PWSV | Vol. 6 No. 1 2009 | Dokument | Jan Adamec

Jakešovy lekce z kapitalismu (pokračování z respekt.blog.cz)

Inu děti, to jsme se zase nasmáli! To bylo veselo na Starém Bělidle! Zase jsme vytáhli ze špejcharu tu tlející mrtvolu, pověsili si ji na bydlo a strouhali mrkvičku. I babička s kněžnou se smály pod vousy, hanba povídat... Jen se podívejte, jak byli ti komunističtí papaláši hloupí. Blábolili, blekotali páté přes deváté, neuměli se vyjadřovat, blbeček-debil, blbeček-debil, blbeček-debil. Jen se děti, děti Husákovy, nebojte a kopněte si…

Ten projev z Červeného Hrádku již pevně zakotvil v mytologii sametové revoluce. Stal se majetkem lidu, uměleckou inspirací, zdrojem lidového rákontérství, kdy se napjatí posluchači sesazeni okolo ohně nechávají strhnout neodolatelně komickými obraty, zkomoleninami a přeřeky (milá holka, b(r)ojlery, kůl v plotě… ). Jakoby Zdeněk Troška natočil Slunce, seno a Jakeš. Jak typické pro český národ – nikoliv hrdinský epos o statečném boji proti krvavé diktatuře, ale potutelný smích nad vejšplechty „dědka starýho“ se stal jedním z katalyzátorů revoluce.

K naší škodě nám tato pop-historická mlha zakrývá, o čem vlastně generální tajemník hovořil. Ten, kdo někdy četl archivní dokumenty, například ze zasedání komunistického politbyra, mi dá jistě za pravdu, že nejzajímavější pasáže jsou v tzv. záznamech diskuse. Jednotliví členové se vyjadřují k dané problematice a zapisovatel zachycuje větší či menší části jejich projevu, byrokratickým patajazykem ještě ne zcela přežvýkaná vyjádření. Zápotocký, Novotný nebo Jakeš tak vystupují z přítmí oficiálních dokumentů jako živé bytosti mluvící normální řečí, byť někdy již dost pochroumanou ideologickými frázemi, úředničinou či vlastními mentálními schopnostmi. Tyto zápisy nepřekročily práh uzavřené úřednické mašinérie, oko smrtelníka je spatřilo až při archivním výzkumu.

Proto je Jakešův projev, který tyto zápisy koncentruje do dlouhého monologu, v jistém smyslu unikátní – souvislých projevů generálních tajemníků ve stylu „co na srdci, to na jazyku“, navíc zesílených audiovizuálním nesestříhaným záznamem, příliš mnoho nemáme. Může nám pomoci odpovědět na důležité otázky – byl zde skutečně flagrantní rozpor mezi tím, co tajemníci četli z předem připravených zdravic a projevů, a tím, o čem jednali a jak ve skutečnosti řídili chod státu? Šel jejich mdlý, tesilový projev pouze na vrub nezvládnutému umění sebeprezentace a vystupování, nebo byla mdlá a tesilová i jejich šedá kůra? Odpověď není tak jednoznačná, jak by se na první poslech mohlo zdát. Jakešův projev poodhaluje, jak aparátčíci mysleli, jak si svět kolem sebe strukturovali, jak reagovali na vnější podněty. Proto bychom jej neměli odbýt pouhým úsměškem.

Jakeš hovořil víceméně spatra a reagoval na konkrétní dotazy, které tížily událostmi roku 1989 znervóznělé soudruhy. Zpřeházíte-li si trochu témata a dáte si je pak k sobě, vyloupne se vám zajímavé svědectví o socialistickém systému ve svém posledním roce existence. Jakeš se víceméně dotkl všech významných témat, je to jakási poinvazní historie na dlani. Proto devět z deseti historiků doporučuje: Jakešův projev neposlouchejte, za chvíli se ztratíte v jeho „volném proudu vědomí“, ale čtěte jej.

Dovolil jsem si proto ctěným čtenářům projev trochu tématicky sjednotit a připojit k němu vlastní komentáře. Největší část Jakešova kšaftu zabírá ekonomika. Je to logické, neboť produktivita, výkonnost, poptávka a nabídka, zákazník, uspokojování materiální potřeb lidu – to byly tíživé noční můry socialistických plánovačů konce osmdesátých let. Je to trochu tragikomické (a navíc dokládající, že historie má smysl pro ironii), jak nejmocnější muž socialistické země hovoří jazykem tvrdého kapitalismu a podřízené tajemníky školí podle Paula Samuelsona, Philipa Kotlera a Jacka Welche. Že slovy nehledanými? Podstata je ale zachována.

Vynechal jsem pasáže věnované například rozhodovacímu procesu, vztahu k roku 1968, manifestu Několik vět, Havlovi a Dubčekovi, nebo personální či národnostní politice, které si zaslouží spíše obezřetnou práci s dalšími doplňujícími prameny. To ale není cílem tohoto blogu.

Text jsem čerpal z přepisu, který je uveřejněn zde, kompletní audiozáznam je dostupný například zde.

Vzhledem k tomu, že se mi text trochu „rozjel“ a nechci zabírat zbytečně místo na hlavní straně Respekt blogu, umístil jsem ho na externí stránky svého webu. Doufám, že to nevadí a že jsem tím neporušil nějaká blogerská pravidla. Pokud ano, budu vděčný za upozornění.

Tak tiše, Husákovy děti, přednáška Milouše Jakeše začíná!

První Jakešova lekce z kapitalismu aneb „Naší situaci ovlivňujou i ty okolnosti, který jsou ve světě.“

Jakeš nehovoří o Západu a USA s despektem jako o kolabujícím a neúspěšném systému, ale naopak jako o efektivních a fungujících ekonomikách. Pryč je optimismus a naděje budovatelské fáze, že neustále zahnívající, rozpory plodící a zpátečnický kapitalismus bude socialismem poražen jednou provždy. Svůj boj komunističtí lídři prohrávají a ocitají se tváří v tvář nenáviděnému mezinárodnímu kapitálu v ponižující situaci úvěrového prosebníka: „…v plný síle používají /kapitalistické státy – pozn. aut./ politiky biče a cukru. V plný síle, tedy buď budete dělat co my chceme, pudete dál a necháme vám půjčky, dáme vám peníze, odložíme vám půjčky, odepíšeme vám půjčky, snížíme embargo na dovoz určitýho zboží, který jinak dáme vám výhodný, doložku nejvyšších výhod a tak dál. Tímhle způsobem chtějí rozdělovat a panovat.“

Jakeš otevřeně připouští, že Západ využívá svoji ekonomickou sílu a východní blok proti ní nemá odpovídající obranu. Do té doby klíčový garant politické a ekonomické stability východního bloku, SSSR, je na tom totiž ekonomicky ještě hůře, jako jaderná supervelmoc má ale jinou, silnější vyjednávací pozici. Osamocené a Kremlem opuštěné Maďarsko, Polsko a méně Československo se dostávají do úvěrové pasti a jsou Západu vydáni na milost ( „.kůži z nás dřeli“ ). Vykoupit se mohou jen „opuštěním praporů“.

Východní blok nezkolaboval proto, že by jeho ekonomiky byly tak zaostalé, ale proto, že se uzavřely vůči globalizujícímu se světu, kde hlavní slovo udávaly silné kapitalistické státy, nadnárodní korporace a finanční páky. Tento systém, zosobněný USA, západní Evropou a Japonskem, ovládal celý svět. Čínská mašina se teprve zbavovala maovského dědictví, Indie ještě bojovala s vlastní demografií a Sovětský svaz se potácel nad propastí.

Druhá Jakešova lekce z kapitalismu aneb „…hlavní nápor náš musí být /…/ na tu ekonomiku.“

Českoslovenští komunisté již od padesátých let věděli, že klíč ke stabilitě režimu a jeho akceptaci ze strany obyvatel leží v ekonomice, respektive uspokojování materiálních potřeb, sociálních výhodách a společenské stabilitě: „Já jsem přesvědčen, když bude dobře fungovat ekonomika a to i v těch mezinárodních souvislostech, tak se nikomu u nás nepodaří nějaký zvrat zásadní, vyvolat nějakou zvláštní krizi.“

První ostrou lekci dostali komunisté při měnové reformě v roce 1953, když byť na jeden den vyšli do ulic nespokojení dělníci. Od té doby se komunisté neustále snažili zvyšovat materiální standard a sociální jistoty, byť omezené a nivelizované. V jejich myšlení se zakódovalo oprávněné přesvědčení, že pokud tento sociální smír udrží, odolá i komunistická vláda, respektive nevzbouří se pilíře režimu jako továrny nebo státní správa: „… poněvadž dobře fungující ekonomika znamená, že za stranou prostě půjdou dělníci, rolníci, pude převážná část inteligence, /…/ ale jestliže pudou za námi dělníci, rolníci, prostě penzisti a tak dál, tyto vrstvy a o ty se musíme starat, jejich politiku musíme dělat, tak dosáhneme to co sledujeme přestavbou, dovedeme jí jak bych řekl ke zdárnému konci.“

Třetí Jakešova lekce z kapitalismu aneb „Tu sme to v minulosti trochu přešvihli…“

Soukromé podnikání v komunistické ideologii hrálo roli, která přesahovala čistě ekonomickou sféru. Třídní vidění světa dělilo svět do jednoduchých kategorií, v nichž soukromnictvo bylo podezřelým sociálním elementem s odlišnou mentalitou a maloburžoazním charakterem neslučitelnými s pokrokovými vizemi šťastné a nové společnosti. Ve východním bloku se ovšem komunisté dělili na ty chytré, kteří sice soukromníky také dvakrát nemuseli, ale spočítali si, že v některých sektorech jsou užiteční, respektive nahradit je stojí příliš mnoho prostředků a úsilí (NDR, Maďarsko), na ty, kteří byli omezeni vnějšími podmínkami a neměli sílu, byť chtěli, aby soukromý sektor zničili (polské zemědělství), a pak na ty, kteří byli dost namyšlení a hloupí na to, aby soukromý stav prakticky vykořenili (Československo).

Jakeš bez okolků přiznává, že to byla především u drobných živnostníků, kteří „…nikoho nevykořisťujou…“, chyba. Proč se zbavovat pekařů, hostinských, holičů? Jakeš prezentuje něco jako embíej soc byznys kejs, v němž vystupuje proti všem kánonům socialistického realismu kladný podnikatel a záporný státní zaměstnanec. „Ano, zamyslet se kde co a jak použít, ano jestli dáváme někomu malou hospodu, nějakou, kde jsem měli jednoho člověka a platili jsme ze státní pokladny každý měsíc 4 tisíce ztráty na tu hospodu, tak je asi lepší dát ji jemu i když on si tam asi vydělá daleko víc než předtím, ale nás to ty 4 tisíce nestojí. Ale on slouží, a slouží možná líp než ten, který tam v těch 10 hodin přišel a do těch 6 hodin večer měl otevřeno, a v neděli když byl fotbalový zápas vedle, tak neotevřel a chodil se dívat na ten fotbalovej zápas jako každej jinej.“

Máte vyřešeno? Tak můžeme dál…

Čtvrtá Jakešova lekce z kapitalismu aneb „…lidé považují ten život bez toho rizika za výhodnější.“

Zavedení kapitalistických prvků ovšem vyžadovalo i jinou mentalitu. Celá série komunálních komedií sedmdesátých a osmdesátých let pranýřovala „specifické“ pracovní návyky pozdně socialistických úderníků – melouchy, podezřelá pracovní doba, ulejváctví, krádeže, falšování výkazů atd. Negativní postoj k práci, ledabylost a „vohnoutství“ nemohli ale socialističtí kapitalisté potřebovat. Jakeš si proto takové Čechy-šibaly vzal na paškál – jsou prý zpohodlnělí, na „malokapitalismus“ nepřipravení, bez podnikatelského ducha: „No taky se to moc nedaří, poněvadž lidé považují ten život bez toho rizika a s pohodlím za výhodnější než si vydělat o 500 korun víc. Bohužel, je to tak.“

Jakeš partajníkům jakoby říkal: Jo, pánové, tohle už není sranda, to už není jako dřív, jen mít správnou legitimaci, schůzovat a třikrát do roka průvod a celej rok pak veget, málo práce, plat jistej, materiál na chalupu z podniku: „…my už jsme příliš bych řekl zpohodlněli. A doba žádá, aby nás, doba nás z toho pohodlí vyvádí. A budeme nuceni z něho vystoupit, jestli chceme obstát. My jsme si zvykli už, na rok, všechno jako by to bylo zapsaný v kalendáři co bude, kdy pudeme na to, kdy uděláme to, kdy pudeme na chatu, a tak dál, a tak dál, jinde to tak není, nikde. Jinde se musí prostě ty lidi rvát, i v tom kapitalismu.“

V Jakešově podání to pak zní bezmála jako defétistické odevzdání se osudu, jakési “znamení na zdi“ časů, které teprve mají přijít, fatalistické nahrazení Lenina Darwinem: „Člověk je svobodnej, může nadávat, může si říkat co chce, ale taky může přijít o práci a řekne mu spánembohem, já tě nepotřebuju, mě klesla výroba, a nikdo se ho nemusí, je to právo soukromýho podnikatele, právo majitele, právo kapitalisty.“

Pátá Jakešova lekce z kapitalismu aneb „Dnes je nespravedlivý rovnostářství, krajně nespravedlivý.“

Následně provádí Jakeš exkurz do ekonomické historie: „Dnes je nespravedlivý rovnostářství, krajně nespravedlivý. To je to hlavní s čím se musíme rozejít. Rovnostářství, já už to říkal ráno, platilo tehdy, když šlo o to, aby každý se najed, někde bydlel, něco na sebe oblékl, do něčeho se obul. To bylo správný.“ Má pravdu. Jedním z hybných momentů, proč se po válce lidé nejen u nás, ale i v Evropě přiklonili k socialismu, plánování a znárodnění byl existenční, takřka fyziologický strach jedné celé generace z následků Velké krize umocněné válečným utrpením, které si tato generace dala správně do příčinných souvislostí. Velká krize u nemalé části obyvatel ohrozila právě ty životní jistoty, které dnes považujeme za samozřejmé (a považoval je za samozřejmé i Čechoslovák roku 1989) – najíst se, mít co na sebe a střechu nad hlavou.

Pro kvalitu dnešního života (ale i života Čechoslováka roku 1989) to však bylo málo, situace se dramaticky změnila. Socialistická společnost se tiše a pozvolna zkonzumerizovala, byť k tomu neměla odpovídající materiální pobídky. Potřeby českého měšťáka byly totožné s potřebami západoněmeckého měšťáka, možnost jejich uspokojení nesrovnatelná: „Ale dnes, jestli bude mít takový auto, makový, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmu, jeho mzdy a ta mzda musí být spravedlivá, a to je jeden z kardinálních problémů, před kterým stojíme.“

To, že s tím byla spojená výraznější platová diferenciace, bylo ale vosí hnízdo, do kterého nikdo nechtěl, ani nemohl moc píchnout: „Abychom byli schopni říct každému, tys udělal toto, přísluší ti toto, tys udělal to, přísluší ti to. A stane se, že udělal míň než dostával peněz a tedy dostane míň těch peněz. Na to my nejsme zvyklí, zatím, na to nejsme zvyklí.“

Šestá Jakešova lekce z kapitalismu aneb „…aby se strana nepletla zejména do technologií…“ a „…víceméně jsme za všechno jakoby odpovědni.“

V padesátých a s omezením i v šedesátých letech bylo ještě možné, aby se v rámci státního plánu řídila produkce takřka všeho – omezené potřeby znamenaly omezenou produkci a obráceně. Režim tím, že vše znárodnil, za to také převzal plnou odpovědnost – za nedostatek hajzlpapíru, propuštěného inženýra, nefungující vodovod, za vše: „Neni chleba, co dělá vláda, jaktože neni chleba, co dělá strana, jak to řídí, že nejezdí chleba. Ptá se někdo v kapitalismu na takovouto otázku? Vůbec ne, vůbec ho nenapadne spojovat svojí vládu, že pekař neuměl ... neupek chleba. Kritizujou pekaře, kterej neupek ten chleba a nejdou k němu podruhý, řekněme.“ Dnes to zní úsměvně, ale právě to byla jedna z kardinálních otázek pozdního socialismu.

Jakeš to říká přesně: „U nás je z toho, bych řekl, společenská otázka, u nás je z toho státní záležitost. Kdo ho vyhazuje, stát ho vyhazuje, pač ten podnik je společenských vlastnictvím, strana ho vyhodila, a tak dál.“

Hledáme-li společné znaky mezi některými formami pravicových nebo levicových diktatur, pak je to zcela jistě hypertrofovaný stát. Je to sice rys, který se omezeně objevil u všech zemí poprvé během První světové války (válečná centralizace), aby pak rozbujel po Velké krizi (státní stimuly do ekonomiky) a definitivně se etabloval po Druhé světové války (sociální stát). V negativním smyslu přinesla expanze státu zvýšení fiskálního břemene, nárůst byrokracie a zvýšení její moci a větší dohled nad jednotlivými fázemi života jednotlivce. Pozitivní bylo rozšíření sociálního a zdravotního pojištění, důchodů a podpory na celé obyvatelstvo daného státu, rozvinutí sociální sítě a větší redistribuce směřující ke snížení sociálních nerovností a zlepšení přístupu k takovým statkům jako vzdělání či zdraví.

Diktatury, a především ty socialistické, však tento rys dovedly do extrémní polohy – většinu politických, ekonomických a společenských institucí, které kapitalistické demokracie nechávaly být a ovlivňovaly je pouze nepřímo pomocí zákonů, de facto znárodnily a podřídily své moci. Odvrácenou stranou moci nad osudy a životy lidí byla zodpovědnost za osudy a životy lidí, tedy jak tvrdí Jakeš: „…víceméně jsme za všechno jakoby odpovědni.“

S časem ale rostla komplexita systémů a subsystémů. Kapitalismus se dokázal pružně adaptovat, socialismus na tom byl při střetu se spotřební kulturou o mnoho hůře. Rostl počet potřeb a požadovaných spotřebních výrobků – a nejvyšší exekutivní složka strany, prakticky co do struktury a naučených mechanismů se od padesátých let neměnící, musela za vše nést tu samou odpovědnost. Důsledek byl nevyhnutelný. Vedoucí komunisté neměli (a neměl by ji ani ten nejchytřejší liberál) ani odbornou znalost, kapacitu ani prostředky tuto agendu řešit. Bylo tragikomicky neúnosné, když například sovětské politbyro muselo řešit na jedné schůzi odzbrojování, jaderné rakety a produkci televizorů a žárovek: „To si musíme uvědomit, proto je to tak důležitý, aby ta strana nevstupovala do toho bezprostředního řízení, aby nerozhodovala, aby neříkala, jaká má bejt technologie, jak mají bejt postaveny stroje, aby se ne, aby se do těhle věcí nemíchala, co se má na co dát peníze…“ Co se má na co dát peníze – to bylo klíčové.

S tím, jak se zvyšovala složitost systémů, především těch ekonomických, bylo jasné, že centrální řízení není schopné konkurovat tržnímu mechanismu, což Jakeš komentuje povzdechem „…proč ta složitost v té naší zemi, páč mi řídíme tu ekonomiku,“ a dále pokračuje: „…tím je ta naše pozice složitá, že my jsme zodpovědní za tu ekonomiku. Zatímco na západě za tu ekonomiku odpovědni ti vlastníci, ty kapitalisté a ty jí řídí a dělají jak jim to vyhovuje.“ To mělo dalekosáhlé důsledky především pro exekutivu a kompetenční vztah mezi stranou a vládou. Generální tajemníci mohli jen závidět americkému prezidentovi, který se nemusel ve své agendě zabývat, s odpuštěním, s každým prdem: „Pač my nemáme vysloveně politický ministry jak na západě, tam se o to nezajímají, o to co je to ministerstvo, tam si dělají politiku pro svou stranu, no, a my máme.“

Sedmá Jakešova lekce z kapitalismu aneb „mikro, makro, aneb zbilancovanej špendlík“

Jak by řekl nesmrtelný stálý tajemník Humphrey Appleby, marxisty dostihla neúprosná pravidla vulgárního manažerismu. Jedním z klíčových úkolů manažera je umět delegovat, vybrat si vhodné podřízené, svěřit jim úkol a jeho plnění pak kontrolovat, případné nesplnění sankcionovat: „…poněvadž my nemáme dosud vypracovaný jasný a přesný systém, kterej by přesně určil tu odpovědnost toho člověka, toho za to, toho za to, toho za to. Vždycky se tam točí desítky lidí, prostě který kolem toho, kerý kolem toho chodili. A někdy i určitý kolektivní znásilnění, který se ukázalo jako falešný, tak ty věci jsou složitější, prostě, velice složitější než někde u nějakýho kapitalisty, velice složitý.“

Jenže jak to udělat u takového kolosu jako je KSČ, ptá se logicky Jakeš. Opět se dotýká problému rozhodovací zátěže – co je v kapitalismu nezamýšlený důsledek individuálních rozhodnutí, to mají za socialismu suplovat centrální orgány. Jakeš uznává, že to v současné době není možné: „…pokud jde o to mikro, tedy ty problémy, který mi dnes máme, se nepočítá s takovou provázaností. Mám na mysli provázanosti, aby byl každý špendlík zbilancovanej, jestli ho ten dotyčný dostane, nebo ne.“

Co má tedy strana dělat?: „… Je důležitý, aby strana prostě politicky řídila, v předvoji šla, mobilizovala lidi, kontrolovala ty komunisty, jestli dělají dobře nebo ne a nepletla se do těch rozhodovacích, přímých rozhodovacích procesů a zejména ne do technologií. Jestli se počítá v rámci přestavby s vyšší provázaností plánu, pokud jde o makro.“

Osmá Jakešova lekce z kapitalismu aneb „…prosím, zkoumejte, když to od vás někdo koupí a když vám to zaplatí.“

Následující pasáž nechávám vzhledem k současné situaci okolo Akademie vět bez komentáře.

„Pokud jde o výzkumný ústavy, stále víc bude platit chozraščot, a né že stát to bude platit, musí si na sebe ten výzkumák vydělat, stát bude platit základní výzkum, bude platit nejdůležitější oblasti výzkumu, na kterých má zájem jako stát, jako celek, ale jinak, jo můžete existovat, prosím, zkoumejte, když to od vás někdo koupí a když vám to zaplatí. Ale jestli to nikdo nepotřebuje od vás, no tak vás nikdo platit nebude, to se nedá nic dělat, i tato práce musí být hodnocena přes to společenský ocenění, jestli je poct...., základní výzkum ne, poněvadž základní výzkum ten by asi ty, tak .., ty podniky nedělaly, ty by se nedívaly 10, 20 let kupředu. To musí stát zaplatit, akademii věd, vysoký školy, zčásti aspoň zaplatit, ale ten ostatní výzkum ten by měl být na Chozraščotním principem. Potřebuješ to podniku, chceš to platit, dělej si to, nepotřebuješ, dělej to jinak, kup si třeba licence, když na ně budeš mít, řeš si to jinak. Ta sféra musí být daleko výkonnější, než je dnes, než je dnes. Na to se taky na plénu mluvilo, tam nejde přece o žádný výroby doktorátů, kandidatur a tak dál, tam jde o konkrétní výsledky v téhleté sféře. A mnohý ty výzkumný ústavy bohužel, mají výsledky, že by zaplakal, prostě, výsledky takový, že na jednu korunu výdajů dávaj i 20 halířů ehm, tedy, odpočtu z toho. Korunu dáme, 20 halířů se vrátí. No to takovej výzkum by žádnej, nikdo na světě neplatil. To jenom my jsme to platili dosud, a to platit nebudem.“

Vaše reakce...

zpět