konkurenční podniky kapitalistických obchodníků. Avšak jinak bylo v našich řadách před válkou i více pojišťovacích a bankovních úředníků než inženýrů. Nejvíce ovšem bylo právníků. A vysvětlením bylo to, že studium práv patří do oboru studia společenských věd. Při tomto studiu se vysokoškolský student před válkou nejvíce dostával k možnosti studia kapitalistických a i předkapitalistických společenských poměrů a tudíž k možnosti studia historického vývoje lidské společnosti po stránce hospodářské základny i nadstavby. Touto cestou studia se dostával právník nejvíce k touze seznámit se s marxismemleninismem a k možnosti osvojit si jeho nauky. Z toho vycházel ten zdánlivě podivný zjev, že právě z komunistůprávníků se v značném počtu vyvinuli profesionelní pracovníci revolučního dělnického hnutí. Uplatňovali se tu většinou pro své stylistické schopnosti jako redaktoři, propagandisté, publicisté a jako straničtí pracovníci, pohybující se vždy blízko v okruhu ideologické činnosti. Političtí pracovníci a vůdčí političtí pracovníci strany z nich vyrůstali teprve pak, v denní praxi třídního boje, v revolučních zápasech a v nejbližším spojení s bojovným pochodem dělnické třídy a pracujících mas. Takový byl obvykle vývoj komunistických vzdělanců právníků. A takový byl i vývoj u soudruha Bohumíra Šmerala. 111 Avšak připomeňme si, jak soudruh Bohumír Šmeral vyrůstal ve velmi autoritativního politického vůdce dělnického hnutí v naší zemi. Soudruh Bohumír Šmeral pracoval podle svého předurčení jako politický redaktor „Práva lidu. Velmi dobře se soudruh Šmeral osvědčil jako politický redaktor „Práva lidu v r. 1905, v roce první ruské revoluce, která měla tak bouřlivý revoluční ohlas v celém RakouskoUhersku a zvláště v českých zemích. Soudruh Antonín Zápotocký vzpomněl ve svém románě „Bouřlivý rok 1905 toho, jak zaníceně psal o první ruské revoluci v „Právu lidu soudruh Šmeral a jak obětavě a působivě o ní mluvil na stech přednášek. První ruská revoluce r. 1905 svým průběhem a svými dramatickými událostmi, jako byla zvláště vzpoura na křižníku „Potěmkin, mladého soudruha Bohumíra Šmerala fascinovala. A vdechla mu do duše navždy hlubokou úctu před mohutností revoluční síly ruského dělnického hnutí, vedeného bolševiky, vedeného Vladimírem Iljičem Leninem. Soudruh Bohumír Šmeral se vyvíjel v duchu revolučního marxismu zdravě i dále. Postavil se nekolísavě a s veškerou rozhodností proti tehdejšímu náporu bernsteinovského revisionismu, za jehož stoupence se u nás honosně vydával hlavně František Modráček, který při své názorové zmatenosti nebyl nikdy schopen nauky marxismu pochopit. Modráček se vždy snažil dělat se „originálním a marxismus se mu vždy jevil pro svoji vědeckou podstatu a pro svoji vědeckou přesnost formulací něčím, co se lidskému myšlení sugestivně samo vnucuje. Modráček byl nakloněn vyznávat sebestupidnější antimarxistické názory, zvláště přicházelyli z ciziny a k tomu z Německa, k jehož filosofům a myslitelům měl Modráček zbožnou úctu, i když to byli filosofové a myslitelé nejpochybnější kvality a i když jinak Modráček jako maloměšťácký „samouk se dovedl zároveň vydávat za „samorostlého českého dělnického myslitele a dovedl upadnout do nejvášnivějších afektů českého buržoasního nacionalismu. Eduard Bernstein jako teoretický prorok revisionismu uhranul Františka Modráčka. V podpoře revisionismu a jeho plodů hrál František Modráček vždy svoji smutnou úlohu. Když na př. později vystoupil Henryk de Man v Belgii se svým obskurním učením, jež jsme my nazývali učením „neofašismu, stal se nadšeným propagátorem tohoto učení u nás opět František Modráček, držící se tradice z doby nástupu bernsteinovského revisionismu. A Modráček se nepoznával k své hanbě, když se Henryk de Man za války s hitlerovským Německem ukázal jako přímý podporovatel německého nacismu, zrádce belgické samostatnosti, nejhorší kolaborant s německými okupanty a spojenec Degrella, fašistického desperáta, který se po válce skryl někde v cizině a nedávno byl vyžadován belgickou vládou k vydání za své zločiny v době války. Soudruh Šmeral se za boje proti bernsteinovskému revisionismu držel skvěle a účinně hájil pravdivost a čistotu učení Marxe a Engelse. Soudruh hmeral se opíral o bojovná protirevisionistická vystoupení Rosy Luxemburgové, 112 která napsala tehdy svůj spis „Sozialreform oder Sozialrevolution. A soudruh Šmeral ovšem traktoval i spis Karla Kautského „Der Weg zur Macht a ieho články z revue „Die neue Zeit. Soudruh Šmeral nám nevyprávěl, zdali znal i zásadní bojovné články proti revisionismu z péra Leninova, z péra ruských bolševiků. Musil Leninův protirevisionistický boj pravděpodobně znát, poněvadž v tu dobu se již s Leninem na zasedáních vedoucích orgánů II. internacionály setkával a stýkal Antonín Němec, se kterým si soudruh Šmeral byl tehdy zvlášť blízký a se kterým si tenkrát plně rozuměl v boji proti revisionismu a v obhajobě revolučních zásad marxismu. Soudruh Šmeral nám také nikdy nic bližšího nevyprávěl o svých vztazích ke Karlu Kautskému v předválečné době. Správnému marxistickému pojímání věcí u soudruha Bohumíra Šmerala nehrozilo tedy nebezpečí se strany nechápání základních revolučních pouček a zásad Marxova a Engelsova učení. Nýbrž hrozilo mu nebezpečí, že se do oportunistických osidel zaplete ve spojení s dotíravými vlivy t. zv. austromarxismu, specifického druhu oportunismu, který vznikl v pařeništi rakouské sociální demokracie a jehož vzniku a vývoji napomáhala teplá pohoda Schonbrunnu, pohoda císařské přízně, kterou byla rakouská sociální demokracie obdarována za svoji servilní politiku a za vynalézání teorií a argumentů pro podporu a zachování rakouskouherské říše. Soudruhu Šmeralovi hrozilo nebezpečí, že se do oportunistických osidel austromarxismu zaplete v otázce, která měla osudový význam pro zachování císařské rakouskouherské říše, avšak která nebyla až do vzniku Leninovy nauky o národnostní otázce nikdy dostatečně jasně vykládána, totiž: v otázce nacionální. A tak se to také stalo. Soudruha Šmerala nijak neobloudily jiné teoretické vymyšleniny austromarxismu a na př. jeho věrností k revoluční filosofické nauce Marxe a Engelse ani v nejmenší míře neotřásly zmatené a ubohé výklady filosofa austromarxismu dra Maxe Adlera, který vydal spis „Marxistische Probleme, při čemž volil tento název, aby polemicky parafrázoval známý spis Plechanova „Grundprobleme des Marxismus, který sehrál významnou úlohu v osvětlování filosofických základů marxistického učení jako učení revolučního, při čemž je známo, že Lenin vždy oceňoval, co Plechanov vykonal v propagandě revolučního marxismu. Tedv nikoliv dr. Max Adler a podobní vídeňští smokové, doporučující pochybné zboží austromarxismu jako vyvolavači ve vídenském Práteru, nýbrž dr. Otto Bauer, dr. Renner a podobně chytří političtí spekulanti, myslící na záchranu habsburského rakouskouherského mocnářství, to byli, kteří soudruha Šmerala postupně zatahovali a zaplétali do oportunistických osidel. A to svojí teorií v národnostní otázce, svojí teorií o národně kulturní autonomii jako přípustném a dostačujícím způsobu řešení národnostní otázky. Dostačujícím způsobu jejího řešení namísto jejího revolučního řešeni uznáním sebeurčovacího práva národů až do odtržení, jak toto řešení národ 113 nostní otázky teoreticky odůvodnil Vladimír Iljič Lenin, tvůrce revolučního programu bolševiků, při čemž toto leninské revoluční řešení národnostní otázky bylo určeno nejen pro ruskou carskou říši, ale i pro rakouskouherskou císařskou říši a i pro otomanskou říši cařihradského sultána a pro všechny reakční, polofeudální a imperialistické říše, v nichž byly mnohé národy utlačeny a toužily po svém osvobození. Že se soudruh Šmeral sesmekává pod vlivem národnostní teorie austromarxismu na šikmou plochu oportunismu, oportunismu rakušáckého charakteru, to bylo patrno již na sjezdu čsl. soc. dem. strany dělnické na Smíchově r. 1909, na němž měl hlavní politický referát soudruh Bohumír Šmeral, tlačený již od mládí pro své mimořádné schopnosti do vůdčího postavení v soc. dem. straně. A s plnou jasností to bylo patrno na sjezdu soc. dem. strany na Žofíně v Praze r. 1913. Po hlavním politickém referátu soudruha Šmerala na tomto sjezdu bylo kýmsi z plena sjezdu navrženo, aby se vzhledem k politickému duchu sjezdu na konci sjezdového jednání nezpívala „Internacionála, nýbrž rakouská hymna „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem. Žofínský sjezd Českoslovanské soc. dem. strany dělnické r. 1913 předcházel již takřka bezprostředně událostem, jež nadcházely, vypuknutí první světové války 26. července r. 1914. Je pochopitelné, že česká soc. dem. strana nejen nebyla schopna pomyslit na splnění revolučních protiválečných bojových úkolů, jež byly na basilejském sjezdu II. internacionály za účasti Lenina a ruských bolševiků vyhlášeny v r. 1912. Je pochopitelné, že česká soc. demokracie, oportunismem uspávaná, zkrachovala plně spolu s krachem celé II. internacionály, oportunismem vnitřně rozložené. Ale je pochopitelné i to, že česká sociální demokracie vstupovala do událostí první války v mrákotách rakušáckého oportunismu, že zabředla i do oportunistických služeb válčícímu rakouskouherskému militarismu a imperialismu a že nebyla připravena na příchod revolučních událostí v souvislosti se vznícením mohutného plamenu Velké říjnové socialistické revoluce a že nebyla připravena na její dílo, na rozmach národně revolučního hnutí čsl. lidu, jež se v r. 1917 ohlásilo, během r. 1918 vzepjaloavříjnur. 1918 již bořilo rakouskouherskou monarchii a proklamovalo čsl. státní samostatnost. Soc. dem. vůdcové se při omlouvání své válečné oportunistické politiky mohli omlouvat jen tím, že rakušáckou oportunistickou politiku dělaly všechny politické strany české buržoasie a že jednotu s nimi držela i soc. dem. strana. Avšak buržoasie se dovedla z potupy, kterou tato oporturústická rakušácká politika znamenala, brzy při své chytrosti vyprostit, zatím co válečné vedení soc. dem. strany zůstalo těžce kompromitováno. A Ferdinand Peroutka se ve své tendenční knize „Budování státu po válce pak vysmíval, že ze sítě, v níž měli být polapeni původci a vykonavatelé válečné oportunistické rakušácké politiky, 114 dovedly uniknout všechny menší ryby, ale že v ní jako těžký kus zůstal dr Bohumír Šmeral. Soudruh Šmeral však tuto síť, kterou mu nastrojila česká nacionalistická buržoasie, roztrhl, když odešel vůbec z cesty soc. demokracie a zasloužil se o založení KSČ.
Soudruzi mnohdy vyslovují
požadavek, aby bylo vysvětleno, co chybného dělal soudruh Šmeral za první
světové války, v čem spočívala jeho nesprávná koncepce v nacionální otázce a
jak byl Šmeral přiveden k úloze prvního vůdce KSČ. Chci k vysvětlení toho
přispět několika poznámkami. V jakém postavení se soudruh Šmeral ocitl na př. v
r. 1917, to chci ilustrovat vzpomínkou na jednu schůzi, kterou jsem v r. 1917
zažil jako tehdejší soc. dem. mládežník. Neboť v r. 1917 se již obnovovaly
organisace soc. dem. mládeže a já patřil k soc. dem. mládeži v Praze VII.
Zmíněná schůze se konala v září r. Pamatuji se dobře jako účastník této schůze na obsah Šmeralova referátu. Soudruh Šmeral formuloval ve svém referáte svoji známou koncepci v otázce nacionální asi tak: stavěl socialistické cíle dělnické třídy jako hlavní cíle. Přitom vycházel ze zachování rakouskouherské říše jako široké základny socialistických snah. Soudruh Šmeral ve své koncepci zavrhoval snahy o rozbití RakouskoUherska a snahy o vytvoření nacionálních států, včetně snahy o vytvoření samostatného čsl. státu. Vyslovoval se pro soudržnost zemí a národů v rámci rakouskouherské říše. Soudruh Šmeral mluvil „o Vídni jako o salonu národů. Věřil, že z Vídně může vyjíti přeměna rakouskouherské říše ve federaci zemí a národů s moderní demokratickou administrativou. Na nacionálně revoluční hnutí národů pohlížel soudruh Šmeral jako na brzdu vývoje k socialismu. Mluvil o tom, že národní hnutí by vedlo k tomu, že by se národy RakouskoUherska navzájem srazily jako lokomotivy namísto toho, aby tyto lokomotivy jely vedle sebe v kolejích rakouskouherské říše k budoucímu cíli: k socialismu. Později, po 7. listopadu 1917, kdy v obrovité ruské říši zvítězila Velká říjnová socialistická 115 revoluce, se soudruh Šmeral snažil svoji koncepci zachování RakouskoUherska vykládati tak, že Vídeň může být ohniskem revoluce jako Petrohrad, že Vídeň může být ohniskem revoluce, která by zachvátila země RakouskoUherska a mohla by vést k vytvoření jakési austrosovětské federace. Soudruh Šmeral byl slepý k tomu, že ve Vídni nebylo revoluční soc. dem. strany, jako byla bolševická strana Leninova, nýbrž že tam byla skrz na skrz oportunistická soc. dem. strana, drživší rakouskouherskou monarchii a odmítající požadavek nacionální svobody pro národy RakouskoUherska. Koncepce, kterou soudruh Šmeral zastával v r. 1917, vedla k tomu, že Šmeralovo vedení soc. dem. strany se kompromitovalo v očích čsl. lidu, ztrácelo vliv na masy, i na dělnické masy, a napomáhalo tomu, že stále větší vliv nabývalo nacionalistické křídlo soc. dem. strany, vedené Habrmanem, Pikem, Bechyněm, Modráčkem, kteří dělali přisluhovače nacionalistické české buržoasii. Vzpomínám si, jak byl soudruh Šmeral plně isolován za velikých národních manifestací 10. května 1918 při oslavě 50. výročí položení základního kamene Národního divadla, kdy již v čele manifestačních průvodů kráčeli spolu s Kramářem, Stánkem, Klofáčem i soc. dem. předáci Fr. Soukup a Ant. Němec, kteří dříve dělali šmeralovskou politiku. V r. 1931 jsem měl možnost se setkat se soudruhem Šmeralem v Berlíně a z Berlína spolu s ním jet do Prahy. Za několikahodinové cesty jsem se dostal k tomu, že jsem soudruha Šmerala žádal, aby mně vysvětlil, jak dospěl ke své koncepci v nacionální otázce v době války. Soudruh Šmeral řekl, že se v době před válkou nechal zmást známou teorií Bauera a Rennera o národně kulturní autonomii při zachování rakouskouherské říše, že nepochopil oportunistický smysl této teorie, že byl nevědomý, že nechápal význam revolučního řešení národnostní otázky, že nechápal revoluční význam hesla o právu národů na sebeurčení, že nechápal problémy spjaté s národnostní otázkou, jež se mu ujasnily později, když si osvojoval učení leninismu. Pro zajímavost uvádím, že jsem se soudruha Šmerala při této příležitosti také tázal, zdali soc. dem. předáci před první válkou myslili na vítězství socialismu. Soudruh Šmeral odpověděl, že na možnost vítězství socialismu vůbec nemyslili, dávali ho do vzdálené tajemné budoucnosti a se slibem vítězství socialismu prý naložili tak jako katolická církev se slibem království nebeského. Soudruh Šmeral řekl, že soc. dem. předáci se starali o běžné denní věci, parlamentní, odborové, družstevní, věci nemocenských pokladen, a řekl, že ze soc. dem. strany se před první světovou válkou vskutku stávala, jak to líčil Lenin, veliká církevní sekta, jejíž veleknězi jednou do roka, na 1. máje, vytáhli na táborech lidu Marxův „Kapitál jako bibli, které se klaněli, ale pak ji zase uzavřeli do tabernakula, aby praktickou politiku soc. dem. po celý rok dělali nejhorší profesionální oportunisté z řad hospodských a změšťáčtělých dělnických funkcionářů. 116 Jednou bude zajisté zhodnocena činnost soudruha Bohumíra Šmerala i z doby první světové války, z doby jeho oportunistické politiky. Pravda je, že když se v září r. 1918 soudruh Šmeral stal významným činitelem v „Socialistické radě, v níž usiloval o uplatnění vedoucí úlohy dělnické třídy v národně revolučním hnutí čsl. lidu, byla jeho autorita značně poškozena kompromitujícím rázem jeho dřívější politiky v nacionální otázce. A kromě soudruha Šmerala nebylo mezi soc. dem. vůdci osobnosti, která by byla tehdy mohla vůdčím způsobem ovlivnit ve správném směru vývoj věcí. Všechno se to pak projevilo při mobilisaci mas čsl. lidu k 14. říjnu 1918 a v tom, že buržoasie měla hegemonii v národně revolučním hnutí čsl. lidu v den 28. října 1918. Všechno jsem to prožíval. A pokud jde o soudruha Šmerala, musím říci, že na všech schůzích a táborech, na kterých vystupoval vr. 1917 avr. 1918 a kterých jsem se většinou účastnil, soudruh Šmeral vždy plamenně hlásal proletářský internacionalismus. A vždy vyzdvihoval revoluční učení Marxovo a Engelsovo. Na rok 1918 připadlo 100. výročí narození Karla Marxe. Soudruh Šmeral konal k tomuto výročí spoustu přednášek a napsal celou sérii statí o Marxovi a marxistickém učení do „Práva lidu. Soudruh Šmeral vždy také s nesmírnou úctou mluvil o Leninovi, o jeho revolučním díle, o světohistorickém významu Velké říjnové socialistické revoluce. Při štvanicích proti vítěznému bolševismu bylo soudruhu Šmeralovi spíláno, že je bolševický rozvratník a že chce být „českým Leninem. Při demonstracích reakčních desperátů se po 28. říjnu 1918 a na počátku r. 1919 často stalo, že v Hybernské ulici před Lidovým domem bylo soudruhu Šmeralovi vyhrožováno oběšením jako „bolševickému agentu. Mělo velký význam to, jak se bude soudruh Šmeral vyvíjet po 28. říjnu 1918, v době, kdy spolu se vzmachem revoluční vlny, jež se tak mocně zdvihla po první světové válce, nastal boj o třídní charakter nové republiky a kdy se začala vytvářet revoluční levice soc. dem. strany. Vzpomínám si, jak jsme v „Dělnickém klubu v Lidovém domě v Hybernské ulici, kde se soc. dem. levice začala formovat na diskusních večerech, jak jsme s napětím očekávali, co bude dělat soudruh Šmeral, který na jaře r. 1919 odejel jako korespondent „Práva lidu do Bernu, kde pobýval více než půl roku. S napětím jsme očekávali, zda soudruh Šmeral po návratu z Bernu přijde do „Dělnického klubu a přidá se k soc. dem. levici. Soudruh Šmeral přišel do „Dělnického klubu a stal se brzy vedoucím politickým činitelem soc. dem. levice. Česká buržoasie podnikala všechnomožné, aby odvrátila soudruha Šmerala od spojení se soc. dem. bolševickou levicí. Byla si vědoma, jakou autoritu může soudruh Šmeral soc. dem. levici dát a jak silně může ovlivnit masový růst revolučního dělnického hnutí, stavivšího se pod prapor Leninův. Jiří Stříbrný jednou prozradil, že když soudruh Šmeral jel v r. 1920 přes 117 Berlín po prvé do Moskvy, aby se setkal s Leninem a aby se stal v Československu prvním věrozvěstem leninského revolučního učení a leninského revolučního programu, dostal čsl. vyslanec v Berlíně z Prahy příkaz, aby soudruha Šmerala na cestě do Moskvy v Berlíně zadržel a aby ho přemluvil k návratu do Prahy. Jiří Stříbrný prozradil, že se to čsl. vyslanci v Berlíně nepodařilo a že prý v telegramu do Prahy dotyčný vyslanec o soudruhu Šmeralovi napsal „slon, utrhl se prý od stáda a nezadržitelně se žene do Moskvy, k Leninovi, k bolševismu. 118 V BOJ O TŘÍDNÍ CHARAKTER ČSR VLNA NACIONALISMU PO 28. ŘÍJNU 1918 SOC. DEM. LEVICE . PROSINEC R. 1920
ZPLOZENÍ KSČ V KVĚTNU R. 1921Přikročme již k líčení
počátků republiky! Bylo by třeba předvést staré čsl. I dokumentární filmy ze
dnů 28. října 1918 a
z prvních měsíců republiky, abyste si mohli učinit představu o tom, jakou
scenerii dovedli tehdy nastrojit buržoasní aranžéři při vybičovávání nálad
nacionálního nadšení.
Vzpomeňte, že my, komunisté,
jsme měli před válkou vždy podezíravý poměr k okázalému nošení národních krojů,
pestře barvitých, zvláště u žen a dívek. A tento podezíravý poměr prýštil z
toho, že jsme se 28. října 1918 i potom přesvědčovali, jak může být národních
krojů buržoasií zneužito k teatrálním nacionalistickým inscenacím, jež se tehdy
obvykle pořádaly u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. Po 28. říjnu 1918
nosily ženy delší dobu v masovém rozsahu národní kroje. A bylo to mnohdy i
velmi komické. Sám jsem znal z Prahy VII, kde jsem vždy bydlil, několik
případů, že národní kroje nosily i dcery německých fabrikantů. Nosily je, aby
se zavděčily českým lidem a aby se také chránily před případným výlevem
protiněmeckých nacionálních nálad. Dělaly to tak, že národní kroj nosily jen
přes den. Na večer národní kroj svlékaly, oblékly si přepychové večerní roby a
šly s mužskými elegány flámovat do „Chat noir nebo „Séct pavilon,
jež byly tehdy nočními podniky nejvyšších cen.
Vůbec nutno říci, že
buržoasní kruhy se v prvých měsících republiky oddávaly v Praze
nejnevázanějšímu hýření. Tato nevázanost se přenesla ještě z posledních chvil
první světové války, kdy se pro hýření válečných keťasů zřizovaly nejrůznější
večerní a noční zábavní podniky. Po Rakousku přešly do prvních měsíců republiky
i přepychové nevěstince. Byly v provozu a vydělávaly, až byly v r. 1919 zrušeny
zákonem, jehož osnovu vypracoval soudruh
119
dr. Bohuslav Vrbenský, lékař,
který byl po určitý čas ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy. Nevěstince
se v první republice později přeměnily ve známé masérské salony a pokračovaly
ve svém provozu pod tímto názvem z oboru eugeniky a kosmetiky.
V poslední době první světové
války vznikaly v Praze i kabarety, jichž program obstarávali Karel Hašler,
Ferenc Futurista, Saša Rašilov a také již Vlasta Burian. Vedle těchto kabaretů,
určených pro všeobecné publikum, působil i známý kabaret „Červená sedma v
hotelu „Central v Hybernské ulici, v sále dnešního Komorního divadla. Byl
to kabaret, kde se přednášely humoristické a satirické básně a satirické
aktovky. Autory byli často Karel Čapek, Josef Čapek, Jiří Haussmann, Eduard
Bass, Emil Artur Longen, dr. Jiří Červený a pod. Svým rázem to byl levě
literární kabaret. Byl to kabaret, v němž započal i společenský chov budoucích t.
zv. levých dvořeními a budoucích „pátečníků, tvořících intimní společnost
T. G. Masaryka.
Při vzpomínce na prvních
několik měsíců po 28. říjnu 1918 si připomínáme, jak buržoasie dovede v dané
chvíli rozpoutat vlnu vypjatého nacionalismu a jak se touto vlnou dají strhnout
i dobré živly, které si teprve později uvědomují, do čeho se to dostaly a jakým
cílům sloužily. Máme v paměti, že po 28. říjnu 1918 nebyla vskutku řeč s
mnohými lidmi, kteří do 28. října byli uchvacováni ideami Velké říjnové
socialistické revoluce, účastnili se 14. října Vzpomeňme na př. toho, že
vlivům tohoto nacionálního nadšení podlehl po 28. říjnu 1918 na krátkou dobu i
S. K. Neumann, který vítal T. G. Masaryka v prosinci 1918 při jeho příjezdu do
Prahy známou oslavnou básní. S. K. Neumann se v r. 1919 na návrh nár. soc.
strany stal na dobu několika týdnů i odborovým radou ministerstva školství a
osvěty řízeného Gustavem Habrmanem. S. K. Neumann se z tohoto bludu velmi brzy
dostal a začal pak vydávat „Červen, který sehrál v letech 120
jejichž jména jsou dnes známa
jako jména i význačných funkcionářů KSČ. S. K. Neumann přivedl své komunistické
skupiny v r. 1921 do řad KSČ a je právem uctíván jako spoluzakladatel naší
strany.
Příznačné bylo, že po 28.
říjnu 1918 vstoupili do Klofáčovy nár. soc. strany i stoupenci anarchistického
směru Vrbenského v čele s Bohuslavem Vrbenským, Theodorem Bartoškem, Louisou
LandovouŠtychovou a Josefem Draxlem. Anarchistické hnutí Vrbenského, které mělo
svoji sílu zvláště na českém severu, mezi horníky na Mostecku, se vyznačovalo
vždy výrazným nacionálně českým charakterem. Byla to reakce na falešnou
politiku soc. dem. strany v nacionální otázce, byla to reakce na
oportunistickou rakušáckou politiku vedení české sociální demokracie. A byla to
reakce na skutečnost, že čeští horníci na Mostecku bojovali proti německým
uhlobaronům a v pohraničním území pociťovali nutnost boje proti německému
nacionálnímu útlaku, nutnost obrany českých národních zájmů.
Často jsme v pozdějších
rozhovorech se soudruhem Vrbenským zkoumali, jak on a soudružka
LandováŠtychová, kteří podepisovali výzvy k 14. říjnu 1918, mohli po 28. říjnu
1918 vstoupit do Klofáčovy národně sociální strany. Soudruh Vrbenský to
vysvětloval tím, že on a jeho anarchističtí stoupenci neměli přirozeně jasno v
nejzákladnějších otázkách dělnického hnutí a že oproti marxismu dlouho
vyznávali anarchistický program Kropotkinův. Dlužno při tom poznamenat, že v r.
Ve vydávání socialistické
literatury v letech 1919—1920 panoval u nás vůbec velký zmatek. Zatím co
oficielní nakladatelství čsl. soc. dem. strany vydávalo různé brožury Karla
Kautského, Maxe a Fritze Adlera, Otty Bauera, Rudolfa Hilferdinga, Jeana
Jaurěsa a pod. a zatím co tisklo a vydávalo všelijaké plody reformistických
představ o stavebničkovém budování socialismu se sociálně charitativní
příkrasou, jako byly práce Jindřicha Fleischnera nebo Evžena Sterna, vydávalo
se pod vinětou „revoluční a „socialistické literatury všechno
možné. Vedle Kropotkinových anarchistických spisů vydávaly se i výtvory
Bogdanova. Vydávaly se v divoké změti brožury, napsané různými lidmi z období
revolučních událostí v Bavorsku, v Maďarsku a pod. Vydávaly se teoreticky
nesprávné spisy Rosy Luxemburgové a známého Leo Jogichesa. Zvláště němečtí
autoři působili v českých překladech zmatení v hlavách českých levých soc.
demokratů svými všelijakými momentálními výtvory. K tomu, aby si revoluční
hnutí dělnictva v Československu v letech 121
chudá a sporá. Proto jsme
vděčně oceňovali, že z Ameriky byly tehdy do Československa zasílány ve značném
množství publikace a brožury, obsahující Leninovy projevy, přednášky a statě.
Tyto publikace a brožury byly tištěny v českém jazyku a vydávány dělnickými
spolky českých vystěhovalců v Chicagu nebo v New Yorku, nebo dělnickými spolky
slovenských vystěhovalců v Pittsburgu, v Clevelandě a pod. Z té doby se
datovaly vděčné sympatie KSČ k takovým zasloužilým českým a slovenským
dělnickým pracovníkům, působícím v Americe, jako byli Karel Kořenic, Josef
Musil, Gustav Pikal, Helena Vráblová atd., kteří i v pozdějších letech tak
zasloužile pracovali a někteří dodnes pracují. Budiž připomenuto, že doma se v
r. Avšak vraťme se k tomu, jak
nám v pozdějších letech soudruh Bohuslav Vrbenský vysvětloval, že po 28. říjnu
1918 vstoupil se svými přívrženci do Klofáčovy nár. soc. strany. Soudruh
Vrbenský nám dokazoval, že v r. 1919 věřil v možnost přerodu národně sociální
strany. Je známo, že Klofáčova strana se tehdy přejmenovala z národně sociální
strany na „národně socialistickou stranu. A původcovství tohoto názvu se
pak po 20 letech dovolával Václav Klofáč, když v zatemnění své mysli napsal r.
1939 do „Českého slova, prý z podnětu dr. Klapky, smutně proslulý a
vrcholně ostudný článek, v němž s pýchou dokazoval, že Adolf Hitler pod názvem
své národně socialistické strany převzal od jeho, Klofáčovy strany nejen název,
ale i prý program své činnosti. Klofáčovi přátelé za tento strašný článek
Klofáče pak omlouvali dokazováním, že senilní Václav Klofáč tento článek psal v
době, kdy prý už v pomatení mysli nepoznával ani své veverky, s nimiž si v
Dobříkově hrál, a kdy je pokládal za šelmy z „Apokalypsy svatého Jana
Evangelisty. Avšak redakce „Českého slova, přizpůsobující se v roce 1939
nacistickým a protektorátním pánům, vděčně pověstný článek Václava Klofáče
uveřejnila, aby dokázala, že duch nacismu byl Václavem Klofáčem autorisován. A
to jako blíženec onoho ducha českého nacionalismu, v jehož znamení byl Klofáč
jako redaktor „Národních listů kdysi poslán, aby založením své strany
rozbíjel řady třídně dělnického hnutí a aby na dělnictvo působil
nacionalistickou a sociálně nacionalistickou demagogií. V r. 1939 se redakce
„Českého slova i otištěním zmíněného Klofáčova článku připravovala na to,
aby pod titulem „českosti sloužila ničemně zájmům hitlerismu a
protektorátu a aby byla schopna spojit jméno „Českého slova se jmény
takových lidí, jako byl Karel Werner nebo Emanuel Vajtauer. Tehdy se „České
slovo tak zašpinilo, že přestalo platit i známé úsloví, že patříli na
český stůl česká ryba, patří „České slovo na český záchod.
122
Chci však opět pokračovat a
podotknout, že když soudruh Vrbenský vysvětloval vstup svých přívrženců do
Klofáčovy nár. soc. strany, poukazoval na to, jak se tehdy v r. 1919 tato
strana jevila. Nár. soc. strana, v níž hráli vedoucí úlohu Jiří Stříbrný, Emil
Franke, Alois Tučný, Fráňa Zemínová, se tehdy v r. 1919 při vzestupu revoluční
vlny pokoušela na lidi působit i radikálním předstíráním socialistické agitace.
Nár. soc. strana se dopisem Jiřího Stříbrného a Emila Frankeho hlásila do II.
internacionály u příležitosti její konference v Bernu r. Soudruh Vrbenský prostě
dokazoval, že po 28. říjnu 1918 šel se svými anarchistickými stoupenci do
Klofáčovy strany proto, že nár. soc. strana se mu jevila v minulosti jako
strana „malých českých lidí, že pěstovala antimilitarismus a slovanské
bratrství, že se podle jeho mínění postupně radikalisovala a že se zdála
vyvíjet v jakousi levě eserskou československou politickou stranu. Je známo, že
dr. Bohuslav Vrbenský byl v prvních letech republiky za nár. soc. stranu
několikráte ministrem. A byl velmi populární pro svoji upřímnou snahu prospívat
lidu. Avšak v nár. soc. straně, ve které nabýval stále většího vlivu jako její
příslušník ministr zahraničních věcí dr. Eduard Beneš spolu s bohatnoucími
legionářskými činiteli, v nár. soc. straně dovedli zatočit s drem Vrbenským a
jeho stoupenci, propagujícími levě socialistické názory. Když v r. 1923 po
atentátu na ministra financí dr. Aloise Rašína byl v Národním shromáždění
schvalován pověstný „zákon na ochranu republiky a když nár. soc. poslanci
dr. Bohuslav Vrbenský, dr. Theodor Bartošek, Louisa LandováŠtychová a Josef
Draxl odepřeli pro zákon na ochranu republiky hlasovat, byli z nár. soc. strany
vyloučeni, zbaveni mandátů, stejně jako spolu s nimi byli vyloučeni redaktoři
„Českého slova, inž. Vlastimil Bořek, Josef Kozák a druzí jiní. Z nár.
soc. strany vyloučení stoupenci Vrbenského učinili pak pokus
123
o založení své vlastní strany
nazvané „Nezávislá socialistická strana dělnická, vydávali časopis
„Socialista a snažili se oposičně působit na členy nár. soc. strany,
která se zatím přeměňovala ze strany Klofáčovy v stranu Benešovu. V době svého
působení zmíněná strana dr. Vrbenského získala určitý počet svých nových
stoupenců, rekrutujících se hlavně z mladých lidí a hlavně studentů. Ve spojení
se směrem Vrbenského začal politicky působit na př. dr. Ivan Sekanina, který
jako studující práv byl vlivným vedoucím pracovníkem studentského hnutí. Do časopisu
„Socialista přispíval také pozdější vynikající spisovatel Benjamin
Klička, který byl lékařem, jmenoval se Benjamin Fragner a pocházel ze známé
české vlastenecké rodiny Fragnerů z Malé Strany. Strany Vrbenského se na
Mostecku drželi i jeho stoupenci z řad severočeských horníků. A téměř všichni
přešli pak do KSČ, když stoupenci Vrbenského zanechali snah o novou samostatnou
levě socialistickou stranu a když v r. 1925 hromadně vstoupili do KSČ.
Byli jsme vždy vděční za to,
že se v komunisty vyvinuli lidé tak vynikající, jako byli: dr. Bohuslav
Vrbenský, dr. Theodor Bartošek, Louisa Landová-Štychová, Vlastimil Bořek atd.
Byli to předobří lidé a nejvýš obětaví pracovníci revolučního komunistického
hnutí. Dr. Theodor Bartošek bude vždy vzpomínán jako obhájce pronásledovaných
komunistických bojovníků, jako obětavý „rudý advokát, který od strany
nepožadoval nikdy palmáre, nýbrž nanejvýš „něco na kolky. Soudruh
Bartošek byl současně předsedou „Svazu proletářských bezvěrců, v jehož
hnutí pracovala také soudružka LandováŠtychová, která byla zároveň obětavou
revoluční pracovnicí kulturně osvětovou a propagátorkou marxleninského
dialektickomaterialistického světového názoru v oblasti vědecké činnosti,
zvláště v oblasti astronomické vědy, dávajíc základ lidovému hvězdářství.
Soudruh inž. Vlastimil Bořek, který byl před válkou za Rakouska jako jednoroční
dobrovolník námořnictva v Pulji odsouzen do těžkého žaláře „pro svádění vojínů
k porušení vojenské povinnosti, a po válce působil jako novinář, se po
přechodu do KSČ v roce 1925 stal zahraničně politickým redaktorem „Rudého
práva a později byl vedoucím tajemníkem „Společnosti pro kulturní a
hospodářské styky se Sovětským svazem.
Soudruh dr. Bohuslav Vrbenský,
svým povoláním zubní lékař, vykonával v KSČ důležité funkce. Stal se vedoucím
činitelem „Svazu přátel SSSR a pro svoji popularitu byl stranou při
obecních volbách v r. 1938 kandidován v Praze a byl zvolen náměstkem primátora.
Na pražské radnici pracoval spolu se soudruhem Josefem Krosnářem, drem Václavem
Vackem, Jožkou Jabůrkovou, Rudolfem Vetiškou a soudruhy Baťkou, Jelínkem,
Jandou, Svobodou. Lutovským a j. Soudruh Vrbenský se nikdy nějak nechlubil tím,
že byl v první republice několikrát ministrem. Jeho známostí z doby jeho
ministrování jsme však někdy využili, na př. k tomu, aby vyjednal pasy pro
některé soudruhy k legálnímu
124
odjezdu z republiky v době po
Mnichovu r. 1938. Sám musil po 15. březnu 1939 illegálně odcházet do Sovětského
svazu, kde pobýval v domě péče o emigranty až do vypuknutí sovětskoněmecké
války. Tehdy v r. 1941 se ihned přihlásil do služeb Sovětské armády a působil
jako lékař ve vojenské sovětské nemocnici v blízkosti pobřeží Černého moře. Pak
se stal vojenským lékařem u čsl. vojenské jednotky v Buzuluku, aby současně
vykonával funkci člena Státní rady v Londýně. Často jsme v rozhovorech se
soudruhem Vrbenským mluvili o minulosti a i o tom, že byl za první republiky za
nár. soc. stranu několikráte ministrem. Když jsme o tom mluvili, řekl jednou
před soudruhem Gottwaldem: „Jako intelektuál anarchistického bloudění byl jsem
velmi zatemněný. Dnes to jasně vidím. Vždyť, když jsem mohl být za nár. soc.
stranu ministrem a docela jako člen vlády asistovat takovému činu, jako bylo
tažení proti Maďarské republice rad, byl jsem ideologicky a politicky
tisíckráte zaostalejší a nevědomější než prostý soc. dem. dělník, který byl
bojovníkem revoluční soc. dem. levice a který po prosinci r. 1920 šel zakládat
komunistickou stranu, aby v jejích řadách statečně bojoval. Já jsem k tomuto
osvícení přišel až daleko později a vstoupil jsem do KSČ až v r. 1925. Nejsem
domýšlivý, ale často si myslím, že kdybych přišel k osvícení dříve a kdybych
jako ministr republiky byl z ministerského křesla utekl, postavil se proti
Masarykovi a šel s revolučními dělníky bojovat v prosinci r. 1920, mohl jsem
revolučnímu komunistickému hnutí hodně tehdy prospět. Doháním ztracená léta,
kdy jsem mohl pro revoluci pracovat užitečněji, než je anarchismus, doháním je,
jak mohu. Chci se dočkat, až budeme mít naši novou republiku; a budu v ní
obětavě pracovat, byť nějako ministr.
Soudruh Vrbenský se však
nedočkal. Zemřel v Moskvě v r. Uvedl jsem v předchozí části
svého výkladu několik příkladů na důkaz toho, jak po 28. říjnu 1918 buržoasií
rozpoutaná vlna nacionálního nadšení strhla mnohé dobré lidi do svého dravého
živlu, jak s nimi smýkala a jak je zahnala na všelijaké bludné cesty.
125
Avšak ve světle těchto
vzpomínek vyniká tím více velikost ducha, statečnost srdce a historická
ujasněnost činnosti jednoho muže, soudruha prof. dr Zdeňka Nejedlého. Soudruh
prof. Nejedlý se nedal ničím zmást a žádné vlnobití nacionalismu jím nepohnulo.
Tyčil se již v r. 1919 jako skálopevný velikán a šel statečně a neochvějně hned
od prvé chvíle s revolučním hnutím dělnictva jež pod vlivem ideí Velké říjnové
socialistické revoluce se v naší vlasti pozdvihlo a již v r. 1919 pod vedením
revoluční soc. dem. levice vstupovalo na revoluční komunistickou cestu.
Ano, prof. dr. Zdeněk
Nejedlý, nejvěrnější syn českého národa, strážce národní tradice české historie
a české kultury, proslavený tvůrce životopisu o Bedřichu Smetanovi a bojovník
za uznání Smetanova genia jako národního genia české hudby; prof. dr. Zdeněk
Nejedlý, ctitel díla Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy,
Karoliny Světlé a vyzdvihovatel díla Aloise Jiráska jako drahého národního
pokladu; prof. dr. Zdeněk Nejedlý, profesor Karlovy university a proslulý
učenec, již od mládí člen nejvýznamnějších vědeckých společností, uznávaný
odborník v dějinách hudby a význačný autor mnoha historickovědeckých prací, již
před první světovou válkou muž velké autority ve všenárodním smyslu; tento
prof. dr. Zdeněk Nejedlý se hned v r. 1919 bez jakéhokoliv váhání postavil po
bok revolučního hnutí dělnictva. A postavil se po jeho bok, aby podal důkaz, že
celé dějiny našeho národa se svojí nejslavnější epochou, epochou husitské a
táboritské revoluce, a že celá tradice kultury našeho národa, jeho duchovní a
mravní založení a všechny ušlechtilé národní city, všechny ušlechtilé národní
tužby — mluví pro komunisty. Mluví pro to, aby revoluční dělníci, dějinní
následovatelé husitských božích bojovníků a táboritských komunistů, šli v této
zemi vybojovat splnění svých revolučních a komunistických cílů, aby šli v této
zemi vybudovat společenský řád lepší, spravedlivější, vznešenější, řád
socialistický a komunistický, o němž snili nejlepší synové českého národa po
všechny věky.
Soudruh prof. dr. Zdeněk
Nejedlý vykonal velký čin, když již v r. 1919 dal své jméno a svoji autoritu do
služeb revolučních snah soc. dem. levice. Tento jeho čin byl pokračováním jeho
revolučního zanícení od 7. listopadu r. 1917, kdy s nadšením vítal vítězství
Velké říjnové socialistické revoluce a kdy si uvědomil, že 7. listopadem r.
1917 započala nová epocha světových dějin, nová epocha osudů všeho lidstva a i
nová epocha dějinných osudů našeho národa a slovenského národa.
Již od 7. listopadu 1917 se
prof. dr. Zdeněk Nejedlý, do té doby učenec a vůdčí pracovník národní kultury,
stal významným revolučně politickým činitelem. A tak vcházel soudruh prof.
Nejedlý do počátků života Československé republiky. Připojil se ihned ke hnutí
soc. dem. revoluční levice. Pochopil, že v podobě revoluční soc. dem. levice
roste síla, která překoná oportunisticke vlivy sociáldemokratismu na dělnické
hnutí. Pochopil, že v podobě revoluční
126
soc. dem. levice roste síla,
která dělnické bojové hnutí odvede s cesty sociálně demokratické a převede je
na cestu revoluční, na cestu, kterou 7. listopadu 1917 dosáhl revoluční ruský
proletariát svého světodějinného vítězství. Pochopil, že v podobě revoluční soc.
dem. levice roste síla, která vyvodí důsledky z bankrotu soc. dem. strany a
která půjde historicky dál, k založení nové revoluční dělnické strany, k
založení komunistické strany.
Vždyť již v březnu r. 1919 se
konal v Moskvě zakládající I. kongres Komunistické internacionály, jehož
zasedání zahajoval Vladimír Iljič Lenin, vůdce Velké říjnové socialistické
revoluce, vůdce a učitel vítězné strany bolševiků. A vždyť se v březnu r. 1919
zakládala Komunistická internacionála za účasti delegací již mnoha komunistických
stran, jež byly v různých zemích ustaveny. A bylo jasno, že hnutí revoluční
soc. dem. levice, jež se v Československu r. 1919 zdvihlo, směřuje k tomu, aby
se i v naší zemi vytvořila komunistická strana, která by se přiřadila k
revolučním šikům mezinárodního proletariátu a pochodovala pod praporem
Leninovým, pod praporem proletářské revoluce.
Toto vše uchvacovalo soudruha
prof. Zdeňka Nejedlého a burcovalo ho, aby dějinné revoluční změny světa šel
podporovat po boku revoluční soc. dem. levice již v r. 1919. Pro soudruha prof.
Zdeňka Nejedlého to znamenalo životně smělý krok do politiky. Neboť soudruh
prof. Nejedlý nebyl před první světovou válkou v žádné politické straně. Při
své hluboké lásce k dělnickému hnutí se přesto rozhodl nejít ani do soc. dem.
strany. Soc. dem. strana jej před první světovou válkou odpuzovala svojí
chladností k národním citům, k národní kultuře, k národní historii. A
odpuzovala jej svojí oportunistickou politikou v nacionální otázce, která pak
za války 1914—1918 tak těžce kompromitovala soc. dem. hnutí a umožnila české
nacionalistické buržoasii, aby ona pro cíle své třídní nadvlády zneužila
národní a demokratické revoluce v říjnu r. 1918, aby zneužila radosti čsl. lidu
nad dosažením čsl. státní samostatnosti a vytvořením Čsl. republiky.
Je známo, že soudruh prof.
dr. Zdeněk Nejedlý se vždy ohrazoval proti domněnce, že byl kdy realistou a že
byl v nějakém vztahu k Masarykově realistické straně. Odmítal tuto domněnku a
dokazoval, že nikdy realistou nebyl a že s Masarykovou realistickou stranou
neměl ani politicky, ani ideologicky a ani organisačně nikdy nic společného. Životopisnou
knihu, kterou později napsal s názvem ,,T. G. Masaryk , nepsal s. prof. Nejedlý
jako nějakou oslavu činnosti T. G. Masaryka, nýbrž ve spojení s činností T. G.
Masaryka osvětlil ve své knize různé zjevy ideologické a politické krise,
kterou prožívala česká buržoasie na přechodu z období konkurenčního kapitalismu
do období monopolního kapitalismu, do období imperialismu. T. G. Masaryka líčí
soudruh prof. Nejedlý v této knize jako činitele buržoasní epochy se všemi jeho
projevy třídních buržoasních
127
hledisek a s jeho
nepřátelským postojem proti učení marxismu, jak tento svůj postoj T. G. Masaryk
vyjádřil ve své „Sociální otázce z r. 1898. T. G. Masaryka líčí soudruh
prof. Nejedlý jako člověka krise, jako člověka, v jehož životě, myšlení,
činnosti a díle se příznačně projevuje na přechodu do 20. století začátek
smrtelné krise kapitalismu, která je spjata s obdobím imperialismu jako s
posledním obdobím kapitalistického vývoje. T. G. Masaryka líčí soudruh prof.
Nejedlý ve své knize jako člověka, který si ve spojení se smrtelnou krisí
kapitalismu a ve spojení s úpadkovým obdobím buržoasie řeší svoji životní
krisi, krisi celé své osobnosti ve smyslu zintensivnění náboženského cítění, ve
smyslu smiřování se s reakcí, ve smyslu odhodlání k reakční a kontrarevoluční
činnosti.
Takový je obsah životopisného
díla soudruha prof. Nejedlého o T. G. Masarykovi. A nikoli nějaká oslava života
a díla T. G. Masaryka. Nikoli nějaké koncedování positivního stanoviska k
masarykovskému realismu a k jeho úloze ve vývoji národního života. T. G.
Masaryk, který četl knihu o něm napsanou soudruhem prof. Nejedlým, také nikdy
soudruhu prof. Nejedlému nedal najevo, že by mu byl vděčen za to, co o něm
napsal. Naopak, hluboké osobní nepřátelství, které T. G. Masaryk projevoval
soudruhu prof. Nejedlému po prosinci r. 1920, kdy s. Nejedlý s pohoršením
odmítl Masarykovy svody k podpoře jeho kontrarevoluční činnosti, toto hluboké
osobní nepřátelství Masarykovo k soudruhu prof. Nejedlému se právě ještě
stupňovalo po publikování této knihy.
Vždy se soudilo, že mylný
názor, jako by soudruh prof. Nejedlý byl kdy realistou, vznikl v souvislosti s
tím, že v r. 1919 chodil soudruh prof. Nejedlý do „Realistického klubu
hádat se s prof. Emanuelem Rádlem, který vedl „Realistický klub a který
jako typický žák T. G. Masaryka vynikal tím, že posluchačům předkládal ke
strávení změť filosofickoideologických koncepcí. Soudruh prof. Nejedlý byl
samotnými realisty pokládán vždy za jejich nebezpečného odpůrce, nebezpečného
jasností svého myšlení, lidovostí svých názorů a hlubokými sympatiemi k
revolučnímu dělnickému hnutí, k ideologii bolševiků, k Leninovu revolučnímu
programu. A proto také se soudruh prof. Nejedlý s masarykovskými realisty
nejostřeji rozcházel v r. 1919. Zatím co masarykovští realisté šli na čele s T.
G. Masarykem podporovat buržoasní kontrarevoluci, šel se soudruh prof. dr.
Zdeněk Nejedlý bít po boku dělníků za věc proletářské revoluce.
Jen my, účastníci a pamětníci
událostí revolučních let 128
řování sankcionoval T. G.
Masaryk, a že spolu s námi soudruh prof. Nejedlý pranýřoval bídnou zradu
pravicových soc. dem. vůdců.
jen my, účastníci a pamětníci
událostí té doby, můžeme ocenit, co to znamenalo, že soudruh prof. Zdeněk
Nejedlý nadšeně pozdravoval založení naší strany, KSČ, v r. 1921. Jen my můžeme
ocenit, jaký veliký význam mělo to, že soudruh prof. Zdeněk Nejedlý dal své
jméno, svoji autoritu a celou činnost svého geniálního ducha do služeb našeho
revolučního komunistického hnutí. A vzpomeňme jen, jaké důležité poslání v boji
za komunistické idee pak plnil časopis „Var, vydávaný soudruhem prof. Zdeňkem
Nejedlým a působící na kruhy vzdělanců. Vzpomeňme, kolik stoupenců z řad
inteligence a kolik schopných a vynikajících lidí, hrajících později velmi
významnou úlohu, nám soudruh prof. Zdeněk Nejedlý získal ve své „Socialistické
společnosti, jež pořádala přednášky o marxleninských thematech. Je známo,
že v „Socialistické společnosti spolupracovali s prof. Zdeňkem Nejedlým
soudruzi Jaromír Dolanský, Vladimír Procházka, Jaroslav Pro cházka a z komunistických
dělníků soudruzi Kolský, Harus, Vobořil aj. Kolik studentů získal pro
komunismus soudruh Nejedlý jako vysokoškolský profesor! Jaký vliv měl na tvorbu
mladých revolučních básníků a spisovatelů, jak působil na divadelní umělce a
hudební umělce!
A jak významně ovlivnil
hudební tvorbu tak velkých hudebních skladatelů, jako byli J. B. Foerster,
Otakar Ostrčil, Otakar Jeremiáš. A vzpomeňme, jaké obrovské zásluhy si soudruh
prof. Zdeněk Nejedlý získal svojí hrdinnou a obětavou prací pro československo-sovětské
přátelství. A vzpomeňme, co to pro nás znamenalo, že jsme jako revoluční
dělnické hnutí mohli prof. dr. Zdeňka Nejedlého jako osobnost všenárodního
významu stavět oproti T. G. Masarykovi, oproti Eduardu Benešovi a druhým
politickým a ideologickým autoritám čsl. buržoasního tábora. Jméno, život,
činnost a dílo soudruha prof. Zdeňka Nejedlého zůstane proto provždy spjato v
dějinách KSČ s komunistickým hnutím našeho dělnictva od jeho počátků vletech
1919, 1920, 1921.
A nyní si povězme, jak se
věci po 28. říjnu 1918 vyvíjely v Čsl. soc. dem. straně. V prosinci r. 1918 se
konal v Obecním domě XII. sjezd Čsl. soc. dem. strany dělnické, na němž byla
prováděna bilance její válečné činnosti a schválena účast soc. dem. zástupců ve
vládě nové republiky. Sjezd, konavší se v atmosféře nálad po 28. říjnu 129
samostatného čsl. státu,
probíhal za triumfů nacionalistického křídla soc. dem. strany, za triumfů Habrmana,
Bechyně, Pika, Tomáška, Modráčka atd. Avšak již na tomto sjezdu se projevil
hlas levých, revolučních sociálních demokratů. Bouřlivé protesty byly vzneseny
proti psaní Modráčkových „Socialistických listů, jež černosotněnsky
štvaly proti ruským bolševikům. Byl jsem na tomto sjezdu a slyšel jsem, jak se
u předsednictva sjezdu hádal Josef Stivín. Vyhrožoval, že nezřekneli se strana „Socialistických
listů, vydávaných Modráčkem, bude on, Stivín, vydávat také časopis, při
čemž řekl, že to bude časopis na způsob „Rote Fahne, vydávané v Berlíně
Rosou Luxemburgovou. Již od počátku r. 1919 začalo hnutí soc. dem. levice. Své
vedoucí kádry začala soc. dem. levice formovat v t. zv. „Dělnickém klubu.
„Dělnický klub byl výkonným výborem soc. dem. strany povolen jako
diskusní klub pro soc. dem. funkcionáře a formálně byl jeho předsedou Antonín
Němec.
„Dělnický klub konal
své schůze každý týden v sobotu, a to večer v zahradním sále Lidového domu v
Praze II, Hybernské ulici. Probíhaly tu velmi důležité diskuse zásadní povahy,
jichž podkladem byly referáty o vítězném revolučním díle ruského proletariátu,
o revolučním programu bolševiků, o naukách Vladimíra Iljiče Lenina, o činnosti
Komunistické internacionaly, která byla v březnu 1919 v Moskvě založena, o
událostech v Bavorsku, v Maďarsku atd. Referáty a diskuse vyznívaly ve
formulování zásad a programové činnosti naší soc. dem. levice, jež se nejprve
nazývala „marxistická levice.
Známými činiteli „Dělnického
klubu byli Filip Dobrovolný, Josef Skalák, Ivan Olbracht, Antonín Macek,
Dominik Havlín a j.Na diskusní sobotní schůze „Dělnického klubu chodili a
tu vystupovali dělničtí soc. dem. funkcionáři ze všech pražských obvodů. Již
tehdy tu vystupovali soudruzi: Josef Krosnář, Čeněk Hruška, Jan Vodička, Josef
Svoboda, Adolf Svoboda, Stanislav Mlejnek, David Kosiner, Marie Majerová,
Helena Malířova aj. A hromadně do „Dělnického klubu chodili členové t.
zv. „Marxistického sdružení, které se vytvořilo v březnu 1919 pod názvem
„Mezinárodní sdružení marxistických akademiků a sdružovalo studenty a
intelektuály revolučního smýšlení. Prvním předsedou „Marxistického
sdružení byl soudruh Bedřich Vorel a po něm já. (* Členy „Marxistického
sdružení byli soudruzi: Jan Šverma, Bedřich Vorel, Jaroslav Čecháček, F.
C. Weisskopf, dr. Rudolf Beckmann, Káthe Beckmannová, dr. Miloslav Volf, dr.
Bedřich Biehal, dr. Ladislav Weger, Pavel Kosiner, dr. Antonín Kamenicky, inž.
Jaroslav Němec, Alexandr Bubeníček, Josef a Georg Winternitzovi, Bedřich Wahle,
Jiří Koťátko, Arnošt Vaněček, František Branislav, Alfons Stecker, Ladislav
Hortlík a j.)
V „Dělnickém klubu od počátku
r. 1919 vystupoval jako levý sociální demokrat také Josef Stivín, který byl
šéfredaktorem „Práva lidu a jako satirický básník pod jménem Foltýn
redigoval časopis „Kopřivy. Josef Stivín z počátku působil dojmem velmi
rozhodného revolučního bojovníka. V r. 1919,
130
když byl spáchán atentát na
Vladimíra Iljiče Lenina, napsal Josef Stivín do „Práva lidu úvodník,
který byl projevem nejhlubší úcty k Leninovi jako vítěznému geniu Velké říjnové
socialistické revoluce. Josef Stivín napadal ve svých článcích prudce i reakční
živly a legionářské bojůvky, které se pokoušely o pořádání honiček proti českým
komunistickým pracovníkům, přišedším v r. 1919 z Ruska, a proti českým
rudoarmějcům. Stivín tehdy na obranu Aloise Muny napsal v „Právu lidu
pověstný úvodník „Oko za oko, zub za zub, v němž reakčním
protikomunistickým štváčům vyhrožoval hněvem revolučního dělnictva.
Avšak Josef Stivín brzy
otočil a soc. dem. levici plně zradil, když se v červnu 1919 připravovalo
nastoupení Tusarovy vlády. Josef Stivín, svedený příslibem bohatého života,
provedl svůj zrádný obrat tak náhle, že v jedné satiře byl varován, aby se při
rychlém otáčení nezavařil. Josef Stivín se pak stal bijcem Tusarovy vlády,
obhájcem zrady soc. dem. vůdců a jedním z nejzavilejších protikomunistických
štváčů.
Tehdy v r. 1919 se s Josefem
Stivínem rozešla soudružka Marie Majerová, která byla Stivínovou ženou. O
soudružce Marii Majerové, žijící na Kladně, která se stala již v mládí
významnou spisovatelkou, chci říci, že v dělnickém hnutí pracovala již dávno
před první světovou válkou. Před časem mně soudružka Marie Majerová věnovala na
památku fotografii, na níž je vidět, jak v r. 1905 pochodovala ve Vídni v
řadách dělnictva demonstrujícího za všeobecné hlasovací právo. Zúčastnila se
též basilejského kongresu Socialistické internacionály v r. 1912. Účastnila se
aktivně hnutí soc. dem. levice, spolu zakládala v r. 1921 KSČ a po založení KSČ
konala pro komunistické hnutí velkou práci jako spisovatelka a stálá
spolupracovnice „Rudého práva. Aby se předešlo omylům, budiž poznamenáno,
že soudružka Marie Majerová se po druhé vdala za výtvarného umělce Slavoboje
Tusara, kterého někdy lidé mylně zaměňují za Vlastimila Tusara. Spis Marie
Majerové „Náměstí republiky a podobně i román Ivana Olbrachta „O Anně,
rusé proletářce budou vždy připomínat, jak revoluční události let
1919—1920 inspirovaly k velkým dílům naše spisovatele, hluboce prodchnuté
revolučním komunistickým duchem a socialistickým cítěním.
Když si při zpětném pohledu
vybavíme před očima celkový průběh událostí před 40 lety, hroucení
RakouskoUherska a vznik Československé republiky v říjnu r. 1918, přesvědčujeme
se, že revoluční dělnictvo našich zemí
131
mělo tehdy prvou možnost vést
dějinný vývoj ve směru svých třídních revolučních cílů, ve směru svých
socialistických cílů. Vyžadovalo by to tehdy, aby revoluční dělnictvo pozdvihlo
vedle rudého praporu i československý národní prapor a vedlo masy
československého lidu do národní a demokratické revoluce, získalo v tomto hnutí
hegemonii namísto buržoasie, aby pak na troskách rakouskouherské monarchie
stanulo ono jako vítězný vůdce československého lidu a určovalo pak v nově
vytvořené Československé republice vnitřní vývoj od národní a demokratické
revoluce k revoluci socialistické.
Revoluční dělnictvo naší země
nebylo tehdy ještě schopno řešit si otázky tohoto postupu. Nebylo připraveno
ujmout se hegemonie v národně revolučním hnutí čsl. lidu v r. Léta Vzpomeňme znovu, jak v
prvních měsících nové republiky žil československý lid jen v opojení nad
dosaženou národní svobodou a uskutečněním čsl. státní samostatnosti. Lidé
myslili, že již to samo stačí, aby se jejich život utvářel šťastně. Myslili, že
čeští kapitalisté se budou k českým dělníkům chovat jinak než němečtí
kapitalisté, že je nebudou vykořisťovat, že nebudou chtít bohatnout na úkor
pracujících a pod. Lidé myslili, že vláda republiky nebude proti dělníkům a
proti pracujícímu lidu používat jako stará rakouská vláda násilí, policie,
četnictva.
Ze svého opojení se však lid
brzy dostával. První vládou republiky byla vláda vedená Kramářem, ve které byl
ministrem vnitra Antonín Švehla, ministrem financí dr. Alois Rašín a ministrem
průmyslu, obchodu a živností národní demokrat dr. Adolf Stránský, otec známého
dra Jaroslava Stránského. Dr. Adolf Stránský byl zvolen brzy po převratu
předsedou správní rady Pražské železářské společnosti.
132
Máme v paměti, že první bouře
z řad dělnictva se v r. 1919 ozvala, když dr. Adolf Stránský jako ministr
průmyslu prohlásil na schůzi průmyslníků že bude třeba „vyhrnout si
rukávy a rostoucí smělost dělnictva zarazit. Zároveň se v lidu šířil
živelný hněv proti řádění spekulantů, kefasů. V květnu r. 1919 došlo k t. zv.
černému pátku, kdy se rozhořčené davy lidu vrhly na obchody a začaly je
rabovat.
Chci uvést, že o „černém
pátku si lidé počínali tak, že obsadili obchody a brali si v nich různé
potřebné věci, při čemž dávali do pokladny určitý peníz, aby převzetí věcí
ponechávali právní ráz koupě, arciť za snížené ceny, za ceny, které se jim
zdály úměrné, takže nikdo nemohl tvrdit, že jde o zcizení věcí. Viděl jsem, jak
se takto vyprazdňoval na př. známý obchod Zikmunda Stránského v Hybernské
ulici, obchod konfekční. Odtud jsem šel na Poříč, kde si ženy za snížené ceny
podobným způsobem kupovaly blůzy v obchodu Šoršové. To měl pak na mysli tvůrce
populárního lidového popěvku, věnovaného „černému pátku, v němž se
říkalo: „Lidi, to vám byla hrůza, za tři kačky byla blůza.
Onoho bouřlivého „černého
pátku docházelo v závodech k tomu, že dělníci na trakařích vyváželi ze
závodů neoblíbené ředitele, úředníky a hrozili zúčtováním i kapitalistům.
Zároveň se do všech pražských čtvrtí rozšířily akce t. zv. „černé ruky,
která se z iniciativy známého Franty Sauera uplatnila nejdříve na Zižkově. Akcí
t. zv. „černé ruky se nazývalo to, že lidé chodili od domu k domu a udeřili
všude na domácího pána, aby dělnickou rodinu nebo rodinu jiného pracujícího
člověka, která nebydlila nebo měla nemožné obydlí, aby takovouto rodinu vzal ve
svém domě do bytu, který je neobydlen a který je na vývěsce domu do ulice
nabízen k pronajmutí. Lidé byli tehdy v Praze strašně rozhořčeni, že na tolika
domech v pražských ulicích byla vyvěšena oznámení „byt k pronajmutí a že
někde docela byla tato oznámení vyvěšena hromadně jedno na druhém, neboli že
mnohé domy byly třeba až napolovic neobydleny a přitom tolik lidí bylo bez
bytu. A bylo tomu tak proto, že domácí páni žádali činže v takové výši, že je
pracující lidé nemohli platit a musili i s rodinami proto v nějakých děrách
strádat. „Černá ruka udělala resolutně pořádek. Přivedla nebydlící rodinu
i s jejími chudými svršky k baráku domácího pána a ten ji musil do volného bytu
vzít, nechtělli mít před barákem demonstraci lidu. Policie už poznala, že nemá
sílu překážet těmto přímým akcím rozhořčeného lidu, a také se již srážek s
lidem bála. A tak „černá ruka podle metody žižkovského Franty Sauera
obsadila nebydlícími v několika dnech sta volných bytů v Praze. A myslím, že
ještě dnes mnozí lidé v Praze vzpomínají, že díky „černé ruce Franty
Sauera dostali tehdy pro sebe a svoji rodinu slušný byt.
Kramářova vláda byla „černým
pátkem v květnu r. 133
měním toho, jak živelně
narůstaly revoluční nálady v masách lidu. Později jsme se dozvěděli, že v den
„černého pátku se v Kramářové vládě odehrála prudká srážka. Rašín jako
typický kapitalistický buldok ve vládě žádal, aby proti rabujícím davům byla v
potřebné síle vyslána policie a aby rabování učinila přítrž třeba i střelbou do
lidí. Antonín Švehla, proslulý svým chytráctvím, se však prý postavil proti
Rašínovu návrhu a dokazoval, že jakmile by policie začala nějak brutálně
zakročovat, že by to masy lidu vydráždilo, aby sáhly k organisovanému boji.
Švehla dokazoval, že by začaly revoluční akce stále větších rozměrů a že by revoluční
masy lidu nakonec situaci ovládly. Švehla říkal, že policie je ještě slabá a ke
všemu z doby Rakouska nenáviděna celým národem a že ani četnictvo nemá dost
síly, aby policii pomohlo potlačit revoluční hnutí. Švehla přesvědčoval Rašína
o tom, že potlačovací státní aparát republiky je celkově ještě velmi slabý, že
se teprve organisuje a že je proto třeba namísto zákroku policie učinit vše pro
uklidnění lidu, dostávajícího se do revolučního žáru. A tak se Kramářova vláda
rozhodla uplatnit takový postup, který rozlícené lidové masy udivil,
uchlácholil a který buržoasii umožnil přežít velmi kritický moment, z něhož
mohlo vskutku vzplanout něco ohnivě revolučního. Stalo se to, že policisté
přicházeli k obchodům, jež byly rabovány, s nejmírnější a nejvlídnější tváří. A
pak s velkou shovívavostí a zdvořilostí vyzývali rabující lidi, aby „občané
laskavě opustili obchody, že budou ihned zřízeny úřední protidrahotní komise,
které přezkoumají ceny zboží a nařídí jejich úpravu. Tak bylo zastaveno
na ulicích rabování obchodů, které byly již také většinou vyprázdněny.
Avšak napětí v průběhu
„černého pátku pokračovalo ještě potud, že na Staroměstském náměstí se
konal obrovský tábor lidu, na němž se shromážděné masy dožadovaly, aby byla
vládou provedena rozhodná opatření proti trvající všeobecné drahotě a proti
troufalému pokračování kapitalistů ve zbídačování lidu. Masy hrozily, že jako
to udělaly útokem na předražené ceny v obchodech, že půjdou dále ve svých
přímých akcích a udělají ve všem pořádek, neboť vůle lidu musí v nové republice
rozhodovat. Na Staroměstském náměstí vystoupil před shromážděnými masami dr.
František Soukup, který byl v Kramářové vládě ministrem spravedlnosti. Když dr.
Soukup viděl obrovské zástupy lidu a slyšel stále bouřlivější hukot mas, zapomněl
na úkol, jejž mu vláda uložila, totiž aby uklidňoval masy, a v proudu své řeči
se dal strhnout voláním shromážděných mas k tomu, že prohlásil, že jako ministr
spravedlnosti nemůže nic namítat proti zákrokům lidí v obchodech s předraženými
cenami, že tyto zákroky dělal lid a že on, „ministr spravedlnosti se sklání
před majestátem lidu.
Ani bouřlivý tábor lidu na
Staroměstském náměstí neměl v den „černého pátku pro buržoasii dalších
následků. A opět jsme se později dopídili, že tentokráte Antonín Švehla, když
se dozvěděl o tom, co mluvil Soukup na Staroměstském náměstí, si prý Soukupa k
sobě zavolal a dělal mu výtky, jak mohl
134
na Staroměstském náměstí tak
mluvit, že namísto toho, aby masy uklidňoval dal se jimi strhnout, jako ministr
spravedlnosti schvaloval nezákonné čin a ještě k tomu za nejvyšší justici
vyhlásil přímou justici lidu. Švehla Soukupovi řekl, že jako agitátor, který si
není vědom své odpovědnosti jako člen vlády nemůže být ministrem. A vskutku,
dr. František Soukup, který v prosinci 1920 dělníky hanebně zradil, dostával
pak různé funkce a hodnosti a byl zvolen i předsedou senátu Národního
shromáždění, ale členem vlády, ministrem od první Kramářovy vlády již nikdy
nebyl.
Pro buržoasii bylo po „černém
pátku dalším hrozivým znamením i drtivé vítězství soc. dem. strany v
obecních volbách 15. června 1919, přičítané účinkům revoluční agitace.
Kramářova první vláda republiky musila pak odstoupit a nastoupila vláda vedená
Vlastimilem Tusarem. Z počátku vyvolalo nastoupení Tusarovy vlády iluse, že se
dělnictvo dostává k moci, k vládě a že se „demokratickou evoluční cestou
půjde u nás k socialismu. Tehdy však již vystupovala marxistická levice soc.
dem. strany, která varovala před ilusemi v Tusarovu vládu a vyzývala k
formování revolučních sil dělnictva.
Bylo jasno, že soc. dem.
pravicoví vůdcové v čele s Tusarem jsou buržoasii povoláváni, aby vykonali
špinavou službu a pomohli zardousiti rostoucí revoluční hnutí dělnictva.
Ministrem vnitra i za Tusarova režimu zůstával agrárník Antonín Švehla, který
potají organisoval policii a četnictvo, opíraje se zvláště o četnické oddíly ze
sudetoněmeckého území. Buržoasie, Masaryk a Beneš dělali všechno možné, aby
čelili růstu revolučního hnutí dělnictva, jež bylo stále více uchvacováno
příkladem vítězství ruského proletariátu.
O vývoj věcí v Československu
projevovali nejintensivnější zájem západní imperialisté. Viděli, jak ve střední
Evropě a ve východní Evropě pod vlivem vítězství Říjnové revoluce burácí
revoluční vlna. Odehrály se již revoluční události v Bavorsku, v Maďarsku,
otřásalo se vnitřně i Polsko a druhé země. V Československu viděli imperialisté
nadějný bod, který měl svojí pevností zabránit, aby se revoluční vlna nerozlila
po celé střední Evropě a nesmetla kapitalismus. V Československu proto působily
horečně vojenské mise všech západních mocností, sjednávající jejich pomoc při
potlačování revolučního hnutí v Československu.
Zatím však vlna revolučního
hnutí dělnictva a také již části rolnictva dále stoupala. V r. 1920 se strach
buržoasie stupňoval každým dnem. Ze strachu začali i měšťáci mluvit licoměrně o
socialismu. O socialismu mluvil i Kramář, Engliš, Stránský atd. Stejně jako
pravicoví soc. dem. vůdcové předstírali i oni, že prý jen chtějí, aby se šlo k
socialismu evolučně, pokojnou demokratickou a zákonnou cestou. Používali
záměrně tvrzení, že revoluční dělnictvo chce k uskutečnění svých cílů použít
jen násilí a že jeho snahami je ohrožována mladá republika a demokracie.
Pravdou však bylo, že volby do Národního shromáždění v dubnu r. 1920 dopadly
tak, že socialistické strany získaly do
135
hromady většinu přes 50 % a
že tu tedy byla většina pro pokojný postup pracujícího lidu k lidové moci a k
socialismu, pro postup cestou zákonů schvalovaných Národním shromážděním. Stále
silnější vzestup revoluční vlny měl v r. 1920 svůj výraz v tom, že revoluční
soc. dem. levice získala postupně většinu soc. dem. členstva. Soc. dem.
pravicoví vůdcové a všechny smečky buržoasních hafanů rozpoutali pak nevídaně
zběsilou štvanici proti revoluční soc. dem. levici, jejímiž vůdci byli soudruzi
Šmeral, Zápotocký, Haken, Kreibich, Čulen, Major atd. V tu dobu se inscenovaly
i ničemné provokace, mající pracovníky soc. dem. levice vylíčit jako „agenty
Moskvy placené diamanty, jež se dovážejí ze Sovětského svazu. Zatím bylo
jasno, že soc. dem. pravicoví vůdcové se spřáhli s buržoasií, aby zradili zájmy
dělnické třídy, aby zradili socialistické cíle a aby buržoasii pomohli
zachránit její třídní nadvládu a kapitalistický systém.
Jsou známy události r. 1920,
kdy se buržoasie spolu se zrádnými soc. dem. vůdci rozhodla přikročit k použití
kontrarevolučního násilí, aby revoluční hnutí dělnictva zlomila. Dnes je
dokumentárně prokázáno, že T. G. Masaryk osobně řídil celý ten kontrarevoluční
nápor, který vrcholil v prosinci r. 1920. Masaryk se od r. 1919 exponoval stále
otevřeněji pro věc kontrarevoluce. V boji proti soc. dem. revoluční levici
vystupoval mnohdy namísto pravicových soc. dem. vůdců, které pokládal za
neschopné politicky a ideologicky čelit průbojné síle bolševických ideí.
Masaryk psal také anonymně do různých listů štvavé články napadající soc. dem.
levici. Kontrarevolučně agitoval, zneužívaje toho, že jako president republiky
byl zván do různých míst, i do průmyslových oblastí, kde pak pod titulem
oficielního projevu hlavy státu pronášel tendenční invektivy proti bolševismu.
Připravoval si záměrně pro své projevy různé protibolševické sentence
nejhrubšího demagogického rázu. Velmi špinavě přitom pomlouval Sovětský svaz; a
vydávaje se za svědka Říjnové revoluce a za znalce Ruska Masaryk se
nerozpakoval používat toho pustého podvodu, že zaostalost a zbědovanost ruské
země, kterou bolševici převzali jako dědictví po staleté carské vládě, ukazoval
jako socialismus budovaný bolševiky.
Masaryk se neštítil použít
každé lži, aby lidi odrazoval od následování cesty, kterou hlásala revoluční
soc. dem. levice. Troufal si přijít k horníkům do Příbrami, aby je hrubě urazil
tvrzením, že revoluční komunistické snahy dělnictva jsou prý jen projevem
nevzdělanosti a nekulturnosti. Revoluční tužby a revoluční přání dělnické třídy
srovnával s přáním Vaška na dvoře, který prý, když je tázán, co pokládá pro
sebe za nejžádoucnější přání, odpoví, že „stát na hnoji a práskat bičem.
Je známo, že T. G. Masaryk u
vědomí, že bude proti revolučnímu dělnickému hnutí násilně zakročeno, si
předtím k sobě na Hrad zval jako president republiky různé činitele politické a
kulturní a přemlouval je, aby násilný zákrok proti revoluční soc. dem. levici
podporovali. Pozval si k sobě na Hrad
136
také soudruha prof. dr.
Zdeňka Nejedlého a domníval se, že i na něh moci takto působiti. Soudruh prof. Zdeněk
Nejedlý tento pokus T.G. Masaryka s pobouřením odmítl a Masarykovi s hněvem
vyčetl, jak je to hanebné že funkce presidenta republiky zneužívá ve službách
násilné kontrarevoluce. Od té doby také T. G. Masaryk přestal s prof. Zdeňkem
Nejedlým mluvit a bál se mu přijít na oči.
Dnes je prokázáno, že s T. G.
Masarykem bylo předem smluveno známé provokativní rozhodnutí pravicového
představenstva soc. dem. strany o vyloučení levicových soc. dem. činitelů ze
soc. dem. strany po zářijovém sjezdu soc. dem. levice, který ukázal, že za soc.
dem. levicí jde téměř všechno členstvo soc. dem. strany. Spolu s tím bylo mezi
pravicovými soc. dem. vůdci a T. G Masarykem smluveno, že Tusarova vláda 14.
září r. 1920 odstoupí, aby mohla být povolána úřednická vláda Jana
Černého, která by proti revolučnímu hnutí dělnictva bez ohledů násilně
zakročila.
Zjistili jsme pak, jak došlo
k tomu, že k úloze čsl. Cavaignaca v prosinci r. 1920 byl vybrán Jan Černý,
zemský president v Brně. Vybral jej Vlastimil Tusar, který Jana Černého dobře
znal z Brna. Neboť Jan Černý byl za první války nejprve na okresním hejtmanství
v Prostějově. Tam se osvědčil jako „řízný udržovatel pořádku. Později si
jej vzal pro tyto jeho schopnosti do Brna c. k. místodržitel v markrabství
moravském baron Heinold, který Jana Černého povolal do presidia
místodržitelství a pověřil jej uplatňováním silné ruky při potlačování
protihladových demonstrací žen a při potlačování protiválečných demonstrací
brněnského dělnictva. A tehdy v této činnosti za války poznal Jana Černého
Vlastimil Tusar, který byl nejen poslancem v rakouské říšské radě, ale který
byl zároveň poslancem moravského zemského sněmu.
Vlastimil Tusar věděl, že Jan
Černý, kterého doporučil za předsedu vlády, má řídit vládu, která bude střílet
do dělnictva a která bude krvavě potlačovat jeho revoluční hnutí. Vlastimil
Tusar to cynicky řekl na zasedání soc. dem. zastupitelstva, které se konalo v
polovici září v r. 1920 v Praze v zahradním sále Lidového domu. Tusar tehdy
řekl, že jeho vláda odstupuje a činí místo úřednické vládě proto, že on, Tusar,
nechce dopustit, aby prý slabostí jeho, Tusarovy vlády byl umožněn nástup
bolševiků k moci, „jako se to stalo v r. 1917 v Rusku v důsledku slabosti
Kerenského, a že on, Tusar, také prý nehodlá dobrovolně předat moc
bolševikům, „jako se to stalo v březnu 1919 v Maďarsku. Na zasedání soc.
dem. zastupitelstva v Praze, na němž Tusar takto cynicky ohlašoval vystřídání své
vlády úřednickou vládou Jana Černého, na tomto zasedání soc. dem.
zastupitelstva vystoupil s plamennou obžalobou Tusarovy zrady soudruh Antonín
Zápotocký, který tehdy byl sekretářem soc. dem. strany v Kladně. (Chci v
závorce uvést, že Jan Černý byl předsedou úřednické vlády nejen v r. 1920, ale
i později. Jinak byl stále zemským presidentem na Moravě a v době Mnichova r.
1938 se stal ministrem vnitra ve vládě
137
Syrového. Jana Černého nutno
odlišovati od dra Josefa Černého, agrárního poslance, zetě Švehlova, který byl
ministrem vnitra ve vládách první republiky před Mnichovem a napomáhal svojí
zrádnou činností růstu Henleinova iredentistického hnutí. Tento dr. Josef Černý
je nyní jako reakční emigrant v Americe, zatím co Jan Černý již zemřel.)
T. G. Masaryk věděl o
pohnutkách Vlastimila Tusara při navrhování úřednické vlády v čele s Janem
černým. Všecko to s ním bylo smluveno. On jmenoval úřednickou vládu Jana
Černého s vědomím, že jí Tusarova vláda ustupuje své místo, aby mohla vykonati
svou krvavou násilnickou práci.
V prosinci r. 1920 došlo k
provokativnímu zabrání Lidového domu v Hybernské ulici, po němž následovala
generální stávka dělnictva. Revoluční slávu si tehdy získalo dělnictvo
Kladenská a Oslavanská, Třebíčská a Hodonínská. Prosincového boje se zúčastnilo
více než 1 milion lidí. Bylo to vyprovokované měření sil s revolučním hnutím
dělnictva. Chvíli měření sil volila ovšem buržoasie. Bylo to v době, kdy
revoluční vlna byla již mezinárodně v opadu. A buržoasie měla již v značném
rozsahu organisován potíačovací státní aparát. Revoluční hnutí dělnictva
utrpělo v prosinci r. 1920 porážku, která znamenala, že dějinná šance pro
vítězství proletářské revoluce v době po první světové válce byla v naší zemi
ztracena.
Historicky je jasno, že
hlavní příčinou, proč revoluční hnutí dělnictva po první světové válce
nedospělo k vítězství a že v prosinci r. 1920 mohlo být krvavě potlačováno,
hlavní příčinou bylo to, že dělnická třída Československa neměla ještě jako
svého vůdce komunistickou stranu, revoluční stranu nového typu, stranu
marxleninského typu. Neuplatnění leninské strategie a taktiky bylo patrno
zvláště na tom, že revoluční hnutí dělnictva nemělo v r. 1920 ve svém nástupu
spojence. Buržoasii se podařilo pomocí agrární strany a slibu agrární reformy
odtáhnout od dělnictva rolnictvo. A buržoasie dovedla přes Kramářovu stranu,
přes nár. soc. stranu atd. uplatnit rozhodující vliv i na pracující
inteligenci. Souviselo to s tím, že si dělnická třída nebyla předtím plně
vědoma úkolu chopit se vedení národní a demokratické revoluce a že jí nebyl
jasný postup při přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci
socialistickou. Revolučnímu dělnictvu nebylo na př. také jasno, jaký význam
měly národní výbory a jakou úlohu mohly před 28. říjnem 138
Prosincová porážka r. 1920
byla trpkou porážkou, trpkou při pomyslem, k snadno jsme mohli již za revoluční
vlny po první světové válce zvítězit v Čekoslovensku a i v druhých zemích, jak
jiný mohl být vývoj v Evropě V kolik utrpení si mohly národy Evropy ušetřit,
kdyby nebylo v poválečné ň bě bídné zrady soc. dem. vůdců a kdyby dělnická
třída byla měla vůdkyni schopnou ji vést v bouři revolučních událostí k
vítězství.
Historicky nejvýznamnějším
ovocem poučení z prosincové porážky r. 1920 bylo tudíž to, že v r 1921 byla
založena naše slavná strana, Komunistická strana Československa, která nadšeně
vstoupila pod prapor Leninův pod prapor ideí Velké říjnové socialistické
revoluce, pod prapor revolučního komunismu aby se po 20 let první republiky
zocelovala v revolučních bojích, aby se v duchu leninismu bolševisovala, aby
prošla strašnou zkouškou muk a hrdnství v šesti letech hitlerovské okupace a
aby spolu s osvoboditelskou pomocí Sovětské armády vedla pak dělnickou
třídu a pracující lid Československa k historickému vítězství v květnu r. V prosinci r 1920 zvítězil
nad námi v čele čsl. buržoasie T. G. Masaryk. Avšak konečné vítězství patřilo
nám v zápase s čsl. buržoazií, která byla dějinami odsouzena
k prohře své věci. V květnu r. 139
VI
BUDOVÁNÍ ČSR JAKO KAPITALISTICKÉHO STÁTU
MĚŠŤÁCKĚ POLITICKÉ STRANY V ČESKÝCH ZEMÍCH
GAJDA A STŘÍBRNÝ
POKUSY O NACIONÁLNÍ FAŠISMUS
Zatím co v květnu a říjnu r.
1921 se v mohutné masové síle tvořila Komunistická strana Československa jako
nová revoluční strana naší dělnické třídy a nová vůdkyně čsl. pracujícího lidu,
vstoupila čsl. buržoasie v dlouholeté období uplatňování své třídní moci v naší
zemi. V r. 1921 přikročila v plném rozsahu k budování Československé republiky
jako kapitalistického státu. Jako kapitalistického státu, který by čsl.
buržoasii zajišťoval její třídní nadvládu nad dělnictvem a širokými vrstvami
pracujícího lidu. Jako kapitalistického státu, jenž by čsl. buržoasii a vlastně
jen české buržoasii mocensky zajišťoval monopolní právo ovládat celé území,
vyznačené hranicemi republiky, monopolní právo využívat všeho přírodního
bohatství tohoto území, monopolní právo na vykořisťování a vyssávání všech
výrobních sil tohoto území a její nejdůležitější složky, pracovních sil, a
monopolní právo na ovládání trhu v rámci tohoto území. A posléze jako
kapitalistického státu, jenž by čsl. buržoasii zajišťoval obranu území její
nadvládné moci a jenž by zajišťoval mocenské postavení tohoto území v jeho
vnějších vztazích, jakož i úlohu čsl. buržoasie v poměru k druhým státům a v
mezinárodní politice.
Když se čsl. buržoasie
chápala budování Československé republiky jako kapitalistického státu, bylo to
v době, kdy síla revoluční vlny, vyvstavší ve spojení s prvni světovou válkou,
ve velké míře již v mezinárodním měřítku opadla a kdy kapitalismus ve všech
zemích, v nichž přežil náraz revoluční vlny, přecházel ke svému znovuupevnění,
ke své stabilisaci.
Budování Čsl. republiky jako
kapitalistického státu rozvinula čsl. buržoasie s použitím promyšlené
demagogie. Tehdy buržoasie razila dva pojmy a dvě slova, slovo
„státotvorný a slovo ,,státoborný. Pod pojem a označení
„státotvorný zahrnovala všechny politické strany a složky, které
projevily ochotu budovat kapitalistický stát a podporovat jeho úlohu. A pod
pojem a označení
140
„státoborný zahrnovala
revoluční politické síly, jež se vzpěčovalv budovat kapitalistický stát, jež se
vzpěčovaly podporovat to, co je s úlohou kapitalistic kého státu spojeno, a jež
oproti kapitalistickému státu zastávaly a vytyčoval ideu státu jiného
pojetí a jiné úlohy, ideu státu proletářského, ideu státu který by byl státem dělnické
třídy, státem pracujícího lidu se všemi důsledky toho ve vnitřním životě naší
země i mezinárodně.
Čsl. buržoasie ihned od r.
1921 ocejchovala označením „státoborné strany naši stranu, Komunistickou
stranu Československa, a tím předurčila všechno nenávistné štvaní, spílání,
hanobení, tupení, persekuci, ústrky, jimž KSČ byla pak vystavena. Označením
naší strany jako „státoborné chtěla buržoasie odrazovat a odstrašovat
dělníky a pracující lidi od Komunistické strany Československa. A označením
druhých politických stran jako „státotvorných chtěla dělníky a pracující
lid lákat pod vliv těchto stran, slibujíc jim ohledy, protekci, privilegování a
všechny výhody milosti kapitalistických vykořisťovatelů, všechny výhody
útrpnosti kapitalistické třídní nadvlády, i výhody ohřátí se na výsluní
buržoasní moci.
Čsl. buržoasie označením naší
strany jako „státoborné strany provozovala tím cyničtější demagogii, že
se t. zv. státobornost KSČ snažila vykládat tak, jako kdyby tím, že je proti
kapitalistickému státu, byla naše strana proti této zemi, proti vlasti národů
Československa, proti československé státní samostatnosti. A tuto svoji
cynickou demagogii dovršovala čsl. buržoasie tím, že označujíc KSč za
„státobornou stranu řadila naši stranu vedle druhých, vskutku státoborných
stran, vedle stran německých nacionalistů a iredentistů, vedle strany
maďarských nacionalistů a iredentistů a vedle strany slovenského reakčního
autonomismu a separatismu atd.
Zavilou demagogii uplatňovala
čsl. buržoasie označováním KSČ jako „státoborné strany, abychom však dnes
mohli říci, že čsl. buržoasii nebyla všechna ta demagogie nic platná. A abychom
dnes mohli říci, že dějiny spravedlivě rozhodovaly, když čsl. buržoasii svrhly
do dějinného propadliště s horším označením, než bylo slovo „státoborný,
jehož buržoasie používala k tupení naší strany, když ji dějiny svrhly do svého
propadliště s označením vlastizrádců z r. 141
A nyní si při pohledu zpět do
r. 1921 připomeňme, jak čsl. buržoasie postupovala, aby si v období budování
Čsl. republiky jako kapitalistického státu vytvořila své „státotvorné
politické strany, povolané sloužit jejím třídním zájmům a cílům. Buržoasie
musila provést značné přeskupeni a i zcela nové seskupeni různých složek svého
politického tábora, aby měla politické strany, které by na rozdíl od své
činnosti v době RakouskoUherska byly schopny plnit své nové úkoly v buržoasní
Československé republice. České měšťácké politické strany, které byly založeny
již v 19. století nebo k počátku 20. století, musily prodělat nutnou proměnu,
formulovat svůj nový program a vyzdvihovat i nové politické živly, aby si v
nové republice zajistily své vlivné postavení a svoji úlohu.
Bylo možno soudit, že k úloze
dominující měšťácké politické strany v nové buržoasní republice byla předurčena
strana tradiční posloupnosti ve vývoji poli tiky české buržoasie, česká
měšťácká strana, vedená drem Karlem Kramářem, která byla vykonavatelkou
politiky české buržoasie v RakouskoUhersku od počátku 20. století. Byla to
strana českých průmyslníků, českých bankéřů, českých velkostatkářů, byla to již
za Rakouska strana Živnostenské banky, strana dr. Jaroslava Preisse.
Avšak pro tuto stranu byla na
přechodu do nové republiky velkou zátěží tradice mladočešství, které se v
letech války těžce kompromitovalo servilní rakušáckou politikou. Za války byli
představiteli mladočeské strany lidé jako: bývalý rakouský ministr prof. dr.
František Fiedler, dále majitel marmeládoven v Dolním Bousově u Jičína Jindřich
Maštálka, který se jako mladočeský poslanec rakouské říšské rady stal v r. 1917
místopředsedou „Českého svazu, sdružujícího všechny české poslance a
provádějícího tehdy čiře oportunistickou rakušáckou politiku, a dále dr. Zdeněk
Tobolka, knihovník university a docent politické historie, který byl jednatelem
jmenovaného „Českého svazu a který se velmi kompromitoval i jako vedoucí
duch „Národních listů v době války. Za války se kompromitovali mnozí
političtí předáci mladočeské strany, nehledíc k tomu, že se nejhoršími
rakušáckými službami kompromitovali téměř všichni mladočeští starostové českých
měst. A těch bylo mnoho na čele s pověstným mladočeským starostou Prahy drem
Karlem Grošem. Z politických vůdců mladočeské strany mohli vcházet do nové
republiky, docela se slávou národních mučedníků, takřka jen dr. Kramář a dr.
Rašín.
Kramářova mladočeská strana,
která se jmenovala „národní strana svobodomyslná, se již ku konci války
přejmenovala na stranu „státoprávně demokratickou a brzy se pak
přejmenovala na stranu „národně demokratickou. Národně demokratická
strana, vedená Kramářem, dostala po převratu nové politické složení. Je známo,
že když T. G. Masaryk po válce rozpouštěl svoji realistickou stranu, posílal
realisty do všech měšťáckých i druhých stran. A do národně demokratické strany
poslal prominentní realistická esa, jako byli
142
Jan Herben, Přemysl Sámal, J.
S. Machar, prof. Drtina a pod Do nárnrt x demokratické strany se současně plně
vlila moravská lidovo pokroková str vedená dr. Adolfem Stránským, při čemž se národním
demokratem Ttaí i dr. Jaroslav Stránský. Do nár. dem. strany vstoupili po
rozpuštění své stranv i t. zv. státoprávní pokrokáři i radikální pokrokáři a
tak se národními demo kraty stali básník Viktor Dyk a „omladinář dr.
Antonín Hajn. Ku konci války a po převratu nadělala hodně vzruchu i t. zv.
státoprávně demokratická mládež, která pak v národně demokratické straně dala
základ její „mladé generaci, vedené synem dr. Aloise Rašína drem
Ladislavem Rašínem, jenž byl od r. 1935 poslancem Národního shromáždění.
Pro informaci lidí mladších
generací dlužno uvést, že ve spojení se státoprávně demokratickou a pak národně
demokratickou stranou si po převratu v r. 1918 dělal jméno dr. Karel Engliš,
profesor národního hospodářství na universitě v Brně a později na universitě v
Praze. Engliš se po převratu jako národohospodářský odborník docela blýskl
návrhem programu postupné socialisace. Jeho vystupování v prvních letech
republiky bylo však spojeno s jinou věcí, která měla svůj význam. Engliš totiž
vystupoval v popřevratových letech jako hlasatel inflační politiky proti tvrdé
deflační politice, kterou jako ministr financí prováděl důsledně a neúprosně
dr. Alois Rašín. Na inflační politiku naléhali čeští průmyslníci, zvláště z
oblasti exportního průmyslu, kteří si přáli snížení zlatého obsahu koruny a
snížení kursu koruny na zahraničních bursách, aby mohli při levnější koruně
uhájit široký trh, jejž měl průmysl našich zemí za RakouskoUherska, čítajícího
42 miliony obyvatel. Čeští průmyslníci exportéři chtěli při levnější koruně
pronikat i na širší mezinárodní trh. Byl mezi nimi i Tomáš Baťa ze Zlína. Jeho
přátelství s Englišem se datuje už z této doby, z popřevratové doby, kdy Engliš
probojovával inflační politiku proti Rašínovi. Rašín v tomto boji neustupoval.
Později se Englišův kurs finanční, peněžní a měnové politiky na čas ujal
vedení. Avšak když Kč na švýcarské burse klesla ve svém kursu ze 30 centimů
švýcarského franku až na 5 centimů, byl znovu povolán k řízeni ministerstva
financí dr. Alois Rašín, aby prováděl ještě neúprosněji deflační politiku.
Deflační Rašínova politika
znamenala však v jiné podobě než inflační politika brutální všeobecné
zbídačování. Deflační politika znamenala zavíráni továren, jejichž výrobky pro
drahotu čsl. koruny nenalézaly odbytiště. Deflační politika znamenala, že
devisy pro potřebu čsl. hospodářství byly opatřovány zvětšováním vývozu cukru v
tom poměru, že na cizích trzích stál kilogram čsl. cukru 60 haléřů a doma stál
6 Kč. Deflační politika vedle zdražování živobytí zároveň znamenala snižování
mezd a platů. V r. 1923 byly snižovány platy veřejných zaměstnanců, platy
úřednictva a zároveň se šlo na platy tělu, jejichž náklady vždycky
byly při deflační politice problémem. A v r. 192J se ve znamení útoků proti
Rašínově deflační politice vytvořilo ovzduší takového
143
napětí, že z tohoto napětí
vyšly rány Šoupalova atentátu na ministra financí dra Aloise Rašína, který
zranění podlehl. Měšťácký tisk se tehdy pokoušel svými štvanicemi kalit vodu a
tvrdil, že prý komunisté řídili Šoupalovu ruku při jeho atentátu na Rašína.
Byla to však nehorázná provokační lež, poněvadž Šoupala podněcovali k atentátu
ne komunisté, ale ti, kdož tehdy chtěli pro zvětšení politického vlivu živlů,
orientovaných k Hradu, demagogicky těžit z rozhořčení veřejných zaměstnanců a
úředníků, jimž Rašín snižoval platy.
Je známo, že v boji o
provádění deflační nebo inflační politiky vyhráli zastánci deflace a že Engliš,
když byl v pozdějších letech několikráte ministrem financí, prováděl pak sám v
podstatě Rašínovu deflační politiku. A deflační politika zvítězila proto, jak
jsme to již doložili, že finanční kapitál v Československu vyrostl převážně z
kořenů bankovního kapitálu. Na inflační politiku tlačí ti kapitalisté, kteří
mají své hodnoty v průmyslovém zboží; a deflační politiku chtějí ti
kapitalisté, kteří mají své hodnoty v peněžních papírech, v obligacích, v
úvěrech, ve vkladech. A tak, aby v zájmu těchto kapitalistů zvyšoval hodnotu
koruny, nassával Rašín čsl. korunu co nejvíce krví, vyssátou z dělnictva,
vyssátou z pracujícího lidu. Deflační politika byla politikou Preissovou,
politikou Živnostenské banky stejně jako Agrární banky atd. Bohatnoucí banky se
mohly díky této politice ještě rychleji zmocňovat průmyslových závodů, aby pak
finanční kapitál ovládal všechny hlavní zdroje kapitalistických zisků a
rozhodoval jako svrchovaný činitel i politicky.
Za politických okolností, za
kterých probíhal vývoj v první republice, došlo k tomu, že se dominující
politickou stranou buržoasního tábora nestala Kramářova národně demokratická
strana, k tomu predestinovaná, nýbrž při své masové politické základně — strana
agrární. Stoupenci nár. dem. strany vyčítali vždy Kramářovi, že neuměl svoji
stranu přizpůsobit vývoji poměrů v republice a že proto zavinoval soustavný a
nezadržitelný pokles jejího politického vlivu. Národně demokratické straně
připadlo, aby vedle agrární strany jako dominující politické strany buržoasního
tábora hrála úlohu klasicky měšťácké strany, která sice měla největší Preissovu
podporu a která jako strana průmyslníků, bankéřů, velkokapitalistů měla
nejblíže k Olympu čsl. finančního kapitálu, ale která svým zastaralým
nacionálním programem a svým konservatismem nebyla schopna siřeji v masách
působit. Nár. dem. strana měla v čsl. Národním shromáždění vždy jen kolem 15
poslanců. A tuto nepřitažlivost nebyl schopen u nár. dem. strany změnit později
ani dr. F. X. Hodáč, když ho tam jako nástupce Kramářova vůdcovství poslal
politicky pracovat v r. 1929 dr. Jaroslav Preiss.
144
Někomu se mohlo zdát být
podivné, že v Československu se dominující politickou stranou měšťáckou stala
agrární strana. Mohlo se to zdát být podivné proto, že české země již za
RakouskoUherska byly vysoce průmyslové a že Československá republika jako
samostatný čsl. stát byla od svého vzniku zemí vyspělého průmyslu. A v
západních kapitalistických průmyslových zemích nebylo a není příkladu, aby se v
některé z nich vytvořila politická strana, zaměřená specielně na venkov a
opírající svoji masovou sílu o vliv agitace s agrárním programem. V západních
kapitalistických průmyslových zemích jsou napořád jen politické strany pro
město i venkov a působí na městské i venkovské obyvatelstvo svými politickými a
agitačními hesly.
Zvláštní agrární politické
strany se vytvořily již v minulosti jen v zemích agrárních. Polská agrární
strana se vytvořila již za RakouskoUherska v Haliči a vedl ji známý Vincenty
Witos, který byl vždy originelním poslancem rakouské říšské rady ve Vídni,
originelním v tom smyslu, že chodil do schůzí parlamentu v rolnickém šatě, bez
límečku a kravaty. Agrární strana byla vytvořena také v Bulharsku a vedl ji
Alexandr Stambolijský, který se stal v Bulharsku po první světové válce
předsedou vlády bulharské agrární strany, pokoušející se o uskutečnění t. zv.
rolnické demokracie. Je známo, že Stambolijský byl při násilném nastolování
fašistické Cankovovy vlády bestiálně ubit. Jeho památka je nyní vysoce ctěna v
dnešní Bulharské lidové republice. Agrární politická strana byla vytvořena také
v Chorvatsku; byla založena již v době RakouskoUherska Štěpánem Řadičem, který
měl úzký vztah k hnutí České agrární strany. Je známo, že Štěpán Řadič byl ubit
za teroru královské Alexandrovy diktatury v Jugoslávii.
Česká agrární strana
udržovala již v minulosti spojení s agrárními politickými stranami ve
jmenovaných zemích a s agrárními stranami v druhých zemích. A ve spojení s nimi
po první světové válce pomáhala založit t. zv. Zelenou internacionálu, která se
pak stala nástrojem mezinárodní reakce a která hraje hanebnou úlohu i dnes, kdy
emigrantský aparát Zelené internacionaly, vydržovaný v USA, napomáhá v reakčních
piklech různým ztroskotancům á Svým charakterem se Česká
agrární strana lišila od agrárních stran v agrárních státech tím, že v českých
zemích již za RakouskoUherska pomáhala rozvíjet kapitalismus v zemědělství a že
se opírala, jak jsme o tom již mluvili, o budovaný systém různých hospodářských
složek a institucí, navazujících vztahy i k finančnímu kapitálu. Agrární strana
přecházela do nové republiky ve veliké masové síle, poněvadž se jí díky
mnohaleté nesprávné politice soc. dem. strany v agrární otázce podařilo již v
době RakouskoUherska dát základ své monopolní poli
145
tické moci na venkově. Česká
agrární strana měla hned od počátků nové republiky veliký počet mandátů v řsl.
Národním shromáždění. A v dominující politickou měšťáckou stranu se v
Československu vyvíjela nikoli, aby Československo agrarisovala, nýbrž aby co nejrychleji
popoháněla rozvoj kapitalismu v čsl. zemědělství, aby zemědělskou výrobu
naplňovala kapitalistickým duchem a aby co nejvlivněji sloužila všem agrárním
kapitalistickým složkám. Čsl. agrární strana se vyvinula v dominující
politickou měšťáckou stranu nikoli proto, aby zájmy agrárního kapitálu stavěla
proti zájmům průmyslového kapitálu, nýbrž aby oboje zájmy spojovala pod
svrchovanou hospodářskou mocí čsl. finančního kapitálu. Tak Čsl. agrární strana
směřovala k tomu, aby se v Československu stala dominující politickou stranou
buržoasie ve všeobecném smyslu.
Tento vývoj Čsl. agrární
strany byl spjat se jménem jejího vedoucího politického činitele, se jménem
Antonína Švehly. Úloha, kterou hrál Antonín Švehla jako vůdce agrární strany a
na kterou dnes pohlížíme retrospektivně, se znalostí celého vývoje v první
republice, tato jeho úloha odůvodňuje tvrzení, že v něm měla čsl. buržoasie po
řadu let svého nejvíce obratného politika a že v něm měla naše dělnická třída,
naše revoluční dělnické hnutí nejvýš nebezpečného odpůrce. Neboť on se staral,
aby Čsl. agrární strana při své masové síle byla nejmocnější oporou
kapitalistického systému v Československu a aby na venkově měla kapitalistická
reakce vždy svoji oporu. Pokračujeme proto v údajích, jež jsme již o Antonínu
Švehlovi uvedli.
Antonín Švehla se stal, jak
již bylo řečeno, při hroucení Rakouska „mužem 28. října. V nové republice
usilovně zajišťoval vůdčí vliv agrární straně, která v r. 1922 přijala název
„Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, aby se v r.
1923 nazvala „Republikánskou stranou Československého venkova.
V agrární straně musil Švehla
překonávat určitý odpor t. zv. agrárních konservativců, když chtěl z této
strany učinit republikánskou buržoasní politickou stranu, stranu kulaků a
agrárních kapitalistů, schopnou ovlivňovat i střední rolníky a malorolníky.
Odpor vycházel z frakce starých agrárních předáků, kteří si za Rakouska navykli
pěstovat spojení s šlechtickými velkostatkáři a byli vedeni Karlem Práškem.
Tento Karel Prášek, zmíněný již jako ministrkrajan v době Rakouska, se v
agrární straně dostal do konfliktu se Švehlou již před válkou ve věci zájmů
rolníkůřepařů. Když se v prvé době nové republiky Karel Prášek opět střetl s
Antonínem Švehlou, dovedl jej Švehla, který byl vůdcem agrární strany a
současně ministrem vnitra, velmi rychle odstavit. Švehla obvinil Karla Práska,
že dostal velké peníze od šlechtických kruhů, aby brojil proti pozemkové
reformě. Prášek, Rychtera a druzí t. zv. agrární konservativci byli agrárním tiskem
zároveň ostouzeni i pro svůj hýnvy kladný život v nejdražších pražských
šantánech a pro flámování s aristokraty.
146
Karel Prášek byl pak docela
vyloučen z agrární strany. Avšak když bylo po komedii s pozemkovou reformou a
když v agrární straně začali uplatňovat svůj vliv „zbytkaři a zbohatlí
agrární velmožové, agrární strana se s Karlem Práškem opět smířila a učinila ho
pak předsedou senátu Národního shromáždění Republiky československé.
Antonín Švehla byl zvlášť
nebezpečný tím, že uměl provozovat cynickou demagogii. T. G. Masaryk se jednou
vyjádřil, že byloli v r. 1920 zabráněno vítězství komunistů, stalo se to prý
zásluhou toho, že Švehlovi se podařilo pomocí agitace s pozemkovou reformou v
kritické revoluční době odlákat rolnictvo od dělnictva. S pozemkovou reformou
se prováděla ta nejpustší demagogie, které sloužila i zvlášť založená
organisace malorolníků „Domovina, vedená agrárním poslancem Mašatou.
Agrární strana nastrčila v této organisaci několik chalupníků, aby s jejich
pomocí klamala ve věci pozemkové reformy nejchudší malorolnický lid. 1 z těchto
chalupníků, oklamavších malorolníky, pak vyrostli bohatí agrární velmožové.
O Švehlovi bylo známo, že po
založení nové republiky usiloval o to, aby agrární strana spravovala stále dvě
ministerstva: ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany. Vytvořilo se
na př. zvláštní pouto mezi agrární stranou a četnictvem, a to díky tomu, že
četníkům byly přímo úředně nabízeny nevěsty z agrárních rodin. A spravovat
ministerstvo národní obrany, to mimo jiné znamenalo monopolisovat pro
agrárnické podniky dodávky ovsa, sena, slámy armádě a dodávky jiných vojenských
potřeb.
Agrární strana, mající ve
svých rukou ministerstvo vnitra, se naprosto nerozpakovala používat úředního
aparátu státní správy k službám pro svoji organisační a agitačni činnost. A pod
titulem úředního tajemství dovedla přes aparát státní správy, jejž měla v
rukou, falšovat výsledky voleb a provádět nejdrzejší manipulace s počtem hlasů
i při parlamentních volbách od prvního skrutinia přes druhé skrutinium až k
třetímu skrutiniu. Vydržujíc si celou živnostenskou stranu jako sidecar Čsl.
agrární strany, vyvolávala k životu i různé stranicky a různé samostatné
kandidáty, aby mohla ve volbách jimi podle potřeby a podle situace operovat. Vytvořila
si celý systém korupce, aby ze státního rozpočtu a z druhých rozpočtů a
státních pramenů přisouvala korupční peníze agrárním funkcionářům, počínajíc
těmi nejvyššími a končíc těmi nejnižšími. Agrárníci se korupcemi krmili, až
jednou soc. demokrat Bechyně s povzdechem pronesl výrok: „Ať žerou, ale když
žerou, kdyby aspoň tolik nemlaskali.“
A tomu všemu kraloval Antonín
Švehla, který vždy říkal, že pro agrární stranu je hlavní „regýrovat. Byl
za existence koaliční pětky hlavním maklérem při všech politických machinacích.
Dovedl v koaliční pětce lidi držet az do rána, aby je utahal a vymámil z nich
souhlas k tomu, co chtěl. Svehla byl všeobecně proslulý tím, že používal bez
ostychu hrubě vulgárních výrazu.
147
Jeden pamětník politických
machlů z té doby mně vyprávěl, jak Svehla dovedl vykonávat nátlak na soc. dem.
ministry, když je nutil podporovat a spoludělat nejhorší protidělnickou
politiku čsl. vlády. Dotyčný muž mně vyprávěl že jednou ve vládě se Švehla
obořil na soc. dem. ministry, kteří se rozpakovali a zdráhali schválit nějaký
protidělnický čin vlády, poukazujíce na to, že v očích dělnictva ztratí plně
svoji čest. Švehla prý soc. dem. ministrům řekl: „Když chcete spolu s námi
užívat slasti moci, nesmíte se upejpat a bát se, že ztratíte čest. Když chce
holka s hochem užívat slasti lásky, taky se nesmí upejpat, musí si kurážně
lehnout do postele a nebát se ztratit čest.
Švehla byl stále mazaný
sedlák z Hostivaře a používal své mazanosti i v boji proti komunistickému
hnutí. Vůči komunistům byl jako ministr vnitra a jako předseda vlády vždy
neúprosně tvrdý a cynicky nepřátelský. Jen jednou učinil výjimku. V Praze měl
asi v r. 1924 vystoupit sovětský houslista — virtuos Soermus, původem Lotyš.
Avšak jeho vystoupení pražská policie zakázala. Šli jsme intervenovat k
Švehlovi, aby zákaz policie byl zrušen a aby Soermus mohl vystoupit. Švehla nám
tehdy řekl: „Vy víte, že se s komunisty nemazlím a šlapu jim na paty, kde mohu.
Ale jdeli o vystoupení houslisty, který přijel z Ruska, to je něco jiného. Jen
ať v Praze vystoupí. To by bylo pěkné, aby se takovému houslistovi zakazovalo
vystoupit v naší zemi, jejíž národ tak rád muzicíruje a tak se ve světě muzikou
proslavuje. Děkuju vám, že jste mne na tento zákaz upozornili. Hned nařídím
policii, aby koncert byl povolen.
Když se na podzim r. 1918
ustavovala spojením všech frakcí křesťanskosociálních a katolickonárodních
jednotná Čsl. lidová strana, stal se jejím vůdcem monsignore Jan Šrámek. Stavěl
se v čelo Čsl. lidové strany s autoritou zakladatele křesťanskosociální strany,
která byla na Moravě založena r. Proti katolické církvi
hromadil lid čsl. v sobě hněv po dlouhou dobu. Vždyť si byl vědom, že na
staletém útlaku národa pod jařmem rakouskouherské monarchie měla svůj velký
podíl katolická církev, která vždycky s hlubokou nenávistí proti husitskému
českému národu podporovala habsburské vládce v českých zemích a napomáhala i
násilnému odnárodňování a ponem
148
čování naší vlasti. V 28.
říjnu 1918, v obnovení našeho samostatného státu viděl celý národ odčinění Bílé
hory z r. Hněv proti katolické církvi
vedl k dalším činům. V řadách katolické církve došlo k rozkolu a pod vedením
národně vlasteneckých kněží se ustavila nová Československá církev, strhnuvší
do svých řad téměř milion katolických věřících. Zároveň se sjednotily různé
protestantské církve s českobratrskou církví a vytvořily českobratrskou církev
evangelickou. Samostatnost si přitom uchovala Bratrská jednota, pěstující
náboženskou tradici Jana Amose Komenského. Ve znamení památky Mistra Jana Husi
se útočilo proti katolické církvi tak ostře, že se docela i v katolických
listech vyskytly návrhy, aby se provedla revise kostnického procesu, aby Mistr
Jan Hus byl očištěn od potupy, kterou mu způsobila katolická hierarchie, a aby
byl v Římě prohlášen za svatého jako Jeanne ďArc, kterou katolická církev nejprve
upálila a kterou pak jako francouzskou národní hrdinku prohlásila za svatou.
Papežský Řím se rychle
přizpůsobil rozbití RakouskoUherska a převratu v českých zemích. V Praze byl
ihned odvolán arcibiskup Huyn, maďarský hrabě, který provokoval české věřící
svou německomaďarskočeskou jazykovou smíšeninou a který když chtěl ve
Svatovítském chrámu pronést kázání v českém jazyku, utržil si vždy jen
strašlivou ostudu. Po celé Praze se na př. vypravovalo o příhodě, která se
arcibiskupu hraběti Huynovi stala, když mluvil nad rakví jednoho zemřelého a
řekl, že tu dotyčný leží „na máry, namísto na márách.
V Olomouci dosadil papež na
arcibiskupský stolec velmi rychle populárního kněze Stojana na místo
arcibiskupa kardinála Skrbenského, který se psal „Lev Skrbenský, svobodný pán
ze Hříště. Skrbenský se i věřícím znechutil tím, že ačkoli byl primasem
arcibiskupem v Praze, tedy nejvyšším arcipastýřem v českých zemích, rozhodl se
přejít do Olomouce na uvolněný stolec arcibiskupa, poněvadž olomoucké
arcibiskupství vynášelo více než pražské a pokládalo se za nejbohatší a
nejvýnosnější kněžský úřad v českých zemích. Tato zištnost Skrbenského byla
tehdy komentována v lidovém rčení slovy: „Za olomoucké syrečky prodal pražské
ovečky.
Pro stupeň hněvu proti
katolické církvi v tehdejší době bylo příznačné, že nejen vystupování z církve
nabylo masového charakteru, ale že u funkcionářů politických stran se žádalo,
že musí být napříště bez vyznání. Na př. nár. soc. strana stanovila, že všichni
její poslanci musí být bez vyznání, s výjimkou dra Eduarda Beneše, jemuž bylo
dovoleno zůstat v katolické církvi, aby po
149
eventuelní volbě za
presidenta republiky po smrti T. G. Masaryka mohl počítat s hlasy českých
lidovců i slovenských luďáků.
Síla národního hněvu proti
katolické církvi se udržovala po řadu let první republiky a udržovala se i v
důsledku toho, že papežská stolice dovolovala svým nunciům v Praze drze
provokovat čsl. lid. Na př. nuncius Marmaggi opustil jako diplomatický zástupce
Vatikánu demonstrativně Prahu, aniž by dodržel diplomatické zvyklosti, a učinil
tento provokativní krok proto, že čsl. vláda se zúčastnila Husových oslav.
Svatá stolice v Římě vznášela
v otázce poměru mezi církví a Čsl. republikou provokativní nároky a prosazovala
zpupně uznání a zachování suverenity papeže nad všemi věcmi církve a
katolických kněží jako suverenity vyšší, než je státní suverenita republiky. A
zatím co dr. Eduard Beneš jako ministr zahraničních věcí, který stranicky
příslušel k nár. soc. straně, působil ústupčivě k uzavření „modu vivendi
mezi Římem a republikou, pouštěla nár. soc. strana své agitátory do divoké
protivatikánské kampaně. A Fráňa Zemínová proslula tehdy výrokem, že budeli
Svatá stolice tvrdá, dáme jí šaratici pro změknutí. Hierarchie katolické církve
uplatnila všechnu lest, aby církev prošla bez pohromy bouří národního hněvu,
čekajíc na jeho opadnutí. Biskupové začali pak brzy znovu utužovat i disciplinu
v řadách kněží, potlačujíce zvlášť ostře snahy o zrušení celibátu, kteréžto
snahy byly podporovány tím příkladem, že československá církev pro své kněze
celibát nezavedla a že kněží evangelické církve se mohli vždy ženit. Katoličtí
kněží se musili nadále spokojit jen s farskými kuchařkami,jnelegitimní láskou a
děláním dětí na cizí účet. Pro katolickou církev bylo hlavní to, že vichřice
národního hněvu nepoškodila její materielní postavení a že jí až na malé
výjimky zůstaly v nedotčené velikosti zachovány církevní statky, obrovské
bohatství půdy, lesů a všeho druhého majetku, z něhož aparát církve blahobytně
tyl a z něhož kláštery a podobné instituce bohatě braly bezpracné důchody.
Když se přehnala vichřice
živelného hněvu národa proti katolické církvi, za které Jan Šrámek ani nedutal,
staral se především o to, aby jednak v nové Čsl. lidové straně semkl
příslušníky všech katolických frakcí, které se v ní sloučily, aby lidová strana
navázala spojení i s katolickými organisacemi v mimočeských oblastech.
Organisačně byly pro počátek ponechány dvě samostatné lidové strany v Čechách a
v zemi moravskoslezské. Předsedou lidové strany na Moravě byl Šrámek a
předsedou lidové strany v Čechách se později stal známý Bohumil Stašek.
Jednotné politické vedení lidové strany v obou zemích představoval nejprve
společný poslanecký klub, až v r. 1923 se utvořilo společné předsednictvo Čsl.
lidové strany a společný ústřední výkonný výbor při ponechání zemských
výkonných výborů. V parlamentním klubu Čsl. lidové strany z počátku hospitovali
i členové Slovenského klubu za ludovou slovenskou stranu. Když se slovenská
ludová strana v r. 1921 plně osamostatnila, rozšířila
150
Čsl. lidová strana svou
činnost na Slovensko, kde se stal slovenským předsedou Čsl. lidové strany známý
dr. Martin Mičura. Autonomní součástí Čsl. lidové strany se stala také
katolická politická organisace i v Zakarpatské Ukrajině vedená známým
Vološinem. Šrámek, který byl ztělesněním kněžského chytráctví, vedl Čsl.
lidovou stranu tak, aby s ní proplouval různými úskalími. Opatrně se z počátku
rozhlížel, aby poznal, na koho se ve vývoji republiky orientovat. Orientoval se
na T. G. Masaryka a hlavně pak na Beneše. Beneš se Šrámkem pak smlouval
diplomatický postup v poměru k Vatikánu, v poměru k Svaté stolici.
Rok 1926 můžeme označit za
rok velmi příznačných vnitřních změn v Čsl. národně socialistické straně. V tom
roce byli z nár. soc. strany vyloučeni národně socialističtí poslanci Jiří
Stříbrný a Jindřich Trnobranský. Pak byli zbaveni i poslaneckých mandátů a
vyhozeni z čsl. Národního shromáždění.
Když se to tehdy stalo,
říkali jsme my, komunisté, že dr. Eduard Beneš pokládal v r. 1926 své vlivy v
nár. soc. straně za dost silné k tomu, aby v nár. soc. straně provedl jím
připravované vnitřní změny a aby z národně socialistické strany jako strany
Klofáčovy začal dělat veřejně svoji stranu, Benešovu stranu. Říkali jsme, že Beneš,
T. G. Masaryk a druzí političtí činitelé české buržoasie přišli k přesvědčení,
že nár. soc. strana ve svém starém klofáčovském duchu, pocházejícím z
předválečné doby, nemá v buržoasní Čsl. republice dostatek „raison ďétre
a že je třeba se snažit o její vnitřní proměnu a o její nové určení. A tento
úkol že vzal na sebe Beneš.
Beneš měl mnoho argumentů,
když z nár. soc. strany vytlačoval Jiřího Stříbrného jako typického
představitele starého klofáčovského ducha nár. soc. strany. Beneš dokazoval, k
čemu je v buržoasní Čsl. republice na př. potřebná stará nár. soc. tradice
antimilitaristického boje. Beneš dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl.
republice potřebná stará nár. soc. tradice hlásání slovanského bratrství; k
čemu je tato tradice potřebná, když existuje Sovětský svaz a Čsl. buržoasie
pokládá za svůj úkol pěstovati nepřátelství k Sovětskému svazu včetně ruského
národa a včetně druhých slovanských národů. A Beneš dále dokazoval, k čemu je v
buržoasní Čsl. republice potřebná stará nár. soc. tradice agitačního působení
na t. zv. „malé české lidi, když po boku Čsl. agrární strany byla na př.
zřízena živnostenská strana. A Beneš dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl.
republice potřebná stará tradice nár. soc, pěstující
151
nacionalistické agitační
působení na dělníky, když je tu německá soc. dem. trana a když působení na
české dělníky, nadbíhající a službičkující fabrikantům, si obstarává v
nacionalistickém duchu sama Kramářova strana, nár. dem. strana. A Beneš
dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl. republice potřebná stará nár. soc.
tradice pokusů o získávání dělnictva pro „třídní smír, když je tu Čsl.
soc. dem. strana, reformistická Hamplova strana, která je na to plně zařízena a
které by se měl s výjimkou některých státně zaměstnaneckých odborů vůbec přenechat
monopol reformistického ovlivňování dělnictva.
Takto Beneš argumentoval,
když vyloučením Jiřího Stříbrného v r. 1926 pohřbíval starého předválečného
klofáčovského ducha nár. soc. strany. Ostatně: Jiří Stříbrný stejně jako Václav
Klofáč byli Masarykovi a Benešovi jako realistům vždycky protivní svým
frazérstvím a svým fangličkářstvím. A nebyli jim po chuti i proto, že jejich
činnost v poslední době války před 28. říjnem byla spjata s t.zv. domácím
odbojem a že Jiří Stříbrný byl „mužem 28. října, kdežto Masaryk a Beneš
fedrovali lidi ochotné vychvalovat t. zv. zahraniční odboj. A Jiří Stříbrný byl
realistům předmětem pohrdavého odporu ještě i proto, že i jako ministr
nezřízeně pil, flámoval, hýřil, hrál s agrárníkem Josefem Vraným ferbla v
Obecním domě a choval se tak, že kompromitoval realistickou a civilistickou
morálku t. zv. Masarykovy demokracie. T. G. Masaryk také Stříbrnému vytýkal, že
mu nestačilo na zařízení lepšího života těch 360.000 Kč, které mu Masaryk dal
brzy po převratu, aby nemusil krást. Masaryk Stříbrnému vytýkal, že se nemyl
tím mýdlem, co dostal od něho, od Masaryka, aby měl před veřejností „čisté
ruce, a že se pošpinil spoustou korupčních skandálů, jež ze Stříbrného
udělaly mnohonásobného milionáře. Benešovi se v r. 1926 podařilo dost snadno
docílit na sjezdu nár. soc. strany toho, aby byl Jiří Stříbrný z nár. soc.
strany vyloučen, i když ho nár. soc. strana po léta vynášela nejprve jako vězně
thalerhofského internačního tábora, pak „muže 28. října, pak člena
koaliční pětky atd. A pokud by se byli chtěli Klofáč, Zemínová, Tučný, Špatný,
Slavíček a pod., pokud by se byli chtěli bránit pohřbení starého klofáčovského
ducha nár. soc. strany, Beneš znal prostředky, jak je učinit povolnými.
Když byl v pozdějších letech
dosazen v čsl. Národním shromáždění vyšetřovací výbor, který měl proti Jiřímu
Stříbrnému, již jako poslanci Národní ligy, shromáždit usvědčující materiál,
pokud šlo o jeho korupční hříchy, volil Jiří Stříbrný k obraně svoji taktiku.
Usvědčoval totiž nár. soc. předáky včetně Fráni Zemínové, jaké různé odměny
dostávali za to, aby v r. 1926 souhlasili s přeměnou Klofáčovy nár. soc. strany
v Benešovu nár. soc. stranu. A nár. soc. předáci byli Jiřím Stříbrným tak
terorisováni ve zmíněném vyšetřovacím v boru, že se pak již neodvážili obvinění
proti Jiřímu Stříbrnému vznášet. A jed nými skutečnými obžalobci korupční
činnosti Jiřího Stříbrného byli nakom jen komunističtí členové vyšetřovacího
výboru. A jejich pádnou obžalobu
152
uzavíral komunistický
poslanec soudruh Josef Štětka tehdy tímto apelem na Jiřího Stříbrného: „Jirko,
nezapírej a přiznej se, že bys ukrad celou státní pokladnu, kdyby nebyla
přikovaná. Máme v rukou pamětní zápis, který psal Jiří Stříbrný před
svojí smrtí. Napsal toho mnoho o Masarykovi, Benešovi a druhých činitelích. A
Jiří Stříbrný napsal toho mnoho také o tom, jakými zbraněmi šel proti němu
Beneš. Napsal, že nejvíce ho mrzelo, že Beneš dal o Stříbrném rozšířit, že je
syfilitik. Stříbrný napsal, že se mohl proti této nepravdě těžko hájit, že
nemohl chodit po Václaváku a ukazovat lidem, že není syfilitik.
V r. 1926 vyvstala otázka, co
chtěl Beneš udělat z nár. soc. strany jako své strany. Bylo nesporné, že cílem
uplatňování všech vlivů Benešových v nár. soc. straně bylo: učinit z bývalé
Klofáčovy strany, učinit z nár. soc. strany levě měšťáckou stranu po příkladu
francouzské radikálně socialistické strany. Beneš také od r. 1926 vtahoval do
nár. soc. strany nejrůznější t. zv. levě měšťácké živly a snažil se jimi
obsazovat vůdčí a vlivná místa v nár. soc. straně, místa nár. soc. poslanců,
sekretářů, politických redaktorů atd. Beneš v nár. soc. straně zjednal vliv
především legionářským činitelům, pak do nár. soc. strany natahal všechny možné
realisty, k nimž patřil nejen dr. Karel Moudrý, ale i dr. Petr Zenkl; pak tam
přivedl i různé své lidi z diplomacie, jako byl na př. Jan Šeba, pak lidi t.
zv. demokratického středu na čele s drem Hubertem Ripkou, když předtím do nár.
soc. strany získal s celým doprovodem dr. Jaroslava Stránského a přitáhl tam i
různé kulturní činitele atd.
A v tomto změněném vnitřním
složení se z bývalé Klofáčovy nár. soc. strany stala Benešova nár. soc. strana.
V této podobě byla nár. soc. strana jako Benešova strana politickou oporou
Hradu v první republice. V této podobě nár. soc. strana sehrála svoji úlohu při
kapitulaci Benešově v září r. 1938. V této podobě pomáhala nár. soc. strana
Benešovi v zahraniční čsl. vládě v Londýně. V této podobě se nár. soc. strana
stala již od r. 1946 v čele s Petrem Zenklem vedoucí silou předúnorové reakce.
V této podobě nár. soc. strana na příkaz Benešův organisovala únorový reakční
puč r. 1948. V této podobě nár. soc. strana byla v únoru 1948 spolu s Benešem
drtivě poražena. V této podobě se nár. soc. strana již průběhem únorových dní
r. 1948 rozložila na měšťácké reakční pučistické živly a na čestné, vlastenecky
uvědomělé živly. A v této podobě nár. soc. strana končila tak, že benešovské
reakčně měšťácké živly utekly po únoru 1948 do západní emigrace a že z
čestných, vlastenecky uvědomělých živlů bývalé nár. soc. strany se ustavila
Čsl. strana socialistická jako věrná složka naší Národní fronty.
153
O soc. dem. pravicových
vůdcích možno říci, že po prosinci roku Nutno uvést, že část lidí,
kteří šli s levicovou soc. dem. stranou po jejím vítězném sjezdu v září r. Tak se zachovali záludní soc.
dem. předáci také na př. na Plzeňsku a na Ostravsku, kde se ve dnech
prosincových revolučních událostí tvářili na oko tak, jako by se klonili ke
komunistům, ale pak projevili své skrývané smýšlení a zajišťovali soc. dem.
organisace pro pravicovou soc. dem. stranu. Demagogicky manévroval takto
zvláště Prokeš v Moravské Ostravě, který tu pak budoval silnou posici soc. dem.
straně.
Pravicoví soc. dem. vůdcové
využívali také aparátu nemocenských pokladen k tomu, aby zakládali soc. dem.
organisace v místech, kde dělníci přešli hromadně ke KSČ. Podobně se opírali o
úřednické organisace v ministerstvech, jejichž řízení měli sociální demokraté v
rukou. Významnou podporu poskytl sociálně demokratické straně dr. Evžen Stern,
který byl ředitelem Ústřední sociální pojišťovny, zatím co Johanis vedle vlivu
na nemocenské pokladny využíval pro sociální demokracii svého vlivu i na různé
sociálně léčebné ústavy.
Avšak hlavní základnou pro
regeneraci masové síly soc. dem. strany se staly reformistické odbory. Soc.
dem. posice dovedl uchovat v nejvýznačnějším odborovém svazu, ve Svazu
kovodělníků — Antonín Hampl. Jako předseda Svazu kovodělníků se pak Antonín
Hampl stal také předsedou Čsl. soc.dem. strany. Hampl, který jako dělník
pracoval v Hradci Králové v tamní Škodovce, se staral společně s Chalupou o to,
aby na Královéhradecku soc. dem. strana zakotvila natrvalo. Soc. dem. posice
usilovně hájil také Karel Brožík ve Svazu horníků. Pro soc. dem. stranu bylo
však hlavní výhrou to, že Rudolf Tayerle si uchoval i v revolučních chvílích
svoji funkci v čele Čsl. odborového sdružení
154
a že po vítězství sociálních
demokratů na Všeodborovém sjezdu v 1 d r. 1922 mohl uvést v chod celý odborový
aparát, aby napomáhal obnové masového vlivu soc. dem. strany. A velkou pomocí
pro soc. dem. stranu byl obratný tah, jejž provedli Vilém Brodecký se Svazem
železničářů a Robert Klein se Svazem soukromých zaměstnanců. Oba dva silné
odborové svazy si na platformě dva a půlté internacionály záludně počkaly, aby
po opadnutí revoluční vlny přešly zpět ke II. internacionále a dělaly pak
mocnou oporu sociální demokracii.
Tak postupovali soc. dem.
pravicoví vůdcové v odborech. Současně rozvinuli všechno úsilí, aby k sociální
demokracii přitáhli i různé masové organisace, na př. Svaz válečných
poškozenců, jehož vedení dostal do rukou Neumeister, pozdější soc. dem.
poslanec. Pokud jde o družstevní hnutí, budovali si svou základnu ze
Západočeského konsumního družstva v Plzni. Velmi silným nástrojem soc. dem.
vlivu byla pražská Velkonákupna ovládaná Veselým a Lustigem. Vojta Beneš, bratr
Eduarda Beneše, záměrně a demagogicky opět pracoval pro získání učitelských
organisací pod vliv sociální demokracie.
Sociálně demokratická strana
využívala všech prostředků protekce, korupce, kupování lidí, lákání lidí na
sinekury aprebendy a pod., aby zvětšovala své posice. Opírala se nejen o svůj
vliv ve vládě a ve státní správě, ale také o získaný vliv ve správách měst a
obcí. A zvláště na pražské radnici tací soc. dem. machři, jako byl Ferdinand
Kellner, dovedli všemi nekalými způsoby napomáhat rozšiřování soc. dem. posic.
Radnici v Plzni a radnici v Moravské Ostravě ovládali soc. dem. pravicoví
autokraté plně. Účinný prostředek ovlivňování lidí nalezla pak soc. dem. strana
i v družstevní výstavbě bytů.
Regeneraci svého masového
vlivu spojovala soc. dem. strana s tím, že kapitalismus, ohrožený v poválečných
letech revolučními otřesy, přecházel kolem r. 1924 do období své částečné
stabilisace. Soc. dem. strana obnovování svého masového vlivu zakládala na
známé zásadě, že „majíli se prasata dobře, mají se i krysy dobře.
A tak soc. dem. strana
získala při parlamentních volbách v r. 1925 jiz 30 mandátů, aby tento počet později
ještě zvyšovala. Při ovlivňování dělnictva se soc. dem. strana zaměřovala na
kvalifikované dělníky, usilujíc o to, aby protěžováním kvalifikovaných dělníků
a protěžováním odborově orgamsoyaných vnášela do dělnického hnutí rozbiječská
dělítka. Soc. dem. strana se vsak stále více zaměřovala na sociální vrstvy
maloměšťácké, aby v nich měla oporu ve své protidělnické politice, ve svých
službách pro kapitalismus a ve své štvave činnosti proti komunistickému hnutí.
V obnovené síle soc. derm strany vyvstala naší straně a revolučnímu dělnickému
hnutí urputná sokyne.
Antonín Hampl jako předseda Čsl.
soc. dem. strany se vyznačovalI tun, že uměl demagogicky operovat svým
dělnickým původem, totiž, ze byl kovo
155
dělníkem. Když to bylo
potřeba, uměl mluvit po „dělnicku, aby vzbudil dojem, že to myslí s
dělníky dobře jako „jeden z nich, ačkoli je klamal. Vzpomínám si, jak v
r. 1920 dělníky, žádající socialisaci průmyslu, podváděl Hampl takovým pustým
klamem, že je strašil, „kolik koleček je v organismu průmyslové výroby,
že by se prý dělníkům z toho množství koleček zatočila hlava a že proto prý
bude lepší „donutit kapitalisty, aby dali průmyslovou výrobu po válce
dohromady a „povinně ji vedli.
Obvyklým způsobem Hamplovy
demagogie bylo, že působil na kvalifikované dělníky, aby nedali na
„komunistické neodpovědné štváče, vyzývající ke stávce, a aby
„Franta nebo „Pepík počítal, že „máma čeká v sobotu na výplatu, aby
mohla dětem koupit buřty. Jinak Hampl v parlamentě se před buržoasním
panstvem snažil mluvit strojeně, učeně a rád používal latinských výrazů i pro
běžné známé pojmy, které měly dobré české termíny. Zažil jsem jednou v
parlamentě okamžik, kdy Hampl neslýchané urazil soudruha Gottwalda. Zastavil se
s námi v parlamentním ochozu a řekl: „Co pořád máte, vy komunističtí
intelektuálové, s tím vaším Gottwaldem? Vždyť je to neohrabaný dělník.
Odpověděli jsme mu s rozhořčením: „Především, pane poslance, co jste byl vy?
Byl jste dělníkem, stejně jako dělníky byli vaši soudruzi Stivín, Tayerle, Bechyně,
Pik, Dundr nebo Tučný, Stříbrný a pod. Rozdíl je však v tom, že soudruh
Gottwald jako dělník zůstal věren zájmům dělnictva, zatím co vy jste dělnictvo
zradili. A dnes se učíte jako lokajové chodit po parketách buržoasních salonů.
A co se týče nás, komunistických intelektuálů, můžeme vám, pane poslance, říci,
že ačkoli máme t. zv. vysokoškolské vzdělání, převyšuje nás soudruh Gottwald o
několik hlav svými vlohami a svými schopnostmi jako dělnický vůdce a my jsme
šťastni, že můžeme po boku soudruha Gottwalda pracovat.
Hampl byl demagogem bez
skrupulí. Byl v chování hrubý a neomalený. Za demokratičnost pokládal
vulgárnost. Bratříčkoval se hlavně s agrárními předáky. Velmi důvěrně se choval
k Beranovi. Lichotky buržoasie na něho působily tak, že neměl špetky svědomí
při poškozování zájmů dělnictva a pracujícího lidu. V politickém vývoji první
republiky byly někdy kritické momenty, vyžadující bojovnou pohotovost a bojovné
zásahy naší strany. Reakční živly se na př. pokusily o provokace většího
rozsahu po atentátu na ministra financí dr. Aloise Rašína v r. 1923. Měšťácký
tisk a tisk všech koaličních stran se snažil
156
učinit z pachatele atentátu
Aloise Šoupala z Německého Brodu — komunistu, ačkoli vpravdě neměl s naší
komunistickou stranou nic společného a byl anarchistickým fanatikem.
A naše strana vždy s veškerou
jasností hlásala, že jakékoliv akty individuelního teroru zásadně odmítá a
odsuzuje. Dovolávala se přitom slov Karla Marxe, jenž akty individuelního
terorismu odmítal v boji proti bakuninskému anarchismu. A dovolávala se slov
Vladimíra Iljiče Lenina, jenž ukázal neúčinnost a nevhodnost aktů
individuelního teroru při kritice metod národovolců.
Když se tehdy v r. 1923 konal
pohřeb ministra financí dra Aloise Rašína, jehož průvod vyšel ze Žitné ulice,
byla naše strana nucena mobilisovat v Praze revoluční dělníky k ochraně sídla
ústředí strany, jež tehdy bylo „U Bubeníčků v Praze II, v Myslíkově
ulici. Reakční bojůvky se chystaly ústředí strany přepadnout, spoléhajíce na
to, že k tomu strhnou zástupy lidí, shromáždivší se na ulicích při Rašínově
pohřbu. Mobilisace revolučních dělníků však provokační záměry reakčních živlů
překazila.
Kritický moment nadešel v r.
1926. V tomto roce se konal všesokolský slet. A bylo známo, že Radola Gajda, s
nímž se spřahoval Stříbrný, se chystá se svými fašistickými úderníky k tomu,
aby všesokolského sletu zneužil a pokusil se Sokolstvo strhnout k pochodu na
Prahu po příkladu Mussoliniho pochodu na Řím. Gajdovy touhy po násilném
uchopení moci vyvolaly však pobouření v nejširších masách našeho lidu. A
živelný odpor proti nim postavil po bok naší strany naprostou většinu
Sokolstva, legionářů a druhých demokratických a pokrokových sil.
Tehdy přišla na přetřes v
široké veřejnosti celá ostudná aféra s Radolou Gajdou. Bylo již řečeno, že když
se Radola Gajda vracel ze Sibiře, vracel se jako zbankrotovaný Kolčakův vrchní
velitel, jako vojenský dobrodruh poražený spolu s ruskou kontrarevolucí a
imperialistickými interventy. A vracel se jako civilista bez jakýchkoliv
vyšších vojenských hodností, poněvadž v čsl. legiích v Rusku to Radola Gajda
dotáhl jen na kapitána a generálem ho udělal Kolčak, když mu svěřil na Sibiři
velení nad svými kontrarevolučními bandami. Radola Gajda také delší dobu po
svém návratu nemohl doma zabrat a byl fakticky jen nulou, vojensky i politicky.
Avšak pak v něm nalezli
zalíbení agrární zpátečníci. A poněvadž měli v rukou ministerstvo národní
obrany, postaral se agrární ministr národní obrany František Udržal o to, že
byla Gajdovi přiznána hodnost čsl. generála. Gajda byl pak vyslán na Vysokou
válečnou akademii do Paříže a když se z ní vrátil, dělal závratnou kariéru. Byl
jmenován na určitou dobu vojenským velitelem v Košicích a pak byl hned jmenován
šéfem generálního štábu celé čsl. armády. Radola Gajda zasel do čsl. armády
prvky fašismu. A podle přání agrární
157
strany vytvořil typ
měšťáckých oficírů čsl. armády, oficírů „frajerů, oficírů nafoukanců, oficírů
surovců vůči vojákům. František Udržal jako ministr národní obrany tyto snahy
patronisoval. V militaristickém ukázňování čsl. vojáků byl tehdy zaveden
brutální režim. Vojáci byli zbaveni všech politických práv, byli zbaveni
volebního práva a byli zbaveni všech možností účastnit se politického a
kulturního života. Tento stav v čsl. armádě za řízení ministerstva národní
obrany Františkem Udržalem vystihl velmi trefně náš zasloužilý poslanec soudruh
Josef Štětka, když při projednávání kulturně osvětové kapitoly rozpočtu
ministerstva národní obrany v rozpočtovém výboru Národního shromáždění řekl do
očí Františku Udržalovi, že „pan ministr si představuje duchovní život čsl.
vojáka tak, že má voják jen žrát komisárek a pouštět zlé duchy.
Avšak, abych pokračoval v
líčení případu Radoly Gajdy, chci uvést, že ho reakce jako nadějného dobrodruha
pustila z armády do politiky, aby založil svou „Národní obec fašistickou
a pokusil se o štěstí svojí fašistickou demagogií. Generálním sekretářem
„Národní obce fašistické se stal Jan Scheinost, syn sirkařského krále ze
Sušic. Jan Scheinost, který od studia na universitě a od filosofování o
astrálním světě několikráte měnil své politické přesvědčení, se posléze stal
Gajdovým pobočníkem ve fašistickém hnutí, aby se později stal katolickým borcem
a šéfredaktorem „Lidových listů.
Radola Gajda při provozování
fašistické demagogie spoléhal na to, že bude lidem imponovat jako bývalý
generál a jako bývalý kontrarevoluční hrdlořez na Sibiři. Na př. když za
„Národní obec fašistickou při parlamentních volbách určoval jejího
zástupce do ústřední volební komise, posílal tam vždy svoji ženu, neteř
admirála Kolčaka, která si jako členka ústřední volební komise dala vždy svoje
jméno chlubně tisknout jako „Kateřina GajdováKolčaková.
Při parlamentních volbách r.
1929 se Radola Gajda spolu s Jiřím Stříbrným a Karlem Perglerem dostal do poslanecké
sněmovny. Tehdy jsme měli možnost poznat Gajdu zblízka a přesvědčit se, že
metodou jeho politické činnosti byla ta nejprimitivnější reakční demagogie,
vypočítaná vskutku jen na totální lidskou naivnost. Gajda si byl také vědom
toho, že pozornost může vzbuzovat jen svým nezvykle tupým obličejem a vojáčky
primitivní, až idiotskou mluvou. Gajda agitoval pro fašismus tak, že jezdil do
nejzapadlejších vsí zemědělského venkova. Přitom s sebou na nákladních autech
vozil své fašistické pohůnky. Bylo jich tolik, že Gajda majorisoval pomocí
tohoto násilnického doprovodu každou schůzi v malých vesnicích. Fašističtí
pohůnci dělali Gajdovi klaku na schůzích, při čemž to měl Gajda tak
zrežírováno, že když ve své řeči apostrofoval národ a tázal se, zda národ s jeho
míněním nebo návrhem souhlasí, odpovídal mu hromově „kočující národ,
fašističtí rváči, vození na nákladních autech z vesnice do vesnice. Aby
pobouřil rolníky jako poplatníky proti
158
demokracii, dělal to Gajda
tak, že vypočítával, co se spotřebuje na oficielních recepcích, že se
spotřebují „dva metráky zmrzliny, dva „hektolitry černého kafe a
pod. Přirozeně, že i někteří chudí rolníci, těžko platící daně, se dali Gajdou
obalamutit a dali mu svůj hlas. Bylo zásluhou síly našeho dělnického hnutí a
zásluhou rozumu a inteligence našeho lidu, že s fašismem u nás nepochodil ani
Radola Gajda, ani Karel Pergler a ani Jiří Stříbrný, ačkoli velkoburžoasie
dávala fašistickým dobrodruhům na jejich činnost velké prostředky. A dovedla
jim dělat reklamu, jako na př. Karel Kramář svým známým výrokem „Zaplať pánbůh
za fašismus.
Chci se však ještě vrátit k
všesokolskému sletu v r. 1926, kdy se fašisté pokoušeli sletu zneužíti k pokusu
o napodobování mussolinského pochodu k moci. Tehdy po r. 1926 se začalo
zostřovat tříbení názorů v řadách Sokolstva, při čemž antifašistické,
demokratické a pokrokové živly zintensivňovaly mezi Sokolstvem svůj vliv, což
se projevilo i za sletu v r. 1932. Již tehdy jsme si všímali pokrokové činnosti
takových lidí, jako byl Josef Truhlář, který vyšel z generace revoluční
„Omladiny devadesátých let minulého století a zůstal věren jejím
tradicím. Dával tomu výraz i duchem svých článků v „Sokolském věstníku,
které jsme četli a někdy v „Tvorbě i citovali, a duchem svých přednášek,
které Josef Truhlář konal jako vzdělávací činovník ve vedení „Čsl. obce
sokolské. Nebyla to tedy náhoda, že bratr Josef Truhlář sehrál po r. 1948
významnou úlohu při sjednocování naší tělovýchovy a že až do své smrti v 82
letech byl oddán věci lidové demokracie a socialismu.
Nutno poznamenat, že
fašistické hnutí, o které se pokoušel Radola Gajda a pak spolu s ním Jiří
Stříbrný, Karel Pergler a posléze F. X. Hodáč, když nahradil v čele národně
demokratické strany Kramáře, že toto fašistické hnutí mělo charakter nacionálního
fašismu, operujícího protiněmeckými štvanicemi. Bylo to v době, kdy se německý
nacismus teprve k své pozdější agresi připravoval. Nacionálně fašistická
agitace působila nejvíce na studentstvo vysokých škol. Jsou v paměti
demonstrace pražského vysokoškolského studentstva, organisované fašisty v roce,
kdy byl rektorem pražské university prof. Domin, nár. dem. profesor.
Demonstrace byly organisovány ve znamení nacionálního protiněmeckého požadavku,
aby české universitě Karlově byly vráceny insignie, historické odznaky
university a jejích hodnostářů, které nebyly předány
159
české universitě, když byla v
r. 1882 obnovena. Insignie zůstaly u německé university v Praze, která se i po
r. 1882 pokládala za jedinou pokračovatelku pražské Karlovy university, ačkoli
pražská universita, založená r. 1348 Karlem IV., byla původně určena pro
vzdělávání studentů čtyř národů střední Evropy, ale v r. 1409 král Václav IV. z
podnětu Mistra Jana Husi historickým Kutnohorským dekretem zajistil většinu
českých hlasů v universitní samosprávě. Později, po Bílé hoře, r. 1620, byla
pražská universita násilně poněmčována a připojením Klementina jako jesuitského
vysokého učení byla v době protireformace pod názvem KarloFerdinandovy
university přeměňována v baštu německorakouského katolického panství v českých zemích.
Všechny tyto historické okolnosti dovedli čeští fašisté využít k vybičování
protiněmeckých nacionálních vášní.
Byly tehdy dny, kdy
vysokoškolští studenti pod vedením fašistů udržovali v Praze teror, jenž byl
často obrácen proti nám, komunistům. V obraně i v útoku jsme se musili mnohdy
vrhat přímo do tlamy rozběsněné fašistické bestie. Na Střeleckém ostrově a na
Slovanském ostrově se po štvavých vystoupeních Stříbrného, Perglera, Hodáče
odehrávaly krvavé srážky se zfašisovanými vysokoškoláky, kteří, když měli
převahu, zuřivě a surově bili a týrali spolu s policií naše dělníky a naši
mládež. Tehdy byli fašisty zraněni a ztýráni na schůzích Václav Sinkule,
Bohuslav Laštovička a j. Později si Národní liga Stříbrného najímala zvláštní
řemeslné rváče, kteří měli její schůze zajišťovat proti komunistům. Při
pořádání schůze mládeže Národní ligy, která se konala za předsednictví, později
za protektorátu pověstného stříbrňáckého redaktora Karla Wernera, byl v malém
sále Slovanského ostrova po zhasnutí světla v temnotě surově zabit fašisty
student Zahradníček.
S českým nacionálním
fašismem, který takovýmto nacionalistickým protiněmeckým zfanatisováním
vysokoškolských studentů kdysi terorisoval pražské dělnictvo a pražský lid, to dopadlo
pak tak, že jeho předáci Radola Gajda a Jiří Stříbrný se později spřáhli s
Henleinem a dali se do služeb nacistických tyranů naší země. Zatím co mnozí
vysokoškolští studenti, kteří kdysi byli svedeni nacionálně fašistickou agitací
Gajdy, Stříbrného, Hodáče, byli v r. 1939 mezi mučednickými oběťmi 17.
listopadu.
160
VII
ÚLOHA „HRADU“
BENEŠ JAKO PRESIDENT REPUBLIKY
NAD RAKVÍ T. G. MASARYKA
O FERDINANDU PEROUTKOVI
REAKČNÍ SEPARATISMUS NA SLOVENSKU
VÝVOJ POMĚRŮ V POLITICKÉM TÁBOŘE NĚMECKÉ BURŽOASIE
Při o všesokolském slete v r.
1926 se vypravovalo, že Jaroslav Preiss, T. G. Masaryk a dr. Eduard Beneš se
tehdy domluvili o tom, jak čelit síle I komunistického dělnického hnutí, aniž
by nějakými improvisovanými akcemi fašistů byla komunistům dávána možnost k
širokému ovlivňování antifašistických, demokratických a pokrokových sil. Tehdy
se utužila spojitost mezi kruhy finančního kapitálu a politickou kamarilou t.
zv. „Hradu. Tato spojitost se v následujících letech stále více
prohlubovala.
Lze říci, že díky úloze,
kterou politické kamarile „Hradu připisovala finančně kapitalistická
oligarchie, se „Hrad asi tak kolem let O které vlivné složky, o
které politické a ideologické buržoasní frakce a o které organisace a instituce
opíral „Hrad svoji mocenskou úlohu? Byla to především Čsl. obec
legionářská a všechny složky a instituce, mající spojitost s t. zv. zahraničním
odbojem. „Hrad se staral, aby mu oddaně sloužil denní list Čsl. obce
legionářské „Národní osvobození, včetně vydavatelství „Činu . Jako
velkovýrobnu legendárních výmyslů o t. zv. zahraničním odboji a ot. zv.
osvoboditelské činnosti Masarykově a Benešově si „Hrad zařídil vojenskohistorický
ústav při „Památníku národního odboje na Žižkově pod vrchem Vítkovem.
Vedoucím tohoto ústavu byl známý dr. Jaroslav Werstadt, který
161
v zájmu popularisace
Masarykovy a Benešovy osobnosti po celý svůj život falšoval historii a převracel
dějinnou pravdu. Významnou a hlavní politickostranickou oporou mocenské úlohy
„Hradu byla strana národně socialistická, kterou po r. 1926 ovládl Beneš
a učinil si z ní svoji stranu. Nár. soc. strana se „Hradu hodila
politicky ke všemu. Aby dr. Beneš mohl národně socialistickou stranou plně
operovat, postaral se o to, že generálním sekretářem nár. soc. strany byl
ustanoven bývalý čsl. velvyslanec v Bělehradě a v Bukurešti Jan Šeba, který
jako legionář patřil k t. zv. italským legionářům..Po Šebovi a v době před
Mnichovem se stal generálním sekretářem národně socialistické strany prof. dr.
Karel Moudrý, poslanec za plzeňskou volební župu, starý masarykovský realista.
Tím, že se národním socialistou stal dr. Jaroslav Stránský, tím byl v rukou
„Hradu jak národně socialistický tisk a „Národní osvobození, tak i „Lidové
noviny. A své zvláštní určení přitom měl Šaldův „Melantrich, který
byl před první světovou válkou přímo podnikem Klofáčovy strany, avšak který byl
pod vedením pověstného tiskového plantážníka Jaroslava Šaldy přeměněn pak v
komerční kapitalistický velkopodnik tiskárenský a vydavatelský.
Politicky „Melantrich
sloužil nár. soc. straně a „Hradu. V jejich duchu měl možnost ovlivňovat
široké masy čtenářů nejrůznějších časopisů, jež Šalda vydával. Byly to pověstné
bulvární časopisy „Pražský ilustrovaný zpravodaj, „Hvězda,
„Ahoj atd. Z „Večerníku Českého slova učinil Šalda také bulvární a
rozsáhle rozšířený list. „Melantrich se rozmachem svého podnikání stal
místem, odkud vycházelo politické a ideové demoralisovám lidí v širokém
měřítku. Byla to velkovýroba maloměšťáckého ohlupování, maloměšťácké
sentimentality, t. zv. apolitického „hecu, sensací a pikanterií,
sexuálního vydraždováni a morálního kažení mládeže a pod.
T. G. Masarykovi a Benešovi,
realistickým puritánům, se však nepříčila tato činnost Šaldova
„Melantrichu, když sloužila ovlivňování lidí v jejich politickém duchu a
když sloužila boji proti čistým a ryzím ideám komunistického hnutí. Masarykovi
a Benešovi se hodilo i to, že Šaldův „Melantrich pod titulem komerčních
zájmů sahal také ke korupci, ke kupování lidí ochotných zradit pro peníze a pro
hamižnou existenci komunistické hnutí. Je známo, kolik zrádců, cdpadlíků a
přeběhlíků z řad komunistického hnutí stáhl Šaldův „Melantrich do své
džungle. Kolikráte jsme zažívali takové trapné případy, že večer jsme ještě
mluvili s někým, který se jevil jako oddaný komunista, a na druhý den se k naší
hrůze dovídáme, že dotyčný přeběhl do „Melantrichu. Jakou hlubokou bolest
jsme na př. prožívali, když jsme se dozvěděli, že náš starý kamarád, kterého
jsme měli vždy tak rádi, vynikající karikaturista Franta Bidlo, začal kreslit
pro „Melantrich. A bylo patrno ihned, že Franta Bidlo tím ztratil svoji
uměleckou sílu. Vždyť nám dělal pro „Rudý večerník a pro
„Halónoviny tak skvělé karikatury na agrárníky, pány „paďoury a
vládně
162
socialistické mameluky. Co ho
mohlo inspirovat ve službách „Melantrichu? Co mu mělo dát látku ke
karikaturám, když měl sloužit „Hradu, pokryteckým měšťácftým levičákům a
protidčlnickému koaličnímu režimu?a případu Franty Bidla předcházel již případ
Karla Vaňka, který psal po léta do našeho „Rudého večerníku satirické a
humoristické „Střepiny a který také přeběhl do „Melantrichu. A to
nemluvím o případu Vladimíra Bořina, který byl nejprve redaktorem našeho
„Rudého severu a pak psal do „Rudého večerníku a do
„Halónovin satirické kursivky, aby pak zradil komunistické hnutí a jako
někdejší francouzský „cizinecký legionář hrál úlohu politického
dobrodruha který v emigraci skončil jako hlavní spolupracovník Lva Prchaly.
Nechci uvádět známé případy
přeběhnutí do „Melantrichu, jako byl případ Josefa Třešňáka, zakrytého
trockisty, který dnes ještě pracoval v redakci „Rudého práva a druhého
dne byl již v redakci „Českého slova, když si tam existenci smluvil tajně
s Šaldou. A předtím totéž učinil někdejší redaktor „Rudého práva Josef
Kozák.
Šalda, vládce
„Melantrichu, měl při tomto svém politickém kuplířství jako hlavního
pomocníka známého Heřmana Taussiga, který byl kdysi na Slovensku komunistickým
poslancem a který v této své funkci slul vnějším radikálním vystupováním, aby
nás pak nečekaně opustil a nalezl výnosné místo politického agenta v Šaldově
„Melantrichu. Heřman Taussig, intimní přítel Michala Mareše, Břetislava
Hůly, Závise Kalandry, Josefa Třešňáka atd., se specialisoval na získávání
trockistů pro protikomunistickou a protisovětskou tiskovou agendu
„Melantrichu. Mezi literáty, umělci a novináři bohémy chodil Heřman
Taussig jako stará vábnička a stále opakoval heslo, které razil jeden
komunistický přeběhlík do „Melantrichu a které znělo: „Všichni tam
musíme. Což mělo znamenat, že literáty, umělce a novináře, trpící
nedostatkem peněz a mnohdy i nouzí, nečeká nic jiného, než aby se fatalisticky
dali svést peněžními nabídkami „Melantrichu.
Šaldův „Melantrich však
dělal i jinou práci, vypadající navenek jako čistá práce a docela jako
šlechetná práce, jako mecenášsHá práce pro českou kulturu a pro české národní
písemnictví. Šalda stanovil v „Melantrichu pro vydávání slovesných a také
uměleckovýtvarných děl velmi dobré honoráře, každopádně vyšší, než jaké mohla
nabídnout jiná vydavatelství a jiná knižní nakladatelství. A přirozeně, že ve
výši literárních honorářů bylo nejméně konkurence schopné naše komunistické
knižní nakladatelství Karla Boreckého, které mělo málo prostředků a musilo při
vydávání cenných knih počítat na velkodušnost autorů nebo na jejich
komunistické stranické přesvědčení.
Šaldovu „Melantrichu se
podařilo, že v jeho nakladatelství byla vydávána nejvýznamnější původní díla
vynikajících českých spisovatelů a básníku. A také umělci byli
„Melantrichem dobře honorováni při výtvarné úpravě vydávaných jím knih a
při vydávání uměleckých výtvarných, obrazových a
163
grafických publikací, což
bylo také jedním ze zdrojů velkých obchodních příjmů „Melantrichu.
Ze všeho, co tu bylo vylíčeno
ve spojení s Šaldovým „Melantrichem, je patrno, jak těžce musila naše
strana bojovat, když nepřátelé měli k disposici tak bohatě a tak rozsáhle
vybavené instituce, jež byly určeny k ovlivňování širokých vrstev obyvatelstva.
Šaldův „Melantrich byl velkopodnikem takových rozměrů, že se s ním těžko
mohl měřit tiskárenský a vydavatelský podnik soc. dem. strany nebo lidové
strany. A těžko se s ním mohl měřit i tiskárenský a vydavatelský podnik Čsl.
agrární strany, přesto, že agrární strana vrážela stále větší peníze i do svého
knižního nakladatelství, používajíc pomoci spisovatelů — ruralistů a přesto, že
ze svého podniku, zvaného „Novina, se snažila udělat také velkoplantážnický
podnik. A tento Šaldův „Melantrich v jeho velkopodnikové kapitalistické
podobě měla ke svým službám národně socialistická strana jako strana Benešova a
měl jej plně ke svým službám „Hrad, aspirující na svoji vlivnou
politickomocenskou úlohu v první republice.
„Hrad měl své politické
frakce a prostředníky svého vlivu ještě na jiných místech. O Čsl. lidové
straně, straně monsignora Šrámka, jsme již řekli, že patřila k oporám
„Hradu již také proto, že dr. Beneš jako ministr zahraničních věcí měl v
rukou diplomatický poměr k Vatikánu a že se monsignore Šrámek přesvědčil, že
Masaryk a Beneš jsou vzdáleni jakéhokoliv úmyslu dělat při svých státních
funkcích nějaké koncese tradičnímu husitskému a proti papeženeckému smýšlení
českého národa. Za těsné politické spolupráce mezi Masarykem, Benešem a Šrámkem
nepřicházely na přetřes rekriminace vztahující se na př. ke kostnickému koncilu
r. 1415. Neboť by se ukázalo, že zájem na politické spolupráci se Šrámkem a s
čsl. lidovou katolickou stranou přivedl Masaryka a Beneše na stranu papeže a na
stranu císaře Zikmunda v procesu s Mistrem Janem Husem před kostnickým koncilem
r. 1415.
Pokud jde o Čsl. stranu soc.
demokratickou, mohl „Hrad z politických soc. dem. osobností počítat za
svého oddaného služebníka především ministra inž. Jaromíra Nečase, pak
přirozeně některé soc. dem. legionáře poslance a přirozeně soc. dem. poslance
Vojtu Beneše a pak různé soc. dem. publicisty, jako byl novinář inž. Karel Kříž
nebo národohospodářský pracovník Theodor Pistorius a pod. Jinak byl poměr mezi
Čsl. soc. dem. stranou a „Hradem založen na jasném předpokladu, že s T.
G. Masarykem spojuje sociální demokracii tradice staré spolupráce ještě z doby
před první světovou válkou, datující se od r. 1898, kdy T. G. Masaryk vydal svoji
„Sociální otázku jako apologetiku Bernsteinova revisionismu. Dále pak na
tom předpokladu, že Čsl. soc dem. stranu spojuje s Masarykem a Benešem zásadní
nepřátelský boj proti komunistickému hnutí, jakož i zásadní odpor vůči
Sovětskému svazu lim sociální demokracie v poměru k „Hradu nenechávala
nikoho v pochybnosti, že v kritických chvílích, jako tomu bylo na př. v r. 1935
při volbě nástupce
164
Masarykova na stolic:
presidenta republiky, může dr. Beneš vždy na účinnou a věrnou podporu Csl soc
dem. strany počítat. Jinak vůdcové Csl soc de™ strany Antonín Hampl a Vojtěch
Dundr pěstovali zásadu, co by chodiU na „Hrad ke kovanckum, když mohou jít
přímo ke kováři, k dru Jaroslavu Preissovi, vrchnímu řediteli „Živnostenské
banky. A bylo všeobecně známo že Antonín Hampl, předseda Čsl. soc. dem.
strany, a dr. Jaroslav Preiss bvli stále v nejužším vzájemném styku a byli i
osobně nejbližšími přáteli čemuž byl dáván výraz i pořádáním společných
bohatých hostin v Preissově přepychové vile u Orlíka, při čemž Rudolf Bechyně
jako společenský ceremoniář vedení soc. dem. strany se staral, aby Antonín
Hampl měl vždy noblesní oděv, který by zakryl, že byl kdysi kovodělníkem.
Pravdou však je, že se
„Hrad snažil mít své lidi i ve vedoucí buržoasní vládní straně, v agrární
straně. Nebylo žádným tajemstvím, že lidmi „Hradu byli v agrární straně
posl. dr. Oldřich Suchý, dále legionářský agrární poslanec z UherskoHradišťská
dr. Kyjovský a také jiní lidé. Svoji důležitost měla ta skutečnost, že k
agrárním politickým činitelům hradní orientace byl počítán také dr. Juraj
Slavik, který byl ministrem vnitra v době střelby do dělnictva v Košútech, ve
Frývaldově atd. a který pro krvavé potlačovací tažení proti dělnictvu měl své
známé heslo „klud a poriadok. A vskutku, dr. Juraj Slavik, agrární
ministr, si chodil pro příkazy ke své činnosti nejen k Rudolfu Beranovi,
generálnímu sekretáři a později předsedovi Čsl. agrární strany, ale také na
„Hrad k T. G. Masarykovi a dru Eduardu Benešovi. Dr. Juraj Slavik, svým
zjevem mladšího člověka slovenský „šohaj, zpěvák, tanečník a milovník
slivovice, byl „Hradem také navržen na vedoucí místo v Čsl. obci sokolské
a také na místo předsedy fotbalového klubu „S. K. Slavie.
A budiž poznamenáno, že když
jsme v r. 1929 vstupovali do čsl. Národního shromáždění jako komunističtí
poslanci v čele se soudruhem Gottwaldem, byl mezi novými poslanci nár. dem.
strany také dr. F. X. Hodáč. A tehdy v r. A znovu vzpomeňme těch částí
„Spisů Klementa Gottwalda , které se týkají let 1930, 1931, 1932, 1933. Soudruh
Gottwald ve svých pojednáních o politickomocenské úloze „Hradu osvětloval,
že „Hrad představoval jaké druhé centrum moci vedle toho centra moci,
kterým byla koaliční vláda pn čemž hlavní oporu vlády tvořily dvě nejsilnější
strany, agrární strana a.Ls. soc. dem. strana. Soudruh Gottwald osvětloval, že
mezi těmito.dvěma centry moci může docházet k rozporům a někdy i k politickému
střetnuti, ale
165
nikoho nesmí vést k mylnému
politickému nazírání. Soudruh Gottwald varoval, aby někdo z těchto diferencí
mezi „Hradem a koaličním centrem moci vyvozoval, že snad „Hrad je
„levý nebo že není tak „pravý a že snad s hlediska obrany
demokracie proti nebezpečí fašismu je účelné počítat s „Hradem a
přibližovat se mu. Soudruh Gottwald dokazoval, že diference mezi „Hradem
a koaličním centrem moci jsou diferencemi v řadách politického tábora čsl.
buržoasie, že tyto diference nejdou za mez třídní solidarity buržoasie. A
soudruh Gottwald dokazoval, že obě tyto skupiny v řadách politického tábora
čsl. buržoasie, nazývané jedna „levou a druhá „pravicovou, byly
ovládány čsl. finančním kapitálem jako svrchovaně rozhodujícím činitelem čsl.
kapitalismu.
Soudruh Gottwald osvětloval,
že čsl. finanční kapitál při své reakčně fašistické perspektivě a při snaze o
spoutání komunistického revolučního hnutí byl hotov vyzkoušet oboje koncepce
buržoasní politiky, t. zv. levou i t. zv. pravicovou, a vyzkoušet a kombinovat
oboje centra moci, „Hrad i agrárnické koaliční centrum moci. Soudruh
Gottwald dokazoval, že ve vnitropolitickém vývoji byly chvíle, kdy Preiss,
představující čsl. finanční kapitál, sázel viditelněji více na „Hrad než
na druhé centrum moci. A to bylo právě v letech 1930, 1931, 1932 i 1933.
Tehdy „Hrad převážně
určoval kurs ve vnitřní politice. A jaký to byl kurs? Byl to snad kurs,
odchylující se od linie politiky čsl. buržoasie a čsl. finančního kapitálu,
odchylující se od linie snahy o uskutečnění brutální a přímé třídní diktatury
buržoasie a od linie snahy o násilné spoutání a potlačení komunistického
revolučního hnutí? Naprosto ne! Vzpomeňme, že tehdy v letech 1930, 1931, 1932, 1933
vycházely z „Hradu všelijaké projekty na uplatnění diktátorských snah. Z
„Hradu a z politických stran a politických kruhů, sloužících
„Hradu, vycházely řeči o nutnosti „demokracie spořádané,
„demokracie ukázněné a „demokracie silné ruky.
Tato hesla, znějící tak, jako
by naznačovala vůli k obraně demokracie proti fašismu, byla vpravdě jen
odůvodněním všech opatření, jež směřovala k odbourávání politických práv lidu,
k odbourávání demokratických svobod, k odbourávání i demokratických institucí a
k fašisování správy, k fašisování potlačovacího aparátu státního, k fašisování
justice i k fašisování čsl. armády.
Léta 1930—1933 probíhala v
čsl. vnitřní politice ve znamení těchto fašisačních snah, při čemž tyto snahy
byly podporovány národně socialistickou stranou a soc. dem. stranou, jejich
všemi organisacemi, a také jejich reformistickými odbory. Mělo to svůj
podstatný důvod, když jsme tehdy mluvili o „sociálfašismu. Mělo to svůj
důvod, když jsme v r. 1930, při oslavách osmdesátin T. G. Masaryka, právě co
nejostřeji napadali politické tendence, které vycházely z „Hradu a
směřovaly k zostřování diktatury buržoasie proti delnictvu a proti pracujícímu
lidu.
166
V r. V letech Jak bylo správné, že KSČ se
nezalekla žádných hrozeb a ukazovala pravou tvář „Hradu, Masaryka a
Beneše. Jak správný byl postup KSČ při volbě T. G. Masaryka za presidenta
republiky v r. 1934, kdy jsme ve Vladislavském sále volali „ne Masaryk, ale
Lenin, abychom varovali před ilusemi v Masaryka a v Beneše a abychom
dělnictvu kladli na srdce držet se třídní základny v politickém boji a nenechat
se s ní svést žádným „lžidemokratickým a levým přetvařováním se jedné
části buržoasního tábora. V r. 1934 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu
po prvé námi demonstrativné kandidován na funkci presidenta republiky soudruh
Klement Gottwald, který obdržel 39 hlasů přítomných komunistů.
Když vezmeme, jak se zachoval
dr. Beneš jako president republiky v r. 1938 za Mnichova, musí každý říci, že KSČ
postupovala správně a prozíravě, když varovala před ilusemi v dra Beneše, po
Masarykovi zosobnitele „Hradu. A každý musí uznat, jak správně jednalo
vedení KSČ, když ušty soudruha Gottwalda z Moskvy ostře kritisovalo chyby
některých vedoucích soudruhů doma, a to chyby při postupu při volbách
presidenta republiky v prosinci r. 1935. Vedení strany tehdy souhlasilo s tím,
aby komunisté hlasovali pro volbu dr. Beneše za presidenta republiky v tom
případě, když půjde o dojovné hlasování mezi ním a kandidátem sjednocené
reakce. Avšak vedeni strany vytýkalo, že komunisté hlasovali pro dr. Beneše i
pak, když bojovné hlasovaní
167
odpadlo v důsledku stažení
kandidáta sjednocené reakce a když pro Beneše hlasovali svorně téměř všichni
měšťáci, včetně zástupců Hlinkový slovenské ludové strany. Tento chybný postup
znamenal, že se komunisté neoddělili na své třídní proletářské základně od
měšťáků a že hlasováním po jejich boku vzbudili iluse, jako by Beneš byl
přijatelný pro buržoasii jako pro dělnictvo, a že tím současně vzbudili iluse,
jako by Beneš byl nějakou zárukou v boji proti fašismu, v boji proti Hitlerovi.
Kritika vedení KSČ vůči těm soudruhům, kteří určovali chybný postup při volbě
dr. Beneše presidentem republiky v r. 1935, byla správná. Ukázalo se 30. září
1938, když Beneš kapituloval před Hitlerem a vydal německému fašismu na pospas
naši republiku, ukázalo se, jakou byl Beneš „zárukou proti fašismu.
Avšak vraťme se ještě jednou
k výkladu soudruha Gottwalda o úloze „Hradu v r. Proto se dr. Preiss mohl s
„Hradem ztotožňovat v odmítání beznadějných fašistických improvisací
Gajdy a Stříbrného. Avšak v r. 1932 se hlásil k moci v Německu a v r. 1933
přišel k moci Hitler se svojí nacistickou hrůzovládou. Německo byla veliká
země, průmyslově vyspělá, a v ní fašistický režim měl jiný význam než na př.
Mussoliniho fašistický režim v Itálii. A v té chvíli dr. Jaroslav Preiss a
finančně kapitalističtí oligarchové v Československu v sobě nalezli víru ve
fašismus. Preiss uvažoval, že vsadilili vladaři západoněmeckého průmyslu,
představující mocnou „radu bohů, vsadilili tito prozíraví
„obrkapitalisté na Hitlera, nemá důvodů on, dr. Preiss, a čsl. finanční
kapitalisté, aby nesdíleli tuto víru a tyto velké naděje v Hitlera spolu s
německými kapitalisty. A možno říci, že od té chvíle dr. Jaroslav Preiss pojal
hluboké sympatie k Hitlerovi, k hitlerovskému Německu a k jeho nacistickému
režimu. A v duchu těchto svých sympatií se snažil dr. Preiss a čsl. finanční
kapitál pak postupně uplatňovat vliv na kurs vnitřní politiky čsl. buržoasie. Již
v r. 1935, v kritické chvíli rozhodování o volbě presidenta republiky,
168
bylo patrno, že dr. Preiss
jako pán Živnobanky a druzí čsl. finanční kapitalisté se rozhodli podporovat
snahy o semknutí všech reakčních stran a všech reakč nich živlů za cílem změny
celé vnitropolitické struktury v Československu a za tím cílem, aby bylo možno
z Československa učinit stát, který by se zamlouval Hitlerovi a který by mohl
spolupracovat s hitlerovským Německem pod komandem z Berlína. Tomuto cíli byla
oddána jednotná reakční fronta, kterou při volbách presidenta republiky v r.
1935 zformoval Rudolf Beran jako předseda dominující politické strany čsl.
buržoasie. Pravdou je, že Beranova reakčně kapitulantská politika nebyla
podporována plně ani v agrární straně a ani v druhých měšťáckých stranách. Ku
příkladu v agrární straně se počítali k demokratickému křídlu poslanci Bohumír
Bradáč, dr. František Hnídek, Jan Dubický, Dominik MarchaNejezchleb, Anna
Mrskošová, Karol Rybářík a j.
Rok 1935 byl rokem kritických
událostí. V tomto roce, jak známo, resignoval na funkci presidenta republiky T.
G. Masaryk, určivší již dávno za svého nástupce dra Eduarda Beneše. Od r. 1935
měl tedy řízení státní politiky ve svých rukou dr. Eduard Beneš, zvolený za
presidenta republiky. Vzpomeňme, že když T. G. Masaryk odcházel z
presidentského stolce, řekl, že se bude ještě chvíli dívat, jak to dělá dr.
Beneš. Těžko říci, zda T. G. Masaryk mohl posuzovat, co dr. Beneš dělal. Dělal
to však tak, že do tří let od r. 1935 byla samostatnost ČSR pohřbena.
Po Mnichovu r. 1938 bylo
často slyšet hlasy, že by si prý T. G. Masaryk jinak počínal než dr. Beneš 30.
září 1938. T. G. Masaryk by prý byl tvrdší vůči vnějšímu tlaku a prý by bouřil
svět na obranu ČSR. O tom arciť bylo možno dělat libovolné dohady. Avšak
pravdou je, že Beneš byl žákem T. G. Masaryka a jeho nejbližším
spolupracovníkem. Pravdou je, že T. G. Masaryk po dvě desetiletí schvaloval
Benešovu zahraniční politiku. A pravdou je, že T. G. Masaryk určil Beneše za
svého nástupce a že to činil s plnou důvěrou v jeho schopnosti.
T. G. Masaryk asi nevěřil, že
by dr. Beneš mohl do tří let republiku zahrabat. A Beneš jistě ujišťoval T. G.
Masaryka ještě před jeho smrtí, že se nemůže nic takového stát. T. G. Masaryk
zemřel v r. 1937. Nad jeho rakví mluvil dr. Beneš a svůj smuteční projev
uzavíral známými slovy: „Přísaháme, že odkazu T. G. Masaryka věrni
zůstaneme! Byli jsme přítomni této přísaze, neboť ve
169
dení strany tehdy rozhodlo,
že se pohřbu T. G. Masaryka mají zúčastnit komunističtí členové Národního
shromáždění. A nebyl to jen povinný akt oficielní piety. Strana chtěla účastí komunistů
na pohřbu T. G. Masaryka vyjádřit, že je hotova v obraně republiky jít se
všemi, i s těmi, kteří se ve jménu Masarykovy památky zavazovali republiku
bránit. Mohli jsme věřit, že i v čsl. buržoasii se naleznou lidé odhodlaní
bránit republiku. Vždyť ČSR jako třídní stát byla jejich státem a ČSR byla také
jejich vlastí. Mohli jsme věřit, že republiku budou bránit lidé, kteří byli
zvyklí nazývat republiku Masarykovou republikou. Avšak tím strašlivější byla
30. září 1938 jejich vlastizrada, když právě oni pohřbívali samostatnost ČSR.
Při vzpomínání Mnichova
použil někdo v západním emigrantském rozhlasu té krajně hloupé argumentace, že
nám, komunistům, upíral právo vytýkat, že republika byla kapitulací pohřbena.
Prý to byla Masarykova republika a její pohřbení prý bylo tragedií pro čsl.
demokraty a ne prý pro ty, kdož proti Masarykově republice bojovali jako prý
my, komunisté. A opět by bylo možno opakovat, co jsme vždy říkali v odpověď na
takovéto hloupé řeči. Za obrany republiky v letech 1936—1938 jsme říkali, že
nebráníme republiku jako třídní kapitalistický stát, nýbrž jako vlast národů
Československa, jako vlast československého lidu. Ti demokratičtí hrobaři ČSR
se postarali o to, že zradou vlasti zničili svobodu národů Československa a
vydali čsl. lid strašným šestiletým mukám pod hitlerovskou nadvládou.
Avšak sledujme, jak dr. Beneš
od r. 1935 postupoval, aby ČSR přivedl do hrobu. V r. 1935 byl zvolen dr. Beneš
presidentem republiky, když se v presidentských volbách nezdařil pokus o
vítězství sjednocené reakční fronty, kterou vedl Rudolf Beran. A nutno
osvětliti, co bylo podstatou rozdílné linie Benešovy a linie Beranovy v
názorech na vnitropolitický vývoj v republice tehdy v r. 1935. Podstatou nebylo
to, že by snad Beneš byl zásadně proti fašismu, že by byl zásadně pro zachování
měšťáckodemokratického systému buržoasní třídní diktatury nebo že snad by
zásadně odmítal přizpůsobovat se hitlerovskému Německu a spolupracovat s ním.
Nikoli, to nebyla podstata rozdílu mezi linií Benešovou a linií Beranovou v r.
1935. 7c to nebylo podstatou tohoto rozdílu, to se ukázalo v r. 1938, kdy Beneš
svojí kapitulací za Mnichova vydal celou naši republiku i s její samostatností
a existencí všanc německému fašismu, všanc Hitlerovi, a to tak plně, že v r.
1935 na to ani Beran nemohl pomyslit.
Benešova linie v r. 1935
spočívala v tom, že dokazoval, že veškeren osud Československa v poměru k
hitlerovskému Německu nutno nerozlučně spojovat se západními mocnostmi, že on,
Beneš, neučiní nic, co by předem neschvaloval) západní mocnosti, co by západní
mocnosti nechtěly, co by nepožadovaly, co by nepřikazovaly. A faktem bylo, že v
r. 1935 západní mocnosti ještě nepřikazovaly Benešovi podřídit se Hitlerovu
násilí a v r. 1935 mu nepřikazovaly vzdát
170
se samostatnosti a existence
ČSR a nechat celou republiku pozřít Hitlerem Beneš však byl hotov otrocky
poslouchat západní mocnosti. Poslouchal západní mocnosti v r. 1935, když mu
ještě nepřikazovaly podřídit se Hitlerovi. A Beneš poslouchal západní mocnosti
v r. 1938, když již 21. září r. 1938 mu přikazovaly přijmout berchtesgadenské
podmínky. A Beneš poslechl západní mocnosti 30. září r. 1938, když mu v podobě
mnichovského diktátu přikázaly kapitulovat, vzdát se jakékoliv obrany republiky
a vydat celou naši vlast k rozdrásání Hitlerem.
A jaká byla v r. 1935
Beranova linie, v čem se lišila od Benešovy linie? Mámeli Beranovu linii
stručně vyjádřit, řekli bychom, že Beranovým ideálem v r. 1935 bylo, kdyby byl
mohl s celým Československem tehdy udělat to, co ve své jidášské zradě učinil
Tiso 14. března 1939 se Slovenskem. To znamená: přijmout nadvládu hitlerovského
Německa, přijmout komando z Berlína, podřizovat se ve všem Hitlerovi politicky,
ideologicky, kulturně atd. a za tu cenu si od Hitlera vyžebrat možnost
simulovat existenci samostatného státu, ponechat samostatný sněm, ponechat
vlastní vládu, ponechat vlastní státní aparát, ponechat vlastní státní prapor a
státní emblémy, ponechat i vlastní diplomacii a ponechat i vlastní armádu, byť
byla podřízena plně německému hitlerovskému vojenskému velení a byť by byla
hnána umírat na kterémkoli bojišti za Hitlera. To byla, myšlena na celé
Československo, Beranova linie v r. 1935.
V tom tedy spočívala
rozdílnost Benešovy linie a Beranovy linie. Dnes jsme již v r. 1960. Dějiny
všechno již rozhodly v r. 171
režimu v r. 1935 nedostávalo
dost sil v českém měšťáckém politickém táboře a že se musil obracet na
Henleinovu stranu, na maďarské iredentisty a slovenské reakční autonomisty a
separatisty atd. a že s touto aliancí to Beran musil v r. 1935 prohrát, že do
r. 1938 již Beran nemohl svůj režim jednotné reakce uskutečnit a musil
přenechat Benešovi, aby 30. září 1938 provedl kapitulaci. A dr. Jaroslav
Preiss, který jako pán Živnobanky svrchovaně vládl nad linií Benešovou i
Beranovou a který je také již v hrobě, dnes utíká před výčitkami duchů čsl. buržoasie,
že přes všechnu svou moc nedovedl čsl. kapitalismus uchránit jeho konce a
zabránit triumfu komunistů.
Co se týče postupu Čsl.
lidové strany v období 1930—1935, o němž pojednáváme, dlužno říci, že její
vůdce monsignore Šrámek se snažil proklouzávat jako had v tom spletitém vývoji
událostí, kdy se s jedné strany dělala demagogie s „řízenou demokracií, s
„pevnou rukou demokracie a pod. a kdy se s druhé strany opět agitovalo s
fašismem všech druhů a značek. Šrámek se držel Masaryka a Beneše, chodil jako
pokorný dvořenín na Hrad a snažil se. aby zájmy katolické církve nevzaly úhonu
a aby se za přízně vládců republiky vedlo církvi takřka lépe než kdysi za
Rakouska za císaře pána. Šrámek se staral i o to, aby Beneš ve své zahraniční
politice pěstoval poddajný poměr k Svaté stolici v Římě, k Vatikánu.
Avšak velmi kritický moment v
tomto poměru nastal v r. 1930, kdy papežský nuncius v Praze Ciriaci provedl
známý čin s arcibiskupem Františkem Kordačem, který byl arcibiskupského
pražského stolce surově zbaven.
Dnes máme k disposici všechny
autentické dokumenty i autentická svědectví a můžeme dodatečně v plné pravdě
ukázat, jak byl tehdy nunciem Ciriacim zosnován a proveden úkladný komplot
proti arcibiskupu Kordačovi. Arcibiskup Kordač se dostal do ostrého rozporu s
nunciem Ciriacim proto, že mu odmítl splnit jeho přílišné požadavky, ohrožující
svojí tíží pokladnu pražského arcibiskupství. Nuncius Ciriaci, který tehdy byl
mladým italským hejskem, milovníkem salonní okázalosti a nákladného hýření,
naléhal na arcibiskupa Kordače, aby na náklady pražského arcibiskupství dal pro
papežskou nunciaturu v Praze postavit imponující palác. A poněvadž Ciriaci
jezdil rád do Karlových Var, kde se blýskal a přepychově hýřil, naléhal na
arcibiskupa Kordače, aby mu na náklady pražského arcibiskupství postavil
současně i nádhernou vilu v Karlových Varech.
172
Arcibiskup Kordač užasl, že
poslušnost k svatému Otci, k nástupci svatého Petra, který byl chudým rybářem,
má být projevena tak velkými dary na účet pražského arcibiskupství. A Kordač
nunciovy požadavky odmítl splnit a na svém odmítavém stanovisku neústupně
trval. Přesvědčil se pak, co svatý Otec, co Svatá stolice dovede, když někdo
odepře papežovi poslušnost, byť šlo o tak přepjaté nároky, jaké na pokladnu
pražského arcibiskupství vznášel nuncius Ciriaci. Proti arcibiskupovi Kordačovi
byly spuštěny v chod všechny způsoby církevního nátlaku a hrozeb, aby byl
donucen odejít z pražského arcibiskupského stolce a udělal místo arcipastýři
více povolnému. Jako vrcholný činitel duševního a mocenského teroru se proti
Kordačovi tehdy uplatňoval i provinciál jesuitů, který měl působiště v
Československu a představoval nelegitimní prodlouženou ruku Vatikánu. A tak se
stalo, že z Kordače, který byl do té doby shledáván zcela zdravým a který
krátce před tím vydal epištolu sociálně filosofického obsahu, že z něho byl
náhle dělán člověk pokleslé duševní schopnosti a člověk debilní. S tímto
odůvodněním byl také arcibiskup Kordač vyhnán z arcibiskupského paláce na
Hradčanech a po odchodu ze svého úřadu byl jako vyhnanec a pensista umístěn v
zámku v Panenských Břežanech. Dr. Eduard Beneš jako ministr zahraničních věcí
dovolil nunciovi Ciriacimu dělat všechny tyto bezpříkladné inkvisiční surovosti
proti arcibiskupu Kordačovi.
Násilné sesazení Kordače však
vyvolalo pobouření ve všem duchovenstvu a toto rozhořčení bylo tak silné, že i
všichni biskupové v Československu se na znamení protestu zavázali nepřijímat
jmenování pražským arcibiskupem, kdyby jim bylo navrženo. Tuto svornou dohodu
biskupů však pak zradil dr. Karel Kašpar, biskup královéhradecký. Kašpara
lákalo nejen postavem pražského arcibiskupa jako primase, ale lákala ho i větší
výnosnost pražského arcibiskupství. Avša,k pro Kašpara, někdejšího duchovního
učitele ve šlechtické Strakově akademii a doktora theologie, vystudovavšího v
nosticovském „Nepomucenu v Římě, bylo rozhodující, aby v kritické chvíli
prokázal svoji oddanost římskému papeži Piu XI. Tento papež Pius XI. z
průmyslnické milánské rodiny byl totiž profesorem Kašparovým za jeho římských
studií. A Pius XI. také v odměnu za projevenou oddanost Kašparovu jmenoval jej
brzy kardinálem, když byl na pražský arcibiskupský stolec dosazen místo
Kordače. Smutně proslulý papežský nuncius Ciriaci se pak stal také kardinálem a
jako kardinál patří dnes k nejreakčnějšímu křídlu vatikánských církevních a
politických kruhů a jeho hlas byl mezi těmi šesti hlasy, které byly pri nedávné
volbě papeže, jímž se pak stal Jan XXIII., odevzdány demonstrativně pro
polského kardinála Wyszinského, arcibiskupa ve Varšavě.
Čsl. strana lidová se řídila
vždy ve své politické činnosti intencemi Vatikánu. Jen v době Kordačovy aféry
se Šrámek dostal do rozporů mezi poslušností k Vatikánu a respektováním
smýšlení čsl. duchovenstva, rozhořčeného sesazením Kordače. Šrámek prý tehdy
prosil Vatikán, aby dovolil Čsl. lidové
173
straně být alespoň v této
věci neutrální a prosebně vzkazoval do Říma, aby papež přece pochopil, že Čsl.
lidová strana je stranou československého státu a ne vatikánského státu. Za
Kordače se tehdy bojovně stavěla i skupina „Čecha a dělala Šrámkovi pro
jeho uhýbavé stanovisko ostré výtky.
V politickém táboře čsl.
buržoasie a v koalici měšťáckých a vládně socialistických stran byl Šrámek,
který byl stále ministrem a členem „pětky, vždy přesvědčeným zastáncem
zásady „dohodli jsme se, že se dohodneme. Monsignore Šrámek byl na koni
za vlády zelenočerné neboli celně kongruové koalice, která vládla od r. 1925 do
r. Již několik let před
Mnichovem r. 1938 vyvstal Šrámkovi v Čsl. lidové straně soupeř v osobě
vyšehradského kanovníka a lidoveckého poslance Bohumila Staška, který se
orientoval na kruhy lidovců z Čech a dělal Šrámkově moravské orientaci obtíže.
Stašek byl jako politik v letech antifašistického boje vrtkavý a nevybarvený.
Zatím co dlouhou dobu byl důvěrně spjat s Janem Scheinostem, se šéfredaktorem
„Lidových listů, zastáncem kapitulantské politiky a pak v době německé
okupace aktivistou, stalo se ve dnech Mnichova, že Stašek nám, komunistům,
vzkázal, že je proti kapitulaci a že je ochoten podporovat úsilí o vytvoření
„Výboru na obranu republiky, jenž měl být veden dr. Ladislavem Rašínem a
jehož vytvoření prosazovali komunisté v čele se soudruhem Gottwaldem.
Také Šrámek se v kritických
dnech Mnichova snažil z počátku budit dojem, zeje „tvrdohlavý, že bude
klást odpor kapitulaci, ale od schválení berchtesgadenských podmínek 21. září
1938 šel Šrámek s Benešem věrně až k Mnichovu 30. září 1938. Za Benešem šel
Šrámek také do londýnské emigrace.
Myslím, že bude poučné vrátit
se v charakteristice buržoasních politických vůdců ještě k dru Karlu Kramářovi.
O Kramářovi nutno učinit dodatečně ještě tu zmínku, že jako předseda první
vlády ČSR byl v r. 1919 spolu s drem
174
Benešem jako ministrem
zahraničních věcí na versailleské mírové konferenci v Paříži. Kramář se tam
staral hlavně o podporu války ruské kontrarevoluce a im perialistických
interventů proti sovětské moci v Rusku. Na versailleské konferenci se Kramář v
úsilí o podporu imperialistické intervence v Rusku sblížil s Churchillem, který
tehdy také jen myslil na to, jak by bylo možno sovětský stát na východě
zardousit, dokud je mladý. V tu dobu podnikala na Ukrajině svůj nápor
kontrarevoluční vojska Denikinova.
A stalo se, že Kramář opustil
versailleskou mírovou konferenci a odejel z Paříže k Denikinovi, aby ho
podpořil. Avšak tehdy čsl. dělnický tisk napsal, že je to dobré znamení pro
bolševiky, když Kramář jede podporovat Denikina. Neboť Kramář se vždy pokládal
za smolaře a říkalo se, že kam šlápne, tam sedm let tráva neroste a že komu on
pomáhá, ten má svoji porážku předem zpečetěnou. A Denikinova kontrarevoluční
vojska byla také silou Rudé armády rozdrcena na padrť. A rozbití Denikina bylo
rozdrcením hlavních sil ruské kontrarevoluce a imperialistických interventů. Zbýval
pak už jen Wrangel, kterého Rudá armáda zahnala z Krymu do moře. Než se dr.
Karel Kramář v r. 1919 od Denikina vrátil do Prahy, byla zatím v jeho
nepřítomnosti jeho vláda sesazena. U Kramáře to znamenalo stupňování vzteku
proti Masarykovi a Benešovi, jimž Kramář vyčítal, že prý neměli ani tolik
slušnosti, aby mu odstavení jeho vlády aspoň předem oznámili.
Karel Kramář byl v době první
republiky vůdcem nár. dem. strany až do doby, kdy ho z vůdcovského místa jako
mladší vytlačil F. X. Hodáč, do té doby generální sekretář Svazu čsl.
průmyslníků a profesor národního hospodářství na vysoké technické škole. O F.
X. Hodáčovi jednou Jaroslav Stránský vyprávěl, že spolu kdysi přišli z Brna do
Prahy a že Hodáč byl v mládí básník a nadějný vědec, což vysvětluje, že se
přiženil do rodiny známého vědce historika prof. Jaroslava Golla. V dalším
vývoji se z F. X. Hodáče stal jeden z předních kapitalistických šarfmachrů,
který, když jako důvěrný spolupracovník Jaroslava Preisse dostal nár. dem.
stranu do rukou, vedl ji ke spojení s Národní ligou Jiřího Stříbrného a s částí
Gajdovy Národní obce fašistické a k vytvoření smutně proslulého „Národního
sjednocení, majícího heslo „Nic než národ. Kramář zůstával v
Národním shromáždění dál jako poslanec Národního sjednocení. Vyhrazoval si
vystupování zvláště v zahraničním výboru NS.
V tomto výboru jsme se často
s Kramářem sráželi, když útočil proti Sovětskému svazu a když se pyšnil tím,
jak podporoval ruské emigranty a bělogvardejce. V zahraničním výboru jsem se
také přesvědčil o tom, jak hluboké bylo osobni a politické nepřátelství mezi
Kramářem a Benešem, respektive i T. G. Masarykem. Kramář a Beneš, ačkoli seděli
v zahraničním výboru blízko sebe a normálně by se na sebe musili dívat, se
jeden na druhého ani nepodíval a pnrno okázale si sedali jeden k druhému zády.
Beneš si dělal z Kramáře úsměšky,
175
když mluvil. A jednou se
stalo, že při řeči Kramářově v zahraničním výboru mně Beneš poslal lísteček, v
němž ironisoval Kramáře, jak hloupě mluví.
V zahraničním výboru Národního
shromáždění jsem jednou velmi rozzlobil dra Kramáře, když jsem se na něho v
řeči obrátil a sděloval mu, že za letního pobytu v Sovětském svazu, jejž jsem
trávil na Krymu, mně bylo umožněno navštívit jeho někdejší přepychovou vilu na
břehu moře. Řekl jsem, že mohu dr. Kramáře ujistit, že jeho vila na Krymu
slouží dobrým účelům, neboť v ní tráví oddych sovětští dělničtí rekreanti nebo
sovětské děti. Kramář při tom zlostí rudl, ale bylo pro něho pod jeho
důstojnost, aby se na mne, komunistu a „agenta bolševické Moskvy, byť jen
jediným pohledem podíval.
Bývalá Kramářova vila na
Krymu je vskutku krásná. Je obklopena sadem v úpravě, jak ji Kramář určoval. Je
obložena našimi šamotkami. Je stavěna velmi účelně a tak pevně, že vydržela
tříleté řádění Němců na Krymu i těžké zemětřesení, jež později Krymský
poloostrov postihlo. Soudruh Chruščov nám jednou řekl, že když prohlížel
Kramářovu vilu, poznal ihned, že ji asi stavěli Češi, poznal to prý na pečlivém
díle zručných českých řemeslníků.
O bohaté ruské ženě, která
byla manželkou dra Karla Kramáře, Naděždě Kramářové, jsme se něco bližšího a
něco velmi zajímavého dozvěděli teprve až po r. 1945, když nám právní zástupce
soudruh dr. Zikmund Stein vyprávěl, za jakých okolností se dostal do vztahu k
pozůstalosti po Naděždě Kramářové, která zemřela v r. Ukázalo se, že dr. Karel
Kramář si vzal za manželku bohatou ruskou ženu, která byla předtím již jednou
vdána. Naděžda Kramářova byla totiž ve svém prvním manželství provdána za
nesmírně bohatého ruského velkoobchodníka Abrikosova, majitele továren na
cukrovinky „Abrikosov a synové. Tomuto Abrikosovovi náležel též
lahůdkářský velkoobchod na Tverské třídě v Moskvě, dnes na Gorkého třídě,
kterýžto lahůdkářský velkoobchod, přepychově vybavený, se dříve nazýval
„Jelisejev a dnes je v Moskvě, v Sovětském svazu a snad v celém světě
znám jako „Gastronom No 1 a je umístěn na Gorkého třídě poblíže rohu
Puškinova náměstí.
Paní Naděžda Kramářova měla z
prvního manželství s velkoobchodníkem Abrikosovem dva syny. Jedním z těchto
synů byl nedávno zemřelý slavný sovětský učenec, profesor a akademik Abrikosov,
který vedl vědecký ústav, Pathologickoanatomický institut, a v jednu dobu byl
presidentem sovětské Akademie lékařských věd.
Synové Naděždy Kramářové z
jejího prvního manželství zůstali v Rusku a žili tam stále od počátků
Sovětského svazu, nijak nelákáni tím, že druhý manžel jejich matky, dr. Karel
Kramář, byl v Československu velmi privilegovaný a velmi bohatý člověk. A své
velké bohatství neměl dr. Karel Kramář po
176
svém otci, nýbrž vyženil jej
právě sňatkem s paní Abrikosovovou. Kramář při sňatku s dřívější ženou ruského
velkoobchodníka Abrikosova dostal věnem vskutku ohromné bohatství, zejména i
velký nemovitý majetek na Krymu a mnoho jiných majetkových objektů, peněz a
také akcií, zvláště i akcií papírenských a druhých závodů v Estonsku a v Lotyšsku,
při čemž i Naděžda Kramářová měla svůj osobní majetek.
Toto nesmírné zbohatnutí dr.
Karla Kramáře, díky sňatku s Naděždou Abrikosovovou, dalo mu možnost stát se
fabrikantem a boháčem, v českých poměrech na počátku 20. století a v době před
první světovou válkou takřka výjimečným. Tak mohl dr. Kramář od rodiny Grégrovy
odkoupit tiskový podnik a deník „Národní listy a vlivem svých velkých
peněz doprovázet svoji politickou činnost a svůj vzestup k autoritě politického
vůdce někdejší mladočeské strany, později národní strany svobodomyslné. To je
také vysvětlení pro mínění, jež bylo běžné v české veřejnosti a jež Kramářovi
pomáhalo oproti odpůrcům a oproti druhým politickým předákům, kteří teprve ve
službách buržoasie a ve své veřejné a politické činnosti často jako nepoctiví
vyšinulci bohatli, totiž to mínění, tradované mnohdy i mezi pracujícími českými
lidmi, že se říkalo: „Kramář je přece jen poctivější než ti druzí, poněvadž
nekrade, poněvadž nemusí krást, ježto je osobně bohatý.
Kramářův knížecí život se
teprve později, v několika letech před jeho smrtí, dostal do obtíží, když si
Kramář dal kromě své známé vily na Mariánské baště u Hradčan postavit ve
Vysokém, ve svém rodišti, rozsáhlý a výstavný zámek, který se dlouho stavěl,
poněvadž Kramář neměl již dostatek pohotových prostředků pro krytí novodobých
nákladů, jež vyžadovaly rozmary jeho pýchy a jeho okázalý, přepychově náročný
způsob života. Zámek ve Vysokém se stavěl dlouho i proto, že jeho projektanti a
stavitelé neměli zkušenosti se stavbou zámků, šlechtických sídel a Kramář se
svojí ženou si žádali, že zámek má být vystavěn ve francouzskorenesančním
stylu, částečně i v anglickém slohu a pokud jde hlavně o stavbu nádvoří i ve
slohu ruském, ve slohu ruského Kremlu. Říkalo se, že Kramářovi ulehčoval v
posledních letech nákladný jeho život dr. Jaroslav Preiss, vrchní ředitel
Živnobanky, který prý dával Živnobance platit mnohé Kramářovy účty, a to prý
„tajně a šetrně, aby se to Kramář nedozvěděl a při své hrdosti se
neurazil.
Mnohé tyto souvislosti s
bohatstvím dra Kramáře a jeho ženy Naděždy se dozvěděl náš komunistický právní
zástupce dr. Zikmund Stein, když se jako právní zástupce dědických práv
sovětských občanů, synů Naděždy Kramářové z jejího prvního manželství, dostal k
pozůstalostním spisům zemřelých dr. Kramáře a jeho ženy. Paní Kramářová zemřela
rok před drem Kramářem, a to bez zanechání posledního pořízení. K pozůstalosti
po Naděždě Kramářové se přihlásil její manžel, který při sepisu úmrtního zápisu
udal, že jeho manželka má v Sovětském svazu sice dvě děti, které však prý
děditi nemohou,
177
poněvadž jsou sovětští občané
a jako komunisté si jistě nedělají nárok na nějaký majetek. Právní zástupce dr.
Kramáře při projednávání pozůstalosti po Naděždě Kramářové byl však překvapen,
když tento názor opakoval a když slyšel odpověď dr. Zikmunda Steina, který jako
právní zástupce synů Naděždy Kramářové, Abrikosovovů z Moskvy, prohlásil, že
komunisté po dobytí moci dělnickou třídou zespolečenšťují výrobní prostředky a
uskutečňují socialismus, společenské majetkové vlastnictví, avšak komunisté, pokud
mají nárok na jakýkoli majetek v osobním smyslu a pokud se zvláště nějaký tento
majetek nalézá ve státě, v němž neplatí socialistický právní řád, uplatňují
plně své soukromoprávní nároky majetkové. A uplatňují tyto soukromoprávní
nároky i pokud jde o dědictví. Dr. Zikmund Stein řekl, že komunisté zásadně
uznávají t. zv. osobní vlastnictví, vztahující se na věci osobního nebo
rodinného charakteru, a že tedy uznávají i dědický nárok na takový osobní
majetek.
Když se pak projednávání
pozůstalosti po Naděždě Kramářové vleklo a když v květnu r. 1937 zemřel její
manžel, nabízel vykonavatel poslední vůle Kramářovy advokát dr. Jan Hochmann
takové řešení, že by se mělo za splnění dědických nároků synů Naděždy
Kramářové, Abrikosovovů v Moskvě, pokládat odepsání pozemků socialisovaných na
Krymu, k čemuž dr. Jan Hochmann byl ochoten přidat část jmění paní Kramářové v
Revalu, v dnešním Tallinu, v hlavním městě Estonské sovětské socialistické
republiky.
Dr. Zikmund Stein, právní
zástupce dědických nároků bratří Abrikosovovů z Moskvy, však na takovéto
handlování a vyrovnání nepřistoupil. A pídil se po veškerém majetku, jejž
zanechala zemřelá Naděžda Kramářová. A tu dr. Zikmund Stein napsal zajímavé
údaje o věČech, jež při hledání jejího pozůstalého soukromého majetku zjistil.
Ukázalo se, že v pozůstalosti po paní Kramářové, jejíž nádherné ruské šperky,
ruské kožichy, šatstvo a druhé svršky každý třetí Pražan znal, že v její
pozůstalosti zůstaly jen nějaké rozedrané šaty, roztrhané spodní prádlo,
potrhané punčochy a podobné bezcenné a nicotné věci, které někdo do
pozůstalosti Kramářovy ženy zřejmě po její smrti hodil, zatím co všechny cenné
a pěkné věci prostě zmizely. O tom, kam cenné věci z její pozůstalosti zmizely,
o tom se dr. Zikmund Stein dozvěděl až těsně před okupací, a to od straníků dr.
Kramáře, zaměstnaných v „Národních listech, kteří soudruha Steina
navštívili a vyprávěli mu, že jistá dáma z pražské přední buržoasní
společnosti, dnes již zemřelá, nosila šperky a kožichy Naděždy Kramářové a že
by o tom mohl podat vysvětlení vykonavatel poslední vůle dr. Karla Kramáře.
Soudruh dr. Zikmund Stein ve
svých pamětních údajích napsal, že měl možnost si také důkladně pročíst znění
poslední vůle dra Kramáře. Napsal, že kromě několika nezajímavých odkazů
obsahovala poslední vůle dra Karla Kramáře přání, aby se jeho vila na Mariánské
baště stala museem, věnovaným ukázce památek na jeho politickou činnost, na
jeho národně slovanskou čin
178
nost, na jeho vztahy k ruské
bělogvardějské emigraci, na jeho boj proti _v, tům a bolševikům atd. a aby jeho
vila na Mariánské baště byla museem, Jchovávajícím památky na činnost dra Karla
Kramáře jako vůdce Národnístrany svobodomyslné, na jeho vnitřní boje v národě,
na jeho spory s T. G. Masarykem a Benešem a na léta jeho činnosti v době
RakouskoUherska. A dr Karel Kramář ve své poslední vůli vyjádřil přání, aby
jeho zámek ve Vysokém na Pojizersku byl přeměněn v ozdravovnu pro novináře,
avšak výslovně s tou podmínkou, že do této ozdravovny nesmí být nikdy přijat
redaktor „Rudého práva nebo jiného komunistického listu.
Všechny ty záležitosti,
týkající se pozůstalosti po Naděždě Kramářové, staly se bezpředmětné v
pozdějším vývoji, kdy v sovětských socialistických pobaltských republikách byl
všechen výrobní majetek zesocialisován včetně průmyslových podniků a závodů, na
jejichž vlastnění byla účastná i Naděžda Kramářová a kdy se i v naší republice
uskutečnily znárodňovací socialistické akty.
Národním majetkem se stala i
vila dr. Kramáře na Mariánské baště u Hradčan, když se již dávno socialistickým
majetkem stala jeho přepychová vila na Krymu. Kramářová vila v Praze, postavená
na tak výjimečném místě a skýtající krásnou vyhlídku na naši Prahu, slouží dnes
k ubytování našich mimořádně vzácných hostů stranických a státních. Jako první,
mimořádně vzácný host byl v Kramářové vile ubytován soudruh Nikita Sergejevič
Chruščov, když vedl delegaci KSSS na X. sjezdu KSČ v r. 1954. Tehdy soudruh
Chruščov řekl, že by se asi dr. Karel Kramář v hrobě obrátil, kdyby věděl, že v
jeho vile v Praze jsou ubytováni představitelé strany bolševiků, Leninovy
strany, Komunistické strany Sovětského svazu, a že tu jsou ubytováni jako hosté
Komunistické strany Československa, dospěvši též k svému vítězství a
představující dnes vedoucí sílu Československé republiky jako republiky lidově
demokratické a socialistické. A Kramářův zámek ve Vysokém se po r. 1954 stal
rekreačním zámkem, zotavovnou Revolučního odborového hnutí, která nese jméno
Zdeňka Fierlingera a v níž pobývají i redaktoři „Rudého práva a druzí
komunističtí novináři.
Své zvláštní postavení v
českém politickém životě měla se svými novinářskými a vydavatelskými podniky
brněnská rodina Stránských. Jsou známi dr. Adolf Stránský a dr. Jaroslav Stránský.
Starý dr. Adolf Stránský, před
179
první světovou válkou
poslanec rakouské říšské rady, byl vůdcem lidovopokrokové strany, která
působila na Moravě. Vyznačovala se v nacionálním smyslu radikalismem. A pověst
pokrokovou si lehce získávala v moravském politickém prostředí, v němž měl svůj
velký vliv klerikalismus.
Ovšem hlavním nástrojem
politického vlivu rodiny Stránských byl deník „Lidové noviny, vycházející
v Brně. Starý Adolf Stránský se nerozpakoval v zájmu přitažlivosti „Lidových
novin získat za jejich spolupracovníky vynikající literáty a
intelektuály, i když názorově vyznávali i anarchismus. Do „Lidových novin
před první světovou válkou pravidelně přispíval S. K. Neumann v éře své tvůrčí
činnosti, jejímž velkým plodem byla „Kniha lesů, vod a strání. Do
„Lidových novin pravidelně tehdy přispíval Jiří Mahen. A jejich redaktory
byli Rudolf Těsnohlídek, K. Z. Klíma a pod.
„Lidové noviny
používaly ve všech svých rubrikách spolupráce předních měsťáckých odborníků. A
přes to, že takováto sestava redakce „Lidových novin byla velmi nákladná,
Adolf Stránský a pak Jaroslav Stránský tyto investice rádi hradili, poněvadž se
jim komerčně i politicky vyplácely. Jako moravský list „Lidové noviny
získaly ke spolupráci na př. i hudebního skladatele Leoše Janáčka a propagace
jeho geniálního hudebního díla se „Lidovým novinám také vyplatila. Měly
na propagaci Janáčkova díla téměř monopol, kterého „Lidové noviny dovedly
využít i politicky. Často připomínáme, že bylili jsme my, komunisté, v minulosti
někdy zdrženliví v poměru k Janáčkovi, tak nikoli proto, že bychom neuznávali
velikost jeho díla, nýbrž proto, že se nám příčilo, jak „Lidové noviny a
vůbec rodina Stránských zneužívaly Janáčkova díla ke své politické reklamě. A
politická reklama „Lidových novin měla vždy příchuť protikomunistickou.
Je známo, že Adolf Stránský
byl v Kramářové vládě ministrem průmyslu, byl předsedou správní rady Pražské
železářské společnosti. Po jeho smrti vstoupil podle dynastické posloupnosti v
čelo všech podniků Stránského rodiny dr. Jaroslav Stránský. Ten zařídil
vydávání „Lidových novin v Praze; vykoupil nakladatelství Borového a pak
nakladatelství Topičovo na Národní třídě v Praze se všemi jejich domy a i
přilehlými objekty, jako je na př. velký nárožní dům, v němž má dnes Svaz čsl.
spisovatelů svůj klub. A i když Jaroslav Stránský prodělával všelijaké
stranickopolitické metamorfosy, nechával vždy „Lidové noviny a druhé své
ediční podniky mimo stranu, ke které patřil, a ponechával si pro sebe
disponování jimi, aby mohl těchto nástrojů používat podle vyšších politických
potřeb čsl. buržoasie. A aby mohl pohotově sloužit zvláště intencím politické
kamarily „Hradu. Jaroslav Stránský učinil stálým spolupracovníkem
„Lidových novin spisovatele Karla Čapka, jejich zahraničně politickým
redaktorem dr. Huberta Ripku a jejich šéfredaktorem Eduarda Basse a po něm
Ferdinanda Peroutku. Pokud šlo o politické stranictví dra Jaroslava Stránského,
bylo tomu tak,
180
že nejprve byl národním
demokratem, pak se pokusil etablovat svoji vlastní stranu „Národní stranu
práce a posléze se stal předákem nár. soc. strany v době, kdy už se nár.
soc. strana přeměnila z Klofáčovy strany v Benešovu stranu. Poslancem nebyl
Jaroslav Stránský zvolen nikdy v prvním skrutiniu, nýbrž vždy až ve druhém
skrutiniu. Podobně jako prof. Engliš měl i Jaroslav Stránský nejtěsnější
spojení s Baťou ve Zlíně. A proto vždy kandidoval v uherskohradišťské volební
župě, při čemž Baťa mu při volbách všemožně pomáhal mobilisací svých zlínských
robotů.
Pokud jsem se již zmínil o
Ferdinandu Peroutkovi, chci uvésti, že se po několik prvních let republiky
nabízel různým kupcům na prodej jako t.zv. „žurnalistický fenomén, až si
ho najal v r. 1923 cukrovarnický kartel, který v podobě „Tribuny zkusil u
nás vydávat deník jakéhosi anglického liberálního stylu. Ferdinand Peroutka,
napodobující anglického spisovatele Chestertona, se stal šéfredaktorem
„Tribuny, nabral do její redakce různé psavce, ale ukázalo se, že květině
liberalismu anglického stylu se v našem prostředí nedaří. I když jako
„Tribuna byla zalévána velkým přítokem peněz z cukrovarnického kartelu.
Cukrovarnický kartel vystoupil tehdy do popředí jako ovlivňovatel politického
života v souvislosti s tím, že jeho činitelé, t. zv. „bratří Heidlerové,
dr. Gustav Heidler a dr. Ferdinand Heidler, se stali na určitou dobu ministry a
zvířili kolem sebe přechodně vodu, snažíce se zaimponovat svými novými způsoby
spojování velkokapitalistických zájmů s uplatňováním politického vlivu.
Cukrovarnická „Tribuna
přestala však brzy vycházet, a tak se Ferdinand Peroutka ocitl opět bez
uplatnění. V této době své nezaměstnanosti se Ferdinand Peroutka sblížil s drem
Klepetářem, známým z procesu s vrahy Vórosmartyové, a napsal předmluvu ke
Klepetářově knížce o nevěstincích a různých druhých podnicích s červenou
svítilnou. Teprve později byl Ferdinand Peroutka definitivně vykoupen
Jaroslavem Stránským pro „Lidové noviny, do jejichž pondělníku psal
pravidelně úvodníky.
Hlavní zaměstnání však
Ferdinand Peroutka nalezl v tom, že před válkou vydával týdeník
„Přítomnost. Jako vydavatel a hlavní redaktor „Přítomnosti viděl
Ferdinand Peroutka své poslání v tom: „dělat škodnou v revíru levice, jak
se o této činnosti vyjádřil dnešní emigrantský druh Ferdinanda Peroutky —
Julius Firth. Peroutka se specialisoval na všemožně podlé invektivy proti
komunistům. Jako svých spolupracovníků při tom používal trockistů, různých
odpadlíků od komunistického hnutí, renegátů a zrádců, kteří si neodpustili
blýsknout se svými stylistickými výplody ve službách nejhorších nepřátel
dělnického hnutí a nejhorších nepřátel Sovětského svazu.
Protikomunistická zavilá
zášť, to byla profese Ferdinanda Peroutky. To byla jeho výchova inteligence v
masarykovském „demokratickém a pokrokovém duchu. To byla jeho ctižádost v
době před válkou, když již Hitler vládl
181
v Německu a když již
vztahoval své pařáty na československo, aby je zardousil. Často, i při
vzpomínce na předválečnou novinářskou a publicistickou činnost Karla Čapka,
říkáme, že neodpustitelným hříchem těchto lidí bylo, že svoji palbu v novinách
a v publikacích zaměřovali doleva, jako by nezávislosti a existenci ČSR bylo
hrozilo nebezpečí zleva, od komunistů a od Sovětského svazu.
A zatím strašný netvor,
zardousivší pak Čsl. republiku, přišel zprava v podobě Hitlera, v podobě
fašismu. Doprava ovšem ti „lidovkáři svou palbu nezaměřovali. Nebo to
učinili až příliš pozdě jako Karel Čapek. Ten si až v r. 1935 uvědomoval, že
strašné nebezpečí pro republiku přichází zprava, od fašismu. A proto rychle
psal „Válku s mloky, „Bílou nemoc, „Matku, aby také ulevil
svému svědomí. Fašismus byl však již v nástupu a po Hitlerově náporu proti naší
republice v r. 1938 se Karel Čapek stal v druhé Beranově republice jednou z
prvých tragických obětí surového fašismu, jehož tlak jemná duše Karla Čapka
nevydržela. A bratr Karla Čapka, spisovatel a malíř Josef Čapek, byl
nacistickými vrahy umořen jako vězeň koncentračního tábora.
Vždy jsme říkali, že případ
Karla Čapka je pro nás bolestný.Vždy jsme ctili jeho velké slovesné umění, vždy
jsme obdivovali jeho dramatická díla, vždy jsme cítili blízkost ke Karlu
čápkovi. Avšak což jsme mohli tento obdiv vyjádřit, když jsme si pomyslili, že
Karel Čapek svým pérem, pérem t. zv. duchaplného novináře, pérem ironika,
podporuje režim, který nás, komunisty, dával do žaláře jako „velezrádce,
ačkoli jsme jediní včas volali k boji na obranu republiky ohrožené Hitlerem.
Což se Karel Čapek ve svých článcích v „Lidových novinách tak sarkasticky
neposmíval nám, komunistům, když jsme se s policií rvali jako obhájci chudých,
ponížených a urážených? Jak často Karel Čapek ironisoval naši lásku a oddanost
Sovětskému svazu, jak se vždy vysmíval tomu, že mluvíme o daleké Číně. A jak
při obdivu k T. G. Masarykovi a Benešovi neměl přívětivého a uctivého slova ani
pro soudruha Gottwalda, ani pro soudruha Zápotockého.
Mezi námi a Karlem Čapkem
byla propast plná hořkosti. Dějinný vývoj rozhodl, že jsme měli pravdu my,
komunisté. A hořkost, i když nebyla zapomenuta, oslábla. My jsme dnes rádi, že
můžeme vyzdvihovat veliké dílo Karla Čapka jako spisovatele a že se můžeme nyní
starat o úpravu musea Karla Čapka a Josefa Čapka ve Svatoňovicích, v jejich
rodišti.
Avšak tím hlubší odpor
pociťujeme, když pomyslíme na to, jak končí svoji životní činnost na př.
Ferdinand Peroutka. Končí ji jako zvlášť honorovaný služebník amerických
imperialistů, jako chráněnec západoněmeckých militaristů a revanšistů, jako
vlastizrádce spadnuvší na nejhlubší dno. Mohloli to někoho překvapit, nemohlo
to překvapit ty komunisty, kteří spolu s Ferdi
182
nandem Peroutkou byli v
koncentračním táboře. Ti vždy líčili nejen byl Ferdinand Peroutka jako vězeň
vnitřně rozvrácený, zlomený ve svévT k životu, nemohoucí ve všem, i v péči o
tělesnou čistotu, ale jak i v koncentrák ním táboře zůstal zavilým nepřítelem
komunistů, jak dával přednost vítězství hitlerovského Německa před vítězstvím
Sovětského svazu, i když přinášel svobodu zmučené vlasti. Upadnout co nejníže
do hanby zrady a končit život spolu s kapitalismem, v tom viděl Ferdinand
Peroutka svoji osobní sudbu kterou naplnil útěkem do emigrace na Západ a svojí
publicistickou činností za jidášských 30 stříbrných. Je jistě poučné vidět, jak
v soumraku kapitalismu žalostně končí demoralisovaní dekadenti nihilistického
typu, typu Ferdinanda Peroutky. Zatím co naše slunce, slunce vítězného
socialismu a komunismu, vzchází stále výš a ukazuje nám naši světlou, naši
krásnou budoucnost.
Zatím co v českých zemích
mělo fašistické hnutí povahu nacionálního fašismu, mělo na Slovensku povahu
klerofašismu, vyznávajícího program slovenského autonomismu a separatismu.
Vyplynulo to z té skutečnosti, že reakční síly na Slovensku měly svůj základ ve
vlivu katolické církve, což bylo podmíněno okolnostmi historického vývoje. Bylo
to podmíněno tím, že Slovensko bylo po tisíc let utlačováno v rámci uherského
království, ve kterém i v nové době jako v agrární zemi hrála katolická církev
úlohu hlavního pomocníka při sociálním a nacionálním útlaku, prováděném
maďarskými magnáty, maďarskými grófy, maďarskými latifundisty a velkostatkáři.
Spolu s osvobozením
slovenského území v r. 1918 a
jeho včleněním do teritoria ČSR přešel na Slovensku do naší republiky rozsáhlý
aparát ideologické a politické moci katolické církve. Duch slovenského
katolicismu byl již pro svoji maďarskou tradici hluboce reakčm a typicky
papeženský. Neboť rakouskouherský mocnář si říkal „císař rakouský a apoštolský
král uherský, čímž byly vyjádřeny ty nejužší vztahy Uher k Vatikánu. Duch
slovenského katolicismu byl pro svoji maďarskou tradici zároveň cizácký, maďarónský.
A když se v letech Čsl. republiky katolicismus na Slovensku
„poslovenštil, přeměnil se jeho madarónský duch v ducha reakčního
autonomismu a separatismu, v pěstování nepřátelské zaujatosti proti českému
národu, i pro jeho husitskou, protipapežskou tradici.
Na Slovensku již v době
maďarské nadvlády hráli svoji úlohu nejen
183
v náboženském životě, ale i v
národním životě evangelíci, vyznavači luteránského nebo kalvínského vyznání.
Bylo to dědictví z doby bojů s protireformací a projevila se v tom živoucí síla
vlivů vztahujících se až k době, kdy se část husitských vojsk zvaných
„bratříci a přivedených z českých zemí Janem Jiskrou z Brandýsa usadila
na Slovensku. Po husitských „bratřících přišli ve styk se Slovenskem z
českých zemí i hlasatelé českobratrské víry, bojovníci Jednoty bratrské, jejíž
největší duch Jan Amos Komenský působil i na Slovensku. Čeští bratří, čeští
evangelíci, přišedší na Slovensko, se zasloužili o to, že na Slovensku se i v
době nejkrutějšího feudálního útlaku udržovala a rozvíjela národní slovenská
vzdělanost, neboť až do r. 1853, do roku vyhlášení samostatného slovenského
národního jazyka spisovného, bylo na Slovensku jako spisovného jazyka používáno
češtiny v podobě češtiny Kralické bible. Po linii evangelického vyznám a po linii
bratrské součinnosti Čechů a Slováků měl k Slovensku úzký vztah i František
Palacký, který studoval na evangelickém lyceu v Bratislavě, vedeném později
Ludevítem Štúrem.
Na Slovensku bylo tomu tak,
že se v tradičních slovenských evangelických rodinách většinou líhla slovenská
buržoasie, která se po slovenském obrození hlásila v 19. století pod národním
praporem ke své úloze. Ani slovenská buržoasie nezaujala posici nějakého
revolučního boje proti maďarské feudální moci. A podobně, jako se to stalo v českých
zemích, tak i na Slovensku slovenská buržoasie spolu s příchodem epochy
imperialismu nastoupila cestu soužití, spolupráce a srůstu s maďarskou
buržoasií v rámci uherského království a v rámci rakouskouherské říše. Tak,
jako od počátku 20. století ďr. Kramář v čele české buržoasie ďělal t. zv.
positivní politiku, tak můžeme říci, že to byl na Slovensku ďr. Milan Hoďža,
který za slovenskou buržoasii byl representantem positivní politiky v poměru k
Buďapešti a Víďni, v poměru k rakouskouherské říši. Milan Hodža byl, jak známo,
tehdy i později vždy zastáncem koncepce podunajského soustátí, při čemž jeho
myšlenkou bylo: určit Slovensku jako směr tíhnutí k Dunaji a nikoli k českým
zemím, nikoli ku Praze. Na deklinaci Slovenska k Dunaji Milan Hodža zakládal snahu
o silnější národní postavení Slovenska.
Oportunistická politika
slovenské buržoasie v poměru k Budapešti a v poměru k rakouskouherské říši měla
ovšem v národním smyslu dalekoosudnější následky, než jaké mohla mít v českých
zemích Kramářova positivní politika. A to proto, že se prováděla za situace,
kdy budapešťské vlády stupňovaly na Slovensku do nejsurovějších forem násilnou
maďarisaci. Kďyž vezmeme, jak nadějně ještě vyhlížel slovenský národní život v
19. století, v jeho šedesátých letech, v době svatomartinského memoranda r.
1863; a když vezmeme, že téměř do konce 19. století byly na př. Košice ještě
slovenské, a srovnáme s tím stav na Slovensku po Apponyiových maďarisačních
zákonech, tak uvidíme, jaké strašné dílo svojí násilnou maďarisační politikou
na Slovensku vykonala
184
budapeštská grófská vláda,
vůči které Milan Hodža projevoval oportunistickou ústupnost a t. zv. velkorysou
loyalitu rakouskouherského ducha. Evangelictví, vydávané za národní obranu
Slováků, neznamenalo nro budapeštskou vládu naprosto žádnou překážku v její
snaze o vyhlazení Slováků a pomaďarštění Slovenska. Evangelíkem byl Milan Hodža
stejně iako Blaho, stejně jako Dula, Rázus atd. Evangelíkem byl však také hrabě
Štěpán Tisza, již z doby před vypuknutím války r. 1914 známý diktátorský
předseda budapeštské královské vlády, který vždy sledoval jako cíl učinit z
Uher mocného činitele rakouskouherského imperialismu. Přitom Štěpán Tisza měl
ten tajný záměr, aby se velkoněmecký imperialismus, ztělesněný v císaři Vilému
II., stal plně pánem i nad rakouským Předlitavskem, nad Vídní a aby se
velkoněmecký imperialismus a tiszovský uherský imperialismus dělily ve střední
Evropě o pásma moci, při čemž by uherskému imperialismu připadlo šířit svoji
moc ve směru k Balkánu, ve směru k Rumunsku, ve směru k jihu Ruska a přes
Chorvatsko, přes Bosnu a Hercegovinu k Adriatickému moři. Proto byl maďarský
admirál Miklos Horthy jako velitel křižníku „Navarra a jako admirál
adriatického rakouskouherského loďstva, proto byl tehdy tak záměrně popularisován,
aby později v r. 1919 byla jeho osobnost vyhlédnuta a povolána ke ztělesnění
krvavé fašistické diktatury v Maďarsku.
Když Štěpán Tisza, stejně
jako Apponyi, stejně jako Andrassy, stejně jako Zichy, Czaky, Esterházy, Pálfy
atd. sledovali takovéto velkomadarské imperialistické cíle, nerozpakovali se
přes žaloby Bjórna Bjórnsona a Scota Viatora provádět na Slovensku bezohledně
surovou madarisační, vyhlazovací politiku proti Slovákům.
Pravda je, že slovenská
buržoasie ať evangelická nebo katolická nebyla schopna při své oportunistické
politice učinit něco v národní obraně Slováků proti násilné maďarisaci a proti
násilnému vyhlazování. Katolická církev na Slovensku, která podléhala
ostřihomskému maďarskému primasarcibiskupovi,
byla naopak nejpovolnějším nástrojem
této maďarisace. Její slovenští kněží se odrozovali a maďarisovali. Na př.
Josef Tiso byl před r. 1918 maďarským knězem.
Aby po uzavírání slovenských
škol a všeobecném zavádění maďarských škol zasáhla i poslední místa, kde se slovenský
jazyk udržoval ještě v podobě kázání slova božího, podnikla madarisační bestie
útoky i proti kostelíčkům v slovenských vsích. Slovenský lid se tomu bránil.
Příkladem toho byla střelba v Černové r. 1909, kdy maďarští četníci stříleli do
slovenských lidí bránících kostel, v němž Andrej Hlinka kázal slovensky. To
učinilo již před válkou Andreje Hlinku národním mučedníkem a národním hrdinou
přesto, že Andrej Hlinka se jako kněz nakonec podrobil diktátu svého maďarského
biskupa, hraběte Pálfyho.
Historicky je pravdou, že
slovenská buržoasie ať evangelického nebo katolického vyznání celou věc
slovenského národa za maďarské nadvlády
185
naprosto prohrála a přivedla
slovenský národ k tomu stavu, že v r. 1918 byl vskutku před zánikem.
Historicky je pravdou, že pro
Slováky jako národ znamenala spásu před zánikem Velká říjnová socialistická
revoluce a její dílo, vznik Československé republiky v r. 1918. Když si to
připomeneme, uvědomíme si ještě hlouběji, jak strašlivým zločinem pak bylo, že
slovenský autonomismus a separatismus napomáhal v r. 1938 rozbití ČSR a že t.
zv. samostatný slovenský stát, představovaný luďáky, vedl spolu s velkoněmeckým
imperialismem, spolu s hitlerovským Německem válku proti Sovětskému svazu.
Vinu na tom, že se věci mohly
takto na Slovensku během 20 let ČSR vyvinout, vinu na tom nese československá
buržoasie a její odpovědní činitelé v čele s T. G. Masarykem a Benešem. Jejich
koncepce „čechoslovakismu byla krajně osudná. Tato koncepce znamenala, že
Slováci nebyli v Čsl. republice uznáni za nacionálně svébytný národ, nýbrž že
se vykonstruoval uměle pojem t. zv. jednotného československého národa v tom
smyslu, že prý Slováci jsou Češi mluvící slovenským nářečím. Tato koncepce byla
koncepcí imperialistickou, koncepcí preference Čechů a ponižování Slováků, což
vedlo Slováky k nacionální obraně, nabývající protičeského charakteru.
Přirozeně, za tuto koncepci t. zv. čechoslovakismu nebyl nikdy odpověden český
lid, nýbrž byla za ni odpovědna jen a jen česká buržoasie a byli za ni
odpovědni konkrétně Masaryk a Beneš.
Pátrámeli po okamžiku zrodu
koncepce „čechoslovakismu, dojdeme k versailleské mírové konferenci r.
1919. Když se na versailleské mírové konferenci určovala teritoriální a
mocenská struktura Československa a když se do rámce teritoria ČSR vměstnávaly
různé národnostní složky včetně Ukrajinců ze Zakarpatské Ukrajiny, ukázalo se,
že by ČSR byla národnostně složena tak, že by v Přijetí této koncepce ovšem
znamenalo, že Masaryk a Beneš musili pošlapat všechny úmluvy, jež byly uzavřeny
v době války ve spojení s národně osvobozovacím bojem a jež spočívaly na
předpokladu, že Češi a Slováci, osvobodivše se z jařma rakouskouherské
monarchie, budou spolu žít v ČSR jako v jednotném státě nacionálně svébytně, že
budou spolu žít ve stejném postavení, vskutku
186
jako bratři, vzájemně se
milující, a ne tak, aby Češi jako národ počtem větší utiskovali Slováky, nýbrž že
skutečné bratrství Čechů a Slováků musí být tmelem nerozborné státní jednoty ČSR.
Masaryk a Beneš věrolomně
pošlapali všechny tyto úmluvy založené na dobrovolné dohodě mezi Čechy a
Slováky. Masaryk a Beneš jako představitelé české buržoasie vyhlásili
neplatnost svatomartinské deklarace z 30 října r 1918 T. G.Masaryk pak zapřel i
platnost t. zv. pittsburské dohody, kterou v Americe za války podepsal se
zástupci amerických Slováků. Tyto věrolomné činy Masaryka a Beneše pobouřily
hluboce všechny Slováky, a tak hned od počátku republiky namísto bratrství
vnesly mezi Čechy a Slováky nesvornost a nevraživost.
I tu bylo patrno, jak se
intence 28. října 1918 a
30. října 1918 jako intence národně revolučního hnutí čsl. lidu dostaly do
rozporu s intencemi Masaryka a Beneše, jež již v době versailleské mírové
konference r. 1919 spojovaly s imperialistickými západními mocnostmi postavení
národů Československa a osudy ČSR. Je známo, že po ustavení Čsl. republiky v
říjnu 1918 byl dr. Vávro Šrobár, „muž 28. října, jako Slovák jmenován
ministrem s plnou mocí pro Slovensko. V této své íunkci dr. Vávro Šrobár
předsedal kolegiu zplnomocněných zástupců ústředních pražských ministerstev,
takže spolu s nimi řídil výkon státní moci a státní správy na Slovensku. Byl to
jakýsi náběh k vytvoření pověřenců pro Slovensko v čele s drem Vávro Šrobárem.
Když krátce nato již zvítězila Masarykova a Benešova čechoslovakistická
koncepce, všecky takovéto náběhy k uznání nacionálních svébytných práv Slováků
přestaly.
Čechoslovakistická politika,
za kterou jsou historicky odpovědni Masaryk a Beneš, byla politikou způsobivší
strašlivé škody republice a ohrožující její existenci přímo v kořenech. Tato
politika byla dílem zaslepenosti a zpupnosti se strany české buržoasie, která z
pocitů nacionálního vzestupu českého národa v r. 1918, z pocitů početní převahy
Čechů oproti Slovákům, z pocitů jejich větší vyspělosti oproti Slovákům, z
pocitů jejich převažující hospodářské síly a z pocitů jejich vyšší kulturní
úrovně — vytvořila český imperialismus, systém nadřazenosti Čechů oproti
Slovákům a systém nacionálního útlaku Slováků.
A tato politika byla nejvýš
krátkozrakou politikou. Krátkozrakým byl postup české buržoasie, když již v r. 1919
přikročila k nacionální persekuci proti Slovákům. Řekl jsem na sjezdu
Komunistické strany Slovenska, že jsem byl náhodou v r. 1919 přítomen jako
posluchač na galerii Prozatímního národního shromáždění té jeho schůzi, na níž
byl poslanec Andrej Hlinka vydáván k trestnímu stíhání pro svoji cestu do
Paříže, kam jel, aby na versailleské konferenci při určování mocenské struktury
ČSR zastával požadavky Slováku. Andrej Hlinka byl pak zatčen a žalařován ve
věznici v Mírově na Moravě. Tak Masaryk a Beneš přispěli k tomu, že Andrej
Hlinka se pak s popularitou mučedníka a národního bojovníka mohl postavit v
čelo reakčně katolického
187
slovenského autonomismu a
separatismu. Přitom bylo známo, že Andrej Hlinka před válkou jako mučedník
střelby v Černové r. 1909 jezdil po českých zemích spolu s drem Aloisem
Kolískem a byl všude zdraven jako čechofil a jako propagátor bratrství mezi
Čechy a Slováky.
Jest jasno, že česká
buržoasie, T. G. Masaryk a Beneš by byli nemohli provádět svoji čechoslovakistickou
politiku, kdyby na Slovensku nebyli pro tuto politiku nalezli oporu. Oporu
nalezli. A hlavní oporu nalezli v Čsl. agrární straně, jejímiž organisátory a
nejvlivnějšími vůdčími činiteli se na Slovensku stali lidé z tradičních
slovenských evangelických rodin, kteří před válkou neměli nic společného s
agrární politikou, ale kteří pokládali za výhodné zpachtovat si po r. 1918
slovenské zastupitelství Čsl. agrární strany, která měla předurčeno být vedoucí
buržoasní stranou v ČSR. Byli to Milan Hodža, Pavel Blaho, Kornel Stodola, Antonín
Štefánek, později Ján Ursíny,Ján Lichner aj. Milan Hodža zvlášť dělal v
republice velkou kariéru. Byl mnohokráte ministrem za agrární stranu a v r.
1935 se stal předsedou vlády, jímž zůstal až do dnů Mnichova r. 1938.
Patřil k těm čsl. politickým
činitelům, kteří v pozadí pracovali ke kapitulaci před Hitlerem. Vedl jednání s
Runcimanem na počátku září r. 1938, vedl různá podezřelá jednání s henleinovci
a v kritických dnech před Mnichovem spřádal různé pletichy s činiteli západních
mocností, zvláště s Bonnetem. Nutno podotknouti, že tyto Hodžovy pletichy ze
dnů před Mnichovem r. 1938 nebyly dosud osvětleny. Po přijetí
berchtesgadenských podmínek 21. září r. 1938 byla Hodžova vláda naším lidem
smetena. Hodža podobně jako Beran, Malypetr a druzí původci kapitulantské
politiky se v posledních dnech září 1938 navenek mnoho neukazovali, poněvadž
řízení vlády ve smyslu ústavy vzal tehdy do rukou sám dr. Beneš, jako president
republiky, který pak vykonal tu nejhorší práci a vzal si na svědomí kapitulaci
30. září 1938.
Čechoslovakistickou politiku
na Slovensku dělala také Čsl. sociální demokracie, jejímiž hlavními činiteli na
Slovensku byli dr. Ivan Dérer, dr. Ivan Markovič, Ján Bečko atd. Za nár. dem.
stranu dělal na Slovensku čechoslovakistickou politiku dr. Ivánka. Za Čsl.
lidovou stranu dr. Mičura. A za nár. soc. stranu se v duchu čechoslovakismu
exponovali na Slovensku dr. Igor Hrušovský a spisovatel E. B. Lukáč.
KSČ se po své bolševisaci
vždy zásadně stavěla proti čechoslovakistické politice a uznávala, vždy
nacionální svébytnost Slováků jako národa. Naše strana bojovala proti všem
íormám nacionálního útlaku Slováků, proti jejich nacionálnímu ponižování, proti
hospodářskému vykořisťování Slovenska a zbídačování slovenského pracujícího
lidu českým kapitálem. A naše strana odmítla co nejostřeji dosazování českého
potlačovacího aparátu na Slovensku. Tuto správnou linii, leninskou linii KSč, v
národnostní otázce prosazoval důsledně soudruh Klement Gottwald, který od r.
1921 pracoval ve hnutí na Slovensku, stal se vedoucím redaktorem „Pravdy,
byl pak zvolen do vedoucích orgánů
188
strany na Slovensku a přes
Slovensko pak přišel v r. 1925 do ÚV KSČ do politbyra ÚV KSČ a po V. sjezdu KSČ
r. 1929 do čela KSČ. Činnost strany na Slovensku pak vedli soudruzi Široký,
Bacílek, Ďuriš, Zupka, Kubač, Benada, Major, Valo, Steiner, David, Maurer atd.
Česká buržoasie a její
pražská vláda zasahovala na Slovensku tak, že svými činy uváděla slovenský lid
často v živelný hněv, čehož využíval slovenský autonomismus a separatismus.
Jako údery do tváře slovenského lidu působily takové činy, jako bylo vystoupení
předsedy vlády Jana Malypetra v Nitře r. 1933, kde vyčítal, co se na Slovensko
z Prahy doplácí. Pro Slováky bylo urážejícím aktem, když při uzákonění systému
zemských správ byl v Bratislavě zřízen zemský úřad, v němž rozhodující místo
zaujali čeští administrativní, právní a policejní úředníci. Na Slovensku bylo
tak všemi způsoby napomáháno tomu, aby hnutí slovenského autonomismu a
separatismu nabývalo na síle při čemž proti jeho reakčnim snahám vystupovali
vpravdě jen komunisté.
Politický vývoj slovenské
ludové strany, vedené Andrejem Hlinkou, měl momenty, dokazující, že přes
všechny protičeské šovinistické štvanice dovedla slovenská ludácká reakce
prokázat solidaritu s českou buržoasií v reakčních třídních zájmech, v obraně
kapitalismu, při potlačování bojovného hnutí dělnictva a v boji proti
komunismu, v nepřátelství proti Sovětskému svazu. Jak známo, po volbách do čsl.
Národního shromáždění v r. 1925 byla v republice dosazena k moci ještě vláda,
složená ze zástupců měšťáckých stran a vládně socialistických stran. V r. 1926
sestavil však Antonín Švehla vládu, složenou ze zástupců čsl. strany agrární,
lidové, nár. dem., živnostenské a spolu s nimi ze zástupců strany německých
agrárníků a německé křesťanskosociální strany a později i zástupců slovenské
ludové strany. Byla to vláda t. zv. černozelené koalice, která se také nazývala
koalicí celně kongruovou. Byla to vláda brutálního prosazování třídních
kapitalistických zájmů, vláda uskutečňující požadavky agrární a klerikami
reakce; byla to vláda soustavného tažení proti sociálním právům dělnictva,
vláda zhoršování sociálního pojištění a vláda vypjatých štvanic proti
Sovětskému svazu. Byla to vláda, která si vzala na svůj štít svatováclavskou
tradici, při čemž ve spojení s oslavou millennia smrti sv. Václava byl v r.
1929 v Praze vztyčen vedle Strahovského kláštera veliký kříž, který v modrém
světle v noci po léta svítil nad Prahou.
Zajímavé bylo, že do vlády
černozelené koalice, do vlády měšťáckých stran, vstoupil za ludaky Josef Tiso,
který byl již tehdy všeobecně pokládán za oportunistického prodejného politika,
jdoucího za dosažením mocenské funkce a nejvíce přístupného úplatkům. Slovenská
ludová strana byla účastná na pražské měšťácké vládě do r. 1928. Čsl.
buržoasie, vidoucí již přízrak nadcházející hospodářské krize, pokládala za
nutné povolat po parlamentních volbách r. 1929 k moci opět vládu
měšťáckosocialistické koalice, v níž vládním socialistickým stranám, včetně německé
sociální demokracie, a jejich ministrům
189
Meissnerovi, Dérerovi,
Frankemu, Tučnému, Czechovi atd. připadlo držet zbídačované dělnictvo a
pracující lid pevně v řetězech a střílením do nezaměstnaných a rozpoutáním
persekuce zastrašovat bojovné hnutí dělnictva.
Spolu s tím, jak se v Německu
blížil Hitler k moci, začala slovenská ludová strana stupňovat nápor slovenského
autonomismu a separatismu. Tehdy v r. 1932 se konal t. zv. trenčanskoteplický
sjezd mladé slovenské generace. Konal se jako sjezd zástupců luďácké mládeže,
kterou zastupovali Šaňo Mach, Tido Gašpar, Milo Urban atd., a jako sjezd
zástupců agrární mládeže, kterou zastupovali dr. Ruman, dr. Imrich Karvaš, inž.
Petr Zaťko atd. A k účasti na tomto sjezdu se připojila skupina „Davu, skupina
mladých komunistických intelektuálů, kterou zastupovali Clementis, Novomeský,
Okáli, Poničan atd. Na trenčanskoteplický sjezd byli pozváni představitelé politických
stran, z nichž se dostavili Milan Hodža, Antonín Štefánek, Ferdiš Juriga a j.;
za KSČ jsem byl já vyslán na trenčanskoteplický sjezd. Mé vystoupení dopadlo
tak, že jsem byl na sjezdu ukřičen a že mně bylo vzato slovo. Proti štvanicím
autonomistické mládeže se mne k mému překvapení ujal jako jediný Ferdiš Juriga.
A na ulici mne chránili mladí dělníci a studenti, vedení soudruhem Stefanem
Raisem. Luďáčtí mládežníci se zřejmě od trenčanskoteplického sjezdu cítili
spřáteleni s komunistickými intelektuály z „Davu. Tomuto přátelství se
dostalo ostentativního výrazu po deseti letech, když k oslavě 10. výročí
trenčanskoteplického sjezdu v r. 1942 Tido Gašpar jako činitel Tisová t. zv.
samostatného slovenského státu pozval i bývalé komunistické účastníky sjezdu a
oni přišli, aby se dali s Tido Gašparem fotografovat pro snímek v
„Gardistovi.
Slovenská ludová strana se po
příchodu Hitlera k moci v r. 1933 snažila všemožně angažovat v rozvoji
fašistického hnutí. Vzala na sebe propagaci krvavého fašismu, naprosto se
nerozpakujíc přitom vyzdvihovat dále ve jménu Ježíšově křesťanský kříž a dále v
kostelích ústy luďáckých kněží mluvit o lásce k bližnímu a o božím přikázání
„nezabiješ.
Známí funkcionáři slovenské
ludové strany, jako zvláště poslanec Salát, působili v nejtemnějších
černosotněnských fašistických organisacích, zběsile štvoucích proti
Komunistické internacíonále a proti Sovětskému svazu. Je známo, že Vojtěch
Tuka, profesor práv na bratislavské universitě, který byl pro velezrádnou
činnost vsazen do věznice, byl čsl. vládou z Pankráce propuštěn. Byl propuštěn,
aby mohl s čím dále větší troufalostí projevovat, že je agentem horthyovského
Maďarska, že je spřežencem Vatikánu, že se pokládá za pomocníka německého
nacismu a že je hotov podporovat všechny živly, jež spojuje smrtelná nenávist
proti Sovětskému svazu, proti komunismu. Mnohdy je činěn pokus postavit do
lepšího světla Karola Sidora, nástupce Andreje Hlinky po jeho smrti a vůdčího
politického činitele slovenské ludové strany v posledním období existence ČSR
před Mnichovem r. 1938. Dokázal jsem na sjezdu KSS, jak marné jsou snahy na př.
spisovatele Milo Urbana
190
o nějakou rehabilitaci Karola
Sidora, který již v cizině zemřel jako emigrant. Vzpomněl jsem toho, že jsem
spolu s Karolem Sidorem zasedal po mnoho let v zahr. výboru čsl. Národního
shromáždění a viděl jsem, jak praktikoval nejužší spoluprací slovenské ludové
strany s henleinovci a maďarskými iredentisty, jež v Národním shromáždění
představovali Szulló, Esterházy a Jaroš který po odtržení velkých částí
Slovenska horthyovským Maďarskem v r. 1939 byl záměrně jmenován ministrem v
budapeštské vládě, ministrem pro „horní zem. Karol Sidor, o němž se
říkalo, že byl utajeným synem Andreje Hlinky, byl hluboce zavilým nepřítelem
komunistů a Sovětského svazu a jako důsledný slovenský reakčně katolický
autonomista a separatista patřil k hrobařům Čsl. republiky. Pamatuji se, jak
Karol Sidor triumfoval a jak se v uniformě šéfa Hlinkových gard vypínal, když
po Mnichovu r. 1938 česká kapitulantská buržoasie v Národním shromáždění dala
českým měšťáckým a vládně socialistickým stranám odhlasovat zákon o autonomistické
vládě Slovenska, jejímž předsedou se stal Josef Tiso, zatím co Karol Sidor se
stal místopředsedou ústřední pražské vlády spolu s Černákem a Ďurčanským jako
ministry.
Chci krátce vylíčit, jak se
od počátků ČSR a v pozdějších letech vyvíjely u nás národnostní poměry ve
vztahu k německé národnostní menšině. Je známo, že v prvé době po 28. říjnu
1918 si Němci v pohraničních oblastech počínali tak, jako by se zařizovali na
svůj život odděleně od českých oblastí. V té době se mluvilo o „DeutschBóhmen,
tak jako se mluvilo o „DeutschOsterreich. Projevovaly se snahy o to, aby
se z trosek rakouskouherské říše zdvihly německé územní oblasti, cítily se
samostatnými a připojovaly se k německé říši. Ve Vídni na př. Národní
shromáždění rakouských zástupců nejprve odhlasovalo připojení německých zemí
Rakouska k Německu, a teprve tehdy, když se ve Vídni po založení Komunistické
strany Rakouska 3. listopadu 1918 na čele s dělnictvem zdvihlo revolučně
demokratické hnutí, byla 11. listopadu 1918 vyhlášena „Spolková republika
Rakouská. V našem německém pohraničním území se ustavil také
„Landtag jako shromáždění zástupců „DeutscnBohmen. Vedoucí úlohu
přitom hrál Lodgman von Auen, který byl poslancem již na rakouské říšské radě. Svoji
úlohu tu hrál i vůdce německé sociálně demokratické strany v Teplicích Seliger,
který byl taktéž již poslancem na rakouské říšské radě ve Vídni podobně jako
německý sociálně demokraticky předák Hackenberg z Krnova ve Slezsku. Když
československé vojsko vstupo
191
valo do německého pohraničního
území, aby svrchovanost Československé republiky uskutečnilo až do hranic v
Krušnohoří, na Šumavě, v Pojizeří ve Slezsku atd., došlo k různým incidentům.
I v pohraničním německém
území pak začala působit revoluční vlna zdvižená vítěznou Velkou říjnovou
socialistickou revolucí, a vnášela vnitřní boje do německé sociálně
demokratické strany vedené Seligerem. Na sjezdu této strany v Teplicích roku
1920 již vystoupila sociálně demokratická revoluční levice, v jejímž čele byli
soudruzi Kreibich, Hampl, Wenderlich, Hunigen atd., při čemž již působila i
revoluční sociálně demokratická mládež, kterou vedli soudruzi Kóhler, Knóschke,
Wenzel, Appelt atd. Tato levice německé sociálně demokratické strany přijala
pak podmínky III. internacionály a vytvořila v únoru roku 1921 první
komunistickou stranu v Československu, nazývající se „Německá sekce KSČ.
V prozatímním Národním
shromáždění ČSR nebyli ještě v roce 1919 žádní němečtí zástupci. Při volbách do
Národního shromáždění v únoru 1920 se němečtí voliči voleb zúčastnili. Z voleb
vyšla jako nejsilnější německá nacionální strana vedená Lodgmanem von Auen.
Značnou sílu nabrala i Seligerova německá sociálně demokratická strana. Němečtí
nacionální poslanci v čele s Lodgmanem dělali však z počátku politiku absence,
resistence a demonstrovali, že nechtějí mít nic společného s režimem ČSR. Když
se pak činily pokusy o jednání s německými nacionály, pronesl národně
demokratický ministr financí Rašín známý výrok „S rebely se nevyjednává a
naznačoval, že je třeba mocensky zakročit proti vzpurným německým nacionálům.
T. G. Masaryk pak vystoupil s koncepcí, že Československo bude Švýcarskem a že
druhé národnosti vedle Čechů a Slováků budou mít v ČSR rovnoprávnost. Mělo se
to vztahovat i na Maďary, Poláky, Ukrajince. Versailleská konference roku 1919,
která se starala, aby Československo bylo územně co největší a aby mohlo hrát
úlohu významného článku v sanitárním kordonu proti Sovětskému svazu, vytvořila
ve skutečnosti české buržoasii podmínky pro to, aby při koncepci čechoslovakismu
mohla pěstovat československou imperialistickou nadvládu vůči menšinám všech
nečeských národů, jež byly do teritoria ČSR pojaty. Masarykovo mluvení o úpravě
národnostních poměrů v ČSR po příkladu Švýcarska vyznělo ve skutečnosti v režim
všeobecného národnostního útlaku pod nadvládou české buržoasie.
V německém území nadešly
později politické změny, když československý kapitalismus upevňoval své panství
a když německou buržoasii v pohraničí přitahoval k spoluúčasti na útlaku
československého pracujícího lidu. V parlamentních volbách roku 1925 byly
výsledky v německém území takové, že Lodgmanova německá nacionální strana
ztratila svůj dominující vliv v politickém táboře německé buržoasie, která se
odkláněla od politiky absence a resistence vůči režimu československé
buržoasie. V měšťáckém německém
192
táboře nabývaly vrchu německá
agrární strana, vedená profesorem pražské německé university Spinou, a německá
křesťanskosociální strana, vedená profesorem právnické fakulty pražské německé
university MayrHartingem. V německé sociálně demokratické straně se po smrti
Seligerově stal vůdcem dr. Ludwig Czech. Německá agrární strana a německá
křesťanskosociální strana se pod vlivem taktického postupu Švehly stále
sbližovaly s českými měšťáckými stranami, až byla v roce 1926 vytvořena vláda
zelenočerné neboli celně kongruové, reakčně měšťácké koalice, při čemž do vlády
vstoupili za německé agrárníky Spina, za německé křesťanské sociály
MayrHarting. Do vlády zelenočerné koalice vstoupili za slovenské luďáky Josef
Tiso a dr. Marek Gážik. K zelenočerné reakčně měšťácké koalici se počítal i
měšťácký polský nacionalista poslanec dr. Wolf. A loyálně se k této koalici
chovali i zástupci měšťáckých stran maďarských, jež byly vedeny poslanci
Szentiványim a Szíilló, později i Esterházym a Jarošem a jež jinak prosazovaly
maďarskou reakčně nacionalistickou a iredentistickou politiku.
Komunistická strana
Československa v duchu svých zásad proletářského internacionalismu důsledně
hlásala a důsledně uskutečňovala třídní jednotu dělnictva a bojovou jednotu
pracujícího lidu všech národností ČSR. Naše strana byla již svým vnitřním
složením a strukturou svých organisací příkladem internacionální proletářské
jednoty. Členy KSČ byli revoluční dělníci všech národností republiky, revoluční
dělníci čeští, slovenští, němečtí, maďarští, polští a ukrajinští.
Internacionálně jednotné bylo nejen naše rudé odborové hnutí, ale i naše rudé
družstevní, tělovýchovné a kulturní hnutí. Národnostnímu složení republiky
odpovídalo i složení všech vůdčích orgánů strany a masových organisací. Pod
vedením KSČ české revoluční dělnictvo vždy bratrsky solidárně podporovalo boje
slovenských dělníků, německých dělníků, maďarských dělníků atd. A naopak, na
podporu bojů českého dělnictva vystoupili vždy revoluční dělníci všech druhých
národností. České revoluční dělnictvo podporovalo účinně např. slovenské
dělníky, když se bránili odbourávání továren na Slovensku, k němuž ze sobeckých
důvodů přikročili čeští kapitalisté zmocnivší se průmyslových podniků slovenských.
A české revoluční dělnictvo se obětavě bilo za zájmy dělníků a pracujících lidí
v německém území, kde se výkyvy v hospodářském vývoji projevovaly velmi citelně
a kde za hospodářské krise kapitalismu katastrofálně rostla nezaměstnanost,
poně
193
vadž tu byly většinou podniky
spotřebního průmyslu s výrobou pro export. Všechny velké třídní zápasy
dělnictva v letech první republiky probíhaly za pevné internacionální bojové
jednoty dělníků všech národností ČSR. A podobně i všechny velké politické boje
a revoluční bojové demonstrace byly prováděny dělnictvem Československa v internacionální
jednotě. KSČ se důsledně bila za národní práva Slováků a za práva všech
národnostních menšin v republice. Čelila tím národnostnímu útlaku české
buržoasie a čelila tím i nacionalistické agitaci německé buržoasie a buržoasie
druhých národnostních menšin. Buržoasie všech národností Československa, která
se sama uměla vždy sjednotit ve svých společných třídních zájmech a v boji
proti dělnictvu a pracujícímu lidu, pěstovala po celých 20 let první republiky
nacionální štvanice a nacionálně šovinistické rozeštvávání. Nejzběsilejší
protiněmecké štvanice v duchu českého nacionalismu pěstovaly za první republiky
ty strany politického tábora české buržoasie, které později vlast cynicky
zrazovaly a staly se pomocníky velkoněmeckého hitlerismu.
Národně demokratický tisk a
tisk národních socialistů, stříbrňáků a Gajdových fašistů si kdysi troufal
házet na nás, komunisty, kal špinavých pomluv a obvinění z nevlastenectví, když
jsme usilovali o to, aby různými akcemi byla prokazována péče o německé
pracující lidi a aby nebyli zbídačováním vrháni do náruče německých
nacionalistů a iredentistů. Avšak pak byli tito čeští nacionalističtí štváči ve
vytržení nad programem Adolfa Hitlera a schvalujíce jeho krvavý fašistický
teror proti dělnictvu a jeho vyhrožování Sovětskému svazu a komunismu byli
schopni obětovat samostatnost vlasti s přáním, aby surový fašistický teror
dopadl i na československé dělnictvo a pracující lid.
O německé buržoasii a reakčním
maloměšťáctvu v německém území můžeme říci, že i když Spina a MayrHarting
předstírali náběh k positivní politice, byli německá buržoasie a reakční
němečtí maloměšťáci vždy ve své duši proti ČSR a pokládajíce naděje na
restauraci habsburské říše za ztracené orientovali se na velkoněmecké agresivní
snahy z německé říše a v Adolfu Hitlerovi pak viděli svůj, přímo šíleně
uctívaný idol.
Ještě po válce, když bylo
českým lidem osídlováno dříve německé pohraničí, jsme se přesvědčovali, jak již
dávno před rokem 1938 byli kapitalisté německého území nejúžeji spjati s
německou říší. Většina průmyslových závodů v pohraničí byja spojena s německým
velkokapitálem v říši, s říšskoněmeckými kartely a koncerny, s říšskoněmeckými
exportními společnostmi. Československé měšťácké vlády v Praze nechávaly
německým kapitalistům v pohraničí úplnou volnost a svým nadbíháním jen
posilovaly jejich moc, mající iredentistický velkoněmecky šovinistický základ.
Ta trocha daní, které československému státu platily německé podniky v pohraničí,
se republice neblaze vyplatila.
194
Po nástupu Hitlera k moci v
roce 1933 se pod vlivem agresivních velko německých snah zvedala vlna německého
iredentistického nacionalistického hnutí v pohraničí velmi rychle. A když se
započalo s budováním opevnění u hranic k hitlerovskému Německu, byli němečtí
kapitalisté v pohraničí tak drzí, že si vynucovali, aby opevnění u hranic
stavěli i „loyální němečtí stavitelé, němečtí inženýři a technici. A
pražská vláda k tomu dala souhlas Němečtí iredentisté, čekající Hitlerovu
agresi, nejen dopodrobna sdělili do Berlína systém československých
pohraničních opevnění, ale jako důstojníci československé armády sdělovali do
Berlína i podrobné údaje špionážní.
Po nastoupení Hitlera k moci
v roce Viděli jsme pak v
hitlerovském Německu krvavé řádění nacistického teroru proti komunistům, proti
sociálním demokratům, proti demokratům, proti katolickému centru atd., proti
všem těm německým politickým silám, jež se Komunistická strana Německa marně
snažila včas sjednotit, aby bylo zabráněno příchodu německého fašismu k moci.
Projížděl jsem Německem a Berlínem v červnu roku 1935 na illegální cestě do
Moskvy na VII. kongres Komunistické internacionály. Viděl jsem aparát
hitlerovské teroristické moci, který měl již za sebou krvavé dílo z let 195
Vilému II. a to se podařilo
netvoru, jenž císaře Viléma II. překonal, Adolfu Hitlerovi. Naše strana, která
po nastoupení Hitlera k moci vstoupila do bojovné pohotovosti a která v duchu
proletářského internacionalismu skýtala podporu Komunistické straně Německa v
jejím hrdinném antifašistickém boji, naše strana byla od roku 1933 neustále v
boji, usilujíc o mobilisování mas československého lidu k zápasu proti
nebezpečí fašismu a k boji proti nebezpečí násilné agrese hitlerovského
Německa, zaměřované především k anexi pohraničního území naší republiky, v němž
henleinovští iredentisté zdvihali heslo, že chtějí „heim ins Reich.
196
VIII
PRAVDA O DEMOKRACII A SOCIÁLNÍCH POMĚRECH V MASARYKOVĚ
REPUBLICE
ZBÍDAČOVÁNÍ DĚLNICTVA
ROZTŘÍŠTĚNOST ODBOROVÉHO HNUTÍ
POSTAVENÍ ROLNICTVA
Když pojednáváme o historii
Československé republiky, říkáme, že po 20 let byla Československá republika
buržoasní republikou. Při vzpomínání výročí ČSR hraje důležitou úlohu
posuzování t. zv. první republiky. Žijí dnes mladé a mladší generace lidí,
kteří bud vůbec nezažili existenci první republiky, nebo před r. 1938 prožívali
jen svá dětská a mladá léta a z vlastního poznání se nemohou na poměry v první
republice pamatovat. A pak, nejen čsl. reakční emigrace, ale i všechna
buržoasní propaganda v kapitalistických západních zemích se pokouší využívati
výročí ČSR ke kampaním, v nichž se snaží první republiku vychvalovat za použití
všech prostředků klamu a mamu a s tendencí naši lidově demokratickou republiku
hanět. Mnohdy si troufají operovat i srovnáváním poměrů v první republice a v
naší republice.
My si arciť také přejeme, aby
náš lid srovnával poměry v naší lidově demokratické republice s poměry v první
republice a aby si na tomto srovnání hluboce uvědomoval, jaký převratný pokrok
představuje naše lidově demokratická republika, kráčející dnes k dovršení
socialistické výstavby. A nyní něco o charakteru první republiky, označované
obvykle za „Masarykovu republiku, ačkoli by se mohlo stejně používat i
označení „Preissova republika, „Baťova republika nebo „Petschkova
republika a pod.
My víme, že o charakteru
státu rozhoduje to, jaký výrobní, hospodářský a společenský řád v něm panuje a
která společenská třída je vládnoucí třídou, nositelkou moci ekonomické,
politické a ideologické. Kdo by mohl popírat, že v první republice panoval
soukromovlastnický kapitalistický řád a že vládnoucí třídou v ní byla
buržoasie, řečeno všeobecně a konkrétně: nejmocnější vrstva čsl. buržoasie,
velkokapitalisté, průmyslníci, bankéři, velkostatkáři, a ještě konkrétněji:
oligarchická verchúška finančního kapitálu.
197
Československá republika byla
po 20 let měšťáckodemokratickou republikou, buržoasně parlamentární republikou.
Že Československá republika vznikala v r. 1918 jako demokratická republika, to
nebylo zásluhou československé buržoasie. To byl plod dějinného pokroku, to byl
plod zhroucení RakouskoUherska jako monarchického státu, jako císařského státu,
jako státu polofeudálního. A byl to plod národní a demokratické revoluce,
kterou 28. října r. 1918 prováděl československý lid, jenž by byl nestrpěl, aby
nová ČSR měla jinou formu než demokratickou. Vzpomeňme, s jakým výsměchem se
setkal dr. Karel Kramář, když před volbou prvního presidenta republiky 14.
listopadu r. 1918 vystoupil s myšlenkou, aby nově vytvořený čsl. stát nebyl demokratickou
republikou, nýbrž královstvím, v němž by se králem stal bud některý ruský
velkokníže z rodu Romanovců, nebo některý anglický princ, člen britské
královské rodiny.
První republika se stala
měšťáckodemokratickou republikou, buržoasně parlamentární republikou tak, jak
tuto formu měly všechny státy, jež tvořila buržoasie po svém vítězství nad
feudalismem. Karel Marx a Vladimír Iljič Lenin ve svém učení již dávno
osvětlili, že demokracie se stala historicky danou formou vlády buržoasie po
svržení feudálních pořádků. Teoreticky osvětlili, že za feudalismu byla moc
šlechty vázána na vlastnictví půdy. Nositeli moci ve feudálním státě byli
šlechtici jako vlastníci velkých půdních majetků, jako vladaři rodových
latifundií a velkostatků; a byli nositeli moci dědičně, bez nutnosti nějakého
výběru, bez nutnosti nějaké volby, takže to mohli být i naprostí idioti, což
také často bylo u rodové šlechty podobně jako u císaře pána ajeho rodiny.
Vzpomeňme jen, jak na př. Vídeňáci a docela se sympatiemi a se zachováním úcty
k němu říkali císaři Ferdinandu, který vládl před Františkem Josefem I., jak mu
říkali: „Unser braver Trottel.
Jinak se to vyvinulo, pokud
jde o nositele a vykonavatele moci v měšťáckém státě. Buržoasie je početně
daleko silnější vládnoucí třídou, než byla šlechta za feudalismu. V
kapitalistických výrobních poměrech je značný počet soukromých vlastníků
výrobních prostředků, průmyslníků, poloprůmyslníků, majitelů manufaktur a
dílen, vedle značného počtu kapitalistických podnikatelů v oblasti obchodu,
dopravy, služeb a jiných hospodářských úseků a vedle velkostatkářů, venkovské
buržoasie atd. Přitom soukromovlastnické držení výrobních kapitalistických
majetků nemá takovou stabilitu, aby bylo možno nositelství moci vázat
individuelně a dědičně na toho nebo onoho kapitalistického boháče. Za
anarchických výrobních poměrů v kapitalistické společnosti, za existence trhu,
za existence vražedné konkurence, za existence bursy je tomu tak, že dnes
kapitalista vydělá a bohatne, ale zítra možná prodělá, chudne a jde třeba k
bankrotu. Karel Marx vylíčil, jak v měšťáckém státě musí buržoasie provádět
výběr, volbu lidí, kteří by v jejím sumárním zastoupení a v jejím zájmu
vykonávali vládu. A to je podstatou měšťácké demokracie,
198
jejímž základním znakem jsou
volby, volby zástupců, volby zastupitelských orgánů. Přitom je známo, že od
volby konventu ve francouzské revoluci se v měšťácké demokracii uplatňoval
censový volební systém, t. zn. že volební právo se vázalo na určitý majetek a
na výši placené přímé daně. Lidé bez majetku, lidé neplatící přímou daň,
dělníci, pracující lidé byli po mnoho desetiletí měšťácké demokracie z
volebního práva plně vyloučeni. To byly v pozdější době již veliké politické
úspěchy dělnického hnutí, když buržoasie musila dělat takové ústupky, že
ústavně zaručovala i dělnictvu, pracujícímu lidu občanské svobody, koaliční
svobodu, sociální práva a politická práva a když volební právo musila posléze
rozšířit na volební právo všeobecné, rovné přímé a tajné. Právě pro tyto
ústupky, jež musila buržoasie udělat dělnictvu a pracujícímu lidu, se dělnictvo
účastnilo zápasů za demokratické republiky ujímalo se i vedení v buržoasně
demokratické revoluci. A v zajištění demokratických práv dělnictva a
pracujícího lidu vidělo minimální program proletář ského revolučního hnutí.
Co bylo řečeno o měšťácké
demokracii, to platilo ovšem pro určitou dobu, pro dobu kapitalismu volné
soutěže. Jakmile kapitalistický vývoj vstoupil do období imperialismu, v němž
se rozhodující složkou kapitalismu stal monopolistický finanční kapitál,
vyvstaly síly, které tlačily vývoj v měšťáckých státech k odbourání
demokratických institucí, k odbourání občanských svobod, k popření politických
a sociálních práv dělnictva a k uplatnění otevřené třídní diktatury buržoasie v
podobě autoritativních režimů nebo v podobě fašistických režimů. Nejčastěji
slyšíme od buržoasních propagandistů vychvalovat první republiku proto, že prý
v ní platily občanské svobody i pro dělníky, že prý v ní dělnictvo mělo svá
práva sociální a politická, že prý v ní dělnické hnutí mělo legalitu, že
legalitu měla po 20 let první republiky i naše strana, Komunistická strana
Československa.
Na to my říkáme, že to nebylo
zásluhou československé buržoasie, ani zásluhou T. G. Masaryka, ani zásluhou
Beneše, nýbrž bylo to zásluhou mohutné bojovné síly dělnické třídy
Československa, která byla schopna si svá politická a sociální práva vybojovat
a uhájit a která byla schopna po 20 let první republiky bránit též legalitu
naší strany, legalitu KSČ. Lenin osvětlil, jak je v měšťácké demokracii uznání
svobod a práv pro dělnictvo problematické, formální a fiktivní. Tak tomu bylo i
v první republice. Dělnické hnutí nemělo již pro nedostatek materielních
prostředků možnost používat svobod a práv ústavně zaručených, jako svobody tisku,
svobody projevu slovem, svobody shromažďování. Avšak mohli bychom mnoho
vyprávět o tom, jak bylo dělnické hnutí v první republice záměrně persekvováno
a potlačováno. Mohli bychom mnoho vyprávět o pronásledování a žalařování
dělnických bojovníků. Mohli bychom vyprávět o řádění policie a čet
199
nictva při stávkách
dělnictva. Máme v paměti, že v letech kapitalistické hospodářské krise
potlačovatelský státní aparát první republiky za hlásání Masarykovy humanity
mnohokráte střílel do hladovějících dělníků. To, že čsl buržoasie nemohla jít
dál v brutalitě proti dělnictvu, že nemohla přejít k otevřené fašistické
diktatuře, to nebylo zásluhou masarykovského demokratismu. Čsl. buržoasie,
vyznávající stále troufaleji program reakčního násilí a fašismu měla tisíc
chutí nastoupit proti dělnictvu, nastoupit proti komunistickému hnutí a v krvi
fašistického teroru je potlačit, avšak čsl. buržoasie si musila nechat tyto
chutě zajít ze strachu před hrozivou silou dělnictva a pracujícího lidu
Československa, jež byly hotovy bránit demokratické svobody a za žádnou cenu
nepřipustit, aby v Československu mohly reakce a fašismus zvítězit.
Vzpomeňmej že v roce 1934
vedlo podobný boj na obranu demokracie a republiky i dělnictvo ve Francii,
francouzský lid, který v tomto boji nad francouzskou reakcí tehdy díky lidové
frontě vyhrál. Dnes francouzský lid opakuje tento boj na obranu demokracie a
republiky. A my pevně věříme, že francouzský lid i v tomto boji nakonec vyhraje
přes všechny manévry reakčních demagogů. Neboť nelze přemoci síly dějinného
pokroku, ztělesněného v dělnické třídě, v masách pracujícího lidu, ve
svobodymilovných národech. Nelze stočit kolo dějinného pokroku nazpátek. A kdo
se o to pokouší, docílí jen toho, že kolo dějinného pokroku, násilně stáčené
zpět, se pak roztočí ještě na rychlejší obrátky vpřed asmete do propadliště
dějin všechny reakční siláky.
Vzpomínámeli na dobu před
válkou v naší zemi, říkáme oprávněně, že bylo jen zásluhou čsl. dělnictva a
pracujícího lidu, vedeného Komunistickou stranou Československa, že pomocí
vlastních vnitřních sil fašismus v naší republice nemohl zvítězit, že ČSR
zůstávala demokratickou republikou a že teprve vnějšímu agresivnímu vojenskému
násilí hitlerismu se za vlastizrady čsl. buržoasie podařilo uvrhnout naši zem
pod krvavou nadvládu fašismu. Buržoasní propagandisté provádějí tedy jen
podvod, když vychvalujíce první republiku pro její demokratické zřízení,
přičítají za její zásluhy to, co si svojí silou musilo dělnictvo vybojovat
proti čsl. buržoasii. Je to známý podvod prováděný podle zásady: dělat z nouze
dodatečně ctnost.
Bude však jinak užitečné,
když lidem budeme při posuzování charakteru první republiky vykládat o tom,
jaké byly skutečné poměry za panování t. zv. Masarykovy demokracie a humanity.
Mladší lidé si to nedovedou dnes před
200
stavit, když vyrůstali jiz v
poměrech naší lidově demokratické republiky Tito lidé si nedovedou na př.
představit, že za první republiky byli jedinci, kápitilističtí boháči, kten
žili v přepychovém osobním blahobytu, poněvadž aniž bv hnuli rukou kromě
střihaní dividendových kuponů, shrabovali obrovské ziskv továren, závodů,
podniku v nichž se za nuznou mzdu dřely statisíce dělníků a dělnic. Čeští
kapitaliste bohatli rychlým tempem.
Na př. „Živnostenská
banka mohla velké zbohatnutí vytěžit po 28 říjnu 1918 přímo z národní
revoluce. Vylíčil jsem již v prvé části své přednášky že plnou vládu nad
průmyslem v českých zemích měli za Rakouska Němci německé banky, německé banky
zdejší nebo vídeňské, a že čeští kapitalisté české banky se musili těžce
dopracovávat k účasti na průmyslové moci vedle Němců. Alois Rašín však jako
ministr financí provedl hned na počátku prvé republiky v r. 1919 velmi odvážný
znárodňovací akt, nikoli ovšem ve prospěch národa nebo ve prospěch republiky,
nýbrž ve prospěch „Živnostenské banky, ve prospěch jejích akcionářů, ve
prospěch českých kapitalistů. Rašín totiž nařídil vydání a předání
„Živnobance nadpoloviční většiny akcií u některých dřívějších německých
pražských bank, jež ovládaly spoustu průmyslových závodů. Byla mezi nimi i
známá „Bebka, „Bohmische Eskomptbank, v jejíž budově na Příkopě
dnes sídlí sekretariát XIV KSČ.
Rašín nechal „Živnostenské
bance vydělat hodně peněz i tím, že Preissovi agenti sbírali z rukou
německých i českých lidí úpisy na rakouské válečné půjčky, o kterých se právem
všeobecně myslilo, že pozbyly platnosti a nemohou být přece jakkoli honorovány,
když to byly půjčky bohatých německých a loyálních českých lidí, kteří svými
penězi podporovali RakouskoUhersko ve válce. Preissovi agenti také nechávali
lidi v domnění, že se rakouské válečné půjčky honorovat nebudou, a tak sbírali
úpisy na válečné rakouské půjčky jako papír ve sběru surovin. A když si Preiss
vypočetl, že má těchto úpisů za několik set milionů, vyhlásil Rašín jako
ministr financí, že ze státní pokladny budou vyplaceny náhrady ztrát z
rakouských válečných půjček a tak z čsl. státní pokladny putovaly stamiliony Kč
do pokladen a safesů „Živnostenské banky, která úpisy na rakouské válečné
půjčky, sebrané jako papír u lidí, předložila k výplatě. I takovým strašným
podvodem hned v počátcích republiky rázem zbohatla „Živnostenská banka. A
na tomto hanebném podvodu s úpisy na rakouské válečné půjčky vydělal prý i
Šaldův „Melantnch na Václavském náměstí, sloužící nár. soc. straně, která
měla asi na podkladě důvěrných informací možnost dát Šaldovu „Melantrichu
vydělat velké peníze jako spoluúčastníku na strašném podvodu.
Avšak takovéto rychlé
bohatnutí nebylo umožněno jen „Živnobance . Všichni výdělkáři rychle bohatli.
Týkalo se to i „Agrární banky, při čemž je známo, jak ohromně zbohatli
agrární předáci při provádění agrární reformy, Při získávání šlechtické půdy a
při vytváření zbytkových statků.
201
Sledovali jsme ten závratný
růst bohatství českých kapitalistů; a sledovali jsme i to, jak se postupem let
v první republice vytvářela ta nejvrchnější finančně kapitalistická oligarchie,
mající rozhodující hospodářskou moc a také rozhodující politický vliv v první
republice. Bylo to jen několik rodin kapitalistů. Mluvíli se ve Francii o 200
rodinách jako nositelích rozhodující moci ve francouzském kapitalismu, u nás se
vytvořilo asi 15—20 takových rodin finančně kapitalistické oligarchie. Patřili
k nim: Preiss, Baťa, Petschek, Weinmann, Rothschild, Guttmann, Kron, Kruliš-Randa,
Svoboda, Mandelík, Ringhoffer, Blumenfeld, Schicht, Liebig, Ginzkay, Waldes,
Larrisch-Mónich atd. Nejbohatší z nich byl asi Ignác Petschek, získavší ohromné
bohatství i jako majitel dolů v Německu, a to v době německé inflační krise r.
1923, kdy rázem vyrostli známí němečtí boháči, jako byli Hugo Stinnes,
Hugenberg a pod.
Ignác Petschek, který měl
syny Ervína a Otto, nechal pro sebe i pro syny vystavět nesmírně drahé a
přepychové vily u Stromovky, a to v slohu francouzské renesance. Vily se dlouho
stavěly, poněvadž rozmar Ignáce Petschka nebo jeho synů a dcery rozhodl o tom,
že co se komplet vystavělo, se zase celé rozbouralo a stavělo se znovu. Na
stavbách Petschkových vil naši dělníci často stávkovali. Jako komunistický
poslanec jsem se mnohdy účastnil schůzí stávkujících tu stavebních dělníků.
Avšak stávkující dělnici vždy rychle a plně vyhrávali, poněvadž se o stávkách
začalo psát v „Rudém právu a Petschkova rodina se bála, aby se na
veřejnosti nerozmazávalo, jaké nepředstavitelné náklady vyžaduje výstavba a
zařízení jejich zámeckých vil, jež měly hned jako novostavby mít patinu starých
renesančních zámků francouzských králů. Petschkova rodina žije dnes v Americe
opět v poměrech velkých milionářů, poněvadž Petschek ve správné předtuše věcí
příštích rozprodal svůj obrovský majetek v Československu a z ČSR ujel ihned
již po anexi Rakouska Hitlerem na jaře r. 1938. Své severočeské doly prodal
„Živnostenské bance asi za 200 milionů Kč a Preiss je koupil, poněvadž
věděl, že Petschek sice musí před Hitlerem utíkat, ale on, Preiss, se nejen
Hitlera bát nemusí, ale bude jeho armádu v Praze vítat. Petschek si tedy mohl
nechat do ciziny převést v plné hodnotě a včas obrovské peníze. Ujížděl na jaře
r. 1938 do ciziny přes Maďarsko s dvěma vlaky svých luxusních svršků. Americký
velvyslanec v Praze Steinhardt, který si u Jana Masaryka jako ministra
zahraničních věcí vymohl jednu Petschkovu vilu pro obývání, kdysi před únorem
1948 prozradil, že za používání Petschkovy vily jako obydlí amerického
velvyslance v Praze se Petschkovi v Americe vyplácí nájem, poněvadž Američané
prý ani v takovémto případě neuznali znárodnění a poněvadž on, Steinhardt,
nejvíce do února 1948 věřil, že se kapitalisté budou moci do Československa
vrátit. A tak přepychově, jak měla své obydlí zařízeno Petschkova rodina, tak
podobně byli zařízeni i druzí kapitalističtí boháči. My, komunisté, jsme si
202
nikdy nedovedli představit,
jak přepychově a nákladně žijí kapitalističtí boháči, většinou utajující své
soukromí. Po roce Avšak postavme
vychvalovatelům první buržoasní republiky před oči fakta, týkající se
sociálních poměrů a existenčního postavení dělníků a pracujících lidí v první
republice. Můžeme se omezit na důkazy, jež skýtá sama oficielní statistika,
prováděná v první republice. A hrůzným faktem, jejž oficielní statistika první
republiky uvádí, bylo to, že v první republice jen jedna pětina obyvatel,
pracujících lidí, měla příjmy nad existenční minimum, neboli: plné čtyři pětiny
pracujících lidí měly příjmy pod existenční minimum. A tento statistický údaj
nepochází z let hospodářské krise, kdy poměry pracujících lidí a jejich rodin
byly nejstrašlivější.
Mzdy dělníků a dělnic byly
všeobecně velmi nízké, většinou pod existenčním minimem. Kolektivní smlouvy
byly vždy předmětem bojů a postupně zhoršovaly mzdové podmínky zásluhou
reformistických odborů. V těch průmyslových odvětvích a v závodech, v nichž
měly převahu rudé odbory, bránili komunisté úspěšně lepší pracovní a životní
podmínky. Kapitalisté se neodvážili sahat nějak provokativně ku př. na
postavení dělnictva kladenských hutí a šachet a báli se provokovat k boji
horníky ostravskokarvínského revíru. V Karlově huti u Frýdku ovládali komunisté
závod tak absolutně, že vymohli dělnictvu mzdy převyšující tarify kolektivní
smlouvy. V kovoprůmyslových závodech, v nichž rozhodovaly Svaz kovodělníků a
Odborové sdružení československých kovopracovníků, se reformisté starali o
záměrné preferování kvalifikovaných dělníků oproti nekvalifikovaným, aby
apelováním na sobeckost lépe odměňovaných dělníků rozbíjeli bojovou jednotu
dělnictva. Když v době nezaměstnanosti rostla zároveň drahota, snižující reálné
mzdy, donutili jsme kapitalisty bojovými demonstracemi k tomu, aby dělnictvu
vyplatili jednorázovou drahotní výpomoc. V „Českomoravské v Libni, kde
závodní výbor byl veden národním socialistou Chudým, to reformisté zařídili
tak, že drahotní výpomoc byla vyplacena jen kvalifikovaným a odborově
organisovaným, zatím co druzí dělníci a pracující ženy nedostali nic. Dodnes
dělníci Českomoravské vzpomínají na bouřlivou demonstraci, kterou jsme v závodě
organisovali proti této surovosti a při které se souhlasem správy závodu
zakročila policie. Dlužno
203
podotknout, že ze závodů ČKD
v Praze ovládali reformisté Českomoravskou v Libni, v jejímž závodním výboru
jsme měli jako svého zástupce obětavého soudruha Matějku, pak soudruha Kosnara
a po nich soudruha Bedřicha Kozelku. Ovládali jsme závodní výbor v Kolbence,
která měla svoji komunistickou tradici díky tomu, že tu jako dělníci v mládí
pracovali soudruzi Krosnář, Vetiška a dříve také soudruh Hruška, který později
jako dělník pracoval v Českomoravské. Jako předsedové závodního výboru Kolbenky
si získali zásluhy naši dobří soudruzi Tuháček a Hadraba.
Třetí závod ČKD — závod
„Breitfeld Daněk v Karlíně, měl reformistický závodní výbor, ale značný
vliv tu měli i komunisté, čemuž významně napomáhala i obvodní organisace KSČ, k
níž jako členové patřili soudruzi Zápotocký, Šverma, Nedvěd, Jizba a j.,
bydlící tehdy v Karlině. Soudruh Zápotocký bydlil několik let v budově vedení
strany v Karlině, Královská Pokud jde o pracovní a
životní podmínky dělnictva v době kapitalismu, nutno si představit, že pro
dělníky nebyly žádné zvláštní dopravní prostředky, které by je vozily do práce.
Dělníci musili chodit do závodů z daleka, i mnoho hodin pěšky, takže ve spojení
se zaměstnáním strávili třeba 12 hodin mimo domov. Pro dělníky v závodech
nebyly zřízeny také nějaké jídelny. Dělníci si nosili oběd s sebou, a tak
zůstává z té doby v paměti obraz dělníků, jak jdou do práce s bandaskou kafe,
kafe nepravého, kafe z cikorky, a jak se v době polední přestávky rozsazují na
volných místech kolem závodu, v příkopech u cest a z kastrolků pojídají chudý
oběd.
V závodech nebyla většinou
ani ta nejelementárnější zdravotní a hygienická zařízení. Strádaly tím zvláště
pracující ženy, jejichž postavení v kapitalistických závodech bylo všeobecně
žalostné; měly v závodech spotřebního průmyslu žebrácky nízké mzdy, a ať pracovaly
kdekoliv a na jakýchkoliv dílech, měly vždy nižší mzdy a platy než muži.
Pokrokoví malíři často zachycovali ten někdy drásající zjev dělnic
podvyživených, bledých a velmi často tuberkulosních. Dělnice matky měly
mučednicky těžký život, když vysíleny tovární prací musily v chudých bytech po
nocích obstarávat věci domácnosti. A jak často plakaly, když musily při
zaměstnání svém i mužově svěřit své děti jen výchově ulice.
Kapitalisté neměli k
pracujícím ženám ani tolik ohledů, aby pro ně v závodech zařídili šatny a
umyvárny. Vzpomínám si, jak jsme my, komunističtí poslanci, musili výhružně
zakročovat ve Feiglovce, v továrně na prádlo ve Vršovicích, aby tam byly
zřízeny umyvárny pro dělnice, jejichž týdenní mzda byla 70 Kč. Kapitalisté se
naprosto nestarali o to, jak dělníci se svými rodinami žijí.
204
kde bydlí, jak bydlí a jak to
vypadá s jejich zdravím a fysickým stavem. Vyplatili dělníkům mzdy a více se o
ně nezajímali. Je pravda, že někde kapitalisté vystavěli závodní dělnické kolonie,
aby dělníky získali do svých nových závodů a aby je připoutali k závodům.
Takovéto závodní kolonie dělnických obydlí byly vybaveny co nejlevněji,
kasárensky a činili dojem pouhých bud, v nichž byli dělníci jako psi
přivázáni k šachtě nebo k závodu. Vzpomeňme na takové zádovní kolonie
dělnických obydlí z ostravských šachet, nebo na Mostecku, nebo u silnice
od Berouna, v Počáplech, v nichž bylí ubytováni dělníci Královodvorských
železáren.
Ubytování dělníků v
takovýchto koloniích závodních bytů dávalo kapitalistům možnost zastrašovat
dělníky v dobách bojů i hrozbou vystěhování a ztrátou bytu. Bylo hrdinstvím
když dělníci vzdor těmto hrozbám vstupovali do stávkových bojů a vydrželi v
boji až do vítězství. A ženy dělníků, starající se o rodiny, vždy muže v tomto
hrdinství podporovaly. Zažil jsem desítky stávek za těžkých podmínek a mohu
říci, že jsem nezažil případ, aby žena dělníka, živitele i mnohodětné rodiny,
někdy zdržovala muže od stávky nebo účasti na demonstraci, i když s ní bylo
spojeno nebezpečí ztráty zaměstnání a někdy i ztráty závodního bytu. Spal jsem
většinou v bytech dělníků, viděl jsem nuzný život dělnických rodin a prožíval
jsem nezapomenutelně dojemné chvíle, když jsme se ráno v dělnické rodině
loučili a když nás žena dělníka vyprovázela přáním úspěchu ve stávce nebo v
demonstraci.
Českoslovenští kapitalisté
byli v otázce pracovních a životních podmínek dělnictva bezohlední a surově
bezcitní. Lidé dnes často poznamenávají, že za německé okupace naší vlasti se
nacističtí vetřelci pokoušeli o sociální demagogii v tom smyslu, že v závodech
uskutečnili různá elementární zdravotní a hygienická zařízení, poukazujíce na
to, že se k dělníkům chovají ohleduplněji než českoslovenští kapitalisté. A je
známo, jaký humbuk udělal Baťa s tím, že ve zlínských závodech zavedl na rozdíl
od druhých československých kapitalistů různé „moderní novoty, vzbuzující
dojem péče o dělníky, jako byly bytové kolonie škatulkových domečků, jako byl
Společenský dům ve Zlíně se zábavními místnostmi, jako byly autobusy pro
dopravu dělníků do práce, nebo jako byly tělocvičny, hřiště a docela dům umění
a pod. Ve skutečnosti byl Baťův systém ve Zlíně jen vysoce rafinovaným způsobem
nejbezohlednějšího vykořisťování dělníků. Tento systém byl založen na tom, že
Baťa nabídl dělníkovi výdělky, peněžně třeba vyšší, než jakých mohl dělník
dosáhnout v jiném kapitalistickém podniku. Avšak Baťa si přitom vymínil, že za
tyto výdělky a za různé zdánlivé výhody v pracovních a životních podmínkách
může pracovní sílu dělníkovu vyssávat nejracionelnějším způsobem az do morku
kosti. A tak se v Baťově Zlíně jako v ústrojí nejbezohlednějšího vykořisťování
vyssávala pracovní síla mužů, žen a dívek Moravského Slovácka, Přicházejících
do závodu ještě v slováckém svérázu, a vyssávala se až do
205
morku kosti, aby po vyssátí
jedněch přicházeli na řadu další dělníci a dělnice, lákaní do Zlína jako jepice
na světlo, v němž zmírají. Baťův systém racionalisovaného vyssávání pracovní
síly dělníků spočíval v uplatnění běžícího pásu, se stále větší rychlostí
poháněného, při čemž tento běžící pás neznamenal nějakou mechanisaci,
nahrazující ruční lidskou práci, nýbrž znamenal velmi těžkou ruční práci u
strojů, jež vyžadovala velkou fysickou námahu a plné vysilovala dělníka nebo
dělnici tělesně i duševně. Když jsme v roce 1945 zdědili zlínský velkoprůmysl,
mohli jsme tu dělníkům a dělnicím při jejich racionelní výrobě vytvořit vskutku
novodobé životní prostředí a zajišťovat stále vyšší životní úroveň. A poněvadž
práce při běžícím pásu v gottwaldovských závodech je ještě stále namáhavá, postavili
jsme otázku žádoucího zkrácení pracovní doby v Gottwaldově, zavedení
pravidelného střídání různých způsobů racionalisované práce u strojů a
postavili jsme otázku uplatnění automatisace a takové mechanisace, která by
dělníky a dělnice plně oprostila od namáhavé ruční práce a předala všechnu
dřinu strojům a automatickým mechanismům.
Při líčení životních poměrů
dělnictva pod vládou kapitalistů v první republice patří nejchmurnější
vzpomínky době nezaměstnanosti v důsledku hospodářské krise v kapitalistickém
světě, započavší roku 1929. Počítá se, že v těch letech dosáhl počet
nezaměstnaných až číslice 1,500.000. Dělnictvo bylo ze závodů hromadně
vyhazováno na dlažbu. Mnohé závody byly úplně uzavřeny. Ve všech závodech byla
v důsledku poklesu výroby práce omezována. Pracovalo se někde týdně jen dva tři
dny. Bída dělnických rodin nabyla strašných forem. Jen odborově organisovaní
dělníci pobírali po určitou dobu podporu v nezaměstnanosti podle gentského
systému. Doba nezaměstnanosti se však prodlužovala, a tak vláda kapitalistů
hledala všemožné záminky, aby dělníky zbavovala podpory v nezaměstnání.
Pamatuji se, jak soudruh Štětka v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny
rozhořčeně vytýkal vládě Udržalově a Meissnerově, že zbavuje podpory v
nezaměstnanosti dělníky proto, že jejich žena má na venkově domek, nebo že
jejich žena má kravku, nebo že jejich žena má dvě kozy a pod. Stále se
zvětšovaly statisícové masy nezaměstnaných, jež neměly žádné podpory a jež se
svými rodinami doslova hladověly. Komunističtí poslanci a senátoři byli stále
na ulicích a bojovali v čele nezaměstnaných za podpory pro nezaměstnané, za
chléb a práci. Demonstrace nezaměstnaných se konaly ve všech městech a ve všech
průmyslových oblastech.
V Praze se stal „tátou
nezaměstnaných soudruh Krosnář. Vedení naší strany organisovalo velmi
mohutné bojové akce nezaměstnaných a soudruh Klement Gottwald vedl po několik
let celostátně organisovanou akci ,,Den nezaměstnaných.
Bylo strašné se dívat, jak v
letech nezaměstnanosti dělníci a dělnice v nouzi a bídě strádali, jak se
postupně znehodnocovala jejich pracovní síla,
206
jejich schopnosti, jejich
kvalifikace. Přirozeně, nezaměstnaní hladovějící dělníci, zbavení několik let
možnost, výdělku, chátrali i ve svém vnějším vzhledu; trhali poslední kus syeho
oděvu, měli boty rozbité a neměli prostředků ani na ostříhání a nejpotřebnější
úpravu svého vzhledu. A v tu dobu se buržoazie a reformističtí vůdcové,
představitelé kapitalismu, který byl vinen touto strašnou tragedii
československého dělnictva, cynicky urážlivě vyjadřovali o nezaměstnaných jako
,,o chátře a luze.
Nezaměstnaní dělníci nemohli
ovšem platit ani činže v domech kde bydlili, a tak byli hromadně vyhazováni se
svými rodinami z bytů. V tédobě na př. rostl počet nouzových kolonií v
předměstích a v okolí Prahy. Byla to nouzová obydlí, jež se dělnické rodiny
snažily při svém smyslu pro čistotu a pořádek upravit co nejútulněji a
nejvzhledněji i zřízením zahrádek a okrasných květin. V těchto nouzových
koloniích se ubytovalo tolik lidí, že ještě dnes jsou tyto nouzové kolonie
někde obydleny a budou odstraněny při uskutečnění obrovské bytové výstavby, jež
je v Praze projektována do roku 1965.
Hnutí nezaměstnaných nabylo v
té době největší síly v Praze. Pražská radnice na Staroměstském náměstí a
radnice v pražských obvodech byly stále v obležení masami nezaměstnaných a
každodenně se odehrávaly bouřlivé a bojové srážky s policií. Starostou Prahy
byl po mnoho let národní socialista dr. Karel Baxa a po něm se stal starostou
národní socialista dr. Petr Zenkl, svým povoláním středoškolský profesor na
obchodní akademii v Karlině, mající vedle platu starosty i velký plat jako
ředitel Sociální pojišťovny. Zenkl proslul smutně tím, že se bídě
nezaměstnaných dělníků cynicky vysmíval. Zavedl v Praze podporu nezaměstnaných
v té podobě, že nezaměstnaný dostával týdně podporu 10 Kč. Těmto podporám se v
Praze říkalo „Zenklovy žebračenky. Přitom Zenkl nařídil, že nezaměstnaní,
pobírající podporu 10 Kč týdně, musí pracovat na různých veřejných pracích. Tak
vznikly „Zenklovy kolony nezaměstnaných, jež za hladu a otrokářského
pohánění pracovaly na úpravě příkopů, svozů, náměstí a ulic. Tyto „Zenklovy
kolony musily být brzy likvidovány, poněvadž komunisté dokázali pobouřit
širokou pražskou veřejnost proti tomuto otrockému ponižování nezaměstnaných
dělníku.
Dlužno si vzpomenout, že v
době kapitalistické vlády první republiky byla hromadným zjevem žebrota.
Žebrající lidé chodili po pražských ulicích a po domech a prosili o kousek
jídla nebo obnošený šat. Hladovějící nezaměstnaní plnili na př. průchody v
„Koruně na Václavském náměstí a dojídali ostatky jídla v automate.
Hladoví lidé rozebírali uliční koše na odpadky a dychtivě hledali sousto, jež
by ulevilo jejich hladu. Petr Zenkl se vyznamenal i tím, že v Praze organisoval
pro nezaměstnané sběr obnošených sátu, obuvi a různých svršků. Odehrávaly se
přitom i tragikomické scény, které mne vyjdou z paměti. Vzpomínám si na př. na
jednu schůzi nezameStna v žižkovské Bezovce, na kterou přišli nezaměstnaní po
přijeti daru z
207
obnošených oděvů, bot a
různých zchátralých svršků. Jeden nezaměstnaný dělník řekl, že darem dostal dvě
boty, ale obě levé, a vtipně dodal: „Když mně dal Zenkl dvě boty levé, tak asi
chce, abych šel doleva. Tak tedy půjdu doleva ke komunistům, od nichž můžeme
jedině čekat spasení z kapitalistického pekla.
A v té době, kdy
nezaměstnanost přinášela československému dělnictvu tak strašnou bídu a tak
nevýslovné strázně, byly sklady kapitalistických závodů a obchodů přeplněny.
Vyrobené zboží se kazilo. Tovary se stávaly nepotřebnými. Obilí se pálilo. A
potraviny i průmyslové výrobky se uměle ničily, aby nepřeplňovaly trh a aby při
omezené výrobě kapitalisté měli z menšího množství zboží stejně velké zisky
díky zvyšovaným cenám, díky stoupající drahotě, která za hospodářské krise
kapitalismu činila život všech lidí, i majících práci, chudým a nuzným.
V letech nezaměstnanosti a
strašlivého zbídačování dělnictva jsem zažil několik případů krvavého
protidělnického teroru. Byla to především střelba četníků do dělnických dětí a
mládeže v Radotíně 20. dubna 1930, která měla být prvým činem surového
zastrašování dělnictva, volajícího po chlebu a práci. Vláda zakázala našemu
svazu mládeže akci „Rudých letnic, která měla svoji tradici již z doby
Socialistické internacionály mládeže. Naše mládež se nechtěla zákazu podřídit a
odhodlala se „Rudé letnice pořádat v podobě illegálně připravované
demonstrace. Konala se v neděli 20. dubna 1930 v obci Kosoři, nedaleko od
Radotína, kam byla určena legální manifestace „Rudých letnic. Vystoupil
jsem tehdy jako komunistický poslanec na illegální demonstraci v Kosoři, v
obci, která byla rodištěm statečného vůdce mládeže soudruha Františka Štýbra. A
když průvod dětí a mládeže se z Kosoře vracel, aby přes Radotín došel na tamní
nádraží a jel do Prahy, postavila se na silnici u Radotína četa četníků, aby
pochodu průvodu dětí a mládeže přes Radotín zabránila i za cenu krvavé střelby,
jak zněl příkaz vlády. Netušili jsme, že by četníci mohli být tak suroví a že
by mohli střílet do dětí. Šel jsem v první řadě po boku dětí. A když četníci,
postavení přes silnici, vypustili salvu ze svých pušek, skočil jsem před
četníky a volal jsem na ně, aby palbu zastavili, poněvadž jsem se v první
chvíli domníval, že četníci vystřelili naslepo. Avšak tu jsem viděl, jak se k
zemi kácejí děti a dívky, zasažené kulkami četnických pušek. Byla to vražedná
surovost četníků a jejich velitelů, příkazců z vlády. Jsou známy oběti
radotínské střelby četníků, která vzbudila živelné pobouření v celé republice a
v nejširší veřejnosti. Když byl v roce 1950 při 20. výročí této krvavé události
odhalován v Radotínč pomník, přišly ženy, jež byly v roce 1930 jako děti těžce
zraněny při střelbě četníků, aby ukázaly, že krvavý teror československé
buržoasie je nezastrašil a že se všechny staly komunistickými bojovnicemi. V
roce 1931 jsem byl jako komunistický poslanec v Košútech vyšetřovat
208
tamní střelbu četníků do
dělníků, demonstrujících za svá práva v čele s naším ctihodným poslancem
Stefanem Majorem. V Košútech byli zavražděni tři lidé, přičemž se před soudem
potvrdilo, že jeden dělník byl zabit tak že mu zběsilý četník bodlem četnické
pušky propíchl hrdlo a zvířecky ho zavraždil Byl jsem druhého dne po střelbě ve
Frývaldově, v Dolní Lipové roku A podobné případy krvavého
zastrašování zbídačovaného lidu zažili i druzí komunističtí poslanci. V
parlamentě se opakovaly bojovné bouře komunistů, kteří napadali agrárnického
ministra vnitra dr. Juraje Slavika a pranýřovali pokrytectví Masarykovy
humanitní demokracie, která hladovící dělníky krmila olovem.
Často se poměry v první
republice líčí tak, jako by se na př. úřednictvu a pracující inteligenci vůbec
vedlo nějak dobře. I to je nepravda. Ve skutečnosti i pracující inteligence
žila za první republiky velmi chudě. Na př. platy státních úředníků a veřejných
zaměstnanců byly všeobecně nízké a t. zv. pragmatika hrála v systému platů veřejných
zaměstnanců tu úlohu, že odstupňováním platů a stanovením lhůt pro povýšení
působila na úředníky, aby vydrželi v ubohé své existenci s nadějí na budoucí
vyšší postavení, jež jim zlepšovalo příjmy jen o pár korun. Státní a druzí
veřejní zaměstnanci měli vidět své lepší postavení také v tom, že „byli pod
pensí. Všeobecně se užívalo o důchodech státních a veřejných zaměstnanců
úsloví: „nic to není, aleje to jisté. Pravda je, že systém platů státní
byrokracie za kapitalistické republiky uplatňoval zásadu, že jak byrokrat
povyšoval a čím méně dělal, tak měl vyšší plat a vyšší pensi, delší dovolenou a
různé požitky, jež mu vsugerovávaly domnění panského života, přibližujícího se
životu vládnoucí kapitalistické třídy. Pokud jde o postavení pracující inteligence
v kapitalistickém průmyslu, ve výrobním a hospodářském aparátu kapitalismu,
bylo tomu tak, že vedoucí činitelé kapitalistické průmyslové organisace,
ředitelé velkozávodů, ředitelé podniků, činitelé kartelů, trustů a
kapitalistických společností, t. zv. kapitalističtí šarfmachři, měli obrovsky
vysoké platy. Zvláštní postavení měli ředitelé bank a vrchní ředitelé velkých
bank. Dr.Jaroslav Preissjako vrchní ředitel,,Živnobankyměl
nepředstavitelněobrovské příjmy. Vedoucí činitelé bank to byli bankovní magnáti,
kteří ovládali
209
mohutné bohatství, jež rostlo
každým rokem závratně, přičemž jeho vlastnictví bylo ve vztahu k akciovému
kapitálu problematické. Je známo, že ačkoliv bohatství „Živnobanky stále
mohutnělo, vyplácel dr. Jaroslav Preiss držitelům akcií „Živnobanky
každoročně stejné a poměrně nízké dividendy, poněvadž zisky „Živnobanky
věnoval na další posílení tohoto finančně kapitalistického kolosu. Akcionáři
„Živnobanky byli na dr. Jaroslava Preisse pro vyplácení nízkých dividend
rozezleni a v jednom roce se po Praze vyprávěl vtip, že akcionáři
„Živnobanky, nespokojení s vyplácenými dividendami, chtějí na 1. máje
demonstrovat v průvodu za zvýšení dividend. Některé banky neměly takovýchto
starostí s akcionáři, poněvadž v rozmachu svého bohatství skoupily své vlastní
akcie, nostrifikovaly je, uložily je ve svých safesech, likvidovaly akcionáře a
vlastnicky patřily samy sobě, což bylo charakteristickou zvláštností v systému
moci finančního kapitálu.
Co se však týče drobných
pracovníků v průmyslu, v bankách, v obchodě, inženýrů, techniků,
administrativních pracovníků, účetních atd., co se týče masy t. zv. soukromých
zaměstnanců, bylo jejich postavení za první republiky chudé a mnohdy ubohé.
Měli malé platy a byli postupně stále více i zbídačováni, poněvadž uchazečů o
místa středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných pracovníků stále přibývalo, byl
jich nadbytek a kapitalisté si mohli nejen vybírat, ale i diktovat stále nižší
platy. A v době hospodářské krise kapitalisté vyhazovali na dlažbu tuto pracující
inteligenci stejně bezohledně jako dělníky. Vzpomeňme na to, jak se v
novinových inserátech nabízeli v době nezaměstnanosti doktoři, graduovaní
vzdělanci a jiní inteligenti i k fysické práci jakéhokoliv druhu, jen aby mohli
uživit sebe a své rodiny. A vzpomeňme, k jakým nedůstojným a ponižujícím
způsobům nošení reklam po ulicích byli nezaměstnaní inteligenti nuceni se
propůjčovati, nehledíc k tomu, že inteligent tížeji snášel bídu nezaměstnanosti
než dělník a že mnohý inteligent se octl v prostředí lumpenproletariátu, odkud
třeba již nevyšel. Kriminální historie uvádí mnohé případy morálního úpadku
inteligentů v době hospodářské krise kapitalismu, v době nezaměstnanosti a
všeobecné bídy a nouze.
Pracujícím inteligentům se
tehdy říkalo „proletáři s bílým límečkem, a naše strana při mobilisaci do
boje za chléb a práci apelovala nejen na dělníky rukou, ale i „na dělníky
ducha. Vždy bylo naší snahou bojovat i za zájmy pracující inteligence a
vždy bylo naším cílem dostat masy pracující inteligence po bok dělnictva, kam
patřily. Poukazovali jsme na planost šidítek, jichž používala buržoasie, aby
pracující inteligenci oddělovala od dělníků a od lidu vzbuzováním dojmu, že
inteligent s bílým límečkem je něco lepšího než dělník, čímž buržoasie chtěla
inteligenci stavět nad lid, po svůj bok a proti lidu. Československé buržoasii
jsme tyto záměry mařili. Podařilo se nám v jednom roce za první republiky
organisovat stávku i bankovních zaměstnanců a vést do boje i zaměstnance
spořitelen a zaměst
210
nance pojištoven. V odborovém
hnutí bankovních zaměstnanců se jako révo luční pracovnic! strany osvědčili
soudruzi: dr. Antonín KamenickVuirvch který byl zaměstnancem pražské
„Banky pro obchod a průmysl Felix Oliva který byl zaměstnancem „České
komerční banky, Jiří Vít, který byl zaméstnancem „České banky Union,
Jaroslav Kabeš, který byl zaměstnancem „Živnostenské banky, a druzí jmi
soudruzi. V odborovém hnutí zaměstnanců pojišťoven pracovali soudruzi:
František Spitzer, Oldřich Kaiser a j. Pokud se týče státních a veřejných
zaměstnanců, měli jsme vždy vřelý vztah k učitelstvu jež jsme podle Lenina
pokládali „za lidovou inteligenci, měli jsme vliv i na středoškolské a
vysokoškolské profesory, zasahovali jsme do bojů za úpravu platů veřejných
zaměstnanců, uchránili jsme hnutí veřejných zaměstnanců v kritické době před
vlivy fašismu a starali jsme se, aby pracující inteligence v Československu
zaujímala levicovou posici, antifašistickou, pokrokovou a bojovně vlasteneckou
posici, což mnoho znamenalo s hlediska přípravy inteligence pro dobu zápasu za
svobodu vlasti a pro velkou historickou dobu vítězného pochodu k socialismu v
naší vlasti.
Ba! Život za kapitalistického
systému byl pro pracující lidi většinou strastiplný. Mnozí lidé tomu dnes ani
nechtějí věřit, ačkoli za první republiky žili. Zapomínají, nepřipouštějí si
chmurné vzpomínky. Nebo tu bídu neviděli. Vzpomínají, jak chodili po pražských
ulicích a jak viděli tolik hezkých věcí. Ono se mohlo leccos zdát za první
republiky na oko hezké. Praha byla krásná, neboť Praha byla krásná za králů a
císařů a byla krásná i v době vlády kapitalistů, kdy na tuto krásu stékalo
tolik slz chudoby, utrpení a bolestí. Vnější vzhled Prahy v jejích ulicích a
náměstích byl za vlády buržoasie přímo uhrančivý tím, že se pěstovala oslňující
reklama obchodních domů, hnaná až ke groteskní výstřednosti bičem
kapitalistické konkurence. Všelijakých lákadel byla v Praze přemíra, lákadel
všeho druhu. Výklady na Václaváku a na Příkopě zářily. Byly plny elegantních a
krásných věcí, vyrobených rukama dělníků. Avšak: copak si mohl dělník něco z té
krásy fcoupit, když mu mzda stačila sotva na nuznou obživu rodiny? A co si mohl
koupit člověk, pracující za plat, většinou velmi nízký plat?
Přece jsme to zažili sami na
sobě my, tehdejší komunističtí poslanci, kteří jsme jak známo, odváděli 5.000
Kč měsíčního poslaneckého platu straně a dostávali jsme, pokud jsme byli
redaktory, plat kvalifikovaného typogra
211
fického dělníka. Copak jsme
si po uhrazení nejnutnějších nákladů na rodinu mohli něco koupit? Žili jsme
velmi chudě. A obzvláště já byl proslulý vypůjčováním pětikorun na kafe a
cigarety. A Klema na tom nebyl o nic lépe. Pamatuji se, jakou radost měl z
toho, že jsem na staré soudružce Křenové, pokladnici strany, po dlouhém
přemlouvání vybojoval, aby i komunističtí poslanci bydlící v Praze, dostávali
nějakou dietu ve dnech zasedání parlamentu. Bylo to jen 10 Kč na den, avšak my
všichni, Klema, Jarka, Pepík Krosnář, já a druzí pražští poslanci, jsme za ně
byli vděčni. Mohli jsme si dát oběd v ,,čeledniku sněmovny, jak se říkalo
restauraci pro zřízence parlamentu, kde stál oběd 7 Kč, zatím co v restauraci
pro poslance stál 26 Kč, poněvadž tam jedli Malypetr, Beran, Hodža, Pik atd.,
pro které poslanecký plat 5.000 Kč měsíčně byl při jejich obrovských příjmech
jen příspěvkem na cigarety nebo cigára.
Vždycky říkám, že při
vzpomínkách na první republiku si musí lidé v mysli vybavit, jak v ni vypadal
život za oním vnějším leskem, jenž bil do očí a na který se chudí lidé chodili
dívat jako na zářivý třpyt korálů a lesklého sametu, jimiž je vyzdoben kolotoč.
To je třeba někdy i dnes
připomínat lidem, kteří se na př. při zájezdu na Západ dají ještě oslepit
vnějším pozlátkem luxusních tříd, třeba v Paříži nebo ve Vídni, neuvažujíce, že
z tohoto přepychu nemohou nic užívat prostí, pracující lidé, vytlačení do
chudoby a bídy periferie.
A tak tomu bylo za první
republiky v Praze. Při vzpomínce na první republiku si připomeňme, že pro
chudého pracujícího člověka byly zcela nepřístupny mnohé podniky, restaurace,
taneční síně, hotely a jakékoliv honosnější společenské místnosti. Zásada
sociálního distancování, uplatňovaná výší cen, se praktikovala za první
republiky všude. Což nebyl v Praze rozdíl mezi periferií a středem města? Kdyby
dělníky z Košíř, Břevnova, Michle, Hrdlořez, Malešic, Proseku a pod. bylo před
válkou napadlo si vyjít ve skupinách na procházku do luxusních tříd Prahy, tak
by je policie dovnitř Prahy nepustila a rozháněla by je pendreky v domnění, že
jde o komunistickou demonstraci. A zásada sociálního diferencování platila v
první republice plně pro lázně. Copak do lázní mohli jít dělníci, prostí
pracující lidé? V první republice bylo tou nejkřiklavější nespravedlností, že
zatím co měšťáci měli stále dovolenou a stále odpočinek a zatím co lidé
vládnoucího režimu měli tím delší dovolenou, čím méně dělali, neměli právo na
skutečnou osvěžující dovolenou dělníci, těžce pracující a vytvářející všechny
hodnoty materielního blahobytu. Pravda je, že manuelní práce nebyla v první
republice ctěna a že lidé manuelní práce byli pokládáni za nejnižší vrstvu
společnosti, ponižovanou tak, že se vůči ní uplatňovala i štítivost. V první
republice byl pánem, požívajícím úcty, ten, kdo měl peníze; a úcty požíval,
aniž by lidé pátrali, jak přišel k penězům a že jich nabyl i zločinnou cestou. Pravda
je, že dělnictvo v prvé republice mělo určité sociální vymoženosti,
212
nikoli však z milosti
buržoasie a reformistických vůdců, ale proto, že si je hned v prvých dobách
republiky vybojovalo jako ústupky kapitalistů, motivované strachem před
revolučním hnutím dělnictva.
Jak bylo v první republice
nakládáno s různými vymoženostmi, jež si dělnictvo vybojovalo, a jakou úlohu
hrály na př. závodní výbory a závodní rady, to záleželo na činnosti odborových
organisací, jež většinou ovládali reformisté Mnohé instituce sociální ochrany,
jež si dělnictvo vybojovalo, nemocenské pojišťovny a ústavy sociál, pojištění,
hornického pojištění, úrazového pojištění a pod. se později změnily v nástroje
nátlaku na dělnictvo, v nástroje korupce, a jejich správy sloužily k zajištění
sinekur a prebend pro reformistické předáky. Sociální vymoženosti chránily a za
všechny zájmy dělnictva se obětavě bily KSČ a rudé odbory. Avšak soc. dem.
strana, nár. soc. strana a reformistické odbory měly dostatek síly k tomu, aby
pomohly udržovat dělnictvo v poutech třídního útlaku, ochraňovat kapitalismus,
mařit bojovnou jednotu dělnictva a krýt záda čsl. buržoasii, když prováděla
zbídačování pracujícího lidu a když. stupňovala svá reakční opatření. Naši
soudruzi si již většinou osvojili znalosti o tom, jak to bylo s odborovým
hnutím dělnictva v první republice. Chci tedy jen zdůraznit některé věci.
Odborové hnutí dělnictva bylo
v první republice roztříštěno na spoustu organisací. Téměř každá politická
strana měla své odborové organisace, odborové svazy a i odborové ústředny. Nár.
soc. strana měla své odborové organisace již z doby před první světovou válkou,
poněvadž to odpovídalo nejpůvodnějšímu poslání Klofáčovy strany, která byla
zakládána r. 1897 proto, aby pomocí nacionalistické agitace tříštila a
oslabovala třídně dělnické soc. dem. hnutí. Nár. soc. strana již před první
světovou válkou založila proti soc. dem. odborovému Svazu kovodělníků svůj nár.
soc. odborový Svaz kovopracovníků. Měla své odborové organisace zřízenecké a
zaměstnanecké pro pošťáky, železničáře a pod. Za první republiky nár. soc.
strana počet svých odborových organisací rozšířila a zařídila se na rozsáhlý
provoz svých odborových svazů včetně svého odborového Svazu horníků. Ústředí
nár. soc. odborů, Čsl. obec dělnickou, vedl po celou dobu první republiky známý
nár. soc. poslanec Alois Tučný, který byl současně většinou i ministrem. Před
první světovou válkou existovaly také již i křesťanskosociální odborové orga
213
nisace. Podnětem k jejich
zakládání stejně jako k založení Šrámkovy křesťanskosociální strany byla
zmíněná již encyklika papeže Lva XIII. z r. 1891. Tedy již z doby před první
světovou válkou bylo odborové hnutí našeho dělnictva značně roztříštěno. A v
dobách první republiky se tato odborová roztříštěnost ještě vystupňovala.
Odborovou organisaci, žluťáckou odborovou organisaci zemědělských dělníků a
druhých zemědělských zaměstnanců měla i agrární strana. Vedl ji po své zradě v
r. Při vzniku ČSR mělo ovšem
největší sílu odborové hnutí dělnictva, stojící na třídní základně a spjaté se
soc. dem. stranou, často vzpomínáme na to, jak záludně postupovali pravicoví
soc. dem. vůdci, aby si v revolučních letech 1919, 1920, 1921 udrželi vliv v
odborových svazech a aby později z většiny odborových svazů udělali
reformistické odborové svazy, jež pak hrály tak neblahou úlohu po celou dobu
první republiky.
Když totiž v letech 1919—1920
revoluční dělnické hnutí mohutně rostlo a pravicoví soc. dem. vůdci byli
tlačeni do isolace, počínali si soc. dem. vůdci odborových organisaci, chtějící
si udržet i osobní existenci, počínali si tak, že v čele s Rudolfem Tayerlem
hlásali „odborovou neutralitu. A licoměrně tvrdili, že odbory se nemohou
rozhodovat ani pro soc. dem. levici a ani pro soc. dem. pravici a že musí
střežit zachování odborové jednoty.
Přirozeně, že my jsme byli
pro zachování jednoty odborového hnutí, stejně jako jsme byli pro zachování
jednoty dělnického tělovýchovného hnutí, pro zachování jednoty dělnického
družstevního hnutí. Byl to postup, který předpokládal zachování jednoty
odborového hnutí v zájmu dělnické třídy a zachování jednoty odborového hnutí
jako základny masové síly třídně bojovných, revolučních snah dělnictva. Byl to
postup, jejž komunistické strany zásadně a ve všech zemích vždy sledovaly a
sledují. Byl to postup, jejž jsme pak sledovali i po r. 1945, kdy jedním z
prvých kroků naší vítězné síly bylo: odstranit odborovou roztříštěnost z
minulosti a vytvořit plně jednotné Revoluční odborové hnutí. A byl to postup,
jenž po druhé světové válce vedl k tomu, že v Itálii a ve Francii se
uskutečnila jednota odborového hnutí, která zůstává dodnes a je velkou nadějí v
bojích francouzského a italského dělnictva, velkou nadějí i v jejich bojích se
znovu nastupující reakcí a fašismem. V roce 1920 se u nás udělala asi ta velká
chyba, že boj s pravicovými soc. dem. vůdci nebyl včas a důsledně vybojován i
ve vedeních soc. dem. odborových svazů, a tím též i v ústředně soc. dem.
odborových svazu, v Čsl. odborovém sdružení. Soc. dem. pravicoví předáci nebo
maskující se soc. dem.
214
pravicoví předáci zůstali z
velké části na svých vedoucích místech v odborech A pod titulem „neutrality
se udržel i Rudolf Tayerle v čele Čsl. odborového sdružení. Tito pravicoví soc.
dem. odboroví předáci přežili tak ve zdraví revoluční události r. 1920,
prosinec r. Když se v lednu roku 1922
konal všeodborový sjezd, na němž bylo provedeno hlasování o příslušnosti k
Amsterodamské odborové Internacionále nebo k Rudé odborové Internacionále, byl
na něm poměr sil takový, že velká část delegátů byla naše, spjatá s KSČ. Avšak
stalo se to, že náš rudý Svaz zemědělských a lesních dělníků, který byl
největším odborovým svazem se 113.000 členy a který byl veden Václavem Boleném,
pozbyl na všeodborovém sjezdu pro své 43 delegáty hlasovacího práva, poněvadž
neodváděl příspěvky, jež měl platit Odborovému sdružení československému. Tak
se stalo, že na všeodborovém sjezdu roku 1922 z této příčiny a díky
nedemokraticky najmenovaným delegátům dostali většinu pravicoví sociálně demokratičtí
odboroví vůdcové v čele s Rudolfem Tayerlem.
Václav Bolen byl tehdy
podezírán, že to tak nastrojil úmyslně, aby soc. dem. pravičákům záludně
dopomohl k vítězství na všeodborovém sjezdu. A není to vyloučeno. Když vezmeme
Bolenovu činnost za pozdějšího Jílkova vedení, jeho chování za t. zv.Rudého dne
v r. Pravicoví soc. dem. vůdci po
svém vítězství na všeodborovém sjezdu r. 1922 použili všech prostředků
provokačních, korupčních, teroristických, aby mohli na reformistické základně
nastoupiti rozbiječskou cestu v odborovém hnutí. Oni, reformističtí soc. dem.
odboroví předáci, kteří se v revolučních letech 1919—1920 chovali tak krotce a
kteří se tehdy licoměrně kryli „odborovou neutralitou, začali po r. 1922
vyhazovat nemilosrdně ze sdružení odborů odborové organisace revolučního
smýšlení a i celé odborové svazy. Začali to ve Svazu kovodělníků, v němž vládl
Antonín Hampl, a pak přecházeli na odborové svazy horníků, lučebníků, textiláků,
stavebníků, sklářů, kožedělníků, železničářů atd. A když se odborové svazy
pevně držely na revoluční platformě, přistupovali reformističtí soc. dem.
odboroví vůdcové k tomu, že zakládali reformistické rozbiječské odborové svazy.
Situace se vytvořila tak, že
byl v říjnu 1922 založen Mezinárodní všeodborový svaz, sdružující v sobě
jednotlivé revoluční odborové svazy v podobě sekcí MVS. Vedl jej známý Josef
Hais, „starý Hais na rozdíl od jeho syna Arno Haise, pozdějšího
nejhoršího reformistického agenta, který za války pak spolupracoval s Emanuelem
Moravcem a po r. 1948 utekl na Západ, kde slouží soc. dem. odborové internacionále
a i v západním rozhlase jako cynický
215
vlastizrádce dělá
propagandistu imperialistickým chlebodárcům. Za krise strany v r. Po r. Politbyro ÚV KSČ přikládalo
takovou důležitost poslání Revolučního odborového hnutí, že se tehdy v r. 1930
rozhodlo vyslat do ústředí rudých odborů po bok soudruha Zápotockého pracovat
ještě soudruhy: Jana Švermu, Jaromíra Dolanského, Viktora Synka, Jana Ziku.
Soudruzi Zápotocký, Šverma, Dolanský, Synek, Zika, Kolský a j. jezdili také na
sjezdy „Rudé odborové internacionály, která sdružovala mezinárodně složky
revolučního odborového hnutí z různých zemí, při čemž revoluční odborové hnutí
v Československu představovalo velmi významnou součást rudé
,,Profinterny. Soudruzi Šverma a Dolanský pracovali v ústředí našeho Revolučního
odborového hnutí několik let. Soudruh Jan Šverma se stal v r. 1936
šéfredaktorem „Rudého práva, při čemž jeho stálým zástupcem byl soudruh
Eduard Urx. A soudruh Jaromír Dolanský působil pak v agitpropu ústředí strany,
kde jsme pracovali spolu. V ústředním časopise Revolučního odborového hnutí,
který měl název „Rudý odborář, pracoval soudruh Rudolf Hájek.
My jsme v 20 letech první
republiky měli silné revoluční odborové svazy horníků, lučebníků, textiláků,
stavebníků, sklářů, kožedělníků, zemědělských dělníků i veřejných a soukromých
zaměstnanců a pod. Naše revoluční odborové svazy a celé naše revoluční odborové
hnutí pracovalo nejvýše obětavě pro sociální a hospodářské zájmy dělnictva. V
letech hospodářské krise kapitalismu od r. 1929 naše revoluční odborové hnutí
bojovalo statečně proti propouštění dělníků ze závodů, bojovalo proti snižování
dělnických mezd a proti zbídačování dělnictva stupňovanou drahotou. Revoluční
odborové hnutí spolu s komunistickými organisacemi, spolu s komunistickými poslanci
a senátory a spolu s komunistickými zástupci v obecních a městských
zastupitelstvech se bilo za chléb a práci pro nezaměstnané dělníky, jejichž
bojovné hnutí nabylo tak velkého rozsahu. A revoluční odborové hnutí se chrabře
bilo v sociálních a hospodářských zápasech dělnictva s kapitalisty, v
nesčetných stávkových bojích, většinou úspěšných a v případě prohry naprosto
neznamenajících pokles bojovné vůle dělnictva.
216
Revoluční odborové hnutí v
letech od r. 1929 prodělávalo těžké chvíle když čsl. buržoasie vedla proti KSČ
persekuční tažení na celé frontě a když spolu s údery proti straně vedla i
údery proti revolučním odborům. Revoluční odborové hnutí prodělávalo i jako
odborové hnutí velkou persekuci teror šikany, ústrky. Vlády čsl. buržoasie se
snažily pomáhat reformistickým odborům a oslabovat organisační sílu revolučních
odborů tím, že jim upíraly uznání práv, jež jim příslušela ve smyslu zákonných
ustanovení. A zvláště upíráním podpor podle gentského systému a všelijakými šikanami
úřadů a sociálně pojišťovacích ústavů, zejména hanebnou činností nemocenských
pokladen, se snažili nepřátelé poškozovat revoluční odborové hnutí.
Avšak naše dělnictvo, náš
pracující lid dovedly uhájit legalitu Revolučního odborového hnutí tak, jak
dovedly uhájit legalitu KSČ. Neboť dělnictvo a pracující masy se přesvědčily,
jak oddaně, obětavě a statečně Revoluční odborové hnutí hájí jejich zájmy.
Přesvědčily se o tom za průběhu velkých stávkových bojů, které jsou zaznamenány
v historii Revolučního odborového hnutí a celého komunistického revolučního
hnutí jako skvělé kapitoly.
A nejslavnějším stávkovým
bojem dělnictva v době první republiky byla stávka severočeských horníků v r.
1932, kdy na Mostecku působili jako vedoucí štáb revolučního boje soudruzi:
Gottwald, Zápotocký, Šverma, Dolanský, Nosek, Kóhler, Appelt, Malík, Kára,
Innemann atd. Tehdy se ve spojení se stávkovým bojem horníků na Mostecku hýbalo
také bojovné hnutí horníků v ostravsko-karvínském revíru, kde pracovali
soudruzi Kliment, Kotas, Bubeníček, Šimčík, Šimon, Vilegala, Seidler a j.,
jakož i v kladenském revíru, kde pracovali soudruzi Ketner, Kejř, Procházka,
Macák a j., a v rosickooslavanském, kde pracovali soudruzi Juran, Bendi, Sedlák
aj.
Revoluční odborové hnutí
vedlo stávkové boje až do r. 1938, kdy takové bojovné stávky, jako byla velká
stávka stavebního dělnictva pražské oblasti, byly již zároveň významnými akcemi
na obranu republiky proti fašismu, proti kapitulantské zrádnosti čsl.
buržoasie.
Bez opory Revolučního
odborového hnutí v letech po r. 1929 si nelze představit mohutnou, nezlomnou,
vítěznou bojovnou sílu, kterou KSČ v těchto letech prokazovala. A bez této
opory si nelze představit onu vítěznou bojovnou sílu, která naši stranu, KSČ,
učinila schopnou k tomu, aby po šesti letech hitlerovských muk nastupovala k
vítězství v r. 217
Co bylo uvedeno o postavení
pracujícího lidu v první republice, týkalo se hlavně dělnictva. Avšak posuďme,
jak to bylo s rolníky. Reakční propaganda líčí věci tak, jako by rolnictvo v
první republice žilo dobře a bylo spokojeno. Tvrdí, že rolník jako
soukromovlastnický zemědělský hospodář pracoval prý na své půdě svobodně, že
nikdo jeho existenci prý neohrožoval a jeho důchod prý mu umožňoval nejen dobré
živobytí, ale i úspory a postupné bohatnutí.
A přece není většího výsměchu
pravdě než toto líčení. Každý ví, že záleželo na tom, kolik měl rolník půdy,
jež ho měla živit. Každý ví, že vlastnictví půdy bylo v první republice
rozvrženo tak, že malý počet velkostatkářů, statkářů a kulaků vlastnil ohromnou
část půdy a že ostatní půda, připadající na velký počet rolníků, se drobila v
individuelní vlastnictví malé výměry. Agrární reforma, prováděná v prvé době
republiky s tak velkým humbukem, vyústila nakonec jen ve veliký podvod. Šlechtické
a církevní velkostatky zůstaly v podstatě zachovány. Přibyly jen zbytkové
statky agrárních velmožů. Posílena byla vrstva kulaků, poněvadž agrární strana
pro podporu kapitalistického systému sledovala soustavně snahu: vytvářet stále
silnější vrstvu venkovské buržoasie. Pro ovládání venkova budovala agrární
strana nadto i známý systém hospodářských družstev a všelijakých drobných
úvěrových a peněžních institucí. Pamatujeme se, jakou mocí se stal agrámický
„Centrokooperativ a „Kooperativa, vedené Klinderou, Feierabendem
atd.
Dobře víme, jak se agrární
složka finančního kapitálu stávala stále vlivnějším činitelem, tvoříc v čele s
„Agrární bankou oporu politické úlohy agrární strany. Agrární strana, aby
spoutala zemědělský lid pod vládou buržoasie, používala nehorázně drzého hesla
„Venkov — jedna rodina. V té „jedné rodině to však vypadalo tak, že
zatím co velkostatkáři, statkáři a kulaci bohatli, byli malorolníci
zbídačováni. I střední rolníci byli tlačeni do stále těžších poměrů. A bylo to
přirozené. Ceny zemědělských produktů, vyhlašované na plodinových bursách, jsou
určovány výrobními náklady, nikoli však těmi nejvyššími výrobními náklady,
nýbrž těmi nejnižšími a ve světovém měřítku tedy těmi nejnižšími výrobními
náklady, jaké na př. vykazuje obilní zemědělská výroba, používající mechanisace
na velkých plochách půdy, jak tomu je v USA, v Kanadě a v druhých zemích, kde
kapitalismus v zemědělství se mohl rychle rozvíjet. Celé československé
zemědělství by bylo bývalo za kapitalistického systému ve světě hnáno do zkázy,
kdyby se v ČSR nepoužívalo ochranných agrárních cel, jež však znamenala jen
zdražení chleba pro pracující, znamenala ochranu zisků agrárních
velkoproducentů, ale neznamenala zajištění důchodů malorolníků a středních
rolníků. Rodina malorolníka se mohla na poli celá dřít do úmoru, avšak ceny
zemědělských produktů rozhodovaly o tom, že za výsledek úmorné práce celé své
rodiny dostal malorolník jen pakatel. Musil žít nuzně, většinou o bramborách,
nemoha si dopřát pojíst slepici,
218
vajíčko, máslo, tvaroh, ovoce
a pod., poněvadž musil všechno prodat, aby měl hotové peníze na daně, úroky,
pojistky atd.
Mohlo by se říci, že
malorolníci a střední rolníci, kteří za první republiky takto chudě žili, snad
spořili, aby bohatli. Sebevětší spořivost však neuchránila malorolníky a
střední rolníky před pohromou, kterou znamenaly daně, úroky lichvářů a operace
bank. Mohli bychom posloužit statistikou o tom, jak za první republiky byli
rolníci hromadně hnáni do zkázy daňovými exekutory a jak byli dražbami
zbavováni svého majetku a ožebračováni, aby se jejich půdy zmocňovali
velkostatkáři, statkáři, kulaci i městští kapitalisté, pěstující honitbu.
Pravda je, že i mnozí rolníci
na tyto poměry v první republice zapomněli, když se jejich postavení po r. 1945
změnilo. Mnozí rolníci podlehli tomu domnění, že jejich lepší život po r. 1945
přišel sám sebou a že soukromé vlastnictví půdy snad zaručuje rolníkovi
hospodaření, schopné ho dobře uživit. Tito rolníci hluboce nepostihli, jaké
základní změny se udaly po r. 1945 v celém našem národním hospodářství a jak
příznivě zapůsobily i na postavení rolníků. Přirozeně, i malým rybám se vede
dobře, tloustnou a spokojeně žijí, když jsou z jejich životního prostředí
odstraněni dravci požírající malé ryby. I našim rolníkům se vedlo po r. 1945
ihned lépe, když jsme odstranili dravce, kteří rolníky za první republiky
hubili, když jsme odstranili daňové exekutory, bezohledné lichváře, nemilosrdné
věřitele. A když jsme v celém našem národním hospodářství uplatnili novou, vyšší
hospodářskou ethiku, než jakou mělo kapitalistické hospodářství, socialistickou
ethiku, jejíž vymoženosti pocítili i rolníci. A když jsme ke všemu rozdali
rolníkům všechnu půdu, kterou jsme vyvlastnili, aby půda patřila těm, kdož na
ní pracují.
Mohlo by se mnoho vykládat o
postavení rolníků za první republiky na doklad toho, že i oni trpěli bolestně
pod vládou kapitalistů. Život rolníků byl za první republiky vpravdě těžký,
neradostný. Byl vyplněn samou dřinou. Rolník se musil do únavy věčně namáhat,
musil si odříkat, musil škudlit, musil každý haléř mnohokrát obracet a musil
stále myslit nejen na zítřek, ale daleko dopředu. Musil stále myslit na
budoucnost svoji, svých dětí, svých vnuků, svých potomků, při čemž byl odkázán
plně na milostivost přírody, vůči níž se cítil slabý a nemohoucí. A při čemž
byl odkázán na milostivost trhu, na milostivost cen, na přízeň nebo nepřízeň
anarchických výrobních poměrů za kapitalismu, jejichž nepostižitelné síly mu
byly neznámy, jimž se nemohl vzepřít a na jejichž působení neměl vlivu. Rolník
se musil mnohdy nadlidsky namáhat, musil se stále plahočit a musil dělat
všechno možné, dobré i nedobré, poctivé i nepoctivé, aby byl živ tak, jak byl
za první republiky živ.
A ten úmorný a těžký život,
jejž rolníku vnutil kapitalistický systém, dával rolníkovi ty určité povahové
rysy, které mu byly často vytýkány, při čemž často i rolníkovi byla nevědomými
lidmi dávána různá hanlivá pojmenování, když na př. se o něm mluvilo jako o
„křupanovi, „chrapounovi, „krkounovi
219
a pod. My, komunisté, vědecky
vzdělaní marxleninisté, jsme věděli, že rolník za to nemůže, že mu život do
tváře vryl určité povahové rysy.
My, komunisté, marxleninisté,
jsme věděli, že společenský řád, výrobní a hospodářský systém dává lidem
fysiognomii. Věděli jsme, že kapitalistický společenský řád, kapitalistický
výrobní a hospodářský systém dává lidem mnohdy strašnou fysiognomii. Vždyť
kapitalismus zbavoval tvář fabrikantů, bankéřů, velkostatkářů, kulaků stále
více rysů lidskosti a dával jim tvář dravců, supů, upírů, molochů, i pijavic a
parasitního hmyzu. A kapitalismus vtiskoval určité rysy i do tváře rolníka,
stejně jako do tváře jiného malovýrobce, řemeslníka, živnostníka, obchodníka.
Kapitalismus rolníka nutil
být sobeckým lakomcem, aby mohl udržet své hospodářství, aby měl hotové peníze
na daně, na úroky, na pojistky, na doktory, aby měl peníze na výchovu dětí, na
jejich učení a studie a aby měl úspory pro stáří, poněvadž rolníci za prvé
republiky nespadali pod žádné pojištění, ani nemocenské, ani úrazové, ani
invalidní a ani starobní. A kapitalismus dělal mnohdy i z obchodníka,
řemeslníka, živnostníka, obstaravatele různých služeb — šejdíře. Kapitalismus
je nutil často lidi šidit, aby si uhájili těžké živobytí, aby uživili sebe,
rodinu, aby vychovali své děti a aby měli nějaké úspory pro stáří.
My, komunisté, vědecky
vzdělaní marxleninisté, my jsme nikdy nevyčítali rolníkům jejich povahové rysy,
poněvadž jsme věděli, že až odstraníme kapitalismus, zbavíme rolníky těchto
rysů a učiníme z nich jiné lidi. My, komunisté, jsme nikdy za první republiky
neurazili rolníky. Vždy jsme k nim chovali úctu jako k lidem pracujícím, kteří
patří po bok dělníků. A my, komunisté, jsme se vždy ostře ohrazovali proti
tomu, aby někdo rolníky pohrdavě snižoval a aby někdo ohrnoval nos nad manuelní
rolnickou prací. Vždy jsme se také ohrazovali, když někdo někoho urážel ve
spojení s rolnickou třídou a ve spojení s rolnickou prací, ačkoli se dotyčný,
jemuž se těchto urážek dostalo, třeba již rolnické třídě odrodil a rolnickou
práci již dávno nevykonával, poněvadž se stal statkářem a agrárním boháčem.
Vzpomínám si, jak jsme v r.
1923 v „Rudém právu ostře odsoudili vystoupení „trojnásobného
doktora, jakéhosi Dokoupila, když se na schůzi veřejných zaměstnanců
úředníků vyjádřil o Antonínu Švehlovi tak, že ho nazval sedlákem z Hostivaře, a
když řekl, jak se může takový sedlák od hnoje chtít rovnat s doktory byrokraty
a rozhodovat o jejich platech. Tohoto trojnásobného doktora, dra Dokoupila,
jsme v „Rudém právu nazvali za jeho výroky o Švehlovi „trojnásobným
oslem. A vzpomínám si také na charakteristický výjev na schůzi jednoho
parlamentního výboru, na které se jeden náš soudruh poslanec dostal do prudké
hádky s agrárním poslancem Chloupkem a neovládnuv se použil ve zlosti výrazu,
který by mohl být vyložen jako urážka rolníků. Soudruh Gottwald, který byl této
schůzi přítomen, šel ihned k dotyčnému soudruhovi a přiměl ho k tomu,
220
aby si vyžádal slovo a
omluvil se za svůj výraz, což tento učinil. A zabránilo se tak tomu, aby agrární
tisk skreslováním výroku komunistického poslance mohl nás, komunisty, stavět do
špatného světla u rolníků.
My, komunisté, jsme za první
republiky vždy usilovali o bratrský svazek dělníků a rolníků. A do úsilí o
tento bratrský bojový svazek jsme vkládali všechnu úctu k úmorné práci rolníků
a jejich rodin.
Ze všeho, co bylo uvedeno o
postavení pracujícího lidu v první republice, vyplývá, že ať reakční
emigrantští štváči při výročí ČSR dělají co mohou v lživém vychvalování první
republiky, nevyvrátí tu pravdu, že se v první republice vedlo dělníkům,
rolníkům, řemeslníkům, pracující inteligenci a všem pracujícím lidem tak, jak
se vede lidem za vlády bezohledného kapitalistického vykořisťování a
bezohledného kapitalistického útlaku. Jako svědky na potvrzení této pravdy
můžeme volat miliony pracujících lidí, kteří zažili poměry v prvé republice. Z
jejich zkušeností se mohou o poměrech v první republice poučit i mladé a mladší
generace, které poměry v první republice nezažily.
Nikoliv! V první buržoasní
republice neměl pracující lid naděje na lepší život. Čím více se hospodářsky
vzmáhali kapitalisté, čím více bohatli, tím hůře se vedlo pracujícímu lidu a
tím hlouběji se do jeho těla zařezávala pouta třídního otroctví. My, komunisté,
jsme v první republice proto vždy hromově a stále vášnivěji pěli: „Pryč s
tyrany a zrádci všemi! Ať zhyne starý podlý svět! My nový život chcem na zemi,
v němž nesmí býti žádných běd.
221
IX
20 LET HRDINNĚ ČINNOSTI KSČ ZA PRVNÍ REPUBLIKY
MASOVĚ REVOLUČNÍ ORGANISACE
ÚLOHA STRANY V ZAPASE S FAŠISMEM A V OBRANĚ REPUBLIKY Šťastnou okolností bylo, že
při založení KSČ u její kolébky stál Vladimír Iljič Lenin, který věnoval naší
straně otcovskou pozornost a dal jí mnoho rad, aby mohla úspěšně vykročit na
svoji dějinnou cestu. Jak moudrým činem Vladimíra Iljiče Lenina bylo např. to,
že v r. 1921 na III. kongresu Komunistické internacionály svojí autoritou
ochránil soudruha Bohumíra Šmerala před intrikami jílkovských a bolenovských
sektářů. Tehdy se před III. kongresem Komunistické internacionály konalo
jednání zvláštní čsl. komise Exekutivy Komunistické internacionály, které za
předsednictví Zinověva odsuzovalo soudruha Šmerala pro obvinění, jež proti němu
byla vznesena Jílkem a Boleném za podpory některých německých a maďarských
delegátů KSČ, kteří přijeli do Moskvy na III. kongres KI. Odsouzení soudruha
Šmerala se dělo za jeho nepřítomnosti, poněvadž nebyl sektářskou klikou Jílka a
Bolena, rozhodu
222
jící tehdy ve vedení KSČ, na
III. kongres KI vůbec delegován. Avšak, když byl III. kongres KI zahájen,
vyžádal si soudruh Lenin, aby byl soudruh Šmeral ihned k účasti na zasedání
kongresu do Moskvy pozván. A soudruh Lenin zvrátil usnesení zmíněné Zinověvovy
komise a postaral se o to že soudruhu Šmeralovi bylo zajištěno vůdčí místo v
čele KSČ.
Soudruh Lenin se vždy stavěl
za soudruhy Šmerala a Zápotockého, když sektáři z řad českých komunistů spolu
se sektáři z řad německých a maďarských komunistů se spojovali, aby se zmocnili
vedení KSČ, nedbajíce toho, že základem masové síly KSČ je síla revolučního
hnutí českého dělnictva. Tím bylo odvráceno nebezpečí, aby KSČ nebyla hned v
počátečních letech svého vývoje oslabena nerespektováním skutečnosti, že české
revoluční dělnictvo, které téměř kompaktně přešlo z pravicové soc. dem. strany
do KSČ, musilo prodělat nutný proces překonávání pozůstatků soc. dem. ideologie
a organisačních návyků.
Svými zásahy soudruh Lenin
zajistil, že KSč měla pro počáteční léta své činnosti ve svém čele velmi
autoritativní vedení, zosobněné v soudruzích Šmeralovi a Zápotockém. Je známo,
jak si soudruh Lenin osobně vážil soudruha Šmerala, v němž viděl jediného
význačného soc. dem. vůdce, který z řad II. internacionály upřímně, přesvědčeně
a s nadšením přešel pod prapor III. internacionály, pod prapor KI.
První Šmeralovo vedení KSč
mělo přes vlivy soc. dem. pozůstatků velkou zásluhu o zachování a další růst
masové síly KSč. Vzdor tomu, že pravicové tendence se vystupňovaly pak v
likvidátorské a rozbij ečské činnosti Bubníkovy frakce a strana byla nucena
prožít částečnou krisi, se kterou nepřátelé spojovali své naděje v možnost
rozkolu KSč, dovedla strana, ovlivňovaná již Hakenovou levicí, rozvinout tak
mohutný nástup při parlamentních volbách r. 1925, že získala 41 poslaneckých
mandátů. Parlamentními představiteli KSČ se tehdy stali soudruzi: Šmeral,
Zápotocký, Haken, Kreibich, Hruška, Harus, Štětka, Juran, Stern, Major aj.
V dalším vývoji strany bylo
značným nebezpečím to vedení strany, jež představovali Jílek, Bolen, Neurath, k
nimž se na Slovensku blížili Verčík, Kršiak, Kopas, Kolaříková. Ke svému
vůdčímu vlivu v Ústředním výboru KSČ se Jílek a Bolen protlačili zákeřnou
frakční prací své skupiny, působící v pražském kraji v čele s Melicharem nebo v
lounském kraji v čele s Jankem a Kalachovou, v českobudějovickém kraji v čele s
Čermákem, v královéhradeckém kraji v čele s Junkem, v německobrodském kraji v
čele s Vrabcem atd., při čemž tato jílkovskobolenovská frakce měla své lidi i v
MVS, zvláště ve Svazu zemědělských a lesních dělníků, a částečně i v rudém
družstevním hnutí, jmenovitě na Novopacku, Jičínsku a Nymbursku.
Činnost tohoto vedení strany,
vyznačující se oportunistickou pasivitou, ochromováním hnutí strany a
ohrožováním i vnitřního morálního stavu KSČ,
223
mohla vzbudit u čsl.
buržoasie naději, že se jí podaří mohutnou masovou sílu strany zlomit. Tuto
naději nepřátel strany posílil nezdar t. zv. „Rudého dne v červenci r. Když se za nezdaru „Rudého
dne 6. července 1928 tak žalostně projevil bankrot oportunistické
politiky Jílkova vedení, propukla ve straně krise, která ve vývoji KSČ byla
bezesporu nejtěžší. Pro zdravé revoluční síly ve straně to byla nejvýznamnější
zkouška jejich odolnosti, politické pevnosti a ideologické zralosti, která
rozhodla o základním přelomu ve vývoji KSČ v bolševickém směru a o celé
budoucnosti revolučního komunistického hnutí v Československu. Poněvadž krise
strany v roce 1928 vpadla do doby VI. kongresu Komunistické internacionály,
zasáhla do krise Komunistická internacionála, jež na VI. kongresu ustavila
zvláštní československou komisi v čele s vynikajícím činitelem Komunistické
strany Sovětského svazu a starým bolševikem soudruhem Gusevem, který je dnes
pohřben ve stěně Kremlu na Rudém náměstí za mausoleem Lenina a Stalina. Komunistická
internacionála se jednoznačně postavila za bolševický směr v KSč, vedený
soudruhem Klementem Gottwaldem, jenž byl povolán vésti stranu od oportunistické
pasivity k bolševické aktivitě. Rozhodnutím Komunistické internacionály bylo
Gottwaldovu bolševickému směru umožněno, aby s oporou autority Komunistické
internacionály probojovával svoji linii ve straně. Boj byl těžký, a byl přímo
zuřivý. Musili jsme současně bojovat proti oportunistickým renegátům, proti
likvidátorům a proti trockistům a zinověvovcům, kteří se pak všichni spojili v
jednotný rozbiječský blok, jejž představovali: Bohumil Jílek, Václav Bolen, Alois
Neurath, Josef Hais, Arno Hais, Alois Muna, O. E. Berger, Edmund Burian i Vláda
Burian.
V našem zápase s těmito
rozbíječi strany nám byli významnou posilou absolventi dvouletého kursu
Mezinárodní leninské školy v Moskvě soudruzi Jan Šverma, Bruno Kóhler, Alexandr
Bubeníček, kteří již na VI. kongresu Komunistické internacionály byli zařazeni
do naší delegace a na podzim r. 1928 se vrátili do Československa.
Nutno však říci, že náš
vítězný boj proti rozbíječům strany byl komplikován tím, že se krátce před V.
sjezdem KSČ v únoru 1929 v rámci Gottwaldova bolševického směru vytvořila
sektářská skupina, které se dostalo názvu „Friedova skupina. Vedl ji
soudruh Evžen Fried, revoluční pracovník ze Slovenska, který byl několik roků
žalařován, většinou v samovazbě, a který v roce 1928 přišel pracovat na
Liberecko, neboť liberecký kraj KSČ představoval vždy silnou posici boje proti
oportunistickému Jílkovu vedení. Předbojovníky Gottwaldova bolševického směru
byli němečtí soudruzi Rudolf Appelt, Robert Korb, soudruzi Mólzer, Hádek,
Babel, soudružka Karla Pfeiferová a j. Solidarisovali se s námi v názorovém
boji s Friedovou skupinou, k níž se jinak pnklá
224
něli i vedoucí pracovníci
hnutí komunistické mládeže. I léta pozdějšího vývoje potvrdila, že ve Friedově
skupině se na sektářskou platformu dostali jinak čestní mladí revoluční
pracovníci, kteří boj proti oportunismu přepínali do takových sektářských
úklonů, že oportunisty viděli i v poctivých a věrných bojovnících strany, pokud
patřili k starší generaci a pokud neodpovídali sektářským představám Friedovy
skupiny o komunistech. Bojovali jsme ostře proti názorům Friedovy skupiny, aby
nové vedení strany, jež mělo být zvoleno V. sjezdem KSČ, bylo zcela
„homogenní a aby proto nebyli do Ústředního výboru navrhováni soudruzi,
kteří měli nějaký hřích z minulosti, a aby do Ústředního výboru byli navrženi
lidé jen noví a mladí. Soudruh Gottwald odmítal teorii o „homogennosti
nového vedení a dokazoval, že na platformě bolševického směru musíme soustředit
všechny pevné, rozhodné, věrné a poctivé revoluční pracovníky strany, byť by
patřili i k starším generacím a byť by se v minulosti dopustili různých chyb,
což se týkalo některých přívrženců t. zv. „historické pravice, jež
vystoupila za krise strany v roce Tyto sektářské snahy Friedovy
skupiny jsme energicky a přímo s pobouřením odrazili. Do Ústředního výboru
strany byli na V. sjezdu KSČ zvoleni samozřejmě i soudruzi Šmeral a Zápotocký.
Do Ústředního výboru strany nebyl zvolen soudruh Karel Kreibich, kterého jsme taktéž
navrhovali, poněvadž jsme chtěli soudruha Kreibicha, který na V. sjezd strany v
únoru 1929 přijel z Moskvy, kde redigoval časopis „Die Komunistische
Internazionale, převést na práci doma. Soudruh Kreibich, nezvolený na V.
sjezdu KSČ do Ústředního výboru strany, odejel z Prahy zpět do Moskvy, a teprve
po letech bylo možno jej uvést do aktivní politické práce strany doma, když byl
v roce 1935 zvolen za stranu senátorem.
Činnost Friedovy skupiny jen
na určitou dobu takto komplikovala počáteční nástup nového Gottwaldova vedení
strany. Později přívrženci Friedpvy skupiny, zřeknuvší se sektářských tendencí,
pracovali jako revoluční bojovníci velmi obětavě a záslužně. A brzy nebylo
vzpomínáno jejich chyb, když soudruh Klement Gottwald na čele KSČ dokázal i svojí
správnou kádrovou politikou, že strana se na bolševických zásadách semkla v
nerozborný jednolitý masiv, u něhož by se jen v průřezu poznalo, z jakých
generačních vrstev a ideologických částic byl složen. Pokud jde o soudruha
Evžena Frieda, byla jeho pozdější činnost hodná největší cti, neboť byla
hrdinná. Soudruh Evžen Fried, který v roce 1930
225
odejel do Moskvy, byl poslán
jako instruktor do Francie, kde působil pod jménem Clement, kteréžto jméno
zvolil z úcty k soudruhu Klementu Gottwaldovi, jejž měl vždy upřímně rád.
Francouzští soudruzi nám pak často říkali jak se soudruh Evžen Fried významně
zasloužil v činnosti Komunistické strany Francie, jak nejen neprojevoval již
žádných sklonů k sektářství, ale jak nadšeně Komunistické straně Francie pomáhal
při provádění politiky široké lidové fronty. Soudruh Evžen Fried končil svůj
život heroickou smrtí. Když Němci obsadili Paříž v roce 1940, uchýlil se
soudruh Evžen Fried na čas do Belgie, ale později se illegálně vrátil do Paříže
a obětavě a statečně pracoval v podzemí. Gestapáci však po určité době
vyslídili illegální byt soudruha Evžena Frieda a když ho šli zatýkat a
zabouchali na dveře, pustili do soudruha Frieda, otevřevšího dveře, celou dávku
nábojů z automatu. Památka soudruha Evžena Frieda bude proto námi vždy ctěna
jako památka hrdinného revolučního pracovníka.
I někdejší názorový boj s
Friedovou skupinou přispěl k tomu, aby se k svým historickým úkolům zocelilo
nové vedení strany, které v čele se soudruhem Klementem Gottwaldem zvítězilo na
V. sjezdu KSČ v únoru roku Možno říci, že všichni my,
staří komunisté, kteří jsme od založení KSČ r. 1921 pracovali v jejích řadách
jako mladí lidé, jsme odchovanci doby, kdy ještě žil Vladimír Iljič Lenin, a
odchovanci Klementa Gottwalda, v řadách KSč nejlepšího žáka učení
marxismuleninismu a mimořádně talentovaného revolučního dělnického vůdce. Až
dodnes soudruzi z doby vítězství Gottwaldova vedení strany v r. 1929 jsou
předními činiteli Ústředního výboru KSČ. Je to soudruh Antonín Novotný, který
je členem KSČ od jejího založení a který pracuje na odpovědných funkcích strany
z doby vítězství Gottwaldova vedení. Nebo ať to podobně jsou soudruzi Široký,
Dolanský, Kóhler, Bacílek, Kopecký, Pavol David, Ďuriš, Krosnář, Harus, Hruška,
Zupka, Tesla, Vetiška, Vodička, Juran, Štětka, Hodinová, Machačová, Reiman,
Pasek, Svoboda a j. nebo ať to jsou soudruzi, kteří se jen o něco později stali
předními pracovníky strany, mladší soudruzi Hendrych, Krutina, Václav David,
Uher, Souček, Innemann, Kozelka, Němec, Pastyřík, Paleček a druzí. Další, ještě
mladší členové vedení strany jako soudruzi Barák, Strechaj, Koucký, Černík
vyrůstali k odpovědným funkcím v době Gottwaldova vedení po r. 1945. Vztahuje
se to i na soudruhy Šimůnka, Hlínu, Krčka, Salgu, Slavíka a j.
Mnoho by se dalo vyprávět o
tom, jak těžký byl boj KSČ za první republiky a jak mnohokráte těžší byl tento
boj po r. 1929, kdy naše strana spolu
226
s nastoupením Gottwaldova
vedení stupňovala svoji neohroženou bojovnost. Mnoho jsme prožili za bojů
strany v první republice. Mnoho jsme prožili ve srážkách s potlačovacím státním
aparátem buržoasie, s policií, četnictvem; mnoho jsme prožili při stávkách
dělnictva; mnoho jsme prožili při persekučních útocích proti straně; mnoho jsme
prožili ve rvačkách s fašisty pokoušejícími se o nástup.
Vždyť v r. 1929, při
nastoupení Gottwaldova vedení, jsme byli všichni tak mladí. Říkalo se tehdy, že
se vedení KSČ ujali „karlínští kluci. (* Označení „karlínští kluci
uvedli do oběhu likvidátorští nepřátelé strany v čele s Jílkem a Boleném, když
začali v roce 1929 používati i Stříbrného „Poledního listu k uveřejňování
útoků proti Gottwaldovu novému vedení. Mluvili o „karlínských klucích,
aby Gottwaldovo vedení zlehčovali tvrzením, že se ústředního sekretariátu KSČ v
Karlině, Královská tř. č. 13 zmocnili mladí lidé, kteří sotva překročili
chlapecký věk. Tímto označením se rozuměli soudruzi Gottwald, Šverma, Široký,
Dolanský, Kohler, Kopecký, Bubeníček a druzí, jimž všem bylo tehdy kolem 30
let.)
A vždyť jen plamenné,
fanatické revoluční nadšení nám mohlo dodávat sílu všechno těžké vydržet,
ničemu se nevyhýbat, před ničím neustupovat, nebát se sebenebezpečnějších
úkolů, mít odvahu ke všem nutným činům, neúnavně se dávat do nových a nových
bojů, s neutuchající energií stále a stále útočit a s revolučním zápalem, s
optimistickou vírou, s nadšenou bojovnou vůlí a s myslí jarou a i veselou a se
vzníceným srdcem se hnát kupředu, kupředu k revolučnímu cíli. A často používám
toho přirovnání, že jsme se k revolučnímu cíli řítili jako závodní koně, s
bočními klapkami na očích, abychom neviděli nic menšího, nic vedlejšího, nic
osobního a malicherného, co by nás zdržovalo, brzdilo a co by nás rozptylovalo,
co by nás odvádělo od žhnoucího pohledu upřeného k velkému revolučnímu cíli.
Soudruh Lenin říkal, že
komunistická morálka znamená podřizovat všechno konání, všechno počínání a
všechno chování v osobním smyslu vyšším zájmům třídního boje. Takovou
komunistickou morálku jsme si osvojovali. Což jsme znali v osobním smyslu
nějakých nároků? Což jsme nepodstupovali bez hlesu všechny potřebné oběti? Což
jsme nepokládali za nejvyšší zákon — zájem strany? Což jsme svatě nectili
stranickou disciplinu včetně naprosté poslušnosti vůči vyšším orgánům strany,
povolaným nám dávat příkazy? Což jsme i v nejzazším stínu mysli mohli myslit na
pohodlí, na osobní ohledy a hmotné výhody? A což jsme necítili, že my,
komunističtí bojovníci, si musíme vzájemně jeden druhého vážit a jeden druhého
ctít a milovat, poněvadž všichni jsme měli odpovědné úkoly a těžké povinnosti,
a věděli jsme, že jeden druhému nesmíme ztrpčovat činnost a že všichni se
musíme vzájemně povzbuzovat, abychom společně dorazili k vytčenému cíli? Ani
jedno slovo, tu pronesené, není přeháněním. Naopak. Všechna tato
227
slova, myslím, nejsou schopna
plně vyjádřit ten psychický, citový, morální stav, tu obdivuhodnou vnitřní
sílu, která naplňovala komunistické bojovníky v dobách těžkých zápasů naší
strany. A kdyby v našem hnutí bylo zvykem dělat světce z bojovníků a mučedníků,
kteří v nejvyšší míře prokázali oddanost revolučním komunistickým ideám strany,
kteří se plně odevzdali do vůle strany a kteří za nejtěžších okolností
projevili příkladnou bojovnost a obětavost, kolik takových světců jen z
vlastních svých zkušeností bych mohl jmenovat mezi známými funkcionáři strany,
mezi komunistickými dělníky, muži, ženami i mládežníky! Vždycky na ně
upozorňuji a vždycky o nich vypravuji, jeli k tomu příležitost.
A soudruh Gottwald nám
vždycky kladl na srdce, abychom nezapomněli připomínat, jakou statečnost a
obětavost prokázali poslanci a senátoři KSČ, zvolení na období let 1929—1935.
Soudruh Jan Harus byl sice pro toto období již zbaven poslaneckého mandátu a
již ho vláčeli po trestních soudech, až z Pankráce byl převeden na Bory, kde
byl vězněn, avšak nelze jeho neuvést v přední řadě těch komunistických poslanců
a senátorů, kteří byli tak statečnými bojovníky a zároveň trpiteli pro věc naší
strany. Soudruh Jan Harus zůstane provždy v očích našich dělníků a pracujících
lidí hrdinou zvláštní pověsti. Neboť na něho se po řadu let soustředbvali
policisté a četníci první republiky, aby ho vždy surově ztýrali, aby ho ranami
třeba dvaceti nebo třiceti lidí na jednoho udolali a odvlekli na strážnici. A
aby v jedné vhodné chvíli vůči němu sestrojili obvinění, že on mlátil těch
dvacet nebo třicet lidí, kteří se na něho vrhali, aby ho obvinili z veřejného
násilí, spáchaného ,,z důvodů nízkých a nečestných, aby ho společně s
trestem zbavili poslaneckého mandátu a aby ho po tortuře na Pankráci zavřeli na
léta do kobky v borské trestnici. A proč se tak policisté a četníci
soustřeďovali na poslance soudruha Jana Haruse? Proto, že byl ve svém fysickém
zjevu silákem, Ursusem, a uměl svá práva dělnického poslance bránit nejen
odvoláváním se na poslaneckou imunitu a odvoláváním se na zákony, které platily
i pro něho, nýbrž i vlastní fysickou silou, která mnoho vydržela, než byla
přesilou policejních surovců zdolána.
Soudruha Jana Haruse
násilničtí pochopové čsl. buržoasie polapili, svázali a odvlekli do kriminálu,
vzdáleného daleko od Prahy, ale křivda a nespravedlnost, páchané na něm,
poctivém a obětavém komunistickém poslanci dělníků, byly tak do nebe volající a
tak pobuřující, že k uším čsl. buržoasní vlády, k uším pánů na Hradě, k uším
všech mocných v Čsl. republice doléhalo volání, bouřlivě znějící po všech
dělnických schůzích a táborech a napsané na všech viditelných místech, volání:
„Propusťte Haruse, zavřete Meissnera.
Dr. Alfred Meissner byl tehdy
v r. 1931 soc. dem. ministrem spravedlnosti a dokazoval právě na týrání,
trestním stíhání a žalařování soudruha Jana Haruse svůj bezohledný a brutální
justiční režim. Činil tak pro pochvalu čsl. buržoasie, aby si po střílení
četníků do dělnických dětí v Radotíně 20. dubna
228
1930, za něž byl jako
zastupující ministr též odpověden, vysloužil další poklepání na rameno od
zpupného agrárníka Františka Udržala, který byl tehdy v r. 1931 ministerským
předsedou.
Soudruh Jan Harus musil však
být z borské trestnice propuštěn a dělníci ho vyprovázeli při loučení před jeho
odjezdem do Sovětského svazu. Soudruh Jan Harus, sklářský dělník, rozený na
Sázavsku a pracující před zvolením za poslance v Inwaldově sklárně na Zlíchově,
zastával v Sovětském svazu různá místa jako sklářský odborník. Vzdělával se
také pilně v naukách marxismuleninismu. A za války jej soudruh Gottwald poslal
do čsl. vojska cvičeného na území SSSR. Soudruh Harus se stal instruktorem při
výcviku parašutistů II. paradesantní brigády, která byla za Slovenského
národního povstání shozena na Slovensko.
To však již dále nechci
líčit. Domnívám se, že některý český spisovatel, hledající látku pro poutavý
román o člověku, hrdinsky bojujícím za věc komunismu, by měl zajít k soudruhu
Harusovi a dát si od něho vyprávět o jeho životě. A jiní čeští spisovatelé by
mohli zajít třeba k soudruhům Hruškový Krosnářovi, Vodičkovi, Juranovi,
Štětkovi atd., aby si z vypravování o jejich životě vybrali látku pro své nové
romány, povídky nebo i reportáže nebo i dramata. Získali by bohatství látky pro
svá slovesná díla a mohli by stvořit díla pravdivá, poutavá, strhující a vysoce
poučná, poněvadž by to byla díla o životě a činech dělnických hrdinů, kteří
mnoho bojovného vykonali pod praporem KSČ. Žel, tito naši zasloužilí soudruzi
nemají takových literárních vloh, jaké měl soudruh Antonín Zápotocký, který
během pouhých několika let dovedl ze svého života, z života revolučního
dělnického bojovníka, stvořit čtyři romány velké hodnoty.
Tedy ti poslanci a senátoři
KSČ, kteří působili v letech 1929—1935, prokazovali svoji statečnost a
obětavost v těžkém období. Bylo to období nejzuřivějších persekučních útoků
proti KSČ po nastoupení bolševického Gottwaldova vedení. A zároveň to bylo
období nejlítějších zápasů dělnictva s kapitalisty za hospodářské krise
kapitalismu. Bylo by možno se ptát po zápisech policie, četnictva, trestních
soudů, úřadů, věznic a trestnic, aby bylo dokumentováno, že komunističtí
poslanci a senátoři byli v letech 1929—1935 na nesčetném množství schůzí,
demonstrací, srážek se státní ozbrojenou mocí a že byli přitom zatýkáni,
zavíráni, souzeni, trestáni, vězněni. A že byli mnozí z nich zbavováni mandátů,
aby za ně nastoupili noví komunističtí poslanci a senátoři, stejně stateční a
stejně obětaví. A soudruh Gottwald vždy s hrdostí říkal, že z těch poslanců a
senátorů KSČ, kteří měli tak mimořádně těžké období svých funkcí v letech
1929—1935, ani jediný neselhal, ani jediný nezklamal, ani jediný neuhnul před povinností.
Měli přitom svízelný osobní život jako parlamentní činitelé. Brali sice 5.000
Kč měsíčně, ale brali je, aby je odevzdávali straně a aby pro sebe a pro své
rodiny dostávali platy dělníků.
229
Často se stalo, že
uspořádalili naši parlamentní zástupci nějakou bouřlivější demonstraci v
poslanecké sněmovně nebo v senátě, mstili se jim měšťáci a vládní socialisté za
to hromadným odnětím platů na dobu třeba několika měsíců, aby zasáhli pokladnu
naší strany.
Máte jistě ještě v paměti
jména těch statečných našich poslanců a senátorů jako byli Kliment, Harus,
Krosnář, Hruška, Stern, Štětka, Major, Juran Vodička, Svoboda, Bílek, Kopřiva,
Hodinová-Spurná, Čižinská, MachačováDostálová, Hrubý, Barša, Tyl, Procházka,
Nepomucký, Klíma, Kuhnová, Babel, Hádek, Haiblick, Hóhnel, Schenk, Šťourač,
Kubač, Kosik, Valo, Schmidke, Nedvěd, Stránský, Zmrhal, Mikulíček, Kindl,
Hlávka, Malík, Douda, Pilz, Kreibich, Pfeiferová, Wenderlich, Stejskalová,
Hajníková, Vydrová, Kello, Mezó, Steiner, Králka, Fidlík, Lokota, Sidorjak,
Torók atd.
A v parlamentě měli naši
poslanci a senátoři ještě jedno poslání vynucené okolnostmi persekuce. Musili
spolu se svými parlamentními projevy nebo vedle nich a někdy i samostatně
imunisovat různá prohlášení vedeni strany a i různé stranické dokumenty, které
by byly v tisku jinak censurou zabaveny a nedostaly by se do veřejnosti. Mnohdy
se stalo, že se rychle měnili komunističtí členové parlamentních výborů, aby
mohl ten nebo onen poslanec a senátor rychle ve výboru promluvit a imunisovat
sdělení o nějaké pobuřující události a zároveň imunisovat výzvu k dělnictvu a
lidu, aby se zdvihly k odporu. Později měšťáci a vládní socialisté zpřísnili i
parlamentní censuru tak, abychom parlamentní tribuny nemohli využívat k
revoluční mobilisaci mas. Později nám využívám parlamentní tribuny chtěli
ztížit také usnesením, že se v parlamentě nesmí řeči číst, nýbrž spatra
pronášet. Potázali se však se zlou. Naši komunističtí řečníci uměli spatra
mluvit lépe než z papíru, zatím co zvláště agrární poslanci byli bez papíru
němí.
V Praze a v pražském kraji
působili jako komunističtí poslanci nebo senátoři soudruzi Gottwald, Hruška,
Krosnář, HodinováSpurná, Kopecký, Štětka, Svoboda, Nedvěd, Stejskalová, Douda
atd. Zažili na pražských ulicích nespočetně srážek s policií a také s
četnictvem, které bylo často do Prahy soustřeďováno pro posilu pražské policie,
nehledíc k tomu, že v Praze III v Karmelitské ulici byly četnické kasárny. V
Praze byly každoročně dva dny pověstnými, pokud šlo o srážky s policií při
našich demonstracích. Byl to den 1. srpna, který byl mezinárodně dnem bojových
demonstrací proti válce, a pak 7. listopad, výročí Velké říjnové socialistické
revoluce. V obou dnech pražské dělnictvo provádělo politické stávky, při čemž
nelze nikdy zapomenout, jak odhodlaně a spolehlivě poslechlo naší výzvy ke
stávce dělnictvo pražských závodů, jež byly našimi tradičními baštami, jako
byla žižkovská Kapslovna, později přestěhovaná do Vlašimi, nebo lihovar F. X.
Brosche v Libni, nebo Grodecký a Polák v Karlině, nebo „Papirografie na
Žižkově, nebo závod „fcta Vršovicích, závod Mautnerka a Cihelny v Dejvicích, závod
Kubmsky
230
v Praze VII, nebo slévárna v
Radlicích atd. Zajímavé bylo, že spolehlivě vždy spolu s námi v jmenovaných
dnech stávkovali zaměstnanci Olšanských hřbitovů. V obou dnech se konaly veliké
bojové demonstrace na pražských ulicích a u velkých závodů ovládaných národními
socialisty nebo sociálními demokraty. Komunističtí poslanci byli třeba až
šestkrát v jeden den policií zatčeni, ztýráni a vlečeni na policejní
komisařství různých pražských obvodů. Obvykle tomu bylo tak, že policisté se
surově vrhli na komunistické poslance a nehledíce na jejich imunitu je ztýrali
a násilím odvlekli na policejní komisařství a teprve tam policejní komisaři
byli nuceni komunistické poslance propustit. Avšak mnohdy nebyli zatčení a
ztýraní komunističtí poslanci propuštěni z policejního komisařství, nýbrž byli
odvedeni do vazby policejní a pak soudní, jsouce trestně stíháni pod
titulem,,dopadení při činu nebo „nebezpečí opakování trestného
činu, při čemž byli obviněni, že oni se dopustili násilí na policistech
nebo černících jako „veřejných osobách, a to „z důvodů nízkých a
nečestných, což bylo záminkou k zbavení komunistických poslanců mandátu.
Tak byli zbaveni mandátů komunističtí poslanci Harus, Hruška, Barša, Haiblick,
Sidorjak a další.
Při srážkách s policií a
četnictvem a násilném zatýkání a odvlékání komunistických poslanců se
odehrávaly mnohdy scény, pobuřující i diváky a chodce na pražských ulicích,
kteří neměli s demonstracemi nic společného, takže zvláště na Václavském
náměstí u Koruny, před Zlatou husou, nebo na druhé straně před Štěrbou a před
Julišem, nebo výše před hostincem u Šenfloků vznikly všeobecné rvačky, za
kterých policisté ztráceli pendreky, helmy a ustrašeně utíkali na komisařství.
Zkušenost naše byla taková, že policisté a četníci, kteří se dostali do
obklíčení davem, propadali hysterickému strachu a prosebně žadonili o ohledy.
Někdy však také v hysterickém strachu prováděli policisté šílené kousky. Když
jsme jednou se soudruhem Krosnářem a soudružkou Hodinovou vedli demonstraci
před žižkovskou Kapslovnou, jeden policista se přímo zbláznil a jako šílenec
sekal šavlí kolem sebe, že jsme musili shýbat hlavu, aby nám ji šavlí neusekl.
V Libni „V Zahradách zase jeden policista, obklíčený demonstranty, vytáhl
policejní pistoli a šíleně ze strachu střílel. Vznikaly ovšem někdy i komické
scény, uvádějící policisty a četníky v posměch. Např. naše senátorka soudružka
Marie Stejskalová se velmi originelně bránila násilí policistů a četníků,
využívajíc toho, že byla žena. Když se na ni policisté sápali a začali ji na
ulici tahat, aby ji zatkli a odvlekli na komisařství, křičela před masami lidí
na policisty: „Vy, sprosťáci, že se nestydíte sahat staré ženské pod sukně!
Chci se ještě zmínit o tom,
jak v roce 1934 v souvislosti s naším heslem „Ne Masaryk, ale Lenin
vykonstruovala vláda podklad pro trestní stíhání čtyř komunistických poslanců
Gottwalda, Krosnáře, Štětky, Kopeckého, již byli trestně stíháni pro § 2. zákona
na ochranu republiky, t. zn. pro velezradu,
231
za niž byl trest smrti. Vláda
se neohlížela na to, že heslem „Ne Masaryk, ale Lenin bylo vyjadřováno
jen zásadní rozlišování mezi měšťáckou demokracií a diktaturou proletariátu, a
předstírala, že chceme T. G. Masaryka násilím odstranit a sprovodit se světa.
Na jmenované čtyři poslance, zbavené imunity a Národním shromážděním vydané k
trestnímu stíhání, byl vydán zatykač A musili se více než rok skrývat, při čemž
arciť illegálně dále pracovali a vykonávali všechny své funkce stranické, i své
funkce ve vedení strany. Jen poslanec Štětka byl v roce 1935 zatčen, postaven
před soud a zbaven mandátu. Stalo se to za těch okolností, že soudruh poslanec
Štětka, velmi známý a oblíbený poslanec v parlamentě, požívající vážnosti pro
své znalosti parlamentního provozu, se uvolil zkusit, zda ještě i v roce 1935
bude mít buržoasie troufalost pohlížet na komunistické poslance jako na
velezrádce psance. Soudruh Štětka vyšel z illegality a jednoho dne vstoupil do
budovy parlamentu, aby se účastnil zasedání poslanecké sněmovny. Měšťáčtí a
vládně nacionalističtí poslanci se k němu chovali zdánlivě slušně, ale pak ho
dali zatknout, odvézt do vězení, soudit a spolu s trestem zbavit mandátu.
Soudruh Štětka pak již od roku 1935 nebyl poslancem, ale po amnestii v
poslanecké sněmovně dále jako zkušený parlamentní pracovník hrál svoji starou
významnou úlohu ve funkci tajemníka klubu komunistických poslanců. Poslanci
Gottwald, Krosnář, Kopecký nebyli zatčeni a mohli vyjít z illegality až na
počátku roku Dlužno poznamenat, že dr.
Beneš, zvolený za presidenta republiky i hlasy komunistů a ujišťující soudruha
Švermu, že bude amnestovat všechny vězněné a trestně stíhané komunisty a také
komunistické poslance, na něž byl vydán zatykač, se původně věrolomně vzpěčoval
amnestovat soudruhy Gottwalda, Krosnáře, Kopeckého, z nichž Gottwald a Kopecký
byli v té době v Moskvě, kde zůstali po VII. kongresu Komunistické
internacionály. A teprve po důrazných zákrocích a hrozbách byli amnestováni i
oni, takže se mohli v únoru 1936 vrátit z Moskvy do Prahy, a to jako poslanci,
poněvadž jejich mandáty jako poslanců, zvolených ve volbách Nechci v souvislosti s tím
opomenout zaznamenání jedné humorné příhody, která se udala ve Vladislavském
sále při volbě T. G. Masaryka presidentem republiky v roce 1934. V době, kdy se
ve Vladislavském sále ohlašovala kandidatura T. G. Masaryka na presidentský
stolec a kdy se odevzdávaly do uren hlasovací lístky, jsme my, komunističtí
poslanci a senátoři, sborově vykřikovali různá hesla: „Pryč s měšťáckou
demokracií!, „Ať žije diktatura
232
proletariátu!, Ne Masaryk,
ale Lenin! a pod. K vykřikování hesel nám podle ujednání dával znamení
poslanec soudruh Štětka, sedící v první lavici a mající při sobě napsaný seznam
hesel, jež měla být postupně vykřikována
V jedné chvíli, kdy bylo již
oznamováno, že T. G. Masaryk dostal většinu hlasů a byl zvolen presidentem
republiky, jsme byli udiveni, že soudruh Štětka nedává signál k vykřiknutí
hesla, jak bylo smluveno, a že vůbec pak přestal dávat signál k pronášení
dalších hesel, jež jsme měli provolávat až do našeho demonstrativního odchodu z
Vladislavského sálu. Začali jsme to pak soudruhu Štětkoví vytýkat a říkali jsme
mu, že nás vlastně ve chvíli politické demonstrace umlčoval. Soudruh Štětka nám
to pak vysvětlil. Řekl, že tehdejší předseda poslanecké sněmovny agrární poslanec
František Staněk, který předsedal Národnímu shromáždění, volícímu presidenta
republiky, vzkázal soudruhu Štětkoví, že pozoruje, že kdykoli Štětka zdvihne
ruku, tak že na jeho pokyn začnou komunističtí poslanci a senátoři vykřikovat
svá hesla, a že „jestliže poslanec Štětka ještě jednou zdvihne svou pracku, tak
budou všem komunistickým poslancům a senátorům na dva měsíce odebrány
diety. Soudruh Štětka vysvětloval, že se ve své lavici, v níž seděl vedle
soudruha Zápotockého, radili, co tedy dále dělat. A tak se v zájmu zachránění
diet, jež znamenaly statisíce Kč pro stranu v době poloillegality, rozhodli od
vykřikování dalších hesel upustit. A tak soudruh Štětka, mající před sebou
lítostivé oči staré pokladnice strany, soudružky Křenové, již ruku nezdvihl k
pokynu k vykřikování hesel, ačkoli prý ho ruka stále k zdvižení sváděla.
Dlužno říci, že po příkladu
komunistických poslanců a senátorů vystupovali stejně statečně a obětavě i
komunističtí zástupci v městských a obecních zastupitelstvech a v jejich
radách. A dovedli na radnicích uspořádat bouřlivé demonstrace za spoluúčasti
nezaměstnaných dělníků nebo jiných zájemců z lidu na galeriích a před
radnicemi. I obvodní radnice v pražských čtvrtích byly místy, kde soudruh
Krosnář pořádal bojovné demonstrace nezaměstnaných, rozhořčených Zenklovými
žebračenkami a otrockými pracovními kolonami.
A k tomu dodejme, že krajští
a okresní sekretáři KSČ musili projevit nejen statečnost a bojovnou obětavost,
ale zároveň veliké schopnosti strategické, taktické, organisační a neúnavnou
píli, houževnatost i fysickou pracovitost. Vždyť aparát naší strany byl z mnoha
důvodů tak skromný. A vedoucí sekretář musil zastávat nejrůznější funkce a
vydat ze sebe energii za deset lidí, které máme v aparátu dnes.
Většina členů vedení strany
prošla funkcemi v krajských sekretariátech. V sekretariátě pražského kraje KSČ
pracovali soudruzi: Hruška, Krosnář, Kopecký. V pražském kraji působil jako
sekretář po určitou dobu i soudruh Široký, který pracoval v krajském
sekretariátě i na Kladně. V kladenském kraji se jako sekretáři vystřídali
soudruzi Štětka, Tesla, Zika. V letech před
233
válkou byl krajským
sekretářem na Kladně soudruh Rudolf Vetiška, který byl členem politbyra ÚV KSČ.
V kladenském sekretariátě pracoval jako vedoucí agitpropu soudruh Jiří
Hendrych. V plzeňském kraji KSČ byl sekretářem soudruh Otto Synek a později
soudruh Václav Pasek. V královéhradeckém kraji byl vedoucím sekretářem v době
před válkou soudruh Josef Tesla. V pardubickém kraji KSČ pracoval jako krajský
sekretář soudruh Gustav Souček a pak soudruh Ludvík Tvardek, umučený nacisty. V
budějovickém kraji pracoval po určitý čas soudruh Hruška a pak soudruh Josef
Nepomucký. A krajský sekretariát v Písku vedla v té době soudružka
MachačováDostálová.
V brněnském kraji byl
vedoucím sekretářem po určitý čas soudruh Jaromír Dolanský. V Hodoníně byl v
letech před válkou krajským sekretářem soudruh Antonín Novotný. V ostravském
kraji, kde byl vedoucím sekretářem rudých odborů soudruh Gustav Kliment, vedl
krajský sekretariát strany po r. 1929 soudruh Alexandr Bubeníček, který pak
odešel do Španělska, kde padl jako politický komisař brigády čsl. dobrovolců. V
ostravském kraji byla známou bojovnou tvrzí komunistického hnutí „Karlova huť,
kde byl předsedou závodního výboru soudruh František Bílek, který později
pracoval v Rudé odborové internacionále v Moskvě a po sjezdu KSČ v r. 1936 byl
členem politbyra ÚV KSČ. V olomouckém kraji byli krajskými funkcionáři soudruzi
Kučera, Orálek a soudruh Klivar.
Vedoucí pracovníci ústředí
strany vykonávali většinou i funkci instruktorů v jednotlivých krajích KSČ, a
to i na Slovensku, kde v krajských sekretariátech strany pracovali soudruzi
Bacílek, Ďuriš, Major, Steiner, Valo, Kubač, Černocký, Osoha a j. Soudruh
Široký, který většinou pracoval v pražském ústředí strany, měl na starosti
rozvoj hnutí strany na Slovensku. Podobně se soudruzi Kóhler, Appelt, Korb při
svých ústředních funkcích starali o činnost krajů KSČ v německém území.
Funkci krajských sekretářů
strany nebo instruktorů jsme spojovali často s funkcí komunistických poslanců,
mimo jiné i z toho důvodu, že poslanci jako členové Národního shromáždění měli
bezplatnou jízdu na železnicích, což bylo velkou výhodou při organisační a
agitační činnosti strany. Dělali jsme také to, že jsme krajské sekretáře nebo
okresní sekretáře a jiné funkcionáře strany přihlásili jako redaktory našich
časopisů, aby mohli využívat výhod zlevněných novinářských jízdenek na
železnicích a tramvajích. Finančně obtížné bylo při tom placení nemocenského a
důchodového pojištění. Pokud šlo o důchodové pojištění, zůstali nesporně naši
straničtí pracovníci značně poškozeni ztrátou mnoha let pro neplacení
důchodového pojištění a pak nízkou základnou pojištění.
Činnost aparátu strany jsme
musili zlevňovat všemožným způsobem. A tu je třeba pochopit, co pro nás
znamenaly na př. kavárny, kde pracovali naši redaktoři, kde si poslanci
připravovali projevy a kde se funkcionáři strany
234
soustřeďovali i ke každodenním
poradám. Kavárna „Derby v Praze VII a kavárna „Opera u Denisova
nádraží byly v Praze takovými středisky pracovníků strany, kam chodili
pravidelně i soudruzi Gottwald, Šmeral, Šverma, Nejedlý, Dolanský, Fučík, Štoll
atd. Pracovníci rudých odborů měli takovéto středisko v kavárně „Imperiál
na Poříčí. Kavárna „Metro na Národní třídě byla střediskem komunistických
intelektuálů a komunistických umělců spolu s kavárnou „Mánes.
S vděčností budeme vždy
vzpomínat statečnosti a obětavosti soudruhů hostinských a restauratérů takových
pověstných komunistických středisek, jako byly restaurauce „U Zábranských
v Karlině, „U Beránka na Zižkově, u soudružky Černé ve Vojtěšské ulici v
Praze II a pak v dělnických domech pražských obvodů. A stejnou pověst měla v
krajích komunistická střediska jako: „U Švagerků v Hradci Králové, „U
Trnků v Plzni, „U Hartmanů v Pardubicích, ,,U Švehlů ve
Strakonicích atd. A podobně byla známa komunistická střediska v Brně, v
Moravské Ostravě, v Bratislavě atd.
Krajské a okresní sekretariáty
strany byly vybaveny skromnými prostředky a pracovaly za velmi těžkých
podmínek. Na př. osobní auto mělo v celé straně jen „Rudé právo, a Joještě po
dlouhou dobu půjčované snT]?nihemdrem Ivanem Sekaninou. Ve venkovských okresech
se někdy stalo, že obětavý příznivec komunistického hnutí dal sekretariátu k
disposici motocykl. Pro chudobu našeho hnutí v materielním smyslu bylo jistě
charakteristické, že mezi komunisty byl vzácnou výjimkou ten, kdo měl
fotografický aparát. Proto z 20 let činnosti KSČ za první republiky je tak málo
fotografických snímků, zachycujících manifestace strany, revoluční události
nebo vedoucí soudruhy v jejich mladším věku. Fotografie soudruha Gottwalda byly
rozšířeny hlavně zásluhou zatýkacího rozkazu, který byl spolu se snímky
rozeslán na četnické stanice a na všechna úřední místa v republice při trestním
stíhání čtyř komunistických poslanců pro velezradu. A když někdo zhlédne
policejní snímky našich vedoucích soudruhů nebo jejich fotografie v ročenkách
Národního shromáždění z předválečné doby, obyčejně poznamenává, že jsme musili
být abnormálně podvyživeni, když jsme byli tak hubení a vychrtlí. Obvykle tomu
bylo vskutku tak, že jeden vykrmený policista nebo četník svojí tělesnou vahou
vyvážil váhu dvou komunistických poslanců.
Chudoba vyznačovala i naše
redakce a celý náš komunistický tisk. V redakcích i deníků jsme byli tak chudí,
že jsme nemohli odebírat ani placené zprávy ČTK a musili jsme si zahraniční
zprávy opatřovat různými levnými pokoutními cestami. Byli jsme velmi vděčni za
úřední zprávy, dodávané zda ma, i když to byly kriminelní zprávy „o mordech a
zlámaných nohách. Kapitalisté přitom plně bojkotovali komunistický tisk,
pokud jde o inserci. Inseráty nám sem tam platili za svoji reklamu „lékaři
kožních a pohlavních nemocí. Předem placené inseráty jsme měli s reklamou
„gumové a rybí
235
a pak inserát o dlouhých
vlasech Anny Szilágové. Náš komunistický tisk se snažili nepřátelé ubíjet i
hospodářsky a tak jsme vycházení „Rudého práva a druhých komunistických
novin zajišťovali jen díky nesmírné obětavosti našich dělnických čtenářů i
obětavosti typografických zaměstnanců, administrativních a pomocných
pracovníků. A pak díky obětavosti dělnictva a pracujícího lidu, jež stále
odváděly peníze na podporu rudého tisku a někdy nejen peníze, ale i zlaté
snubní prsteny, náušnice, hodinky, mince a jiné cenniny.
Nikdy nebude zapomenuta
obětavá a statečná práce, kterou vykonávaly naše komunistické ženy, vychovávané
„Rozsévačkou, jíž redigovala naše nezapomenutelná bojovnice a pak
mučednice soudružka Jožka Jabůrková. Naše komunistické ženy se nebály postavit
se i proti četnickým bodákům a policejním násilníkům. Nebály se provázet muže
komunisty za bojových demonstrací a i za krvavých srážek s ozbrojenou státní
mocí. Nedaly se a mnohdy vyrvaly zatýkané soudruhy z rukou policistů nebo
četníků. Dovedly bouřit před policejními a četnickými strážnicemi i před soudy
a věznicemi. Za velké mostecké stávky byly ve stávkových výborech i ženy
horníků. A ženy organisovaly i vyvarování pro stávkující a jejich rodiny. Při
illegálních způsobech stranické práce vykonávaly ženy často nejodpovědnější
úkoly. Byly spojkami, roznašečkami utajovaných materiálů, kolportérkami
illegálních letáků, novin, publikací. Organisovaly úkryty pro stíhané komunistické
bojovníky a střežily místa illegálních schůzek. A tyto různé povinnosti a
nebezpečné úkoly komunistických žen bojovnic plnily bez rozdílu i ženy vůdčích
funkcionářů strany. Komunistické ženy šly po boku mužů komunistů v bojích a šly
po jejich boku i do vězení a žalářů první buržoasní republiky.
Komunističtí pracovníci a
bojovnici těch těžkých let zápasů a persekuce mnoho prožili. Arciť, za boje
proti hitlerovským okupantům musili bojovníci naší strany prokazovat
nesrovnatelně větší heroismus, končící u tak velkého počtu členů a funkcionářů
KSČ mučednickou smrtí. Avšak k tomuto heroismu byla průpravou ta léta bojů, jež
KSČ vedla v první republice proti československému kapitalismu.
Persekuční tlak proti KSČ
začal polevovat možno říci kolem r. 1935, kdy i buržoasie musila respektovat
skutečnost, že široké vrstvy národa, uvědomující si nebezpečí hitlerovské
agrese, vzhlížely s čím dále většími nadějemi k Sovětskému svazu a s čím dále
větší důvěrou k naší straně. KSČ se stávala politickým činitelem velké váhy. V
novém rozmachu činnosti strany se projevily účinky nové politické a taktické
linie, kterou razil VII. kongres Komunistické internacionály v r. 1935.
Historický význam tohoto
kongresu Komunistické internacionály zůstane provždy spjat se jménem soudruha
Jiřího Dimitrova, hrdiny lipského procesu a velkého revolučního bulharského
bojovníka, který byl jako generální sekretář KI postaven v čelo mezinárodního
komunistického hnutí. VII. kongres
236
Komunistické internacionály
vytyčil před komunistickými stranami úkol, aby v boji proti fašismu a v boji
proti hrozící agresi hitlerovského Německa usilovaly o vytvoření jednotné
fronty dělnictva, široké lidové fronty a nejširší národní a vlastenecké fronty.
V přípravě této nové
politické a taktické linie Komunistické internacionály hrál významnou úlohu i
soudruh Klement Gottwald, který již na XII. plenu Exekutivy KI v r. 1932, tedy
ještě před nastoupením Hitlera k moci, rozvíjel názor, že v zájmu zabránění
příchodu fašismu k moci musí komunisté učinit vše pro společný postup všech
antifašistických, demokratických a vlasteneckých sil svých zemí. Soudruh
Dimitrov a sovětští soudruzi působili k tomu, aby se soudruh Klement Gottwald
stal členem nejužšího politického vedení KI, členem sekretariátu Exekutivy
Komunistické internacionály, kteroužto funkci pak soudruh Gottwald po VIL
kongresu KI v r. 1935 vykonával spolu se svojí funkcí generálního sekretáře
Komunistické strany Československa.
VIL kongresu Komunistické
internacionály r. 1935 v Moskvě se vedle soudruha Gottwalda zúčastnili soudruzi
Zápotocký, Šverma, Široký, Dolanský, Kóhler, Kopecký, Appelt a j. Tohoto
historicky významného kongresu Komunistické internacionály v r. 1935 se jako
delegát zúčastnil i soudruh Antonín Novotný, který byl v tu dobu předurčen pro
funkci vedoucího krajského tajemníka KSČ v Hodoníně a pak v Praze. Seděl jsem v
lavicích Sloupového sálu „Doma sojuzov na VII. kongresu Komunistické
internacionály právě se soudruhem Novotným, kterého jsem znal již dávno z hnutí
strany a se kterým jsem se osobně sblížil, když v Letňanech, Čakovicích,
Ďáblicích, Kbelích, Kyjích atd. soudruzi Novotný, Beran, Hulínský vybojovávali
pro Gottwaldovo vedení v roce 1929 vítězství v tomto t. zv. rudém pásu Prahy.
Jako delegace KSČ jsme na VIL kongresu Komunistické internacionály seděli v
sousedství delegace Komunistické strany USA, z níž jsme se tehdy spřátelili se
známými americkými soudruhy Fosterem, Trachtenbergem, černošským delegátem
Fordem aj. V našem sousedství byla pak ještě delegace Komunistické strany Číny.
Již tehdy jsme se sblížili s mnohými čínskými soudruhy, kteří dnes hrají
vedoucí úlohu v Čínské lidové republice. V té době se zrodil známý výrok
soudruha Gottwalda o čínských komunistech jako o „zlatých lidech.
VII. sjezd KSČ, který se
konal v r. Začala tak nová etapa
dějinného poslání Komunistické strany Československa, etapa, ve které naší
straně připadlo pojímat své úkoly v širokém smyslu státních a historicky
osudových zájmů národů Československa. Naše
237
strana, KSČ, která se v r.
1921 při svém založení v mohutné síle postavila pod prapor Leninův a která se
po překonání soc. dem. pozůstatků stala stranou leninského charakteru, zocelenou
v těžkých zápasech revolučního proletariátu naše strana, KSČ, byla po r. 1935
povolána historicky k tomu, aby v bojí za svobodu národů Československa začala
ovlivňovat dějinné osudy naší vlasti a byla připravena osudy naší vlasti vzít
do svých rukou jako revoluční strana dělnické třídy a všeho pracujícího lidu
Československa.
Po boku KSČ a pod jejím
vedením si přední místo v zápasech našeho revolučního hnutí vydobyl
Komunistický svaz mládeže. Od založení byla jeho tradice bojovná. V r. 1921
byla naše revoluční mládež prvá, která svůj samostatný svaz nazvala
Komunistickým svazem mládeže; a prvá se přihlásila pod mezinárodní prapor
komunismu. V řadách Komunistické internacionály mládeže navázal náš
Komunistický svaz mládeže již tehdy úzké bratrské spojení se Všesvazovým
leninským komunistickým svazem mládeže, jenž byl naší komunistické mládeži vždy
vzorem a rádcem.
V rozvoji našeho
komunistického hnutí sehrála komunistická mládež významnou úlohu tím, že pro
stranu vychovávala nové a nové směny komunistických bojovníků. V r. 1923 se v
řadách komunistické mládeže zformovala ona generace mladých komunistů, která
tvořila kádry strany v období její bolševisace a v období Gottwaldova vedení.
Na činnost komunistické
mládeže pohlížela naše strana vždy s hrdostí. Vzpomeňme, jak neohroženě
komunistická mládež bojovala za zájmy veškeré pracující mládeže. Probojovávala
požadavky, které se zdály být až příliš dílčí, ale které měly velkou důležitost
pro životní postavení pracující mládeže. Po mnoho let komunistická mládež
bojovala na př. za to, aby vyučováni na pokračovacích školách se konalo v rámci
pracovního týdne a nikoli v době pracovního volna, v sobotu a v neděli. Naše
mládež vyzdvihla heslo ,,Za stejnou práci — stejnou mzdu, kterýmžto
heslem bylo vyjadřováno úsilí o to, aby pracující mládež a také pracující ženy
byly zrovnoprávněny v odměňování za prací.
Na odvahu, se kterou
komunistická mládež vykonávala svoji revoluční činnost, odpovídala buržoasie
soustavnou persekucí hnutí komunistické mládeže. Komunistický svaz mládeže měl
svoji pohnutou historii pronásledováni. Měl i mnoho mučedníků. A měl i případy
krvavé brutality, jako byl případ střelby do průvodu dětí a mládeže v Radotíně
r. 1930.
238
Buržoasní persekuce se
nezastavovala ani před hnutím pionýrů, jež komunistická mládež začala slibně
rozvíjet již v první republice, při čemž se starala i o podchycení dětí
mladších pionýrského věku. Ve výchově dětí komunistické mládeži pomáhala
významně i Federace proletářské tělovýchovy a také „Včela. A mnohdy dokázaly
komunistické děti uspořádat demonstrace, které zděsily úřady buržoasní republiky.
Pionýrský tábor dětí v Sezimově Ústí na břehu Lužnice přímo proti letní vile
ministra zahraničních věcí dra Beneše se v celé republice proslavoval svojí
odvahou v revolučních demonstracích, takže byl pak na příkaz dra Beneše
četnictvem násilně vyhnán ze svého místa na břehu Lužnice. A podobnou revoluční
pověst si získal pionýrský tábor dětí v Soběšíně na Sázavě.
Komunistická mládež se
nelekala persekuce ani teroru a ve svých odvážných bojovných akcích jen
zocelovala své revoluční odhodlání. Strana vždy vděčně oceňovala, že jí
komunistická mládež vychovává revoluční bojovníky ideově a politicky zakalené a
revoluční bojovníky vysokých mravních kvalit.
Komunistická mládež se uměla
nebojácně bít s fašistickými násilníky a provokatéry. Jak často rozbila schůze
Gajdy, Stříbrného, Hodáče, bráníc tomu, aby se fašistické hnutí mohlo rozvinout
a aby mohlo působit na mládež. Revolučního bojovného elánu komunistické mládeže
se buržoasní reakce bála stále více a tak zostřujíc všeobecně persekuci
revolučního hnutí spolu s nástupem hitlerismu v Německu přikročila k tomu, že
Komunistický svaz mládeže v r. 1933 rozpustila. Mladí komunisté však
pokračovali dále ve své revoluční činnosti, a to tak, že schůzovali pod štítem
strany, která si s oporou dělnictva svoji legalitu uchovávala.
Své velké poslání v rozvoji
komunistického hnutí mládeže plnil neohroženě i ústřední list Komunistického
svazu mládeže „Mladá garda, která dovedla využít i spolupráce mladých
literárních pracovníků, jako byli: František Nečásek, Milan Jariš, Ilja Bart,
Josef Jakeš, František Jungmann a j. Komunistickým časopisem pro studentstvo
byla „Avantgarda, kterou jako student redigoval a také obětavě
kolportoval soudruh Julius Fučík.
Ve studentské tiskárně v
Strakově akademii, která byla za první republiky Akademickým domem, začal se
tisknout i studentský satirický časopis „Trn. Uvedli ho v život jako
studenti Josef Dubský a Karel Konrád. Později v jeho redakci pracovali další
mladí satirikové František Bauer, Břetislav Mencák, Karel Bedrna a Zdena Ančík.
S „Trnem spolupracovali výtvarní umělci: Vojtěch Tittelbach, Franta
Bidlo, Otakar Mrkvička, Václav Mašek, Josef Lada, Josef Novák, František Tichý,
architekt inž. František Tróster a jiní. Do Trnu přispívali mezi jinými Jan
Aida, E. F. Burian, Julius Fučík, František Halas, Vítězslav Nezval, Josef
Hora, Jindřich Hořejší, Jaroslav Bednář, Bohumil Mathesius, Václav Lacina,
Svata Kadlec. „Trn se stal široce oblíbeným satirickým časopisem a
přispěl k vypěstění politické satiry v komunistickém duchu.
239
V r. 1936 se na velmi široké
základně nově rozvinulo hnutí mládeže, když tehdy byl založen „Svaz
mladých, který usiloval o sjednocení všech sil mládeže v boji proti
fašismu. Jeho časopisem byl „Hej rup!. Tehdy nabylo značné síly i
komunistické hnutí vysokoškolského studentstva, které bylo postupně od
třicátých let vedeno soudruhy: Kurtem Konrádem, Bohuslavem Laštovičkou,
Václavem Sinkule, Eduardem Goldstuckerem, Samo Takáčem, Jaromírem Hrbkem a
Janem Kazimourem. „Jednota nemajetného a pokrokového studentstva si
získala mezi studentstvem velkou autoritu, opírajíc se o záštitu soudruha prof.
dr. Zdeňka Nejedlého a druhých universitních profesorů, mezi nimi i prof. dr.
Františka Krejčího, prof. J. B. Kozáka. Přitom se naší významnou složkou stala
i „Mladá kultura, věnující se kulturně ideovému působení i na
středoškolskou mládež. „Mladá kultura získala pro komunistické hnutí
mnoho pracovníků, dnes velmi známých. Jen jeden její někdejší příznivec se
nepovedl, Pavel Tigrid, tehdy ještě Pavel Schonfeld. „Svaz mladých
se účastnil i mezinárodních akcí bojovného hnutí mládeže proti fašismu. A nutno
říci, že „Komunistický svaz mládeže a „Svaz mladých svojí činností
přispěly k tomu, že z řad naší mládeže vyšlo tolik hrdinů protifašistického
boje a tolik mladých vlastenců, statečně pak bojujících proti hitlerovským
okupantům a za svobodu našich národů.
Ve vedení revolučního hnutí
naší komunistické mládeže se vystřídali vynikající pracovníci naší strany jako:
Jan Šverma, Bruno Kohler, Rudolf Korb, Emil Hršel, Stanislav Mlejnek, Antonín
Hodek, Rudolf Rejman, Josef Horn, Jiří Koťátko, Otto Synek, Jan Zika, Vlastimil
Haken, František Štýbr, Oldřich Papež, August Schramm, Mirko Krejzl, Emila
Pikartová, Jan Černý, Miloš Krásný, Vratislav Krutina a j.
Významnou a silnou masovou
revoluční organisací byla od počátku Federace dělnických tělocvičných jednot,
která se od r. 1926 nazývala Federace proletářské tělovýchovy. Od svého velkého
činu, uspořádání celostátní spartakiády na Maninách v Praze r. 1921, rozvíjela
FPT v masovém rozsahu svoji úspěšnou činnost. V některých krajích, v některých
okresech a v mnoha místech bylo rudé tělovýchovné hnutí hlavní masovou oporou
naší strany. A byli to i mladí komunisté, pracující v FPT, kteří tvořili kádry
strany v období její bolševisace a kteří probojovávali Gottwaldovo vedení
strany. Jako pracovníci strany v FPT začali svoji činnost mnozí naši soudruzi,
jako např. soudruzi Jan Harus, Oldřich Beran, Josef Svoboda, Josef Hulínský,
František Vodsloň, Adolf Svoboda aj. A podobně jako soudruh Gottwald byl i
soudruh Antonín Novotný z počátku pracovníkem strany v rudém tělovýchovném
hnutí, v němž byla činná i jeho žena, soudružka Božena Novotná.
Pod vedením Františka
Chaloupeckého stala se výchova v FPT důležitou součástí všeobecné výchovy v
komunistickém duchu. Pro stranu bylo velkou pomocí, že FPT vydávala i
teoretickovědecké publikace o komunistickém
240
světovém názoru a že
popularisovala nauky marxismuleninismu. V této vzdělávací činnosti vykonal
mnoho i soudruh dr. Benák, pozdější vedoucí vzdělavatel FPT. Tělocvičná a
sportovní vystoupení FPT byla naší stranou vždy využita k manifestacím
revolučního charakteru.
I naše rudé tělovýchovné
hnutí, které si udržovalo svou masovou sílu oproti soc. dem. DTJ i oproti
Sokolu, bylo v první republice též soustavně stíháno buržoasní persekucí. Již v
r. 1928 v červenci se měla konat II. celostátní spartakiáda, avšak, když byla
zakázána, nastrojilo vedení Jílka a Bolena v náhradu za ni t. zv. Rudý den,
arciť takovým způsobem, že když byl i Rudý den zakázán, skončil pokus o jeho
illegální uskutečnění nezdarem, poněvadž tato illegální akce byla zřejmě s
provokativními úmysly postavena jako okázalé měření sil se státní mocí.
FPT vykonala mnoho významného
i tím, že navázala sportovní styky se sovětskou fyskulturou. „Rudá hvězda
Košíře pozvala do Prahy slavné moskevské fotbalové mužstvo „Dynama.
Těmito akcemi se rozbíjel i mezinárodní bojkot, jenž byl měšťáckou mezinárodní
fotbalovou federací vůči sovětské fyskultuře pěstován až do druhé světové
války. Do Prahy byli pozváni též sovětští atleti a sovětští boxeři.
Nový rozmach svého hnutí
zaznamenala FPT po r. 1935, když boj proti fašismu burcoval k aktivitě i
stoupence tělovýchovy a sportu. V r. 1936 se konaly na strahovském stadionu v
Praze velkolepé „Lidové sportovní hry. K. spolupráci při přípravě této
mohutné tělovýchovné a sportovní manifestace získala FPT i vynikající čsl.
kulturní činitele a umělce, jako na př. Mistra Jakuba Obrovského, při čemž
Mistr Max Švabinský poslal svoji ženu, aby pomáhala komunistům při přípravě
této akce. „Lidové sportovní hry, pořádané FPT, měly bojovný
antifašistický ráz a svým duchem byly něco jiného než následující všesokolský
slet v červenci 1938, kdy na strahovském stadionu cvičenci volali
„Přísaháme a volali tak před lóží presidenta republiky dra Beneše, který
krátce nato za Mnichova kapituloval a bez obrany vydal republiku všanc
Hitlerovi.
Naše strana vždy vděčně
hodnotila významnou a záslužnou práci FPT, v jejímž vedení pracovali: Vilém
Mucha, Carlo Axamit, Antonín Trousil, Vojtěch Pavlásek, Rudolf Šmic, Emil
Hršel, Josef Matějka, Marie Rozkovcová, František Jeřábek, Eman Patera, Božena
Pavlíková a starý náš soudruh, vedoucí náčelník maninské spartakiády, soudruh
Václav Beránek.
Pokud šlo o družstevní hnutí,
skýtala straně velkou pomoc pražská „Včela, která vyrostla v mohutné
družstvo s řadou podniků. Po rozkolu v r. 241
soudruzi: Vlasák, Maixner,
Ševčík, Růžička. A v představenstvu „Včely pracovali soudruzi: Josef
Krosnář, Rudolf Vetiška, Oldřich Beran, Marie Stejskalová, Ladislav Kopřiva,
soudruzi z Kladenská: Ketner, Procházka. Ve výboru žen při „Včele
pracovaly soudružky Marie Vacková a Anežka Fialová. Na venkově pracovali
soudruzi Utratil, Verner, Pikart a j. „Včela měla své prodejny na celém
Kladensku a na Berounsku, kde měla také pekárnu. V pražských podnicích
„Včely a zvláště ve vysočanském podniku „Včely pracovalo mnoho
našich známých soudruhů, mimo jiné soudruzi Adolf Svoboda, Otakar Šimůnek,
František Vodsloň, Josef Dohnal, Rudolf Barášek a j.
Za komunistické družstvo bylo
kdysi pokládáno i družstvo „Vzájemnost — Včela v Brně. Avšak toto
družstvo bylo později převedeno do sféry vlivu sociálně demokratické strany,
když v souvislosti s t. zv. „brněnským memorandem se brněnští likvidátoři
Kovanda, Ečer, Rouček, Knytlová, Skaunic postavili proti straně a přešli pak
postupně do soc. dem. strany.
Vzhledem k své veliké síle v
ostravském kraji mělo komunistické hnutí určitý vliv v družstvu
„Budoucnost na Ostravsku, které jinak bylo ovládáno soc. demokracií.
Komunisté měli své posice v některých venkovských konsumních družstvech, jako
zvláště na Novopacku, Jičínsku, Nymbursku.
Významné služby straně a
celému revolučnímu hnutí konala „Rudá pomoc, organisace boje proti
persekuci proletářského hnutí a organisace pomoci vězněným revolučním
bojovníkům. „Rudá pomoc měla stále na krku policii a musila mnohé úkoly
své činnosti obstarávat illegálně. „Rudá pomoc byla také brzy zakázána.
Její úkoly pak vykonávala „Solidarita. Její činnost se značně rozrostla,
když v celém sousedství Československa se vytvořily fašistické státy, odkud se
běženci utíkali do naší republiky. „Rudá pomoc i „Solidarita
vykonaly mnoho záslužné práce zvláště péčí o německé antifašisty. Staraly se
však i o revoluční pracovníky, kteří do Československa přišli z Polska,
Maďarska, Rumunska, Jugoslávie.
V „Rudé pomoci a pak v
„Solidaritě pracovali soudruzi: Theodor Bartošek, Anežka HodinováSpurná,
František Porkat, Jindřich Veselý, Gustav Czaban a j. Obětavě pracovali jako
obhájci trestně stíhaných komunistických bojovníků naši známí advokáti: dr.
Theodor Bartošek, dr. Ivan Sekanina, dr. Zikmund Stein, dr. Pavel Barbaš, dr.
Richard Fleischner, dr. Pavel Posamentier atd.
K předcházejícímu odstavci
dlužno dodat, že před válkou měly v Československu své sídlo illegální ústřední
výbory několika komunistických stran ze zemí, v nichž fašistické režimy
terorisovaly dělnické hnutí. V Praze měly své illegální vedení: Komunistická
strana Polska, Komunistická strana Rumunska, Komunistická strana Jugoslávie,
Komunistická strana Maďarska, Komunistická strana Rakouska a po určitý čas i
Komunistická strana Německa. Naše strana prokazovala své city proletářského
internacionalismu velmi obě
242
tavě tím, že vynakládala
všechny prostředky na to, aby illegální vedení jmenovaných komunistických stran
mohla pracovat, aby měla všechny možnosti styků s illegálními organisacemi v zemi
a také všechny možnosti k odesílání politických, agitačních a propagačních
materiálů určených pro jejich illegální bojovníky.
Nutno se ještě zmínit o
záslužné činnosti „Dělnické pomoci, která měla za úkol starat se o
případy sociálního a existenčního ústrku, o pomoc dělníkům a všem proletářům,
postiženým neštěstím, hladem a následky nějakých katastrof. „Dělnickou
pomoc po celá desetiletí vedla obětavá soudružka Marie Vobecká.
Masovou revoluční organisací
byl dále „Svaz proletářských bezvěrců, který boj proti náboženským
předsudkům oprošťoval od nesprávných, měšťáckých volnomyšlenkářských tradic a
kladl důraz na propagandu vědeckého světového názoru v duchu učení
marxismuleninismu. Při své vzdělávací a ideově osvětové činnosti se„Svaz
proletářských bezvěrcůnevyhýbal starostem o spolek „Krematorium, o
popularísaci pohřbu žehem, o pořádání bezvěreckých pohřbů s řečmi nad hrobem a
pod. Ve „Svazu proletářských bezvěrců pracovali soudruzi Theodor
Bartošek, Louisa LandováŠtychová, Leopold Gríinwald, dr. Miloslav Matoušek,
LahůlekFaltys a j.
Důležité místo v učitelském
hnutí měla „Učitelská unie, seskupující učitele revolučního,
komunistického smýšlení. „Učitelská unie, se kterou spolupracoval soudruh
prof. Zdeněk Nejedlý, vydávala „Učitelské noviny, jež vykonaly velkou
práci, dodnes učiteli vzpomínanou. V „Učitelské unii pracovali soudruzi:
Ladislav Koubek, Vojtěch Pavlásek, Oldřich Blažek, Bohuslav Kádner, Karel
Hanuš, Václav Klabík, Josef Novotný, Bohumír Kujal, Václav Koukol, Adolf Zajíc,
Václav Mošna, Karel Angelis, Ladislav Horník, Josef Groulík, Václav Jaroš,
Ladislav Hanuš, Jan Hostáň, František Rajtr, Václava Pavlíková.
Máme v paměti záslužnou
kulturně uměleckou činnost t. zv. „DDOC, organisace dělnických
divadelních ochotníků Československa. Tato organisace dokázala pomocí
dělnických divadelních ochotníků uspořádat v Praze, v druhých městech, v
průmyslových a dělnických oblastech předvádění revolučních dramatických děl,
jimž se jinak oficielní divadla vyhýbala. Tak „DDOČ umožnil širokým masám
diváků zhlédnout slavné revoluční hry Maxima Gorkého „Měšťáci, „Na
dně, „Nepřátelé, „Vassa Železnovová atd. Bylo možno na
představeních „DDOČ zhlédnout i sovětské hry, Pogodinovy hry „Kremelský
orloj, „Můj přítel, i Seraíimovičův „Železný potok, i hry
Katajevovy, Afinogenovovy, i hry Alexandra Kornejčuka a Leonida Leonova atd.
Organisace dělnických divadelních ochotníků pořádala umělecké večery, kulturní
akademie a obstarávala umělecký program na politických manifestacích strany, na
dělnických slavnostech a při oslavách revolučních výročí.
243
„DDOČ organisoval
recitační sbory a dělnické umělecké soubory, jejichž vystoupení působila v
revolučním duchu nejvýš účinně, jako byl na př. umělecký soubor ElCara soudruha
Karla Jiráčka. S „DDOČ spolupracovali i mladí hudební skladatelé, při
čemž velikou obětavost prokazovali zvláště hudební skladatelé Josef Stanislav a
Vít Nejedlý, který také často jako dirigent řídil hudební soubory účinkující na
dělnických kulturních večerech. Podobně obětavý byl dr. Josef Urban jako zpěvák
i hudebník. A nikdy nemůže být doceněna obětavá práce soudruha Emanuela Famíry,
který jako výtvarný umělec obstarával výpravy při představeních „DDOč a
při nejrůznějších kulturních a uměleckých akcích. Přitom soudruh Emanuel Famíra
nám se skupinou svých spolupracovníků pomáhal při všem, i při obstarávání
agitačnich plakátů nebo obrazů, standart a zástav 1. máje a pod.
Stále živě vzpomínáme
činnosti „DDOČ, která zanechala dědictví, dnes ještě oceňované. „DDOČ,
organisace dělnických divadelních ochotníků československá, měl ve svém čele
soudruhy: Františka Spitzera, Antonína Kurse, Josefa Němce, Františka Kubra,
Eduarda Procházku atd.
Důležitou úlohu byla povolána
plnit „Levá fronta, která byla uvedena v činnost v r. 1930 jako organisace,
mající v revolučním duchu působit na levě orientované čsl. vzdělance a
pokrokové živly umělců, vědeckých pracovníků, osvětových činitelů a druhé
pokrokové složky inteligence. Mezi zakladateli a předními pracovníky „Levé
fronty byli soudruzi: Ladislav Štoll, Ivan Sekanina, Miloslav Matoušek,
Bedřich Václavek, E. F. Burian, Jiří Kroha, J. V. Pleva, Fráňo Král, Lubomír
Linhart, Pavel Prokop, Jiří Taufer, Jaromír Vošahlík, Antonín Nedvěd, Miloslav
Jirda, Jan Fromek, Vladimír Čhamrád, František Pilát, Otakar Vávra, Richard
Fleischner a j.
„Levá fronta vydávala
svůj časopis redigovaný soudruhem Štollem, pořádala přednášky, schůze, kulturní
večery, výstavy atd. Navázala spojení s řadou vědců, jako byli na př. Jan
Mukařovský, Bohuslav Havránek, Otakar Chlup, Miloš Weingart, Vilém Mathesius,
Vlasta Hilská a j.
„Levá fronta a strana
počítaly ke svým revolučním pracovníkům i mnohé lékaře, mezi nimiž na předním
místě nutno jmenovat dr. Miloše Nedvěda, dr. Zdeňku Nejedlou, dra Bohumila
Špačka, dra Josefa Maska, dra Jaromíra Hrbka, dra Václava Čedíka, dra Aleše
Salicha, dra Karla Kotrlého, dra Josefa Lukáše, dra Zdeňka Šticha, dra
Františka Janoucha, dra Františka Kriegla, dra Karla Holubce, dra Josefa Jandu,
dra Hugo Hechta, dra Antonína Trýba, dra Bohumíra Budína, dra Jaroslava Lhotku
aj. „Levá fronta spolu s „DDOČ měla spojení i s vynikajícími
hudebními skladateli a hudebními pedagogy, jako byli Alois a Karel Hába, Josef
Stanislav, František Bartoš, Vladimír Polívka, Václav Holzknecht, Boleslav
Vomáčka, Vít Nejedlý, Jaroslav Tekly, Jiří Srnka, Karel Reiner a j. Obětavými
revolučními umělci a spolupracovníky komunistického hnutí se stali divadelní
rezi
244
séři Oldřich Stibor, Jan
Škoda, František Salzer, Jiří Frejka, Aleš Podhorský Antonín Kurs, Karel Palouš
aj.; a z divadelních umělců s námi věrně šli Václav Vydra se svým synem,
Jaroslav Průcha, Roman Tůma, Zdeněk Štěpánek, František Vnouček, Soňa
NeumannováŠkodová, Božena Půlpánová, Elena Hálková, Zdeňka Grafová, Eduard
Kohout, Zdeněk Podlipný atd.
Významné poslání plnila
divadla: „D 34, vedené E. F. Burianem, a „Osvobozené divadlo
Voskovce a Wericha. V „Osvobozeném divadle působili hudební skladatel
Jaroslav Ježek a režisér Jindřich Honzl. Dirigentem orchestru „Osvobozeného
divadla byl po určitou dobu Karel Ančerl.
Našich kulturních akcí se
účastnili i vynikající výkonní umělci, pěvci a hudebníci, jako na př. Zdeněk
Otava, Marie Budíková, Ada Nordenová, Bronislav Chorovič, dr. Jelena Holečková,
operní režisér Ferdinand Pujman, klavírní virtuos Ervín Schulhof, dirigent
Robert Brock aj. Je známo, že s revolučním hnutím spolupracovaly i vynikající
taneční umělkyně Milča Majerová, Ervína Kupferová, Míra Holzbachová, Jožka
Šaršeová.
Po boku „Levé fronty
působily různé organisace sdružující socialisticky smýšlející umělce výtvarné.
Z výtvarných umělců šli s námi Vincenc Makovský, Jan Lauda, Josef Wagner, Ant.
Procházka a jeho žena Linka, Vojtěch Tittelbach, Ant. Strnadel, Václav Mašek,
Václav Šíma, Ant. Pele aj.; blízcí revolučnímu hnutí byli: Jan Slavíček, Adolf
Zábranský, Josef Liesler, Richard Wiesner, Alois Fišárek. Nemusím zajisté
uvádět Adolfa Hoffmeistra, který byl od počátku komunistického hnutí po našem
boku jako básník, spisovatel a karikaturista. Svoji významnou činnost rozvíjel
„Svaz socialistických architektů, v němž pracovali Jan Vaněk, Jiří Kroha,
Jaroslav Fragner, Oldřich Starý, Josef Havlíček, Adolf Benš, Karel Honzík,
Miroslav Kouřil, Zdeněk Pešánek, Jiří Štursa a Vlasta Štursová, Josef Kittrich,
Karel Janů, Jiří Voženílek, Josef Raban, Jiří Novotný, Václav Hilský, Ferdinand
Balcárek a j. a blízcí jim byli Jan Zázvorka, Bedřich Feuerstein, Evžen
Linhart, Jiří Gočár (mladý).
V okruhu činnosti „Svazu
socialistických architektů působil po mnoho let jako hlasatel konstruktivismu
i známý Karel Teige, který měl svými teoretickoestetickými koncepcemi o
avantgardním umění značný vliv i v oblasti výtvarného umění a literatury,
zvláště poesie. Karel Teige vypracoval program „Devětsilu, jenž v r. 1920
seskupil ve spojení s revolučním hnutím mladé avantgardní umělce všech oborů. V
„Devětsilu, jenž trval do r. 245
strany na umělecké tvůrce a
kdy jeho činnost měla positivní význam. Avšak Karel Teige patřil k těm přepjatě
domýšlivým estetickým teoretikům, kteří ze svého subjektivního uměleckého
názoru vyvozovali i kriteria politická a ideologická, příčící se zásadám
marxismuleninismu. A když trockismus mobilisoval na pomoc své škůdcovské
činnosti individualismus, subjektivismus, formalismus, avantgardismus,
modernismus a podobné — ismy, dostal do svého vlivu i Karla Teiga, který svůj
talent pak promarňoval v negativistickém travičství.
Karel Teige byl člověk
zvláštní povahy. Byl to exklusivní modernista jakéhosi anarcho-aristokratického
ražení, se zcela nihilistickým poměrem ke kulturnímu dědictví národnímu i
světovému. Pohrdavě mluvil právě tak o Aloisů Jiráskovi a Karlu Čapkovi jako o
Lvu N. Tolstém a Maximu Gorkém a vůbec o tvůrcích ruského realismu a světového
realismu.
Zatím co Karel Teige
pochleboval modernistickým tvůrcům Západu, neměl slova upřímného uznání pro
tvůrčí snahy sovětských umělců. Postupem let shromažďoval v sobě přímo nenávist
vůči všemu sovětskému. Urážel a snižoval i budovatelské úsilí sovětského lidu.
Posmíval se sovětským pětiletkám a jednou se vyjádřil, že „mu jsou milejší dva
verše Pasternakovy než dvě sovětské pětiletky. Karel Teige se vyvinul v
záštiplného pomlouvače Sovětského svazu.
Když za procesu s trockisty v
r. Nikdy se již nepodařilo
působit na Karla Teiga tak, aby byl schopen se stranou positivně spolupracovat.
Ani po r. 1945 se Karel Teige nezměnil. A namísto toho, aby se snažil uplatnit
své vlohy při velkorysých budovatelských pracích, liboval si v obskurním
společenství s různými ztroskotanci a lidmi, jako byl Závis Kalandra a pod. Karel
Teige svojí dlouholetou špatnou činností zneuctil sám i to, co dobrého vykonal
ve svém mládí, ve svém počátečním zápalu pro komunismus.
V šíření pokrokového názoru
na svět a v získávání celých generací pro myšlenku komunismu sehrála významnou
úlohu zejména mezi naší mládeži a inteligencí také některá nakladatelství.
Vedle komunistického
nakladatelství Karla Boreckého sloužilo přímo myšlenkám revolučního hnutí
nakladatelství Pavla Prokopa, v němž začaly vycházet ve spolupráci s
nakladatelstvím „Odeon svazky rozsáhlé Mono
246
grafie SSSR a které vydávalo
všechny publikace „Levé fronty. Širokého ohlasu dosáhly svazky Lidové
knihovny, již začal v Prokopově nakladatelství vydávat S. K. Neumann spolu s
Fr. Jungmannem. V této knihovně vyšel na př. v r. 1937 slavný „AntiGide
S. K. Neumanna a „Základy marxistické ekonomie J. Ulrycha.
Důležité poslání mělo i
nakladatelství Jana Fromka „Odeon, kde vycházela v knihovně „Spisovatelé
Sovětského svazu zejména velká slovesná díla sovětská, jejichž
překladateli většinou byli: Vlastimil Bořek, Bohumil Mathesius, František
Písek, Jarmila Wagsteinová. V „Odeonu rovněž vycházela záslužná edice
„Leninismus.
Na tomto místě dlužno
vzpomenouti i kladenské edice „Naše cesta, vedené Václavem Klabíkem a
Václavem Pekárkem, v níž vyšlo na př. první české vydání Leninova „Materialismu
a empiriokriticismu v překladu Ludvíka Svobody a Eduarda Urxe.
Významné knihy pokrokového
charakteru vycházely mnohdy, zvláště v době protifašistického boje, i v
nakladatelství dr. O. ŠtorchaMariena „Aventinu, v nakladatelství
„Družstevní práce, která vydala m. j. Anthologii básnického díla
Jindřicha Hořejšího, a pak ve „Sfinxu, kde vyšel na př. Šolochovův „Tichý
Don a „Rozrušená země.
20 let první republiky bylo
nejen dvaceti lety hrdinné činnosti KSČ v třídním zápase s čsl. kapitalismem,
ale i dvaceti lety jejího boje za zabezpečení svobody a nezávislosti národů Československa.
Od prvé chvíle života samostatné republiky jsme my, komunisté, bojovali za její
přátelství se Sovětským svazem, poněvadž v něm jsme viděli jedinou spolehlivou
záruku bezpečnosti a přímo i samotné existence ČSR. Po desetiletí jsme
dokazovali, že čsl. zahraniční politika, prováděná Benešem a spojující osud ČSR
se západními mocnostmi, je pochybená, falešná, neodpovědná a povede k osudným
koncům.
Pro otázku poměru ČSR k
Sovětskému svazu jsme se stále rvali s čsl. buržoasií, jejíž koaliční činitelé
i hradní činitelé se aktivně po dlouhou dobu účastnili nepřátelských štvanic
proti Sovětskému svazu. Znovu uvádím, že hlásat přátelství k Sovětskému svazu
bylo po mnoho let v první republice trestné. A znovu připomínám, že ČSR
neuznávala Sovětský svaz de iure až do r. 1934.
Pravda je, že my, komunisté,
jsme byli po mnoho let stíháni, trestání
247
a žalařováni za pouhé zvolání
„Ať žije Sovětský svaz! Aby mohly za toto zvolání komunisty trestat,
dokazovaly čsl. trestní soudy, že tímto zvoláním se projevuje souhlas se
státním a sociálním systémem v Sovětském svazu a zároveň vůle změnit státní a
sociální zřízení v Československu a uskutečnit v naší zemi po příkladu
Sovětského svazu stejný státní a sociální systém, jaký panuje tam. A to
prohlásily čsl. trestní soudy za zločin proti ústavě republiky a za velezradu.
A tak si vytvořily skutkovou podstatu pro obvinění a trestání nejen komunistů,
ale i druhých lidí, kteří neměli s komunisty nic společného a chápali
přátelství k Sovětskému svazu ve smyslu mezistátních vztahů mezi ČSR a SSSR.
Zcela nesporný velezrádný
charakter připisovaly čsl. trestní soudy každému projevu sympatií a obdivu k
Sovětské armádě. Poslanec soudruh Viktor Stern byl zbaven poslaneckého mandátu
za výkřik, obsahující pozdrav Rudé armádě, a za slova, že by si čsl. armáda
měla vzít vzor z Rudé armády, pokud jde o její bojovou průpravu, morálního
ducha a spojení s lidem.
A když jsme si později
vynutili, že musilo být povoleno založení „Svazu přátel SSSR, policie
bránila nejen jeho agitační a propagační činnosti, ale i jeho organisační
činnosti, připisujíc jí také nějaký velezrádný charakter, navenek maskovaný.
Mnohé akce „Svazu přátel SSSR byly zakazovány a podle vývoje mezinárodní
situace a ve spojení s různými provokacemi a štvavými taženími imperialistů
proti Sovětskému svazu byly podnikány i okázalé zákroky proti „Svazu přátel
SSSR. Ostrý persekuční kurs, jejž vláda republiky uplatnila proti KSČ po
nastoupení jejího Gottwaldova vedení, dopadl i na „Svaz přátel SSSR,
jemuž byla činnost v r. 1930 zastavena, pak v r. 1931 opět povolena, v r. 1932
opět zastavena. Svoji činnost mohl obnoviti až po uznání Sovětského svazu
Československem v r. 1934. Přirozeně, bedlivé pozornosti policie a úřadů
republiky se stále těšila i druhá organisace, pěstující přátelství k Sovětskému
svazu, a to společnost, která se při svém založení v r. 1925 původně nazývala
„Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem a která se
pak přeměnila ve „Společnost pro hospodářské a kulturní styky se Sovětským
svazem, na čele se soudruhem prof. Zdeňkem Nejedlým.
Budiž připomenuto, že na
území Československa se od počátků republiky za oficielní podpory čsl. vlád
usadily ve velkém rozsahu organisace bílých emigrantů, opustivších teritorium
SSSR po Říjnové revoluci r. 1917, v průběhu občanské války a pak po porážce
ruské kontrarevohice a imperialistických interventů. Byli to nejen bílí
emigranti ruští, ale i ukrajinští, gruzínští a pod. Po určitou dobu na př.
podporovala Čsl. soc. dem. strana veřejně emigrovavší předáky a funkcionáře
menševické strany z Ruska, Ukrajiny i Gruzie. Stejně jako si Čsl. národně
socialistická strana vzala zase na starost emigranty z řad eserů, trudoviků a
pod. dr. Karel Kramář osobně a nár. dem. strana si vzala na starost emigrovavší
kadety, děkabristy a pak generály, šlechtice, bývalé ruské kapitalisty a
podobnou buržoasně aristokratickou verchúšku bílé ruské
248
emigrace. Mezi bílými ruskými
emigranty byli i bývalí carští ministři a státní hodnostáři, kteří s sebou do
Prahy přivezli i důležité dokumenty ruského státu diplomatické nebo vojenské
povahy, vedle jiných cenných pamětihodností. Po r. 1945 naše hdove demokratická
vláda předala tyto dokument do rukou státní archivní správy SSSR a podobně
vrátila i státní archivní správě Ukrajinské sovětské socialistické republiky
mnoho cenných dokumentů a pamětihodností, přivezených do Československa
ukrajinskými bílými emigranty. Čsl. vlády věnovaly na podporu bílé emigrace z
Ruska během let obrovské obnosy, určované na tento účel každoročně ve státním
rozpočtu. Tyto obrovské obnosy byly věnovány nejen na vydržování bílých
emigrantů a jejich rodin, ale byly věnovány i na vydržování škol nižších,
středních a i vysokých, jež byly pro ruské a ukrajinské emigranty zřízeny.
Je však známo, že čsl. vlády
a čsl. státní činitelé podporovali i politickou činnost bílé emigrace a
podporovali i různé konspirativní úklady, organisované kontrarevoluční emigrací
proti sovětské moci, při čemž tyto úklady byly mnohdy spojeny i s přípravou
činů teroristického charakteru, i s přípravou atentátů. Netýkalo se to jen dra
Kramáře a jeho národně demokratických stoupenců, kteří byli vždy ochotni
podporovat všechny protisovětské kontrarevoluční pikle a provokace, ale týkalo
se to i nejvyšších čsl. státních činitelů. Návštěvnici „Celostátní výstavy
archivních dokumentů, uspořádané na Pražském hradě, mohli na vlastní oči
vidět strašlivý dokument, a sice: T. G. Masarykem jako presidentem republiky
podepsaný poukaz na poskytnutí veliké peněžní podpory Savinkovovi pro jeho
kontrarevoluční teroristickou akci v boji proti sovětské moci. O tomto činu T.
G. Masaryka jsme před válkou nevěděli, poněvadž kompromitující dokument byl
velmi tajně ukryt a nikdo nemohl mít tušení o jeho existenci. Byl nalezen až po
r. 1948 v tajném oddělení presidentského archivu na Hradě.
Ke svým údajům o bílé ruské a
ukrajinské emigraci bych chtěl přičinit poznámku, že její podpora v
Československu byla Kramářem a druhými českými měšťáky odůvodňována hlavně
poukazem na slovanské bratrství. A s tímto odůvodněním byli ruští a ukrajinští
emigranti zaměstnáváni i v čsl. státním aparátu, v čsl. armádě a v různých
institucích kulturních, v knihovnách, v archivech a i v různých institucích
vědeckých, zvláště jazykovědných. Na útraty čsl. státu byli z dětí ruských a
ukrajinských bílých emigrantů vyškoleni ve značném počtu zvláště inženýři.
Avšak i děti příslušníků této bílé ruské a ukrajinské emigrace, jež na čsl.
školách vystudovaly, se pro svůj buržoasm původ a pro svůj i aristokratický
původ těžko sžívaly s československým prostředím. A hledaly jiná zaměstnání,
než pro jaká se vyškolily. Jestliže v Panzi ruští emigranti nalézali zaměstnání
jako gigolové, profesionální průvodci dam, tanečníci a zpěváci, ukazující ruské
a ukrajinské tance spolu se zpěvem ve veřej
249
ných podnicích a v pařížských
šantánech, u nás nic takového emigranti dělat nemohli, poněvadž by to naše
veřejnost, chovající od počátku přátelské vztahy k Sovětskému svazu, nestrpěla.
U nás se bílí emigranti a jejich synové, vystudovaní i na inženýry, stávali ve
značném procentu šoféry.
Znal jsem před válkou šoféra,
který se ukázal být ruským emigrantem a který sympatisoval s komunisty.
Vyprávěl mně svůj osud a řekl mi, že se do emigrace dostal náhodou jako
desetiletý chlapec ve chvíli, kdy se fronty mezi bílými a rudými chaoticky
měnily, a že byl jako chlapec nakonec proudem ustupujících bílých unesen až do
emigrace. A velmi naříkal, že bylo tak nešťastně rozhodnuto o jeho osudu a že
teď v Praze si přes své studie vydělává živobytí jako šofér, zatímco z jeho
rodiny, která zůstala doma, jest jeden jeho bratr ředitelem závodu na Urale a
sestra je lékařkou v Leningradě.
Bylo zajímavé v Praze, kde
byl tak velký počet ruských a ukrajinských emigrantů, sledovat tříbení mezi
nimi ve spojení s vývojem poměrů v Sovětském svazu. A bylo zajímavé sledovat,
jak se pod city lásky k rodné vlasti a pod city hrdosti na rostoucí sílu Sovětského
svazu postupně lámala u mnohých emigrantů celá psychika, se kterou kdysi šli do
emigrace, a jak se pod vlivem názorného poučení, které jim skýtal vývoj v
Sovětském svazu, měnilo jejich myšlení. V letech Vlastenecké války Sovětského
svazu se tento proces duševní přeměny u mnoha ruských a ukrajinských emigrantů
dovršil. A bylili dříve tak nešťastni, že zůstávají mimo svoji vlast, byli
nesmírně šťastni, když sovětská vláda po r. 1945 dovolila mnoha ruským a
ukrajinským emigrantům návrat do Sovětského svazu. Viděl jsem, jak byl šťasten
a jak do Sovětského svazu pospíchal emigrovavší bývalý osobní sekretář Lva
Nikolajeviče Tolstého soudruh Bulgakov, který po r. 1945 pracoval na ministerstvu
informací a kterému sovětská vláda povolila návrat do vlasti. Nyní již pracuje
v museu Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně a již řada soudruhů a
soudružek mně od něho přinesla pozdrav.
Nesporně, již za první
republiky se mohly řešit osudy mnoha ruských a ukrajinských emigrantů, kdyby
ČSR neodkládala právní uznání SSSR až do r. 1934. Československo do té doby
neuznávalo de iure Sovětský svaz a nemělo s ním řádných diplomatických styků,
ačkoli na př. Anglie a Francie uznaly SSSR. A navázaly s ním řádné diplomatické
styky už v r. Československo, nepomýšlející
na právní uznání SSSR, uzavřelo v r. 1922 se Sovětským svazem jen obchodní
úmluvu, na jejímž podkladě přijela do ČSR obchodní mise Sovětského svazu,
vedená soudruhem Mostovenkem. Předtím tu byla jen sovětská mise starající se o
repatriaci ruských vojáků. Tato mise byla vedena soudruhem Gilersonem. V této misi
byl pracovníkem i známý Roman Jacobson, který se později vrátil do
Československa, ale už nejel zpět
250
do Sovětského svazu a stal se
později profesorem na universitě v Brně a dnes působí v USA. Obchodní
smlouva mezi ČSR a SSSR byla uzavřena v roce 1922 O její uskutečnění se
zasloužil pozdější čsl. ministr průmyslu a obchodu Jan Dvořaček. Teprve po
letech jsme poznali, jak byl inž. Jan Dvořáček hrdý na to že v r 1922 usiloval
o první smlouvu ČSR se Sovětským svazem, a jaký hluboký vztah k Sovětskému
svazu jiz tehdy pojal. Je známo, že inž Jan Dvořáček se později stal po boku
dr. Jaroslava Preisse jako vrchního ředitele Živnostenské banky jejím ředitelem
vedle ředitele dr. Tilleho a dr. Mixy. Málokdy jsme o něm slyšeli, když působil
v tajemných službách „Živnobanky. Avšak zajímavé bylo, že brzy po r. 1945
on, inž. Jan Dvořáček, bohatý člověk, majitel vil v Dejvicích, začal jezdit po
různých místech s odbornými přednáškami o Sovětském svazu. Byl pak po mnoho let
horlivým propagátorem československo-sovětského přátelství a zemřel tak, že byl
s delegací „Svazu čsl.sovětského přátelství v SSSR a když delegace jela
vlakem z Moskvy do Kyjeva, ranila ho ve vagóně mrtvice.
Mise Sovětského svazu,
působící v Praze od r. 1922, byla po mnoho let pouhou obchodní misí. Později
dostala charakter mise diplomatické. Jako vedoucí diplomatické mise SSSR v
Praze po řadu let působil soudruh AntonovOvsejenko, známý z bojů za občanské
války v Sovětském svazu. Čsl. diplomatickou misi v Moskvě vedl dr. Václav
Girsa. A ve vyslanectví SSSR se diplomatická sovětská mise v Praze přeměnila,
když v červnu roku 1934 byl Sovětský svaz uznán Československem i de iure a
když byly mezi ČSR a SSSR navázány řádné diplomatické styky. V Praze byl pak
vyslancem SSSR soudruh Alexandrovskij, zatím co v Moskvě byl čsl. vyslancem
nejprve Bohdan Pavlů a po něm soudruh Zdeněk Fierlinger. Eduard Beneš nikdy
nevysvětlil, proč nebyl Sovětský svaz Československem právně uznán již v r.
1924, když jej uznaly Anglie a Francie, a proč se s uznáním SSSR čekalo až do
r. 1934, když již SSSR byl uznán Spojenými státy americkými, v nichž se stal
presidentem Roosevelt.
V r. 1934 se ovšem již
zjevoval přízrak hitlerovské agrese proti Československu. A když se tento
přízrak ukazoval stále hrozivěji, byla v r. 1935 uzavřena spojenecká smlouva
ČSR se Sovětským svazem, v níž však Beneš pomoc Československu se strany
Sovětského svazu vázal výslovně na podmínku současné pomoci se strany západních
mocností. Možno říci, že po uzavření čsl.sovětské spojenecké smlouvy v r. 1935
se vytvořila ve vztazích ČSR a SSSR pohoda, slibující mnoho. .
V r. 1935 jel dr. Eduard
Beneš jako ministr zahraničních věcí ČSR na návštěvu do Sovětského svazu. Byl
přijat s projevy upřímného přátelství národu Sovětského svazu k Československu,
ohrožovanému nebezpečím agrese hitlerovského Německa. Beneš navštívil také
Leningrad a zašel též do Smolného
251
institutu, kde se v pracovně
Vladimíra Iljiče Lenina zapsal do knihy návštěvníků doprovodiv svůj podpis
několika slovy. Benešův zápis do knihy návštěvníků Smolného institutu v r. 1935
jsme krátce nato četli, když jsme spolu se soudruhem Zápotockým jako delegáti
VII. kongresu KI navštívili v Leningradě Smolný institut. A dodnes si přesně
pamatuji slova, která dr. Eduard Beneš do pamětní knihy napsal. Napsal tam: „V
této chvíli, kdy pobývám v Leninově pracovně ve Smolném institutu, vzpomínám na
dobu války, kdy Říjnová revoluce, vedená Leninem, byla tak velkou nadějí v boji
za svobodu národů Československa.
Tato slova zapsal dr. Edvard
Beneš do pamětní knihy ve Smolném institute v Leningradě, když navštívil
Leninovu pracovnu a vzdával Leninovi poctu. V r. 1935 bylo více takových aktů.
Toho roku jela do Sovětského svazu také delegace oficielních a polooficielních čsl.
novinářů, vedená dr. Hubertem Ripkou, tehdejším zahraničně politickým redaktorem
„Lidových novin.
V této delegaci byl tehdy
také jako novinář spisovatel dr. František Kubka. Delegace čsl. novinářů,
mající tak oficielní politický charakter, položila také věnec v mausoleu
Vladimíra Iljiče Lenina na Rudém náměstí v Moskvě. A na stuze věnce byl nápis
vyjadřující poctu vůdci Velké revoluce. Věnec delegace čsl. novinářů byl na
Rudém náměstí nesen a v Leninovu mausoleu pokládán dr. Hubertem Ripkou, který
za tento akt pocty Leninově památce byl pak soustavně napadán již za války v
londýnské emigraci. A byl za něj napadán tím více po r. 1948, když se jako
reakční emigrant uchýlil do ciziny a když byl zvláštním výborem v Americe
obviňován z kolaborace s komunisty. Bylo mu přitom kladeno za vinu, že byl do
února 1948 ve vládě s komunisty a že vztahy ke komunistům vyjádřil již v r.
1935, když v čele čsl. novinářů kladl na Rudém náměstí v Moskvě věnec s rudými
stuhami k tělu Leninovu, s vyjádřením úcty k jeho památce.
Dlužno poznamenat, že v r. Tedy v r. 1935 byla
uplatňována velmi přátelská tónina ve vztazích ČSR k SSSR. Všichni však víme,
jak se věci vyvíjely, když již čsl.sovětská smlouva byla v r. 1935 podepsána. Z československo-sovětského
spojenectví nebyly československou vládou vyvozovány patřičné důsledky. Bylo
tomu tak, že se k spojenectví ČSR a SSSR čsl. vládní činitelé a dr. Edvard
Beneš jako president republiky rádi nehlásili. Na doklad toho mohu uvést jeden
příklad. V r. 1937,
252
na který připadlo 20. výročí
trvání Sovětského svazu, vystoupil projevu v Obecním domě také tehdejší ministr
zahraničí ČSR dr. Kamil Krofta. Když jsem v zahraničním výboru poslanecké
sněmovny říkal dr. Kroftovi, že by jeho projev k 20. výročí trvání SSSR byl
velmi slibný, kdyby jej Krofta, vláda, Beneš brali důsledně a myslili jej
upřímně, dožil jsem se ihned zklamání. Neboť prof. dr. Kamil Krofta mne přímo
úpěnlivě prosil, abych jeho projev, pronesený ve Smetanově síni Obecního domu
proboha nechválil v zahraničním výboru, v němž jsou henleinovští poslanci,
ludačtí poslanci a poslanci agrární strany a nár. dem. strany. Krofta se bál
přiznat před těmito lidmi vztahy přátelství a spojenectví k Sovětskému svazu.
Ukázalo se i tu, že v osobě
prof. dr. Kamila Krofty byl k výkonu funkce ministra zahraničních věcí povolán
muž, jehož posláním nebylo projevovat pevnou vůli a rozhodnost v době těžké
mezinárodně politické krise, v době osudných událostí republiky. Krofta jako
ministr zahraničních věcí viděl své poslání v tom: chlácholit. Potvrdilo se to
i pak, když Krofta nevěděl, co dělat ve chvíli anexe Rakouska Hitlerem.
Krofta uklidňoval lidi
znepokojené a pobouřené vpádem hitlerovských vojsk do Rakouska. Uklidňoval
lidi, tušící, že tak to bude chtít Hitler udělat i při agresi proti
Československu. A Krofta uklidňoval znepokojené lidi tím, že přímo s
vítězoslavnou a radostnou tváří ukazoval sdělení, v němž maršál Goring
ujišťoval čsl. vládu, že nemusí mít obav, že anexe Rakouska neznamená nebezpečí
pro československo a že do Rakouska šel Hitler jen proto, aby si padl do náruče
s rakouskými Němci a aby se podíval do rakouského městečka Braunau, kde se
Adolf narodil.
Tak se nechala čsl. vláda
uspokojovat nacistickými násilníky. Tak se nechal uklidňovat nacistickým obrgaunerem
Góringem čsl. ministr zahraničních věcí prof. dr. Kamil Krofta, aby s odkazem
na ujištění nacistických cynických lhářů a podlých, zákeřných lupičů šířil
uklidňování v republice namísto výstražného burcování.
Znalci vztahů mezi Benešem a
Kroftou vždy říkali, že dr. Eduard Beneš posadil Kroftu do Černínského paláce,
aby i po převzetí funkce presidenta republiky mohl přes Kroftu dále řídit čsl.
zahraniční politiku. A tak se stalo, že právě v době Hitlerova hrůzného teroru,
kdy národy Evropy větřily strašné nebezpečí a uvědomovaly si, že musí být připraveny
k obraně proti násilnickému netvoru, a že právě v době, kdy již bylo jasno, že
se tento netvor vrhne po Rakousku na Československo, že právě v této době
smrtelného nebezpečí pro republiku určil dr. Eduard Beneš za ministra
zahraničních věcí sice vysoce vzdělaného a noblesního, ale nezkušeného, měkkého
a plachého universitního profesora. Věru, dějiny jednou budou líčit jako
krvavou grotesku to, jaké lidi volila buržoasie, aby personifikovali v jednotlivých
zemích politiku slabosti, politiku
253
ustupování a politiku
kapitulantství tváří v tvář Hitlerovu nestvůrnému w hrozovaru. Anglická
buržoasie volila Chamberlaina, aby personifikoval politiku Mnichova r. 1938,
politiku nadbíhání Hitlerovi, politiku dohadování se s Hitlerem, politiku zrady
na Československu, politiku obětování Československa A tak zatím co
Hitler v Berlíně nacistickým zdvižením ruky uváděl v šílený řev nacistické
hordy, dychtící po tom, aby mohly druhé národy terorisovat, aby mohly vraždit a
loupit, byl představitelem mnichovské politiky anglickéburžoasie Chamberlain,
muž s deštníkem, muž, budící dojem strašně lítostivého pacifisty, muž, tvářící
se, že tak málo zná zeměpis, že ani neví, kde Československo jako „nějaká
vzdálená země leží. A anglická buržoasie volila za představitele své
politiky v r. 1938 Chamberlaina nikoli snad proto, že by neměla někoho jiného.
Nikoliv! Anglická buržoasie
měla přece stále v záloze Churchilla avšak tomu přikázala, aby ve dnech
Mnichova mlčel. A aby nepokazil Chamberlainovu záměrnou hru, založenou na tom,
že zatím co Chamberlain bude s pokryteckou tváří pacifisty, majícího v rukou
jen deštník, obětovávat ve jménu záchrany míru Československo, bude si anglická
buržoasie dělat naděje, že Hitler po pozření Československa bude ve sféře
kapitalistických zemí nasycen a bude se cítit posílen, aby splnil svůj slib,
dávaný západním mocnostem, a vytáhl k tažení proti Sovětskému svazu. Až teprve
pak, když se ukázalo, že hra, která měla svůj hlavní akt v Mnichově a jejíž
obětí bylo Rakousko a pak Československo, se nezdařila a že Hitler pro své
nasycení a posílení potřebuje celou Evropu, že si vybrousil zuby i na Anglii a
že jeho cílem je dobytí světovlády, teprve pak anglická buržoasie stáhla ze
scény Chamberlaina s deštníkem a poslala k vládě Churchilla, aby personifikoval
její jinou politiku, vynucenou okolnostmi prohry celého toho velikého spiknutí,
jež bylo v Mnichově posvěcováno a jež bylo zaměřeno proti Sovětskému svazu.
Zkušenosti dokazují, že si
buržoasie dovede vždy nalézti vhodnou personifikaci pro politiku, kterou dělá a
která je určována vývojem okolností, vývojem poměru mocenských sil a třídními
kapitalistickými zájmy jako vyššími zájmy, než jsou zájmy svobody národů,
jejich nezávislosti, nebo zájmy demokracie a zájmy pokroku.
A tak tomu bylo i s vývojem
politiky československé buržoasie v období, kdy spolu s nástupem Hitlera k moci
nastoupila i hrozba násilnou agresi hitlerovského Německa vůči druhým zemím a
především proti Československu. V r. 1935, kdy byla uzavírána smlouva
Československa se Sovětským svazem o spojenecké pomoci, snad československá
buržoasie, představovaná dr. Edr dem Benešem, ještě věřila, Že se bude
Čsl. republika proti agresi hitlerovského Německa bránit a opře se o mohutnou
pomoc Sovětského svazu, která y bezpečnost Československa každopádně zajistila.
V r. 1935 - to bylo jes v době, kdy krátce předtím Francie dělala ještě
Barthouovu politiku. To bylo v době, kdy ve Francii byla na pochodu lidová
fronta, která pak formovala
254
svoji vládu. V r. 1935 –
to bylo ještě v době, kdy i v Anglii byl jiný kurs zahraniční
politiky.
Avšak v r. 1936 se situace
již měnila, když hitlerovské Německo a fašistická Itálie prováděly intervenci
ve Španělsku, kterou Anglie a Francie trpěly a kryly a způsobily tak, že
demokratické Španělsko bylo fašismem utlučeno V r 1937 bylo již stále jasnější,
že reakčně imperialistické kruhy západníchvelmocí si vynucují kurs směrem
sblížení a dohody s hitlerovským Německem. Bylo jasno že jsou v zájmu toho odhodlány
připouštět rozmach fašismu v Evropě že isoú odhodlány poutat antifašistické
síly a stírat demokratickopokrokový nátěr s tváře západních zemí. V r. 1937
bylo také již jasno, že francouzská buržoasie jest odhodlána za pomoci
Daladiera, Bonneta obětovat lidovou frontu snaze o sblížení a dohodu s
Hitlerem. A v Anglii již buržoasie kurs své politiky, směřující k dohodě s
Hitlerem ve jménu jeho války proti Sovětskému svazu zosobnila v Chamberlainovi
a Halifaxovi.
Tím se situace měnila oproti
situaci r. 1935, kdy dr. Beneš uzavíral spojeneckou smlouvu se Sovětským
svazem.
Beneš, který od r. 1919
svázal čsl. zahraniční politiku a tím osudy Čsl. republiky se západními
imperialistickými mocnostmi, Beneš, který z pout spojenectví Československa s
Francií a Anglií učinil pouta yasalská a který řídil čsl. zahraniční politiku
jen podle kursu udávaného z Francie a Anglie, Beneš si uvědomil zřejmě již v r.
A tak Beneš již v r. 255
Daladiera a Bonneta s
Hitlerem bez odporu a podrobí se každému rozhodnutí západních mocností.
Podle dokumentů, jež jsou k
disposici, jednal Beneš v tomto duchu s německým velvyslancem v Praze
Eisenlohrem a se zvláštními osobními posly Adolfa Hitlera. Ujišťoval je, že
Československo jest krotké jako králík, jenž má být pozřen, a že učiní všechno,
co přikáží západní mocnosti, i kdyby to byl příkaz k dobrovolnému zřeknutí se
samostatnosti a nezávislosti Československa k dobrovolnému utracení života Čsl.
republiky.
A poněvadž tomu takto podle
všech dokumentů bylo, podává se z toho postup, jejž Beneš a Krofta uplatnili,
když čsl.sovětskou spojeneckou smlouvu zapírali jako hřích z r. 1935, když ji
zapírali jako hřích v očích Hitlera a západních mocností. Zapírali
čsl.sovětskou spojeneckou smlouvu až do r. 1938 aby od ní ve dnech Mnichova
zbaběle utekli a aby republiku bez obrany vydali z rozkazu západních
imperialistů na pospas Hitlerovi. Za československo-sovětské spojenectví z r.
1935, dávající možnost obrany republiky, se fakticky a důsledně bili jen
komunisté! Nikdo to nemůže popřít!
Nikdo nemůže také popřít, že
jen KSČ vedla důsledně boj proti různým spiknutím reakčních živlů, jež ve
spřežení Beran—Henlein—Hlinka usilovaly o vnitřní zvrat v republice, aby mohly
Hitlerovi presentovat Československo jako hitlerofilské, germanofilské, reakční
a fašistické. Nikdo nemůže popřít, že jen KSČ svým bojem a tlakem
antifašistických a demokratických sil zabránila v r. 1935 při volbách
presidenta republiky zvolení kandidáta sjednocené reakční fronty. Nikdo nemůže
popřít, že KSČ usilovala také o taková vnitřní opatření v republice, jež by
Hitlerovi byla ztížila počítat na pomoc z vnitřku republiky při násilné agresi
proti Československu.
Na Slovensku KSČ rozvinula od
r. 1936 velikou kampaň boje proti ludáckému reakčnímu separatismu a za posílení
jednoty českého a slovenského lidu v obraně republiky jako společné vlasti
Čechů a Slováků. V r. 1958 se vzpomínalo 20. výročí mohutné manifestace na
obranu republiky, která se ku konci července r. 1938 konala v Košicích a které
se zúčastnili soudruzi Gottwald, Široký, Ďuriš, Major, Juran a Olexa Borkaňuk
ze Zakarpatské Ukrajiny. Nebojovali jsme jen proti luďáckým zrádcům. Nýbrž
žádali jsme přitom neodkladné provedení takových kroků, jež by Slováky
přesvědčily o bratrském vztahu Čechů k slovenskému národu a jež by vyrazily argumenty
z rukou luďáckých separatistů paktujících se s henleinovci a maďarskými
iredentisty.
256
Snažili jsme se i o taková
opatření, jež by ztěžovala henleinovcům stržení sudetoněmeckého obyvatelstva do
jejich iredentistického a nacistického hnutí. Před historií zůstane velkou
vinou T. G. Masaryka a Beneše, že umožnili živelný rozmach henleinovského hnutí
v pohraničním území.
Vraťme se tu k
předcházejícímu líčení politického vývoje v německém území, jež jsme přerušili
u roku 1929. V období od parlamentních voleb r. 1929 do r. 1935, do náporu
Henleinova hnutí, bylo složení v politickém táboře německé buržoasie takové, že
v parlamentě byly vedle německých agrárníků a německých křesťanských sociálů
jako nejsilnějších německých měšťáckých stran ještě další měšťácké parlamentní
frakce. Byli to poslanci německé nacionální strany, která byla dříve velmi
oslabena a kterou představovali v parlamentě poslanci Horpynka, dr. Schollich,
starosta Nového Jičína, atd. V parlamentě měla tři zástupce německá pokroková
strana, kterou vedl profesor pražské německé university dr. Bruno Kafka a po
jeho smrti známý německý fabrikant dr. Alfréd Rosche. Spolu s ním pak dělal
zvláštní dvojici poslanec dr. Gustav Peters, dříve generální sekretář Svazu
německých průmyslníků. K této německé pokrokové straně patřil i německý
starosta Liberce Kostka, poněvadž Liberec byl vždy nejsilnější baštou
revolučního dělnického hnutí v německém území a liberečtí měšťáci uznali za
vhodné udělat starostou příslušníka německé pokrokové strany.
Představitelé německé
pokrokové strany dr. Alfréd Rosche a dr. Gustav Peters volili takový postup, že
se tvářili k republice velmi loyálně, mluvili v parlamentě t. zv. positivně, a
při hlasování o státním rozpočtu se buď zdrželi hlasování, nebo hlasovali pro kapitoly
týkající se presidenta republiky T. G. Masaryka a ministra zahraničních věcí
dr. Beneše. V r. 1935 vstoupili arciť i oni do Henleinovy strany a byli velmi
zuřivými henleinovci. Do r. 1934 byla v parlamentě ještě jedna německá měšťácká
frakce, a to německá národně socialistická strana dělnická, vyznávající program
Hitlerovy národně socialistické strany. Vůdcem této frakce byl známý poslanec
Jung, který byl již poslancem v rakouské říšské radě a zastupoval již tam
německou národně socialistickou stranu, kterýžto název strany převzal Adolf
Hitler, uznávající vždycky poslance Junga za vynálezce a původce německé
národně socialistické strany dělnické. K Jungově šestičlenné frakci národně
socialistické patřili poslanci Knirsch, který již též byl poslancem v rakouské
říšské radě, dále Leo Schubert, poslanec a starosta Fulneku, a dále pak vedle
poslance Kaspera poslanec Hans Krebs z Ostí nad Labem, který proslul vnějším
napodobováním uniformy hitlerovských úderníků a hitlerovských hnědých domů.
Tito poslanci Jungovy frakce vystupovali v parlamentě velmi provokativně a
otevřeně hlásali, že jejich programem je napodobení hitlerovské demagogie,
hitlerovského teroru, hitlerovského násilí.
Tedy v r. 1934 byla v
pohraničním území Hitlerovou agenturou jen tato malá německá národně
socialistická strana, vedená Jungem, Krebsem, Schu
257
bertem, která nezískávala
většího vlivu, poněvadž napodobovala hitlerovce z říše ve všem, i v oblecích
svých členů, i v oblecích svých úderek.i v budování „hnědých domů a pod.
Čsl. vláda myslila, že udělala kdovíjak obratný krok, když tuto Jungovu
maličkou německou nár. soc. stranu zakázala a přistoupila na ujednání s
Henleinem, který ohlásil vytvoření t. zv. „Sudetendeutsche Heimatsfront.
Masaryk a Beneš přitom
utvrzovali klam, že Henleinovo hnutí má jiný charakter než hitlerovský a
nacistický, že Henleinovi jde prý jen o požadavky sudetských Němců v rámci
republiky, že mu prý jde nanejvýš v rámci republiky o uskutečnění sudetoněmecké
autonomie a pod. Ve skutečnosti Masaryk a Beneš vyhnali čerta Belzebubem.
Henleinovo hnutí, pohlcující všechny druhé německé měšťácké strany, se
rozpoutalo tak živelně, že při volbách do parlamentu v r. 1935 získalo přes 40
poslanců a že by se Henleinova strana byla stala vpravdě největší stranou v
parlamentě, kdyby agrární počtáři z ministerstva vnitra nebyli v druhém a
třetím skrutiniu připočetli spoustu hlasů agrární straně, která se pak stala
nejsilnější stranou v parlamentě. Přitom se tyto machinace agrárníků děly na
účet hlasů KSČ, která ve volbách v r. 1935 obdržela o 100.000 hlasů více než v
r. 1929, avšak získala za nejen o 2 mandáty více.
Nutno říci, že přímo v
terénu, v pohraničním území, jsme proti vlně henleinovského hnutí bojovali
fakticky jen my, komunisté, a to nejen němečtí naši soudruzi, ale i čeští
soudruzi. Soudruh Gottwald se vypravil přímo do vroucího vřídla henleinovské
iredenty, do Karlových Var, kde pronesl významný projev. Soudruh Dolanský jel
do Chebu, odkud pocházel Karel Hermann Frank jako majitel obchůdku s
pohlednicemi. Jeli ti čeští soudruzi, kteří uměli německy referovat. Anebo
vedle německého soudruha mluvil český komunistický poslanec.
Byl jsem v r. 1938 na
několika protifašistických schůzích v pohraničním území spolu se soudruhem
Bruno Kohlerem. Poslední naší takovou schůzí byla v r. 1938 schůze ve Cvikově.
Němečtí antifašističtí bojovníci na schůzi shromáždění představovali vskutku
hrdinný útes v příboji vlny henleinovského hnutí. Jako antifašističtí bojovníci
byli celým okolím terorisováni a přirozené, že se tito němečtí komunističtí
dělníci ocitli pak všichni v koncentračních táborech. Avšak v souvislosti s
touto schůzí ve Cvikově jsem viděl, jak henleinovci dovedli na jaře r. 1938
budit dojem, že jsou již pány v pohraničním území a že jest jen otázkou
krátkého času, aby toto území Čsl. republiky by o anektováno hitlerovským
Německem a připojeno k německé říši. A budit tento dojem jim napomáhaly i české
orgány administrativní spolu s četnictvem, jez byly z Prahy instruovány
ministrem vnitra, agrárníkem dr. Josefem Černým.
My, komunisté, jsme měli
tehdy v r. 1938 schůzi ve Cvikově v sobotu A v neděli dopoledne přijel do
Cvikova Henlein, aby se tu zdržel jen 10 minu
258
a pokračoval ve své okázalé
cestě. V budově, kde se Henlein zastavil a vyšel z auta, se platily 2 Kč za pouhé
zhlédnutí Henleina. Konrád Henlein jel přitom v otevřeném autu a před jeho
autem i za ním jely na motocyklech nejen oddíly henleinovských úderníků, ale i
našich četníků. Byla to okázalá jízda nacistického diktátora, budoucího
gauleitera, kterou spolupořádalo Černého ministerstvo vnitra.
Jak známo, poslední pokus o
masové manifestační vystoupení proti henleinovskému náporu jsme učinili v
Liberci na počátku července r. 1938. Organisovali jsme z Prahy vlaky
antifašistických bojovníků do Liberce, kam jeli i přední čsl. kulturní činitelé
v čele se soudruhem prof. Zdeňkem Nejedlým. Do Liberce přijel také sovětský
spisovatel soudruh Fadějev. Nástup antifašistů v Liberci byl za těchto
okolností mohutný, ale i v Liberci, kde byla síla komunistického hnutí z celého
německého území největší, bylo patrno, jak henleinovský teror děsivě působí a
jak se již čeká jen na agresivní zásah hitlerovského Německa.
A zatím co v Praze na
strahovském stadionu ve dnech všesokolského sletu r. 1938 sokolští cvičenci
před tribunou presidenta republiky dr. Beneše volali „Přísaháme, bylo v
hlavních městech západních imperialistických velmocí a v salonech čsl.
velkokapitalistů zpečeťováno rozhodnutí o vydání pohraničního území ČSR
Hitlerovi, bylo zpečeťováno rozhodnutí o Mnichovu 30. září 1938, o
kapitulantské zradě čsl. buržoasie a osudných letech nacistické nadvlády nad
celou naší vlastí.
Henleinovskému hnutí se v r.
1938 kromě komunistů již všechno v německém území poddávalo. Strana německých
agrárníků se nechala henleinovským hnutím dobrovolně pozřít, i Mayr-Hartingova
německá křesťanskosociální strana. A německá soc. dem. strana se chovala tak,
že ani nepípla, třásla se strachem před Henleinem a Hitlerem.
A známý německý soc. dem.
poslanec Wenzel Jaksch, svým povoláním zedník z jižních Čech, aspirant
politické kariéry v Čsl. republice, přesedlával pod hrozbami henleinovského
hnutí v hlásání svého programu tak, že stále vyráběl různé své programy, avšak
jejich smyslem bylo jen: soutěžit s Henleinem na jeho sudetoněmecké nacionalistické
platformě. Dnes je tento Wenzel Jaksch poslancem západoněmeckého sněmu v Bonnu
a proslavuje se nepříčetnými štvanicemi proti Československu. A říkám úmyslně
„nepříčetnými, neboť když byl vůdce západoněmecké soc. dem. strany
Ollenhauer upozorněn na štvavé články Wenzela Jaksche proti Československu,
řekl Ollenhauer, že za ně nemůže být Wenzel Jaksch činěn odpovědným, neboť jest
„verruckt.
Ve spojení s teroristickým
náporem henleinovského hnutí jako předvoje hitlerovské násilné agrese proti ČSR
v r. 1938, ve spojení s tím máme všichni chmurné vzpomínky. My, komunističtí
poslanci, vzpomínáme,jak henleinovští poslanci jezdili do pražského parlamentu
provokovat.
259
V poslanecké sněmovně jsme
jako komunističtí poslanci seděli v lavicích sousedících s lavicemi
henleinovských poslanců, v nichž seděli K. H. Frank Kundt, Wagner, Peters,
Rosche, MayrHarting, Karmazín a druzí henleinovští provokatéři. Přirozeně, že
jsme se s henleinovskými poslanci stále hádali a prali. Chci tu vzpomenout
jedné bouřlivé schůze poslanecké sněmovny v r. 1937. Tehdy vystoupil na tribunu
Karel Hermann Frank a oslovil sněmovnu slovy „Parteigenossen und Parteigenossinen.
Po tomto oslovení se strhla velká bouře, za které jsme křičeli na K. H. Franka,
aby si nemyslil, že je v pruském sněmu a že napodobuje Góringa. Frank nemohl
svoji řeč pro bouřlivou vřavu dokončit. Henleinovští poslanci se pak dali do
rvačky s námi, komunistickými poslanci.
Avšak poměr sil mezi námi a
henleinovskými poslanci byl pro nás krajně nevýhodný. Byli přítomni naši
soudruzi Appelt, Kohler, Beuer, Dolling, Schenk a jen několik druhých českých a
slovenských poslanců. Byl jsem při tom také. Henleinovští poslanci, kterých
bylo přes 40, se vrhli surově na naše soudruhy Appelta, Kohlera, Beuera, Dollinga,
Schenka, úplně jim rozdrásali tváře, roztrhali šaty a hromadou henleinovských
těl je tlačili ze sněmovní síně. Já jsem stál blízko sněmovní tribuny a napadal
jsem Karla Hermanna Franka, který jako zběsilý řval na mne „Kommune
heraus. Při tom jsem nevěděl, zda se Frank kouká na mne nebo někam jinam.
Nevěděl jsem totiž, že K. H. Frank měl jedno oko skleněné a že proto šilhal. V„
Museu nacistického barbarství v Liberci jsem pak po válce to skleněné oko
popraveného K. H. Franka viděl vystaveno. Henleinovští poslanci chtěli zbít
také mne, ale na moji obranu jako Čecha se v zápalu českého vlastenectví
postavili poslanci z Ostravska živnostník Ostrý a nár. dem. legionář Špaček.
Sněmovní předsednictvo,
zosobněné v Janu Malypetrovi, se nás, komunistických poslanců, vůbec neujalo.
Šli jsme proto jako delegace komunistického klubu — Dolanský, Štětka, Kopecký —
protestovat k Malypetrovi v jeho kabinetě. Avšak ten nás zpupně odbyl, že ať
prý si vzpomeneme na to, co dělali bolševici našim legionářům u Zborova a u
Bachmače. Na to jsem mu řekl, že zná asi velmi špatně historii, poněvadž Zborov
byl 2. července r. Henleinovci byli zběsilí
rváči, při čemž mnozí z nich měli typicky česká jména jako na př. Kralitschek,
což svědčilo o tom, že v jejich řadách běsnili i mnozí čeští odrodilci. Dávali
demonstrativně najevo, že si to s „Tschechei vyřídí a že tu budou brzy
vládnout. Ve své silácké zpupnosti si nepřipouštěli ani stín myšlenky, že to s
nimi skončí tak, zeje komunisté budou jednou soudit
260
a odsuzovat k smrti. Byl jsem
po r. 1945 jedenkráte na Pankráci a okénkem jsem viděl K. H. Franka chodit v
cele před popravou. Byla to jedna z těch cel Pankráce, ve kterých byli před
válkou žalařováni komunisté a ve kterých v době nacistické okupace byli drženi
věznění komunisté před odtransportováním do koncentračních táborů. Byl jsem
také svědkem při procesu s henleinovskými poslanci Krebsem a Petersem. Připomněl
jsem před soudem Petersovi jak nám, komunistickým poslancům, jednou v
parlamentě vyhrožoval slovy: „Vy, Češi, a vy, komunisté, jste zaslepení, což
nevidíte, že Hitler jde ovládnout svět a že vás rozdrtí jako obr
trpaslíky? A stalo se, že komunisté na čele s komunisty Sovětského svazu
rozdrtili Hitlera a že se Hitler dal sám polít naftou a zapálit, aby po něm
nezbylo stopy.
Do let 1936—1938, kdy KSČ
mohutně rozvíjela vlastenecké hnutí na obranu republiky proti německému
fašismu, spadá slavná kapitola činnosti strany, spjatá s účastí
československých dobrovolců na boji za demokratické Španělsko proti
fašistickému tyranu a nástroji německého a italského fašismu, generálu
Francovi.
V Československu, ohroženém
agresí hitlerovského Německa, se v největším rozsahu projevilo odhodlání pomáhat
španělským demokratickým bojovníkům v jejich osudovém zápase i vysíláním oddílů
československých dobrovolců. Sekretariát tíV KSČ organisoval a řídil celou
kampaň vysílání československých bojovníků do Španělska. Kolik obětavých a hrdinných
bojovníků tehdy odjelo přes Francii na fronty války ve Španělsku! Byli to
vybraní komunisté a antifašisté bez rozdílu stranické, politické i náboženské
příslušnosti. A jak statečně ve Španělsku bojovali, krváceli a umírali!
Podněcovalo je heslo, že ,,U
Madridu se bojuje za Prahu. Českoslovenští dobrovolci se účastnili bojů
ve Španělsku v různých formacích mezinárodních brigád. Zvláště se pak u Madridu
proslavila baterie protiletadlových děl, „Baterie Klementa Gottwalda,
které velel jako školený důstojník soudruh Bohuslav Laštovička. Pro podporu
boje československých dobrovolců ve Španělsku byly podnikány nejrůznější akce.
Naši lékaři se postarali o to, že do Španělska byl pod vedením bratra E. E.
Kische, lékaře MUDr Bedřicha Kische, vyslán polní vojenský lazaret nesoucí
jméno Jana Amose Komenského. S povzbuzením pro československé dobrovolce ve
Španělsku jel do Madridu jako politický představitel vedení KSČ soudruh Jan
Šverma, kterého provázel soudruh Klivar. Do Madridu jel také básník Ilja Bart a
též taneční umělkyně Míra Holzbachová
261
se svojí skupinou. A do
Španělska byla pak vyslána významná delegace československých kulturních
pracovníků, kterou vedl prof. dr. Zdeněk Nejedlý a kterou tvořili soudruzi Ivan
Sekanina, Helena Malířova, František Halas. V Praze působil zvláštní komitét,
který vedl podpůrné akce v boji proti fašismu a v jehož čele stál prof. dr. F.
X. Šalda. &yl to známý Šaldův komitét, který prokazoval pomoc i
antifašistickým bojovníkům uchýlivším se z druhých zemí na území
Československa. A přes Československo a z československá jeli mnozí
antifašističtí bojovníci do Španělska, pokud to byli soudruzi němečtí, soudruzi
z Polska, Maďarska, Jugoslávie atd.
V mnoha místech republiky
byly vytvořeny „Výbory na pomoc demokratickému Španělsku. Sociálně
demokratická a národně socialistická strana nebyly schopny zabránit tomu, aby v
těchto výborech pracovali jejich příslušníci společně s komunisty. Byla to v
boji proti fašismu skutečná široká akční jednota dělnictva, která byla
průpravou pro pozdější jednotný postup v zápase našeho lidu s německými fašisty
za okupace. Pro podporu boje demokratického Španělska byly pořádány veliké
manifestace, nesčetné schůze, kulturně umělecké večery, pro něž naši básníci,
hudební skladatelé i výtvarní umělci vytvářeli působivá díla. Za velké
obětavosti našeho lidu se prováděly pro demokratické Španělsko i peněžní sbírky
a dárkové akce.
Vedení KSČ se staralo nejen o
vysílání československých dobrovolců do boje za demokratické Španělsko, ale staralo
se též o zasílání zbraní španělským obráncům demokracie a svobody. Dokázali
jsme i to, že byla vyslána veliká námořní lod s nákladem všech druhů zbraní,
vyráběných v Československu, která byla dirigována k baskickým břehům Španělska
s určením do Ovieda. Zároveň jsme znemožňovali, aby československá reakce,
spřažená už s Hitlerem a Mussolinim, mohla dopravovat československé zbraně
generálu Francovi. Vzpomínám si na naši intervenci na ministerstvu zahraničních
věcí v Praze v r. 1937. Tehdy měly být generálu Francovi dopraveny
československé kulomety, a to přes Portugalsko. Chtěli jsme tomu za každou cenu
zabránit, a zakročovali jsme proto na ministerstvu zahraničních věcí. Tehdy
naši delegaci přijal soudruh Zdeněk Fierlinger, který vedl politickou sekci
ministerstva zahraničních věcí. Soudruh Fierlinger projevil plný souhlas s
naším zákrokem a postaral se o to, že zásilka československých kulometů
generálu Francovi musila být zastavena, při čemž byl projeven protest
Portugalsku. Od té doby také Portugalsko nemá diplomatické styky s ČSR. Soudruh
Fierlinger byl i při své vysoké úřední funkci jako antifašista nebojácný a
zachoval se při zabránění zásilky československých kulometů generálu Francovi
stejně statečně jako v r. 1934, kdy jako československý vyslanec ve Vídni
zajistil dodávku mnoha vagónu československých zbraní vídeňským
schutzbundlerovcům v jejich barikádovém boji s Dollfussem a Starhembergem.
Tehdy si soudruh Fierlinger vysloužil název „rudý vyslanec.
262
Českoslovenští dobrovolci
projevili hrdinství v boji za demokratické Špa nělsko a jejich bojovná úloha v
tomto antifašistickém boji bude provždy významně zapsána v historii zápasu s
německým a italským fašismem, v historii KSČ. Je známo, že českoslovenští
dobrovolci v r. 1938 bojovali ještě ve Španělsku, když 30. září 1938 došlo k
Mnichovu. A válka ve Španělsku končila v dubnu r. 1939, kdy již naše vlast byla
okupována hitlerovskými vojsky. Českoslovenští dobrovolci se po ukončení bojů
ve Španělsku uchýlili do Francie v jejíž jižní části byli soustředěni v táboře.
Odtud byla část československých dobrovolců převezena po moři do Sovětského
svazu. A když pak hitlerovské Německo začalo v r. 1939 válku proti Francii,
vstoupili někteří českoslovenští dobrovolci, interbrigadisté, do československých
vojenských jednotek, jež se tvořily ve Francii. A když Němci po porážce Francie
obsadili Paříž a postupně okupovali celou Francii, odešli tito českoslovenští
interbrigadisté s československými vojenskými jednotkami do Anglie.
Mnozí českoslovenští bojovníci
ze Španělska zůstali ve Francii, účastnili se podzemního boje francouzských
vlastenců a vyznamenali se v hnutí odporu „Maqui. Hitlerovští okupanti
Francie některé československé španělské bojovníky pochytali a odvezli do
koncentračních táborů v Německu. Z okupované Francie se jiní českoslovenští
dobrovolci, bojující ve Španělsku, dostali do severní Afriky a odtud odjeli do
Anglie. Českoslovenští bojovníci, pokrytí slávou hrdinství ze Španělska, se za
největších obtíží, spojených s průběhem druhé světové války, zachovali dobře a
čestně. Komplikace vznikla jen v souvislosti s tím, že když Hitler 14. března
1939 inspiroval vytvoření t. zv. samostatného tisovského slovenského státu,
použili někteří českoslovenští dobrovolci ze Španělska, kteří se přihlásili za
občany tisovského slovenského státu, možnosti vrátit se z Francie na Slovensko.
Hrdinní českoslovenští
bojovníci mezinárodních brigád ve Španělsku požívali v naší republice po roce
1945 veškeré úcty, která jim patřila. Vykonávali i důležité funkce. Bylo
politováníhodné, že později došlo při porušování socialistické zákonnosti k
některým případům křivd i na bojovnících ze Španělska. Soudruh Gottwald často
naznačoval, že k tomu mohlo dojít pod vlivem temných souvislostí, týkajících se
Rajkova případu v Maďarsku, a pod vlivem atmosféry, kterou právě ve vztahu k
interbrigadistům ze Španělska vytvářeli jugoslávští titovci. Křivdy byly již
napraveny a českoslovenští bojovníci ze Španělska mají své důstojné přední
místo v činnosti našeho Svazu protifašistických bojovníků.
Ve spojení s několikaletým
bojem za demokratické Španělsko se vedení KSČ dostalo do blízkého
soudružského vztahu s
vedoucími činiteli Komunistické strany Španělska, na čele se soudruhem José
Diazem a soudružkou Dolores Ibarruri, slavnou Passionarií. Ještě úžeji jsme se
s nimi pak spřátelili za pobytu v SSSR v letech války. Pamatuji se, že v
sekretariátě Exekutivy Komunistické internacionály bylo v roce 1939 po ukončení
bojů ve Španělsku
263
usneseno, že v mezinárodním
komunistickém hnutí bude jednou historie bojů za demokratické Španělsko proti
fašismu podrobně a uceleně zpracována, že budou vydány zvláštní medaile za
statečnost v španělských bojích, že bude vytvořen i ústav, který by se bojovými
ději ve Španělsku a mezinárodními okolnostmi tohoto zápasu s fašismem
vědeckohistoricky zabýval. Avšak poté vypukla druhá světová válka a provedení
uvedených záměrů bylo odloženo. My v Moskvě jsme soudružce Dolores Ibarruri a
španělským soudruhům vždy přáli, aby se dočkali osvobození své krásné vlasti,
slibujíce, že pak s vděčností navštívíme místa hrdinných bojů i
československých dobrovolců ve Španělsku a s radostí shlédneme krásy Španělska,
až bude Španělskem vlády lidu, Španělskem vítězné Passionarii.
Nikdo nemůže popřít, že KSČ
vedla odhodlaný a rozhodný boj na obranu republiky, na obranu ohrožené svobody
a nezávislosti národů ČSR. Když se již v r. 1936 vytvářelo kolem československá
hrozivé napětí, žádali jsme na československé vládě opatření, která by
dokázala, že má vůli republiku vskutku bránit proti Hitlerovi. Tehdy, v r.
1936, se v parlamentě projednával zákon na obranu státu. Ústy soudruhů
Gottwalda, Zápotockého, Širokého, Dolanského jsme odmítali protilidový
charakter předloženého zákona a navrhovali jsme takové jeho pojetí, jež by umožnilo
lidovou národní obranu republiky po příkladu obrany vlasti v husitských
lidových válkách. Při kritice vládního návrhu zákona na obranu státu jsme
dokazovali, zeje veliké nebezpečí v tom dávat buržoasnímu velení armády tak
velikou mimořádnou moc pod titulem obrany státu. Dokazovali jsme, že není
záruky, jak se buržoasní velení armády zachová. Dokazovali jsme, že je
nebezpečí, aby zbraně, poskytované armádě za velkých nákladů z rozpočtů
republiky, nebyly nakonec vydány Hitlerovi. Pozdější události ukázaly, jak jsme
měli ve svých výstrahách pravdu. Autority armády bylo Benešem ve dnech Mnichova
r. 1938 použito, aby bylo možno provést kapitulaci, aby německým fašistickým
agresorům byly vydány pevnosti určené k obraně republiky; a stalo se, že
všechny zbraně čsl. armády byly po 15. březnu r. 1939 vydány Hitlerovi, aby
jich použil v lupičské válce proti SSSR.
Vzpomínám si, jak se známý
generál Heliodor Píka, v době války šéf čsl. vojenské mise v Sovětském svazu,
před námi jednou vychloubal, že v zastoupeni bývalého československého
generálního štábu po 15. březnu 1939 prý „za neobyčejně výhodných
podmínek prodával zbraně čsl. armády hitlerovskému wehrmachtu!
Hitlerovský wehrmacht dával za tyto zbraně peníze, které mu nechal natisknouti
protektorátní ministr financí Kalfus.
264
X
MNICHOV A KAPITULANTSKÁ ZRADA ČSL. BUROASIE V R. 1938
ZÁPADNÍ EMIGRACE PROFIL BENEŠOVY ČSL. VLÁDY V LONDÝNĚ
VÝVOJ VĚCÍ V PROTEKTORÁTĚ.
ÚLOHA EMANUELA MORAVCE .
UTVOŘENÍ SAMOSTATNÉHO SLOVENSKÉHO STÁTU
V září vzpomínáme vždy výročí
Mnichova. Všechen československý lid si připomíná osudový den 30. září r. 1938,
kdy za bídné zrady západních velmocí a zbabělé kapitulace čsl. buržoasie byla
Hitlerovi uvolňována cesta k tomu, aby obsadil pohraniční území republiky a
připojil je k německé říši a aby tímto násilným agresivním činem si připravil
možnost okupace českých zemí 15. března 1939, likvidaci čsl. státní
samostatnosti a rozbití Čsl. republiky, po čemž následovalo šestileté strašné
utrpení našich národů pod katanskou tyranií německého fašismu.
20. výročí Mnichova v r. 1958
bylo vzpomínáno velmi významně. Konala se konference historiků
československých, sovětských a z druhých zemí, věnovaná osvětlováni všech
okolností kolem Mnichova. Významně bylo vzpomenuto postupu naší strany v zářijových
dnech r. 1938, postupu KSČ v jejím úsilí o odvrácení kapitulace a docílení
obrany republiky.
U příležitosti 20. výročí
Mnichova byly publikovány historicky závažné dokumenty diplomatické, vztahující
se k Mnichovu, což se stalo zvláště vydáním společné publikace ministerstva
zahraničních věcí ČSR a ministerstva zahraničních věcí SSSR. A měli jsme již
možnost z úst diplomatických osobností v Praze slyšet, jak vysoce oceňují
důležitost publikovaných dokumentů, dokazujících, že Sovětský svaz byl v září r.
1938 hotov pomoci Československu proti hitlerovské agresi sám, bez ohledu na
podmínku vázání jeho pomoci na pomoc západních mocností, a že ve chvíli,
kdy.západní mocnosti zrazovaly Čsl. republiku, byl Sovětský svaz tím více
ochoten poskytnout ohroženému Československu svoji pomoc, kterou však čsl.
vláda nepřijala a odmítla ji.
Dlužno říci, že ve velmi
širokém rozsahu a významně se vzpomínalo 20. výročí Mnichova v mezinárodní
veřejnosti. 20. výročí Mnichova bylo
265
předmětem nesčetných
pojednání v tisku a rozhlasu všech zemí, při čemž bylo reagováno na velkou
kampaň, kterou k 20. výročí Mnichova připravila naše strana.
Ve všech pojednáních
mezinárodního významu se při vzpomínání 20. výročí Mnichova pranýřoval hanebný
postup západních mocností, jež za cenu podlé zrady spojenectví s
Československem vydaly 30. září r. 1938 naši republiku na pospas Hitlerovu
násilí. A všeobecně se potvrzovalo, že obětováním Československa západní
mocnosti umožnily Hitlerovi další agresi a nástup k válce světových rozměrů.
V pojednáních mezinárodního
tisku k 20. výročí Mnichova bylo otevřeně a s hořkými výtkami uváděno, jak
slabošsky si ve dnech Mnichova počínal president dr. Eduard Beneš, jak
slabošsky se poddával mnichovskému diktátu 30. září r. I my budeme stále připomínat,
jaké strašné kapitulantství projevovali ve dnech Mnichova r. 1938 představitelé
čsl. buržoasie a odpovědní čsl. státní činitelé v čele s Benešem. Byli jsme
toho všeho svědky. A můžeme pro historii vydávat o tom svědectví.
Můžeme vydávat svědectví o
tom, co se v zářijových dnech r. 1938 dělo, den za dnem. Mohli bychom líčit,
jak jsme se my, komunističtí činitelé v čele se soudruhem Klementem Gottwaldem,
tehdy snažili všemožně působit na členy československé vlády a také na
presidenta republiky dra Eduarda Beneše, aby nepropadali kapitulantskému
slabošství a zbabělosti, kterou projevovali již od počátku září r. 1938. Ve
vederu strany jsme si rozdělili úlohy tak, že soudruh Gottwald chodil k
Benešovi, Šverma a já jsme chodili k Bechyňovi a soc. dem. ministrům, soudruzi
Dolanský a Šmeral chodili k Šrámkovi, soudruh Krosnář chodil nejčastěji ke
generálnímu tajemníku národně soc. strany, k poslanci dr. Moudrému. Několikráte
se soudruhu Gottwaldovi podařilo dostat znovu na nohy Beneše, když již propadal
panice a věc republiky chtěl vzdávat. Podařilo se nám dát odvahu Bechyňovi na
určitou dobu.
Když např. se henleinovci 13.
září 1938 odvážili k pučistické akci, která měla Hitlerovi dát možnost zásahu,
působili jsme na Bechyněho, aby ve vládě prosazoval rozhodná opatření proti
henleinovským pučistům, při čemž jsme ho ujišťovali, že se ukáže, jak se
henleinovští pučisté před rozhodným zákrokem našeho četnictva a vojenských
oddílů zbaběle rozprchnou, což se také stalo. Bechyně nám v den, kdy vláda
rozhodla o zákroku proti henleinovským pučistům, telefonoval přímo do
politbyra, které zasedalo, a řekl, že nám oznamuje, že čsl. vláda po prvé
schválila opatření navrhovaná politbyrem ÚV KSČ. Avšak i ten Rudolf Bechyně
propadl zakrátko sám kapitulantskému slabošství, a když jsme ho Šverma a já
před 21. zářím 1938, před přijetím berchtes
266
gadenských podmínek, navštívili,
popadl ho hysterický afekt a křičel na nás„Co pořád chcete, co mně pořád vrtáte
do břicha! Ne, nechceme se bránit nechceme bojovat, nechceme, aby Hitler pro
náš odpor drtil naši zem ne chceme, aby se marně bojovalo jako na Bílé hoře a
aby přišly pak dragonády Bechyně dělal v té chvíli dojem pominutého.
Bylo jasno, že kapitulantská
hysterie členů koaliční vlády vyplývala z kapitulantského stanoviska presidenta
republiky dr. Eduarda Beneše, který se asi v polovici září sám chopil řízení
vlády, k čemuž mu dávala ústava právo Dr. Beneš již po skončení jednání s
Runcimanem na počátku září roku Vlády západních zemí se
rozhodly pro tuto druhou cestu a naléhaly na Beneše a československou vládu v
Praze, aby toto řešení uspíšily. V Hodžově koaliční vládě byl již Benešem
zajištěn jednomyslný souhlas s přijetím rozhodnutí západních vlád o vydání
pohraničního území Hitlerovi. Na pranýř historie se ve spojení s kapitulací v
září roku 1938 v čele s agrárníkem dr. Milanem Hodžou jako předsedou koaliční
vlády dostali tito její členové: agrárník dr. Josef Čerrjý, který byl ministrem
vnitra, agrárník František Machník, který byl ministrem národní obrany,
agrárník dr. Josef Zadina, který byl ministrem zemědělství, lidovec monsignore
Jan Šrámek, který byl ministrem unifikací, lidovec inž. Jan Dostálek, který byl
ministrem veřejných prací, živnostník Rudolf Mlčoch, který byl ministrem
obchodu, národní demokrat František Ježek, který byl ministrem zdravotnictví,
sociální demokrat Rudolf Bechyně, který byl ministrem železnic, sociální
demokrat dr. Ivan Dérer, který byl ministrem spravedlnosti, sociální demokrat
inž. Jaromír Nečas, který byl ministrem sociální péče, národní socialista dr.
Emil Franke, který byl ministrem školství, národní socialista Alois Tučný,
který byl ministrem Pošt. V Hodžově koaliční vládě byl ministrem zahraničních
věcí prof. dr. Kamil Krofta, ministrem financí byl dr. Josef Kalfus a ministrem
propagandy byl inž. Hugo Vavrečka.
Když se pak za jednomyslného
souhlasu koaliční vlády mělo již přikrocovat k rozhodnutí o vydání pohraničního
území Hitlerovi, snažil se president republiky dr. Beneš nalézti nějaký způsob,
jak by před lidem, volajícím po
267
obraně republiky, kryl sebe i
koaliční vládu. Je historickou skutečností, že dr. Beneš učinil přes anglického
a francouzského vyslance takovýto vzkaz vládám v Londýně a v Paříži: „Prosím,
já vím, že se nedá nic dělat, a já souhlasím s rozhodnutím vašich vlád, avšak
já nemohu jen tak lidu oznámit, že souhlasím s vládou, aby bylo naše pohraničí
odevzdáno Hitlerovi. Bylo by dobré, kdyby vaše vlády daly pokyn svým vyslancům
v Praze, aby odevzdali naší vládě ultimativní notu, v které by nám uložili,
abychom pohraniční území vydali. Anglický a francouzský vyslanec ihned
druhého dne po tomto vzkazu dr. Beneše ultimativní noty v Praze předali.
Následovalo pak 21. září
1938, přijetí berchtesgadenských podmínek Hodžovou vládou, jež vyvolalo
živelnou bouři všeho československého lidu, takže již k večeru 21. září 1938
byly v Praze demonstrace. Tehdy se po prvé na Václavském náměstí ozvalo volání
po generálu Syrovém. Gajda později vykládal, že lid prý chtěl volat po Gajdovi,
ale že Beneš dal pokyn, aby z „Melantrichu na Václavském náměstí bylo
vypuštěno heslo volající po dosazeni Syrového vlády. Zatím již na ulicích
demonstroval pražský lid stále bouřlivěji. Demonstrace trvaly do pozdních
nočních hodin. Na několika místech Prahy se konaly tábory lidu. Na náměstí
Republiky mluvili k masám demonstrantů soudruh Krosnář a soudruh prof. Nejedlý.
Ze sekretariátu pražského kraje KSČ byly do závodů a do všech pražských obvodů
rozeslány výzvy, aby dělnictvo 22. září ráno zastavilo práci a hromadně přišlo
na manifestaci u parlamentu.
V den 21. září 1938 pozdě
večer se představitelé naší strany, Gottwald, Šverma, Dolanský, Kopecký, sešli
v redakci „Lidových novin s mladým drem Rašínem, Ferdinandem Richterem a
některými druhými koaličními poslanci. Na této schůzce bylo smluveno, že 22.
září 1938 ráno na ohlášené manifestaci lidu před parlamentem vystoupí všichni,
Gottwald, Rašín, Richter, Pekárek, Rybárik (* Dr. Ladislav Rašín, syn bývalého
ministra financí dr. Aloise Rašína, byl poslancem Národního sjednocení.
Ferdinand Richter byl poslancem nár. soc. strany, Jan Pekárek byl poslancem
živnostenské strany, Karol Rybárik byl slovenským poslancem agrární strany) a
další, aby ohlásili vytvoření Výboru na obranu republiky v čele s Ladislavem
Rašínem. Bylo úmyslem učinit z tohoto výboru pak vládu obrany republiky.
Ráno 22. září 1938 jsme šli
se soudruhem Gottwaldem do budovy parlamentu, kde se konala naše porada s
frakcemi vládních so cialistických stran. Na poradě byli Hampl, Remeš, Macek,
Patejdl, Zemínová a někteří druzí. Patejdl nás napadal a žádal, aby byly masy
lidu odvolány od parlamentu. Proti tomuto vystoupení Patejdlovu se ohradila i
Zemínová. Zatím došla zpráva, že Hodžova vláda, přijavší berchtesgadenské
podmínky, odstoupila. Schůze se ani neukončila a soudruh Gottwald (a také
Hampl) šli na balkon parlamentu. Soudruh Gottwald se ujal slova před obrovskou
268
manifestací lidu a žádal
dosazení vlády, která bude odhodlána do všech důsledků republiku bránit. Na
manifestaci, jíž předsedal soudruh Krosnář promluvil mladý Rašín, pak Richter,
Pekárek, Rybárik a někteří Kenerá lově. Příznačné bylo, že jakmile se ukázala
možnost tvoření nové vlády seskupili se kolem nás na balkoně parlamentu
nejrůznější kandidáti minister ských křesel. Známý Fr. Němec se ke mně přitočil
a žádal mne abych řekl Gottwaldovi, že „byl vždy levý. Na balkoně
parlamentu se objevil také dr. Hodáč. A soudruh Krosnář musil jako předseda
tábora hnát Radolu Gajdu který se snažil se skupinou fašistů vniknout na balkon
s podezřelými úmysly Manifestace před parlamentem trvala od rána do půl druhé
hodiny odpoledne, kdy neznámí lidé začali zpívat hymnu, takže se manifestanti
domnívali, že je už konec tábora a rozcházeli se. Naším úmyslem bylo: držet
masy na ulicích až do doby, kdy se vrátí od Beneše z Hradu delegace, zvolená na
manifestaci, která měla Benešovi důrazně tlumočit vůli lidu. Delegace šla k
Benešovi; byl v ní soudruh Gottwald, Rašín, Richter, Pekárek, Rybárik a j.
Jako mluvčí delegace soudruh
Klement Gottwald důrazně tlumočil přání lidu, aby pohraniční území nebylo bez
boje vydáváno Hitlerovi a aby republika byla proti agresi hitlerovského Německa
odhodlaně bráněna. Tehdy soudruh Gottwald řekl presidentu republiky dr. Eduardu
Benešovi: „Podívejte se, pane presidente, jaký by to byl rozdíl v případě
kapitulace na př. ve srovnání s Habešany. Ačkoli byli bosí a polonazí, ačkoli
byli vyzbrojeni jen primitivními zbraněmi, bojovali Habešané statečně i proti
letadlům a tankům Mussoliniho, aby hájili nezávislost své země. A my,
Československo, my, kteří jsme se na obranu naší vlasti tak dlouho připravovali
a kteří jsme k válečnému boji tak dobře připraveni, my že máme bez boje
Hitlerovi dovolit, aby uchvacoval území naší vlasti? Pane presidente, je ještě
čas k obraně! Pohledte, jak na ulicích náš lid bouřlivě volá k Vám, nahoru na
Hrad, abyste bránil republiku. A také armáda je připravena republiku bránit.
Sovětský svaz nám bude pomáhat. Nalezněte v sobě sílu, nevydávejte republiku
všanc Hitlerovi a vy hlaste lidem žádanou obranu republiky! Soudruh
Gottwald tlumočil požadavek lidu, aby byla vytvořena vláda obrany republiky,
opírající se o lid.
Beneš přijal poselství
delegace, a to prý jako projev odhodlání lidu k obraně republiky, a řekl
delegaci, že přes noc připraví sestavení nové vlády. V tomto smyslu president
dr. Beneš promluvil večer také do rozhlasu, budě dojem, jako by manifestace
lidu před parlamentem v něm posílila vůli k obraně republiky.
22. září 1938 v noci
nastoupila pak Syrového vláda ve známém složeni. Byli v ní kromě tří t. zv.
politických osobností Zenkla, Mentla a Bukovského presidiální šéfové a vedoucí
sekční šéfové ministerstev, při čemž v jejich pozadí zůstali u řízení
ministerstev staří koaliční ministři. Řízení ministerstva vnitra se ujal již v
noci presidiální šéf ministerstva vnitra dr. Fischer, avšak fakticky
269
zůstával ve vedení
ministerstva vnitra dále agrární ministr dr. Josef Černý. A tu se stalo něco
pobuřujícího. Právě v den, kdy nastupovala Syrového vláda, dostavili se do
budovy ústředí naší strany v Karlině policejní úředníci s četou policistů a
oznámili, že mají rozkaz budovu ústředí strany obsadit a činnost sekretariátu ÚV
KSČ zastavit. Tázali jsme se, kdo takový rozkaz vydal. Policejní úředníci
odmítli odpovědět. Zakročili jsme u předsedy vlády armádního generála Jana
Syrového, který řekl, že o takovém rozkazu nic neví, a dal příkaz, aby
policejní úředníci z budovy ústředí naší strany odešli. Přes všechny naše
dotazy se nám pak nepodařilo přesně zjistit, jaké temné vlivy byly v pozadí
tohoto provokačního zákroku proti naší straně. Bylo však pravděpodobné, že
agrární ministr vnitra dr. Josef Černý, i když řízení ministerstva vnitra měl v
rukách dr. Fischer, uvedl na pokyn reakce v chod persekuční akci proti naší
straně, která byla chystána, aby naší straně bylo znemožněno bouřit lid proti
kapitulaci. Z výtisků „Rudého práva v kritických dnech r. 1938 je patrno,
jak bezohledně tehdy postupovala i policejní censura, aby naší straně
znemožňovala i v tisku burcování lidu k obraně republiky. Naše listy vycházely
ve dnech před Mnichovem s celými vybílenými stranami a jen spoře ponechané
titulky dokazovaly, že KSČ přes náhubek policejní censury volala lid k obraně
vlasti proti Hitlerovi.
Zdálo se, že nastoupením
Syrového vlády se situace mění. I my jsme věřili, že Syrového vláda bude mít
vůli bránit republiku; a věřili jsme to tím více, že Syrového vláda ihned
vyhlásila mobilisaci. Všichni se pamatujeme, za jakého nadšení mobilisace
probíhala a s jakým bojovným odhodláním nastupovali mobilisovaní záložníci k
svým vojenským částem. Také všechen čsl. lid byl hotov podstoupit sebevětší
oběti v zájmu obrany republiky. Události však měly jiný průběh. Po Godesbergu
24. září znovu pokračovaly kapitulantské snahy. Znovu jsme působili na Beneše.
Znovu jej navštívil soudruh Gottwald a připomínal mu jeho odpovědnost vůči čsl.
lidu. Vzpomínám si, jak živnostenský ministr Mlčoch nám vytýkal, že nemáme
ohledů k Benešovi. Prý již několik nocí nespal a nemůže prý přece vydržet
takový ustavičný tlak. Na to my jsme řekli: „Protože Beneš nespal a chce si
lehnout, proto má republika kapitulovat a bez obrany se vzdát Hitlerovi?
V zákulisí kapitalistických
šarfmachrů se vykonával všechen nátlak na kapitulaci. Soudruzi Dolanský,
Štětka, Vodička a já můžeme dosvědčit, že již 21. září 1938 po poledni se
dostavila do klubu komunistických poslanců dcera Jaroslava Preisse a říkala
nám, že „fotr zrazuje republiku. Líčila nám, že se u Preisse konala
porada, na které Preiss říkal, že kdyby byla dosazena vláda, která by bránila
republiku, zejí banky zastaví všechny výplaty peněz a že „vláda bude na
hrníčku. Preissova dcera nám dále řekla, že Preiss hrozil, že kdyby byla
povolána na pomoc Rudá armáda z východu, že budou otevřeny hranice republiky u
Podmokel a do republiky bude vpuštěna hitlerovská armáda.
270
Toto vše nám řekla Preissova
dcera, se kterou byl o jejím sdělení sepsán v klubu komunistických poslanců
protokol, který se musí někde nalézat O sdělení Preissovy dcery jsme vyprávěli
krátce nato nár. soc. poslanci Józovi Davidovi, kterého jsme 21. září odpoledne
jako vedoucího činitele legionářské obce přišli v deputaci Dolanský, Kopecký,
Vodička žádat, aby k obraně republiky nastoupili legionáři, kteří za pohřbu T.
G. Masaryka v r. 1937 ve velikém počtu pochodovali Prahou a u Masarykovy rakve
přísahali, že „zůstanou věrni. Dokazovali jsme, že republice hrozí záhuba
a že přísaha u Masarykovy rakve víže i legionáře, aby šli ohroženou republiku
bránit. Nár. soc. poslanec Józa David pak o této akci jednal s posl. Vodičkou.
Je známo, jak probíhaly
události osudného 30. září 1938. Mnichovský diktát byl přivezen do Prahy časně
ráno, když již zahraniční rozhlas předtím zprávu o usneseních v Mnichově
přinesl. Učinili jsme pokus již při nástupu ranní směny vyburcovat dělnictvo
pražských závodů, aby vyšlo do ulic a svým odporem znemožnilo přijetí
mnichovského diktátu. Naše letáky však byly pokládány za provokační letáky,
poněvadž nikdo nechtěl věřit, že by zpráva o mnichovském diktátu byla pravdivá.
Sešli jsme se pak ráno v redakci „Lidových novin znovu s Ladislavem
Rašínem, Richterem a druhými, s nimiž jsme jednali 21. září. Rašín napsal
dopis, jenž byl odeslán generálu Syrovému a v němž byl Syrový vyzýván, aby jeho
vláda odmítla mnichovský diktát, aby nevydávala pohraniční pevnosti Hitlerovi a
aby republiku bránila. Byl napsán dopis také Benešovi, v němž bylo řečeno, že
nikdo nemá práva vydávat území republiky a kdo tak činí, že zrazuje ústavu a
dopouští se vlastizrady. Bylo nám známo, že vláda Syrového zasedala 30. září
1938 od 10 hodin a rozhoduje o přijetí mnichovského diktátu.
Na náš návrh učinil dr.
Ladislav Rašín ještě jeden krok. Volal členy Syrového vlády, a to dr. Petra
Zenkla, starostu Československé obce sokolské dr. Stanislava Bukovského a
universitního prof. dr. Stanislava Mentla, aby podali demisi a snažili se
ochromit Syrového vládu a donutit ji k odstoupení. K uskutečnění demise však
nedošlo, ačkoli jmenovaní členové Syrového vlády to slíbili a zavázali se k
tomu v rozmluvě s dr. Ladislavem Rašínem.
Vláda armádního generála Jana
Syrového měla toto složení (22. září—4. října): předseda vlády armádní generál
Jan Syrový, ministr zahraničních věcí dr. Kamil Krofta, ministr vnitra Jan
Černý, ministr financí dr. Josef Kalfus, ministr školství a národní osvěty
Engelbert Šubrt, ministr národní obrany armádní generál Jan Syrový, ministr
spravedlnosti dr. Vladimír Fajnor, ministr průmyslu, obchodu, živností dr. Jan
Janáček, ministr železnic dr. Jindřich Kamenický, ministr pošt dr. Karel
Dunovský, ministr veřejných prací divisní generál inž. František Nosál, ministr
zemědělství dr. inž. Eduard Reich, ministr sociální péče dr. Bedřich Horák,
ministr veřejného zdravotnictví dr. Stanislav Mentl, ministr sjednocení zákonů
dr. Josef Fritz, ministři bez porte
271
feuille: inž. Hugo Vavrečka,
dr. Stanislav Bukovský, dr. Petr Zenkl, dr. Imrich Karvaš (od 24. září 1938) a Matúš
Černák (od 24. září 1938).
Spojili jsme se také s
některými generály a činiteli generálního štábu, aby vystoupili v rozhodné
chvíli pro obranu republiky. Ti odpověděli, že postup vojenských orgánů závisí
na rozhodnutí politiků. Volali jsme také Dundra a pak Hampla, který nám
odpověděl, že mu vojenští odborníci řekli, že republiku nelze bránit, poněvadž
prý řetěz pohraničních opevnění „má díry. Zatím se dr. Beneš dozvěděl, že
někteří koaliční poslanci jednají s námi. A tak jim poslal po zvláštním poslu
vzkaz, že hitlerovská vojska mají prý úmysl dojít jen k pohraničním opevněním,
že prý dále nepůjdou a že prý nebezpečí není tak hrozné, jak to komunisté líčí.
V tu dobu, asi v poledne 30.
září 1938, bylo již v Syrového vládě rozhodnuto o přijetí mnichovského diktátu.
Když se to koaliční poslanci, s námi jednající v redakci „Lidových novin,
dozvěděli, přestali s námi jednat a řekli, „že jdou na oběd. A tak se
stalo, že jsme v redakci „Lidových novin zůstali my, komunisté, Gottwald,
Šverma, Dolanský, Kopecký — sami. A slyšeli jsme, jak při odchodu koaličních
poslanců plakal nár. soc. poslanec Tykal a žalostně naříkal, že je to něco
hrozného vydat republiku Hitlerovi, že je to horší než Bílá hora.
My jsme šli pak do parlamentu
a učinili jsme ještě pokus o zásah na schůzi koaliční padesátky, která se
konala o třetí hodině. Působili jsme na koaliční poslance, s nimiž jsme
jednali, aby exodem učinili schůzi koaliční padesátky neschopnou usnášení a tak
znemožnili schválení rozhodnutí Syrového vlády o přijetí mnichovského diktátu.
Nepodařilo se to však. V odpoledních hodinách 30. září 1938 odešel soudruh
Gottwald na Hrad a žádal slyšení u presidenta republiky. Šéf politické
kanceláře presidenta republiky dr. Schiessel však presidenta dr. Beneše před
soudruhem Gottwaldem zapíral, než byl nucen ho přijmojut spolu s druhými představiteli
politických stran. Podobně se president republiky v těchto osudových hodinách
vyhýbal rozmluvě s vyslancem SSSR soudruhem Alexandrovským. Soudruh Gottwald se
vrátil z Hradu rozhořčen do budovy parlamentu.
A když jsme k večeru
odcházeli z parlamentu do budovy ústředí v Karlině a šli jsme přes Staroměstské
náměstí, tak i nás, komunistické poslance, řezala pendreky policie, která byla
povolána do ulic, aby násilím zlomila pokusy o odpor proti kapitulaci. A zatím
již v rozhlasu Vavrečka a pak Dérer pronášeli plačtivé projevy.
Ano! My jsme byli svědky
toho, jak zbaběle nechala československá buržoasie umírat první republiku, jak
zbaběle resignovala na čsl. státní samostatnost, jak zbaběle prováděla
nejstrašlivější vlastizradu našich dějin a jak zbaběle a cynicky vydávala
československý lid na pospas hitlerovským katům a trýznitelům. Ano, ona
československá buržoasie, která po 20 let pěstovala
272
nacionalistický šovinismus s
protiněmeckým zaměřením; ano, ona českoslo venská buržoasie, která nás, komunisty,
po 20 let nazývala „velezrádci a posílala nás ve jménu „zákona na ochranu
republiky do žalářů V osudo vých dnech Mnichova se ukázalo, že právě ti
komunističtí „velezrádci bylí hotovi bránit republiku a prokázat svoji
oddanou lásku k vlasti.
Kapitulace čsl. buržoasie ve
dnech Mnichova r. 1938 byla dílem vskutku strašné zbabělosti. Vždyť dnes je
nezvratně prokázáno, že hitlerovská armáda v září r. 1938 nebyla schopna
válečného tažení proti Československu, nebyla schopna zlomit sílu
půldruhamilionové československé armády, dobřevyzbrojené a prodchnuté bojovým
odhodláním, a že hitlerovská armáda nebyla schopna prolomit řetěz dokonale
vybudovaných pohraničních opevnění, která ještě dodnes zůstávají svědectvím
velikých nákladů věnovaných na obranu republiky. Je historickou skutečností, že
v září roku 1938 měl Hitler v případě srážky s Československem k disposici jen
47 divisí, a teprve do jednoho roku mohl tento počet zvýšit na 80 divisí,
protože neměl 15 ročníků k válečnému boji vycvičených. V té době mělo
Československo 45 divisí k boji připravených. A je nezvratnou pravdou, že na
sovětskopolských hranicích bylo připraveno 130 tankových, mechanisovaných
střeleckých a leteckých sovětských divisí, mobilisovaných, aby nám pomohly
republiku proti Hitlerovi bránit. Před Mezinárodním soudem v Norimberku po
válce němečtí generálové přiznávali slabost německé armády v poměru vojenských
sil hitlerovského Německa a Československa v září roku A když Beneš poukazoval na
západní mocnosti a říkal, že nemůže jednat proti jejich vůli, dokazovali jsme
mu, že je hrozné obětovat republiku pro poslušnost vůči západním mocnostem a
chápat pouta spojenectví Československa se západními mocnostmi tak, že z těchto
pout spojenectví se stane smyčka, ve které se má Československo dobrovolně
oběsit, dobrovolně spáchat
273
sebevraždu. Stále jsme Beneše
ujišťovali, že Sovětský svaz je hotov Československu pomoci sám, nehledě na
podmínku čsl.sovětské spojenecké smlouvy o vázání pomoci Sovětského svazu na
pomoc západních mocností, a že jest jen třeba, aby čsl. vláda tuto nabídku
pomoci Sovětského svazu neodmítala a přijala ji. A když Beneš se vymlouval a
dokazoval, že Sovětská armáda bude mít při pochodu na pomoc Československu
překážku v Polsku, říkali jsme Benešovi zda vskutku věří, že by pro Sovětskou
armádu, armádu obrovské síly, mohl |) být obtíží pochod přes Polsko nebo
Rumunsko.
Říkali jsme Benešovi, ať se nevymlouvá
na obtíže při pomoci Sovětského svazu a že Sovětská armáda najde cestu, aby
Československo, ohrožené hitlerovskou agresí, účinně ochránila. Avšak Beneš
nedal na žádné naše přemlouvání a jakoby fascinován tajnými radami a tajnými
příkazy západních mocností přímo spěchal horempádem ke kapitulaci. A tak se
stalo, že Beneš, který po 20 let dělal tolik hřmotu se Společností národů,
odmítal také učinit věc obrany Československa proti hitlerovské agresi věcí
jednání ve Společnosti národů. Když jsme po Berchtesgadenu 21. září Na to my jsme říkali: „Proč
nechcete průtahy, proč nechcete, aby se o osudu Československa jednalo se
sebevětšími průtahy? Nač pospícháte? Pospícháte na pohřeb samostatnosti a
existence Československé republiky? Pravda je, že Beneš pospíchal na
kapitulaci; pospíchal na Mnichov, pospíchal na vydání Československa Hitlerovi
bez obrany a bez boje; pospíchal na vtažení hitlerovských vojsk do republiky;
pospíchal, poněvadž se bál, aby hnutí na obranu republiky, hnutí mas čsl. lidu,
nedosáhlo svého cíle, aby si nevynutilo odpor proti Hitlerově agresi a aby
Sovětská armáda nepřišla přece jen na pomoc.
Zmínil jsem se již o tom, jak
dr. Jaroslav Preiss ve dnech Mnichova prohlásil na poradě čsl. kapitalistických
šarfmachrů, že oni nepřipustí, aby Sovětská armáda byla povolána na pomoc, a že
kdyby se tak stalo, že otevřou hranice u Podmokel a vpustí do republiky armádu
hitlerovskou. Strach před pomocí Sovětského svazu ovládal veškerou čsl.
velkoburžoasii a vyvolával u ni kapitulantskou hysterii. Těmito motivy čsl.
velkoburžoasie byl veden při kapitulaci ve dnech Mnichova r. 1938 dr. Eduard
Beneš. A řekl jsem, že ke kapitulaci nezadržitelně pospíchal, byv fascinován
tajnými radami a tajnými příkazy západních mocností, které věřily, že Hitler
splní slib jim dávaný, že rozpoutá válku proti Sovětskému svazu a že obětování
Československa má Hitlerovi umožnit přípravu války proti SSSR. Je třeba stále
uvádět na mysl, že Mnichov r. 274
Jeden činitel z okolí dra
Beneše nám později vyprávěl, že francouzský a anglický vyslanec působili na
Beneše ve dnech Mnichova nejvíce tím strašákem, že by pochod Sovětské armády na
pomoc Československu zrevolucionoval československý lid, že by vedl k rozvratu
nekonsolidovaného hitlerovského Německa a že by vedl k nezadržitelnému rozmachu
revoluční vlny v celé Evropě. A to byla perspektiva, které se stále nejvíce
bála čsl. buržoasie a západní imperialistická buržoasie, která po léta sama
sebe děsila strašákem bolševismu, strašákem komunismu.
Ano, hluboká dějinná pravda
je v tom, že donucení Československa k tomu, aby nebojovalo a Hitlerovi se
vzdalo, bylo vedeno motivem nedat Sovětskému svazu v tehdejší situaci možnost
jít na pomoc Československu a předejít agresi hitlerovského Německa. Když Beneš
v r. 1938 obětoval Československo Hitlerovi, ztotožňoval se s argumenty
představitelů západních mocností, ztotožňoval se s nimi ve strachu před
bolševismem. Beneš se ztotožňoval se západními imperialisty, kteří říkali, že
hitlerovské Německo se připravuje k válečnému tažení proti Sovětskému svazu a
že potřebuje Československo, aby mohlo Sovětský svaz napadnout. Když Beneš v r.
1938 kapituloval, ztotožňoval se s přesvědčením západních imperialistů, že
hitlerovské Německo rozpoutá válku proti Sovětskému svazu a že Hitler vystoupí
jako spasitel před bolševismem.
A tu bych chtěl vzpomenout
jednoho momentu, charakteristického pro kapitulantskou atmosféru a zoufalé
nálady po Mnichovu, po 30. září 1938. Tehdy se stalo, že k soudruhu Bohumíru
Šmeralovi přicházeli v parlamentě a v Stálém výboru, který v říjnu 1938
zasedal, mnozí lidé a říkali mu, jak prý se po dvaceti letech na tragických
zkušenostech Mnichova potvrdilo, že měl pravdu, když za první světové války
hlásal, že je nutno uchovat RakouskoUhersko, poněvadž představovalo hráz, která
národní existenci Čechů chránila před zaplavením a utonutím v moři
velkoněmeckého výboje. Lidé, takto mluvící, byli schopni zavrhnout dílo 28.
října 1918, dílo národní a demokratické revoluce československého lidu. Avšak
soudruh Bohumír Šmeral příkře odmítal všechna uznání a pochvaly takovýchto lidí
a dokazoval, že neměl pravdu při hlásání své válečné koncepce v české národní
otázce. Soudruh Bohumír Šmeral dokazoval, že 28. říjen 1918 byl dějinně
správným aktem jako dílo národní a demokratické revoluce čsl. lidu. Soudruh
Bohumír Šmeral dokazoval, že samostatný československý stát, vytvořený 28.
října 1918, byl
275
zcela životaschopný. A že za
změněných poměrů ve střední Evropě měla Československá republika zajištěnu
svoji existenci i oproti snahám velkoněmeckého imperialismu a oproti snahám
ostatních imperialistických mocností. Avšak při podmínce pevné vůle čsl. vlády
k obraně republiky a při podmínce spojenectví československá se Sovětským
svazem. Soudruh Šmeral dokazoval, že západní imperialisté neměli nikdy rádi
Československo, poněvadž vzniklo jako dílo vlivu vítězné Velké říjnové
socialistické revoluce a celým duchem československého lidu a celým duchem
našich národních dějin mělo předurčeno být státem pokrokovým, demokratickým,
levým, husitským, sršatým, revolučním. Soudruh Šmeral dokazoval, že celá
světová reakce nenáviděla vždy Československo, jež vzniklo za cenu rozbití monarchické
rakouskouherské říše, za cenu podvrácení moci velkoněmecké, madarské, papežsky
katolické a klerikální reakce. Soudruh Šmeral dokazoval, že celá světová reakce
nenáviděla vždy Československo, jež všemi sklony a city svých národů a svého
lidu tíhlo k Sovětskému svazu, k státu velikého ruského národa, k státu druhých
slovanských národů, k státu svobody národů, k státu převratného pokroku, k
státu, jenž se vyvinul v nejmohutnější a v nejpokrokovější mocnost světa, v
naději všeho lidstva.
Soudruh Šmeral dokazoval, že
proto Hitler za potlesku celé světové reakce mohl tak surově spílat
Československu a zběsile mu hrozit vyhlazením jako „bolševickému státu,
jako „mateřské lodi sovětů a pod. A soudruh Šmeral dokazoval, že tragické
zkušenosti Mnichova r. 1938 jen dokázaly, že existence samostatného
československého státu a osudy národů Československa jsou dějinně spjaty se
Sovětským svazem. A že jako vznik Československé republiky 28. října 1918 byl
spjat s Velkou říjnovou socialistickou revolucí, že tak i obnovení
Československé republiky, zničené Hitlerem, je spjato s dílem Velké říjnové
socialistické revoluce, se Sovětským svazem, že jen za pomoci Sovětského svazu
se mohou národy Československa osvobodit ze jha německého fašismu, že jen s
pomocí Sovětského svazu bude vzkříšena československá republika a že jen s
oporou Sovětského svazu budou moci národy Československa budovat si svůj
samostatný československý stát, jehož svoboda by byla navždy zabezpečena a v
němž si československý lid bude moci uskutečnit všechny své ušlechtilé tužby.
Soudruh Šmeral řekl, že jde
po 30. září 1938 za heslem, které vytyčil straně Ústřední výbor KSČ v čele se
soudruhem Klementem Gottwaldem na svém historickém zasedání v říjnu r. Ano! „Za nový 28.
říjen! Za nový 28. říjen v našem smyslu, můžeme říci ve smyslu pozdějšího
vítězného května r. 1945. V tomto duchu vedla KSČ veškerou činnost svých
bojovníků v letech druhé světové války doma i za hranicemi.
276
Avšak vraťme se ještě k
líčení kapitulantské atmosféry po Mnichovu v r. 1938. Vzpomeňme, jak u čsl.
vedoucích činitelů, činitelů státních, činitelů oficielních politických stran,
vládních socialistických stran, nastalo po 30. září 1938 úplné duševní
zhroucení v kapitulantském smyslu. My, staří komunističtí poslanci, si
vzpomínáme, jak v parlamentě stále brečeli mnozí koaliční poslanci, když bylo
hlášeno, že hitlerovská armáda obsazuje postupně v Mnichově stanovená územní
pásma, jichž bylo pět, a že obsazuje a k německé říši připojuje i čistě české
oblasti a místa, jsouc vedena úmyslem strategicky si připravit situaci pro
pozdější okupaci českých zemí 15. března r. 1939.
V kapitulantské panice se
plně nalézal president republiky dr. Eduard Beneš. Rozhodl se již 5. října 1938
odstoupit z místa presidenta republiky. A opět jsme se pokusili na něho
působit, aby na místo presidenta republiky neresignoval, že je to opět zbabělý
kapitulantský čin, kterým dělá radost Hitlerovi a kterým jen stupňuje hanbu
mnichovské kapitulace. Říkali jsme Benešovi, že má vyčkat dalších věcí a že má
mít aspoň takovou odvahu, jakou projevil Schuschnigg v Rakousku, který v březnu
1938 při nacistickém obsazování Rakouska vydržel až do chvíle, kdy jej
nacističtí násilníci odtrhli od mikrofonu, do kterého jako poslední slova řekl,
že odevzdává Rakousko do rukou božích.
Beneš odstoupil 5. října 1938
z místa presidenta republiky s velkým chvatem, nedávaje nic na naše argumenty,
že svojí resignací umožňuje volbu presidenta republiky, přijatelného a
poslušného Hitlerovi, a že tak umožňuje, aby se mohlo mluvit o právní
kontinuitě mezi prvou republikou a druhou beranovskou republikou a také tím, co
bude následovat. Beneš odstoupil, když ještě udělal různá politická opatření.
Když jsem se ve dnech po
resignaci Benešově v říjnu 1938 náhodou setkal v tramvaji s nár. soc. poslancem
prof. J. B. Kozákem, který pak za války žil v Americe a po r. 1945 se vrátil do
republiky a přednášel na Karlově universitě, řekl mně prof. J. B. Kozák, že prý
poslední moudrý čin, jejž vykonal president dr. Beneš, bylo to, že za svého
nástupce doporučil Emila Háchu. Ano, Emil Hácha, president v době druhé
republiky a pak v době protektorátu, to byl typ vybraný Eduardem Benešem. Emil
Hácha byl známým právníkem, známým již z doby RakouskoUherska, kdy působil ve
Vídni a stal se rakušáckým hodnostářem, osvojivším si ducha německého vzdělání.
V prvé republice byl Emil Hácha presidentem nejvyššího správního soudu a
předsedou volebního soudu, který zneuznával mandáty členů Národního
shromáždění. V říjnu r. 1938 byl již Emil Hácha, také již pro své stáří, na
odchodu do pense a chtěl svůj život klidně dožívat v Trhových Svinech, odkud
pocházel. Avšak při rozhodnutí resignovat si dr. Beneš vzpomněl na Emila Háchu
a usoudil, že on, bývalý rakušácký hofrát německého vzdělání, by se hodil k
tomu, aby byl jako president druhé republiky servírován Hitlerovi. A tak Emil
Hácha byl 30. listopadu r. 1938 zvolen Národním
277
shromážděním za presidenta,
všemi hlasy měšťáckých a vládně socialistických stran, proti hlasům komunistů.
A pak Emil Hácha sloužil hitlerovským okupantům i jako president v protektorátu
až do května 1945, kdy jsme po něm 10. května 1945 našli na Hradě ještě teplé
místo při zahájení činnosti naší první vlády v Praze.
Skutečností bylo, že dr.
Eduard Beneš po své resignaci na funkci presidenta republiky ze sebe dělal již
soukromou osobu a že presidentování přenechal Emilu Háchovi, s nímž udržoval ze
zahraničí styky i v r. Beneš odjížděl z
Československa do zahraničí 22. října 1938.XkdyJJsme my, komunističtí
poslanci, Šverma, Široký, Kopecký, odjížděli 30. listopadu 1938 spolu se
soudružkou Gottwaldovou a její dcerou letadlem přes Paříž, Rotterdam,
Amsterodam do Sovětského svazu, setkali jsme se v Rotterdamu s letadlem, jehož
pilot nám řekl, že před měsícem odvážel přes Rotterdam Beneše do Londýna.
Po Mnichovu a kapitulantské
zradě čsl. buržoasie, která umožnila Hitlerovi podmaňovat si násilně naši zem,
po těchto smutných událostech bylo již jasno, že o dějinných osudech národů
Československa a o otázce obnovení čsl. republiky bude rozhodováno na širším
dějišti, než je jen dějiště osvobozovacího boje utlačeného lidu naší vlasti.
Bylo jasno, že o dějinných osudech národů Československa a o otázce obnovení
Československé republiky bude rozhodováno na dějišti velkého osvobozovacího
zápasu národů Evropy a národů světa, neboť hitlerovské Německo svojí násilnou
agresí a svými touhami po světovládě šlo ohrožovat všechny národy Evropy a celé
pokrokové lidstvo.
A tehdy, v říjnu a po říjnu
r. 1938, začali odjíždět z Československa do zahraničí čsl. političtí činitelé.
Odjížděli dvojím směrem, na západ a na východ. Odjížděli tím směrem, kterým
byli orientováni v celé své politické činnosti a ve svých politických
perspektivách. Dr. Eduard Beneš a jeho přátele odjížděli na západ, do Francie a
pak do Anglie.
278
My, členové politického
vedení KSČ, jsme v čele se soudruhem Klementem Gottwaldem odjížděli na východ, do
Sovětského svazu, do Moskvy A odjížděli jsme do Sovětského svazu s pevným
přesvědčením, že svoboda pro národy Československa, podmaněné hitlerovským
Německem, přijde od východu a že ji přinese vítězná Sovětská armáda. A že
Sovětský svaz který nám ve dnech Mnichova zůstal věren a byl jediný z velmocí
hotov nám pomoci proti hitlerovské agresi, že Sovětský svaz svojí mohutnou
vítěznou silou historicky rozhodne o obnovení samostatné Československé republiky,
zničené Hitlerovým násilím, podlou zradou západních mocností a zbabělou
kapitulantskou zradou československé buržoasie. Ku konci r. 1938 odjížděli
soudruzi Šverma, Široký, Kopecký do Moskvy, kde již byl soudruh Gottwald a
soudruzi Šmeral a Appelt. Krátce po nás přijel do Moskvy soudruh Krosnář. V tu
dobu byl již v Paříži, tedy mimo zem, soudruh Bruno Kohler.
V letadle, ve kterém dr.
Beneš 22. října 1938 letěl z Prahy do Londýna, neletěl ani jako bývalý
president republiky a ani jako emigrující president republiky, nýbrž jako zcela
soukromá osoba. A jako soukromá osoba byl také v Londýně přijímán. Souviselo to
s tím, s jakými představami o budoucím vývoji věcí Beneš a jeho přátelé na
západ odjížděli.
A dr. Beneš odjížděl na západ
s přesvědčením, že v r. 1939 se budou věci vyvíjet vskutku tak, jak mu to před
Mnichovem namlouvali diplomatičtí zástupci západních mocností. Dr. Beneš byl
přesvědčen, že Hitler po obsazení československá nastoupí k tažení proti Sovětskému
svazu. Přitom se tehdy myslilo, že Hitlerovi bude ochotno pomáhat i Beckovo
fašistické Polsko, které také po celá léta dělalo přípravy jen k válce proti
Sovětskému svazu, aniž by učinilo nejmenší zabezpečovací opatření pro případ
útoku hitlerovského Německa na svobodu Polska. A Beckovo fašistické Polsko mělo
tím více chutí do války proti Sovětskému svazu a mělo tím více chutí zachvacovat
jeho území, že, jak jsem to již řekl, při Mnichovu r. 1938, při prvém drásání
těla ČSR Hitlerem a Horthym, se přiživilo také ono a uchvátilo z teritoria
Československa celé Těšínsko a část Slezska.
Západní mocnosti, Francie, Anglie
a v pozadí Spojené státy americké, se po Mnichovu r. 1938 domnívaly, že až
Hitler po okupaci Československa nastoupí k válce proti Sovětskému svazu, budou
moci, aniž by válčily a věnovaly potřebné náklady na vojenskou obranu svých zemí,
že budou moci
279
Hitlerově válce proti
Sovětskému svazu jen přihlížet, vydělávat na ní a ve spojení s touto válkou
politicky a mocensky spekulovat.
Dr. Beneš věřil v uskutečnění
těchto výpočtů západních imperialistů při odjezdu na západ, tak jako v jejich
uskutečnění věřil ve chvíli své kapitulace 30. září 1938. Vždyť, kdyby nebyl přesvědčen
o uskutečnění těchto výpočtů, musil by si počínat jinak 30. září Avšak dr. Beneš a jeho
přátelé nic takového neučinili, poněvadž právě věřili v uskutečnění uvedených
výpočtů západních imperialistů. Proto dr. Beneš tak pospíchal s kapitulací 30.
září 1938. Proto již 5. října 1938 resignoval jako president republiky. Proto
již 22. října 1938 odjížděl z republiky do Londýna. A proto po příjezdu do
zahraničí dr. Beneš rozhlašoval, že přichází na Západ jako zcela soukromá
osoba. Proto dr. Beneš posílal pozdravy Emilu Háchovi jako řádně zvolenému
svému nástupci na stolci presidenta republiky. Proto si dr. Beneš jako soukromá
osoba hledal soukromé zaměstnání, až si zamluvil místo universitního profesora
v Americe. A nebylo pochyb o tom, že Beneš počítal s takovýmto svým postavením
v zahraničí na dlouhou dobu. Ano! Dr. Eduard Beneš prohlašoval po své resignaci
5. října 1938, že chce být zcela soukromou osobou, aby prý jakýmkoliv
připomínáním své dřívější funkce presidenta republiky věcí nekomplikoval. Beneš
nechtěl kopmlikacemi narušovat přípravy k realisaci těch plánů, jež byly
západními imperialisty sjednány s Hitlerem v Mnichově a jež při obětování
Československa byly založeny na očekávaní Hitlerovy války proti Sovětskému
svazu.
Jenže tyto výpočty se neuskutečnily,
jak očekávali západní imperialisté a jak očekával kapitulant Beneš. Hitler se v
r. 1939 vrhl s nezměrnou surovostí na Polsko. To přimělo Francii a Anglii, aby
vypověděly válku hitlerovskému Německu. Vytvořila se však neobyčejně groteskní
situace. Ačkoli od počátku září r. 1939 byly Francie a Anglie ve válce s
hitlerovským Německem, nevedly fakticky válku na západní frontě a jen ji
markýrovaly. A poněvadž ani Hitler z počátku nerozvíjel válečné akce na západě,
nevzdávaly se západní mocnosti své naděje, že se válka hitlerovského Německa
přece jen nějak stočí proti Sovětskému svazu, aniž by západní země byly válkou
zasaženy a musily
280
doopravdy válčit. A
grotesknost situace spočívala i v tom, že ačkoli bvlv Francie a Anglie od 1.
září 1939 ve válce s hitlerovským Německem stále uznávaly platnost svého
podpisu na mnichovském dokumentu z 30. září 1938.
A podle toho se také chovali
k dr. Benešovi ve Francii a v Anglii. Poněvadž dr. Beneš resignoval 5. října
1938 na funkci presidenta republiky a poněvadž fakticky uznával Háchu za svého
legitimního nástupce, i když od 15. března 1939 již existoval protektorát a
Hácha byl již protektorátním presidentem bylo postavení dr. Beneše takové, že
na něho byloi vr. 1939 pohlíženo nikoli jako na emigrovavšího presidenta
republiky, nýbrž jako na zcela soukromou osobu.
Soudruh Šverma nám v roce
1939 sdělil z Paříže, že v roce 1939 nechtěl nikdo z francouzské vlády mluvit s
dr. Benešem, který z Londýna přijel na návštěvu do Paříže. Zdráhal se s ním
mluvit zvláště Eduard Daladier, který podepsal mnichovský diktát a který
pohlížel na dr. Beneše jako na muže, který přijal mnichovský diktát a
resignoval na své funkce v Československé republice. A stalo se, že jediným
neresignovavším československým státním činitelem v zahraničí i po okupaci
českých zemí hitlerovskými vojsky v březnu 1939 byl dr. Štefan Osuský,
československý vyslanec v Paříži, který toho všemožně využíval. Pokud
francouzská vláda o československých záležitostech jednala, jednala tehdy o
nich s Osuským. Ve Francii nikdo také nechtěl uznávat za oficielní
československý orgán ani Národní výbor, jejž v Paříži dávali dohromady Benešovi
lidé. Tento Národní výbor byl uznáván teprve po zahájení války
francouzskoněmecké. Avšak při tehdejších nadějích francouzské vlády, že
francouzskoněmecká válka bude umrtvena a že hitlerovské Německo začne válku
proti Sovětskému svazu, nebyla československému Národnímu výboru přiznávána
žádná vnější oficialita.
Ačkoli dr. Eduard Beneš,
resignovavší president ČSR, měl při existenci československého Národního výboru
na Západě oficiálně postavení velmi pochybné, nevadilo mu to, aby se ve jménu
Československa okázale nezúčastnil kampaně, která byla na Západě rozpoutána v
souvislosti s finskosovětskou válkou, jež probíhala v zimě 1939 do března 1940.
Tehdy se reakčně imperialistické kruhy na Západě pokusily inscenovat akce na
pomoc Finsku v jeho válce proti Sovětskému svazu. Ze západních zemí, z Francie,
z Anglie, z USA, byly do Finska posílány různé transporty válečného materiálu.
A byly docela formovány oddíly dobrovolců ze západních zemí, jež měly jet do
Finska pomáhat Mannerheimovi proti Sovětské armádě.
A čsl. londýňané z okolí dr.
Beneše se tehdy neštítili podporovat tuto štvavou kampaň proti Sovětskému
svazu. A neštítili se docela nabízet kontingenty z čsl. vojenských jednotek
vytvářených na Západě, aby šly do Finska bojovat proti Sovětskému svazu.
Protisovětská hysterie se tehdy zdvihla i mezi benešovskými pomahači v Americe.
Byly rozbity svazky, které se vytvářely v Americe za účelem podpory čsl. boje
za svobodu, a přímo vyhrůžkám
281
a teroru byli v USA vystaveni
ti čsl. lidé, kteří v Americe odmítali podporovat provokační štvavou kampaň
benešovců proti Sovětskému svazu ve spojení s finskosovětskou válkou r. 1940.
Chci poznamenat, že v době
protisovětských štvanic za finskosovětské války v r. 1940 se v Paříži i
Clementis dostával do stále bližšího spojení s francouzskými vládními
antisovětskými živly. Mohu při této příležitosti o Clementisovi říci, že když v
květnu r. 1939 přišel do Moskvy jako emigrant, vypravili jsme ho ihned do
Ameriky s úkolem, aby pracoval mezi tamními slovenskými vystěhovalá v
Pittsburghu, v Clevelandu a pod., to znamená mezi dělníky. Výslovně mu bylo
přikázáno, že nesmí zůstávat v Paříži a že odtud musí na lodní lístek, který
měl již zakoupen, jet do Ameriky. Clementis však neposlechl. Peníze, které měl
na cestu do Ameriky, utrácel a zůstal natrvalo v Paříži vyhledávaje temné styky
s všelijakými trockistickými živly literáty, kterých tehdy jako emigrantů bylo v
Paříži mnoho. Clementis již v r. 1939 učinil, jak známo, nenávistně štvavý
projev proti Sovětskému svazu, chápaje se sovětskoněmeckého paktu.
Rozhodnutím vedení strany v
Moskvě byl tehdy v r. 1939 Clementis ihned vyloučen z KSČ. Pak jsme se
dozvěděli, že Clementis se v Paříži spojoval stále úžeji s antisovětskými a
antikomunistickými živly z francouzských vládních míst, až se jim nakonec
zavázal ke službám, které byly později, po válce, odhaleny. Pokud by někdo mohl
namítnout, jak se Clementis po těchto svých činech a po vyloučení z KSČ mohl
stát státním tajemníkem v košické vládě r. 1945, lze na to odpověděti podle
pravdy, že Clementis nešel do košické vlády jako zástupce KSČ, nýbrž že si jeho
vstup do vlády spolu s Benešem vynucovala Slovenská národní rada, Husák,
Novomeský spolu s Ursínym, Stykem atd., na doklad toho, jak již tehdy Husák,
Novomeský šli proti KSČ svorně se slovenskými měšťáky.
Opakuji znovu: dr. Beneš byl
více méně neoficielní osobou i v roce 1940, kdy se Hitler po Polsku vrhl na
Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgii i Francii a kdy se pustil do války i proti
Anglii. A když Hitler obrátil svoji válečnou mašinu proti Západu a když západní
země prožívaly nacistickou okupaci jako Československo a když se pak i západní
národy ocitly v těžkém boji za svobodu proti německému fašismu, tehdy se nejen
ukázalo, jakým zločinem byl Mnichov roku 1938, avšak tehdy se dodatečně ukázalo
ještě jasněji, co Beneš spáchal tím, že se 30. září 1938 zřekl boje na obranu
republiky a že i po Mnichovu dělal všechny ty hanebné kapitulantské kroky
včetně své resignace na presidentskou funkci 5. října 1938.
Teprve po porážce Francie
byla na Západě uznána československá prozatímní vláda. Avšak i přitom zůstávali
dr. Eduard Beneš a jeho přátelé v Londýně v pochybném postavení a zůstávali v
něm fakticky až do 18. července r. 1941. Toho dne se událo to, že Sovětský svaz
vyhlásil uznání ČSR v její předmnichovské existenci. Tím mezinárodně
právně uvedl opět v život Česko
282
slovenskou republiku se všemi
atributy její svrchovanosti. Tím Sovětský vyhlásil, že jsou neplatný všechny
akty od 30. září r. 1938, pohřbivší samostatnost, nezávislost a samu existenci
ČSR, i když tyto akty dělali: dr. Eduard Beneš jako president republiky,
Syrového vláda jako čsl. vláda, Emil Hácha jako president republiky, zvolený
Národním shromážděním Republiky československé, pak Beranova vláda atd.
Akt Sovětského svazu z 18.
července r. 1941 měl veliký státně politický a mezinárodně politický význam pro
národy Československa ve chvíli jejich boje proti hitlerovským okupantům. Tímto
svým aktem Sovětský svaz umožnil, že dr. Eduard Beneš se dnem 18. července 1941
stal opět presidentem Čsl. republiky, i když na funkci presidenta republiky 5.
října 1938 resignoval. Uznáním všech práv svrchovanosti ČSR 18. července 1941
se oživilo i ústavní právo presidenta republiky jmenovat vládu a ministry. A
tak dr. Eduard Beneš ze svých přátel v Londýně, kteří byli dříve více méně jen
soukromými osobami, jmenoval čsl. zahraniční vládu v Londýně a určoval pak její
postupné složení. A tak se mohlo vytvořit v Londýně celé t. zv. československé
státní zřízení v zahraničí.
Benešovci se pak namísto
vděčnosti k Sovětskému svazu snažili upřít Sovětskému svazu významnou
iniciativu projevenou aktem z 18. července r. 1941.
Děly se nedůstojné triky, o
nichž nám později vyprávěli naši londýnští soudruzi. Když se prý Jan Masaryk
dozvěděl několik hodin předem, že Sovětský svaz vyhlásí 18. července 1941
uznání ČSR v její předmnichovské existenci, běžel naléhat na britskou vládu,
aby podobným aktem předešla Sovětský svaz, byť jen o několik hodin. Byly to
ovšem nedůstojné a malicherné triky. Každému bylo přece jasno, že je rozdíl
mezi povahou aktů Sovětského svazu a aktů kapitalistických velmocí. Západní
imperialisté učinili také některá prohlášení, ale měli i nadále mnoho různých
vytáček a výhrad, aby nemusili jasně prohlásit neplatnost mnichovského diktátu.
Západní imperialisté si ponechávali stále své výhrady, aby si nevázali ruce pro
případná budoucí jednání o různých projektech.
Obraťme však pozornost k
vývoji věcí v znásilněné vlasti!
15. března roku 1939 dospěl
vývoj událostí k tomu dni, kdy Hitler násilně okupoval české země, při čemž i
utvořením t. zv. samostatného slovenského státu a pak dalším uchvacováním území
ČSR maďarskými a polskými fašisty bylo
283
dokonáno rozbití
Československé republiky, zničení její samostatnosti a uvržení československého
lidu pod krvavou nacistickou nadvládu. 15. března 1939 se dovršovaly strašlivé
údery, jež náš národ prožíval od Mnichova roku Pokroková mládež se tehdy
pokusila utvořit svoji organisaci „Národní hnutí pracující mládeže, v níž
se snažila uplatnit svůj vliv komunistická mládež, když „Svaz mladých byl
na podzim roku 1938 zakázán. Byl učiněn také pokus o utvoření organisace
pokrokového studentstva pod názvem „Národní studentský svaz práce. Legální
činnost těchto náhradních organisaci měla krátké trvání a byla paralysována
činností obou politických stran Beranova režimu „Národní jednoty a
„Národní strany práce. Obě tyto strany ve svém programu přijaly Mnichov,
přijaly Hitlerovo násilí na republice, hlásaly trpné podřizování se vůli
německé říše a staraly se o to, aby národ udržovaly ve stavu malomyslnosti,
resignace a pasivity.
15. březen roku 1939 znamenal
však hluboký přelom v tomto duševním stavu národa. Možno říci, že po 15. březnu
1939 si náš národ uvědomil v celé závažnosti tragedii, jež se od Mnichova roku
1938 udala, uvědomil si sveřepé násilí spáchané Hitlerem na naší vlasti. A tak
spolu s nenávistným hněvem proti německým okupantům křísil v sobě odhodlání
bránit se cizáckému násilí, nesmířit se s nacistickou nadvládou a bojovat
neohroženě za obnovení svobody a samostatnosti své vlasti, Československé
republiky. A možno říci, že v těchto citech se náš národ, po Mnichovu a za
druhé republiky rozdvojený a roztříštěný, opět plně sjednotil. Výjimku tvořili
jen představitelé kapitulantsky zrádné čsl. buržoasie, představitelé české
protektorátní vlády v čele s Emilem Háchou a představitelé t. zv. „Národního
souručenství, jež Emil Hácha založil 21. března 1939 utvořením „Výboru Národního
souručenství. A výjimku tvořila hitlerovskými okupanty protěžovaná a
celým národem pohrdaná fašistická organisace „Vlajka, která po 15. březnu
1939 používala názvu „Český národně socialistický tábor Vlajka a kterou
vedl nejsmutněji proslulý Jan
284
Rys-Rozsévač. Později jako aktivistická
pronacistická organisace mládeže vzniklo Moravcovo „Kuratorium mládeže“, vedené
pověstným zrádcem Teunerem.
Vznícené vlastenecké city
národa, jeho vůle k odboji proti německým okupantům a jeho odhodlaní bojovat za
obnovení svobody se na podzim roku 1939 upínaly ke dni 28. října, ke dni výročí
vzniku Československé republiky, ke dm jejího státního svátku. Bylo tomu tak
proto, že 28. říjen byl v roce 1939 po prvé vzpomínán v nesvobodě, po rozbití
ČSR Hitlerem a za německého panství v českých zemích, jež byly násilně včleněny
do německé říše v podobě „Protektorátu Bóhmen und Máhren. Náš národ
projevil tolik odvahy vzdor teroru hitlerovské okupace, že se chopil 28. října
roku 1939, aby jednotně pod vedením komunistů opověděl rozhodný boj německým
okupantům a aby opověděl rozhodný boj za obnovení svobody a samostatnosti Čsl.
republiky.
Je historickou pravdou, že
bojovné národní demonstrace 28. října 1939 organisovali z podzemí na podkladě
národní jednoty komunisté, illegální vedení KSČ a v Praze illegální vedení
pražského kraje KSČ, v jehož čele pracoval soudruh Antonín Novotný, který byl
později nacistickým gestapem dopaden a uvržen do koncentračního tábora v
Mauthausenu. Měšťáčtí benešovští vykladači „17. listopadu se snažili
popírat organisovanou přípravu bojovných národních demonstrací v den 28. října Z dokumentů o 17. listopadu
1939, jež byly po roce 1945 uveřejněny, se však do historie našeho národně
osvobozeneckého boje dostala v plné pravdivosti všechna fakta vztahující se k
bojovným národním demonstracím 28. října roku 285
jejich převážnou většinu
dělníci, pracující lidé, a po jejich boku šli inteligenti úředníci, a ve velkém
počtu i studenti, kteří se ve znamení svorného národního boje spojili v bojový
svazek s dělnickou mládeží, s dělníky, s pracujícími lidmi ze závodů. A totéž
se odehrávalo v Brně, v Moravské Ostravě a v druhých českých průmyslových
městech. Všude demonstrující masy provolávaly hesla „Ať žije Československá
republika!, „Ven s Němci!, a stále více hřmělo i heslo „Ať žije
sovětské Rusko! Demonstrující masy zpívaly nejen „Kde domov můj,
který byl povolen, ale přidávaly k tomu „Nad Tatrou sa blýská, čímž
naznačovaly, že zatracují t. zv. samostatný slovenský tisovský stát a že Slovensko
počítají dále k naší republice. Vedle státní čsl. hymny a národních písní se
zpívala naše komunistická dělnická hymna „Internacionála. A všude
demonstrace probíhaly pod hesly, jež naznačovala, že demonstrující český lid,
který vyzdvihoval jako cíl boje obnovení Československé republiky, nemyslil na
obnovení staré měšťácké Čsl. republiky, kterou kapitulantská buržoasie zradila
a obětovala Hitlerovi, nýbrž myslil na novou, lepší republiku. Hlavním heslem
demonstrací 28. října 1939 bylo heslo „Za nový 28. říjen!, za nový 28.
říjen v našem smyslu. Bylo to heslo, které vytyčil Ústřední výbor KSČ po
Mnichovu a které, jak již bylo uvedeno, vytyčil jako základní heslo pro celé
období boje za osvobození národů Československa ze jha německého fašismu, za obnovení
Československé republiky a za šťastný osud čsl. lidu v novém Československu.
Pamětníci 28. října 1939
vypravují, jaký bojovný ráz dal statečný český lid národním demonstracím toho
dne. Proti demonstrujícím masám pražského lidu zakročovala česká protektorátní
policie, pěší a jízdní, avšak stále brutálněji a stále ve větším počtu německá
bezpečnostní policie, oddíly SS a gestapa, při čemž Karel Hermann Frank posílal
německé provokatéry z řad německých organisací, z řad NSDAP, aby provokovali
české lidi a vyvolávali srážky. Za srážek s Němci byl německými násilníky k
večeru 28. října 1939 zastřelen dělník Václav Sedláček. Těžce zraněni byli
další čeští lidé a podle zjištěného povolání to byli většinou dělníci,
pracující lidé, na př. stavební dělník, soustružník dřeva, pomocný dělník
Škodových závodů v Praze, typograf, číšník, řezník, učednice krejčovství a pod.
Při srážce demonstrantů s oddílem SS byl střelen německým násilníkem též
studující medicíny Jan Opletal. Měl průstřel do břicha a po operaci na chirurgické
klinice prof. Arnolda Jiráska v důsledku břišní infekce 11. listopadu 1939
zemřel. Pohnuté události, započavší 28. října 1939, pokračovaly v den 15.
listopadu 1939, kdy se konal pohřeb Jana Opletala a kdy illegální vedení
studentského hnutí učinilo z pohřbu Jana Opletala velikou národní demonstraci,
za které se na pražských ulicích odehrávaly prudké srážky s českou a německou
policií, s oddíly SS a gestapa.
V dokumentech o „17.
listopadu se uvádí, že 16. listopadu 1939 si Adolf Hitler povolal do
Berlína říšského protektora barona Neuratha, ně
286
meckého státního sekretáře
Karla Hermanna Franka, jenž byl 7 listopadu povýšen na SS-Obergruppenfuhrera,
dále německého vojenského velitele v protektoráte generála Fridenciho a
německého vyslance v Praze Vólckerse při čemž se této porady v Berlíně účastnil
i Heinrich Himmler. A byl k ní přizván také dr. František Chvalkovský, který
byl, jak známo, po Mnichovu roku 1938 jako prononcovaný kapitulant a oblíbenec
Berlína ministrem zahraničních věcí Beranovy republiky a který se po 15. březnu
1939 stal velvyslancem protektorátní vlády v Berlíně. Na této poradě Hitler
šíleně běsnil nad protiněmeckými demonstracemi českého lidu 28. října a 15.
listopadu. Řval, že prý 15. březen 1939 byl jeho velkým omylem, že měl s Čechy
zatočit jako s Poláky, a hrozil, že je odhodlán všemi prostředky potlačit odboj
v českých zemích a že nebude váhat použít i kanónů, aby zdrtil odbojnou Prahu a
aby českému národu ukázal svoji nemilosrdnou tvrdost.
Dr. Chvalkovskému pak Hitler uložil,
aby české protektorátní vládě a presidentu Háchovi oznámil opatření, k jejichž
provedení v Praze dal již příkaz a jež se začala provádět v noci z 16.
listopadu na 17. listopad 1939. Již v nočních a ranních hodinách 17. listopadu
začaly gestapo a oddíly SS obsazovat v Praze studentské koleje, Hlávkovu kolej,
Masarykovu kolej, starou studentskou kolonii na Letné, novou studentskou kolej
v Dejvicích, pak známou Hradčanskou kolej, a k 6. hodině ranní obsadily
Švehlovu kolej. Studenti v těchto kolejích byli hromadně zatýkáni, surově biti,
a když se pokoušeli zatčeni uniknout, bylo na ně stříleno. Studenti, násilně
přepadení ve vysokoškolských kolejích, byli nacpáni do nákladních aut a
odvezeni do Ruzyně, kde byli umístěni v konírně tamních kasáren. 17. listopadu
1939 se stalo zároveň to, že byly oddíly gestapa a SS obsazeny všechny vysoké
školy v Praze a uzavřeny.
Současně bylo hlášeno, že
hlídkami německé tajné státní policie byly obsazeny české vysoké školy a
studentské koleje v Brně. Totéž se stalo v Příbrami, kde byli pozatýkáni
posluchači tamní vysoké báňské školy. Německými násilníky byly pak obsazeny a
uzavřeny i všechny vědecké ústavy vysokých škol i všechny jejich knihovny. Rada
vysokoškolských profesorů, docentů, asistentů byla přitom ztýrána, pozatýkána a
poslána do koncentračních táborů. Všichni vysokoškolští studenti byli po
surovém týrání v ruzyňských kasárnách odvezeni přes Drážďany k Berlínu a
uvrženi do koncentračního tábora „SachsenhausenOranienburg v počtu 1.200
lidí. 17. listopadu 1939 pak říšský protektor Konstantin von Neurath zvláštní
veřejnou vyhláškou oznámil, že české vysoké školy byly uzavřeny na tři roky, že
devět studentských předáků bylo zastřeleno a že větší počet účastníků na aktech
odporu proti německé říši byl vzat do vazby.
Zastřelení devíti
studentských předáků 17. listopadu 1939 bylo oním hrůzným aktem nacistického
teroru, který vedle smrti dělníka Václava Sedláčka a vedle smrti medika Jana
Opletala dal památce 17. listopadu 1939 provždy ráz památky mučednických obětí
krvavého, vražedného násilí ni tle
287
rovských okupantů naší
vlasti. Jména zastřelených svědčila o tom, že když K. H. Frank 17. listopadu
1939 rozhodoval o zastrašovacím krvavém aktu jímž měla být poprava devíti
studentských předáků, nečinil mezi studenty rozdílu ani s hlediska jejich
politického smýšlení a politické příslušnosti a ani s hlediska jejich třídní a
stavovské příslušnosti, a při úmyslu zasáhnout všechno české studentstvo a
celou českou inteligenci dal zastřelit 9 studentských předáků v tom politickém
složení, v jakém představovali tehdy organisace českého studentstva. Šlo o
vyvraždování českých vzdělanců. A stejný úmysl byl sledován i tím sveřepě
násilnickým aktem, jímž bylo uzavření všech českých vysokých škol. Úmyslem
nacistických zhovadilců bylo zbavovat český národ inteligence, zastavit
vysokoškolské vzdělávání českých lidí, zastavit rozvoj čsl. vědy a odsuzovat
český národ k úrovni otrockých rabů, odsuzovat jej k vyhlazení. A tak si K. H.
Frank vzal na rozkaz Hitlerův právo sáhnout na staroslavné pražské Karlovo
vysoké učení a uzavřít pražskou universitu, starou 600 let, a uzavřít i druhé
české vysoké školy. Jako zběsilý pes se vrhal na české studenty, na českou
inteligenci, aby ji rdousil a aby ji vyvraždoval. K. H. Frank se při uzavření českých
vysokých škol vychloubal, že za svůj první úkol pokládá násilně omezovat české
školství a pro počátek je srazit na takový stav, v jakém bylo roku 1918.
Hitler na poradě v Berlíně
16. listopadu 1939 řekl, že chtějíli čeští studenti po uzavření českých
vysokých škol dále studovat, musí prý jít na německé vysoké školy a tam se
odnárodňovat, tam se poněmčovat. Bylo přesvědčivým dokladem všeobecné národní
hrdosti vůči německým okupantům, že když byla vydána výzva, aby se po uzavření
českých vysokých škol čeští studenti přihlašovali k dostudování na německých
vysokých školách, byla tato výzva českými studenty ignorována. Čeští studenti,
zbavení možnosti studia, si šli hledat různá zaměstnání a ve velkém počtu si
nalezli zaměstnání i v oborech manuelní práce. A dlužno říci, že to vše se
německým fašistům a kapitulantské čsl. buržoasii nakonec nevyplatilo, poněvadž
studenti, inteligenti, se tak sblížili s dělníky a cítili se s nimi spojeni i v
illegálním boji proti německému fašismu, kdy se mnozí studenti a inteligenti
stali již komunisty. A podobně se fašistům nevyplatilo, že poslali 1.200
českých vysokoškolských studentů mezi komunistické vězně v koncentračním táboře
v SachsenhausenuOranienburgu. Pod jejich vlivem se velká část studentů
převychovala v komunisty. Němečtí fašisté pak vězněné vysokoškolské studenty
postupně pouštěli z koncentračního tábora, avšak ti se již vraceli domů
většinou jako odhodlaní antifašističtí bojovníci, jako nadšení přátelé
Sovětského svazu a jako přesvědčení komunisté. A tito vysokoškolští studenti
hráli pak významnou úlohu v květnových bojích roku 288
sobily mezinárodně. Vyvolaly
vskutku v celém světě ohromný otřes hněv a pobouření. A stupňovaly ve všech
zemích vůli k rozhodnému a drtivému zúčtování s německým fašismem. Ve znamení
solidarity s čsl. studentstvem a s čsl. lidem v jeho statečném boji s německým
fašismem se v Sovětském svazu v Anglii, ve Spojených státech amerických atd.
rozvíjely stále významnější studentské akce. A tak v roce 1941 byl den 17.
listopadu za účasti zástupců studentstva mnoha zemí prohlášen za Mezinárodní
studentský den. V čelné řadě mezinárodního studentstva při vzpomínání 17.
listopadu šlo po celou dobu války svorně studentstvo SSSR, Anglie a Spojených
států amerických. A z té doby si 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva
nese tradici boje studentstva proti fašismu a za mír.
V posledních letech války se
mezinárodních akcí k 17. listopadu chytali v emigraci i lidé Benešova tábora.
Podobně jako v případě Lidic snažili se politicky těžit i z propagačního
využívání 17. listopadu. A poněvadž při 17. listopadu šlo o studenty, líčili
věci kolem 17. listopadu tím tendenčněji. Pokoušeli se uplatnit takovou
tendenci, jako by studenti a inteligence hráli vedoucí úlohu v národním odboji,
jako by oni přinášeli největší oběti a jako by synové čsl. měšťáků, synové
bohatých měšťáckých rodin byli největšími hrdiny a mučedníky národního boje za
svobodu.
Ve skutečnosti tu benešovci
provozovali jen pokryteckou hru. Pravdou je, že krev studentů, zabitých 17.
listopadu 1939, padla i na hlavu čsl. buržoasie, která kapitul antsky vydala
naši vlast na pospas hitlerovským okupantům a která vydala i české studentstvo
na pospas hitlerovským vrahům a trýznitelům. Pravdou je, že kapitulantská čsl. buržoasie
pomáhala potlačovat národně osvobozenecký boj českého lidu a že protektorátní
vláda, protektorátní president Emil Hácha a protektorátní aparát asistovali
všem násilnostem nacistických katů a tyranů, při čemž benešovci z Londýna tento
postup českých protektor átních činitelů schvalovali ve svých tajných zprávách
dopravovaných do Prahy. A pravdou je, že zatímco si takto počínala čsl.
buržoasie, vedl český lid na čele s komunisty hrdinný boj proti německému
fašismu. A my jsme svým vítězstvím v květnu 1945 po boku Sovětského svazu
přivedli k vítězství národně osvobozenecký zápas, v němž spolu s dělníky
bojovali statečně čeští studenti a v němž i čeští studenti ztráceli své životy.
My jsme po květnu 1945 provedli odplatu na těch hitlerovských katanech, kteří
17. listopadu 1939 dali studenty střílet. My jsme otevírali slavnostně Karlovu
universitu a české vysoké školy, jež bvlv 17. listopadu na rozkaz Hitlerův
zavřeny. My jsme odčinili i následky Toho, že čeští studenti nemohli 6 let
studovat. My jsme umožnili studentům nahradit ztrátu těchto let urychleným
studiem. A my jsme se postarali o to, že počet vysokoškolsky vzdělaných lidí v
naší zemi byl v tak velikém rozsahu zvýšen, že možnost studia byla dána všem
nadaným synům a dcerám našeho lidu a v plné míře studentům z řad dělníků, z řad
pracujících
289
lidí. A zatím co i benešovští
představitelé čsl. buržoasie po r.
Zmínil jsem se již o tom, že
dr. Beneš nám za svého pobytu v Moskvě v prosinci r. 1943 prozradil, že pomocí
tajných depeší udržoval z Londýna spojení s protektorátním presidentem Emilem
Háchou. Z počátku, v r. 1939, udržoval Beneš spojení s Háchou zcela veřejně
jako soukromá osoba. Beneš toto spojení docela publikoval při vydání své české
publikace v Londýně, kterou jsem četl a ve které Beneš otiskl i doslovný text
pozdravů a dopisů, jež Háchovi posílal v prvé době svého pobytu v zahraničí od
konce r. 1938. Později dal Beneš všechny exempláře této své publikace stáhnout,
poněvadž ho obsah publikace usvědčoval z toho, jak po své resignaci 5. října Beneš udržoval přirozeně přes
Háchu spojení i s protektorátní vládou, jejímž některým činitelům byly
předávány mnohé z těch depeší, jež byly tajně za pomoci výzvědné služby
generála Františka Moravce posílány z Londýna. Nutno si připomenout, že prvním
předsedou protektorátní vlády byl generál Eliáš, totiž od 27. dubna 1939. O
generálu Eliášovi bylo předtím známo, že v kritických dnech Mnichova patřil k
těm generálům, kteří se stavěli proti kapitulaci a žádali nasazení čsl. armády
k odporu. Generál Eliáš na místě předsedy protektorátní vlády měl zřejmě odvahu
dělat věci, pro které byl pak nacisty popraven. Když soudruh Zdeněk Fierlinger
přijel v srpnu roku 1941 z Londýna do Moskvy a naznačoval nám, jaké různé plány
v protinacistickém boji jsou připravovány ve spojení s generálem Eliášem,
předsedou protektoratm vlády, řekli jsme ihned, že jistě o tom všem vědí i
nacisté, používající nejrůznějších cest k vyzvědačství, i cest přes takové
lidi, kteří se v tajných konventiklech tváří jako nejspolehlivější, a i cest
přes lidi v londýnské čsl. buržoasm emigraci.
Budiž řečeno, že mnoho lidí
nebylo ve své odbojové ostražitosti připraveno na tak rafinované metody
vyzvědačství, jakých používali nacisté. Nacisté
290
měli zásadu: nevyplašit
předčasným zásahem odbojové illegální pracovníkv a trpělivě vyčkávat, až budou
znát spojky odbojové illegální organisace v plném širokém rozsahu, a teprve pak
si připravit úder v dané chvíli. Vždyť nacisté si i vůči nám, komunistům,
počínali tak záludně, že po 15. březnu r. 1939 docela pustili z vazby některé
komunisty zatčené na podkladě seznamů čsl. policie z doby Beranovy republiky.
Propuštěním těchto zatčených sledovali také úmyslčekat a zaznamenávat, kdo se
na známé komunistické funkcionáře napojí a tak si připravit situaci pro budoucí
úder většího rozsahu. Komunisté při organisování illegálního boje dovedli těmto
rafinovaným metodám nacistů čelit. Čelili jim i tím, že na př. komunisty,
zatčené k 15. březnu My jsme v sovětském tisku za
války četli o popravení generála Eliáše, při čemž ke sdělení, že to byl
předseda protektorátní vlády, byla v „Izvěstijích přičiněna poznámka, že
generál Eliáš zemřel ne jako zrádce, ale jako veliký vlastenec.
Když jsem 11. května r. 1945
přišel jako ministr informací do Kolovratského paláce na Malé Straně, v němž za
republiky bylo vždy předsednictvo vlády a v němž bylo pak i předsednictvo
protektorátní vlády až do popravy Eliášovy, po níž přišel do Kolovratského
paláce Emanuel Moravec, pátral jsem po různých stopách, jež v tomto paláci
mohly být nalezeny. Bylo mně mnohými svědky řečeno, že se generál Eliáš bál nejvíce
dr. Jaroslava Krejčího, který byl za Eliášovy vlády ministrem spravedlnosti a
po popravě Eliášově se stal předsedou protektorátní vlády. A zřízenec, který
připravoval vždy v t. zv. růžovém salónku Kolovratského paláce stůl pro hoštění
členů protektorátní vlády, mně říkal, že ho generál Eliáš vždy prosil, aby
vedle něho nebyl posazen „ten lump Krejčí. Zajímavé také jest, že když
jsme dostali do rukou pamětt, které zanechal známý německý nacistický profesor
Pfitzner, vykonávající během války funkci německého primátora Prahy, četli jsme
v těchto pamětech
291
záznam Pfitznerův o tom, jak
prý si mu předseda protektorátní vlády dr. Jaroslav Krejčí trpce stěžoval, že
toho málo ví o všelijakých odbojných spádech Čechů, poněvadž prý se mu lidé i z
jeho okolí, dříve důvěřivější, nyní vyhýbají a nikdo před ním, před Krejčím,
nechce vůbec o ničem mluvit. Pfitznerovy paměti jsou zajímavé i tím, že líčí,
jak mnoho německých důstojníků z Prahy bylo účastno na přípravě spiknutí, k
němuž měl být výzvou atentát na Hitlera 20. července r. 1944.
Emanuela Moravce jsme v
Moskvě i v našich rozhlasových vysíláních oficielních i ve vysíláních „Za
národní osvobození zařazovali jako zrádce do jiné kategorie než druhé
členy protektorátní vlády. Zrádnou činnost Háchovu a zrádnou činnost
protektorátní vlády vcelku jsme připisovali na účet zrádné čsl. velkoburžoasie
i na účet představitelů bývalých čsl. politických stran měšťáckých a vládně
socialistických, kteří tuto činnost schvalovali a inspirovali. Vždyť se již v
době Beranovy republiky založením strany „Národní jednoty a založením
„Národní strany práce připravovali na tisícileté trvání Hitlerovy třetí
říše, v něž všichni věřili. A „Národní souručenství bylo se strany české
buržoasie politickým zařízením se na život v Hitlerově třetí říši v duchu
českoněmecké spolupráce a v duchu totální zrady českého národního života.
Avšak činnost Emanuela
Moravce a jemu podobných zrádců jsme přičítali již na účet přímých agentů
velkoněmeckého hitlerovského imperialismu, přímých českých spoluvyznavačů
německé nacistické ideologie a přímých českých spolukatanů v režimu hitlerovské
hrůzovlády a hitlerovského barbarství. K takovýmto lidem jsme vedle Emanuela
Moravce počítali Fouska, Lažnovského? Karla Wernera, Emanuela Vajtauera,
Teunera, Kožíška a pod.
Přirozeně, Emanuel Moravec
byl mezi nimi kápo. Tajné telefonní zařízení, odhalené v Kolovratském paláci,
svědčilo o tom, že Moravec měl přímé osobní spojení s německými protektory na
Pražském hradě a s Karlem Hermannem Frankem v Černínském paláci, vedle spojení
s hlavami esesáků, gestapa, sicherheitsdienstu atd.
Vždy jsme říkali, že Emanuel
Moravec musil být agentem hitlerovské německé říše již před válkou. Neboť se
nám zdálo nepravděpodobné, že by Hitler dovolil svěřit takovou vlivnou moc v
protektoráte Emanuelu Moravcovi, kdyby v něm již dávno, již před válkou neměli
nacisté svého ověřeného člověka. Bylo známo, že se Emanuel Moravec, jenž jako
voják a důstojník vyšel z čsl. legií v Rusku, stal plukovníkem generálního
štábu čsl. armády. Ve funkci plukovníka generálního štábu ze sebe dělal Emanuel
Moravec vojenského odborníka vyššího stylu. Psával do „Lidových novin po
léta vojenskopolitické články a statě pod pseudonymem „Stanislav Yester a
získal si pověst levého člověka, což mu umožňovalo dostat se do různých kruhů,
kde nacistická vý
292
zvědná služba potřebovala své
lidi poněvadž dělat vyzvědače v reakčních kruzích potřebovala mene neboť tam
byli šmahem otevření spojenci a pomahaci německého hitlerismu.
Emanuel Moravec provedl
veřejný obrat „napravo a tím k budoucí své úloze za protektorátu známým
provokačním vystupováním na počátku říina r. 1938. Tehdy, na počátku října r.
1938, uveřejnily „Lidové noviny sensační pomnichoviký článek. Měl název
„Chtěli jsme zpívat s anděly, budeme výt s vlky. Jako autor článku
byl uveden Jan Bílý. Bylo však zjištěno a bylo všeobecně známo, že autorem
tohoto článku je syn dra Jaroslava Stránského — dr. Jan Stránský. Článek byl
psán v duchu hesla: „Když nás západní mocnosti zradily, půjdeme teď otevřeně s
Německem, to znamená s hitlerovským, nacistickým Německem. Těmi
„anděly v článku dr. Jana Stránského byly myšleny západní mocnosti, na
rozdíl od vlků, jimiž byli hitlerovci.
A v tomto duchu po 30. září
1938 začal psát provokativně a drze Emanuel Moravec, nyní již pod svým jménem.
Pamatujeme se, že tehdy, po 30. září 1938, projevovali zvláštní nálady mnozí
čsl. vojenští činitelé a také někteří čsl. generálové. Jako příklad můžeme
uvést toto: v prvních dnech října 1938 se konalo zasedání koaliční padesátky. Konalo
se v budově parlamentu. Na zasedání koaliční padesátky byl povolán šéf
generálního štábu generál Ludvík Krejčí, který 30. září 1938 v 5 hodin
odpoledne vydal čsl. armádě rozkaz, aby opustila pohraniční pevnosti a stáhla
se před hitlerovskými vojsky, jež začala 1. října 1938 obsazovat pohraniční
území. Při jednání koaliční padesátky se generál Ludvík Krejčí dostal do prudké
hádky s představiteli koalice, zvláště s Rudolfem Beranem a Antonínem Hamplem.
Bylo to v té chvíli, kdy generál Ludvík Krejčí poukazoval na to, jak je armáda
rozhořčena rozhodnutím politických činitelů o kapitulaci 30. září Generál Ludvík Krejčí nechal
se pak Beranem a Hamplem uchlácholit, když mu řekli, že na podkladě jeho
rozkazu jako šéfa generálního štábu je čsl. armáda již na ústupu od hranic a že
německá vojska již pohraniční pevnosti obsazují. Koaliční kapitulanti věděli,
že oni a generál Ludvík Krejčí si nemají vpravdě co vyčítat.
Avšak Emanuel Moravec jako
provokatér využíval nálad rozhořčení čsl. důstojníků po Mnichovu a snažil se z
nich těžit pro linii, kterou Jan Bílý razil v „Lidových novinách svým
článkem „Chtěli jsme zpívat s anděly, budeme výt s vlky a kterou někdejší
„Stanislav Yester propagoval nejprovokativnějším duchem svých článků po 30.
září 1938. Emanuel Moravec drze hlásal, že po zradě západních mocností nezbývá
než jít s hitlerovským Německem. Dlužno poznamenat, že v duchu tohoto hesla
Emanuela Moravce psaly
293
„Lidové noviny i potom,
i po říjnu r. Mnohokráte jsem již řekl, že
bychom měli u nás i v Německu pátrat po všech dokumentech o Emanueli Moravcovi.
V Kolovratském paláci mně bylo řečeno po květnu 1945, že Emanuel Moravec
nevycházel před koncem války již asi tři neděle ze svého kabinetu, v němž
působil jako protektorátní ministr osvěty. Nejezdil již domů, nýbrž zařídil si
svůj kabinej: v Kolovratském paláci tak, že tam i spal, spolu se služebnou,
kterou si vzal za manželku po rozvodu se svou ženou; měl všechny safesy plny
lahví kořalky, kterou se na nejvyšší míru opíjel, a očekával věcí příštích.
Emanuel Moravec se strašně bál toho, aby nebyl lidem lynchován a oběšen. Říkal
zřízencům, aby ho přepravili ihned na policii „na čtyřku, až to začne.
Nepochopitelné je, že v květnových dnech r. 1945 lidé na Malé Straně měli již obsazeny
paláce a domy v okolí Kolovrat ského paláce, ale Emanuela Moravce z důvodů
nějaké hrůzy nechávali v jeho kabinetě na ministerstvu. Takže jednoho dne před
9. květnem 1945 prorazili nacističtí vojáci na ozbrojených autech přes Klárov
až ke Kolovratskému paláci, aby Emanuela Moravce odvezli.
Když prý Moravce vedli z jeho
kabinetu po zadních schodech Kolovratského paláce, pokusil se Emanuel Moravec
vytáhnout svůj revolver a zastřelit se. Avšak nacističtí pochopové Emanueli
Moravcovi ruku s revolverem srazili, naložili ho do vojenského auta a míříce
svými automaty a kulomety na všechny strany, odváželi Emanuela Moravce
Chotkovou sinicí nahoru do Dejvic. Při této jízdě se buď Emanuel Moravec sám
zastřelil, anebo ho zastřelili jeho nacističtí únosci. Emanuel Moravec byl
krátce nato, po 9. květnu 1945, nalezen mrtvý zahrabán v zahradě
Arcibiskupského gymnasia v Dejvicích. Kdoví, zdali by se nechalo zjistit, že
nacisté zastřelili Emanuela Moravce, aby ho umlčeli a aby spolu s Moravcovou
mrtvolou zahrabali i tajemství, která mohl o nacistické tyranii a o režimu
protektorátu prozradit.
V zájmu vyšetření některých
zvlášť důležitých věcí z doby protektorátu byl podniknut ten krok, že i
protektorátní činitelé, pobývající ještě v žaláři, byli vyzváni, aby psali o
různých momentech protektorátního vývoje. Chceme se dopátrat zvláště toho, co
probíhalo v Berlíně, když 14. března 1939 byl do Berlína povolán Emil Hácha, a
co v tu dobu dělala vláda Beranova. Učinil o tom záznam i Jaroslav Krejčí,
bývalý předseda protektorátní vlády, ve svycn pamětech, jež napsal před svojí
smrtí. Jaroslav Krejčí o tom napsal: „Iniciáto
294
rem cesty dr. Hachy do Berlína
byl Chvalkovský. Účelem cesty bylo vysvětlit Hitlerovi, že ne Češi, ale Slováci
porušili ústavu. (Jednalo se o usnesení slovenského sněmu o t. zv. slovenském
státu ze dne 14. března 1939 ) O tom k čemu v Berlíně dojde, neměl nikdo
tušení. Byl však souhlas vlády (Beranow vlády) s Háchovou cestou. Během Háchova
pobytu v Berlíně byla na jeho žádost svolána noční schůze vlády. Hácha
telefonoval Beranovi a Syrovému, co Hitler žádá a co třeba činit. Druhý den
ráno návrat Háchy z Berlína. Schůze vlády na Hradě. Během schůze vlády zpráva,
že je Hitler na Hradě. Překvapení a zmatek. Den poté přijat Hácha a Syrový
Hitlerem na Pražském hradě, Ribbentrop přijímá vládu.
Toť jeden citát z pamětního
zápisu Jaroslava Krejčího. Krejčí při popisu Háchovy činnosti uvedl také tento
moment: „V lednu r. 1943 oběd u Franka. Hácha seděl mezi Frankem a Frickem. Po
celou dobu oběda s nikým nemluvil a na otázky neodpovídal. Kromě toho jedl
nemožným způsobem. Na příklad pivo si nabíral miniaturní lžičkou na sůl a trhal
květiny (srdcovky) se stolu a pojídal je. Krejčí také ve svém pamětním
zápisu uvedl, že ho v lednu 1945 Frank v telefonu vyzval, aby podal demisi,
poněvadž měl být předsedou protektorátní vlády Bienert. Krejčí napsal: „Poté
předsedou vlády Richard Bienert, jehož snacha byla dcerou Ferdinanda Peroutky.
Frank hlásí do Berlína: ,Místo Krejčího přichází Bienert, který je sice bývalý
mafista, ale jeho pokračující senilita jej nečiní nebezpečným.
To jsou jen některé výňatky z
pamětního zápisu Jaroslava Krejčího, bývalého předsedy protektorátní vlády.
Přirozeně, celý text pamětí bude zkoumán, stejně jako to, co o věČech v
protektorátu napíší druzí lidé, na př. Syrový.
Připomeňme si, jak se po
Mnichovu r. 1938 vyvíjely události na Slovensku. Slovenská ludová strana
využívala přímo hyensky Hitlerova násilí proti ČSR, aby si vynucovala splnění
svých separatistických požadavků. A slovenská ludová strana mohla postupovat
tím troufaleji, že sejí po Mnichovu na milost vzdaly všechny druhé slovenské
měšťácké strany. 6. říjen r. 1938 byl dnem strašlivého bankrotu slovenských
zastánců t. zv. čechoslovakismu loho dne slovenští předáci Čsl. agrární strany,
Čsl. nár. dem. strany, Čsl. lidové strany, Čsl. národ. soc. strany i Čsl. soc.
dem. strany šli do Žiliny, aby tu prohlas že jejich strany, hlásající vždy
čechoslovakismus, přijímají program Minkovy slovenské ludové strany a spojují
se s ní v jednu stranu, aby se zúčastnily
295
luďáckého separatistického
režimu na Slovensku a aby se zúčastnily rozbíjení Československé republiky.
A před luďáckými separatisty kapitulovaly
nejen měšťácké politické strany na Slovensku, ale i politické strany čsl.
buržoasie v českých zemích Máme v paměti schůze čsl. Národního shromáždění v
říjnu a listopadu r. 1938 kdy parlamentní strany čsl. buržoasie, nazývající
dříve komunisty velezrádci za volání po demokratických právech Slovenska,
hlasovaly v Národním shromáždění pro vnitřní oddělování Slovenska od českých
zemí a pro utvoření autonomistické vlády na Slovensku, ztělesněné slovenskými
reakčními separatisty, klerikofašisty a zaprodanci hitlerismu. Tak
československá buržoasie podřizující se Hitlerovi, napomáhala vnitřnímu rozkladu
Československé republiky a připravovala situaci pro události v březnu r. 1939,
kdy Hitler přikročil k smrtelným úderům proti republice.
Často vzpomínám na okolnosti
osudných březnových dnů r. 1939. Byli jsme tehdy již jako vedení strany se
soudruhem Gottwaldem v Moskvě. A když jsme z Moskvy pozorovali záměrné tahy
Hitlerovy na počátku března r. 1939, volali jsme v moskevském rozhlasu varovně
k českému a slovenskému lidu, aby se připravil na hrozící násilné činy Hitlera.
Vzpomeňme si, s jakým cynismem
Hitler v březnových dnech r. 1939 využíval taktiky vzájemného rozeštvávání
národů. Na počátku března 1939 vzbudil Hitler u Beranovy vlády v Praze dojem,
že dává souhlas k tomu, aby mohla obnovit ústřední moc pražské vlády na
Slovensku, kde do té doby rozhodovala Tisová autonomistická vláda. Beranova
vláda vešla na tuto vábivou klamnou koncesi Hitlerovu a začala ihned ústřední
moc pražské vlády uskutečňovat, při čemž bylo použito zásahu vojenských útvarů
čsl. armády, jež byly na Slovensku ještě dislokovány. Je známo, že na Slovensku
provedly Kritické dny na Slovensku
nastaly po 10. březnu 1939. Beranova vláda v Praze kombinovala, jakou vládu má
v Bratislavě dosadit na místo odstavené Tisovy vlády. Později jsme se dozvěděli
jednu věc, jinak málo známou, ít Glementis kolem 10. března 1939 v Bratislavě
některým komunistům řekl, ze se souhlasem Berana bylo v Trenčanských Teplicích
tehdy sjednáváno sestavení nové vlády na Slovensku, do které měl vstoupit i
Clementis a ve které
296
měli být činitelé, přijatelní
pro Prahu, mimo jiné i dr. Vávro Šrobár, sociální demokrat Korman a pod.
Clementis prohlásil, že se připravuje do té vlády vstoupit, aniž by se tázal
strany, poněvadž si byl vědom toho, že by jeho krok byl stranou příkře
zatracen.
Vláda, kterou v takovémto
složení Beran na Slovensku připravoval se sice neuskutečnila, ale Beran
kombinoval měnící se sestavy slovenské vládv až posléze určil Karola Sidora,
aby se stal předsedou vlády v Bratislavě Bylo to již bezprostředně před 14.
březnem r. 1939, kdy na Slovensku došlo k provedení zvratu ve smyslu skutečných
plánů Hitlerových a kdy byl vyhlášen t. zv. samostatný slovensky stát, který
byl Hitlerem nabídnut jako cynicky klamné šidítko pro slovenské nacionalisty a
který byl ve skutečnosti nástrojem hitlerovské nadvlády nad Slovenskem a
nástrojem nacistického útlaku Slováků.
Dnes je dokumentárně
potvrzeno, že souhlas Josefa Tisa s rozhodnutím Adolfa Hitlera o vytvoření t.
zv. slovenského státu nebyl dílem jen jeho osobní jidášské zrady, nýbrž že se
celé vedení Hlinkový ludové strany usneslo vyslat Josefa Tisa do Berlína a hned
14. března 1939 za účasti všech představitelů slovenské buržoasie inscenovat
ustavení t. zv. slovenského státu. Strašnou zradu na Československé republice a
strašnou zradu na slovenském národě provedla 14. března r. 1939 slovenská
buržoasie v celé své politické representaci, pod vedením Hlinkový slovenské
ludové strany a za účasti všech buržoasních politických složek, za účasti
zástupců agrární strany, nár. dem. strany, lidové strany, nár. soc. strany, za
účasti těch lidí, kteří pakservilně sloužili Tisovi, Machovi a Tukovi.
Na Hlinkovu slovenskou
ludovou stranu a na všechny druhé slovenské buržoasní složky, napomáhající
pusté komedii s t. zv. samostatným slovenským státem, na celou slovenskou
buržoasii spadla dějinná odpovědnost za vše, co ve službách Hitlerových a ve
spojení s německým fašismem dělal t. zv. slovenský stát.
Na ně padla odpovědnost i za
hrůzné vraždy, jež byly po 14 letech odhaleny a jež byly páchány pohotovostními
oddíly Hlinkovy gardy po potlačení Slovenského národního povstání. Hlinková
slovenská ludová strana, kienkálně fašistická nacionalistická slovenská reakce
vedla ruce zvířeckých vrahů, kteří sta slovenských lidí, mužů, starců, žen a
dětí usmrcovali vražednou střelbou, házením do rozžhavených pecí a strašnými
mukami.
Soud v Bratislavě a soud v
Banské Bystrici, soud nad zločinci pohotovostních oddílů Hlinkový gardy, to byl
soud nad zločinností, ke které dospěl reakční, klerikálně fašistický slovenský
nacionalismus, skončivší ve službách hitlerovského barbarství a učinivší z
existence t. zv. samostatného slovenského státu krvavou blasfcmii v době, kdy
národy vedly pod vedením Sovětského svazu osvobozeneckou válku s hitlerovským
Německem a kdy vítězná Sovětská armáda spolu s obnovováním svobody
Československa nesla svobodu slovenskému lidu.
297
XI
BOJ KSČ PROTI HITLEROVSKÝM OKUPANTŮM
ČINNOST VEDENÍ STRANT V MOSKVĚ
HRDINSTVÍ KOMUNISTŮ V ZAPASE S NACISTICKÝM TEROREM
PŮSOBENÍ STRANY NA SLOVENSKU Ústřední výbor KSČ učinil na
svém zasedání v říjnu 1938 všechna opatření, jež vyžadoval přechod strany do
podmínek illegální činnosti. Zatím co politbyro ÚV KSČ v čele se soudruhem
Gottwaldem odcházelo do Sovětského svazu, bylo Ústředním výborem KSČ zvoleno
illegální politické vedení strany, které se již v listopadu 1938 chápalo svého
odpovědného poslání. Členy illegálního vedení strany byli zvoleni soudruzi,
kteří již dříve pracovali ve spojení s ústředím strany a byli jako mladší
předurčeni jít na směnu ve vedoucích funkcích. Byli zvoleni tito soudruzi:
soudruh Eduard Urx, který byl od r. 1936 zástupcem šéfredaktora „Rudého
práva soudruha Švermy a který po dlouholeté činnosti na Slovensku přišel
v r. 1936 do Prahy z Moravské Ostravy, kde byl vedoucím krajským sekretářem;
dále soudruh Jan Zika, který kdysi pracoval ve vedení Komunistického svazu mládeže
a pak po léta působil v ústředí rudých odborů, dále soudruh Viktor Synek, který
taktéž pracoval nejprve ve vedení Komunistického svazu mládeže a pak v ústředí
rudých odborů, při čemž střídavě vykonával i funkci politického redaktora v
komunistickém tisku; dále soudruh Emanuel Klíma, který kdysi také patřil k
vedení Komunistického svazu mládeže a poté byl po delší dobu vedoucím
politickým pracovníkem strany na Zakarpatsku a do r. 1938 byl pak vedoucím
krajským sekre
298
tářem v Brně; a posléze
soudruh August Schramm, který byl v r. 1938 jedním z vedoucích sekretářů
„Svazu mladých, chodil již delší dobu na zasedání politbyra ÚV KSČ a měl
ve funkci ústředního funkcionáře komunistického hnutí již zkušenosti.
V tomto složení illegálního
vedení strany došlo ke změně v pozdější době když soudruh August Schramm odešel
do Sovětského svazu. Jako novy člen přišel do illegálního vedení strany soudruh
Otto Synek, který dříve byl vedou cím krajským sekretářem v pražském kraji.
Hlavními pracovníky v aparátu ilegállního vedení KSČ byli soudruzi: Jan Peštuka,
Kurt Baran, Vladimír Pohnert-Šikot.
Ilegální vedení KSČ se
chápalo řízení strany, když strana byla vládou Syrového ke konci října 1938
rozpuštěna, když předtím již bylo úředně zastaveno „Rudé právo. Budova
ústředí strany v Praze-Karlíně, Královská 13 byla policií obsazena a ode
všech komunistických složek vyklizena. Je známo, že komunističtí členové
Národního shromáždění po rozpuštění strany požívali ještě legality, pokud
nebyli zbaveni mandátů, což se stalo v prosinci r. 1938 po řízení volebního
soudu, před nímž vystoupil soudruh Zápotocký s obžalobou kapitulantské
zrádnosti Beranovy vlády.
Ve své brožuře „Gottwald v
Moskvě, napsané k padesátinám soudruha Klementa Gottwalda v roce 1946,
jsem podrobně vylíčil činnost vedení KSČ v Sovětském svazu v letech 1939 až
1945. Moskevské vedení strany z počátku tvořili soudruzi: Gottwald, Šverrna,
Široký, Šmeral, Hruška, Krosnář, kopecký, Applt.
V dubnu roku 1939 přišli do
Moskvy soudruzi Rudolf Vetiška a Viktor Synek. Podali nám zprávu o událostech
okupace 15. března 1939, o činnosti illegálního vedení strany v zemi a o
disposicích s jednotlivými členy Ústředního výboru v době illegální činnosti
strany. Sovětští soudruzi nám obětavě pomáhali ve snaze dostat mnohé soudruhy z
okupované země do emigrace a co nejvíce soudruhů do Sovětského svazu. Mohu dnes
prozradit, že jsem na požádání sovětských soudruhů vypracoval v noci z 15.
března na 16. březen 1939 velký seznam soudruhů, jež by bylo třeba přepravit z
Prahy a ze země do Sovětského svazu. Mohu říci, že to byl seznam mnoha set
našich funkcionářů. Chci uvést, že v tomto seznamu byli samozřejmě soudruzi
Zápotocký, Dolanský, Kliment, Nosek, Kopřiva, Hodinová-Spurná, Kreibich, Tesla,
Zmrhal, Ned
299
věd, Machačová-Dostálová,
Jabůrková, Reiman, Laštovička, Bareš a j. V seznámu byli všichni známí krajští
sekretáři strany, kterým hrozilo zatčení gestapem. V seznamu byli soudruzi
Novotný, Hendrych. Dále pak vedoucí funkcionáři hnutí komunistické mládeže. V
seznamu byli soudruzi Julius Fučík, S. K. Neumann, Ivan Sekanina, Ladislav
Štoll, Bedřich Václavek a pod. Přidával jsem do seznamu další soudruhy a
soudružky, jejichž jména jsem si v paměti vybavoval.
Podařilo se mnohé soudruhy a
soudružky ze seznamu dostat za hranice, do Polska a pak do Sovětského svazu. U
některých se to nepodařilo. Někteří soudruzi měli již všechno zařízeno pro
illegální odjezd ze země nebo pro odjezd na dokumenty po přiznání sovětského
občanství, ale neštěstí jejich odjezdu zabránilo. Ku př. naši dva maďarští
soudruzi poslanec Kosik a senátor Gabor Steiner si šli již na sovětský
generální konsulát v Praze pro dokumenty jako uznaní sovětští občané, ale v
okolí vily sovětského zastupitelství je slídilové gestapa zadrželi, zatkli a
převedli do vězení a pak do koncentračního tábora. Zvláštní opatření bylo
učiněno pro zajištění odjezdu soudruha prof. Zdeňka Nejedlého do Sovětského
svazu. Soudruh Nejedlý byl po 15. březnu 1939 převeden do jedné vily a tu se
skrýval až do dne, kdy položen na podnoží v autu byl vyvezen z této vily, aby
se cestou zajištěného illegálního přechodu dostal na Ostravsku do Polska a pak
do Moskvy.
Illegální přechod soudruhů
Zápotockého, Dolanského, Klimenta a Kopřivy zajišťoval aparát illegálního
vedení strany. Dlouho se pak z Moskvy vyšetřovalo, jak se mohlo stát, že
soudruzi, přenocovavší v Pustevnách na Radhošti, byli ráno na místo illegálního
přechodu hranic vezeni autem, které jelo přímo do rukou hraniční hlídky gestapa.
Převládala domněnka, že snad šofér auta volil úmyslně takovou cestu, aby
soudruzi padli do rukou gestapa, avšak jak nás soudruzi z Ostravska po válce
informovali, vyšetřování nepotvrdilo takový úmysl šoféra, a šlo prý o
nešťastnou náhodu. Mohu dnes uvést, že když jsme se v Moskvě díky sdělení dcery
soudruha Zápotockého, Marie Kaiserové, dozvěděli o zavření soudruhů gestapem
při illegálním přechodu hranic a když nám bylo sděleno, že soudruzi jsou zatím
ve vězení okresního soudu ve Frýdku, podnikli jsme z Moskvy pro jejich záchranu
zvláštní akci.
Sdělili jsme soudruhům do
Prahy, aby dozorci vězení okresního soudu ve Frýdku nabídli třeba statisícovou
sumu peněz za to, že vězněné soudruhy pustí, vysvobodí z rukou gestapa a umožní
jim přechod do Polska. Tuto nabídku jsme spojovali s ujištěním, že dotyčný
dozorce bude moci se svojí rodinou přejít také do Polska a že bude přepraven do
Sovětského svazu, kde bude dobře žít. Dozorce vězení frýdeckého soudu však tuto
nabídku nepřijal a tak byli soudruzi Zápotocký, Dolanský, Kliment, Kopřiva
přemístěni z frýdeckého soudu do vězení krajského trestního soudu v Moravské
Ostravě, odkud byli odvezeni na Pankrác do Prahy a pak do .koncentračního
tábora. Po válce jsme se do
300
zvěděli, že dotyčný dozorce
frýdeckého soudu, který odmítl vykonat ušlechtilou službu straně, byl později
gestapem zatčen a popraven.
Tedy, mnoho soudruhů a
soudružek bylo za obětavé pomoci sovětských soudruhů a zásluhou illegálního
aparátu strany převedeno hlavně přes Ostravsko za hranice, do Polska, odkud
byli přepravováni do Sovětského svazu. Naši emigranti se po určitou dobu
zdržovali v Polsku. Někteří neměli dostatek trpělivosti, aby vyčkali zajištění
jejich přejezdu do Sovětského svazu, a někteří odejeli z Varšavy do Londýna v
předvečer obdržení dokumentů pro cestu do Sovětského svazu. Možno říci, že až
do července 1939 byli naši komunističtí funkcionáři posíláni illegálním vedením
strany do emigrace podle plánu, někteří do Sovětského svazu, někteří do Anglie,
někteří i do Francie. Když se však blížila německopolská válka a když byli
političtí emigranti ve chvatu posíláni z Polska ven, aby nepadli do rukou
německé nacistické armády, byli ve shonu do emigrace v Anglii zahnáni i
soudruzi určení jet do Sovětského svazu. Stalo se to pak i za té situace, kdy
političtí emigranti v Polsku musili pěšky utíkat před německou armádou, která
vtrhla do Polska a postupovala rychle na východ. A zatím co se v tomto shonu,
chvatu a zmatku dostali do Anglie soudruzi, určení pro emigraci v Sovětském
svazu, dostali se do Sovětského svazu jako emigranti naopak mnozí lidé, kteří
chtěli jet do Anglie, poněvadž to byli příslušníci bohatších vrstev a s
komunisty nechtěli mít nic společného.
Po 15. březnu 1939 přišli do
Sovětského svazu soudruzi: Karol Bacílek, Štefan Major, Marek Čulen, Ivan
Lokota, Olexa Borkaňuk, Ivan Turjanica, dále soudruzi František Nedvěd, Josef Štětka,
Josef Juran, Josef Jonáš, Antonín Zmrhal, Božena Machačová-Dostálová se svým
mužem Jaroslavem Dostálem, Gustav Bareš, Bohuslav Vrbenský, Vlastimil Bořek,
Jiří Taufer, dr. Gustav Czaban, Jiří Koťátko, Štefan Rais, Julius Bráník, Edo
Friš a j.; a z německých soudruhů Robert Korb, dr. Viktor Stern, Rudolf Dolling,
Rudolf Richter, Leopold Grunwald a j. Do emigrace v západních zemích a v
Londýně přišli soudruzi: Václav Nosek, Karel Kreibich, Anežka HodinováSpurná a
její muž Gríša Spurný, Josef Valo, Bohuslav Laštovička, Josef Svoboda, Gustav
Beuer, Pavel Reiman, Alfréd Hádek, Josef Kotas, Kurt Babel, Vítězslav
Mikulíček, Hynek Konečný aj. Několik komunistických emigrantů bylo také v
Jugoslávii, mimo jiné soudruzi Louis Furnberg a Oskar Karafiát, o němž nemáme z
konce války žádných zpráv.
Po příjezdu soudruhů Vetišky
a Synka do Moskvy v dubnu roku 301
domácího illegálního vedení
strany. Přijela žena soudruha Jana Ziky se dvěma dcerami. Bylo tragické, že v
době Vlastenecké války soudružka Ziková, evakuovaná do Kirovobadu v
Azerbajdžanu zemřela; v Sovětském svazu pak žily a dorůstaly dvě dcery Jana
Ziky, které se po jeho umučení nacisty staly plnými sirotky. V Sovětském svazu
žila po šest let žena soudruha Viktora Synka, který byl v roce 1942 v
koncentračním táboře zastřelen. Žila v Sovětském svazu se svým synem Ivanem,
který dnes pracuje v našem ministerstvu zahraničních věcí a jako znalec ruštiny
a překladatel se uplatnil při návštěvě presidenta republiky soudruha Novotného
v Sovětském svazu v roce 1958.
Do Sovětského svazu přešla
illegální cestou ze země i žena soudruha prof. Zdeňka Nejedlého, soudružka Marie
Nejedlá se synem Vítem, který v Moskvě zdokonaloval své hudební vzdělání na
Státní moskevské konservatoři, propagoval českou muziku v moskevském rozhlasu a
pak se stal v československém vojenském sboru vedoucím hudebního souboru, který
po jeho smrti 1. ledna 1945 byl nazván „Armádním uměleckým souborem Víta
Nejedlého. Za Vítem Nejedlým přijela do Moskvy v roce 1940 jeho žena
Štefanie Petrová, která se v letech Vlastenecké války stala nesmírně oblíbenou
umělkyní moskevského operetního divadla.
V letech V brožuře „Gottwald v
Moskvě bylo mnou již uvedeno, jaké funkce jsme v letech pobytu v SSSR
vykonávali v aparátu Exekutivy Komunistické internacionály. Soudruh Klement
Gottwald, vůdce naší strany, byl členem sekretariátu Exekutivy Komunistické internacionály,
do něhož byl zvolen na VII. kongresu Komunistické internacionály v roce 1935.
Soudruh Gottwald byl velmi blízkým spolupracovníkem Jiřího Dimitrova jako
generálního
302
sekretáře Exekutivy
Komunistické internacionály. Soudruh Šverma odpovědnou funkci v tiskovém
aparátu Komunistické internacionál, v němž pracovali také soudruzi Viktor Stern
a Robert Korb. Soudruh Široký pracoval v organisačním oddělení. Soudruh Appelt
byl vedoucím vydavatelské činnost Komunistické internacionály, pri čemž mu
podléhalo i vydavatelství cizojazyčné literatury v Moskvě, v němž jako překladatelé
pracovali někteří naši soudruzi. Zastupcem.KSČ v Exekutiě Komunistické internacionálv
byl po léta soudruh Čeněk Hruška a od roku 1939 já. Soudruh Gustav Bareš pracoval
ve vedení Komunistické internacionály mládeže.
V nejužším vedení
Komunistické internacionály soudruh Gottwald spolupracoval vedle soudruha
Dimitrova se známými vůdčími činiteli mezinárodního komunistického hnutí, se
soudruhy Dimitrijem Zacharovičem Manuilským, Otto Kuusinenem, Wilhelmem
Pieckem, Palmirem Togliattim, Mauricem Thorezem, José Diazem a Dolores
Ibarruri, Vasilem Kolarovem, Wilhelmem Florinem atd. Během několika let v SSSR
jsme se úzce soudružsky spřátelili s jmenovanými činiteli i s jinými vedoucími
činiteli druhých bratrských komunistických stran, se soudruhy Walterem Ulbrichtem,
Johannem Koplenigem, Georgi Damjanovem, Válko Červenkovem, Karlo Lukanovem,
Petre Borilou a j.
Druzí naši soudruzi pracovali
v jiných institucích; soudruh Krosnář měl vedoucí funkci v Mezinárodní
organisaci Rudé pomoci; několik soudruhů a soudružek pracovalo ve vydavatelství
cizojazyčné literatury i ve vědeckých ústavech a pod. Soudruh prof. Nejedlý
působil jako profesor moskevské Státní university a v Akademii věd SSSR.
Soudruh Jiří Koťátko pracoval jako zemědělský odborník v ústavu akademika soudruha
Cicina. Soudruzi Štefan Major, František Nečásek, Vlastimil Bořek, Jiří Sládek,
Štefan Rais pracovali v moskevském rozhlasu, kde české a slovenské vysílání
vedl soudruh František PexaVoda, při čemž se o hudební část vysílání staral
soudruh Vít Nejedlý. Mezi českými hlasateli moskevského rozhlasu pracovala
soudružka Machačová-Dostálová.
V redakcích rozhlasových
vysílání pracovali soudruzi a soudružky: Jarin Hošek, dr. Zikmund Stein, Mery
Koťátková, Milča Kóhlerová, Margit Široká, Marie Barešová, dcera soudruha
Gottwalda Marta Gottwaldová, Heda Bořkova, Julie Kohnová a Šura Reimanová. V
aparátu Mezinárodní Rudé pomoci pracoval vedle soudruha Krosnáře ještě soudruh
Šejna. Ve vydavatelství cizojazyčné literatury v Moskvě pracovali soudruzi dr.
Jaroslav Procházka, Václav Prokůpek, Rudolf Kohn, dr. Gustav Czaban, Jiří
Taufer, dr. Julius Bráník aj. Jinak naši soudruzi, kteří emigrovali do
Sovětského svazu, pracovali v různých oblastech SSSR, většinou v závodech
V polovici roku 1939 jsme
poslali soudruhy Švermu a Širokého z Moskvy do Francie aby v Paříži spolu se
soudruhem Bruno Kohlerem vytvořili byro KSČ, při čemž úkolem soudruhů bylo
politicky tam ovlivňovat vývoj věci
303
ve spojení s národně
osvobozeneckým bojem, vést činnost československých komunistů ve Francii, v
československých vojenských jednotkách, které se tam tvořily, a udržovat
spojení se skupinou československých komunistických emigrantů v Anglii. Po
porážce Francie v roce 1940 odejeli soudruzi Šverma a Široký zpět do Sovětského
svazu. Soudruh Šverma jel tehdy přes Jugoslávii, při čemž měl možnost se
účastnit známé konference Komunistické strany Jugoslávie v Lublani, na níž se
za přítomnosti asi 100 lidí ujala činnosti zformovaná vůdčí skupina jugoslávská
v čele s Josefem Titem. Soudruh Šverma nás zevrubně informoval o lublaňské
konferenci Komunistické strany Jugoslávie která byla po mnoho let, až do
založení Svazu komunistů Jugoslávie v roce 1952, jedinou širší konferencí
jugoslávských komunistických funkcionářů, poněvadž všechna jiná shromáždění v
letech národně osvobozeneckého boje jugoslávského lidu až do roku Soudruh Šverma se vracel do
Sovětského svazu přes Bulharsko, kde se o něho staral bulharský učenec soudruh
Todor Pavlov, dnes president Bulharské akademie věd. A podobnou cestou jako
soudruh Šverma se z Francie v roce 1940 do Sovětského svazu vracel soudruh
Viliam Široký. Když hitlerovská vojska okupovala v roce 1940 i druhou část
Francie, ve které byl ve vězení držen soudruh Bruno Kóhler, pomohli francouzští
soudruzi soudruhu Kóhlerovi vysvobodit se z vězení a zajistili mu cestu z
Francie do Portugalska, do Lisabonu. Ačkoli americký diplomatický úřad v
Lisabonu nedal soudruhu Kóhlerovi povolení k příjezdu do USA a trval na tom, že
soudruh Kóhler se může v newyorském přístavu jen zastavit na cestě do Mexika,
podařilo se díky zásahu velmi bohaté a vlivné americké příznivkyně
antifašistického boje to, že soudruh Bruno Kóhler mohl v newyorském přístave
vystoupit a v USA pobývat a pracovat mezi československými vystěhovalá až do poloviny
roku 1941.
V USA jako emigranti po dobu
války pobývali: spisovatel F. C. Weisskopf, Adolf Hoffmeister, Antonín Pele,
Jan Werich, Jiří Voskovec, Jaroslav Ježek. Egon Ervín Kisch byl v Mexiku. V USA
během války pobýval jako emigrant též prof. Hromádka, který tam vydával časopis
„Husův lid, v němž vedl časté polemiky se známým Romanem Jacobsonem. V
USA byl také prof. J. B. Kozák. Těsně v předvečer vypuknutí americkojaponské
války v roce 1941 soudruh Kóhler přijel přes Tichý oceán a přes Sibiř do
Moskvy. Soudruh Bruno Kóhler pracoval pak ve vedení KSČ a v zahraničním byru
KSČ v Moskvě a jeho významnou činností byla účast na německém vysílání, určeném
pro německé vojáky na frontě a v zázemí, a pak propagační práce v táborech
německých zajatců. Krátce před napadením Sovětského svazu hitlerovským Německem
a rozpoutáním sovětskoněmecké války v roce 1941 jsme z Moskvy vypravili na
Slovensko soudruha Širokého. Musil přejít pěšky Karpatské hory a za velkých
obtíží dospěl na Slovensko. Avšak nespolehlivý slovenský soudruh,
304
který soudruha Širokého na
teto cestě provázel, a pak spojka, na niž se na Slo vensku obrátil a jez se
ukázala být ve službách gestapa, způsobili, že soudruh široký byl na
Slovensku po několika dnech zatčen a uvržen do žaláře v němž byl držen spolu se
soudruhem Ďurišem až do jejich osvobození v únoru roku 1945.
Když byla v roce 1943
rozpuštěna Komunistická internacionála, bylo v Moskvě zřízeno zahraniční byro
KSČ, jež tvořili soudruzi Gottwald, Šverma Krosnář, Kohler, Kopecký, Appelt.
Místnosti zahraničního byra KSČ byly ve druhém patře Leninova musea na straně k
náměstí Revoluce proti známému hotelu „Metropol. Vedle nás mělo místnosti
zahraniční byro Bulharské komunistické strany. Činnost zahraničního byra KSČ
byla velmi intensivní, poněvadž ve válečném boji na frontě byla již
československá vojenská jednotka a formovaly se další části československého
vojenského sboru. A v roce 1943 započala již důležitá zahraniční politická
jednání ve spojení s londýnskou Benešovou vládou. Měli jsme nejužší kontakt s
vyslancem ČSR v Sovětském svazu soudruhem Zdeňkem Fierlingerem, který v roce
1943 přestěhoval československé vyslanectví z Kujbyševa do Moskvy, při čemž
bylo vyslanectví povýšeno na velvyslanectví. V budově československého
velvyslanectví v Moskvě působil pak i plukovník soudruh dr. Bohuslav Vrbenský,
člen Státní rady v Londýně, který obstarával i věci Červeného kříže.
Tiskovým pracovníkem
československého velvyslanectví byl soudruh Vlastimil Bořek. Z pracovníků
velvyslanectví s námi úzce spolupracoval tajemník velvyslanectví dr. Vladimír
Outrata, přes něhož jsme ovlivňovali a k nám přibližovali i jeho bratra inž.
Eduarda Outratu v Londýně, který v poměru k činnosti Benešovy londýnské vlády
zaujímal posici nám blízkou a zastával orientaci na východ, k Sovětskému svazu.
Na československém
velvyslanectví v Moskvě měl od r. 1943 svoji redakci týdeník „Československé
listy, jež vycházely pod vedením soudruha Klementa Gottwalda a do nichž
vedle členů vedení KSČ přispívali soudruzi: Zdeněk Nejedlý, Zdeněk Fierlinger,
František PexaVoda, Bohuslav Vrbenský, Vlastimil Bořek, Arnošt Kolman, Jiří
Taufer, Jiří Koťátko, František Nečásek, Dáša Steinová a j.
Moskevské vedení KSČ
udržovalo během války spojení s českými a slovenskými pracovníky družstva
„Reflektor, které přijelo do Sovětského svazu pracovat v r. 305
slovenští a maďarští soudruzi
ze Slovenska. Družstvo „Interhelpo si v r. 1925 vybralo své pracoviště v
Kirgizii u města Frunze, kde vykonalo významné a záslužné budovatelské dílo,
dnes sovětskými soudruhy vděčně a vysoce oceňované. Družstvo „Interhelpo před
válkou v delegacích navštívili soudruzi Zápotocký a Harus, a pak soudruzi Petr
Jilemnický, Eduard Urx a Julius Fučík. Ze známých pracovníků „Interhelpa
uvádím soudruha Aloise Málka, našeho bývalého ministra lehkého průmyslu,
soudruha Františka Bedřicha, který po válce pracoval ve správě našeho čsl.
rozhlasu, a dále pak soudruha Szabó, který se po válce stal ministrem
komunálního hospodářství v Maďarské lidové republice a v „Interhelpu se
jmenoval Samuel. Uvádím ještě, že syny pracovníků družstva „Interhelpo
jsou soudruh Josef Reitmajer, dnes ministr těžkého strojírenství, a soudruh Alexandr
Dubček, dnes vedoucí sekretář bratislavského kraje KSČ.
Moskevská, vedení KSČ mělo ad
počátku zcela pravidelné a spolehlivé spojení s illegálním vedenírn strany
doma, v jehož čele pracoval soudruh Eduard Urx. Spojení bylo obstaráváno
radiovysílačkami. Byli jsme podrobně informováni o systému illegální organisace
strany v zemi, rozdělené podle krajů, okresů i míst a obchvacující i illegální
kolektivy pracovníků dřívějších masových organisací. Byli jsme informováni o
vydávání illegálních letáků, illegálního tisku a jiných illegálních tiskovin.
Posílali jsme domů různé politické apropagační materiály. Přesně jsme znali
obsah politického jednání illegálního vedení strany a obsah jednání širších
illegálních konferencí strany. Zasahovali jsme z Moskvy i disciplinárně v roce
1940, když se v názorech některých pracovníků strany objevily tendence schopné
oslabovat sílu jednotného národního boje proti německým okupantům.
Toto pravidelné spojení s
illegálním vedením strany doma fungovalo až do jarajoku 1941, kdy se gestapu podařilo
vyslídit illegální vedení strany a udeřit na ně. Jak známo, byli gestapem
zadrženi soudruzi Eduard Urx, Viktor Synek, Otto Synek, Emanuel Klíma, zatímco
soudruh Jan Zika gestapu unikl skokem z okna, přičemž se poranil. Soudruh Jan
Zika řídil pak po určitý čas druhé illegální vedení strany doma. Při úderu
gestapa proti illegálnímu vedení strany byla gestapem chycena i tajná
rádiovysílačka. Dozvěděli jsme se o tom v Moskvě hned vzápětí, a to díky náhodě
a pohotovosti soudruha Urxe. Dostali jsme do Moskvy sdělení, že když soudružka
Betyna Škrlantová navštívila svého muže, vězněného na Pankráci, bvíiveSeni
chodbou pankrácké věznice, kterou
306
šla, zatčení soudruzi Eduard
Urx a Otto Synek. Soudruh Urx, když viděl soudružku Škrlantovou na chodbě,
duchapřítomně a pohotově k ní přiskočil a řekl ji, aby známou cestou nam
do Moskvy sdělila, že gestapo při zatčení illegalního vedení strany objevilo i
tajnou radio-vysílačku, že zná i klíč vysílání
a abychom proto z Moskvy
přestali tajného radiového spojení užívat vědouce, že gestapo má vysílačku v
rukách, jsme ještě několikráte do Prahy na oko vysílali. Tázali jsme se, jakou
funkci vykonává nyní soudruh Otto Synek, poněvadž jsme ze sdělení soudružky
Škrlantové věděli, že Otto Synek je zatčen a vězněn na Pankráci. Gestapo nám
odpovědělo svým slovním stylem, že „Otto Synek ist Hauptinstrukteur a že
má ku pomoci soudruha Rezka.
Gestapo končilo odpověd
dotazem, kam prý pošleme příště peníze. Tento dotaz několikráte gestapo
opakovalo, klepalo pak dále šifry, ale odpověd již nedostávalo, až umlklo, a až
pak Ribbentrop po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem
protikomunistické tažení odůvodňoval i poukazem na několik tajných
radiovysílaček, jež byly odhaleny a jichž používalo vedení KSČ z Moskvy.
Illegální vedení strany v
zemi řídil soudruh Jan Zika do doby, kdy bylo i ono gestapem dopadeno a kdy všichni
jeho členové v čele se soudruhem Janem Zikou byli popraveni, podobně jako byli
popraveni soudruzi Eduard Urx, Viktor Synek, Otto Synek, Emanuel Klíma a jako byli popraveni vedoucí soudruzi
aparátu illegálního vedení strany Jan Peštuka, Kurt Baran, Vladimír Pohnert-Šikot
a stateční pracovníci, kteří působili při činnosti tajných vysílaček, při
zařizování illegálního provozu aparátu strany, při vydávání illegálního tisku
strany atd.
V illegální činnosti strany
projevili tehdy hrdinství redaktoři „Rudého práva, kteří vykonávali
důležité vůdčí funkce. Byli to soudruzi Jan Krejčí, Kurt Konrád, František
Křížek, Václav Křen, Vratislav Šantroch, Stanislav Brunclík. Od počátku
illegálně pracoval spudruh Julius Fučík, který byl redaktorem „Rudého
práva a redaktorem „Tvorby. V osobách jmenovaných soudruhů měla
redakce „Rudého práva nejlepší své složení od vítězství Gottwaldova
vedení v roce 1929.
Redakce „Rudého práva
se takto složila pod vedením soudruha Jana Švermy, jejž vzhledem k jeho funkci
v politbyru strany a vzhledem k jeho činnosti jako poslance zastupoval a
redakci „Rudého práva vedl soudruh Eduard Urx. Vždy jsme si říkali, že v
těchto redaktorech „Rudého práva vyrůstá garnitura vysoce schopných
politických pracovníků, která jednou půjde na směnu ve vedení strany. V době
illegahty strany za německé okupace úlohu vůdců tito redaktoři „Rudého
práva hráli. Soudruzi Jan Krejčí, Kurt Konrád, František Křížek, Václav
Křen, Vratislav Šantroch, Stanislav Brunclík zůstanou povždy nezapomenutelnými.
Byli to komunističtí bojovníci, straně na smrt oddaní. Byli hluboce teoreticky
vzdělaní v marxismu-leninismu a byli vysoce vzdělaní všeobecně, zvláště
pak
307
I v oboru kultury a umění.
Jako novináři to byli přímo slovesní umělci a nesmírně obětaví, vynalézaví a
pohotoví reportéři. A celým svým zjevem to byli lidé krásní nejen duševně, ale
i fysicky. Všichni měli jakousi fučíkovskou vznešenost, veselost, rytířskost a
život milující radostnost, vtipnost. Když je nacističtí katané po strašných
mukách popravili, říkali jsme si s bolestí a lítostí, že hitlerovští gestapáčtí
zhovadilci věděli, koho dostali do rukou, a se zvlášť sadistickou rozkoší si
libovali, že vhrdinných redaktorech „Rudého práva surovou popravou j zabíjejí
nejnadanější garnituru mladých vůdčích pracovníků KSČ. Dovedeme j si
představit, jakou významnou činnost a jaké vynikající funkce by v naší ! socialistické
republice vykonávali umučení hrdinové Julius Fučík, Eduard Urx, Jan Krejčí,
Kurt Konrád, František Křížek, Václav Křen, Vratislav Šantroch, Stanislav
Brunclík, podobně jako soudruzi z jejich generace Ivan Sekanina, Bedřich
Václavek, Václav Sinkule, Jan Peštuka, Kurt Baran, Vladimír Pohnert-Šikot,
Vlastimil Haken, František Štýbr atd.
Z fučíkovské a urxovské
redakce „Rudého práva zůstali pro dobu svobody a vítězného socialismu
soudruzi Ladislav Stolí, Gustav Bareš, Bohuslav Lašto vička, Vojtěch Dolejší,
Rudolf Tomis, Josef Rybák.
Po soudruhu Janu Zikovi
převzal řízení třetího illegálního vedení strany soudruh František Molák. V tu
dobu se činnosti illegálního vedení strany účastnili ve své odvaze soudruzi
jako dr. Miloš Nedvěd, který se v illegální činnosti opíral o celou skupinu soudruhů
lékařů, dnes známých pro svoji odvážnou a obětavou práci v době illegality
strany za nacistické okupace. Dr. Miloš Nedvěd později zahynul v koncentračním
táboře v Osvětimi. Neboť zatím se již rozpoutala válka sovětsko-německá. My
jsme v Moskvě a po evakuaci z Moskvy do Ufy v tomto baškirském městě
připravovali celou řadu soudruhů k vysílání domů pro posílení illegálního vedení
strany.
Soudruzi byli připravováni ve
zvláštních kursech, v nichž se cvičili ve skoku s padákem. Připravovali se
do českých zemí soudruzi Vetiška, Harus, Altrichter, Procházka a spolu s nimi
mladí soudruzi, kteří měli být radisty. Soudruh Vetiška již v „Rudém
právu ve svých vzpomínkách popsal, jak se dostal se svojí skupinou v roce
1943 do vlasti. Obvyklá cesta byla ta, že skupina našich soudruhů se na
parašutech snesla za německou frontou na polské území a za pomoci zvláštních
spojek z řad polských illegálních pracovníků byla přepravena na Ostravsko a
odtud již s pomocí našeho illegálního aparátu se dostala do Prahy. Soudruh Jan
Harus byl také již připraven k odletu domů, avšak poněvadž po dlouhém pobytu v
SSSR měl češtinu již značně rusifikovanou a bylo nebezpečí, že by to mohlo
působit obtíže, bylo upuštěno od přepravy soudruha Haruse domů a soudruh Harus
byl poslán do československého vojenského sboru, a to do druhé paradesantní
brigády, poněvadž jako parašutista byl tak odvážný a dovedný, že se docela stal
v druhé paradesantní brigádě instruktorem a cvičil slovenské vojáky této
brigády v seskoku padákem. Soudruh Altrichter ne
308
mohl domů letět, poněvadž si
při cvičení seskoku S padákem pochroumal nohu.
Na Slovensko byli v roce
.Savětskéhcsvazusláni soudruzi Bacílek a Šmidke. Soudruh Bacílek se v illegální
činnosti dostal dolpoiení s partyzánskými oddíly, jež se na Slovensku tvořily,
a se sovětskými partyzán skými skupinami, jež byly ze Sovětského svazu vysílány
na Slovensko Soudruh Šmidke navázal v Bratislavě spojení s Husákem a
Novomeským. Poslali isme na Slovensko již dříve soudruha Černockého, který však
byl brzy zatčen a uvězněn. A když v roce 1945 byla skupina komunistických vězňů
přepravována z Bratislavy na Moravu, poněvadž se již Sovětská armáda při svém
vítězném nástupu blížila k Bratislavě, zahynul soudruh Cernocký při
bombardování této skupiny angloamerickými letadly, podobně jako druhý, velmi
zasloužilý člen illegálního vedení strany na Slovensku soudruh Osoha.
Pomocí padáku jsme spouštěli
skupiny illegálních pracovníků i na Zakarpatskou Ukrajinu. Chci k tomu dodat,
že jsme již v roce 1940 illegálně přepraviii v dohodě s maďarskými soudruhy na
Zakarpatskou Ukrajinu a do Maďarska dva statečné soudruhy, soudruha Olexu
Borkaňuka, uznaného vůdce ukrajinského lidu Zakarpatská, který po okupaci Zakarpatské
Ukrajiny Horthyovým Madarskem přešel do Sovětského svazu a do disposic
illegálního vedení Komunistické strany Maďarska, a pak soudruha Zoltana Schonherze
z Košic, dlouholetého vůdčího pracovníka Československého komunistického svazu
mládeže, mladého, nadšeného a nezměrně obětavého revolučního bojovníka. Oba
soudruzi, Borkaňuk i Schonherz, byli při illegální činnosti v Maďarsku chyceni,
vězněni a v Budapešti popraveni. Pozďěji se nám dostala do rukou fotografie
zachycující popravu soudruha Olexy Borkaňuka. Soudruh Borkaňuk byl svázán na
nohou, postaven na bednu poď šibenicí a byl mu zlomen vaz, když kati odkopli
bednu, na které soudruh Borkaňuk stál. Soudruh Borkaňuk volal před smrtí: „Ať
žije Sovětský svaz! Ať žije mezinárodní komunismus! A poněvadž se
katanští vrahové soudruha Borkaňuka nechali vedle šibenice pyšně fotografovat,
byli po osvobození Maďarska Sovětskou armádou rozpoznáni, dopadeni a odsouzeni
k smrti. Podobně hrdinně umíral na šibenici i soudruh Zoltan Schonherz, který
je dnes v Maďarské lidové republice s úctou vzpomínán a jehož jméno je vyryto
na velkém mausoleu v Budapešti, věnovaném památce maďarských revolučních
hrdinů. Často vzpomínáme i tragického osudu soudružky Turjamcové ze Zakarpatské
Ukrajiny, manželky soudruha Turjanicy, který byl po válce až do své smrti
vedoucím sekretářem oblastního výboru KSSS v Užhorodě. Soudružku Turjanicovou
jsme ještě s jedním soudruhem ze Zakarpatská pustili padákem na Karpatech,
avšak nikdy jsme se nedozvěděli, jak soudružka Turjanicová, od té doby
nezvěstná, zahynula. Byly dohady, že bud padákem padla někde na Zakarpatsku do
jezera a utonula, anebo se padákem zachytila vysoko na skále nebo na stromě, a
její mrtvola
309
během let ztrouchnivěla,
takže po hrdinné bojovnici zakarpatského lidu a krásné ženě, soudružce
Turjanicové, nezůstalo žádných stop.
Chci uvést, že když jsme na
Slovensko posílali letadlem soudruha Ladislava Zrzu, někdejšího vůdčího
pracovníka našeho Komunistického svazu mládeže, a soudruh Ladislav Zrza se
padákem spouštěl na Slovensku na zem, zahlédli ho náhodou tisovští slovenští
četníci, kteří po něm stříleli, když se ještě vznášel ve vzduchu, a soudruh
Zrza padl s parašutem k zemi již mrtvý.
Zatím již nacistický teror
řádil v naší zemi stále zběsileji a vyžadoval si denodenně nové oběti.
Hitlerovští násilníci, kteří přivedli pod katovskou sekeru tisíce a tisíce
funkcionářů a členů strany, pracujících buď v illegální organisaci strany, nebo
při vydávání illegálního komunistického tisku, při rozšiřování illegálních
komunistických novin, letáků, brožur atd., hitlerovští násilníci rozšiřovali
popravčí hrůzu do všech bývalých revolučních masových organisaci. Tak byl z
funkcionářů FPT popraven Carlo Axamit. Tak byli z pracovníků „Včely
popraveni soudruzi Maixner, Ševčík, Zbuzek aj. Tak byl z „DDOČ popraven
soudruh František Spitzer. Tak byli z „Učitelské unie popraveni soudruzi
Oldřich Blažek, Sláva Horník a j. A zatím co byl v koncentračním táboru
bestiálním způsobem ubit dr. Ivan Sekanina a pak Pavel Prokop aj., byl po
atentátu na Heydricha popraven Vladislav Vančura a později Jaroslav Kratochvíl,
Bedřich Václavek a j.
V koncentračních táborech
byly vězněny desetitisíce funkcionářů a členů strany. A pokud šlo o muka a
utrpení, nebylo rozdílu mezi hitlerovskými koncentračními tábory. V Buchenwaldu
byli vězněni soudruzi: Josef Tesla, Květoslav Innemann, Bedřich Kozelka, Josef
Jonáš, Ada Svoboda, Gustav Souček, Josef Ulrich, Karel Marvan, Vilém Mucha,
Emil Hršel, Robert Benda, Josef Dohnal aj. V Buchenwaldu byl vězněn také
soudruh Josef Lieberzeit, bývalý redaktor brněnské „Rovnosti, který zemřel
v koncentračním táboru hrdinným sebeobětováním. Přitom byli v Buchenwaldu
vězněni prof. dr. Emanuel Šlechta, dr. Alois Neuman a Josef Plojhar, který pak
byl převeden do koncentračního tábora v Dachau, kde byli vězněni soudruzi
Kliment, Kopřiva a j. V koncentračním táboru v Sachsenhausenu byli vězněni
soudruzi: Zápotocký, Dolanský, Bílek, Vodička, Zupka, Kozdera, Šroubek, Hunigen
aj. V Sachsenhausenu-Oranienburgu byli vězněni studenti, kteří byli 17.
listopadu 1939 zatčeni po uzavření českých vysokých škol Karlem Hermannem
310
Frankem. Byli mezi nimi
soudruzi: Oleg Homola, Jiří Hájek, Jan Pilař Sergej Machonm, Tomas Trávniček,
FranUšek Buriánek, Jaromír Lang, VladTrl Sedlák Jaromxr Vrla, Josef šmahel, Jan
Dobiáš, Jan škorpík, Bohdan tZ František Škopek, Evžen Seycek a druzí. Pro
zajímavost uvádím, že v Sachsen hausenu byli vězněni také dva synové v Sarajevu
zavražděného následníka trůnu arciknížete Františka Ferdinanda ďEste, vévodové
Hohenbergové kteří si z koncentračního tábora přinesli tuberkulosu a jeden z nich
před třemi lety v Rakousku zemřel. V koncentračním táboru v Mauthausenu byli
vězněni soudruzi Antonín Novotný, Jiří Hendrych, Zdeněk Štich, Otto Šik,
Jaroslav Kladiva, Jindřich Kotál, Milan Jariš, Josef Horn, Adolf Zajíc, Zdeněk
Rossmann, Karel Městek, Antonín Nykl, Zdeněk Valoucha j. Za svého nedávného
pobytu v Rakousku jsem navštívil Mauthausen a viděl jsem tu jeden z
nejhroznějších a svým rozsahem také největších hitlerovských koncentračních
táborů, v němž zmíraly desetitisíce vězňů mnoha národů. Vždyť z 10.000 čsl.
vězňů, kteří byli vězněni v Mauthausenu, se živo vrátilo jen 2.000. V
Mauthausenu byl již postaven pomník čsl. vězňům, při čemž pomník projektovali
bývalí vězňové tohoto tábora sochař soudruh Antonín Nykl a soudruh arch. inž.
Zdeněk Rossmann.
V druhých koncentračních
táborech a vězeních byli drženi soudruzi Vratislav Krutina, dr. Jiří S. Hájek,
Oldřich Papež, Jiří Růžička. A jinde byl vězněn soudruh E. F. Burian. Mnoho
našich soudruhů bylo žalařováno zvláště ve Waldheimu, v Budyšíně, v Ludwigsburgu,
kde byl vězněn i soudruh Stanislav Mlejnek. A soudruzi, kteří se vrátili z
Osvětimi, přežili nepopsatelné hrůzy. V koncentračních táborech bylo vězněno
mnoho komunistických pracovnic, mimo jiné soudružky Jožka Jabůrková, Gusta
Fučíková, Slávka KleňhováBesserová, Hilda Synková, Marie Zápotocká, Use
Dolanská, dr. Zdeňka Nejedlá, Betyna Škrlantová, Louisa Urxová a j.
V nacistických koncentračních
táborech byli spolu s komunisty vězněni i mnozí čeští vědečtí pracovníci,
lékaři a umělci. Hitlerovští trýznitelé umučili: prof. dr. Vladimíra Helferta,
prof. dr. Arnošta Krause, prof. dr. Josefa Patu, prof. dr. Bohumila Baxu, prof.
dr. Vladimíra Groha, prof. dr. Jana Levita, prof. inž. dr. Viktora Felbera,
prof. dr. Vojtěcha Rosického, docenta dr. Jana Auerhana, docenta dr. Jana
Jesenského, docenta dr. Jiřího Frantu, inž. Josefa Šroma a j. V koncentračních
táborech byli vězněni: prof. dr. Josef Charvát, prof. dr. Josef Podlaha, prof.
dr. František Bláha, prof. dr. Miloslav Matoušek, docent dr. Václav Pražák a j.
Při transportu z koncentračního tábora v Sachsenhausenu byl umučen spisovatel a
malíř Josef Čapek. V koncentračním táboru zemřel i dr. Ladislav Rašín, který se
s námi, komunisty, sblížil ve dnech úsilí o odvrácení kapitulace r. 1938. V
koncentračních táborech byli vězňové ze všech vrstev našeho lidu a ze všech
politických stran. Bylo mezi nimi i mnoho kněží všech církví a také vysocí
katoličtí duchovní.
Mnoho našich soudruhů a
soudružek zemřelo v posledních měsících,
311
týdnech a dnech před ukončením
války v květnu r. 1945. Zemřeli v t. zv. „transportech smrti, mezi vězni,
kteří byli při ústupu německých armád přemisťováni z vyklizovaných
koncentračních táborů do vnitrozemí, při čemž byli po dobu několika týdnů
ponecháni bez jakéhokoliv zaopatření, takže hromadně v uzavřených vagónech
umírali. Mnoho „transportů smrti bylo nakonec soustředěno v Terezíně, kde
řádila tyfová epidemie. A tak se stalo, že v těch chvílích, kdy komunističtí
bojovníci krváceli a umírali na barikádách Pražského povstání 5. května 1945,
mezi nimi byl lékař soudruh dr. Bohumír Budín, a v té radostné chvíli, kdy
pražský lid 9. května 1945 vítal Sovětskou armádu osvoboditelku, v té chvíli
umírali v Terezíně na tyfus a na vysílení hladem mnozí naši soudruzi. 2. května
1945 byli v Terezíně hromadně popraveni mladí komunisté; byl mezi nimi i
někdejší vedoucí pracovník Komunistického svazu mládeže soudruh Mirko Krejzl.
Mezi těmi, kdož umírali na tyfus v Terezíně, byl i karikaturista Fr. Bidlo a
byl mezi nimi i francouzský komunistický básník Robert Desnos. Vskutku, kromě
Sovětského svazu komunistická strana málokteré země, okupované Hitlerem, měla
tak veliké oběti jako Komunistická strana Československa, která v šesti letech
krvavé nacistické hrůzovlády obětovala boji za svobodu naší vlasti a boji za
vítězství socialismu a komunismu 25.000 svých členů a funkcionářů, 25.000
mučedníků a hrdinů.
312
XII
NAŠE ÚČAST V ČINNOSTI SLOVANSKÉHO VÝBORU V MOSKVĚ
Je důležito zaznamenat, že
naše strana v době války s hitlerovským Německem podporovala horoucně hnutí za
solidaritu slovanských národů v osudovém boji s německou nacistickou agresí.
Solidarita slovanských národů posilovala i Čechy a Slováky v naději na
vítězství nad německým fašismem, který násilně uchvátil jejich vlast podobně
jako si podmanil většinu slovanských zemí.
Dějiny dosvědčují, že jakmile
se dali němečtí dobyvatelé na výboj, vždy vyvstávala idea solidarity
slovanských národů, poněvadž německý dobyvatelský výboj směřoval ve střední a
východní Evropě vždy proti Čechům, Slovákům, Polákům, Bělorusům, Ukrajincům a
Rusům, a na jihu Evropy proti národům Jugoslávie, proti Slovincům, Chorvatům,
Srbům, a posléze i proti Bulharům.
Historie slovanských národů
je vyplněna neustálými boji s nebezpečím velkoněmeckého podmanitelského násilí,
které v dávné minulosti hubilo slovanské kmeny polabské, pobaltské a výbojně se
tlačilo dál a dál na východ, proti Polákům, Litevcům, při čemž Alexandr Něvský
svým vítězstvím na Čudském jezeře roku 1242 zastavil nápor německých rytířů na
ruské území. A historicky slavným bylo vítězství v bitvě u Grunvaldu roku 1410,
kdy společně bojovali s německými nájezdníky a porazili je Poláci, Litvané,
Ukrajinci, Rusové a také Češi, vedeni Janem Žižkou z Trocnova. Podobný osudově
historický význam mělo předtím vítězství Svatoplukových vojsk nad Němci u
Děvína nad vtokem Moravy do Dunaje. Tímto vítězstvím byly zmařeny snahy
německých dobyvatelů o proniknutí do dunajské nížiny, na Slovensko, na Moravu
atd., takže Ostmark, Ósterreich, zůstala ve střední Evropě pak provždy východní
mezí německého panství. České země musily po celých
313
tisíc let za pohnutých osudů bránit
svoji existenci proti velkoněmeckému nátlaku.
Novodobý německý
imperialismus, vyzdvihující heslo „Drang nach Osten jako směr
velkoněmecké rozpínavosti a velkoněmecké agrese, vystupňoval na nejvyšší míru
výhružné a nenávistné štvaní proti slovanským národům, zasypávaje je urážkami
jako národy méněcenné, neschopné si vládnout a určené pro rabskou práci pod
bičem německých pánů. Jsou známy velkoněmecké šovinistické výpady proti
slovanským národům z úst takových Treitschků a Mommsenů. Německý profesor
Mommsen proslul tehdy výrokem, že Němci musí Slovanům rozbít jejich tvrdé
lebky. Tento Mommsenův výrok vzbudil ve všech slovanských zemích živelné
pobouření, při čemž vzpomínáme, že to byl velký český básník Antonín Sova,
který vypracoval plamennou odpověď na Mommsenovu lidojedskou hrozbu Slovanům.
Pro šíření německého
nadvládního panství nad slovanskými národy vykonal mnoho i rakouskouherský
imperialismus jako spojenec kaiserovského německého imperialismu.
Násilná germanisace
postupovala v rakouské říši výbojně a tísnila Čechy, Slovince, Poláky. Němečtí
vetřelci zabírali postupně území, která byla odvěkou domovinou slovanského
obyvatelstva. Podobně se roztahovali němečtí dobyvatelé v polském území, jež od
Odry a Nisy náleželo vždy polskému národu a jež bylo násilně včleněno do
německé císařské říše. Násilím vyvlastňovali půdu polských obyvatel ve Slezsku,
na Poznaňsku a násilím šířili své panství na březích Baltického moře,
vytlačujíce Kašuby a Poláky. A když jsem v roce 1957 navštívil pobaltské
republiky SSSR, po prvé v životě jsem se přesvědčil, jaké hrozné nebezpečí již
hrozilo pobaltským národům, Litevcům, Lotyšům a Estoncům, na jejichž území si
již v minulosti německá hansa zbudovala přístavy jako východisko německého
výboje v Pobaltí. Livonský řád byl řádem německých rytířů a šířil v Pobaltí
výbojné němectví. Baltičtí baroni byli Němci a představovali panskou nadvládu
nad Litevci, Lotyši a Estonci, jejichž národní život škrtili. Přesvědčil jsem
se, ževTallinu bylo dříve německé divadlo a že i universita v Tartu byla
německá. A přesvědčil jsem se, že známé masové pěvecké slavnosti v pobaltských
republikách, které tam jsou tak tradičně oblíbeny a na které jsou mobilisovány
k hromadnému zpěvu desetitisíce lidí, byly vlastně formou obrany národního
života a národní kultury Litevců, Lotyšů a Estonců, jako tomu bylo kdysi u nás
za německé nadvlády v rakouské říši se slavnostmi a slety sokolskými. A německý
výboj se v Pobaltí šířil, při čemž carský režim nadržoval baltickým baronům, a
německý výboj se tu šířil i když pak byly Litva, Lotyšsko, Estonsko
samostatnými státy, poněvadž německý obchod, německá kultura tu sloužily cílům
velkoněmecké rozpínavosti.
Dějinný vývoj v období
imperialismu přinášel hrozivé nebezpečí slovanským národům se strany
velkoněmeckého výboje. Bylo to nebezpečí surové
314
Leh Osten. A když Adolf
Hitler nastoupí f. JT silnou agresi, vrhal se zběsile a se surovou nenávistí
proti slovanským národům veden zpupnou myšlenkou, ze jemu se podaří slovanské
země dobýt slovanské národy porobit a nad všemi slovanskými národy uskutečnit
velkoněmecké otro kářské panství. V roce Byly tedy dány všechny dějinné
důvody k tomu, aby v době války s hitlerovským Německem byla povznesena idea
solidarity slovanských národů, postavená na široký základ idee proletářského
internacionalismu, na široký základ mezinárodního bratrství, na široký základ
spojenectví všech národů v boji za svobodu proti barbarskému fašismu, který
zaplavoval Evropu a svět krví válečného násilí a hrůzami strašných běd.
A tak jsme nadšeně uvítali
den 11. srpna roku 1941, kdy byl v Moskvě ustaven Slovanský výbor, jehož
předsedou až dodnes je generálporučík soudruh Gundorov. V Slovanském výboru
byli činni spisovatelé Alexandr Fadějev, Alexandr Kornejčuk, akademikové
Grekov, Pičeta, Děržavin a j. Za polský národ byli ve Slovanském výboru
představiteli spisovatelka soudružka Wanda Wasilevská a soudruh Jendrichovský;
národy Jugoslávie představovali ve Slovanském výboru tehdy v Moskvě žijící
jugoslávští činitelé Dravič (Sajal), Maslarič (Chorvat), Regent (Slovinec), a v
Slovanském výboru působil ještě i po válce Vlahovič (Černohorec).
My jsme vyslali do Slovanského
výboru v Moskvě jako představitele soudruhy prof. Zdeňka Nejedlého, poslance
Marka Čulena a básníka Ondru Lysohorského. Činnosti Slovanského výboru v Moskvě
se významně účastnil soudruh Jan Šverma. Na shromáždění Slovanského výboru jsme
chodili v Moskvě všichni v čele se soudruhem Gottwaldem. Později se činnosti
Slovanského výboru účastnil generál soudruh Ludvík Svoboda a druzí důstojníci,
a jako důstojník Slovák zvláště soudruh Marcely. Nejvýznamnější úlohu v
činnosti Slovanského výboru hrál za představitele národů Československa soudruh
prof. Zdeněk Nejedlý. Požíval veliké vážnosti na všech shromážděních
slovanského rázu. . ,
Slovanský výbor v Moskvě
vykonal v době Vlastenecké války velmi významnou práci. Pořádal manifestace ve
znamení slovanské vzájemnosti organisoval v Moskvě sjezd slovanských vojáků,
vysílal delegace na válečné fronty, prováděl rozsáhlou propagační a agitační
činnost vydáváním bojových výzev, manifestů, proklamací a vydáváním časopisů,
publikací, knih, pn čemž autory
315
byli vynikající učenci,
spisovatelé, básníci, umělci. Slovanský výbor v Moskvě se svojí záslužnou
činností významně zapsal do historie Velké vlastenecké války a do historie
národně osvobozeneckého boje všech slovanských národů.
**
Když jsem uvedl, že jsme do
Slovanského výboru v Moskvě vyslali jako představitele národů Československa
soudruhy Zdeňka Nejedlého, Marka Čulena a Ondru Lysohorského, chci k tomu
dodat, že soudruh prof. Zdeněk Nejedlý tu představoval Čechy, soudruh Marek Čulen
představoval Slováky, a pokud šlo o soudruha Ondru Lysohorského, neurčili jsme,
aby představoval Lachy, nýbrž aby představoval oblast Ostravska a Slezska,
Slezska opavského a Slezska těšínského, tedy oblast, v níž žili smíšeně Češi a
Poláci.
A tu chci uvést několik
poznámek k případu soudruha Ondry Lysohorského, k případu, který je i dnes
mnohdy předmětem různých hovorů a různých pochyb vyžadujících vysvětlení,
poněvadž básník soudruh Ondra Lysohorský byl vždy propagátorem lašštiny a
věnoval všechno úsilí tomu, aby Lachové byli uznáni za osobitý národ vedle
Čechů.
Ze svého vlastního poznání
chci uvést, co o případu soudruha Ondry Lysohorského vím. Je známo, že v letech
před druhou světovou válkou se na Ostravsku zjevil svérázný básník, jehož verše
zněly velmi účinně a měly sociálně vzpurnou tóninu jako výkřik bídy a chudoby
pracujícího lidu ve Slezsku, na Ostravsku a na Valašsku. Byl to Ondra
Lysohorský, který své básně posílal do „Tvorby, jež je uveřejňovala s
mimořádně velkým ohlasem. Své básně psal Ondra Lysohorský lašským osobitým
dialektem. Nemohli jsme mít proti tomu žádných námitek, poněvadž rytmus veršů,
účinnost slov, síla básnického výrazu mohou emocionelně velmi působit i v
různém dialektu. Takové případy známe u básníků i v jiných zemích, na př. u
francouzského básníka Frederica Mistrala, který tvořil své básně v
provensálském nářečí. Z doby před válkou jsme neměli žádných sporů se soudruhem
Ondrou Lysohorským. V roce 1939 odešel Ondra Lysohorský do emigrace; uchýlil se
nejprve do Polska. Jak mně později řekl, měl úmysl emigrovat do Anglie, při
čemž si s sebou do emigrace přivezl několik kufrů s obleky, s prádlem a také
svazkem osobních dokumentů, dotvrzujících jeho středoškolské a vysokoškolské
vzdělání. Avšak když 1. září 1939 vypukla náhle německopolská válka a političtí
emigranti, pobývající v Polsku, u Krakova, musili pěšky utíkat na východ, aby
unikli postupující německé armádě, utíkal takto i soudruh Ondra Lyso
316
horský. Soudruh Ondra
Lysohorský se dostal při cestě na východ do oblasti obsazované Sovětskou
armádou. A připojil se k československé vojenské ied notce, která se v
Sovětském svazu formovala pod vedením podplukovníka soudruha Ludvika Svobody.
Jednoho dne Jsme dostali do
Moskvy telegram, jímž nás žádali soudruzi František Necasek a Jin Sládek, aby
se mohli rozloučit s československou voien skou jednotkou, k níž se na útěku z
Polska před německou armádou připojili a aby mohli jako komunističtí
funkcionáři přijet do Moskvy a zde ve spojení s vedením KSČ pracovat. Okamžitě
jsme soudruhům Nečáskovi a Sládkovi odpověděli, že vše zařídíme a že se
souhlasem velitele jednotky soudruha Ludvíka Svobody je převedeme do Moskvy.
Soudruzi Nečásek a Sládek také brzy do Moskvy přijeli a pracovali v moskevském
rozhlasu. Avšak když se ještě se soudruhy Nečáskem a Sládkem o převedení do
Moskvy jednalo, připomínali nám, že z československé vojenské jednotky chce
odejít a do Moskvy přijet Ervín Goj. Nám však toto jméno bylo zcela neznámo a
teprve na další dotaz jsme se dozvěděli, že jméno Ervín Goj je občanským jménem
básníka Ondry Lysohorského. Dali jsme přirozeně ihned souhlas k tomu, aby i
básník Ondra Lysohorský přijel do Moskvy. Soudruh Lysohorský byl nejprve
umístěn spolu s druhými československými politickými emigranty v sanatoriu u
Moskvy v Opališe, a později jsme souhlasili, aby se stal profesorem v
„Institutu inostrannych jazykov. Pak jsme se blíže seznamovali osobně.
Byl jsem překvapen, když mně
soudruh Ondra Lysohorský řekl, že se jmenuje skutečně Ervín Goj (goj prý
znamená lašsky háj), a když mně řekl, že za první republiky vystudoval v
Moravské Ostravě německé gymnasium a že v Praze vystudoval německou universitu
a dostal od ní doktorský diplom. A ještě více jsem byl překvapen, když mne jako
zástupce KSČ v Exekutivě Komunistické internacionály soudruh Lysohorský žádal,
aby mohl jít na německé velvyslanectví v Moskvě a přes ně požádat pražskou
německou universitu o zaslání kopie doktorského diplomu, jehož originál ztratil
spolu s taškou svých dokumentů na útěku v Polsku. Nevím, co soudruh Lysohorský
pak podnikl, když jsem mu dokazoval, že je přece nemožné, aby československý
komunista šel v Moskvě s nějakou prosbou k velvyslanectví německé říše, která
rozbila Československo, násilně anektovala Čechy a Moravu do svého území a
krvavě potlačuje náš národ.
V tu dobu jsme ještě neměli
se soudruhem Ondrou Lysohorským spory v nacionální otázce. Je pravda, že
soudruh Lysohorský uveřejňoval své mnohé básně v sovětských časopisech a také v
mezinárodních komunistických časopisech. Básně Ondry Lysohorského překládal většinou
Boris Pasternak, který také jednou napsal do „Večerní Moskvy pochvalnou
stať, kterou věnoval básnickému dílu Ondry Lysohorského, jejž nazval „velikým
slovanským bardem a následovníkem Petra Bezruce. Tázal jsem se tehdy
soudruha Ondry Lysohorského,
317
jak to dělá, že Boris
Pasternak může překládat jeho básně psané v lašském dialektu, když přece nemůže
obsahu veršů rozumět. Soudruh Lysohorský mně řekl, že pro překlad dělá Borisů
Pasternakovi t. zv. „podstročnik, totiž že pod verše v lašském dialektu
napíše ruská slova a že je Pasternak zbásní, a že to takto dělá i při
překladech svých veršů do němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny,
poněvadž vskutku v tolika jazycích byly básně Ondry Lysohorského uveřejňovány.
Velký náš spor se soudruhem Ondrou
Lysohorským začal, když jsme se dozvěděli, že Ondra Lysohorský poslal
Ústřednímu výboru KSSS a myslím, že osobně soudruhu Stalinovi, své rozsáhlé
pověstné memorandum. V tomto memorandu Ondra Lysohorský dokazoval, že prý Češi
nacionálně utlačují Lachy, že prý Laši jsou nacionálně osobitým národem, že prý
obývají velké slezské území a ještě širší území s počtem Říkali jsme Ondrovi
Lysohorskému, že používá ve svých verších lašského nářečí, aniž by mohl
dokázat, že v tomto nářečí bylo ještě něco literárně napsáno, že existuje nějaký
slabikář pro lašskou řeč, že existuje nějaká lašská gramatika atd. A když jsme
se tázali Ondry Lysohorského, jak to dělá, když má v lašském nářečí použít
nějakého složitějšího tvarosloví, gramatiky a syntaxe, než je prostá mluva
lidová v lašském nářečí, musil Ondra Lysohorský přiznat, že si vypomáhá
tvaroslovím a gramatikou polského jazyka. Pravda je, že u některých polských
činitelů si Ondra Lysohorský tehdy získával sympatie a že později velmi často
uveřejňoval své příspěvky v polských časopisech, pokud porůznu v Sovětském
svazu vycházely.
Naše spory s Ondrou
Lysohorským nabývaly stále více na ostrosti, poněvadž se přesvědčit nedal a
mnohdy i provokativně hlásal, že pod titulem existence samostatného nacionálně
svébytného lašského národa je třeba činit sporným a pochybným včlenění Slezska,
Ostravska, Valašska do českého národního území a že vítězství nacionální
svobody národů ve válce bude prý znamenat uznání separátního lašského národního
území. Z toho, co jsem pravdivě a podle faktů vylíčil, je patrno, jaká
nebezpečná komplikace v národně osvobozeneckém hnutí vyvstala ve spojení s
teoriemi
318
Ondry Lysohorskeho o
existenci lasakeho národa. Avšak rozhodnutí našich prudkých sporu s Ondrou
Lysohorským přišlo, a to plně nám dávají za pravdu. Ústřední výbor KSSS se
obrátil na Akademii nauk SSSR na akade mické vědecké odborníky slavistiky, aby
vyjádřili své stanovisko knašim sdo rům s Ondrou Lysohorským. A k naší
veliké radosti se stalo, že profesor Selišev dnes již mrtvý, který napsal velké
vědecké dílo o jazykových otázkách západních Slovanu, vynesl takovýto
rozhodující posudek: dokázal, že lašština není žádným osobitým národním
jazykem, nýbrž že jest jen lidovým lokálním nářečím češtiny jako jazyka českého
národa, že Lachové nepředstavují nějaký samostatný národ vedle Čechů, nýbrž že
pokud t. zv. Lachové jsou nějak svérázně osobití, tak to jsou vlastně jen
částečně popolštění Češi. Velikému sovětskému učenci, slovanskému jazykozpytci
profesoru Seliševovi, jsme navždy přislíbili zachovat světlou památku za jeho
vědecký zásah do našich sporů s Ondrou Lysohorským. Profesor Selišev vědecky
odůvodnil, že když se jako národy historicky konstituovaly národ český a národ
polský, vznikaly oboustranně snahy zabrat do rámce toho nebo druhého národa co
nejvíce lidí.
V historii byly chvíle, kdy
polští králové, na př. Boleslav Smělý, Boleslav Chrabrý, se snažili ovládnout
území s českým obyvatelstvem, a právě na území našeho Slezska byly tyto snahy
českými obránci mařeny. A přišla pak v historii období, kdy čeští králové
vládli současně v Polsku, a jiná období, kdy polští králové byli vladaři v
českých zemích. Bratrská příbuznost národa českého a národa polského vedla
mnohdy, a to i v nové době, v XIX. století a i ve XX. století, k tomu, že jeden
národ přimisoval své jazykové prvky do jazyka druhého národa. A tak zvláště ve
Slezsku, na Ostravsku zůstaly dědictvím polské jazykové prvky v lidovém nářečí
Čechů, takže v tomto smyslu a nikoli v jiném smyslu představuje lašské nářečí
určitou osobitost. Jak známo, ve Slezsku a na Ostravsku do české lidové mluvy
se přimísily i jazykové prvky německé, takže vznikli i „Šlonzáci s
německou jazykovou intonací.
Je přirozené, že naše prudké
spory s Ondrou Lysohorským, jež končily plným rozdrcením jeho falešných
jazykových teorií, měly svůj určitý vliv na poměr mezi naší stranou a jím.
Ondra Lysohorský, pokud ještě trvá na svých falešných názorech, by si měl
uvědomit, jakou špatnou službu v době války a v době boje národů Československa
za svobodu proti hitlerismu naší věci vykonal. Měl by si být vědom, že byl
schopen svými falešnými jazykovými teoriemi a svojí smyšlenkou o existenci
Lachů jako národa vnášet rozpory i mezi český národ a polský národ a že
hrozilali otázka Těšínská být jablkem sváru mezi námi a Poláky, že se
pochybnostmi o České nacionální příslušnosti Slezska a Ostravska staral o to,
aby jablko sváru mezi námi a Poláky bylo ještě větší.
Vývoj dějinných událostí,
vítězná pomoc Sovětské armády, která přinesla polskému národu štěstí a
bohatství stejně jako národům Československa,
319
učinila arciť již nemožnými
jakékoliv nacionálně jazykové pochybnosti na území Slezska, a ČSR stejně jako
Polská lidová republika se na svém území vyvíjejí zdárně k čím dále krásnější
budoucnosti.
My jsme proti soudruhu
Ondrovi Lysohorskému pro jeho ostré spory s naší stranou disciplinárně nijak
nezakročili. Má všechny možnosti umělecké tvůrčí práce a může dále tvořit i své
velké básně v lašském dialektu, který jest jen osobitým lidovým nářečím českého
národního jazyka.
320
XIII
PODEPSANÍ ČSL.SOVĚTSKĚ SPOJENECKÉ SMLOUVY 12. PROSINCE
1943 V MOSKVĚ JEDNÁNÍ S DR. BENEŠEM V MOSKVĚ O BUDOUCÍCH POMĚRECH V OSVOBOZENÉ
REPUBLICE
FORMOVÁNÍ ČSL. ARMÁDNÍHO SBORU V SSSR
TVOŘENÍ PARTYZÁNSKÝCH ODDÍLŮ NA SLOVENSKU A V ČESKÝCH
OBLASTECH
Ve vývoji událostí za druhé
světové války, ve vývoji událostí, týkajících se nadějí na osvobození národů
Československa z fašistického jařma a nadějí na obnovení Československé
republiky, byl jeden den dnem největšího historického významu. Byl to 12.
prosinec r. 1943, kdy byla v Moskvě podepsána nová spojenecká smlouva mezi
Sovětským svazem a Československou republikou. Každoročně oslavujeme s
neskonalou vděčností a s nezměrnou radostí výročí podepsání
československosovětské spojenecké smlouvy, oceňujíce její nesmírný dějinný
význam pro naši Československou republiku, pro její národy, pro její lid.
Československosovětská
spojenecká smlouva z 12. prosince r. 1943 se nazývá smlouvou o přátelství,
vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Nemůžete si představit, s jakým
nadšením jsme podepsání smlouvy z 12. prosince 1943 přijímali my všichni, kteří
jsme žili a pro osvobození národů Československa pracovali na půdě Sovětského
svazu. Soudruh Gottwald to vyjádřil známým svým projevem, který byl již
tisíckráte reprodukován v knihách, v dokumentech a při oslavách čsl.sovětského
přátelství.
Jako smlouva o přátelství
znamenala čsl.sovětská smlouva, podepsaná 12. prosince 1943, že Sovětský svaz
stvrdil pro všechnu budoucnost své přátelské vztahy k Československu, přátelské
vztahy, prodchnuté věrností, kterou Sovětský svaz nám vždy prokazoval a kterou
prokázal Československu i ochotou k pomoci v osudových dnech r. 1938.
Čsl.sovětská spojenecká smlouva, která byla podepsána 12. prosince 321
obnoví existenci samostatné
Československé republiky, zničené Hitlerem, zradou západních mocností a
kapitulantskou zradou čsl. buržoasie. Smlouva čsl.sovětská jako smlouva o
vzájemné pomoci zaručovala též do budoucna, až bude čsl. republika obnovena,
všechnu pomoc Sovětského svazu i při zajišťování bezpečnosti Československa
proti novým nebezpečím se strany německého imperialismu a militarismu a jeho
společníků a podporovatelů. Čsl.sovětská smlouva znamenala tak záruku svobody,
nezávislosti a bezpečnosti Československa provždy. Čsl.sovětská spojenecká
smlouva, která byla 12. prosince 1943 podepsána v Moskvě a která byla nazvána
smlouvou o poválečné spolupráci, znamenala, že po válce se bude nová
Československá republika rozvíjet za všestranné spolupráce se Sovětským svazem,
mohutnou vítěznou socialistickou velmocí, jejíž síla a jejíž bohatství je
nezměrné. Znamenalo to záruku šťastného vývoje Československé republiky, záruku
vývoje ke krásné budoucnosti, k blahobytu a stále bohatšímu rozkvětu naší
vlasti.
Podepsání nové
československosovětské spojenecké smlouvy 12. prosince 1943 bylo událostí,
která mocně podnítila hrdinný boj československého lidu proti hitlerovským
okupantům a za obnovení Československé republiky, neboť splňovala všechny
naděje, s nimiž se československý lid v době války obracel k východu, k
Sovětskému svazu, jsa přesvědčen, že Sovětská armáda přinese z východu nejen
svobodu, ale i možnost budovat osvobozenou Československou republiku jako
republiku novou, lepší, lidově demokratickou a vyvíjející se k socialismu.
Chci nyní uvést, za jakých
okolností došlo k uzavření čsl.sovětské spojenecké smlouvy 12. prosince 322
ský svaz, a až se zároveň
vyčerpá imperialistický soupeř Anglie a USA, Německo. A až se pak Anglie a USA
dočkají okamžiku, kdy by mohly s oporou svých nevyčerpaných sil hodit na
váhu svoje slovo při rozhodování o poměrech ve světe. Neboť tak se to západním
mocnostem podařilo, pokud šlo o Ruskt na př. po ruskojaponske válce při mírovém
jednání v Portsmouthu r Proto Anglie a USA na jedné
straně posílaly za sovětsko-německé válkv v určité míře válečné transporty do
Sovětského svazu. Avšak na druhé straně se angloamerické válečné bombardéry
vyhýbaly bombardování válečného průmyslu v západním Německu a na druhých
místech, aby nebyla oslabena možnost hitlerovského Německa vést válku proti
Sovětskému svazu. Vzpomeňme, že angloamerická bombardovací letadla bombardovala
vždy střední části německých měst, ale nikoli jejich průmyslové čtvrtě. Teprve
před koncem války, když již bylo jasno, která území připadnou do sféry osvoboditelské
pomoci Sovětského svazu, byla bombardována na př. Škodovka v Plzni, ČKD v
Praze, zlínské závody, průmyslové čtvrtě Bratislavy a pod.
Jak nám později vypravovali
londýnští soudruzi, projevoval i Jan Masaryk po 22. červnu r. 1941 přesvědčení,
že Sovětský svaz bude neodvratně hitlerovským Německem poražen. A dodával, že
pak prý bude jasno, že nadějí pro Československo jsou jen západní mocnosti a že
západní orientace se v čsl. odboji ukáže jedině reálnou a ne východnická linie
Gottwaldových komunistů, orientovaná na vítězství SSSR. Je nesporné, že
takovéto prognosy o vyhlídkách vývoje válečných událostí vyznávali dlouho dr.
Eduard Beneš, Jan Masaryk a všichni činitelé čsl. vlády v Londýně.
První úder dostaly tyto
prognosy již v prosinci r. 1941. Tehdy bylo nejen jasno, že se zhroutila
koncepce hitlerovských generálů, kteří počítali na úspěch „blitzkriegu a
kteří věřili již na počátku října 1941, že sovětské vojenské síly jsou celkově
rozdrceny. Avšak v prosinci r. 1941 byla u Moskvy úspěšně podniknuta první
velká sovětská protiofensiva, která způsobila německým vojskům, táhnoucím na
Moskvu, drtivou porážku. Německá vojska byla sovětskou protiofensivou vržena
postupně zpět až na několik set kilometrů od Moskvy, odkud se Němci pak již
blíže k Moskvě nehnuli, aby si počkali, až byli v r. A českoslovenští londýňané
znovu oživili svoji víru ve vojenské vítězství hitlerovského Německa v r. 1942,
když hitlerovská vojska v ohromné síle nastoupila k pochodu na Volhu, k pochodu
proti Stalingradu. Teprve gigantické vítězství Sovětské armády u Stalingradu 2.
února 1943 srazilo londýnské prognosy ohledně víry ve vojenské síly Německa a
ohledně podceňování vojenské moci Sovětského svazu. A tak se teprve po vítězném
triumfu Sovětského svazu u Stalingradu v r. 1943 projevila u činitelů Benešovy
čsl. vlády v Londýně vůle k jednání o uzavření nové čsl.sovětské spojenecké
smlouvy. Avšak trvalo to
323
i pak určitou dobu, než se
president dr. Eduard Beneš vypravil na cestu do Sovětského svazu.
My jsme v Moskvě věděli, že
Benešovu odjezdu do Sovětského svazu předcházely tehdy velké spory a tahanice v
čsl. vládě v Londýně. Původně totiž bylo ohlášeno, že Beneš přijede do Moskvy
již na jaře r. 1943, krátce po slavném vítězství Sovětské armády u Stalingradu.
Avšak pak se Benešův odjezd do Moskvy stále odkládal. Někteří činitelé z čsl.
londýnské vlády a z jejího okolí naléhali na odklad Benešovy cesty do
Sovětského svazu. Dokazovali, že president dr. Beneš byl krátce před tím ve
Spojených státech amerických, kde byl významně přijat presidentem USA
Rooseveltem a kde vystoupil s projevem před senátem a Kongresem. Dotyční
činitelé poukazovali na to, že tím bylo demonstrováno spojení budoucího osvobození
ČSR se západními mocnostmi a především s USA. Dokazovali, že se nesmí dělat
nic, co by naznačovalo, že se Beneš a londýnská čsl. vláda nějak spěšně
ucházejí o stvrzení přátelství ČSR a SSSR. Říkalo se, že anglická vláda by
vůbec nerada viděla Benešovu cestu do Moskvy a že prý to dávala najevo. A tak
se Benešův odjezd z Londýna do Moskvy přes urgence našich londýnských soudruhů
a přes urgence soudruha Fierlingera z Moskvy odkládal z jara r. 1943 na léto,
pak až na podzim a posléze až na zimu r. 1943.
V listopadu r. 1943 jsme
dostali do Moskvy zprávu, že dr. Beneš se již chystá na cestu do Sovětského
svazu a že britská vláda docela na uspíšení Benešovy cesty naléhá. Pak jsme
dostali zprávu, že Beneš se již na cestu do Moskvy vydal a že poletí známou tratí
přes Káhiru a Bagdad do Teheránu, odkud poletí do Moskvy. Čekali jsme tedy, že
Beneš již v několika dnech bude v Moskvě. Bylo nám však záhadou, proč Benešovo
letadlo bylo po mnoho dní zadrženo v Bagdadu. Pak se to vysvětlilo. V tu dobu
jeli Roosevelt a Churchill na konferenci do Teheránu, kam měl i Beneš namířeno.
A aby byla cesta Roosevelta a Churchilla do Teheránu utajena a aby na letištích
nebylo při jejich přejezdu nějaké vzrušující pozornosti, byla Benešova cesta
přes Teherán do Moskvy použita k maskování Rooseveltovy a Churchillovy cesty do
Teheránu. Na letištích, kudy projížděli, byl činěn dojem, že se bezpečnostní
opatření dělají kvůli Benešově cestě. A tak bylo Benešovo letadlo zadrženo na
letišti v Bagdadu. Beneš pobyl mnoho dní v Bagdadu. Musil čekat, až se
konference představitelů SSSR, USA a Anglie v Teheránu odbude, a teprve pak
nastoupil cestu přes Teherán do Moskvy.
Presidentu republiky dru
Benešovi jeli z Moskvy do Teheránu vstříc velvyslanec ČSR soudruh Zdeněk
Fierlinger a soudruh Alexandr Kornejčuk, přední sovětský spisovatel, který byl
v té době náměstkem ministra zahraničních věcí SSSR. Soudruh Alexandr Kornejčuk
vykonal mnoho záslužné práce ve spojení s přípravou nové československosovětské
spojenecké smlouvy. A dlužno vzpomenout i zásluh soudruha Bogomolova, který byl
v Londýně
324
velvyslancem SSSR u Čsl.
vlády, a soudruha Čičajeva, kteří se starali v Londýně o diplomatickou přípravu
nové čsl.sovětské spojenecké smlouvy V S nisterstvu zahraničních věci
SSSR si pak získával zásluhy o přátelské vztaW československosovětské soudruh Valerian
Alexandrovič Zorin který bv\ v ministerstvu zahraničních věcí SSSR vedoucím 4.
evropskéhoodboru do jehož působnosti patřily záležitosti
sovětskočeskoslovenských vztahů Na česko slovenské straně měl hlavní zásluhu o
přípravu nové československosovětské spojenecké smlouvy velvyslanec ČSR v
Moskvě soudruh Zdeněk Fierlinger jemuž byla londýnskou vládou často vytýkána
jeho horlivost v přátelských vztazích československo-sovětských.
Pokud šlo o pocity, s nimiž
dr. Beneš do Moskvy v prosinci r. 1943 přijížděl a jež jej za pobytu v Moskvě
naplňovaly, bylo možno vycítit, že mu dobře u srdce nebylo. I proto, že mu
západní mocnosti Anglie a Spojené státy severoamerické tak náhle daly souhlas,
aby jel do Moskvy k podepsání nové čsl.sovětské spojenecké smlouvy. A také i
proto, že president dr. Beneš byl již uvědomen o některých rozhodnutích
teheránské konference tří velmocí.
A tu mně připadá vylíčit
počátek prosince r. 1943, kdy do Sovětského svazu přijíděl president dr. Beneš,
aby byl přítomen podpisu nové čsl.sovětské spojenecké smlouvy. Bylo ta v onom
období vývoje válečných událostí, kdy po slavném vítězství sovětských vojsku
Stalingradu nastal již soumrak hitlerovské vojenské moci, která k přepadení Sovětského
svazu 22. června 1941 nastupovala s jistotou, že svojí převahou vojensky zdolá
Sovětský svaz v krátké době, o čemž byli také přesvědčeni ve své většině i
činitelé západních mocností. Od Stalingradu byly další události ve válce
sovětskoněmecké již řetězem triumfů Sovětské armády, která vítězně nastupovala
od východu k západu a blížila se stále více k hranicím Československa, jemuž
nesla svobodu. Neboli: Sovětská armáda již uskutečňovala pochod na pomoc
Československu, kterého se čsl. buržoasie tak bála v září r. Na cestě do Sovětského svazu
jel Beneš přes Teherán. A když byl již na území Sovětského svazu, navštívil
před cestou do Moskvy Stalingrad. Navštívil bojiště historické bitvy, ve které
Sovětská armáda v dějinách vojenských nevídaným způsobem zvítězila nad
německými hitlerovskými vojsky, ačkoli Hitler mobilisoval zoufale síly celé
Evropy, aby porážku Paulusovy armády odvrátil. Stalingrad to bylo měření sil
Sovětského svazu se všemi těmi silami, jež hitlerovské Německo od r. 1941
mobilisovalo vojensky, v průmyslu,
325
v dopravě a pro frontu i v
týlu vskutku v celé Evropě. Vždyť u Stalingradu kromě Paulusovy armády bojovala
za Hitlera i vojska italská, maďarská, rumunská a nejrůznější vojenské útvary z
druhých evropských zemí porobených německým fašismem.
A v tomto gigantickém měření
sil slavně zvítězil nad hitlerovským Německem Sovětský svaz. A za jak osudné
rozhodnutí pro hitlerovské Německo pokládal Hitler vítězství Sovětské armády u
Stalingradu, to prokázal před národy Evropy a světa tím, že vyhlásil po 2.
únoru 1943 v Německu smuteční dny a pořádání tryzen za hitlerovské vojáky padlé
u Stalingradu. Mělo to svůj smysl. Jestliže po 22. červnu 1941 Hitler
rozněcoval německé fašistické lupiče k válečnému boji proti Sovětskému svazu, k
vraždění a loupení v okupovaných sovětských oblastech vítězným řevem po
starogermánském způsobu, snažil se po Stalingradu v r. 1943 působit na duši
Němců okázalým napodobováním starogermánských nářků, jež měly Němce připravit k
zoufalému sebeobětování.
A vojenské dějiny vskutku
neznaly příkladu tak drtivého a tak velkolepého vítězství, jakým bylo vítězství
Sovětské armády u Stalingradu. Vojenské dějiny neznaly do té chvíle příkladu
bitvy, v níž jsou nakonec obrovská vojska plně obklíčena jako zvěř v oboře, aby
byla jako v oboře pobíjena a aby pro jejich zbytky bylo záchranou vzdání se do
zajetí. A president dr. Beneš nám takto po návštěvě Stalingradu líčil vítězné
zakončení stalingradské bitvy Sovětskou armádou. Líčil nám, jak mu
stalingradští průvodci vyprávěli, že po 2. únoru 1943 bylo 150 tisíc zmrzlých
mrtvol hitlerovských vojáků po mnoho dní nakládáno na nákladní automobily a
odváženo k pohřbení.
Při návštěvě Stalingradu v r.
1943 se mohl president dr. Beneš přesvědčit, jakou obrovitou vojenskou moc byl
Sovětský svaz schopen ze sebe vydat, aby triumfálně při měření vojenských sil
vítězil. Ten Sovětský svaz, který byl v září 1938 hotov pomáhat Československu
a zajistit jeho triumf nad Hitlerem namísto potupné kapitulace, kterou v září
1938 Beneš zpečeťoval.
President dr. Beneš po
příjezdu do Moskvy na počátku r. 1943 byl usídlen v příjemném menším paláci. A
soudruzi nám pak vyprávěli, že když se Beneš v předvečer jednání účastnil v
Kremlu slavnostní večeře, uspořádané na jeho počest, došlo k charakteristickému
výjevu. Když totiž Beneš po nasazení brýlí začal při svém přípitku čísti svůj
napsaný projev, vychvalující mocnou, neporazitelnou a vítěznou Sovětskou armádu,
přerušili ho zdvořile sovětští soudruzi a žádali presidenta dr. Beneše, aby byl
tak laskav a nejprve vysvětlil, proč 30. září r. 1938 kapituloval před
mnichovským diktátem a proč vydal Čsl. republiku Hitlerovi. Beneš, uvedený
touto otázkou do rozpaků, začal prý koktat a pak dokazoval, že Československo
prý nepoužilo v září 1938 pomoci Sovětského svazu a kapitulovalo, poněvadž
Beneš se prý domníval, že by bylo pro Sovětský svaz nevýhodné, aby z titulu
pomoci Československu bojoval
326
s hitlerovským Německem sám
„jeden na jednoho“ a že prý bylo výhodnější získat kapitulací čas a počkat až
Sovětský svaz bude s hitlerovským Německem válčit při spojenectvi s Anglií
a Spojenými státy americkými. Tehdy v prosinci r. 1943, nebylo ještě druhé
fronty na západě a Sovětský svaz fakticky bojoval v Evropě s hitlerovským
Německem od 22. června 1941. I sovětští soudruzi proto řekli Benešovi: „Vždyť
přece dnes, v prosinci r. 1943 bojuje Sovětský svaz s hitlerovským Německem
také jeden na jednoho. A co bylo výhodnější, bojovat jeden na jednoho s hitlerovským
Německem v r. 1938, když ještě hitlerovské Německo bylo slabé, když ještě
nemělo za sebou své velké výboje, když ještě nemělo k disposici průmysl celé
Evropy anebo bojovat Jeden na jednoho po červnu 1941, kdy mělo hitlerovské
Německo zmobilisováno sílu tolika evropských zemí. O tom, jak mocná byla
Sovětská armáda v září r. 1938, víte, pane presidente, dobře od čsl. generálů,
kteří byli v r. A soudruzi presidentu
Benešovi pak řekli: „Přiznejte se, pane presidente, že jste v září 1938
kapituloval jen ze strachu před bolševismem. Bál jste se, aby Sovětská armáda
Československu na pomoc nepřišla. Můžeme zajisté doufat, že ted, v r. 1943, se
snad pomoci Sovětské armády nebojíte.
Uvedl jsem, jakou lekci
zdvořilou, ale jasnou a důraznou sovětští soudruzi dali dr. Benešovi v Kremlu,
než s ním zasedli k jednání, jež předcházelo podpisu nové čsl.sovětské smlouvy
12. prosince r. 1943.
Musíme říci, že o jednání
presidenta dra Beneše s představiteli Sovětského svazu jsme jako vedení KSČ
nebyli nějak oficielně informováni. Beneš jako president republiky byl
legitimován k vedení všech jednání se sovětskými činiteli. My jsme neměli
legitimaci k tomu, abychom od Beneše žádali oficielní uvědomění o tom, o čem
jednal se sovětskými činiteli, jaké návrhy činil, co
327
žádal, co vyjednával. Po
příjezdu Benešově do Moskvy se slavnostní večeře v Kremlu, uspořádané na jeho
počest, zúčastnili soudruzi Klement Gottwald a prof. dr. Zdeněk Nejedlý. Avšak
ve dnech jednání chodil do Kremlu jen sám president dr. Beneš. Přirozeně, jiné
postavení než my měl soudruh Zdeněk Fierlinger, který byl velvyslancem ČSR a
který po všech jednáních novou československosovětskou smlouvu 12. prosince 1943
za ČSR podepisoval. Soudruh Gottwald se ovšem jen ironicky usmíval, když nám
dr. Beneš dával najevo, že on má v rukou moskevské jednání a že my nemáme
možnost jeho postup při jednání sledovat, kritisovat nebo proti němu něco
namítat.
My jsme se, jak známo,
denodenně s Benešem scházeli v jeho moskevském obydlí a vedli jsme rozsáhlé
rozpravy. Dohromady tyto rozpravy, konající se denně po návratu Beneše z Kremlu
a trvající od večera až do pozdních hodin, zabraly 20 hodin času. Jednalo se o
budoucí úpravě vnitřních poměrů v osvobozené republice, jednalo se o systému
budoucí státní správy v podobě národních výborů, jednalo se o politických
stranách v nové republice, jednalo se o složení vlády, která bude první vládou
lidově demokratické Čsl. republiky, a jednalo se o obsazení těch klíčových
ministerstev, na jejichž řízení si KSČ bezpodmínečně činila nárok, t. zn.
ministerstva vnitra, ministerstva národní obrany, ministerstva zemědělství a
pak ministerstva propagandy (teprve později se používalo namísto termínu
„propaganda termínu „informace) a ministerstva školství a osvěty,
pro jehož řízení za všech dob byl předem vždy určován soudruh prof. Zdeněk
Nejedlý.
Chtěl bych přitom
podotknouti, že na cestě z Teheránu do Moskvy se musila stát nějaká zázračná
proměna s Benešem v jeho stanovisku k systému státní správy v osvobozené
republice. Neboť na svoji cestu do Moskvy a pro předpokládané jednání s
představiteli moskevského vedení KSČ si dr. Beneš s sebou vzal podrobně
vypracovaný plán, týkající se toho, že po příchodu do osvobozené republiky dr.
Beneš jako president republiky a vrchní velitel čsl. branné moci vyhlásí režim
podle zákona na obranu státu, který byl čsl. Národním shromážděním schválen v
r. Tedy s takovýmto plánem na
systém státní správy v osvobozené republice přijížděl dr. Beneš na cestě do
Sovětského svazu do Teheránu. Měl ho ve svých zavazadlech a během cesty z
Londýna do Teheránu dr. Beneš tento plán stale četl a pečlivě jej ještě
propracovával. Avšak na cestě z Teheránu do Moskvy
328
dr Beneš tento plán nějak
potratil. A při svém jednání s představiteli KSČ v Moskvě témer bez námitek a s
plným souhlasem přijal Gottwaldovu kon čepci o systému statni správy v
osvobozené republice v podobě národních výboru. A také se zavázal v Londýně
tuto koncepci národních výborů prosazo vat a legalisovat ji ve formě
presidentského dekretu o národních výborech jenž byl později také vydán.
Beneš se při moskevském
jednání s představiteli KSČ v prosinci r 1943 vzdal také odporu proti používání
termínu „lidová demokracie, proti němuž měl předtím mnoho námitek.
Namítal totiž, že prý termín „lidová demokracie je pojmově tautologií,
poněvadž prý „demokracie znamená v překladu z řečtiny „vládu lidu.
A dokazoval, že stačí říkat „demokracie, proč prý k tomu přidávat
„lidová, že prý nemůže být demokracie pojmově jiná než lidová a pod. Na
to my jsme říkali, že vědecky a politicky se používá termínu „měšťácká
demokracie, jaká se na př. uplatňovala v první republice, v buržoasní
republice, a že my trváme na používání pojmu i termínu „lidová
demokracie, a ujišťovali jsme Beneše, aby neměl obav, že lid doma, v
osvobozené republice, se postará o to, aby pojem „lidová demokracie
dostal v novém Československu svůj náležitý obsah.
Pokud se jednalo o systému
politických stran v osvobozené republice, dr. Beneš nás seznámil s projektem,
který byl vypracován v Londýně. Podle tohoto projektu mělo být v osvobozené
republice troje politické seskupení. Levici, socialistickou levici, měli tvořit
komunisté, sociální demokraté a částečně národní socialisté. Střed měli tvořit
hlavně lidovci a částečně národní socialisté, při čemž dr. Beneš původně
nemyslil, že národní socialisté budou mít samostatnou politickou stranu, nýbrž
myslil, že společně se Šrámkem, s lidovci utvoří velkou měšťáckodemokratickou
stranu středu. A na pravici se měla utvořit konservativní strana ze stoupenců
agrární strany, nár. dem. strany, živnostenské strany atd.
My jsme s rozhodným odporem
odmítli takovéto návrhy na rozvržení politických sil v osvobozené republice; a
odmítli jsme jakékoliv mechanické rozdělování politických stran na levici,
střed a pravici, poněvadž vývojem bylo překonáno takovéto umělé vytváření
levice, středu a pravice, odpovídající zájmům vlády buržoasie, které
konvenovala možnost všelijakého seskupování politických sil podle vývoje
situace. S veškerým důrazem jsme trvali na tom, že Národní fronta, která se
doma vytvoří, musí sjednocovat všechny vrstvy československého lidu bez
rozdílu, dělníky, rolníky, pracující inteligenci, a že Národní fronta musí
představovat jednotu pracujícího lidu měst a venkova. Národní fronta se musí
stát novou formací všech lidových sil národa, aby tvořila základ politického
vývoje v osvobozené republice, v níž nesmí mít místo staré měšťácké pojmy
politického stranictví a koaliční paktování.
Byli jsme rozhodnuti
nepřipustit, aby se v osvobozené republice mohly
329
politického života účastnit
strany: agrární, nár. demokratická, živnostenská, jež byly reakčně
kapitulantskými nástroji zrádné československé velkoburžoasie. Prohlásili jsme,
že jsme ochotni připustit jen stranu lidovou, pokud za své stoupence počítá
nábožensky smýšlející lidi. Řekli jsme, že počítáme s existencí národně
socialistické strany, očekávajíce, že tato strana se bude vyvíjet v duchu
programu, jejž v zahraniční emigraci zastával posl. Józa David, který spolu se
svými přívrženci v zahraničí podepisoval společná prohlášení, vydávaná
představiteli komunistické strany a soc. dem. strany. V zahraničí se tak vytvářelo
v rámci Národní fronty užší souručenství komunistické strany, soc. dem. strany
a nár. soc. strany, souručenství, jež si kladlo za program napomáhat vývoji v
osvobozené republice směrem k socialismu.
Tak jsme v duchu Národní
fronty vyvraceli v Moskvě r. 1943 zajednání s drem Benešem všechny projekty
měšťáckých londýnských činitelů, vztahující se k formování politických sil v
osvobozené republice. Dr. Beneš nám pak naznačoval, zda za takovéto situace
budeme souhlasit s tím, aby on zůstal presidentem republiky, a zda nechceme,
aby presidentem republiky byl někdo levější, na př. prof. dr. Zdeněk Nejedlý.
Na to odpověděl soudruh Gottwald, že otázku změny v osobě presidenta republiky
i z ohledů mezinárodních neklademe. A že z těchto důvodů souhlasíme, aby i ministrem
zahraničních věcí ČSR zůstával Jan Masaryk.
Dr. Beneš za jednání s námi
budil dojem, jako by souhlasil s našimi zásadními názory a jako by byl ochoten
vycházet plně vstříc našim intencím. Průběhem jednání prohlásil, že šije plně
vědom toho, že komunistická strana bude vedoucí stranou v osvobozené republice
a že vývoj doma půjde k bolševismu a že jen žádá, aby se tento vývoj děl
rozumně, mírným tempem a bez vnitřních srážek. A v jednom okamžiku nás dr.
Beneš překvapil prohlášením, že kdyby vývoj přinesl možnost konfederativního
vztahu ČSR k Sovětskému svazu, že by se ani této eventualitě nevzpíral. K tomu
budiž poznamenáno, že v Londýně rozvířil Rudolf Bechyně za války velikou
diskusi svým článkem, v němž vyslovil myšlenku, aby Československo v zájmu
zajištění své budoucnosti pro všechny časy vstoupilo ve federativní svazek s
SSSR.
Během moskevského jednání byl
dr. Beneš hotov nám koncedovat mnoho věcí. A poněvadž jsme se za rozhovorů s
Benešem kromě sporů v otázce uznání nacionální svébytnosti Slováků stále přeli
v otázce posuzování jeho postupu za Mnichova v r. 1938, řekl dr. Beneš nakonec,
že nám přiznává to, že jsme morálně a politicky měli pravdu, když jsme v září
1938 žádali boj na obranu republiky. Dr. Beneš doznal, že vyhnutí se boji v r. 1938
lze posuzovat jako kapitulantské slabošství, avšak že on, dr. Beneš, prý volil
tento postup po zralé úvaze a že ho přitom vedl úmysl ušetřit Československo
hrůz válečného boje, což prý se podařilo.
My jsme o upřímnosti názorů,
projevených dr. Benešem v moskevských
330
rozhovorech s námi, měli své
mínění. Věděli jsme, že k taktice dra Beneše patřilo formulovat názory podle
toho, s kým mluvil. Když prý v Londýně dr. Beneš přijímal zástupce politických
stran, dovedl v téže věci zaujímat několikeré stanovisko, aby se přizpůsobil
různým názorům politických stran. A zástupce každé politické strany prý
ujišťoval, že jejich strana má předurčeno být nejsilnější stranou a
rozhodujícím činitelem v osvobozené republice. To říkal dr. Beneš sociálním
demokratům jako národním socialistům a lidovcům. A také agrárníkovi
Feierabendovi dělal prý naděje.
Za jednání v Moskvě, v
prosinci r. 1943, se dr. Beneš přizpůsoboval našim názorům, které se pak po r.
1945 uskutečnily téměř do písmene, pokud šlo o Národní frontu, systém
politických stran a pokud šlo o úlohu KSČ jako nejsilnější strany v osvobozené
republice a její vedoucí síly.
Beneš v prosinci r. 1943
ještě nemyslil, že Sovětská armáda zvítězí tak slavně nad hitlerovským
Německem, jak se to pak stalo. Zatím co my, komunisté, jsme byli přesvědčeni,
že vítězství Sovětského svazu bude triumfální a že zcela změní i teritoriální
poměry ve střední Evropě. My jsme tehdy propagačně také již vystupovali s
požadavkem opětného připojení Kladska k naší vlasti. Arciť, my jsme tehdy
nepředstavovali legitimní vládu ČSR, kterou byla uznána čsl. vláda v Londýně. A
tak zatím co polští vyjednavači již v r. 1943 postavili požadavek rozšíření
území Polska na západ až k Odře a Nise, kteréžto území pak Polsko dostalo, bylo
za Československo vyjednávání o budoucích hranicích osvobozené republiky vedeno
Benešem, londýnskou čsl. vládou, a Beneš nejen že nechtěl Kladsko, ale byl
ochoten na mapě republiky zarovnat hranice k Německu. Šťastný vývoj událostí v
1. A může být, že ta Benešova
mapa se zmenšeným územím Československa z r. 1943 dnes koluje v řadách čsl.
reakční emigrace a že na jejím podkladě Lev Prchala a druzí čsl. reakční
emigranti smlouvají se sudetoněmeckými revanšisty v západním Německu úpravu
čsl. hranic v plánech na znovuvzkříšení německé nadvládné moci ve střední
Evropě a v plánech na všelijaké federace, jež jsou chorobnými sny reakčních
poraženců, určených do propadliště dějin, pro něž máme my, tvůrci nových dějin
Československa, nových dějin Evropy a světa, jen výsměch.
331
Nyní chci zvlášť pojednat o
formování čsl. vojenského sboru v SSSR. Je známo, že sovětská vláda dala již v
r. 1941 souhlas k tomu, aby pro boj proti hitlerovskému Německu mohly být na
území Sovětského svazu tvořeny vojenské jednotky států, jež byly s SSSR spjaty
spojeneckými smlouvami a jejichž vlády byly vzhledem k německé okupaci jejich
území za hranicemi a sídlily většinou v Londýně. Během války se na území
Sovětského svazu formovaly vojenské jednotky polské, československé, později i
jugoslávské a v podobě letectva i vojenské části francouzské.
Sovětská vláda vytvořila na
území SSSR všechny možnosti pro formování vojenských jednotek spřátelených
zemí. Jednotky byly dislokovány v různých oblastech SSSR ve směru k Uralu.
Dostalo se jim potřebných objektů k ubytování a výcviku. Byly zásobovány
potravinami a druhými věcmi, měly k disposici dopravní prostředky a byly
zaopatřovány zbraněmi. Tyto vojenské jednotky podléhaly svým příslušným
zahraničním vládám a jejich velení bylo řízeno ministerstvy obrany v Londýně.
Při diplomatických zastupitelstvech dotyčných států působily obvykle vojenské
mise, jež obstarávaly vojenské záležitosti ve styku se sovětskými orgány a ve
styku s velitelstvími Sovětské armády. Sovětský svaz při veškeré pomoci,
poskytované zahraničním vojenským jednotkám, respektoval plně svrchovanost
dotyčných spřátelených států ve všech záležitostech jejich vojenských částí na
území SSSR. Při velitelstvích jednotek byli jen styční důstojníci Sovětské
armády a poněvadž šlo o zahraniční vojenské jednotky, byla péče o jejich
bezpečnost a jejich pobyt na území SSSR svěřena lidovému komisariátu a později
ministerstvu vnitra.
Poměr zahraničních vojenských
jednotek na území SSSR k Sovětskému svazu, k jeho vládě, k jeho zřízení a k
jeho úsilí ve válce s hitlerovským Německem se nevyvíjel u všech jednotek
jednoznačně. Je známo, že když se polské vojenské jednotky na území SSSR pod
velením generála Anderse vycvičily a vojensky k účasti na válce připravily,
neučinily to, co každý očekával, že totiž se postaví po bok Sovětské armády a
budou společně s ní na východní frontě bojovat proti hitlerovskému Německu.
Nýbrž stalo se, že polská armáda Andersova, vycvičená v Sovětském svazu,
opustila území SSSR a přemístila se do Iránu, aby zůstala dlouho v nečinnosti,
aby pak odjela na Blízký východ, aby byla pak použita v Itálii a aby později
sehrála svoji smutnou úlohu v různých piklech proti Sovětskému svazu. Takto o
nečinnosti a činnosti Andersovy polské armády, vycvičené na území SSSR, rozhodla
polská emigrantská vláda v Londýně, neupřímná ve vztazích k Sovětskému svazu.
Polská emigrantská vláda v Londýně si vycvičila Andersovu armádu v SSSR, aby ji
měla připravenu pro své protisovětské a pro své kontrarevoluční záměry. Tak
bylo zneužito ochoty Sovětského svazu, který při svých upřímných přátelských
citech k polskému národu, mučenému hitlerovskými katy, poskytl všechnu pomoc
při formování polských jednotek na území SSSR.
332
A tu musíme říci: jestliže se
čsl. vojenské jednotky, vycvičené na území SSSR, chovaly zcela jinak než Andersova
armáda vděčnost za pomoc, kterou jim Sovětský svaz poskytl, jestliže se
postavily po bok Sovětské armády a společné s ní na frontách Vlastenecké války
statečně bojovaly proti hitlerovskému Německu, aby v těchto bojích dělaly čest
své vlasti, aby své prapory ověnčily bojovou slávou a aby cestou obětí šly
spolu se Sovětskou armádou osvobozovat Čsl. republiku pak zásluhu na tom mají
zakladatelé a velitelé čsl. vojenských jednotek v SSSR, v čele s generál
Ldvíkem Svobodou. Pak zásluhu na tom mají čestní důstojníci a hrdinní bojovníci
čsl. vojenských jednotek. A zásluhu na tom mají komunisté v čsl. vojenských
jednotkách a spolupráce velitelství jednotek s vedením KSČ v Sovětském svazu na
čele se soudruhem Klementem Gottwaldem.
V emigrantské čsl. vládě v
Londýně byli činitelé, kteří si toužebně přáli a kteří, seč mohli, působili k
tomu, aby se čsl. vojenské jednotky v Sovětském svazu zachovaly stejně jako
polská Andersova armáda. Působily k tomu záměrně čsl. vojenské kruhy v Londýně,
londýnské ministerstvo národní obrany. Působili k tomu nejusilovněji: generál
Sergej Ingr, ministr národní obrany v londýnské čsl. vládě, a pak generál
Heliodor Píka, vedoucí čsl. vojenské mise v Sovětském svazu.
I doložením všech dokumentů lze
prokázat, jakého úporného boje se všemi těmito činiteli bylo třeba, aby přes
jejich intriky a sabotérský postup bylo zajištěno úspěšné splnění všech úkolů v
slavném poslání čsl. východní armády, které se říkalo „Svobodova armáda.
Je známa předhistorie vzniku
čsl. vojenských jednotek v SSSR. Jejich zárodek se tvořil již v Polsku, kam
přišlo po okupaci Československa Hitlerem v r. 1939 vedle druhých běženců i
mnoho důstojníků a vojáků čsl. armády. Byl mezi nimi také Ludvík Svoboda, tehdy
ještě podplukovník, který s sebou do Polska přivedl i řadu důstojníků čsl.
armády, zvláště z toho pluku, u kterého i před Mnichovem konal službu. Další
mladí důstojníci a poddůstojníci byli do Polska posláni ženou soudruha Svobody
z bydliště jejich rodiny v Kroměříži.
Českoslovenští důstojníci,
poddůstojníci, vojíni i dobrovolci, kteří přešli do Polska, byli soustředováni
u československého konsulátu v Krakově. Když přišel do Krakova soudruh Ludvík
Svoboda, tehdy podplukovník, utvořil z nich organisovanou vojenskou jednotku a
stal se jejich velitelem. Krátce před tím přišel do Polska známý generál Lev
Prchala. Přišel sem ze Zakarpatské Ukrajiny, kde setrvával ve funkci velitele
vojenského okruhu až do okupace a anexe I Zakarpatská horthyovským Maďarskem.
Poněvadž generál Lev Prchala byl armádním generálem, reklamoval pro sebe
rozhodování o organisaci a použiti všech československých vojenských osob na
území Polska. Z počtu 3.000 dobrovolců, kteří se soustředili v Krakově, byly
odeslány dva tisíce na Západ a tisíc jich zůstalo v Polsku jako základ
československého legiónu, který se v Polsku
333
organisoval. Tato skupina
byla přesunuta z Krakova do Lesné u Baranovič. Po přepadení Polska Hitlerem
generál Prchala kvapně opustil jednotku a odejel přes Rumunsko do Londýna. Jednotka
se přesunula k městu Tarnopol, chránila město proti leteckým náletům a ačkoliv
byla jen velmi špatně vyzbrojena, sestřelila nad městem dva nepřátelské
letouny.
18. září 1939 jednotka přešla
do Sovětského svazu. Přechod jednotky z Polska do Sovětského svazu připravil na
žádost podplukovníka soudruha Ludvíka Svobody sovětský vojenský atašé v Polsku
plukovník tankových vojsk soudruh Rybalko. Týž soudruh Rybalko, který jako
maršál bronětankových sovětských vojsk osvobozoval v květnových dnech roku 1945
Prahu.
Na půdě Sovětského svazu
přivítal československou jednotku generálplukovník soudruh Mechlis, který za
Velké vlastenecké války působil ve válečné radě IV. ukrajinské fronty a v roce
1945 přišel do osvobozené Prahy s velitelem IV. ukrajinské fronty soudruhem
maršálem Jeremenkem.
Československé vojenské
jednotce, přešedší z Polska do Sovětského svazu v září roku 1939, byl ponechán
její vojenský charakter. Měla právo se řídit Československým vojenským
kázeňským řádem a předpisy pro vnitřní službu. Byla zřízena důstojnická i
poddůstojnicka škola, různé kursy pro specialisty a v pozdější době i výcvik
parašutistů a letců. Několik skupin parašutistů bylo shozeno do ČSR brzy po
napadení Sovětského svazu hitlerovskými vojsky.
Československá vojenská
jednotka pobývala v Kamenci Podolském, v Orankách a Suzdale. Všude byli
českoslovenští vojáci zaopatřeni dokonale. Později nám důstojníci prvního
bojového praporu v Buzuluku vyprávěli, jak starostlivě o ně bylo všude
sovětskými orgány pečováno. V Orankách si mohli vytvářet kulturní kroužky,
vzdělávat se a pěstovat i sport sestavením fotbalových mužstev. Celkem bylo
těchto československých vojáků něco přes 800.
Když Francie a Anglie
vstoupily do války s Německem, projevovali mnozí tito čsl. vojáci přání, aby
byli přepraveni na Západ nebo na Střední východ. Tito vojáci totiž myslili, že
na východní frontě se nebude válčit, a na Západ chtěli, aby se prý mohli
zúčastnit boje proti hitlerovskému Německu. Tak se tito čsl. vojáci
přepravovali na Západ a z velké části na Blízký východ, kde se z nich stvořila
čsl. vojenská jednotka, která pod velením generála Klapálka pak v r. 1943
bojovala u Tobruku. V soustřeďovacím táboře v Orankách zůstalo jen asi 93 čsl.
vojínů, většinou důstojníků a poddůstojníků, v čele s podplukovníkem Ludvíkem
Svobodou. Tito důstojníci a vojáci byli vedeni přesvědčením, že to bude
Sovětský svaz, který nakonec změří své síly s hitlerovským Německem a který na
východní frontě vybojuje rozhodující boj s německým fašismem a přijde osvobodit
i Československo. Již tato okolnost, že totiž 93 důstojníků, poddůstojníků a
vojínů, vedených Ludvíkem Svobodou, neodešlo na Západ azůstalo na území
Sovětského svazu, předurčilajejich budoucí významnou úlohu při formování čsl.
vojenských jednotek v Sovětském svazu a ovlivnila
334
i vývoj jejich smyslem. Je
známo, že ti důstojníci a vojáci, kteří odešli na Západ musih kromě bojového
vystoupeni u Tobruku dlouho na Západě čekat na žasl ve válečném boji. K
otevření druhé fronty na Západě dlouho nedocházelo a došlo k němu az v polovici
r. První čsl. vojenská jednotka
v Sovětském svazu se pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody začala formovat
ku konci r. 1941. Byla umístěna v Buzuluku, v městečku asi s 30.000 obyvateli
ve čkalovské oblasti před Uralem. Buzuluk leží na železniční trati, na které ve
směru od Kujbyševa, dřívější Samary, je stanice Aksakovo, kde přebýval v r.
1918 1. pluk čsl. legií, pod velením plk. Švece, v jehož pluku soudruh Jan
Vodička podnítil vzpouru. A Buzuluk leží v té sovětské oblasti, ve které čsl.
legie bojovaly proti Rudé armádě. Proto také čsl. vojenská jednotka v Buzuluku
pokládala za svoji povinnost vybudovat nový definitivní most přes řeku Samarku
namísto starého mostu zničeného po ničivém napadení Buzuluku čsl. legionáři.
Bylo těžkou otázkou, jak po
přepadení Sovětského svazu hitlerovskými armádami v r. 1941 provést ve větším
počtu nábor do čsl. vojenské jednotky v Buzuluku. Češi nebyli hnáni Hitlerem do
války a tak nebylo možno čekat na české válečné zajatce jako na vojáky čsl.
osvobozovací armády v Sovětském svazu. Složení bojovníků 1. praporu čsl. vojska
v Sovětském svazu, který se formoval v Buzuluku, bylo značně nevojenské a velmi
pestré. Bylo tu oněch 93 čsl. důstojníků, poddůstojníků a vojínů, jež Ludvík
Svoboda přivedl ze soustředovacího tábora v Orankách. Byl tu určitý počet čsl.
dobrovolců, kteří šli v r. 1936 na pomoc demokratickému Španělsku a kteří se na
území SSSR dostali po svém přepravení z Francie, kam přišli po skončení bojů ve
Španělsku. Byli to dále synové, mladí i starší, těch Čechů a Slováků, kteří se
v Rusku usídlili již dávno před válkou. Byli to sovětští Češi ze Šepetovky, z
Žitomiru, Kyjeva a později z Rovna, Lucku, Českého Malina, Kvasilova a z
druhých míst západní Ukrajiny. Spolu s nimi přišli synové Čechů a Slováku,
kteří přišli jako dělníci, mistři a inženýři pracovat do Sovětského svazu před
válkou. Byli to synové Čechů a Slováků z čsl. družstva „Interhelpo v
Kirgizn ve Střední Asii a z někdejší čsl. komuny „Reflektor u Saratova.
Velkou část bojovníků prvního čsl. praporu v Buzuluku tvořili čsl. političtí
emigranti, kteri pobývali v různých oblastech Sovětského svazu a kteří šli do
Buzuluku všichni, pokud byli k vojenské službě schopni. Spolu s nimi přišli i
různí hospodářští emigranti a emigranti z rasových důvodů. Byli to emigranti,
kteří pocházeli i z velmi bohatých rodin, kteří se ocitli na území SSSR po
válce německo-polské
335
nečekaně a proti své vůli,
poněvadž chtěli původně emigrovat do Anglie Dlouho jsme si s nimi v Sovětském
svazu nevěděli rady, poněvadž to byli dříve boháči, bankéři, velkoobchodníci,
advokáti a pod., až jsme pro ně nalezli při jejich jazykových znalostech místa
učitelů němčiny, francouzštiny, angličtiny na sovětských školách.
Tak a podobně pestře se v
Buzuluku na konci r. Pozdější prapory a brigády
východní Svobodovy armády se formovaly již snadněji. Neboť, když byly za
kněžského požehnání Tisová a na rozkaz Hitlerův posílány na východní frontu
útvary slovenské Čatlošovy a Hašíkovy armády, přebíhalo na stranu sovětských
bratří stále více slovenských vojáků i důstojníků. K tomu přistupovali Slováci,
bojující po boku sovětských partyzánů na Krymu, u Oděsy a na Ukrajině. Po
jejich příchodu do československého osvobozeneckého vojska se již formovaly tři
střelecké a jedna tanková brigáda, tvořící pak již československý armádní sbor.
K organisaci československého armádního sboru přispěli zvláště volyňští češi,
kterých se po osvobození Volyně Sovětskou armádou z jejich celkového počtu
45.000 přihlásilo do československého armádního sboru 12.000. Přicházely tehdy
celé rodiny volyňských Čechů.
Spolu se vzrůstem početní
síly východní armády však vzrůstala i potřeba zkušených a chrabrých
komunistických pracovníků, kteří by ve všech částech čsl. vojenského sboru
působili v našem duchu. A tak byli do Svobodovy armády posíláni i političtí
pracovníci z vedení KSČ v Moskvě. K soudruhu dr. Jaroslavu Procházkovi byl
poslán jako osvětový důstojník posl. soudruh Čeněk Hruška; a dále pak soudruh
Jaroslav Dostál. Do paradesantní brigády šel poslanec soudruh Jan Harus. Když
to viděli soudruzi Juran, Štětka, Jonáš a druzí starší soudruzi, kteří již měli
za sebou věk schopnosti k vojenské službě, chtěli také do Svobodovy armády.
Musili jsme z Moskvy stále pod různými záminkami odmítat splnění jejich tužby.
Použili jsme také pomoci vojenských lékařů, kteří nám hlásili, že mnozí naši
starší soudruzi se marně snažili před odvodem zamaskovat pruh, strhané žíly,
namožení nohou a různé jiné neduhy, aby byh uznáni za schopné k boji v čsl.
vojenském sboru. Soudruzi Juran a Štětka jiz nečekali na nic a vypravili se až
z Azerbajdžanu do Buzuluku u Uralu, kde byli přijati a určeni pak k různým vojenským
hodnostem. Soudruh Juran byl poslán do Baku, aby tam přejímal v zastoupení čsl.
vojenské správy všechny transporty. Soudruh Štětka se stal „rechňákem v
třetí brigádě. Soudruh Zmrhal byl vedoucím sociálně zabezpečovacího úřadu v
týlu v Buzuluku. A soudruh Kolský měl v Džambulu na starosti rodiny
narukovavších a bojujících čsl. vojáků, při čemž bylo třeba se v Džambulu
starat i o hochy a mladé
336
dívky z rodin vojáků. Tato
nouze o zkušené politické pracovníky naší strany byla tím větší, že současně bylo
třeba parašuty za německou frontou pouštět na zem naše pracovníky k podpoře
illegální práce KSČ v okupovaných českých zemích i na Slovensku a zároveň je
vysílat k politické podpoře partyzánských oddílů doma, jimž jsme z velké dálky
posílali zbraně, jídlo, šaty a druhé potřebné prostředky.
Vedle výše jmenovaných
soudruhů bojovali v řadách čsl. vojenského sboru ze známých komunistů soudruzi:
Jan Mareš, Bedřich Steiner, František Engel, Truda FrankensteinováEnglová,
Bohumil Hruška, Tilda ReichováBraunová Kurt Wolf, Helena Petránková, Ignác
Spiegel, Vendelín Opatrný, Jaroslav Machač, Arnošt Silbiger, Jiřina Svermová,
Sergej Petras, Jaromír Hecht, Imrich Roth, Ladislav Fischmann, Martin Wimmer a
j.
Vylíčil jsem, jak různorodě
byl složen první bojový prapor čsl. vojenské jednotky v Buzuluku, jehož
velitelem byl soudruh Ludvík Svoboda. Vážnou otázkou však bylo, jak při
různorodosti tohoto složení prvního praporu zajistit jeho bojovnou průpravu,
vyžadující nutně průpravy ideové a politické. Soudruh Ludvík Svoboda a druzí
důstojníci, kteří tehdy vedli výcvik prvního praporu v Buzuluku a kteří dnes
jsou většinou generály a zastávají vysoké funkce, jako generál Lomský, dnes
ministr národní obrany, nebo generálové Rytíř, Janko, Šmoldas, kteří jsou dnes
náměstky ministra národní obrany, nebo generál Dočkal, který je velitelem
armády, atd. — říkají stále i dnes při vzpomínání Buzuluku, že rozhodující vliv
na bojeschopnost a statečnost prvního praporu čsl. vojska v SSSR měl zájezd
delegace vedení KSČ do Buzuluku v květnu r. 1942 v čele se soudruhem Klementem
Gottwaldem.
A my zase říkáme, že to bylo
dokladem rozhodnosti, pevnosti a politické moudrosti, když soudruh Ludvík
Svoboda, který jako podplukovník velel prvnímu praporu, se neohlížel na to, co
tomu řekne Píka v Kujbyševě, Ingr v Londýně a i Beneš v Londýně, a když v
květnu r. 1942 pozval k čsl. vojenské jednotce do Buzuluku delegaci vedení KSČ.
Pamatuji se, jak zněl dopis podplukovníka Ludvíka Svobody, zaslaný soudruhu
Klementu Gottwaldovi do Ufy v Baškirii, kde pracovalo vedení KSČ po evakuaci z
Moskvy. Soudruh Svoboda oslovil soudruha Gottwalda jako poslance a oznamoval
mu, že na návrh vedoucího osvětové práce v 1. praporu čsl. vojenské jednotky v
SSSR soudruha dr. Jaroslava Procházky se rozhodl pozvat jej, soudruha
Gottwalda, a druhé zástupce vedení KSČ do Buzuluku, aby před důstojníky a
vojáky promluvili o významu čsl. osvobozovacího boje.
Do Buzuluku odjela z Ufy
delegace vedení KSČ ve složení: Gottwald, Krosnář, Kopecký a redaktor soudruh
Vlastimil Bořek. Byli jsme v Buzuluku vřele přivítáni podplukovníkem Ludvíkem
Svobodou a soudruhem drem Bohuslavem Vrbenským, který působil v čsl. vojenské
jednotce jako lékař a zároveň byl na území Sovětského svazu členem Státní rady,
která byla zřízena jako
337
širší čsl. zastupitelstvo v
Londýně, v sídle čsl. zahraniční vlády. Při příchodu do Buzuluku jsme se ihned
setkali i s představiteli Sovětské armády a NKVD přidělenými ke štábu čsl.
vojenské jednotky.
Soudruh Klement Gottwald při
příchodu do Buzuluku byl podplukovníkem Ludvíkem Svobodou pozdraven jako muž,
který stál pevně proti Mnichovu a který vede svoji stranu, KSČ, i ze zahraničí
v jejím neohroženém boji za osvobození vlasti z pout fašistického útlaku.
Podplukovník Ludvík Svoboda a druzí důstojníci vyslovovali pak politování, že
oni a druzí činitelé čsl. armády, kteří byli odhodláni se postavit na odpor
vydání pohraničních pevností a na odpor kapitulaci 30. září 1938, že se dříve
neznali se soudruhem Gottwaldem že neměli spojení s vedením KSČ a že se, žel,
včas nespojili s dělnickou třídou, s lidem. A ujišťovali, že to chtějí napravit
a že po boku Sovětské armády vynaloží všechny oběti ve válečném boji, aby
pomohli osvobodit okupovanou vlast a obnovit čSR.
Přesvědčili jsme se pak, že
při různorodosti složení prvního praporu byla vnitřní situace v něm velmi
složitá a že stav vnitřního napětí, který v něm vládne, přímo ohrožuje bojové
poslání čsl. vojenské jednotky. Vnitřní stav v prvním praporu byl totiž takový,
že důstojníci, kteří přišli s podplukovníkem Svobodou do čsl. vojenské
jednotky, byli nedůvěřiví vůči vojákům komunistického smýšlení, a naopak,
komunisté nedůvěřovali důstojníkům, v nichž viděli důstojníky staré měšťácké
čsl. armády a u nichž zpozorovali různé známky předpojatosti i vůči sovětskému
zřízení jako zřízení diktatury proletariátu a zřízení socialistickému.
Nepomáhalo, že jedni i druzí, důstojníci i komunisté, ujišťovali, že mají
stejné city ve vlastenecké lásce k republice mučené hitlerovskými katy. Bylo
však obdivuhodné, jak přesvědčivě tehdy mluvil k čsl. vojenské jednotce v
Buzuluku, k důstojníkům a vojákům, soudruh Gottwald. Mluvil velmi prostě a
názorně. Řekl asi toto: my všichni, kteří jsme se na území Sovětského svazu
postavili pod prapor osvobozovacího boje, my všichni, bez rozdílu, ke které straně
patříme, my všichni si svorně přejeme, aby byli z naší vlasti vyhnáni němečtí
fašističtí vetřelci. Spojme se tedy v plné svornosti k tomuto boji za
osvobození naší vlasti. Přenechme našemu lidu doma, aby po osvobozeni on
rozhodl o tom, jak mají být uspořádány poměry v osvobozené vlasti. A ve svorném
boji za svobodu bojujme každý za takové Československo, jaké máme na mysli a
jaké si přejeme. Může být, že hodně příslušníků čsl. vojenské jednotky bude
bojovat za Československo rudé, někteří budou bojovat ze Československo
červenobílé, jiní za Československo zelené a i třeba žluté a černé. Avšak
bojujme svorně za Československo zbavené hitlerovských pout a nacistického
moru, bojujme svorně za Československo svobodné.
Dodnes cítím, jakým dojmem na
příslušníky čsl. vojenské jednotky zapůsobil soudruh Gottwald, mluvící tak
prostě a tak přesvědčivě. Mezi vojáky, mezi vojáky komunisty, a důstojníky se
rozhostila úleva, jako by se napětí,
338
které mezi nimi dosud
panovalo a které se zdálo neřešitelné, nejen zmírnil, ale jako by plné zmizelo V
odpověď na apel soudruha Gottwalda vystoupí ihned podplukovnik Ludvik Svoboda a
hlasem slavnostní přísahy prohlásU že slova soudruha Gottwalda a zásady, jím
vyslovené, budou pro čsl vojenskou jednotku programem, na jehož základě se
všichni její bojovníci pevně semknou k obětavému a statečnému boji po boku
hrdinné Sovětské armády.
Vznícení citů vlastenecké
bojovnosti a odvahy se v čsl. vojenské jednotce v těch dnech ještě více
stupňovalo, když náhodou přišla zpráva o atentátu na protektora Heydricha.
Právě ve dnech našeho pobytu v Buzuluku byl Heydrich rozstřílen na zatáčce v
Libni a na Bulovce dodělával jako krvavý pes.
Odjížděli jsme z Buzuluku s
pocitem, že jsme přispěli ke sbratření všech jeho různorodých bojových složek.
Blahopřáli jsme pak vřele tehdy již plukovníku Ludvíku Svobodovi, když jsme
dostali zvěst o hrdinném boji prvního polního praporu čsl. vojenské jednotky v
bitvě u Sokolova 8. března r. Avšak v souvislosti s bitvou
u Sokolova 8. března r. 1943 se ukázalo, jaké zákeřné záměry v disposicích s
čsl. vojenskými oddíly v Sovětském svazu sleduje čsl. vláda v Londýně, generál
Ingr a Heliodor Píka. Jako šéf čsl. vojenské mise v Sovětském svazu spustil
plukovník Heliodor Píka po bitvě u Sokolova panický poplach, jaké oběti prý tu
přinesl první prapor čsl. vojska v Sovětském svazu. Vydával za zabité i raněné
vojáky a dokazoval, že v takovém obětiplném nasazování čsl. vojenských jednotek
v bojích Sovětské armády nelze prý pokračovat. A Heliodor Píka se vychloubal,
že prý vždycky byl pro to, aby i naše čsl. vojenské jednotky se v Sovětském
svazu jen zformovaly a vycvičily, ale aby pak odešly do Iránu a na Blízký
východ jako polská Andersova armáda. Píka pak působil na Ingra v Londýně, aby
provedl ze své moci vrchního čsl. velitele taková opatření, jež by odstranila z
velení čsl. vojenských jednotek plukovníka Ludvíka Svobodu, kterého Píka v
Londýně udával jako činitele, oddaně se podřizujícího zájmům Sovětského svazu,
a jako spojence komunistů. A pak začaly strašné intriky proti plukovníku
Ludvíku Svobodovi, inspirované z Londýna. Když se zatím již v Buzuluku formoval
další záložní pluk čsl. vojenské jednotky, byl poslán z Londýna plukovník Jan
Kratochvíl do Buzuluku, při čemž nebyl jmenován jen velitelem tohoto záložního
pluku, ale byl jmenován velitelem čsl. vojenských jednotek v Sovětském svazu
vůbec a tudíž i velitelem, nadřízeným prvnímu praporu, kterému velel plukovník
Ludvík
339
Svoboda. Bylo to právě k 1.
máji r. 1943, kdy do Buzuluku jela po druhé delegace vedení KSČ ve složení
první delegace (Gottwald, Krosnář, Kopecký Bořek). Plukovník Jan Kratochvíl se
při vojenské slavnosti 1. máje, na níž mluvil soudruh Gottwald, nezmínil ani
slovem o hrdinství prvního praporu v bitvě u Sokolova, který v Novochopersku na
Ukrajině nově seskupoval po velkém boji své šiky. Plukovník Jan Kratochvíl se v
Buzuluku při styku s námi stále vyhýbal odpovědi na naše otázky, co znamená
Ingrův rozkaz, že on, Jan Kratochvíl, se jmenuje velitelem čsl. vojenských
jednotek v Sovětském svazu, a co z toho vyplývá pro postavení plukovníka
Ludvíka Svobody.
Brzy se to prozradilo. Když
záložní pluk odejel z Buzuluku do Novochoperska a tam byl spojen s prvním
praporem v I. československé brigádě, velel jí jako velitel československých
vojenských jednotek v SSSR plukovník Jan Kratochvíl. Plukovník Ludvík Svoboda
zůstal vůbec nezařazen. Teprve několik dní později, na naléhání sovětské vlády,
dala londýnská vláda souhlas, aby plukovník Svoboda byl jmenován velitelem I.
československé brigády. V době ustanovení plukovníka Ludvíka Svobody velitelem
československé brigády byl plukovník Jan Kratochvíl jmenován generálem, ačkoliv
byl u československých vojenských jednotek v Sovětském svazu teprve krátkou
dobu. Když se pak v roce 1944 začal formovat již československý armádní sbor o
dvou brigádách střeleckých, jedné paradesantní brigádě a jedné tankové brigádě,
velitelem sboru se stal bez dotázání kohokoliv generál Jan Kratochvíl.
Plukovník Ludvík Svoboda vedl
první československou brigádu úspěšně v roce 1943 v jejích bojích na Ukrajině,
zvláště při osvobozování hlavního města Ukrajiny Kyjeva, dále pak v bojích o
Bílou Cerkev a Žaškov. V tu dobu již přes Teherán přijížděl president dr.
Beneš, aby byl přítomen podpisu nové československosovětské spojenecké smlouvy 12.
prosince r. 1943.
My jsme z Moskvy již předtím
stále rozhodněji žádali, aby byl plukovník Ludvík Svoboda jmenován generálem,
poněvadž již i sovětská veřejnost, která statečné boje čsl. vojenské jednotky
po boku Sovětské armády sledovala a v plukovníku Ludvíku Svobodovi viděla
hrdinu, se stále hlasitěji ptala, proč je Ludvík Svoboda stále jen plukovníkem
a proč není generálem, tuáíc za tím intriky čsl. buržoasních činitelů z
Londýna. Když president dr. Beneš do Moskvy přijel, jmenoval plukovníka Ludvíka
Svobodu generálem, ale současně jmenoval na jedné úrovni generálem Heliodora
Píku, který vůbec nikdy v boji nebyl a jako šéf čsl. vojenské mise v Sovětském
svazu, nejprve v Kujbyševě a pak v Moskvě, se nevyznamenával ničím jiným než
jen intrikami proti statečným a hrdinným bojovníkům a jen soustavným
sabotováním bojového úsilí Čsl. vojenských jednotek, bijících se obětavě po
boku Sovětské armády.
Vytýkali jsme presidentu dr.
Benešovi ostře tento postup, vytýkali jsme mu, že podporuje Ingrovy škůdcovské
zásahy do čsl. vojenských jednotek v Sovětském svazu, že podporuje intriky s
jmenováním Jana Kratochvíla ja o
340
velitele čsl. vojenských
jednotek a že podporuje záludnou činnost Heliodora Píky. Vytýkali jsme
presidentu dr Benešovi také to, proč Ingr brzdí školení bojovníků čsl vojska v
SSSR na důstojníky a proč stále jen posílá k čsl. vojenským jednotkám v
Sovětském svazu důstojníky z Londýna. Na to dr Beneš odpovídal zajímavým
způsobem. Líčil nám, jaké obtíže má čsl. vláda v Londýně s přebytkem
důstojníků, poněvadž čsl. emigranti, utekší do Anglie a mající většinou jako
inteligenti různé hodnosti záložních důstojníků čsl. armády se hlásí do čsl.
zahraničního vojska v Anglii jako důstojníci, abydostávali vysoké důstojnické
platy namísto emigrantských podpor a pracovních příjmů a aby tak v emigraci
dobře žili. V Londýně tvoří čsl. vojenskou jednotku převážně důstojníci. A
Beneš nám vyprávěl anekdotu, která kolovala v Londýně a líčila s troškou
antisemitské příchuti, jak prý Ingr oslovuje čsl. vojenskou jednotku v Anglii
při parádě. Řekne prý: „Páni plukovnici, páni podplukovníci, páni majoři, páni
kapitáni, páni nadporučíci, páni poručici, páni podporučíci a ty, vojíne
Samueli Goldsteine!
Nato jsme dr. Benešovi
vypočítávali, jaké veliké náklady vyžaduje takovéto čsl. vojsko v Anglii a
vůbec jaké veliké náklady stojí vydržování rozsáhlého čsl, státního aparátu,
jejž si zřídila čsl. zahraniční vláda v Anglii. Tázali jsme se, kde na to čsl.
vláda v Anglii bére peníze. Beneš odpověděl, že se všechno hradí ze 4 milionů
liber šterlinků, které si čsl. zahraniční vláda vypůjčila u britského státu. My
jsme řekli, kdo tento dluh zaplatí. A dr. Beneš odpověděl, že tento dluh a
všechny dluhy, jež se na Západě dělají, musí zaplatit po osvobození čsl. stát.
A je známo, že státní pokladna ČSR po osvobození měla zaplatit všechny tyto
dluhy, takže lid doma měl platit to, že v Londýně byli tak vysoko placeni v
ohromném počtu důstojníci, různí a většinou vysocí úředníci, i špioni,
propagandisté, Benešovi pochlebníci, ministři se svými dvorními doprovody a
nejrůznější čsl. lidé, kteří si velmi libovali, že zahraniční čsl. státní
zřízení bylo v Londýně vedeno na vyšší noze, než jak tomu bylo doma, že bylo
etablováno v aristokratickém prostředí britských lordů a ladies. My, čsl. zahraniční
političtí pracovníci v Sovětském svazu, jsme nevzali z peněz londýnské čsl.
vlády ani haléře, totiž ani penny. A měli jsme jen výsměch pro honosné
uniformy, ve kterých se na př. ukazoval v Moskvě generál Ingr, když přijel
navštívit čsl. voj. jednotku v Sovětském svazu. A smáli jsme se různým
nákladným a na vnější vzhled vypočítaným „západním vymoženostem, jimiž
občas z Londýna byly obšťastněny čsl. vojenské jednotky v Sovětském svazu.
Smáli jsme se tomu, srovnávajíce salonní vybavení důstojníků ze Západu s
nenápadným, střízlivým a skromným vzhledem sovětských hrdinů, vyhrávajících
přitom světohistorický boj s německým fašismem a vítězících v zájmu celého
pokrokového lidstva.
Zato jsme ovšem neopomenuli generálu
Heliodoru Píkovi vyčíst, že z titulu vojenské mise zabavuje pro své potřeby
zásilky, docházející ze Západu
341
pro nás, pracovníky KSČ v
Moskvě, a obsahující pro nás dary našich soudruhů z Londýna a obsahující i
upřímně věnované dary českých a slovenských vystěhovalců z Ameriky.
K poznámce o poměrech v čsl.
zahraničním státním zřízení v Londýně chci ještě dodat to, co nám Beneš v
Moskvě vyprávěl. Řekl nám: „Jo, pánové, vy to máte v Moskvě jednoduché. Táhnete
všichni za jeden provaz a svorně pracujete. Ale představte si, že v Londýně je
spousta emigrovavších čsl. politiků, kteří byli za republiky ministry,
poslanci, předáky stran a všelijakými jinými činiteli. A každý z nich si myslí,
že má takovým činitelem být i v emigraci, a žádá nějakou vysokou funkci v naší
londýnské vládě, ve Státní radě, v diplomacii, v armádě a pod. A když takovýmto
dotěrným lidem v jejich nárocích nevyhovíte, sejdou se v nějaké hospodě a už
dělají oposici. Mám těžký kříž s lidmi, jako je Hodža, Bechyně a pod. A
nevěřili byste, že si z nějakého nepochopitelného důvodu dělá nárok na funkci
ministerského předsedy i takový Václav Pacák.
Dlužno vůbec říci, že
president dr. Beneš na schůzkách s námi v jeho moskevském bydlišti pomluvil
šmahem všechny členy londýnské vlády. Nenechal téměř na nikom suchou nit.
Pomlouval i monsignora Šrámka a říkal nám, že on, Šrámek, prý za nepřítomnosti
Benešovy v Londýně, když totiž byl v USA, zpunktoval ty věci s plánem na
československopolskou federaci. O Jaroslavu Stránském říkal, že ho nikdy neměl
rád, poněvadž si prý myslí, že on, Stránský, je stále něco víc než ti druzí.
Beneš se zcela nelítostně posmíval Józovi Davidovi, o němž říkal, že periodicky
prý dostane záchvaty pláče a upadne do úplné skleslosti a že on, Beneš, ho prý
musí vždycky natáhnout jako stroj, aby zase po nějakou dobu vydržel. A to prý
se s Józou Davidem stále opakuje. O Milanu Hodžovi Beneš řekl, že Hodža má
souchotiny, že dlouho nevydrží a že pak bude konec všem jeho velkorysým
kejklům, kterými chce lidi uhranout. Vskutku, Beneš pomluvil před námi vesměs
všechny členy čsl. vlády v Londýně. Vychvaloval jen Feierabenda, jak prý je
schopný a obratný. O Ripkovi říkal, že se to s ním lepší, že již koňak tolik
nepije. A Beneš zvlášť pak vychvaloval Clementise. Líčil nám, jak prý se
Clementis dovede pohybovat i ve vysoké anglické společnosti, jaké prý má
distinguované způsoby, jak prý zapůsobil i na samotného anglického krále, a
Beneš dodal, jak prý je to u Clementise jako u Slováka udivující.
Podobně, jako jsme doslova
zaznamenávali průběh našich politických rozmluv s presidentem Benešem za jeho
moskevského pobytu v r. 1943, tak jsme zaznamenávali i výroky Benešovy,
charakterisující osobně jednotlivé činitele londýnské čsl. buržoasní emigrace.
Vznikl z toho jedinečný fascikl, jehož text soudruh Gottwald ukazoval po r.
1945 při různých příležitostech.
Pokud jsem líčil intriky
Ingra a Píky proti generálu Ludvíku Svobodovi, chtěl bych ještě dodat, že tyto
intriky pokračovaly po r. 1943 dál a že rozhodný
342
zásah byl proveden, když po
velkých ztrátách našich brigád jež bylv zavi nedbalostí velení čsl. vojenského
sboru při nástupu k přechodu karpatských hoT projevili marsal Konev a
generalplukovník Moskalenko svoji nespokojenost a w žádali si, aby v čelo čsl.
vojenského sboru byl postaven generál Ludvík Svoboda který pak jako velitel
čsl. sboru a pak již jako ministr národní obrany v košické vládě přivedl po
boku Sovětské armády do osvobozené Prahy i slávou ověnčenou východní čsl.
armádu.
Je třeba si představit, jak
jsme musili být stále ostražití vůči generálu Heliodoru Píkovi, jako šéfu čsl.
vojenské mise v Sovětském svazu. Od první chvíle jsme věděli, že Pikaje
vojenským i politickým špionem, a to nejen v měřítku československém, ale v
měřítku širším, v měřítku zájmů západních mocností. Bylo každému známo, že
všechny čsl. vojenské mise v zahraničí na cestě z Londýna přes Káhiru, Bagdad a
Teherán jsou napojeny na anglickou vojenskou špionáž a na špionáž anglické
„Inteligence Service. A Heliodor Píka byl k takovémuto poslání zvlášť
kvalifikován. Vypěstoval si své zvláštní schopnosti v generálním štábu čsl.
armády. Uměl se dokonale přetvařovat a podle potřeby společnost zabavovat i
všelijakými kouzly, jimž se někde naučil, jako jsou triky s kartami, s
ručníkem, s prsteny a pod. I za zábavy v největším veselí však nepil. Vymlouval
se na nemoc jater, ale bylo zřejmo, že ho v generálním štábu naučili nepít, aby
v opilosti něco neprozradil. Píka měl i na vojenské misi v Sovětském svazu
lidi, kteří všude slídili a které Píka posílal i za soudruhem Gottwaldem a
námi, komunisty.
My jsme vždy odlišovali věci
čsl. vojenské jednotky v Sovětském svazu od temné činnosti čsl. vojenské mise
vedené generálem Heliodorem Píkou. Přitom nám arciť bylo známo, že i v čsl.
vojenské jednotce působili lidé londýnské výzvědné služby, vedené generálem
Františkem Moravcem. Těmto lidem se říkalo „dvojkaři. Někteří z nich byli
tak troufalí, že si dovolili na území Sovětského svazu špehovat i soudruha
Gottwalda a komunistické činitele, když přišli do středisek čsl. vojenských
jednotek, když měli schůzky s některými důstojníky a když vešli v bližší styk s
vojáky. Jednou v Buzuluku musil důstojník NKVD zakročit, aby byli ihned
odvoláni čtyři špehové z „dvojkařů, kteří obsadili rohy ulice u hotelu, v
němž jsme bydleli, a zaznamenávali si, kteří důstojníci a vojáci k nám chodí do
pokoje, z čehož vyvozovali, kteří lidé v jednotlivých útvarech jsou
organisovanými komunisty. My jsme měli čich již vycvičený na „dvojkaře a
věděli jsme, před kým je třeba se mít na pozoru. Dávali jsme jim najevo svůj
odpor. Jeden opilý major chtěl soudruha Gottwalda vyzvat na souboj, když tento
odrážel jeho dotěrnost a v zlosti mu nakonec řekl, že je ,,dvojkařská
svině.
Píka stále intrikoval i proti
soudruhu Zdeňku Fierlingerovi jako čsl. velvyslanci v Sovětském svazu. Pokládal
se sám za skutečného zástupce čsl. vlády v Londýně. Ingr z Londýna ho pověřoval
funkcemi, které hrubě narušovaly
343
pravomoc soudruha Fierlingera
jako velvyslance, zosobňujícího vládu a čsl stát. Když jsme byli spolu se
soudruhem Gottwaldem v r. 1944 v Jefremově kde se formovala 2. paradesantní
brigáda a částečně i 3. brigáda, byli jsme svědky takového výjevu, že se
soudruh Fierlinger jako velvyslanec postavil před seřazené útvary 2. paradesantní
brigády, aby jim předal prapor poslaný z Londýna. Avšak když už chtěl prapor
předávat, přiskočil generál Píka, prapor mu vytrhl z ruky a předával pak prapor
sám s oznámením, že on byl generálem Ingrem pověřen jeho předáním. Soudruh
Fierlinger byl hněvem celý ustrnulý a slyšel jsem, jak si ulevil slovem
„darebák.
Generál Heliodor Píka
pěstoval v pozadí i politické intriky, často se stalo že dělal dojem, jako by s
našimi návrhy souhlasil, na př. ve věČech čsl. vojenských jednotek v Sovětském
svazu anebo ve věČech týkajících se pomoci Slovenskému národnímu povstání,
avšak za našimi zády rychle běžel do Londýna šifrovat, co navrhujeme, že on s
tím nesouhlasí a žádá oficielní protest z Londýna. Svoji licoměrnost projevil
Heliodor Píka jednou tak, že se s kýmsi z našich lidí jakoby se slzami loučil
před jeho cestou na Slovensko a okázale ho objímal, ale ihned běžel a posílal
do Londýna šifru, v níž upozorňoval, že komunisté z Moskvy posílají na
Slovensko své zvláštní emisary a že formováním dalších partyzánských oddílů se
připravují na převzetí moci doma. Mezi námi, komunisty, a generálem Heliodorem
Píkou jako nástrojem generála Ingra a důvěrníkem presidenta Beneše, se
vytvářelo čím dále větší napětí. Neboť v očích Heliodora Píky bylo s hlediska
zájmů čsl. a mezinárodní reakce velezradou všechno, co jsme v Sovětském svazu
dělali my pro osvobození republiky Sovětskou armádou a čsl. východní armádou a
co jsme dělali pro zajištění našeho vítězství v úsilí o Čsl. republiku novou,
lidově demokratickou a socialistickou. A v našich očích bylo s hlediska zájmů
naší dělnické třídy, s hlediska zájmů našeho pracujícího lidu, s hlediska zájmů
národů čSR a s hlediska zájmů naší vlasti a její budoucnosti — velezradou
všechno to, co dělal generál Heliodor Píka, co dělal jako poslušný vykonavatel
příkazů z Londýna, co dělal jako Ingrův společník, co dělal jako agent čsl. a
mezinárodní reakce, co dělal jako špion, napojený na anglickou a mezinárodní
imperialistickou špionáž, co dělal jako úkladný intrikán, co dělal jako
bezohledný kariérista a vojenský dobrodruh. Dějinný vývoj chtěl tomu, že
generál Heliodor Píka neměl možnost nás poslat na šibenici, jak nám vyhrožoval,
a že ho stihlo to, co připravoval nám.
Na Slovensku se již poměrně
brzy začaly tvořit slovenské partyzánské skupiny působící v horách a v lesích
Slovenska. V roce 1943 jsme se z Moskw začali starat o vysílání stále většího
počtu sovětských partyzánských skupin na Slovensko a pak i na Ostravsko, na
Valašsko a do druhých českých oblastí Pomáhal nám při tom hlavní štáb
ukrajinského partyzánského hnutí v Kyjevě a osobně soudruh Nikita Sergej evič
Chruščov. Soudruh Klement Gottwald zajel z Moskvy do Kyjeva a tam projednal
formy pomoci ukrajinského partyzánského štábu při rozvíjení partyzánských bojů
na Slovensku. Vstoupili jsme ve styk s vedoucím hlavního ukrajinského partyzánského
štábu v Kyjevě, s generálporučíkem Strokačem, při čemž jsme měli styk i se
známými ukrajinskými partyzánskými bojovníky, soudruhy Korotčenkem, Kalčenkem,
Kovpakem a generálmajorem Saburovem, který byl náčelníkem partyzánských částí
žitomirské oblasti a jemuž podléhal i známý slovenský hrdina kapitán Jan
Nálepka, jenž pak hrdinně padl v boji u Ovruče na Ukrajině.
Partyzánské skupiny, určené
pro boje na Slovensku, se formovaly ve zvláštním vojenském středisku nedaleko
od Kyjeva, a jako zástupce vedení KSČ tu působil soudruh August Schramm.
Partyzánské skupiny se formovaly tak, že do nich byli vybráni nejzkušenější
ukrajinští partyzánští bojovníci, pak sovětští odborníci pro používání
výbušnin. K nim jsme připojovali naše bojovníky z československého vojenského
sboru, znalé území a poměrů na Slovensku a v Českých oblastech. Vybírali jsme
většinou spolehlivé a osvědčené komunisty. Partyzánské skupiny, které byly pod
vedením sovětských velitelů posílány na Slovensko a pak i do českých oblastí,
byly vybaveny dokonalými radioaparaturami, které umožnily spolehlivé a
pravidelné spojení partyzánských skupin s ukrajinským partyzánským štábem v
Kyjevě a pak s námi v Moskvě. Všechno spojení s námi v Moskvě zprostředkoval
Ústřední výbor KSSS v Moskvě. Dělo se to tak, že jsme se soudruhem Gottwaldem
docházeli každodenně do budovy ÚV KSSS k soudruhu Dimitrovovi, který byl od
roku 1943 vedoucím mezinárodního oddělení ÚV KSSS. Soudruh Dimitrov nám
předložil radiogramy, které došly od různých sovětských partyzánských skupin ze
Slovenska nebo z českých oblastí nebo které došly od partyzánských štábů
různých front a byly určeny vedení KSČ v Moskvě. Pokud šlo o partyzánské štáby
ve velení fronty, týkalo se to I. ukrajinské fronty pod velením maršála
soudruha Koněva, II. ukrajinské fronty pod velením maršála Malinovského, a
zvláště pak IV. ukrajinské fronty pod velením maršála Jeremenka. Náčelníkem
partyzánského štábu IV. ukrajinské fronty, s nímž jsme měli nejčastější styk,
byl nejprve soudruh Pogrebenko, a po něm generálmajor Andrejev.
Po přečtení radiogramů,
došlých od sovětských partyzánských skupin na území Československa, soudruh
Gottwald ihned vypracovával v kanceláři soudruha Dimitrova odpovědi, týkající
se postupu partyzánských skupin, jejich politické činnosti, rozšiřování jejich
operačních teritorií a jejich mohutného
345
číselného růstu, neboť
kdekoli se partyzánské skupiny objevily a začaly boj, hromadně k nim přicházeli
bojovníci domácího odboje a partyzánské skupiny rostly v partyzánské jednotky,
v partyzánské oddíly, v partyzánské brigády. Denně jsme zařizovali odesílání
munice, výstroje, jídla, abychom splnili požadavky, vznášené na nás v Moskvě
veliteli partyzánských skupin. A nikdo neměl představu, z jakých dálek v
Sovětském svazu musela být vysílána velká transportní letadla, aby požadované
náklady svrhla v noci na místech Slovenska a českých oblastí, označených podle
umluveného znamení hořícími ohnivými hranicemi.
Přirozeně, nejvýznamnější
byla tato činnost ve spojení s partyzánskými skupinami na Slovensku v době
Slovenského národního povstání.
346
XIV
NĚKOLIK SVĚDECTVÍ K SLAVNĚ HISTORII SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO
POVSTÁNÍ
O Slovenském národním
povstání, o tomto slavném heroickém činu slovenského lidu v r. 1944 ve chvílích
vrcholného zápolení válečné moci Sovětského svazu s armádami hitlerovského
Německa, bylo již napsáI I no mnoho knih a pojednání, i mnoho básní,
dramatických děl, písní a hudebních skladeb.
Neboť Slovenské národní
povstání jako hrdinná epopej se stalo v novodobém slovenském národním životě
něčím velkým, co bude v paměti Slováků věčně žít a co jim stále bude dodávat
pocity hrdosti. A co se bude předávat novým a novým slovenským pokolením jako
svědectví toho, že nádherný rozkvět nového Slovenska, datující se od r. Slovenské národní povstání se
zařadilo nejen jako slavná kapitola do slovenských novodobých národních dějin,
ale zařadilo se jako významná kapitola do dějin osvobozování Čsl. republiky a
do dějin kříšení Československé republiky, znásilněné, porobené, zdeptané a
rozervané hitlerovskými uchvatiteli. A Slovenské národní povstání se vedle
hrdinného boje sovětských partyzánů zařadilo jako kapitola i do dějin Velké
vlastenecké války sovětského lidu, do dějin osvoboditelského pochodu vítězné
Sovětské armády, jež pomáhala bojovníkům Slovenského národního povstání a jež
na slovenském území,
347
posvěceném hroby slovenských
národních bojovníků a mučedníků, vztyčila v r 1945 vlajku vítězství nad
hitlerovskými a tisovskými zločinci.
Chci jen několika svědectvími
přispět k rozmnožení údajů o Slovenském národním povstání. Chci především
vzpomenout toho, že když 29. srpna 1944 začalo Sloveaské národní povstání,
nejevil se charakter povstání na velkou vzdálenost až do Moskvy hned v prvé
chvíli zcela jasně. V prvé chvíli vznikala obava, zda povstání, započavší na
Slovensku, není něčím podobným, čím bylo krátce před tím t. zv. varšavské
povstání, spojené se jménem BóraKomarowského. O t. zv. varšavském povstání bylo
známo, že jeho londýnští iniciátoři, kteří poslali BóraKomarowského organisovat
povstání ve Varšavě, činili to s tím úmyslem, aby i za cenu obětí, jež byly s
varšavským povstáním spojeny, bylo možno vzbudit dojem, že Polsko bylo
osvobozováno silami buržoasní polské armády řízené z Londýna tamní emigrantskou
vládou. Smyslem t. zv. varšavského povstání, jež organisoval BórKomarowský,
bylo předejít Sovětskou armádu, vzíti jí úlohu osvoboditelky a z toho pak těžit
politický kapitál pro reakční emigrantskou polskou vládu v Londýně a pro
polskou buržoasně agrární kontrarevoluci vedenou Mikolajczykem.
V prvé chvíli po zahájení
Slovenského národního povstání se vyslovovalo podezření a obavy, zda i toto
povstání není něčím podobným jako tzv. varšavské povstání a zda i tu nejde o
snahu inscenováním povstání předem zachraňovat území Slovenska pro kapitalismus.
Musili jsme sovětským
soudruhům osvětlovat, že Slovenské národní povstání je národním povstáním
slovenského lidu pod vedením slovenských komunistů, pod vedením KSČ. Toto
ujasnění charakteru Slovenského národního povstání bylo značně komplikováno
tím, že v posledním týdnu srpna r. 1944 byl v Moskvě soudruh Karol Šmidke,
který krátce předtím přiletěl do Sovětského svazu na vojenském slovenském
letadle z letiště „U třech dubů. Před letadlem, které dopravilo do
Sovětského svazu soudruha Šmidke, odletělo již do SSSR vojenské letadlo z
letiště „U třech dubů, a to letadlo, ve kterém byl generál Ferjenčík.
Soudruh Šmidke měl do Sovětského svazu letět původně v tomto Ferjenčíkově
letadle. Avšak na doklad záludnosti slovenských měšťáckých činitelů se stalo,
že Ferjenčíkovo letadlo na letišti „U třech dubů úmyslně soudruhu
Šmidkemu uletělo, aby Ferjenčík mohl jednání v Moskvě vésti sám, bez
přítomnosti soudruha Šmidkeho. Teprve, když soudruh Šmidke udělal na letišti „U
třech dubů kravál a dožadoval se dalšího letadla, byl vsazen do letadla a
odvezen do Sovětského svazu.
Soudruh Šmidke líčil soudruhu
Gottwaldovi a moskevskému vedení KSČ připravované v Bratislavě „Slovenské
národní povstání ve zcela jiném charakteru než v jakém pak začalo
Slovenské národní povstání v Banské Bystrici. Soudruh Šmidke nám podrobně líčil
plány, které pod titulem „Slovenského
348
národního povstání sjednávali
v Bratislavě Husák, Novomesky, Ursíny Lettrich, Kvietko. Byly to piany jakéhosi
palácového převratu který se 3, v Bratislavě provést ve chvíli, kdy Sovětská
armáda, pochodující na západ v předkarpatském haličském uzemí, dojde ke
Krakovu. Do těchto plánů palcového převratu v Bratislavě byh zasvěceni také
generálové Catloš Malář a zřejmě také Mach a pravděpodobně i Tiso. Cílem tohoto
palácového pře vratu bylo: převrátit v dané chvíli režim v Bratislavě, nastolit
režim, zosobňo vany Husákem, Novomeským, Ursínym, Lettrichem, Kvietkem a i
Ferjenčíkem, Karvašem, Zaťkem a pod., za účasti i jiných slovenských osobností,
také ludáckých, rychle pak přebarvit slovenský stát barvou demokratickou a pak
povolat anglické a americké vojenské mise a opřít se o západní mocnosti v
dalším vývoji událostí.
Cesta Šmidkeho a Ferjenčíka
do Sovětského svazu měla za účel uvědomit sovětské činitele, že na uskutečnění
takovéhoto palácového převratu v Bratislavě se čeká až do chvíle příchodu
Sovětské armády ke Krakovu, kdy bude k provedení palácového převratu dán
signál. Zatím již si Catloš i Malár připravovali vojenské disposice na chvíli
bratislavského palácového převratu, a disposice připravovali i jiní činitelé,
do tohoto převratu zasvěcení, mezi nimi také Imrich Karvaš, který v Slovenské
národní bance zadržel a shromáždil na 2 miliardy slovenských korun.
Inspirátoři tohoto
bratislavského palácového převratu, mezi nimiž měli nejvlivnější slovo agrární
reakční činitelé Ursíny, Lettrich, Kvietko, Karvaš, Zaťko, Ferjenčík atd., si
dělali naděje, že provedením tohoto převratu za účasti Čatloše, Malára, tedy
hlavních velitelů slovenské armády, a provedením tohoto převratu za tichého
společenství Macha a i Tisa uskuteční „snadno a rychle své plány. A
plánem bylo hlavně to, aby Sovětská armáda nerozhodovala o osvobození Slovenska
ve svých válečných vojenských akcích, poněvadž bylo jasno, že tažením ke Krakovu
a přibližováním se k Moravské bráně by bylo provedeno tak rozsáhlé obklíčení
německých vojsk, že Slovensko by bylo spadalo do prostoru Sovětskou armádou
osvobozeného. To bylo to hlavní, co inspirátoři bratislavského palácového
převratu sledovali. Chtěli, aby Slovensko zůstalo mimo osvoboditelskou oblast
Sovětské armády. A tak chtěli inspirátoři bratislavského palácového převratu
zajistit, že Slovensko bude zachováno pro kapitalismus. A poněvadž tehdy v
srpnu 1944 ještě nevěděli, jak to bude vypadat s obnovením ČSR a zda přijdou do
českých oblastí sovětská vojska nebo dřív vojska západních mocností, mysleli
si, že pro všechny případy mají provedením svých plánů zajištěno předem
zvláštní postavení Slovenska, což konvenovalo opět separatistickým zásadám
luďáckých tajných společníků bratislavského palácového převratu.
Není pochyb o tom, že
takovéto byly plány organisátorů bratislavského palácového převratu, kteří si v
Bratislavě nad místnost, kde Šmidke, Husák,
349
Novomeský a Ursíny, Lettrich,
Kvietko konali své úřady, dali firmu „Slovenská národní rada. Soudruh
Karol Šmidke nám za tehdejšího pobytu v Moskvě ještě 24. srpna 1944 takto
všeobecně plány bratislavského palácového převratu líčil. A soudruh Šmidke byl
hrozně překvapen, když přišla do Moskvy zpráva, že ne v Bratislavě, ale v
Banské Bystrici začalo Slovenské národní povstání, které hodilo pod stůl
všechny plány smluvené v Bratislavě o t. zv. palácovém převrate. Soudruh Šmidke
byl překvapen, když 29. srpna začalo v Banské Bystrici Slovenské národní povstání
skutečně revoluční, lidové, prováděné dělníky, pracujícími lidmi, prováděné
lidovými vojenskými masami, prováděné partyzánskými bojovníky a vedené
jednoznačně slovenskými komunisty.
Viděli jsme v Moskvě po 29.
srpnu 1944, jak byl soudruh Šmidke překvapen zahájením Slovenského národního
povstání v Banské Bystrici. Avšak soudruh Šmidke jednal správně, když nechal
plavat bratislavské salonní a palácové „spiklence, když nechal plavat
Husáka, Novomeského, Ursínyho, Lettricha, Kvietka, když poslechl vedení KSČ v
Moskvě a letěl ihned do Banské Bystrice, aby přinesl komunistickým bojovníkům
Slovenského národního povstání vzkazy a pokyny z Moskvy od soudruha Gottwalda a
aby se pak ujal své činnosti v čele Slovenské národní rady v Banské Bystrici.
A je známo, že bratislavští
osnovatelé palácového převratu Husák, Novomeský, Ursíny, Lettrich, Kvietko byli
neméně překvapeni zahájením Slovenského národního povstání v Banské Bystrici. A
když si uvědomili, že v Bratislavě nepochodili a že slovenský lid si pod
vedením komunistů dělá svoje opravdové národní povstání, snažili se dostat do
Banské Bystrice. A tak se Husák s Lettrichem přes německé stráže dostali do
Banské Bystrice, kdežto Novomeský zůstal ještě v Bratislavě. Chodil ještě tři
neděle po 29. srpnu 1944 do bratislavské kavárny a bavil se tam i s luďáckými
kamarády v duchu svého známého hesla ,,Co politika rozdvojuje, slivovice
spojuje.
Příchod Husáka, Lettricha,
Kvietka a podobných lidí do Banské Bystrice nebyl štěstím ani pro Slovenské
národní povstání a ani pro pozdější vývoj na Slovensku. V této chvíli se
ukázalo, jakého hříchu se dopouštěl i Šmidke, když dostatečně důsledně
neusiloval o vysvobození ze žaláře soudruhů Širokého, Ďuriše, Černockého, Osohy
a druhých vůdčích pracovníků komunistického hnutí na Slovensku. A přitom my
jsme z Moskvy připravili do té doby Již několikerou možnost osvobození těchto
soudruhů ze žaláře. Každý uzná, jak se věci i do budoucna mohly jinak vyvíjet,
kdyby Slovenské národní P?V!tá?í V Banské Bystrici byli vedli jmenovaní naši slovenští
soudruzi, vskutku vůdčí činitelé strany na Slovensku. V době Slovenského
národního povstání mohl v Banské Bystrici z vedoucích zkušených slovenských
soudruhů pracovat jen soudruh Karol Bacílek, avšak je třeba pochopit, jak
slovenští komunisté intelektuálové, z nichž mnozí již byli nakaženi vlivem
buržoasního naciona
350
lismu, se snažili všemožně
oslabovat autoritu soudruha Bacílka a dělat reklamu Husákovi a jeho
společníkům. (* Pokud jde o druhé slovenské komunistické činitele v době
Slovenského národního povstání, bylo tomu tak, že soudruh Pavol David, který
již v době před válkou žil v Sovětském svazu, působil v r. 1944 jako politický pracovník
v řadách Sovětské armády, postupující ze Zakarpatská do východního Slovenska.
Podobně i soudruh Julius Maurer. Soudruh Josef Valo, který se stal za emigrace
v Anglii členem čsl. Státní rady v Londýně, přijel v srpnu r. 1944 do Moskvy s
vládní delegací vedenou ministrem Františkem Němcem. Jako člen této delegace
jel v době Slovenského národního povstání do Banské Bystrice a pobýval tu do
24. října 1944, kdy s vládní delegací odletěl přes Lvov na Zakarpatsko do
Chustu. Soudruh František Kubač patřil k vedoucím činitelům Slovenského
národního povstání a pracoval významně v Banské Bystrici. Soudruh Ludovít Benada
byl v době Slovenského národního povstání držen v žaláři spolu se soudruhy
Širokým, Ďurišem, Černockým, Osohou aj. V Banské Bystrici během povstání jako
mladí komunisté obětavě pracovali soudruzi: Rudolf Strechaj, Pavel Majling,
Josef Púčik, Samo Takáč, Julo Šefránek, Josef Hojč, Ján Teluch a j. Soudruh
Tonnhauser se v době Slovenského národního povstání účastnil illegálního boje
slovenských a maďarských komunistů v území východního Slovenska, při čemž
spolupracoval se soudruhem Jánošem Kádárem, který vedl statečnou činnost
illegálních bojovníků Komunistické strany Maďarska. Soudruh Bohdanovský byl
bojovníkem v řadách východní čsl. Svobodovy armády, která po boku Sovětské
armády šla na pomoc slovenskému lidu v jeho boji za svobodu.)
Gustav Husák byl, možno říci,
jen samozvancem. Před válkou nezastával žádnou* vedoucí politickou funkci v
komunistickém hnutí na Slovensku. Byl znám jen jako blízký druh Clementisův.
Husák si sám vzal právo vést jakoby jménem strany jednání s Ursínym, Lettrichem
a Kvietkem. Sám si dělal věhlas komunistického politického vůdce. Strana, ani
na Slovensku, a tím méně vedení KSČ mu nedalo žádné právo jednat za stranu a
cítit se vedoucím činitelem strany. Podobné postavení měl i Novomeský. Také
nebyl odpovědně určeným politickým představitelem strany na Slovensku. A
podobně tomu bylo s mnohými lidmi, kteří si v bratislavských salonech a
kavárnách dělali na schůzkách s příslušníky jiných stran reputaci
komunistických politických činitelů, takže potom, po dotyku se Slovenským
národním povstáním, již aspirovali na vůdčí ovlivňování slovenského
komunistického hnutí.
A pokud šlo o soudruha Karola
Šmidkeho, mohou soudruzi dr. Štefan Rais a dr. Julius Bráník dosvědčit, že v r.
1943 jsme se ostře sráželi se soudruhem Šmidkem, poněvadž jsme mu vytýkali
názory buržoasně nacionalistické. Soudruh Gottwald váhal, zda máme Šmidkeho s
takovými názory na Slovensko posílat. V r. 1944 jsme také poznali v Moskvě, kam
přijel Novomeský po pobytu v Londýně, že Novomeský propadl ve styku s lidmi,
jako byli Ursíny, Lettrich, Kvietko, Zaťko, Karvaš i Mach, Gašpar atd., vlivům
buržoasního nacionalismu.
Husák, Novomeský a společníci
se z komunistů vyvíjeli v buržoasní nacionalisty. A jako buržoasní nacionalisté
představovali komunisty zvláštního zbarvení, komunisty barvy rudozelenočerné,
až ta rudá barva vybledla a až
351
se do vlivů buržoasního
nacionalismu dostali tak hluboko, že to s nimi pak tak dopadlo. Avšak vraťme se
znovu ještě k počátku Slovenského národního povstání 29. srpna 1944. Když jsme
tehdy sovětským soudruhům v Moskvě osvětlili lidový, revoluční charakter
Slovenského národního povstání, vedeného komunisty, a když jsme osvětlili, že
Slovenské národní povstání zasluhuje pomoci nastupovala již 8. září 1944
sovětská vojska ku pomoci Slovenskému národnímu povstání. Je známo, že úkol
pomoci Slovenskému národnímu povstání vyžadoval od sovětského hlavního
velitelství provedení určitých změn v jeho strategických plánech. V průběhu
velkých vítězství Sovětské armády roku 1944 vypracovalo sovětské hlavní velitelství
strategické plány ke konečné porážce fašistického Německa v tom smyslu, že
sovětská vojska, nastupující ke konečné porážce fašistického Německa, měla vést
mohutný útok ve dvou strategických směrech, oddělených od sebe horským pásmem
Karpat a hornatým prostorem českých zemí. Nástupem Sovětské armády na severním
strategickém směru Varšava, Berlín, a na jižním strategickém směru od Budapešti
měly být obklíčeny a zničeny hlavní síly poráženého hitlerovského Německa.
Německá obrana, opírající se o hornaté části Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny,
měla být oboustranně obchvácena ze severu z Polska na směru Krakov, Moravská
Ostrava, a z jihu z Maďarska na směru Budapešť, Bratislava, Brno. Čelný úder na
Slovensko, spojený s překročením Karpat, nebyl v plánu předvídán. Tedy: plán
sovětského hlavního velitelství nepředpokládal přechod Karpat přes Dukelský
průsmyk směrem na Prešov, nýbrž území Slovenska mělo být osvobozeno v
souvislosti s operacemi na směru Krakov, Ostrava, a na jihu na směru Budapešť,
Bratislava, Brno.
Když po zahájení Slovenského
národního povstání sovětské hlavní velitelství vyhovělo žádosti vedení KSČ v
Moskvě o pomoc Slovenskému národnímu povstání, byly původní plány změněny, a
již 4. září 1944 vydal velitel I. ukrajinské fronty maršál Sovětského svazu
soudruh Konev příkaz o poskytnutí pomoci Slovenskému národnímu povstání.
Průběhem čtyř dnů byly vykonány přípravy a 8. září 1944 nastoupila sovětská
vojska k pochodu přes karpatské hory, aby Slovenskému národnímu povstání
přispěla ku pomoci. Přechod Karpat byl uskutečňován sovětskými vojsky na levém
křídle I. ukrajinské fronty, a to 38. sovětskou armádou, jíž velel tehdy
generálplukovník a dnes maršál Sovětského svazu soudruh Moskalenko, v
součinnosti se sovětskými vojsky na pravém křídle IV. ukrajinské fronty, a to
částmi 1. sovětské gardové armády, jíž velel dnešní maršál Sovětského svazu
soudruh Grečko. Současně bylo velitelstvími těchto front zajištěno, že na území
Slovenského národního povstání byly posílány sovětské transporty zbraní, munice
a druhých vojenských potřeb, při čemž sovětská transportní a vojenská letadla
přistávala, někdy za velmi nepříznivých podmínek podzimního počasí, na známém
letišti u Ban
352
ské Bystrice, na letišti „U
třech dubů. Zároveň byly v plné své síle uvedeny do boje na pomoc
Slovenskému národnímu povstání všechny sovětské partyzánské oddíly, působící na
území Slovenska a stále posilované novými bojovníky.
Vše, co jsem tu uvedl, se
týkalo rozsahu pomoci, kterou Slovenskému národnímu povstání poskytoval Sovětský
svaz. Avšak je třeba zdůraznit, že k historii Slovenského národního povstání
patří také různé temné vlivy a zásahy, jež vycházely z londýnské československé
buržoasní vlády a měly i osudné následky. Málo je známo, že když čsl. velvyslanec
v Moskvě soudruh Zdeněk Fierlinger po zahájení Slovenského národního povstání
učinil o tom sdělení sovětské vládě s tlumočením žádosti o pomoc Sovětské
armády, bylo mu to z Londýna ostře vytýkáno čsl. emigrantskou vládou, která
prohlásila, že ona o pomoc nežádala.
Veřejnosti není též známo,
jak se stal vrchním velitelem vojenských jednotek na území Slovenského
národního povstání generál Viest. My můžeme dosvědčit, že soudruhem Gottwaldem
a vedoucími činiteli Slovenské národní rady v Banské Bystrici bylo londýnské
vládě navrhováno, aby bylo vrchní velení Sovětské armády požádáno o určení
některého sovětského generála pro funkci vrchního velitele vojenských částí na
území Slovenského národního povstání.
Benešova vláda v Londýně však
tento návrh odmítla a rozhodla, aby na území Slovenského národního povstání jel
jako vrchní vojenský velitel generál Viest, který krátce před tím přijel z
Londýna do Moskvy jako účastník vládní čsl. delegace vedené ministrem
Františkem Němcem. Mně připadlo za úkol jít do moskevského hotelu „Nacionál
a oznámit to generálu Viestovi, který tu s druhými členy delegace bydlil. Když
jsem to generálu Viestovi oznámil v přítomnosti několika druhých osob,
projevoval generál přímo zděšení. A prohlašoval: „Pánové, to není možné. Já se
na to nehodím. Nejsem k této funkci povolán a nemám k ní schopnosti. Vždyť jsem
nikdy ve válečném boji nebyl. A ve vedení vojsk v poli nemám žádných
zkušeností. Proč není některý zkušený sovětský generál požádán, aby našim
vojenským jednotkám na Slovensku velel. Vždyť je to vhodné a nutné ze všech
důvodů, i z toho důvodu, abychom se mohli přímo opřít o pomoc sovětského
vrchního velení. A generál Viest vskutku rozčileně funkci odmítal a přímo
žalostně naříkal. A když jsme jej přesvědčili, že nezbývá než se rozhodnutí londýnské
Benešovy vlády podřídit, říkal generál Viest, že není na cestu na Slovensko
připraven, že nemá ani potřebný oblek, že má jen vycházkový generálský oblek a
salonní oděv na recepce a že nemá ani teplejší kabát nebo šinel pro podzimní
chlady v slovenském horském území a pod. Musilo se pak týden čekat, než se
potřebné obleky a šinel pro generála Viesta ušily a než se mohl na Slovensko z
Moskvy vypravit. Je známo, jak to pak dopadlo s vrchním vojenským velením
generála Viesta na území Slovenského národního povstání.
353
Nutno uvést, že v průběhu
Slovenského národního povstání byly způsobeny různé politické obtíže a
komplikace vinou uplatňování buržoasně čechoslovakistických tendencí, na něž
navazovala londýnská Benešova vláda, která měla na Slovensku spojky Moravcovy
londýnské zpravodajské služby a pomocí nich umožňovala i šéfu československé vojenské
mise v Moskvě generálu Heliodoru Píkovi provádět různé intriky v době
Slovenského národního povstání. Jakmile se londýnská vláda dozvěděla po
událostech v Turčanském Svatém Martině 26. srpna 1944, že lidové hnutí Slovenského
národního povstání se mohutně šíří, že strhuje do svého proudu masy dělnictva a
všeho slovenského lidu a že strhuje i celé slovenské vojenské posádky a že se
živelná vlna Slovenského národního povstání soustřeďuje k Banské Bystrici jako
k svému centru, dala londýnská Benešova vláda příkaz svým lidem na Slovensku a
Čechoslovakistickým důstojníkům, aby něco podnikli a čelili vůdčí aktivitě
komunistů.
O tom nám mnoho vyprávěl v
Moskvě plukovník Mirko Vesel, který byl vedle Ursínyho a Novomeského členem
delegace Slovenské národní rady, jež byla za povstání vyslána do Londýna a
odtud po ukončení povstání přijela do Moskvy, kde se zdržovala až do března
roku 1945. Plukovník Mirko Vesel, který byl při recepcích na československé
vojenské misi v Moskvě často velmi hovorný, nám prozradil mnoho věcí z pozadí
intrik londýnské Benešovy vlády, do nichž se dostal ve spojení se Slovenským
národním povstáním.
Jednou nám podrobně líčil, co
se stalo v Banské Bystrici 29. srpna 1944 na velitelství druhé divise slovenské
armády, které velel generál Turanec. Plukovník Mirko Vesel nám řekl, že 29.
srpna 1944 večer začal on sám vzpouru na velitelství druhé slovenské divise v
Banské Bystrici. Líčil to dramaticky, drasticky a i komicky tak, že prý sám
nejprve přišel ke dveřím budovy velitelství a udeřil na slovenského vojáka,
konajícího tam strážní službu, a hrozebně se prý ho zeptal: „S kým jdeš, ty
posero, se Slováky nebo s Němci? Voják odvětil, že se Slováky, a přidal se
k plukovníkovi Mirko Veselovi, když tento vstoupil do budovy a běžel do jejího
prvního patra, při čemž podobným sugestivním způsobem získával pro vzpouru
druhé slovenské vojáky a důstojníky po chodbách a v místnostech velitelství.
Tak prý plukovník Mirko Vesel obsadil celou budovu velitelství druhé divise
slovenské armády, jejíž velitel generál Turanec byl pak zatčen a později z
rozhodnutí Slovenské národní rady přepraven do Moskvy jako válečný zločinec.
Plukovník Mirko Vesel při
vypravování o této vzpouře na velitelství druhé slovenské divise dodával, že
prý generál Golian, tehdy ještě plukovník štábu druhé divise, z počátku odmítal
vzpoury se zúčastnit, a teprve po dlouhém váhání a přemlouvání se kolísavě
přidal ke vzpouře podnícené plukovníkem Mirko Veselém. Mirko Vesel dále
vyprávěl, že prý po obsazení budovy velitelství druhé divise v Banské Bystrici
nevěděl, co dál dělat. A tak prý šel
354
s druhými slovenskými
důstojníky čechoslovakistického zaměření v noci do Donoval, kde ve vile bydlel
dr. Vávro Šrobár. Zazvonili u této vily, z níž vyšla nějaká stará žena, a
žádali, aby probudila dra Šrobára. Ten pak prý v podvlékačkách přišel a když ho
Mirko Vesel informoval o tom, jak provedl vzpouru na velitelství druhé divise
slovenské armády v.Banské Bystrici, žádal dr. Vávro Šrobára, aby v duchu
čechoslovakistickém napsal provolání k Slovenskému národnímu povstání.
Dr. Vávro Šrobár pak spolu s
plukovníkem Mirko Veselém a druhými sestylisoval proklamaci, která byla
podepsána orgánem nesoucím název „Revoluční slovenský národní výbor.
Tento orgán pak po několik dní Slovenského národního povstání veřejně
vystupoval jako vůdčí orgán, ačkoli již živelnou silou lidového hnutí
Slovenského národního povstání byla jako vedoucí orgán Slovenského národního
povstání ustavena v Banské Bystrici Slovenská národní rada. Viděli jsme v tom
pokus buržoasně čechoslovakistických činitelů a důstojníků o tříštění jednoty
Slovenského národního povstání a ostře jsme tento pokus odsuzován. Soudruh
Gottwald mnsil z Moskvy důrazně zakročit proti existenci t. zv. Revolučního
slovenského národního výboru. A tak bylo docíleno toho, že dr. Vávro Šrobár
uznal za správné Revoluční slovenský národní výbor likvidovat. A jediným,
jednotným a plně uznaným vedoucím orgánem Slovenského národního povstání byla
pak Slovenská národní rada, arciť s tou vzácnou zvláštností, že měla dva
předsedy, soudruha Karola Šmidkeho a dr. Vávro Šrobára.
Chci k tomu dodat, že
Benešova londýnská vláda věděla ze Slovenska i od generála Píky, že v srpnu
roku 1944 přiletěli z letiště „U třech dubů z Banské Bystrice do Moskvy
generál Ferjenčík a soudruh Karol Šmidke. Benešova londýnská vláda také věděla,
že generál Ferjenčík s sebou přivezl zvláštní vojenské memorandum generála
Čatloše, v němž Čatloš, účastný na přípravách projektovaného palácového
převratu v Bratislavě, osvětloval, co hodlají dělat slovenské vojenské kruhy,
až v Bratislavě dojde k palácovému převratu ve spojení s okamžikem, kdy
Sovětská armáda na svém postupu v Haliči dospěje ke Krakovu. Londýnská Benešova
vláda byla nad těmito věcmi velmi nervosní a její nervositu prozrazoval v
Moskvě generál Heliodor Píka, který pomáhal uvést v aktivitu všechny slovenské
vojenské činitele a důstojníky buržoasně čechoslovakistického zaměření. Generál
Heliodor Píka věděl na př. o tom, že generál Malár velí ve východním Slovensku
dvěma divisírn, a naznačoval, že tyto dvě divise jsou bezpečně připraveny, aby
v dané chvíli zaujaly opevněné posice na Karpatech a zajistily volný průchod
průsmyky Karpat československému vojenskému sboru, který byl v té době
soustředěn ve východní Haliči. Všechny tyto propočty byly dělány v předpokladu,
že na Slovensko nepřijde Sovětská armáda a že vývoj věcí bude mít stále v
nikách slovenská buržoasie, respektive činitelé dřívější agrární strany
355
spolu s druhými buržoasními
politickými činiteli a v koalici s komunisty druhu Husáka a Novomeského.
Slovenské národní povstání,
které vzešlo z živelného národně osvobozeneckého hnutí slovenského lidu,
slovenských dělníků, rolníků, partyzánů a zrevolucionovaných vojáků a vytvořilo
své centrum v Banské Bystrici, ovšem zvrátilo všechny výpočty osnované ve
spojení s připravovaným palácovým převratem v Bratislavě. Projevilo se to v
mnoha věČech.
Pokud šlo o generála čatloše,
ministra národní obrany slovenského tisovského státu, který, jak bylo uvedeno,
byl účasten na přípravách zamýšleného palácového převratu v Bratislavě, udaly
se roztodivné věci. 29. srpna 1944 Němci v Bratislavě donutili generála Čatloše
k tomu, že šel před mikrofon a oznámil, že německá hitlerovská vojska vstupují
na území Slovenska, že však přicházejí s přátelskými úmysly a že se slovenští
obyvatelé mají k nim chovat přívětivě a ochotně jim pomáhat. Po tomto
vystoupení před mikrofonem si generál Čatloš sedl do auta a odjel do Banské Bystrice,
do centra Slovenského národního povstání. Tam byl zatčen jako válečný zločinec
a později převezen do Sovětského svazu. My jsme z Moskvy vytýkali, že tento
postup Slovenské národní rady nebyl dostatečně taktický, že na zatčení generála
Čatloše jako válečného zločince byl ještě čas a že měl být generál Čatloš
vyzván, aby v Banské Bystrici přikročil k mikrofonu radia a učinil prohlášení,
že jeho vystoupení před mikrofonem v Bratislavě 29. srpna bylo vynuceno Němci a
že nyní, z Banské Bystrice, vyzývá všechny posádky slovenské armády a zvláště
vojenské posádky v Žilině, v Nitře, v Trenčíně, aby povstaly a vojensky všemi
silami podporovaly Slovenské národní povstání. Bylo to důležité proto, že
vojenské posádky slovenské armády neměly na mnoha místech jasno o okolnostech
povstání v Banské Bystrici, a naopak mnozí měšťáčtí důstojníci slovenské
armády, jakmile poznali, že Slovenské národní povstání s centrem v Banské
Bystrici má široký lidový, skutečně revoluční ráz a že je vedeno komunisty, že
je vedeno KSČ, začali působit proti němu sabotérsky a kontrarevolučně ve
službách tisovců a německých nacistů. Tak se stalo, že vojenské posádky v
Žilině, v Nitře, v Trenčíně zůstaly mimo oblast Slovenského národního povstání
a že území povstání bylo zúženo na území kolem Banské Bystrice. Je třeba
vylíčit, jak se vyvinuly za této situace věci ve východním Slovensku, kde byly
dvě slovenské divise, jimž velel generál Malár.
356
Bylo již řečeno, že generál
Malár byl podobně jako Catloš zasvěcen do plánů palácového převratu
připravovaného v Bratislavě. V těchto plánech měly určenu hlavní úlohu vojenské
síly slovenské armády, jež měly převrat provést, aniž by byly v převratné akci
jakkoli účastný masy slovenského lidu. Generál Malár byl v Prešově velitelem
sboru, do něhož patřily dvě východo* slovenské divise. Již při přípravě
vojenských akcí, spojených s chystaným palácovým převratem, to dobře nehrálo
mezi generálem Malárem a plukovníkem Golianem, u něhož se mělo soustřeďovat v
Banské Bystrici řízení vojenských převratných akcí. Generál Malár dával najevo,
že nemá chuť se jako generál, velící sboru, podřizovat pokynům Goliana, který
byl jen plukovníkem. Když v Moskvě šéf československé vojenské mise generál
Heliodor Píka který měl spojení s Golianem, mluvil před 29. srpnem 1944 o
připravovaných vojenských převratných akcích na Slovensku, stále ujišťoval, že
dvě východoslovenské divise jsou na převrat připraveny a že na daný rozkaz
vstoupí do akce.
Avšak když 29. srpna 1944
započalo v Banské Bystrici Slovenské národní povstání, nesené bojovnou silou
slovenského lidu, staly se ve východním Slovensku věci, které znemožnily
nasazení dvou východoslovenských divisí k podpoře povstání. Přitom bylo
pravdou, že v těchto dvou divisích byli jak vojáci, tak i důstojníci odhodláni
připojit se k Slovenskému národnímu povstání a splnit významný úkol, pokud šlo
o zajištění karpatských průsmyků pro pochod československého armádního sboru a
sovětských vojenských sil na pomoc Slovenskému národnímu povstání. A jak se
odehrály události, které to znemožnily ?
Stalo se, že když 29. srpna
1944 Slovenské národní povstání započalo, generál Malár jako sborový velitel
dvou východoslovenských divisí nebyl v Prešově. Generál Malár byl v té době v
Bratislavě, a tam po známém vyr stoupení generála Catloše v bratislavském
rozhlasu 29. srpna 1944 šel také k mikrofonu, aby pronesl projev. Projev
generála Malára byl všelijak formulovaný, ale vyplýval z něho ten smysl, jako
by ještě nepřišla chvíle opuštění svazku s Němci.
Generála Malára zastupoval ve
dnech jeho nepřítomnosti na sborovém velitelství v Prešově jeho zástupce, jímž
byl plukovník Talský. Ten sice 30. srpna 1944 svolal poradu několika velitelů a
důstojníků, mluvil o vypuknuvším Slovenském národním povstání, ale nedal dvěma
východoslovenským divisím očekávaný rozkaz k zahájení boje proti Němcům. 31.
srpna ráno měl odletět jeden styčný důstojník z prešovského letiště do Lvova,
aby navázal spojení se štábem I. ukrajinské fronty, jíž velel maršál Sovětského
svazu soudruh Konev. Avšak plukovník Talský, který měl zůstat v Prešově v čele
sborového velitelství, se pak rozhodl jinak, a bez toho, že by předem vydal
komukoliv na velitelství potřebné rozkazy, odletěl 31. srpna 1944 ráno sám
357
do Lvova, vzal s sebou
velitele letectva, nařídiv, aby do Lvova odletěly i posádky s 30 letadly. Ráno
na velitelství sboru v Prešově nikdo nevěděl, co se stalo a kde je plukovník
Talský. Když plukovník Talský přiletěl do Lvova, k velitelství I. ukrajinské
fronty, činil mu maršál Konev ostré výtky, jak mohl v tak kritické chvíli
opustit velitelství nad dvěma východoslovenskými divisemi. A poslal plukovníka
Talského letadlem zpátky, aby se u Prešova snesl na zem. Plukovník Talský se
vrátil, ale na sborové velitelství v Prešově již nešel a uchýlil se do lesů,
poněvadž zatím se. v okruhu východoslovenských divisí odehrály věci svědčící o
nezměrné záludnosti německých nacistů a jejich tisovských pomahačů.
31. srpna 1944 přišel z
Bratislavy do Prešova radiogram od generála Malára, v němž tento sděloval:
„Letím do Prešova. Německé velení vyslovuje slovenské armádě ve východním
Slovensku plnou důvěru. Opatření, která německé velení podniká proti střednímu Slovensku,
se netýkají východní armády. Čekejte na mne. Žel, velící důstojníci dvou
východoslovenských divisí se rozhodli čekat na generála Malára. Zatím již Němci
šli se zběsilou zuřivostí do akce. Když generál Malár 31. srpna 1944 v jednu
hodinu po poledni přiletěl do Prešova, byl ihned na letišti Němci zajištěn a
spolu s ním slovenští důstojníci, kteří na něho čekali. Když totiž Němci 31.
srpna 1944 ráno zjistili, že plukovník Talský odletěl do Lvova, a když
zjistili, že v noci přeletělo 30 slovenských letadel frontu směrem na Lvov,
začali ihned od rána podnikat všechno, aby vojensky proti dvěma divisím ve
východním Slovensku urychleně zasáhli. Pomocí německých vojenských posádek,
které byly v Prešově a které byly narychlo přisunuty z Košic, obsadili Němci po
krátkém boji Prešov a zmocnili se především spojovacího ústředí, budovy
sborového velitelství a muničních skladů. Potom začali odzbrojovat slovenské
jednotky obou divisí a přepadené slovenské vojáky rozptylovali a násilně
naháněli do vagónů, jež byly posílány ze Slovenska na Moravu. Nastaly
přestřelky a boje, za kterých se část slovenských vojenských jednotek dostala
do lesů a hor, kde se spojila s partyzánskými oddíly, jimž velel statečný
slovenský bojovník soudruh Kukureli, který později v bojích padl. A jiná část
slovenských vojenských jednotek se dala na pochod k Banské Bystrici, pronikla
až na území Slovenského národního povstání a spojila se tam s jeho vojenskými
silami.
Tak byl rozhodnut osud dvou
východoslovenských divisí, jež tvořily východoslovenský armádní sbor, kterému
velel generál Malár se svým zástupcem plukovníkem Talským. Tyto dvě divise
představovaly sílu více než 35.000 mužů a k frontovému boji byly nejlépe
připraveny i svojí těžkou výzbrojí, která plně padla do rukou Němců,
odváživších se k tak záludnému přepadu. Soudruzi nám pak s nesmírnou lítostí
vyprávěli, že tyto dvě východoslovenské divise, nasazeny pod jednotným velením
do boje, mohly sehrát velkou úlohu v historii Slovenského národního povstání a
v osvobozovacím
358
zápase s hitlerovci.
Znemožnění jejich bojovného uplatnění a jejich rozbití mělo naopak tezke
následky a zvyS1lo značně ztráty a oběti sovětských a česko slovenských
bojovníku za naši svobodu.
Neboť hitlerovské velení, které
si při zahájení Slovenského národního povstání 29. srpna 1944 uvědomovalo
nebezpečí, spojené s dvěma východo slovenskými divisemi a s možností nástupu
sovětských vojsk a československého armádního sboru přes karpatské hory na
Prešovsko ve východním Slovensku začalo ihned do tohoto prostoru přesunovat
nové a nové posily německé armády. Po rozbití dvou východoslovenských divisí
udělali Němci to, že vyslali své vojenské oddíly obsadit rychle opevněné posice
u průsmyků karpatských hor, jež měly původně obsadit slovenské vojenské části v
zájmu zajištění volného průchodu karpatskými průsmyky pro sovětské vojsko a pro
československý armádní sbor. Avšak to, co se stalo s dvěma východoslovenskými
divisemi a co podnikali Němci v karpatských opevněných posicích, nebylo ještě
známo ve chvíli, kdy se sovětská vojska a československý armádní sbor chystaly
k přechodu Karpat. Stále ještě generál Píka dával ujištění, že karpatské
průsmyky budou dvěma východoslovenskými divisemi zajištěny, a že průchod
průsmyky bude pro československý armádní sbor volným bojovým pochodem. V
československém armádním sboru bylo tehdy asi sto nových důstojníků, kteří byli
právě posláni z Londýna a kteří v domnění, že přechod přes Karpaty se bude dít
téměř bez boje, nebyli ani svou výstrojí na boj připraveni.
A tak, když 8. září roku 1944
započal nástup 38. sovětské armády a československého armádního sboru k
přechodu Karpat, zahájili Němci z opevněných posic těžkou palbu svých silných
oddílů. Rozpoutaly se ihned z počátku líté boje, žádající si těžké oběti. A
když se 9. září 1944 náš československý armádní sbor při nástupu na druhé
obranné pásmo Němců dal na pochod, byl překvapen nečekaným útokem německých
fašistů. Velitelem československého armádního sboru byl generál Jan Kratochvíl,
který své poslání bral neodpovědně, lehkomyslně a soustavně nedbal významu
průzkumné činnosti. Mně pak soudruzi automatčíci, provádějící průzkum,
vyprávěli, že zjistili útočné přípravy Němců v území, jímž měl československý
armádní sbor procházet, a ze také žádali možnost o výsledcích průzkumu zpravit
generála Kratochvíla, avšak ten prý dlouho spal a výstražných sdělení
automatčíků nedbal. Byly tím zaviněny těžké ztráty našich brigád. Maršál
Sovětského svazu soudruh Konev a velitel 38. sovětské armády soudruh Moskalenko
učinili toho dne rozhodnutí, že generál Jan Kratochvíl byl odvolán z místa
velitele československého armádního sboru a jeho velitelem byl jmenován
dosavadní velitel první brigády generál Ludvík Svoboda.
S hitlerovskými vojsky byly
pak sváděny krvavé boje o průsmyky karpatských hor a jmenovitě o průsmyk
Dukelský. Přechod přes Karpaty se děl tak, že bylo nutno dobývat horu za horou
v těžkých a obětiplných bojích, jež
359
pro válečné dějiny a pro
věčnou paměť československého lidu dostaly název slavné karpatodukelské
operace. Sovětští a českoslovenští bojovníci tu hrdinně prolévali svoji krev a
obětovali své životy, aby mohli přispět na pomoc Slovenskému národnímu povstání
a aby pak mohli přinést toužebně očekávanou svobodu slovenskému lidu a celé
naší republice.
Československý armádní sbor,
jemuž velel generál soudruh Ludvík Svoboda, bojoval za karpatodukelské operace
v sestavě 38. sovětské armády. 38. sovětská armáda patřila nejprve k vojskům I.
ukrajinské fronty pod velením maršála Sovětského svazu soudruha Koněva a pak k
vojskům IV. ukrajinské fronty pod velením tehdy generála armády a dnes maršála
Sovětského svazu soudruha Jeremenka, při čemž ve válečné radě této fronty
působil soudruh Mechlis. Spolu s 38. sovětskou armádou se bojů v Karpatech
zúčastnila i 1. sovětská gardová armáda.
Ze všech válečných bojů,
kterých se účastnily československé vojenské jednotky, utvořené na území
SSSR, byla jejich účast na
bojích karpatodukelské operace nejvýznamnější. V počátcích karpatodukelské
operace byly nasazeny všechny tři brigády a horských bojů se účastnila i druhá
paradesantní brigáda, která pak byla přepravena na území Slovenského národního
povstání, aby tam přímo pomáhala slovenským bojovníkům za svobodu. Také letci
československého armádního sboru, tvořící pak jeho stíhací letecký pluk,
odletěli na letiště ,,U třech dubů, aby tam v průběhu Slovenského
národního povstání vykonali své hrdinné poslání. V karpatodukelské operaci
vystoupil již i specielní útvar československého armádního sboru — tanková
brigáda, která bojovala statečně v Karpatech a proslavovala se pak v dalších
bojích za naši svobodu. U jejího velitele — dnes generálporučíka a náměstka
ministra národní obrany soudruha Jánka — působil jako politický pracovník
soudruh Čeněk Hruška, dnes generálporučík a předseda Svazarmu. Bojů za
karpatodukelské operace se účastnili českoslovenští bojovníci, ověnčení již
bojovou slávou předchozích bitev u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve, Žaškova atd.
Šéfem štábu československého armádního sboru byl za karpatodukelské operace
soudruh Bohumír Lomský, dnes generál armády a ministr národní obrany. A z velících
důstojníků československých vojenských jednotek se v bojích vyznamenali mnozí,
kteří již prošli řadou bitev, jako dnešní generálové Rytíř, Janko, Šmoldas,
Dočkal, Sedláček, Tesařík a druzí. Bylo již uvedeno, že bojovnou sílu
československého armádního sboru tvořili ve velkém počtu volyňští Češi, kteří
se dali obětavě do služeb boje za osvobození své rodné vlasti. Boje
karpatodukelské operace trvaly osmdesát dní; a sovětští a českoslovenští
bojovníci v nich ukazovali divy statečnosti a sebeobětování. Československý
armádní sbor si v karpatodukelské operaci bral na sebe zvlášť odpovědné úkoly, které
vyžadovaly největší chrabrosti. Byly to boje vrcholné udatnosti, posvěcené
mnoha oběťmi. Za den výročí karpatodukelské operace
360
byl zvolen, jak známo, den 6.
října, neboť 6. října 1944 dospěli českoslovenští bojovníci za svobodu při přecházení
Karpat po prvé k československé státní hranici a toho dne započalo osvobozování
Československé republiky vítěznou Sovětskou armádou. A den 6. října se pak v
naší republice stal „Dnem československé lidové armády, aby tak tento den
byl tradičně naplněn duchem, který ovládal československé osvobozenecké vojsko
při přechodu Karpat v roce 1944. Byl to duch bojovné chrabrosti při obětavé
lásce k vlasti. Byl to duch nerozlučného a společně prolitou krví na věky
zpečetěného přátelství mezi národy ČSR a SSSR. Byl to duch bojového
společenství a bratrství mezi československou lidovou armádou a hrdinnou
Sovětskou armádou. Byl to duch odhodlání československé lidové armády stát vždy
pevně a neochvějně po boku Sovětské armády.
Ke svým slovům o velkých
obětech československých bojovníků za svobodu v karpatodukelské operaci chtěl
bych ještě dodat, že Benešova londýnská vláda namísto úcty k těmto obětem
snažila se ze ztrát československých vojenských jednotek politicky nepoctivě
těžit pro své temné plány. Generál soudruh Ludvík Svoboda ve svých
dokumentárních svědectvích uvedl, že generál Ingr, odvolávaje se na ztráty
československého armádního sboru v karpatských bojích, nařizoval z Londýna, že
se má východní československý armádní sbor rozformovat. Generál Ingr nařizoval,
že má být zrušena jeho tanková brigáda i jeho dělostřelecká brigáda a že se má
z československého armádního sboru vytvořit jen „pěší plnokrevná brigáda,
jak se Ingr vyjadřoval. V této podobě se měly zformované části československého
armádního sboru včlenit v novou formaci československé armády, které by velel
generál Hasal, ingrovský a benešovský vojenský služebník, poslaný z Londýna do
Sovětského svazu spolu s vládní delegací, kterou vedl ministr František Němec a
která se po ukončení Slovenského národního povstání pokoušela na území
Zakarpatské Ukrajiny o různé špinavé pletichy. Ingr nařídil generálu Hasalovi,
že nemá generálu Ludvíku Svobodovi posílat žádné posily, jež by nahradily
ztráty v bojích, a že má Svobodovo vojsko nechat vykrvácet. Generál Ingr také
zakázal vyznamenávat vojíny a důstojníky, kteří v karpatodukelské operaci
hrdinně bojovali. A zakázal také povyšovat do důstojnických hodností bojovníky,
kteří měli nahradit na velitelských místech padlé a raněné hrdiny. Za podpory
sovětského vrchního velení byly však zmařeny všechny tyto hanebné pletichy
Ingrovy a Hasalovy, jimž napomáhal v Moskvě šéf československé vojenské mise
generál Heliodor Píka. Na pokusy o rozpuštění československého armádního sboru
bylo odpověděno tím, že po přílivu velkého počtu statečných dobrovolníků, kteří
se na osvobozovaném území Slovenska hlásili, byly brigády československého
armádního sboru rozmnoženy na čtyři, letecký pluk byl zvětšen v leteckou divisi
a byla pak vytvořena první československá armáda, východní Svobodova armáda,
která své prapory věnčila novou slávou
361
v bojích po boku Sovětské
armády a která cestou velikých vítězství Sovětské armády osvobodítelky přišla v
květnu 1945 do Prahy, aby tvořila základ nové československé lidové armády,
armády naší socialistické republiky.
Generál soudruh Ludvík
Svoboda vydal ve své nedávné přednášce v Bratislavě ještě jedno svědectví, příznačné
pro chování tehdejšího presidenta republiky dr. Eduarda Beneše. Generál Svoboda
vypravoval, že když v dubnu roku 1945 přišel do Košic jako člen první vlády
osvobozované republiky a jako ministr národní obrany, zavolal si ho k sobě
president republiky dr. Beneš a činil mu výtky pro ztráty československého
armádního sboru za bojů v Karpatech. Generál Svoboda řekl Benešovi, že otázku
ztrát v karpatských bojích staví velmi podivně a nepochopitelně. A vyzval
presidenta republiky, aby si z Košic zajel k Dukle a podíval se na bojiště, kde
byly sváděny tak urputné horské boje s hitlerovskými vojsky. A generál Svoboda
poznamenal, že by president republiky měl navštívit bojiště, aby si vůbec mohl
učinit představu o válečném boji a aby si mohl učinit představu o krvavých
bitvách, které se odehrávaly u Dukly a v Karpatech. Byl pak zorganisován zájezd
presidenta republiky a členů vlády na bojiště v karpatských horách. A když se
přišlo na směr, kterým za lítých bojů s Němci postupoval československý armádní
sbor, viděl Beneš na každém čtverečním metru jámy od granátů, střepiny, zničená
děla, kusy výzbroje, tanky. A lesy okolo Dukly vypadaly tak, jako když těsně
přede žněmi přijde krupobití a zničí obilí. Beneš viděl vypálené vesnice a
viděl, jak lidé vylézali ze zemních děr, hladoví a ještě zděšení hrůzami, jež
se přes ně převalily. President republiky byl nad těmito dojmy celý zsinalý, třásl
se jako osika, požádal několikráte o čaj pro posílení a sedl si pak do auta,
prohlásiv, že dále již nepůjde a že potřebuje lékaře.
Generál soudruh Ludvík
Svoboda pak řekl presidentu republiky dr. Benešovi, že on jako velitel
československého armádního sboru na sebe plně bére odpovědnost za oběti u
Dukly, za oběti v karpatských bojích, poněvadž to byly oběti v krvavých bojích
s německými fašistickými zhovadilci a poněvadž to byly oběti v hrdinných bojích
za svobodu naší vlasti, poněvadž to byly oběti na válečném poli, kde naši
bojovníci byli odhodláni umírat do posledního člověka, aby po boku Sovětské
armády vybojovali vítězství v našem zápasu za svobodu. Avšak generál soudruh
Ludvík Svoboda se otázal presidenta republiky dr. Eduarda Beneše, zdali si je
on plně vědom své odpovědnosti za to, že mnichovskou kapitulací v roce A v koncentračních táborech a
na popravištích umírali naši lidé za touž věc svobody a budoucího šťastného
života našeho lidu, za kterou umírali
362
naši hrdinové na bojišti u
Dukly, za kterou umírali, bojovali, krváceli hrdinové Slovenského národního
povstání. Se slavnou historií Slovenského národního povstání zůstanou provždy
spjaty hrdinné boje karpatodukelské operace tvořící významnou kapitolu velkého
boje za svobodu národů Československa a Velké vlastenecké války Sovětského
svazu.
Vraťme se však znovu k líčení
postupu událostí za Slovenského národního povstání. Září roku 1944 bylo
měsícem, kdy povstavší slovenský lid rozvíjel nadějně své síly pro věc, pro
kterou se tak odvážně vzepjal k odhodlaným činům a pro kterou vztyčil v Banské
Bystrici tak směle prapor své revoluční moci. Komunisté se postavili v čelo
národně osvobozeneckého boje slovenského lidu, komunisté, kteří podle pokynů
svého vedení, vedení KSČ, usilovali dát Slovenskému národnímu povstání správný
směr.
Je známo, že jsme do Banské
Bystrice v září roku 1944 poslali k Slovenské národní radě jako politického
představitele vedení KSČ soudruha Jana Švermu, který v slavné historii
Slovenského národního povstání sehrál velkou politickou úlohu a který se stal
nesmrtelným národním hrdinou po své smrti na Slovensku v horách 10. listopadu
1944. Spolu se soudruhem Švermou jsme z Moskvy na Slovensko vypravili i
soudruha Marka Čulena. S hlavním ukrajinským partyzánským štábem v Kyjevě bylo
ujednáno, že jako sovětský náčelník partyzánských částí byl vyslán do Banské
Bystrice mimořádně vynikající a zkušený partyzánský bojovník generálmajor
soudruh Asmolov. Slovenským velitelem partyzánských částí se stal soudruh Karol
Šmidke. Soudruh Asmolov působil při Slovenské národní radě v době povstání
velmi obětavě a po ukončeni povstání vedl po několik měsíců rozsáhlé
partyzánské hnutí v horách středního Slovenska.
Soudruh Jan Šverma vykonal
jako politický představitel vedení KSČ záslužnou práci v průběhu Slovenského
národního povstání. Jeho projevy, pronášené v Slovenské národní radě v Banské
Bystrici, měly velký vliv na usměrňování politického postupu Slovenské národní
rady a na ideového a politického ducha Slovenského národního povstání. Soudruh
Šverma podtrhoval význam Slovenského národního povstání jako součásti boje za
osvobozeni Československé republiky a její znovuvzkříšení. Soudruh Šverma
plamenné hlásal bratrskou jednotu Čechů a Slováků jako základ budoucí nové
republiky, lidově demokratické a socialistické. A soudruh Šverma, horoucí
hlasatel cesko
363
slovenskosovětského
přátelství, ukazoval, že Slovenské národní povstání vzplanulo ve spojení s
Velkou vlasteneckou válkou sovětského lidu a že Sovětská armáda, skýtající
pomoc Slovenskému národnímu povstání, přinese na svém vítězném pochodu plnou
svobodu slovenskému národu, přinese svobodu českému národu a svojí
osvoboditelskou pomocí umožní budoucí šťastný život národů Československa.
Je nepochybné, že přítomnost
soudruha Švermy v Banské Bystrici a jeho ovlivňování postupu Slovenské národní
rady měly velký význam s hlediska paralysování vlivů slovenských nacionalistů v
čele s Husákem a že čelily i vlivům buržoasních čechoslovakistů a různým
intrikám, jež se v Banské Bystrici snažili uplatnit delegáti londýnské Benešovy
vlády, kteří se pod vedením ministra Františka Němce v době Slovenského
národního povstání přepravili z Moskvy do Banské Bystrice v domnění, že budou
moci na Slovensku obnovovat režim kapitalistické Československé republiky. Na
Slovensku v době Slovenského národního povstání byly i vojenské mise anglická a
americká, jež se tam na pokyn londýnské Benešovy vlády objevily ihned po
zahájení povstání. Je známo, že pak po ukončení Slovenského národního povstání
28. října 1944 odcházely angloamerické vojenské mise také do Donoval a že pak
vystoupily i do hor. Avšak po krátkém pobytu v horách prohlásily, že nejsou
schopny snášet těžké podmínky života ve vysokých horách a že zvláště nebudou
jíst koňské maso a fazole. A tak sestoupily s hor a daly se zajmout německými
vojáky, kteří je surově všechny postříleli. My jsme pak z Moskvy sdělovali do
Londýna jména zastřelených členů angloamerické vojenské mise, jak nám byla
radiogramy partyzánského Asmolovova štábu ze Slovenska sdělena. Dlužno však
dodat, že po boku bojovníků Slovenského národního povstání bojovali, krváceli a
umírali i mnozí hrdinové zvláště z řad francouzských bojovníků, kteří utekli z
německých koncentračních táborů a uchýlili se do slovenských lesů a hor.
V době Slovenského národního
povstání pracovalo vedení KSČ v Moskvě horečně. Denně docházely radiogramy do
Moskvy s mnoha stran. Radiogramy posílal z Banské Bystrice soudruh Šverma a
slovenské vedení strany; docházely radiogramy od soudruha Asmolova, docházely radiogramy
od všech partyzánských skupin a docházely radiogramy od partyzánského štábu I.
a IV. ukrajinské fronty.
V době Slovenského národního
povstání se na neštěstí stalo, že soudruh Klement Gottwald nebezpečně
onemocněl. Dostal mrtviční mozkový úder; byl u něho porušen oběh krve. Bylo
ještě štěstí, že se mu to stalo doma v moskevském bytě a nikoli na ulici.
Soudruh Gottwald, o jehož uzdravení začali ihned pečovat nejlepší sovětští
lékaři, musil mnoho dní ležet nehnutě, v absolutním klidu a pak byl přepraven
do sanatoria v paláci Jusupovově v Archangelsku u Moskvy. Na mne padla velká
odpovědnost; po mnoho dní jsem musil
364
vyřizovat všechny věci ve
spojení se Slovenským národním povstáním a ve spojení s partyzánskými boji na
Slovensku. Ulehčilo se mně, když jsem mohl soudruhu Gottwaldovi k loži v
sanatoriu přinášet radiogramy od soudruha Dimitrova z \3V KSSS a když jsem mu
mohl předčítat a dát schvalovat mnou stylisované odpovědi na došlé radiogramy.
Pamatuji se, jak soudruh Gottwald, ležící v sanatoriu, trpěl, když ze Slovenska
docházely informace soudruha Švermy, obsahující předzvěst rostoucích obtíží a možného
konce Slovenského národního povstání. A byl to kritický okamžik, když přišla ze
Slovenska 6. října 1944 zpráva, že bylo Slovenskou národní radou rozhodnuto,
aby se kolem Banské Bystrice budovaly opevněné zákopy, jež by město chránily
proti náporu nacistických vojsk postupujících již k Banské Bystrici.
Soudruh Gottwald vyslovil
mínění, že tyto záměry na obranu obležené Banské Bystrice jsou pochybné. Řekl,
že Banská Bystrica není v situaci Madridu, který se mohl dlouho hrdinně v
obležení bránit. A podle pokynů soudruha Gottwalda jsem sestylisoval radiogram
pro Banskou Bystrici, aby vojenští velitelé generálové Viest a generál Golian
zařídili zformování partyzánských praporů, partyzánských rot, partyzánských čet
z veliké masy 50.000 slovenských vojáků, jimiž disponují, a aby se tyto
partyzánské formace, dokud je čas, připravily zaujmout posice v lesích a horách
a opatřeny zásobami munice, zbraní a vojenské techniky, stanů, oděvů, potravin
atd. daly se do široce organisované partyzánské války na Slovensku. Žel, těchto
pokynů moskevského vedení KSČ, těchto naléhavých, rad soudruha Gottwalda nebylo
dbáno, a tak ukončení Slovenského národního povstání se dělo v jiné situaci. Je
známo, že když Slovenské národní povstání 28. října 1944 končilo a z Banské
Bystrice se šlo do hor, neučinili generál Viest a šéf jeho štábu generál Golian
žádné námi žádané předchozí přípravy pro to, aby desetitisíce slovenských vojáků
mohly přejít se zbraněmi a potřebnými prostředky k formám partyzánské války. A
vydali náhle o své vůli rozkaz, že slovenská armáda o 50.000 mužích se
rozpouští a že si může jít každý kam chce. A zatím co se vojáci rozpuštěné
armády všelijak rozptylovali, generál Viest a Golian si šli sami hledat úkryt.
Při tom byli německými vojáky objeveni a odvezeni do Německa, kde byli umučeni,
a dodnes není stopy po tom, jak v Německu zahynuli.
Dlužno poznamenat, že po 28.
říjnu 1944, kdy Slovenské národní povstání končilo, se uchýlili do hor poslanec
Jan Šverma, generál Asmolov a někteří druzí vedoucí činitelé společně s oddíly
2. paradesantní brigády československého vojenského sboru, jimž velel generál
Přikryl. Soudruh Smidke mel podle rozhodnutí vedení KSS řídit další illegální
činnost stranických orgamsaci na slovenském území. Soudruh Bacílek dostal za
úkol orgamsovat spojem s partyzánskými oddíly pokračujícími v boji. Nebyly to
již jen dříve zformované sovětské a slovenské partyzánské oddíly, nýbrž bylo to
několik nových slovenských partyzánských oddílů, jež se vytvořily z důstojníků
a vojáku slo
365
venské armády, rozpuštěné po
28. říjnu 1944 generály Viestem a Golianem Gustav Husák se na vlastní pěst po
likvidaci Slovenského národního povstání skryl v neznámé slovenské vesnici a
vyčkával tu příchodu Sovětské armády Podobně se na vlastní pěst skryli na
slovenském venkově Lettrich a Kvietko. Za hrdinných bojů Slovenského národního
povstání se mnozí slovenští měšťáci, myslící egoisticky na svůj majetek a na
svoji hamižnou existenci chovali hanebně, a to mimo oblast povstání i v jeho
oblasti. Ukázali svoji zbabělou a bídnou duši, když se povstání chýlilo ke
konci, a pak po ukončení povstání. Nebylo by však větší chyby, než kdyby někdo
chtěl toto chování slovenských měšťáků jakkoli vztahovat na slovenský národ.
Banskobystrické povstání bylo národním povstáním a slovenský národ jím
historicky dokumentoval svůj bojovný odpor k hitlerovské nadvládě a k tisovské
zradě. Čím hnusněji se slovenští měšťáci a někteří jedinci zachovali, tím více
vynikal bojovný a mučednický heroismus, jejž slovenský lid prokázal ve spojení
se Slovenským národním povstáním. Byla to statečnost a hrdinná obětavost, která
bude právem věčně zářit v slovenských národních dějinách.
Smrt soudruha Jana Švermy na
hoře Chabenci v horách středního Slovenska byla velkou obětí, kterou KSČ
přinesla věci Slovenského národního povstání. Vzpomínám si, jak se v našem
moskevském vedení rozhodovalo o vyslání soudruha Jana Švermy na Slovensko. V
úvahu přicházelo vyslat na Slovensko buď soudruha Švermu, nebo mne.
Přesvědčoval jsem soudruha Gottwalda, abych byl vyslán já, že bych snad snáze
vydržel svízele, spojené s delegováním na území povstání, poněvadž jsem sice
malý, ale, jak se říká, sporý, a cítím se zdráv, zatím co u soudruha Švermy se
za jeho pobytu v Moskvě projevovaly mnohdy známky nedobrého stavu zdraví,
spojené často s velkými horečkami. Na př. ve dnech jednání s Benešem v Moskvě v
prosinci roku 1943 Honza vstal z lože nemocen s vysokou horečkou a s námahou
přemáhal nějakou bolest na prsou. Řekl mně tehdy, že se zdravím to nemá moc
dobré a že až se vrátíme domů, bude muset svůj tělesný stav podrobit
„generálnímu remontu“.
Soudruh Gottwald však
nepřijal moji nabídku k odjezdu na Slovensko. Snad to působila okolnost, že
jsem osobně nejúžeji se soudruhem Gottwaldem spolupracoval nepřetržitě od roku 366
zvyklý také na to, že jsem
rychle psal a že jsem vždy koncipoval různá pro volání, výzvy, komumké a pod.
Dlužno ovšem říci, že Honza byl podobny „psavec, takže jsme se v
koncipování provolání a výzev vždy střídali, při čemž se k nám později přidal
soudruh Gustav Bareš a později i soudruh Jiří Hendrych Soudruh Šverma se k
vyslání na Slovensko hlásil arciť rovněž nadšeně. Pro vyslání soudruha Švermy
bylo rozhodnuto proto, že to byla po soudruhu Gottwaldovi v Moskvě
nejvýznamnější osobnost v našem vedení a že význam Slovenského národního
povstání vyžadoval, aby do Banské Bystrice byl soudruh Šverma vyslán jako
politický představitel vedení KSČ.
Soudruh Šverma byl krásným,
jinošsky mladistvým zjevem, zaníceným revolučním bojovníkem a plamenným
tribunem. Soudruh Šverma měl v duši národně vlastenecký zápal již z výchovy ve
své rodině a boj za osvobození národa z fašistického jařma ho uváděl v planoucí
žár. Ostatně, soudruh Šverma při svém epickém, vskutku básnickém založení měl
vždy sklony i k rozněcování vojenské vlastenecké a revoluční bojovnosti, a my jsme
jej vždy předurčovali k funkci ministra národní obrany v našem budoucím
Československu. Pamatuji se, jak jsme jednou v Moskvě při tom vtipkovali a já
mu říkal, že jistě při svém pohřbu bude jednou vezen na lafetě děla jako
vojenský hrdina. Mluvili jsme pak o tom, kdo bude a kdo nebude při pohřbu vezen
na lafetě, až Honza ukončil spor slovy: „Přece se nebudeme, Vašku, hádat, kdo
bude vezen při pohřbu na lafetě. Neměl jsem tušení, že naše vtipkování o
tom, že bude soudruh Šverma při svém pohřbu vezen na lafetě, se, žel, brzy
uskuteční. Vzpomínal jsem toho, když v roce 1945 jsme vynášeli z pantheonu
Národního musea a na dělovou lafetu ukládali rakev s ostatky soudruha Jana
Švermy, který 10. listopadu 1944 hrdinně zahynul na vrcholku hory Chabence v
Nízkých Tatrách.
Dostali jsme do Moskvy
otřásající zprávu již 10. listopadu 1944. Soudruh Asmolov v radiogramu sdělil,
že 10. listopadu 1944 vyšla skupina vedoucích činitelů strany spolu s
paradesantní brigádou po ústupu z Donoval do hor a že soudruh Jan Šverma „padl
smrtí chrabrých. Byl to pro vedení KSČ v Moskvě strašný úder a zvěst o
smrti soudruha Jana Švermy hluboce rozechvěla sovětské soudruhy a soudruhy
všech bratrských komunistických stran. Mnoho účastníku pochodu z Donoval přes
Plešivou na Chabenec nám pak vyprávělo o okolnostech smrti soudruha Jana
Švermy. Vyprávěli, že když po ukončení Slovenského národního povstání 28. října
1944 ustupovala paradesantní brigáda československého vojenského sboru přes
Donovaly do hor, při čemž s ni sla skupina vedoucích činitelů strany v čele se
soudruhem Švermou a soudruh Asmolov s pracovníky svého partyzánského štábu,
vystoupili vysoko do hor. A tam se rozmístili asi v pěti bunkrech. Na tomto
místě se konala oslava 7. listopadu 1944, při čemž projev pronesl soudruh Šverma.
Soudruzi pak vyprávěli, že již tehdy byly na soudruhu Švermovi patrný známky
onemocněni.
367
Soudruh Šverma měl asi již
horečku. A když pak bylo oznámeno, že němečtí vojáci s psy postupují stále výše
k horským bunkrům, kde byla paradesantní brigáda umístěna a spolu s ní skupina
našich soudruhů, bylo rozhodnuto opustit bunkry a přejít přes Plešivou na
Chabenec. Noc z 9. na 10. listopad všichni ještě strávili v bunkrech, a když se
ráno chystali k pochodu přes hory stěžoval si soudruh Šverma, že se cítí velmi
špatně. Měl na sobě burnus, který ho tížil, a naříkal si, že mu asi někdo v
noci vyměnil boty a že pro něho zůstaly menší boty, které ho tlačily.
Před nástupem k přechodu hor
soudruh Šverma mluvil o svém špatném zdravotním stavu se soudruhem Janem Harusem,
který byl bojovníkem druhé paradesantní brigády československého vojenského sboru
a byl předurčen k tklivému osudu. Soudruh Harus byl totiž raněn, nemohl chodit
a nemohl proto také nastoupit k přechodu vysokých hor. Byl ponechán u bunkrů s
nadějí že se nějak sám zachrání. Když si soudruh Šverma stěžoval soudruhu
Harusovi na svůj špatný zdravotní stav, řekl mu soudruh Harus, aby tedy raději
zůstal s ním u bunkrů. Soudruh Šverma odpověděl, že to nemůže udělat, že se
jako představitel vedení KSČ nemůže vydávat v nebezpečí zajetí německými
nacistickými vojáky. Soudruh Šverma poukazoval na to, jaká velká odpovědnost mu
připadá v dalším boji po ukončení Slovenského národního povstání. Soudruh
Šverma ochraňoval u sebe důležité politické a stranické dokumenty a měl u sebe
také 400.000 korun určených na hrazeni různých výdajů spojených s illegální
činností. A tak se soudruh Šverma rozloučil se soudruhem Harusem, který jej
žádal, aby jeho ženě a synovi Rudolfovi sdělil, že ve chvíli, kdy ho čeká smrt
z rukou nacistů, posílá rodině žhavé pozdravy.
A stalo se pak, že zatím co
se soudruh Šverma vydával do hor s paradesantní brigádou, odtáhl se soudruh
Harus asi sto metrů výše nad bunkry a schoval se tam ve sněhu za roští. Čekal,
zda němečtí vojáci, vystoupivší k bunkrům, půjdou dále do hor, a v tom případě
by ho chytili, anebo zda bunkry jen zničí a půjdou zpět dolů s hor. Němečtí
vojáci k bunkrům přišli, zapálili je a pak sestupovali dolů s hor. Tak se
soudruh Harus zachránil. Došoural se zpět k bunkrům, jež hořely, a podařilo se
mu oheň v posledním bunkru uhasit; a pak se po několik měsíců v tomto bunkru
skrýval, maje výživu v koňském masu a ve fazolích. A stalo se ještě něco. Když
se soudruh Harus vlekl raněn zpět k hořícímu bunkru, nalezl ve sněhu těžce
zraněného kapitána druhé paradesantní brigády, který byl téměř rozstřílen a
musil být před nástupem do hor ponechán svému osudu. Soudruh Harus těžce
zraněného kapitána odtáhl do bunkru, ošetřil ho jak mohl, pečoval o něj a když
se dostal do spojení s některými slovenskými lidmi, zařídil, že byl těžce
zraněný kapitán tajně přepraven do nemocnice v Ružomberku, kde byl tamními
obětavými a odvážnými lékaři operován. V nemocnici byl ošetřován pod jménem
nějakého Slova jeho věku. Avšak, když jedna nehodná nemocniční sestra
prozradila, že
368
pod jehož papíry leží dotyčný
kapitán v nemocnici, žije v blízkém místě a že ona ho osobně zná, udělali
slovenští lékaři ružomberské nemocnice to že zraněného kapitána po operaci v
noci tajně dopravili do bytu jedné slovenské stařenky, kde se ukrýval až do
konce války. Tak byl zachráněn i onen těžce zraněný kapitán paradesantní brigády
československého vojenského sboru. Následky jeho zranění byly však velmi těžké
a komplikované a tak byl před několika lety znovu operován již ve Vojenské
nemocnici ve Střešovicích v Praze. Soudruh Šverma, který se vydal spolu s
paradesantní brigádou a spolu se skupinou vedoucích činitelů strany na cestu do
hor přes Plešivou na Chabenec
pocítil velmi brzy, že nemůže
dál. Pravděpodobně měl zápal plic. Nějakou dobu ho vojáci vedli, aby se
pohyboval a nemrzl, poněvadž vysoko v horách již byl 10. listopadu 1944
velký mráz; cesta a stezky, kudy výprava šla, byly již v skalnaté výšině hor.
Lidé se smekali při chůzi a padali. Nějakou dobu opět vojáci soudruha Švermu
nesli na ramenou, ale mrzly mu již tváře, mrznoucí ústa těžce přijímala i koňak
a situace se stávala se soudruhem Švermou zoufalou. Soudruzi vypravují, že
žádal, aby ho vojáci přenesli jen přes vrchol Chabence níže, kde je již les a
kde by bylo možno udělat oheň a zahřát ho. Avšak to se již blížila smrt
soudruha Jana Švermy. Zemřel na ledovaté cestě vysoko v horách při přechodu
Chabence, dodýchal jako orel, vysoko vzlétnuvší pro věc svobody slovenského
národa, pro věc svobody národů Československa, pro osvobození Československé
republiky a pro uskutečnění republiky naší, lidově demokratické a
socialistické.
11. listopadu 1944 v pět
hodin ráno se vojáci vraceli z boku Chabence na jeho vrchol, aby snesli mrtvého
Jana Švermu se zledovatělé stezky a aby ho uložili do prozatímního hrobu na
svahu Chabence. A poněvadž na jaře tající ledy a tající sníh prozatímní hrob
soudruha Švermy vodou rozmývaly, starali se slovenští soudruzi z Podbrezové o
další prozatímní hrob Jana Švermy, až pak v roce 1945 byla rakev s jeho ostatky
převezena do Prahy, vystavena v pantheonu Národního musea a po slavném pohřbu v
Praze převezena do Mnichova Hradiště, kde byla uložena na hřbitově v rodinné
hrobce. A pro soudruha Jana Švermu, předního činitele Gottwaldova vedení KSČ,
vynikajícího politického pracovníka a novináře strany, hrdinného revolučního
bojovníka a národního hrdinu, byl zároveň vyznačen hrob v Národním památníku na
hoře Vítkově v mausoleu Klementa Gottwalda, kde je hrob soudruha Antonína
Zápotockého, kde je hrob Julia Fučíka a kde jsou hroby soudruhů Klimenta,
Noska, Zmrhala, Pexy a zakladatelů KSČ v čele se soudruhem Bohumírem Šmeralem.
369
Po ukončení Slovenského
národního povstání 28. října 1944 nabyla naše činnost v Moskvě ve spojení s
boji partyzánských částí na Slovensku velkého rozsahu. Začala již mrazivá zima
v horách a v lesích. A bylo třeba zajistit letadly z velké dálky nejen sovětské
a slovenské partyzánské skupiny, které již bojovaly před Slovenským národním
povstáním a v jeho průběhu a které ve svých bojích s tím větší silou
pokračovaly po 28. říjnu 1944. Avšak bylo třeba opatřit z velké dálky letadly
zbraně, oděvy, obuv a hlavně i jídlo pro mnohé větší a drobné slovenské
partyzánské oddíly, jež se po ukončení Slovenského národního povstání
zformovaly z důstojníků a vojáků slovenské armády, rozpuštěné generály Viestem
a Golianem.
A zatím zesílené partyzánské
brigády, podnícené k bojovnosti Slovenským národním povstáním, rozmisťovaly ze
Slovenska své oddíly na Ostravsko, na Valašsko, na Moravu, kde vyvstala mohutná
partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, jejíž bojová činnost nabyla takového
rozmachu, že Karel Hermann Frank uznal za nutné poslat na Valašsko předsedu
protektorátní vlády dr. Jaroslava Krejčího, Emanuela Moravce a rozsáhlý aparát
slidičů, teroristů, soudců a katů, aby se pokoušeli uhasit oheň partyzánského
boje, jehož plameny šlehaly na všech místech východní, střední a jižní Moravy.
A zatím se již partyzánské skupiny dávaly do boje na Českomoravské vysočině, na
Chrudimsku, na Mělnicku, v brdských lesích a v jižních Čechách. A plameny
partyzánských bojů, šlehající na všech místech naší vlasti, se staly pro
všechen československý lid radostným a povzbuzujícím znamením blížícího se
vítězství v jeho národně osvobozeneckém zápase s německými nacistickými
okupanty.
A s nehynoucí vděčností bude
československý lid vzpomínat sovětských hrdinů, kteří se účastnili bojové
činnosti partyzánských oddílů na území Slovenska, ve spojení se Slovenským
národním povstáním, a pak v českých oblastech. Tito sovětští hrdinové jsou již
při různých příležitostech uctíváni a jejich jména se stále hlouběji vrývají v
paměť naší vděčné vlasti. Vedle soudruha generálmajora Asmolova, vedle soudruha
generálmajora Andrejeva uveďme znovu jména nejvíce zasloužilých velitelů a bojovníků
sovětských partyzánských oddílů. Jsou to: Alexej Semjonovič Jegorov, hrdina
Sovětského svazu, který byl velitelem brigády Stalin, Vjačeslav Antonovič
Kvitinskij, hrdina Sovětského svazu, který byl velitelem brigády Klementa
Gottwalda, Jevgenij Pavlovic Voljanskij, který byl velitelem brigády „Za
svobodu Slovanů, Konstantin Karpovič Popov, který byl velitelem brigády
Štefánik, Vsevolod Ivanovic Klokov, hrdina Sovětského svazu, který byl
zástupcem velitele brigády Štefánik, Michail Illarionovič Šukajev, plukovník,
který byl velitelem partyzánské jednotky, Viktor Alexandrovič Karasev, hrdina
Sovětského svazu, který byl velitelem zvlášť statečné sovětské partyzánské
jednotky, Grigorij Sergejevič Mylnikov, podplukovník, který byl komisařem u
brigády
370
soudruha Jegorova, atd.
Veliteli a hrdinnými bojovníky sovětských partyzánských oddílů byli soudruzi
Sadilenko, Jakubovič, v jehož partyzánském oddílu byl politickým pracovníkem
soudruh Rudolf Strechaj, dále pak soudruzi: Černogorov, Macněv, Rezuto, Smetanin,
Makarov, Kuzněcov, Goldov, Gorjačev, Vinokurov, Jaromov, Lucenko, Budko, Nástěnko,
Zimin, Grečin, Ljapuškin, Potapenko, Rogačevová, Dibrov, Prokopjuk, Štěpačenko,
Kulikov, Caregradskij a j. Zástupcem náčelníka hlavního sovětského partyzánského
štábu na Slovensku, vedeného generálmajorem soudruhem Asmolovem, byl Ivan
Ivanovic Skřipka; radistkou Asmolovova štábu byla Natalja Petrovna Beljavevová.
Soudruh Michail Mojsejevič Gliděr byl za Slovenského národního povstání nejprve
filmovým kameramanem a pak komisařem partyzánské brigády. Pokud jde o sovětské
partyzánské bojovníky v českých oblastech, vyznamenali se v naší mohutné
partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova, která bojovala na Ostravsku, na
Valašsku, na Gottwaldovsku a v druhých oblastech Moravy. Jejím velitelem byl
soudruh Ušiak, po jeho smrti v boji byl jejím velitelem proslulý hrdina
sovětský soudruh Murzin. Partyzánský oddíl v okolí Chrudimi vedl soudruh Fomin.
Partyzánský oddíl v Brdech vedl soudruh Olesinskij, na Mělnicku soudruh Kanišev
a na Českomoravské vysočině soudruh Faustov.
Moskevské vedení naší strany
bylo vděčno za velkou pomoc, kterou mu při organisování československého
partyzánského národně osvobozeneckého boje a v době Slovenského národního
povstání poskytoval soudruh Dimitrov a pak pracovníci ÚV KSSS soudruzi Baranov,
Puchlov, Medvěděv.
Nutno také uvést, že v řadách
československého vojenského sboru v SSSR bojovali někteří sovětští soudruzi,
známí svými vřele přátelskými vztahy k naší vlasti, jako na př. soudruh
Udalcov, žák prof. Nejedlého z moskevské university, při čemž se bojů naší
československé východní armády a Slovenského národního povstání účastnili jako
zpravodajové soudruzi Boris Polevoj a Sergej Krušinskij.
371
XV
JEDNÁNÍ S PŘEDSTA VITELI SLOVENSKÉ NÁRODNÍ RADY
OSVOBOZOVÁNÍ ČSL. ÚZEMÍ VÍTĚZNOU SOVĚTSKOU ARMÁDOU
USTAVENÍ NÁRODNÍ FRONTY V MOSKVĚ
KOŠICKÁ VLÁDA A JEJÍ PROGRAM
Po násilném potlačení
Slovenského národního povstání přesilou hitlerovských vojsk bylo sídlo
slovenských národních orgánů přemístěno I na území, jež bylo pod mocí od
východu postupující Sovětské armády. Je známo, že sovětská vláda učinila
opatření, aby sovětskými dopravními letadly byla z Banské Bystrice již 24.
října 1944 přepravena přes Lvov a Kyjev do Chustu v Zakarpatské Ukrajině jednak
čsl. vládní delegace, která byla vedena ministrem Františkem Němcem a která v
době Slovenského národního povstání odejela z Moskvy do Banské Bystrice a po
určitou dobu se tu zdržovala, a jednak Slovenská národní rada s některými svými
orgány. Do Chustu odejel také dr. Vávro Šrobár a mimo jiné i dr. Josef Šoltész,
dr. Michal Falťan, dr. Ivan Rohal, dr. Jan Púl a další funkcionáři Slovenské
národní rady.
Sovětská vláda velmi ochotně
vyhověla žádosti Slovenské národní rady, aby z Banské Bystrice byly před
ukončením povstání evakuovány rodiny některých slovenských politických
činitelů. Ve třech dopravních letadlech byly z Banské Bystrice přes Lvov
přepraveny do Moskvy slovenské rodiny, ženy a děti, mezi nimiž byla celá rodina
Jána Ursínyho, žena a děti Miloše Ursínyho, žena a děti Jana Lichnera, dále pak
ženy: Golianová, Ferjenčíková, Nosková, Poláková s dcerou, sestra dr.
Lettricha, dále pak Husáková, Čápova, Hýskova. Tyto rodiny, ženy a děti byly
ubytovány v moskevských hotelích a byly tu zaopatřeny až do doby odjezdu vlakem
z Moskvy na Slovensko v březnu 1945. V Moskvě se od počátku r. 1945
shromažďovali někteří slovenští činitele pozvaní vedením KSČ. Z Londýna přijela
do Moskvy delegace Slovenské národní rady, kterou tvořili Ján Ursíny, Laco
Novomeský a plukovník slovenské armády Mirko Vesel. Tato delegace byla v době
Slovenského národního
372
povstání vyslána ze Slovenska
do Londýna jednat s presidentem republiky drem Benešem a čsl. londýnskou vládou
a když zatím bylo povstání ukončeno odejela delegace z Londýna do Moskvy. Do
Moskvy přijel z Chustu také dr. Vávro Šrobár. A když fronta postupující
Sovětské armády přešla přes vesnici, v níž se skrýval Gustav Husák, byl ze
Slovenska letadlem přepraven do Moskvy také on. V březnu r. 1945 jsme uvítali v
Moskvě soudruha Viliama Širokého, jenž přijel do Moskvy ze Slovenska, když se
zdařil velmi odvážný podnik našich slovenských soudruhů Viktoryho a Gažíka,
kteří v předvečer dne, kdy měli být soudruzi Široký a Ďuriš z bratislavského
vězení přepraveni na Moravu, použili lsti a pod záminkou, jako by soudruzi
Široký a Ďuriš byli vedeni k prokurátorovi, vyvedli soudruhy Širokého a Ďuriše
z vězení, posadili je na ulici do auta a namísto k prokurátorovi je zavezli k
sovětskému partyzánskému oddílu. Byl to partyzánský oddíl hrdiny Sovětského
svazu soudruha KarasjovaStěpanova. Tento partyzánský oddíl musil z týlu
prorazit německou frontu na řece Hronu, aby soudruhy Širokého a Ďuriše
přepravil k Sovětské armádě. Soudruh Široký byl pak převezen do Moskvy a
soudruh Ďuriš do Košic, kde vyčkal příchodu košické vlády na počátku dubna
1945.
V březnu 1945 mělo vedení KSČ
v Moskvě v čele se soudruhem Gottwaldem závažné rozhovory s představiteli
Slovenské národní rady, kteří vystupovali jednotně v sestavě: Ursíny, Husák,
Novomeský, Šrobár, při čemž Ursíny přibral jako dalšího zástupce Slovenské
demokratické strany inž. Styka. Průběhem těchto rozhovorů se jasně ukázalo, jak
představitelé Slovenské národní rady z počátku pojímali úpravu vztahů mezi
Čechy a Slováky v osvobozené Čsl. republice. V podstatě chtěli s výjimkou dr.
Vávro Šrobára, aby se v osvobozené republice uplatnil dualismus, aby Čsl.
republika byla dvoustátím, aby bylo oddělené státní zřízení české a oddělené
státní zřízení slovenské, aby v Praze byla česká vláda a v Bratislavě slovenská
vláda a aby pro některé věci společné, pro věci zahraniční, pro věci vojenské,
pro věci zahraničního obchodu, byli stanoveni ministři celostátní působnosti.
Představitelé Slovenské národní rady přitom navrhovali, aby moravská východní
hranice na straně k Slovensku byla celní hranicí, aby pro slovenské statni
území platily slovenské peníze, slovenské poštovní známky, slovenské uniformy
státních zaměstnanců, slovenské státní emblémy a pod. Představitelé Slovenské
národní rady žádali, aby byly tvořeny i zvláštní slovenské národní vojenské
jednotky. Představitelé Slovenské národní rady ve svých návrzích na úpravu
vztahů mezi Čechy a Slováky v osvobozené republice téměř do písmene kopírovali
dualistickou koncepci po příkladu RakouskoUherska. A je známo, že smutně
proslulí Jegliczka, Dvorzak a také Vojtěch Tuka, když před válkou dělali v
cizích službách propagandu pro rozbití Československé republiky, používali též
dualistické koncepce, hlásajíce, že Československo se má změnit v
ČeskoSlovensko.
373
Je pochopitelné, že my jsme s
veškerou rozhodností odmítali uvedené návrhy představitelů Slovenské národní
rady, jimiž byli Ursíny, Styk, Husák a Novomeský. Odmítli jsme o takových
návrzích vůbec jednat; a odmítli jsme předem jakékoliv náběhy k dualistickému
pojímání úpravy vztahů mezi Čechy a Slováky v osvobozené republice. Neboť bylo
jasno, že jakékoliv náběhy k dualismu nemohly sledovat nic jiného, než namísto
státní jednoty Čsl. republiky vytvořit situaci pro rozbíjení republiky.
Vytvořit situaci, aby Slovensko vzhledem k rozdílnosti stupně hospodářské
vyspělosti mezi slovenskými oblastmi a českými oblastmi mohlo být pod titulem
vlastního slovenského státního zřízení udržováno v kapitalistických poměrech a
pod mocí slovenské buržoasie a tak oddělováno od českých zemí, v nichž dělnická
třída svojí silou předurčila vývoj k socialismu.
Když si připomeneme, jak se
poměry na Slovensku vyvíjely po r. 1945 s jakou silou vyšla Slovenská
demokratická strana z voleb r. 374
vývoj ke sloučení
komunistické a soc. dem. strany na Slovensku neuzrál ani v ideologickém smyslu,
a zároveň bylo zřejmo, že do náruče Slovenské demokratické strany bude zahnáno
mnoho lidí, kteří by jinak šli se sociální demokracií a kteří by se pod náš
vliv dostali, kdyby sloučení komunistické a soc dem. strany bylo provedeno
později. Po r. 1945 bylo ovšem již nemožné něco měnit na skutečnosti, že
komunistická a soc. dem. strana na Slovensku se sloučily již v r. Avšak, abych se vrátil k
moskevským jednáním s představiteli Slovenské národní rady v březnu 1945, chci
zdůraznit, že bylo třeba vést rozhodný boj s buržoasně nacionalistickými
tendencemi Husáka a Novomeského, aby bylo prosazeno naše stanovisko v otázce
úpravy vztahů mezi Čechy a Slováky v osvobozené republice. Prosadili jsme však
stanovisko, že při uznání nacionální svébytnosti Slováků a při uznání
rovnoprávnosti Slováků s Čechy musí být osvobozená republika vnitřně pevným
státem a že v osvobozené republice musí být uskutečněna jednotná státní moc a
jednotná státní správa, prováděná v slovenské části republiky rukama
slovenskýma. Tato úprava vztahů mezi Čechy a Slováky byla pak pojata do
Košického vládního programu a v jejím duchu byla pak vyhlášena i „Magna charta
národních práv Slováků.
Aby však tato úprava vztahů
mezi Čechy a Slováky byla pojata do Košického vládního programu, to opět
vyžadovalo svésti předem úporný boj s hlasateli zcela opačných tendencí, s
hlasateli tendencí t. zv. čechoslovakismu. Po dlouhou dobu jsme musili namáhavě
přesvědčovat čsl. vládní buržoasní činitele z Londýna o nutnosti uznání
nacionální svébytnosti Slováků. A jen stěží se nám to dařilo. Na př. president
dr. Beneš se nedal přesvědčit ničím a neústupně trval na svém nehorázném stanovisku,
že Slováci nejsou prý národem a že slovenský jazyk není prý národním jazykem,
nýbrž že slovenský jazyk je prý jen lidovým nářečím českého jazyka jako prý na
př. chodské nebo hanácké nářečí.
Avšak za pobytu dra Vávro
Šrobára v Moskvě v březnu r. 1945 musili jsme namáhavě i jemu vyvracet jeho
čechoslovakistické stanovisko a přesvědčovat jej o nutnosti uznání nacionální
svébytnosti Slováků. A tu bych chtěl zvlášť pojednat o dru Vávro Šrobárovi jako
o jedné charakteristické slovenské osobnosti.
375
Vávro Šrobár se nám,
komunistům, kteří jsme si ho velmi vážili, jevil vždy významným slovenským
národním činitelem, neboť ve své osobě ztělesňoval historickou kontinuitu všech
novodobých etap boje za svobodu a důstojné národní postavení Slováků. Vávro
Šrobár bojoval za svobodu Slováků v době maďarské nadvlády, aniž by ho tehdy
napadlo myslit na nějaký čechoslovakismus, na pojem československého národa.
Vávro Šrobár bojoval vždy za svobodu Slováků jako Slováků a bojoval za svobodu
slovenského národa i 1. máje r. 1918, když se v Liptovském Svatém Mikuláši
zúčastnil dělnické manifestace a promluvil k slovenským dělníkům.
Za první republiky se Vávro
Šrobár, blízký již z předválečné doby Masarykovi a osobně blízký i Benešovi,
stal zastáncem čechoslovakistického režimu na Slovensku, při čemž byl v
slovenském politickém životě antipodem nejen Andreje Hlinky, ale i Milana
Hodži. Dr. Vávro Šrobár, lékař v Trenčanských Teplicích a přítel syna českého
básníka Vítězslava Hálka, dra Ivana Hálka, který byl vynikajícím znalcem
marxistické filosofie a přeložil „AntiDuhringa, dr. Vávro Šrobár se dal
také nadlouho obloudit koncepcí čechoslovakismu a mluvil také o jednotném
československém národě. Později nám vykládal, že více než na ethnickonacionální
jednotu Čechů a Slováků myslil na jednotu Československé republiky, kterou
viděl ohroženu slovenským ludáckým autonomismem a separatismem. Vykládal nám,
že pojem čechoslovakismu bral v státním teritoriálním smyslu a že pod termínem
„Čechoslovák rozuměl vlastence a věrného státního příslušníka Čsl.
republiky.
Dokazoval, že by bývalo bylo
méně omylů a chyb s t. zv. čechoslovakismem, kdyby se do názvu republiky nebyla
vzala jména obou národů, Čechů a Slováků, čímž vznikl různě vykládaný termín
„československý. A kdyby se prý byla naše republika nazvala třeba
„Středoslavie, o níž by se mohlo říci, že ji obývají Češi a Slováci. Na
sjezdu Komunistické strany Slovenska jsem vzpomněl toho, jak v r. 1943, za
svého pobytu v Moskvě, dr. Beneš přišel docela vážně s myšlenkou, aby se název
Československé republiky předělal na název „republika Moravie, nebo
„Velkomoravie, což jsme přirozeně odmítli, ačkoli jinak chováme všechnu
úctu k regionálním krásným vlastnostem Moravanů. I president Beneš myslil, že
se sporné otázky nacionální odlišnosti Čechů a Slováků vyřeší použitím jiného
názvu republiky, který by nepřipomínal ani Čechy, ani Slováky. Myslil, že se
tak vyhne řešení nacionálních a státních vztahů mezi Čechy a Slováky. A poněvadž
dr. Beneš neuznával slovenský jazyk jako národní jazyk, nýbrž jen jako nářečí
českého národního jazyka, myslil, že jednotný národ lze z Čechů a Slováků dělat
„snadno a rychle“ pod názvem „Moravanů, což jsou arciť zase jen Češi.
Chci i tu opakovat, že když
jsme dru Vávro Šrobárovi v Moskvě počátkem r. 1945 vyvraceli zastávaný jím
pojem „čechoslovakismu, nebyla to lehká práce. Byl však v rozpacích, když
jsme použili otázky jednoho vtipného
376
člověka a tázali jsme se dra
Šrobára, kdo tedy přišel na horu Říp, praotec Čech nebo praotec Čechoslovák?
Dokazovali jsme, že vznik nacionálně svébytného národa je ve vědeckém leninském
pojetí produktem historického vývoje, v němž rozhodují různé okolnosti. Ať již
to bylo mezi Čechy a Slováky jakkoli v šerém dávnověku, kdy existovaly ještě
kmeny, nelze popřít, že např. to, že Slováci žili odděleně od Čechů, že žili a
že se vyvíjeli po 1.000 let v jiném státním území, že žili 1.000 let pod
panstvím Maďarů, zatím co Češi měli svůj samostatný stát a vyvíjeli svůj státní
život až do r. Všechny ty prvky
pospolitosti, které se u Slováků v historickém vývoji postupně vytvářely,
představují hlavní náležitosti pro definici národa ve smyslu nacionální
svébytnosti. K těmto hlavním náležitostem patří ještě jazyková pospolitost. A
tu dr. Vávro Šrobár pro záchranu svého prohrávajícího stanoviska v otázce
čechoslovakismu začal s velkou energií poukazovat na blízkou příbuznost a
podobnost jazyka Čechů a Slováků jako na doklad jejich nacionální totožnosti.
Na to my jsme řekli, že příbuznost jazyka Čechů a jazyka Slováků jako
slovanských národů je vskutku veliká a jen potěšitelná. Vždyť pro příbuznost
jazyka Čechů a jazyka Slováků jsme mohli po několik století Slovákům vypomáhat
v rozvoji jejich vzdělanosti — naším českým spisovným jazykem, dokud si
nevytvořili svůj slovenský spisovný jazyk na základě stanovení gramatických
zásad a zákonitostí slovenské řeči hovorové, užívané slovenským lidem.
Slovenský spisovný jazyk byl vyhlášen r. 377
pospolitost Slováků,
pospolitost v jazyku hovorovém i v jazyku písemném Ostatně, když se při
definici pojmu národa mluví o jazykové pospolitosti, tak to neznamená, že tato
jazyková pospolitost se musí projevovat v užívání jazyka odlišného od jazyka
druhého národa. Uvedli jsme příklad, že ačkoli Američané mluví anglickým
jazykem, tedy týmž jazykem jako lidé v Anglii, jsou přece americkým národem.
Naprosto neuznáváme, že se slovenský spisovný jazyk musí lišit co nejvíce od
českého jazyka, aby jazykově byla snad zdůrazněna nacionální svébytnost
Slováků. Naopak, lepší je, že si jsou český jazyk a slovenský jazyk tak hodně
podobny. My pokládáme za nezdravou takovou tendenci která chce nepřirozeně,
uměle a násilně učinit slovenský spisovný jazyk a slovenský pravopis odlišným
od českého jazyka. Naprosto není na závadu, nýbrž jest jen ku prospěchu
bratrské jednotnosti českého národa a slovenského národa, když v obohacování
slovního fondu se podle možnosti používají slova totožná v slovenském jazyku
jako v českém jazyku.
Dr. Vávro Šrobár musil
kapitulovat v obhajobě čechoslovakismu, když jsme v závěru naší rozpravy řekli,
že příbuznost a podobnost jazyková a stejně jako jiná příbuznost a podobnost
mezi Čechy a Slováky naprosto nevyvrací fakt, že se češi a Slováci v
historickém vývoji stali dvěma národy, že historickým vývojem je umělá konstrukce
t. zv. jednotného československého národa, vytvářená v duchu čechoslovakismu,
totálně rozbita a že nacionální svébytnost Slováků jako národa je nezvratnou
dějinnou skutečností. Dr. Vávro Šrobár musil kapitulovat, když jsme řekli, že i
kdyby si češi a Slováci byli sebevíce podobni, kdyby si byli podobni jako
dvojčata, kdyby si byli podobni jako dvojčata k nerozeznání a i kdyby si k
nerozeznání byli podobni jako srostlá siamská dvojčata, zůstává stále faktem,
že Češi a Slováci jsou nacionálně svébytnými bytostmi, jež se v matrice musí
vést odděleně pod jmény Václav a Andrej, a že v státním životě republiky z toho
musí být vyvozeny všechny závěry, jež jsou nutný pro zajištění plně svobodného
života a pro zajištění nejšťastnějšího vývoje Slováků vedle Čechů v Československé
republice jako společné vlasti Čechů a Slováků a jako státu bratrské jednoty
českého národa a slovenského národa.
Jen pro dodržení časového
sledu ve svém výkladu chci již přejít k vylíčeni toho, jak na počátku r. 1945
se již události rychle vyvíjely. V lednu a únoru r. 1945 již vítězně
postupující Sovětská armáda osvobozovala území naší republiky ve východním
Slovensku. Bylo tedy již jasno, ze
378
osvobození národů
Československa přichází od východu a že kdo se chce vracet do vlasti, musí jít
přes Moskvu. A bylo jasno, že do Moskvy musili přijít čsl. političtí činitelé z
Londýna, chtělili se s představiteli KSČ účastnit jednání o uspořádání poměrů v
osvobozené republice. V březnu r. 1945, kdy do Sovětského svazu přijel
president republiky dr. Eduard Beneš a činitelé čsl. londýnské vlády, v březnu
r. 1945 se v Moskvě ujali řízení všech jednání o budoucích vnitřních poměrech v
osvobozené Čsl. republice — představitelé KSČ v čele se soudruhem Klementem
Gottwaldem.
Ve své brožuře „Gottwald v Moskvě
jsem již vypsal postup březnového jednání v Moskvě o vytvoření Národní fronty,
o jejím programu a o její vládě jako první vládě naší lidově demokratické
republiky. Jednání se konalo v budově československého velvyslanectví v Moskvě,
které bylo tehdy usídleno v menším dvorci v Nikitské ulici, která se dnes
jmenuje ulice Kačalova. Jednání se účastnili za KSČ soudruzi Gottwald, Široký,
Nosek, Kopecký a soudruh Bohuslav Laštovička. Za sociální demokraty byli
zástupci: Zdeněk Fierlinger, Bohumil Laušman, Václav Majer a Václav Pacák.
Národně socialistickou stranu zastupovali: Józa David, dr. Jaroslav Stránský,
dr. Prokop Drtina a František Uhlíř. Tento národně socialistický poslanec
František Uhlíř přijel z Londýna do Moskvy již v roce 1944 spolu s delegací londýnské
vlády, kterou vedl ministr František Němec a v níž byl také dr. Prokop Drtina,
podobně jako Bohumil Laušman.
Za československou lidovou
stranu byli přítomni jednání v Moskvě monsignore Šrámek, který byl předsedou
československé vlády v Londýně, a pak František Hála, katolický kněz, jemuž
jsme v Moskvě vyjednali, že mohl každodenně ráno chodit do katolického kostela
k přijímání. Pokud šlo o slovenské zástupce při moskevském jednání, prohlásili
dr. Gustav Husák a Laco Novomeský, že souhlasí s požadavkem zástupců Slovenské
demokratické strany, aby slovenští zástupci nebyli při jednání považováni za
zástupce stran, nýbrž za představitele Slovenské národní rady. Jako činitelé
Slovenské demokratické strany se jednání účastnili Ján Ursíny, inž. Styk a dr.
Vávro Šrobár, který byl členem Slovenské demokratické strany až do svého
pozdějšího rozchodu s ní a založení své vlastní strany, Slovenské strany
slobody. Zapisovateli při moskevském jednání byli dr. Prokop Drtina a náš
soudruh Bohuslav Laštovička. Zatím co dr. Prokop Drtina byl jako zapisovatel
velmi lenivý, zapisoval soudruh Laštovička všechno a tak ze zápisu učinil
důležitý historickopolitický dokument.
Řízení jednání se na
československém velvyslanectví v Moskvě za všeobecného souhlasu chopil soudruh Klement
Gottwald. Na jeho návrh se ustavila Národní fronta Čechů a Slováků, při čemž
byl předsedou jejího vůdčího orgánu zvolen soudruh Gottwald, a to jednomyslně.
Soudruh Gottwald se pak otázal, zda přítomní zástupci složek Národní fronty
mají vypracován
379
nějaký návrh programu vlády
Národní fronty. A když ani sociálně demokratičtí zástupci a ani zástupci
národních socialistů a lidovců žádný návrh nepředložili, prohlásil soudruh
Gottwald, že předkládá k jednání návrh programu vlády Národní fronty jménem
KSČ. Byl to historicky slavný Košický program. Návrh tohoto programu celkově
vypracoval soudruh Gottwald. Mně připadlo vypracovat tři části Košického
programu, a to část o budoucí zahraniční politice osvobozené republiky, pak
část týkající se vyhlášení národních práv Slováků, a pak část o trestání
válečných zločinců a podporovatelů německé hitlerovské okupace. Část, která se
týkala věcí školství a kultury v lidově demokratické Československé republice,
vypracoval soudruh prof. dr. Zdeněk Nejedlý a vojenskou část Košického programu
vypracoval dr. Jaroslav Procházka spolu se soudruhem generálem Ludvíkem
Svobodou.
Vedlo se pak několikadenní
jednání o programu vlády Národní fronty, při čemž byla obvykle jednomyslně
schvalována jedna jeho část za druhou. Nejen k rozporům, ale k prudké srážce
však došlo, když na pořad jednání byla dána ta část Košického programu, která
se týkala uznání nacionální svébytnosti Slováků jako národa vedle Čechů. V
obhajobě čechoslovakismu vystupoval velmi bojovně dr. Jaroslav Stránský,
podporován Józou Davidem, Františkem Uhlířem, Františkem Hálou, Václavem
Majerem a Václavem Pacákem. Když jsem v jednom okamžiku jednání ostře napadl
dr. Jaroslava Stránského, a ten se ohrazoval i vyhrůžkou, že národně
socialističtí zástupci jednání opustí, vznikl velmi kritický moment. Dr.
Jaroslav Stránský, Józa David, František Uhlíř se vskutku zdvihli a ze síně
jednání odcházeli. Lidovec František Hála se z počátku tvářil, že také odejde,
ale pak zaváhal a při jednání zůstal. Národně socialističtí zástupci si to pak
rozmyslili a k jednání se pokorně vrátili. Jednalo se pak pokojně dále, až byl
Košický vládní program jednomyslně schválen.
Následovalo pak jednání o
složení vlády Národní fronty. Bylo to velmi živé jednání a zúčastnil se ho i
monsignore Šrámek, který se zřejmě z oportunistické opatrnosti většinou
neúčastnil jednání o Košickém programu, vymlouvaje se na špatné zdraví ve svém
stáří. Za předsedu vlády soudruh Gottwald navrhl velvyslance ČSR v Moskvě
soudruha Zdeňka Fierlingera. My jsme byli rádi, že za předsedu první vlády
osvobozené republiky, na kteroužto funkci si KSČ z různých důvodů nečinila
nároku, můžeme navrhnout soudruha Zdeňka Fierlingera, spolehlivého levicového
sociálního demokrata, věrně oddaného přítele Sovětského svazu, osvědčeného
bojovníka proti fašismu, vlastenecky zaníceného bojovníka za svobodu národů
Československa a politika, vyznávajícího upřímně idee socialismu a chápajícího
historickou vůdčí úlohu KSČ. Viděli jsme, že u londýnské československé vlády
se Zdeněk Fierlinger lásce nikdy netěšil a že proti němu byly prováděny z
Londýna různé intriky. Na př. v roce 1944 londýnská československá vláda chtěla
soudruha Fierlingera
380
vylákat do Londýna, avšak my
jsme mu radili, aby výzvy Benešovy vlády neuposlechl a do Londýna nejel,
poněvadž bylo jisto, že v Londýně by československá vláda soudruha Fierlingera
zbavila jeho funkce velvyslance v Moskvě a zpátky by ho již nepustila, při čemž
by asi československým velvyslancem v Moskvě udělala šéfa československé vojenské
mise v Moskvě generála Heliodora Píku.
Když byl při jednání na
československém velvyslanectví v Moskvě schválen soudruh Zdeněk Fierlinger jako
předseda první vlády Národní fronty, bylo usneseno, aby náměstky předsedy vlády
byli vedoucí činitelé všech druhých složek Národní fronty, a tak byli náměstky
předsedy vlády určeni soudruh Klement Gottwald, soudruh Viliam Široký, národní
socialista Józa David, lidovec monsignore Jan Šrámek a předseda Slovenské
demokratické strany Ján Ursíny.
Pokud šlo o určení Jána
Ursínyho pro funkci náměstka předsedy vlády, chci k tomu dodat, že jsme při
sestavování vlády Národní fronty Čechů a Slováků kladli zvláštní důraz na to,
aby v této vládě měl své významné místo dr. Vávro Šrobár. Na náš návrh bylo již
rozhodnuto, že dr. Vávro Šrobár bude náměstkem předsedy vlády v košické vládě.
Avšak zástupci Slovenské demokratické strany prohlašovali, že s rozhodnutím o
dr. Vávro Šrobárovi nesouhlasí, a dokazovali, že máli předsednictvo vlády být
složeno tak, že je tvoří předsedové všech stran Národní fronty, domáhají se
toho, aby náměstkem předsedy vlády v košické vládě Národní fronty Čechů a
Slováků byl namísto dr. Vávro Šrobára jmenován předseda Slovenské demokratické
strany Ján Ursíny. My jsme Šrobára tvrdošíjně hájili a odmítali jsme i námitky
Husáka a Novomeského, kteří velmi neuctivě mluvili o senilnosti dr. Vávro
Šrobára, ačkoli právě dr. Vávro Šrobár byl skvělou ukázkou zdravé síly
„slovenské rasy. Odmítali jsme námitky Husáka a Novomeského proti dr.
Vávro Šrobárovi a odmítali jsme je jako nepochopitelné s hlediska úcty k
tradici slovenského národního boje a projevili jsme rozhořčení, když Husák a
Novomeský navrhli, aby namísto dr. Vávro Šrobára byl náměstkem předsedy vlády v
košické vládě jmenován za Slovenskou demokratickou stranu dr. Josef Lettrich.
Ovšem, pro odpor slovenských komunistických vyjednavačů Husáka a Novomeského a
v zájmu svornosti v Národní frontě byla změna provedena a náměstkem předsedy
vlády byl pak jmenován Ján Ursíny, zatím co dr. Vávro Šrobár se v košické vládě
stal ministrem financí, i když dokazoval, že v životě se vždy vyhýbal funkci
pokladníka.
Bylo pak dohodnuto, že
vedoucí politické složky Národní fronty dostanou ve vládě Národní fronty po
třech křeslech a že se proporcionálně budou stranám počítat i funkce státních
tajemníků, jimiž byli státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí, státní
tajemník v ministerstvu národní obrany a státní tajemník v ministerstvu
zahraničního obchodu. A tak po třech členech vlády
381
dostaly ve vládě Národní
fronty KSČ, Komunistická strana Slovenska, sociálně demokratická strana,
národně socialistická strana a Slovenská demokratická strana. Československé
straně lidové měla původně připadnout jen dvě místa ve vládě a členy vlády byli
schváleni Šrámek a Hála, avšak když stále prosebně žadonili, aby československá
lidová strana dostala ještě jedno ministerské křeslo a měla tři místa ve vládě
paritně jako druhé strany Národní fronty, bylo revokováno původní
usnesení, aby ministrem zdravotnictví byl vojenský lékař MUDr. Josef Škvařil, a
toto ministerské křeslo bylo dáno zástupci československé strany lidové dr.
Adolfu Procházkovi. Později nám president republiky dr. Eduard Beneš vzkázal,
že by si přál, aby ministrem zahraničí byl Jan Masaryk v postavení osobnosti
všenárodního významu. My jsme souhlasili, ale soudruh Gottwald řekl Benešovi,
že i my navrhujeme do vlády osobnost všenárodního významu, a to soudruha prof.
dr. Zdeňka Nejedlého, který pak byl pojat do košické vlády jako ministr
školství a osvěty.
Když bylo sjednáno i složení
vlády Národní fronty, byl proveden za slavnostních okolností významný akt
podpisu Rosického vládního programu. Zástupci všech složek Národní fronty
zvláštním zlatým perem podepisovali program první vlády osvobozené
Československé republiky jako republiky nové, lidově demokratické. A spolu s
podpisem se slavnostně zavázali Košický vládní program stále uznávat a plnit,
kterýžto závazek reakční zástupci měšťáckých stran pak soustavně zrazovali a
plně zradili v době svých příprav k reakčnímu puči v únoru 1948.
Po oficielním jednání všech
složek Národní fronty na československém velvyslanectví v Moskvě jsme vedli
ještě častá jednání se zástupci sociálně demokratické a národně socialistické
strany odděleně. Praktikovali jsme dohodnutou zásadu, že v rámci Národní fronty
mají tvořit tři strany, KSČ, sociálně demokratická strana a národně
socialistická strana, užší blok jako blok pracujícího lidu, jako blok
politických stran, sjednocujících se, aby svojí společnou silou zajistily v
osvobozené republice rozhodnou vládu lidu a aby v ní zajistily vývoj k
socialismu. Dlouho jsme se přeli s národními socialisty a zvláště s dr.
Jaroslavem Stránským o to, jak tento blok nazývat. Stránský stále chtěl, aby se
tento blok viditelně představoval jako blok socialistický. My jsme to
nepokládali za vhodné, dokazujíce, že máme před sebou období národní a
demokratické revoluce, v němž musíme pod své vedení strhnout nejširší masy lidu
bez rozdílu a že teprve v dalším vývoji můžeme stavět otázku společenského
řádu, kdy se budou formovat síly pro uskutečnění socialismu, neboli že národní
a demokratická revoluce bude nám východiskem k revoluci socialistické, k níž
chceme pochodovat na nejširší frontě, za všeobecného souhlasu lidových mas,
jejichž vedení získáme v období národní a demokratické revoluce. Již předtím
jsme s rozhořčením odmítli myšlenky t.zv. levých sociálních demokratů
londýnských, Bechyněho, Laušmana, Pacáka aj., kteří měli takovou koncepci, že v
období
382
národní a demokratické revoluce
má být přenecháno vedení benešovské československé buržoasii a že socialisté
budou představovat zásadní socialistickou oposici, která v pozdější době bude
usilovat o dosazení své vlády. Rozhořčeně jsme tyto myšlenky odmítli jako
nejvýš pošetilé a přímo šílené, dokazujíce, zeje to cesta k opakování vývoje po
roce 1918, k opakování prosince roku 192o. Jménem KSČ jsme nejdůrazněji
zajednání v Moskvě v březnu 1945 prohlásili, že rok Pak se již v Moskvě
nastupovalo do vlaku, jenž nás přes Kyjev a Lvov odvážel do Humenného, odkud se
auty jelo do Košic. Často jsem již vypravoval, jak při návratu na osvobozené
území republiky v březnu 1945 jela ze Sovětského svazu do Košic v jednom vlaku
dvě „mužstva politických činitelů, moskevské mužstvo pod vedením Klementa
Gottwalda a londýnské mužstvo pod vedením Eduarda Beneše. Nesporně, londýnské
mužstvo myslilo, že si to s námi doma „rozdá a že nám ve vývoji republiky
nakonec urve vítězství. Moskevské mužstvo jelo domů také s tím vědomím, že doma
se vybojuje konečné utkání s londýnským mužstvem a s čsl. reakcí. Přitom jsme
si byli naprosto jisti, že v tomto utkání vyhrajeme my, poněvadž svoboda naší
vlasti přicházela od východu a nesla ji Sovětská armáda a poněvadž za námi stal
vítězný Sovětský svaz. Konečné rozhodující utkání obou mužstev na domácí půdě
se, jak známo, odehrálo pak v únoru Košice si budou provždy vážit
toho, že se v dubnu r. 1945 staly místem historicky významných událostí. Byla
zde 4. dubna 1945 jmenována první vláda osvobozené republiky, vláda Národní
fronty Čechů a Slováků, s programem, který navždy ponese jméno „Košický vládní
program. 5. dubna 1945 byla na davnr.Qtr.im 7a«prlání Slovenské národní
radv v Košicích vyhlášena jmé
383
nem první vlády republiky a
ústy soudruha Klementa Gottwalda „Magna charta národních práv Slováků. A
v Košicích se pak konalo první zasedáni Ústředního výboru KSČ, svolané opět ve
vlasti.
Nutno říci, že již od první
chvíle příchodu do Košic v dubnu r. 1945 panovala v Národní frontě atmosféra
napětí. Londýnští činitelé se cítili nějak povzbuzeni zprávami, že porážená
německá armáda kapituluje v západním Německu s rychlostí jízdy motocyklů a automobilů,
s níž se americká vojska hnala k hranicím Československa. A na počátku května
1945 bylo hlášeno, že americká vojska vstoupila již ze západu na území
československá. Zároveň byly hlášeny různé nejasné zprávy o povstání v Praze,
započavším 5. května 1945.
V tu dobu se košická vláda
již vydávala na cestu do Bratislavy. Několik členů vlády, mezi nimiž byl
soudruh Viliam Široký, zůstalo v Košicích, aby dělalo doprovod při následujícím
odjezdu presidenta republiky z Košic do Bratislavy. A zároveň zůstali v
Košicích 4 ministři, mezi nimi soudruzi prof. Nejedlý a Kopecký, kteří měli
vyplnit jiné poslání. Soudruh Gottwald byl totiž krátce před tím na návštěvě u
maršála Jeremenka a soudruha Mechlise na Ostravsku a tam přislíbil, že ke
generálu Jeremenkovi bude z Košic vyslána delegace čsl. vlády. A právě v této
delegaci jsme byli soudruh Nejedlý a já.
Soudruh Jeremenko nám do
Košic poslal auto, ale my jsme mu sdělili do Ostravy, že jedno auto nestačí na
přepravu delegace. Soudruh Jeremenko odpověděl, že ihned posílá do Košic své
osobní letadlo. Avšak zatím se množily zprávy o povstání v Praze a tak jsme se
dopustili té neslušnosti, že jsme upustili od návštěvy u soudruha Jeremenka. A raději
jsme se připojili ke konvoji, který provázel presidenta republiky dra Beneše na
cestě do Bratislavy přes Banskou Bystrici, kde jsme přenocovali.
A 9. května 1945 jsme jeli do
Bratislavy. Během cesty presidentského konvoje přinášel osobní tajemník dr.
Drtina presidentu republiky stále čerstvé zprávy o tom, jak americká vojska již
dostihla Plzně a pochodují dále k Rokycanům. Docela se v těchto zprávách
mluvilo o tom, že americká vojska jsou již u Berouna a že pochodují ku Praze.
Beneš dával najevo svoji radost nad těmito zprávami, zatím co my jsme byli jimi
sklíčeni.
Beneš tedy se blížil k
Bratislavě s libým pocitem, že americká vojska postupují na západě Čech a že se
snad dostanou do Prahy. My jsme se blížili k Bratislavě v chmurných úvahách, že
to přece není možné, aby Američané přišli do Prahy. Vždyť kdyby tomu tak mělo
být, znamenalo by to, že my přece nemůžeme jít do Prahy obsazené americkými
vojsky. To by znamenalo, že by košická vláda musila zůstat v Bratislavě nebo v
Brně a že by Československá republika zůstala rozpůlena asi jako později
Německo nebo Rakousko. S takovými chmurnými úvahami jsme se blížili k
Bratislavě, až jsme do ní spolu s presidentem vstoupili. Aniž bychom měli
možnost se informovat o ně
384
čem, co se zatím stalo, šli
jsme, president republiky a my, kteří jsme ho provázeli, po příjezdu do
Bratislavy přímo z aut na velikou manifestaci, která se konala před divadlem.
Soudruh Fierlinger měl úvodní zahajovací slovo. A pak se ujal slova k projevu
soudruh Gottwald a s plnou jasností a důrazem začal takto: „Zatím co my se zde
v Bratislavě scházíme, abychom oslavili vítězné ukončení války nad hitlerovským
Německem, vstupují do naší milované Prahy, hlavního města naší republiky,
tanková vojska maršála Koněva, vedená maršálem Rybalkem, která zachránila Prahu
před německou zkázou a spolu s historickým vítězstvím Sovětského svazu nad
hitlerovským Německem dovršují dnes osvobození naší drahé vlasti.
Viděli jsme, jak presidenta
dr. Beneše, domnívajícího se, že přijdou do Prahy Američané, polil mrazivý pot
a jak se zhroutily jeho tajné naděje. My jsme prožívali jásavé nadšení. Vždy
říkám, že tento okamžik 9. května 1945 byl pro mne v celém mém životě
nejradostnější a nejšťastnější. A pak ten okamžik 25. února 1948, kdy jsem
mluvil na Václavském náměstí, prodlužoval svoji řeč, nevěda, jak dopadl Klema
na Hradě, až zahoukaly motocykly Noskových SNB, provázející soudruha
Gottwalda, a soudruh Gottwald pak vystoupil na tribunu, aby shromážděným masám
na Václavském náměstí oznámil, že president republiky demisi reakčních ministrů
přijal a že schválil listinu nové vlády, vlády Vítězného února.
Ano, 9. květen Bylo to 9. května 1945 večer
v Bratislavě, když velvyslanec SSSR soudruh Zorin přišel a oznámil nám, že ráno
budou připravena tři transportní letadla, která za doprovodu stíhacích letadel
a pod velením maršála Malinovského přepraví košickou vládu z Bratislavy do
Prahy. V Praze jsme 10. května 1945 vystoupili na letišti ve Kbelích a po
triumfální cestě Prahou jsme jeli na Pražský hrad, abychom ihned zasedali a
ujali se vlády v osvobozené Československé republice.
385
XVI
9. KVĚTEN 1945 . POČÁTEK NOVÉ EPOCHY ŽIVOTA ČSR
NOVÉ ÚZEMNÍ POSTAVENÍ ČSR
VYŘEŠENÍ BRATRSKÉHO POMĚRU ČECHŮ A SLOVÁKŮ .
ČSR PŘÍKLADEM VNITŘNÍHO NÁRODNOSTNÍHO SOULADU
Málokdo měl tušení, jaké
nebezpečí pro naši věc vyvstávalo před 9. květnem r. 1945 v souvislosti nejen s
postupem Američanů od Rokycan ku Praze, ale zároveň i v souvislosti s činností
Národní rady, která tehdy po 5. květnu r. 1945 působila v Praze.
Je třeba si představit, že
tehdy po vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 byla taková situace, že
zatímco americká armáda byla od Prahy vzdálena ani ne Společným cílem všech těchto
účastníků na tajemných piklech před 9. květnem 1945 bylo: odvrátit, aby
Sovětská armáda přišla do Prahy, a docílit toho, aby území naší republiky co
nejdále na východ až do chvíle ukončení války zůstalo mimo oblast moci Sovětské
armády. Vrcholně záludným plánem těchto spiklenců bylo: vyhlásit v Praze
dosazení vlády, které by Němci byli předali moc a která by se prohlásila za
vykonavatelku obnovené čsl. státní svrchovanosti tak, aby se mohlo tvrdit, že
toto území bylo již osvobozeno a že není třeba osvoboditelské pomoci Sovětské
armády. Mělo to být území až někde k Velkému Meziříčí a k Olomouci na Moravě.
Je známo, že v oblasti Velkého Meziříčí byla vojska II. ukrajinské fronty pod
velením mar
386
šála Malinovského, která
osvobodila Brno, a v oblasti Olomouce byla vojska IV. ukrajinské fronty pod
velením maršála Jeremenka.
Aby bylo možno takovou vládu
v Praze před 9. květnem 1945 dosadit, o tom jednal na př. bývalý čsl. generál
Klecanda ve štábu generála Kesselringa v Bavorsku. O tom jednali někteří
členové protektorátní vlády a hlavně sám Richard Bienert, který byl od ledna
1945 namísto Krejčího předsedou protektorátní vlády. A jednání o dosazení
takovéto vlády vedl v Praze před 9. květnem přímo sám Karel Hermann Frank.
Frank si do Černínského paláce povolal známého činovníka Čsl. obce sokolské
Kavalíra. A poslal auto i k bytu prof. Pražáka, předsedy Národní rady, který však
na pozvání K. H. Franka nereagoval.
Bylo by vskutku žádoucí,
kdyby se ještě dodatečně plně prozkoumaly všechny ty tajemné pikle, které se v
Praze spřádaly před 9. květnem r. 1945. Nezvratnou skutečností zůstává, že
velení německých vojsk v Praze bylo známo, že po 5. květnu r. 1945, kdy pražský
rozhlas volal Sovětskou armádu na pomoc, nastupovala již sovětská tanková
vojska k bleskovému tažení od Berlína a od Drážďan do Československa. Smrkovský
později říkal, že Národní rada v Praze o tom nevěděla a že proto přikročila k
činům, jež se ve světle historického soudu jeví strašnými. Národní rada v Praze
přistoupila 8. května 1945 na příměří s pražským velením německých vojsk. Byl
to jediný „separátní mír s hitlerovským Německem během celé druhé světové
války. Velení německých vojsk v Praze mělo po 5. květnu 1945, po vypuknutí
Pražského lidového povstání, zájem na tom, aby se německá vojska mohla nějakým
koridorem dostat na západ, do sféry americké armády. Přitom velení německých
vojsk v Praze musilo se zajištěním ústupového koridoru chvátat, zvlášť když
seznalo, že zatím postupovala již sovětská vojska na území Čech a německým
vojskům hrozilo nebezpečí, že budou uzavřena v obkličovacím kruhu sovětských
vojsk. Neboť sovětská vojska postupovala jak ze severozápadu, tak z jihozápadu Čech.
A právě v této situaci, pro
německá vojska tak hrozivé, přistoupila Národní rada v Praze na jednání o
příměří s pražským německým velením. Předtím již Národní rada v Praze jednala
také s Vlasovovou armádou. Tato Vlasovova armáda se chtěla při květnovém
zpečeťování porážky hitlerovských vojsk nějak spasit. A proto si přála, aby se
v Praze uzavřelo příměří mezi Národní radou a německým vojenským velením.
Přitom si Vlasovova armáda dělala naději, že by se mohla hodit jako opora té vlády,
která byla tajemnými pikly před 9. květnem 1945 připravována.
Ujednání příměří Národní rady
s německým vojenským velením v Praze bylo neodpustitelným krokem. Podstatou
tohoto ujednání bylo, že Národní rada souhlasila s tím, aby německá vojska
mohla v plné síle ustoupit z Prahy směrem k Rokycanům, směrem k Američanům. Jak
známo, byla sjednána
387
podmínka, že ustupující
německá vojska složí zbraně a budou ustupovat neozbrojena. Němečtí hitlerovští
vojáci si však zbraně nechali a při ústupu z Prahy provedli ještě strašlivá
zvěrstva, jejichž obětí se stalo ještě před 9. květnem 1945 mnoho životů
českých lidí. K bestiálnímu řádění hitlerovských vojáků došlo na Pankráci „Na
zelené lišce, kde byli zabíjeni muži, ženy a dětia pak na Žižkově „Na
Pražačce. Vraždy se děly na místech, kudy hitlerovská vojska přecházela
od východu na západ Prahy. Je v paměti, jaké hrůzné zabíjení lidí prováděli
hitlerovští vojáci na Masarykově nádraží, jež obsadili pražští bojovníci, když
vnikli do nádraží, aby otevřeli vagóny, v nichž zmírali vězňové koncentračních
táborů. Hitlerovští zhovadilci obklíčili lidi, zdržující se u Masarykova
nádraží, při čemž každý pátý člověk byl zastřelen. A je v paměti výjev, kdy
Němci hnali před tanky děti, aby mohli projet na Staroměstské náměstí. Německá
armáda při ústupu z Prahy provedla ještě hromadné vraždění lidí v Jelením
příkopu u Pražského hradu a pak na výpadové pražské silnici k Rokycanům, kde se
říká „Na Vypichu.
Společně s německou armádou
mohla koridorem k Rokycanům utéci spousta esesáckých a gestapáckých vrahů,
jakož i spousta všelijakých českých pomahačů hitlerovské tyranie v době
protektorátu. Když jsme se po 9. květnu 1945 tázali Smrkovského, jak mohla dát
Národní rada souhlas k příměří s německým velením a dovolit, aby německá vojska
mohla uniknout z Prahy před uzavřením obkličovacího kruhu sovětských vojsk,
odpověděl, že Národní rada viděla Sovětskou armádu až na Moravě a netušila, že
Sovětská armáda postupuje od severu a severozápadu ku Praze a dále, že chtěla
Prahu uchránit před řáděním německých vojsk, a kromě toho, že si Smrkovský
myslil, že Američané vrátí Sovětské armádě z Prahy ustoupivší německé vojenské
oddíly.
Josef Smrkovský, opojený ve
své ctižádosti úlohou, kterou hrál v Národní radě, nepochopil snad ještě dodnes,
jaké nebezpečí bylo před 9. květnem 1945 spojeno s činností Národní rady. A
nepochopil, jaké neštěstí se mohlo stát, kdyby se byly uskutečnily cíle
tajemných piklů, které byly před 9. květnem spřádány v Praze a ve kterých se
počítalo i s úlohou Národní rady, respektive jejích buržoasních činitelů, jako
byli: Kutlvašr, Nechanský, Machotka, Jílovský, Kubát a pod.
Pražský lid, který od 5.
května 1945 bojoval na barikádách, neměl ani tušení, jaké úklady se v pozadí
Pražského povstání osnovaly a co z nich mělo vzejít. Znovu nutno opakovat, že
postup určitých činitelů Národní rady byl takový, aby se mohlo tvrdit, že
Národní rada již v osvobozené Praze ovládá situaci, a aby se ve smyslu přání
buržoasie mohlo tvrdit, že není již potřebí, aby Sovětská armáda přišla pražský
lid osvobodit. Tuto argumentaci hlásal předseda Národní rady prof. Pražák, a to
ještě dlouho po 9. květnu 1945. Tvrdil, že prý již Sovětská armáda nemusila
Prahu osvobozovat a do Prahy
388
přicházet, poněvadž prý
Národní rada již sjednala s Němci odchod idich vojsk příměřím.
To, že se v Praze před 9.
květnem 1945 připravovalo dosazení vlády které by hitlerovští okupanti předali
moc, to věděl také dr. Hubert Ripka v Londýně, který tam byl ponechán Benešem
po odjezdu členů londýnské čsl. vlády do Moskvy v březnu 1945. Ripka byl o
tajemných piklech v pozadí Pražského povstání před 9. květnem 1945 informován
od Američanů a Angličanů, kteří patronisovali pražské zákulisní jednání s
Němci. Ripka ve svých depeších Benešovi, nalézajícímu se na cestě z Košic do
Bratislavy, také o tom podával zprávy. Později jsme se dozvěděli, jak i
slovenští buržoasní činitelé Ursíny, Lettrich atd. počítali s tím, že pražská
Národní rada bude tvořit vládu vládu buržoasní a spojenou se západními
mocnostmi na celém českém území, na němž ještě nebyla Sovětská armáda
osvoboditelka. Ursíny, Lettrich atd. již v souvislosti s tím kombinovali různé
reakční a také separatistické plány, počítajíce se zvláštní úlohou Slovenské
národní rady.
Je známo, že ku konci války
se dělaly na různých místech Evropy všemožné pikle, aby Sovětské armádě bylo
zabráněno provádět osvoboditelskou úlohu a aby bylo možno uchránit co největší
evropské území pro kapitalismus. Osnovatelé úkladných piklů v Praze byli před
9. květnem 1945 přesvědčeni, že se jim jejich plány podaří, že příchod Sovětské
armády do Prahy bude odvrácen a že do Prahy přijdou americká vojska. A věřili v
to tím více, že vskutku americká vojska v květnových dnech postupovala od Plzně
ku Praze. Byla již v Rokycanech. Říkalo se, že táhnou již k Berounu a že docela
již někteří američtí vojáci se spolu s americkými tiskovými zpravodaji objevili
na Smíchově. Po 9. květnu r. 1945 jsme byli informováni, že pražští měšťáci
měli již připraveny americké prapory, aby vítali americká vojska při vstupu do
Prahy. Avšak americká vojska do Prahy nepřišla. A pražští měšťáci musili shánět
rudé prapory, aby je vyvěsili, když 9. května 1945 přišla do Prahy vítězná
Sovětská armáda.
Když totiž americké velení
vidělo, že ku Praze již po 5. květnu 1945 postupují sovětská vojska bleskovým
tempem od Berlína a Drážďan, rozmyslilo si dovolit, aby americká vojska
postupovala od Rokycan dále ku Praze. Generál Patton byl nucen pochod
amerických vojsk ku Praze zastavit. Učinil to jistě s velikým vztekem, jenž byl
na něm ještě patrný, když po 9. květnu 1945 navštívil Prahu, když ho ve
Strakově akademii přijímali komunističtí ministři a když viděl v Praze sovětské
maršály a generály, zahrnuté všemi poctami naší republiky, čestným občanstvím
Prahy a nadšeně pozdravované pražským lidem.
Neboť 9. května 1945 se stal
vskutku zázrak, ten zázrak, že tanková vojska Sovětské armády dovršila svůj
obdivuhodný skok od Berlína a Drážďan pres pohraniční čsl. hory a na cestě ku
pomoci povstavšímu pražskému lidu se
389
9. května r. 1945 objevila v
Praze, vítána pražským obyvatelstvem s jásavým nadšením, objímána a horoucně
celována.
V den 9. května 1945 se v
oblasti Čech soustředila sovětská vojska čtyř front. Do Prahy vstupovala
sovětská vojska I. ukrajinské fronty, které velel maršál Konev. Ve směru přes
České Budějovice přišla sovětská vojska III. ukrajinské fronty, jíž velel
maršál Tolbuchin. Z Moravy přišla přes Zdar sovětská vojska II. ukrajinské
fronty, jíž velel maršál Malinovskij. K sovětským vojskům II. ukrajinské fronty
patřily i vojenské části rumunské armády, která se obětavě účastnila
osvobozování Československa. A z Moravy přes Pardubice přicházela sovětská
vojska IV. ukrajinské fronty, jíž velel maršál Jeremenko při čemž do vojenských
svazů IV. ukrajinské fronty patřila i tanková vojska, jimž velel maršál
Moskalenko. Soudruh maršál Moskalenko mně při pozdější návštěvě v
Československu vyprávěl, že tanková vojska IV. ukrajinské fronty pod jeho
velením dorazila 9. května 1945 též až do Prahy, avšak přišla již po tom, kdy zatím
byla již do hlavního stanu sovětských armád hlášena zpráva o osvobození Prahy,
takže tanková vojska IV. ukrajinské fronty nebyla uvedena v historickém rozkaze
generalissima Stalina z 9. května 1945 o osvobození Prahy.
9. květen 1945 v Praze byl
nevýslovně slavným a šťastným dnem, jehož průběh jsme si po příjezdu do Prahy
10. května 1945 nechali jako košická první vláda republiky lidmi vyprávět.
Zdrcena byla čsl. buržoasie. A velmi zdrceni byli i dotyční činitelé pražské
Národní rady, tísnění vědomím své účasti na úkladných plánech buržoasie před 9.
květnem 1945. My, komunističtí členové košické vlády, jsme tu jejich zlobu
viděli, když jsme 11. května přišli v Praze do zasedání Národní rady. Byli to
soudruzi Gottwald, Široký, Kopecký. Viděli jsme zarputilé tváře lidí, kteří si
myslili, že budou členy oné buržoasní vlády, která byla před 9. květnem 1945
konspirativně připravována a měla se opírat o očekávaná americká vojska. A
různí ti členové Národní rady, kteří se na takovou vládu připravovali, sice nás
nemohli vzteky sežrat, ale mohli vzteky puknout, když jsme se my, komunističtí
představitelé košické vlády, objevili na zasedání Národní rady a když jsme
jménem první vlády naší lidově demokratické Československé republiky oznámili,
že se Národní rada v Praze rozpouští a že se v Praze vytvoří Zemský národní
výbor, který pak začal fungovat.
A bylo velmi důležité, že
košická vláda přijela hned 10. května 1945 do Prahy, že se ihned ujala výkonu
moci v celé osvobozené republice a že pražská Národní rada byla hned 11. května
r. 1945 rozpuštěna. Vzpomeňme, co všechno se mohlo dít, kdybychom se byli s
příchodem košické vlády opozdili a kdyby v Praze mohla, byť krátkou ještě dobu,
působit Národní rada, jejímiž činiteli byli Machotkové, Jílovští, Kutlvašrové,
Nechanští, Kubátové atd., lidé, kteří později byli účastni na různých rejdech
reakce, kteří musili být stíháni a kteří po Vítězném únoru 1948 se spěchali
uklidit do emigrace, odkud nyní nejzběsileji štvou proti vlasti.
390
Význam Pražského povstání 5.
května 1945 bude historicky hodnocen nikoli ve světle piklů, které se děly v
jeho pozadí a kterých se zúčastnili i někteří buržoasní činitelé Národní rady,
nýbrž ve světle hrdinného boje, k němuž se tehdy odhodlal pražský lid. A právem
jsou v Praze s tak velkou úctou udržovány pomníčky a pamětní desky,
připomínající místa, kde v hrdinném boji s hitlerovskými násilníky padli
bojovníci Pražského povstání. Ta místa jsou rozseta po celé Praze, v jejíchž
čtvrtích byly 5. května 1945 zbudovány revoluční barikády, které se ukázaly tak
účinným prostředkem i proti nástupu německých tanků. Boje na pražských ulicích
byly dramatické, krvavé a vzhledem k tomu, že barikádoví bojovníci neměli
patřičné zbraně, vyžadovaly vskutku hrdinnou osobní statečnost. Je v paměti
zvláště i boj, který se odehrával o rozhlas na Vinohradech. A všechny oběti
Pražského povstání 5. května 1945 si zasluhují nehynoucí paměť jako svědectví
hrdinné odvahy lidových bojovníků, kteří v pocitu spravedlivé věci jsou schopni
se neohroženě vrhat i v náruč smrti.
Hrdinný boj pražského lidu v
průběhu povstání 5. května 1945 souvisel s úlohou, kterou v Pražském povstání
hráli komunisté. V počátcích května 1945 vrcholila činnost posledního domácího
illegálního vedení strany, které své odpovědné poslání plnilo od druhé
polovičky r. 1944. Poslední illegální vedení strany považovalo spolu s
rozvíjením všech forem boje proti okupantům za svůj základní úkol rozvinout v
dané chvíli i ozbrojený boj a připravit se k vrcholné všenárodní bitvě proti
německým okupantům. O tom jasně svědčí resoluce illegálního vedení strany z
ledna r. Hitlerovci, kteří si byli
vědomi, že komunisté jsou jejich nejúhlavnějším nepřítelem, s nímž se musí
srazit, zasazovali v posledním roce války těžké údery illegální organisaci naší
strany. Došlo k velkému zatýkání komunistů v srpnu, v říjnu a v prosinci r. V prvních měsících r. 1945
vyvíjelo illegální vedení strany své úsilí v tom směru, aby byla vytvořena
širší politická základna pro vrcholné chvíle domácího odboje v podobě Národní
fronty, při čemž tu působil příklad širokého základu Slovenského národního
povstání a zformování se Národní fronty při tvoření košické vlády. Illegální
vedení strany se snažilo vytvořit tak i předpoklad k tomu, aby v zárodku mohly
být zmařeny rejdy kolaborantských alibistů, reakčních oficírů a jiných
politikářů, kteří do posledního měsíce domá
391
čího odboje byli zcela
pasivní a národního zápasu se nezúčastnili, ale chtěli samozvaným vystoupením v
posledních dnech války vyzískat nějaký morálně politický kapitál a zároveň se
pokusit o zvrácení smyslu osvobozeneckého boje lidu, v jehož čele stála hrdinně
po šest let jedině naše strana.
V historickopolitických
dokumentech, jež má dnes shromážděny Ústav dějin KSČ, se uvádí, že i ilegální
domácí vedení strany vydalo v posledním údobí války několikeré varování před
provokacemi měšťáckých reakčních živlů. Učinilo to již na podzim r. 1944 v
illegálních letácích osvětlujících úlohu reakce a polské emigrantské vlády ve
Varšavském povstání. A opětovně to učinilo v illegálním výtisku „Rudého
práva k 1. květnu 1945, jenž obsahoval důraznou výstrahu před reakčními
provokatéry.
V dokumentech se dále uvádí,
že iliegální domácí vedení strany připravovalo ozbrojené lidové povstání proti
německým okupantům, při čemž Pražské povstání určovalo na takový okamžik, který
by byl nejvhodnější s hlediska lidového boje i s hlediska osvoboditelské pomoci
postupující Sovětské armády. Když v předvečer Pražského povstání 5. května 1945
vystoupilo několik samozvaných buržoasních skupin s neodpovědnými letáky,
usneslo se iliegální vedení strany vydat ostrý leták proti piklům měšťáckých
samozvanců. Šlo o to v povstání a ozbrojeném boji lidu zachovat po právu jasnou
hegemonii strany, vůdčí úlohu dělnické třídy a spojení tohoto boje s
osvoboditelskou pomocí Sovětské armády.
5. května 1945 se události
daly živelně do pohybu. Hněv pražského lidu proti německým hitlerovským
okupantům propukal a přecházel v stále širším měřítku v ozbrojené srážky s
nacistickými násilníky. Iliegální vedení strany se pohotově chopilo úkolu
rozvinout organisovaně mohutné bojovné akce a politickými výzvami veliké hnutí
lidového boje usměrňovat. Zatím co se v Praze rozpoutaly rozsáhlé barikádové
boje a docházelo tu k těžkým bitvám, zdvíhal se k povstání i lid v druhých
oblastech země. Činnosti se ujímaly illegálně připravené národní výbory a všude
vystupovaly, aby se chopily řízení svobodného života lidu ve smyslu
probojovaném moskevským vedením strany proti londýnské klice. Vzpomeňme toho,
jak při postupu Sovětské armády osvoboditelky docházelo v českých oblastech a v
českých městech k tomu, že lid nečekal jen trpně na příchod Sovětské armády,
nýbrž v očekávání jejího příchodu sahal k ozbrojenému boji a prováděl četná
drobná povstání. V čele masových bojovných akcí lidu byli všude komunisté,
bojovníci naší strany, vedení cílem: zasadit co největší rány hitlerovcům,
pomoci urychlit postup Sovětské armády, uspíšit příjezd košické vlády a plně
ukázat také v posledních fázích národněosvobozovacího boje to, co platí pro
celý jeho průběh, že komunisté jsou nejobětavějšími bojovníky za věc svobody a
nezávislosti republiky a že KSČ je povolána vést celý národ k novému životu a
naši vlast k rozkvětu a bohatství.
392
Pokud šlo o úlohu Národní
rady v Praze, uvádí se ve zmíněných dokumentech, že původně k 5. květnu 1945
vznikly samozvanecky v Praze asi tři t.zv. Národní rady, vyhraněně buržoasní. Komunisté
sledovali snahu, aby se vedoucí orgán Pražského povstání vytvořil na základě
zásad Národní fronty, sdružující určité složky politické a masové organisace.
Ustavila se pak Česká národní rada, jejímž předsedou se stal universitní
profesor dr. Albert Pražák a do níž vstoupili i komunističtí zástupci. Činnost
Národní rady byla však ovlivněna hned od počátku tím, že i když se komunistům
podařilo isolovat a pohřbít řadu samozvaneckých národních rad a výborů, dovedla
se k České národní radě připojit oficírská klika; a Národní rada byla brzy
obsypána i spoustou kariéristických a dobrodružných živlů. Buržoasní činitelé v
Národní radě vyvíjeli úsilí, aby všemožně čelili snahám komunistů a aby i
vytvářením prozápadních nálad prosazovali kurs ve směru očekávání pomoci od
amerických vojsk.
V otázce spolupráce s
Vlasovovou armádou vyvolali komunisté v Národní radě 7. května 1945 nejprudší
spory, trvajíce na tom, aby se Národní rada od akce „Vlasovců distancovala.
Komunisté vystupovali v Národní radě ostře proti všem reakčním pletichám, proti
kapitulantským a západnickým tendencím. Vytýkali prof. Pražákovi jeho slabošské
chování. A pranýřovali hanebný postup kompromisníků, v jichž čele stál dr.
Kotrlý, který se nejvíce exponoval v delegacích, jež vedly jednání s K. H.
Frankem. Situace v Národní radě se za těchto sporů vyvinula tak, že 8. května
1945 bylo komunistickým členům Národní rady znemožňováno opustit místnosti
Národní rady. Komunističtí členové Národní rady byli fakticky internováni
bojůvkami velitelství „Bartoš, jak byla nazývána domácí ozbrojená bojová
organizace, spojená s londýnskou čsl. buržoasní emigrantskou vládou. Přitom
Hubert Ripka v Londýně byl o průběhu věcí v Praze informován nejen
zpravodajskou službou generála Moravce, ale i přímo telegramy z Národní rady,
která pro spojení s Londýnem používala zvláštní vysílačky.
A toto vše se v Národní radě
dělo 8. května 1945, kdy Národní rada uzavírala s německým vojenským velením v
Praze dohodu o příměří a o odchodu německých vojsk; a kdy v Národní radě
převládlo přesvědčení, že americká vojska jsou na pochodu ku Praze a že druhého
dne, 9. května 1945, budou v Praze. Neboť američtí vojenští představitelé se
dostali již ku Praze velmi blízko a vedli jednání nejen s nacisty, ale i s
československými důstojníky velitelství. „Bartoš. — Tolik o činnosti
Národní rady v předvečer 9. května 1945. O činnosti Josefa Smrkovského ve spojení
s Národní radou bylo již mnohokráte jednáno. Není sporu o tom, že Josef
Smrkovský, náchylný ve své ješitnosti k ctižádostivým aspiracím, měl svůj
zvláštní vztah k Národní radě a že poměr druhých komunistických členů Národní
rady ve dnech Pražského květnového povstání byl k jednání Josefa Smrkovského
mnohdy kritický. Po svém příjezdu do Prahy také moskevské vedení KSČ žádalo na
Josefu Smrkovském
393
vysvětlení mnoha otázek, což
bylo nutné i vzhledem k dotazům velení sovětských vojsk, jež se po příchodu do
Prahy dozvídalo různé podrobnosti z temné činnosti Národní rady v Praze,
týkající se Vlasovovy armády, jednání s K. H. Frankem, uzavření příměří s
německým vojenským velením v Praze a pod. Ve dnech Pražského povstání 5. května
1945 vystupovali jako odpovědní vedoucí představitelé naší strany soudruzi:
Václav David, Vladimír Koucký dr. Václav Vacek, Ladislav Štoll, dr. Vladimír
Procházka, Lumír Čivrný Alois Zábojník, Josef Knap a j. Dlužno k tomu dodat, že
v poslední době války spolupracovalo illegální vedení strany s některými
odborářskými pracovníky. Illegální Revoluční odborové hnutí splnilo svoji úlohu
i ve dnech Pražského povstání 5. května 1945. V tomto hnutí působili mimo jiné
soudruzi: Evžen Erban, František Jungmann, Jiří Nosek, Ladislav Novák, František
Vavřička, Bohuslav Buriánek a j.
Soudruh Vladimír Koucký podle
rozhodnutí illegálního vedení strany šel ihned 5. května 1945 do Lidového domu
v Hybernské ulici a redigoval spolu se soudruhem Ladislavem Štollem a soudruhem
Josefem Rybákem znovu vycházející ústřední list KSČ — ,,Rudé právo. V
následujících dnech se v blízkosti Lidového domu odehrály krvavé události
uváděné ve spojení s Masarykovým nádražím. Masarykovo nádraží bylo 5. května a
6. května 1945 v rukou povstavšího pražského lidu. Avšak 7. května pronikly
esesácké německé trupy do vnitřní části Prahy a druhého dne ráno dobyly
Masarykovo nádraží. Zde pak 8. května 1945 došlo k zmíněnému strašlivému
vraždění, kdy hitlerovskými zhovadilci byly zastřeleny desítky z obklíčených
pražských lidí. Soudruzi Koucký, Štoll, Rybák byli 8. května 1945 v časných
ranních hodinách také zajati esesáckými oddíly při obsazení Lidového domu a po
věznění na Masarykově nádraží byli převedeni do karlínských kasáren. Jejich
osud rozhodla přicházející Sovětská armáda osvoboditelka, před níž se německá
vojska dala na ústup k Rokycanům.
Všichni víme, jak hrdinně
bojovali na barikádách Pražského povstání 5. května 1945 komunisté, a všichni
chováme ve vděčné paměti ty statečné komunistické bojovníky, mezi nimi naše blízké
a nezapomenutelné soudruhy, kteří v bojích Pražského povstání padli. Tolik se
těšili na osvobození; tolik se těšili na Sovětskou armádu, tolik se těšili na
jitro nového života v naší republice. Ale nedočkali se. Padli 5. května, padli
6. května, padli 7. května, padli 8. května 1945. Nedočkali se šťastného a
slavného 9. května 1945!
394
9. květen r. 1945 se zapsal
do dějin naší vlasti jako nejvýznamnější den novodobých osudů národů
Československa. 9. květen bude provždy slaven jako hlavní státní svátek naší
lidově demokratické Čsl. republiky. Neboť 9. květnem r. 1945 započala nová
epocha života naší Čsl. republiky.
Ano! Československá
republika, která vznikla 28. října r. Vždy 9. května oslavujeme
zrod naší republiky nové, lidově demokratické, kráčející dnes již k dovršení
socialistické výstavby. A my, komunisté, a spolu s námi všechny složky naší
svorné Národní fronty ukazujeme s hrdostí, jak úspěšně jsme budovali naši novou
republiku a jaké dílo jsme již dokázali. S hrdostí především ukazujeme, jaké
nové postavení jsme dali Československé republice v jejích vnějších vztazích.
My víme, že po staletí se
musila naše vlast strachovat o svoji existenci, o svůj život, jsouc tištěna v
celém svém okolí nepřátelskými silami. Kdykoli se německý imperialismus dal na
výboj, byl při jeho prvých krocích vždy rozdupáván botami německých militaristů
náš český národ. Český národ, hájící od věků svoji domovinu na místě, kde se
jako národ zrodil, se ocitl v důsledku německých výbojů v plném obklíčení a
mohl být v tomto obklíčení dušen a zadušen. Ukázalo se to znovu nejstrašlivěji
za výbojů hitlerovského Německa, kdy Hitler z podmaněných českých zemí učinil
protektorát „Bohmen und Máhren v rámci německé říše. Při drásání
Československé republiky v r. Pohleďme, jaké postavení ve
vnějších vztazích má naše lidově demokratická Československá republika, zrozená
9. května r. 1945. Jsme již vyproštěni z dusivého obklíčení. Po svém pravém
boku má dnes naše republika jako přátelskou sousedku Německou demokratickou
republiku. Po pravém boku má naše republika dnes bratrskou Lidovou republiku
polskou. Na svém levém boku má naše republika jako sousedku a spojenkyni
Maďarskou lidovou republiku; při čemž maďarský lid rozdrcením maďarské
kontrarevoluce v r. 1956 rozdrtil v Maďarsku navždy živly, které chtěly křísit
velkomaďarské reakční výbojné snahy. A přímo v zádech má naše republika jako
svoji mohutnou zá
395
štitu a oporu Sovětský svaz,
s nímž má ČSR dnes společnou hranici, poněvadž Zakarpatská Ukrajina se plným
právem připojila k Ukrajinské sovětské socialistické republice, jejíž je dnes
oblastí.
Tak má naše čsl. republika
dnes zajištěno své nové postavení ve vnějších vztazích. Nemusíme se již obávat
nebezpečí z okolí naší republiky a můžeme hrdě a sebevědomě hledět k západu. A
oprávněně říkáme, že nikdy se již nebude opakovat Mnichov. A nikdy se již
nemůže opakovat Mnichov! Neboť Československá republika je dnes státem
pracujícího lidu. Buržoasie mohla kapitulovat, mohla obětovat národní a státní
zájmy vyšším kapitalistickým třídním zájmům. Avšak pracující lid nemůže
kapitulovat. Neboť třídní zájmy dělnictva a pracujícího lidu, třídní
socialistické zájmy, jsou plně totožný se zájmy národními a státními. Nikdy
nemůže být již Mnichova! Neboť osudy naší vlasti nejsou již, jako tomu bylo v
r. 1938, v rukou cizáckých mocností, jež o nich rozhodovaly. O osudech naší
vlasti rozhodují dnes její národy, její lid. Nikdy se již nemůže opakovat
Mnichov, kdy buržoasie odmítla pomoc Sovětského svazu, aby republiku mohla bez
boje vydat všanc Hitlerovi. Nikdy se již nemůže opakovat Mnichov, kdy se Beneš
při kapitulaci vymlouval na to, že ČSR byla územně oddělena od Sovětského svazu
a neměla s ním společné hranice.
To všechno je dnes změněno.
Dnes má naše Čsl. republika společnou hranici se Sovětským svazem. A opírajíc
se o čsl.sovětskou spojeneckou smlouvu z 12. prosince 1943 má dnes ČSR přímo za
sebou obrovitou sílu Sovětského svazu, a dnes nejen Sovětského svazu, ale i
obrovitou sílu čínské lidové republiky a celého socialistického tábora, jehož
teritorium zabírá velkou část světa s více než jednou miliardou lidí. Dříve se
říkalo „Od Aše až do Jasiny. Dnes my říkáme: „Od Aše až k Fenjanu, až ke
Kantonu, až k Hanoji, až k břehům Tichého oceánu. Dříve se říkalo: ,,Od
Šumavy k Tatrám. Dnes my říkáme: „Od Šumavy až k Tibetu, až k vrchům
Himalájí.
Československá republika dnes
s pocity bezpečnosti a s pocity nepřemožitelné síly plní úlohu nejzápadnější
výspy tábora socialismu a míru a je odhodlána čelit pevně a sebevědomě hrozbám,
s nimiž ve své zločinné troufalosti znovu vystupuje západoněmecký imperialismus
a militarismus.
S hlediska nebezpečí, které
nám hrozí ze západního Německa, my vděčně oceňujeme veliký význam projevů
vedoucích činitelů SSSR, které se této věci týkají. Soudruh Čhruščov před
nedávném řekl, že situace je dnes taková, že imperialisté se neodváží rozpoutat
válku proti socialistickým zemím. To nám dává pocit jistoty i pro oblast u
západních hranic naší republiky. A naše jistota je tím větší, že západoněmeckým
militaristům přitom zní v uších slova sovětského prohlášení, že kdyby se ve
svých šílených choutkách přece jen odvážili k útoku proti zemím socialistického
východu, byla by západoněmecká vojska rozdrcena dříve, než by mohla překročit
hranice západního Německa.
396
A jak řekl soudruh Chruščov,
kdyby imperialisté válku rozpoutali, skončila by tato válka zkázou
imperialistického systému.
Za dnešního postavení
Československa, Československa socialistického, jsme zabezpečeni všestranně a
pro veškerou budoucnost. Pro veškerou budoucnost se cítíme jen a jen vítězi.
Dnešní postavení
Československé republiky je naší velikou dějinnou vymožeností, za kterou
děkujeme historickému vítězství Sovětského svazu nad hitlerovským Německem a za
kterou děkujeme našemu bratrskému přátelství a spojenectví s SSSR a s druhými
socialistickými zeměmi.
Jsme hrdi na to, že naše
lidově demokratická Čsl. republika hraje dnes významnou mezinárodní úlohu i
svojí zahraniční politikou a vahou svého hospodářství, že má dnes přátelské
styky s velkým počtem zemí, jež s prvou republikou styků neměly, a že ČSR
požívá dnes tak velké vážnosti ve světě.
Vzpomínajíce výročí vzniku
československé republiky, my s největší hrdostí ukazujeme, že jsme od r. 1945
dospěli k šťastnému vyřešení bratrského poměru Čechů a Slováků v naší společné
vlasti. Chci jen opakovat, co bylo delegací Ústředního výboru KSČ řečeno na
posledním sjezdu Komunistické strany Slovenska. Bylo zdůrazněno, že v paměť
nynějších i budoucích slovenských generací je třeba stále vštěpovat ten
historický fakt, že uznání nacionální svébytnosti Slováků, uznání samobytné
existence slovenského národa vedle národa českého a vložení „Magny charty práv
slovenského národa do Košického programu v roce 1945 vybojovala
Komunistická strana Československa.
Bylo to naše velké historické
vítězství, když Košický program v roce 1945 učinil konec umělému pojmu t. zv.
jednotného československého národa, když učinil konec všemu klamu s t. zv.
čechoslovakismem a když vyhlásil, že Slováci jsou svébytným národem vedle
Čechů, že Češi a Slováci jsou si rovni a že Slovákům patří všechna práva,
zaručující jim a jejich domovině nejzdárnější vývoj. Tím jsme dali základ, ten
nejpevnější základ bratrství Čechů a Slováků a tím jsme dali základ, ten
nejpevnější základ státní jednotě naší lidově demokratické Československé
republiky jako společné vlasti Čechů a Slováků a příslušníků druhých
národností.
Vítězný únor r. 1948 měl pak
pro Slovensko ten veliký dějinný význam, že jím uzrál vývoj k tomu, aby
slovenská nacionální otázka byla již plně vyřešena, aby byla plně vyřešena v
podmínkách vítězné moci dělnické třídy
397
a pracujícího lidu, v
podmínkách vítězného socialismu. Neboť únorem r. 1948 nadešla v dějinách
slovenského národa ta významná chvíle, kdy se řízení jeho věcí již plně chopila
slovenská dělnická třída. Mladá slovenská dělnická třída, vyrostší z bývalé
slovenské chudiny, z bývalých slovenských bezzemků, domkářů, horalů, pastevců,
dřevorubců, z pracovitých synů a dcer slovenských rolníků. Byl velmi rychlý
její růst. Jak rychle postupovala industrialisace Slovenska, tak rychle
vyrůstala ve stále větší své síle i slovenská dělnická třída povolaná pod
vedením KSS a KSČ plnit historické úkoly v nových šťastných osudech Slovenska.
Jakmile slovenská buržoasie
byla únorem 1948 definitivně vyřazena z úlohy representovat slovenský národ a
jakmile se vedoucí úlohy v čele slovenského národa chopila vítězná dělnická
třída, bylo možno přikročit k uskutečnění mnoha opatření, jež nebylo možno provést
dříve, dokud mocenské funkce a representativní funkce měla ještě ve svých rukou
i slovenská buržoasie. Byla provedena na př. ta opatření, že v státním plánu
rozvoje národního hospodářství ČSR tvoří zvláštní část slovenský plán a že v
státním rozpočtu tvoří zvláštní část slovenský rozpočet projednávaný Slovenskou
národní radou. Nebylo již nebezpečí, že by se těmito a podobnými opatřeními
posilovaly nějaké separatistické snahy a že by se oslabovala vnitřní jednota
republiky. V rukou slovenského lidu pod vedením dělnické třídy v čele s
Komunistickou stranou Slovenska a v čele s Komunistickou stranou Československa
znamenala rozšířená slovenská národní práva jen hlubší upevnění bratrství Čechů
a Slováků. Slovenský lid pochopil, že uznávání slovenských národních práv nemá
znamenat, že by český národ a slovenský národ měly mezi sebou pěstovat nějaká
dělítka. Pochopil, že uznáním slovenských národních práv byly vytvořeny
podmínky pro to, aby se vnitrostátní vztahy mezi Čechy a Slováky staly
nejtěsnějšími a aby vnitřní státní jednota republiky byla nejpevnější. A v
tomto směru šel v posledních letech vývoj bratrských vztahů československých.
Uznávajíce Slovenskou národní radu za nacionálně představitelský, za národně
zastupitelský orgán Slováků, sledovali jsme vždy zásadu, aby území republiky
tvořilo nedílný jednotný celek pro rozvoj socialistického hospodářství, aby
státní správa byla plně jednotná na celém území republiky a aby pro celou
republiku platilo jedno zákonodárství. Na tom je založen obdivuhodný rozkvět
Slovenska. V rámci celostátního rozmachu socialistické výstavby dospělo
Slovensko k taliovému bohatému rozvoji, k jakému by nikdy nemohlo dospět, kdyby
namísto spolupráce českého a slovenského pracujícího lidu bylo odkázáno jen na
své síly a prostředky.
My, staří komunisté, kteří
jsme pod praporem KSČ bojovali po celou dobu první republiky, kteří jsme často
zajížděli na Slovensko účastnit se bojů, stávek, demonstrací a kteří jsme staré
Slovensko znali, my se nejvíce radujeme z toho, jak je dnes Slovensko změněné.
Znali jsme staré Slovensko jako Slo
398
vensko bídy, chudoby,
ponižující dřiny, Slovensko vystěhovalectví Slovensko klerikálního temna. A
vidíme nyní Slovensko nové, Slovensko mohutného průmyslu, Slovensko rozvitého
zemědělství, Slovensko velkolepého kulturního vzestupu, Slovensko bohatého
života, Slovensko radostných, krásných perspektiv.
Vidíme, jak Slovensko
zázračně rozkvetlo a jak bohatě dnes rozkvétá v naší Československé republice.
To je to největší a nejradostnější dílo naší socialistické výstavby. Když se
někdo, třeba ze Západu, táže, co jsme udělali za zázraky v socialismu,
ukazujeme na Slovensko. Ukazujeme na Slovensko, kde je dnes průmyslová výroba
proti roku 1948 čtyřikrát vyšší a proti roku 1937 dokonce sedmkrát vyšší a kde
se zaměstnanost zvýšila za tu dobu více než třikrát. Ano! Slovensko — to je
naše pýcha. A je to pýcha nejen slovenského dělnictva a slovenského pracujícího
lidu, ale je to pýcha i českého dělnictva a českého pracujícího lidu. Neboť
socialistický rozkvět Slovenska je společným dílem celé dělnické třídy a všeho
pracujícího lidu československá.
Nikdy neuslyší Slováci z úst
českého pracujícího lidu nějaké výčitky, kolik investičních prostředků bylo od
roku 1945 na Slovensko věnováno z českých oblastí. A nikdy Slováci neuslyší z
naší Prahy výčitky, kolik se na Slovensko doplácí, jak to vyčítala česká
buržoasie, která slovenský národ urážela řečmi o doplácení na Slovensko, ačkoli
ze Slovenska hrabala zisky a Slovensko bezohledně ochuzovala. České dělnictvo
je šťastno, že díky veliké vyspělosti průmyslu v českých oblastech mohlo
přispět k rychlé industrialisaci Slovenska. Vždyť československý průmysl
napomáhá industrialisaci v druhých lidově demokratických zemích a v jiných
přátelských zemích. A jak by nemělo české dělnictvo napomáhat hospodářskému
rozkvětu slovenské části republiky, domovině bratrského slovenského národa?
Vždyť lepší život slovenského lidu nám působí jen pocity štěstí, neboť přispívá
k upevnění jednoty republiky jako společné vlasti Čechů a Slováků a z
rostoucího bohatství Slovenska kyne stále lepší život i českému lidu.
Ano! Pociťujeme hrdost, když
jedeme po Slovensku a vidíme nové velké továrny, šachty, železárny, hliníkárny,
obrovské strojírenské závody, cementárny, chemické závody, penicilinky, papírny
a pak mohutné vodní přehrady, elektrárny a pak tisíce jednotných zemědělských
družstev, státních statků, strojně traktorových stanic atd. Pociťujeme hrdost,
když jedeme po Slovensku a vidíme tolik nových vysokých škol, tolik nových
středních škol, odborných škol i škol uměleckých a když vidíme tolik
vědeckovýzkumných ústavů Slovenské akademie věd a druhých vědeckých a
výzkumných pracovišť. Pociťujeme hrdost, když jedeme po Slovensku a vidíme
rozhlasové a televisní vysílače, filmové ateliery, když vidíme síť slovenských
divadel, koncertních síní, výstavních sálů, když vidíme nesčetně kulturních
domů a osvětových zařízení, když vidíme obrovský rozmach slovenského kulturního
života, rozvoj slovenského
399
umění a ruch bohatého
slovenského společenského života. Pociťujeme hrdost když jedeme po Slovensku a
vidíme množící se nová sídliště, nové obytné domy, bezpočet nových rodinných
domků a vil a když vidíme nové nemocnice, zdravotní střediska, rekreační a
turistická zařízení, když vidíme nové silnice komunikace a vodní cesty.
Pociťujeme při pohledu na to
vše hrdost. Radujeme se z těchto obrovských úspěchů vůdčí a organisátorské
činnosti naší strany, Komunistické strany Československa a Komunistické strany
Slovenska. A naplňuje nás nadšením že v socialistické výstavbě půjdeme ještě
úspěšněji dále vpřed. XI. sjezd Komunistické strany Československa nám dal
směrnici pro nástup již do vrcholné etapy výstavby socialismu, pro nástup k
dovršení socialistické výstavby v naší vlasti.
Úkol dovršit socialistickou
výstavbu v naší vlasti znamená dovršit i socialistickou výstavbu Slovenska.
Znamená to uskutečnit takové bohatství v naší republice, aby Slovensko bylo
přivedeno plně na roven českým oblastem a aby již nejen na základě
rovnoprávnosti, ale na základě rovnosti hospodářské, sociální, materielní a
kulturní byly český a slovenský lid plně ztotožněny ve svém postavení pod
vedením dělnické třídy, která vítězně vládne v Československé republice.
Pokud jde o národnostní
otázku, vyřešili jsme v duchu jejího leninského řešení i postavení příslušníků
národnosti maďarské, ukrajinské a polské. Soudruzi z Maďarska nám před r. 1948
činili mnohdy výtky, jako bychom z nějakých nacionálně politických důvodů
otáleli se zásadním uznáním práv maďarských obyvatel naší republiky, s uznáním
jejich práv na školy všech stupňů, s uznáním jejich práv na politický život, na
spolkový život a na kulturní život. Později maďarští soudruzi pochopili, že ve
vývoji naší vnitřní situace před únorem 1948, kdy právě na Slovensku byl boj s
reakcí obzvláště ostrý a kdy činitelé slovenské reakce v podobě
agroklerikálních živlů Slovenské demokratické strany zaujímali ještě mnoho
důležitých mocenských funkcí, by bývalo nebylo moudré dát slovenské reakci
možnost operovat případně i politickou podporou různých reakčních maďarských
živlů měšťáckých, jež byly v minulosti ovlivňovány ideologií maďarského
reakčního nacionalismu. Po našem vítězství v únoru 1948, kdy vnitřní reakce
byla rozdrcena, kdy dělnická třída a pracující lid vzaly do svých rukou plně
moc v celé republice a na Slovensku, kdy kapitalismu v naší zemi byl učiněn
konec a byla uvolněna plně
400
cesta k vybudování socialismu
po únorovém vítězství r. 1948 jsme bez obav mohli přikročit k uznání všech práv
maďarských obyvatel na Slovensku a k jejich důslednému uskutečnění. K významné
zkoušce smýšlení příslušníků maďarské národnosti na Slovensku došlo za událostí
v sousedním Maďarsku v říjnu r. 1956. Když tehdy maďarská kontrarevoluce,
podněcovaná západními imperialisty řádila tak zběsile právě v těch oblastech
Maďarska, které leží u hranic Slovenska a když maďarská kontrarevoluce
počítala, že by mohla zapůsobit i na maďarské lidi na Slovensku a to
vyzdvihováním hesel velkomaďarského šovinismu, obsahujících i heslo o obnovení
velkého Maďarska včetně opětného včleněníSlovenska do hranic velkomaďarské říše
svatého Štěpána, zachovali se maďarští občané na Slovensku, skvělým způsobem.
Byli plně solidární s veškerým československým lidem v rozhodném odporu proti
zločinnosti maďarské kontrarevoluce a jejích imperialistických spojenců. A byli
plně solidární s veškerým československým lidem v podpoře obrany lidové
demokracie a socialismu v Maďarské lidové republice, vítajíce pomocný zásah
vojsk Sovětské armády, jež přispěla k rozdrcení maďarské kontrarevoluce. A nikdy
nebude zapomenuto toho, že naši maďarští dělníci a pracující lidé byli hotovi
jít do Maďarska pomáhat tamnímu maďarskému lidu v jeho boji s kontrarevolučními
násilníky, kteří chtěli obnovit horthyovskou diktaturu bílého teroru a moc
maďarských kapitalistů a velkostatkářů.
V otázce postavení
příslušníků ukrajinské národnosti na Slovensku bylo tomu tak, že jsme ihned
uznali a uskutečnili jejich kulturní požadavky a jejich spolková práva. Musili
jsme arciť předem odrazit pokusy představitelů slovenského buržoasního
nacionalismu, kteří v čele s Husákem a Novomeským se snažili uplatňovat vůči
Ukrajincům na Slovensku praxi nacionálního ponižování, neuznávání nacionálních
citů a praxi administrativního poslovenšťování.
Vztahy k příslušníkům polské
národnosti jsou dnes také upraveny, když se na Těšínsku docílilo ujasnění toho,
že rozmach socialistické průmyslové výstavby, který v celé ostravské oblasti je
tak mimořádně mohutný, s sebou přináší rostoucí příliv českých dělníků a
českých pracujících lidí. Uváděli jsme, že by bylo nacionalistickým a
šovinistickým stanoviskem, jestliže by někdo v tom viděl oslabování
nacionálního polského živlu a jestliže by někdo tomu odporoval s poukazem na
to, že Těšínsko je polským nacionálním územím. Zdůrazňovali jsme na Těšínsku
význam bratrství Čechů, Slováků a Poláků a význam uplatňování zásad
proletářského internacionalismu, mezinárodního třídního bratrství všech
dělníků, všech pracujících lidí.
I na Těšínsku, podobně jako v
územích druhých národností, jsme s úspěchem uskutečnili zásadu, že kulturní a
spolkové instituce polského národního života mají být spjaty se systémem naší
státní osvětové péče. Nebot vdnesni naši lidově demokratické a socialistické
Československé republice je tomu jinak, než
401
jako tomu bylo v buržoasní
Československé republice, jejíž státní aparát sloužil k podpoře nacionálního
útlaku nečeských národností, sloužil k násilnému a umělému odnárodňování, k
soustavnému preferování nadřazenosti českého národa. Naše lidově demokratická a
socialistická Československá republika zásadně vylučuje všechny takové záměry a
její státní aparát plní jiné poslání. A aparát její státní osvětové péče vidí
svůj úkol v tom, aby poskytováním i všech materielních prostředků a
poskytováním i finanční podpory napomáhal co nejzdárnějšímu rozvoji kulturních
snah příslušníků polské národnosti, stejně jako příslušníků ukrajinské
národnosti a příslušníků maďarské národnosti, a tím také k zajištění jejich
šťastného socialistického života.
Naší lidově demokratické a
socialistické československé republice připadl jeden významný úkol, pro ni
specifický na rozdíl od druhých, sousedících socialistických zemí. Připadlo jí
za úkol ukázat, jak lze správným praktikováním leninského řešení národnostní
otázky a důsledným uplatňováním zásad proletářského internacionalismu
uskutečnit plný národnostní soulad v socialistické zemi s příslušníky několika
národností. Ke splnění tohoto významného úkolu patřilo nejen vyřešení vztahů
mezi Čechy a Slováky jako národy, ale i upravení vztahů k příslušníkům
národnosti maďarské, ukrajinské, polské. Vyřešení těchto vztahů mohlo mít své
komplikace v souvislosti s tím, že za buržoasní Československé republiky byly
tyto národnosti nacionálně utlačovány a že zároveň územní oblasti národnosti
maďarské a polské byly oblastmi iredentistického hnutí, směřujícího proti čsl.
republice a směřujícího k odtržení těchto oblastí od naší republiky a k jejich
spojení se sousedními zeměmi.
Toto iredentistické hnutí
bylo podporováno a podněcováno z Maďarska a Polska, poněvadž to byly státy
buržoasní, reakční, s imperialistickými touhami, s touhami uchvátit a odervat
od Čsl. republiky území s maďarským obyvatelstvem a území s polským
obyvatelstvem. A když se v r. 1938 na Československo agresivně vrhlo
hitlerovské Německo jako největší dravec a uchvatitel, použilo této
příležitosti i horthyovské Maďarsko i beckovské Polsko, aby také rvaly své
vyhlédnuté kusy z těla Čsl. republiky.
To všechno patří již dnes do
minulosti, kdy Československo, Maďarsko, Polsko byly buržoasními státy. Dnes
jsou Československo, Maďarsko, Polsko lidově demokratickými a socialistickými
státy. Maďarská liďová republika a Polská lidová republika jsou plně prosty
úmyslu hledět na území Československé republiky s obyvateli maďarské národnosti
a s obyvateli polské národnosti jako na území, která by z nacionálních důvodů
měla patřit k jejich teritoriu. Maďarská lidová republika a Polská lidová
republika plně přejí příslušníkům maďarské národnosti a příslušníkům polské
národnosti, aby šťastně žili v nových poměrech socialismu v Československu, a
přejí si, aby příslušníci maďarské národnosti a příslušníci polské národnosti
co nejvíce svojí obětavou prací přispívali k úspěchům socialistického budování
v ČSR. Takovýto vztah pociťují
402
Maďarská lidová republika a Polská
lidová republika k příslušníkům maďarské národnosti a k příslušníkům polské
národnosti v Československu na rozdíl od dřívějšího reakčního horthyovského
Maďarska a na rozdíl od dřívějšího buržoasního beckovského Polska.
A Československá republika
jako lidově demokratická a socialistická republika, která nezná nacionálního
zneprávňování a která příslušníkům všech národností zajišťuje práva a možnosti
nejzdárnějšího rozvoje, je šťastna, že všechny stopy starého nacionálního
iredentismu jsou odstraněny, že si Češi a Slováci bratrsky rozumí s Maďary,
Ukrajinci, Poláky a že na příslušníky maďarské a polské národnosti může dnes
pohlížet při jejich nacionálních citech jako na podporovatele
československomaďarského a československopolského přátelství, jako na podporovatele
přátelství, jež s hlubokou vřelostí pěstuje celá naše Československá republika
jako stát, jako stát socialistický.
Můžeme dnes právem být hrdi
na uskutečnění takovéhoto plného bratrského národnostního souladu v naší
Československé republice. A můžeme vysoko vyzdvihnout heslo naší strany, heslo
Komunistické strany Československa, že dělníci a pracující lidé všech
národností Československa, Češi, Slováci, Maďaři, Ukrajinci, Poláci a také
příslušníci německé nároďnosti, mají v plném národnostním souladu a v duchu
zásad proletářského internacionalismu nejobětavěji a nejoddaněji pracovat pro
sílu a rozkvět Československé republiky jako socialistické republiky. A že to
mají činit s vědomím, že vzestup síly a bohatý rozkvět socialistické
Československé republiky znamenají posílení i Lidové republiky maďarské a
Lidové republiky polské a druhých socialistických zemí a že znamenají posílení
celého socialistického tábora, vedeného Sovětským svazem jako vedoucí silou,
společnou oporou, společným přítelem a společným příkladem všech
socialistických zemí.
403
XVII
VÝVOJ OD NÁRODNÍ A DEMOKRATICKÉ REVOLUCE K REVOLUCI
SOCIALISTICKÉ V LETECH 1945 – 1948
VÍTĚZNÝ ÚNOR 1948
Veliký historický úkol, který
naší straně, KSČ, připadl ve vnitřním vývoji naší republiky od května r. 1945,
spočíval v tom, aby strana jako revoluční strana dělnické třídy a vůdkyně všeho
pracujícího lidu úspěšně řídila v poměrech nového Československa proces
přechodu od národní a demokratické revoluce r. 1945 — k revoluci socialistické,
k uskutečnění socialismu v naší zemi a k přeměně Československé republiky v
republiku socialistickou.
Tužbu po uskutečnění
socialistické republiky měly na svých zástavách dělnické a lidové masy naší
země již 14. října r. 1918 a
28. října r. 1918. Avšak nedosáhlyli tehdy uskutečnění této své tužby, bylo to
v důsledku toho, že revoluční hnutí dělnictva a pracujícího lidu v r. Založení KSČ v r. 1921 mělo
ten veliký historický význam, že revoluční dělnické hnutí naší země dostalo
jako svou vůdkyni novou revoluční stranu. Stranu, která vstoupila pod prapor
Leninův, která si za své učení vzala revoluční učení marxismuleninismu a která
své historické poslání viděla v tom, aby dělnickou třídu a pracující lid v naší
zemi přivedla vítěznou leninskou cestou k moci a k možnosti budování socialismu
a aby je přivedla k uskutečnění té tužby, kterou dělnické masy a lidové masy
měly na mysli, když 14. října 1918
a 28. října 1918 volaly po republice lidové, po
republice socialistické.
Po desetiletí se naše strana,
KSČ, připravovala ke splnění svého historického poslání. A po desetiletí
vychovával naši stranu v duchu leninismu nezapomenutelný náš vůdce, soudruh
Klement Gottwald. Vychovával naši stranu
404
tak, aby se vyzbrojila všemi
znalostmi marxleninského učení, aby se stala vskutku stranou nového typu,
marxleninského typu, a aby tak byla schopna vést dělnickou třídu Československa
za všech dějinných podmínek a za všech dějinných okolností k revolučnímu
vítězství.
Připravovali jsme se na
revoluční vítězství i v případě té dějinné situace, že by rozhodující zápas s
čsl. buržoasií vyrostl z třídních srážek v oblasti sociálních a hospodářských
zájmů dělnictva a pracujícího lidu. Připravovali jsme se na revoluční vítězství
i za té dějinné situace, že bychom byli nuceni v naší zemi srazit se s vnitřním
fašismem. Připravovali jsme se i k tomu abychom při obraně naší republiky proti
agresi hitlerovského Německa vyl burcovali celý národ a abychom z boje proti
kapitulantské čsl. buržoasii učinili lidový vlastenecký boj, jenž by vedl k
odstranění třídní moci kapitalistů.
A když Československá
republika byla Hitlerem znásilněna a rozkotána, když naše národy byly podmaněny
německým fašismem, když naše porobená vlast se stala mučírnou v rukou
nacistických trýznitelů a katů a když vypukla válka a když do této války
vstoupil Sovětský svaz a stal se nadějí našich národů, toužících po vysvobození
z hitlerovského jha, a když československý lid s nadějí v Sovětský svaz
pozdvihl boj za národní svobodu, připravovali jsme se na to, aby naše strana,
KSČ, byla vůdkyní tohoto národního boje. A aby byla vůdkyní národní a
demokratické revoluce, která v květnu r. 1945 při pozdravování Sovětské armády
osvoboditelky vítězně rozvinula svůj prapor.
A byl to náš vůdce a učitel,
soudruh Klement Gottwald, který nám po všechna ta léta vývoje a vyspívání KSČ
stále říkal, že kdyby se opakovala v naší zemi podobná situace, jaká byla v
letech 1918—1920, a kdyby se v naší zemi vlivem historických okolností opět
dostala na pořad národní a demokratická revoluce jako v r. Jsme šťastni, můžemeli dnes s
hrdostí říci, že naše strana, Komunistická strana Československa, po desetiletí
vedená a vychovávaná v leninském duchu Klementem Gottwaldem, úspěšně splnila
svůj velký historický úkol a na rozdíl od let 1918—1920 úspěšně vedla vývoj v
naší zemi od národní a demokratické revoluce r. 1945 — k revoluci
socialistické, jejímž triumfem byl Vítězný únor Jsme si hluboce vědomi toho,
že mohlali naše strana vývoj v naší republice vést od vítězství národní a
demokratické revoluce k socialistickému vítězství, že k tomu měla vytvořeny
základní historické podmínky triumfálním vítězstvím Sovětského svazu nad
německým fašismem a tím, že Sovětská armáda osvobozovala naši vlast.
405
Ano! Mohli-li jsme k
uskutečnění vítězné moci dělnické třídy a pracujícího lidu a k možnosti
vybudování socialismu jíti v naší zemi jinak než revolučním bojem na barikádách
a obětiplnými boji v občanské válce, děkujeme za to oněm příznivým historickým
podmínkám, jež Sovětský svaz vytvořil svým vítězstvím nad německým fašismem a
Sovětská armáda svojí osvoboditelskou pomocí při znovuvzkříšení čsl. republiky.
Ani našeho vítězství nebylo dosaženo bez obětí, ani našeho vítězství nebylo
dosaženo bez krve! Oběti, velké a drahé oběti za nás, přinesl sovětský lid
smrtí milionů svých hrdinů ve Vlastenecké válce, v krutém válečném zápasu s
německým fašismem. Oběti velké a drahé za nás přinesla hrdinná Sovětská armáda
na válečných frontách a při osvoboditelském pochodu do naší vlasti, kdy padlo
ještě na čsl. území více než 100.000 sovětských vojínů, jejichž rovy náš lid s
vděčnou láskou opatruje. Za nás, za naše vítězství strádali, krváceli a umírali
hrdinové a mučedníci československého osvobozovacího boje, bojovníci čsl.
východní armády, provázející Sovětskou armádu na osvoboditelském pochodu do
naší vlasti, bojovníci druhých čsl. zahraničních vojenských jednotek, bojovníci
čsl. osvobozeneckých oddílů ve vlasti, čsl. partyzáni, hrdinové Slovenského
národního povstání, bojovníci Květnového povstání pražského lidu v r. 1945,
dále illegální pracovníci KSČ a odbojových organisací a pak nesčetní hrdinové a
mučedníci, bijící se za naše vítězství tváří v tvář nacistickým trýznitelům a
katům, nesčetní čsl. vězňové hitlerovských koncentračních táborů, káznic a
žalářů.
Díky těmto nesmírným obětem,
jež byly přineseny za naše vítězství v letech osvobozenecké války, mohla být
cesta k dosažení a upevnění moci dělnické třídy a pracujícího lidu a k uskutečnění
socialismu v naší zemi taková, jaká byla. A za těchto příznivých dějinných
podmínek mohla KSČ určovat svůj vůdčí postup při přerůstání národní a
demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Za těchto příznivých dějinných
podmínek mohla KSČ určovat svůj vůdčí postup v rozhodujících letech 1945—1948.
Jaký to byl postup?
Základní snahou, kterou jsme
od počátků nové republiky sledovali, byla snaha o to, aby se politický vývoj v
zemi děl pokojně a aby probíhal za použití forem zákonných, tradičních forem
ústavně demokratických a parlamanetních. To odpovídalo koncepci, kterou jsme
vypracovali již v zahraničí
jsme pak dojednali s druhými
politickými stranami, s nimiž jsme utvořili Národní frontu.
406
Tato koncepce spočívala na předpokladu,
že v rámci Národní fronty se spojí v užší blok komunistická strana, soc. dem.
strana a národně socialistická strana a že tyto tři strany, mající
v programu socialismus, budou tvořit většinu, která zajistí pevnou a
rozhodnou vládu lidu a která umožní i v Národním shromáždění v podobě
zákonů schvalovat všechny revoluční přeměny hospodářské, politické, sociální,
kulturní a všechny kroky na cestě k socialismu. Vedle bloku těchto tří
stran, jemuž se říkalo „Národní blok pracujícího lidu měst i venkova a
později „blok socialistický, měla zůstat jako jediná strana nesocialistická:
lidová strana v českých zemích a Slovenská demokratická strana
na Slovensku. Všechny druhé
měšťácké strany, zatížené přímou zradou čsl. velkoburžoasie, byly zakázány a
ani jejich funkcionářům a jakkoli aktivním členům nemělo být podle dohody v
Národní frontě dovoleno se politické činnosti účastnit.
V počátečním období
republiky, v jakémsi období „líbánek, politický vývoj takto probíhal.
Avšak situace se měnila, když ve vedení národně socialistické strany se udal
přesun od křídla Jóži Davida, který byl za nár. soc. stranu náměstkem předsedy
vlády v košické vládě, ke křídlu Zenklovu. Situace se měnila, když do nár. soc.
strany byly volně a plně vpuštěny reakční živly bývalých měšťáckých stran, agrární
strany, nár. dem. strany, živnostenské strany, i všelijakých bývalých
fašistických organisací, zvláště stříbrňáckých. Situace se měnila, když se tak
z národně socialistické strany stala během krátké doby strana reakčně
buržoasní, strana agrárnická, fabrikantská, strana reakčně byrokratických živlů
a strana nejrůznějších politických dobrodruhů a kariéristů.
A situace se měnila, když ve
vedení lidové strany se Šrámek, Hála, Procházka začali orientovat na spolupráci
se Zenklovým vedením nár. soc.strany v jeho změněném složení. A když i v lidové
straně nabývaly stále většího vlivu reakční živly, posílené taktéž náborem
funkcionářů a členů bývalých měšťáckých politických stran, i když třeba byli
příslušníky československé církve, jimiž byli mnozí bývalí agrárníci, a i když
byli třeba svobodnými zednáři a měšťáckými neznabohy.
A situace se měnila, když v
Slovenské demokratické straně se postupně semkly reakční živly bývalé agrární
strany s reakčními živly bývalé ludácké strany a když tyto živly daly Slovenské
demokratické straně reakčně separatistický program. Je známo, že dr. Vávro
Šrobár se po určité době rozešel se Slovenskou demokratickou stranou, která
takto změnila své vnitřní politické složení a ducha své činnosti, a založil
svoji vlastní stranu „Slovenskou stranu slobody.
Ze všech těchto vnitřních
změn v jmenovaných stranách, představujících složky Národní fronty, bylo
patrno, že moci zbavená čsl. velkoburžoasie, působící k těmto změnám, osnuje v
politickém pozadí reakční pikle směřující
407
proti lidově demokratickému
režimu v republice. A bylo jasno, že tyto pikle usilovně popohání zahraniční
reakce ze západních zemí, počítající hlavně na spolupráci s presidentem drem
Benešem, která byla smluvena za jeho válečného pobytu v Londýně. President dr.
Beneš uvedl brzy v chod i intriky v soc. dem. straně, směřující k tomu, aby i v
této straně byli zbaveni vedoucího vlivu levě socialističtí činitelé, kteří v
čele se soudruhem Zdeňkem Fierlingerem navázali již v zahraničí, v Moskvě i v
Londýně, úzkou spolupráci s KSČ. Byly to intriky, jež za pomoci Laušmana,
Vilíma a starých pravicových soc. dem. vůdců Dundra, Meissnera, Dérera atd.
vrcholily později v r. 1947 na brněnském sjezdu soc. dem. strany, na němž
zvítězili odpůrci levice, při čemž mělo dojít i k rozbití
jednoty Revolučního
odborového hnutí.
Naše strana si byla dobře
vědoma, jaké nebezpečí vyrůstá z těchto úkladných piklů reakce. A proto s
veškerou rozhodností nastoupila, aby široké masy dělnictva a pracujícího lidu
upozornila na tyto nebezpečné reakční úklady, aby masy mobilisovala k jejich
zmaření a aby mohutnou silou lidu zajistila obranu lidově demokratického režimu
a další pokojný vývoj v republice k socialismu.
Prvním měřením sil byly volby
do Ústavodárného národního shromáždění v r. 1946. Volby v r. 1946 přinesly
takový výsledek, že KSČ obdržela v českých zemích kolem 40 % hlasů a celostátně
38 %, což spolu se soc. dem. stranou představovalo v Národním shromáždění
většinu nad 50 %. My jsme věděli, jak tímto výsledkem voleb byl zdrcen americký
velvyslanec Steinhardt. Zenkl, Ripka, Ducháček, Peroutka ho totiž před volbami
ujišťovali, že komunisté dostanou ve volbách nanejvýš 25 %, že nár. soc. strana
vyjde z voleb jako nejsilnější strana a že dohromady budou mít reakční měšťácké
strany naprostou většinu. Ve skutečnosti nedostaly ani nár. soc. strana a ani
lidová strana ani ten počet hlasů, který by odpovídal jejich dřívějšímu
paritnímu zastoupení ve vládě, neboli ani ta nebo ona strana nedostaly počet
hlasů do 25 %.
Můžeme vzpomenout toho, jak
byl výsledkem voleb r. 1946 zklamán i Laušman, který si dělal aspirace na
následnictví po Hamplovi, jenž vedl soc. dem. stranu, když byla jednou z
nejsilnějších politických stran v první republice. Laušman nám také po volbách
r. 1946 dával najevo nejen svoji podrážděnost, ale i zlobu. Pokládal nízký
počet hlasů pro sociální demokracii za důkaz mohutného zesílení vlivu KSČ a za
ohrožení plánů, jež Laušman zřejmě již tajně smlouval s Benešem, který měl zvyk
říkat vedoucím činitelům všech stran, jež si zavazoval, že jejich strana bude
vedoucí stranou Benešova režimu. Laušman tehdy, po volbách r. 1946, napadal
Zdeňka Fierlingera, že svojí levě socialistickou činností nahání hlasy
komunistům. A Laušman byl vzteky celý bez sebe, když Zdeněk Fierlinger říkal,
že je s výsledkem voleb r. 1946 pro soc. demokracii spokojen, a když projevoval
radost nad velkolepým volebním vítězstvím KSČ.
408
Tak tedy dopadlo ve volbách v
r. 1946, v roce VIII. sjezdu KSČ, první měření sil s reakcí, prováděné za
tradičních demokratických forem Te znán, že fixléři západních rozhlasů a
emigrantští štváči dodnes opakují lež, že prý jsme únorovou vládní krisi r.
1948 záměrně vyvolali my, poněvadž jsme se prý báli voleb do Národního
shromáždění, jež byly v r 1948 určeny n dobu po přijetí nové ústavy. Je to
arciť jen nehorázná lež, kterou se reakční emigrace utěšuje při vzpomínce na
svoji drtivou porážku v únoru r. 1948. Pravdou je úplný opak. Poněvadž od
počátku r. 1948 bylo jasno že brzy dojde k parlamentním volbám, vytvářela se ta
situace, že především v pohraničním území se zdvíhalo volání po postavení
jednotné kandidátky Národní fronty v nadcházejících volbách. V pohraničním
území docházelo k tomu, že se tam dobrovolně rozpouštěly organisace nár. soc.
strany, lidové strany a i soc. dem. strany a jejich příslušníci se hromadně
hrnuli do komunistické strany. A takovéto hnutí za postavení jednotné
kandidátky Národní fronty v čele s KSČ v nadcházejících volbách se začalo
zdvíhat i v druhých českých krajích a také na Slovensku. Nebylo pochyby, že na
podkladě jednotné kandidátky Národní fronty v nadcházejících volbách triumfálně
zvítězí KSČ a že reakční živly budou ve volbách rozdrceny, neboli, že se
zákonnou demokratickou cestou ve všeobecných volbách vítězně upevní lidově
demokratický režim republiky. A právě tato perspektiva pobízela reakci k tomu,
aby uspíšila svůj puč a aby se o něj pokusila již v únoru r. 1948, při čemž na
to naléhala i zahraniční imperialistická reakce.
Reakční emigranti a západní
propagandisté, spoléhající na zapomnětlivost lidí, by nyní rádi zatemnili
události kolem února 1948. Rádi by zamlčeli, že reakční ministři 20. února 1948
chtěli vyvolat krisi vlády Národní fronty podáním své demise. Přitom
kalkulovali spolu s Benešem, že vláda Klementa Gottwalda bude demisí 12
ministrů uvedena do stavu neschopnosti. Kalkulovali, že president Beneš bude
mít pak možnost jmenovat novou vládu, ve které by komunisté byli vytlačeni z
rozhodujících klíčových ministerstev, z ministerstva vnitra, národní obrany,
zemědělství, sociální péče, informací. Kalkulovali, že tato nová vláda, ať již
úřednická vláda nebo jiná vláda, ve které by sPráyu ministerstva vnitra a
ministerstva národní obrany dostali do rukou měšťacti činitelé, že tato nová
vláda provede zvrat ve vnitřních poměrech republiky i v zahraniční politice,
roztrhá spojenectví se Sovětským svazem a opět spoji Československo se
západními imperialisty, aby po určité době svého řádem tato vláda mohla
připravit volby, jichž výsledek by sankcionoval provedeny násilný puč reakce.
V brožurách a publikacích,
jež byly psány reakčními emigranty bezprostředně po únoru 1948, se otevřeně
doznávaly tyto plány reakčních pucistu. Hubert Ripka, když osvětloval západním
měšťáckým zpravodajům, ze reakcni Puč v únoru 1948 nebyl nějak hloupě zosnován,
vylíčil jim piany reakcnicn
409
pučistů přesně tak, jak to
bylo výše uvedeno. A Ferdinand Peroutka také tak chytrácké plány únorových
reakčních pučistů líčil, při čemž dodal, že demisionující ministři v únoru 1948
vážně myslili, že byli kdovíjak chytří, když podali 20. února 1948 svoji
demisi, avšak že ve skutečnosti byli naprosto krátkozrací a hloupí, poněvadž
prý „podáním demise jen otevřeli Pandořinu skříň, ze které vyletěli
komunističtí čerti.
Několik týdnů před únorem
1948 jsme již pozorovali, že reakční ministři se snaží ve vládě přímo
hystericky provokovat, aby si zjednali záminku k rozbití vlády Národní fronty.
Často jsme před únorem 1948 varovali reakční ministry před stupňováním jejich
provokací. Dokazovali jsme jim, že podléhají akustickému sebeklamu, když se
domnívají, že s nimi jde velká část národa, jak to stále tvrdili. Říkali jsme
jim, aby se jen dobře podívali, kým jsou ve svých stranách obklopeni a čí hlas
vydávají za hlas národa. Byli to hlavně rozzuření fabrikanti, jimž byly
znárodněny jejich podniky a závody. Byli to bývalí velkoagrárníci, zbavení své
dřívější zpupné moci a svého dřívějšího bohatství, vytěženého z vyssávání
našeho lidu a rozmnoženého ve službách nacistických okupantů. Byli to prostě
jen bývalí kapitalisté a měšťáci, kteří si dělali marné naděje na vrácení
jejich dřívějšího blahobytu a na vrácení jejich surového karabáče, jímž
svištěli nad zády pracujícího lidu. A byli to všelijací političtí bankrotáři,
političtí ztroskotanci a desperáti z řad bývalých měšťáckých stran, z řad
bývalé nár. dem. strany, bývalé agrární a živnostenské strany, bývalého
fašistického hnutí Stříbrného a Gajdy a pod.
Máme v paměti zuřivé a
zoufalé činy reakce v předúnorových dnech. Vzpomeňme, jak se reakce snažila v
době před Únorem těžit z obtíží zásobovacích, jež byly důsledkem sucha a
neúrody v kritickém roce 1947, kdy nám Sovětský svaz poskytl neocenitelnou
pomoc velkými zásilkami obilí, masa a tuků. Vzpomeňme toho, jak na př. dr.
Prokop Drtina v předúnorové době využíval své úřední funkce jako ministr spravedlnosti
nejtroufaleji k tomu, aby se pokoušel dopomáhat bývalým kapitalistům k obnovení
jejich posic. Jsou známy pokusy o tak zvanou „restituci, kdy soudy,
podléhající vlivu reakce, činily rozhodnutí, že vyvlastnění té nebo oné továrny
nebylo zákonné a že se má vyvlastněný majetek vrátit bývalým kapitalistickým
vlastníkům. Drtinová justice pomáhala také bývalým kapitalistům a různým
reakcionárum z kriminálu a snažila se uplatňovat metody staré měšťácké třídní
justice, zaměřené proti dělnictvu. Podobně i dr. Jaroslav Stránský jako ministr
školství
410
a osvěty se snažil obnovovat
vliv měšťácké reakce ve věcech kultury. I různí kolaboranti se před Únorem
dostali na vlivná místa v divadlech, v kulturních institucích a také na
vysokých školách. Rektorem pražské university byl pro školní rok 1947-1948
jmenován prof. dr. Karel Engliš. Pokud reakční ministři měli vliv na věci
hospodářské, obchodní a pod., snažili se všemožně napomáhat
tomu, aby soukromo-vlastnické
podnikatelství mohlo rozvíjet své pletichy aby mohlo rozšiřovat okruh své
činnosti a aby mohlo z oblasti živností, obchodu služeb dát znovu vyrůst četným
výhonkům kapitalismu, jež měly jako chapadlá chobotnice ovíjet socialistické
národní podniky, ztěžovat jim činnost, tísnit a svírat je.
Všechny tyto zoufalé snahy
reakce o záchranu a znovuvzkříšení kapitalismu v předúnorové době narážely na
živelný odpor a hněv dělnictva a pracujícího lidu, v jehož masách rostla
odhodlanost s troufalými snahami reakce zúčtovat a vývoj k socialismu
rozhodnými opatřeními zabezpečit.
Předúnorové dny se
vyznačovaly vrcholením troufalých snah reakce a vrcholením vůle dělnictva a
pracujícího lidu k zúčtování s reakcí. Byli jsme si vědomi této rozhodné
bojovné vůle pracujících mas.
Naprosto jsme se nebáli
vyhrůžek, jimiž nás chtěly v předúnorových dnech různé reakční živly
zastrašovat. A měli jsme jen výsměch pro vyhrůžky takového dr. Krajiny, který
před únorem 1948 hrozil, že na př. „živnostníci a obchodníci jsou připraveni,
aby na výzvu Zenklova vedení nár. soc. strany zarachotili roletami svých
podniků, dílen a obchodů, zavřeli je a šli do ulic zúčtovat s diktátem
komunistů. Říkali jsme, že není znám případ, aby maloměšťáčtí ustrašenci
projevili odvahu tváří v tvář síle dělnické třídy. Říkali jsme, že tito lidé v
sobě pociťovali odvahu jen v minulých dobách, když měli oporu v měšťácké
policii a četnictvu, v ozbrojené moci buržoasního státu a když si s touto
oporou mohli hrát i na fašistické teroristy a surovce. Říkali jsme, že však
tyto doby patří nenávratně minulosti a že moc v naší republice má nyní v rukou
pracující lid a že pracující lid nebude váhat tuto svoji moc v případě potřeby
tvrdě uplatnit.
A jen výsměch jsme podobně
měli i pro takové vyhrůžky, že prý vysokoškolští studenti v celé republice na
únorový signál reakce povstanou, aby nám, komunistům, ukázali svou sílu. Říkali
jsme reakčním ministrům, že to jsou jen plané výhružné žvásty a že i kdyby si
troufali proti nám vystoupit všichni vysokoškolští studenti, vyrovnají v Praze
celou jejich sílu jen dělníci závodů ČKD, dělníci několika pražských továren,
nemluvíc o síle dělnictva plzeňské Škodovky, kladenských šachet, Vítkovických
železáren, brněnských závodu atd. Říkali jsme reakčníkům, aby se nedali mýlit
hřmotně znějící ozvěnou svých vyhrůžek, která se zdá proto tak hřmotnou, že se
rozlehá v hluchém Prostoru, poněvadž dělnictvo nechodí po ulicích a nekřičí,
poněvadž pilné a obětavě pracuje pro novou republiku. Avšak, říkali jsme
reakčmkum, aby si
411
nepřáli vyprovokovat naši
stranu a Revoluční odborové hnutí k ukázce obrovité síly dělnictva a
pracujícího lidu.
Varovali jsme reakčníky také
v tom smyslu, aby nás neprovokovali takovými hloupými odhaleními, jako bylo
jejich t. zv. „odhalení zrezavělých pušek, jež si prý komunisté
připravovali ke své ozbrojené akci. Jasně jsme říkali že nepotřebujeme skrývat
nějaké zrezavělé pušky, poněvadž v případě potřeby nám dělníci dají v několika
hodinách zcela nové a moderní zbraně pro desetitisícové šiky našich Lidových
milicí.
Stejně jsme se smáli, když
poblázněný ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina nás obviňoval, že jsme
nastrojili tři výbušné krabičky, abychom prý připravili o život tři buržoasní
ministry. Říkali jsme, že my, komunisté, jsme vládnoucí stranou, že naprosto
nepotřebujeme nějaké atentáty a že kdyby bylo třeba zneškodnit nepřátele lidu,
můžeme to učinit zcela otevřeně a zcela legálním způsobem, poněvadž máme věrně
po boku a po ruce Sbor národní bezpečnosti, tak jako máme plnou důvěru v naši
armádu. Říkali jsme Drtinoví, že on může spoléhat nanejvýš jen na pár vězeňských
profousů a jen na velmi malou jejich část, poněvadž i lidé z justice jdou s
lidem, a ministr dr. Drtina se může dočkat toho, že v případě svého
provokativního jednání bude jimi vyveden i z budovy ministerstva spravedlnosti.
A v únorových dnech se pak
ukázalo, jak oprávněně jsme se smáli vyhrůžkám reakčních ministrů a jak jsme je
oprávněně varovali před důsledky jejich troufalých provokací. V únorových dnech
se ukázalo, že nezarachotily rolety obchodů, dílen a živnostenských podniků a
že nár. soc. obchodníci a živnostníci si rozmyslili zavřít své živnosti a vyjít
do ulic. A pokud jde o studenty, ukázalo se v únorových dnech, že se jen
několika nár. soc. profesorům podařilo vyvést na ulice pár chlapců primánů a
sekundánů, a to ještě jen pod slibem, že se půjdou podívat na velrybu do musea.
Bylo to v pondělí 23. února 1948, kdy se večer shluklo v hrstku demonstrantů
také pár vysokoškolských studentů, kteří se pokusili o výkřiky „Ať žije
president Beneš! v jedné ulici u Hradu. Ti pak velmi pečlivě schovávali
utržené boule, aby šije mohli zahraniční korespondenti ofotografovat jako
vzácné a jediné důkazy t. zv. násilí, kterého prý bylo v únoru 1948 použito
komunisty. A v únorových dnech se také ukázalo, že když bylo třeba, byly
dělníky ze zbrojovek dodány v úhledných bednách a v nejlepším vybavení
desetitisíce zcela nových pušek a i automatů, jimiž se vyzbrojily v několika
hodinách dělnické šiky zformovaných Lidových milic. 23. února večer se pak na
zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty v Obecním domě dostavila
delegace čsl. armády, aby ústy ministra národní obrany j generála Ludvíka
Svobody ujistila soudruha Klementa Gottwalda a Ústřední
akční výbor Národní fronty,
že armáda jde nekolísavě, pevně a věrně s lidem při účtování s reakcí. A zatím
co oddíly Sboru národní bezpečnosti, vedené ministrem vnitra soudruhem Václavem
Noskem, byly v pohotovosti pro případ
412
nutnosti utvrdit silu
civilních siku kdu, odehrával se v budově ministerstva spravedlnosti ten vyjev,
ze i yezensti profousové přišli demonstrativně wpro vázet ministra dr. Drtinu
pn jeho vyvádění z budovy ministerstva Byl to ev jen o něco ostudnější pro dr
Drtinu, než bylo vyvedení pravicového soc dem. ministra Václava Majera z budovy
ministerstva výživy nebo lidoveckého ministra Hály z budovy ministerstva pošt
atd. Kdežto reakční náměstkové předsedy vlády Zenkl, Šrámek, Kočvara shledali
pro sebe za lepší se ode dne demise 20. února v budově předsednictva vlády
neukazovat a nechodit na oči předsedovi vlády soudruhu Klementu Gottwaldovi,
který v únorových dnech se zvýšenou intensitou úřadoval a staral se hlavně o
úzkostlivé zachovávání pořádku.
Z dramatického průběhu
únorových dní r. 1948 bych chtěl vylíčit některé momenty. Kritické chvíle
započaly v úterý 17. února 1948, kdy reakční ministři ve vládě vystupňovali své
provokace v souvislosti s přeložením 19 velitelů SNB, kteří byli spřeženi s
národně socialistickou stranou a zřejmě byli účastni na přípravách reakčního
únorového puče. Národně socialističtí a lidovečtí ministři spustili ve vládě
divoký provokační povyk, že si to nenechají líbit a že přikročí k jinému
postupu. Sociálně demokratičtí členové vlády, jimiž byli František Tymeš, který
byl náměstkem předsedy vlády, dále pak soudružka inž. Ludmila Jankovcová, která
byla ministryní průmyslu, a Václav Majer, ministr výživy, se chovali v této
chvíli rozdílně. Soudruzi Tymeš a Jankovcová byli solidární s námi, ale
provokatérsky se choval Václav Majer, pravicový sociální demokrat, který
soustavně ve vládě držel s reakčními ministry. Václav Majer uplatňoval postup,
diktovaný představenstvem Výkonného výboru československé sociálně demokratické
strany, jenž vyšel z brněnského sjezdu roku 413
komunistických členů vlády
bylo 9. (* Předúnorová vláda republiky měla toto složení: Komunisté: Klement
Gottwald, předseda vlády, ViliamŠiroký, náměstek předsedy vlády, Václav Nosek,
ministr vnitra, Jaromír Dolanský, ministr financí, Zdeněk Nejedlý, ministr
sociální péče, Julius Ďuriš, ministr zemědělství, Václav Kopecký, ministr
informaci, Alexej Čepička, ministr vnitřního obchodu, Vládo Clementis, státní
tajemník v ministerstvu zahraničních věcí. Sociální demokraté: František Tymeš,
náměstek předsedy vlády, Ludmila Jankovcová, ministryně průmyslu, Václav Majer,
ministr výživy. Národní socialisté: Petr Zenkl, náměstek předsedy vlády, Hubert
Ripka, ministr zahraničního obchodu, Jaroslav Stránský, ministr školství a
osvěty, Prokop Drtina, ministr spravedlnosti. Lidovci: Jan Šrámek, náměstek
předsedy vlády, František Hála, ministr pošt, Adolf Procházka, ministr
zdravotnictví, Jan Kopecký, ministr techniky. Slovenští demokraté: Štefan
Kočvara, náměstek předsedy vlády, Ivan Pietor, ministr dopravy, Mikuláš Franěk,
ministr pro sjednocení zákonů, Ján Lichner, státní tajemník v ministerstvu
národní obrany. Jako odborníci byli ve vládě: Jan Masaryk, ministr zahraničních
věcí, a armádní generál Ludvík Svoboda, ministr národní obrany.)
Jednou před Únorem se stalo,
že vlivem Laušmanova působení se ve vládě ocitli komunisté v menšině. A když
soudruh Gottwald jako předseda vlády zasedání přerušil, troufal si lidovecký
ministr
zdravotnictví dr. Adolf
Procházka vystoupit s provokativním návrhem, aby zasedání vlády pokračovalo pod
vedením dr. Petra Zenkla jako náměstka předsedy vlády. Tehdy jsme se všichni
my, komunističtí členové vlády, vrhli na dr. Adolfa Procházku, který poděšen
utíkal do kouta zasedací místnosti vlády ve Strakově akademii, když jsme ho
zasypávali výkřiky, že ve vládě nemá co dělat ministr vyhrožující reakčním
pučem proti lidově demokratickému režimu. Ministr dr. Adolf Procházka svým
provokativním vystoupením ve vládě již prozrazoval reakční pučistické plány a
věděl pak, proč musel ještě v průběhu dní Vítězného února první utíkat do
emigrace, podobně jako to učinil sociálně demokratický sekretář Vilím. Vilím
byl pod maskou centrismu výbojným pračetem sociálně demokratické pravice a jako
sehrál svoji úlohu na sociálně demokratickém sjezdu v Brně roku 1947, tak
ovlivňoval spiklenecky i Laušmanovo sociálně demokratické představenstvo, které
dělalo již soustavně obtíže komunistům a v určité době před únorem 1948 ústy
Laušmana na zasedání vedení Národní fronty již otevřeně uplatňovalo myšlenku,
aby ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany bylo vypojeno z vlivu
komunistů.
Nutno uvést, že v zasedání
vlády 17. února 1948 vedly provokace reakčních ministrů k tomu, že schůze vlády
nebyla dokončena. Vedení naší strany, které ihned poté zasedalo, se usneslo
vydat první komuniké, v němž bylo dělnictvo burcováno, aby se připravilo čelit
svojí silou reakčním pučistickým plánům. Tehdy jsme byli informováni, že ve
spojení s presidentem republiky dr. Eduardem Benešem reakční ministři uvažovali
o možnosti dosadit úřednickou vládu, která by komunistům vzala z rukou vedení
státní správ). Předsedou této kontrarevoluční úřednické vlády měl být šéf
politické kanceláře presidenta republiky dr. Jan Jína. A ministrem národní
obrany v této úřednické
414
vládě měl být generál
Heliodor Píka. Tyto zákulisní pikle se chytráci z řad reakčních mmistrů
maskovat. A tak v úterý večer 17. února 1948 přišel dr. Hubert Ripka ve fraku
na oficielní večeři v Černínském paláci, která byla pořádána na počest
účastníku konference tří zahraničních ministrů, jež se v těch dnech v Praze
konala a jíž byli přítomni soudruh Modzelewski za Polskou lidovou republiku a
pak ministr zahraničních věcí Federativní lidové republiky Jugoslávie Simič se
státním sekretářem Beblerem.
Ve středu 18. února 1948
žádal předseda vlády soudruh Gottwald slyšení u presidenta republiky dr. Beneše
a provázen soudruhem Václavem Noskem s největším důrazem varoval presidenta
republiky před úmysly dosadit nějakou úřednickou vládu. Soudruh Gottwald
upozornil presidenta republiky, že masy dělnictva a pracujícího lidu jsou již
mobilisovány a že jsou připraveny zmařit všechny pokusy o odstranění
Gottwaldovy vlády. Ve středu 18. února 1948 se ukázalo, že reakční ministři,
způsobivší svými provokacemi přerušení zasedání vlády v úterý 17. února 1948,
přecházejí již na platformu rozvratné činnosti a chtějí vyvolat krisi vlády. V
den 18. února 1948 se mělo u soudruha Gottwalda jako předsedy vlády konat
oficielní přijetí účastníků konference tří zahraničních ministrů. Tohoto
přijetí se měli účastnit i všichni náměstkové předsedy vlády, avšak dr. Petr
Zenkl, monsignore Šrámek a náměstek předsedy vlády za Slovenskou demokratickou
stranu Kočvara již nepřišli. Přišli zahraniční ministři Polska a Jugoslávie,
přišel Jan Masaryk, avšak reakce již demonstrovala, že chce Gottwaldovu vládu
svrhnout.
Večer se konala recepce na
jugoslávském velvyslanectví, uspořádaná dr. Darko Černej em, na kterou přišli
Bohumil Laušman a dr. Hubert Ripka. Ministr zahraničního obchodu dr. Ripka již
celým svým chováním naznačoval, že nastává rozkol vlády Národní fronty a že
nadchází měření sil. Po jejich odchodu jsme zůstali spolu se soudruhem Ďurišem
na jugoslávském velvyslanectví a měli jsme rozhovor se soudruhem Modzelewskym a
jugoslávskými činiteli Simičem a Beblerem. Rozprava s těmito jugoslávskými
činiteli nebyla příjemná, poněvadž opakovali různé invektivy vůči politice KSČ
a dávali najevo, že se rozcházejí s cestou Sovětského svazu a lidově
demokratických zemí.
Čtvrtek 19. února 1948 hrál v
piklech reakce nesporně velkou úlohu. President republiky dr. Eduard Beneš toho
dne velmi dlouho jednal s reakčnimi ministry a domlouval s nimi podrobně postup
při útoku na Gottwaldovu vládu podáním demise všech reakčních členů vlády.
Dozvěděli jsme se pak, ze President republiky jednal také s pravicovým
sociálním demokratem Václavem Majerem, který pak i na schůzi sociálně
demokratických poslanců operoval výrokem dr. Beneše, že k politickému zvratu v
republice je chvíle nyní nejvhodnější, použiv slov „teď nebo nikdy.
Hubert Ripka ve svých Publikacích v zahraničí pak uváděl, že ve čtvrtek 19.
února 1948 jednali
415
reakční ministři s Benešem
prý naposled a že se s ním prý již více nesetkali když demisí reakčních
ministrů v pátek 20. února 1948 byly uvedeny události únorové do pohybu. Ripka
a po něm i Pavel Tigrid a druzí reakční emigranti toto uváděli, vytýkajíce
presidentu republiky dr. Benešovi, že únorové reakční pikle spunktoval, ale pak
prý nechtěl již ani mluvit s reakčními ministry, kteří reakční puč podle
ujednání s Benešem prováděli.
Ve čtvrtek 19. února 1948
konal i soudruh Gottwald důležitá politická jednání. Pozval si k sobě některé
sociálně demokratické činitele, mezi nimi Františka Tymeše a dr. Oldřicha
Johna, a v naší přítomnosti jim osvětloval kritickou situaci, hrozící nebezpečí
reakčního puče a nutnost jednotného postupu všech sil odhodlaných bránit
lidovou demokracii a věc socialismu. Ve čtvrtek 19. února 1948 jednal soudruh
Gottwald také s generálem soudruhem Ludvíkem Svobodou. Jednal s ním v naší
přítomnosti o tom, jak je zaručena pohotovost československé armády a její
věrnost v obraně lidově demokratické moci lidu. Bylo to vše tak spolehlivě zaručeno,
že jsou jen pošetilými dodatečnými spekulacemi takové domněnky, jaké ještě dnes
v emigraci uplatňuje ve svých publikacích Pavel Tigrid, který líčí, že kdyby
president republiky dr. Beneš byl prý v únorových dnech využil svého postavení
jako vrchní velitel armády a kdyby prý byl vydal k armádě výzvu, příznivou
reakčním pučistům, že prý to mohlo v únoru 1948 jinak dopadnout a že by prý
došlo aspoň ke krvavé občanské válce. Jsou to pošetilé a směšné domněnky,
poněvadž v československé armádě bylo vše zajištěno tak, aby armáda poslouchala
jen Gottwaldovu vládu a aby šla plně s lidem. Přitom armáda a lidové závodní
milice byly připraveny rozdrtit případné pokusy o rozvrat pomocí nějakých
vojenských reakčních spiklenců, jak se nebezpečí toho objevilo na př. ve
spojení s rejdy několika vojenských dobrodruhů v Žatci.
Pátek 20. února 1948 byl dnem
demise reakčních ministrů. Začalo to tak, že v 9 hodin dopoledne se měla konat
schůze vlády, určená na pátek po přerušení zasedání vlády v úterý 17. února
1948. My jsme na schůzi vlády přišli; a ze sociálně demokratických členů vlády
přišli soudruzi Tymeš a Jankovcová. Václav Majer již na schůzi vlády nepřišel.
A z reakčních členů vlády nepřišel na schůzi vlády nikdo. Reakční ministři
nepřišli ani potom, když soudruh Gottwald nechal telefonicky upozornit sekretariáty
náměstků přejisedy ylády Zenkla, Šrámka a Kočvary, že se má konat schůze vlády
a že se její členové mají schůze zúčastnit. Schůze vlády se již v pátek 20.
února 1948 nekonala. Únorové události začaly. Ve 4 hodiny odpoledne podali
presidentu republiky demisi ministři národně socialistické strany a Slovenské
demokratické strany. Ministři Československé lidové strany podali demisi až k
večeru v pátek 20. února 1948. Ohlášení jejich demise přišlo několik minut před
tím, než v československém rozhlasu bylo již čteno druhé komuniké předsednictva
XÍV KSČ. V tomto komuniké bylo řečeno, že demisí reakčních ministrů začíná
mocenské
416
střetnutí se silami vnitřní
reakce a že mají masy dělnictva a pracujícího lidu vstoupit do boje, aby
zmařily kontrarevoluční puč reakce a aby ochránily lidovou demokracii.
Zasedání předsednictva ÚV KSČ
pod vedením soudruha Klementa Gottwalda 20. února 1948 melo historický význam,
při čemž jeho usnesení byl ihned předaná vedoucím organům strany ve všech
krajích jako pokyny k od hodlanému bojovému postupu. Soudruh Klement Gottwald
vypjal v únorových dnech všechnu svoji energii jako vůdce KSČ, jako předseda
vlády jako vůdce československého pracujícího lidu. On použil slov „kostky jsou
vrženy a připomněl, že pro náš postup v rozhodných únorových dnech platí
slova Leninova „Odvaha, odvaha, odvaha, to znamená, ani na minutu
nepolevit v drtivém ofensivním nástupu a nedat kontrarevolučním spiklencům ani
minutu klidu, ani minutu možnosti shromažďování sil.
Vedení KSČ pracovalo v
únorových dnech roku 1948 tak, že to šlo ráz na ráz, den za dnem až do 25.
února 1948. Měli jsme úlohy rozděleny. Soudruh Gottwald řídil politické kroky
strany a politická opatření ve státním aparáte. Mně připadlo koncipovat uvedená
dvě komuniké z úterka 17. února a z pátku 20. února 1948, pak koncipovat dopis
presidentu republiky dr. Benešovi, a spolu se soudruhem Barešem jsme napsali
resoluei obrovského shromáždění lidu na Staroměstském náměstí. Pro řízení
bojových akcí bylo zvoleno užší vedení, v němž vedle soudruha Gottwalda byli
soudruzi Nosek, Ďuriš, Kopecký. Činnost Ústřední rady odborů řídil soudruh
Zápotocký. Byli jsme ve stálém spojení s krajským vedením KSČ v Praze, se
soudruhy Novotným a Krosnářem. Měli jsme stále spojení s vedením KSS, se
soudruhy Širokým, Bacílkem, při čemž jsme do Bratislavy poslali ještě soudruha
Ďuriše. Vedení Sboru národní bezpečnosti řídil soudruh Nosek, při čemž mu
pomáhali soudruzi Gríša Spurný a Jindřich Veselý. O vedení lidových závodních
milic v Praze rozhodoval soudruh Novotný, při čemž v pražském sekretariátě byli
činni soudruzi Kozelka, Němec, Hulínský, Černý, Městek, Kotál, Klíma, Kriegel a
j. V ústředním vojenském vedení Lidových milic se v únoru 1948 uplatnil soudruh
Pavel. Všechny prostředky propagandy, rozhlas, tisk, vydavatelství, zajišťovalo
ministerstvo informací ve spojení s akčními výbory těchto institucí.
Velký význam v revolučním
smyslu měla skutečnost, že se všude ustavily akční výbory Národní fronty. Při
tvoření akčních výborů Národní fronty jsme měli na mysli to, že mnohde, a to i
v některých významných městech, měly národní výbory takové složení, že jejich
předsedy byli národní socialisté nebo lidovci, angažovaní v spikleneckých
snahách buržoasní reakce. Akční výbory Národní fronty tvořily složky obrozené
Národní fronty, oddané zájmům lidové demokracie a socialismu. Akční výbory
Národní fronty měly uplatňovat moc lidu proti reakci a zajišťovat bojové akce
dělnictva a pracujícího lidu v únorových dnech roku 1948.
417
Únorové vítězství r. 1948 se
dělo ve znamení mohutné bojové jednotv všeho dělnictva a všeho pracujícího
lidu. V Praze a ve všech městech a průmyslových oblastech republiky se konaly
obrovské manifestace lidu, na nichž svorně vystupovali zástupci všech složek
obrozené Národní fronty. Na obrovském táboru lidu na Staroměstském náměstí v
Praze 21. února 1948 po soudruhu Gottwaldovi mluvili poslanec Mátl jako mluvčí
národně socialistické strany a pak za sociální demokracii soudružka
KoušováPetránková, dcera známého předválečného sociálně demokratického senátora
Josefa Kouši Soudružka Koušová sehrála svoji úlohu v akcích radikálně levých
sociálních demokratů podobně jako soudruh dr. Jan Němec, který vedl radikálně
levé sociálně demokratické stoupence při odstraňování pravičáckých živlů z
ústředního sekretariátu sociálně demokratické strany v Hybernské ulici a při
zajišťování sekretariátu pro sociálně demokratickou levici. Účastnila se toho i
ta skupina levých soc. dem. intelektuálů, která od roku 1947 vydávala časopis
„Směr a důsledně vždy hlásala nejužší spolupráci s KSČ. Tuto skupinu
vedli soudruzi prof. dr. Julius Dolanský, dr. J. S. Hájek a dr. Jaroslav
Havelka.
Co v těchto chvílích dělal
president republiky dr. Beneš? Pravda je, že v sobotu 21. února 1948 odejel dr.
Beneš do Lán, kam jsme za ním musili poslat zvláštní dopis, jenž byl schválen
vedením strany v jeho sobotním zasedání po obrovské manifestaci na
Staroměstském náměstí. Před odjezdem dr. Beneše do Lán s ním mluvila na
Pražském hradě delegace, zvolená na manifestaci na Staroměstském náměstí a
pověřená mu tlumočit, že demonstrující lid kategoricky žádá, aby byla přijata
demise reakčních ministrů a aby vláda Klementa Gottwalda byla doplněna novými
členy z řad zástupců složek obrozené Národní fronty. Žádalo se také povolání do
vlády zástupců Ústřední rady odborů, což se pak uskutečnilo tím, že ve vládě
Vítězného února, vyhlášené 25. února 1948, byl náměstkem předsedy vlády soudruh
Antonín Zápotocký a ministrem sociální péče soudruh Evžen Erban.
Mluvčím dělnické delegace,
která v sobotu 21. února 1948 na Pražském hradě tlumočila presidentu republiky
požadavky manifestace ze Staroměstského náměstí, byl soudruh Bedřich Kozelka.
Když soudruh Kozelka zdůrazňoval, že lid nepřipustí žádný krok, který by znamenal
vytlačování komunistů z vlády, pokoušel se dr. Beneš o vytáčky a prohlašoval,
že ať by byla jmenována jakákoliv vláda a ať by byly resorty jakkoli obsazeny,
budou v této vládě komunisté a jejím předsedou bude Klement Gottwald jako
představitel největší politické strany, mající nejvíce zástupců v Národním
shromážděni, o čemž prý Beneš delegaci ujišťuje s poukazem na to, že respektuje
parlamentní základ vlády. President republiky dr. Beneš byl po rozpravě s
dělnickou delegaci, jež měla prudký průběh, značně stísněn. Ačkoli události
byly v běhu, rozhodl se jeti na neděli do Lán. Lidé z jeho okolí pak říkali, že
Beneš se oddával naději, že bouře událostí se přes neděli nějak zmírní. Avšak
právě v neděli 22. února
418
1948 se konal celostátní
sjezd závodních rad, který usnesl se provést v úterý 24. února 1948
generální stávku dělnictva.
V pondělí 23. února 1948 se
sběhlo několik událostí. Národní socialisté se za vedení dr. Krajiny pokoušeli
přes den přivést na demonstrace studenty středních škol a na večer připravili
demonstrace národně socialistických vysokoškolských studentů. Oba pokusy však
selhaly A zůstala z nich jen bezvýznamná provokativní vystoupení národně
socialistických vysokoškoláků, vedených pověstným Ransdorfem, který po 25.
únoru 1948 byl chycen, avšak záhadně unikl a utíkal pak do emigrace.
Národně socialističtí
vysokoškoláci se shromáždili 23. února 1948 večer v jednom sále Obecního domu a
snažili se povykovat, když končila večer v Riegerově sále Obecního domu
ustavující schůze Ústředního akčního výboru obrozené Národní fronty. Z řad
reakčních ministrů učinil v pondělí 23. února 1948 ministr spravedlnosti dr.
Prokop Drtina ještě ten taktický manévr, že do bytu dr. Huberta Ripky pozval
některé činitele politické, s nimiž byli benešovci známi z Londýna, a to za tím
účelem, aby byl proveden pokus o smíření na platformě staré Národní fronty. Na
tuto schůzku, kdy v Ripkově bytě čekali Drtina, Ripka, Firth, Hála, Procházka,
Majer, však nikdo z těch, jež Drtina pozval, nepřišel. Reakční ministři si již
uvědomovali strašlivý krach svého pokusu o puč a byli zachváceni děsem před
hněvem rozhořčeného lidu tak, jako již v neděli 22. února 1948 to dali najevo
na ustavujícím sjezdu Svazu československosovětského přátelství, jehož se při
svém pokrytectví účastnili Ripka, Stránský, Drtina, sedící v lóžích Národního
divadla. Když na sjezdu vystoupil soudruh Klement Gottwald, přišedší do
Národního divadla z celostátního sjezdu závodních rad v Průmyslovém paláci
pražského výstaviště, a když s bojovým zápalem soudruh Gottwald pronášel svoji
řeč, v níž pranýřoval zločinnost reakčních pučistů, usilujících o roztrhání
československosovětské spojenecké smlouvy, a když svoji řeč zakončil plamenným
provoláním slov „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, vytráceli
se reakční ministři Drtina, Ripka, Stránský z lóží Národního divadla a tušíce
svůj konec zděšeně z divadla utíkali.
Všichni máme v živé paměti,
co znamenal celostátní sjezd závodních raa, který se konal 22. února 1948 v
Praze z podnětu Ústřední rady odbora. Všichni máme v živé paměti průběh
generální stávky délnictva 24 února 1948, nástup mas a Lidových milicí na
Václavské náměstí25 února Vláda Vítězného února byla
25. února 1948 na Václavském náměstí v Praze vyhlášena v tomto složení: Klement
Gottwald, předseda vlády, Antonín Zápotocký, náměstek předsedy vlády,Viliam
Široký, náměstek předsedy vlády, Bohumil Laušman, náměstek předsedy vlády, Jan
Masaryk, ministr zahraničních věcí, Ludvík Svoboda, ministr národní obrany, Václav
Nosek,
419
ministr vnitra, Antonín
Gregor, ministr zahraničního obchodu, Jaromír Dolanský, ministr financí, Zdeněk
Nejedlý, ministr školství a osvěty, Julius Ďuriš ministr zemědělství, Zdeněk
Fierlinger, ministr průmyslu, František Krajčír ministr vnitřního obchodu, Václav
Kopecký, ministr informací, Ludmila Jankovcová, ministryně výživy, Alexej
Čepička, ministr spravedlnosti, Evžen Erban, ministr sociální péče, Emanuel
Šlechta, ministr techniky, Alois Neuman, ministr pošt, Alois Petr, ministr
dopravy, Josef Plojhar, ministr zdravotnictví, Vávro Šrobár, ministr pro
sjednocení zákonů, Vládo Clementis, státní tajemník v ministerstvu zahraničních
věcí, dr. Ján Ševčík, státní tajemník v ministerstvu národní obrany.
Bohumil Laušman byl vzat
přechodně do vlády, když se soc. dem. straníci, klonící se k t. zv. středu, v
únorových dnech podrobili levicovému vedení soc. dem. strany a když Laušman,
který na brněnském sjezdu sociální demokracie zradil levici, byl ochoten v
únorových dnech zradit pravici, aby pak vůbec zbankrotoval a nastoupil cestu
plné zrady lidově demokratické republiky. Když se soc. dem. strana v dubnu 1948
sloučila s KSČ na zásadách marxismuleninismu, stal se soudruh Zdeněk Fierlinger
náměstkem předsedy vlády a později předsedou Národního shromáždění.
Dr. Ján Ševčík byl vzat za
Slovenskou stranu národní obrody, vzniknuvší z poctivých členů Slovenské
demokratické strany, do vlády Vítězného února, když dr. Ivan Pietor, s nímž
jsme počítali, neměl odvahu do vlády vstoupit a když namísto něho byl
Slovenskou stranou národní obrody designován dr. Ján Ševčík. Pokud jde o dr.
Vávro Šrobára, chci uvést, jak došlo k jeho jmenování členem vlády. Když
soudruh Klement Gottwald sestavoval v únorových dnech r. 1948 listinu členů
vlády Vítězného února, vlády obrozené Národní fronty, zavolal si telefonem dr.
Vávro Šrobára a sděloval mu, že za člena této vlády navrhuje i jeho, dr. Vávro
Šrobára, a tázal se jej, zda do vlády půjde. Na to dr. Šrobár odpověděl, že si
velmi váží této nabídky. Avšak tázal se soudruha Gottwalda, za koho má jít do
vlády. A soudruh Gottwald mu odpověděl: ,,Za sebe, za Šrobára. A řekl dr.
Vávro Šrobárovi, že pokud mu to zdraví dovolí, chceme my, komunisté, mít vedle
sebe ve vládě stále jeho, zasloužilého muže slovenského národního života.
Vlado Clementis, který byl ve
vládě Vítězného února státním tajemníkem v ministerstvu zahraničních věcí, byl
po smrti Jana Masaryka 10. března 1948 jmenován ministrem zahraničních věcí,
přičemž je pravdou, že jeho jmenovaní si vynucoval president republiky dr.
Eduard Beneš, který Clementise pokládal vždy za svého člověka. V únorových
dnech 1948 byl Clementis zcela pasivní a z osobních příčin nerad viděl, že se
Jan Masaryk postavil proti reakčmm pučistům a že šel s lidem.
420
V únorových dnech 1948 se
ukázalo, že venska v čele se svým Ústředním výborem a v Gottwaldem a Revoluční
odborové hnutí a v čele se soudruhem Antonínem Zápotockým hylyVlZZor, pouhou
vyzvou masy ddmctva a masy všeho pracujícího lidu v tak obrovhé síle, že byly
schopny rozdrtit reakci jako červa, kdyby se byla odvážila 25. února 1948 se
nějak jen hnout a pokusit se vyvolat srážku. A nejslavněj vyznamenalo pražské
dělnictvo a pražský pracující lid, jehož masy 1948 se nějak jen hnout a pokusit
se vyvolat srážku. A nejslavněji se při tom vyznamenalo pražské dělnictvo a
pražský pracující lid, jehož masy v únorovvch dnech vedla pražská orgamsace KSČ
v čele se svým vedoucím sekretářem soudruhem Antonínem Novotným. Přitom na
Slovensku a v Bratislavě se masy slovenského dělnictva a slovenského
pracujícího lidu sešikovaly k podobně slavnému únorovému vítězství pod vedením
Komunistické strany Slovenska v čele s jejím Ústředním výborem a v čele se
soudruhy Viliamem Širokým,, Karolem Bacílkem, Juliem Ďurišem a druhými.
Během pěti dnů od 20. února
šel vývoj událostí tak rychle, že již 25. února 1948 slavila Komunistická
strana Československa triumfální a historicky nejvýznamnější vítězství dělnické
třídy a pracujícího lidu Československa.
Tak si ovšem vývoj událostí
nepředstavovali reakční ministři, když 20. února 1948 podávali demisi a když
tím zahájili svůj pokus o kontrarevoluční puč. Nedali na naše výstrahy, aby
dělnictvo a lid neprovokovali. Nedali na naše výstrahy, aby neprovokovali nás,
komunisty, přesvědčené, že za námi stojí drtivá síla našeho lidu, drtivá síla
národa. Nedali na naše výstrahy, když soudruh Klement Gottwald je mnohokráte
varoval, „aby netahali čerta za ocas, nebo ten čert se rozzlobí, vyletí a smete
jedním rázem všechnu reakci. Nedali na naše výstrahy. „Čerta za
ocas stále tahali, až se rozzlobil, vyletěl a reakční ministři se musili dát
úprkem na útěk, který končil až v emigraci.
Po 25. únoru 1948 nebylo již
stopy po nějakém neklidu. Zavládl opět zcela klid. A pořádek se opět plně
vrátil do svých kolejí s tím rozdílem oproti době před 25. únorem 1948, že
reakce byla smetena a ve smrtelném strachu se tetelila, zatím co dělnictvo a
pracující lid zažívaly pocity svého obrovského vítězství, dávaly se s novou
chutí do práce a radostně si uvědomovaly, že po únorovém vítězství půjdou již
bez překážek vpřed k vítězství socialismu a že již beze všech chmur mají před
sebou krásné perspektivy socialistického štěstí.
A počítalali reakce 20. února
1948, že sejí pučem podaří otřást přátelstvím Československa k Sovětskému svazu
a že se jí podaří rozervat tento přátelský svazek a zatáhnout Československou
republiku opět do područí západních imperialistických mocností, dopadlo i to
jinak. Dopadlo to taK, ze manifestační ustavující sjezd Svazu
československosovětského přátelství, Který se konal 22. února 1948 v Národním
divadle a který se konal souběžné s celostátním sjezdem závodních rad v
Průmyslovém paláci pražského výstaviště, přispěl k tomu, aby náš pracující lid
nastupoval k únorovému vítězství ve zna
421
mení nerozlučného přátelství
československosovětského. A své slavné vítězství v únoru r. 1948 náš lid
posvětil svatým závazkem věčného přátelství mezi Československem a Sovětským
svazem, naším osvoboditelem, naším přítelem naší záštitou a oporou, naším
zářným příkladem a naším věrným a mocným druhem a naším pomocníkem na cestě k
vítězství socialismu a míru.
Po únoru 1948 se neodvážil
ani západní tisk popírat, že zúčtování našeho lidu s reakcí se v únorových
dnech dělo za uplatnění demokratických forem, za uplatnění zákonných prostředků
a za dodržení ústavních a parlamentních zvyklostí. Nikdo nemohl popřít, že
vláda, jmenovaná 25. února 1948, byla nadále vládou Národní fronty, jejíž
složky se neměnily, nýbrž se jen obrodily v té podobě, že namísto reakčních
pučistických předáků přišli v čelo Čsl. strany socialistické, v čelo lidové
strany, v čelo Slovenské strany národní obrody druzí čestní vůdčí činitelé z
řad těchto stran, oddaní věci lidové demokracie, oddaní přátelství se Sovětským
svazem a uznávající vedoucí úlohu KSČ. A tuto změnu ve svých stranách provedly
samy jejich organisace a jejich parlamentní kluby sdružující volené poslance.
Je známo, že když soudruh
Gottwald od 21. února 1948 žádal presidenta dr. Beneše, aby přijal demisi
odstoupivších ministrů a aby schválil nově doplněnou vládu, poukazoval Beneš na
to, že prý soudruh Gottwald nebude schopen nalézti nové ministry za nár. soc.
stranu, za lidovou stranu atd. Soudruh Gottwald byl však připraven listinu
vlády s novými ministry za jmenované strany předložit, takže dru Benešovi pak
nezbýval již žádný důvod k tomu, aby přijetí demise odstoupivších ministrů dále
odkládal a novou vládu nejmenoval.
I pražští dopisovatelé
zahraničních listů, kteří byli svědky únorových událostí, musili doznat, že se
v únorových dnech dělo všechno demokraticky, zákonně, ústavně, parlamentárně.
Naprosto jsme se nebáli ihned po 25. únoru 1948 svolat zahraniční korespondenty
na zvláštní tiskovou konferenci ve Strakově akademii, kde se mohli ptát na
všechny podrobnosti ohledně února 1948. Jedinou otázkou, o které se američtí
zahraniční korespondenti domnívali, že bude pro nás nějak choulostivá, byla
otázka týkající se úlohy akčních výborů Národní fronty. Nemohli však mít žádné pochybnosti
o tom, co jsme odpověděli, že totiž akční výbory byly orgány, jež sdružily k
společnému postupu v únorových dnech všechny složky Národní fronty, nejen její
politické složky,
422
ale i masové organisace
našeho lidu v popředí s Revolučním odborovým hnutím a že tak akční výbory
Národní fronty obsáhly všechny organisované síly našeho lidu. Ostatně: akční výbory
Národní fronty jako vymoženost Vítězného února zůstaly v činnosti i po únoru Parlamentní zvyklosti jsme
respektovali do té míry, že byla po únoru 1948 uznávána i parlamentní imunita
poslanců angažovaných v reakčních rejdech a zralých k trestnímu stíhání.
Někteří poslanci zneužili toho k tomu aby mohli znovu navazovat nitky
protistátních úkladů, za což pak byli trestáni. Podobně i někteří bývalí
reakční ministři zneužili toho, že nebyli zatčeni a žě byly i u nich dodrženy
předpisy o ponechání požitků ministrů ještě po tři měsíce od zproštění funkce.
Reakční ministři se po své
únorové porážce totiž tvářili krajně licoměrně. Bývalý ministr zahraničního
obchodu dr. Hubert Ripka vzkázal hned 26. února 1948 soudruhu Gottwaldovi, že
se vzdává veškeré politické činnosti a že jen prosí, aby mohl jako docent
přednášet na universitě. Zatím již navazoval spojení, aby mohl utéci. Zvlášť
krotce se chovali po 25. únoru bývalí lidovečtí členové vlády monsignore Šrámek
a Hála. V obydlí, v němž pod dozorem přebývali, se starali o to, aby jim byly
dány k obsluze zkušené klášterní kuchařky, a hlavně se starali, aby dostávali
víno a koňak. Musily jim být dávány, arciť za jejich peníze, celé demižony vína
a celé bedny s láhvemi koňaku. Oba posvěcení mužové si, jak známo, tajně
smluvili přepravení za hranice letadlem, které také ze zahraničí přiletělo a
mělo přistát na poli u Rakovníka, při čemž Šrámek a Hála na letadlo čekali,
skryti v polním dřevěném záchodě. Náhodné objevení se lidí na poli zastrašilo
kroužící letadlo tak, že uletělo zpět, a Šrámek s Hálou byli pak na dotyčném
záchodě odkryti a vzati do vazby. Bývalý ministr dr. Jaroslav Stránský zase
nabízel složit kauci půl milionu Kčs, aby byl odvolán doprovod státní
bezpečnosti, který jej střežil. Stránský ujišťoval, že si to přeje jen proto,
aby mohl bez doprovodu navštěvovat nějaké ženy, s nimiž se stýkal. I Stránskému
se pak podařilo utéci, podobně jako Zenklovi, Krajinoví, Majerovi atd.
Velvyslanecké a vyslanecké úřady západních zemi byly tehdy v horečné činnosti,
aby pomáhaly reakčním únorovým pučistum při útěku za hranice. Zvlášť horlivou
činnost vyvíjelo v tom směru francouzské velvyslanectví, které přepravilo za
hranice mnoho lidí. A když jsem se v červenci 1958 za návštěvy presidenta
republiky soudruha Novotného v Sovětském svazu setkal na jedné oficielní
moskevské recepci s bývalým francouzským velvyslancem v Praze p. Mauricem
Déjeanem, který se stal francouzským velvyslancem v Moskvě, připomenul jsem mu,
jak mně odpověděl v ťraze po únoru 1943 na výtky, že pražské francouzské
velvyslanectví pomáhalo
423
reakčním ztroskotancům při
útěku za hranice. Pan Maurice Déjean se to tehdy nesnažil vyvracet, nýbrž řekl:
„Ja, wir haben auf der Botschaft verschiedene Abteilungen und ich kann nicht
uber ihre verschiedene Tatigkeit Kenntnis haben.
To, co bylo uvedeno, bylo
stinnou stránkou skutečnosti, že ve dnech února Bylo však poučné, jaké
zázračné proměny se děly po únoru 1948 díky tomu, že pracující lid se plně
chopil moci. Bylo to patrno na př. v Národním shromáždění. Toto Národní
shromáždění bylo složeno tak, jak bylo zvoleno ve volbách r. Opakujeme znovu: v únoru 1948
i po něm se dělo všechno demokraticky, zákonně ústavně a parlamentárně Nejlépe
to dosvědčovaly kroky presidenta republiky dr. Eduarda Beneše v únorových
dnech, kdy president republiky dr. Beneš jmenoval členy nové vlády, vlády
Vítězného února v čele se soudruhem Klementem Gottwaldem.
Chování presidenta republiky
dr. Eduarda Beneše po našem únorovém vítězství roku 1948 mělo několik dějství.
Bezprostředně po Únoru se zdálo, že president Beneš chce ze své funkce odejít.
Přímo demonstrativně se stěhoval
424
z Pražského hradu do své vily
v Sezimově Ústí u Tábora. Při odchodu z Hradu se loučil se zřízenci,
komornými, kuchaři, kteří mu sloužili. Beneš se usídlil v Sezimově Ústí, při
čemž v rozporu s předpisy nedal vyvěsit nad svým sídlem presidentskou vlajku.
Brzy potom přijel do Československa nový velvyslanec SSSR soudruh Silin. Presidentu
republiky bylo sděleno, že soudruh Silin hodlá přijet do Sezimova Ústí a předat
své pověřovací listiny Soudruh Gottwald, který krátce před tím presidenta
republiky navštívil, se dr. Beneše tázal, co to znamená, že nad jeho vilou v
Sezimově Ústí jako sídlem hlavy státu není podle předpisů presidentská vlajka.
Dr. Beneš to vysvětloval všelijak avšak když velvyslanec SSSR soudruh Silin do
Sezimova Ústí přijížděl, vlála již nad jeho vilou presidentská vlajka.
A pak dr. Eduard Beneš
vykonával zcela normálně funkci hlavy státu. Přijímal cizí diplomatické
zástupce, plnil funkci vrchního velitele branné moci a vykonával úkoly přiřčené
mu ústavou. President republiky dr. Eduard Beneš podepisoval bez jakéhokoliv
nátlaku a bez jakéhokoliv odporu všechny dalekosáhlé revoluční zákony
znárodňovací, usnesené Národním shromážděním, a podepisoval i různá jmenování
souvisící s upevňováním naší moci po únorovém vítězství. President se zúčastnil
i mnohých slavností a sjezdů a v plné oficielnosti se účastnil oslav 600.
výročí založení Karlovy university.
President republiky vykonával
normálně a v plném souhlase s námi všechny akty až do chvíle, kdy mu byla
předložena k podpisu nová lidově demokratická ústava naší republiky, usnesená
Národním shromážděním v historický den 9. května roku 1948. Dr. Beneš odmítal
ústavu podepsat, neskloniv se před skutečností, že nová ústava byla přijata tím
Národním shromážděním, jež ho ve Vladislavském sále v roce 1946 potvrzovalo
jako presidenta republiky, a že byla Národním shromážděním přijata jednomyslně
nejen, hlasy komunistů, ale hlasy giiiprft rrh r\Vihýrh pniitifiirjHi b
tedy i hlasy zástupců československé strany socialistické, která byla před
Únorem nazývána Benešovou stranou. Dr. Beneš na svém odporu trval a urážeje
hrubě vítěznou moc pracujícího lidu prohlásil, že odmítá novou ústavu podepsat,
poněvadž prý „ústavně legalisuje vládu ulice. Napětí v našem vztahu k
presidentu republiky se stupňovalo, poněvadž nová ústava měla být podle
předpisu podepsána do jednoho měsíce od jejího schválení v Národním
shromáždění, to znamená do 9. června 1948. Poněvadž jsme nestavěli otázku
odstoupení presidenta republiky, uvažovalo se, jak to zařídit, aby dr. Beneš
při svém odporu k nove ústavě nemusil ji podpisovat a nemusil ani ze své funkce
odstoupit. Poslední návrh, jejž soudruh Gottwald učinil dr. Benešovi v
přítomnosti paní Benešove a kancléře Smutného, byl ten, že bylo dr. Benešovi
doporučeno, „aby oficielně ohlásil svou nemoc a že v tom případě podle znění
ústavy zastupuje onemocnělého presidenta republiky předseda vlády, který by
novou ústavu do 9. června 1948 podepsal.
425
Dr. Beneš se váhal k tomuto
návrhu vyslovit, ačkoliv paní Benešová i kancléř Smutný radili presidentu
republiky, aby tento návrh přijal, že znamená rozumné východisko ze situace.
Dr. Beneš pak odpověděl, že své konečné rozhodnutí soudruhu Gottwaldovi sdělí.
Za několik dní pak president republiky oznámil, že hodlá na svoji presidentskou
funkci resignovat, a to v nejbližší době. Bylo to po polovici května Nečinili jsme na dr. Beneše
žádného nátlaku, ani aby ve funkci presidenta republiky zůstal a ani aby na
svou funkci resignoval. Bylo jen věcí rozhodnutí samého dr. Beneše, že svou
resignaci na funkci presidenta republiky ohlásil 7. června 1948. Soudruh
Klement Gottwald jako předseda vlády, vykonávající po Benešově resignaci akty
presidenta republiky, podepsal novou lidově demokratickou ústavu naší republiky
8. června Dlužno dodat, že při volbě
soudruha Klementa Gottwalda presidentem republiky byl přítomen celý
diplomatický sbor včetně amerického velvyslance Steinhardta. A k oslavě nově
zvoleného presidenta republiky soudruha Klementa Gottwalda uspořádal arcibiskup
Beran z vlastní své iniciativy ve Svatovítském chrámě na Pražském hradě
slavnostní bohoslužby, při kterých se pělo „Te deum laudamus.
Tak tedy podle podrobné
pravdy probíhaly všechny události před únorem 1948, v únorových dnech a po
Únoru. Nikoho nenapadlo tehdy vznášet nějaké výtky do postupu naší strany, do
postupu komunistů. Všechny ty lži a výmysly o únoru 1948, připisující nám,
komunistům Československa, domnělé brutální násilí, se objevily dodatečně až
daleko později v souvislosti s rozpoutáním imperialistické „studené války.
Když my, komunisté, vezmeme
celkově vývoj vnitřních událostí od r. 1945, můžeme se vykázat takovou bilancí,
že se celý ten hluboce převratný vývoj v naší republice od r. 426
v únoru 1948 děl bez
občanské války, bez krvavých vnitřních bojů a bez vnějších obětí. Přičemž znovu
oceňujeme, že to byl Sovětský svaz, který svým triumfálním vítězstvím nad
německým fašismem a oběťmi svých hrdinů, umírajících za svobodu naší vlasti,
vytvořil historické podmínky, které naší KSČ, umožnily vést vylíčenou cestou
dělnickou třídu a pracující lid naš k slavným vítězstvím, učinivším skutečností
tužbu vyjádřenou na zástavách 14. října a 28. října 1918, tužbu po socialistické
Československé republice.
Je známo, že bývalý president
republiky dr. Eduard Beneš se po své resignaci uchýlil definitivně do své
osobní vily v Sezimově Ústí, kde pak žil, požívaje všech požitků, jež mu
příslušely. Československá buržoasie tak pozbyla posledního atributa politické
moci z doby, kdy v naší republice vládla. Věci probíhaly pak normálně, až na
kritický okamžik v době všesokolského sletu v červenci 1948. Tehdy se ukázalo,
čeho jsou schopni měšťáčtí reakcionáři, nenávidějící do hloubi své černé duše
komunisty a rozzuření nad únorovým vítězstvím pracujícího lidu. My jsme pro
zdar všesokolského sletu v Praze učinili všechno možné. Vždy jsme ctili dávnou
národně bojovou tradici Tyršova sokolství a vždy jsme usilovali o to, aby se
organisace tělovýchovného a sportovního hnutí v naší vlasti sjednotily.
Počítali jsme s tím, že se tato jednota uskuteční pod tradičním praporem
Sokola. Vzpomínám si, jak jsme za války v Moskvě často říkali, že budeme v
osvobozené republice Sokoly, i kdybychom měli nosit vysoké boty a nákladný
sokolský kroj, s kabátkem přehozeným přes ramena a s čapkou mající sokolské
péro po straně. Poznali jsme v Sovětském svazu, že v Rusku byl náš český Sokol
velmi populární a že s ním byl vždy spojován ruský Sokol v trochu pozměněném
ústroji. Zjistil jsem, že Sokoly byli soudruzi Vyšinskij, Fadějev a j. a že na
př. zemřelý soudruh Malyšev mluvil přímo nadšeně o českém Sokolstvu. V Rusku se
jako učitelé tělocviku uplatnili mnozí čeští sokolští pracovníci, svým původem
většinou dělnici. Vskutku, pro podporu úspěchu všesokolského sletu v Praze v
červenci 194a jsme učinili všechno možné. Věnovali jsme na něj veliké sumy
peněz A naši dělníci a dělnice v továrnách horečně pracovali, aby vyrobili pro
Sokoly, Sokolky, dorost a žactvo všechny potřebné textilie a jiné předměty. Jak
spatné se nám však Sokolové odvděčili! V průběhu sletu na Strahovském stadionu
se neudaly nějaké zřejmé provokace. Vystoupení sovětské skupiny na stadionu
bylo tak fascinující a tak strhující, že snahy reakčních živlu mírnit potlesk
427
selhaly a všechno statisícové
obecenstvo na Strahovském stadionu svorně odměňovalo cvičící sovětskou skupinu
obrovským burácejícím nadšením, jehož byl svědkem i maršál Buďonnyj sedící v
lóži vládní tribuny.
Trapné a pobuřující provokace
se však udaly při pochodu sokolského průvodu na Staroměstském náměstí před tribunou,
na níž byl president republiky soudruh Klement Gottwald, členové vlády,
představitelé KSČ a druhých složek Národní fronty, při čemž sokolský průvod
přijímal bratr Josef Truhlář, starosta Československé obce sokolské. V průvodu
sokolském pochodovaly a tribunu nadšeně zdravily mnohé oddíly Sokolů z různých
žup, zvláště ze žup v průmyslových oblastech, neboť v sokolském průvodu byly
již šiky sjednocené tělovýchovy, i příslušníci dřívější revoluční Federace
proletářské tělovýchovy na čele s komunistickými funkcionáři Sokola. Avšak
ukázalo se že některé oddíly Sokolů, pochodujících v průvodu, byly reakčními
živly měšťáckých Sokolů předem zpracovány, aby před vládní tribunou na
Staroměstském náměstí demonstrativně provokovaly. Provokovaly drze tak, že na
povel „vpravo hled otočily hlavy naopak nalevo od vládní tribuny a
vzápětí, když míjely vládní tribunu, začaly hromadně provolávat „ať žije
president Beneš!, čímž provokativně naznačovaly vztek, že na vládní tribuně
je president republiky soudruh Gottwald.
Pamatuji se, jak byl z těchto
provokací zoufalý bratr Josef Truhlář, za nímž jsem na vládní tribuně stál.
Snažil se na provokující Sokoly působit a volal na ně, aby hleděli vpravo a
viděli jeho salutování na pozdrav. Bratr Josef Truhlář se marně namáhal. Provokující
reakční Sokolové, jejichž smutnou hrdinkou byla náčelnice Provazníkova, se
svými provokacemi starali o to, aby vykopali hrob československé obci sokolské,
pod jejímž štítem se mělo celé naše tělovýchovné a sportovní hnutí sjednotit.
Vzpomeňme, jak byl všechen náš pracující lid pobouřen nad provokacemi reakčních
Sokolů ve dnech všesokolského sletu. A náš lid byl současně rozhořčen i tím, že
reakčním Sokolům přišli v jejich provokacích na pomoc i jugoslávští cvičenci,
kteří přijeli do Prahy na slet v počtu několika tisíc a ve dnech všesokolského
sletu rozdávali i různé provokační letáky, líčící tendenčně spor mezi Titovou
Jugoslávií a druhými socialistickými zeměmi.
S pokusy reakčních Sokolů o
provokace jsme měli pak ještě co dělat za pohřbu bývalého presidenta republiky
dr. Beneše v září roku 1948. Je známo, že brzy po resignaci dr. Beneše na
presidentskou funkci se u něho projevovaly známky choroby. Byly často okamžiky,
kdy se u dr. Beneše dostavovaly závratě a kdy upadl i do mdlob. Tento jeho stav
se rychle horšil ku konci srpna 1948. Pamatuji se, že mně připadlo v zasedání
vlády přečíst úsudek lékařů profesorů o stavu choroby dr. Beneše. Úsudek zněl,
že dr. Beneš trpí těžkou sklerosou mozkových cév a že je možno brzy očekávat
smrtelnou krisi. Dr. Eduard Beneš zemřel 7. září 1948. Vládou, jejímž předsedou
byl soudruh Antonín Zápotocký, zvolený do této funkce po soudruhu Gottwaldova,
428
bylo rozhodnuto aby dr Eduardu
Benešovi byl uspořádán státní v plné oficielní okázalosti. S pohřbem dr. Beneše
spojily však reakční sokolské živly opět provokativní záměry. Dozvěděli jsme se
před pohřbem, že jsou ze všech částí republiky mobihsovány určité skupiny
Sokolů, jež se měly v sokolských krojích dostavit do Prahy, aby při pohřebním
průvodu na pražských ulicích tvořily špalíry v nepřetržitém řetězu. Bylo pak
zjištěno že úmyslem sokolských reakčních provokatérů bylo v dané chvíli
sokolské špalíry uvést do činnosti, srazit je kolem rakve dr. Beneše, rakve se
zmocnit a nést ji na Pražský hrad, při čemž sokolští provokatéři počítali, že
se k nim přidaií masy lidí, stojící na ulicích za sokolskými špalíry. Když jsme
se o těchto plánech dozvěděli, rozhodli soudruzi Gottwald, Zápotocký, Nosek,
abych jako předseda Státního výboru pro tělesnou výchovu zakročil u starosty
Československé obce sokolské bratra Josefa Truhláře a důrazně varoval před
sokolskými provokacemi za Benešova pohřbu. Zavolal jsem si do předsednictva
vlády ve Strakově akademii bratra Truhláře, který byl velmi překvapen nad
zjištěními, jež jsem mu uvedl. Při rozmluvě s bratrem Truhlářem jsem mu také
řekl, že při Benešově pohřbu nebudou řetězy špalírů dělat žádní Sokolové, nýbrž
ozbrojené Lidové milice, při čemž se soudruzi Novotný a Krosnář z pražského
kraje KSČ postarali, že bylo na ulice Prahy posláno na 10.000 členů ozbrojené
Lidové milice. Zamýšlené sokolské provokace za Benešova pohřbu byly tak
hrozebnou silou pražského dělnictva zmařeny.
Přesto však k některým
incidentům za Benešova pohřbu došlo. Když jsme jako vláda, provázející rakev s
tělem dr. Beneše, vycházeli z pantheonu Národního musea a sestupovali po
schodech před museem na Václavském náměstí u pomníku svatého Václava, začaly
nakomandované skupiny provokatérů v hoření části Václavského náměstí hřmotně
projevovat žal, hlučně naříkat a povykovat, při čemž se ozývaly i výkřiky „Ať
žije president Beneš!. Ozbrojené Lidové milice brzy povykující hloučky
upokojily a zabránily, aby pronikly na náměstí, kudy byla vezena Benešova
rakev. Na Václavském náměstí se pak při pochodu pohřebního průvodu již nic
nedělo. Jenom u ulice Opletalovy nějaký člověk visel vysoko na lucerně a
projevoval tak řvavě svůj žal, volaje „Pane presidente, co jste nám to udělal,
že jste zemřel!, že i paní Benešová, kráčející v průvodu, se musila na
toho řvoucího člověka dívat jako na provokatéra.
U Národního divadla jsme
zažili ještě jeden incident. Bylo smluveno, že zde opustíme pohřební průvod a
předjedeme auty pohřební průvod na namésti před soudem na Pankráci, kde mělo
být rozloučení s rakví dr. Beneše před odjezdem do Sezimova Ústí. Nemohli jsme
si vysvětlit, že z pohřebního průvodu nevystoupila i paní Benešová, ačkoli bylo
s ní ujednáno, že u Narodmho divadla spolu s členy vlády pohřební průvod
opustí. Paní Benešová šla s pohřebním průvodem pěšky až na Pankrác. Na náměstí
před soudem na Pankráci
429
učinili reakční Sokolové
poslední pokus o provokaci. Seřadili se do čety v sokolských krojích s rapíry a
s bílými manžetami na rukávech a chtěli uspořádat nějakou provokační scénu u
rakve dr. Beneše, která tu byla vystavena před naložením na zvláštní pohřební
auto, které pak rakev dopravilo do Sezimova Ústí. O zmaření této poslední
provokace reakčních Sokolů na Pankráci se postarali sami shromáždění tu lidé.
Bylo pak na zemi vidět rozlámané sokolské rapíry a pošlapané bílé manžety z
rukávů sokolských krojů.
Rakev s mrtvým dr. Benešem
byla pak převezena do Sezimova Ústí, kde se konalo její uložení do rodinné
hrobky v zahradě vily dr. Beneše na svahu k Lužnici. Uložení do hrobu v
Sezimově Ústí se účastnila jen vláda, zástupci Národního shromáždění,
představitelé stran Národní fronty a diplomatičtí zástupci. Stáli jsme na jedné
straně u připraveného hrobu. S druhé strany šel malý průvod provázející rakev
dr. Beneše k hrobu. S paní Benešovou šli příbuzní dr. Beneše a osobní jeho
služebníci. Když tento malý průvod přicházel ke hrobu, odpojil se se strany
členů vlády, politických představitelů a diplomatických zástupců Józa David a
demonstrativně se připojil k malému průvodu soukromých účastníků pohřbu.
Chci zaznamenat jeden velmi
trapný okamžik při ukládání dr. Beneše do hrobu v Sezimově Ústí. Nad hrobem
promluvil arcibiskup dr. Beran. Bylo možno předpokládat, že arcibiskup Beran
jako náboženský kazatel je zkušeným řečníkem a že pronese kdovíjak tklivou řeč.
Byli jsme však všichni překvapeni, když jsme naslouchali řeči arcibiskupa
Berana nad Benešovým hrobem. Arcibiskup Beran mluvil velmi vulgárním tónem a
poněvadž se snad na svoji řeč řádně nepřipravil nebo ztratil koncept
připravované řeči, pronášel nad hrobem Benešovým zcela nesmyslné věty. A učinil
některé výroky, které musily znít přímo urážlivě pro paní Benešovou, vedle něho
u hrobu stojící. Řekl na př. ve své řeči při apostrofování mrtvého dr. Beneše:
„Pane presidente, neměl jste dětí. Ale, ačkoli Vám Pánbůh dítek nedopřál, byl
jste otcem, byl jste otcem národa. A když líčil pracovitost a píli dr.
Beneše, pronesl arcibiskup Beran k všeobecnému úžasu i tato slova: „Pane
presidente, jak jste byl vždy pilný! Ačkoli jste si své projevy sám nedělal a
dělali Vám je jiní, jakou píli jste prokazoval, když jste tyto napsané projevy
až dlouho do noci přepisoval a opravoval.í Řeč arcibiskupa Berana nad hrobem
dr. Beneše v Sezimově Ústí u Tábora byla prostě velmi trapná, žalostně trapná.
Tak byl ukládán do hrobu
bývalý president republiky dr. Eduard Beneš. A jakoby symbolicky se stalo, že
spolu s koncem československého kapitalismu po triumfálním vítězství našeho
pracujícího lidu v únoru 1948 byl vzápětí v osobě dr. Eduarda Beneše pochováván
nejautoritativnější masarykovský politický a ideologický představitel poražené
československé buržoasie.
XVIII
UDÁLOSTI PO ÚNORU 1948
PŘÍPAD JANA MASARYKA
ÚTĚK RE AKČNÍCH MINISTRŮ NA ZÁPAD
NÁRODNÍ FRONTA
Myslím, že je třeba něco říci
o případu Jana Masaryka. Poznamenávám, že my, komunisté, jsme nikdy před válkou
nepřišli do styku s Janem Masarykem. A nikdo z vedení strany se s ním osobně
neznal, ani soudruh Gottwald. Jen jsme věděli, že v r. 1938 se Jan Masaryk jako
čsl. vyslanec v Londýně snažil působit na Chamberlaina a Haliťaxe a že si
vyžádal přijetí i u anglického krále, aby mu poukázal na osudné následky
Chamberlainovy politiky vedoucí k Mnichovu. V době války jsme v Moskvě
nevěděli, jaké styky a jaké zkušenosti s Janem Masarykem měli v emigraci naši
londýnští soudruzi. Pokud šlo o poměr Jana Masaryka ke komunistům, vyprávěli
nám pak londýnští soudruzi, že Masaryk komunisty často posměšně ironisoval. A
vyjadřoval se údajně tak, že by prý režim komunistů nevítal, „poněvadž je
zvyklý mít komorníka k osobní obsluze a že má zvyk se denně koupat ve
vaně, což by prý za komunistického režimu nemohl dělat.
Seznámili jsme se s Janem
Masarykem v březnu r. 1945, když přijel spolu s presidentem Benešem a členy
čsl. londýnské vlády do Moskvy, kde se vedlo jednání o vytvoření Národní fronty
a o jejím programu. Při osobní povaze Jana Masaryka jsme se s ním brzy sblížili
a otevřeně s ním mluvili, říkajíce mu „Jene. Především jsme se ho tázali,
zda si vskutku představuje komunisty tak primitivně, aby mohl věřit, že by se
za režimu komunistů nemohl denně koupat ve vaně, což prý ho od komunistů
odrazuje. Rikah jsme mu: „Což si, Jene, vážně myslíš, že my, komunisté, se snad
nemyjeme a nekoupáme a že jsme snad nějací zavšivení otrhanci? Je to hrůza mít
takovýto názor o komunistech, o lidech, kteří bojují za nejpokrokovější
společensky řád a mají ty nejideálnější představy o čistotě a kráse lidského
života. Jan
431
Masaryk se velmi zastyděl a
snažil se pak prokazovat nám, komunistům zjevné sympatie. Zcela jsme si hned
porozuměli ve věČech zahraniční politiky osvobozené ČSR. Jan Masaryk s námi,
jak známo, nejel v březnu 1945 do Košic, ale byl v Moskvě již svorně designován
jako ministr zahraničních věcí v první vládě osvobozené republiky. Masaryk jel
z Moskvy do San Francisca, kde se ustavovala Organisace spojených národů. Když
jsme se Jana Masaryka tázali, zdali si je vědom, jaký postup má důsledně
sledovat, odpověděl nám: „Což si myslíte, že jsem takový vůl, abych nechápal,
že Sovětský svaz tuhle válku totálně vyhrál a že zahraniční politikou ČSR bude
napříště a provždy to nejtěsnější spojenectví se Sovětským svazem? Nemějte
žádných obav, mládenci, budu podle postupu sovětské delegace vědět, co mám v
San Franciscu dělat.
V několika letech společného
zasedání ve vládě měli jsme s Janem Masarykem především tu zkušenost, že si
vysoce vážil soudruha Gottwalda, kterého měl osobně velmi rád, a že se k nám,
komunistům, choval vřele přátelsky. Shodovali jsme se jaksi i v náturách, totiž
ve smyslu pro vtip, humor a veselí. Při mnoha příležitostech jsme vycítili, že
Jan Masaryk nebyl zcela svůj, když šlo o společenské podniky v přítomnosti
presidenta Beneše. Masaryk si stěžoval, že před Benešem nelze používat slov,
kterých používal Švejk, když se bodře a jadrně vyjadřoval. Masaryk říkal, že „to
jsou holt ti realisti, o kterých Hašek správně řekl, ,,že hospoda, ve
které si realisté zřídili svoji organisační místnost, udělala brzy bankrot,
poněvadž realisté jsou páni, kteří nepijí, nekouří, karty nehrají, pijí jen
sodovku a kousají preclíky, prostě žádnou outratu neudělají. Přitom ale
Jan Masaryk dokazoval, že to abstinentství realistů a ten jejich asketismus je
po pravdě také „jen na fórek. A na doklad toho uváděl příhodu, že jednou
prý jeli T. G. Masaryk, Jan Herben a nějací další středoškolští profesoři
realisté někam na Benešovsko, kde T. G. Masaryk přednášel. Pozdě večer šel T.
G. Masaryk spát v hostinci do pokoje v prvním poschodí a řekl ostatním
přátelům, aby se také již ku spánku uložili. Ostatní realisté zůstali dole v
místnosti hostince a bavili se v domnění, že T. G. Masaryk již spí. Avšak ten
si na něco vzpomněl a nečekaně sešel s prvního poschodí dolů do výčepu a byl
prý velmi překvapen, když své realisty nalezl v podroušeném stavu, jak popíjejí
nejen pivo, ale jak si dávají různá štamprlata.
Jan Masaryk měl letoru, zcela
protichůdnou realistické otravnosti. Dělal vtipy a byl zásoben těmi
nejpikantnějšími anekdotami. Často jsme se hlučné smáli Masarykovým vtipům i ve
vládě, kde Masaryk mluvil bez zábran svým originelním způsobem. Teprve, když se
členkou vlády stala soudružka Jankovcová, řekl Klema jako předseda vlády: „Tak,
lidi, pozor, je tady žena!
Jednou mně však Jan Masaryk
po nějaké veselé zábavě řekl: „Nemysli si, Václave, že jsem tak veselý, jak
vypadám. Víš, já jsem v podstatě člověk
432
smutný, melancholický a veselostí
ve společnosti zaháním duševní tíseň, která mě přepadá v osamocenosti.“
Jen na doklad melancholických
nálad, o kterých Jan Masaryk často mluvil při prozrazování své duše, zde cituji
obsah dopisu, jejž mně Jan Masaryk poslal k mým padesátinám 27. srpna
1947. Jan Masaryk napsal: „Milý Václave – slyším šramot o jakési Vaší
padesátce. Přeju Vám to mládí a přeju Vám abyste si ho hodné dlouho uchoval.
Chci Vám taky říct a to velmi upřímně, že Vás mám osobně rád a že si o Vás
myslím, že jste hodný člověk Že mně i Vám někdy ujede pusa je dalším důkazem
Vašeho bujného a mého hodně vadnoucího mládí. Vy máte tu velkou výhodu, že jste
našel lék pro všechny lidské problémy. Já ho nenašel a už nenajdu, ačkoliv
poctivě hledám chvíli ještě pohledám a pak „zastřím.* (Poznámka k slovu
„zastřím, jehož tu Jan Masaryk použil. Slovo je pravděpodobně ve významu
ruského slova „zastrjať a znamená „zmizet, odejit ze života)
Přeju Vám i Vaší rodině
zdraví, spokojenost a trpělivost.
Upřímně Váš nestraník ale
přítel (smím-li to říct)
Jan Masaryk.
Politicky si Jan Masaryk
počínal tak, že v otázkách zahraniční politiky jsme neměli důvodu se s ním
střetnout. Jeho zprávy ve vládě byly velmi originelní. Když na př. referoval o
výsledcích mírové konference v Paříži v r. 1946, trvala jeho zpráva jen několik
minut. Vyjádřil se o sovětských zástupcích, že vždy byli dokonale připraveni na
každé zasedání mírové pařížské konference a plně překonávali zástupce druhých
velmocí svými skvělými znalostmi. S největším obdivem mluvil o schopnostech
soudruha Vyšinského. O Byrnesovi, zástupci USA, a lordu Alexandrovi, zástupci
Anglie, respektive o jejich intelektuálních schopnostech, se Jan Masaryk
vyjádřil dost neuctivě.
Chci při této příležitosti
připomenout, jak se Jan Masaryk vyjadřoval o Bruce Lockhartu. Je známo, že Bruce
Lockhart po deset let ve svých rozhlasových komentářích z Londýna budí dojem,
jako by on a Jan Masaryk byli nejbližšími přáteli. Nevím, jaké byly skutečné
vztahy mezi Janem Masarykem a Bruce Lockhartem. Avšak mohu uvést jednu
charakteristickou episodu. V r. 1946 navštívil Bruce Lockhart Československo. A
pamatuji se, že jsme tehdy jednoho dne spolu s Janem Masarykem doprovázeli
presidenta republiky dr. Beneše při návštěvě v Průmyslovém paláci pražského
výstaviště. V Benešove doprovodu byl také Bruce Lockhart. A tu se stalo, že mně
Jan Masaryk ukazoval Bruce Lockharta,jdoucího o několik řad napřed, a řekl mně:
„Podívej se, jak se ten protivný zrzavý cizák tlačí k Benešovi. Byl jsem
slovy Jana Masaryka překvapen, poněvadž jsem si také myslil, kdovíjak blízkými
přáteli jsou Jan
433
Masaryk a Bruce Lockhart.
Nedovedl jsem si Masarykův výrok o Bruce Lockhartovi vysvětlit. Nevěděl jsem,
zdali Jan Masaryk svým výrokem vyjádřil svůj skutečný odpor k Bruce
Lockhartovi. Anebo jen ironisoval to, jak jsme o Bruce Lockhartovi vždy mluvili
my, komunisté, kteří jsme věděli, že Bruce Lockhart jako agent anglického
velvyslanectví v Petrohradě tam působil ve dnech Říjnového převratu v r. Dlužno říci, že zatím co v
otázkách čsl. zahraniční politiky jsme se s Janem Masarykem ve vládě
nestřetali, bylo tomu jinak, když šlo o věci, o nichž se s třídního hlediska
názory ve vládě různily. Prudce jsme se s Janem Masarykem ve vládě srazili,
když jsme mu vytýkali, že Marie Baťova dostala pas, aby mohla odejet za
hranice, nebo když jsme ve vládě jednali o trestním stíhání Jana Bati „in
contumatiam, v nepřítomnosti, poněvadž se jako válečný zločinec, zatížený
hříchy z prvých dob nacistické okupace, nalézal v Brazilii. Vůbec na věci
týkající se rodiny Baťovy byl Jan Masaryk zvlášť citlivý a při jejich
projednávání byl vždy velmi podrážděný. Proti nám, komunistům, se Jan Masaryk postavil
také při projednávání milionářské dávky. Říkal, že je také milionářem, ačkoli
nikdy neosvětlil, máli vskutku uloženy nějaké větší peníze, doma nebo v cizině,
jak se o tom vyprávělo.
Také při znárodňování
průmyslu Jan Masaryk ve vládě hlasoval různě, nebo vůbec nehlasoval. Je známo,
že složení předúnorové vlády bylo takové, že ve vládě bylo 9 komunistů a 3 soc.
demokraté, tedy Pravda je, že jsme se my,
komunisté, s Janem Masarykem stále více sbližovali. A když se blížily únorové
dny r. 1948, Jan Masaryk se viditelně distancoval od reakčních členů vlády,
kteří ve vládě vyvolávali soustavně srážky. Nejzuřivěji ve vládě vystupoval
Prokop Drtina, při čemž jeho projevy prozrazovaly postupující duševní
rozháranost, jež pak končila jeho sebevražedným skokem z okna, jenže z prvního
poschodí, takže se Drtina jen pochroumal. Když jsme s Janem Masarykem mluvili o
Prokopu Drtinoví
434
po nějakém jeho afektu ve
vládě řekl nám Masaryk: „Mne chování Drtinovo nepřekvapuje. Já vždy říkal, ze
Prokop Drtina je hoch nejapný. Nemůže za to. Tu nejapnost ma po svém tatínkovi,
prof. Drtinovi, který dělal politiku s mým fotrem.“
Pravdivě můžeme vylíčit
všechny detaily chování Jana Masaryka rových dnech r. 1948. Pravda je, že Jan
Masaryk nejen nepodal 20. února 1948 demisi spolu s druhými reakčními ministry,
ale postavil se proti nim, pokládaje
jejich postup za neodpovědný a za provokování občanské války. Říkal, že to
demisionující ministři strašlivě prohrají, poněvadž je lid drtivě odsoudí. Jan
Masaryk říkal, že jde důsledně s lidem, o jehož pravdě nemůže být pochyb.
Přijímal jako samozřejmé vítězství lidu to, že 25. února 1948 byla demise
ministrů přijata a že byla jmenována nová vláda, vláda Vítězného února. Vděčně
kvitoval, že v této vládě zůstává ministrem zahraničních věcí. A činil všechno,
aby přímo demonstrativně ukázal, že se ztotožňuje s lidem jako vítězem února 1948.
Po několika dnech od 25. února 1948 mně Jan Masaryk ve vládě říkal: „Na
neštěstí jsem v únorových dnech trpěl chřipkou, měl jsem vysokou horečku, ale
přesto jsem šel na přehlídku Lidových milic 25. února 1948 na Staroměstském
náměstí a šel jsem ve stavu nemoci i na nedělní manifestaci rolníků 29. února
1948 na Václavském náměstí, a to proto, abyste mně věřili, že jdu upřímně s
vámi.
V tu dobu však západní
rozhlasy spustily zuřivou štvanici proti Janu Masarykovi, vytýkajíce mu, že šel
v únorových dnech s komunisty a že vstoupil do vlády obrozené Národní fronty,
dosazené 25. února 1948. Nejbezohlednější a nejsurovější útoky proti Janu
Masarykovi v londýnském rozhlase podnikal právě Bruce Lockhart, který se vždy
vydával za Masarykova nejvěrnějšího osobního přítele. Jan Masaryk byl útoky
západních rozhlasů velmi dotčen a nejvíce ho uváděly v hněv různé osobní
vyhrůžky, pronášené proti němu z Londýna a Paříže.
Když tehdy ke mně ve vládě
Jan Masaryk přistoupil, řekl jsem mu: „Jene, nic si z těch špinavých štvanic
západních rozhlasů nedělej. Věř, že budoucnost patří nám. Buď hrdý na to, že
jdeš s námi, že jdeš s lidem své země. A Jan Masaryk mně na to odpověděl:
„Václave, jednám tak, jak mně to říká moje svědomí. Což myslíš, že si nejsem
vědom toho, že kdybych se obrátil na Západ a chtěl tam snad utéci, myslíš, že
si nejsem vědom toho, že bych se do vlasti mohl vracet jen s gestapáky a
escsáky, s německými násilníky, kteří by ve své zběsilé mstě řádili v naší zemi
tím nejbestiálnějším způsobem. Což to mohu udělat já, Jan Masaryk, syn T. G.
Masaryka, který byl v této republice presidentem?
Pravda je, že Jan Masaryk se
velmi živě podílel na přípravě vládního Prohlášení, jež měl soudruh Klement
Gottwald jako předseda vlády Vítězného února přednést v Národním shromáždění
10. března 1948. V neděli před tím
435
večer přišel Jan Masaryk do
vily soudruha Gottwalda v Dejvicích a projevil za nejlepší nálady plný souhlas
s textem vládního prohlášení, jež soudruh Gottwald definitivně redigoval.
Následovalo pak pondělí, kdy byl Jan Masaryk spolu s námi na slavnostním
představení ve Smetanově divadle. O přestávce jsme s Janem mluvili o pořadu
projevu, který byl svolán do Lucerny na večer dne 10. března 1948 k oslavě
prvního výročí československopolské spojenecké smlouvy uzavřené 10. března
1947. Na tomto projevu měl mluvit Jan Masaryk a také já. Masaryk mně říkal:
„Václave, ne abys mně vzal myšlenku, kterou chci jako hlavní vyjádřit ve své
řeči. Víš, já chci říci, že někdejší mocenskou váhu Německa ve střední Evropě
přejímají za změněných poměrů dohromady nové Polsko a Československo, dokud se
ještě nevyjasní, jaký charakter bude mít východní Německo, a nebude možno i s
ním něco dělat. Řekl jsem Janu Masarykovi, že se nemusí obávat, že bych
mu tuto myšlenku bral, jen aí se na projev 10. března dobře připraví. A pak
jsme se za smíchu dali do obvyklých důvěrných themat týkajících se žen.
Pamatuji se, že mně Jan vyprávěl, jak to má zařízeno, aby se ve svých šedesáti
letech občas se ženami pobavil.
Vím, že Jan Masaryk si 9.
března až do noci připravoval svoji řeč pro vystoupení v Lucerně 10. března
1948. Může být, že se Jan Masaryk s přípravou své řeči mořil, poněvadž nebyl
nějakým stylistou, a co mu napsali jeho úředníci, se mu často nelíbilo, takže,
když napsaného projevu použil, vždycky raději řekl, že přečte to, co mu v
ministerstvu napsali. Možná, že si při psaní své řeči uvědomil různé
souvislosti. Jisto je, že se v tuto noční dobu v mysli Jana Masaryka, který
bydlil v obrovském Černínském paláci sám a cítil se osamoceností tísněn, že se
v tuto noční dobu v jeho mysli asi vyhrotily všechny vnitřní rozpory, jimiž
trpěl a jejichž tíhu stupňovaly bezesporu zuřivé štvanice proti němu ze Západu.
A tyto rozpory si Jan Masaryk řešil 10. března 1948 skokem z okna, sebevraždou.
Zvěstí o smrti Jana Masaryka
jsme byli ve vládě hluboce vzrušeni. Přišla právě ve chvíli, kdy se v Národním
shromáždění 10. března 1948 soudruh Klement Gottwald jako předseda vlády
Vítězného února chystal přednést prohlášení o velkých úkolech nové vlády. Bylo to
vládní prohlášení, jež v každém jeho slovu s plným souhlasem schválil Jan
Masaryk. Vzdali jsme mu při pohřbu všechnu poctu, která mu příslušela a kterou
jsme mu vzdávali s upřímným žalem.
Stalo se, že krátce nato
Prahou projížděl a v Praze se zastavil při návratu ze shromáždění Organisace
spojených národů soudruh Dimitrij Zacharovic Manuilskij, ministr zahraničních
věcí Ukrajinské sovětské socialistické republiky, který byl vždy delegátem na
shromáždění OSN a s Janem Masarykem se dobře znal. Tázali jsme se soudruha
Manuilského, jaký úsudek si učinil o Janu Masarykovi. Soudruh Manuilskij nám v
delším rozhovoru pověděl asi toto: „Jan Masaryk byl člověkem složitého
charakteru. Pravda je, že jeho
436
poměr k Sovětskému svazu byl
upřímně přátelský a že vždy čestně hájil zájmy východního bloku. To byla jedna
stránka jeho politického charakteru. Myslím, že Jan Masaryk se na historických
zkušenostech již z Mnichova a pak v 2 sledních letech války přesvědčil, že
národní a státní zájmy Československa se historicky rozešly s třídními zájmy
západní imperialistické buržoasie a vlasti československé buržoasie, která
provedla kapitulantskou zradu a obětovala existenci ČSR třídním kapitalistickým
zájmům. Jan Masaryk se přesvědčil že historický vývoj ztotožnil národní a státní
zájmy Československa s třídními zájmy dělnictva, pracujícího lidu. To Jana
Masaryka vedlo na stranu komunistů, na stranu Sovětského svazu. Avšak na druhé
straně si Jan Masaryk ponechával své buržoasní názory na život, na styl života,
a to z něho dělalo opět ,západníka. Pojem svobody chápal Jan Masaryk buržoasně,
idealisticky, nevědecky. Jan Masaryk na př. nechápal vůbec, že komunismus je
vědou a nikoli nějakou sociálně a morálně ethickou vírou. Nechápal, že z
vědeckého pojetí komunismu vyplývají všechny nové formy života, jež se
uskutečňují v socialistickém zřízení, včetně cílevědomého plánování, včetně
pracovní a státní discipliny, včetně spojování osobních soukromých zájmů s
širšími a vyššími společenskými zájmy a včetně uplatňování nového pojmu svobody,
proletářského socialistického pojmu svobody, což se vztahuje i na svobodu
tvůrčí, i na individuelní uplatňování tvůrčích schopností. Jan Masaryk měl
sklony spíše k volně uměleckému pojímání života než k vědeckému pojímání
života. Masaryk miloval hudbu, hrál na klavír a zpíval. Život bral lehčeji, než
jak tíživě se společenské problémy hromadily.
A soudruh Manuilskij dodal:
„Jan Masaryk byl i přes své postavení v buržoasní společnosti lidovým člověkem.
A jako lidový člověk se choval i v salonech. Řekl bych, že pěstoval jakési
,salonní švejkovstvť. Vlivy lidového češství v něm zápasily s vlivy třídní
buržoasní výchovy a s vlivy západní úpadkovosti. Sebevražda Jana Masaryka jen
dokazuje, že ho složitost jeho charakteru zmohla. Soudruh Manuilskij, myslím,
vystihl povahové rysy Jana Masaryka a podstatu jeho vnitřních rozporů.
Bylo bezmezně cynickou lží,
když štváči západních rozhlasů, kteří hnali Jana Masaryka k sebevraždě,
obrátili a snažili se sebevraždu Jana Masaryka spojovat s nějakým terorem
komunistů. My jsme se dlouho nebránili proti takovým lžím, po léta pak
pěstovaným. Pokládali jsme za trapné rozmazávat tragický osobní případ Jana
Masaryka, který již v rodině T. G. Masaryka zažil známé tragedie a který po
celý svůj život patřil do jiné společnosti, než jsou komunisté. Věřili jsme, že
si slušní lidé učiní sami svůj úsudek o pravdě. Na Západě se ovšem nerozpakují
politicky těžit i z tragických osobních případu a zvykli si již proti nám
používat lží o případu sebevraždy Jana Masaryka. A nerozpakují se zároveň se
sebevraždou Jana Masaryka líčit věci tak, jako by president Beneš byl býval
zdrcen smrtí Jana Masaryka jako smrti syna
437
T. G. Masaryka a jako smrtí
prý svého rodinného přítele, jehož prý Beneš osobně tak miloval. Pro vylíčení
plné pravdy do všech podrobností můžeme však uvést, jak se ve skutečnosti
president dr. Beneš zachoval při smrti Jana Masaryka. Když mu ministr vnitra
soudruh Václav Nosek v Sezimově Ústí 10. března 1948 oznamoval sebevražedný
konec Jana Masaryka, dr. Beneš nebyl nijak zdrcen a nijak nezesmutněl, nýbrž
naopak rozčílil se a křičel„Jan Masaryk byl vždycky komediant a i ten jeho skok
z okna je komediantstvím. A Beneš pak líčil, jaké hlouposti a schválnosti
prý dělal Jan Masaryk za války v Anglii, že prý byl vždycky výstředníkem a že
sebevražedně prý skočil z okna v hloupé myšlence, že si po svém chování v Únoru
napraví pověst a udělá se hezkým v očích Západu.
A dr. Beneš to říkal s
náznakem výčitky, jako by Jan Masaryk nutil i jeho dra Beneše, aby také skočil
z okna a zachránil si tak po jmenování vlády Vítězného února pro historii
reputaci u západních činitelů.
A nyní si připomeňme různé
politické momenty vztahující se ještě k únoru Arcibiskup Beran projevoval
komunistům ihned po únoru 1948 velmi zdvořilou pozornost. Vždyť, když v dubnu
r. 1948 přijel do Prahy jako předseda vlády Bulharské lidové republiky soudruh
Jiří Dimitrov, jistě už tisíckrát prokletý všemi instancemi katolické církve a
všemi šaržemi katolické hierarchie jako bývalý generální sekretář Komunistické
internacionály, arcibiskup Beran
438
se s ním nechal tehdy
fotografovat. Velmi zdvořilý byl tehdy arcibiskup zvlaště i k ministerstvu
informací, jež jsem vedl. A nijak netížilo jeho zbožné svědomí to, že byla
v safesu ministerstva uložena potvrzenka peněžního poukazu, svědčící o
tom, že arcibiskup Beran se nijak neděsil peněz komunistického ministerstva,
když přes svého kancléře dr. Bouchala žádal o příspěvek na uhrazení nákladů
spojených s jeho arcibiskupskou intronisací.
Arcibiskup Beran byl tedy již
od nastoupení svého vysokého církevního uradu pln zdvořile pozornosti,
laskavosti a úslužnosti ke komunistům A to i proto, ze naše vláda vzala na
vědomí jeho jmenování pražským arcibiskupem ačkoli to bylo zjevné dílo
dominikánských intrik proti strahovskému pre monstrátskému opatu Jarolímkovi,
který byl již všeobecně designován na arcibiskupský stolec, takže jsme i my
věřili, že novým arcibiskupem bude Jarolímek a ne Beran.
Arcibiskup Beran, který byl
dříve vedoucím pražského semináře, se mnohdy před komunisty pyšnil i různými
známostmi z let svého pobytu v koncentračním táboře. A tvářil se, jako by on
byl tím nejústupnějším příznivcem dohody mezi církví a státem, dohody, která by
vycházela vstříc duchu lidové demokracie a i socialismu. Neměl námitek proti
únoru Dlužno k tomu dodat, že v
Únoru a v době po únoru 1948 měl arcibiskup Beran z Říma prostě ještě jiné
instrukce, než jaké odtud dostal později. Na př. ještě na počátku r. 1949 se
dostavila k jednání s námi delegace katolické církve, žádající ujednání zásad
úpravy vztahů mezi státem a církví. V delegaci byli biskupové Trochta, Lazík,
Beranův kancléř dr. Bouchal, kanovník Švec a j. Jednání probíhalo ve velmi
smírné atmosféře a bylo zakončeno úmluvou uspokojující obě strany. A poněvadž šlo
o delegaci vysokých kněží, byl tento kladný výsledek jednání zapíjen vínem.
Avšak k praktikování této
dohody nedošlo. Neboť krátce nato zafoukal z Říma naprosto jiný vítr. Poznali
jsme to hned, když jsme šli spolu s ministrem Petrem do arcibiskupského paláce
a arcibiskup Beran svojí nevlídnou mluvou nám dával najevo, že je připraven ke
vzpouře proti naší lidově demokratické republice. Církevní činitelé pak
odmítali jakékoliv jednání.
Byli jsme nuceni řešit sami
otázky postavení církve katolické a druhých církví známými církevními zákony.
Dnes není pochyby, že tyto cirkeynl zákony byly správným řešením a vhodným
řešením. Neboť nový pořádek ve vztazích mezi státem a církví se již vžil a
oboustranně uspokojuje Všichni hodnostáři a pracovníci církví, mající kladný
poměr k našemu hdoye demokratickému zřízení a odmítající zneužívání náboženství
ke skodhvym snahám mohou své náboženské a církevní poslání v duchu církevních
zákonu plmU U naprosté většiny kněží tomu tak je. A Svatá stolice zřejmě tento
stav u teto
439
většiny kněží konceduje.
Stejně je však zřejmé, že Řím nařídil, aby nejvyšší církevní hodnostáři,
arcibiskupové, odmítali režim církevních zákonů a setrvávali v zásadním odporu
proti lidové demokracii a socialismu, modlíce se k „svaté kontrarevoluci,
papežsky požehnané. Zřejmě tento zásadní odpor Řím nařídil arcibiskupům i v
druhých lidově demokratických zemích. A tak mělali Madarská lidová republika
Mindszentyho a mělali Polská lidová republika Wyszinského, má naše lidově
demokratická republika arcibiskupa Berana a arcibiskupa Matochu jako
představitele církevní vzpoury.
Když se jednou zahraniční
korespondenti ze Západu tázali, proč je arcibiskup Beran držen v soukromí,
tázali jsme se my jich, co máme dělat s vysokým církevním hodnostářem, jehož posvěcený
šat respektujeme vzhledem k jeho náboženské funkci, ale který odmítá loyalitu k
naší lidově demokratické republice, k jejímu zřízení, k jejím zákonům, k jejímu
celému duchu. Není jiného postupu, než že ho držíme v soukromém ústraní, při
čemž se staráme o to, aby byl patřičně zaopatřen, aby mohl na př. psát studii o
blahoslavené Anežce a pod.
Domnívám se, že bude poučné a
zajímavé podívat se ve světle drtivé porážky reakčních pučistů v únoru 1948 na
charaktery některých lidí, kteří představovali reakci ve vládě a dnes jsou v
emigraci.
Pokud jde o nár. soc.
ministry, dlužno říci, že mužem, který vždy ve vládě formuloval a vyjadřoval
stanovisko nár. soc. strany a většinou i ostatních reakčních stran, byl dr.
Hubert Ripka, vedoucí od r. 1945 až do února 1948 ministerstvo zahraničního
obchodu. Pamatuji se, jak již při zasedáních vlády v Košicích dr. Stránský nám
hrozil, že jejich nár. soc. posice bude i v argumentech silnější, až přijde dr.
Ripka, který byl v tu dobu ještě v Londýně. V Praze už Ripka od r. 1945 vedl
nejen nár. soc. ministry, ale vedl ve vládě celý reakční manšaft. Reakčníci si
také Ripku posadili doprostřed lavice, v níž seděli, jako centrforvarda, který
měl křeslo přímo proti soudruhu Gottwaldovi jako předsedovi vlády.
Ripka byl, jak známo, autorem
úsloví, že „politika jest na 10 %věci zasa a na 90 % věcí taktiky. Ripka
také všelijak taktisoval a manévroval proti komunistům ve vládě. Uměl ránám
uhýbat a byl pro kompromis, když to s hlediska reakčních zájmů buržoasie bylo
nutné. Rozhodně byl oním mužem, který již při úloze, kterou za války hrál v
Anglii, měl nejužší spojeni s mpomatickými činiteli západních států. Při znárodňování
průmyslu se p a
440
nakonec po všech prohrách bil
za ponechání továren několika fabrikantům, s nimiž byl asi osobné spjat.
Prohrál ovšem i jejich věc.
Pamatuji se také, že dr.
Stránský již z Košic volal do Londýna aby při osvobozování vězňů koncentračního
tábora, v němž byl držen dr Petr Zenkl vyznačující se v táboře krajním sobectvím
a měšťáckou nafoukaností, aby byl Zenkl Američany přepraven ihned do Londýna a
aby byl připraven k okamžitému odjezdu do Prahy. Zenkl do Prahy v květnu r.
1945 přijel avšak jako predestinovaný reakční vůdce nár. soc. strany se nemohl
dlouho veřejně vůbec objevit. Vzpomínky na Zenklovy „žebračenky v době
nezaměstnanosti za první republiky a vzpomínky na to, že Zenkl byl členem
Syrového vlády v den Mnichova, v den kapitulantské zrady čsl. buržoasie, a že
byl pak i členem Beranovy vlády za druhé republiky, tyto vzpomínky vyvolávaly
proti Zenklovi bouři hněvu, když chtěl v r. 1945 vystoupit na veřejném
politickém nebo slavnostním shromáždění. Zažil jsem v r. 1945 takový výbuch
hněvu proti Zenklovi při jednom projevu Národní fronty na Pankráci.
Avšak reakčně buržoasní vlivy
působily ve vedení nár. soc. strany tak silně, že Zenkl se stal předsedou nár.
soc. strany a že z funkce starosty Prahy byl vtlačen do funkce náměstka
předsedy vlády, zatím co dosavadní nár. soc. náměstek předsedy vlády posl. Józa
David se stal po volbách r. 1946 předsedou Národního shromáždění.
Zenkl byl v jednáních
reakčních stran jistě výbojný činitel, štvoucí nejvíce proti komunistům a levým
soc. demokratům. Ve vládě s ním byly takové zkušenosti, že všem lidem byly
nepříjemný jeho osobní vlastnosti. Pvíkalo se, zeje „personifikací všech
negativních rysů české nátury. A mýlili by se lidé, pokud by myslili, že
Zenkl byl ve vládě mluvčím nár. soc. strany. Tím zůstával i za přítomnosti
Zenklovy dr. Ripka. Zenkl si s sebou do vlády nosil vždy celé štosy spisů a dopisů,
které podepisoval, což ovšem i druhé nár. soc. ministry zlobilo. Když Zenkl ve
vládě vystoupil s nějakým projevem, bylo to vždycky trapné. Když se např. ve
vládě projednávala osnova zákona o milionářské dávce a Zenkl se přihlásil o
slovo, čekali reakční ministři, jak Zenkl bude bouřit proti milionářské dávce.
Zenkl však vystoupil, že si musí stěžovat, že v osnově milionářské dávky jsou
gramatické a pravopisné chyby, což prý ho jako profesora češtiny pobuřuje. My
jsme však Zenklovi odpověděli, že vytkl jednu hrubou chybu gramatickou a dvě
malé chyby pravopisné a že by tedy osnova o milionářské dávce dostala i jako
komposiční úloha „dobrou. A po opravě chyb, Zenklem vytčených, byla
milionářská dávka ve vládě schválena. Dr. Stránský byl k jednáním ve vládě většinou
nevšímavý. Zato dr. Prokop Drtina hrál hlavní úlohu v provokačních vystoupeních
reakčních ministrů ve vládě před únorem 1948, jak jsme se již o tom zmínili. Z
těch tří krabiček, jež měly vybuchnout a zabít tři buržoasní ministry a jichž
vznik dr. Drtina přičítal komunistům, se Prokop Drtina vskutku
„zfanfrnil. Dostával fantas
441
magorické záchvaty, které se
stupňovaly, když jsme se my, komunisté, Drtinovu obviňování smáli. Pamatuji se,
že v jednom okamžiku svého fantazírování se cítil nějak málo podporován i nár.
soc. ministry. Slyšel jsem, jak nadával na Zenkla, že „si tam něco čte, když se
tu člověk namáhá. Když jsem to zaslechl a viděl jsem v tom známku
nějakých rozporů mezi nár. soc. ministry přistoupil jsem ve vhodné chvíli k dru
Stránskému a ptám se, jak lze podle jeho názoru charakterisovat nějaké
odlišnosti v politickém charakteru nár. soc. předáků. Odpověděl mně: „To máte
tak. Józa David je podle vás levý. Co je Zenkl, to vidíte tady ve vládě. Drtina
je člověk Benešův. A já, Stránský, jsem komunistožrout.
Nár. soc. ministři
inscenovali známý provokační kravál, který vlastně předcházel jako poslední
jejich demisi, tak, že na chodbě u dveří vlády se objevil nár. soc. poslanec
Hora a přinesl nár. soc. ministrům zprávu, že ministrem vnitra bylo ze svých
dosavadních míst přeloženo 19 nár. soc. policejních velitelů a úředníků. Drtina
se vrátil z chodby do síně vlády a úplně šílel. Zenkl pištěl. A také Ripka
začal bouchat do vládní lavice a křičel, jak měl ve zvyku křičet jen v baru po
požití přílišné dávky koňaku. Pak začaly ony historie s požadováním vysvětlení,
co znamenalo přeložení těch 19 policejních měšťáckých důstojníků. A toho se pak
reakčníci drželi, až se toho chopili jako provokační záminky k podání demise.
Vedle nár. soc. strany se řadila
jako druhá reakční strana svým významem Slovenská demokratická strana. Za tuto
stranu byl náměstkem předsedy vlády naposled Kočvara, když jím předtím byl Ján
Ursíny. Všichni tito vedoucí činitelé Slovenské demokratické strany byli dříve
kovanými slovenskými agrárníky, při čemž se mezi nimi pěstovalo na Slovensku
pověstné „rodinkaření. Ján Ursíny měl za manželku sestru Milana Hodži;
sestru Ursínyho měl zase dr. Josko, zároveň byla přízeň mezi Ursínym a
Lichnerem atd. atd— A pevným poutem tohoto „rodinkaření vedle hmotných
zájmů bylo jejich společné evangelictví. „Rodinkaření šlo do takových
mezí, že Ján Ursíny se docela zřekl svého posledního syna a dal ho adoptovat se
jménem „Hodža, aby rod Hodžů neohrozilo vymření.
Ministři Slovenské
demokratické strany se v pražské vládě nesnažili dělat mnoho ruchu, poněvadž
větší politickou prestiž přenechávali činitelům své strany na Slovensku a
zvláště Lettrichovi, Kvietkovi, Fraštatskému, Belušovi a pod. I v tom byl
patrný záměr napomáhat slovenskému reakčnímu separatismu. V tomto smyslu si na
Slovensku troufal dělat hotové provokace dr. Josef Lettrich, předseda Slovenské
národní rady. Se souhlasem presidenta republiky dra Beneše si to Lettrich
zařídil na př. tak, že každý velvyslanec nebo vyslanec západního státu po
předání pověřovacích listin Benešovi na Pražském hradě byl poslán do
Bratislavy, aby za podobně oficielních ceremonií byl přijat předsedou Slovenské
národní rady dr. Lettrichem. Tak ze sebe Lettrich dělal
442
už jakéhosi slovenského
presidenta vedle presidenta Beneše. Tak se i pod tlakem bývalých luďáků a
bývalých činitelů a činovníků samostatného statu posiloval dojem dualismu,
podvojného státního zřízení českého a slovenského. A s tím souhlasil a to
podporoval dr. E Beneš nejzavilejší prosazovatel „čechoslovakismu, který
neuznával Slováky jako národ a pro slovenský národní jazyk měl pohrdavý
despekt jako pro „pouhé lidové nářečí českého jazyka .
Předúnorové reakční pikle
Slovenské demokratické strany byly značně nebezpečné, poněvadž tato strana měla
přes luďácké živly ve svých řadách spojení se starým aparátem Hlinkový ludové
strany, přes ně měla spojení i s reakčními kruhy církevními a zároveň se
snažila přes Lichnera získat vliv v armádě na Slovensku a přes Ferjenčíka i v
bezpečnostních složkách. Bylo velmi významné, že v únorových dnech r. 1948
fungovalo tak těsné spojení mezi vedením KSČ v Praze a vedením KSS v
Bratislavě. Mobilisované slovenské dělnictvo a mobilisovaný slovenský pracující
lid zajistily, že se ve dnech únorového puče reakčníků nesměla reakce na
Slovensku ani hnouti a že únor 1948 byl tu podobně jako v českých oblastech
vítězný a slavný.
Pokud jde o charakterisování
posice, kterou ve vládě jako reakční strana zaujímala Čsl. lidová strana, je
záhodno se vrátit k úloze Jana Šrámka v době války, když přijel za Benešem do
emigrace a po krátkém působení ve Francii přešel do Londýna. Po 18. červenci r.
O Šrámkovi se říkalo, že
dlouho váhal v březnu 1945 letět do Moskvy letadlem. Šrámek se bál létat.
Odůvodňoval to slovy, že „v letadle je člověk až příliš v rukou Božích.
Když se odjíždělo ku konci března r. 1945 do Košic, jelo se vlakem a Šrámkovi
připadlo ve vlaku 2. dubna r. 1945 podat demisi čsl. londýnské vlády. Aby byla
splněna naše podmínka, že na území Čsl. republiky, osvobozené Sovětskou
armádou, se nesmí vracet londýnská vláda, spjatá pupeční šňůrou s Anglií a se
západními velmocemi, nýbrž že v Košicích nastoupí nová vláda, vláda Národní
fronty, aby zahájila novou dějinnou éru Čsl. republiky jako republiky lidově
demokratické.
Po r. 1945 byl Šrámek ve
všech vládách náměstkem předsedy vlády. Ve vládě často nebyl a když byl jejím
zasedáním přítomen, svěřoval mluvení lidoveckým ministrům Hálovi a Procházkovi.
Šrámek jim rozdával úlohy jako žáčkům a také je i před námi ve vládě napomínal,
aby dávali pozor, a často je přísně káral. Šrámek však zastupoval Čsl. stranu
lidovou ve vládě i mluvením tehdy, když se jednalo na př. o vyvlastnění
církevních statků. Pak se az do února 1948 zahaloval opět v plášť záhadného
mlčení. V únorových dnech r. 1948 jsme se dozvěděli, že Šrámek vyslovoval
pochybnosti, zdali je demise reakčních ministrů vhodným krokem a nutným krokem.
A tak zatím co národní
443
socialisté a slovenští
demokraté podali demisi 20. února 1948 již ve čtyřihodiny odpoledne, Šrámek prý
stále váhal a když Beneš, Zenkl, Ripka na něho urgentně naléhali, ohlásil
Šrámek demisi lidoveckých ministrů k sedmé hodině večer. Po únoru chtěl Šrámek
s Hálou, jak již řečeno, uletět na Západ. Tehdy se Šrámek letu letadlem nebál.
Avšak tento jejich pokus se z uvedených groteskních příčin nezdařil.
K charakteristice lidoveckých
ministrů dlužno dodat, že Hála, podporující vášnivě reakční pikle, byl vůči nám
komunistům záludný. Snažil se nás klamat svojí úlisností, kterou však
prozrazovaly jeho oči, z nichž čišela nenávist proti komunistům. Dr. Adolf
Procházka byl zřejmě spojen se západními špionážemi. Proto také za hranice
utíkal jako první ještě před 25. únorem se svojí ženou Helenou Koželuhovou.
Stejně rychle utíkal do emigrace lidovecký redaktor reakčních „Obzorů,
Pavel Tigrid.
Lidovečtí přátelé nám po
Únoru říkali, že zloduchem lidové strany byl od r. 1945 poslanec Ivo Ducháček,
který byl v Londýně do konce války národním socialistou a kterého do lidové
strany poslali Beneš a Ripka ve smyslu londýnského ujednání o rozdělení
vlivných funkcí v reakčních stranách. Před Únorem nám říkal Jan Masaryk, že
Beneš chtěl dostat Ivo Ducháčka na místo ministra zahraničních věcí, aby
vyměnil jeho, Jana Masaryka. Mělo se to stát za použití toho triku, že Šrámek
měl určeno poukázat na to, že by členy vlády měli být jen poslanci a nikoli
neposlanci, jimiž byli Jan Masaryk a generál Ludvík Svoboda. Bylo nám řečeno,
že všechny tajné úřady reakčních spiklenců se konaly v bytě nár. soc. makléra
Julia Firtha, kde se v duchu tradice pátků u T. G. Masaryka vždy v pátek
scházeli lidovečtí a nár. soc. reakční předáci za účasti Ripky, Stránského,
Drtiny, Ducháčka, Hály, Procházky. Byl to v pozadí vedoucí taktický štáb
únorových pučistů, který špatnými odhady přispěl k jejich totální porážce.
A nyní několik slov k
problematice Národní fronty. Domnívám se, že po zkušenostech z celého časového
údobí více než deseti let musí každý uznat, jak vysoce moudrý a přímo
neocenitelně významný byl postup Ústředního výboru KSČ, když ústy soudruha
Klementa Gottwalda razil od počátku takové pojetí Národní fronty, že Národní
fronta představuje svazek dělníků, rolníků a pracující inteligence, že Národní
fronta představuje svazek pracujícího lidu měst a venkova a že Národní fronta v
této podobě představuje nejširší,
444
nejsumárnější politickou formaci
všech organisovaných sil národa pod vedením Komunistické strany Československa.
Zdůrazňuji: pod vedením naší
strany jako vedoucí sílv republiky od r 1945. Pod vedením naší strany jako
vedoucí síly přechodu od narodní a demokratické revoluce k revoluci socialistické.
Pod vedením naší strany jako vedoucí síyly při uskutečňování, upevňování a
stálém zdokonalování naší lidové demokracie.
Pod vedením naší strany jako
vedoucí síly při budování socialismu v naší zemi. A pod vedením naší strany
jako vedoucí sílv při dovršovaní socialistické výstavby v naší vlasti a při
přeměňování Čsl republiky v republiku socialistickou.
Ano, pod vedením naší strany,
Komunistické strany Československa, která je zároveň vedoucí silou při
zajišťování naší vlasti navenek, která je zárukou toho nejpevnějšího a věčného
přátelství našich národů s národy Sovětského svazu, která je zárukou našeho
bratrského přátelství a spojenectví se všemi socialistickými zeměmi, s celým
socialistickým táborem, s celou vytvořivší se světovou socialistickou soustavou
a která je zárukou důstojného vnějšího postavení Československa a jeho významné
úlohy v mezinárodních vztazích a ve světovém boji za mír.
Není a nemůže být jiné
vedoucí síly v naší vlasti, než je Komunistická strana Československa. Není a
nemůže jí být, poněvadž jen KSČ je vyzbrojena učením, vědeckým učením, které ji
učinilo schopnou chápat vždy směr působení společenských sil, ženoucích dějinný
pokrok vpřed, a podnikat včas a předem všechna opatření pro správné zaměření
revolučních snah našeho lidu k cíli, k vítězství. Tímto vědeckým učením je
revoluční učení marxismuleninismu, v jehož znamení KSČ vznikala v r. 1921, v
jehož duchu se po řadu desetiletí vzdělávala, vychovávala a zocelovala, aby
byla schopna se v r. 1945 postavit do čela celkového vývoje v naší republice.
Přirozeně,
marxismusleninismus je vědeckým učením, je učením o poznání objektivně platných
zákonů vývoje ve hmotném světě a ve vývoji lidské společnosti.
Marxismusleninismus si může jako vědecké učení osvojit vpravdě každý, kdo je k
pochopení vědeckých poznatků schopný. Tak jako každý, jeli tak schopný, si může
osvojit poznatky jiné vědy, např. astronomie. Avšak osvojíli si někdo na př.
vědecké poznatky z oboru astronomie, muže vedet mnoho o umístění hvězd, o
drahách, jimiž putují, o pohybu nebeských teles. Na podkladě vědeckých
astronomických poznatků lze dokázat velké věci, coz platí zvláště pro tuto
dobu. Ovšem, astronomická věda nedává jcste možnost nejen pohyb nebeských těles
poznat, ale měnit jej. To jest nad lidské sny. Avšak vědecké učení
marxismuleninismu má jednu velikou zásadu, která z něho učinila učení
revoluční, a to tu velkou zásadu, jež byla vyjádřena slovy
445
Karla Marxe, že chceme svět
nejen poznat, ale chceme svět i měnit. Chceme svět měniti právě na podkladě poznání
zákonů společenského vývoje a poznání dějinných sil, jež ženou vývoj světa
vpřed. V tomto smyslu marxismusleninismus jako velké světlo osvítil dělnickou
třídu a určil jí, že ona je povolána vyplnit světodějinnou revoluční úlohu, že
ona je povolána svět změnit, že ona je povolána namísto špatného společenského
řádu uskutečnit lepší, dokonalejší společenský řád, pro jehož uskutečnění jsou
dány historickým vývojem všechny podmínky, uskutečnit socialismus, uskutečnit
komunismus.
KSČ je proto vedoucí silou
veškerého vývoje v naší vlasti, poněvadž je stranou dělnické třídy jako
revoluční společenské třídy, jako třídy puzené všemi objektivními okolnostmi,
puzené svými zájmy, puzené svým třídním uvědoměním a všemi svými touhami k
uskutečnění socialismu a komunismu. Ostatní třídy, jako rolnictvo, nebo vrstvy,
jako pracující inteligence, musí přejít na platformu dělnické třídy a pod její
vedení, aby po jejím boku působily k uskutečnění socialismu a k uskutečnění
komunismu jako všelidského ideálu.
Nyní lze pochopit, jaký
hluboký význam má pojetí Národní fronty jako svazku dělníků, rolníků a
pracující inteligence, jako svazku pracujícího lidu měst a venkova. A spolu s
pochopením významu toho, že KSČ je vedoucí silou Národní fronty a proč jí je,
spolu s tím lze pochopit, že pojem strany, politické strany, nemůže být ve
vztahu k Národní frontě pojímán jednoznačně. Je jasno, že úloha KSČ jako
strany, která je vedoucí silou Národní fronty, nemůže být pojímána totožně s
pojímáním druhých politických složek Národní fronty, jež se nazývají také
stranami. Bylo by hrou na schovávanou a bylo by pošetilou hrou, kdyby tu někdo
chtěl nevidět rozdíly a kdyby chtěl z pouhého názvu „strana vyvozovat
závěry, které by nakonec musily vyústit v pojímání Národní fronty jako koalice
několika politických stran při jejich stejném postavení a při jejich rozdílných
úkolech.
Vyznáváli někdo takovéto
mylné pojímání Národní fronty a přitom ujišťuje, že je pro Národní frontu, tak
podává jen důkaz toho, že myslí ještě v politických pojmech z doby vlády
buržoasie, že myslí ještě v politických pojmech, jež se uplatňovaly v dobách
koaliční politiky, v dobách koaličního paktování a koaličního handlování o
podílu na moci a o výhodách tohoto podílu. A našemu pojetí Národní fronty není
nic tak cizí a nic se mu tak základně nepříčí jako každý a jakýkoliv pouhý
dotek s mrtvou a prokletou buržoasní koncepcí koalice politických stran.
A vraťme se znovu k onomu
základnímu našemu pojetí Národní fronty jako svazku dělníků, rolníků a
pracující inteligence, jako svazku pracujícího lidu měst a venkova pod vedením
KSČ. To je pojetí Národní fronty v jejím širokém smyslu, v jejím všeobecném
smyslu politickém, sociálním, mravním, kulturním atd. ve vztahu k třídám a
vrstvám, tvořícím naši společnost. A teprve pak v užším smyslu jest Národní
fronta svazkem KSČ jako ve
446
doucí síly Národní fronty s
masovými organisacemi našeho lidu. Teprve pak v užším smyslu je Národní fronta
svazkem KSČ jako vedoucí síly Národní fronty s politickými složkami Národní
fronty, jež mají různou velikost a různý význam, a svazkem KSČ
s bezpartijními.
Nahrazovat pojetí Národní
fronty jako svazku dělníků, rolníku a pracuucí inteligence, jako svazku
pracujícího lidu měst a venkova pod vedením KS? nahrazovat toto základní a
široké pojetí Národní fronty jakýmkoT Sím pojetím by bylo chybné a
škodlivé stejně jako je však opět nutní počítat v nTrodm fronte s každou
složkou, žádnou nepodceňovat a žádnou neopomíjet Neboli: Národní fronta může v
sobě zahrnovat svazky všech druhů, ale vždy na platformě toho základního
svazku, svazku dělníků, rolníků, pracující inteligence, svazku pracujícího lidu
měst a venkova pod vedením KSČ. To je ten mohutný základ Národní fronty,
opírající se přímo o sílu mas, o sílu dělnické třídy a o sílu druhých vrstev
pracujícího lidu. To je ten mohutný masový základ Národní fronty, který
zaručuje, že s oporou Národní fronty je naše republika pevná, jako skála pevná
a neochvějná. Což se neukázalo za událostí r. 1956, jak správné bylo takovéto
široké masové pojetí Národní fronty a jak díky tomu prokázala naše republika
neochvějnost, zatím co se to chvělo a kymácelo v sousedních zemích, kde Národní
fronta v našem širokém masovém pojetí praktikována dostatek nebyla?
A ostatně: vzpomeňme na únor
1948. Jak bychom byli dopadli, kdybychom byli chápali Národní frontu na př. jen
jako svazek KSČ s politickými stranami Národní fronty a kdybychom byli
neopírali Národní frontu o masy dělníků, rolníků, pracující inteligence, o ten
svazek pracujícího lidu měst a venkova, který se masově a bojovně projevil v
obrovské demonstraci dělnictva a pracující inteligence v Praze 25. února Věru! Jak bychom byli v únoru
1948 dopadli, kdybychom nebyli byli opírali Národní frontu o masy našeho
pracujícího lidu a kdybychom byli Národní frontu chápali ve smyslu koaličního
paktování se Zenklem, Ripkou, Drtinou, Stránským nebo Šrámkem, Hálou,
Procházkou nebo s Kočvarou
447
atd. Není jasno, jak bychom
byli bývali bez opory pracujících mas bezmocní když tito reakčníci v dané
chvíli vypověděli závazky Národní fronty? A může mít někdo takové iluse, že by
na př. dr. Šlechta, dr. Neuman, Petr a dr. Ployhar tím, že namísto Zenklů a
Ripků, Šrámků a Hálů zaujali ministerská křesla že by tím byli před reakcí
zachránili lidovou demokracii, kdybychom se my Komunistická strana
Československa, jako vedoucí síla Národní fronty byli neopírali o pracující
masy, o pracující masy v jejich bojové jednotě? Za kteréžto bojové jednoty tomu
bylo tak, že i nár. soc. dělníci stejně jako soc. dem dělníci šli svorně s komunistickými
dělníky, že svorně hlasovali s námi na celostátním sjezdu závodních rad, že
svorně spolu s námi šli 25. února 1948 na Václavské náměstí, že svorně spolu s
námi byli v Lidových milicích a že svorně spolu s námi šli i nár. soc. rolníci
na Václavské náměstí 29. února 1948. Vítězný únor 1948 musíme pokládati za
vítězný v tom smyslu, že v jeho dnech vítězilo pojetí Národní fronty jako
svazku dělníků, rolníků a pracující inteligence, svazku pracujícího lidu měst a
venkova pod vedením KSČ V únorových dnech vítězilo pojetí Národní fronty v
tomto základním širokém politickém smyslu, stejně jako ve spojení s tím se
osvědčilo pojetí Národní fronty ve smyslu svazku KSČ s masovými organisacemi
našeho lidu v popředí s Revolučním odborovým hnutím.
Všichni víme, jakou velikou
úlohu v únorových dnech sehrálo Revoluční odborové hnutí. A v historii naší
Národní fronty by mělo být ve vztahu k únoru 1948 pro paměť zaznamenáno, jak se
reakční předáci nár. soc. strany, lidové strany a Slovenské demokratické strany
na předúnorových zasedáních vedoucího orgánu Národní fronty s námi rvali o to,
zda do Národní fronty má být počítáno jako její složka Revoluční odborové
hnutí. Bránili se zuby nehty tomu, aby do vedoucího politického orgánu Národní
fronty byl přibírán soudruh Zápotocký jako předseda Ústřední rady odborů,
kterého jsme tam však prosadili, stejně jako jsme soudruha Zápotockého v
kritických dnech povolávali do vlády, aby se účastnil jejích zasedání.
Reakčníci chtěli, aby se naše spory s nimi v Národní frontě a ve vládě Národní
fronty odehrávaly jen na parketách vládních místností a aby o těchto sporech
nevěděly a nevměšovaly se do nich široké masy dělnictva a lidu. My jsme se však
nedrželi jen parket vládních místností a ministerských křesel, neboť jsme si
byli vědomi, že bychom na parketách vládních místností a na svých ministerských
křeslech byli velmi slabí bez přímé opory pracujících mas. Při všech našich
hádkách s reakčníky ve vládě nebo ve vedení Národní fronty jsme vždy hrozili,
že povoláme na svoji pomoc dělnictvo, pracující lid. Říkali jsme, že kdyby toho
bylo třeba, povoláme na pomoc „naše kůry andělské, naše „ÚRO. Po
delší dobu stačily na provokující reakčníky tyto naše hrozby, ale když již v
předúnorových dnech bylo patrno, že reakční ministři chtějí spory s námi hnát
až do rozbití vlády Národní fronty, povolávali jsme již soudruha Zápotockého
jako představitele
448
„ÚRO“ do vlády a do
politického vedení Národní fronty. A když ani to nestačilo a reakce se odvážila
k únorovému reakčnímu puči, povolali jsme bojovné dělnické síly KSČ,
povolali jsme Revoluční odborové hnutí, povolali jsme masy delmku, rolníků,
pracující inteligence do ulic a během pěti dnu bylo rozhodnuto o tom, že reakce
byla drtivé poražena a že pracující lid slavně v únoru 1948 zvítězil.
Vyprávěl jsem to jen proto,
abych ukázal, že reakční vůdci měšťáckých stran se před únorem r. 1948 snažili
seč mohli, aby si vynutili chápání Národní fronty ve smyslu koaličním, ve
smyslu koaličního paktování politických stran. Zmařili jsme tyto snahy a učinili
jsme Vítězný únor 1948 dílem Národní fronty jako svazku dělníků, rolníků a
pracující inteligence, jako svazku pracujícího lidu měst a venkova pod vedením
KSČ. V tomto duchu byla ve dnech Vítězného února Je samozřejmým příkazem, aby
Národní fronta v duchu této své jednoty dále sílila a byla čím dále
důležitějším činitelem v rozvoji naší republiky jako formace, spojující v
nejširším měřítku všechny organisované síly národa pod vedením KSČ. Duch
jednoty Národní fronty má veliký konkrétní význam. Tento duch znamená, že každá
složka Národní fronty musí mít ve své činnosti stále na mysli, zeje tu program
Národní fronty jako vyjádření jednotné a společné vůle všeho našeho lidu a že
jako složka Národní fronty musí učinit vše pro plnění programu Národní fronty.
Musí mít stále na mysli, že je třeba překonávat a odstraňovat vše, co by se
příčilo programu Národní fronty a co by znamenalo zanášení jakýchkoliv škvír,
jakýchkoliv dělítek do řad Národní fronty. A musí mít především stále na mysli,
že Národní frontu vede jako vůdčí síla KSČ, ze její politika je politikou
Národní fronty, že její vědecké marxleninské nazíráni na všechny stěžejní
otázky a na všechny závažné a důležité věci, dotýkající se zájmů dělnictva,
zájmů pracujícího lidu, zájmů socialismu, zájmů republiky je základem nazírání
celé Národní fronty, všech jejích složek a že tvon politický, ideový a
myšlenkový program všech složek Národní fronty.
XIX
NĚKTERÉ PROBLÉMY IDEOLOGICKÉ A KULTURNÍ .
II. SJEZD SVAZU ČSL. SPISOVATELŮ .
BOJ PROTI REVISIONISMU
Před závěrem svého výkladu
chci odbočit k jedné věci. V době od I II. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů, který
se konal v dubnu Tito spisovatelé nám později
mnohokráte vysvětlovali, že podpis na jejich prohlášení byl aktem politické
neujasněnosti a přechodné zloby. Někteří z nich připisovali iniciativu k vydání
tohoto prohlášení Ivanu Olbrachtovi. Uvádím k tomu, že soudruh Ivan Olbracht
byl od počátku „Rudého práva jeho redaktorem a počítal se od založení KSČ
k jejím předním pracovníkům a k členům jejího Ústředního výboru. Soudruh Ivan
Olbracht nebyl nikdy v užším vedeni strany, až právě na krátkou dobu od
polovice r. 1928. Tehdy odejela na VI. kongres Komunistické internacionály do
Moskvy většina členů Ústředního výboru, i většina členů politického byra ÚV
KSČ.
A tehdy pro řízení strany v
nepřítomnosti delegátů, poslaných na VI. kongres KI, bylo určeno přechodné
náhradní politbyro. V tomto náhradním politbyru byl i soudruh Ivan Olbracht.
Náhradní politbyro bylo složeno většinou ze stoupenců Jílkova směru, jenž tehdy
představoval oficielní vedeni strany.
450
Přirozeně, že tímto složením
náhradního politbyr Olbracht, který se pak za bojů s Jílkovým směrem často na
zmatené posici. Byl jsem toho svědkem. Neboť ku STImÍ byl vedením strany jehož
řízení se jlž chápaI SOudmh r }** P™ Šéfredaktorem „Rudého pravá
namísto soudruha Filipa Dobrovoln zástupcem byl vždy Ivan Olbracht. Cítil jsem
ihned že f „Rudého práva mne přivádí do velmi choulostivé
situacevžXťTse! „ke karlínským klukům, byl jsem mlád a měl jsem být
nadřízeným tak v vxuxa jícím novinářům, jako byli Filip Dobrovolný, dr. Václav
Vacek Bohuslav Novotný, a tak vynikajícím spisovatelům, jako byli Ivan Olbracht
Marie Majerová, Josef Hora, Helena Malířova. Brzy jsem vystihl, že ostrý boj
mezi gottwaldovským směrem a Jílkovou skupinou uvádí redaktoryspisovatele do
zmatku a kolísání. Byli často v redakci konsternováni palbou, kterou jsme v
„Rudém právu proti Jílkově skupině vedli s plnou silou, když po V. sjezdu
KSČ, jenž postavil v čelo strany Gottwaldovo vedení, se jílkovci a neurathovci
vyvinuli v otevřené likvidátory a renegáty. Tehdy nepřátelé chtěli stranu
zdrtit hromadným náporem. K jílkovským likvidátorům se přidala velká část klubu
komunistických poslanců a senátorů. A sotva jsme rozšířili palbu i proti těmto
rozbíječům strany, vystoupila proti nám další záloha likvidátorské fronty, a to
rozbíječi z vedení Mezinárodního všeodborového svazu v čele s Josefem Haisem.
Viděl jsem, jak to vše působilo na př. na Josefa Horu, mého spoluredaktora.
Myslil si, nepochybně, že se již síla strany pod hromadným náporem likvidátorů
hroutí, a projevoval již zřejmé známky vůle k zběhnutí. Bylo nám líto, že po
všech předchozích odpadech likvidátorů se i někteří naši spisovatelé, požívající
značné autority, připravují vystoupit proti straně. Snažili jsme seje odvrátit
od tohoto činu. Vzpomínám si, jak jsem běhal kolem Josefa Hory, který měl
redakční stůl v mém pokoji, a snažil jsem se uvést ho do jiné nálady. Říkal
jsem: „Pepíčku, nemusíš se moc s prací namáhat. Jen si pohov! Víno ti přinesu,
červené víno, které tak rád piješ u ,Šupů. Vykládali jsme i druhým
redaktorům spisovatelům, jak my, soudruzi z nového gottwaldovského vedení,
přicházíme v čelo KSČ, abychom právě spisovatelům, básníkům a všem lidem
kultury projevili všechnu přízeň strany, abychom s plnou silou strany
podporovali kulturní snahy a abychom nadšeně vedli boj za novou, socialistickou
kulturu, kterou máme ve svém revolučním programu. Řikali jsme, jak by to bylo
zarmucující, kdyby lidé kultury nechápali charakter nového Gottwaldova vedení a
kdyby se nám stalo, „že jsme prish mezi své a oni nás nepoznali. Snažili
jsme se zároveň rozptylovat dojmy, jimiž na některé kulturní pracovníky
působily levé sektářské výstřelky soudruhu z Friedovy skupiny, jejíž úklony
doleva jsme musili potírat spolu s bojem proti oportunismu a likvidátorství.
Naše námaha odvrátit dotyčné
spisovatele od vystoupení proti strané byla však marná a tak bylo v „Právu
lidu uveřejněno jejich nešťastné prohlášení. Gottwaldovo vedení neváhalo
ani okamžik a ihned následujícího dne vyloučilo všech 7 spisovatelů ze strany.
Vedení strany to učinilo, ačkoli těchto 7 spisovatelů patřilo k těm nejvíce
vynikajícím čsl. spisovatelům. Jejich jména byla již slavná a požívala věhlasu
jako jména tvůrců velkých děl našeho písemnictví. Bylo pro nás bolestné, že se
tito spisovatelé postavili proti straně. Avšak bylo pro nás radostným
zadostiučiněním a v této chvíli velmi významnou pomocí, když s rozhořčeným
odmítnutím prohlášení sedmi spisovatelů a s hrdým projevem oddanosti k naší
straně a jejímu Gottwaldovu vedení vystoupili mladí revoluční básníci a
spisovatelé, kteří byli vyzváni k podpoře strany Juliem Fučíkem a mezi nimiž
byli Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Adolf Hoffmeister, E. F. Burian, Vilém
Závada a j. a spolu s nimi Bedřich Václavek, Ladislav Štoll, Václav Pekárek
atd. A bylo pro nás v této chvíli velikou podporou, když pro Gottwaldovo vedení
KSČ vystoupil prof. dr. Zdeněk Nejedlý, který ve „Varu spustil nejostřejší
boj proti všem likvidátorským odpadlíkům. A když pak buržoasie sáhla k
persekuci proti „Rudému právu, píšícímu v gottwaldovském bolševickém
duchu, a když zastavila „Rudé právo, učinil prof. dr. Zdeněk Nejedlý to, že
ve veřejném protestu proti zastavení „Rudého práva dokázal k svému jménu
připojit i jména J. S. Machara, F. X. Šaldy, Jaroslava Kratochvíla a univ.
prof. dr. Františka Krejčího.
Sedm spisovatelů poznalo
brzy, že se dali svést k nešťastnému činu, za který se musili hluboce stydět.
Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo dal vlastně iniciativu k prohlášení sedmi
spisovatelů a kdo byl tím, jenž spisovatele svedl k podpisu prohlášení.
Vypravovalo se také, že jím byl Jaroslav Seifert. V r. 1929 nebyl Jaroslav
Seifert redaktorem „Rudého práva, nýbrž byl pracovníkem komunistického
nakladatelství označeného jako nakladatelství Karla Boreckého. V tomto
nakladatelství pracoval Jaroslav Seifert několik let. Byl členem strany od
jejího založení. Já jsem se znal s Jaroslavem Seifertem již dávno, neboť jsem
chodil do schůzí sdružení soc. dem. studentů, které bylo založeno v r. 1918,
při čemž podnět k založení tohoto sdružení dali studenti žižkovského gymnasia,
k nimž patřil Jaroslav Seifert. V tomto sdružení soc. dem. studentů byli vedle
Jaroslava Seiferta ještě básník Ivan Suk (Suchánek), básník František Němec
(dnes redaktor „Práce), dále pak A. J. Šťastný, který v lednu r. 1919
provedl atentát na dr. Karla Kramáře a později byl znám jako překladatel,
spisovatel a pracovník Svazu přátel SSSR, dále student staroměstské reálky
Gregor, který byl v souvislosti s atentátem na dr. Kramáře odsouzen k 4 letům
žaláře, dále pak Rudolf Kolář, známý novinář, dále Klement, anarchistický
bouřlivák z Košíř, dále pak Stanislav Lyer, později středoškolský profesor, a vedle
nich syn Johanisův a někteří jiní synové soc. dem. funkcionářů. Když Jaroslav
Seifert vydal svoji první básnickou sbírku „Město v slzách“,
452
stal se milovaným básníkem
zvláště komunistické mládeže a vždy řazen k velkým básníkům, vždy byl v mladé
generaci revolučních uasmKa staven do celné rady vedle Jiřího Wolkera,
Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Františka Halase atd. Jaroslav Seifert
byl spoluzakladatelem Devět silu. Pamatuji se, že jsme jednou pozvali
básníka Jaroslava Seiferta také do „Marxistického sdružení, aby nám
přednášel o programu „Devětsilu Seifert pronesl jen několik úvodních slov
a slovo pak předal k obsáhlé přednášce Karlu Teigemu. Jaroslav Seifert působil
na nás jako zjev krásného ale velmi plachého básníka, který měl svůj lyrický
básnický hlásek naštimován vskutku k slavičímu zpěvu. Později jsme však
poznali, že Jaroslav Seifert je jen a jen básníkem, a to vždy básníkem více než
vším jiným. Poznali jsme, že Seifert neměl světonázorově ujasněny ani ty
nejzákladnější pojmy. Jakojej k lyrické básni inspiroval pohled na ustaranou
dělnickou ženu, tak jej stejně omámil účinek katolické mystiky a dojímala jej
zbožnost věřících. Již dávno před r. 1929 jsme pozorovali, že Jaroslav Seifert
se nevyvíjí zdravě, že uniká bouřím revolučních bojů a že podléhá bludným
vlivům. Není vyloučeno, že on vskutku mohl v r. 1929 svádět druhé spisovatele k
podepsání prohlášení sedmi. Byl osobně úzce spřátelen s dotyčnými spisovateli,
s nimiž chodil do vináren, a mohlo být pravdou to, co se vypravovalo, že tu
podpisy na prohlášení sedmi spisovatelů vynucoval. Pro zvláštnost osobního
charakteru Jaroslava Seiferta bylo příznačné, že když odpadl od naší strany,
šel k sociálním demokratům. I nás to překvapilo. Po zradě soc. demokracie v r. 453
katolickému mysticismu, který
jej za války svedl k tak úzkému přátelství se Zahradníčkem, Renčem, Kostohryzem
a pod. Za války jsme v Moskvě dobře věděli, že Jaroslav Seifert byl jako
redaktor soc. dem. tisku převzat do časopisu Rybový „Národní práce a že
psal články a dělal projevy, které odpovídaly duchu protektorátního temna. Avšak
po r. 1945 jsme z nich nevyvozovali důsledky. Nepřestali jsme pokládat
Jaroslava Seiferta za velikého básníka, obdařeného vzácnými vlohami v lyrické
poesii A dnes mohu prozradit, že když se v košické vládě stal ministrem
spravedlnosti dr. Jaroslav Stránský a když se první vláda republiky vypravovala
na cestu z Košic do Prahy, sjednali jsme my, komunisté, s drem Jaroslavem
Stránským zvláštní úmluvu o tom, že doma se nebudou vyvozovat důsledky proti
některým lidem, jejichž hodnota jako hodnota zvlášť významných tvůrců národního
umění převažuje zájem na jejich kompromitování pro jejich hříchy v době
protektorátu. My jsme si jmenovitě vymínili takovýto pardon u tří velkých
umělců. Byl mezi nimi i Jaroslav Seifert. A Jaroslavu Seifertovi se, jak známo,
také nikdy nic za našeho lid. dem. režimu nestalo.
Jaroslavu Seifertovi bylo
dovoleno vydávat básnické sbírky i po tom, kdy se spolu s Holanem dopustil
těžké urážky vůči sovětské kultuře. Litovali jsme tehdy, že se neuskutečnil
námi navrhovaný čestný soud, který by se byl touto věcí zabýval a dal
spisovatelům možnost působit na Jaroslava Seiferta a uchránit ho dalších
neblahých kroků. Jaroslav Seifert mohl pokračovat ve vydávání svých básnických
sbírek, když učinil závažné omluvné prohlášení, jež od něho převzali soudruzi
Ivan Olbracht a Jiří Taufer.
Vůči Jaroslavu Seifertovi
byla projevena vskutku ta nejvyšší míra shovívavosti. Učinil jsem si strašný
dojem o nevděčnosti, když jsem na II. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů slyšel řeč
Jaroslava Seiferta. Zní mi stále v uších. A stále slyším ten útočný hlas, v
nějž se změnil slavičí hlásek Jaroslava Seiferta, když pronášel svůj projev
zaměřený proti našemu režimu.
A opět se mýlil ten, jenž
očekával, že po II. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů budou následovat nějaké
hrozebné zásahy. Nic takového se nestalo. Neboť bylo řečeno, že přenecháváme
samotným spisovatelům, aby svým kamarádům objasnili nesprávnost jejich projevů
na spisovatelském sjezdu. Básník František Hrubín si začal ujasňovat
nesprávnost svého projevu již na sjezdu, když se v rozmluvě se soudruhem
Zápotockým přesvědčil, jak jeho sjezdový projev vyzněl. Dnes není již sporů s
básníkem Františkem Hrubínem. A všeobecně bylo kvitováno, že byla Státní cenou
Klementa Gottwalda oceněna jeho vynikající sbírka básní. Od II. sjezdu Svazu
čsl. spisovatelů uplynulo již několik let. Nevíme, zda Jaroslav Seifert stvořil
nové básně. A nevíme, jak se pozdravuje ze své těžké nemoci, která jej
postihla. Avšak myslíme, že po hlubokém zpytování svého svědomí by si Jaroslav
Seifert měl uvědomit, že básník, chceli poctivě a pro
454
spěšně tvořit, patří, byť i
předtím bloudil a hřešil, patří jen a jen po bok těch, kteří budují nový život
v naší zemi a kteří sní o krásné budoucnosti v socialismu a komunismu. Tak, jak
o novém životě a krásné socialistické budoucnosti snil Jaroslav Seifert, když v
mládí psal svou slavnou sbírku básní „Město v slzách“.
Zdržel jsem se dlouho u
Jaroslava Seiferta, vykládaje o něm jako o jednom z těch spisovatelů,
kteří v r. 1929 vydali své prohlášení. Ale domnívám se, že u srovnání
s tím ještě více vynikne, jak jinak se po svém nešťastném kroku v r.
1929 chovali druzí spisovatelé z těch sedmi, jak se jinak chovali
v poměru k revolučnímu hnutí dělnictva a k naší straně.
O S. K. Neumannovi můžeme
říci, že si nejdříve uvědomil chybnost svého kroku a již brzy v r. 1929 přišel
znovu spolu s námi bojovat pod komunistickým praporem. Chovali jsme se k S. K.
Neumannovi, jako kdybychom zapomenuli jeho podpisu na prohlášení sedmi,
pociťujíce k němu neztenčenou úctu jako k spoluzakladateli KSČ. A S. K. Neumann
vykonal pro naše hnutí velké dílo v těch letech od r. 1929 do r. 1938. Jeho
jméno jsme na svém štítě vysoko nesli v boji proti fašismu, v boji na obranu
republiky. A ještě úžeji jsme se osobně sblížili s S. K. Neumannem. Tehdy se
jeho osobními přáteli stali soudruzi Ladislav Štoll a Jiří Taufer. A zvlášť
blízkým druhem S. K. Neumanna byl soudruh Ladislav Štoll, který za S. K.
Neumannem jezdil do Čerčan, Pyšel a do Poděbrad, kde S. K. Neumann musil
pobývat ze zdravotních důvodů. Vzpomínám si, jak při obecních volbách v květnu
r. 1938 mně připadlo doporučovat na voličské schůzi v Poděbradech S. K.
Neumanna jako kandidáta KSČ do tamního městského zastupitelstva. V době
protektorátu, kdy se S. K. Neumann skrýval ve Vápenném Podole, jsme stále
čekali v Moskvě na jeho illegální příjezd do Sovětského svazu, neboť nám byl
hlášen. Když nepřijel, měli jsme o něj obavy, ale tím radostněji jsme se
pozdravili v květnu r. 1945. S velkou vděčností k jeho dílu slovesnému i k jeho
dílu jako revolučního bojovníka jsme S. K. Neumanna jmenovali národním umělcem.
Když jsem S. K. Neumanna navštívil několik dní před jeho smrtí, řekl jsem mu,
že si jako hrdý orel pro své klovnutí, které bylo posledním klovnutím, vybral
oběť, která stála za to, amerického presidenta Harry Trumana.
Pokud jde o Ivánka Olbrachta,
mohu říci, že r. 1930 mne vedení strany poslalo, abych ho získal pro podpis na
antifašistickou proklamaci. Ivánek Olbracht, se kterým jsem se tehdy sešel v
Národní kavárně, proklamaci podepsal a od té doby jsme s ním měli opět
pravidelné styky a stále jsme podívali jeho jména jako jména spisovatele, jehož
dílo nazval F. X. Šalda „arcidílem“.
V r. 1930 jsme se opět
sblížili i se spisovatelem Vladislavem Vančurou. Pamatuji se, že jsme spolu s
Ivanem Sekaninou šli do spolkové místnosti jedné restaurace ve Francouzské
ulici na Vinohradech, kam jsme pozvali Vladislava Vančuru. Přišel velmi ochotně
a rád vyhověl naší žádosti, aby se jako vynikající spisovatel a současně lékař
postavil do přední řady protifašistického hnutí,
455
jež jsme tehdy organísovali.
A pak jsme s Vladislavem Vančurou spolupracovali opět jako se soudruhem
komunistou. Vladislav Vančura prokázal hrdinnou statečnost svojí účastí na
illegálním boji v době protektorátu. A jeho památka jako oběti nacistické
hrůzovlády, jako národního mučedníka a velkého spisovatele bude vždycky v naší straně
ctěna jako svatá památka. Naši lásku k soudružce Helence Malířové nemohlo nikdy
nic zkalit. Vždy jsme ji ctili a milovali jako jednu z prvních předbojovnic
komunismu v naší zemi. Vždyť spolu s Ivanem Olbrachtem se účastnila v r. 1920
II. kongresu Komunistické internacionály, mluvila s Leninem, vždy pracovala
obětavě pro revoluční dělnické hnutí a z doby po r. 1929 až do své smrti nám
zůstane v paměti její horoucí činnost pro československosovětské přátelství.
O soudružce Marii Majerové
možno říci, že se velmi záslužně účastnila akce umělců a kulturních činitelů
pro podporu stávky mosteckých horníků v r. 1932. Podporovala aktivně po celá
léta hnutí přátel SSSR a dala se oddaně do služeb boje proti fašismu a na
obranu republiky. Ve svých významných dílech „Siréna, „Přehrada,
„Havířská balada atd. projevovala věrnost dělnictvu, sledujíc ve své
literární tvorbě důsledně cestu socialistického realismu.
A tak bych mohl uvádět mnoho
dobrého a záslužného o spisovatelích, jež v r. 1929 zakolísali. Pro nás bylo v
jejich pozdější činnosti směrodatné, jak pevně se chovali v boji proti fašismu,
v boji na obranu republiky před agresí hitlerovského Německa a pak v boji za
osvobození naší vlasti z nacistických pout. Pro nás bylo směrodatné, jak žhavě
vyznávali v době války víru v Sovětský svaz a potom, jak se věrně a oddaně
podíleli na vybojování naší lidově demokratické republiky, na boji s reakcí, na
našem vítězném únorovém boji v r. Byl jsem hluboce pohnut, když
mne soudruzi Gottwald a Zápotocký v červnu r. 1945 poslali s pozdravem k
smrtelnému loži Josefa Hory. A když jsem se s ním opět shledal po mnoha letech.
Byl se mnou tehdy u lože umírajícího básníka Josefa Hory jeho blízký druh
básník František Halas. Josef Hora, cítící svoji blízkou smrt, stále slzel. Ale
byly v naší rozmluvě okamžiky, kdy mu oči zajiskřily a byla v nich patrná
radost. Bylo to v té chvíli, kdy jsem mu řekl, že my, komunisté, jsme nikdy
nezapomněli na jeho krásné básně o Sovětském svazu, na jeho báseň o běžícím
Ivanovi a na jeho velikou báseň o Leninovi, kterou napsal v r. 1924, po smrti
Leninově, a která byla nejkrásnější vedle básně o Leninovi, již napsal básník
Karel Toman. Byl jsem vděčen za to, že jsem to mohl básníku Josefu Horovi říci
několik chvil před jeho smrtí a že jsem uspěl tlumočením soudružských pozdravů
naší strany učinit mu jeho smrt lehčí. Viděli jsme v sedmi spisovatelích, kteří
v r. 1929 zakolísali v poměru k naší straně, viděli jsme v nich nadále nejen
velké básníky a spisovatele, ale ve většině z nich jsme pro jejich pozdější
činnost viděli odhodlané a pevné
456
antifašistické bojovníky,
horoucí vlastence, věrné Drátek S m, a spolubojovníky naší strany na cestě k
historický vntstvímT 1 lidu v květnu r. Uvedl jsem již, že v roce
1929 se cítil soudruh Julius Fučík povolán k tomu, aby v boji za Gottwaldovo
vedení strany seskupil mladé revoluční básníky, spisovatele a umělce v
avantgardní falangu, která se nejtěsněji spojila se stranou a věrně ji vždy
provázela na její bolševické cestě.
Julius Fučík, revoluční
bojovník již od svého mládí a jeden ze zakladatelů studentského komunistického
hnutí, se vzdělával na filosofické fakultě pražské university. A již v roce 1925
působil jako literární a umělecký kritik revolučního komunistického zaměření.
Bylo to v době, kdy v plné tvůrčí síle nastupovala neobyčejně talentovaná
generace mladých básnických tvůrců, spisovatelů a výtvarných umělců, která
vyšla z poválečné revoluční krise a nadšeně se postavila pod prapor revolučního
proletářského hnutí. V čelné řadě revolučních básníků šli se stranou velcí
básníci Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Jindřich Hořejší,
Konstantin Biebl, František Halas, Vilém Závada, František Branislav a druzí. V
revoluční umělecké avantgardě se zjevil Adolf Hoffmeister, který byl básníkem i
výtvarným umělcem karikaturistou; pak Emil František Burian, tvůrce nového
stylu divadelního umění, velký režisér a talentovaný hudební skladatel. Soudruh
E. F. Burian si získal i mezinárodně velké uznání jako avantgardní tvůrce v
oblasti divadelní režie. Nelze ani ocenit, co pro naše komunistické hnutí
znamenalo divadlo „D 34 vedené soudruhem E. F. Burianem. V tomto divadle,
umístěném v „Mozarteu, nezapomenutelně působili od svého mládí vynikající
revoluční umělci: Šmeral, Bolek, Machník, Podlipný, Vaňátko, Burešová,
Stránská, Skrbková, Podlipná, jako choreograf Saša Machov, jako tvůrce výprav
inž. arch. Miroslav Kouřil. Soudruh E. F. Burian, jehož tvůrčí talent byl
výjimečný a všestranný, stvořil vedle onginelních divadelních her a
voicebandovských pásem i významná hudební díla,
457
opery, symfonie,
melodramatické a scénické básně. Avantgardním umělcem v oboru režie byl dále
Jiří Frejka, který se od svých počátků v divadle „Na slupi dostal jako
režisér na velké divadelní scény.
Dále pak to byli Voskovec,
Werich a Ježek, tvůrci a umělci „Osvobozeného divadla, jež vykonalo
velikou práci ovlivňováním studentstva a mládeže v pokrokovém a antifašistickém
duchu, při čemž s „Osvobozeným divadlem spolupracoval Julius Fučík. V
„Osvobozeném divadle, v jehož správě pracoval soudruh Josef Háša,
působili jako umělci: Jaroslav Průcha, Miloš Nedbal, Václav Trégl, František
Filipovský, Bohuš Záhorský, Ferenc Futurista, František Černý, Karel Stekly,
Hana Vítova, Jarmila Švabíková, jako choreografové Joe Jenčík a Nina Jirsíková
a j. Velký náš umělec Jindřich Plachta, který své mládí prožil se svými rodiči
v Rusku, hrál nejprve spolu s Vlastou Burianem a Emilem Arturem Longenem v
Burianově divadle na Václavském náměstí, a pak v „Osvobozeném divadle.
Ladislav Pešek rostl ve velkého divadelního umělce v brněnském divadle, kde po
určitou dobu působil jako režisér E. F. Burian, který se v Brně r. 1930
účastnil zakládajícího sjezdu Levé fronty. Uměleckou avantgardu tvořili pak
mladí výtvarní umělci a architekti, kteří si z „Mánesa učinili základnu
svého působení; a posléze i mladí hudební skladatelé a reprodukční umělci
hudební, operní atd.
K této revoluční avantgardní
mladé umělecké generaci patřili další literární a umělečtí tvůrci, kteří se
později stali vynikajícími spisovateli a známými lidmi, jako Karel Konrád,
Svatopluk Kadlec, Arnošt Ráž, Jaroslav Hůlka, Arnošt Vaněček, Břetislav Mencák,
Zdeněk Ančík a j.
Soudruh Julius Fučík v této
revoluční umělecké avantgardě vyrůstal ve vůdčího kritika, při čemž prohluboval
svůj vztah ke komunistické straně. Ve vývinu Julia Fučíka k jeho budoucí
významné úloze působilo několik okolností. Narodil se na Smíchově v dělnickém prostředí
a žil pak v Plzni se svým otcem, který se stal operním pěvcem, ajak jsem jej
později poznal, byl umělcem vesele zpěvným, velmi živé letory a vtipným. Otec
Julia Fučíka, Karel Fučík, byl bratrem známého hudebního skladatele Julia
Fučíka, po němž také dostal náš Fučík své křestní jméno Julius. Fučík byl ve
své rodině dobře vychován a miloval s pýchou svého otce a s vřelostí svoji
matku a své dvě sestry. Na soudruha Julia Fučíka v jeho studentském mládí
zapůsobily v Plzni bojovné válečné bouře dělnictva Škodovky, jež v několika
stávkách a za krvavých demonstrací na ulicích projevovalo statečně odpor proti
válce, proti válečnému zbídačování a proti otročení v rakouském zbrojařském
průmyslu.
Jula Fučík mně vždy vyprávěl,
že na něho jako posluchače filosofické fakulty v Praze měly velký vliv
přednášky soudruha profesora dr. Zdeňka Nejedlého, což mně říkal i básník
Vítězslav Nezval, též posluchač filosofické fakulty. Soudruh Fučík, vyrůstající
v literárního kritika, se brzy osobně seznámil s profesorem dr. F. X. Šaldou.
Tehdy jsme si všichni Šaldy velmi vážili, po
458
něvadž jako kritik téměř
absolutní autority mohl našemu komunistickému hnutí velmi ublížit, kdyby byl
projevil předpojatost vůči uměleckým dílům naší mladé revoluční avantgardy.
F.X. Šalda byl však velkomyslný
a nad předpojatost povznešený literární kritik a tak svými nadšenými posudky o
díle Jiřího Wolkera, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta atd. rozhodl, že
sláva mladých komunistických básníků a spisovatelů se šířila a rostla. F.X. Šalda
ostatně sám projevil své sympatie komunistickému hnutí tím, že do „Rudého
práva napsal významnou báseň, podobně jako básník Antonín Sova. F. X. Šalda
se pak též solidarisoval se skupinou předních vzdělanců a universitních
profesorů, která se postavila na obranu svobody komunistického tisku, když v
roce 1929 po příchodu Gottwaldova vedení v čelo KSČ buržoasie začala bezohledný
persekuční nápor proti naší straně. Tehdy, v roce 1929, bylo na dobu tří měsíců
zastaveno „Rudé právo. Náhradou za zastavené „Rudé právo byl náš
kladenský časopis „Svoboda, jejž jsem jako šéfredaktor „Rudého
práva jezdil do Kladna redigovat spolu se soudruhem Vlastimilem Bořkem.
Avšak soudruh Julius Fučík,
který psal již do „Rudého práva a do „Rudého večerníku, dokázal
tehdy velký čin. Při své osobní známosti s F. X. Šaldou na něho působil, aby
nějak pomohl pronásledovanému komunistickému tisku. A profesor F. X. Šalda dal
souhlas k tomu, aby redigování jeho časopisu „Tvorba převzal soudruh
Julius Fučík a vydával jej jako komunistický týdeník pro politiku, kulturu a
umění. Není zajisté třeba líčit, jakou velikou úlohu sehrála v předválečném
revolučním boji „Tvorba redigovaná soudruhem Juliem Fučíkem. Všichni
soudruzi z vedení KSČ do „Tvorby psali. A já jsem si díky porozumění July
Fučíka přivydělával týdně 50 Kč tím, že jsem na zadní straně „Tvorby
dělal výklad cizích slov.
Soudruh profesor dr. Zdeněk
Nejedlý jednou řekl, že literární kritikto má být vůdce, „generál
literární fronty, který ovlivňuje, usměrňuje a řídí postup uměleckých tvůrců. A
takovým vůdčím činitelem na frontě revoluční umělecké avantgardy byl Julius
Fučík, byť tak mladý, jako mladí byli komunističtí básníci, spisovatelé a
umělci té doby. Jula Fučík byl nesmírně aktivní, byl všude, kde se scházeli
umělečtí tvůrci, byl se všemi známý a měl přirozeně sve velké lásky, k nimž
patřil především básník Vítězslav Nezval. Mějme na paměti že básník Vítězslav
Nezval vstoupil do řad naší strany již v roce 1924, napsal bezpočet básní
povzbuzujících k revolučnímu boji. Vzpomeňme, jak ito mocné zapůsobilo, když na
velké schůzi revolučního dělnictva v Praze v Hodinové burse vystoupil
Vítězslav Nezval a přečetl tam báseň, podobnou básním Vladimíra Majakovského
jako „bubeníka revoluce, a když burcujícím hlasem opakoval slovo
„barbar, „barbar, „barbar. Vítězslav opakoval slovo „barbar,
„barbar, „barbar. Vítězslav se tehdy pokusil o nové přebásnéní revoluční písně
„Internacionály“, jež mělo nahradit starý složitý překlad „Internacionaly .
Avšak Nezvalův
459
překlad se neujal a naši
revoluční dělníci dále pěli a stále zpívají „Internacionálu ve starém
původním českém překladu, se slovy „od minulosti spějme zpátky a se slovy
„den příští rozptýlí jich shluky a pod., ačkoli při zpívání
„Internacionály se pozná v některých místech, jak jde zpěv těžce a jak
hromově a radostně lidé pak zpívají „Poslední bitva vzplála, dejme se na
pochod, Internacionála je zítřka lidský rod. A připomeňme si, že
Vítězslav Nezval složil vedle známé básně S. K. Neumanna nejkrásnější báseň na
Sovětský svaz, začínající slovy: „Znám zemi blízko pólu.
Soudruh Julius Fučík měl
jistě své nejbližší osobní přátele ve Vítězslavu Nezvalovi, Janu Werichovi, a
pak v Ladislavu Štollovi, v Ivanu Sekaninovi a ve Vlastimilu Bořkovi. A
samozřejmě jsme se s Julem Fučíkem pak nejblíže spřátelili my všichni z vedení KSČ.
Soudruh Gottwald a my všichni jsme v Juliu Fučíkovi viděli svého miláčka, jehož
krásný zjev, duchaplnost, veselost, vtipnost nám byly vždy potěšením. Řekl jsem
v Haškově Lipnici, že Julius Fučík měl nejen nesmírně rád Haškova Švejka, ale
že svým založením a nadáním byl blízek Haškově veselosti a vtipné humornosti a
že za svého pobytu v Sovětském svazu byl Julius Fučík nazýván Švejkem, i když
svým zjevem byl krasavec a rytíř.
Co však Julia Fučíka v celé
jeho činnosti a v celém jeho bohatém životě nejvýrazněji charakterisovalo, to
byla jeho žhavá oddanost naší straně a jeho hluboká láska k dělnictvu, k
pracujícímu lidu. Julius Fučík sloužil naší straně nejprve jako novinář. Byl
zuřivým reportérem, a při své romantickobojovné nátuře přímo vyhledával bitevní
vřavy, všelijaké shony a shluky událostí. První reportáž do „Rudého práva
psal o neštěstí při zhroucení betonové stavby na Poříčí. Byl na místě již ve
chvíli, kdy se ještě zdvíhal prach ze zřícené stavby. A pak popisoval naši
demonstraci při pohřbu obětí tohoto neštěstí, kdy členové nového Gottwaldova
vedení kráčeli v průvodu demonstrujících mas. Pak se Jula Fučík vrhl do práce
při stávce mosteckých horníků v roce 1929, pak jel popisovat pohřeb ve Frývaldově,
v místě střelby do dělnictva; byl pak reportérem, a nejen reportérem, ale i
agitátorem a organisátorem při mnoha dělnických stávkách, demonstracích a bojových
srážkách se státní buržoasní mocí. Jako redaktor byl Julius Fučík skvělým
stylistou a čtenáři jeho Sebraných spisů se přesvědčují o tom, jaké slovesné
umění Julius Fučík vkládal do svých reportáží, článků, statí a jaký žhoucí
revolučně bojový duch z jeho spisů plane. Jula Fučík psal krásným malým písmem.
Často jsme redakční práci dělali v kavárně. A Jula, který velmi rád hrál
biliár, a to se čtyřmi koulemi, aby mohla hrát i Gustina, udělal vždy šťouch a
pak šel dál psát další větu svého článku. Pozoroval jsem, jak Jula vtipně a
slohově krásně psal a jak svým úhledným písmem sázel větu za větou jako
klenoty. Často myslím na to, jak se naší straně vyplatilo, že v roce 1930
poslala soudruha Fučíka s delegací do Sovětského svazu a že po Eduardu Urxovi v
roce
460
1934 poslala Julia Fučíka
jako korespondenta „Rudého práva do Moskvy. V Juliu Fučxkovi měla pak
strana nejvroucnějšího přítele a milovníka Sovětského svazu a nejnadšenějšího
hlasatele československo-sovětského přátelství, při čemž láska k Sovětskému
svazu se stala Juliu Fučíkovi radostnou životní náplní, zdrojem neutuchajícího
optimismu a zářnou hvězdou naší budoucnosti, zářnou hvězdou, která Juliu
Fučíkovi dávala sebevědomí komunisty a víru v naše vítězství až do okamžiku
jeho hrdinné mučednické smrti, při čemž byla Julia Fučíka jako reportéra hodna
ta vzácná síla, že psal reportáž i o sobě ještě na oprátce, která zardousila
jeho krásný život.
Z pobytu Julia Fučíka v
Sovětském svazu bych chtěl vzpomenout roku 1935, kdy jsme byli v Moskvě spolu a
kdy Jula chodil každodenně do bytu soudruha Gottwalda v „Luxu na Gorkého
třídě, v hotelové budově, která je dnes „Centralnou gostinicí. Soudruh
Fučík navázal styky s dělnictvem mnoha moskevských závodů, a zvláště pak s
dělníky moskevského závodu „Frezer, který měl přátelské spojení s dělníky
plzeňské „Škodovky, což později československá policie vyložila záměrně
tak, aby proti některým komunistům v plzeňské „Škodovce, z nichž se to
týkalo zvláště soudruha Hrdličky, mohla vykonstruovat trestní stíhání pro
špionáž. Jula Fučík byl s dělníky a dělnicemi závodu „Frezer tak
spřátelen, že s nimi na neděli vždy jezdil do jejich domu oddychu v okolí
Moskvy. Jezdil jsem tam s ním a z jednoho dne pobytu v domě oddychu závodu
Frezer je fotografie, která zachycuje společně mne a Julia Fučíka. Jula stojí v
pozadí za mnou, poněvadž mně právě překládal, když jsem dělníkům a dělnicím
„Frezeru musil po prvním seznámení vylíčit svůj životopis. Julu Fučíka si
v Moskvě oblíbilo mnoho lidí. Bral mne s sebou, když měl schůzky se sovětskými
spisovateli a umělci. Večery jsme trávili společně v bytě soudruha Gottwalda, při
čemž do „Luxu chodil i soudruh Ladislav Štoll, který v Moskvě v té době
pracoval jako překladatel ve vydavatelství cizojazyčné literatury a překládal
do češtiny spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Jula Fučík, který byl vzácnou
ukázkou mladistvé mužské krásy, se stal přirozeně i předmětem sympatií žen, ale
Jula Fučík byl velmi cudný při své osobní roztomilosti. A pokud šlo o mužskou
zábavu, byl zdrženlivý a přímo panensky nevinný. Neuměl na př. hrát ani maryáš,
a když jsme ho maryáši v bytě soudruha Gottwalda učili, musil si dávat krále a
kluky hlavami nahoru, zatímco my jsme již podle cípku karty poznali, zda je to
sedmička, devítka, král, kluk nebo jma karta. A tak jsme Julu Fučíka raději od
hraní maryáše osvobodili a chodil nám dlouho do noci do Gastronomu pro pivo.
Snad. tato vzpomínka na Julia Fučíka v Moskvě nijak neublíží památce tohoto
nádherného zjevu bojovníka
komunisty.
Vzpomínám si z Moskvy ještě
na to, jak rozradostněn v roce 1935 soudruh Fučík přijel ze své návštěvy ve
Střední Asii. S velikou pýchou rozkládal v byte soudruha Hrušky v „Luxu
všechny dary, které dostal ve svazových repubh
461
kách Střední Asie. Oblékal si
barevné chaláty s pásy a s ťubetějkou na hlavě a šermoval kindžály a různými
šavlemi, které dostal darem. Byl přitom také jugoslávský komunista soudruh
Ozrin, který kdysi studoval v Praze a pak působil v Moskvě ve vydavatelství
cizojazyčné literatury, při čemž bydlil též v „Luxu na Gorkého třídě.
Julius Fučík si velmi vážil soudruha Ozrina a jeho ženy soudružky Litvakovové,
která byla spisovatelkou pod jménem Ida Radvolinová a která po válce také
napsala knížku povídek o Juliu Fučíkovi, při čemž na tuto publikaci vrhala
tragický stín okolnost, že její muž soudruh Ozrin osobně blízký přítel Julia
Fučíka, byl v Titově Jugoslávii umučen jako komunista na smrt věrný Sovětskému
svazu, zásadám marxismuleninismu a proletářského internacionalismu.
Když se soudruh Julius Fučík
v roce 1936 vrátil ze Sovětského svazu, musili jsme z komunistického klubu
poslanců intervenovat u ministra spravedlnosti, kterým byl sociální demokrat
dr. Ivan Dérer, aby Jula nemusil nastupovat tresty, k nimž byl jako
komunistický pracovník a hlasatel československosovětského přátelství odsouzen.
Julius Fučík pak horečně pracoval, aby zvláště mezi vzdělanci, literáty a
mládeží získal co největší podporu pro boj KSČ proti fašismu a na obranu
republiky. Soudruh Fučík dokázal k aktivní bojové činnosti získat mnohé
kulturní pracovníky, i z řad čapkovské literární společnosti. Přivedl na př. do
komunistického hnutí spisovatelku Marii Pujmanovou. Byl spřátelen se
spisovatelem Františkem Kubkou. Julius Fučík, Ivan Sekanina, Ladislav Štoll,
Lubomír Linhart, Bedřich Václavek a Jiří Taufer, který se měl stát redaktorem
„Tvorby, byli stále v činnosti, a ve spojení s profesorem dr. Zdeňkem
Nejedlým, S. K. Neumannem, Ivanem Olbrachtem, Marií Majerovou, Helenou
Malířovou, Vladislavem Vančurou, Vítězslavem Nezvalem, Františkem Halasem,
Konstantinem Bieblem aj. organisovali antifašistické akce kulturních činitelů,
akce na pomoc demokratickému Španělsku, a pak vlastenecké akce na obranu
republiky. V té době k nám Julius Fučík přibližoval i takové spisovatele, jako
byli J. S. Machar a Karel Horký, kteří dříve bloudili v pravicových vodách, kam
byli zahnáni intrikami lidí Benešova tábora.
V roce 1938 byl soudruh
Julius Fučík vysoce aktivním politickým pracovníkem, řečníkem na masových
schůzích, redaktorem „Tvorby i „Rudého práva, i „Haló novin,
a v redakční práci se nejúžeji sblížil se soudruhem Janem Švermou, Eduardem Urxem,
Gustavem Barešem, se kterým bydlel ve společném bytě, a druhými soudruhy
redaktory, kteří pak jako Julius Fučík hrdinně zemřeli. Ve dnech Mnichova roku
1938 byl soudruh Julius Fučík mobilisovaným vojákem a patřil k těm, kteří pevně
věřili, že republika se bude proti hitlerovské agresi bránit. Ještě v den 30.
září 1938 běhal soudruh Fučík jako agitátor ve vojenské uniformě, aby burcoval
k boji proti přijetí mnichovského diktátu. Události však měly již smutný svůj
průběh. Když jsme po kapitu
462
laci 30. září V letech německé nacistické
okupace, v letech války, v letech sovětskoněmecké války pak vrcholila hrdinně
obětavá činnost Julia Fučíka, která je zapsána nejvýraznějším písmem do dějin
KSČ a která Julia Fučíka po jeho mučednické smrti učinila naším národním
hrdinou a hrdinou celého světového boje proti fašismu a proti válce. A bylo
něčím tak přirozeným, že když Julius Fučík dopisoval svoji „Reportáž psanou na
oprátce a když kráčel pod popravčí sekeru, že vyznal svoji lásku k
životu, svoji lásku k lidem, jež měl tak rád, a svoji víru v šťastnou
komunistickou budoucnost, za kterou po celý svůj život bojoval a za kterou
přinášel svoji mučednickou oběť. A jako ohnivé výstražné znamení pro lidstvo
napsal Julius Fučík svá slova „Lidé bděte!
Ke své zmínce o básníku
Františku Halasovi bych chtěl poznamenati, že tento velký básník šel již dávno
před válkou s naším komunistickým hnutím, s naší stranou a s komunistickou
mládeží, když byl knihkupeckým pnrucim v Brně. František Halas vyrostl nesporně
v mimořádný básnický zjev. Srovnáváme-li vlohy našich básníků, tvořivších svá
díla v době po době po první světové válce, můžeme říci, že největším básnickým
talentem byli nadám Jin Wolker, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a František
Halas.
Básnický talent však ještě
neznamená záruku správné posice básníkovy v ideologickém a politickém smyslu.
Když jsem se seznámil s básníkem Františkem Halasem, pociťoval jsem
lítost, že tak mimořádný tvůrčí talent neprodělal
463
hlubší studium marxleninského
učení, což mělo za následek, že František Halas byl v komunistických názorech
kolísavý a že ani ve svém světovém názoru nebyl plně ustálený. František Halas
se již před válkou často uchyloval od naší komunistické ideologické a politické
linie a dostával se s námi do ostrých rozporů. František Halas, který se dal
někdy ovlivnit i trockistickými živly, se jinak sbližoval i s literáty
katolického ducha. Halas, který byl blízkým přítelem Jiřího Mahena, F. X. Šaldy,
Bedřicha Václavka, J. V. Plevy, Otakara Fischera, Emila Filly byl spřátelen i s
Palivcem a po jistý čas literární vědeckou autoritu viděl ve Václavu Černém,
který po boku Ferdinanda Peroutky patřil vždy k nejzavilejším nepřátelům
komunistů.
Pokud jde o hodnocení
Halasova básnického díla z minulosti, podivuji se často, proč někteří lidé
pokládají za snižování básnické velikosti Františka Halase to, jak Halasovo
básnické dílo charakterisoval soudruh Ladislav Štoll ve svém spisu ,,30 let
české poesie. Soudruh Štoll měl zcela pravdu, když líčil, že Halas
bohužel jako básnický tvůrce učinil tribut letům, ve kterých tvořil svá
významná díla, letům po r. 1930, aniž byl schopen dívat se dialekticky na věci
a vidět za kapitalistického úpadku, marasmu a špíny druhou, nadějnou,
východisko ukazující stránku života, revoluční sílu dělnictva a lidu, povolanou
přetvořit svět. Soudruh Štoll měl zcela pravdu, když Halasovu básnickému dílu
vytýkal sklon k pesimismu a přibližování se k morbidnosti a chmurnému
existencialismu. Kdysi na př. byla obdivována Halasova báseň „Staré ženy,
avšak po odstupu let se může každý přesvědčit, jak chorobný duch vane z tohoto
básnického díla a jak tato Halasova poesie přes všechnu svou slovesnou
dokonalost nemůže být pokládána za kladně působící druh České poesie. Soudruh
Štoll měl zcela pravdu, když napsal, že oproti Halasově poesii se jeví básně S.
K. Neumanna a básně Vítězslava Nezvala, básně Konstantina Biebla, básně Viléma
Závady, básně Františka Branislava a j. jako díla poesie, působící kladně,
životně pravdivě, optimisticky, nadějně, bojovně, revolučně.
Uznat pravdivost této kritiky
Halasovy poesie nemůže však překážet tomu, abychom ocenili vysoce kladné
hodnoty básnické tvorby Františka Halase, který stvořil již od svého
komsomolského mládí tolik básní a tolik různých literárních prací přímo pro
potřeby revolučního komunistického hnutí.
Vývoj doby od třicátých let
působil na Halasovu tvorbu složitě, po určitý čas negativné, avšak pak opět
positivně. Vždyť v roce 1936 jel s delegací do bojujícího Španělska a jeho
zápasu s fašismem věnoval mnoho svých básni a veřejných projevů. Bolestná muka,
jež prožíval náš národ po Mnichovu a za hitlerovské okupace, přímo krvavě
drásala srdce Františka Halase. A tak jako se František Halas aktivně účastnil
podzemního boje proti nacistické tyranii, tak se v jeho duši ukládaly hluboce
citové básně, prodchnuté vírou ve vítězství
464
nad fašistickým barbarstvím.
Vedle velikého básnického díla Torso naděie napsaného P° Mnichovu vr
1938, vedle sbírky básní „Naše paní Božena N cová z r. František Halas se s horečnou
dychtivostí a nadšením chápal kulturně politické čmnosti po r. 1945. Tehdy byl
tvůrcem mnoha významných proklamací povzbuzujících naš lid k budování nové
republiky. Při vyhlášení dvouletého budovatelského plánu v r. 1946 četl s
balkonu musea národní umělec Václav Vydra k shromážděnému lidu na Václavském
náměstí známou výzvu „Buduj vlast!, kterou básnicky stvořil František
Halas. Hudební skladatel Václav Dobiáš učinil z této výzvy velikou kantátu
„Buduj vlast — posílíš mír. Halas tehdy stvořil texty pro několik
hudebních děl. Mimo jiné napsal text pro čtyři vojenské písně Václava Dobiáše,
věnované naší lidové armádě s názvem „Pod prapory. Halas napsal také
slova pro velmi populární píseň Václava Dobiáše „Vyhrňme si rukávy.
Napsal i mnoho básni do knížek pro děti a mnoho jiných příležitostných básní,
jimž říkal „agitky. Velikou a záslužnou práci František Halas vykonal v
těch letech i tím, že stvořil nový básnický překlad díla Adama Mickiewicze.
Vzpomeňme, že u příležitosti Světového kongresu studentstva v Praze r. 1946
pronesl František Halas důležité projevy v zastoupení strany a vlády, podobně
jako v r. 1947 při Světovém festivalu mládeže v Praze. František Halas, který
po válce stvořil velkou báseň o Leninovi, napsal v r. 1946 báseň věnovanou
padesátinám soudruha Klementa Gottwalda a nazvanou „Kapely hrajte, v níž
použil známých slov „Copak Klema, ten má pod čepicí.
V letech budovatelského
nástupu básník František Halas vskutku přímo hořel tvůrčím elánem a aktivitou v
nejkladnějším smyslu. Avšak později, když se již vytvářelo předúnorové napětí,
se pokoušely na Františka Halase působit různé pochybné vlivy. Byl jsem toho
svědkem.
František Halas, který byl od
r. 1945 přednostou publikačního odboru na ministerstvu informací, začal
pěstovat styky i s velmi obskurními živly. Mohu na doklad toho uvést jednu
příhodu. V informačním výboru Národního shromáždění jsem se jednou prudce
srazil s poslancem lidové strany, posl. dr. Bohdanem Chudobou, který ve svých
historickoliterárních pracích vychvaloval nezřízeně pobělohorskou
protireformaci. Byl jsem překvapen, když mně dr. Chudoba v hřmotu hádky řekl, že
je vlastně mým úředníkem, že je pracovníkem ministerstva informací, a to v
publikačním odboru, kam ho vzal František Halas. A neméně jsem byl překvapen,
když jsem se dozvěděl, že bez mého vědomí byl Františkem Halasem vzat do
publikačního odboru i dr. Alois Klimek, který se stal později generálním
sekretářem Čsl. lidové strany a dnes je spolu s Bohdanem Chudobou v emigraci v
Americe. Když jsem to Františku Halasovi ostře vytýkal, omlouval se tím, že prý
zásadu parity mezi stranami Národní fronty
465
vztahoval i na složení
ministerstva a přijímal dotyčné lidovce na doporučení jejich strany. František
Halas byl spřátelen i s Ferdinandem Peroutkou, se kterým byl v prvním Národním
shromáždění po r. 1945 poslancem v zastoupení kulturních kruhů. František Halas
chodil také často na návštěvu k presidentu republiky dr. E. Benešovi a z jeho
okolí byl blízce spřátelen s dr. Jinou a s dr Drtinou. Činili to před Únorem
ovšem i někteří druzí spisovatelé. Tím se vysvětlovalo, že na manifestačním
sjezdu Syndikátu čsl. spisovatelů ve Smetanově divadle r. 1947 byl jako směrodatný
projev přijímán projev presidenta dr. Beneše a že v dobříšském zámku byl s
obzvláštní zdvořilostí vítán jako významný host dr. Prokop Drtina, ministr
spravedlnosti v předúnorové vládě. František Halas byl osobně neobyčejně milý,
byl chlapecky impulsivní, vrtošivý a rozmarný a byl značně nedůtklivý v
žárlivosti na uznání svého básnického díla. Halase lidé většinou velmi
milovali. A vím, jak upřímně měli Halase rádi básník Konstantin Biebl a básník
Vítězslav Nezval, i když mu tento vytýkal, že podléhá vlivu klerikálních
„kostelníků. Halas se mnohdy ve své nevázanosti nedal krotit a nebylo
lehké na něj působit. Často jsem musil jako ministr informací činit výtky
Františku Halasovi a ostře vystupovat proti jeho názorům, v nichž projevoval
někdy i nebezpečné tendence, jako tomu bylo na př. v případě Zoščenka a
Achmatovové. Vůbec si František Halas jako básník vyhrazoval názory, jež mnohdy
příkře odporovaly našim názorům. František Halas vydal sbírku básní ,,V
řadě. A jednou mně v přítomnosti Zdeny Ančíka a druhých soudruhů řekl, že
by nemohl být ani sociálním demokratem, ani národním socialistou. Řekl, že jde
s námi ,,v řadě, avšak že si při společném pochodu s námi ponechává své
názory, lišící se někdy od názorů vedení KSČ, jako prý mašírující voják má při
pochodu mnohdy jiné názory o strategii a taktice než velící generálové.
Ideologicky a politicky
prožíval František Halas před svojí smrtí těžkou krisi. Je málo známo, za
jakých okolností František Halas v r. 1949 zemřel. I já jsem se domníval, že
Halasova smrt byla důsledkem jeho Buergerovy choroby, neboť se vždycky říkalo,
že básník František Halas touto chorobou trpí. Avšak, když ke mně bezprostředně
po úmrtí Františka Halase přišla jeho žena, která Halasovi dala dva, jemu tak
cele podobné chlapce a která byla doktorkou historie umění, řekla mně, že
básník František Halas nezemřel na Buergerovu chorobu, nýbrž že zemřel na
srdeční mrtvici. A soudružka Halasová mně před svědky líčila, že před smrtí
Františka Halase, stiženého srdečním infarktem a ležícího ve vinohradské
nemocnici, byl u něho na návštěvě bývalý šéf politické kanceláře presidenta
republiky dr. Beneše, známý dr. Jan Jí na. Měl s Františkem Halasem rozhovor
politického obsahu. A dodávala, že po odchodu dr. Jíny básník František Halas,
zřejmě rozrušený vážným rozhovorem, byl náhle raněn srdeční mrtvicí, která
ukončila jeho život v 48 letech. František Halas byl námi pochováván se všemi
poctami jako veliký česky
466
básník, jdoucí s námi přes
všechny rozpory v „řadě“. Pečovali jsme pak nejen o ženu básníka Františka
Halase, která byla později skládena do hrobu zákeřnou rakovinou, ale starali jsme
se i o to, aby jeho synové mohli za naší péče dorůst do věku studií. Maji prý
také umělecké nadání jako jejich otec, básník František Halas, ležící v hrobě
na hřbitově v jeho milovaném místě v Kunštátě na Moravě, v kraji, odkud vyšel
jeho rod, rod domácích tkalců a textiláků V západním rozhlasu se často mluví o
závěti, kterou prý básník František Halas po sobe zanechal a která prý obsahuje
útočné a nenávistné výpady proti naší straně a proti Sovětskému svazu. Není
možné, aby takováto závěť Fran tiška Halase existovala. Nanejvýš je
pravděpodobné, že emigranti Chudoba Klimek, Peroutka a někteří druzí lidé,
kteří Františka Halase znali a s kterými byl František Halas spřátelen, si text
t. zv. Halasovy závěti vymyslili, zkoncipovali jej a podvrhli jej jako
existující. František Halas byl naším básníkem! A my nedovolíme, aby si ho
přivlastňovali naši nepřátelé!
Po tom, co jsem uvedl o
básníku Františku Halasovi, lze pochopit, že jsme musili vidět záměrnou
tendenci v tom, že na II. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů bylo tak demonstrativně
posunuto do popředí právě Halasovo jméno. A musili jsme ovšem ustrnout nad tím,
že hlavními mluvčími na II. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů, mluvčími,
udávajícími jeho ducha, mohli být odpadlíci od komunistického hnutí, dávní
společníci trockismu a pověstní protikomunističtí borci. A musiii jsme ustrnout
nad tím, že na sjezdu spisovatelů byli tak hrubě, tak beze studu opomenuti
lidé, spisovateli dříve tak vynášení, Zdeněk Nejedlý, S. K. Neumann, Jiří
Wolker, Petr Jilemnický a i Julius Fučík.
Na II. sjezd Svazu čsl.
spisovatelů, který se konal v dubnu r. 1956, se dnes díváme s odstupem několika
let. A když dnes srovnáváme, jak se v jednotlivých lidově demokratických zemích
projevil nápor revisiomsmu r. 1956, vidíme, že v naší zemi toho vzrušení v
souvislosti s náporem revisionismu bylo velmi málo a že by nebylo takřka
ničeho, kdyby nebylo právě jen II. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů, na němž se
nápor revisionismu odrazil nejvýrazněji.
Nepochybně, kdyby se byly
mohly v naší zemi rozšířit názory a nálady, jež se za nezřízených
liberalistických exaltací uplatňovaly na II. sjezdu svazu čsl. spisovatelů,
mohlo se stát velké neštěstí. A velkým neštěstím by bývalo bylo, kdyby se v r.
1956 bylo zachvělo i Československo a kdyby revisionisticky nápor byl mohl
uvésti v kolísání v jedné frontě Polsko, Československo, Madar
467
sko, při čemž na jižním
okraji byla Jugoslávie, z níž revisionistický nápor a snahy o roztříštění
jednoty socialistických zemí vyšly. Nic takového se bohudík nestalo a všechny
výpočty některých jugoslávských vedoucích ztroskotaly. Československo zůstalo
na svém odpovědném místě neochvějné; zůstalo neotřesitelně pevným klínem v
rozkolísaném okolí a při své neobyčejné pevnosti se stalo pak činitelem, jenž
účinně přispíval k ještě stmelenější jednotě socialistických zemí pod vedením
Sovětského svazu. Zásluhu o to si získala KSČ, naprosto pevná ve svých řadách a
opírající se o nerozbornou jednotu dělnické třídy a pracujícího lidu
Československa.
Myslím, že spisovatelé, kteří
v dubnu r. 1956 představovali II. sjezd Svazu československých spisovatelů,
zasedající v budově Národního shromáždění, musili pak s vděčností oceňovat
rozhodnost, se kterou KSČ vystoupila proti tendencím jejich sjezdu. A myslím,
že mnozí spisovatelé musili být vděčni za to, že naše strana je svým rozhodným
zásahem zarazila v šíření názorů, jež se jim pak ve světle boje proti
revisionismu musily jevit trapnými.
Pro nás bude vždy ovšem
trpkou vzpomínkou, že na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů
projevili svoji nepevnost i někteří spisovatelékomunisté a že nejednotnosti
spisovatelů komunistů nemohla zabránit ani autorita nejpřednějších spisovatelů:
soudruhů Jana Drdy, Marie Majerové, Marie Pujmanové, Vítězslava Nezvala,
Jarmily Glazarové, Viléma Závady, Václava Řezáče a druhých spisovatelů a
básníků, vždy neochvějně oddaných straně, a ani autorita soudruha Antonína
Zápotockého, vystoupivšího před spisovatelikomunisty v úloze spisovatele.
Přirozeně, nebylo by vhodné
ještě rozmazávat neblahé zjevy z II. sjezdu Svazu československých spisovatelů.
Myslím však, že bylo velmi důležité, když se předsednictvo Ústředního výboru
Svazu československých spisovatelů svoláním konference spisovatelů, na níž
referoval soudruh Ladislav Štoll, postaralo o hluboký rozbor ducha jednání II.
sjezdu Svazu československých spisovatelů a když ve světle zásadního boje proti
revisionismu provedlo hlubokou kritiku a rozhodnou opravu nesprávných tendencí
II. sjezdu a vyvodilo z toho všechna nutná poučení.
Bylo to důležité i s toho
hlediska, že bylo třeba v očích dělnictva, v očích pracujícího lidu napravovat
pověst spisovatelů a plně obnovit důvěru a lásku, kterou ke spisovatelům v naší
zemi lid vždycky choval. Někdy bylo slyšet stížnosti, jako bychom my pověsti
spisovatelů nějak ublížili kritikou jednání II. sjezdu Svazu československých
spisovatelů na celostátní konferenci KSČ v červnu r. 1956. Ve skutečnosti tomu
tak nebylo.
My jsme vždy říkali, že naše
kritika se netýkala umělecké tvůrčí činnosti spisovatelů a jejich slovesného
díla, kterého si vážíme. Říkali jsme, že v našich rozporech s některými
spisovateli šlo o zásadní otázky ideologické a politické, a nikoli o otázky
způsobů literární tvorby. Potrefení však pak vystoupili s ná
468
mitkou, že prý se nemají do
řad spisovatelů jako umělců zanášet vůbec kriteria politická a ideologická.
Říkali to ovšem lidé, kteří do řad spisovatelů záměrně a troufale zanesli
kriteria politická a ideologická, ovšem v duchu revisionismu oportunismu,
měštackého liberalismu, a kterým bylo nepříjemné prosazování v řadách
spisovatelů ideologické a politické linie v našem duchu. My jsme však vždy
zdůrazňovali, že při respektování svobody umělecké tvorby si KSČ vyhrazuje plně
právo působit na spisovatele výchovně v duchu marxismuleninismu, v duchu naší
komunistické ideologie.
Tomu, kdo to nechápal, jsme
vysvětlovali, že naše strana mohla otázku organisování spisovatelů po r. 1945
řešit též jinak a že mohla na př. v příslušném svazu organisovat jen
spisovatele socialistického, komunistického zaměření. A dali-li jsme podnět k
organisování všech spisovatelů bez rozdílu v široké literárně tvůrčí frontě,
nemysleli jsme v žádném případě na to: připustit, aby otevření nebo skrytí
odpůrci našeho režimu a odpůrci naší strany nebo lidé neujasnění a lidé
nepevných názorů z řad spisovatelů mohli široké literárně tvůrčí fronty
zneužívat k politickým demonstracím, jaké se odehrály na II. sjezdu Svazu čsl.
spisovatelů. Nýbrž myslili jsme na to, že KSČ jako vedoucí síla všeho života v
naší zemi a tudíž i uměleckého života bude vůdčím způsobem ovlivňovat i hnutí
spisovatelů. Myslili jsme na to, že spisovatelékomunisté budou pevně,
nekolísavě, důsledně a disciplinovaně uplatňovat ve Svazu čsl. spisovatelů naši
linii a že budou v našem ideologickém a politickém duchu a v duchu
socialistického realismu působit na druhé spisovatele, na celou širokou
literárně tvůrčí frontu a tím na zdárný vývoj a rozvoj celého našeho
písemnictví.
Nesporně, Svazu čsl.
spisovatelů připadlo ujasnit si mnoho závažných otázek, a také otázku pevného
řízení a správného usměrňování „Literárních novin a ediční činnosti
spisovatelů.
Od roku 1956 jsme si
uvědomovali, že s hlediska boje proti revisionismu nabyly znovu velkého významu
otázky umělecké tvůrčí metody. Připadlo nám bojovně hájit naši zásadní Unii v
umělecké tvorbě, založenou na principech socialistického realismu. Neboť
revisionismus zaměřoval svůj nápor k tomu, aby vyvolal pochybnosti o správnosti
socialistického realismu a aby vnesl nejasnost i v základní otázku
společenského poslání umění. A nelze popřít, ze revisionismus tu dočasně
vykonal svůj vliv a že se mu podařilo určitou část umělců a umělecké kritiky
uvést v zmatenost a ideologickou rozháranost.
469
V umělecké tvorbě se porůznu
projevily tendence k odklonu od úkolů současnosti, tendence ke skreslování a
snižování našich úspěchů v budování socialismu, tendence k jednostrannému
pesimistickému zobrazování života, k přehnanému subjektivismu a individualismu
i k falešným názorům na modernost a světovost. V umělecké kritice a teorii se
odtrhlo estetické hodnocení uměleckých děl od hodnocení společenskopolitického
a objevily se pokusy o návrat k t. zv. čisté estetice. Pod titulem boje proti
schematismu a dogmatismu byly také oživovány různé formalistické tendence a
různé způsoby abstraktního umění, jež se zrodily v době úpadku kapitalismu a
byly již dávno zásadně námi odmítnuty a ve všech úsecích umělecké tvorby
překonány.
Bylo jasno, že všechny tyto
tendence, které se pod vlivem revisionistického náporu v našem umění projevily,
že subjektivismus a individualismus, a takové jejich projevy, jako je
pesimismus, skepse, pasivita, jsou na hony vzdáleny mentalitě dnešního
pracujícího člověka a že jsou jen důsledkem starých přežitků a důsledkem
pronikání ideologických vlivů z kapitalistického světa. Bylo jasno, že tyto
tendence nemají nic společného se skutečným životem naší nové společnosti a že
obrážejí nanejvýš jen psychický stav a mravně politické kolísání úzké,
rozkládající se vrstvy maloměšťácké inteligence.
Socialistický realismus,
který v době od r. 1945 nabyl u nás již vítězného postavení, byl jen na čas
tlakem revisionistického náporu zatlačen do defensivy, aby byl nucen se znovu
bít o své posice a aby zbrojil k svému novému ofensivnímu nástupu. Sebevědomí
mu dodávalo široké hnutí pracujícího lidu za dovršení socialistické kulturní
revoluce, v jehož znamení se pak konal Sjezd socialistické kultury.
Zatím co přechodné zakolísání
části uměleckých tvůrců a umělecké kritiky končilo žalostnou „kocovinou a
zatím co se plody krátkého období pokusů ot. zv. liberalisaci umělecké tvorby,
jako byl zvláště literární výtvor Škvoreckého, některá výtvarná díla a některé
filmy, setkaly s rozhořčeným odmítnutím, vítězilo tím výrazněji přesvědčení, že
umění má v období dovršování socialistické výstavby v naší zemi ještě
usilovněji plnit své společensky výchovné poslání. A že umělečtí tvůrci mají i
při různosti svých talentů, stylů a zaměření aktivně působit v duchu socialismu
a pomáhat při socialistické přeměně společnosti. Neboli, že není důvodu k
nějakým zásadním změnám v oblasti umělecké tvorby a že základní vývojová
tendence v našem umění byla od r. Ukázalo se, že strana
postupovala správně, když vedla nesmiřitelný a nepřetržitý boj proti
bezideovosti a proti nepřátelským ideologickým vlivům i proti sektářskému
komolení zásad marxleninské kulturní politiky. V tomto boji se zrodily zdravé
principy našeho umění, jež přinesly již přebohaté ovoce, jež vtáhly do tvůrčí
aktivity za našeho režimu nejširší frontu uměleckých tvůrců všech generací a
jež daly vyrůst tak obdivuhodné velkému počtu nových tvůrců ve všech oborech
umění.
470
Vždyť po bok lidu se po r.
1945 postavili a k našemu režimu zaujali přátelský postoj v&chm naši velcí
spisovatelé, požívající národní úcty jako Petr Bezruč, Jaroslav Kvapil, Anna
Marie Tilschová, František Langer Gabriela Preissová, Hana Gregorová, Janko
Jesenský a j. Byli to spisovatelé, kteří v minulosti byli většinou ideám
komunismu vzdáleni. Dlužno dodat, že ani jeden z významným kulturních tvůrců se
nepostavil proti našemu režimu.
Při celkovém přehledu naší
umělecké tvorby v letech po r. Dramatickou literaturu
obohatili novými díly naší doby: Miloslav Stehlík, Petr Karvaš, Vojtěch Cách,
Milan Jariš, Vašek Kána, František Rachlík, Jaroslav Klíma, Pavel Kohout, Josef
Topol, František Pavlíček, Zuzana Kočová, Marie Kubátová, Ilja Prachař,
Jaroslav Dietl, Oldřich Daněk a vedle nich Jan Drda, E. F. Burian, František
Hrubín, Josef Toman, Stanislav Lom-Mojžíš a j.
Otázkám kritiky se v naší
době věnovali: Josef Rybák, František Bunanek, Václav Pekárek, František
Nečásek, Jaromír Lang, Josef Kadlec, Václav Běhounek, Alexandr Matuška, Karol
Rozenbaum, E. A. Saudek, Jan Kopecký, Jiří Hájek, Sergej Machonin, František
Vrba, Jan Petrmichl, Miloš Vacik, Jaroslav Opavský, Milan Jungmann, Miroslav Drozda,
Milan Schulz,
471
Z. K. Slabý, Milan Jankovič,
Vladimír Dostál, Václav Stejskal, Radko Pytlík Antonín Jelínek, Jan Kliment,
Stanislav Zvoníček, Jaroslav Boček a j.
Pokud jde o hudební
skladatele, dlužno říci, že velcí národní hudební tvůrci J.B. Foerster, který
na oslavu května 1945 složil kantátu, Vítězslav Novák, který ke květnovému
osvobození naší republiky Sovětskou armádou složil „Májovou symfonii, a
Otakar Jeremiáš projevovali naší lidové vládě od r. 1945 svoji plnou oddanost.
Významná hudební díla stvořili Jaroslav Řídký, Jindřich Jindřich, Boleslav
Vomáčka, Iša Krejčí, Karel a Alois Hába, Vilém Petržilka, Ladislav Vycpálek,
Jaroslav Kvapil, Jaroslav Křička, Karel Plicka, Osvald Chlubna, Emil Hlobil,
František Škvor, Zdeněk Folprecht, Julius Kalas, Dalibor Vačkář. V naší době
vyrostli v skladatele nových velkých hudebních děl: Václav Dobiáš, Jan Seidl,
Josef Stanislav, Jan Kapr, Václav Kašlík, Rudolf Kubín, Václav Trojan, Pavel
Bořkovec, Jiří Pauer, Ludvík Podéšť, Jaromír Podešva, Jiří Srnka, Karel Reiner,
Jan Hanuš, J. Z. Bartoš, Jan Fadrhonc, Miroslav Barvík, Klement Slavický; a
slovenští skladatelé Eugen Suchoň, Ján Cikker, Alexandr Moyzes, Dezider Kardoš,
Šimon Jurovský, Janko Matuška a j. Z mladých skladatelů se stali známými Jan
Rychlík, Radim Drejsl, Bartoloměj Urbanec, Tibor Andrašovan, Vladimír Sommer,
Viktor Kalabis, Miloslav Kabeláč, Svatopluk Havelka, Ivan Řezáč, Petr Eben, Ivo
Vyhnánek, Ilja Hurník, Miroslav Klega, Josef Ceremuga, Ivan Jirko, Zbyněk PřeČechtěl,
Jiří Šlitr, J. F. Fischer, Jiří Šust, Zdeněk Liška, Karel Macourek, Alois
Palouček, Bohuslav Sedláček s dvojicí V. Pantůček a V. Fux a j.
Jako hudební vědci, kritici a
pedagogové působí prof. Mirko Očadlík, prof. Ludvík Kundera, prof. Antonín
Sychra, prof. K. P. Sádlo, prof. Václav Holzknecht, Jaroslav Jiránek, Antonín
Hořejš, Bohumil Karásek, Jiří Bajeraj.
Ve výtvarném umění vyšla z
rukou našich mistrů vynikající díla malířská a sochařská. Mistr Max Švabinský
se světově proslavil portrétem Julia Fučíka. Václav Spála mohl stvořit v naší
době ještě řadu krásných obrazů. Nový tvůrčí rozmach prožíval Václav Rabas,
jehož tvorba na nové náměty zůstala jeho významným odkazem. Nejvřelejšího
ocenění se dostalo dílu Josefa Lady. Mnoho obrazů slunečného jasu nám stvořil ještě
Ludvík Kuba. Své mistrovství novými díly prokázali Martin Benko, Vlastimil
Rada, Vojtěch Sedláček, Vincenc Beneš, Otakar Kubín, Jaroslav Panuška, Ludovít
Fulla, Vratislav Nechleba, Zdeněk Kratochvíl, Alois Moravec, Viktor Stretti,
Václav Fiala, Otakar Nejedlý, Emil Filla, Jan Zrzavý, František Tichý, Antonín
Pele, Josef Novák, Karel Svolinský, Jan Cumpelík, Vladimír Silovský, Linka
Procházková, Oldřich Lasák, Karel Vik, Jaroslav Skrbek, Miloslav Holý, Vladimír
Pukl, Jaroslav Benda, Karel Holan, Václav Mašek, Fra Jelínek, Bohumír Dvorsky,
Vincenc Hložník, Maria Medvecká, Antonín Strnadel, Vojtěch Tittelbach, Jan
Slavíček, Cyril Bouda, Vladimír Sychra, Adolf Zábranský, Jan Baucn, Alois
Fišárek, Josef Brož, V. V. Novák, Jaroslav Grus, Richard Wiesner,
472
Sivko, Ondřej Sekera, Vladěf_
Antusek, Radomír Kolár Alena Čermáková, Jaromír Schoř, Karel Souček, Ma
VorechovaA ejvodova, Božena VejrychováSolarová, Vilma Vrbová Kotr bová,
Miloslava VrbováŠtefková, Vilém Plocek, Zdeněk Seydl OlRa Feiková a j. A
karikaturisté: Nesvadba, Seyček, Kopřiva, Vaca, Jelínek a Born, Štěpán
Neprakta, Zemlička atd.
I mezinárodně je uznávána
hodnotná úroveň naší umělecké fotografie a fotoreportáže, v jejímž oboru mimo
jiné vynikají: Karel Plicka, Josef Ehm Karel Hájek, Zdenko Feyfar, Josef Sudek,
K. O. Hrubý, Erich Einhorn, Vilém Kropp, Josef Hanka, Jiří Rublič, Evald
Lederer atd.
A novými sochařskými díly
obohatili naše kulturní poklady: Karel Pokorný, Vincenc Makovský, Jan Lauda,
Karel Dvořák, Vladimír Astl, Otakar Španiel, Josef Wágner, Josef Malejovský,
Otakar Švec, Karel Lidický, Václav Žalud, Jan Kodet, Jan Černý, Emanuel Famíra,
Jindřich Wielgus, Antonín Nykl, Martin Reiner, Břetislav Benda, Viktor
Dobrovolný, Vjačeslav Irmanov, Konrád Babraj, Jozef Kostka, Václav Blažek, Antonín
Kalvoda a j. A jako mladí sochaři: Miloš Zet, Vendelín Zdrůbecký, Irena
Sedlecká, Svata Hajerová, Ludvík Kodym, Vlastimil Večeřa, Jindřich Vašut,
Zdeněk Vodička, Hugo Demartini a j.
České sklo proslavili
výtvarní umělci: Jaroslav Brychta, Stanislav Libeňský, Josef Kapličky, Miroslav
Klinger, Ludvika Smrčková, Jaroslava ZahradníkováBrychtová, Ladislav Oliva,
René a Miluše Roubíčkovi a druzí. V užitém umění, v porcelánu a keramice si
získávají ocenění Jaroslav Ježek, Pravoslav a Jindřiška Radovi, Otto Eckert,
Helena Zenklová, Julie Horová a j.
Výtvarné, umělecké a ideové
koncipování výstav, vyznačující se novými myšlenkami a novým živým způsobem
uměleckého ztvárnění a propagačního účinu, je dnes důležitou složkou naší
umělecké tvorby, obdivované i všude za hranicemi. V tomto novém oboru umění,
které tak výrazně charaktensuje radostný rozmach a bohatství socialistického
života, se spolu s našimi talentovanými architektyvýstavníky uplatňují zvláště
Adolf Hoffmeister, Jindřich Santar, Václav Jasanský a další.
Jako architekti se v naší
době dostali k velkým pracím vynikající umělečtí tvůrci, tvořivší již před
válkou Svaz socialistických architektů, jako Jiří Kroha, Jaroslav Fragner,
Oldřich Starý, Bohuslav Fuchs, Eugen Linhart, Payel Smetana, Adolf Benš, Josef
Havlíček, Vladimír Karfík, Emil Belluš, Jih Novotný, Václav Hilský, Karel
Honzík, Jiří Gočár, Ferdinand Balcárek Karel Caivas, Zdeněk Alexa, Antonín
Tenzer, Martin Kusý, Ján Světlík, Metan Lukačovič, Zdeněk Špaček, Miroslav
Čtvrtníček, Rudolf Spáčil, Gustav ťaul, František Čermák, Jiří Štursa, Vlasta
Štursová, František Tróster, Miroslav
473
Kouřil, Zdeněk Rossmann,
Josef Svoboda, vedle nich architekti: František Cubr, Josef Brunclík, Jaroslav
a Zdeněk Pokorný, Josef Hrubý, Josef Jiřičný, Zdeněk Denk, Václav Kadeřábek,
Jiří Kadeřábek. Významné architekturní práce při ochraně památek vykonali:
Pavel Janák, Jan Zázvorka, Josef Rothmayer. Své poradce měli v zasloužilých
vědcích umění, v akademiku prof. Zdeňku Wirthovi, V. V. Štechovi, prof.
Hacarovi.
Není sporu o tom, že v naší
době, vyznačující se vítězstvím socialistického realismu, uzrávalo do bohatého
rozkvětu všechno umění a že pro poesii slovesnou, hudební, výtvarnou, scénickou
i filmovou nadešel kýžený věk plodnosti. Je pravdou, že na př. teprve v naší
době se vzepjali k dílům velké hodnoty již známí filmoví tvůrci Martin Fric,
Otakar Vávra, Václav Krška, Karel Stekly, Josef Mach, Jaroslav Mach, Miroslav
Cikán, Palo Bielik a že naše doba dala vyrůst novým umělcům — filmovým
režisérům, jako jsou: Jiří Weiss, Jiří Krejčík, Jiří Sequens, Vladimír Čech,
Bořivoj Zeman, Vladimír Vlček, Miloš Makovec, Alfréd Radok, Oldřich Lipský,
Vojtěch Jasný, Ladislav Helge, Karel Kachyňa, Zdeněk Brynych, Čeněk Dub, Pavel
Blumenfeld a j. Naše republika si získala ve filmové tvorbě zvlášť dobrou
pověst úspěšnými veseloherními filmy, v nichž uplatňují své talenty komiků Jan
Werich, Jaroslav Marvan, Vlasta Burian, Theodor Pištěk, František Filipovský,
Stanislav Neumann, Oldřich Nový, Rudolf Hrušínský, Václav Trégl, Eman Fiala, Fanda
Mrázek, Miloš Kopecký, Stella Zázvorková, František Dibarbora, Miroslav
Horníček, Karel Effa, Lubomír Lipský, Josef Kemr atd. V loutkovém a kresleném
filmu a ve filmu s použitím nové filmové techniky se vedle Jiřího Trnky stali i
ve světě známými Karel Zeman, Eduard Hofman, Hermína Týrlová, Břetislav Pojar
aj.
A vezměme, jak se v naší době
navrstvily generace básníků, kteří od svého mládí dali svoji poesii do služeb
ideí socialismu a komunismu. Básnické generace následovaly po sobě tak, že z
let boje proti fašismu, z let před okupací naší vlasti a z let zápasu za
národní svobodu vyšli naši básníci František Nechvátal, Jan Noha, Ilja Bart,
Jan Aida, Jiří Taufer, Lumír Čivrný a pak Vladimír Holan, František Hrubín,
Jiří Orten, Miloslav Bureš, Zdeněk Kriebel, Jarmila Urbánková, Jan Pilař,
Ladislav Fikar, Andrej Plávka, Ján Kostra, Štefan Žáry, Krista Bendová atd. Pak
uzráli další básníci čeští a slovenští již jako básníci období lidové
demokracie a socialismu. Do jejich generace po Josefu Kainarovi patří básníci
Ivan Skála, Milan Lajčiak, Oldřich Mikulášek, Stanislav Neumann, Pavel Kohout,
Vojtěch Mihálik, Jan Stern, Ivo Fleíschmann, Michal Sedloň, Oldřich Kryštofek,
Jaromír Hořec, Jiří Havel, Karel Kapoun, Jindřich Hilčr, Karel Bradáč,
František Gottlieb a j. Trojici dělnických básnířek tvoří Marie Kratochvílová,
Marie Dušková a Františka Semeráková.
Pak přišel další, ještě
mladší ročník básníků a spisovatelů: Florián, Šotola, Siktanc, Kundera, Holub,
Štuka, Dvořáčková, Štroblová aj., a jako satiričtí básníci J. R. Pick, Dostál
atd. Přišla mladá generace, která se stala problémem.
474
Pro své pojmenování si
vybrala nejkrásnější měsíc v roce „Květen a iiž proto byla vítána jako
závazně nadějná. Avšak trapné bylo zjištění, že t zv poesie všedního dne,
vydávaná mladými básníky ze skupiny „Května za něco nového a
originelního, se hned z počátku představila jako poesie pochybného poslání,
jako poesie opěvující všechno ošklivé a zošklivující všechno krásné
V prvých chvílích panovaly
rozpaky, jak pohlížet na tuto tvorbu mladých literátů z „Května, neboť
bylo těžko nějak charakterisovat tendenci jejich tvůrčí činnosti. Byly
pochybnosti, zda jde o nějaký „neonaturalismus nebo omlazený
existencialismus nebo sexuální nihilismus a pod. V každém případě však bylo
jasno, že výběh mladých tvůrců nebylo možno kladně hodnotit.
Ujišťovalo se, že u skupiny
„Května nešlo o nějakou záměrnou ideologickopolitickou tendenci, nýbrž že
šlo o výtvory mladičkých lidí, kteří ještě neměli čas si uvědomit závažnost
současných ideologických a politických problémů a kteří k tvůrčí činnosti
přistupovali s dušemi, jež ještě překypovaly vlivy přepjatého individualismu a
subjektivismu. Uvádělo se, že debutování skupiny „Května spadlo do doby
událostí r. 1956, do doby II. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů, do doby
revisionistického náporu. Uvádělo se, že revisionistický nápor přispěl k tomu,
aby se zmatenost v řadách mladičkých tvůrců, nejen literárních, ale i
výtvarných, ještě stupňovala. Nesporně! Prodělali jsme stav, že i v psychice
mladé generace tvůrčích umělců se začaly ujímat tendence, zneucťující základní
hodnoty citové, životní, lidské, tendence určitého cynismu a že i v oblasti
literární tvorby se začalo uplatňovati určité „chuligánství. Ukázalo se,
že právě mladé lidi lákalo sahat po něčem tak nebezpečném, jako je
revisionismus.
Vyvstala pochybnost, zda je
naděje, že se skupina „Května vyprostí z těchto svých nešťastných
počátků. A tato otázka byla stále naléhavější, neboť se o slovo již hlásily
ještě mladší generace uměleckých tvůrců. Všichni znalci věcí dokazují, že v
mladé generaci tvůrčích umělců vítězí již přirozená síla zdravého mládí a že
noví mladí básníci, spisovatelé, hudební skladatelé a výtvarní umělci hledají
již dychtivě v našem novém bohatém životě své podněty a látky. Hudební
skladatel soudruh Václav Dobiáš nám nedávno líčil, jaký nový ruch lze pozorovat
mezi mladými hudebními skladateli a s jakými nadějnými prvotinami přicházejí.
Věříme plně ve zdravý, nadějný vývoj této tvůrčí mládeže. A rozhodně si
vyřešíme všechny jeho složité a nové problémy.
Když jsem četl poslední
sbírku básní „Monology Milana Kundery, na jehož zvláštní talent vždy
upozorňovali Vítězslav Nezval a Jiří Taufer, a když jsem viděl, jaký odpor
Kunderova sbírka básní vyvolala, pomyslil jsem si, proč naše mladé básníky ve
věku jejich jinošské obrazivosti a ve věku jejich nejsilnějších nezkažených
citů mládí neuchvátí touha vytvořit novou milostnou poesii naší nové,
socialistické doby a poesii romantickou, avšak poesii krásnou, poesii síly
„Máje Karla Hynka Máchy. A když jsem jednou mluvil se sou
475
druhem Fr. Vrbou, redaktorem
„Literárních novin, řekl jsem mu, že mladá generace básníků a spisovatelů
musí být přece uchvácena novým věkem, v nějž vstupujeme, věkem atomů, družic,
raket, věkem dobývání vesmíru člověkem a věkem, kdy člověk na Zemi se
všestranně bude měnit v člověka vítězného socialismu a komunismu. Soudruh Vrba
odpověděl, že je to vskutku strhující perspektiva do budoucnosti a že by se
přes všechny dosavadní hádky a rozpory měli a mohli všichni naši básníci a
spisovatelé sjednotit ve službách této strhující perspektivy a zasvětit svoji
tvorbu příchodu věku vítězného socialismu a komunismu.
Beze sporu, otázky umělecké
tvorby a otázky kultury vůbec budou ještě živě projednávány, budou i předmětem
sporů a bojů, jež jsou nutný, poněvadž správně bylo řečeno, že v oblasti umění
a v oblasti vědy nelze něco jen nadekretovat se sebe větší výše, nýbrž že lze
spěti vpřed jen po ujasnění cesty v názorových bojích. Budeme se hádat a přít,
až při předpokladu dobré vůle a poctivé snahy prospět věci socialismu a
komunismu dospějeme k vyjasnění cesty, kterou půjdeme v oblasti umění a v
oblasti celé kultury spojenými silami nadšeně dále vpřed.
A tu bych chtěl uvést, jak
jsme uvítali, že se za tak velikého ohlasu a za tak všeobecného zdaru v r. 1959
konal celostátní Sjezd socialistické kultury, který pro další etapu vývoje měl
význam sjezdu národní kultury z r. DOVRŠENÍM SOCIALISTICKÉ
VÝSTAVBY V NAŠÍ VLASTI K USKUTEČNĚNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY JAKO REPUBLIKY
SOCIALISTICKÉ!
Oslavujíce výročí vzniku ČSR
my s hrdostí dnes pozdvihujeme prapor naší republiky jako prapor země, která
kráčí již k dovršení socialistické výstavby a která dnes po boku Sovětského
svazu patří k předním zemím socialistického tábora, k předním zemím světové
socialistické soustavy.
A s hrdostí ukazujeme na
obrovské úspěchy socialistické výstavby v naší republice. Je naší pýchou, že
jsme průmyslovou sílu Čsl. republiky oproti době před válkou více než
ztrojnásobili. Je naší pýchou, že výroba strojírenského průmyslu byla v naší
republice oproti době před válkou více než pětkráte zvýšena. A podobný rozmach
průmyslu vykazujeme ve všech průmyslových odvětvích, při čemž dnes máme s
oporou vlastních surovinových základen mohutný průmysl i v takových průmyslových
odvětvích, jakých nikdy v minulosti a nikdy za prvé republiky nebylo. Přitom
máme před sebou grandiosní perspektivy naší třetí československé pětiletky.
Když naše lidově demokratická
republika se dočkává již ve světě uznání a obdivu za své velké úspěchy v
socialistické výstavbě a zvláště za velkolepý rozvoj průmyslu, těžkého průmyslu
a strojírenského průmyslu, pokoušejí se reakční nepřátelé ze západních rozhlasů
a čsl. emigrace o fixlování.
Prý se chlubíme tím, co jsme
zdědili z doby první republiky. Je to ovšem jen hloupé tvrzení. Každému je
zřejmo, že my bychom mohli říci, že první republika se chlubila tím, co zdědila
po RakouskoUhersku. Neboť je známo, že na př. většina závodů velkého průmyslu,
o kterých emigranti říkají, že pocházejí z doby první republiky, byla zbudována
již za Rakouska. Vždyť jsme nedávno slavili 130 let trvání Vítkovických
železáren, 125 let trvání Karlovy huti, 100 let kladenských šachet a závodů a
100 let Škodových závodů v Plzni.
477
Ostatně: všechno, co bylo v
oblasti průmyslu a v druhých oblastech zbudováno za RakouskoUherska a za první
republiky, bylo zbudováno rukama dělnictva, rukama pracujícího lidu. A naše
republika jako stát dělnické třídy a pracujícího lidu se plným právem cítí
dědičkou všeho, co bylo v minulosti zbudováno z práce, z potu a krve dělníků,
pracujících lidí.
K tomu dodáváme, že všechny
průmyslové závody, které jsme z minulosti zdědili, jsme tak přebudovali a tak
zvětšili, že by tyto závody jejich dřívější kapitalističtí vlastníci dnes ani
nepoznali. V neuvěřitelně rychlém tempu jsme přitom uskutečňovali novou
mohutnou průmyslovou výstavbu. Vítkovické železárny byly budovány od r. 1828.
Novou huť Klementa Gottwalda v Kunčicích obrovské velikosti jsme my vybudovali
během několika let a stále ji zvětšujeme.
Pokud jde o Slovensko, je
nepopiratelné, že tam čsl. buržoasie za první republiky odbourala mnoho
průmyslových závodů postavených v době maďarské vlády. Slovensko bylo za první
republiky záměrně ponecháváno v hospodářské zaostalosti, aby byla monopolně zvětšována
moc českého kapitálu. My dnes ukazujeme se zvláštní hrdostí na Slovensko, na
naše tamní gigantická budovatelská díla. Zindustrialisovalijsme Slovensko ve
velkém rozsahu a každý, kdo dnes přijde na Slovensko, zjišťuje s údivem, s
jakým dynamismem je poháněn všestranný rozvoj Slovenska. Východoslovenské
železárny, s jejichž výstavbou bylo již započato, představují přitom dílo
gigantické mohutnosti. Budou nejen největším hutním kombinátem v
Československu, ale v celé Evropě.
My můžeme s hrdostí ukázat,
jaké hluboké převratné změny jsme v republice uskutečnili, převratné změny
hospodářské, politické, sociální, kulturní. Všechno přírodní bohatství naší
země a všechno výrobní bohatství je dnes znárodněno, zespolečenštěno a slouží
blahu našeho pracujícího lidu, slouží stále bohatšímu rozkvětu naší vlasti.
Socialistický řád a plánovitě řízené národní hospodářství zaručují, že práce je
dost pro všechny. Nezaměstnanost, hrozný přízrak z doby první republiky, je v
naší republice neznám. Dnes může mít každý práci. Můžeme zhodnotit schopnosti
všech lidí. Vážíme si proto všech vzdělanců ze staré inteligence a z nové
socialistické inteligence.
Měníme již převratně tvářnost
našeho venkova. Rolníci, kteří si tak zlepšili své životní poměry již po r.
1945, pochopili, že v naší republice si zajistí svůj novodobý a stále lepší
život, když se s uznáním nutnosti pokroku vřadí do celkového nástupu k
socialismu a když individuelní rozdrobenou zemědělskou výrobu změní v plném
rozsahu v pospolitou zemědělskou výrobu, v socialistickou družstevní
zemědělskou velkovýrobu v podobě Jednotných zemědělských družstev.
X. sjezd KSČ v r. 1954, který
tak mnoho znamenal v celkovém rozmachu socialistické výstavby vnáší vlasti, měl
mimořádný význam právě v tom smyslu,
478
že ušili strany nekohsave
zamenl na důsledné provádění socialistické kolektivisace v zemědělské výrobě.
Velkého rozsahu zároveň nabylo socialistické ze mědělské hospodářství, jež
představují naše státní statky. Technisace mecha nisace a používání bohatých
vymožeností vědy si vydobyly cestu na náš venkov tak dlouho ponechávaný kapitalismem
v hospodářské zaostalosti. Z rolníků se dnes stávají novodobí moderní výrobci,
snažící se dostihnout vyspělost průmyslu a jeho vysokou produktivitu práce.
A dodejme, že dělnictvo a
pracující lid jsou v naší republice zbaveny již léta všech vykořisťovatelů a
utlačovatelů. Naše republika je lidově demokratickou republikou. Moc v ní má
pracující lid v čele s dělnickou třídou. Dělníci, rolníci a pracující
inteligence tvoří svorný svazek pracujícího lidu měst a venkova, vyjádřený v
naší Národní frontě.
Uskutečnili jsme v naší
republice lidovou demokracii jako vyšší formu demokracie, demokracie skutečně
lidu, s lidem a pro lid. Tato demokracie se vyvíjí stále více v socialistickou
demokracii tak, jak se naše republika stává socialistickou republikou. Naše
lidová a socialistická demokracie umožňuje masám pracujícího lidu stále širší,
přímou a stále dokonalejší účast nejen ve správě státu, ale také v řízení
národního hospodářství, v řízení průmyslu. Náš volební systém slouží výběru
nejpovolanějších a zájmům lidu, zájmům socialismu a zájmům vlasti
nejoddanějších lidí. Jen buržoasii se mohl hodit systém voleb měšťácké
demokracie, kdy velký počet svářících se politických stran a volební boje mezi
mnoha kandidáty umožňovaly tříštění řad dělnictva a pracujícího lidu, což
odpovídalo třídním zájmům kapitalistů, představujících jen nepatrnou část
obyvatelstva, ale vykonávajících za clonou měšťácké demokracie třídní diktaturu
vůči vykořisťované většině. Nová územní organisace státní moci a státní správy,
která byla v r. 1960 v naší republice uskutečněna, má v plném souladu se zájmy
a cíli naší socialistické společnosti ještě více upevnit a prohloubit vliv lidu
na řízení národního hospodářství a správy státu.
My otevřeně říkáme, že naše
lidová a socialistická demokracie zajišťuje všechny svobody a práva pracujícího
lidu, ale že jest ve jménu osvobozených otroků formou diktatury proti svrženým
kapitalistickým otrokářům a jejich služebníkům a pomahačům. Proto naše lidová a
socialistická demokracie nikdy nepřipustí, aby někdo zneužíval svobody tisku,
svobody slova, svobody tvůrčí činnosti k podpoře názorů a snah příčících se
zájmům lidu, zájmům socialismu a napomáhajících ideologii, která je nepřátelská
ideologii socialistické a komunistické. Tak jsme v naší republice vytvořili
nové poměry hospodářské a politické. A bezesporu obrovské dílo jsme vykonali v
základní změně sociálních poměru, ve vytváření nových sociálních vztahů, jež
jsou spjaty s uskutečňováním nového socialistického společenského řádu.
479
Kdo by mohl popřít, jak jsme
změnili životní poměry dělnictva a všech vrstev pracujícího lidu? Kdo by mohl
popřít, že zajišťujeme našemu pracujícímu lidu stále lepší život, stále vyšší
životní úroveň? A jaké veliké vymoženosti jsme pracujícímu lidu zajistili v
oblasti sociální ochrany, v oblasti léčebné a celé zdravotní péče, v oblasti
péče o matku a dítě, v oblasti lázeňství a rekreace? Což se s těmito velkými
vymoženostmi může srovnávat cokoli z doby první republiky? Což není nejlepším
svědectvím naší péče o dělníky, o všechny pracující lidi naše sociální
pojištění a důchodové zabezpečení, na něž naše republika dává ze svého
stomiliardového ročního rozpočtu přes 12 miliard Kčs? A přitom všechny druhy
pojištění platí nejen pro dělníky a druhé zaměstnance ale také pro
družstevníky, pro rolníky. Nikdy nemyslili staří lidé na zemědělském venkově,
že budou od státu dostávat důchod ve stáří. A jak mnoha veřejných služeb
používají pracující lidé bez rozdílu v naší republice zcela bezplatně. A
přesvědčivým dokladem nových životních poměrů v naší republice je skutečnost,
že oproti předválečné době představuje dnes činže poměrně malou část ve
výdajích rodin pracujících lidí. Výstavba nových bytů ve všech oblastech
republiky nabyla obrovských rozměrů. A zahraniční hosté všeobecně s obdivem
uznávají, jaké krásné moderní byty jsou v dělnických sídlištích. Strana a
vláda, určující tak velké prostředky na bytovou výstavbu, si přitom vytyčily za
úkol vyřešit plně potřebu bytů do r. 1970 výstavbou 1,200.000 nových bytových
jednotek.
Uvádíme tyto údaje o různých
vymoženostech pracujícího lidu v naší republice pro srovnání s poměry v první
republice, jak se na toto srovnání zaměřují emigrantští a západní reakční
propagandisté, kteří myslí, že je dnes ještě možno těžit ze starých ilusí v
„Masarykovu humanitu a v t. zv. sociální pokrokovost první republiky, a
tendenčně hanobí naši lidově demokratickou republiku.
Zatím se naše republika dnes
žene se stále prudším tempem vpřed ve všech oblastech společenského života. V
jakém rozsahu a v jaké hloubce jsme již provedli v naší zemi kulturní revoluci!
Pracujícím lidem jsme již zpřístupnili všechny zdroje vzdělanosti, všechny
poklady kultury i všechny hodnoty umění. Je nesčetné množství nových škol všeho
druhu, které jsme v naší zemi vybudovali, spolu se školními družinami a
jídelnami, kteroužto vymoženost oceňují i přátelé ze socialistických zemí. V
organisaci našeho školství představuje velmi významnou složku školství odborné
a učňovská učiliště. Proti první republice máme dnes v naší zemi mnohonásobně
větší počet vysokých škol, vybudovaných nejen v Praze, ale i v různých
oblastních střediscích, mezi nimi nové vysoké školy specielních oborů. Zvláště
ve vysokoškolské výuce lékařů máme dnes bohatě rozvětvenou síť fakult. Zatím co
v první republice představovala Česka akademie věd a umění jen representativní
instituci, vytvořili jsme v Československé akademii věd středisko široce
rozvinuté vědecké činnosti, obchvacujici
480
všechny vedm obory. Presidentem
Československé akademie věd a jeiím zakládajícím čestným členem je prof. dr.
Zdeněk Nejedlý. Naše věda vykazuje stale větší úspěchy a naši predm vědci, jako
Heyrovský, šorm, Laufberger, Málek Brdicka, Kožešník Procházka, Čech, Burian,
Charvát, PřeČechtěl, JiŽ sek, Kurz, Teyschl, Siska, Blaskovič, Švejcar, Špaček,
Raška, J. Procházka Šantavý, Němec, Lexa, Rypka, Průsek, Trávníček, Macek,
Filip Bóhrn Teždík Smetana, Novák, Katětov, Petržilka, Votruba, Běhounek,
Herčík Čabelka Guth, Pešek, Linka, Mrkos, Pajdušáková atd., požívají již
mezinárodního věhlasu.
Bohatý rozvoj naší vědy byl
umožněn soustavným budováním ústavů základního vědeckého výzkumu i aplikovaného
výzkumu. Zatím co v minulosti bylo v naší zemi jen několik skromných vědeckých
ústavů při vysokých školách, byly od založení naší Čsl. akademie věd vybudovány
mnohé veliké a nejdokonaleji vybavené vědecké ústavy, na př. v oboru biologie,
fysiologie, chemie, fysiky, techniky atd. Světovou slávu a prvenství si
vydobyla naše polarografie. Díky sovětské pomoci byl vybudován náš Ústav
jaderné fysiky; a naši vědci mají úspěchy i v oboru polovodičů, v oboru
kybernetiky i v oboru raket. Za Mezinárodního geofysikálniho roku se ukázalo,
jaké důstojné místo zaujímá dnes naše matematická věda a naše astronomická
věda. V oblasti technických věd je všechna pozornost věnována strojírenství,
elektrárenství, vodním stavbám, výrobě umělých vláken atd. Zvláštním úřadem je
obstaráván geologický průzkum. Zatím co dříve byla lékařská věda pěstována
převážně jako podklad pro vysokoškolskou výuku, má dnes řadu skvělých ústavů, v
nichž může významně rozvíjet základní vědecký výzkum a činit důležité objevy v
různých oborech léčení. V lékařské vědě bylo určeno přední místo prevenci,
hygieně, epidemiologii, virologii. Z druhých oborů vědy dlužno vyzdvihnout
úspěšné práce v oboru ekonomie, filologie, historie, archeologie.
Čsl. akademie věd plánuje i
perspektivně veškerou vědeckou činnost a řídí nejen širokou síť svých vědeckých
ústavů, vědeckých ústavů resortních a vědeckých pracovišť na vysokých školách,
ale kontroluje a usměrňuje činnost i nesčetného množství resortních a
podnikových výzkumných ústavů. V úzkém spojení s Čsl. akademií věd a druhými
vědeckými institucemi působí pod vedením Ústřední rady odborů Československá
vědeckotechnická společnost, která pod předsednictvím prof. dr. Františka
Brabce uskutečňuje spolupráci vědců s dělníky, techniky, inženýry,
zlepšovateli, novátory.
Čsl. akademie věd řídí
soustředěně vědeckou činnost v celostátním měřítku, při čemž rozvoji vědy na
Slovensku slouží ještě Slovenská akademie věd, mobihsující slovenské vědecké
síly. Mimořádnou péči věnují strana a vláda Československé akademii
zemědělských věd, kterou vedou akademici prof. Antonín Klečka a prof. Jiří
Koťátko. Čsl. akademie zemědělských věd má mnoho svých vědeckých a výzkumných
ústavů, vědeckých pracovišť a výzkumných stanic,
481
při čemž dozírá na činnost i
mnoha odborných resortních výzkumných útvarů ministerstva zemědělství i
ministerstva potravinářského průmyslu. Čsl. akademii zemědělských věd jsou
ukládány k řešení závažné vědecké otázky z oboru agrobiologie, půdoznalectví,
agrochemie, agrotechniky atd.
Podobně jako předním dělníkům
a druhým pracovníkům, kteří se vyznamenávají při budování socialismu a kteří si
získávají zásluhy ve výstavbě státu jsou i vědcům a umělcům udělovány řády,
vyznamenání, státní ceny Klementa Gottwalda a čestné tituly, jež byly v naší
republice zavedeny. Na důkaz naší úcty k tvůrcům národního umění bylo uzákoněno
zavedení titulu „zasloužilý umělec a „národní umělec se všemi
příslušnými poctami. V letech od r. 1945 byli národními umělci jmenováni tito
naši přední spisovatelé, básníci, hudební skladatelé, výtvarní umělci a
divadelní umělci činoherní, operní atd.: Petr Bezruč, Ivan Krásko, Jaroslav Kvapil,
Jan Jesenský, S. K. Neumann, Josef Hora, Karel Toman, Vladislav Vančura, Ivan Olbracht,
Fráňa Šrámek, Marie Majerová, Anna Marie Tilschová, František Langer, Božena
SlančíkováTimrava, Ludmila Podjavorinská, Petr Jilemnický, Fráňo Král, Marie
Pujmanová, Vítězslav Nezval, Jarmila Glazarová, J. B. Foerster, Vítězslav
Novák, Otakar Jeremiáš, Mikuláš SchneiderTrnavský, Eugen Suchoň, Jindřich
Jindřich, Jan Heřman, Ladislav Zelenka, Václav Talich, Zdeněk Chalabala, Max
Švabinský, Ludvík Kuba, Ladislav Šaloun, Antonín Procházka, Václav Spála,
Václav Rabas, Martin Benko, Josef Lada, Vlastimil Rada, Vojtěch Sedláček,
Ferdiš Kostka, Karel Pokorný, Jiří Kroha, Jan Lauda, Vincenc Makovský, Dušan
Jurkovič, Josef Skupa, Václav Vydra, Andrej Bagár, E. F. Burian, Jan Škoda,
Vilém Zítek, Růžena Nasková, Leopolda Dostálová, Ján Borodáč, Zdeněk Štěpánek,
František Smolík, Jaroslav Průcha, Otylie Beníšková, Zdeňka Baldová, Jaroslav
Vojta, Ladislav Pešek, Marta Krasová, Zdeněk Otava, Marie Podvalová, Marie
Tauberová.
Značný počet národních umělců
byl jmenován zvláště z umělců pražského Národního divadla, neboť při úctě k
jeho národní tradici bylo Národní divadlo za našeho režimu přivedeno k
postavení skutečně vrcholné národní a státní scény, na níž nejlepší umělci
slouží oddaně lidu, získávajíce si i svými zájezdy do druhých oblastí a svými
poutěmi po republice všeobecnou lásku. Velké ideové a umělecké výše dosáhla i
divadla v Bratislavě a pak v Brně, v Ostravě, v Olomouci, v Opavě, v Plzni, v
Příbrami, v Klatovech, v Karlových Varech, v Liberci, v Ústí n. Labem, v
Teplicích, v Hradci Králové, v Pardubicích, v Kolíně, v Jihlavě, v Gottwaldově,
a na Slovensku v Košicích, v Martine, v Nitře, ve Zvolenu, v Trnavě, v Žilině,
ve Spišské Nové Vsi, v Komárně, v Prešově a v druhých místech oblastních
divadel českých a slovenských. V rozvoji nové socialistické kultury vykonaly
významnou práci pražské divadelní soubory, soubory Ústředního divadla čsl.
armády, Realistického divadla, divadla „D 34, pražských městských
divadel, Komorního divadla, divadla
482
Komedie divadla ASC divadla
S. K. Neumanna, divadla Jiřího Wolkera Státmhod.vaďavKarhne, divadla Na
fidlovačce, divadla Rokoko, divadla „Na zábradlí Zvlasť významné poslání plní
soubory Vesnického divadla Dědinského divadla. Obohacením divadelního a
současně filmového scé nického a hudebního umění se stala dnes již světoznámá Laterna
ma gica, vedená režisérem Alfrédem Radokem. Rozvoj našeho divadelnictví
podněcují každoročně se opakující soutěžní akce „Divadelní žatva,
soutěžím ochotnických divadelních souborů věnovaný Jiráskův Hronov, Klicperův
Chlumec a nově zahájený soutěžní festival dětských divadelních souborů v
Heydukově Písku, zatím co pro rozvoj loutkářského divadelního umění byla
zřízena soutěž „Loutkářská Chrudim. Velké slávy, vskutku světové, dosáhlo
za našeho režimu loutkové divadlo pokračující v tradici Matěje Kopeckého. Nové umění
loutkářské stvořil národní umělec Josef Skupa, tvůrce loutkových postav Spejbla
a Hurvínka. Jiný způsob loutkového divadla na rozdíl od drátkového uplatňuje v
Praze Ústřední loutkové divadlo, vedené drem Janem Malíkem. Loutkové divadlo
sestálo v naší republice široce užívaným uměleckým nástrojem výchovy dětí v
socialistickém duchu. Krajská oblastní loutková divadla v Brně, v Liberci a v
dalších městech se dnes těší velké popularitě doma i za hranicemi. A k jaké
umělecké výši básnické a výtvarné přivedl náš loutkový film Jiří Trnka!
Rozvoji všech oborů
reprodukčního umění a i umění filmového napomáhá síť uměleckých škol, jež byly
v naší republice nově zřízeny na čele s Akademií musických umění v Praze a v
Bratislavě, Janáčkovou akademií v Brně a Státní hudební konservatoří v Ostravě,
při čemž je věnována péče i rozvoji umělecké lidové tvořivosti. Potřebám
výtvarného umění slouží Akademie výtvarných umění a Vysoká škola
uměleckoprůmyslová v Praze, jakož i příslušné fakulty vysokých technických
škol. Za péče státu a za podpory Svazu čsl. skladatelů se velkolepě rozvinulo
hudební umění reprodukční. Zatím co Česká filharmonie a druhé pražské symfonické
orchestry a komorní hudební tělesa požívají dnes i mezinárodně věhlasu, jakého
nikdy předtím neměly, získaly si uznání i symfonické orchestry, které byly po
r. 1945 utvořeny, jako Slovenská filharmonie v Bratislavě, Státní filharmonie v
Brně, Moravská filharmonie v Olomouci atd. Vedle tradičních pěveckých souborů
„Pěveckého sdružení pražských učitelů , „Pěveckého sdružení moravských
učitelů, „Českého pěveckého sboru, „Typografie,
„Smetany atd. se během let staly svým uměním známými nejen státní umělecké
soubory „Československý státní soubor písní a tanců a „Sluk, ale i druhé
umělecké soubory lidové tvořivosti, soubory „Lucnica, „Fučík,
„Vysokoškolský umělecký soubor, „Vycpálkův soubor umělecký soubor
„Stalingrad, umělecký soubor „Hradišťan atd., a vedle nich „Armádní
umělecký soubor Víta Nejedlého, při čemž s velkými úspěchy vystupují i
populární hudební soubory, „Ústřední hudba čsl. armády , ustred
483
ní hudba ozbrojených složek
ministerstva vnitra, hudební soubory různých dělnických odborů, horníků,
železničářů atd., i hudební soubory mládežnické a dětské a hudební soubory JZD,
hudební soubory folkloristické a pod. A v Kolíně dále působí pověstná Kmochova
kapela. Pod státním vedením se dostaly na vysokou úroveň i čsl. cirkusy,
zajíždějící často do zahraničí.
Kulturní a umělecká činnost
dosáhla v naší zemi velkého rozmachu. Celé území republiky bylo pokryto sítí
profesionelních divadel, koncertních síní, galerií a museí. Takřka v každé obci
jsou osvětová zařízení, jako osvětové besedy, lidové knihovny. Revoluční
odborové hnutí a národní výbory se postaraly o zřízení nesčetného množství
kulturních domů, závodních klubů, kulturních jizeb a kulturně společenských
středisek. V mnohých městech jsou parky kultury a oddechu, lidové hvězdárny a
zoologické zahrady. Velké poslání při osvětové práci plní Společnost pro šíření
politických a vědeckých znalostí, jejímž předsedou je prof. dr. Josef Macek.
Průběhem let se stalo Československo jedním z nejlépe kinofikovaných států na
světě. Je věnována stále větší péče umělecké tvorbě Československého státního
filmu a rozvoji Československého rozhlasu a televise. Málokterá země se může s
Československem rovnat počtem rozhlasových přijimačů a televisorů.
Vysoká úroveň naší vědy,
techniky i umělecké tvorby si získala uznání na Světové výstavě v Bruselu v
roce 1958, na výstavách v Sovětském svazu, na výstavách a veletrzích v druhých
zemích.
Československo se tradičně
stalo místem každoročního Mezinárodního hudebního festivalu v Praze a
Mezinárodních filmových festivalů v Karlových Varech a filmových festivalů
pracujících.
Jsme hrdi na to, že v naší
zemi, mající již z minulosti významnou tradici tělovýchovnou a sportovní, jsme
přivedli k novému obrovskému masovému rozvoji tělovýchovné a sportovní hnutí,
plně sjednocené v Československém svazu tělesné výchovy. Naše spartakiády
daleko překonaly někdejší všesokolské slety a jsou jedinečnými ukázkami nových
forem socialistické tělovýchovy, hromadného cvičení, uměleckého a scénického
vystoupení velikých mas na Strahovském stadionu. Československý sport dosáhl v
několika disciplinách světového mistrovství, proslavil se mezinárodně výkony
svých atletů, gymnastů, krasobruslařů, hokejistů, stolních tenistů, motorových
závodníků, letců, plachtařů, výsadkářů, modelářů atd., a výchovou dorostu si
zajišťuje své další úspěchy i ve špičkových sportovních výkonech.
My se úspěchy naší
socialistické výstavby můžeme právem pyšnit. Přitom však nikdy nedopustíme, aby
se nám zatočila nad úspěchy hlava. A stále budeme mít na paměti, že naše
úspěchy v socialistické výstavbě byly a jsou podmíněny pomocí Sovětského svazu,
jejímž základem je věrné, nerozborné, stále těsnější a věčné
československosovětské přátelství.
Dovršováním socialistické
výstavby v naší vlasti spějeme k tomu, abychom na podkladě nového
socialistického výrobního a hospodářského řádu dokonali přestavbu společnosti v
naší vlasti a vytvořili plně novou socialistickou společnost. Vykonali jsme již
mnoho ve vytváření nových společenských vztahů v naší zemi. A každý náš krok tu
byl revolučním krokem. Představme si jen, jaký veliký společenský převrat jsme
uskutečnili tím, že jsme život třinácti milionů lidí naší republiky převedli z
poměrů soukromého vlastnictví do poměrů společenského, socialistického
vlastnictví. Engels nás učí, že soukromé vlastnictví bylo odvěkou institucí a
že průběhem historického vývoje lidstva tvořilo podstatu všech společenských
řádů založených na existenci tříd a třídním útlaku. Buržoasie soukromé
vlastnictví posvěcovala ve všech svých ústavách. A po celou dobu své třídní
nadvlády a své hospodářské moci od manufaktur až po velkokapitalistické
monopoly hlásala heslo „Soukromé vlastnictví je svaté. Bylo to heslo,
které bylo buržoasií vyzdviženo v době jejího revolučního boje proti
feudalismu, kdy zajištění soukromého vlastnictví znamenalo osvobození z pout
feudalismu a kdy touha po soukromovlastnickém bohatnutí byla ženoucí silou
výrobního a hospodářského pokroku.
Buržoasie, ztotožňující své
dravci pudy s vlastnostmi lidí a přenášející z přírody do oblasti společenského
života lidí Darwinův boj o život, dokazovala, že touha po soukromém vlastnění
je lidskou přirozeností, kterou komunisté nejsou schopni v lidech překonat. A
tomuto mínění podléhalo mnoho lidí, pokládajících snahy o uskutečnění
socialismu a komunismu za utopické, pošetilé a marné. A když se socialismus
uskutečnil v Sovětském svazu, dokazovala naše buržoasie, že v Rusku byly prý
dány zvláštní podmínky a že prý by to nebylo možné v naší zemi. Dnes můžeme
konstatovat, že v naší zemi se uskutečňuje socialismus tak, že v oblasti
průmyslu, dopravy a obchodu již soukromé vlastnictví neexistuje a uplatňují se
tu již plně socialistické vztahy. A každý, kdo oceňuje veliké změny, které
socialismus přinesl, a kdo oceňuje, jaký zázračný vzestup ve výrobě a v celém
našem hospodářství vykazujeme, dnes každý uznává, jakou zaostalost představují
soukromovlastnické vztahy a jak již dávno měly být odstraněny. Toto přesvědčení
vítězí dnes i na venkově, pokud jde o zbytek soukromovlastnicky obhospodařované
zemědělské půdy. Pro socialismus v naší zemi zůstává ještě úkolem, aby plně
vytlačil staré podnikání i z oblasti služeb a aby dokázal, že je i tu schopen
svými velkorysými způsoby lépe sloužit potřebám lidí než soukromovlastnicky
podnikatel nebo všelijaký t. zv. „melouchář.
My, staří komunisté, kteří
jsme zažili kapitalismus a proti kapitalismu bojovali za socialismus, my si
vzpomínáme, jakými různými argumenty buržoasie operovala proti socialismu.
Buržoasie, aby odradila lidi od socialismu, líčila život za socialismu jako
jednotvárný, šedý a postrádající všeho yznetuBuržoasie na příklad tvrdila, že
socialismus umrtví konkurenci, soutěživost, která je pružinou výrobního
pokroku. Nestalo se to však. Pravda je, že souti.
socialistická soutěž, se
stala jedním z hlavních způsobů podněcování ke zvyšování výroby a k
všestrannému zdokonalování našeho hospodářství a celého našeho života. I my
chceme, aby se průmyslové závody, pracovní kolektivy a i jedinci vzájemně
předstihovali v úsilí o výrobky stále levnější a stále kvalitnější.
Buržoasie tvrdila, že
socialismus bude znamenat rovnostářství, neocenění individuelní kvalifikace a
individuelních schopností. Buržoasie s velkou oblibou používala rčení:
„Komunisté chtějí takovou rovnost, že jeden člověk bude dělat a druhý bude lenošit,
ale i ten druhý člověk bude dostávat stejný podíl z výsledků společné práce
jako ten první. Každý ví, jak důsledně potíráme tendence rovnostářství,
tak zvané „uravnilovky, a jak uskutečňujeme zásadu socialismu: „Každému
podle práce, každému podle schopností. A stále zdokonalujeme soustavu
mezd a platů, aby každý pracující dostával ze společenského produktu to, co mu
spravedlivě náleží.
Kapitalisté, kteří všeho, co
potřebovali, docilovali penězi, tvrdili, že socialismus prý umrtví snaživost
lidí tím, zeje hmotně nezainteresuje na zvyšování pracovního výkonu a na
uplatňování pokrokovějších metod výroby a práce. I v tom kapitalisté špatně
prorokovali. Každý ví, že my v socialismu sice neuplatňujeme způsob úplatků,
„modrých obálek, protekčních výdělků a pod., jak to dělali kapitalisté,
avšak že všeobecně v celém našem hospodářském životě uplatňujeme zásadu hmotné
zainteresovanosti lidí. 1 za socialismu může být jedinec osobně zámožný, avšak
nikoli na účet společnosti, jako tomu bylo za kapitalismu, nýbrž svojí pilnou
prací, ve spojení s rozmnožováním společenského bohatství a ve spojení se
všeobecným vzestupem životní úrovně pracujícího lidu.
Mnoho jsme již dokázali svou
uvědomovací činností, pokud jde o nový vztah lidí k práci, pokud jde o jejich
poměr k socialistickému majetku a pokud jde o výchovu pracujících lidí ke kázni
a socialistické disciplině. Avšak mnoho práce nás tu ještě čeká. Mnohdy slyšíme
rady, že bychom měli používat i různých hrozeb, nátlaku a trestu v zájmu
posílení discipliny v práci a všeobecné kázně v našem novém životě. Tito rádci
však zapomínají, že na př. hospodářští činitelé, řídící naše podniky a závody,
mají jiné postavení za socialismu, než jak tomu bylo za kapitalismu, kdy
kapitalisté nutili ředitele podniků a závodů používat vůči dělníkům a
pracujícím lidem karabáče. Dnes je dělnická třída a pracující lid vládnoucí
třídou. V jejich jménu stát vykonává všechny své funkce a v jejich jménu se
vykonává i správa závodů a hospodářských podniků. Nikoli tedy nějaký karabáč,
nýbrž stále více vtahovat dělnictvo a pracující masy do řešení problémů výroby
a hospodářství a stále více je vtahovat do přímého řízení průmyslu, toť jediný
správný způsob vedení výroby a zajištění hospodářského rozvoje za socialismu. A
jedině správný způsob je přesvědčování a uvědomování pracujících lidí o jejich
úkolech a povinnos
486
tech. Je nesporné, že kdyby
všichni dělníci a všichni pracující lidé si byli plně vědomi svých úkolů a
svých povinností, jež jim připadají v budování socialismu šli bychom ještě
rychleji vpřed. A není pochyby, že my jdeme rychlým tempem vpřed a že to, čeho
docilujeme i za dnešního tempa, je obdivuhodné. Je obdivuhodné obrovské zvýšení
výroby, kterého jsme dosáhli. Jsou obdivuhodná mohutná socialistická díla,
která uskutečňujeme. Je obdivuhodné, jak můžeme soustavně zvyšovat životní
úroveň našeho lidu. Všechno to je přesvědčivým dokladem toho, jaký efekt
přináší socialismus jako dokonalejší výrobní a hospodářský řád, než byl
kapitalismus. Avšak tento efekt socialismu by mohl být ještě větší, kdyby
nebylo některých škodlivých jevů, jimiž naše hospodářství trpí, jako je na př.
absence, fluktuace, nemocnost, zcizování různých věcí lidového majetku,
lehkomyslné pojímání discipliny a kázně a pod.
Kapitalisté, jak známo, ještě
i dnes tvrdí, že socialismus prý dělá z dělníků a pracujících lidí pouhé
roboty, kteří musí stále více dřít. Je to záměrná nepravda. Pravda je, že
docilujeme stálého zvyšování výroby nikoli tím, že bychom stupňovali pracovní
námahu dělníků, nýbrž tím, že zvyšujeme produktivitu práce zaváděním nových
strojů, uplatňováním mechanisace, automatisace a pod. Chceme uskutečnit heslo,
které mají naši dělníci vepsáno na zástavách 1. máje, heslo: „Strojům dřinu,
lidem myšlení.
Jsme si vědomi, že naším
velkým úkolem je vštěpovat stále hlouběji do mysli naší dělnické třídy, že ona
je pánem v této zemi, že ona je hospodářem všeho bohatství naší vlasti a že z
toho pro ni vyplývá povinnost pečovat co nejsvědomitěji o pracovní disciplinu,
stejně jako o uplatňování nové techniky, stejně jako o využití všech schopností
naší inteligence, stejně jako o využití vědy a především zvláště pečovat o
výchovu mladé generace pracujících lidí.
Úkoly naší socialistické
výchovy jsou vskutku velmi odpovědné, avšak i velmi složité a ne lehké. Neboť
po všech předchozích společenských řádech je socialismus prvým společenským
řádem, který apeluje na moudrost lidí a na dobré lidské vlastnosti. Neboť každý
společenský řád si v zájmu své prosperity pěstuje určité lidské vlastnosti.
Kapitalismus vychovával v lidech takové vlastnosti, jako je sobeckost,
egoismus, závist, dravá chamtivost, lest, lživost a pod. Socialismus však
potřebuje, aby se lidé nejen oprostili od všech těchto vlastnosti jako
pozůstatků kapitalistické minulosti, ale aby v sobě vypěstovali ušlechtilé
lidské vlastnosti: družnost, solidárnost, poctivost, vzájemnou přejícnost,
čestnost, pravdomluvnost, pevnost charakteru, mravní odpovědnost, zdravou
ctižádostivost a pod.
Marxismusleninismus nás učí,
že revoluční změny v nadstavbě následuji po revolučních změnách v hospodářské
základně a že uvědomování širokých mas lidí se obvykle opožďuje za převratným
pokrokem ekonomickým a sociálním. Proto stále zdůrazňujeme, zeje nutno se
zbavit přežitků minulosti a zeje nutno z myslí lidí vymýtit pozůstatky starého
překonaného myšlení. A proto
487
veškerou energii
soustřeďujeme na výchovu nových lidí, lidí s novými socialistickými
vlastnostmi. A tu právě největší pomoc nám může prokázat škola, osvěta i umění.
Přitom socialistická výchova, i když má ve svém cíli stejné zaměření, má
odlišné úkoly, pokud jde o socialistickou výchovu dělníků jako nositelů
společenské formy výroby v průmyslu, a má jiné úkoly, pokud jde o
socialistickou výchovu rolníků jako zemědělských družstevníků, a má zvláštní
úkoly, pokud jde o socialistickou výchovu pracující inteligence, která vykonává
nejen důležitou funkci přímo ve výrobě a v hospodářství, ale která plní i velké
poslání společenské.
Je významným činem, že novým
společenským vztahům přizpůsobujeme právní řád. Je známo, že jsme již před lety
uzákonili nejen nový trestní zákon a nový trestní řád, ale že jsme kodifikovali
i nové právo civilní, nové právo dědické, nové právo rodinné, nové právo
manželské. Všichni víme, že byla uzákoněna plná rovnoprávnost žen s muži v
rodině i ve společnosti. A všichni víme, jakou účinnou právní ochranu dnes
zákon skýtá ženě, matce, dítěti. Jde o to, abychom s plnou autoritou
uplatňovali i nové socialistické mravní zásady a abychom v jejich duchu lidi
vychovávali. Přitom je jasno, že trestní a kárná funkce státu bude o to lehčí,
oč více budou lidé sami dbát u sebe a ve svém okolí i pomocí společenských
organisací na dodržování socialistických mravních zásad.
Ovšem nejvážnějším úkolem
socialistické výchovy je výchova mladé generace našeho pracujícího lidu.
Výchovu nových lidí socialistické epochy musíme začínat stále a stále již u
dětí a u mládeže, spoléhajíce na porozumění rodičů. Výchovu mládeže musíme
provádět tak, aby u ní už přestaly brzdivé vztahy k starému a aby byla již plně
vychovávána v duchu nových, socialistických zásad. Dnešní mládež, toť mladá
generace, se kterou naše republika poroste a se kterou dospěje nejen k
uskutečnění socialismu, ale i k uskutečnění komunismu. Proto měl velký význam
III. sjezd Československého svazu mládeže, který aplikoval usnesení XI. sjezdu
KSČ na své úkoly a který ohlásil, že mládež dává nejen všechny své síly a
všechen elán svého mládí do služeb splnění historického úkolu, jímž je dovršení
socialistické výstavby v naší vlasti, ale který ohlásil, že ČSM nyní bude
provádět s plnou energií veškerou výchovu naší mládeže v duchu socialistickém a
komunistickém.
Obrovskou důležitost v tomto
smyslu má reforma naší školní výchovy7, o jejíž úspěšné provedení se stará nyní
náš ministr školství a kultury s. dr. F. Kahuda. Po příkladu Sovětského svazu
uskutečňujeme i my tu velikou revoluční změnu našeho školského systému, že i
středoškolské a vysokoškolské vzdělání bude napříště spojeno s výrobou, se
cvikem v manuální práci a s výukou póly technickou. Neboť je jasno, že vývoj
našeho školství, obsah školního vyučování a celou školní výchovu musíme
usměrňovat nikoliv podle vzoru minulých let a ani podle potřeb dnešních, nýbrž
podle potřeb budoucího života.
488
Naše mládež musí být
připravena ve Školách na život, který ji Čeká za nového převratného rozvoje
výroby, techniky, vědy a který nutně vyžaduje lidi spjaté s výrobou, znalé i
manuelní práce a poučené v technice a ve vědě. Takový bude život za vítězného
socialismu a komunismu a pro tento život musí být vychovávána dnešní mladá
pokolení našeho lidu.
Jsme přesvědčeni, že se nám
podaří všechny tyto úkoly splnit a že vytvoříme v naší zemi plně novou
socialistickou společnost, abychom pracujícím lidem zajistili šťastný život a
abychom uskutečněním socialismu vytvořili předpoklady přechodu do další fáze
vývoje, kterou bude společnost komunistická, společnost beztřídní.
Do historie Československé
republiky patří slavná historie naší strany, Komunistické strany
Československa, která od května r. V letech trvání ČSR se
ukázalo, jak rozdílně se vyvíjely dějinné osudy národů Československa, když
vedení měla československá buržoasie a když se vedení chopila dělnická třída v
čele s Komunistickou stranou Československa. Buržoasie vedla Československou
republiku do hrobu a přivedla její lid k strašnému útlaku pod fašistickou
tyranií. My jsme spolu s vítěznou Sovětskou armádou přinesli Československé
republice znovuvzkříšení, přivedli jsme ji k síle a rozkvětu a čsl. lidu jsme zajistili
svobodu, stále lepší život a šťastnou budoucnost v socialismu.
My, komunisté, jsme hrdi na
tyto naše úspěchy a jsme šťastni, že se nám naše dílo dařilo a daří. Cítíme se
vedoucí silou, vedoucí silou lidu, vedoucí silou národů Československa, vedoucí
silou republiky. A jsme si dobře vědomi, že jsme všechno neudělali jen my sami,
komunisté, nýbrž že jsme měli a že máme ve své práci podporu. Veliké zásluhy
patří našemu Revolučnímu odboro vému hnutí; veliké zásluhy patří
Československému svazu mládeže, Svazu československosovětského přátelství,
Svazu protifašistických bojovníků, Výboru obránců míru, Výboru československých
žen, našemu družstevnímu hnutí, Československému svazu tělesné výchovy a druhým
masovým orgamsacim našeho lidu, jakož i našim ozbrojeným složkám, naší lidové
armádě, naši bezpečnosti a našim Lidovým milicím.
A uznání zásluh patří i
druhým politickým složkám naší Národní fronty, Čsl. straně socialistické, Čsl.
straně lidové, Slovenské straně národní obrody a Slovenské straně slobody, jež
nám pomáhaly upevňovat naši lidovou demokracii, jež stály po našem boku v únoru
r. 489
Při výročí čSR může naše
strana vskutku s hrdostí pohlížet na svoji dějinnou cestu a na úspěchy své
činnosti. Přitom si hluboce uvědomujeme, že úspěšnou cestou jsme mohli jít jen
proto, že Komunistická strana Československa byla vždy neochvějně věrna zásadám
marxismuleninismu a zásadám proletářského internacionalismu, že se nikdy
neuchýlila od těchto zásad, že byla vždy neochvějně oddána Sovětskému svazu a
že svoji velikou učitelku a pomocnici měla v slavné straně Leninově, v
Komunistické straně Sovětského svazu. Svoji neochvějnou oddanost zásadám
marxismuleninismu a zásadám proletářského internacionalismu, svoji neochvějnou oddanost
Sovětskému svazu a Komunistické straně Sovětského svazu jako vůdčímu oddílu
celého mezinárodního dělnického hnutí prokázala KSČ v těžkých zkouškách.
Prokázala ji i v té zkoušce, kterou byly události r. 1956. Za událostí v r.
1956 se ukázalo, jakým škodám jsme předešli včasným zúčtováním se Slánském a
jeho společníky, kteří byli nástrojem nepřátel jednoty socialistických zemí.
Dnes ve straně dýcháme
nádherně čistý vzduch, ale vzpomeňme, jak bylo ovzduší ve straně otravováno v
letech 1950, 1951, 1952 intrikami Slánského a spol. a jak nebezpečně by byli
působili a jak by byli ohrozili spojení strany s masami, kdyby byli mohli
pokračovat ve své škůdcovské činnosti. Zdravé síly strany včas zasáhly a
zajistily, že KSČ byla za událostí r. 1956 nejen ušetřena všech otřesů, ale
prokázala velkou službu jednotě socialistických zemí a jednotě mezinárodního komunistického
hnutí svojí neochvějnou věrností zásadám marxismuleninismu a zásadám proletářského
internacionalismu a svojí neochvějnou oddaností Sovětskému svazu a Komunistické
straně Sovětského svazu. A tuto věrnost prokazuje KSČ i nyní svým rozhodným
bojem proti revisionismu, svým bojem za uhájení čistoty učení
marxismuleninismu, posílení semknutosti socialistických zemí a upevnění
mezinárodní jednoty komunistických a dělnických stran.
My si hluboce uvědomujeme, že
všechny velkolepé úspěchy naší socialistické výstavby v Československu byly a
jsou podmíněny jen tím, že jdeme správnou marxleninskou cestou. A touto
správnou marxleninskou cestou půjde KSČ neúchylně dále, aby dosáhla nových
vítězství, aby úspěšně vedla pracující lid k dovršení socialistické výstavby v
naší vlasti a aby naši republiku vedla k dalšímu rozkvětu.
Jsme šťastni, že vedoucí
úloha KSČ v naší republice byla nejvýš významně vyjádřena tím, že po vůdčích
osobnostech naší strany, soudruhu Klementu Gottwaldovi a soudruhu Antonínu
Zápotockém, bylo při volbách presidenta republiky v listopadu r. 1957 sloučeno
v jedné osobnosti vedení strany a vedení státu a že presidentem republiky byl
zvolen první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa
soudruh Antonín Novotný. Všechen československý lid pochopil
historickopolitický význam tohoto aktu a projevil nadšenou oddanost soudruhu
Antonínu Novotnému, který byl za své návštěvy
490
v Sovětském svazu v červenci
r. 1958 tak manifestačně pozdravován ve znamení věčného přátelství
čsl.sovětského. Přitom měl československý lid příležitost nejžhavěji v
Československu pozdravit při návštěvách sovětských delegací soudruha Nikitu
Sergejeviče Chruščova, prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany
Sovětského svazu a předsedu rady ministrů SSSR, který prokazuje naší straně a
naší zemi tak vřelou bratrskou lásku. Československý lid měl příležitost nejžhavěji
pozdravit soudruha Nikitu Sergejeviče Chruščova, který přinesl tolik štěstí
sovětskému lidu, všem národům a všemu lidstvu.
28. října je náš svátek. Ano,
slavíme jej, neboť reakční emigranti se ve své kampani ke každému výročí vzniku
ČSR snaží budit dojem, jako by jim příslušelo oslavovat 28. říjen. My však
říkáme, že pro svátek 28. října jest jen potupou, když ho slaví Zenklové,
Lettrichovéf Procházkové, Majerové, Černí, Voženílkové a pod., když ho slaví
reakční nepřátelé naší republiky, když ho slaví představitelé čsl. buržoasie,
která Čsl. republiku zradila a vydala na pospas Hitlerovi; když ho slaví
kapitulanti ze dnů Mnichova, hrobaři republiky, pomahači hitlerovské tyranie,
Háchovi pohrobci a podobní lidé a když ho slaví emigrantšti spřeženci západoněmeckého
militarismu a sudetoněmeckých revanšistů, když ho slaví hlasatelé restaurace
rakouskouherské říše, pochlebníci Otto Habsburka a všelijací reakční desperáti,
působící ve službách imperialistů a živení z dolarových almužen. Všechen
československý lid projevuje jen své pohrdání emigrantským zrádcům chápajícím
se 28. října jako svého svátku.
28. říjen je naším svátkem,
ať již jako den výročí vzniku Československé republiky a ať již jako den výročí
znárodnění československého průmyslu. A výročí trvání ČSR my používáme, abychom
i v tento den manifestovali svoji horoucí lásku k naší vlasti, podobně jako to
v plné míře činíme v den 9. května, který je dnem znovuvzkříšení naší
republiky.
Byli jsme vždy horoucími
vlastenci, a to i tehdy, když nám buržoasie spílala, že jsme „velezrádci.
Vždy jsme milovali naši zem jako zem velké historické minulosti, ve které
nejslavnější epochou byla epocha revolučního husitství a táboritství. Vždy jsme
milovali naši zem jako vlast Mistra Jana Husi, Jana Amose Komenského, Josefa
Dobrovského, Josefa Jungmanna, Jana Kolára, Pavla Josefa Šafaříka, Jána Holého,
Ludevíta Štúra, Janko Krále, jako vlast Karla Havlíčka Borovského a Františka
Palackého, jako vlast Jana
491
Evangelisty Purkyně, jako
vlast Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Leoše Janáčka, jako
vlast Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, J. V. Myslbeka, Jana Štursy, jako vlast
Boženy Němcové, Jana Nerudy, Vítězslava Hálka, Martina Kukúčina, jako vlast
Jaroslava Vrchlického, J. V. Sládka, Svatopluka Čecha, Pavla Országha
Hviezdoslava, jako vlast Aloise Jiráska, K. V. Raise, Jakuba Arbesa, Antonína
Sovy, Ivana Kráska, J. S. Machara, Petra Bezruce, jako vlast Karla Čapka,
Jaroslava Haška, S. K. Neumanna, Ivana Olbrachta, Fráni Šrámka, Vladislava
Vančury, Jaroslava Kratochvíla, Petra Jilemnického, Fráňo Krále, Marie
Pujmanové, jako vlast Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Františka Halase,
jako vlasf Julia Fučíka a Jana Švermy a jako vlast Klementa Gottwalda a
Antonína Zápotockého.
Vždy jsme milovali naši zem
pro její krásu, pro její luhy a háje, pro její výstavná města a čisté vesnice.
Vždy jsme milovali naši zem pro vlastnosti jejích národů, pro šťastnou povahu
jejího lidu, pro velké vlohy a schopnosti jejího dělnictva a pracujících lidí.
Vždy jsme milovali naši zem pro její všestrannou vyspělost a pro její vysokou a
bohatou kulturu, vytvářenou lidem i za minulých společenských řádů. Vždy jsme
milovali naši zem a přáli jsme jí ten nejšťastnější osud.
A dnes milujeme naši zem
tisíckráte více, poněvadž je plně naší vlastí, lidově demokratickou a
socialistickou vlastí. Jsme nesmírně hrdi na její úspěchy v socialistickém
budování, jsme hrdi na její věhlas ve světě, jsme hrdi na její přátelství se
Sovětským svazem, s čínskou lidovou republikou a všemi socialistickými a všemi
mírumilovnými zeměmi; jsme hrdi na její důstojné místo v boji za světový mír, v
boji za svobodu všech národů, v boji za světový pokrok. A chceme, aby všichni
obyvatelé naší země do posledního člověka a všichni, ať jsou Češi, nebo
Slováci, nebo ať jsou příslušníky národností jiných, národnosti polské,
ukrajinské, maďarské, německé, aby všichni milovali naši lidově demokratickou a
socialistickou republiku tak horoucně jako my.
A máli někdo ještě
pochybnosti ve svých citech, ať zpytuje své svědomí a řekne si, proč měl rád
první republiku, když v ní vládli kapitalističtí boháči, kteří bezohledně
vykořisťovali dělnictvo a pracující lid a kteří si z práce jiných a z bohatství
naší vlasti udělali zdroj bezpracných zisků pro svůj blahobytný priživnický
život, při čemž nechali pracující lidi hladovět? A proč nemá mít plně rád naši
republiku, lidově demokratickou a socialistickou? Nelíbí se mu snad, že v
Československé republice vládnou dnes dělníci? Nelíbí se mu snad, že pánem v
republice je dnes prostý pracující lid? Nelíbí se mu snad, že dělníci,
pracující lidé jako tvůrci všech materielních hodnot žijí dnes dobře a že
chtějí žít stále lépe? Což snad nepřeje dělníkům a pracujícím lidem jejich
lepší život? Což se mu snad nelíbí to, že v naší republice byly odstraněny
nespravedlivé společenské rozdíly, vynášející jednu společenskou vrstvu nad
druhou? Což se mu snad nelíbí, že v bratrském svazku a v bratrské rovnosti
stojí dnes vedle
492
sebe dělníci, rolníci a
pracující inteligence? Což se mu snad nelíbí Že národ dříve tak ve svých řadách
roztříštěný, je konečně jednotný a semknutý v Národní frontě? Ano, ať ten, kdo
má ještě pochybnosti ve svých citech k naší lidově demokratické a socialistické
republice, ať zpytuje své svědomí, i jen s čistě vlasteneckých hledisek, ať
hodně do hloubi zpytuje své svědomí a přesvědčí se, že chybuje. Přesvědčí se,
zeje třeba se vzdát, byť to bylo někdy osobně bolestné, všech vžitých návyků z
doby nespravedlivé sociální diferenciace, z doby první republiky a že je třeba
se i v mysli zbavit všech přežitků a pozůstatků z kapitalistické minulosti.
A je to třeba, máli člověk
dnes stačit tempu socialistického vývoje. Zkušenosti dokazují, že kdo hledí
zpět k minulosti, která je nenávratná, zaostáváa může se mu stát, že bouřlivý
proud socialistického pokroku se přes něj přežene a ublíží mu. Nechť si každý
uvědomí, že se cestou socialismu ženeme nezadržitelně a se strhujícím elánem
kupředu, kupředu do věku atomu, raket a družic, do věku, který bude věkem již
vítězného socialismu a vítězného komunismu na celém světě. A nechť po všech
důkazech, jež jsme již v naší zemi podali, i poslední pochybovač a poslední
nevěřící Tomáš uvěří, že přinášíme naší vlasti netušené bohatý rozkvět a že
přinášíme našemu lidu netušený socialistický a komunistický blahobyt. A jakou
nádhernou budoucnost má před sebou všechna naše mládež!
Ano, oddaná, horoucí láska k
naší vlasti, která je dnes lidově demokratickou a socialistickou republikou, je
tím, co dává člověku v naší zemi dnes pocity štěstí. Co mu dává vědomí, že
cítí, myslí, jedná a žije dnes v souhlasu s působením dějinných revolučních
sil, jež ženou svět a lidstvo k vrcholným metám socialismu a komunismu.
Uděláme všechno, abychom
takovéto horoucí socialistické vlastenectví vypěstovali ve všech lidech naší
republiky a ve veškeré naší mládeži. Ve znamení tohoto horoucího vlastenectví
budeme všechny lidi naší země do posledního člověka burcovat, aby spěchali
splnit úkol, jejž vytyčil XI. sjezd naší strany, aby spěchali přispět svojí
obětavou prací k dovršení socialistické výstavby v naší zemi a aby se
stupňovaným úsilím pomáhali přivést naši lidově demokratickou, naši
socialistickou vlast k stále většímu rozkvětu, k stále větší síle.
Jsme povzbuzeni našimi, v
posledních letech stále viditelnějšími úspěchy. A jasně si představujeme, jak
zdárně se bude naše republika dále rozvíjet a jak bude vynikat v táboře
socialistických zemí.
Vždy říkáme našim sovětským
přátelům, soudruhu Chruščovovi a druhým sovětským soudruhům: „Naší velkou
ctižádostí je to, aby naše socialistická Československá republika byla perlou v
táboře socialistických zemí, aby byla perlou, která by stále více zářila v
paprscích velikého slunce, kterým jest Sovětský svaz. Ano, Sovětský svaz,
který podle grandiosních plánů, jež usnesl
493
XXI. sjezd Komunistické strany
Sovětského svazu, kráčí dnes k dalšímu úžasnému rozmachu svého bohatství a své
síly a který již přešel k uskutečňování komunismu. Nás přitom naplňuje nadšením
a nezměrnou radostí ta perspektiva, kterou vyslovil XXI. sjezd Komunistické
strany Sovětského svazu že spolu se Sovětským svazem budou všechny
socialistické země pochodovat k výstavbě komunistické společnosti. Naše strana,
Komunistická strana Československa, již zdůrazňuje, že úspěšným plněním úkolů,
spojených s dovršováním socialistické výstavby v naší vlasti, si vytváříme
předpoklady, abychom v budoucnu mohli přecházet od socialismu ke komunismu.
Cítíme se spjati se Sovětským svazem nejvěrněji a nejtěsněji a jsme
přesvědčeni, že na cestě k dovršení socialismu v naší vlasti a na cestě ke
komunismu nám naše věčné přátelství se Sovětským svazem přinese další požehnaně bohaté ovoce.
***
VÁCLAV KOPECKÝ, ČSR a KSČ. Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo
Obálku, vazbu navrhl a graficky upravil Milan Hegar.
Vydalo Státní nakladatelství politické literatury v Praze, jako svou 1.068. publikaci. Odpovědný redaktor Dr. Jaroslav Kubát
Z nové sazby písmem Baskerville vytiskla tiskárna Rudé právo, vydavatelství ústředního výboru KSČ, Praha.
Formát papíru 70 x 100 cm. AA 40,16, VA 40,45.
41818/56. D 13*01003
Náklad 50.400. Tematická skupina 02/61. Vydání I. Daň 5%.
Cena brož. výt. 20,50 Kčs, váz. výt. 27,50 Kčs. 56/16
|
|
|
|
| | |