PWSV | Vol. 1 No. 1 2002 | Studie | Jan Adamec

„Víte, kolik stojí jeden křižník?“

K moskevské schůzce v lednu 1951

Výročí padesáti let od setkání šéfů komunistických stran a ministrů obrany východoevropských „lidových demokracií“ připomenul už v loňském ĎaSu (1/2001) Vít Smetana. Na tajném setkání v Moskvě ve dnech 9. - 12. ledna 1951 byly projednány otázky masivního zbrojení a příprav k odražení případného útoku Západu na východní blok. Smetana citoval dvě svědectví - československého ministra obrany Alexeje Čepičky a jeho rumunského kolegy Emila Bodnarase. V tomto článku bych chtěl upozornit na další existující svědectví, které pochází z pera tehdejšího generálního tajemníka Maďarské dělnické strany a účastníka moskevské schůzky Matyáse Rákosiho.

Ruský časopis Istoričeskij archiv začal v roce 1997 postupně publikovat vybrané pasáže z Rákosiho pamětí. Rákosi je sepsal v sovětském exilu, do kterého se uchýlil po svém odvolání z postu prvního tajmeníka MDS (1956). V roce 1971 zemřel a jeho zápisy byly uloženy v sovětském archivu (nyní v Archívu prezidenta Ruské federace).

Pasáž zmiňující se o moskevské schůzce je v toku Rákosiho vzpomínek vložena jaksi mimochodem mezi části týkající se jiné schůzky v Kremlu v roce 1953, kdy byla maďarská delegace vystavena velmi ostré kritice za překotnou industrializaci a militarizaci. Rákosi vzpomínku na leden 1951 zařadil zřejmě proto, aby ukázal, že on jen loajálně plnil sovětské příkazy a že ho nyní (tj. v roce 1953) Lavrentij Berija s Grigorijem Malenkovem kritizují za něco, co mu sami předtím nařizovali.

Je třeba mít také na paměti, že Rákosi psal své vzpomínky s určitým časovým odstupem a v sovětském exilu se nemohl opřít o jiný pramen než o svoji paměť. To samozřejmě limituje výpovědní hodnotu v porovnání například s autentickým Bodnarasovým záznamem. Vybavují se mu jen důležité věci a v podrobnostech si není tak jistý – je to evidentní např. hned v úvodu, kdy chybně datuje zahájení schůzky (8. místo 9. ledna) a neuvádí následná jednání. Vzpomněl si také jen na některé epizody (Rokossovského či Červenkovovo vystoupení, ale již ne na konflikt s československou delegací, který zaznamenal Bodnaras).

Rákosi věnoval moskevské schůzce tuto pasáž: „K podstatnému rozvoji armády jsme přistoupili v roce 1951. 8. ledna roku 1951 se kvůli této otázce konalo u Stalina setkání, kterého se, s vyjimkou Bieruta, zúčastnili všichni generální tajemníci stran evropských zemí lidové demokracie a ministři obrany těchto zemí. Výchozím bodem byl fakt, že NATO do roku 1953 plně dokončí svoji přípravu a pokud nechceme být překvapeni, tak musíme k stejnému datu mít odpovídající armády. Tehdejší náčelník generálního štábu sovětské armády Štemenko předložil plány rozvoje, v nichž mělo Maďarsko mít v této lhůtě plně vybavenou armádu o síle 150.000 lidí (jestli tomu dobře rozumím, 9 divizí). V diskusi vystoupil Rokossovskij, který byl tehdy ministrem obrany Polska, a řekl, že oni mají také plán rozvoje armády, jehož čísla odpovídají navrženému plánu rozvoje (tj. tomu sovětskému – pozn. aut.), ale že dosažení této úrovně oni naplánovali ke konci roku 1956; do roku 1953 se jim zřejmě nepodaří zdvojnásobit výdaje na armádu. Stalin odpověděl, že jestli mohou Poláci garantovat, že válka nebude, tak pak on není proti, jestliže budou připraveni až ke konci roku 1956.

Červenkov, který byl tehdy ještě generálním tajemníkem bulharské strany, řekl, že Bulharsko téměř nevyrábí ocel a že může s předloženým plánem souhlasit jedině tehdy, jestliže Sovětský svaz plně zabezpečí Bulharsko vojenským materiálem. Stalin odpověděl, že sovětský vojenský průmysl byl během války přesunut na Ural. Kdyby se Červenkov podíval pořádně na mapu, viděl by, že v případě války nebude možné odtud Bulharsko zásobovat vojenským materiálem. Je proto nezbytné okamžitě přistoupit k budování vlastního obranného průmyslu a v souvislosti s tím k rozvoji těžkého průmyslu.“

Čím tedy Rákosiho vzpomínky doplňují předchozí Čepičkovo a Bodnarasovo svědectví a v čem se naopak liší? Rákosi potvrzuje Stalinem vehementně prosazovaný tříletý termín komplexního dozbrojení a jeho časovou koincidenci s blíže nespecifikovaným plánem NATO, který měl být dovršen právě v roce 1953. Implicitně je v Rákosiho svědectví obsažen možný útočný charakter tohoto plánu NATO, nikoliv však nějaký útočný záměr SSSR a jeho spojenců. Hovoří se zde jen o tom, že „ … pokud nechceme být překvapeni, musíme mít v termínu odpovídající armády.“

Shodný moment také nalezneme v bodě týkajícího se samostatného polského plánu rozvoje armády rozloženého na šest let, který ale nekorespondoval se Stalinovým požadavkem a byl podroben kritice.

Nové svědectví máme v případě postavení Bulharska. Stalin na posledním plenárním zasedání prosazoval zvýšení přímé vojenské pomoci Bulharsku (dvě divize stíhacích letounů) a poukazoval přitom na jeho strategickou polohu. Ne nadarmo Stalin jmenoval Turecko, Řecko a Jugoslávii. Bulharsko totiž mělo v padesátých letech mimořádně špatné vztahy se svými sousedy, mimo jiné se dvěma budoucími členy NATO.

Bulhaři podporovali řecké komunistické partyzány a do roku 1954 neudržovali s Řeckem diplomatické styky. Turecko–bulharské vztahy komplikovala otázka bulharské muslimské menšiny a s ní spojená masová emigrace jejích příslušníků. Roztržka s Titem zase znamenala vypovězení jugoslávsko–bulharských smluv (říjen 1949) a rozvíření makedonské otázky. Navíc Bulharsko jako jediný ze sovětských satelitů přerušil diplomatické styky s USA (21.2. 1950). Stalin tedy byl sice ochoten poskytnout svým vazalům špičkovou vojenskou techniku, pokud to zvyšovalo hodnotu jím vnímaného strategického bezpečí sovětského nárazníkového bloku. Zároveň je však nutil budovat vlastní vojenské průmyslové báze, jak o tom svědčí Stalinovo naléhání na Červenkova, aby Bulhaři urychleně přikročili k budování těžkého průmyslu. První krok se jim podařil až v roce 1953, kdy otevřeli první ocelárnu v Dimitrovu (dříve Pernik).

Stalinovo impérium se na přelomu čtyřicátých a padesátých let ocitlo na rozcestí. Primárním úkolem bylo udržet USA mimo Evropu, uzavřít s evropskými zeměmi (bez ohledu na formu zřízení) co nejvíce bilaterálních smluv, ve kterých by SSSR vystupoval jako rovnocenný partner, a pomocí komunistického hnutí zvyšovat vliv vně své bezpečnostní zóny. Hlavní podmínkou tohoto konceptu bylo neutrální odzbrojené Německo vázané mírovou smlouvou uzavřenou za souhlasu vítězů 2. světové války. Založení NATO celou vizi postavilo na hlavu a bylo Stalinem považováno za vojenskou obdobu Marshallova plánu, tj. nebezpečnější zvýraznění americké přítomnosti v Evropě. Otázka Německa sice zůstala otevřená, ale krok směrem k transatlantickému smluvnímu partnerství se západní Evropou, což byl v dějinách americké diplomacie doslova převrat, do jisté míry eliminoval sovětskou geopolitickou výhodu vlastní přítomnosti v Evropě.

V tomto světle je spojení moskevské schůzky se vznikem NATO evidentní a dá se říci primární. Jestliže totiž na americké iniciativy v podobě Marshallova plánu a Trumanovy doktríny Stalin odpověděl sjednocující ofenzívou vlastního bloku v podobě Informbyra, pak na vytvoření NATO podobně reagovat nemohl. Založením paraleního paktu by si sám vyrazil hlavní propagační argument proti NATO jako „agresivnímu“ bloku porušujícímu postupimské dohody a ohrožujícího bezpečnost Evropy. Navíc by prakticky nic nezískal, neboť kontrolu svých vazalů prováděl jinými způsoby. Jakými – to dokazují svědectví o moskevské schůzce. Jako přímý podnět zřejmě posloužilo rozhodnutí Vojenského výboru NATO z října 1950, které předpokládalo vytvoření 50 divizí do konce roku 1954, šlo tedy o otázku ekonomicko-vojenskou. Charakteristické totiž je, že v Moskvě se vůbec nediskutovalo o otázkách politických. Generální tajemníci a ministři obrany přijeli jako loajální úředníci, kteří měli uvést do praxe rozkazy svého šéfa.

Důležitá je také skutečnost probíhající války v Koreji. Z hlediska „boje s NATO o Německo“ přišla Stalinovi tato válka velmi nevhod. Také se do ní nijak nehrnul a rád ji přenechal svým čínským kolegům. Navíc, podle nových dokumentů, Stalin doslova podrazil Mao Ce-tunga svým odmítavým postojem k poskytnutí vzdušné podpory čínským „dobrovolníkům“ v předvečer ofenzivy proti vojskům OSN. Válka v Koreji měla pro Stalina nepříjemné důsledky v jeho kampani proti NATO tím, že jen utvrzovala váhající západní demokracie v novém atlantickém spojenectví a činila tak aktuální otázku americké vojenské přítomnosti na evropském kontinentě.

Uzavření sovětsko–čínské smlouvy (1950) předznamenalo dlouhé trápení sovětské zahraniční politiky, která byla tímto spojenectvím natrvalo podvázána a v jistém smyslu i ohrožena. Implicitně v ní totiž byla obsažena možnost zatažení SSSR do války s USA právě přes nevypočitatelnou Čínu. Více než jasně to pochopil Chruščov v případě tzv. tchajwanské krize v roce 1958.

Zde je třeba se zastavit u jednoho aspektu, který se v záplavě strategických koncepcí a vojenských plánů poněkud ztrácí. Překotné vyzbrojování stálo obrovské finanční prostředky a ani direktivně řízené ekonomiky ždímající poslední prostředky z jiných odvětví nemohly vojenským nárokům prostě dostát.

Zajímavý je i pohled na další úryvky z Rákosiho pamětí, které se přímo nedotýkají moskevské schůzky, ale jejích důsledků. Stalinovy požadavky zcela nabouraly již existující hospodářské plány. V maďarském případě musel být přepracován celý pětiletý plán 1950 – 1954, který již ve své mírové verzi předpokládal zvýšení průmyslové produkce o 204 %. Po moskevské schůzce bylo na „papír“ připsáno dalších 176 %. Průmyslová produkce tedy měla dohromady stoupnout o neuvěřitelných 380 %.

Rákosi k tomu podotkl: „Brzy se však ukázalo, že rozvoj armády je jedna bezedná díra – nebylo měsíce, kdy by se neobjevil nový nepředvídaný výdaj. Brzy jsme zjistili, že ani navýšené prostředky nebudou stačit.“

Celkové výdaje na armádu, na rozvoj průmyslu spojeného s vojenskou výrobou, na výstavbu budov a kasáren a na ostatní represivní složky se měly na začátku roku 1952 vyšplhat na 16 miliard forintů. Tato částka se rovnala celkovému množství všech kapitálových investic do hospodářství na sedm let dopředu.

Pod vlivem této situace se rozhodl Rákosi intervenovat u Stalina. Kdy a kde, to Rákosi bohužel neuvádí. Při rozhovoru si prý Stalin jen povzdechl: „Kdybyste jen věděli, kolik stojí obrana nás!“, ale hned pokračoval v ostřejším tónu: „Může se stát, že teď ušetříte na rozvoji armády, a pak nepřítel snadno rozbombarduje vaše továrny nebo obsadí velkou část země. To byste chtěli? Kromě toho, prostředky, které vy nedáte na předem uvážený a plánovaný rozvoj amády, budou muset jít z kapes ostatních socialistických zemí, především Sovětského svazu. Považujete to za správné?“

Podle vlastních slov se Rákosi pokusil vyjednávat a poukázal například na zbytečné vydávání prostředků na výstavbu kasáren. Stalin ale zůstal neoblomný: „Není možné v míru budovat armádu bez kasáren. Nikdo nic lepšího dosud nevymyslel. Jestli si myslíte, že se vám to podaří, zkuste to, ale říkám vám předem, že neuspějete.“

Problémy s výdaji na zbrojení ironicky glosoval v jiném rozhovoru s Rákosim bulharský vůdce Vasil Kolarov, který ujistil Rákosiho, že Maďaři mají štěstí, že nemají moře, a dodal: „Víte, kolik stojí jeden křižník?“ (Zde je třeba uvést, že si Rákosi buď spletl jméno, neboť Kolarov zemřel již 3.2. 1950, anebo se konflikty mezi hospodářskými možnostmi a předimenzovanými vojenskými plány objevovaly již před moskevskou schůzkou.)

Stalinovým autoritativním rozkazem k navýšení počtu vojáků byly tři poražené státy – Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko – zbaveny omezujících článků mírové smlouvy z Paříže z 10.2. 1947. Jestliže mírová smlouva přikazovala např. Maďarsku 65.000 vojáků pozemních vojsk, pak navýšení počtu na 150.000 znamenalo více než 100 % skok. Znovu to jen dokládá, s jak obrovskými materiálními a finančními nároky se museli „malí Stalinové“ vyrovnávat.

Nelze také ve spojitosti s moskevskou schůzkou nezmínit tolik diskutovanou otázku Stalinova paranoického „strachu“ a jeho neustálé snahy zvyšovat bezpečnost. Podle mého názoru měl tento aspekt Stalinova chování dvě roviny – psychologickou a instrumentální. Tu první můžeme přesně datovat – propukla 22.6. 1941. Oněch pár dní, kdy po Hitlerově vpádu ztratil dočasně kontrolu nad zemí i nad sebou samým, pro něj zřejmě znamenalo psychický otřes, který se natrvalo proměnil v komplex, jehož nedílnou součástí se pak stal i neustálý pocit méněcennosti vůči vojenské a ekonomické síle USA. Ten si pak sovětští vůdci předávali v různých podobách až do roku 1989, respektive 1991.

Jinou otázkou je, jak dokázal Stalin tento strach instrumentalizovat a převést do produktivní podoby. Vyvolávání válečné psychózy bylo jedním z mobilizačních prostředků. Všiměme si jen, jak např. v rozhovoru s Rákosim Stalin zdůraznil věty o rozbombardovaných městech a okupaci velkých částí země. To jsou obrazy jeho vzpomínek na válkou zničený Sovětský svaz převedené do podoby nátlakového politického argumentu.

Znovu se totiž musíme vrátit k německé otázce. Jediným skutečně geostrategickým motivem, který držel jádro východního bloku (tj. NDR, ČSR a Polsko) v sovětské orbitu, byla otázka Německa. Každá z těchto zemí měla – každá trochu jinak – životní zájem na udržení Německa hluboko pod jeho hospodářským a vojenským potenciálem.

Položme si hypotetickou otázku, jak by se vyvíjely vztahy k těmto satelitům, pokud by SSSR uspěl a prosadil znovusjednocení Německa na neutrální bázi, totiž kdyby se mu podařilo prosadit méně konfrotační verzi soužití se západní Evropou, potažmo s USA. Byla by pak revidována zhořelecká smlouva o západní polské hranici z července 1950, kterou uzavřelo NDR, tedy jiný subjekt, s Polskem? Byl(o) by revidován(o) nějakým způsobem odsun (vyhnání) sudetských Němců z Československa?

Jistě, tyto body byly obsaženy v závěrech postupimské konference, ale lze jen spekulovat, na čem by se zástupci případné nové konference o Německu dohodli a v čem by musel Stalin ustoupit. To jsou ale hypotetické otázky… S hrozbou německého militarismu v každém případě nemohl Stalin v této fázi vystupovat, neboť sjednocené neutrální a přátelské Německo, byť se stále menšími šancemi, bylo jednou z variant vývoje. Stalin tak musel operovat s jiným motivem – s globálním napadením a s hrozbou americké agrese prostřednictvím NATO.

Strach z vnějšího napadení kombinoval se zdůrazňováním vlastní síly – proto ta ujištění, že sovětské letectvo je lepší než americké, proto to snižování strategické hodnoty atomové zbraně, proto také zdůrazňování americké nemohoucnosti tváří v tvář „malé“ válce v Koreji. To vše byly komponenty moblizačního „biče“, kterým Stalin mával nad svými prvními tajemníky, kteří věrni heslu „bližší košile než kabát“ v hloubi duše počítali, co je všechno to překotné zbrojení (jen polský případ zdvojnásobení vojenského rozpočtu ve zkrácené lhůtě je alarmující) bude stát a jaké to bude mít vnitropolitické důsledky pro jejich mocenské postavení.

Závěrem lze konstatovat, že můžeme v případě moskevské schůzky vyloučit její interpretaci jako přípravu útoku na Západ. Věty a prohlášení v tomto smyslu, zvláště ze Stalinových úst, je třeba brát s rezervou a s ohledem na jejich zastrašující, mobilizační či propagandistický účinek. Moskevská schůzka měla především odpovědět na probíhající sjednocující iniciativu transatlantického společenství v podobě NATO. Stalin se zbavil omezujících ustanovení mírových smluv z Paříže a odstartoval urychlené budování armád svých spojenců spolu s nezbytnou industrializací bez ohledu na jejich možnosti a potřeby. Zajišťoval si tak svůj bezpečnostní evropský nárazník a jistě kalkuloval i s tím, že by mohl část vyčerpávajících finančních nákladů (ne–li dokonce většinu) na vyzbrojování svých spojenců přenést na ně. Budování armád sebou také neslo i nezbytný politický sjednocující moment.

To vše se odehrávalo ve stínu válečné psychózy z korejské války, která se díky komunistické propagandě dostala až do nepříjemné blízkosti domovů „socialistického tábora“. Stalin také musel nějak před svými čínskými kolegy demonstrovat svoji sílu v čerstvém spojenectví „bratrů v revoluci“, které však již neslo první trhlinu v podobě Stalinova odmítavého stanoviska k poskytnutí vzdušné podpory v předvečer čínské ofenzívy. Nejlepším prostředkem mohla být ukázka urychlené přípravy na válku s „americkým imperialismem“ ve vlastním evropském perimetru. Vzpomeňme jen na Bodnarasův zápis, podle kterého Stalin s nevolí konstatoval, jistě pod vlivem probíhající ofenzivy v Koreji, že Číňané již mají lepší armádu, než jeho východoevropští vazalové. Je ovšem otázka, zda se o této schůzce Číňané dozvěděli. A pokud ano, jakým způsobem. Nepřítomnost čínského delegáta dává také schůzi poněkud lokálnější rozměr, než jaký by mohla mít v případě plánů útoku na Západ a rozpoutání třetí světové války.

Použitá literatura:

Chen Jian Working Paper #1: The Sino-Soviet Alliance and China's Entry into the Korean War. CWIHP Working Papers´ Series, internetová verze: www.cwihp.si.edu .

Čubarjan A.O. (ed.), Stalinskoe desjatiletie cholodnoj vojny. Fakty i gipotezy. Nauka, Moskva 1999.

„Ljudjam svojstvenno ošibať sja“. Iz vospominanij M. Rakoši, Istoričeskij archiv 3/1998, s. 3 – 59.

Rychlík Jan, Dějiny Bulharska. Lidové noviny, Praha 2000

Vykoukal Jiří, Bohuslav Litera, Miroslav Tejchman, Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 – 1989. Nakladatelství Libri, Praha 2000

Zubok V., C. Pleshakov, Inside the Kremlin´s Cold War. From Stalin to Khrushchev. HUP 1996.