PWSV | Vol. 1 No. 1 2002 | Recenze | Milan Hroníček

Co je nového... v časopisu Diplomatic History

Americký časopis Diplomatic History patří mezi periodika, která zřídkakdy otevřete, aniž byste v nich nenarazili alespoň na jeden článek týkající se studené války. Pozornost věnovaná mezinárodnímu dění druhé poloviny „amerického století“ by se dala označit jako nepsané, leč respektované pravidlo Diplomatic History. Orientaci na studie, které rozšiřují prostor, nabízejí nové roviny či neotřelé koncepty zkoumání diplomatických dějin, bychom mohli vymezit jako druhé pravidlo tohoto časopisu. Jeho letní číslo – Vol. 26, No. 3 (Summer 2002) – není výjimkou. Dokládají to texty A. Staples, D. Ekblacha, A. Battisty či M.A. Lawrence.

Modernizaci Spojené státy vnímaly jako jeden z prostředků, jak vyhrát studenou válku v třetím světě. Mínění amerických politiků obvykle přičítalo úspěchy komunistické ideologie v zaostalých oblastech špatným sociálním a ekonomickým podmínkám. Způsob, jak čelit „mezinárodnímu komunismu“, pak USA nacházely ve vlastních rozvojových projektech. Článek Davida Ekblacha ‘Mr. TVA‘: Grass-Roots Development, David Lilienthal, and the Rise and Fall of the Tennessee Valley Authority as a Symbol for U.S. Overseas Development, 1933-1973 se zabývá přerodem jednoho z velkých projektů New Dealu do modelu, který se Spojené státy snažily následně aplikovat v zámoří.

Výstavba přehrady na Tennessee River v třicátých letech posloužila jako základ pro množství rozvojových programů, jejichž cílem bylo využít potenciálu nové nádrže pro modernizaci přilehlého regionu, předtím zaostalého koutu amerického Jihu. Po roce 1945 široce publikovaný „úspěšný“ projekt volal po využití. Ekblach svou argumentaci ohledně způsobů, jakými docházelo k přenosu rozvojových modelů, založil na plánech modernizace povodí Mekongu. Americká přítomnost v Jižním Vietnamu obvykle bývá vnímána pouze skrze vojenský rozměr, její ekonomické aspekty zůstávají ukryty v pozadí. Pokus o využití konceptu, který byl původně připraven pro hospodářskou krizí zmítanou oblast Spojených států, ve válkou zmítaném indočínském prostoru skončil neúspěchem, nicméně nabízí příležitost uchopit otázku přístupu velmoci k realitám třetího světa v daném období.

Na moment, kdy se na prahu studené války vytvářely vztahy mezi státy západního bloku, se zaměřil Marc Atwood Lawrence v Transnational Coalition-Building and the Making of the Cold War in Indochina, 1947-1949. Svůj text postavil na case study způsobů, jakými se do formování vazeb mezi západními mocnostmi – Francií, Velkou Británií a Spojenými státy – promítly rozpory ohledně války, která se v Indočíně mezi Francií a vietnamskými nacionalisty rozbíhala. Lawrenceovo konstatování podstatně aktivnější role evropských mocností v budování západní koalice není žádným překvapením; sám ostatně už v prvním odstavci článku odkázal na známý termín Geira Lundestada „Empire by Invitation“. Zajímavější je však jeho zkoumání míry, do jaké tehdy politiku uvedených zemí vůči Indočíně, loutkovému Bao Daiovu režimu i samotnému konfliktu ovlivnily nastupující politické skupiny „jestřábů“; tedy skupiny, které nahlížely tuto koloniální válku perspektivou rýsujícího se bipolárního „klání“ s „agresivním“ komunismem. Zjištěn, že uskupení, zatím ještě stojící mimo politický mainstream, spolu napříč blokem spolupracovala, aby zajistila prosazení svých zahraničněpolitických konceptů, je pozoruhodné.

Amy L. S. Staples se pokusila tématizovat roli nadnárodních organizací v mezinárodním systému padesátých let. Její Seeing Diplomacy through Banker’s Eyes: The World Bank, the Anglo-Iran Oil Crisis, and the Aswan High Dam prolamuje rámec bipolárního výkladu rané studené války. Vnáší do příběhu – v tomto případě na středněvýchodní scénu – nového hráče se specifickými představami o vlastní identitě: Světovou banku (SB). Na dvou případových studiích – na roli SB při hledání řešení iránské krize 1951 a na pozici SB při jednání o financování Asuánské přehrady a v průběhu suezské krize – A. Staple zkoumá prostor, který mohl „nezávislý“ subjekt zaujmout ve světě určovaném velmocenskou politikou.

Představitelé SB se mohli pokoušet o prosazení vlastní ekonomické diplomacie s přesvědčením jak o legitimitě své „racionální“ globální politiky, tak o svém odstupu od ideologických a politických sporů, o své neutralitě („international technical experts“). Opřeni o tuto identitu se v situacích nebezpečných pro světový ekonomický systém mohli snažit o zprostředkování. Jejich pozice však byla limitovaná. Článek vedle úplně nového tématu přináší i řadu zajímavých faktů, pro mě dříve neznámých. Lze jen litovat, že se autorka neodhodlala k hlubšímu uchopení problému identity. Staple sice argumentačně identitu SB využívá, ale výrazněji se jí nezabývá. Nicméně je pozoruhodné, jak aktuální politické debaty (v tomto případě o „globalizaci“) postupně zaplňují prostor, v němž se dřive zkoumalo jen chování velmocí, novými hráči.

Odbory a jejich vliv jsou faktory běžně chápané spíše v kontextu vnitřní, domácí politiky. V osmdesátých letech se však uvnitř americké odborové centrály AFL-CIO, dosti otrocky podporující antikomunistický kurz Reaganovy administrativy, vytvořilo nové uskupení – National Labor Committee in Support of Democracy and Human Rights in El Salvador (NLC), které odmítalo stávající středoamerickou politiku USA. Studie Andrewa Battisty Unions and Cold War Foreign Policy in the 1980s: The National Labor Committee, the AFL-CIO, and Central America zkoumá cesty, jakými NLC prosazoval vlastní pohled na vztahy USA k El Salvadoru a Nicaragui a jakými se snažil dosáhnout změn ve vládní politice vůči dané oblasti. Otázka formování americké studenoválečné politiky, role jednotlivých segmentů americké společnosti v tomto procesu a utváření politického konsenzu zůstává jedním z hlavních témat americké historiografie k dějinám studené války. Přijměme tedy Battistovu stať jako příspěvek do diskuze.