Spolupráce československé a sovětské rozvědky na začátku šedesátých let
Postupné zpřístupňování dokumentů zachycujících působení československé rozvědky začíná odhalovat také okolnosti vztahů, které si I. správa ministerstva vnitra udržovala k sovětské rozvědce. Předkládaný dokument, sestávající ze tří částí hodnotících ve třech různých momentech začátku šedesátých let československo-sovětskou zpravodajskou spolupráci, zachycuje jednak samotný tehdejší stav československé špionážní sítě, její úkoly a priority, jednak požadavky, s nimiž vůči vůči československé rozvědce přicházela KGB.
Je zřejmé, že pojem „spolupráce“ chápali Sověti poměrně jednostranně: rozvědka Československa, malého až středního státu s víceméně lokálními zájmy, byla nucena vzhledem k sovětským ambicím hrát „velkou hru“ - pouštěla se do budování zpravodajských sítí a získávání vlivových agentů v Latinské Americe, Africe a Asii a připravovala v těchto exotických oblastech nejrůznější dezinformační opatření, jdoucí za rámec špionáže v klasickém smyslu slova.
Sověti od vedení I. správy požadovali nejen spolupráci „po linii“ obou ústředí, ale také spolupráci ve formě konzultací na všech nově vytvořených československých a sovětských rezidenturách v zemích třetího světa - přitom už jenom fakt, že Československo tyto rezidentury vytvořilo, o něčem svědčí. Také v oblasti vědeckotechnické rozvědky bylo Československo nuceno se místo na ve vlastním hospodářství upotřebitelné technologie orientovat na obory jako atomistika nebo radiolokace - jak o tom svědčí sovětský důraz na sledování projektu vysokofrekvenčního radaru ZINNIA, určeného k detekci sovětských střel.
Vysloveně komicky pak působí sovětský požadavek, aby Československo „shromažďovalo poznatky o protisovětské činnosti katolických činitelů Brisbise, Tulaby, Stoklansa a Bučka“. Jak se značnou upřímností odepsal autor hodnotící zprávy, „neplnění je z části způsobeno nepříznivou agenturní situací, z části tím, že o existenci Brisbise a Tulaby nic nevíme. Bylo by vhodné, aby přátelé nám postoupili základní informace.“ Jakkoli byli českoslovenští rozvědčíci ochotni nechat se vlákat do sovětských špionážních operací kdesi na konci světa, ani oni nevěděli, z jakých důvodů by se měli zabývat řešením takových problémů, jaké sovětské vládě přinášela například činnost litevského katolického představitele Ladase Tulaby.
Nejzřetelněji se československá podřízennost sovětskému zájmu projevuje v ryze praktických záležitostech. Tradičním problémem vzájemné spolupráce je způsob, jakým Sověti hodnotí československou rozvědkou dodaný materiál - činí tak se zpožděním několika měsíců, takže jeho hodnota pak ve výsledku klesá. Sovětská strana přitom odmítá zpřístupnit československým kolegům své vlastní výsledky, lustrace „zájmových osob“ vyžádané československou rozvědkou provádí nedůsledně a přizpůsobit se nehodlá ani v maličkostech, jako je nezkomolené uvádění jmen a jejich přepis v latince. I tato sovětská bezohlednost postupně otevírala cestu pokusům o reformu, které mělo československé zpravodajství zažít v druhé polovině šedesátých let.
Ediční poznámka:
Vzhledem k tomu, že archív ministerstva vnitra v době, kdy z něj byly tyto dokumenty získány, neumožňoval přístup k jakýmkoli archívním pomůckám, jsme nuceni tyto dokumenty publikovat mimořádně bez odkazu na přesnou signaturu. Všechny zásahy editora jsou uvedeny v hranatých závorkách.
tisk