PWSV | Vol. 1 No. 1 2002 | Recenze | Karel Sieber

Co je nového... v českém a slovenském odborném tisku

Časopisu Mezinárodní politika (2002/8) se tentokrát téma studené války vyhýbá, snad jen v Mezinárodních vztazích (2002/3) nacházíme velice informativní a propracovaný přehled vývoje radikálních islamistických organizací v Sýrii, Jordánsko a Libanonu (Eduard Gombár) a v Egyptě (Tomáš Raděj), jejichž aktivizace v průběhu 80. let předznamenala ústup tradičních studenoválečných „štěpení“. A nástup těch nových, pochopitelně. Že se však osmdesátá léta odehrála také ve znamení „hvězdných válek“, připomíná Petr Suchý, jehož studie, popisující také historii Reaganova projektu SDI, vychází pod názvem Systémy protiraketové obrany a jejich vliv na strategickou stabilitu v Politologickém časopisu (2002/2). V Historii a vojenství (2002/2) pokračuje druhou částí (Československo a občanská válka v Nigérii, 1967 - 1970) historie vztahů mezi Prahou a Lagosem (a Enugu) - hodnocení raději přenechme kvalifikovanějším. Ve stejném čísle recenzují Zlatica Zudová-Lešková a Jiří Bílek Ministerstvem obrany nedávno vydanou publikaci Dějiny Vojenské akademie v Brně 1951-2001, jejímiž autory jsou tři pracovníci katedry sociálních věd VAB. Dějiny Vojenské akademie Klementa Gottwalda, poté Vojenské akademie Antonína Zápotockého, dějiny jejího vývoje v šedesátých letech a pak za normalizace - to prostě nemůže být nezajímavé čtení.

O tom, že dějiny studené války nejsou už tématem nejnovějším, svědčí informace Jiřího Bílka z konference konané 17. října 2001 pod názvem Vojenství XXI. století. Bude i české vojenství „organickou součástí společenského vývoje, představující komplex všech činností souvisejících se zajištěním bezpečnosti prostřednictvím vojenských a paramilitárních sil“ (jak to jazykem přeumným definuje Miroslav Krč) nebo jen esencí vší pitomosti (jak to v praxi předváděl už feldkurát Katz)? Nechme se překvapit.

Vzhledem k tomu, že toto je první číslo PWSV, zmiňme se ještě krátce o předchozím čísle Historie a vojenství (2002/1), v němž Vladimír Pilát připomíná sborník Von Truman bis Harmel. Die Bundesrepublik Deutschland im Spannungsfeld von NATO und europäischer Integration (vydal Hans-Joachim Harder, R. Oldenbourg Verlag, Mnichov, 2000). Jiný sborník (Miroslav Krč a kol.: Vojenské výdaje v letech studené války a po jejím skončení. ÚMV, Praha 2000) pak recenzuje Jaroslav Láník, kterému patří nemalé uznání. Vyluštil totiž, že tvrzením, že strategie USA se „vyvinula ze strategie politiky omezování vlivu k masovým represáliím až ke strategii rychlé reakce“, chtěl jeden z autorů sborníku Miroslav Krč zřejmě sdělit následující: „od strategie zadržování (containment) ke strategie masové odvety (massive retaliation) až ke ke strategii pružné odvety (flexible response)“. Nezbývá než doufat, že se stejnou „seriózností“ nebyly připraveny i podklady pro všechna ta numera o vojenských výdajích, se kterými se ve sborníku (jeho odpovědným redaktorem byl Vladimír Trojánek) operuje.

Vojenští historici nezahálí ani na Slovensku. Spíše technický charakter má studie Jozefa Rodáka Rozhodujúci podiel Čs. armády na odmínovaní východného Slovenska po skončení 2. svetovej vojny (1945 - 1950) (Vojenská história, 2002/2). Článek Osudy československého opevňování po roce 1945 Pavla Minaříka pak pojednává o tradičním tématu českých vojenských dějin - legendárních „řopících“, po druhé světové válce a zvláště po únoru 1948 znovu vyzbrojovaných. Byť tedy s jistými potížemi: „V roce 1968 do objektů vnikli sovětští vojáci a zcizili 2 soupravy k lafetě pevnostního kanónu vz. 44/59 a 3 soupravy k lafetě těžkého kulometu vz. 37. Ztracený materiál nebyl doplněn minimálně do konce roku 1982.“ To by generálmajora Procházku, někdejšího šéfa vojenského zpravodajství, známého svébytným pojetím české pohraniční obrany ("pro obranu bude využíváno všechno, každá zídka, každý kozí chlívek a každý trs trávy"), určitě nepotěšilo.

Krátký a výrazně dokumentární je příspěvek Henryka Juliana Wcisla Vedeckovýskumná a konštrukčno-technická základňa poľského zbrojného priemyslu v rokoch 1945 - 1965. Pozornosti by ovšem neměla ujít zpráva Michala Štefanského o pamětech Aleksandra Majorova, velitele 38. armády Přikarpatského vojenského okruhu, vydaných pod názvem Vtorženie. Čechoslovakija, 1968 v nakladatelství Sviditeľstvo Komandatura (Moskva 1998). Zajímavé je nejen Majorovovo hodnocení generála Dzúra („táravý Švejk“, jak to přeložil Štefanský), ale i popsaný způsob přípravy intervence (kterýžto termín se v Majorovově slovní zásobě pochopitelně nenalézá): S mapou-rozkazem na okupaci Československa byl Majorov seznámen 12. dubna na schůzce s generálplukovníkem Povalijou a uskutečnění operace mělo začít signálem „Vltava 666“. A pak že na sovětské generalitě není něco ďábelského.

Rozhovor s vojenským historikem Ivanem Šedivým, v roce 1998 autorem poněkud truchlivé analýzy českého vojenského dějepisectví, vedou David Pazdera a Martin Franc v časopise pro kulturní dějiny Kuděj (2002/1), vydávaným spolkem pro nekomerční vydávání odborné literatury SCRIPTORIUM. Součástí tohoto čísla je také „výběr literatury ke kulturním dějinám“, anotující například Bartoškovu Zprávu o putování v komunistických archívech, knihu Špión vypovídá II. pánů Boka a Vachalovského a Těžkou cestu, Kaplanovy dějiny vztahu strany a církve. V dalším čísle Kuděje (2002/2) pak je kritice podroben například sborník K novověkým sociálním dějinám českých zemí IV. Zvraty a převraty 1939-1992, chválena je však (podle jiných soudů ne zcela dotažená) příručka Jiřího Knapíka Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-1953. Z dalších anotací uveďme reprint Revolver Revue z roku 1997 vydaný jako Anticharta a sborník Securitas Imperii, o jehož sedmém čísle recenzenti píší: „Zahajuje ho ovšem úvod Václava Vebra, který bezpochyby patří mezi největší propagandisticko-ideologizující perly české odborné literatury posledních let.“ Mezi největší přece jen ne, konkurence je totiž veliká.

Knize francouzské historičky Muriel Blaive Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 (Prostor, Praha 2001) recenzenti Kuděje vytýkají „originální, ale často diskutabilní teze“ a také to, že „autorku očividně příliš nezajímají jiné než antikomunistické aktivity, jiným proměnám spojeným s dobou kolem r. 1956, např. v oblasti životního stylu, věnuje jen minimální pozornost“. U Neznámých špionážních operací KGB (Mitrochinův archív) Kuděj píše: „Za velmi závažné zjištění knihy považuji vysoké ohodnocení významu vědeckotechnické špionáže...“ A to ještě v Kuději neznají dokumenty o výsledcích československé vědeckotechnické rozvědky, jejichž edici připravujeme do některého z dalších čísel PWSV. V rubrice Kalendárium pak Kuděj upomíná na rok 1962 slovy: „N. p. Tesla Orava vyráběl nové typy televizorů - Korund, Jantar a stojanový přijímač Diamant.“ Avizujme tedy při té příležitosti otevření nového tématu kulturních dějin: Do jaké míry se například komunistickými špióny získaná technologie subminiaturních germaniových diod, využívaná například Teslou Rožnov, zasloužila o proměnu československého životního stylu?

Mlčením bychom neměli přejít poslední Archivní časopis (2002/2), který informuje o nově rekonstruovaných budovách státních okresních archívů a o konání 12. valné hromady České archivní společnosti (26. března 2002), na níž zástupkyně Vácslava Babičky Miluše Čepeláková přečetla zprávu „shrnující překotné události ve českém archívnictví za poslední období“ (šéf archivní správy MV Babička se z jednání omluvil). Podána byla informace o existenci petice proti zřízení Institutu pro dokumentaci totality. Zápis uvádí: „Poslanec Václav Krása zaslal účastníkům valné hromady fax, ve kterém je vyzýval, aby se nenechali obelhávat ve věci Institutu pro dokumentaci totality. Tento dopis rozhořčil přítomné archiváře natolik, že bylo usneseno mu okamžitě odpovědět se zamítavým stanoviskem.“ Jak vidno, vyšel z toho Václav Krása ještě lacino, setkání s nepříčetným archivářem může mít následky mnohem horší.

Michal Wanner, pracovník archivní správy MV ČR odpovědný za přípravu projektu seznamu českých archívních fondů, na stránkách Archivního časopisu informuje o nizozemském projektu PIVOT, čímž také navazuje na stať publikovanou na podobné téma ve Sborníku archívních prací. Citujeme: „Pro české archiváře je poněkud překvapivé, že v materiálech se objevují i následující teze: 'Snížení rozsahu archiválií předávaných do archivů může být dosaženo cestou substituce. Převedením informací na jiný nosič, například mikrofilm, mikrofiš a v budoucnu možná videodisk.' “ To, že je taková myšlenka pro české archiváře „poněkud překvapivá“, není ale žádným překvapením pro českého historika vybaveného přenosným scannerem, na kterého už se archivář v badatelně obořil slovy: „Čo tuna chcetě robiť s takýmto topinkovačom?!“ Připomeňme, že předpisy vydané archívní správou MV ČR možnosti používat ke studiu zhotovení elektronických kopií většině badatelů brání, a připomeňme také to, že kdyby měli badatelé možnost během svého studia pořídit přenosným scannerem takovou elektronickou kopii, byl by takový dokument pro budoucnost uchován mnohem spolehlivěji. A do třetice připomeňme tisíce kartonů dokumentů zlikvidovaných během srpnové povodně v pražské Invalidovně - má dnes někdo pořízeny jejich elektronické kopie? Nebo bude trestní spis případu Milada Horáková přístupný (po rozmražení, vysušení a restaurování) znovu v papírové podobě?

Hned několik příspěvků, dotýkajících se tématu studené války, najdeme v posledních dvou číslech Slovanského přehledu. V článku Smrt generálního tajemníka (2002/2) připomíná Miroslav Tejchman osobu Stefana Forise, od prosince 1940 do dubna 1944 šéfa Rumunské komunistické strany, sesazeného jeho vlastními, Moskvě milejšími kolegy. Rehabilitace nerehabilitace - ostatky bývalého prvního tajemníka prý ještě stále tlí v jámě ve sklepě polského velvyslanectví v Bukurešti, kam měly být zakopány poté, co nepohodlného funkcionáře železnou tyčí utloukli generál Gheorge Pintilie a generálův osobní řidič Dumitru Neciu. Nejen Československo má svoje Slánské a nejen Maďarsko svoje Rajky, zdá se.

Také Bohuslav Litera se v témže čísle (v článku Válka a moc v SSSR za druhé světové války) zabývá válečnými osudy jedné komunistické strany. Popisuje sovětský rozhodovací proces ve vedení války, zvláště pak úlohu Státního výboru obrany (GKO), Vrchního velení (Stavka) a dalších, „v jejich stínu“ působících vládních a stranických institucí. Poslední část studie se týká činnosti NKVD v době války a Stalinovou úlohou v sovětské válečné propagandě.

V dalším Slovanském přehledu (2002/3) o sovětské „kulturní politice“ v době předválečné píše Ivan Pfaff, o Proměnách pracovních sil a problému stability tzv. středních kádrů v průběhu stalinské industrializace pak Jan Wanner. Připojen je Seznam diplomových a doktorských prací vzniklých na českých vysokých školách po roce 1990, trpí však stejným neduhem jako náš seznam - „českými vysokými školami“ je míněn Ústav světových dějin FF UK. Připouštím to jen nerad, nicméně existence jiných českých vysokoškolských historických ústavů není zcela přesvědčivě vyloučena (byť webové stránky některých vysokých škol - samozřejmě s výjimkou Slezské univerzity v Opavě - jakoby nasvědčovaly spíše opaku).

Mitrochinovu archívu (jeho anglickou verzi jsem mimochodem za pětadvacet liber zakoupil nedlouho před vydáním českého překladu - kletá netrpělivosti!) se v recenzích Slovanského přehledu věnuje Zbyněk Vydra, doktorand brněnského Historického ústavu. Své podezření nad podivnou „story“ Mitrochinova přeběhnutí nijak neskrývá: „Možná byl ten potenciálně podezřelý typ (z hlediska KGB) skutečně schopen volně přepsat tisíce dokumentů, převézt je do svého venkovského domu, zakopat je v bandaskách na mléko, podniknout mnohočetné návštěvy britské ambasády v zahraničí, uprchnout do Británie a potom se vrátit do Ruska, a odvézt odtud svou rozsáhlou práci na Západ, to vše bez odhalení KGB. ... Možná je to všechno pravda. Ale jak to máme vědět?“

Nejmladší generace autorů Slovanského přehledu, k níž Zbyněk Vydra patří, se významně podílí na právě vydaném anglickém sborníku k jubileu Zdeňka Sládka, Vladislava Moulise a Václava Vebera, jehož recenzi do Slovanského přehledu napsal Jaroslav Valenta. Změny na ruském venkově popisuje ve sborníku ve studii s poetickým názvem Mezi traktory a démony František Šimon, o solověckém koncentráku pak pojednává Lukáš Babka. Ve stati „Nejsme soudruzi!“ První den maďarské revoluce 23. října 1956Jan Adamec analyzuje tři hlavní faktory maďarských událostí - maďarské vedení, sovětské vedení a ovšem budapešťskou ulici. Vztahy mezi „poststudenoválečnou“ Prahou, Varšavou a Budapeští v letech 1990-1991 pak sleduje Karel Vít.

Ve zprávách Slovanského přehledu nacházíme také informaci Jana Němečka o workshopu Vladimír Clementis - politik a diplomat. Workshop to nebyl ledajaký - pořádal ho Historický ústav Slovenské akademie věd v Bratislavě společně s Ministerstvem zahraničních věcí SR a zahájil ho veterán československé a slovenské diplomacie a politiky Eduard Kukan, naléhající na „vytvoření faktického nefalšovaného Clementisova portrétu jako jedné z nejvýznamnějších osobností slovenské zahraniční politiky“. Pro nepřítomné jedna dobrá zpráva - z workshopu vyjde sborník, takže budeme mít možnost posoudit i tvrzení, kterými se argumentovalo v debatě o Clementisově roli v komunistické církevní politice.