Sovětský velvyslanec v USA Anatolij Fjodorovič Dobrynin (1919–2010, ve funkci 1962–1986) vzpomíná na to, jak komunikoval prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi zprávu o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 20. srpna 1968. Přeloženo z: Dobrynin, Anatolij Fedorovič. In confidence: Moscow's ambassador to America's six Cold War presidents (1962-1986), New York: Times Books 1995, s. 183–188.

"Jako velvyslanec ve Washingtonu jsem nebyl o našich plánech předem informován. Bylo mi ale jasné, že invaze zcela jistě znemožní summit se Spojenými státy a obecně naruší naše vztahy se Západem.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy začala 20. srpna 1968 ve 23:00, což byla neděle. Brzy ráno toho dne mne překvapil naléhavý pokyn z Moskvy, abych se setkal s prezidentem Johnsonem a vysvětlil mu důvody našeho jednání. (Byl mi zaslán i text našeho formálního „vysvětlení“).

Situaci komplikovala skutečnost, že invaze proběhla o víkendu, což ztěžovalo domluvení schůzky s prezidentem v tak krátké době v ten samý den. Kromě toho jsem dostal pokyn naplánovat schůzku s prezidentem přesně mezi 18:00 až 20:00 washingtonského času, nebo přesně na dobu, až budou tanky směřovat na Prahu.

Přemýšlel jsem o tom a rozhodl se nepodat formální žádost o schůzku přes obvyklé kanály, což by zejména v neděli mohlo mít za následek zpoždění. Rozhodl jsem se obrátit přímo na prezidenta. Vzpomněl jsem si, že před několika lety mi při setkání s Waltem Rostowem prezident sám dal své osobní telefonní číslo pro případ, „kdyby to bylo nutné“. Nikdy předtím jsem ho ale nepoužil. Současná záležitost byla ale rozhodně naléhavá natolik, abych mu zavolal přímo.

Aniž by se ptal na důvod schůzky, Johnson okamžitě souhlasil a navrhl mi, abych přišel kolem poledne. Protože jsem musel dodržovat přísný časový plán stanovený Moskvou, požádal jsem ho, aby mě přijal až po 18:00 pod záminkou, že ještě musím přeložit zprávu, kterou budu tlumočit. Johnson souhlasil.

Do Bílého domu jsem dorazil v 20:00. Johnson mě přijal v zasedací místnosti. Seděli jsme u dlouhého leštěného stolu ještě společně s jeho poradcem pro národní bezpečnost Waltem Rostowem. Prezident začal tím, že se vrátil k setkání v Glassboro. Právě o něm shlédl dokumentární film a s radostí si všiml, jak místní obyvatelé přátelsky přivítali účastníky jednání.

Poté jsem přečetl zprávu z Moskvy, v níž stálo, že v Československu došlo ke „spiknutí vnitřní a vnější reakce proti společenskému systému“. Sovětský svaz a jeho spojenci ve Varšavské smlouvě odpověděli na žádost pražské vlády o pomoc. "V souladu s tím„, zpráva pokračovala, „bylo sovětským vojenským jednotkám nařízeno překročit hranice Československa. Je samozřejmé, že jednotky budou okamžitě staženy z československého území, jakmile bude odstraněna existující bezpečnostní hrozba.“ Zpráva končila tím, že Moskva předpokládá, že americko-sovětské vztahy, jimž sovětská vláda přikládá velkou důležitost, nebudou v žádném ohledu poškozeny.“

Prezident Johnson pozorně naslouchal, ale zjevně okamžitě nedocenil význam zprávy. K mému překvapení na ni vůbec nereagoval, jen mi poděkoval za informaci a řekl, že příští ráno pravděpodobně s Ruskem a dalšími bude jednat o prohlášení a v případě potřeby nám poskytne odpověď.

Pak přistoupil k jinému tématu, na němž mu zjevně záleželo mnohem více. Řekl, že čeká na naši odpověď na jeho záměr oznámit svou návštěvu Sovětského svazu. Toto oznámení bylo naplánováno na 10:00 následující dopoledne. (Moskva s jeho návštěvou v zásadě souhlasila před několika dny, ale nyní samozřejmě existovala jen malá naděje, že se návštěva uskuteční.)

Prezident dodal, že už pozval některé ze svých přátel na snídani do Bílého domu, aby jim zprávu o své cestě oznámil a poté o ní učinil prohlášení pro tisk. Johnson stále ještě nevnímal dopad toho, co se právě odehrávalo v Praze, a požádal nás, abychom mu odpověděli ohledně jeho návštěvy v Moskvě včas z důvodu ranní schůzky, nejpozději však mezi 8 a 9 hodinou ranní.

Prezident vypadal vesele a řekl, že přikládá nadcházejícímu setkání se sovětskými vůdci velký význam. Doufal, že projedná řadu zásadních témat, včetně Vietnamu a Středního východu. Johnson poukázal na to, že tentokrát má „větší svobodu jednání“, a že očekává, že setkání přinese určité konkrétní výsledky.

Johnson se pak vrátil ke svému setkání s Kosyginem v Glassboro, z paměti si vybavil některé detaily a celou věc hodnotil pozitivně. Nabídl mi whisky (v tu chvíli bych vypil cokoli!) A začal mi vyprávět různé zábavné příběhy o Texasu. V tom byl Johnson dobrý.

Zatímco prezident pokračoval o své nadcházející cestě, o summitu v Glassboro a dalším věcem, které mu udělaly radost, jediný svědek našeho rozhovoru Rostow seděl se sklopenou tváří a snažil se prezidenta nepřerušovat. Když jsme se rozloučili, Johnson byl velmi přátelský a znovu mi připomněl, že se těší na naši odpověď, aby mohl oznámit svou návštěvu Sovětského svazu.

Vrátil jsem se na velvyslanectví a okamžitě jsem referoval o svém rozhovoru do Moskvy. Důrazně jsem doporučoval, abychom přijali Johnsonův návrh na oznámení jeho návštěvy v Sovětském svazu, protože, jak jsem vysvětloval, jsem si byl jist, že Rusk s Rostowem nyní nepochybně udělají vše, co bude v jejich silách, aby přiměli prezidenta tu cestu přehodnotit.

Politbyro sotva očekávalo, že Johnson bude na události v Praze reagovat tak klidně a okamžitě vydalo pozvání, které Johnson tak opravdově žádal. Odpověď jsem obdržel během několika hodin, ale události se ubíraly ještě rychlejším tempem.

Ještě tentýž den pozdě v noci mě Rusk pozval na ministerstvo zahraničí. Řekl mi, že se právě vrátil ze schůzky v Bílém domě a prezident ho požádal, aby mi předal následující zprávu. V ní Bílý dům dokládal, že mu není nic známo o zapojení jakékoliv nekomunistické země nebo jakékoliv veřejné žádosti o pomoc z Prahy. „A konečně,“ stálo ve zprávě, „máme pocit, že bychom měli pečlivě zvážit možnost ohlásit schůzku mezi našimi vedoucími představiteli. V případě nutnosti vás budeme v této věci kontaktovat.“

Rusk přečetl prohlášení z poznámek. Nesignalizoval však žádnou změnu v postoji americké strany k navrhovanému setkání. Rusk byl celkově vyrovnaný a klidný, přesto bylo jasné, že jeho postoj k naší akci v Československu byl jasně nesouhlasný a že by nelitoval sebevětšího úsilí, aby prezidenta Johnsona přesvědčil s ní nesouhlasit stejně silně jako on. Ale nejpozoruhodnější věcí na prohlášení a vývoji ve Washingtonu po celý večer bylo to, že Johnson i přes všechno stále doufal v setkání v Moskvě!

O tři dny později jsem znovu navštívil Ruska na ministerstvu zahraničí. Poznamenal, že ve svých předchozích rozhovorech s prezidentem řekl, že „by se byl býval mohl vsadit, že Sovětský svaz Československo nenapadne“. Požádal mě tedy, abych mu soukromě řekl, jaké byly skutečné důvody pro to, že jsme se tak rozhodli. A pak dodal poněkud neočekávaně: „Je Rumunsko další na řadě? To už by bylo příliš a my bychom jen stěží mohli dostat veřejné míněné pod kontrolu.“

Už tak to bylo pro Johnsona dost těžké kvůli Československu: Johnson se předtím setkal s asi dvaceti předními politiky Kongresu a zažil si s nimi „horké chvilky“ pro jejich ostrou kritiku jeho mírné reakce na invazi.

Rusk zdůraznil, že po událostech v Československu si Spojené státy nejsou jisty budoucností našich vztahů, a to prezidenta velmi znepokojovalo. Johnson také musel vzít v úvahu veřejné mínění, která pravděpodobně nepochopí ani nepřijme současné prezidentské iniciativy ve vztazích mezi Východem a Západem. Prozatím nebylo nic, co by prezident a americká vláda mohli udělat, jen čekat a doufat, že se věci zlepší. Ve zbývajících měsících Johnsonovy administrativy tak zbývalo málo času na dosažení nějakých úspěchů. Cítil jsem, že rozhovor s Ruskem odhalil určitou míru zmatku v Johnsonově administrativě ohledně Československa, což se mi potvrdilo v tom, co jsem se dozvěděl během několika příštích dnů.

Pět dní po invazi mi novinář Drew Pearson vyprávěl o prezidentově soukromém setkání s vůdci Kongresu, kde se zákonodárci společně s administrativou pokusili vypracovat vhodnou reakci na sovětskou invazi do Československa. Johnson se naštval, protože ho zákonodárci kritizovali za to, že se proti invazi nevyjádřil důrazněji. Zvolal: „Navrhujete, abychom tam poslali americké jednotky?“ Vojenská odveta byla „…vyloučena“ a prezident řekl kongresovému vedení, že kromě propagandistické kampaně je toho možné udělat jen velmi málo. Vyhrocené setkání nepřineslo žádné výsledky.

Potom mi Thompson řekl o dalším setkání prezidenta, tentokrát se zástupci nejvyššího vojenského velení. Panovala shoda, že Spojené státy nepoužijí proti invazi sílu. Prezident dále nařídil, že už nebude další veřejné odsouzení invaze nad rámec kritických prohlášení, která již učinili on a Rusk. Johnson dokonce v položertu poznamenal k velitelům, že „Moskva snad ocení, že je tady ve Spojených státech nešikanujeme“.

Ale nervozita přetrvávala. Dne 28. srpna si mě Rusk naléhavě zavolal, aby mi řekl, že se dozvěděl o neobvykle aktivním pohybu sovětských jednotek podél rumunských hranic během uplynulých 24 hodin. Na Západě již existovaly spekulace o možnosti sovětské invaze do Rumunska, která měla být do značné míry odůvodněna tím, že se Rumunsko odmítlo zúčastnit společné akce s ostatními členskými Varšavské smlouvy proti Československu. Moskva byla skutečně velmi podrážděná rumunským vůdcem Nicolae Ceausescuem a sovětská vojska provedla demonstrativní taktické pohyby poblíž rumunských hranic.

Moskva však o invazi do Rumunska neuvažovala, protože nikdy nepochybovala o stabilitě rumunského komunistického režimu. Nicméně pohyby vojsk sledovaly západní výzvědné služby a zprávy o nich rychle dorazily k prezidentu Johnsonovi. Byl na svém ranči v Texasu a s určitým pocitem naléhavosti volal Ruskovi. Když jsem dorazil, měl Rusk připravenou zprávu pro sovětskou vládu. Ukázalo se, že docela emotivní.

„Jménem lidstva,“ řekl, „vás žádáme, abyste nenapadli Rumunsko, protože důsledky by byly nepředvídatelné. Rovněž doufáme, že nebudou podniknuty proti Západnímu Berlínu žádné kroky, které by mohly způsobit závažnou mezinárodní krizi, již se dychtivě chceme vyhnout za každou cenu. To vše by mělo katastrofální důsledky pro sovětsko-americké vztahy a pro celý svět.“

Naléhavě jsem doporučil, aby Moskva neprodleně odpověděla, a uklidnila tak situaci, a brzy jsem se vrátil s odpovědí na ministerstvo zahraničí.

„Mám pokyn, abych vás informoval,“ řekl jsem Ruskovi, „že zprávy o nastávajícím přesunu sovětských sil do Rumunska produktem některých kruhů, jejichž cílem je uvádět v omyl americkou vládu. Neodpovídají realitě. To samé platí i pro Západní Berlín."

Rusk přijal zprávu se zjevnou úlevou.

Československá krize postupně ztratila svou intenzitu, ale invaze nás přišla draho politicky i morálně. Nálada československé veřejnosti se náhle obrátila proti nám. Svět zasáhla vlna protestů. I v samotném Sovětském svazu se disidenti poprvé objevili na veřejnosti a demonstrovali svou opozici vůči vládě.

V západním tisku a mezi některými západními představiteli se objevily spekulace o tzv. „Brežněvově doktríně“. Žádná taková politika nebyla nikdy vyhlášena či zmíněna na schůzích politbyra v Moskvě. Nicméně odhodlání nikdy nedovolit socialistické zemi proklouznout zpět na oběžnou dráhu Západu v jádru pravdivě odrážela nálady těch, kdo stáli v čele Sovětského svazu.

Sovětská vláda normálně nestanovila nějakou specifickou doktrínu zahraniční politiky, ale při přípravě na sjezd komunistické strany nebo na plenární zasedání ústředního výboru strany se jednotlivé části zahraniční politiky zvažovaly poměrně pečlivě. V politbyru se jednalo o návrhu konečné zprávy, již měl přednést generální tajemník strany, a o návrhu usnesení, které má být předloženo na zasedání a jež vždy obsahovalo oddíl o zahraniční politice.

Po schválení sjezdem nebo plénem tyto dokumenty ve skutečnosti představovaly „generální linii“ nebo doktrínu Komunistické strany Sovětského svazu a automaticky se proměnily v pokyny pro vládu. Přitom však bylo nutné mezi jednotlivými stranickými sjezdy, které se konaly pouze v pětiletých intervalech, znovu a znovu analyzovat situaci ve světě během rozhodujících okamžiků. V takových chvílích – a důsledky invaze do Československa k nim patřily – ministerstvo zahraničí obvykle připravilo zvláštní důvěrný dokument, který byl projednán v politbyru. Jakmile byl schválen, sloužil jako směrnice zahraniční politiky pro nejbližší budoucnost.“