Protektorát se směje
PŘEDMLUVA
Od prvého dne, 15. března 1939, kdy Němci vstoupili na půdu našeho státu — čímž pokořili a zneuctili náš národ a vlast snad nejvíce v dějinách vůbec — vstoupili jsme s nimi ve skrytý i otevřený, ale vždy urputný boj. Nebylo to poprvé mezi námi Čechy a Němci. Od ne-paměti jsou naše dějiny protkány stálým bojem proti německé rozpínavosti a surovosti. Nikdy mezi námi a Němci nebylo přátelství, což prohlašujeme s hrdostí, neboť to dokazuje, že jenom silný duch našeho národa, mravní síla a vědomí naší slovanské příslušnosti, mohli nám umožniti, abychom vydrželi po tisíciletí tento tlak Se strany Němců. Oko za oko, zub za zub, to byla vždy devisa našeho boje. Věděli jsme proč.
Nikdy to nebyli Němci, kteří nám chtěli podati pomocnou ruku a uznati nás za právoplatného souseda. Jejich snaha směřovala vždy k tomu, pokořiti nás národnostně, zmocniti se našich bohatých' krajů a poněmčiti nás. Věčný boj, ale pro nás vždy vítězný, což k nepoměrné přesile Němců, nasazuje nám vavřínovou korunu, i když jsme ji vždy draze zaplatili krví a dosáhli po cestách trnitých. Osud národa nám dosud v historii dával možnost, postaviti se proti Němcům vždy se zbraní v ruce. Po prvé, 15. března 1939 - opuštěni všemi - po prvé v dějinách vůbec, stavíme se do boje B holýma rukama. Naší zbraní zůstává jenom statečné srdce, silný duch, nezlomná naděje ve šťastný osud národa a fanatická víra v heslo „Pravda vítězí".
Tato fakta však znají Němci také, mnohokráte v historii poučeni naší uvědomělostí, tvrdostí a neústupností v hájení svých státních i národních práv. Vědí také, že náš národ byl, ]e a bude věčnou překážkou pro německý národ, o níž tento zakopává a padá při všech svých rozpínavých pokusech v Evropě. Tuto skutečnost si konečně také v této válce uvědomují všechny evropské národy a uznávají, že každý náš boj s Němci, byl také nepřímo bojem za ně.
Bylo tedy pro Němce samozřejmé, aby dříve, než se vrhnou opět do války, odstranili v prvé řadě nás - a tak přišel Mnichov a potom 15. březen 1939. Německo jásalo, že dostalo nás na kolena, my ale věděli, že jenom dočasně a prozatímně. Němci nás dobře znali, uvědomovali si, že již tak neb onak budeme usilovati o jejich rozvrat, že se v podzemí semkneme k fanatickému a urputnému odboji, podporováni odbojem zahraničním. Proto ty tvrdé rány již v prvých dnech jejich okupace.
Zbavili nás armády, vedoucí hlavy našeho politického, národního a kulturního života odstranili. Přímo zběsilý nápor nasadili Němci proti české inteligenci, kterou přes noc vyřadili z veřejného života, surově ji potírají a dbají, aby ji připravili i o její příští generaci. Pro každý surový zákrok Si našli „svůj" důvod.
Stáli jsme v těchto dnech - celý národ jako jeden - s holýma rukama, s obnaženou hlavou před památkou svých dějin, ke slzou v oku, ale se zuby zaťatými. Naše srdce neztratilo víru a naději. Tak došlo k novému boji mezi Čechy a Němci.
Z počátku byl náš život ztrnulý, pozorovali jsme ostatní svět a hledali východisko z této situace. Němci nás dobře hlídali a kde jsme se jen trochu pokusili pozvednouti hlavu, zasadili hned tvrdou ránu. český duch se ale začal pozdravovati, dostavil se optimismus, nám tak vlastní.
Nejprve bez organisace a programu, každý ve svých vlastních možnostech a prostředí, ať dělník v továrně, úředník v kanceláři a prodavač v obchodě, se zdánlivou ochotou a s úsměvem na rtech - jsme sabotovali. Mnoho si na nás Němci vynutili, ale ještě více jim z těchto důvodů uniklo
A čas utíkal. Na jedné straně se válka rozrůstala do nečekaných' rozměrů a obratů, jako byl na příklad pád Francie, na druhé straně pak se persekuce proti našemu lidu Stávala nesnesitelnou, při stále horších! vyhlídkách. Snad nejtěžší doba v dějinách českého národa. Český optimismus však přesto neztrácí sílu a houževnatost, jako tonoucí chytá se stébla.
Němci se radují, jak se jim podařilo nás porobiti, ale my neslzíme, ani hlavy nevěsíme - my se jim smějeme. Tak vzniká český válečný humor a česká protiněmecká a protinacistická anekdota, nejkrásnější a příkladný výraz našeho optimismu. Je to český humor, který dokazuje Němce rozčilovati k nepříčetnosti a který je jednou z nejzávaznějších složek českého odboje.
Vznikal jako národní píseň, nikdo neví kde a jak, vyrůstal jako polní květy, aby potěšil unavenou a těžce zkoušenou duši národa - Vznikal z lidu a pro lid. Česká válečná anekdota šla od úst k ústům, zabloudila i do nejvzdálenější vesnice a samoty, třeba již v rouše několikráte změněném, aby poskytla zmučenému srdci útěchu a aby se odmlčená ústa zase jednou rozesmála.
Nebylo zákroku německých úřadů a policie, nebylo sebe úskočnějšího počinu německé propagandy, aby se v zápětí neobjevil vtip, anebo anekdota, která dovedně odkryla nahotu těchto německých úmyslů, která před nimi dovedla včas varovati, ia je alespoň částečně zneškodniti.
Český válečný humor se stává prvým vojákem naší příští armády, bubnuje na poplach, živí další naději a vyvolává nenávist proti všemu německému. Nestalo se jenom jednou, že takovýto vhodný vtip, a hlavně dobře zaměřený, přinutil německou propagandu k různým korekturám jejího původního úmyslu, ale tím již bylo cíle dosaženo - byl vzat vítr z plachet.
Mnoho našich lidí se přesvědčilo, zvláště na úředních místech, jak náš humor nejenom rozčiloval, ale mnohdy i znemožňoval úřední činnost německých okupantů. Nejlepším, ale také smutným dokladem toho je, že mnoho našich lidí dostalo se do koncentračních táborů jenom proto, že sesměšňovalo „Velkoněmeckou říši".
Směle se může říci, že to byl právě český válečný humor, před kterým Němci u nás po prvé kapitulovali. V poslední době již sami s bezradným úsměvem typují mezi sebou jakou anekdotou asi odpovíme na určitý jejich „zákrok".
Třebaže nám stále připomínají, že „jejich zásluhou" jsou naše země „ostrovem klidu, pořádku a blahobytu", že nás ušetřili hrůz válečného tažení, přesto zasahuje náš humor s úspěchem i na frontách. Naše anekdota sesměšní stejně jejich frontový úspěch, jako neúspěch. Jak trpké je třeba pro Němce předkládati nám svoje válečné zprávy — jejich' zuřivost a obavy, jak je sesměšníme!
Bez tohoto optimismu a humoru by Se nám těžko žilo. Mnoho bylo chvil, kdy nám hlava klesala pod tíhou osudu, kdy ručička na váhách válečného dění se neurčitě nakláněla na tu, nebo onu stranu.
Uznejme, jak pozvedla se nám hlava, když zastavil nás přítel a na příklad se zeptal: „Nepotřebuješ balonový kabát?" A když jsme inu ustaraně odpověděli, že ano, tak nám radil: ,,Pospěš si tedy, bourá se Vůdcův stan". Zasmáli jsme se a hned se nám šlo veseleji a s větší nadějí jsme očekávali zítřek. Nezapomínejme nikdy na účel a zásluhu našeho válečného humoru, pěstujme jej dál, zvláště dnes, kdy svítá a přijde zítřek toužebně očekávané svobody. Prokazuje-li služby národu dnes, poskytne je i zítra.
Skromná kytička válečných anekdot a humoru, která následuje na příštích stránkách, potvrdí jistě slova předmluvy - škoda jen, že nemůže býti ještě úplná.
Čest a sláva těm, kteří je tvořili a rozšiřovali, pomohli tím mírou největší, že český národ doposud překonal těžká údobí této války.
***
PROZÍVÁME PROTEKTORÁT
Dvě slova, na která český národ nezapomene. Třebaže jako celek žijeme v odboji a ve vzájemném porozumění, jsme jinak v zásadě odkázáni každý sám na sebe. Jednotlivě, na svém místě působnosti, prožíváme dnešek a očekáváme zítřek. Bráníme se všemu, co nám Němci nařizují, nedbáme toho, co nám doporučují a děláme opak toho, o co nás prosí.
Nejvíce si pochopitelně Němci dali záležeti na poněmčování. Jejich vynalézavost a důkladnost byla v této otázce bezpříkladná. Úřední řeč německá, všechny tiskoviny německo-české, právě tak nápisy a firmy, vyvolávání stanic na dráhách a elektrikách, zkrátka všechno a všade i když to často bylo směšné.
Rozhlas dělá Němcům rovněž starosti. Máme na mysli rozhlas anglický, americký a ruský. Když nepomáhaly všechny hrozby a zákazy poslouchání „cizího" rozhlasu, přikročili Němci k těžkým trestům, dokonce trestají tento „přestupek" i smrtí. Jako poslední zákrok bylo úředně nařízené vyjmutí krátkých vln ze všech přijímačů protektorátního obyvatelstva.
Bylo jim to všechno málo platné, poslouchá se dál, ba i víc než před tím. Krátké vlny nahradily ,,čerčilky" a bylo opět o poslech postaráno. Stejně výborně je postaráno i o rozšiřování obsahu rozhlasových relací. Za několik minut ví celý dům, co hlásila Anglie nebo Rusko. Tak to jde dům od domu a i když na konci ulice je z 500 zajatých Němců 50.000, účelu bylo dosaženo.
Dokonce projevili Němci zájem i o spolupráci s námi na poli kulturním a společenském. Pomocí některých českých nadháněčů byl založen „Svaz pro spolupráci Čechů s Němci", který má sloužiti k prohloubení „společných styků". Až na malou část obojetníků a zrádců se nikdo nehlásí. Je tedy použito, jak již jsme konečně zvyklí — nátlaku. Jsou ke vstupu donucováni čeští zaměstnanci německých firem a úřadů, podnikatelé s německými zakázkami a zbylí kulturní a političtí činitelé. Jádro národa však poznává „vlka v rouše beránčím" a pomáhá ze všech sil k jeho zničení.
Vrazí jeden protektorátní občan rozčíleně do úřadovny a žádá okamžitou změnu jména. Ptá se ho úředník jak se jmenuje? „Adolf Munďavka" odpovídá občan vztekle. „No, to je nepříjemné", připouští úředník. „A jak byste se tedy chtěl jmenovat?" — „Václav Munďavka", žádá občan resolutně.
Jde gestapák po ulici a pojednou vidí na baráku křídou napsáno „Hitler je vůl". Zavolá nedaleko stojícího strážníka a ptá se ho výhružně co tomu říká? — „No, že to má být napřed německy a pak česky" odpovídá strážník.
Na otázku, proč nám Němci zavřeli vysoké školy byla nejčastější odpověď: „Protože by nás jinak ve vzdělanosti nikdy nedohonili!"
Goebbels vypráví Goringovi, že si vzal za sluhu Čecha, kterému oslazuje tu českou zpupnost tím, že mu každý večer, když má čistit boty, do nich nadělá. Goring v duchu lituje sluhu a jednou, když ho potká, tak mu radí, aby si to nedal líbit a ze služby vystoupil. Sluha však klidně vysvětluje: „To máte tak, pane maršále. On mi večer nadělá do bot a já mu zase ráno načůrám do čaje. — To máte tu spolupráci Cechů s Němci!"
Stěžuje si nemocný svému kamarádovi, který ho přišel navštíviti že všechno by ušlo, ale germanisace že proniká i do nemocnic a ukazuje na tabulku, kterou má za hlavou: „Tak já jsem Pavel Vodička a podívej se, oni napsali „Wassermann Positiv".
Vstoupila babička do tramvaje č. 11, ale chtěla jeti do Vršovic. Průvodčí ji však upozorňuje, že měla použíti tramvaje č. 1. Babička se ale ohražuje: „Dobře, já jsem ale myslela, že ta první jednička je německá a ta druhá česká."
Když byly hledány německé názvy pro pražské ulice a okresy, neodmítla ani tentokráte pražská veřejnost svoji „pomoc". Tak bylo navrhováno, aby Tylovo náměstí se jmenovalo „Organtinplatz", Hrdlořezy „Es kommt der Tag", Lazarská ulice „Kriplgasse", Pohořelec „Siegfriedlinie" atd.
Ve vlaku v kupé sedí náš Setník, dva cestující a gestapák. Oba cestující již unavuje cesta ta ' začnou si povídat, co Londýn v posledních dnech vysílal. Chvíli gestapák poslouchá, ale pak se rozčílí a zařve na četníka: „Nevíte, co je vaší povinností?" Četník se proto ihned nakloní k oběma šeptandistům a začne jim do ucha rušili vysílání: „Brlm - brlm - hrlm."
Jeden hostinský pravidelně každý den po osmé hodině, s patřičnou výmluvou vystrnadil všechny hosty z lokálu i ze zahrady. Potom pečlivě pozamykav všechny dveře, zasedl k radiu, aby si poslechl Anglii. Jednou, když tak opět sedí u radia, ozve se tlučení na okno. Hostinský pohotově přetočí na Prahu a jde otevřít. Venku na něho řve četník: „Člověče, když už si ten Londýn posloucháte, tak si alespoň vypněte přenosku do zahrady".
Gestapo provedlo u Spejblů prohlídku a věrno svému zvyku převrátilo byt vzhůru nohama. Když se vrátí Spejbl domů, ptá se Hurvínka po příčině nepořádku. Hurvínek rozčíleně vysvětluje, že v bytě bylo Gestapo. „A proč rozházeli také tvou postýlku?" ptá se Spejbl. Hurvínek však rozpačitě krčí rameny. „A co ti říkali?" - „Že ji mám pročůranou". - „A co tys jim řekl?". -„Že to oni mají zase prosr..."
Jeden německý důstojník vrátí se po čase ztráveném na frontě opět do Prahy na dovolenou. Neopomene znovu navštíviti svůj oblíbený noční podnik, kde před odchodem na frontu prožil řadu hezkých večerů. Chvíli sedí zasmušile u sklenice vína a pozoruje společnost. Pojednou si však zavolá vrchního a šeptá mu důvěrně: „Prosím vás, kde je dnes Gréta?" - „Ta již prosím u nás není, tu nasadili do fabriky". - Ptá se tedy důstojník postupně na Lolu, Julku, Jiřinu atd., ale dostává stále stejnou odpověď. - „A to tu doopravdy nemáte žádné děvče?", ptá se důstojník sklamaně. - „Nemáme, nemáme vašnosti!" odpovídá vrchní. - „Ale zda se přece chcete pobaviti, tak nám přidělil Pracák šest Františkánů na přeškolení".
V době největších úspěchů německých armád, které okupovaly téměř celou Evropu, a měly již konečné záměry s Anglií a Amerikou, kdy německá nadutost dostoupila nejvyšší míry, nepřestával náš lid věřit. V té době jsou odsouzeni k smrti dva Češi. Když je vedou pod šibenici, šeptá jeden k druhému: „Vidíš, vidíš? Co jsem ti říkal, již jim dochází střelivo!"
Po katanovi Heydrichovi nastoupil v úřadě protektora stejně osvědčený nacista pan Daluge. Jeho jméno bylo veřejností všelijak komoleno. Jednoho dne ozval se v jeho kanceláři telefon. Hlásí se: „Da Lüge!". Z druhé Strany se ozve: „Ale pravda vítězí!"
Sejdou se dva známí na jednom úřadě a shodou okolností si jdou vyříditi stejnou záležitost. Vrátný je pošle do dveří č. 11 v mezaninu. Když vejdou do této kanceláře, uvidí dvoje dveře.
Na prvých je tabulka „Národnost česká" a na druhých „Národnost německá". Vejdou tedy do těch prvých dveří a ocitnou se v dalším pokoji, kde jsou rovněž dvoje dveře. Prvé „Pro ženaté" a druhé „Pro svobodné". Vejdou tedy opět společně do prvých dveří a je zase kancelář se dvěma vchody „Ženatí s jedním dítětem" a „Ženatí s více dětmi". Zde se však jejich společná cesta rozděluje a každý spěchá za svojí záležitostí do příslušných dveří. Asi za hodinu se oba přátelé opět sejdou před úřadem a oba zjistí, že ve své záležitosti nepochodili. Libuje si však prvý: „Je to ale organisace!"
Zastavení činnosti divadel na podzim tohoto roku, bylo přece značným zásahem do zbývajícího kulturní vyžití národa. I když to bylo většinou jen paběrkování, neboť zvláště repertoár činoherních divadel hemžil se již v poslední době jen samými autory německými a maďarskými a k tomu ještě takovými, kteří byli uznanými novoevropany. Přijali jsme i tuto skutečnost s hrdostí a vědomím, že otevřeme si česká divadla znovu právě tak, jako vysoké školy.
Přesto ale, aby divadelní veřejnost úplně na divadla nezapomělas byl pohotově sestaven tento „náhradní" repertoár Národního divadla: Pondělí: „Kulhavý ďábel", účinkuje Goebbels. — Úterý: „Vrah jsem, já", účinkuje Hitler. — Středa: „Dvě vdovy", zpívají Lažnovská a Heydrichová. — Čtvrtek: „Nezlobte dědečka", účinkuje Hácha.— Pátek: „Vrah mezi námi", po mimořádném úspěchu K. H. Frank. — Sobota: „Loupežníci", účinkují všichni.— Neděle: „Přijdu hned", účinkuje J.Stalin.
Zastaví četník ve vesnici trempa a chce na něm občanskou legitimaci a pracovní knížku. Tremp však nemá jedno ani druhé. Četník se rozčiluje: „To nevíte, že každý má mít své doklady v pořádku?" Tremp se omlouvá: „Já jsem partizán!" četník si ho chvíli prohlíží, pak na něho zahrozí prstem a říká nedůvěřivě: „Jen aby!"
Když vzplanula válka mezi Polskem a Německem, začali pražáci přejmenovávati ulice, věci, lidi a všechno možné po polském vzoru. Tak se německé armádě říkalo cirkus plechówy, Hitlerovi cwok na swobódě, Háchovi děda podpisówy, radiu se říkalo kysna prolhána atd.
Poslední dva roky mělo největší úspěch toto novoroční blahopřání: „Stálý nový zdraví přeje Václav Novák". Že to některý pan Novák napsal s měkkými i ia někdy i dohromady, to již se muselo přičísti jeho pravopisným nedostatkům.
Jde otec se synkem na procházku a dojdou na Václavské náměstí. Tam visí s některých domů německé prapory. Ptá se Jeníček otce, co známe, nají prapory s těmi háky? - To je proto Jeníčku, abychom věděli, kde budou po válce volné byty, vysvětluje otec.
Do jedné trafiky chodí každý den ráno starší pán a prohlíží si prvé stránky všech novin. Pokaždé je sklamaně odloží a odejde. Konečné se ho jednou trafikantka ptá, co v těch novinách každý den hledá? „Smuteční oznámení", odpovídá zákazník. „Ta jsou ale ve všech novinách na zadních stránkách", radí trafikantka. „No dobře, ale to úmrtní oznámení, které já hledám, to bude ve všech novinách na první stránce!"
V koncentráku jsou odsouzeni k smrti Čech, Polák a Žid. V předvečer popravy je jim oznámeno, že bude splněno jejich poslední přání. Čech si poručil vepřovou, knedlík a zelí, k tomu litr plzeňského a zahrát Kolínečku, Kolíne. - Jazyk s polskou omáčkou a pohřeb v Krakově si zase přeje Polák. Žid má však nejskromnější přání: Chce mít hrob vedle Vůdce. Když ho upozorňují, že Vůdce nezemřel, ba dokonce, že ani není nemocen, odpovídá Žid: „To nevadí pánové, já mohu počkat!"
Jaký je rozdíl mezi Římany a Němci? – Římané věšeli lotry na kříže a Němci věší kříže na lotry.
Na otázku, „co je to Evropa?", se odpovídá: „Evropa je místo, kde rusi honí šváby".
Přišla Germanie k Vůdci a stěžuje si, že ji je špatně. Vůdce jí radí, aby málo jedla a hodně pracovala. Ale za čas je Germanii ještě hůře. Pošle ji Vůdce k Mussolinimu, který radí obráceně. Hodně jíst a málo pracovat. Ale ani to Germanii nepomáhá. A tak po společné úřadě je poslána ke Stalinovi. Stalin si ji prohlíží a dává se do smíchu „e slovy: „To jsou ale packalové - holka, to nepoznali, že budeš mít malé Německo?"
Odpovědí na častou otázku „Kdy bude konec války?" bylo mnoho. - „Až se zase bude řezník ptát, milostivá paní, mohu to nechat o 20 dkg těžší?" „Až SA a SS budou volat SOS do USA, že SSSR se blíží do ČSR." - „Až budou Němci vyměňovat hákový kříž za židovskou hvězdu".
Kdy má německý úředník největší radost? Když mu pokladna místo platu omylem vyplatí srážky.
V Německu to již skřípe na všech místech, válka se nedaří. Pražáci chodí po ulicích a usmívají se. Jeden „nearijec" se také v tramvaji spokojeně tváří, ale tu k němu přijde průvodčí: „Příteli, tak dobré to ale ještě není, abyste jezdil v motoráku - přestupte si ještě do vléčňáku".
Sedí Mojžíš s několika světci u nebeského okna a dívají se dolů do Německa. „To je jiné hnutí lidu, než které ty jsi rozpoutal v Egyptě" povídají Mojžíšovi. „No dobře - mně ale zapálil Hospodin do začátku jenom keř a on si mohl zapáliti hned celý parlament!"
Ke Stalinovi přišla deputace židů a žádala ho o pomoc pro své souvěrce trpící v Německu. Stalin se na chvíli zamyslí a potom se ptá: „Které moře přešli židé, když táhli z Egypta?" „Rudé moře", odpovídá deputace. - „A které moře se zavřelo za vašimi pronásledovateli?" - „Také Rudé moře", odpovídají Židé. - „No tak vidíte pánové, a ono se to bude opakovat!"
Maďaři brzo poznali, že jejich spojenectví s Německem jim nic dobrého nepřinese. Hledali proto zadní dvířka a vyslali také do Ameriky svého vyslance k jednání. Je představen význačnému členu americké vlády a zdraví ho vztýčenou pravicí. Usuzuje podle pozdravu, ptá se Američan vyslance: „Vy jste tedy arijec?" - „My jsme vlastně Asiaté" vyvrací rozpačitě vyslanec. „Tak váš stát je v Asii?" - „Ne, my jsme v Evropě" „Tak to jste republika ?" — „Nikoliv, jsme království." — „Jak se vlastně jmenuje váš král?" — „My totiž nemáme krále, my máme říšského správce Horthyho, admirála" - „Tak vy jste přímořský stát a máte vlastní loďstvo?" - „Exelence, my nejsme přímořský stát, my jsme stát vnitrozemský!" - „A proč válčíte s Anglii?" - „My s Anglií nechceme bojovat, my bojujem s Ruskem." - „Tak vy s Ruskem sousedíte a máte proti němu územní požadavky?" - „My s Ruskem nesousedíme, územní požadavky vůči němu nemáme, ty naopak máme vůči svým sousedům Slovensku, Rumunsku a Bulharsku". - „Tak vy válčíte ještě se svými sousedy?" - „Nikoliv, to jsou naši spojenci" vyvrací již zoufalý vyslanec. To již také dopálí Američana a zařve: „Kdo tedy jste a kdo tomu má rozumět?" - „To je pane ta Nová Evropa", odpovídá smutně vyslanec.
Jde babička zase jednou po létech k zubnímu lékaři. Na jeho návěstí čte: „Zähne - Zuby". Kroutí babička hlavou a říká si: „Co dnes: ti lékaři již všechno nedokážou. Tenhle dokonce zahne zuby!"
Němci odůvodňují, proč rozpustiti Sokolstvo: „Je to tam samý Žid. To máte stále upažid, připažid, rozpažid, zapažid atd."
Vejde jeden úředník chvatně do kanceláře ti žádá přítomné kolegy, aby zachovali dvě minuty ticha. Když se ptají proč, odpovídá: „Aby bylo slyšet jak teče Hitlerovi do bot!"
Tihle Němci jsou přece jenom dokonalý národ. - Jeden jejich vůl stačil přeorat celou Evropu!
Podle Němců je Roosewelt demokrat a Churchil plutokrat. - Hitler je zase podle Čechů „všechnokrad“.
Přijde k nebeské bráně jakýsi vousáč a hlásí se jako sv. Petr. To pravého Petra rozčílilo a jde si stěžovati k Pánu Bohu. Ten ho chlácholí a říká: „To ještě není tak velká drzost, tenhle má alespoň pořádné vousy. Ale tam dole v Německu je chlapisko, které má pod nosem jenom takový malý černý kartáček a vydává se za mne!“
Ve dnech, kdy byl zbaven vlády Mussolini, roznášeli někteří vtipálkové po Praze poplašnou zprávu: „Anglie se dohodla s Německem!" Na ustrašené otázky odpovídali: „Anglie si vezme Itálii a Německo Mussoliniho!" - Podruhé za se, v době těžkých bojů na východní frontě, roztrušovali jiní, že v Rusku je rozvrat! - Národ ruský jde za Stalinem, ale armáda se rozutekla za Němci.
Jednoho Čecha omrzel život v Protektorátu a rozhodl se, že se nechá raději od Němců popravit. Jde na četnickou stanici a přiznává se strážmistrovi, že zabil na černá prase. Četník však místo aby s nim sepsal protokol a udání, nabízí mu, aby s ním šel na polovic. Odejde tedy na gestapo a prohlásí tam, že včera poslouchal presidenta Beneše. Gestapáci se ho dychtivě vyptávají, co všechno slyšel nového, ale nijak mu jeho přestupek nezazlívají. Odchází tedy občan zklamaně domů a v domovních dveřích vrazí do německého vojáka, kterému v rozhořčení vlepí pohlavek. „Mein Gott", zanaříká voják, „to již to asi začlo". Vezme nohy na ramena a utíká pryč.
Občan chodí bezradně po ulici, neboť vidí, že v Protektoráte ho již dnes nikdo nepopraví. Rozhodne se, že pojede do Berlína, kde se mu to určitě podaří. V jedné berlínské restauraci vykřikne nahlas „Hitler je vůl". Přiskočí k němu Němec a šeptá mu do ucha: „My víme, ale nekřičte to tak nahlas, neboť tady sedí jeden vlajkař z Prahy!" Občan je zdrcený a jede zpátky do Protektorátu. V zoufalství se rozhodne, že bude jíst pouze na lístky a tak jeho přání došlo splnění - za tři neděle v tichosti zemřel.
***
ANI K ŽIVOTU - ANI K SMRTI
Nacistická propaganda nám celou válku připomíná, že Protektorát je ostrovem míru a pořádku, že o výživu a zásobování obyvatelstva je postaráno lépe, než u jiných evropských, národů. Neschází ani tvrzení, že mnohé vrstvy národa se mají dokonce lépe, než v bývalé čsl. republice. Protože tyto stránky mají býti souhrnem veselí, optimismu a naděje, nelze se rozepisovati o pravém opaku tohoto chvástáni německé propagandy.
Stačí to vyvrátiti skutečností, že to, co obdrží spotřebitel na celé období, stačí průměrnému jedlíkovi tak asi na tli dny. Koupiti si kapesník anebo tkaničku do bot, stalo se problémem, jehož vyřešení vyžaduje mnoho přemýšlení a času.
Mysleti na nové šaty, anebo na dort se šlehačkou je prostě nesmyslné a musíme s tím počítati až nám opět vrátí, Němci pomlouvaná špiněna čsl. republika a toužebně očekávaná svoboda. Jako umí německá „zásobovací organisace" nahraditi pravou kávu „Meltou", snaží se Čechům propaganda namluviti, že špek se dá nahraditi „zvýšeným pracovním výkonem".
Německá vynalézavost a veleduch dokonce přišel i na to, že potraviny se dají docela dobře nahraditi takovou „Radostí ze života", lekce, která na příklad uspořádá dělníkům v továrně polední hudební a kabaretní přestávku, při které takový pracující člověk úplně zapomene na jídlo. Nic se však bohudíky u náš německé propagandě nedaří. Obratem našel se český' poeta, který uměl říci, co je základem pravé lidské radostí ze života.
***
RADOST ZE ŽIVOTA
Až zas bude v našich krámech zboží, uzené a jiné dary Boží, "krkovičky, kolínka a škvarky, mortadela, taliáni, párky, až nebude předepsaná kvóta — pák budu mít radost ze života!
Až zas budou rohlíky a housky, a u cukrářů načechrané kousky, u Baťů až budou boty z kůže, v zahrádkách až budou kvést růže, až pomine všechna dnešní slota — pak budu mít radost ze života!
Až bude mít dvanáct stupňů pivo, v hospodě do rána bude živo, šenkýř píchne metrákové prase, zabíjačku vystrojí nám zase, kolem stolu půjde plná bota — pak budu mít radost ze života!
Až v biásku nebudem se šťouchat, a na plátně se nebude bouchat, na ulicích bude zase světlo, v hospodě i doma bude teplo, pierot až vystřídá Don Quichota — pak budu mít radost ze života!
Až na trhu budou másla hroudy, na jarmarku hadrů plné boudy, brambory až budou jednou týdně, úřadovati se bude vlídně, zmizl všechna zlost a neochota — pak budu mít radost ze života!
Až budeme veržinka zas hulit, trafikant se na nás bude culit —-„Vašnosti, co račte?" — řekne sladce, „stovku memphisek" mu řeknu krátce, až nebudu dělat Hotentota — pak budu mít radost ze života!
Jaký je rozdíl mezi Indií a Evropou? — V Indii hladoví jeden za všechny a v Evropě všichni za jednoho.
Potravinové lístky jsou prostředek k zásobování obyvatelstva, pro případ, že by selhalo zásobování na černo.
Přiběhne pan Novák domů a dříve ještě, než si svlékne kabát, ptá se udýchaně manželky, zda by potřebovala 3 kg medu. Paní Nováková, předem již rozradostněná nad dalším přínosem do domácnosti, náruživě přisvědčuje, že by jej potřebovala a může jej být třeba 5 kg. „Dobře, máš jej mít," hrdě prohlašuje pan Novák, „musíš ale nějaký čas počkat, začnu přeškolovat mouchy na včely". (Že si pan Novák zase rychle oblékal kabát, netřeba dokládati.)
Vyskytl se inserát: Vyměním jemnou ženu za hrubou mouku. Zn.: „Kilo za kilo."
Jednou se objevila na veřejném záchodku na Václavském náměstí tato cedulka: „Dnešní kvóta vyčerpána, další sr... zítra z rána!"
Němci jednoho dne rozdávali na Václavském náměstí svým soukmenovcům jídlo z „jednoho hrnce". Připletl se k tomu také jeden protektorátní občan a musí si také vzíti misku s jídlem. Podle obsahu vidí, že je to více propaganda než-li jídlo. Sedne si tedy s miskou na schůdek pod sochu sv. Václava a šeptá si: „Svatý Václave, vévodo Bohmen und Mahren, nedívej se na to, co my to tu žerem!"
Všichni členové jedné početné rodiny jsou totálně nasazeni. Žádná nezaměstnanost a peněz dosti, sádlo však žádné. Nejmladší člen této rodiny ptá se jednou matky, co je to vepřové sádlo. Matka mu odpovídá: „Sádlo je věc, kterou jsem dříve mazala chleba, když byl ještě tatínek nezaměstnaný.
***
SILNÁ TROJKA HITLER, GOEBBELS A GORING
Nejvíce českých vtipů a anekdot na sebe pochopitelně upoutala tato slavná trojice. Jedinou omluvou a útěchou jim budiž lidové rčení, že hrom vždycky bije do špiček. Začneme podle pořadí:
HITLER
Nejprve modla německého národa, pokud tento věřil, že mu získá moc nad Evropou a jejím bohatstvím — dnes, před blížícím se koncem je u téhož národa dobrodruhem a vrahem, který na desítky let vyřadil německý' národ z rámce civilisace. Byl první, který obelhal a zradil svůj „Mein Kampf", jež už se stal novodobou biblí národa. Pokud se ho, jako osobnost český národ pokouší pochopiti z hlediska lidského a z hlediska zdravé logiky, dochází k jedinému uzávěru: „nízké velikášství". Nejprve vždy jeho velké „JÁ", pak profanace „Prozřetelnosti" a nakonec „Gott mit uns". Nic nemyslí doopravdy — ani to své „JÁ".
GOEBBELS
Člověk, kterému není nic svatého. Neštítí se použíti slov, kterými kultura a pokrok bojuje od nepaměti pro lepší lidství, ušlechtilost srdce a ducha tam, kde Sledoval cíle nacistického režimu — porobení a vyhlazení civilisovaných národů, hromadné vraždění žen a dětí. To vše jistě pro velký úkol: aby několik milionů Němců získalo prvenství před ostatním lidstvem.
GORING
Muž, který nikdy nebude chlapem. Několikanásobný maršál, nejvyšší říšský lovčí, nejvyšší ten; a ten, vrchní ten a ten — kterému dělá mnoho starostí vymýšlení svých uniforem. Nám vždy připadá jenom jako „třetí do maryjáše".
Hitlera navštíví na počátku války několik cizích diplomatů. Vůdce je odvede na zahradu k hromadě písku a začne ji lopatou rozhazovat na všechny strany. Obrátí se nadšeně k diplomatům a prohlásí: „Takto budu rozsévat nacistické myšlénky po světě!" Když celou hromadu rozhází, zůstane na spodku hromádka menší — nelibě vonící; „To asi jediné zbyde z těchto myšlének", šeptá jeden diplomat sousedovi.
Prochází se na začátku války Hitler s Goebbelsem po Berlíně a pozorují, jak je lid naladěn a jakou má radost z průběhu války. Tu si všimne Vůdce u domu stojícího slepce, který má na krku zavěšenu cedulka s nápisem: „Od nearijců dary nepřijímám". Zároveň pozoruje, jak se žebrajícímu od kolemjdoucích almužny jen sypou. Upozorní Hitler Goebbelse na vtipný nápad žebrajícího slepce a jdou se ho zeptati, jak na to přišel. Slepec se jim svěřuje: „To vědí vašnosti — na co žid nepřijde."
V mladších létech bydlel Adolf Hitler ve Vídni u jedné české vdovy a živil se malováním pohlednic. Když se stal vůdcem Německa, tak ji při jednom svém pobytu ve Vídni také navštívil. Na jeho otázku, jak se jí daří, mu paní odpověděla: „Ty štěnice, co tu po vás zbyly, jsem lehce vyčistila, ale na ty štěnice, co jste nasadil do Čech, musí přijít Rusové."
Po červencovém atentátu přišli novináři do Vůdcova hlavního stanu s přáním, aby byli uvedeni k Vůdci a tím si ověřili skutečnost o Hitlerově zdravotním stavu a mohli pak vyvrátiti různé pověsti, které se rozšiřují ve veřejnosti. Po úřadě se členy hlavního etanu je však rozhodnuto, aby ze řady novinářů byl vybrán pouze jeden zástupce, který bude k Vůdci uveden a tento pak podá ostatním informace. Když pak vylosovaný novinář je k Hitlerovi uveden, vidí v koutku pokoje zhroucenou postavu s tupým výrazem ve tváři, ve které poznává velkého Vůdce. Tento však nijak nereaguje na návštěvníka a nepříčetně si brnká prsty na hubu a slabikuje ka-ka-ka, pi-pi-pi. Když se později novinář ptá jednoho z členů Štábu, co znamená toto slabikování, dostane zdrcující odpověď: „To je ale neštěstí, představte si, ještě včera tak krásně říkal — kapitulace!"
Hitler rozmlouvá s jedním katolickým farářem: „Podobáme se v tom, že žijeme oba mimo manželství, vy proto, že jste život zasvětil církvi a já zase proto, abych se mohl cele věnovati zájmům Říše." — „Máte-li ovšem kuchařku jako já!" připomíná farář.
Hitler má obavy, že dostal cukrovku. Připraví si tedy večer do lahvičky moč a chce ji druhý den ráno poslat svému osobnímu lékaři k přezkoušení. Služka, která ráno v pokoji uklízí, však lahvičku rozbije. Aby předešla zbytečným vytkám, najde jinou lahvičku a moč nahradí vlastní. Za tři dny dostane Hitler od lékaře písemný rozbor: „Cukr nemáte žádný, ale zjistil jsem, že jste ve čtvrtém měsíci těhotenství."
Jede Hitler po silnici a vidí hrající si chlapce. Dobře naladěn, poroučí zastavit, jde se podívat na chlapce a vidí, jak tito rovnají do řady koňské kobližky. Se zájmem se ptá, co to má znamenat a dostává odpověď, že je to vojsko. Ptá se tedy, kde že mají Vůdce. Tak velké h!.... jsme ještě nenašli, ochotně odpovídají chlapci.
Hitler podezřívá hospodyni, že mu chodí na víno. Ta se dušuje, že ne. Vůdce domlouvá: „Pamatujte si, že lež má krátké nohy!" — „Kdybych jim všechno Vůdce věřila, tak tohleto ne, protože oni by se už dávno museli šourat po břiše."
Hitlerovi je úzko z války, kterou rozpoutá}: Již i některých zbraní a materiálu se nedostává, anebo nestačí se vyrobit a zpracovati. Oťukává proto svoje spojence a neopomněl požádati také svého partnera Dr. Tiso o letadla: Ptá se Tiso: „Můj Vůdce, přejete si jedno, alebo snad všetky tri?"
Malý chlapec se dostane do budovy říšského kancléřství a domáhá se vstupu k Vůdci Když je mu to odmítáno, začne plakat a křičet. Donese se to k Hitlerovi, který poručí, aby byl chlapec k němu uveden. Když se. Tak stane, ptá se ho, co mu chce. Chlapeček otevře hrstičku plnou hlíny a prosí Vůdce, zda by mu mohl do ní fouknout. Hitler se udiveně ptá proč a chlapeček mu sděluje, že tatínek doma říká, že budeme mít pokoj teprve tenkrát, až budete „foukat" do hlíny.
Rozšíří se po Praze zpráva, že Hitler je postřelen. Otázka stihá otázku, jak, kde, co a kam? — „Přistihl ho hajný v lese, jak mu trhá dubové ratolesti!"
Ptá se pan Žemlička svého známého: „Příteli, buď tak laskav, nevíš o nějakém dětském kočárku?" — „Pro koho jej potřebuješ?" opětuje otázku přítel. — „Copak ty nevíš, že Hitler bude mít malé Německo?"
Přijde jeden soukmenovec k řezníkovi a poručí si čtvrt kila „Goebbelse". Řezník ho rozpačitě odmítá, že tím mu posloužiti nemůže. Jde tedy zákazník k protějšímu řezníkovi a za chvíli vychází s balíčkem v ruce. Prvý řezník v údivu běží ke konkurentovi a ptá se ho, jak zákazníka obsloužil. „Docela klidně, dal jsem mu 20 dkg držtěk a 5 dkg kosti."
Zemřel Goebbels. Do smuteční síně byly dány, dvě rakve, jedna normální velikosti a druhá značně větší. Ptají se smuteční hosté udiveně, kdo je v té velké rakvi? Dostane si jim vysvětlení, že do té velké se musela dát Goebbelsova huba, protože se do normální rakve nevešla.
Goebbels se rozhodne, že si přezkouší zase jednou veřejné mínění. Pořídí si vhodné přestrojení a zajde do jedné venkovské hospody. Hospoda je plná venkovanů a u každého stolu se debatuje o válce. Přisedne si Goebbels k jednomu osamělému soukmenovci a ptá se ho: „Myslíte, že Německo vyhraje válku?" Dívá se venkovan podezřívavě na Goebbelse, vezme ho za ruku a táhne ho z lokálu na chodbu, potom na záchod a stále se nedůvěřivě ohlíží. Konečně zatáhne Goebbelse až do sklepa, zastaví se s ním v nejtemnějším koutě, nakloní se mu k uchu a šeptá: „Já osobně tvrdím, že to Německo vyhraje — ale vykládejte to těm volům v hospodě!"
Po dlouhých sporech je z jedné vesnice vyslán invalida z první světové války, aby si od Goringa nechal vysvětliti, co to je socialismus. Goring je zprvu překvapen, ale pak pohotově ukáže oknem na svoje přepychové auto a říká: „Až všichni budeme mít na příklad takové auto jako mám já, pak to bude socialismus." Poučený invalida se vrátí na vesnici a v hospodě shromážděným občanům, po vzoru velkého maršála, ukazuje oknem na svůj vozík pro mrzáky a volá: „Soukmenovci, až všichni budeme míti takový vozík jako mám já — pak to bude socialismus."
Papež se mnoho o nacistické Německo nestaral. Hitlerovi se to nelíbilo a posílal proto k papežské audienci jednoho zástupce za druhým, aby navázali přátelštější poměr. Všichni se však vraceli s nepořízenou. Rozhodne se tedy Hitler, že tam pošle svoji pravou ruku,. Goringa. Za několik dní dojde do Vůdcova hlavního stanu tento telegram: „Vatikán v plamenech, papež zastřelen, tiara mi padne výborně — Herrmann I."
Goring dostal ku svým narozeninám překrásný exemplář papouška, který mimo jiné bezvadně uměl volati „Heil Hitler" a „Sieg heil". Pozval tedy Goring Hitlera na návštěvu, aby mu papouška předvedl. Když maršál vyčerpal celý repertoár papouška, dostal Vůdce nápad, co by asi papoušek řekl, kdyby viděl Stalina. Požádal proto Goringa, aby šel ven a převlékl se za Stalina. Sám si potom vlezl do skříně, aby mohl celý výjev skrytě pozorovat. Když vstoupil do pokoje přestrojený Goring, zvolal papoušek nadšeně: „Nazdar Pepíku, ten rošťák je v šatníku."
Goring přijde pozdě k obědu a dostane od paní maršálové strašně vynadáno. Co že to je za pořádek, aby ona na něho s obědem tak dlouho čekala, k čemu to jídlo vypadá atd. Goring se skroušeně omlouvá: „Víš, my jsme dnes ráno pochovávali Hitlera a vždycky, když jsme ho spustili do hrobu, tak to mělo tak velký úspěch, že jsme to museli asi padesátkrát opakovat!" Chtěj — nechtěj, paní maršálova to musela pochopit.
Sedí slavná trojice Hitler, Goring a Goebbels v družné zábavě a mluví o tom, co kdo z nich bude dělat po válce a jak její konec oslaví. Goring si slibuje, že se oddá náruživě lovu a zábavám. Vůdce zase prohlašuje, že jednoho rána si sedne na kolo a vydá se na cestu kolem hranic Velkoněmecké říše, to že bude pro něho největším potěšením. Na to se ho ptá Goebbels: „Můj Vůdce, a co budeš dělat odpoledne?"
Jede Hitler s Goringem v autu a přejedou přebíhajícího psa. V nečekaném záchvatu odpovědnosti nakazuje Hitler zastaviti a přeje si, aby bylo vyšetřeno, komu pes náleží a škoda zaplacena. Goring zjistí, že pes patří blízkému řezníkovi, vejde tam a přítomné řeznici praví: „Heil Hitler, der Hund ist tot" a strká jí do ruky peníze. Tato však odmítavě mávne rukou se slovy: „Zaplať pánbůh" a udivenému Goringovi ještě za to nabízí věnec buřtů.
Při jedné rozmluvě si Hitler s Goringem přece přiznali, že již tu válku nevyhrají a rozhodli se, že se přestrojí a utečou. Na svém „odsuvném pohybu" zastavili se v jedné vesnici na oběd. Při placení číšnice účtuje: „Tak panu Hitlerovi to dělá 4 M. a panu Goringovi 3 M. Ptá se Hitler překvapeně, jak to, že je poznala? „Neblbněte pánové, já jsem Goebbels", odpovídá číšnice. .
Hitler, Goebbels a Goring usuzují, že je nutno válce odtroubit. Goring přinese trubku, nadme svá mohutná prsa, ale trubka nevydá ani hlásky vezme ji Goebbels, fouká, ale také nic. Přidá se i tedy k dílu Hitler, vezme trubku, ale ta zůstává němá. „Nedá si nic dělat," říká Hitler, „musíme fouknout všichni tři!"
Je konec války. Hitlera a Goringa vedou na šibenici. Když jsou všechny přípravy, k popravě provedeny a Goring již dostává smyčku na krk obrátí se ještě v posledních vteřinách, na Hitlera a povídá: „Já ti to vždycky říkal, že se válka rozhodne ve vzduchu!"
Hitler poznává, že nemůže válku vyhráti a rozhodne se následovati svého spolupracovníka Hesse. V Anglii je policejně zajištěn, ale energicky se domáhá toho, aby byl uveden k anglickému králi. Po delší úřadě je mu to. povoleno. V audienční síni pak Hitler hlásí králi: „Exelence, jsem agent č. 21 a právě se mi podařilo zničit Německo!"
Hitler se rozhodne, že si zajde ke kartářce a nechá si vyložit svoji budoucnost Představí se jí jako šofér a kartářka před ním rozloží svoje karty a zadumá se nad nimi. Za chvíli tlumočí, co karty říkají: „Mnoho nepříjemností zažijete v příštích dnech — praskne vám osa — dojde vám benzin — a nakonec přijdete i o vůdčí list!"
Po smrti přijde Hitler k bráně nebeské a hlásí -sv. Petrovi: „Jsem Adolf Hitler!" „Když jsi Vůdce, tak jsi měl přijeti na koni!" říká mu Petr. „U nás se již na koni nejezdí, my máme všechno zmotorisované" omlouvá se Hitler. „Vím, vím" potřásá Petr hlavou — u vás budou rajtovat jenom Rusové, Angličané a Američané."
Vůdce navštívil neočekávaně jednu továrnu z koncernu Herrmann Goringwerke. Vyrábějí se tam elektromagnety. Během prohlídky by byl však Hitler málem přišel k úrazu. — Pojednou magnety začaly přitahovati jeho železnou vůli, potom zase ocelové nervy a nakonec by to byla málem odnesla i jeho plechová huba.
Při jedné návštěvě Paříže přišel Hitler také ke hrobu Napoleona. Ve svém velikášství rozmlouvá polohlasně s Napoleonem: „Vidíš, jak se sobě podobáme. Mám celou Evropu, jako jsi ji měl kdysi ty." Z hrobky se ozývá Napoleonův hlas: „Máš Anglii a Rusko?" — „Nemám", přiznává Hitler. — „Tak nemluv a lehni si tady vedle," doporučuje Napoleon.
Navštívil Goebbels v Národním divadle představení „Prodané nevěsty". Po představení prohlásil, že se mu vše neobyčejně líbilo, jenom role Kecala byla slabě oslabena. — Mají prý v Říši mnohem lepšího.
Medituje jednou Hitler ve své pracovně před vlastním portrétem. Rozkročí se, založí si ruce v bok a rozpráví: „Jak pak to asi Adolfe dopadne?" — V tom se obraz pohne a ozve se hlas: „Mne sundají a tebe pověsí."
Po velkých bitvách na západní frontě, navštíví Hitler s Goebbelsem jeden lazaretní tábor, aby udělali vojákům radost. Chodí po táboře, laskavě rozmlouvají s raněnými vojáky a štědře rozdávají železné kříže. Jde také okolo nich voják, který za sebou táhne pravou nohu. Šeptá Hitler Goebbelsovi: „Dej mu také ten kříž!" Přiskočí tedy Goebbels k vojákovi a připíná mu na prsa kříž. Vůdce se ho při tom ptá, kde přišel ke zranění? — „Můj Vůdce," odpovídá voják, „já nejsem vůbec raněn, to jsem támhle šlápl do h.... a tak tahám tu nohu, abych si to očistil."
Po velkém náletu na Berlín volá Hitler Goringa, aby pro něho přijel vozem, že se pojedou podívati na vzniklé škody. Když tak projíždějí rozbořenými ulicemi, vidí pojednou na komíně baráku muže, který tam visí za kalhoty, drží v rukách knihu a hrozně se směje. Zastaví tedy, nechají zavolati pomocnou četu, která muže sundá. Ptá se ho hned Hitler, čemu se v této strašné situaci smál? — Muž vysvětluje: „Vůdce, četl jsem váš „Mein Kampf" právě v místě, kde píšete — dejte mi Německo na 10 let do rukou a já vám ukáži, co z něj udělám — a v tom se to začalo bourat."
Letí Hitler s Goebbelsem v noci nad Prahou. Vůdce se dívá dolů a říká: „Jsou přece ti; Češi civilisovaný a ukázněný národ. Podívej se, neprosvítá nahoru ani jediné světýlko. Měli bychom jim něco dát, aby byli aspoň měsíc loyální." — Goebbels nebyl ten večer v dobré náladě a proto povídá: „Seskoč dolů bez padáku a budou loyální alespoň čtvrt roku!"
Hitler se rozhodne, že uspořádá pro hlavy všech spřátelených národů okázalou večeři. Když již všichni sedí u přepychové tabule, dostaví se opožděně president Hácha a usadí se celý zadýchán na své určené místo. Hitler vidí, že se ho nikdo nevšímá a pošle k němu oba ceremoniáře, aby mu předložili jídelní lístek. Hrnou se tedy každý z jedné strany k presidentovi Háchovi s jídelním lístkem. Jak to Hácha vidí, sahá do kapsy pro plnicí pero a volá: „Prosím, pánové, jen klid, všechno podepíši!"
***
DVA DIKTÁTOŘI
Osa Berlín - Řím. Hitler jezdí z Berlína do Říma a Mussolini mu to oplácí. Dávají dohromady Novou Evropu, tvoří blok dvou „mladých národů" a dávají dohromady „dvě nejlepší armády světa". Lhou sobě, svým národům, celému světu a při tom si oba myslí, že jsou nejzářnější zjevy nového věku. V čem nevyniká nad ostatní evropské národy Německo, tam ochotně zaskočí Itálie. Svět se divil z počátku jejich velikášství, dnes se hroutí oni před svou nemohoucností.
Jak to dopadlo s „osou" a s „mladou Itálií", již víme. A že to s Německem dopadne ještě hůře, víme již také.
Letí Hitler s Mussolinim v letadle, aby si prohlédli s výše „Novou Evropu". Pojednou Mussolini povídá nadšeně: „Kdybych nyní shodil nad Itálií zvláštní příděly kávy, půjde za mnou půl Evropy. "Za malou chvíli zase Hitler zasněné: „Kdybych však já shodil nad Německem zvláštní příděly masa, půjde za mnou celá Evropa". V zápětí se však otočí pilot a broukne: „Kdybych ale pánové já shodil dolů vás dva, půjde za mnou určitě celý svět."
Přijde ráno do úřadu pan Žežulka a ptá se svých kolegů zda v noci slyšeli tu strašnou ránu. Vyptávají se hned všichni zvědavě, jaká rána to byla, kde a v kolik hodin. Pan Žežulka vysvětluje, že praskla osa Berlín - Řím, ale bližšího nic neví.
Hitler a Mussolini dostali strach z konce války a rozhodli se, že musí nějak zmizet. Přestrojili se za pradleny a nechali se zaměstnat v jedné prádelně. Jednoho dne vstoupí do prádelny Stalin. Mussolini i Hitler na něho volají: „Jdeš také prát?" — „Já již mám vypráno, přátele," odpovídá Stalin, „již jdu věšet."
Mussolini s Hitlerem si udělali letadlem výlet nad všemi evropskými frontami. Když již jsou cestou unaveni, rozhodnou se, že si chvíli zdřímnou a nařídí pobočníkům, aby je nad Moskvou probudili. Usnou však všichni a probudí se až nad Berlínem. Rozespalý Vůdce se podívá oknem a volá na Mussoliniho: „Vidíš, že jsem měl pravdu - ještě pár náletů a mají po hlavním městě!"
***
NEJLEPŠÍ ARMÁDA - ALE NEVYDRŽÍ
Nebetyčné vychvalování německé armády, její udatnosti, výstroje a výzbroje a potom německé válečné zprávy, jsou kapitolou pro Sebe. Nejdříve německé ponorky potápějí statisíce tun nepřátelského lodního prostoru denně, aniž by při tom byla jediná ponorka potopena, v nejhorším je lehce poškozen jeden německý dělový člun.
Německé ponorky neomezeně ovládají všechna světová moře a ani jedinému nepřátelskému konvoji se nepodaří dosáhnouti svého cíle. Potom zase: Německé letectvo svrhává desetitisíce centů bomb všech ráží na Londýn, sestřeluje spousty nepřátelských letadel a při tom německé bombardovací a stíhací svazy se vracejí beze ztrát na své základny. Když již to špatně dopadá, tak čteme, že jedno vlastní letadlo mělo prostřelené kormidlo. Když ale přece německé letectvo ztratilo jednu stíhačku, slyšte, jednu jedinou, tak se ale určitě posádka zachránila.
Pokračuje se vesele: V Polsku, ve Francii, na Balkáně, všade kde chcete, při obkličování čehokoliv chcete, bylo zabito 3000 nepřátel, 2000 těžce zraněno a 10 000 zajato. Při těchto operacích byl jeden udatný německý granátník zraněn lehce a druhý byl jenom škrábnut na uchu. Kde byly ovšem zasazeny do bojů elitní svazy SS, tam to dopadalo ještě hůře.
A pořád do kola: Na východní frontě jsme docílili vlomu 250 km do hloubky a 500 km do šířky. Nespočetné kolony ruských vojáků putují ve zuboženém stavu do německého zajetí. Všichni tito vojáci jsou nedostatečně oblečeni, mnozí mají nohy omotané slámou, když to dobře dopadá, tak mají jenom jednu botu.
Celé hory válečného materiálu byly získány, ale jsou to vesměs zbraně předpotopních typů, ať se jedná o pušky, kulomety, děla anebo tanky. S udatností ruského vojáka je to v německých válečných zprávách ještě horší.
Držte se: Jeden, taky jeden, udatný německý granátník, třeba Walter Hermann Puck, který již je za udatnost samý železný a rytířský kříž, s dubovými ratolestmi, někdy bez nich a naopak zase s nějakými těmi brilianty, vidí blížiti se deset sovětských tanků - on je ovšem sám, ala co to je na něho - okamžitě se rozhodne, vystrčí okolo sebe ze zákopu několik pušek a pozor, teď to přijde. Sovětské tanky se domnívají, že mají před sebou silnou německou jednotku - vyskákají z tanků a nechají se od tohoto granátníka všech granátníků zajmout. Ale teď už dost.
Žaludek to nesnáší a pak se karta obrátila: Byl jednou jeden Stalingrad, padla Afrika, Rusko podniká sérii vítězných ofensiv, padl Balkán, padlo Finsko, padla Itálie a na konec invase ve Francii.
Představte si ten atlantický val, val všech valů a všech atlantiků, s děly, jejichž hlavně se natahují jak pendrek, val, o který si rozbije hlavu každý útočník, padl.
V této době již německé válečné zprávy koktají a slabomyslně blábolí. My zde v Čechách a na Moravě se tomu smějeme. Je nám konečně jedno, že nacistická propaganda ve svých válečných zprávách dělá ze svého národa stádo duševních omezenců, ale nechápeme tu sprostou drzost a odvahu v naději Němců, že těmto tlachům a pohádkám věříme my i ostatní kulturní národy evropské. Dobře, že na světě lež má krátké nohy a nakonec přece vždycky pravda zvítězí.
Zastaví se babička před výlohou knihkupce a prohlíží si velkou mapu světa. Zastaví se tam také německý voják. Ptá se ho babička, „Kde že je ten Protektorát?" Babička se diví, jak je maličký. „A to nás ochraňuje Německo?" ptá se babička. Voják přisvědčuje. Babička se ptá neúnavně dále: „Kdo jsou všechno spojenci Německa?" Voják ukazuje Finsko, Bulharsko, Rumunsko, Itálii a Maďarsko. „Kdo válčí proti Německu?" Voják ukazuje Anglii, Ameriku a Rusko. Babička kroutí hlavou, dívá se střídavě z mapy na vojáka a z vojáka na mapu a říká: „Prosím vás vojáčku - a viděl Vůdce tu mapu dřív, než začal válčit?"
Přijede hrdinná posádka ponorky po dlouhé úspěšné plavbě do mateřského přístavu. Po uvítání jde mužstvo na radu kapitána do kostela ke zpovědi. Farář zpovídá jednoho muže po druhém a každý se mu na konec zpovědi také přiznává, že hřešil s Gertrudou. Nařídí tedy farář, v zájmu rychlého chodu zpovědi, aby ti, kteří hřešili s Gertrudou, vystoupili na pravou stranu a ti, kteří s Gertrudou nehřešili, na levou stranu. Celé mužstvo tedy přešlo na právo a na levé straně zůstal jenom jeden muž. Jde k němu farář a ptá se ho s obdivem: „A to jsi byl tak silný, že jsi odolal?" - „Ne, pane faráři" odpovídá námořník, ,,já jsem totiž ta Gertruda!"
Sejde se Rus s Němcem. Rus se chlubí: „My máme tak velká letadla, že když je prohlížíme, tak je musíme objíždět na motocyklu". A to nic není povídá Němec: „My když vaříme pro vojsko polévku, máme tak velký kotel, že když ji chceme zamíchat, tak do něj musíme pustit ponorku". - „A to jo" přisvědčuje Rus. „A když náhodou ta vaše ponorka zavadí o kousek masa, tak máte z toho. „Sondernmeldung" (Zvláštní hlášení).
Stojí německý voják na východní frontě v třes. kutém mrazu na stráži. Je vystrojen z posledního výtěžku zimní pomoci. Má na sobě krásný popelkový kožich, rukávník, plstěné holinky s korkovou podrážkou a vkusný baret. V tom se z blízkého křoví ozve hlas rudoarmějce: „Milostpaní, hleďte zmizet, tady se bude střílet a mohla byste přijít k úrazu."
Zpráva Vůdcova hlavního stanu před Stalingradem: „Nic již nám nemůže vyrvati vítězství z ruky." - Jo, nic je „NIC", to vám vítězství vyrvati nemůže, ale oni tam jsou ještě Rusové.
Německá bublina s Afrikou splaskla. Angličané ženou Rommela od Tobruku až do Alžíru. V těchto dnech vzniklo v Praze rčení: „Každá Česká žena je hrdá na to, že je ženou".
Ptá se pan Koníček pana Havla, zda ví, jaký je rozdíl mezi Afrikou a Berlínem? Pan Havel se dává poučit: V Berlíně je Ribbentrop a v Africe zase Rommel-trop.
Na Hamburg bomby jen prší. Pražané se ptají jeden druhého, zda ví, jak bude rozbitý Hamburg přejmenován? Neinformovaným se dostává odpovědi: „Městečko na dlani". (Podle českého filmu).
Přijede Slovák z fronty na dovolenou. Obklopí ho pochopitelně celá vesnice a otázka stihá otázku. Když voják částečně ukojí zvědavost svých sousedů, vytáhne z rance helmu a ukazuje ji jako svoji válečnou kořist. Jakto že kořist, diví se sousedé, vždyť je to helma německá? „Německá?" ptá se voják - „a já jich porubal třicet".
Sejdou se Čech, Francouz a Němec. Rozpřede se debata o všeličemž a tak Se také začne Čech chlubit, že když vystoupí na rozhlednu, tak vidí celou Prahu. Francouz zase dokládá, že když vystoupí na Eifelovku, tak vidí celou Paříž, která je mnohem větší než Praha. Nakonec vyskočí Němec a říká: „A to všechno pánové nic není. Já, když si stoupnu na cihlu, tak vidím celý Berlín".
V poslední době začínají se stavět i na našem území záchytné posice proti Rudé armádě. V úseku každé vesnice jsou povinně k práci nasazeni všichni mužští příslušníci. A tak se také jednou zeptal vesničan vedoucího německého důstojníka." „Prosimich, jsou vůbec tyto příkopy něco platné proti ruským tankům?" Důstojník zaujme napoleonský postoj a nadutě odpovídá: „Ovšem, vždyť to děláme již od Stalingradu!"
Sedí babka vedle kříže u cesty na hřbitov. „Zaplať Pán Bůh" děkuje za almužny, které jí kolemjdoucí dávají. V tom ae u ní zastaví také německý voják a radí jí, že má říkat „Heil Hitler". Babka se brání a říká: ,,Dokud tady na kříži bude viset Kristus, budu říkat zaplať Pán Bůh, až tady bude viset Hitler, budu děkovat heil Hitler." - „A to já pak zas babičko budu říkat zaplať Pán Bůh".
Ptá se pan Nováček přítele, zda nepotřebuje balonový kabát. Na přisvědčivou odpověď radí: „Tak si pospěš, bourá se vůdcův stan".
Potká německý voják žebračku a ptá se jí, jak se má nyní ve válce. Velmi špatně, odpovídá žebrácká, před válkou mi vždycky ještě z almužny zbývalo, ale teď se sotva najím.
To nám se daří nyní dobře, říká voják, my jsme nejdříve rozdávali a teď, když nemůžem, dostáváme ze všech stran tolik, že budeme na věčné časy zásobeni.
Dostane jedna německá žena od muže a fronty dopis. Ptá se synáček, co otec píše? - „Špatné zprávy Waltříku, budeš asi sirotkem, tatínek byl vyznamenán rytířským křížem".
Přijde dveřník k sv. Petrovi a hlásí, že před nebeskou branou stojí padlí Němci od Stalingradu. Ptá se Petr, kolik jich je? Čtyřicetpět tisíc, hlásí dveřník. Zakroutí Petr hlavou, podívá se znova do novin, vyskočí a křičí: „Nic, já se přesně řídím podle zpráv z Vůdcova hlavního stanu a tam stojí, že padlo jenom deset tisíc pět set Němců. Tyto pusť do Nebe a ostatní pošli do Pekla.
S Gigantem nadělali Němci mnoho chlubných řečí. Když již toho bylo mnoho, postarala se o „slávu Gigantu" tato anekdota: Nad Německem letí americká obří pevnost. Pojednou si nechá vrchní pilot zavolati do kabiny mechanika a dává mu rozkaz: „Motor č. 20 má poruchu, jeďte ji odstranit." Mechanik nasedne na motocykl a jede půl hodiny trupem letadla k příslušnému motoru. Když zjistí příčinu poruchy, jede zpátky, aby dal pilotovi následující hlášení: „Porucha je nepatrná. Chlapi nám na letišti zapomněli zavříti jeden větrací otvor, teď tam vlétl německý Gigant, chytl se na mucholapku a trochu tam bručí".
Sejdou se anglický, francouzský a německý voják. Rozvine se mezi nimi debata o kamarádském duchu v armádě. Francouz vykládá, že když jejich voják dostane z domova balíček, tak jej rozdělí mezi všechny své kamarády. Anglický voják opět dokazuje, že dostane-li někdo z nich cigaretu, tak dá každému z ní alespoň zatáhnouti. Německý voják poslouchá a pak povídá: „Pánové, ale přece jenom nejvěrnější kamarádství panuje v německé armádě. Když jsem se nedávno vracel z dovolené, tak mi kamarádi z naší divise od Stalingradu přišli dvě stě kilometrů naproti.
Jak bude znít poslední německá válečná zpráva? - „Prohráli jsme válku, aniž to nepřítel zpozoroval!"
***
DUETO - FRANK A MORAVEC
Žijí mezi námi, ani na chvíli nás neopouštějí, starají se a pečují prostě o nás v každém směru. Frank to s českým národem myslí dobře jako Němec(!) - Moravec zase jako Čech(?). Pan Frank, náš německý spoluobčan z minulosti, který se vypracoval od piky. Nejdříve to byl karlovarský kamelot a papírník, nakonec generál a státní tajemník. Nápadná rychlost v kariéře, která předpokládá mimořádného ducha, jehož on vyjádřil Lidicemi a mnohým podobným. Oplácí nám loyálnost k sudetským Němcům vražděním a poněmčováním českého národa.
Pan Moravec, bývalý plukovník, který si ke svému titulu získává přívlastek „Poturčenec - horší Turka!" Vzal po dobu okupace na sebe velký úkol: školství, osvětu a mládež. Snaží se ze všech sil zhostiti se tohoto úkolu vždy ke škodě českého národa. Školství a osvěta mu mnoho starostí nenadělají, obojí již pomalu neexistuje. S českou mládeží by si již chtěl dáti více práce — ale ona je národnostně uvědomělá a dobře v něm vidí zrádce. A tak řve do rozhlasu, pilně píše do novin a kde se mu naskýtá příležitost, zaprodává nás Němcům.
Frank si nechal udělat nové skleněné oko a chtěl se přesvědčiti, zda je k nerozeznání od oka zdravého. Vyjede si proto v autu do pražských1 ulic a hledá vhodnou příležitost. V jedné postranní uličce nechá zastaviti u staré babky, která tam prodává ředkvičky a u níž předpokládá, že ho nezná. Slibuje babce, že když uhodne, které oko má skleněné, tak jí nechá zaříditi pěkný zelinářský krámek. „Levé oko máte skleněné" prohlašuje babka. Frank se ptá udiveně, jak to poznala? „Protože se dívá tak lidsky" odůvodňuje babka.
Jednoho dne se objevily v Praze plakáty, znázorňující Hradčany a nad nimi rudý spár. Heslo plakátu bylo: „Uchopili tě, zahyneš !" Zkrátka nová slabomyslnost německé propagandy. Vtipný pražák proto k tomu také připsal: „My tam nebydlíme", neboť ví, že zatím tam ještě bydlí pan Frank.
Ptá se listonoš pana domácího, jestli ví, proč má Moravec holou hlavu? — „Protože když leze stále Němcům do — kamsi — tak aby je to nešimralo."
Jeden „snaživý" pan min. rada čekal k obědu pana ministra Moravce. Když upachtěná paní radová měla konečně všechno připraveno a na bezvadně prostřeném stole již se kouřilo z polévkové mísy, přelétl stůl papoušek a něco do polévky utrousil. Rozhořčená paní radová, třebaže papoušek byl její miláček, chytila ho a za trest mu strčila zobák do vařiči polévky. To mělo za následek, že papouškovi slezlo z hlavičky všechno peří a schlíple se potom posadil na skříň. Když pak konečně do jídelny vešel pan ministr, obklopen celou úslužnou a klanějící se rodinou, ozval „e papoušek: „Poslechni, Emane, tobě také strčili hlavu do polévky?"
Jednoho dne měl ministr Moravec ve školském rozhlase projev, ve kterém odsuzoval zavraždění Heydricha. V úvodu řeči volá zvýšeným hlasem: „Děti, na naší půdě byl zavražděn jeden z prvých mužů německé říše, generál Heydrich!" Druhý den ovšem byly děti z přednášky pana ministra zkoušeny. Ptá se tedy pan učitel, jinak chytrého žáka Vonáska: „Kde byl zavražděn generál Heydrich?" — Žák vstane a povídá: „U Moravců na půdě!"
Jednou přišel pan ministr Moravec nečekaně do školy na inspekci. Prohlíží budovu, třídy, žáky, i profesory, nic neujde jeho pozornosti. V jedné třídě spatří v rohu velký nedopalek cigarety. To ho tak pobouří a rozčílí, že řve na profesora: „Pane profesore, tohle přece do třídy nepatří — čí je ten špaček?" Profesor jde blíž, chtivě si prohlíží špačka a smutně říká: „No, pane ministře, když jste ho viděl dříve, tak je tedy Váš."
Přijde Moravec k doktorovi, aby ho zbavil boule na čele. „Od čeho máte tu bouli?" ptá se doktor. „Ale to jak jsem chtěl pozvednout českou kulturu", vysvětluje Moravec. „Teď a tím nemohu nic dělat" říká doktor, „až to praskne, tak vás budu řezat."
***
„V 2“ A DOMOBRANA
„Chcípající kobyla nejvíce kope" je staré české přísloví a na nic se tak dobře nehodí, jako na počínání odumírající válečné mašiny Velkoněmecké říše. Skutečnost je příliš silná a přesvědčivá. K západním hranicím Německa se blíží Anglo-Američané a na východních hranicích již stojí Rusové. Vynalézavé nacistické válečné propagandě nedostává se slov k dalšímu klamání národa. Ale přece.
Jeden den volá ještě do světa pan Goebbels: „Německý zbrojní průmysl dodá německému vojáku nové zbraně, které překvapí nepřítele a způsobí sensační obrat ve válečném štěstí!" Není to nic nového v technice našeho století. Anglii stačilo několik dní, aby našla protiopatření a Německo mělo po sensační zbrani. A nakonec se opět nejvíce osvědčil jenom kolovrátek propagandy, který do omrzení opakuje: „Na jižní Anglii a Londýn ve dne v noci dopadají střely „V 1" a „V2".
Za několik dní po panu Goebbelsovi šeptá Hitler k národu (dříve řval): „Každý německý muž a žena, bez ohledu na stáří, musí hájit hranice říše!" Panu Hitlerovi se jeho provoláním podařil poněkud větší efekt. Německo prožívá poslední vojenskou parádu — řadí se pluky domobrany. Župní vedoucí a nacističtí předáci jsou tím roztrhání. Jezdí od jednoho města a kraje k druhému, všude prosí, nabádají, řvou a někde i vyhrožují, aby všechno, co ještě dýchá, bránilo „Velkoněmecké" hranice před nepřítelem. Hákové prapory schlíple visí nad šedinami a shrbenými zády zbytku německého národa.
Ptá se pan Houžvička pana Kopáčka, zda ví, co to bude to připravované „V 3"? Pan Kopáček neví. — „Je to kus klacku a na něm bílý hadr", poučuje pan Houžvička.
Která armáda na světě je nejdražší? — No, přece Domobrana! — Mají stříbrné vlasy, zlaté zuby a olověné nohy.
Jsou odvody do pluků Domobrany. Jeden již značně pokřivený „regrut" je ovšem také uznán schopným. Snad pro útěchu se ho ptá jeden člen odvodní komise, ke kterému útvaru by si přál být zařazen. „Do Vůdcova hlavního stanu", odpovídá regrut. „Zbláznil jste se člověče?" vylítne předseda komise. — „Je to snad podmínkou?" ptá se domobranec.
Na začátku války se Hitler dověděl, že v jednom blázinci jsou dva chovanci, kteří mu jsou neobyčejně podobní. Nedá si to vymluvit a trvá na tom, že tyto své dvojníky navštíví. Je tedy Hitler uveden do cely těchto chovanců a asi hodinu se s nimi baví. Podobnost všech tří byla vskutku sensační. Od chvíle, kdy Hitler vyšel z cely ven, však nikdo přesně nevěděl, kdo z těchto bláznů vedl Velkoněmeckou říši.
tisk