Pražský web pro studenou válku INDEX

Zdeněk Nejedlý začíná svou knihu o T. G. Masarykovi takto: „O TGM často čteme, ze jeho život byl pohádka A opravdu to zní jako pohádka, vzpomeneme-li, z čeho Masaryk vyšel a kam došel. Z prostého, chudého hocha v zapadlé dědině kdesi na Slovácku až v hlavu státu se sídlem na Pražském královském hradě. A žě to připomíná jinou pohádku, z počátku českých dějin: o prvním českém knížeti, který také odku-2 a, od pluhu byl povolán na Vyšehrad, aby řídil osud lidu. Než — jaký v tom rozdíl. Ohromný rozdíl. Nevíme nic o zásluhách Přemyslových, než se stal knížetem, a pohádka o něm ani se nenamáhala nějaké dodat, vytvořit. Víme jen, neb aspoň se tak vypravuje, že přišel bělouš a donesl Přemysla na hrad. Ale Masaryk Toho nikdo nepovolal: Masaryk si to vysloužil, vydobyl sám a sám, dlouhou, několik desítiletí tom prací. A nejen práci, i bojem, často proti všem ...“

Tak podobně by bylo začínat psaní o životě Klementa Gottwalda. A také by bylo nutno říci se Zdeňkem Nejedlým: Jaký v tom rozdíl! Také Klement Gottwald vyšel jako prostý, chudý hoch z moravské dědiny a doiel až do sídla na Pražském královském hradě. A jako T. G. Masaryk se stal představitelem jedné i národních dějin, tak Klement Gottwald se stal představitelem nové socialistické epochy dějin národa.

Klement Gottwald se narodil 23. listopadu roku 1896 v Dědicích. Dědice leží na jihozápadním okraji hanácké roviny, nedaleko Vyškova. Bývali tam velcí i malí sedlatí i zcela chudí lidé. K těm chudým patřila rodina Gottwalda. A tak už v dětství poznal úděl těch, které řídí jen práce vlastních rukou. Ve

dvanácti letech ho matka odvezla do Vídně na učení k truhlářskému mistru. Tenkrát ještě platilo doslova ono: učedník — mučedník. A malý Gottwald byl nadto venkovským chlapcem a neuměl německy. Proto ve cizím prostředí, v německé škole pocítil celou stupnici útisku, jak sociálního tak i národnostního. Mnoho chlapců z Čech a Moravy přicházelo tehdy do Vídně na učení, mnoho jich pocítilo tvrdou ruku mistru i výsměch německých učitelů a spolužáků. Ale v povaze Klementa Gottwalda bylo něco, co mu nedovolilo uhýbat nátlaku, ani snášet posměch. Postavil se na odpor; rozmyslný, uvážený a houževnatý odpor. A. nejen to. Hledal neustále odpověď na otázku, proč jedni žiji v blahobytu a druti v nouzi, proč jedni utlačuji druhé. Odpověď nalézal v knihách. A tehdy se mu staly knihy nerozlučnými príivodci pro celý život. Četl v každé volné chvíli, četl i večer na ulici pod lucernou. Poznával a srovnával pravdu knih se skutečnosti a nalézal svou cestu. V šestnácti letech vstoupil do československé sociálně demokratické mládeže a do DTJ. Tak se stal členem dělnického vojska, které mělo vybojovat spravedlnost pro všechny lidi i národy.

Po vyučení se vrátil na rodnou Moravu, pracoval jako truhlářský dělník v Lipníku a v Hranicích. Vypukla světová válka, doprovázená mravním krachem a zradou socialistických vůdci. Gottwalda posílají jako politicky podezřelého na východní frontu a po zraněni, vyléčeném ve Vídni, na frontu do Itálie. A tu ho zastihl rok 1917. Velká říjnová revoluce, provázená zběsilou nenávistí všech mocných tohoto světa, osvěcovala cestu všem poníženým a utlačeným. V jejích praporech poznal Gottwald prapory té armády, do které vstoupil před pěti lety, v jejích vítězstvích poznal vítězství pravdy a spravedlnosti. Rok na to využívá dovolené, aby se už na frontu nevrátil. V říjnu 1918 byl povolán do československé armády, kde sloužil dva roky. Světová válka a sedmnáctý rok znamenaly pro Gottwalda ohromné zkušenosti. Doplňoval je stálým a stále hlubším vzděláním a stále hlouběji pronikal ke kořenům společenského dění. Učeni Marxe. Engelse a Lenina mu otevřelo cestu k nim a stalo se mu pevným a spolehlivým vodítkem. Sám vzpomíná, co prožíval nad první Leninovou knihou, kterou četl: „Byla to knížka Stát a revoluce. Tato kniha byla pro vine jako zjeveni. Jako by se mi otevřely oči. Najednou se mi stalo mnohé jasným, kolem čeho jsem chodil dlouhá léta jako slepý.“

Tou měrou, jak se vyvíjely politické a hospodářské poměry v nové Československé republice, poznával též Gottwald, že socialističtí vůdcové se dávají nepravou cestou. Nebyla to cesta, kterou ukazovala Říjnová revoluce, nebyla to cesta Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Byla to spíše cesta, která dovedla socialistické

vůdce ke zradě roku 1914. Klement Gottwald pracoval tehdy v závodě Tusculum v Rousínově, byl závodním důvěrníkem, starostou okresu DTJ. Viděl, ze socialističtí vůdcové ustupují od sociálního programu, ze se stávají ochotnými pomahači reakčního panstva. Gottwaldova cesta však vedla jinudy a jinam. Šel s lidem a s levicí a po ustavení Komunistické strany Československa vstoupil do jejích řad. Rok 1921, tento dějinný mezník v historii českého dělnického hnutí, je také mezníkem v Gottwaldově životě. Tehdy se rozhodl věnovat všechny své síly revoluční dělnické straně. A jen ten, kdo zná, jaký byl tehdy život komunistického funkcionáře, může ocenit, jaké to rozhodnutí učinil tehdy mladý, neobyčejně vzdělaný dělník Gottwald. Vysilující práce, odříkání, ba i hlad, pronásledování a žalář, to vše musel očekávat a také očekával na své další cestě: a přece šel. Šel, veden ideou, kterou o dva roky později vyslovil v knížce o komunistické morálce, nazvané »Ze zákoníka komunistického člověka«: „Lidstvo si představuji jako velkou armádu dělníků, budující velkolepý chrám Pravdy. Já žiji a pracuji spolu. Mé tělo, stroj, který pracuje, odumře, rozplyne se v atomy, ale hodnota mé práce, ta tu zůstane. Mně stačí vědomí, Se já, bezvýznamný, bezejmenný pracovník, jsem pomáhal budovat onu velkolepou budovu Pravdy, kterou lidstvo od pravěku staví. A každý kámen, který jsem svou prací pomohl dopravit k této stavbě, je nesmrtelný.“

Na Slovensku, kam odešel jako politický pracovník, věnoval velkou energii osvětové a vzdělávací práci mezi dělnictvem. Tu také vytvořil nový typ socialistického novináře, který může sloužit za vzor i pro dnešní dobu. Poslanec K. Bacílek o něm píše v knize „K padesátinám soudruha Klementa Gottwalda“: „Soudruh Gottwald býval vždy dobrým a veselým přítelem a měl velký smysl pro kolektivní spolupráci. Dbal vždy, aby články jím napsané byly lidové a lehce srozumitelné. Věnoval velkou pozornost dělnickým dopisovatelům a za jeho redakce se nestalo, Se by článek nebo dopis dělníka putoval do koše.“

V roce 1921 byl Klement Gottwald jmenován vedoucím redaktorem slovenského komunistického deníku v Moravské Ostravě. Tu se seznámil s nynějším generálním tajemníkem KSČ, Rudolfem Slánským, s Václavem Kopeckým, s Eduardem Urxem, který byl později popraven Němci jako vedoucí illegální KSČ za okupace, a s jinými politickými pracovníky, kteří později, seskupeni kolem, něho, vytvořili nové vedení komunistické strany v roce 1929. Tehdy prožívala Komunistická strana Československa těžkou vnitrostranickou krisi. Mnoho jejich poslanců, senátorů i odborových vůdců opustilo stranu. Vzájemně se potírající skupiny hrozily rozbitím strany. Za takového stavu se konal V. sjezd KSČ, jehož hlavním referentem byl Klement Gottwald. A zatím co všichni zpátečníci a nepřátelé lidu u nás již jásali nad zánikem revoluční strany dělnictva, dovedl Klement Gottwald se svými spolupracovníky obrátit vývoj o celých stoosmdesát stupňů. Hle, co o onom historickém sjezdu píše generální tajemník KSČ, poslanec Slánský: ,Na V. sjezdu strany je staré vedení odstraněno a zvoleno nové vedení, v jehož čelo je postaven tehdy SSletý soudruh Gottwald. Pod jeho vedením se strana rychle zotavuje z krise, konsoliduje své řady. Politika strany je od té chvíle pevná a cílevědomá, určovaná zájmem dělnické třídy a pracujícího lidu. Teprve nyní se ze strany ideově rozeklané tvoři strana, naplněná jednotným duchem, strana, představující ideovou jednotu a bojovou, kázeň.“

„Od roku 1929“ — píše na jiném místě posl. Slánský o Klementu Gottwaldovi — „kdy se dostává do čela strany, nebylo jednoho kroku strany, aby jej neurčoval soudruh Gottwald, život strany, toť i život soudruha Gottwalda. Jednotlivé etapy dějin strany, toť i etapy života soudruha Gottwalda“. Od té doby také Komunistická strana pod vedením Klementa Gottwalda hraje stále významnější roli v životě a vývoji českého a slovenského národa.

Od uchvácení moci v Německu Hitlerem roste rok za rokem nebezpečí útoku na ČSR i na samou existenci národa. Čím více toto nebezpečí sílilo, tím zbabělejšími a proradnějšími se ukazovali ti, kdož se dosud vydávali za jedině oprávněné představitele národa, velkostatkářští a velkofinančni čeští magnáti. Tím také odvážněji i věrněji vystupuje jako skutečný představitel národa komunistická strana. A v okamžiku nejvyššího nebezpečí, v roce 1938, je KSČ už hlavní oporou všech vlastenců, odhodlaných bránit zemi proti nacistickému útoku, a Klement Gottwald se stává osobností, kolem níž se soustřeďuji čestní lidé téměř všech politických názorů. Jako jeho osobnost dovedla v roce 1929 sjednotit ideově stranu, tak v roce 1938 dovedla sjednotit celý národ v myšlence boje proti fašismu. Jak opravdu národní osobností se stal, a jak veliká láska k národu i jeho svobodě jej vedla, o tom svědčí nejlépe jeho slova ve stálém výboru parlamentu po mnichovské zradě, 11. října 1938: „Věřte mi“ — pravil — „byl jsem jako komunista hrdý na národ Husitu, k němu patřím. Vím, že český národ zůstal i nadále národem Husitů. Avšak nemohu být ani jako Čech, ani jako komunista hrdý na činy vlád, které přivedly národ k 30. září a k nynějším jeho následkům“.

Hleděl-li však kdy Klement Gottwald zpět, analysoval-li minulost, pak jenom proto, aby 2 jejích ry a z rysů současnosti odhadoval další příští vývoj. A tak dovedl i v mnichovské katastrofě vidět nikoliv konec, ale začátek boje, který musí skončit vítězstvím pokrokových sil. Proto také jeho cesta vedla tam, kde viděl nedobytnou pevnost i přední voj těchto sil, do SSSR, do Moskvy. Zde a odtud rozvinul pak všechny formy boje proti německým okupantům. Ať už to bylo vedení illegální KSČ v okupované vlasti, či organisován českého rozhlasu a tisku v SSSR, či práce na budování naší východní armády, všude a ve všem se jeví je prozíravý a houževnatý duch, i jeho schopnost sjednocovat k dílu všechny lidi dobré vůle a národního i pokrokového cítění. Vedle veliké práce organisační a propagační promýšlel a domýšlel a na základě fazi vývoje války i dále rozvíjel svou myšlenku specifické československé cesty k socialismu. Ministr informací

Václav Kopecký píše o tom v knize „K padesátinám.. .“: „Soudruh Gottwald již tehdy v roce 1940 v Moskvě naznačoval, jak dělnictvo v Československu má vzhledem ke všem historickým a vnitřním československým podmínkám určenu svou vlastni cestu k socialismu — československou cestu.“

Tu se nám jeví Klement Gottwald jako náš přední theoretik vědeckého socialismu. Jak napsal posl. B. Slánský: „Je naším nejlepším marxistou-leninistou. Je jim nejen proto, že dobře zná bohatou pokladnici, kterou představují spisy Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, ale především proto, že dovedl pochopit podstatu tohoto učení, ovládnout jeho vědeckou methodu a správně jí používat.“

Tak jak před lety předpokládal, vrací se do vlasti, osvobozené vítěznou Rudou armádou. A jeho první zastávka na rodné půdě patří místům, kde před více než dvaceti lety začínal svůj životní boj, boj za osvobození pracujících lidí, za lepši a spravedlivější společnost národní i lidskou. V Košicích je dne 4. dubna 1945 jmenován prvním náměstkem předsedy nové vlády. Již v následujícím roce na základě výsledků voleb je dne 2. července 1946 jmenován předsedou vlády a jeho prvním činem je předložení vládního programu parlamentu; v tomto programu jsou obsaženy základy nové ústavy i nárys dvouletého hospodářského plánu. A už 28. října toho roku podepsal president republiky zákon o dvouletém plánu, který je Gottwaldovým dílem.

Jestliže politické a státnické schopnosti i mravní síla Klementa Gottwalda rostla před každou překážkou, vřed každým střetnutím s nepřáteli pokroku, dělnické třídy a národa, pak v posledním a rozhodujícím boji s těmito nepřáteli se zdálo, že se jeho síly zdesateronásobily. To už nebyla zkušenost jednoho života, ale zkušenosti dlouhé historie, to nebyly schopnosti a vědění jednoho člověka, ale schopnosti a vědění nejlepších duchů národa které se tu soustředily v jediném muži. A tento muž, Klement Gottwald, řídil statní loď mezi úskalími zrady a úkladů a dovedl ji do klidných vod bez jediného nárazu, bez trhliny. V únoru roku 1948 Klement Gottwald přední pracovník velké armády dělníků, nikoliv položil kámen k budově naší národní pravdy. On tehdy vše co bylo na této budově národem dosud vystavěno, zachránil před zničením. A tu opět nezbývá, než opakovat slova poslance Slánského: „Za tuto zásluhu nazývá lid Klementa Gottwalda velikým synem národa, za tuto zásluhu bude se jeho jméno řadit vedle jmen velikých osobností našich dějin“.

Ale nebyly to jen tyto zásluhy, pro které byl Klement Gottwald zvolen jednomyslně presidentem republiky Byla to především hluboká důvěra všeho lidu v něho a v ideje, kterých je hlasatelem a předním představitelem, i přesvědčení, že on jako první socialistický president republiky dovede český a slovensky národ onou československou cestou k šťastnému cíli, k socialismu.

Milan Jariš

I. část politická

Klement Gottwald, president Československé republiky:Do socialistického zítřku

Po květnu 1945 a únoru 1948 otevřely se před českým a slovenským národem perspektivy vývoje k socialismu. To znamená k takovému řádu, v němž není vykořisťovaných ani vykořisťovatelů, v němž všichni občané mohou plně uplatnit a rozvinout své vlohy a schopnosti, v němž člověk je spravedlivě odměňován podle své práce a zásluh.

V socialistickém státě se hospodářství řízené podle vědeckého plánu rychle rozvíjí, národní bohatství vzrůstá a užívá se ho k zvýšení blahobytu všeho občanstva. Je samozřejmé, že v takovém řádu, který nezná vykořisťování, bídy a nezaměstnanosti, se mění i vztahy mezi lidmi a jejich morálka, že v něm vyrůstá opravdu nový, ušlechtilejší člověk. Socialistický řád nespadne ovšem s nebe, nýbrž je nutno jej vybojovat a vybudovat. Řekli jsme, že naše lidová demokracie, definitivně zvítězivší v únoru 1948, vytvořila základní předpoklady pro vývoj k socialismu. Avšak pouze předpoklady. Ty je nyní třeba naplnit, a. to hrdinskou, obětavou prací. Ano, práce, budovatelská práce je dnes klíčem k socialistickému zítřku.

Prací přebudujeme a vybudujeme naše hospodářství v hospodářství socialistické, prací dosáhneme postupného zvyšování životní úrovně všeho lidu, v práci budeme překonávat kapitalistickou morálku minulosti. Práce je proto dnes hlavním smyslem našeho vlastenectví

a socialistického snažení. Kdo o vlastenectví a socialismu pouze mluví, není vlastenec ani socialista, nýbrž škodlivý mluvka, který velké ideje vlastenectví a socialismu jen diskredituje. Z této perspektivy vyplývají, myslím, jasně i úkoly našich bývalých bojovníků za svobodu. Boj za svobodu a nezávislost našeho národa a státu, boj za jejich lepší zítřek, vede se dnes především na frontě práce. Je proto čestným posláním našich bojovníků za svobodu, aby právě tak jako za války a okupace, byli i nyní v prvních liniích národního zápasu. Oni, nositelé slavných tradic našeho osvobozeneckého boje, mohou nejlépe dokázat, že se práce dnes u nás stala věcí národní cti a slávy. To jsou tedy hlavní úkoly našich bojovníků za svobodu: státi i nadále bedlivě na stráži naší svobody a lidově demokratického řádu a zároveň budovatelskou prací bojovat za nový rozkvět naší vlasti. Věřím, že Svaz bojovníků za svobodu splní se ctí své úkoly i v tomto novém, radostném období našeho národního života, že všichni jeho členové budou předními bojovníky za socialistický zítřek.

Dr. Oldřich John, předseda Národního shromáždění: Parlament lidové demokracie

Ať uvažujete dnes cokoliv v tomto státě, musíte se vracet k únoru letošního roku. Jeho historické dny se staly průsečíkem všech vývojových čar, jež se do něho sbíhají, aby v nových hodnotách se rozprostřely vějířem přes nás do budoucnosti zcela konkretisované socialismem. Lze znovu opakovat všechny závažné důvody, jež svého času rozhodly pro onu formu našeho hospodářského i politického řádu, jak jsme jej vytvářeli po osvobození v roce 1945. Je možno kriticky analysovat a zjistit příčiny, které mezinárodně i vnitropoliticky posilovaly u nás síly reakce a přivedly je k přímému útoku a konfliktu s našimi silami pokroku, ačkoliv byly, zejména košickou dohodou, dány předpoklady jejich klidného soutěžení a vítězství těch z nich, jež by se ukázaly nosnějšími a správnými. Konečně je už také možno znovu vystopovat a dnes i historicky ověřit a prokázat roli každé přednější a přední osoby z tábora proti nám, stejně tak jako kteroukoliv jejich skupinu a také třídní a mezinárodní zdroje jejich udýchané akčnosti a falešných mocenských odhadů.

To všechno je ovšem už jenom minulost, a to i tehdy, když svým vítězným výsledkem znamená nejúspěšnější část minulosti našeho hnutí v Československu. Jestliže na ni znovu v tomto okamžiku vzpomínáme, tož jenom proto, abychom si opět uvědomili, že únorové ví-

tězství dělnické třídy je konečným závěrem poslední etapy boje o možnost socialismu v sich zemích, na níž navazuje nynější etapa skutečného budování socialistického státu u nás. Vytváříme tedy přes lidovou demokracii socialistický stát. Řekli jsme to opětovně a zcela určitě. Víme také, že předpoklady k tomuto budování socialismu v Československu neopírají jen o naše síly, nýbrž že jsou z valné části dány jako výsledek internacionalistického sčítání sil dělnické třídy a sovětských socialistických i mocenských úspěchů. To je pro nás skutečnost radostná, která nic neubírá na významu našich akcí a naší politiky právě proto, že vlastně jenom potvrzuje správnost politické doktríny, k níž se hlásíme. Proto také nás zavazuje k větší důslednosti a k větší věrnosti programatickému postupu, který osvědčeně a bezpečně nás vede a přivede k socialismu v našich zemích a tím ke splnění oné velké role, jež připadá na této cestě historicky oběma našim národům.

Únorové dny jsou tedy v tomto slova smyslu také předělem k důslednému a nepolovičatému programovému plnění. Formální hodnoty, jež jimi jako průsečíkem prošly, mají nový obsah a smysl. Počínaje Národní Frontou, politickou jednotou pracujícího lidu měst i venkova a třeba také parlamentem. I na jeho zevní podobě se změnilo jen velmi málo a přece funkčně opustil svou posici osamocení a kontradikce k moci vládní i soudcovské a stal se součástí oné jednoty všech státních funkcí, jež ve své nedílnosti a nedělitelnosti vyjadřují skutečnou vůli lidu, který podle nové ústavy je jediným zdrojem veškeré moci v tomto státě. To prakticky pak znamená, že z jednotné politické vůle a koncepce, jíž jsou podřízeny všechny státní instituce a tedy i parlament, připadá parlamentu úsekový úkol vytvořit, při přesném dodržení jednotné politické koncepce k socialismu, co nejlépe a nejlepší právní řád, nutně vedoucí k tomuto cíli, tedy právní řád československé lidové demokracie.

To je úkol tvůrčí v nejvlastnějším slova smyslu. Předpokladem jeho splnění je citlivý kontakt parlamentu jako celku a současně každého jeho jednotlivého poslance s lidem, jehož mluvčím, a to značně individuálním, parlament i každý poslanec zůstává a má být. Tak, jak to vyplývá ze zásady, že lid je zdrojem veškeré moci ve státě a že lid tuto svoji moc vykonává také prostřednictvím parlamentu a prostřednictvím svých zástupců v něm.

Bylo by omylem se domnívat, že lidově demokratický parlament je omezen ve svých právech tím, že politická státní koncepce k socialismu je dána. Vždyť právě tato politická koncepce vyplývá jen z vůle lidu, který ví, že jenom ona mu zaručuje politickou, hospodářskou, kulturní a sociální rovnost a rovnou příležitost, jež je předpokladem skutečné jeho svobody ve všech pojmově možných směrech. A nehledě k tomu, tato koncepce k socialismu svým nutným mezinárodním zapojením a sepjetím zaručuje lidu i státní i národní svébytnost, samostatnost a plné vyžití. Lze tedy právem říci, že tato koncepce není dána, nýbrž že je každým okamžikem přímo lidem a jeho potřebami znovu vytvářena a tedy znovu vytvářena i parlamentem jako pravým mluvčím skutečné vůle lidu.

Podle nové ústavy má československý lidově demokratický parlament vedle obvyklé funkce zákonodárné a kontrolní také zcela novou funkci, blíže určenou § 65. nové ústavy. Podle tohoto ustanovení předsednictvo Národního shromáždění podává, je-li věc sporná, závazný výklad zákonů a rozhoduje výlučně o tom, zda zákon nebo zákon Slovenské národní rady odporuje ústavě anebo nařízení zákonů. Podrobnosti mají býti zvláště upraveny.

Domnívám se, že tato nová funkce by měla být, pokud to ústava dovoluje, vyměřena zákonem jen velmi střídmě a v mezích opravdu naprosto nutných, aby lidově demokratický parlament našeho státu funkčně nebyl přetížen a tím nebyla znesnadněna jeho nepochybně hlavní úloha, totiž vytvoření nového československého lidově demokratického právního řádu. Náš nový parlament má již nyní za sebou křest několika prvních měsíců perné práce. Nemůžeme býti dobře sami sobě kritiky a sami jsme uviděli řadu míst, kde v parlamentě ještě nejde všechno tak, jak bychom si to přáli. Potřebujeme trochu času. Ale jsme přesvědčeni, že můžeme splnit a nakonec dobře splníme to, co náš lid od svého lidově demokratického parlamentu právem očekává.

Antonín Zápotocký, předseda vlády Československé republiky: Vláda lidu

V naší lidově-demokratické republice uskutečňujeme v praxi základní heslo naší ústavy, že lid je jediným zdrojem veškeré moci ve státě. Opírajíce veškerou moc o lidové masy, vytváříme skutečnou vládu lidu. Vláda lidu znamená, že lid přejímá do svých rukou nejen rozhodující moc, nýbrž že přejímá na sebe také veškeré povinnosti, které z moci vyplývají.

Je nutno republiku vybudovat a zajistit. Je nutno nová práva a zákony tvořit, je nutno je i zachovávat a naučit se dávat takové zákony, které by opravdu stará třídní bezpráví a rozdíly postupně odbourávaly a nový lidově-demo kratičký právní řád tvořily. To je dnes nejdůležitějším a snad i nejtěžším úkolem. K pochopení tohoto úkolu je a bude ještě potřebí mnoho přesvědčování a výchovy.

Stará liberalistická demokracie vytvářela třídní rozdíly a dávala třídní zákony. Zajišťovala stavovské výsady, které byly základem nových nesrovnalosti. Vliv staré výchovy se nám i do nové lidově-demokratické republiky. Chtěl bych to příkladné ukázat na otázce uznání a odměnění zásluh účastníků odboje. Mnozí se dali svést zdánlivě správným a jistě lákavým požadavkem odměnit účastníky odboje za jejich oběti, které v boji za svobodu přinesli, nahraditi škody, které kdo utrpěl. Mnozí nedomýšleli, zda tento požadavek je sociálně

spravedlivý a zda je hospodářsky únosný a proveditelný. Praktická zkušenost nyní snad již mnohým otevřela oči.

Při odčiňování škod, nemá-li se toto odčiňování zvrhnout v sociální nespravedlnost a nemá-li místo odčinění křivd nové křivdy vyvolat, musí být rozhodující jen sociální potřeba a ne výše utrpěné škody. To se při odčiňování křivd jasně ukázalo. Ti, kteří zdánlivě utrpěli velkou hospodářskou škodu (viz Feierabend, Zenkl a pod.), dostali také velké odškodné, i když jinak byli sociálně a existenčně úplně zabezpečeni. Ti, kteří zdánlivě neutrpěli hospodářské ztráty, ale jejich zdravotní, sociální a hospodářský stav by byl vyžadoval největší podpory, vyšli naprázdno. Odškodnit všechny tak, jak byli odškodněni někteří, ukázalo se prostě sociálně i hospodářsky neúnosné.

Tyto a celá řada jiných zkušeností nás učí. Nestačí mít moc, vládnout a dávat zákony Je potřebí se naučit moci správně užívat. Tomu se musí v lidové demokracii naučit nejen jednotlivci, nýbrž i všechen lid, který je v lidovládě jediným zdrojem moci.

Proto tolik potřebujeme, aby se všichni naučili dívat na řešení všech otázek a na tvoření nového právního řádu nejen se stanoviska jednotlivce aneb určité vrstvy, nýbrž se stanoviska prospěchu celku.

V tom je právě velký úkol účastníků našeho národního odboje a členů Svazu bojovníků za svobodu. Oni, kteří tak mnoho a nezištně vykonali pro vybojování národní svobody a mají tak veliké zásluhy o získání možnosti budovat lidovládu, jsou povoláni k tomu lidově-demokratické nazírání na úkoly lidovlády v praxi prosazovat a uplatňovat.

Věřím, že získávané zkušenosti a praxe budou nás všechny o správné cestě, jak skutečně nový lidově-demokratický právní řád vytvářet, stále poučovat a že nás nakonec dovedou k opravdové lidovládě, starající se o prospěch všeho lidu a šťastnou budoucnost a blahobyt celého národa.

Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí: Slovanská vzájomnosť v politike

Od moskovského slovanského „sjazdu“ nedošlo k spoločným podnikom slovanským, ktorým by bolo možno prisudzovať, čo i len taký manifestačne politický význam. Při příležitosti róznych odborných kongresov, či jubileí v Rusku (ako bol například archeologický kongres v Kijeve r. 1874, 900ročné jubileum pravoslávia, tiež v Kijeve r. 1887, a pod.) alebo zase počas sokolských sletov a výstav v Prahe, dochádza sice ku stretnutiam príslušníkov viacero slovanských národov, ale tieto stretnutia nemajú ani najmenšieho prakticky politického významu. A nemal ho ani slovanský kongres v Prahe r. 1908, vedený v duchu liberárne-buržoázneho „neoslavizmu“ najma českým konzervatívnym politikom Dr. Kramářom (pozdějším prvým ministerským předsedou Československa a zarytým nepriatelom Sovietskeho svazu), ani pot v Sofii r. 1910.

Veľkým a neprekročitelným balvanom na cestě spolupráce slovanských národov — okr menších, povedali by sme „miestnych“ prekážok, ktoré bolo možno prekonať — bol fakt. najvačší slovanský národ, národ ruský, bol ovládaný reakčným carizmom. Vliv ruských slavjanofilov, alebo keď chcete panslavistov (najáprávnější výraz by bol však: panrusistov) cársku politiku bol minimálny a iste sa nevyrovnal vlivu germanofilskej kliky a baltskych barónov. Ale i keby sa bola cárská politika plné riadila názorami takého Pogodina, Lanuského či názorami ruských panslavistov, o którých sa zmienime nižšie, nebol by tým býv 1 překonaný odpor představitelův progresivnych sil medzi slovanskými národami proti cárském Rusku, ako to dokazujú ostré polemiky, najma v Čechách, proti názorom propagovaným Pogo dinom a Lamanským.

No cárská politika sa nikdy nepřestala dívat na západných Slovanov — a najma Čechov — ako na podozrelých z proticárskych, demokratických a tedy revolučných sympatií. Je azda příznačné, že informátorom cárského dvora o tejto „nebezpečnej“ povahe Čechov bol — Bismarck.

Z toho všetkého teda vyplývá, že pri skúmaní poměru Ruska k slovanskému hnutiu a k neruským slovanským národom musíme rozlišovat medzi oficiálnou, cárskou politikou a medzi róznymi a róznorodými prúdmi v ruskej spoločnosti tých čias. Cárská politika nikdy nemalá slovanský program; slovanské sympatie v Rusku niekedy potláčala a niekedy využívala či lep-šie řečeno zneužívala pre svoje ciele, už či vnútorno alebo zahranično-politické.

Slovanské sympatie a slovanské programy, ako ich v Rusku pěstovaly rózne spolky a neoficiálně, alebo polooficiálne osobnosti, vychádžaly z pravoslávia a z cárizmu. Politicky bolv reakčné a už preto odmietané nielen medzi západnými Slovanmi, ale aj demokratickými a revo-lučnými predstavitelmi v Rusku.

Avšak teorie a programy vychádzajúce z tohto reakčného prostredia, aj keď neboly vý-razom ani cárskej politiky a narážaly na odpor u pokrokových vrstiev všetkých slovanských národov, predsa len slúžily za výborný materiál pre německého a maďarského strašiaka pan-slavizmu. Tak tomu bolo například so spismi grófa Adama Gurowského (1805—66). Gurowski pochádzal zo starej polskej rodiny a zúčastnil sa polského povstania proti Rusku v rokoch 1830—31. Před následkami ušiel do Paríža. Tam sa však z něho stal přesvědčený panslavista (zase správnejšie: panrusista). R. 1835 vydal knihu „Vérité sur la Russie“, v ktorej hlásá, že južní a západní Slovania sú suché konáre, ktoré sa oddělily od zdravého kmeňa ruského a mu-sia s ním srastnúť ak nemajú zahynúť. Cár Mi-tuláš mu dává milosť a povoluje mu návrat do Ruska. Gurowski však sám akosi nevie srastnúť s ruským životom a preto tajné utéká r. 1844 do Německa a pozdějšie do Ameriky. Na západe vydává mnoho knih („Le panslavisme, son histoire, ses véritables éléments religieux, sociaux“, 1848; „Russia as it is“, 1854 atd.), ktoré sú překládané do němčiny a vydávané za autentický program „panslavizmu“. Miestami v nich Gurowski vskutku líci Rusko a jeho silu tak, že to naháňa hrůzu.

„Klasikom“ takéhoto panslavizmu bol tiež M. Danilevskij (1822—85) prírodospytec a autor diela „Rusko a Europa“. Hlásá, že Rusko musí utvoriť všeslovanskú federáciu (do ktorej zahrnuje i Rumunsko, Uhorsko a Grécko) s hlavným mestom — v Carihrade.

Generál R. A. Fadejev (1824—83) propaguje taktiež slovanskú federáciu. Pre něho je však najhlavnejším úkolom rozbitie Rakúska a najdóležitejšou pozíciou Slovanstva: Chorvátsko a najma Cechy, lebo ak sa zmocní Čiech Německo — bude ohrožené aj Rusko.

Este menej vlivu na politiku cárskej vlády, než tieto panslavistické programy, malá vážná práca ruských slavistov, ktorá — nakolko zostávala v rámci svojej tématiky — přispěla skutočne k sbližovaniu slovanských národov a k ich vzájomnosti — tak ako si to představoval Kollár.

Boly to však predovšetkým diela geniov ruskej literatury, ktoré udržovaly, rozšiřovaly a prehlbovaly sympatie slovanských národov k Rusku. A už tým je povedané, že to neboly sympatie k cárskému Rusku.

Preto politické tendencie, označované — nie právě presne, ale demagogicky účinné — německou propagandou ako panslavistické a tak tiež chápané na Západe, nakolko boly výrazom skutočne reálných politických sil, neboly nič iného, ako imperialistické tendencie cárského Ruska. V jednom směre (Balkán) však nachádzaly vskutku oporu v slavjanofilstvy a pravo-sláviu, ale objektívnymi dósledkami — nech už sa za nimi skrývaly akékolVek úmysly — vskutku přispěly k národnému oslobodeniu balkánských Slovanov.

A predsa strašiak panslavizmu nebol uložený do muzea, ale naopak hemžia sa ním diplomatické dokumenty a politická publicistika najma před a po berlinskej smluve (1878) _a ie

ním aj plná německá literatura, zapodievajúca sa otázkou viny na prvej světověj vojně

W. Kóhler, například, takto charakterizuje v citovanom diele (Revanche-Idee und Pan-slawismus) ruskú politiku od roku 1885, keď hovoří o dvoch prúdoch, ktoré ju ovládájú: „Jedna kolísá medzi priatelstvom k Německu a politikou volnej ruky na všetky strany ... Druhá spočívá na mohutnej organizácii, ktorej vodcovia sa striedajú, ktorej ciele sú však nezvratitelné, na panslavizme.“

O „válečných cieloch panslavistov“ hovoria zprávy a hlásenia mnohých belgických vyslan-cov — pravda, na prvom mieste z Berlína a z Viedne — ktoré „im amtlichen Auftrage“ tak pečlivé zostavil Kohler. „Panslavistická strana“ rastie v nich do rasputinovských rozmerov.) História, vznik a příčiny prvej světověj vojny je příliš v čerstvej památi, aby bolo třeba v tejto súvislosti zaoberať sa otázkou, že či, a akú úlohu pri nej hrála myšlienka solidarity slovanských národov. Avšak i v tejto súvislosti třeba hádám poukázat na fakt, ktorý uvádza i prezident Beneš vo svojom rozbore novej slovanskej politiky (v revue „Slavjane“, vydávanej Vseslovanským výborom v Moskvě, r. 1942, č. 5—6), že totižto „niektoré činy oficiálneho cárského Ruska za války boly priamo protislovanské: súhlas s postúpením Dalmácie Taliansku, odpor proti spojeniu rakúsko-uhorských Chorvátov a Slovincov so Srbskom, odpor ku konce-siam Poliakom roku 1916 a ku Spojencom na Rusku ťažko vynútenej deklarácii pre Polsko roku 1916 — po vytvoření Polska Rakúskom a Nemeckom — rezervovanosť k československým požiadavkom v cárskom Rusku až do chvíle vypuknutia revolúcie atď.“

„A — dodává prezident Beneš — jednotnéj koncepcié slovanskej politiky nebolo tiež v iných slovanských kruhoch.“

Bilancia „sily“ — politickej sily — myšlienky slovanskej vzájomnosti, či solidarity, a to v ktorejkolvek jej „všeslovanskej“ formě, je tedy viac než žalostná.

Tým viac sa odráža však na tomto pozadí pravá úloha a poslanie strašiaka „panslavizmu“. Strašiak panslavizmu bol, ako o ňom hovoří už ohlas slovanského kongresu v roku 1848 k europským národom — fantomom. Ale tento fantom bol v službách — ako to dnes všetci vidíme — velmi reálnej a temnej moci — pangermanizmu.

Myšlienke slovanskej vzájomnosti v jej póvodnej a čistej formě vďačia sice velmi mnoho malé slovanské národy. Získaly ňou na sebavedomí v časoch najhoršieho národného útlaku — a tak im pomáhala zachraňovat národnú existenciu. Nakďko v tejto vzájomnosti bola prisu-dzovaná úloha cárskému Rusku — bola to ilúzia. Keď sa rozplynula, bolo jej poslanie skončené.

Nakolko — koncom minulého a začiatkom tohto storočia — táto myšlienka prerástla v kon-cepciu politickú — nech už u slavjanofilov, panrusistov, panslavistov, či neoslavistov — stala sa myšlienkou politicky reakčnou, lebo v takej či onakej formě sa prispósobovala potřebám cárského Ruska. Tým sa stal už sám pojem „slovanskej politiky“ podozrelým všetkým progre-sívnym silám slovanských národov — hoci tieto národy, ako to ukazuje dnešná skúsenosť, majú spoločné záujmy.

Bola to ozaj paradoxná situácia: ti, ktorí hlásali a robili tak zvanú „slovanskú politiku“, pomáhali vlastně silám stojacím v cestě skutočnému slovanskému dorozumeniu. Lebo toto do-rozumenie bolo možné len na revolučne-demokratických principoch a teda len na rozvalinách cárskej moci.

Tomuto paradoxu je už dávno koniec.

Uzavierajúc tuto bilanciu politických programov slovanského hnutia v minulosti, prichod:

Pozn/ Baron Solvyns, vyslanec v Londýně —.— hlási 19. X. 1891 na základě rozhovoru s nemenovaným štiu nikom o carovi: „,.. L´Empereur ne sappartient pas il est Vesclave du parti panslaviste“, baron Trend, vyslanec v Berlíně s tým súhlasí a vo zprávě z 6. XII. 1891 dodává, ,M parti panslaviste, plus fort que. I Czar, décide de la guerre de la paix . .“

nám so súhlasom citovat šlová prezidenta Beneša z jeho vyššie uvedenej úvahy v revuo „Slavjane“:

„Až do prvej světověj vojny a počas nej, jednotnosti, spoločnej linie a nerušenej skutočnej spolupráce medzi jednotlivými slovanskými národmi nebolo. Vzhladom k okolnostiam predvoj-novým, mocenským pomerom vojnovým a priebehu vojny vóbee, ani to iné nemohlo byť. Kto přejde pozorné celou históriou t. zv. slovanského hnutia a preskúma celý vývoj idey slovanského spoločenstva a spolupráce, nebude sa tomu vóbec diviť. Vývoj ten od revolúcie francúzskej a od Kollára až k pádu novoslovanstva po tejto stránke vela ani nesluboval. Lebo idea slovanského súručenstva celou svojou podstatou mohla a móže byť len ideou ozaj demokratickou, vo skutočnosti len radikálně 1udovou a politicky a sociálně revolučnou. Bez demokratického režimu, bez prevratov a politických a sociálnych revolúcií proti stavu z XIX. storočia, nedalo sa spoločenstvo a spolupráca slovanských národov, utláčaných vnútorne i z vonku, usku-točniť. Preto dosial to spoločenstvo vlastně nikdy skutocne ani neexistovalo, preto sa na ňom až teraz pracuje.“ („Slovanstvo kedysi a teraz“ 1946)

Arm. generál Ludvík Svoboda, ministr národní obrany: Národní a lidová armáda

Národní a lidový charakter je základním a podstatným rysem naší lidově demokratické armády. Nemůže tak ani býti jinak v národě s tak bohatou a velikou národní a demokratickou tradicí, který dnes spěje cestou lidově demokratického řádu k socialismu a kde lid je skutečně svrchovaným hospodářem a pánem.

Základy národní a lidové tradice československé branné moci tkví svými kořeny v davne minulosti, zejména v době husitské. Obnoveny a znovu oživeny byly v československých legiích za první světové války. A trvale byly upevněny a zajištěny vítězstvím květnové revoluce 1945 a vítězstvím lidu v únoru 1948.

Naší první nodobou národní a lidovou armádou byly československé legie, naše zahraniční vojsko v první světové válce. Po třech stech letech od Bílé hory vystoupili českoslovenští legionáři po prvé v boji za svobodu a nezávislost českého a slovenského lidu poa vlastními, národními prapory. Své pluky pojmenovali jmény největších synu ceskeůo národa, jako Mistra Jana Husa, Jana Zižky z Trocnova, Prokopa Velikého a Jiřího z ťoae-brad. Na své plukovní prapory vetkli rudý husitský kalich, v němž spatřovali symooi i příklad bojů husitských vojsk za pravdu boží, na nějž mravně, vojensky i politicky navázali. Přijali táborský program za svůj, navazujíce tak vědomě a programové na největší

a nejsilnější tradici našich národních dějin, z níž čerpali sílu, příklad a odhodlání k boji za svobodu a práva svého národa.

Druhou typickou vlastností legií byla jejich lidovost. Legie byly skutečnou lidovou armádou. Jejich řady i velitelský sbor tvořili prostí muži z českého a slovenského lidu, drobní dělníci, rolníci, řemeslníci a ostatní vlastenci, kteří byli ve svém vlastenectví a národním uvědomění utvrzeni zejména sokolskou výchovou. Tito bojovníci nejen že vyšli z pracujícího lidu, ale ve svém národním a politickém programu měli na mysli také především zájem a prospěch svého lidu. Typické oslovení „bratře“, které se v legiích tak vžilo a zdomácnělo, nebylo pouhým převzetím a napodobením sokolského zvyku, nýbrž skutečným a symbolickým vyjádřením národní a ideové spolupatřičnosti a sociální rovnosti, která neznala žádných rodových, hospodářských nebo sociálních rozdílů a privilegií.

Třeba jen litovati, že národní charakter, který československé armádě po 28. říjnu 1918 vtiskli legionáři, byl později porušen neblahým uspořádáním národnostních poměrů ve státě, zejména účastí Němců a Maďarů v armádě. Stejně tak byl postupně porušen i lidový ráz armády hlavně tím, že vnitrostátní, liberalisticko-kapitalistické a politické poměry v republice způsobily postupné odcizování se armády lidu. Reakční a kapitalistické kruhy ve státě podporovaly a živily tendence, jejichž cílem bylo vytvořiti z armády a hlavně z jejího velitelského sboru isolovanou kastu, politicky neinformovanou, neuvědomělou a beztvarou masu, která měla být povolným nástrojem v rukou vládnoucí vrstvy.

I když se reakci v plném rozsahu nepodařilo uskutečniti její cíle, přece jen do značné míry byl ochlazen poměr mezi armádou a pracujícím lidem. Ideové a politické neujasnění, váhavost a v některých případech i chaos a zmatek se projevil u některých příslušníků velitelského sboru za Mnichova — a hlavně v období tak zvané druhé republiky a protektorátu. Byl to zhoubný důsledek tak zvané nepolitičnosti armády, v níž vládnoucí reakce naši předmnichovskou armádu záměrně udržovala a vychovávala. Právě za Mnichova i později jsme mohli vidět tragické důsledky již dříve zmíněné nepolitičnosti: důstojníci a velitelé, kteří měli míti zcela jasno o cílech naší vnitřní a zahraniční politiky, kteří měli druhé vychovávati a vésti, sami si nevěděli rady, ideově a politicky tápali a bloudili.

Mnichov odhalil v plném světle slabiny a nedostatky naší předmnichovské armády. Ačkoliv naše armáda byla vojensky a technicky jednou z nejlepších v Evropě, měla dva základní nedostatky, které ohrožovaly její bojeschopnost: v jejích řadách byli zrádní Němci a Maďaři a v jejím velitelském sboru byli jednotlivci, kteří to s lidem a demokracií nemysleli dobře. Čili jinými slovy: byl to právě nedostatek národní a lidové struktury armády, který v rozhodující a kritické chvíli se ukázal býti její největší a nejnebezpečnější slabostí.

Teprve slavné vítězství sovětské armády nad Německem a vítězství naší národní revoluce v květnu 1945 vytvořilo předpoklady a podmínky k tomu, aby mohl být obnoven a budován národní a lidový charakter československé armády. To bylo umožněno hlavně odsunem Němců z republiky a očištěním armády od všech německých a maďarských živlů. Hospodářská a sociální přestavba naší národní společnosti ve smyslu košického vládního programu a důsledná demokratisace celého našeho veřejného života vytvořily také pevný základ pro demokratisaci a zlidovění naší armády, a hlavně jejího velitelského sboru.

Po květnu 1945 vojenská správa přikročila k provádění důsledné a cílevědomé mravně politické výchovy armády v duchu národním, státním, demokratickém a lidovém. To bylo umožněno také tím, že nový velitelský sbor armády byl budován na těch, kteří se osvědčili jako bojovníci a spolehliví vlastenci v našem druhém osvobozovacím boji. Byla plánovitě upevňována jednota armády. a lidu. Za celé tři roky usilovné a cílevědomé práce vojenské správy podařilo se přiblížiti armádu zájmům, smýšlení a potřebám lidu natolik, že armáda i hd vytvořili ideově i politicky jednotné těleso. To konečně bezpečně dokázal únor 194S, kdy naše armáda nezaváhala ani na okamžik a kdy ve všech zásadních otázkách národa, státu a lidově demokratického režimu šla věrně a jednotně s lidem. Tehdy také český a slo-

venský lid poznal a pochopil, že slova o lidovosti a demokratisaci naší armády nejsou pouze prázdnou a líbivou frází, ale radostnou skutečností.

Únorové události ještě více upevnily a zajistily národní a lidový ráz naší armády. Vyjasnění ve vnitropolitické situaci umožnilo také dokončení očisty armády od posledních Jhvtků protistátních a protilidových živlů a tím byly odstraněny i poslední překážky úplného ednocení armády s lidem. Únorové události nejen posílily a upevnily demokratisaci a lidovost armády, ale také zvýšily prestiž armády a upevnily její místo v celém národě.

Dnes po únorovém vítězství lidu a po vítězství jednotné kandidátky ve volbách dne <?n května 1948 můžeme říci, že národní a lidový charakter československé branné moci je spolehlivě a trvale zajištěn. Je zabezpečen lidově demokratickým režimem, národním rázem československého státu a vnitřní strukturou armády i našimi spojeneckými závazky. Máme armádu národní, složenou z Čechů a Slováků, armádu jednotnou a československou. Máme armádu lidovou a demokratickou, jdoucí věrně s lidem a pohotovou k tomu, aby kdykoli plnila zájem a vůli československého lidu. Právě v národním a lidovém charakteru naší armády je její největší síla. Je to síla, s níž zvítězila husitská vojska před více než 500 lety a která je spolehlivou záštitou svobody a nezávislosti Československa.

Václav Nosek, ministr vnitra: Demokracie plní vůli národa

Volby v lidově demokratické republice můžeme dobře zhodnotit ve srovnání s různými volebními systémy, které nám vytvořila minulá epocha měšťanské demokracie. Jestliže volby těchto tak zvaných klasických demokracií kdysi vyhovovaly třetímu stavu, aby se ujal vlády po éře feudalismu, poučila nás historie, že za rozvoje kapitalismu nesloužily k projevům opravdové vůle národů a zvláště nikoli ku projevu vůle pracujícího lidu. Překážkou jsou předně různá formální omezení a podmínky, jako na příklad ve Spojených státech desetitisíce podpisů voličů pro uznání kandidatury nebo zaplacení dani, znalost ústavy a někdy i barva pleti pro zapsání do voličských seznamů. Většinový systém britský dovoluje opět, aby většina jednoho hlasu zbavila desítky tisíců voličů jakéhokoliv zastoupení. Avšak ani v moderních systémech jasně projevená vůle lidu není respektována a zákulisní intriky kapitálu maří vítězství pracujících a vytvoří vládu opačných tendencí, jak nás o tom znovu a znovu přesvědčuje Francie. Nestačí-li ani tento příklad, pak „svoboda“ italských voleb za demonstrací cizí válečné moci a zesílení domácích policejních útvarů z bývalých fašistů dostatečně dokreslují žalostný stav demokracie v zemích ovládaných kapitalismem. Pozorujeme, jak se tam masy pracujících zmítají v sítích rafinovaně rozprostřených hrstkou vykořisťovatelů, jak volení parlamentní zástupci prodávají za jidášský groš důvěru

lidu. získanou ve volbách velkou agitací tiskových a rozhlasových koncernů. A sledujeme-li výsledky voleb v těchto státech, tedy jedině proto, abychom si ověřili, jak rychle postupuje uvědomění zdravého jádra pokrokového lidu, přes všechen teror vládnoucích vrstev.

Srovnejme s tím, jaký význam mají volby u nás a jak vyjadřují vůli našeho lidu. I tu ou ukazatelem, jaké politické výše dosáhl pracující lid. jaký vliv má na ostatní vrstvy národa a jak je získal pro svůj socialistický program. V lidové demokracii se lid oprošťuje od vlivu buržoasie a odstraňuje moc kapitálu, může také projeviti svou vůli tiskem a rozhlasem a státní administrativa jest pod jeho kontrolou. Je to jediná demokracie, kde vůle lidu může také zvítězit. Naše volby v červnu 1946 určily za těchto podmínek vedoucí místo v Národní frontě pracujícímu lidu. jehož jádro je organisováno v KSC a ukázaly, jak dalece se upevni! svazek s rolnictvem, inteligencí a živnostnictvem. V těchto volbách zvítězil košický program Klementa Gottwalda, jehož hesel používaly i ostatní strany ve své agitaci, a s ním byla přijata lidová demokracie jako státní forma ČSR, znárodnění jako forma hospodářské moci lidu a r. rodní výbory jako způsob vlády lidu. Víme však. že na této vládě se podílely také elementy r_e-lidové. víme. jak se snažila tato reakce znehodnotit vymoženosti naší národní revoluce, jak usilovala všemi způsoby o zvrácení vývoje. Tím více se však demaskovala a tím lépe prohlédl národ její fráze o demokracii, takže v únoru jsme byli svědky mohutného jednotného vystoupení všech pokrokových sil pod vedením dělnické třídy. Nová etapa znárodnění, národní očista — to znamená další oproštění od vlivů buržoasie, konec hospodářské moci kapitalismu, konec mocenských posic reakce. Proto i volby 30. května znamenaly konec stranickým svárům, soustředění všech poctivých a pokrokových sil na jedné kandidátce, vyloučení reakce, nárys rychlé cesty k socialismu a věčné přátelství se Sovětským svazem. To jsou hesla, s nimiž zvítězil československý pracující lid. Parlament, který vyšel z těchto voleb, plní vůli lidu a pomáhá jeho úsilí tím, že provádí přeměnu starého právního řádu v nový. lidově demokratický.

Naším cílem jest ovšem, a lidová správa národních výborů tuto snahu iiž uskutečňuje, aby lid neb5Tl účasten politického dění jednou za období určené volebním řadem, kdy si zvolí zákonodárný sbor, nýbrž aby měl ve svých rukou jak legislativu, tak i výkonnou moc státní. Nechápeme tedy volby jako formalitu, která je záminkou pro rozpoutaní stranického a osobního boje. nýbrž jako jeden z článků stálé účasti lidu na politickém životě. A to je podstatný rozdíl mezi starými demokraciemi na jedné straně a lidovými demokraciemi i sovětskou demokracií na straně druhé.

Již samotné úřední statistiky dokazují přesně, že lidová demokracie dává volební právo poměrně většímu počtu občanů, než tak zvané klasické demokracie zapadni. U nás volili občané od 18 let, pokud se neprovinili proti národní cti. Vyloučených na základě překážky volebního práva bylo 0,8 procenta. Volila armáda, SNB a mohli voliti na voličský průkaz také občané mimo své bydliště, v nemocnicích, ve službě a na cestách. Neprováděli jsme žádnou volební geometrii s mandáty, které byly přiděleny krajům až po součtu odevzdaných hlasů pro jednotnou kandidátku. Rovnost hlasů jest u nás respektována absolutně, což se nedá říci na příklad o britském volebním právu, a volnost kandidatury byla nepoměrně snazší než jinde, neboť stačilo tisíc podpisů, aby mohl kdokoliv kandidovat. Nežádali jsme od kandidátů ani skládání peněžních záloh. Neúčast ve volbách činila 6,6% a v den voleb neměl náš Sbor národní bezpečnosti ani pohotovost. Za naprostého klidu a pořádku vyzněly volby takto:

Nestejné procento bílých lístků v různých okresích a krajích, značné výkyvy ve výsledcích sousedních obcí i okresů, o čemž se v úředních součtech Státního úřadu statistického může každý přesvědčit, jsou důkazem, že se individuální vůle občanů projevila zcela svobodně. Výsledky voleb jsou proto zdrojem četných poučení pro naši další práci a víme již předem, že to bude usilovná každodenní práce všech, aby byly splněny naděje voličů. Volbami ze dne 30. května 1948 byl nám všem svěřen velký politický kapitál, z něhož bude národ a stát čerpat pro svůj další rozvoj v příštích šesti letech. Tuto politickou hřivnu nepromarníme, nýbrž náležitě zhodnotíme tak, aby náš stát v čele s presidentem Klementem Gottwaldem šel vždy kupředu a nikdy zpátky.

Všestranná činnost vlády i parlamentu od prvních dnů po volbách plní tento úkol. Ve veřejné správě, která spadá do působnosti ministerstva vnitra, vytýčili jsme si na kroměříž-ském sjezdu plán její reorganisace a obsáhlá diskuse jednotlivců a národních výborů přinesla nám opět mnoho námětů, které uvedeme v život. V listopadu tohoto roku bude již uzákoněna dalekosáhlá územní decentralisace zřízením krajských národních výborů, které od 1. ledna 1949 zahájí své působení.

Za sídla KNV byla určena Praha, Č. Budějovice, Plzeň, K. Vary, Ústí n. L., Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Olomouc, Ostrava. Na Slovensku: Bratislava, Nitra, Zvolen, Žilina, Košice, Prešov.

Je to podklad pro rozvoj našich venkovských krajů, jimž přibližujeme na dosah výkon správy v druhé instanci, vybudované na moderních zásadách lidovosti a hospodárnosti. Také sídla a obvody okresů přetváříme tak, aby byly přibližně stejné velikosti a snadno komunikačně přístupné. Malé MNV se sdruží ve správní Újezdy k snadnějšímu výkonu agendy za pomoci kvalifikovaných sil újezdních tajemníků. Pro národní výbory jsme dále vypracovali statut hospodářských podniků, zřídili odbor pro hájení a zastupování jejich zájmů, takže od 1. ledna 1949 se mohou začleniti nové komunální, okresní a krajské podniky jako organisovaná složka do našeho plánovaného hospodářství.

Světovou novinkou jsou jednotné občanské průkazy, které postupně dostanou všichni občané, aby jejich styk s úřady byl zjednodušen. Jestliže jsme zjednodušili veřejnou správu sjednocením všech oborů její působnosti v národních výborech, učiníme ji přehlednou pro občanstvo i veřejné činovníky zákonem o působnosti ústředních úřadů, tedy především ministerstev, o čež marně usilovala ještě první republika. Dnešním názorům na práci bude vyhovovat nové služební právo veřejných zaměstnanců, jež s novým platovým zákonem ministerstva financí sjednotí dosavadní nepřehledné předpisy. Kodifikace základních oborů správního práva odstraní dosavadní tříšť předpisů o státním občanství, vyvlastnění, spolkovém, shromažďovacím, tiskovém a rozhlasovém právu a vyvrcholí zákony o správním právu a řízení, zvi. trestním, o správním soudnictví a o národních výborech.

Ministerstvo vnitra bdí zároveň nad vnitřní bezpečností našeho národa a státu. Údaje z loňského a letošního roku ukazují, že kriminalita je na ústupu. Ještě více bude snížena opatřeními k pracovní výchově. Pracovní střediska dají cílevědomou výchovu elementům, které si samy nedovedou najíti sociálně užitečné zaměstnání a poškozují společnost černým obchodem, zahálkou nebo dokonce činností státu nepřátelskou. Státní bezpečnost plní své poslání v součinnosti s uvědomělým občanstvem, které cítí osudy republiky jako své vlastní a proto odhaluje agenty a rozvratníky ve službách zahraničních imperialistů a zneškodňuje je.

Náš lid ví, že uchopil vládu do svých rukou po těžkých zápasech a za velikých obětí. Proto ji střeží jako oko v hlavě před svými nepřáteli. Bojovníkům za svobodu se zde naskýtá velký úkol býti na stráži našeho lidově-demokratického řádu, který pramení z národního odboje. SBS má tvořiti pevnou hradbu proti zbytkům rozkladné kapitalistické morálky a reakčních názorů, aby štít naší svobody se leskl čistotou. Musí vštěpovat národu hrdost, odhodlanost a ostražitost, aby byl morálně připraven na budovatelské úkoly.

Evžen Erban, ministr ochrany práce a sociální péče: ROH - služba svobodné práci

Základním účelem našeho boje za důslednou demokracii je osvobození lidské práce od vykořisťování v jakýchkoli formách. To je také smyslem politiky naší lidově demokratické vlády. Předpokladem pro odstranění vykořisťování je vyvlastnění výrobních prostředků z rukou ka-pitalistů. Při tom úkolem vyvlastnění není zmocniti se bohatství vytvořeného kapitalistickým řádem a toto bohatství rozděliti, nýbrž převzíti všechny hodnoty, zvláště výrobní, organisovati je na vyšší základně a hospodařiti s nimi podle plánu. Tím, že plánování a výrobní prostředky jsou v rukou státu a řízení státu v rukou lidu, přestává býti práce v rozhodujícím rozsahu předmětem vykořisťování.

Lidová demokracie považuje za svůj základní úkol zvýšiti hospodářskou, sociální i politickou úroveň pracujících a vésti je k novému chápání úkolů ve výrobě a probouzeti v nich zdravou iniciativu skrytou v dělnické třídě, která se probojovala k hospodářské a politické moci ve státě. Pro zvýšení životní úrovně námezdně pracujících v podmínkách lidové demokracie je dnes nejdůležitějším úkolem snažit se o zvětšení celkového národního důchodu, zejména zvyšováním produktivity práce pomocí zdokonalení výrobní techniky a organisace, rozestavením správných lidí na správná místa a udržováním produktivní plné zaměstnanosti. Revoluční odborové hnutí se proto zejména od únorových událostí plným právem postavilo

tváří k výrobě“ a soustředilo se na úkol napomáhat vzrůstu produktivity, neboť toto je v budoucnu jediná cesta, jak zvyšovat reálnou hodnotu mezd a platů a činit v budoucnu práci vždy radostnější. Nejuvědomělejší příslušníci pracující třídy již chápou, že plné rozvinutí individuálních svobod je možné jen za podmínek, kdy výroba bude organisována na podstatně širší materiální základně, než tomu mohlo býti za kapitalismu a že nové hospodářské formy dovedou vytvořiti více hodnot a lepší hodnoty, než to dovedl kapitalismus. Hospodaříce na svém, musíme se naučit všemu,- co patří k povinnostem dobrého hospodáře. Nesmíme podlehnout falešným svodům zvyšování nominálních mezd bez ohledu na to, jaký objem spotřebních statků byl pro dané období plánován a vyroben. Nesmíme přejít do pětiletky s výrobní kapacitou zúženou tím, že jsme neobnovovali řádně svůj výrobní park a zkonsumovali, ať jako jednotlivci, či formou veřejného konsumu, i kus té produkce, která měla být věnována obnově výrobních prostředků.

Na druhé straně však nesmíme přejít do pětiletky s pracovní schopností podlomenou nedostačující výživou a s nezájmem o vyšší výkon, způsobeným delší dobu trvajícím nedostatečným přísunem pro individuální spotřebu na vnitřním trhu. A tato práce, která představuje vyšší fázi boje proti kapitalistickému systému, je stejně revoluční, jako byl boj, v němž jsme si vydobyli právo na práci osvobozenou od kapitalistického vykořisťování. Úspěch nebo neúspěch tohoto soutěžení mezi dvěma systémy závisí na tom, jak který z nich dokáže zásobit široké masy hojností spotřebních statků. Nesoutěží se tedy jen v objemu celkové výroby, nýbrž též v množství výrobků konečné spotřeby a ve způsobu jejich distribuce mezi jednotlivé sociální vrstvy.

Při nestejných výchozích podmínkách ovšem třeba vedle ukazatele absolutního a relativního množství výroby vzít v úvahu též tempo přírůstku za každý rok. Kdybychom postavili proti sobě kapitalistický a nekapitalistický svět jako celky, pak zejména ukazatel tempa rozvoje by vynikl jako přesvědčivý argument přednosti socialistické soustavy. Tento úspěch, na němž se i my při budování socialismu v Československu podílíme, je dějinným důkazem toho, že panství kapitalistické třídy, která je u moci v rozhodující části západního světa, brzdí životní úroveň pracujících, vede k omezování práv a k pronásledování dělnické třídy a jejích odborových organisací, je přímou cestou k válečným konfliktům a ukazuje tak perspektivu mezinárodních krisí a konfliktů. Naproti tomu hospodářský systém Sovětského svazu a jeho budovatelské úspěchy dokazují, že socialistické formy hospodářství přinášejí neustálý vzestup životní úrovně pracujících a jsou činitelem, který odstraňuje nebezpečí válečných konfliktů a přispívá k udržení míru ve světě. Též naše hospodářství, které se zbavilo v rozhodujícím měřítku kapitalistických forem, podává další důkaz o tom, že dělnická třída Československa, vedená svojí komunistickou avantgardou, pochopila své dějinné poslání a zařadila se po bok těch světových sil, které osvobozují práci od kapitalistického vykořisťování.

A tak jsme svědky toho, že v kapitalistických státech pokračuje vykořisťování pracujících, že jsou vydávány protiodborářské zákony a že pracující třída je vytlačována krok za krokem z politického rozhodování. Naproti tomu v Československu je odborové hnutí jedním ze základních pilířů naší lidové demokracie, československé zákonodárství zaručuje práva jednotné odborové organisace zvláštním zákonem a existence a základní práva odborových organisací jsou zakotvena přímo v ústavě. Vítězným bojem proti reakci jsme si vytvořili záruky toho, že naše cesta k socialismu bude úspěšná. A úplné vítězství socialismu osvobodí definitivně lidskou práci od jakýchkoli forem vykořisťování.

JUDr. Alexej Čepička, ministr spravedlnosti: Reforma práva

Jako každá lidská myšlenka, tak i právní pravidlo vyrůstá z hospodářských podmínek života a z jeho potřeb. Kapitalistická společnost vytvořila právní řád podle svých potřeb. Jestliže prožíváme změnu společenského řádu, pak je samozřejmé, že se musí změnit také právní nadstavba. Podmínky pro výstavbu nového právního pořádku jsou již vytvořeny. Vyrostlo nejenom nové hospodářské uspořádání, ale již také ve vědomí lidí roste nový poměr k práci, nový vztah lidí navzájem a jednotlivce ke společnosti. Prostě jsou dány všechny podmínky, aby z těchto změn hospodářských, sociálních, kulturních byl vybudován nový právní řád. Starý právní řád kapitalistické společnosti nejen by nepodporoval naše úsilí o budování socialistického státu, ale přímo by tento vývoj brzdil a ztěžoval. Předúnorová reakce si byla vědoma této skutečnosti a již od prvních dnů vydatně užívala tohoto starého právního řádu pro své politické cíle. I když se nemohla otevřeně přihlásiti k programu, který byl jejím životním cílem: vraceti továrny starým majitelům domácím i cizím, osvobozovati kolaboranty a zrádce a tak také jim vraceti jejich majetek a podobně, umožňovaly jí staré zákony ve jménu spravedlnosti, tak zvané právní jistoty nebo ochrany práva, vystupovati fakticky na ochranu starého světa.

Naše reakce díky svým odborným znalostem, svým stykům z minulosti, našla dostatek služebníků, kteří byli ochotni využívati starého právního řádu k vytvoření mostu, po němž by se byl postupně náš lid měl vraceti do starých předmnichovských časů. Únorové události zmařily uskutečnění těchto vzdušných zámků naší reakce a pobořily tento most, který si reakce od května 1945 s takovou pílí, úsilím a námahou budovala. Pro každého občana ve státě je dnes pochopitelné, že program vlády Antonína Zápotockého vytyčuje jako jeden ze svých hlavních úkolů dáti lidově demokratické republice jasné, srozumitelné zákony, opravdu lidové, a všechno, co s výkonem práva a spravedlnosti souvisí, postavit poctivě do služeb pracujícího člověka. Výroba potřebuje k dosažení svých cílů nejen kvalifikovaných dělníků, ale také mimo jiné moderních nástrojů, moderních strojů a podobně — nad to pak dobře prováděné dělby práce na základě jasných předpisů. Stejně je tomu při vedení státu nebo při výkonu práva a spravedlnosti. Má-li úředník, právník nebo soudce plniti řádně své poslání, je třeba dáti mu do rukou jasné, pružné a srozumitelné předpisy, zákony a nařízení. A tak předním úkolem je vypracovati nové občanské právo, nové rodinné, manželské právo, právo podnikové, zemědělské, družstevní, pracovní a tak dále, nové právo trestní, nové procesní řády, nový organisační zákon o národních výborech a podobně. Úkolem všech těchto nových zákonů bude zabezpečiti život lidově demokratickému státu v každém ohledu, vytvořiti pro každého poctivě pracujícího občana takové podmínky, aby zbytek kořistnictví, ať již o něj půjde kdekoliv, byl potírán ze samého kořene.

Jakost právního řádu vyzkouší život sám. Bude dobrý jenom tehdy, jestliže bude pomáhati stejně jednotlivci jako státu a jestliže přispěje k tomu, aby pokojné a klidné spolužití občanů bylo posilováno, aby vztah lidí k věcem v nejširším slova smyslu byl přesně uzpůsoben podle potřeb státu. To znamená, aby také náš právní pořádek, který bude věrným odrazem i výrazem lidově demokratického způsobu našeho života, byl již co nejvíce ovlivňován zásadami socialistického humanismu a to takovou měrou, aby i on urychloval běh našeho života k socialismu.

Dr. Radim Foustka, děkan Vysoké školy politické: Ústava devátého května

Právní řád nevytváří základní podmínky k životu společnosti. Ústava je jen základním zákonem, z něhož roste právní řád, ale sama je v podstatě jen právnickou formulací toho, co v životě státu již vyzrálo. Její význam je ovšem nemalý: přizpůsobuje právní řád životu společnosti, umožňuje další její život v nových právních formách.

I naše nová ústava, ústava 9. května, je právnickým vyjádřením cesty, kterou náš lid již urazil směrem k budování socialismu, a právnickým předpokladem dalšího vývoje. Rozhořčené politické boje o některé články ústavy, odehrávající se před únorem, nebyly přece boji o tyto formulace, ale o to, nakolik to, co bylo dobyto naší národní revolucí, zůstane v životě národa zachováno. Za boji o právnické formulace byl skryt velmi věcný boj o vlastní základy našeho společenského řádu. Teprve únor, teprve odražení všech útoků na podstatu našeho národního života, způsobily, že v mnohých ústavních otázkách, které byly předměty velkých sporů, bylo najednou jasno. Boj o vlastní základy nového pořádku byl dobojován. Nyní mohlo dojít k odborné právnické formulaci v jasných paragrafech nové ústavy.

To nové, co ústava devátého května přináší, je rozšíření práv občana-jednotlivce a na druhé straně zamezení tomu, aby jednotlivec mohl svou hospodářskou převahou utlačovat jiné. Zrovnoprávnění všech občanů před zákonem je novou ústavou provedeno do důsledku.

Není již rozdílu mezi občany podle jejich původu, pohlaví, náboženství, rasy. Jasná ustanovení ústavy v tomto směru jsou vhodným základem; k opravám našeho zákonodárství, které dosud zachovává mnohé a mnohé rozdíly mezi mužem a ženou, manželským a nemanželským dítětem atd.

Ale na tom není dosti. Nová ústava se nespokojuje s rovností před zákonem, nýbrž přímo přikazuje, aby ve skutečném, denním životě byla rovnost co nejdůsledněji prováděna. Výslovně zaručuje všem při stejném výkonu stejný plat, stejnou možnost vykonávání občanských práv atd. A na víc stanoví, že „nikdo nesmí zneužívat vlastnického práva ke škodě celku“. Na místo staré buržoasní zásady, že vlastnictví je svaté a že tedy jest mu podrobiti vše, i zájmy nejvyšší, nová ústava, která zaručuje vlastnictví v mezích zákona, zároveň pamatuje na zábranu jeho zneužívání.

Novou ústavou zavazuje se republika dbáti o ochranu zdraví svých občanů, zavazuje se jim opatřiti práci, a to práci slušně placenou, a když již pracovati nemohou, slušné živobytí, kryté z prostředků národního pojištění. Novotou je také, že stát se zavazuje k ochraně kulturních statků a k tomu, že bude dbáti, aby byly přístupny všem, nejen těm, kdo na to mají.

Význačné změny, které nastaly v hospodářské základně našeho státu znárodňovacími zákony, jsou pochopitelně v ústavě obsaženy. Ústava počítá se smíšeným typem hospodářství, v němž značná část výrobních prostředků, to jest všechny, o nichž není v ústavě řečeno, že jsou v rukou státních, je v rukou soukromých a je jako soukromé vlastnictví chráněna právním řádem. Také zásada plánování hospodářství je v ústavě obsažena a stává se tak i po stránce právní osnovnou částí našeho veřejného života.

Skutečnost, že vládnoucí třídou nové společnosti je dělnická třída, spojená s ostatními pracujícími vrstvami, je vyjádřena jednak ústavními základy Národních výborů, jednak pravomocí, kterou ústava nezakrytě poskytuje jednotnému odborovému hnutí, zaručujíc mu vliv na řízení hospodářství. Vedle znárodnění rozhodujících úseků hospodářství jest převratný význam nové ústavy hledati právě v těchto jejích paragrafech, jimiž se liší náš typ demokracie, demokracie lidové, od tradiční demokracie buržoasní. Právě těmito dvěma způsoby, národními výbory, jimž přísluší v zásadě všechen výkon správní moci ve státě, a ústavou podepřeným vlivem jednotného odborového hnutí na výrobu a obchod zavádí nová ústava nové, rozhodnější a pronikavější způsoby výkonu vlády lidu. Tak se lid dostává k přímějšímu způsobu výkonu své vlády.

Promluvme ještě o řešení slovenské otázky, které bylo jedním z největších bolestí v době před únorem. Nový politický řád, který byl nastolen lidem po únoru, umožnil tuto otázku řešiti způsobem v podstatě jednoduchým: vymezuje slovenským národním orgánům určitou pravomoc vlastní, činí je výkonnými orgány vlády na území Slovenska v ostatních oborech správy a přitom je připoutává velmi účinně na celostátní orgány zákonodárné a výkonné, takže v podstatě zamezuje vznik dalekosáhlejších kompetenčních sporů.

Dodejme ještě, že s hlediska čistě vnějšího nenastaly novou ústavou v organisaci republiky žádné podstatné změny: rozdělení pravomoci mezi Národní shromáždění, presidenta republiky a vládu zůstává stejné, jako podle ústavy z roku 1920. Také správa soudní, jako třetí odvětví, na moci zákonodárné a výkonné nezávislé, nedoznává změn.

Bude třeba ještě mnoho zákonodárné práce, aby ty zásady, jež ústava 9. května nově vnesla do našeho života, byly provedeny v našem právním řádě v celém rozsahu. Nová ústava jen otevřela do široka bránu, jíž může vstoupiti i do našeho zákonodárství a naší správy nový duch, duch práce pro socialismus, duch oddanosti národnímu celku, duch zítřka, který všemu lidstvu přichází.

Zdeněk Nejedlý, ministr školství, věd a umění: Jednotná škola

25. únor je velké datum v celém rozvoji našeho národa a je přirozené, že se nemohlo nedotknout i našich škol. Nejkrásnějším toho výrazem je jistě dávno toužený a čekaný základní zákon školský, zákon o jednotné škole.

Je to dávný sen učitelských generací a nejen učitelských, jehož splnění dovedeme nejlépe ocenit my starší, kteří pamatujeme veliký zápas o ty principy, které tímto zákonem byly nyní uskutečněny. Už tím jsme se dostali nesmírně kupředu. A když už se jednou běží kupředu, tak raději předběhnout, než nedoběhnout, a tak jsme dokázali dokonce některé věci, o kterých se nám dříve ani nezdálo. Měli jsme je v mysli, ale zdály se nám neuskutečnitelnými, na př. otázka prodloužení školní docházky. Za první republiky celé vrstvy a vládnoucí strany nechtěly o ní ani slyšet. Agrárníci, kteří ovládali republiku a já jsem kolikrát říkal, že to byla daleko více republika Švehlova než Masarykova — byli velkými nepřáteli školy vůbec. Ti pokládali dobu, kdy dítě sedí ve škole, za skutečně promarněnou dobu, oni by jí byli rádi využili docela jinak. A teď v našem novém školském zákoně máme prodlouženou školní docházku do 15 let. A je tu náběh ještě k dalšímu roku, dosud ještě předškolnímu, ale už také spadá do tohoto systému od 5—15 let. Čili z 8 let jsme se dostali — aspoň už v zásadě — na 10 let.

Dále se podařilo tímto zákonem opravdu sjednotit naši školu. Je v něm vypracován celý systém školský od mateřské školy přes dosavadní obecné a měšťanské až do střední školy. Jenom vysoké školy nejsou do něho pojaty, potřebují jiného zákona. A není nejmenší pochybnosti, že přijdeme co nejdříve i se zákonem o vysokých školách, aby nebyly světem pro sebe, nýbrž aby nový školský systém zabral všechnu naši výchovu, všechny typy našich škol, tedy i vysoké školy. Od 1. září 1948, kdy zákon vstupuje v účinnost, máme jednotnou školu, od mateřské až do těch 15 let. Já jsem už před odůvodňováním jednotné školy stále na to poukazoval, že tu jde o sociální přebudování národa. Mít jednotnou výchovu, to znamená, ,že padají rozdíly, padá to diferencování naší mládeže, které nebylo diferencováním jenom mládeže, nýbrž bylo diferencováním vůbec, v celých vrstvách našeho národa. Není pochyb, že až dosud z obecných a měšťanských škol rostl jeden národ a ze středních škol druhý, který měl sociální postavení jiné; tím se nám vytvářel v národě privilegovaný stav, vznikala nejen nejednotnost, nýbrž jisté nadpráví těch, kterým pomohla šťastná náhoda. Vždyť víme, že nadání bývalo rozhodující až v poslední řadě a že to byly především sociální podmínky, které mládež rozdělovaly. To nyní přestává. Jednotnou školou dáváme nejkrásnější a nejpevnější základ trvalé jednotě národa, o kterou nám jde a musí jít především. To je veliké dílo, které nám přináší tento zákon.

Druhá věc: všeobecné zvýšení kulturní úrovně a vzdělání našeho národa. Kdo dovede přehlížet vývoj v delších obdobích a vidi souvislosti, je si vědom toho, jak u nás pomalu, ale vytrvale stoupala výchova našeho národa o další a další stupeň.

Ještě já pamatuji doby, kdy největší část národa procházela jenom školou obecnou. Potom nastalo rozšíření měšťanských škol v městech a pak i na venkově. Zákon o újezdních školách byl však v prvé republice prováděn nedostatečně, ano byl i neprováděn. To všechno ukazovalo, že je tu tendence, kterou praxe silně prokázala, že úroveň obecného vzdělání se zvýší na úroveň měšťanské školy. A my jdeme ještě dále a chceme, aby obecné vzdělání veškeré naší mládeže pokračovalo ještě na další stupeň, na stupeň dnešní střední školy. To znamená veliký pokrok v celém našem národním vývoji. A to je druhá stránka tohoto zákona, kterou bych podtrhl.

Je proto pochopitelné, že tento zákon byl přijat opravdu se zvláštní radostí. Není to jistě náhoda, že i v našem parlamentě byl přijat tak, jako dosud žádný jiný zákon republiky. Byl přijat i s jistými formami, nad kterými strážci starých parlamentních zvyků trnuli hrůzou, co se bude dít, ale nový duch lidový zvítězil i zde. Stalo se totiž, že bez ohledu na starý známý zákaz, že na kilometr od parlamentu se lid nesmí shromážditi — to bylo ovšem pro takový parlament, který se musel bát, protože by to s ním, kdyby měl lid kolem sebe, mohlo dopadnout všelijak — lid vnikl přímo do parlamentu ve formě, řekněme, zatím dětské, ale v té nejkrásnější. Přišly tam děti od mateřských škol až do třetího stupně a děkovaly národnímu shromáždění za přijetí zákona. Musím konstatovat, že naše sněmovna nejen nebyla pohoršena, nýbrž že to byla jedna z nejhezčích schůzí, které se dosud v našem parlamentě konaly.

Ve školách bylo této významné události také už většinou vzpomenuto. Vím, jaký veliký ohlas našel zákon i v rodinách a vím, proč byl tak veliký; poněvadž odstraňuje tolik sociálních nespravedlností. A jak byl přijat nejširší naší lidovou veřejností! Je až kupodivu, jak nejlidovější vrstvy, kdykoliv jsem vyslovil slovo jednotná škola, vždycky je přijímaly s nadšením, u tohoto nejprostšího lidu naprosto pochopitelným. A dnes musím říci, že je to skutečně krásný rys jeho povahy, to neobyčejné pochopení pro školu a její význam. To naše rodiče nejvíce rozdělovalo, když viděli, jak dosavadní školský systém ukřivďuje jedněm a nadlepšuje druhým. A právě to vzbudilo velkou radost, že se dočkali nápravy, že ta nespravedlnost už přestala. Již dříve náš lid dával najevo svou úctu ke škole, když v našich vesnicích i městech stavěl pro ni výjimečně nádherné budovy. Jestliže kdysi za feudální doby bývala obec cha-

rakterisovana svým kostelem, v nové době je naše obec charakterisována svou školou. Z toho ovšem plyne pro nás také další povinnost: My tyto školy musíme naplnit takovým obsahem, který by odpovídal té lásce, s kterou byly stavěny.

Stojíme před velikými úkoly, především před novými a ne snadnými úkoly organisačními. Jestliže vycházíme ze zásady, že každé naše dítě má dostati stejnou výchovu určitého stupně, pak musíme zhustit síť našich škol — a tu mám především na mysli to, co budeme nazývati střední školou, naše dosavadní měšťanské a nižší střední školy, a zejména pro tento typ škol budeme muset stavět nové a nové budovy, budeme je muset zařizovat i tam, kde dosavadní vývoj ještě nedokázal je postavit. Budeme muset doplniti školní síť po celé republice, má-li se opravdu státi skutkem to, k čemu nám nový zákon dává moc.

Budou také některé problémy v přestavbě učitelského sboru. Jednotná škola přirozeně sjednotí také učitelský sbor v tom smyslu, že sjednotí učitele na měšťanských školách a učitele dnešních škol středních. Bude to míti velký výchovný význam a to pro samo profesorstvo — poněvadž si nesmíme zatajovati, že jako se rozdělovaly školy, tak se začaly rozdělovat — a to nezdravě — typy školských sil, působících na obou školách. Ten profesor, i když byl sebedemokratičtější, přece jen se pokládal za něco lepšího, než je učitel školy měšťanské. Nebylo to vždycky věcně oprávněné a dokonce bych řekl, s lidového hlediska, že učitel měšťanské školy byl vlastně našemu ideálu lidové školy blíže. Faktem je, že zde vznikla, jak mezi školami, tak i mezi kategoriemi učitelů, jistá nadřazenost a podřazenost a my budeme muset hledět také toto překonat. Nepochybuji, že to také překonáme. My musíme právě ducha měšťanské školy dostat i do dosavadních typů střední školy, musíme uskutečnit jednotnou školu nejen po liteře zákona, nýbrž i duchem, a to až do třetího stupně. Až budeme mít mládež pevně sjednocenou a opravdu jednotnou, pak teprve se může a musí podle svých schopností a podle svého příštího povolání rozcházet do specifických kategorií.

Musíme zasáhnouti také pedagogicky. I zde budou nové a nové úkoly již ve výběru látky. Kdo prošel zejména dnešní střední školou a kdo si vzpomene, co na ní prožil, musí si říci, že takhle to ve škole lidové republiky vypadat dále nemůže.

Dnešní naše střední škola trpí pedagogicky především tím, že je přeplněna látkou, kterou žádný žák nemůže zvládnout. Snad jen mimořádně schopný. Ale ani ten ne. To může zvládnout jen taková mašina, která semele všechno, co tam dostane, ale ta to dlouho nepodrží, nemůže také, poněvadž to není v lidských silách. Vždyť normální člověk si nemůže všechno pamatovat, co se tam musí naučit.

Musíme postupovat skutečně pedagogicky. Musíme žákům té nové střední školy, která bude konečně školou m. stupně, dát opravdu to, co je udělá lepším člověkem, vzdělanějším, a to neudělá množství, které se do nich nahází. Naši nejvzdělanější lidé vycházeli kdysi ze školy úplně jiného charakteru, kde právě profesoři uměli vybírat a dávali žákům opravdu jen to, co bylo skutečně podstatou. Stále upozorňuji na jednu věc. Naše školy, zejména vyšší, nevzaly, zdá se, na vědomí vynález knihtisku. Myslí, že to, co je v knihách, musí mít člověk v hlavě. Ale když to mohu najíti v knize, a vím v které a kde, proč si tím zatěžovat hlavu? Já si dám do hlavy něco lepšího!

Já nikdy nezapomenu jednoho svého profesora, který již tenkráte, před více než 50 lety, měl zásadu, že když student něco nevěděl, tak mu řekl: najděte to v knize! A když student nevěděl, zda to má hledat vpředu či vzadu, pak jistě nestudoval. Našel-li to, pak studoval. To je přece skutečná moderní zásada, kterou bychom si měli v našich školách uvědomit.

Naše školy trpěly látkově také tím, že musí dávat naší mládeži do hlavy systémy celých věd. Stejně z toho nic nebylo, ale mládež skutečně trpěla. Já jsem ještě dokonce zažil lineovou methodu a to již teď, jak jsem se přesvědčil, přece jenom zmizelo. Něco, co nemělo nejmenšího smyslu. Musíme v tomto smyslu ještě mnoho napravovat. Netajím se tím, že chystáme již nové osnovy. Já jsem historik a, doufám, ne tak špatný, ale tvrdím, že není pravda, ze každý musí znát celý systém historie, jak šel kdo po sobě atd. Čemu nás historie musí naučiti, je znáti vývoj, vývoj věcí, a ne to, jak šla celá řada králů po sobě a to vše ostatní. To platí také o jiných věcech. Musíme najíti praktickou reálnou cestu v uplatňování našich vědomostí. Jsem přesvědčen, že nás mládež v této věci vlastně předběhla. Je v technice rozhodně znalejší a zkušenější, než my. Já bych na příklad nechtěl s dnešním hochem soupeřiti v jeho technických znalostech. Ten ví všechno, jaké součástky jsou v autu, jak je složen motor, jak běhá atd. Jsem přesvědčen, budeme-li vykládati fysikální zákony na nějakém praktickém příkladě, aby student věděl, jak svých znalostí prakticky použít, že můžeme dosáhnouti velkého pokroku. Zkrátka, my musíme vychovávat i v těch vědách, v tom vědění naši mládež v tom smyslu, abychom ji opravdu pozvedli a abychom mohli říci, že máme školu skutečně na vyšším stupni, nejenom na III., aby naše mládež dovedla svých vědomostí používat a ne aby nám ze školy vycházeli učení idioti.

Dále musíme zasáhnouti do našich škol ideově. Jestliže řekneme, že naše republika jde k socialismu, k nové demokracii, pak se to musí také odrážet v naší škole a v celé naší školní methodě. Nám nestačí připojit k dosavadním předmětům prostě ještě jeden předmět, kde by se učilo socialismu, ať již to jmenujeme občanská výchova, nebo jakkoli, důležitější je, aby právě methoda socialismu, náš socialistický duch pronikl celou naší školou. A to má býti patrno z výkladu i historika, i češtináře, já bych řekl, i matematika. Ani matematika není tak čistá věda, jak se obyčejně říká. I jí lze užít tak, či onak. Prostě u všech předmětů je třeba, aby se skutečně vykládaly socialisticky. Také postoj a celý duch národnosti musí pronikat naší školou docela jinak, než tomu bylo dosud. Nemusím jistě říkat, že nemám na mysli žádný šovinismus. Ale pravé vlastenectví mi znamená znát naši zemi, znát národ, jeho minulost, jeho kulturu, jeho poslání atd. To je dnes povinností každého uvědomělého občana.

Půjdeme-li touto cestou, rozřešíme tak i velmi těžké otázky, které starý režim by nebyl nikdy rozřešil — zdánlivě těžké otázky národnostní. Myslím na př., že se Slovenskem nemáme vůbec žádné sporné problémy. Kde bychom je také měli, nanejvýš, když si někdo ještě neuvědomuje právě důsledky socialistického nazírání a když ještě podléhá starému šovinistickému názoru. A my se přece dnes nebudeme přít o to, že Slováci jsou národ. To již Masaryk jednou velmi krásně řekl: Národ je ten, který se za národ pokládá — a ne aby přicházeli profesoři pedagogie a dovedli vyhladit se světa nějaký národ, protože se jim to nehodí do jejich škatulek. Zde jde o něco zcela jiného. My dnes vidíme — zejména ve slovanském světě — jakmile se postavíme na opravdu socialistické stanovisko, že mizí všechny rozdíly i mezi národy. Ne v tom smyslu, že se stáváme méně národními, právě naopak, vždyť se podívejme na Sovětský svaz. Sovětští lidé jsou daleko národnější a ruštější, než byli staří Rusové za carského režimu.

Právě proto, že ruský národ v Sovětském svazu je tak uvědomělý, právě proto respektuje, že právě tak uvědomělí jsou Ukrajinci, Bělorusové, a nejen Slované, nýbrž i Kirgizi a všechen ten veliký počet národností v Sovětském svazu. A my to vidíme i jinde, vidíme to na Balkáně, vidíme to v zemích, které se zdály být nesmiřitelnými soky a nepřáteli. A dnes není žádného nepřátelství mezi Bulhary a Srby ani mezi Srby a Chorvaty, ani naše na př. polská otázka neexistuje — není žádné polské otázky. Je otázka jenom jedna, otázka skutečná, otázka naší cesty k novému světu socialistickému. A proto i zde musíme vychovávat mládež k úplně jiné představě, co je to skutečná láska k národu, co je to skutečná národnost a proč ne nepřátelství k druhému, nýbrž především láska k vlastnímu národu je to nejkrásnější vlastenectví. A pak se naučíme respektovat lásku k vlastnímu národu i u těch druhých.

Teď ještě několik slov o učitelstvu. Myslím, že na učitelstvo připadají nové úkoly. A musíme se postarat, aby učitelstvo mohlo tyto nové úkoly plniti.

Tu je na prvém místě otázka učitelského vzdělání. Vy víte, že já hned v prvním roce svého ministrování jsem dokázal tu velkou věc, za kterou se tak dlouho a dlouho bojovalo. Dokázal jsem dát učitelstvu vysokoškolské vzdělání. Bohužel, musím konstatovat, že prak-

ticky, po mém odchodu, kdy byl dán jen základ, jejž bylo třeba uskutečňovat, se dělaly pedagogickým fakultám, jež měly a mají být hlavním semeništěm nového vysokoškolsky vzdělaného učitelstva, takové překážky, nejen se strany resortu, nýbrž i se strany konkurujících jim vysokoškolských profesorů, že dnes, když jsem se vrátil do tohoto resortu, musím sám přiznat, že pedagogické fakulty nejsou na tom stupni, nejsou tak organisovány, jak by být měly. To je jeden z našich velikých úkolů, abychom pedagogické fakulty v tomto smyslu teprve vybudovali. Budeme jich potřebovat více — srovnáme-li, kolik jsme měli učitelských ústavů — musíme i zde prohlubovat možnosti učitelského vzdělání a toto vysokoškolské vzdělání rozšířit, jak je vůbec možno a únosno.

Máme také druhý problém. Mládež — mladí — nám nejdou na učitelství v takovém počtu, jak bychom si přáli. Ani před tím nezavírám očí a vidím příčiny. Jednou příčinou byla nerovnost našich škol, našich školních typů. Filosofická fakulta, která vychovávala profesory vyšších kategorií, je přeplněna až do nemožnosti. V podstatě jde zde o ten rys povahy naší mládeže, že se nespokojuje s něčím menším, že chce vždy něco víc. Jsem přesvědčen, že až upravíme na základě tohoto zákona nejen rovnost, nýbrž opravdu i plný význam školy, ať je kteréhokoliv stupně, a až učiníme konec tomu diferencování, tomu nadnášení se jedné školy nad druhou, že také učiníme konec právě tomuto nezdravému zjevu.

Musíme se také postarat o hmotnou situaci našeho učitelstva. Musíme učitelské platy řešit v souvislosti s platy všech ostatních kategorií. Velký pokrok vpřed je, že vláda přijala pedagogické příspěvky. Vy víte, že byly boje vždycky a že se boje za učitelské platy vedly pod tím heslem, aby se přiblížily, aby byly stejné jako platy úřednické i ostatních zaměstnanců. S pedagogickými příspěvky se dostáváme trochu vpřed, takže nejen nemusíme volat po stejnosti s veřejnými zaměstnanci, nýbrž budeme mít už jistý náskok. I když se to finančně ještě neprojeví nějakým bouřlivým způsobem, přece jen už princip, že se učitelské platy hodnotí jinak než jen šablonovitě, znamená, myslím, nesmírný pokrok.

Nemáme dnes zásadu, že budeme odměňovati pilné lidi stejně jako lenochy, nýbrž odměňujeme pilné lidi více a lenochům dáváme méně. To je zásada, která dnes platí všude. A na tom základě se také budují pedagogické příspěvky. To znamená, že ten, který si klidně odbude nějakou svou dávku povinností a jinak sedí doma a o nic se nestará a nic nedělá, nedostane stejný pedagogický příspěvek, jako ten, který opravdu pracuje a který opravdu vykonává skutečné dílo. To je zásada, kterou pokládám za daleko demokratičtější, než jen takovou formální rovnost, kde se vlastně příjmy dobývají ne prací, ale seděním.

Nebudeme hodnotiti stejně, když jeden učitel učí určitý počet žáků a druhý dvakrát tolik. To už je jiná práce, takový učitel má úplně jiné úkoly. Rovněž nepokládáme za stejné, jestliže jeden učitel má — řekl bych — úplně vyrovnané žáky po všech stránkách — sociálně i znalostmi a jestliže druhý tam má žáky všelijak zanedbané. Víme, že zejména dnes máme ve školách velké rozmanitosti, máme tam žáky repatriované i reemigrované, kde učitel musí zápasiti i se znalostí jazyka u takového žáka atd. K tomu všemu se přihlíží, i k výživě, neboť je přirozeně těžší práce s málo vyživenými dětmi, než s dětmi, které jsou plně vyživeny atd. Uvádím to jenom jako příklad toho, k čemu všemu se přihlíží a podle čeho se budou příspěvky vyplácet.

Kromě toho se bude přihlížet k práci, kterou koná učitel mimo vyučování. Upozorňuji na jeden paragraf ve školním zákoně, který možná přejde málo povšimnut, protože vypadá velmi nevinně, ale je to paragraf velmi závažný. Víte, že všude je problém prospěchu, ale zvláště na středních školách. Tam se profesoři nečinili tolik odpovědnými — to je také charakteristické — za prospěch žáků. Na obecných školách, když žáci nic neuměli, byl vinen učitel, ale na středních školách, když žáci nic neumějí, jsou vinni žáci. Dá se jim nedostatečná, propadnou a konec. Víte, že se někteří žáci opožďují. To je pochopitelné, když na př. měsíc stůně, nemůže pak vyučování tak lehko dohonit. A jsou i jiné případy. Dělalo se to tak, že bohatí rodiče vzali

žákovi t. zv. instruktora, který ho učil, takže žák učivo za další měsíc opravdu dohonil. Ale chudší dítě si nemohlo takového instruktora opatřit a proto trpělo. Teď máme ve školském zákoně paragraf, že škola opatří učitele sama. Učitele, kteří budou vedle školní výchovy pracovat pravidelně s těmito jinak nezaviněně opožděnými žáky, opatří sama škola, čili škola bude dávat ty hodiny, ty kondice sama. Učitel za to samozřejmě dostane zvláštní odměnu. Odměnu dostane také za všechno ostatní, když se na příklad stará o dětské hry, osady a podobně. To vše bude na to míti vliv.

Odměněn bude dále učitel i za práci mimo vyučování. To je také důležitá věc. Stávalo se nám, že zejména učitelé ze středních škol vypadali prostě z celého veřejného života, že je vůbec nebylo nikde vidět, že jenom vykonali svou povinnost a pak seděli doma. Vždycky jsem se divil, co tak doma dělají. Přiznám se, že si nedovedu představit, čím se zabývali. Kdo zná venkovské ústavy, tak mi povrdi, že dnes vůbec učitele není vidět. Jindy jsme třeba sbírali brouky nebo květiny a dělali herbáře, ale ani to dnes nevidíme, vůbec je nevidíme. Chceme je tedy vytáhnout a budeme odměňovat zase ty, kteří opravdu pracují, ať už v odborové organisaci, ať v jiných organisacich, ty, kteří jsou zkrátka také užitečnými občany i mimo školu. Jsem přesvědčen, že pedagogickými příspěvky toho skutečně dosáhneme, že zlepšíme i kulturně a zejména morálně stav našeho školství a stav našeho učitelstva a že povzbudíme větší zájem o práci.

Mohu říci, že na základě tohoto školského zákona opravdu můžeme přinésti pro rozvoj naší republiky veliký klad a to tím, že budeme vychovávati mládež jinou, uvědomělejší a to republikánsky uvědomělejší v duchu dnešní republiky a že tím pomůžeme k výchově nejen celého nového národa, nýbrž i k výchově nové inteligence, kterou tak nesmírně potřebujeme. Musíme vychovat inteligenci novou, inteligenci naší republiky, a to platí i v nejširším měřítku. Musíme vychovati novou mládež a tím nové občanstvo, naplněné novým duchem naší republiky, duchem socialismu, duchem celého toho velkého pokroku, který dnes jde světem. Jednotná škola tuto práci začíná a provede ji.

(Z projevu na sjezdu učitelů KSČ 25. dubna 1948)

Jan Drda, předseda kulturní komise ústředního akčního výboru Národní fronty: Jaro národní kultury

Ve společném vědomí našeho národa věru není slovo kultura ani pojmem abstraktním, ani jalovým: tolikrát ve stopadesáti letech našeho osvobozeneckého boje národního i společenského stála česká kultura v první bojové linii a tolikrát čestně udržela toto místo i ve chvílích nejtěžšího nepřátelského náporu, že ten, kdo chce v Cechách opravdu myslet a jednat politicky, nemůže se stavět ke kultuře indiferentně. Pokrokový státník, jehož politická rozhodování jsou v citlivém souzvuku se zdravými národními tužbami a potřebami, najde jak v jejích tradicích, tak v živém ústrojenství kultury současně rozhodného spojence. A naopak ti z politiků kteří ve své koncepci tak či onak vykročili proti národu, bývají záhy odhalovaní i tím, jak zřejmě se dostali do nepřátelského postavení proti kultuře národní. Byla v tom v posledních dvou letech záměrnost, když mnozí z politiků, v únoru konečně demaskovaným, se pokoušeli umenšit tuto politickou funkci kultury, když začali kulturní pracovníky odkazovat do jakéhosi vzduchoprázdna mimo věci veřejné, mimo politiku, když z nich chtěli mít jen přičinlivé dekoratéry či neškodné blouznivce a osamělce, jejichž slova pomíjivé projdou siucnem lidu jako nezávazná sumářova písnička. Není náhoda, že si s divadelníky, spisovateli a jinými kulturními pracovníky víc rozuměl a notoval Zdeněk Nejedlý a Václav Kopecký než pánové z opačného tábora, byť i k věcem kultury měli resortně blízko. Neboť i na poli kulturním to

přirozeně patřilo ke zpátečnické koncepci, že kulturnímu rozvoji více překáželi než pomáhali, ba že samotný smysl své práce viděli rovnou v tom, čemu se jim podařilo zabránit. Nač posilovat národní kulturu, když bys tím posiloval nepřítele svých nepočestných úmyslů? Nač usilovat o demokratisaci kultury, když vzestup vzdělanostní úrovně jde ruku v ruce se vzrůstem politické uvědomělosti? Boj o jednotnou školu jako dílnu opravdového humanismu, boj o pojetí divadla jako národního statku, boj o znárodněný film, o široce založenou distribuci kulturních hodnot, to všechno byly úseky téže politické bitvy, z jejíchž výhledů vstával zpátečníkům na čele chladný pot: čím lepší české divadlo, čím opravdovější dílna lidskosti ve škole, čím košatější a čím více rozšířené písemnictví, tím méně nadějí pro ty, kdo kalkulují s politickou nemyslivostí a neuvážlivostí voličů, v kteréžto funkci oni především brali na vědomost lid.

Nač se tedy divit, že únorový očistný průvan přinesl takové rozhojnění perspektiv obecného kulturního rozvoje? Nač se divit, že dnešní vláda může za týden udělat pro kulturu víc než dříve za rok? V tom především hledá náš lidově demokratický řád své posílení a mravní zakotvení, že bude podporován celou národní obcí vlastenců uvědomělých, vzdělaných a charakterních, že se stane nejen záležitostí naší rozumové úvahy, nýbrž i naší živé citové účasti, že s ním půjdeme hlavou i srdcem. Je tedy věcí i jeho prospěchu, bude-li u nás vzdělanostní úroveň neustále stoupat, bude-li národní kultura prostupovat celým ústrojenstvím národní obce, aby je prosvítila a projasnila, bude-li košatět v celém svém složitém bohatství a oplodňovat i zkrášlovat život nejširších vrstev národa.

Jak slavný úkol na nás dnes čeká, přátelé, kdy, řečeno s Janem Nerudou, je v Čechách bílý den! Ale jak přísné a odpovědné zamyšlení nad velikostí tohoto poslání! Socialismus uvědomělou organisací a plánem uvolňuje dráhy pro obecné, širé, všude dosahující rozdílení kulturních statků, a nadto povýšením životní úrovně a rozvázáním duchovních sil v pracovním člověku vyvolává kulturní žízeň všude na konci těchto drah: náš dělný národ má uvědomělou potřebu spříznit se s národní kulturou, dát se prostoupit jejím světlem, učinit ji svou věcí, klenotem svého srdce, stát se sám jejím spolutvůrcem, oplodňovatelem a posvětitelem. Ti z nás, kdo opravdu přicházejí k brigádníkům, k horníkům, do továren i na vesnici, ne jako mračnozorní poučovatelé, ale jako svoji ke svým, mohou vydat nejpádnější a nejradostnější svědectví o tom, s jakou vroucností je přijímáno živé slovo, s jakou přísností zkoumána jeho ryzost, jaká dychtivost se rozplameňuje v lidech všude tam, kde poznají, že běží i o jejich věc, kde uvěří vniterné opravdovosti umělcova díla nebo slova, kde dokážete promluvit jejich řečí o jejich tužbách, snech i úzkostech.

Leč této milosti nikdo z nás, dělníků kultury, nedosáhne dřív, dokud nerozhodl své papírové hradby, dokud si nevyjde pro hluboké poučení právě k těm, k nimž má svým dílem mluvit. Měli bychom jít do školy k pracujícímu národu, školy úporné pravdivosti a konkrétnosti, do toho magnetického pole národního života, jehož silokřivky znát je prvním příkazem umělecké tvorby. Kultura a umění ve všech svých oborech nemohou dosáhnout poslání a posvěcení vyššího, než je radostně uvědomělá, vniterně svobodná služebnost potřebám národa, z jehož tvořivých sil vyšly a jimiž se samy oplodňují. Všecka odpovědnost za naplnění tohoto poslání padá na naše hlavy. Máme být ozřejmovateli nové mravnosti, raziteli nových radostných průhledů do šťastné národní budoucnosti, bojovníky konkrétní, socialistické lidskosti, nepřestajnými dobyvateli duchovních hodnot. Dokážeme to jen v nejužším spříznění s dělným národem, v nejjemnějším zaposlouchání do jeho žilobití, jež musí být i žilobitím naším, v naprostém ztotožnění s lidem, jímž jsme i my sami. A tehdy teprve doopravdy naplníme slovo, jímž se mnozí z nás daremně a neznale zaklínají: tehdy budeme vskutku moderní, tak jako je moderní v nejčistším smyslu slova dělník, jenž se stal hospodářem svého znárodněného podniku. A tehdy budeme i nadčasoví, neboť svědectví, jež vydáme o hrdinství své doby, slavně přejde do paměti dětí našich a dětí jejich dětí. Přátelé, v Cechách je bílý den! A ty růže kolem — za ty jsme před národem Odpovědnými my! (Svobodné noviny, 28. března 1948)

Václav Kopecký, ministr informací a osvěty: Nová cesta našeho tisku

Od doby, kdy český tisk sloužil obrozeneckému národnímu hnutí a byl v podstatě rozšiřovatelem národního uvědomění, uplynulo mnoho vody a český tisk prodělal několik podstatných změn.

Po převratu roku 1918 revoluční kvas proniká i do českých novin. Všechny noviny jsou vlivem zrevolucionování mas z počátku velmi radikální a pokrokové. Čím více však kapitalismus v českých zemích za pomoci kapitalistů a imperialistů francouzských a anglických zesiloval své posice v armádě, v policii a ve všech klíčových správních úřadech a neostyšně nám představoval stát, který nesl název demokratická republika, jako nástroj kapitalistů k potlačení avantgardního dělnického hnutí, tím zřetelněji se začal rozdělovat i český tisk a začal honosně ukazovat svůj třídní, protilidový a protipokrokový charakter.

Jsou dosud v dobré paměti novinové články průmyslových magnátů a velkostatkářů i oportunistických socialistů, které za první republiky přinášely nejfantastičtější výmysly, lži, pomluvy a urážky Říjnové revoluce, Sovětského svazu, vedoucích osobností Sovětského svazu a vůbec všeho, co neslo známku pokroku.

V té době se příkladně objevil názor, jak si česká vládnoucí třída, spojená s oportunistickými socialisty, představuje svobodu tisku. Denně byly otiskovány lživé a provokační

články proti silám pokroku, sensacemi byli čtenáři záměrně odváděni od hospodářských starostí a od sledování vnitropolitických událostí. Přímo bujela svoboda lhaní, zatím co tisk hájící pravdu, pokrok a socialistický řád, byl denně konfiskován pro uveřejňování spravedlivé kritiky současných domácích i zahraničních poměrů, a komunističtí novináři byli zavíráni pro urážky vrchnosti a brojení proti stávajícímu řádu.

A tehdy se nikdo z tak zvaných svobodymilovných novinářů nezastal komunistického tisku a komunistických novinářů. V dobách krisí a nezaměstnanosti byly zoufalé demonstrace nezaměstnaných brutálně potlačovány státní mocí, již řídil velkostatkář. A noviny i novináři k těmto událostem mlčeli, schvalovali je, omlouvali státní orgány za brutální zákroky proti pracujícímu lidu a jako příčinu hladových demonstrací a nezaměstnanosti uváděli komunisty, jimž ovšem současně zabavovali noviny a zavírali novináře. Tak se lid v demokratické republice nemohl dozvědět o pravých příčinách krisí a o třídním charakteru demokracie první republiky.

Ke službičkování české vládnoucí třídy přistoupilo později zkomercionalisování českého tisku. To znamená, že české noviny byly postaveny na obchodní základ. U novin nerozhodovalo již ideové vedení, ale jen a jen větší náklad a tudíž větší zisk. Aby dosáhli většího nákladu, stali se novináři služebníky svých zaměstnavatelů, kteří jim určovali, co mají psát. Noviny z té doby se předháněly v palcových titulkách vražd, zločinů, sensací, skandalisování, osobních útoků a vůbec sloužily nízkým pudům. Tak se staly místo orgánem, který měl lid vést a vychovávat, orgánem, který lid kazil a odváděl jej od současných palčivých hospodářských otázek a záměrně oslaboval a mařil mezi pracujícími jejich třídní uvědomění. Noviny ve službách kapitálu a nízkých pudů, a novináři, bezpáteřní vykonavatelé vůle zaměstnavatelů — to byl „svobodný“ tisk první republiky. Nebylo tudíž divu, že tyto noviny a tito novináři, až na krásné výjimky novinářů statečných, Julia Fučíka a ostatních, kteří dali raději život, než by zradili, se dali brzy po příchodu okupantů do německých služeb. Jen tak si lze vysvětlit kolaborantský, protinárodní a zrádcovský obsah českých novin, vycházejících za okupace.

Po vítězné válce, kdy byl německý fašismus rozdrcen a kdy my jsme byli osvobozeni bohatýrskou Rudou armádou, snažili jsme se dát našim novinám jinou tvář. Především jsme vítali snahu novinářů vyloučit ze svých řad všechny zrádce a kolaboranty. Poté jsme se starali, aby novináři byli existenčně zabezpečeni. Hlavní naší snahou však bylo, aby noviny se opět nestaly nejvýnosnějším obchodním artiklem a novináři opět jen služebníky tiskových koncernů.

Podle našeho plánu, který jsme připravovali se Svazem novinářů, noviny se měly stát politicko a mravně výchovným prostředkem, sloužícím jen a jen zájmům lidu, státu a režimu Národní fronty. Domnívali jsme se, že poučeni válkou, německou okupací, hrůzami německých vězení a koncentráků vytvoří čeští novináři nový typ novin, který bude lid vést a vychovávat v myšlenkách, jež narýsoval košický vládní program, a že nebude v nich již místa pro nepravdy, skandalisování a osobní zákeřnosti, ani potměšilé a záludné útoky na naši jedinou a hlavní oporu, našeho osvoboditele, na Sovětský svaz.

Rozpory v Národní frontě, vyvolané reakčními silami a agenty cizích imperialistu, stale rostly a projevovaly se i v novinách. Část tisku Národní fronty začala zrazovat košický program, v novinách se začaly objevovat lživé útoky na osoby, skandalisování, a co je nejhorší, i skryté a veřejné útoky na Sovětský svaz. Opět se část novin a novinářů prohřešila proti všem slavnostním slibům, jež jsme si dali po květnové revoluci, a poslušná hlasu třídní nenávisti odstavené reakce, zasévala mezi národ svár a vyzýváním k sabotáži rušila výstavbu naší lidově demokratické republiky. Tiskem podporovaná naše reakce zvedala hlavu, začala být útočnější a připravovala se zvrátit lidově-demokratický řád za pomoci zahraniční reakce. Její pokus uboze ztroskotal v únorových dnech, kdy se ukázalo, za kým lid jde a co chce. Rozhodnost presidenta Gottwalda

zmařila pokus dobrodruhů o zvrat a pod vedením komunistické strany nastolila u nás vládu obrozené Národní fronty, jejímž cílem jest socialistický řád.

Z tisku nyní vyloučíme obchodní zřetele a vrátíme jej jeho nejvlastnějšímu poslání: stát se v duchu havlíčkovských tradic poučovatelem a vychovatelem našeho lidu v boji za pokrok a socialismus.

Svobodný tisk, jehož nejvyšším a jediným cílem bude služba lidu, stane se organisátorem a iniciátorem budovatelských snah širokých mas pracujících a bude pomáhat lidu svým objektivním, pravdivým a pokrokovým zpravodajstvím nalézti správnou cestu ve všech otázkách vnitřní i zahraniční politiky.

Z toho vyplývá, že naše časopisectví musí být plánováno, aby všem těmto požadavkům vyhovělo. Plánováním umožníme tisku specialisaci, která zahrne veškeré obory našeho veřejného života, prohloubí a rozšíří jeho obsah a postaví tisk vysoké politické i morální úrovně do služeb našeho socialisačního úsilí.

Zároveň s tiskem vytvoří se i nový typ novináře, který nebude již sloužit zaměstnavateli, ale který bude ze své činnosti odpověden jen a jen lidu. Nový typ pokrokového novináře musí prokázat dostatečné vzdělání, aby úkolům na něj kladeným dostál. Chce-li poučovat lid, musí být sám důkladně vzdělán a vyškolen a jeho charakter musí být čistý.

Nebude u nás v tisku již svoboda lhaní, ostouzení, pomluv a pěstování nízkých pudů. Tisk bude míti jen jeden nejvyšší cíl: nikdy nezradit lid a s lidem pomáhat přetvářet naši společnost ve vyšší formu společenskou, k socialismu, být na stráži a ukazovat všechny ty, kteří se staví do cesty vývoje a chtějí zvrátit výsledky únorového vítězství lidu, kladnou kritikou, ukazováním závad a chyb a zároveň ukazováním cesty, jak je odstranit, popohnat vývoj a konečně být tlumočitelem a strážcem hesla presidenta Gottwalda: Kupředu, kupředu, zpátky ni krok. To jsou nové cesty, po nichž půjde náš tisk spolu s lidem ke šťastnější, lepší a krásnější budoucnosti.

Ladislav Kopřiva, předseda Svazu bojovníků za svobodu: Historický únor

Česká a slovenská velkoburžoasie se nesmířila s důsledky své zrádné a pomahačské činnosti, projevované za okupace. Těžce nesla, že v osvobozené republice nabyl květnovou revolucí rozhodující moci pracující lid. Znárodněním klíčového průmyslu, dolů a bank byla její majetková základna nesmírně oslabena. Tím, že předmnichovské reakční politické strany nebyly po květnu 1945 připuštěny, ztratili kapitalisté svou přímou politickou moc.

Přes tyto těžké rány osvobozený lid nevyvrátil moc buržoasie z kořene. Velkoobchod, export a import i mnohé velké průmyslové závody strojírenské, stavební a potravinářské zůstaly v rukou soukromých podnikatelů. A tam velkoburžoasie uplatnila svou prohnanost a dravou chtivost po zisku. Zatím, co široké lidové vrstvy odříkavě obnovovaly zpustošené hospodářství ve státě, rostli noví milionáři. Hromadění peněz dodávalo poválečným boháčům ztracené sebevědomí. Rostl jejich vliv a jejich moc. Záměrně, houževnatě pronikali do některých politických stran a čím dále tím zjevněji ovládali jejich vedení. Propast mezi masami pracujících a hrstkou parasitů se prohlubovala, třídní protivy se zostřovaly.

Už po volbách v roce 1946 zbavili se kapitalističtí dravci ostychu. Stali se výbojnými. Lidově demokratický řád v republice nenáviděli sice od počátku. Ale po volbách mu vypověděli boj na život a na smrt. Hleděli jej zdiskreditovat pomluvami, lžemi, zevšeobecňováním.

Odsuzovali vládu, národní výbory, znárodněné podniky, SNB, dobrovolné brigády, Sovětský svaz, spojenectví se slovanskými státy. Ponenáhlu odkrývali karty.

Kritiky, lži, sabotáže, rozvrat, to byly prostředky k velkému cíli: odvrátit republiku od východních spojenců, přiklonit se k západním kapitalistům a lid ponenáhlu zbavit všech vymožeností revoluce z května 1945.

Československá reakce se soustředila do tří politických stran: národně socialistické, lidové a slovenské demokratické. V roce 1947 zpátečníci těchto stran začali soustavně překážet každému vládnímu návrhu, který směřoval k prospěchu a blahu pracujících vrstev národa. Zhoršovali osnovy zákonů ať o ústavě, ať o pomoci zemědělcům, o milionářské dávce, o konfiskacích majetku zrádců. Chránili zrádce a přisluhovače nacismu, šmelináře, sabotéry, rozvratníky. Svým vlivem u soudů a úřadů nepomáhali stíhat ty, kdo se na lidu a republice provinili, nýbrž naopak ty, kteří zločince odhalovali a přiváděli k zaslouženému trestu.

Národní fronta se stala dějištěm urputného zápasu mezi pokrokovými a zpátečnickými politickými stranami. Tři z pěti politických stran propadly zcela zpátečnictví. Jediná komunistická strana zůstávala důslednou v zápase o upevnění lidově demokratického režimu a prohloubení práv pracujícího lidu. Národní fronta přestala být nejvyšším orgánem jednotného šiku všech pracujících. Zpátečníci z ní učinili brzdu pokroku a překážku lidových snah o blahobyt a klidnou práci ve státě.

V dohodě se západními imperialisty československá reakce přešla v únoru k velikému útoku na lidově demokratický řád v republice. Přiměla tři politické strany, jí otrocky sloužící, aby zcela ochromily činnost Národní fronty a aby odvolaly své ministry z vlády. Byl připraven ozbrojený puč, řízený brannými komisemi národně socialistické strany. SNB se měl dostat do reakčních rukou, aby ho bylo použito proti lidu a pro vítězství zpátečníků. Vládní krisí, vzniklou demisí ministrů tří stran, měly být zvráceny výsledky osvobození. Zpřetrhat spojenectví Československa se Sovětským svazem a lidově demokratickými státy, přiklonit se k západu, obnovit moc a vládu kapitalistů v republice, to byl smysl a cíl reakčních snah, jež se projevovaly už po dva roky a v únoru vyvrcholily.

Plány reakčního převratu v republice, sestrojené za všestranné pomoci západních velkobankéřů a monopolistů, však dokonale ztroskotaly. Československý lid prohlédl skryté cíle a záměry zpátečníků. „Reakcí vyvolaná vládní krise“, pravil Klement Gottwald 10. března t. r. ve sněmovně, „byla jen kapkou, kterou i tak už přeplněná číše trpělivosti lidu přetekla. A byl to nejen náš dělný lid ve městech, nýbrž současně také náš pracující lid na venkově. Lid ve své zdrcující většině jasně poznal, že zde běží o nebezpečný pokus zvrátit lidově demokratický režim a uvést v niveč všechno to, co našemu lidu přineslo osvobození. Proto ono přímo živelné zaburácení lidového hněvu a odporu, které od 20. do 25. února 1948 prošlo celou republikou a rozmetalo černé plány reakce jako domek z karet.“

Nejen mohutný nástup pracujících z továren, dílen a úřadů, nejen obrovské tábory lidu na Staroměstském a Václavském náměstí, ale také mnohatisícové tábory lidu po všech městech republiky ukázaly, že lid ví, oč jde a je odhodlán rázně a jednou pro vždy znemožnit zpátečníkům všechny převratné plány. Bděle a prozíravě veden komunistickou stranou pracující lid zřetelně a důrazně řekl, že se odstoupivší zrádní ministři nesmějí vrátit do vlády. Ze do ní mají býti pojati jen ti činitelé stran Národní fronty, kteří se původnímu duchu a programu Národní fronty nezpronevěřili a že do vlády patří také zástupci revolučního odborového hnutí.

Lid spontánně tvořil akční výbory v obcích, v podnicích i v úřadech. Všude tam energicky odstranil ze zodpovědných míst všechny, kdo zradili revoluční myšlenky z května 1945 a provinili se na lidu a jeho zájmech.

Také sjezd závodních rad, konaný 22. února, postavil se za nutnost rekonstrukce Gottwaldovy vlády bez zpátečníků. Kromě toho vytýčil tyto hlavní požadavky závodních rad a odborových organisací: znárodnění kapitalistických podniků s více než 50 zaměstnanci, znárod-

nění velkoobchodu, státní řízení exportu a importu, jakož i splnění zemědělských požadavků. K zdůraznění těchto požadavků uspořádala ROH demonstrační jednohodinovou stávku 24. února. Jí se účastnilo na 2y2 milionu pracujících, více než 99% všeho členstva. Jednotná vůle lidu smetla agenty reakce z veřejného života. President republiky propustil odstoupivší ministry a schválil rekonstruovanou vládu Klementa Gottwalda, v níž byli také zástupcové tří očištěných a obrozených stran Národní fronty.

Obrozená Národní fronta se stala v duchu slovenského a pražského povstání opět svazkem dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence. Vstoupili do ní vedle zástupců politických stran také zástupci odborových a celostátních organisací. Ona je hlavním pojítkem a organisátorem budovatelského úsilí lidu i strážcem veřejného života před zpátečníky a nepřáteli lidově demokratického státního systému.

V posledních únorových dnech konaný sjezd rolnických komisí, zastupujících milionovou masu drobných a středních zemědělců, manifestačně demonstroval pro revisi pozemkové reformy, pro vykoupení půdy nad 50 ha, i půdy spekulantů a těch, kdo na ní nepracují, pro národní pojištění, pro novou zemědělskou daň a ostatní, reakcí znemožňované požadavky rolníků. Sjezd slavnostně prohlásil bratrský svazek dělníků a rolníků, který je hlavní oporou lidově demokratického řádu v republice a zárukou jejího pokojného vývoje k blahobytu a šťastné budoucnosti národa.

Rekonstruovaná vláda Klementa Gottwalda, vzešlá z obrozené Národní fronty, připravila a Ústavodárné národní shromáždění schválilo v přijatých zákonech všechny požadavky, jak je vytýčily sjezd závodních organisací i sjezd rolnických komisí. Vůle lidu se rychle stala zákonem. Po zahnání reakce je lid opravdovým vládcem a hospodářem v republice.

Také odbojové organisace zburcoval jednotný lid v únorových dnech. Očištěny od zpátečníků a od činovníků, kteří sedali na dvou židlích, sjednotily odbojové organisace svoje úsilí o svobodnou práci, nezávislost republiky a o mír. V nově utvořeném Svazu bojovníků za svobodu společně se přimkly k pracujícímu národu, k prostému lidu. Neboť lid je síla, radost a nový, bohatší život. Jít s lidem, to je cesta k vítězství demokracie a pokroku. To je také cesta Svazu bojovníků za svobodu.

Únorové události jsou velikým a významným mezníkem v dějinách Čechů a Slováků. V posledních únorových dnech byla na hlavu poražena domácí reakce, která právě se chystala zmocnit se vlády v republice.

Únor jasně a naprosto pravdivě ukázal skutečný poměr sil mezi pokrokem a zpátečnictvím, mezi pracujícím lidem a kapitalistickými parasity. Lid uplatnil svou zdrcující převahu nad hrstkou reakce, jež přecenila své síly a nedocenila uvědomělé sjednocené síly dělníků a rolníků.

Únor rázem odstranil překážky, které reakce nakupila, aby zvrátila klidný vývoj nynějšího lidově demokratického režimu a aby zkalila spojenecký poměr k SSSR a lidově demokratickým zemím. Vítězství lidu nad zpátečníky uvolnilo a posílilo pracovní ochotu, iniciativu a nadšení širokých vrstev národa. Přes všechny obtíže po únoru 1948 nastupujeme schůdnou a rychlou cestu k novému společenství všech pracujících, k socialismu. V tom je trvalý historický význam únorových událostí.

JUDr. Alois Neuman, ministr pošt, předseda propagační a informační komise FIAPPu: Mezinárodní úsilí FIAPPu

Před dvěma lety se sešli představitelé živých i mrtvých obětí fašistické persekuce ze šestnácti evropských zemí, aby — upozorňujíce na miliony obětí mussolinovského fašismu a hitlerovského nacismu — varovali svět před fašistickým násilím a aby vyznačili cesty, po nichž svět se může bezpečně vyhnout všem nesnázím budoucnosti. Prvá zasedání Mezinárodní federace bývalých politických vězňů pověstné osy Berlín—Řím manifestují slavnostně pro mír, demokracii a spravedlivé uspořádání společenského řádu.

Tyto vznešené myšlenky nedávného včerejška stávají se hlavními problémy smutného dneška. O nich jednají všechny významné mezinárodní konference a tyto opět jsou nejvážnějším thematem usilovného myšlení nejen státníků a národohospodářů, nýbrž všeho prostého lidu celého kulturního světa.

Jsou však jenom dva druhy lidí, kteří se snaží o odpověď na tyto problémy. Jedni budují na vědeckých poznatcích sociologických a usilují o plánovitou organisaci výrobních statků, základu to ostatních tvůrčích sil; dávají tak konkrétní náplň odpovědi na nejvážnější lidské tužby. Druzí pak obhajuji přežilé formy liberalistické společnosti, jejíž existence kotví v soukromokapitalistickém podnikání přes to, že právě ono vedlo minulost ke krisím a válkám. Pochopitelně, neboť uzavřelo lidskou bytost v úzký profil jejího sobectví.

Je to světový boj. Neodehrává, se jenom uvnitř toho kterého národa. Tento ideologický zápas překročil hranice státu, ba i kontinentu. Proto také každé vítězství pokroku, byť bylo jenom provinciální povahy, nalézá veliký ohlas daleko za hranicemi.

Tak tomu bylo i s vývojem událostí, které u nás proběhly v únoru t. r. Jejich ozvěnu můžeme při trošce pozornosti zaslechnouti téměř na každém úseku veřejného dění, především však v takových společnostech a organisacích, jakou je Mezinárodní organisace bývalých politických vězňů (PIAPP): zrodila se právě za poslední krise liberalistického světa. Nesčetné miliony obětí a moře utrpení přesvědčily všechny její členy o jedině možném stanovisku v tomto velkém světovém zápolení. Únorové události znamenaly posílení FIAPPu, který nekompromisně bojuje proti starým řádům. Odhaluje jejich cíle a hájí jedině správnou cestu, kterou se může lidstvo brát, aby zamezilo válkám, nespravedlnostem a nastolilo spravedlivý společenský řád.

Organisace FIAPPu, posílena vítězstvím opravdu demokratických sil v Československu, mohla přikročiti k ráznému řešení problémů, které od založení byly na programu jednání orgánů federace, a to k vyřešení otázky členství rakouských a německých politických vězňů. Přišel čas, kdy bylo možno posíliti tu část německého národa, jež si vzala za úkol jednou provždy osvobodit Německo od živlů, které by rády z něho učinily nové ohnisko válečné hrozby.

Dnes je nám jasno, že jenom společným úsilím všech pokrokových antifašistických sil v Evropě bude možno zajistiti světový mír. Proto se rozhodl výkonný výbor FIAPPu účastniti se v Berlíně historické manifestace německých politických vězňů a tak slavnostně podpořiti ty, kteří dávají záruku, že nové Německo bude vybudováno jako stát, s nímž mohou ostatní národy upřímně spolupracovati.

Tito mužové a ženy, kteří prošli německými koncentračními tábory a kteří na vlastní kůži pocítili strašný stín honosného fašismu a nacismu, jsou dnes ve východním pásmu Německa a Rakouska na význačných místech ve školství, kultuře, administrativě a vůbec ve veřejném životě. Jsou jedinou nadějí. Od nich odvisí úspěch obrodného díla. Převýchova německého národa je odvislá od jejich houževnatosti a věrnosti. Je ovšem samozřejmé, že tento proces bude dlouho trvat. S pomocí pokrokových sil světa odstraní však zdravý průvan, který již dnes vane východním Německem, všechny nezdravé zjevy včetně zoufalého dědictví Hitlerovy éry. Povinností pokrokového světa dnes je všechny tyto tvořivé síly podchytit a soustavně podporovat. Konsolidace opravdu demokratického Německa jest pro Evropu ústředním problémem. Každá politika, která by chtěla uzavřít hranice vůči nově se rodícímu Německu, byla by politikou šílenou a vedla by neodvratně ke katastrofě. My však s ostatním světem, který věří v člověka, chceme mír, demokracii a spravedlivý socialistický řád, a proto souhlasíme s rozhodnutími mezinárodní federace.

Jan Vodička, generální tajemník Svazu bojovníků za svobodu: Svaz bojovníků za svobodu — program a závazek

Svaz bojovníků za svobodu je jednotnou celonárodní nestranickou organisací s politickým programem a cílem. Ve svých řadách sdružuje účastníky boje za svobodu z prvé i druhé světové války, kteří doma nebo za hranicemi bojovali za národní svobodu, státní samostatnost a nezávislost, za sociální spravedlnost a nový sociální řád, za štěstí a blahobyt a lepší budoucnost svého lidu. Vytvoření této jednotné organisace nebylo lehké. Z počátku, po skončení druhé světové války, založeny byly různé odbojové organisace, jež sdružovaly účastníky boje za svobodu podle charakteru a způsobu odbojové činnosti. Teprve po třech letech, 9. května 1948, se podařilo vlivem únorových událostí sjednotiti odbojové organisace v českých zemích v jednotný Svaz bojovníků za svobodu. Byl to společný a jednotný boj, společný a jednotný cíl, společné oběti, utrpení a zkušenosti, jež si vynutily toto řešení.

Svaz bojovníků za svobodu je a bude vždy organisací politickou. Nikdy nebude a nestane se organisací vzpomínkovou. Úkoly, program a cíle tohoto Svazu určuje skutečnost, že boj za svobodu národa, svobodu lidu, za lidovládu, za politickou a hospodářskou demokracii a státní samostatnost byl bojem politickým. Rozhodujícím také bylo, že se tohoto boje za svobodu v obou světových válkách účastnili nejlepší příslušníci československého lidu. Opravdoví čeští i slovenští vlastenci. Lidé politicky i národně velmi uvědomělí, kteří dobrovolně a ochotně podstupovali všechny těžkosti tohoto zápasu a statečně a rádi přinášeli největší a nejtěžší oběti, jako je ztráta svobody, zdraví a života.

Vybojovati se zbraní v ruce svému národu svobodu, bojem dobýti své zemi samostatnosti bývá velmi těžké a vyžaduje vždy velkého sebezapření a sebeobětování. Tuto svobodu však udržeti a zajistiti a samostatnost své země hospodářsky, vojensky a politicky zabezpečiti je daleko těžší a vyžaduje ještě většího sebezapření a ještě větších osobních obětí poctivých vlastenců a vlastenek.

A proto, třebaže pro bojovníky za svobodu skončil aktivní boj proti německému vetřelci, neskončila se jejich úloha v době míru, kdy je třeba plody velkého vítězství nad nepřítelem usilovnou prací zajistiti a zabezpečiti.

A tak na místo pušek, samopalů a kulometů, na místo odbojové činnosti a záškodnické práce vedené proti nepříteli nutno vzíti do rukou kladivo, postaviti se k soustruhu a k pluhu a svědomitou, pilnou, poctivou a příkladnou prací přispěti k uskutečnění toho, za co jsme v obou světových válkách bojovali.

A to se po návratu z válečných front, z lesů a podzemí, z vězení a koncentračních táborů stalo. Bojovníci za svobodu, sdružení z počátku ve svých odbojových organisacích, nastoupili ihned do řad budovatelů republiky a uskutečňovatelů nového a šťastného života v zemích naší lidově demokratické republiky.

Nyní, po uskutečnění sjednocení odbojových organisaci, předstupujeme před československý lid jednotně a se společným programem.

Jedním z prvých programových úkolů je plné zapojení se do politického života našeho státu. To znamená míti účast v akčních výborech obrozené Národní fronty, které určují směr a linii naší vnitřní politiky a kontrolují činnost lidovládných orgánů státní správy, národních výborů a úřadů a vlády a také zákonodárného našeho sboru: Národního shromáždění. Zde vahou a významem Svazu bojovníků za svobodu a uplatněním těžce získaných zkušeností můžeme přispěti k tomu, aby do čela politického, veřejného hospodářského a kulturního života byli postaveni poctiví, politicky schopní, národně a státně spolehliví občané a především ti, kteří se o národ a stát skutečně zasloužili.

Dalším programovým úkolem je spolupráce našeho Svazu při očistě naší republiky od politických i hospodářských rozvratníků: šmelinářů, sabotážníků, velezrádců, špionů a všech těch, kteří se staví nepřátelsky vůči našemu lidově demokratickému zřízení. To vyžaduje nejužší součinnosti našeho Svazu a spolupráce našeho členstva s úřady republiky, se Sborem národní bezpečnosti a soudy a tím i pomoci při ničení tohoto nebezpečného zla.

Jako jedni z budovatelů republiky dali jsme si do svého programu heslo, které vyjadřuje naši činnost za okupace a stanoví náš úkol pro přítomnou i budoucí dobu ve vývoji naší republiky. Je to heslo: Prvý v boji, prvý v budování. Tímto heslem jsme se zavázali býti nejlepšími pracovníky a hospodáři ve své práci i ve svém zaměstnání.

To znamená, že bojovník za svobodu nesmí míti ani jednu zbytečně promeškanou směnu; že se nikdy nepokusí žiti na účet poctivých občanů našeho státu; že bude vyráběti kvalitní zboží v nejvíce možném množství při největším šetření materiálem a při nejnižších nákladech. Tím se docílí lepšího zásobení vnitřního trhu, umožní se zvýšení vývozu a zlepšení životní úrovně pracujících vrstev. Jako bojovníci za svobodu z prvé i druhé světové války, z nichž většina se zbraněmi v ruce bojovala proti Německu, považujeme i v této době klidu pro naši republiku za svoji povinnost pomáhati při výchově našeho lidu k brannosti.

To umožní vybudovati při součinnosti všeho občanstva naši armádu tak, aby se co nejdříve stala rovnocennou s armádami našich slovanských spojenců, zejména se slavnou a hrdinskou armádou Sovětského svazu.

To povede také k tomu, že vojenská služba bude v širokých masách národa považována

za čestnou vlasteneckou povinnost, při čemž se zdraví a zbraně schopní občané nebudou nikdy vojenské službě vyhýbati, jak se to ještě dnes děje.

Cestou lidové brannosti povedeme své občany k osobní odpovědnosti za vnější bezpečnost státu a tím zajistíme v přítomnosti i pro budoucnost klid a mír našim zemím. Sami sobě budeme tak chrániti svou svobodu a samostatnost, sami zabezpečíme klid a mír své republice a zajistíme plodné výsledky pilné a poctivé práce našich občanů.

Dalším naším programovým úkolem je boj proti reakci, fašismu, rasismu, nacionální nesnášenlivosti a za pokrok, demokracii a světový mír. Porážkou Německa a rozdrcením německého nacismu slavnou armádou Sovětského svazu nebyl nacism a fašism ještě vymýcen ze světa. Světová reakce, representovaná imperialistickou Amerikou a jejím vasalem Anglií, pomáhá v Německu nacismu a v jiných státech fašismu na nohy. Opět je ohrožován pokrok, demokracie a světový mír. Zase je prolévána krev pokrokových lidí a pravých vlastenců v Řecku, Španělsku, v Číně, Indii, v Palestině — a v Americe tisíce pokrokových lidí je pro své smýšlení pronásledováno a zavíráno do vězení.

A proto nejlepší pomocí, kterou můžeme světové frontě pokroku a demokracii a míru poskytnouti, je, když v našich zemích budeme pracovati k tomu, aby každá reakční činnost byla v našem státě znemožněna; když se budeme starati o vymýcení všech pozůstatků fašistické a nacistické ideologie, zejména rasismu a nacionální nesnášenlivosti.

Jako bojovníci za světový mír budeme věrnými strážci spojenectví se Sovětským svazem a ostatními slovanskými státy a prostřednictvím mezinárodních styků budeme své mírumilovné snahy šířiti i do západních zemí.

Posledním z hlavních programových úkolů je boj za nového člověka v národě a ve státě. Jestliže fašism a nacism dovedl lidství pošlapati a zdeptati a z člověka učiniti bezprávné číslo, které mohl každý esesák a gestapák beztrestně ubíti, je povinností bojovníků za svobodu zvýšiti význam, cenu a důstojnost člověka tak, aby se stal ve státě a národě nejcennějším statkem. Je třeba vychovávati k úctě člověka k člověku. Je třeba pracovati pro odstranění nenávisti a závisti v národě a ve větší míře pěstovati v lidu ty krásné vlastnosti, společné všem slovanským národům, jako je pravé přátelství a skutečná humánnost, tak krásně vyjádřená před 100 lety slovenským básníkem Kollárem ve větě: Řekneš-li Slovan, ať se ti ozve člověk!

Takové jsou hlavní zásady našeho programu. S nimi jdeme do veřejného politického života naší republiky. Jako veliká a jednotná organisace bojovníků za svobodu budeme tento program plniti a uskutečňovati: Splníme jej, neboť je to naší mravní povinností. Je to náš mravní závazek ke všem, kteří od středověku až po naše doby bojovali, trpěli a přinášeli velké krvavé oběti za uskutečnění toho, co je dnes uskutečňováno. To je také mravní závazek i vůči těm našim sestrám a bratřím, kteří v poslední válce stáli s námi v jedné bojové frontě proti Hitlerovi a nedočkali se slavné chvíle osvobození našeho lidu. Těmto sestrám a bratřím slibujeme, že se jejich odkazu nezpronevěříme a svůj závazek věrně splníme a uskutečníme.

Josef Truhlář, starosta Československé obce sokolské: Sokolský duch jednotné národní výchovy

Sokolství ve své podstatě je tělesnou, duševní a mravní výchovou celého národa. Masaryk to řekl svým způsobem králce: „Sokolství je tělocvik a duchacvik“, a pro obojí tuto podstatu platí ideál souladu, vzájemné harmonie těla i ducha. Už tělocvikem, kterým procházejí sokolské statisíce, nabírají na sebe skoro nepozorovaně celou řadu mravních vlastností a hodnot. Pěstuje se v nich: sebedůvěra, duchapřítomnost, odvaha a rozvaha, vytrvalost a neomrzelost, dochvilnost, přesnost, otužilost, mužná hrdost na skromnou míru hmotných potřeb, bratrství a sesterství, demokracie, zdatnost a mužná mysl. Tam se učí kázni, již každý sám sobě ukládá, která „šlechtí srdce, vychovává charaktery pevné, učí schopnosti k sebezapření a k obětem, když prospěch všeobecný toho vymáhá“, která „každým, dnem povahu zdokonaluje, tříbí a v ocel kuje, v pevném těle zároveň též charaktery pevné odchovává“.

V souhrnu těchto vlastností v tělocvičně nabytých spočívá pak brannost národa. — Jedině národ zdravý a mravný je též národ branný. — Ve zdravém těle zdravý duch.

A tuto národní výchovu v tělocvičnách doplňuje ruku v ruce výchova duševní a mravní i mimo sokolovny, v životě občanském, u vědomí, že „sebe zachovávaje tělesně i mravně, přispíváš k tomu, abys národ, jehož jsi členem, před zkázou zachránil“.

Odsud všecky ty sokolské příkazy: „Cos cvikem nabyl, to mrav a střídmost sobě zachovej. Kdo mravem ničí jarost a sílu svou, jíž vlasti je povinen, není pravým sokolem, ten nenáleží pod prapor náš. Přesnost, střídmost a čistota mravů zdobí sokola především.“

Sokolské bratrství a sesterství promyšleno až do hloubky vede k sociálnímu soucítění, ke kladnému pojímání socialismu. — Kázeň vede k správnému chápání svobody, neboť „svoboda je kázeň“. Svoboda jednoho přestává tam, kde začíná svoboda druhého.

Sokolství vede ke vzdělání, k osvětě. Vzdělanost pak je brus a vkus, ušlechtilost, slušnost, zdvořilost. Vědění je moc.

Sokolství vede k práci. „Práce je naše spása, záštita a ochrana.“ A to práce každodenní, neokázalá a nenáročná.

V duchu této sokolské jednotné národní výchovy odchovalo Sokolstvo národu za těch 86 let svého trvání mnohé desetitisíce nejen dobrých Sokolů a Sokolek, ale i poctivých, čestných občanů a občanek; Tyršův a Fúgnerův duch byl páteří legií, obou domácích odbojů; Sokolstvo ověřilo si tuto svoji výchovu tisíci a tisíci žalářovaných, popravených a zemřelých bratří a sester v nacistických žalářích a koncentračních táborech a sta sokolských příslušníků položilo svoje životy i ve dnech květnové revoluce 1945.

Sokolský duch jednotné národní výchovy je nám dán v duchu Tyršově a Fúgnerově: „Zdravé a krásné lidské tělo, souladné vypěstění celého člověka, povahy ucelené, neoblomné, pravdymilovné a spravedlivé, lidé silní, krásní, dobří a mravní.“ To je náš cíl.

V celé této jednotné národní výchově musí být Sokolstvem přísně zachován duch pokroku. Duch- pokroku — tento základní princip Tyršova sokolství — musí býti chráněn žárlivě nejen v přítomnosti, ale i do daleké budoucnosti: „Věčný ruch“ — „Jen ruchem žijeme“ — „Věčná nespokojenost“ — „Kde stanutí, tam smrt“ — „Kdo nejde kupředu, zůstane zpět ve světě, jenž usilovně vpřed se ubírá“ — „Kupředu!“ — je jenom několik vybraných příkazů Tyršových v tom směru.

A v témž duchu řekl to Sokolstvu svého času i president Dr. Eduard Beneš: „Je třeba Sokola plně zmodernisovat. Základy jsou dobré, správné, přesné; nemám žádných námitek. Nesmíme zůstat pozadu, přizpůsobit se době a být si vědomi, co doba přináší nového, a to je sociální, hospodářské a nově kulturní, aby Sokol nezůstal v té staré době onoho patriarchálního vlastenectví. I to vlastenectví musí býti zmodernisováno. V tom duchu pokračovat dále. Program Tyršův trvá, jen jej přizpůsobovat době.“

To jsou příkazy Sokolstvu pro jeho práci v národní výchově pro dobu přítomnou i pro budoucnost. Jedině na této cestě v duchu sokolského pokroku v jednotné národní výchově bude sokolství „věčně pravdivé a věčně důležité“.

Bez tohoto ducha podle Tyrše: „podlehli společnosti nejmocnější a národové kdysi nejslavnější, jakmile zestárli ve světě stále novém, jakmile vysíleni nekráčeli dál a octli se takto v rozporu s duchem věčného ruchu a pokroku a tím namnoze i s duchem nové doby, jež zatím nad lidstvem vzešla“.

„Žádná, ani nejskvělejší minulost, nýbrž jen zdravá a činná přítomnost zaručuje národům budoucnost. Národové jdou zpátky, když nejdou dál, z nitra odumírají.“ „Pokud se národ vyvinuje na výsluní pravdy, dobra a pokroku obecného, je v tomto smyslu nezranitelný jako paprsek sluneční a nepřemohou jej a nezahubí nižádné moci temnosti, lež anebo násilí proti němu vyslaná.“

Toho všeho musí se Sokolstvo pevně a přísně držet v našem početně malém národě, jemuž oddaně vždycky sloužilo a slouží, při své jednotné národní výchově jako organisace dnes při sjednocení tělesné, duševní a mravní výchovy daleko přes iy< milionu duší čítající a usilující o to, aby každý Cech též Sokolem se stal.

A především a zvláště dnes, kdy podle Tyrše „více dni váží nežli jindy léta...“

Stanislav Pošusta, generální tajemník Ústředí mládeže ČSR: Mládež 48 - 49

Ústřední výbor Svazu české mládeže po úvaze o mezinárodní i vnitropolitické situaci a po zvážení sil a snah, které byly v mezinárodním i československém veřejném životě uvedeny do pohybu, dospěl ve svém zasedání z 29. a 30. listopadu 1947 k názoru, že v příštím roce, v souvislosti se zostřením mezinárodního zápasu pokrokových sil nového a zpátečnických sil starého světa, bude i v Československu sveden rozhodný boj o udržení a upevnění lidově demokratického pořádku ve státě, pořádku, který znamená významný průchodní stupeň na cestě národa k vyššímu společenskému řádu, k socialismu.

Ústřední výbor SČM si uvědomuje, že k tomu boji je potřeba mobilisovat na pokrokovou stranu fronty všechny poctivé příslušníky mladé generace a že mu má být podřízena většina úsilí jednotné, pokrokové, nadstranické organisace mládeže — našeho SČM.

Jen bude-li udržena a upevněna lidová demokracie v Československu, jen bude-li nám všem jasnější socialistická perspektiva vývoje naší republiky, bude mít náš národ a hlavně naše mládež jistotu šťastné budoucnosti. Bude se těšit se záštitou mocného Sovětského svazu, v bratrském svazku se slovanskými národy a za spolupráce všech demokratických a pokrokových sil světa neustále vzrůstající svobodě národní. Bude moci žít bez strachu z hospodářských, politických a případně i válečných krisí skutečně radostným životem, v němž se budou rozvíjet a uvolňovat tvořivé síly pracující mládeže a pracujícího lidu výhradně k prospěchu národního celku.

Budovatelské úsilí, věnované mládeží a všemi pokrokovými občany republiky výstavbě lidově demokratického národního hospodářství, zajistí pak pracujícím a zvláště mládeži stále stoupající životní úroveň, a to jak po stránce sociální, tak po stránce kulturní.

Svaz české mládeže vedl dosud mládež, sdruženou ve svých řadách, v duchu těchto zásad Protože však v době zvýšeného mezinárodního a vnitropolitického napětí spočívá na něm větší odpovědnost než dosud, učiní v příštím roce všechno, co bude v jeho silách, aby řady spolupracovníků za naši pokrokovou věc rozšířil a aby se jak svou početností, tak úrovní a změřením své práce stal skutečně významnou složkou nedílné fronty všech pokrokových sil Československa.

Bude proto v příštím roce rozvíjet svou aktivitu především v duchu těchto základních hesel:

1. Přispět k definitivní porážce reakce v Československu

2. Zvětšit účast mládeže ve výstavbě státu

3. Využít výhod lidové demokracie pro mládež

4. Rozšířit řady členstva a zvýšit úroveň práce všech našich složek

5. Bojovat o novou morálku a socialistické uvědomění mladé generace.

Touto pasáží a těmito hesly začal pracovní plán Svazu české mládeže na rok 1948. Za nimi jako za bojovým praporem nastupovaly řady Svazáků od počátku tohoto historického osmačtyřicátého roku do zápasů i do práce za novou republiku Československou a za svůj vlastní spravedlivější a bohatší život v této republice. Do zápasů i do práce za splnění svých nejkrásnějších mladých představ a ideálů.

Byl dobrý směr, kterým vykročil jednotný Svaz české mládeže do roku 1948 a pro nějž chtěl získat k spolupochodu většinu české mladé generace? Události, sběhnuvší se léta čtyřicátéhoosmého, nás přesvědčují o tom, že to byl dobrý směr.

Přispět k definitivní porážce reakce v Československu — jaké to bylo správné heslo! Jak se osvědčilo! Na samém počátku roku 1948 reakce nastupuje ke generálnímu útoku na posice lidové demokracie v ČSR! Brzdí práci vlády a parlamentu. Rozlámu je jednotu národa. Z Národní fronty se pokouší utvořit tržiště, podkopává základy jednotných celonárodních organisací. Jde proti odborům, Svazu zemědělců a velmi cílevědomě zaostřuje svou pozornost na mládež. Její cíle zde nejsou negativní: rozbít jednotnou organisaci mládeže — SČM. Její cíle mezi mládeží jsou i positivní. Reakce zamýšlí vybudovat zvláště mezi vysokoškoláky a středoškoláky opěrné body pro svou politiku. Organisuje s pomocí protinárodních, povětšině přímo velezrádných elementů na vysokých a středních školách své bojůvky, svou křiklavou a žvanivou avantgardu.

Pracující lid a pokroková mládež sledují bedlivě nástup reakce do útoku. Sledují, jak se reakce stává den ode dne drzejší, záškodničtější. Mobilisují proti reakci do pohotovosti. Vidi, že reakce musí být definitivně poražena, jak to říká první heslo SČM na rok 1948. Že musí být poražena i v Národním shromáždění.

Tyto cíle ovšem mládež zavazují. Činí její postavení v národním životě dvojnásob odpovědným. Vysoko vyzdvihují úlohu Svazu české mládeže, jehož prostřednictvím mladá generace plní svou pokrokovou tvůrčí úlohu v národním celku.

Množství a velikost práv a příležitostí, jichž se mládeži po únoru dostalo, musí si mládež zasloužit. Zasloužit zvýšenou snahou o to, aby se stala skutečným pilířem hospodářské, politické, kulturní a sociální výstavby lidově demokratického Československa, předvojem na cestě republiky k socialismu — zvýšenou snahou o to, aby se stala kolektivní nositelkou nového vlastenectví a nové morálky věrných občanů lidového Československa. „I toto své poslání, i tuto svou povinnost může plnit a plní naše mládež v duchu spravn postavených hesel plánu SČM na rok 1948.

„Zvětšit účast mládeže ve výstavbě státu“ _ tak zní jedno z nich. A za heslem skutečnosti: Stavby mládeže v Ladicích, Litvínově, Vizovicích, Třinci, Loučovicích, Liberci, Karlových Varech a na desítkách dalších míst. Mládežnické dobrovolné brigády na jarních pra h při žních, na chmelu, na řepách. Studentské brigády v závodech. Studentské brigády idolech. Mohutné libčické hnutí pracovního soutěžení mládeže na závodech. Boj s lajdáckou docházkou a fušerskou prací. Vytváření typu mladých stachanovců ve stech a stech případech Všestranný cílevědomý rozvoj průkopnického brigádnického hnutí mládeže.

Nejpříznačnější pro postoj Svazáků k věcem výstavby republiky a nejpříznačnější pro to jak SČM správně chápe politický smysl svazáckého výstavbového úsilí, je Národní směna vítězství, organisovaná Svazem v březnu 1948 jako vděk za únorové vítězství pracujícího lidu ,,Jsme s vítězstvím dělníků a rolníků spokojeni, souhlasíme s nimi a proto pracujeme,“ to říkala za mládež Národní směna vítězství. A tak je to správné. Vedena tímto postojem, mládež se skutečně stává a stane podstatným činitelem, zaručujícím úspěch dvouletky i naší pětiletky.

„Bojovat o novou morálku a socialistické uvědomění mladé generace“ — to je další heslo v jehož duchu se SČM stará o to, aby mládež byla taková, jakou s ohledem na své významné postavení v národním životě být má. Aby si přivykla na hluboké procítění a prožívání vlasteneckých činů. Aby měla vroucí poměr k republice. Aby vždy kladla zájem celku nad zájem osobní a nejvyšší zájem celku viděla v uskutečnění socialismu.

Po únoru už nemusí SČM věnovat mnoho sil obraně proti zuřivým i rozbíječským útokům reakce a může proto věnovat skutečně plnou pozornost vlastenecké výchově a socialistickému uvědomování funkcionářských kádrů i širokých členských mas.

Vlivem výchovy a práce Svazu pomalu mizí mezi mládeží potápkovství, recesse, oposičnost a podobné životní projevy, tolik vlastní mladým generacím v kapitalismu i na přechodu od kapitalismu. Mládež dnes nabývá zdravější životní pocity. Je víc kolektivistická, budovatelská, radostná, věřící v šťastnou společnou cestu dopředu. Má víc zdravého sebevědomí, je však také sebekritičtější, odpovědnější. Učí se vžívat do úlohy spoluhospodáře a zítřejšího hlavního hospodáře své socialistické země ...

I když na poli morální, citové a ideové převýchovy mládeže bude mít SČM ještě dlouho a dlouho co dělat, přece jeho úspěchy jsou již dnes patrný a stály hodně poctivé dřiny.

Velkých úspěchů, pokud jde o porovnání vnitřního, duševního života naší mládeže dosáhl SČM organisováním masových soutěží kulturní tvořivosti. Jen v roce 1947—48 dokázal získat pro aktivní účast na soutěžích v nejrozmanitějších kulturních oborech 50.000 mladých lidí, což je počet zajisté v historii českého národa a jeho mládeže nebývalý. Tento fakt masového rozšíření kulturní tvořivosti mládeže svědčí o dvou věcech. Především o tom, jak příznivé podmínky pro duchovní rozvoj mladých lidí dává lidově demokratická republika a v ní jednotná organisace mládeže. Za druhé o tom, že v lidové demokracii za pomoci jednotného SČM široké vrstvy mládeže skutečně nalézají správný smysl a správnou cestu svého duševního vývoje a účastní se tvorby kulturních hodnot taktéž, jako se za vedení Svazu účastní brigádnickou prací výroby hodnot materiálních.

Mohli bychom ještě mnohými dalšími způsoby ukazovat a dokazovat, jak výhodné podmínky pro život, růst a sebeuplatnění má v Československu mládež po únoru 1948. Mohli bychom dlouho hovořit o tom, jak důležité postavení, jak velkou odpovědnost a jak velkou a krásnou perspektivu má jednotné hnutí mládeže, SČM. Mohli bychom ukázat na rekreaci mladých dělníků, úředníků, rolníků, studentů a živnostenské mládeže. Mohli bychom se s pýchou zmínit o tom, jak čelné místo má mládež ČSR ve světovém hnutí pokrokové mládeže. Jak se od ní mnoho pokrokových mladých demokratů na celém světě učí způsobům práce s mladými lidmi a jak jí mnoho bratrských organisací mládeže světa závidí, že může svou činnost vyvíjet v lidově demokratickém státě, rodné zemi pracujícího lidu a mládeže. Mohli bychom vypočítat, jak naši nejlepší mladí dělníci, rolníci, učňové, studenti, kulturníci, organisátoři odjíždějí do zahraničních rekreačních táborů na zahraniční brigády a na studijní cesty, a jak naopak u nás hostíme v brigádách a v rekreačních táborech nejlepší mladé lidi ze všech koutů zeměkoule.

Zůstaňme však u konstatování, že v dnešním Československu má mládež tak skvělé postavení a tak skvělou budoucnost, jako nikdy neměla. Ze má samozřejmě velkou spoluodpovědnost za dobrý vývoj našich společných věcí národních a státních a že jen na ní záleží, jak si svou výhodnou posici udrží a upevní, jaký si vytvoří ve své republice i prostřednictvím svého mládežnického svazu mladý, bohatý a plný život a jak bude i nadále a stále více ostatní pokrokové mládeži na světě ukazovatelem cesty k lepším zítřkům.

Vojtěch Holeček: Doslovem

Thematickou myšlenkou politické části sborníku „Jednotný národ-Budovatel“, jejž vydává nakladatelství Svazu bojovníků za svobodu na rok 1949, je politický význam 25. února 1948, data, které definitivně uvolňuje lidové síly našeho národa, aby lidovou republiku Československou vybudovaly v duchu Rosického programu k socialistickému zítřku.

Rok 1918 nebyl revolučním převratem, ale činem, který patří k nejvýznamnějším nejen v dějinách naší mladé lidové republiky, nýbrž v celé historii národa československého.

Náš lid, představitel a vůdci hnací síla našeho vývoje národního a státního, v nejlepších svých mužích o ženách vyjadřoval ideu sociálního osvobození a sociální rovnosti různými formami dobových snah a zápasů. Velká husitská revoluce, doba bělohorská a pobělohorská, hnutí buditelské, boj za obnovení státní samostatnosti v první světové válce, hrdinský odboj proti Mnichovu a vlastenecký zápas v druhé světové válce — jsou mezníky, které jako články jednoho řetězu se spojují v mohutné drama lidového usilováni o sociální spravedlnost, osvobození člověka z pout vykořisťování hospodářského a politického, o socialistický řád.

Lid v těchto zápasech stojí proti domácí reakci, která má různé vnější tváře, přizpůsobující se obvykle mocenským silám a hospodářským soustavám mezinárodního zpátečnictví, ale ve své podstatě, celou svou duší má stále týž, časově neměnný cil: udržeti privilegované politické, hospodářské a sociální postavení vládnoucích vrstev za každou cenu — šel, i za cenu národních a státních katastrof.

Lipany, Bílá hora, Mnichov jsou doklady, jak je národ doháněn na kraj zřícení do propasti smrti. jestliže vládnoucí vrstvy opustí a zradí lid a vydají jej raději v politické a sociální otroctví nepřítele, než aby vydali své třídní výsady lidu a vzdali se jich na prospěch jednoty s národem a společného zápasu proti společnému nepříteli — jen proto, že jeho vykořisťovatelská útočnost je jim v souzvuku s jejich panskou vykořisťovatelskou útočností proti vlastnímu lidu.

Ať raději platí útraty lid! To je stále týž, nezměnitelný a nepoučitelný duch reakce všech národů a všech dějinných dob, třebas historie znovu a znovu ukazuje, že obětí se stávají nakonec i zpátečníci poraženého národa sami, že útraty platí nerozlučně a nedílně celý národ, že v nebezpečí je vždy všechna jeho existence, že ohrožen je všechen jeho život.

Na štěstí — po druhé světové válce, která je jen pokračováním velké světové revoluce, jak už za první světové války T. G. Masaryk pregnantně formuloval obsah a smysl historického zápolení světa pokroku se světem zpátečnictví v lidstvu, československý lid díky vůdčímu postavení komunistické strany Československa nabyl ve vládě nové lidové republiky takové síly a moci, že sobeckost reakce byla zneškodněna. Chystala se již ve starém spojování se s reakcí mezinárodní přejíti k útoku na vítězné vymoženosti nového lidového řádu politického a hospodářského, ale lid ji zbavil moci dříve, než se vážněji mohla pokusiti ohroziti jednotu národa, zavléci náš stát do služeb mezinárodní reakce a tak vydati naši státní samostatnost na pospas kapitalistickému imperialismu a jeho politickému i hospodářskému vykořisťování.

Únor 1948 srazil ruce, sloužící cizím zájmům a z vnitřních hradeb socialistického budování vyhnal všechny nepřátele lidu a zrádce... Únor znemožnil rozbiti jednoty, zahnal příšeru bratrovražedné války, odvrátil Lipany. Vládne lid — ne privilegovaná vrstva, Bílá hora se opakovat nebude! Zaplatili jsme za Mnichov příliš těžce, než abychom s největší bdělostí neplnili svou národní povinnost: Mnichov nikdy více! A do příštích dní, do socialistického zítřku, jdeme a heslem presidenta Československé republiky Klementa Gottwalda: Práce je dnes hlavním smyslem našeho vlastenectví a socialistického snažení. Kdo o vlastenectví a socialismu pouze mluví, není vlastenec, ani socialista!

II. Část hospodářská

Tomáš Pásek, předseda Hospodářské komise ústředního výboru Svazu bojovníků za svobodu: Na okraj

Předmětem četných úvah byly důvody, proč Rudá armáda a národy Sovětského svazu docílily takových úspěchů v obraně a boji proti fašismu a proč i každý jednotlivec byl schopen tak velikého pracovního vypětí a osobního sebeobětování. Nadšení a vůle k obětem v obraně a v dalším boji proti fašismu pramení z osobního postoje každého z příslušníků sovětských národů. Nepředpokládatelná míra sebeobětování vychází zde nesporně nejen z rozpoznání nelidskosti nepřítele a vědomí, že každý bojující jednotlivec a celý bojující národ má pravdu na své straně, ale také z jistoty, že gigantický boj je veden za sympatie a podpory všech spravedlivých lidí i na straně protivníka. To však jsou ideové pohnutky, které v mnohých případech by mohly býti zastíněny osobními obavami každého pracujícího i bojujícího jednotlivce. Je tedy nesporně hlavním důvodem vítězství sovětských národů pocit osobní jistoty každého bojujícího jednotlivce. Tento pocit jistoty, zabezpečený politickým a hospodářským řádem a dlouholetou zkušeností praktického života v tomto socialistickém řádu, vedl sovětské občany k vrcholnému osobnímu sebeobětování, k boji o osvobození vlasti i osvobození ostatních národů. Bojující sovětský občan byl ochoten obětovati sebe, protože znal porovnání života v socialistickém státě a pod brutální vládou okupantů. Věděl, že jedině boj zabezpečí nejen jeho holý život, ale opravdu lidsky důstojnou existenci v socialistickém státu. Hospodářské, sociální i politické uspořádání v Sovětském svazu stálo za vrcholné osobní oběti a bojovník měl pocit osobní jistoty a zabezpečení do budoucnosti po vítězném zakončení velké vlastenecké války. Věděl, že se navrátí k činorodé práci, bude-li zraněním vyřazen z pracovního procesu, měl jistotu, že jeho existence bude zabezpečena a stejnou jistotu měl o svých pozůstalých, jestliže ve velké vlastenecké válce obětuje život.

Podobné úvahy, podpořené však pouze nadějí, že po vítězném boji dojde k žádoucímu uspořádání též u nás, vedly naše bojovníky za svobodu k jejich odhodlání obětovati všecko, případně i sebe a své nejbližší. Byla to víra v nové uspořádání hlavně hospodářské, protože na hospodářské základně spočívá jakákoliv nadstavba sociální, politická, kulturní a jiná. V našem boji o svobodu šlo nám nejen o osvobození národní, ale také o osvobození sociální a hospodářské, tím spíše, že hned z počátku okupace každý poznával, že někdejší hospodářští a političtí kapitáni desertovali k nepříteli, s nímž v hojnosti a dočasné bezpečnosti kolaborovali.

V boji proti okupantům se národ semkl v jednotný celek, jehož jednotící ideou byly nezměrné oběti, přinášené nejrůznějšími vrstvami obyvatelstva. Okupantský teror a vědomí společného nepřítele sjednotily národ, který zároveň konstatoval, že jeho nepřátelé byli i ve středu vlastního národa, který zradili.

Po vítězství boje o svobodu pokračujeme ve svém boji o svobodný život a tento boj vedeme ve své denní práci zabezpečující dobytou svobodu. Nestačí již vědomí společného nepřítele, ale musíme dojíti k základní myšlence, o kterou jsme bojovali, protože důvodem k některým případům zrady byly právě otázky hospodářské. Jde hlavně o otázku hospodářskou, kde vedoucí ideou jest vědecký socialismus. Bojovníci za svobodu přijímají zásadu, že každý má přispívati celku podle svých možností a schopností, za což přijímá odměnu podle velikosti svých pracovních zásluh. Přijímáme socialistickou zásadu, podle které má každý tolik práv, kolik plní povinností a sami neuznáváme byvší zásluhy, jestliže kdysi zasloužená osoba se odkloní od svého původního zaměření, nepokračuje ve svém snažení ve prospěch celku nebo se dokonce staví proti společnému dílu. Sami bojovníci za svobodu očistili své řady od těch, kdo s námi spolubojovali pouze proto, ze měli s námi společného nepřítele, který se od nich nijak nelišil, měl s nimi stejné utlačitelské snahy, takže okupant byl pouze jejich konkurentem. Skuteční bojovníci za svobodu bojovali obětavě za osvobozeni národa, a to za osvobození nejen národní, nýbrž i hospodářské a sociální. Šlo o zásadní odpor proti okupantově myšlence, šlo o boj o osvobození hospodářské, bojovali jsme o socialismus.

Přistupujeme k plnění svého pětiletého plánu, uskutečňujeme spravedlivý hospodářský řád, který plníme svou uvědomělou prací. Uskutečnění hospodářského plánu, který je socialistickou formou hospodářství, bylo umožněno prvním znárodněním a podpořeno a řešeno znárodněním druhé etapy. Znárodněni odstranilo nepřítele socialistického řádu, protože odstranilo soukromé vlastníky výrobních prostředků, potřebných pro společenskou výrobu. Po provedení znárodnění druhé etapy máme teprve možnost rozvinouti hospodářské plánováni v celé šíři i hloubce.

Protože je základním cílem socialistického plánovaného hospodářství zvýšeni životní úrovně lidu, je nutno plánovat s ohledem na potřeby spotřebitele a nelze v každém jednotlivém podniku zároveň zabezpečovat dostatečně vysoký zisk. Hledisko podniku a hledisko spotřebitele jsou naprosto neslučitelná. Proto plánujeme pouze s ohledem na spotřebitele a snažíme se zabezpečit v celém hospodářství dostatečně veliký zisk na investiční úkoly. Plánovaný zisk při kolektivním financováni nemusí vznikat u téhož podniku, kterému se ukládají potom investiční úkoly. To ovšem neznamená zásadní upuštění od zisku.

Též v socialistickém hospodářství finanční otázky a nutnost zisku hrají význačnou roli. Plánovaný zisk jest však docilován při stanovených cenách i mzdách a docílený zisk potom jest skutečně výsledkem hospodárné výroby a nikoliv mocenských úprav cen a mezd na úkor pracovníka a spotřebitele. Vykázaný zisk stoupá potom nad plánovanou výši pouze docílenými úsporami jak na surovinách, tak na výrobním čase. Takto chápaný a docilovaný zisk jest pak finančním vyjádřením docílených materiálních výsledků hospodárné výroby. Vládní program staví technické podmínky, jež jsou předpokladem splnění výrobních úkolů, na prvé místo, aniž by však upíral důležitosti řešení otázek finančních.

Naše národní podniky představují souvislý celek, i když jednotlivě národní podniky hospodaří jako samostatné jednotky. Jejich samostatnost vyjadřují jednak jejich pracovní možnosti, které jsou u jednotlivých národních podniků různé, ale jejich samostatnost se hlavně projevuje v zodpovědnosti. Vlastník je však jeden - stát — a proto je jednotná i vůle, kterou jsou národní podniky spravovány. Ta je pak vyjádřena plánem.

Vyskytnuvší se finanční otázky a úkoly jsou řešeny v duchu socialistických zásad. Jinými opatřeními mobilisované finanční prostředky se používají na finanční vybaveni národních podniků úměrně k plánovaným výrobním a investičním úkolům. Velikost výrobních úkolů, uložených národním podnikům, jest stanovena hospodářským plánem a národní podniky budou finančně vybaveny úměrně k těmto svěřeným úkolům. Protože jednotná vůle společného vlastníka, kterým jest vlastně kolektiv, jest dána prospěchem celku, neřeší se otázky národních podniků úzce pouze se zřetelem na jednotlivý podnik. Je nutné ziskem- vytvořiti tolik kapitálu, kolik je potřebí na financování dalšího technického rozvoje a na úhradu náhrady za znárodnění, při čemž tato finanční potřeba může býti uhrazena v delším čase. Převyšující zisky slouží prospěchu celku, t. j. zvyšování životní úrovně celého národa; plynou pak ve prospěch celku přes státní rozpočet nebo úpravou cenové a mzdové politiky přímo ve prospěch těch, kdo se o docílené výrobní úkoly přímo i nepřímo zasloužili.

V celém hospodářství se pak vytváří dostatečný plánovaný zisk, který se zvyšuje všemi snahami o zvýšení rentability. Tuto rentabilitu nutno ovšem chápati socialisticky. Vyšší zisk jest způsobován vyšší hospodárností provozu a dociluje se tedy zvyšováním produktivity práce a materiálovými úsporami a nikoliv cenovými a mzdovými nespravedlnostmi.

Výdaje společného výrobního úsilí musejí podle socialistické zásady plynouti ve prospěch toho, kdo je společné výroby zúčastněn. Je proto potřebí nejenom řešit a uspořádat složité otázky výroby, ale také náležitě organisovat domácí distribuci, která ve skutečnosti ovlivňuje i výrobu, protože teprve podle spotřebního plánu je konstruován plán výrobní. V souvislosti s tím té& organisujeme zahraniční obchod, který nám opatřuje jako zemi surovinově chudé za vyvezené výrobky potřebné suroviny nebo na jejich nákup potřebné devisy podle skutečných potřeb hospodářského plánu, k čemuž je potřebí znemožniti vývoz podle finančního zájmu vývozce.

V zemědělství na podkladě vlastnictví půdy těch, kdo na ní pracují, spějeme k zemědělské velkovýrobě s použitím všech možností strojního vybavení, které zabezpečí výživu celého národa. Sám zemědělec získává náležité uplatnění v našem socialistickém řádu, jeho existence je úměrně jeho zásluhám zabezpečena, což má dalekosáhlý význam sociální i kulturní odstraněním důvodu úniku z venkova.

Každý pracující jednotlivec získává pocit osobní jistoty a zabezpečenosti vlastní existence jak v době přítomné, tak i v době budoucí uskutečněním národního pojištění. Jím, se odstraňuje ještě z doby rakouské zděděný komplex bílého límečku, odstraňují se bezdůvodné třídní přehrady a hlavně padají důvody k malokapitalismu. Pud sebezáchovy nutící člověka k úsporám pro zabezpečení stán je uklidněn vědomím, že stáři je zabezpečeno, takže není zapotřebí snažiti se, případně na úkor druhých, o zabezpečeni stáří úsporami, což se často zvrhovalo v chamtivost.

Odstranění vlastnictví výrobních prostředků umožní plánovitý technický rozvoj. Není již nebezpečí přeinvestování určitých oborů při nedostatku investic jiných. Soukromokapitalistické chyby a přeinvestováni nutily pak vlastníka výrobních prostředků, aby pokračoval v prohlubování svých vlastních chyb. Dosud nevyužité neamortisované investice vedly k potlačení racionalisačních snah, což vzdalovalo národ od tád ciho kulturního rozvoje a vlastník výrobních prostředků řešení svých vlastních chyb konkurenčním bor doma i na zahraničních trzích svaloval na bedra námezdně pracujících náporem na základě mzdové na rovnováhu cen a mezd a tím na měnovou stabilitu samu.

Po dvouletce, která byla pouze plánem obnovy, přistupujeme ke svému prvnímu pětiletému plánu, který je již plánem přestavby a výstavby, kterou uskutečňujeme vlastni cíle svého boje za svobodu národní, politickou i hospodářskou.

Finanční otázky přestávají býti mlhavým pojmem, s nímž se každý úporně potýká ve svém každodenním životě. Finanční otázky jsou přesným vyčíslením celého hospodářského plánu, kde jde o vypočteni o uskutečnění vlastních zásad socialismu, daných rovnicemi — práce = odměna, povinnost = práva.

Liberalismus ve všech svých podobách dovoloval kořistnickou činnost ve všech hospodářských otázkách a krise byly řešeny řízením finančních otázek pomoci kartelů a bylo saháno i k tvrdému řešení stability měny na vrub hospodářsky slabých vrstev národa, na vrub námezdně pracujících. Socialismus je v hospodářství vyjádřen socialistickým plánovaným hospodářstvím, které podle skutečných potřeb národa a pracovních zásluh každého jednotlivce řídí výrobu a za daných cen, mezd i daňových povinností životní úroveň každého jednotlivce vyplývá z finančního vyčíslení vyrovnaného hospodářství.

Všechny problémy uspořádání jsou otázkami naší hospodářské svobody, ze které vyplývá též svoboda politická. Řešení všech hospodářských otázek a uskutečňováni daných úkolů na sobě vzájemně závisí. Nejde totiž o jednotlivé otázky, jde o celek, který nelze porušit, jde o uskutečnění socialismu. O jeho uskutečnění jsme všichni bojovali a naši nejlepší bratří tomuto boji obětovali i sebe. Ať již na základě poznání chyb minulosti nebo za ujasněnou představu bojovali jsme každý podle svých možností osobních a daných situací, každý na svém místě, podporováni národem jako odhodlaným celkem, z něhož se úpadkové zjevy samo vyřadily.

Náš boj nekončí, nýbrž pokračuje v budování opět za podpory širokých mas. V tomto budovatelském úsilí se i mezi bojovníky za svobodu sami z našich řad vyřadili ti, kdo s námi spolubojovali nikoliv proti okupantově idei, ale proti okupantům jako proti konkurentům. I tento boj skončil vítězstvím v únorové etapě a pokračuje v dalším pracovním úsilí.

Vedoucí místa v plánovaném hospodářství, politice i v kultuře zaujímají bojovníci za svobodu. To není konstatování hegemonie našich bratří, ale tato skutečnost je potvrzením, že nejuvědomělejší a nejlepší pracovníci političtí, hospodářští i kulturní byli nositeli boje za svobodu a v dobyté svobodě vedou souhlasící národ k dalším cílům, k zabezpečení svobody a k dalšímu rozvoji.

Ing. Dr. Jaroslav Fukátko, generální tajemník Ústředního svazu čs. průmyslu: Socialistickou formou hospodaření je plán

Necelé čtyři roky dělí nás ode dne našeho osvobození ze jha německé okupace. Doba to v dějinách národa velmi krátká a přece — kolika významných událostí byli jsme v tomto období nejen svědky, ale přímými účastníky a nositeli, co převratných změn jsme prožili a jak dalekosáhlé důsledky nám tyto události přinesly, přinášejí a ještě přinesou pro náš život hospodářský, politický a sociální. Jestliže nějaké době v historii našeho národa má býti přiznán charakter doby revoluční, patří nesporně době naší.

Revoluce naší doby má své zvláštní osobité rysy a znaky. Není to typ klasické revoluce, spojené s občanskou válkou, v jejímž zmatku by byla prolévána krev a nesmyslně ničeny velké hodnoty hmotné a kulturní, ale revoluce, která uskutečňuje dalekosáhlé přeměny společenské klidnou, lidově demokratickou cestou za souhlasu a opory velké většiny národa.

Pátráme-li po příčinách této naší svérázné formy revoluce, nesmíme přezírati jednu závažnou okolnost. Československý lid ve své zdrcující většině po velkém utrpení, které mu přinesla německá okupace, došel k přesvědčení, že jeho národní osvobození musí býti spojeno nevyhnutelně i s osvobozením sociálním, které by jej zbavilo jha neméně tíživého, jha vykořisťujícího a zotročujíciho kapitalismu. Požadavek nahraditi společenský systém kapitalisticky, zkompromitovaný nejen kolaborantským postojem jeho českých a slovenských nositelů a obhájců v době okupace, ale i jeho bezohlednou a parasitnickou politikou vůči pracujícímu člověku v době předmnichovské, společenskou soustavou spravedlivější, lepší, pokrokovější, stal se majetkem všech vlastenecky a sociálně cítících a uvědomělých Čechů a Slováků.

Na rozdíl od převratu v r. 1918 zasahuje nynější revoluce téměř všechny oblasti našeho společenského života, který od základu přetvořuje, dává mu nový smysl, náplň, směr, tvůrčí sílu, rozsáhlé možnosti aktivity a otvírá mu široké výhledy vzestupu a rozmachu.

Cesta, na kterou jsme se uvědoměle dali, je cesta, která vede k socialismu. Nastoupili jsme ji za specifických podmínek, které se u nás vytvořily za druhé světové války a oku- páce. I když dějinné údobí kapitalismu bylo u nás podstatně kratší, než v zemích západní Evropy, bylo dlouhé natolik, aby odhalilo našemu národu pravou, nefalšovanou tvář tohoto společenského systému, spočívajícího na bezohledném vykořisťování pracujícího lidu úzkou, příživnickou vrstvou kapitalistů. Blahobyt této příživnické třídy, opírající se o soukromé vlastnictví výrobních prostředků a o mocenské hospodářské posice ve státě, byl vykupován živořením širokých mas pracujícího lidu, odkázaného jedině na svoji pracovní sílu. Lidská pracovní síla za panství kapitalismu je degradována na pouhé tržní zboží, které si podle potřeby kupují vlastníci výrobních prostředků, aby si z výsledků práce najatých námezdních pracovníků přisvojovali její podstatnou část a ji ve formě nadhodnoty hromadili v kapitály stále větší, mocnější a bezohlednější.

Honba za příživnickým přisvojováním si nadhodnoty cizí práce ve formě podnikatelských zisků jest hlavní ostruhou a motorem kapitalistického řádu. Výroba statků není tu určována a regulována s ohledem na potřeby celku, ale jen se zřetelem na to, zda jejich produkce přináší vlastníkům výrobních prostředků dostatečně velké zisky a výdělky.

Rozhodujícím činitelem v kapitalistickém řádu stal se trh — jeho poptávka, nabídka a konkurence; na něm se rozhoduje o cenách výrobků a podle nich o tom, co, jak a kolik se má vyráběti a do čeho se kapitály investují. Trh nakonec rozhodoval i o mzdě, kterou kapitalista byl ochoten platiti svým námezdným pracovníkům za jejich pracovní sílu. Poněvadž nabídka pracovních sil, vzhledem k stálé armádě nezaměstnaných neb polozaměstnaných, byla zpravidla větší, než poptávka po nich se strany soukromých podnikatelů, platil účet vychvalované tržní konkurence povětšině námezdný zaměstnanec, ať již ve formě přímého stlačování své mzdy či ve formě intensivnější exploitace své pracovní síly kapitalistickým zaměstnavatelem. Poněvadž však námezdní pracovníci představují hlavního konsumenta vyráběných spotřebních statků, má snižování jejich mezd a tím i stlačování jejich kupní síly za nutný následek omezování spotřebitelského trhu.

Tak vyvstává za panství kapitalismu paradoxní situace, kterou možno označiti za „bídu uprostřed nadbytku“. Oproti bohatství vyrobených statků stojí tu široké vrstvy hladovějících po zboží, které si však pro nedostatek výdělku nemohou koupiti. Důsledek této domnělé „nadvýroby“ projevuje se nejostřeji v t. zv. hospodářských krisích, které se za kapitalistického systému objevují s určitou pravidelností periodicky a nevyhnutelně.

Kapitalismus řeší krise tím, že zastavuje nebo omezuje výrobu, která nenese zisky, propouští dělníky z továren, snižuje nejrůznějším způsobem životní úroveň širokých vrstev, brzdí rozvoj produktivních sil a nakonec vyčkává, až si zase „příroda pomůže sama“, krlse se přežene a bude vystřídána hospodářskou konjunkturou. Mnoho učených pojednání bylo již napsáno liberalistickými národohospodáři o původu a příčinách hospodářských krisí, mnoho umných theorií bylo vynalezeno pro jejich vysvětlení a zdůvodnění, ale vlastní jejich kořen, který tkví v protikladnosti a anarchičnosti celého kapitalistického systému, objevuje teprve marxistická ekonomika.

Kapitalismus uskutečnil — a to je jeho historická zásluha — rozsáhlé zespolečnění výroby, jak ve směru technickém, tak i organisačním. Výrobní podniky spojil prostřednictvím trhu nesčetnými svazky vzájemné závislosti, provedl dalekosáhlou dělbu práce, podnítil technický pokrok, probudil a rozvinul do míry, která byla v souladu s jeho ziskovými motivy,

reservy produktivních výrobních sil, ale — a tu ocitáme se u zásadního protikladu kapitalistického řádu — společenský charakter výrobních prostředků uskutečněný kapitalismem ocitá se nutně v zásadním rozporu s jejich majetnickou formou, t. j. s jejich soukromým vlastnictvím. Namísto, aby produkt společenské výroby, který je výsledkem společenské práce mnoha milionů dělníků a pracovníků, stal se majetkem společnosti pracujících, je přivlastňován jednoznačně kapitalisty.

A tak společenská forma výroby dostává se za kapitalismu do nesmiřitelného protikladu s formou přivlastňování, a krise z „nadvýroby“ stávají se za kapitalismu nevyhnutelnou nutností. Nejde tu však o nadvýrobu absolutní, která by překročovala konsumní schopnost širokých mas, ale o nadprodukci relativní, poněvadž za kapitalismu ne skutečný úhrn potřeb společnosti rozhoduje o spotřebě vyrobených statků a služeb, ale pouze poptávka schopná placení. Ta je však u širokých vrstev obyvatelstva omezena jejich chudobou a nedostatečnou životní úrovní, což však je opět důsledek systému vykořisťování pracovní síly proletariátu třídou kapitalistů.

Pokusy kapitalismu čeliti anarchičnosti systému, který, jak již bylo zmíněno shora, pramení ze zásadního rozporu mezi společenskou povahou výroby a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a vede k neustálým sociálním konfliktům mezi třídou kapitalistů a třídou proletariátu, formou určitého plánování nemohly nikdy vésti k potřebné harmonii, neboť nebyly neseny ohledy na skutečné zájmy společnosti jako celku, ale sobeckými motivy kapitalistických podnikatelů zajistiti si co možná největší a nejstabilnější zisky a výdělky. Toho druhu bylo plánování v některých organisačně vyspělých kapitalistických podnicích.

Sem patří i plánování výroby a prodeje zboží, které v některých oborech uskutečnili kapitalisté prostřednictvím různých zájmových sdružení známých pod jménem kartelů, konvencí a trustů. Hlavním účelem, který tímto pseudoplánováním byl sledován, bylo, aby omezením neb odstraněním soutěže ustálili si účastníci kartelu dobrou konjunkturu a zajistili si pro sebe výhodnější a výnosnější ceny a tím vyšší a trvalejší zisky. Ve svých důsledcích vedly kartely a trusty k zesilování monopolistické tendence kapitalismu, a to jednak na úkor podnikatelů kapitálově slabších, kteří byli ničeni hospodářsky, ale hlavně a především na úkor „posledních konsumentů“, t. j. pracujícího lidu a jeho životní míry. Hospodářské krise všeobecného rozsahu kartely ani trusty nejen že nezamezily, ale naopak v mnohém směru zesílily, zostřily a urychlily.

Jiným pokusem, jak čeliti anarchičnosti kapitalistického systému a zmírniti účinky hospodářské krise, je tak zv. hospodářství řízené, které bývá někdy neprávem zaměňováno za hospodářství plánované. Příkladem řízeného hospodářství bylo na př. hospodářství, které u nás zavedli němečtí okupanti během druhé světové války — podobné povahy bylo i hospodářství téměř všech válčících kapitalistických států v druhé světové válce. Jiným příkladem řízeného hospodářství bylo hospodářství USA v době hospodářské krise v letech 1929—1936, známé pod jménem „New Deal“. Nejde tu o nějakou novou soustavu hospodářskou, neboť řízené hospodářství ponechává kapitalistický systém, spočívající na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, v podstatě nezměněný.

Řízené hospodářství vzniká pod tlakem naléhavé nutnosti a omezuje a reguluje podle okamžité potřeby pouze některé složky hospodářského života; sleduje zcela omezený určitý účel, na př. překonati neb zmírniti krisi, usměrňovati a zaktivisovati válečné hospodářství a pod. I když řízené hospodářství zasahuje namnoze hluboko do svobody kapitalistického podnikaní, působí na nabývání a držení zboží, surovin, tvorbu cen, pracovní poměry, rozsah a druh výroby investic a nahrazuje do značné míry i trh — starý řád se soukromým vlastnictvím nejen plné udržuje, ale i zesiluje — samo považuje se za formu přechodnou, za formu z nouze, která se opouští, jakmile účel, pro který bylo zavedeno, byl dosažen nebo překonán. Jeho význačným rysem za války bylo bezohledné využití zdrojů, které byly právě po ruce.

Na rozdíl od hospodářství řízeného a pokusů o kapitalistické pseudoplánování je plánování

socialistické výrazem nové soustavy hospodářské, jehož vůdčí myšlenkou je zvedat záměrně životní úroveň pracujícího lidu a zabezpečit ji každému, kdo toho zasluhuje. Proti anarchičnosti výroby v systému kapitalistickém staví socialismus za vedoucí motiv hospodaření plánovitost – plánovitost ve smyslu záměrného uspořádání a rozvíjení všech společenských výrobních sil, pracovních a hmotných zdrojů země a za současného zajištění vzestupu životní míry pracujících. Význačným rysem socialistického plánování oproti hospodářství řízenému jsou jeho úkoly budovatelské a tvůrčí.

Konkrétním výrazem socialistického plánování je hospodářský plán. Hospodářský plán, schválený autoritou lidu, vytyčuje cíl hospodářské činnosti ve státě a určuje každé rozhodující složce její úkoly, které v určeném čase má splniti. Není však pouhou právní formou, ani jen soustavou hospodářských čísel, ale je projevem cílevědomé aktivity milionových mas pracujících, vyjádřením jejich vůle k ovládání společenských zákonů a k záměrnému rozvoji všech výrobních sil a motorem jejich každodenní činnosti. Pracující jako nositelé plánu si uvědomují, že optimální splnění plánu je nezbytný předpoklad, aby byl dosažen jeho ústřední cíl. A ústředním cílem plánu je záměrné zvyšování hmotné a kulturní úrovně života všech pracujících a spravedlivé a rozumné rozdělení produktu společenské práce.

Plánovat ve smyslu socialistickém je však možno teprve tehdy, když se odstraní zásadní rozpory, které jsme poznali jako brzdu pro rozvoj produktivních sil národa v systému kapitalistickém, t. j. protiklady mezi společenskou povahou výroby a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Proto jedním z prvních základních zákonů našeho lidově demokratického řádu byly zákony o znárodnění klíčového a velkého průmyslu, bank a soukromých pojišťoven (zákon z 28. 10. 1945). Znárodněním hlavních odvětví našeho průmyslu, bankovnictví a pojišťovnictví dostaly se do rukou lidu sice nejdůležitější hospodářské klíčové posice, o které se dosud opíral kapitalistický řád, ale ne v takovém rozsahu, který by dovoloval rozvinouti plánování v potřebné šíři, celistvosti a účinnosti. Zbylý soukromokapitalistický sektor v průmyslu a téměř nedotčený ve velkoobchodě, v zahraničním obchodě, ve spedici, stavebnictví měl ještě dosti příležitosti a síly, prostředků i politické opory k pletichám a sabotáži nového řádu, ke kořistění a k šíření nedůvěry k budovatelskému úsilí pracujících mas.

V únoru letošního roku tyto reakční síly byly lidovým hnutím potřeny a druhou etapou znárodnění zbaveny svých dalších posic a tak uvolněna definitivně cesta pro další klidný vývoj naší republiky k socialismu.

Tato cesta nebyla snadná ani lehká. Německá šestiletá okupace zanechala naše hospodářství ve stavu silně rozrušeném. K tomu přistoupily pak velké změny ve složení obyvatelstva našeho státu, které vysídlením Němců kleslo o i/3. Na území celého státu dochází v r. 1945 1946 k velkým přesunům obyvatelstva z vnitrozemí do pohraničí. Bylo nutno osidlovati celé rozsáhlé kraje, obydlené dříve Němci, nahraditi novými pracovními kádry Němci opuštěné továrny, zemědělské usedlosti a živnosti a obsazovati četná vedoucí místa v podnicích novými lidmi. Bylo třeba ozdraviti měnu rozvrácenou okupanty a zavésti pořádek do cen a mezd, odstraňovati hospodářskou a pracovní demoralisaci, pozůstatek to z doby okupace, přeorientovati výrobu z válečné na mírovou, organisovati ji v nově utvořených národních podnicích, opatřiti pro ni nezbytné suroviny a pomocné hmoty a zajistiti plynulou dopravu statků a osob. Krátce bylo nutno provésti nejdříve nejnutnější konsolidaci celého našeho hospodářství, nezbytného to předpokladu pro uplatnění plánovitosti, jakožto nového principu hospodaření.

Uvedené okolnosti jsou dostatečným vysvětlením, proč náš prvý dvouletý hospodářský plán vstoupil v platnost teprve rokem 1947 a proč vytkl si vědomě omezené cíle a proč musel ponechati po dobu přechodu z kapitalismu do socialismu řadu organisačních forem hospodářství řízeného, které jsme převzali po okupantech a které teprve postupem času je možno přebudovávati v socialistické hospodaření plánovité. Jeho hlavním úkolem bylo obnoviti naše hospodářství do konce roku 1948 na úroveň předválečnou — v průmyslu pak překročiti výrobu předválečnou v průměru o 10%. Jakožto důsledek této obnovy a oživení našeho hospodářství

položil si náš dvouletý hospodářský plán za ústřední cíl zvýšiti životní úroveň našeho lidu na předválečnou výši.

Idea hospodaření podle celostátního plánu byla pro většinu našeho obyvatelstva, vyrostlého v řádu kapitalistickém a vychovaného liberalismem, ideou zcela novou; její uplatnění a její proměna v život vyžadovala rozsáhlou akci přípravnou, uvědomovací, získávací a obrannou. Z výše uvedených důvodů nebylo též možno v prvé dvouletce plánovati naše hospodářství v celé jeho šíři a celistvosti a ve všech jejích organisačních složkách a stupních. Proto bylo plánování záměrně omezeno na t. zv. základní výrobní úkoly v průmyslu, zemědělství, dopravě a ve stavebnictví. V průmyslu na př. v prvém roce dvouletky byla plánována výroba pouze 67 základních statků, v druhém roce již 120 statků, především pak těch, jejichž význam pro rozvoj hospodářství byl rozhodující a jejichž dosavadní nedostatečná výroba brzdila vzestup celého našeho hospodářství (na př. uhlí, elektrický proud atd.). Rozšiřovati tato t. zv. úzká místa (profily, soutěsky) patřilo k nejzávažnějším úkolům našeho dvouletého plánu.

Dalším důležitým rysem našeho dvouletého plánu byla jeho snaha po zvýšení produktivity práce. Produktivita práce je pro vítězství socialismu rozhodujícím činitelem, neboť jedině její vysoká úroveň, projevující se ve vyšší, lepší a hospodárnější výrobě, dává novému hospodářskému řádu převahu nad systémem kapitalistickým a zajišťuje pracujícím vzestup jejich životní úrovně. Produktivitu práce je nutno uskutečňovati v socialistickém řádě jak zvyšováním průměrného individuálního výkonu jednotlivce, tak i zvyšováním výkonu společnosti jako celku. Pro obojí druh produktivity náš lidově demokratický systém dává rozsáhlé možnosti, neboť tu není oněch brzdících momentů, které za kapitalismu, ať již na straně kapitálu nebo práce, zabraňovaly, aby byly plně využity všechny produktivní výrobní síly národa a zmobilisovány jeho velké reservy.

Prvý rok dvouletého plánu omezoval se na plánování množství výroby, t. j. na plánování kvantitativní; k druhé části plánování t. j. kvalitativnímu plánování, zahrnujícímu plánování hospodárnosti a jakosti vyrobených statků, mohlo býti přikročeno, a to ještě ve velmi omezeném rozsahu, teprve v druhém roce dvouletky. Příčinou tohoto nedostatku naší dvouletky byla okolnost, že pro plánování kvalitativní, zejména pak plánování hospodárnosti nebylo ještě v našich podnicích vhodných předpokladů organisačních a chyběl dále spolehlivý číselný statistický materiál, na podkladě kterého by bylo možno plánovati příslušně zhospodárňovací úkoly. Teprve nově zaváděné jednotné početnictví, závazné pro všechny národní podniky, vytváří předpoklady, aby i v tomto směru bylo plánování prohloubeno a rozšířeno. Totéž platí i o plánování finančním.

Důležitou složkou každého plánování je plánování investic, t. j. především výrobních prostředků, ať již jde o stroje, zařízení, budovy, dopravní prostředky a pod., neboť na jejich správné volbě, rozsahu, vybavení, rozmístění a tempu výstavby záleží do značné míry organický a plánovitý rozvoj celých úseků národního hospodářství. Za kapitalismu o tom, jaké průmyslové investice se uskuteční, rozhodoval jedině a výlučně ziskový zájem a zisková spekulace kapitalisty-investora. Investovalo se především do těch podniků a závodů, jejichž výroba slibovala dobré zisky — třebaže namnoze povahy ryze konjunkturální. Jedině tak si můžeme vysvětlit, že u nás narostly některé průmysly do nezdravých, neúnosných rozměrů a jiné výroby důležité pro hospodářství státu nebyly u nás vůbec zavedeny, že se průběhem doby na našem území nahromadilo velké množství národohospodářsky pochybených, neúčelných a tíživých investic, jejichž pro kapitalisty ještě rentabilní provoz mohl býti udržován jedině dík hladovým mzdám zaměstnanců (platí to na př. o mnohých našich podnicích textilních, sklářských, keramických, dřevařských a j.).

V řádě plánovaného hospodářství rozhoduje o investiční činnosti, jejím směru, rozsahu a tempu ne úzce ziskový, sobecký zájem nebo spekulace podnikatelů, ale celostátní plán investiční, který je nerozlučnou součástí celkového národohospodářského plánu. V něm uplatňuji se všechny národohospodářské zřetele, které nutno respektovati, má-li býti zajištěn plánovaný

rozvoj produktivních sil a vytvořeny předpoklady pro dosažení hospodářských a politických cílů plánu.

Náš prvý hospodářský plán mohl tyto zásady uplatniti též jen ve velmi omezené míře. Mnoho investic, zejména stavebních, proběhlo mimo plán (platí to především o průmyslových investicích až do února 1948 poměrně dosti silného sektoru soukromokapitalistického); mnoho plánovaných investic nemohlo býti včas realisováno pro různé příčiny, tkvící v nedostatečné organisovanosti stavebního a strojírenského průmyslu, v sabotáži plánu kapitalistickými stavebními podnikateli, kteří provedli četné stavby „černé“, v nepřipravenosti projektů, v nedostatcích a nezkušenosti plánování techniky a kontroly, v nedisciplinovanosti investorů a v různých jiných závadách technického, organisačního a správního rázu, jejichž odstranění vyžádalo si více času a obtíží, než se při sdělávání plánu mohlo předpokládati. Dále je nutno vzíti v úvahu, že největší část dvouletkových investic měla povahu investic obnovovacích a jen menší část povahu investic racionalisačních, rozšiřovacích a nových. Pokud jde o poslední kategorii investic, byly uskutečněny ve větším rozsahu především na Slovensku v rámci jeho industrialisace, jejíž soustavné provádění patří též k základním úkolům dvouletého plánu.

Při hodnocení konstrukce a provádění dvouletky nesmí se dále přehlížeti, že je to náš prvý hospodářský plán a že byl sestavován za velkých potíží a nedostatků, že tu scházely namnoze spolehlivé číselné podklady a potřebné plánovací zkušenosti, že tu existovaly poměrně ještě silné sektory soukromokapitalistické v průmyslu, ve vnitřním a zahraničním obchodě, ve stavebnictví a v peněžnictví, které se úporně bránily plánovací disciplině a které provádění plánu soustavně sabotovaly, dále že hlavní nositel plánu v průmyslu, t. j. znárodněný sektor, byl ve stadiu obsáhlé reorganisace a konsolidace a že konečně mimořádně tuhá zima roku 1946/47 a katastrofální neúroda v roce 1947 přinesly s sebou obtíže a překážky, které plán nemohl předvídati a které do značné míry zpomalily v některých odvětvích plánovaný vzestup našeho hospodářství. Při tom nepřihlížíme ani k obtížím rázu politického, které reakce, skrytá v některých politických stranách Národní fronty, dovedla až do února 1948 využívati k podkopnému boji proti lidově demokratickému režimu a jeho socialisujícím formám.

Jestliže přes všechny tyto nesnáze, potíže a překážky podařilo se dík pracovnímu úsilí a obětavosti zaměstnanců splniti plán v průmyslu jako celku v prvém roce na 100,9% a v prvém pololetí roku 1948 na 102,1% a zvýšiti fysický objem naší průmyslové produkce za prvý rok existence plánu, měřený indexem průmyslové výroby (1937 = 100%) v průmyslu jako celku, t. j. včetně průmyslu výživy ze 77,4% v lednu 1947 na 91,5% v prosinci téhož roku, zaměstnanost pak z 94,3% na 103,4% a produktivitu z 82,1% na 88,5%; začleniti průběhem roku 1947 do hospodářského procesu nově téměř 300.000 pracujících; v železniční dopravě obnoviti její dopravní výkon za podstatně sníženého vozového parku (asi o 1/3) téměř na úroveň předválečnou; v zahraničním obchodě ztrojnásobiti dovoz a více jak zdvojnásobiti vývoz oproti roku 1946 (bez dovozu UNRRA), ve výživě zajistiti vcelku plynulé i když velmi těsné zásobování přes katastrofální neúrodu, je to především zásluhou nového pojetí hospodaření, řídícího se socialistickou formou celostátního plánu a uskutečňovaného cílevědomou činností pracujících mas.

K pasivům prvého roku naší dvouletky patří úsek stavebnictví, které splnilo plán v bytových stavbách pouze ze 47%, ve veřejných stavbách ze 44% a v dopravních stavbách z 98,7%, t. j. celkem v celém stavebnictví ze 69%.

Též zemědělství, hlavně pro velkou neúrodu, nemohlo dosáhnouti plánovaných cílů a nemohlo proto z vlastních zdrojů zajistiti dostatečné zásobování našeho obyvatelstva zemědělskými produkty. Tak v r. 1947 místo plánované sklizně 247.000 vagónů chlebovin sklizeno bylo pouze 185.000 vagónů t. j. 75% a místo 109.000 vagónů vykoupených v r. 1946 vykoupilo se pouze 68.000 vagónů t. j. o 37,6% méně. Bramborů sklidilo se pouze 437.000 vagónů t. j. polovina plánovaného množství a cukrovky místo 483.000 vagónů pouze 241.000 vagónů t. j. 50% plánu. Ještě nepříznivější je bilance plánu zemědělské živočišné výroby, kde výroba hovězího

masa v prvé polovině roku 1948 byla 46.300 tun oproti původně plánované výrobě ve výši 80.000 tun t. j. 58%, výroba vepřového masa ve stejném období pouze 54% a mléka 65% proti výrobě plánované. Následkem nesplnění plánu zemědělské výroby nemohl splniti svůj plán ani průmysl výživy, který splnil výrobní plán v roce 1947 pouze na 71,5%.

Nesplnění plánu v zemědělství a ve stavebnictví je příčinou, proč v oboru zásobování potravinami a bytové péče životní úroveň našeho lidu nemohla se vyvíjeti tak, jak předpokládal plán. Kromě objektivních důvodů jako bylo katastrofální sucho v r. 1947 a různých jiných potíží technického, organisačního nebo správního rázu, které nepodařilo se včas odstraniti, bylo nesplnění plánu v obou odvětvích áo značné míry zhoršeno existencí ještě dosud početných a záškodnických kapitalistických živlů v těchto výrobních sektorech. Ti ve spojení se zbylými příživníky a šmelináři z ostatních úseků našeho hospodářství nerozpakovali se odejimati vzácné potraviny a stavební hmoty, určené podle plánu k vzestupu životní úrovně pracujících, legální spotřebě a využívati zásobovací a bytové tísně k svému kořistění a obohacování.

Cenným výsledkem našeho dosavadního plánování jest, že se podařilo v poměrně krátké době získati pro myšlenku plánovaného hospodaření velkou většinu pracujících, probuditi jejich zájem a vyvolati aktivní účast pracujících rukou i mozků pro tvůrčí budovatelskou práci na široké, lidově demokratické a socialisující základně. O ni socialistické plánování musí se vždy opírati, neboť ona je vlastním a rozhodujícím nositelem nového hospodářského a společenského řádu.

V socialistické soustavě, k níž spějeme, rodí a tvoří se nový poměr pracujícího lidu k práci, práci osvobozené ode jha Kapitalistického vykořisťování, práce radostné ve prospěch společnosti a tím i ve prospěch každého z nás. Krásným projevem tohoto nově se tvořícího poměru k práci jsou naše pracovní brigády, podnikové a mezipodnikové soutěžení v pracovních výkonech, dobrovolné plnění vyšších protiplánů a snaha po splnění dvouletky do 28. října t. r.

Tyto kladné stránky, které se projevují ve stále rostoucí míře již v prvé etapě našeho plánovaného hospodářství, zdaleka převažují záporný nebo lhostejný postoj těch, kteří ještě nepochopili budovatelský význam a dosah nového hospodářského řádu pro všechen náš pracující lid a pro šťastný zítřek našeho národa. Zapomínají, že v socialistickém řádě bude měřeno každému podle jeho skutečné zásluhy, že příživnictví a kořistění jakéhokoliv druhu bude všemi prostředky potlačováno a že jedině vykonaná práce, společnosti užitečná, bude rozhodující mírou pro hodnocení zásluh a odměňování každého jednotlivce.

Ti pak, kteří se již začlenili do budovatelského úsilí na výstavbě naší republiky a jsou snad zklamáni, že dosavadní její průběh nesplnil všechna jejich očekávání, nechť uváží, s jakými nesnázemi musí nový řád bojovati a jak velké překážky musí odstraňovati, aby se mohl plněji rozvinouti a prosaditi. Přechod z éry kapitalismu do údobí socialismu představuje celou dějinnou epochu a nelze jej proto provésti ze dne na den. Je však v moci každého z nás přispěti svojí tvůrčí a houževnatou prací, obětavostí, trpělivostí, politickou uvědomělostí a smyslem pro solidaritu a zájmy celku k tomu, aby naše cesta k socialismu byla zkrácena a urychlena.

Hodnotíme-li výsledky prvého roku naší dvouletky, nesmíme zapomínati, že náš dvouletý hospodářský plán jest teprve počátkem, prvou etapou v uskutečňování zásady plánovitosti v našem životě hospodářském a sociálním. Byl nám všem průpravnou školou, ve které jsme se teprve učili plánovat, poučovali se z chyb a nedostatků našeho plánu a sbírali prvé zkušenosti a cenné poznatky pro prohloubení a rozšíření našeho plánování.

Dvouletým hospodářským plánem učinili jsme v naší lidové demokracii prvý závažný krok na naší cestě k socialismu — jemu budou následovati další výboje v přeměně starého řádu na řád socialistický — pětiletý plán výstavby a přestavby našeho hospodářství, na jehož prahu stojíme — je další etapou cesty za hmotným a kulturním povznesením našeho pracujícího lidu.

Ing. Milan Reiman, vedoucí úřadu předsednictva vlády: Důvody a důsledky znárodnění

Mnichovským diktátem v září 1938 dostal náš průmysl prvou ránu: odstoupením sudetského území byly značné jeho části od sebe odloučeny, vzájemné styky odloučených částí znesnadněny a vnitřní trh rozpolcen. Okupace v březnu roku 1939 znamenala další těžkou ránu. Vývozní odbytiště byla vesměs skoro ztracena, slovenské suroviny a trhy odděleny. Průmysl počal upadati, jeho struktura byla roztrhána. Současně v důsledku odtržení pohraničí a odtržení Slovenska došlo ke zcela jinému vývoji ve třech částech teritoria Československé republiky, k odlišnému vývoji cen, mezd a obhospodařování surovin, k různému rozčlenění měny, k novým výrobním programům, k nové úpravě platebního styku atd.

Vzpruha pro opětný rozvoj výroby se dostavila příchodem druhé světové války, avšak jen pro ta průmyslová odvětví, která měla význam pro vedení bojů. Zbrojní průmysl rostl a bujel nad únosnou míru, zatím co ostatní průmyslová odvětví byla zanedbávána a postupně zakrňovala; bylo jim stále vít a více upíráno právo na život. Nejvíce byl poškozen náš rozsáhlý průmysl textilní, jehož stroje byly rozbíjeny, aby továrních budov mohlo býti použito pro výrobu zbraní. Také průmysl stavební a průmysly s ním související byly téměř zastaveny.

Osazenstvo zapracované v mírové výrobě bylo násilně dirigováno do výroby zbrani. Mimo zbrojní průmysl bylo v ostatních odvětvích jen podle nařízení z roku 1942 uzavřeno asi 3000 podniků. Podniky zbrojní byly sice racionalisovány, ale způsobem velmi povrchním. Tím byly naší výrobě způsobeny tyto základní škody:

1. Technická výzbroj továren byla poškozena opotřebováním strojového parku v důsledku silného zatížení a nedostatečné údržby, v důsledku ničení zařízení závodů ve prospěch výroby zbraní a leteckým neb dělostřeleckým bombardováním.

2. Přísun surovin byl rozrušen až zničen, dovoz z hlavních surovinových základen během války odumřel, v některých oborech nastal přechod k náhražkovým hmotám, jejichž výroba byla po skončení války zastavena.

3. Odborné znalosti osazenstva byly oddrobeny dlouhotrvajícím začleněním do jiné práce a bývalé pracovní kolektivy, sestavené dříve často po dlouhodobém a velkém úsilí, byly roztrhány.

4. Výrobní programy závodů byly rozbity, protože byly ve válce jednostranně měněny a usměrňovány a staly se součástí výrobních programů průmyslu německé říše.

5. Pracovní morálka byla rozleptána jako v každé válce. Snížení pracovní morálky bylo v této válce podtrženo ještě nuceným zařazením lidí do práce nikoliv podle jejich oboru, schopností a vyškolení, nýbrž podle potřeb zbrojení. Byla snížena i postojem pracujícího lidu k výkonnosti a práci, k výkonnosti a výrobě, ježto postoj pracujícího lidu k výkonnosti a práci byl jedním z prostředků boje proti okupantům, jedním z prostředků pomoci Sovětskému svazu a Spojeným národům k vítězství nad německým fašismem. Je samozřejmé, že konec války nemohl znamenat konec negativního postoje k výkonnosti a práci. Revoluční změny a otřesy, změny, kterými jsme prošli, dokončily naopak období klesající pracovní morálky. Jsme si všichni vědomi toho, že pracovní morálka se nyní zlepšuje, že pracující lid pochopil již svoje úkoly a změnil již svůj postoj k výkonnosti a práci. Jsme si ovšem také všichni vědomi toho, že zvýšení pracovní morálky je psychologickým, morálním a sociálním procesem, který ještě není ukončen, který bude vyžadovat ještě mnohého úsilí, kritiky do vlastních řad, pochopení solidarity pracujícího lidu a zvýšené kontroly pracujícího lidu — pracujícím lidem, správné rozestavení jednotlivých zaměstnanců ve výrobě, směně i spotřebě a nejvhodnější využití jejich schopností.

6. Vnitřní trh je nenasycený, ale chaotický. Velký hlad po zboží je vyvážen dosud nevybudovanými obchodními a odbytovými vztahy, které nadto jsou demoralisovány nedostatkem statků.

Odsun Němců a znárodnění průmyslu přináší i nové úkoly směně, přináší i nové úkoly urganiaaci této směny.

7. Zahraniční trhy jsou pro nás šesti lety okupace ztraceny. Jsou tak jako vnitřní trhy hladové, ale vztahy k nim jsou znesnadněny nebo i zpřetrhány těmito důvody. Došlo k výměně osob nebo k odchodu osob zapracovaných a majících vybudovaná osobní spojení. Vzájemná výměna zboží je bržděna neurovnanými poměry dopravními a měnovými nebo nepře-lodností trhů. Předmnichovské československé trhy v zahraničí byly vybudovány kvalitními v robky. Průběhem šesti let došlo k nahrazení našich výrobků výrobky jiných států na trzích, ;i kterých jsme byli zavedeni. Musíme tudíž svůj export znovu budovat a zajistit pro něj hy tak, aby nám zůstaly otevřeny i v době, kdy přejde první všeobecný hlad po zboží, v době normalisovaných hospodářských poměrů v zahraničí.

A tak, ačkoliv věcné škody v našich továrnách, způsobené přímými válečnými událostmi, sou celkem nepatrné, jen asi 5— 1O vzrůstá souhrnná škoda ze všech nahoře vylíčených ríčin odhadem asi až na 5O. Důsledky této vysoké škody projevují se právě v tom, že se při rozbíhání průmyslu setkáváme s tak mimořádně velkými obtížemi.

A přece jr, průmyslová výroba (s výrobou zemědělskou) jediným základem pro dosažení blahobytu našeho vnitrozemského státu. Musíme se proto ze všech sil snažiti, abychom nejen odstranili neblahé válečné dědictví a výrobu opět pozvedli na dřívější úroveň, ale abychom ji soustavným zdokonalováním a budováním lepší struktury průmyslu stále stupňovali. Jen tak si udržíme dobré posice materiální (technické i hospodářské) a budeme si moci dopřáti vyšší životní standart hospodářský, sociální a kulturní, než jaký mají národy okolní. Bylo by politicky neprozíravé, kdybychom otevřeně nedoznali, že jsme chudí a chudší než jsme byli, a že bude dlouho trvat, než opět zbohatneme.

Všechny těžkosti a nesnáze v průmyslu nově Československé republiky jsou těžkostmi po hospodářství okupantů, jsou dědictvím války, do které jsme byli zataženi, nemajíce svobody politického projevu a trpíce národnostním útlakem v nejrůznějších formách. Taková byla a je hospodářská situace naší republiky v době, kdy vláda národní jednoty znárodnila t. zv. velký československý průmysl postátněním. Postátnění bylo také provedeno v době, kdy dělnické a zaměstnanecké kádry, a to i ty nejpokrokovější, nejsou dosud hospodářsky a politicky dokonale vyškoleny. Tyto kádry, dík dřívějším režimům, kdy byly jen předmětem vykořisťování a ovládání, nejsou dosud s to, zvládnout dosah celého převratu, který se nyní v důsledku znárodnění rozvíjí. Naše dělnické a zaměstnanecké kádry nemají ještě jasně před očima postaveny cíle, ke kterým je nutno dospět.

Je proto nutno stále znovu si klásti otázku: „Co znamená znárodnění?“ „Co znamená způsob, jakým bylo provedeno?“ „Jak jsme k našemu znárodnění dospěli?“ V cizině se často mluví o našem znárodnění průmyslu, bank a pojišťoven jako o zajímavém pokusu. Mínění ciziny říká, že budoucnost teprve ukáže, zda se naše dílo podaří, či ztroskotá. To je názor reakční a může být vyslovován pouze lidmi, kteří naprosto nepostihli nesmírnou sílu dělníků, nesmírnou sílu nejpokrokovějších tříd našeho národa. To je názor lidí, kteří nepochopili a nemohou pochopit, že československá demokracie chce být demokracií opravdu lidovou a že naše vláda, opírající se o nejširší vrstvy pracujících se takto stává představitelem všech pracujících, nositelem jejich tužeb a přání a ukazovatelem jejich cílů.

My si uvědomujeme naprosto jasně, že znárodnění pro nás není pokusem. Znárodnění je programem všeho lidu. Vláda je jenom uskutečňovala a dávala mu tvar. Znárodnění našich klíčových hospodářských posic a cesta k němu, vedoucí přes národní správy a závodní rady se širokou pravomocí, cesta, vedoucí přes národní výbory lidové státní správy, zabránila chaosu a zmatku. Cesta ta vyvedla náš stát i národ z nesmírné hospodářské a politické krise, jakou dnes prožívají ostatní státy, protože tam program vlády a její činy jsou dvě naprosto různé věci. Ve většině případů jsou tam programy nám všem dobře známou starou demagogii k uspávání pokrokových snah pracujícího lidu.

My víme, že právě znárodnění zvyšuje váhu pracujícího lidu a sílu pokroku. Je nutno si dobře uvědomit, co by se bylo stalo, kdyby byla vláda od začátku nesledovala politickou linii, která nakonec vyústila ve znárodnění.

Větší část výrobních prostředků, kapitály koncernů a bank byly vyvlastněny. Tím byl učiněn první a největší krok ke zlomení moci koncernů a bank. Víme, co moc kapitánů kapitalistického hospodářství pro nás všechny znamenala. Byla a je totožná s válkami a krisemi, s bohatstvím jedněch bez práce a bídou druhých se dřinou. První krok byl učiněn bez výstřelu, bez krvavé revoluce a bez nesmírných obětí lidských i hospodářských.

Znárodnění průmyslu nebylo prosazeno nesmírnou krisí, nýbrž tvůrčí spoluprací vlády s nejširšími vrstvami československého lidu. V čele tohoto lidu nesl tovární dělník myšlenku znárodnění.

Uvědomujeme si všichni, že vláda splnila, co slíbila, že vláda vykonala svoji práci se státnickou prozíravostí a že nebýt této státnické prozíravosti, že nebýt správné politické linie vlády, žili bychom ještě dnes v chaosu a zmatku, v boji jedněch proti druhým — v boji, kterým by se nakonec znárodnění stejně prosadilo, ale za cenu těch nesmírných obětí, kterým bylo zabráněno. Je nám jasno, že znárodnění je ohromným pokrokem a co znamená vůle pracujícího lidu ve skutečně lidové demokracii, kde vláda není demokratickou jen podle jména.

Dekrety o znárodnění průmyslu a bank jsou jen prvním krokem přes práh nové budouc-

nosti. Soudruh Gottwald řekl nedávno, že národní výbory nepracují všude tak, jak by měly, ale ne proto, že překročují hranice svých práv, nýbrž proto, že naopak neznají všechna práva, která jim náleží. Totéž platí také ve znárodněném průmyslu. Je třeba, aby si všichni pracující uvědomili dosah práv, které jim znárodnění průmyslu přineslo. Znárodněný průmysl náleží nyní všemu pracujícímu lidu. To mu dává do rukou nesmírná práva, ale také nesmírné povinnosti a nesmírnou odpovědnost.

Jsme všichni vojáci bojující na frontě práce. Vláda nám připravila frontu na nejpřednější linii pokroku a opatřila nám i zbraně, abychom z ní postoupili ještě dál dopředu na cestě pokroku. To je smysl znárodnění průmyslu. Dekret o znárodnění, to je fronta a to jsou zbraně. Musíme se však těchto zbraní chopit, musíme je využít a musíme s nimi bojovat. Jsou nyní v našich rukou a nesmíme se jich vzdát anebo si je dát vyrvat z rukou. Nesmíme je také nabíjet slepými patronami.

Z toho vyplývá: Musíme ukázat životaschopnost znárodněného průmyslu! To znamená: Zvyšovat výrobu a výrobnost znárodněného průmyslu a dát tak usilovnou prací a usilovným budováním odpověď všem těm kruhům a pánům, kteří čekají na nezdar, aby mohli říci: „Vidíte, pokus se nezdařil. Ať žije kapitalismus, protože dělníci neumějí vést svoje závody!“

Víme dobře, že dosah znárodnění našeho průmyslu a bank jest veliký a víme také, kde a jak je třeba bojovat. Nesmíme ztrácet svou bdělost a ostražitost proti všem rušivým zásahům se strany těch t. zv. přátel pracujícího lidu, kteří dnes souhlasí se znárodněním, aby se snažili je zítra odstranit.

Z toho vyplývá, že hospodářská svoboda a tím i svoboda politická všech pracujících tříd našeho národa nyní po dosažení a zajištění nezávislosti naší republiky stojí a padá s rozvinutím výroby ve znárodněných závodech. Rozvinutí výroby na nejvyšší stupeň, to je další a nejtěžší krok po prosazení

zákona o znárodnění na cestě k lepší budoucnosti.

Byly znárodněny podniky, které v soukromých nikách představují stát ve státě a vládu nad vládou; průmyslové podniky s vysoce soustředěným kapitálem, s vysokou produktivitou práce, kde zespolečenštění práce dostoupilo takové hranice, že jsou dány předpoklady i pro zespole-čenštění zisků.

Byla znárodněna celá odvětví průmyslové výroby tam, kde jde o klíčový průmysl, který je základem všech ostatních výrob, průmyslová odvětví, kde soukromé vlastnictví podniku a závodu znamená zajištění vlivu hospodářského a tím i politického na všechna ostatní výrobní odvětví a tím i na hospodářství státu.

Bez znárodnění klíčového a velkého průmyslu by lidová demokracie měla program naplněný demagogickým heslem a byla by návratem k předmnichovské demokracii. Znárodnění velkého a klíčového průmyslu jest hospodářským, politickým a právním zajištěním pracujícího lidu, jest hradbou proti nebezpečí krisí. Zmenšuje možnosti, že budeme vtaženi do dalších válek, ve kterých průmysloví kapitáni ztotožňují obvykle své zájmy o zvýšení zisků se zájmy celého národa.

A nakonec si položíme otázku: Co máme dále dělat, jaký je náš nejnaléhavější úkol, který musíme splnit, a čím můžeme naplnit program započatý vydáním dekretu o znárodnění průmyslu, bank a pojišťoven? Zde si musíme všichni jasně uvědomit, že naším nejvážnějším a nejnaléhavějším úkolem — úkolem, který splnit znamená upevnit a zajistit politické vymoženosti pracujícího lidu a hospodářsky zvýšit blahobyt nás všech, jest: Zvýšit výrobu a výrobnost ve znárodněném průmyslu! Zvýšit výrobu vagónů — abychom zlepšili dopravu, zvýšit výrobu zboží — abychom tímto zbožím zaplatili do ciziny všechno to, co potřebujeme opět k zlepšení výroby,

zvýšit výrobu — abychom odbourali přídělové hospodářství a aby si každý mohl koupit tolik, kolik potřebuje, zvýšit výrobu — abychom mohli zmechanisovat na nejvyšší stupeň výrobní postupy, ulehčit a zpříjemnit si práci, zvýšit výrobu — aby stroje nahradily nedostatek pracovních sil, kterým trpíme, zvýšit výrobu — abychom mohli postavit nové a dokonalejší továrny za naše továrny nemoderní a zastaralé, za strojová zařízení opotřebovaná a dávno vývojem překonaná, zvýšit výrobu — abychom ukázali bratrskému lidu Sovětského svazu, že dovedeme pracovat stejně jako oni, že dovedeme překonat stejně jako oni všechny překážky na cestě k budování nové socialistické demokracie. Zvýšit výrobu — znamená zhodnotit mzdy a práci, zvýšit výrobu — znamená zhodnotit novou měnu, protože se sníží výrobní náklady a tím i cena zboží.

Zvýšit výrobu — abychom upevňovali bratrská pouta se Sovětským svazem hospodářskou pomocí sovětským dělníkům, kteří obětovali výsledky desítiletého budování, aby pomohli nejen svému lidu, ale i všem svobodomilovným národům na cestě k trvalému míru a k trvalému blahobytu. Upevníme-li svou kázeň v závodech, rozvineme-li svou tvůrčí budovatelskou iniciativu, upevníme-li jednotu pracujícího lidu ve zvýšení výroby a uvědomíme-li si, jak se tím vším projeví naše znásobená síla, pak nebude nepřekonatelných překážek na cestě k úspěchu znárodněného průmyslu. Naše národní revoluce nerozbila a neočistila starý státní aparát, nýbrž připravila jen podmínky k jeho přetvoření. Ve zvýšení výroby, v naší kázni a jednotě jest předpoklad k tomu, aby státní aparát pod naším vedením, za našeho přispění a naší spolupráce konal své povinnosti tak, aby i on přispěl k zvýšení výroby. Odmítáme všechny pokusy reakce o roztříštění jednoty pracujícího lidu, o vyvolávání svárů, zanesení nekázně a odvracení naší upjaté pozornosti a myšlenek od jediného úkolu: Zvýšení výroby! (Knižnice politické výchovy, Praha, prosinec 1945)

Dr. Antonín Gregor, ministr zahraničního obchodu: Zahraniční obchod na nových cestách

Zahraniční obchod je celou svou povahou a podstatou záležitost dlouhodobé politiky. Proto změny, které v něm nastaly od února letošního roku vyřízením sabotérských a kořistnických elementů, budou se moci svými účinky projevit ve výsledcích našeho vývozu a dovozu teprve později. Ještě nesklízíme ovoce, teprve se staráme a nápravu; provádíme výstavbu nové organisace a zároveň řešíme naléhavé zásobovací problémy, před něž nás postavila neúroda, zaviněná katastrofálním suchem roku 1947. Byli jsme nuceni zajistiti pro výživu našeho lidu mimořádně velké dodávky obilí, masa, tuků a jiných potravin z ciziny a postarat se o to, aby nutností těchto dodávek potravin neutrpěl dovoz surovin, jež náš průmysl potřebuje ke své plynulé výrobě.

Vývoz a dovoz jsou dvě spojité nádoby. V cizině můžeme nakoupit jen za tolik, za kolik vyvezeme svého zboží, a dovážet z ciziny nezbytně potřebujeme, neboť sami nemáme dostatek vlastních surovin, na jejichž zpracování je založena naše průmyslová výroba, nehledíc k tomu, že ani v potravinách nejsme zcela soběstační, zejména nevydaří-li se sklizeň. Také mnoho speciálních strojů a jiných hotových výrobků podobné povahy (tak zvané investiční statky) musíme dovážet z ciziny, nechceme-li, aby se naše výroba stávala po technické stránce zaostalou. Tato velká potřeba dovozu nás nutí vyvážet. Na štěstí výrobní potenciál našeho průmyslu je

dostatečně mohutný, aby stačil na tyto úkoly. Čeho je tu potřebí, je dobrá organisace, plán, náležité pracovní úsilí a exportní uvědomění. Je třeba si uvědomit, že naše hospodářství je v daleko větší míře závislé na zahraničním obchodu, než je tomu u jiných států. Náš národní důchod je z jedné čtvrtiny až z jedné třetiny spjat s vývozem a dovozem. Jestliže se mluví o klíčových posicích v hospodářství, pak to platí především o zahraničním obchodu. Už proto je naprosto samozřejmé, když jsme se rozhodli znárodnit více než 90% celé průmyslové výroby a řídit celé hospodářství důsledně podle plánu, že nebylo možno ponechat dovoz a vývoz stranou.

Již před únorem byly učiněny náběhy k plánování a řízení dovozu a vývozu, jejichž prováděcím místem bylo ministerstvo zahraničního obchodu. Setkaly se s poměrným úspěchem, uvážíme-li, že přes všechny obtíže nenastal v našem zásobování dováženými surovinami nikdy takový stav, aby ohrozil plynulý chod výroby. Provádění plánu zahraničního obchodu před únorem nebylo však důsledné a vykazovalo také mnoho nedostatků. Většinu vývozních a zejména dovozních obchodů prováděly soukromé firmy podle svých soukromokapitalistických hledisek, ohlížejíce se pouze na své zisky a nikoli na potřeby a prospěch národního hospodářství. Kořistění, přesahující meze zákona a devisový únik, dosahující miliardových částek, byly proto na denním pořádku. Proto také tato poválečná perioda, v níž různé exportní a importní firmy rostly jako houby po dešti, má svou obsáhlou černou kroniku.

Avšak ani tam, kde nebyly obcházeny zákony a kde nebylo postranních úmyslů, nebylo všechno tak, jak by vyžadovalo plnění plánu zahraničního obchodu, což mělo své zvláštní příčiny. Sám statut národních podniků směřuje k tomu, aby se tyto podniky řídily hlediskem obchodním, aby pracovaly se ziskem, to znamená, aby se i při vývozu řídily hlediskem ziskovým a vyhledávaly trhy, kde by bylo možno prodat za nejvyšší ceny. Tato jejich oprávněná péče o nejvýhodnější „korunovou“ bilanci nekryla se však s nezbytnými ohledy na bilanci devisovou. V dnešním světovém hospodářství nejsou takové podmínky, jaké byly v klidných dobách předválečných, kdy jedna měna byla volně směnitelná za druhou. Dnes vedle takových směnitelných „tvrdých“ měn setkáváme se s celou řadou měn „měkkých“, které směnitelné nejsou a jichž lze užít jen v obchodu s tím kterým státem. To znamená, že případného aktiva, jehož dosáhneme ve styku s některou z těchto zemí, nelze použít k vyrovnání schodku ve styku s jinou zemí, zejména jde-li o zemi s „tvrdou“ měnou. Potřebujeme-li proto nakupovat v dolarové nebo librové oblasti velká kvanta surovin, jež nelze získat jinde, je třeba se postarat také o dostatečný vývoz do těchto oblastí měn pro nás vzácných a vyvážet do nich, i když ceny jsou v nich méně přitažlivé než na trzích jiných. Jde o to neplnit vývozní plán jen co do množství, nýbrž i co do rozdělení na jednotlivé měnové oblasti a zajistit si plnění vývozu do nich, i když se tak děje na úkor bilance „korunové“.

Takový požadavek bude nejlépe splněn, když výrobní společnosti, pro jejichž hospodaření platí zvláštní předpisy, vyplývající z požadavku co největší hospodárnosti při výrobě, budou odděleny od zahraničního obchodu s jeho zvláštními hledisky a požadavky, a úkoly vývozní a dovozní budou přeneseny na zvláštní orgány. Z toho důvodu v rámci hospodářského programu, který vyšel z požadavků pracujícího lidu, vyjádřených v únoru, budujeme zvláštní výsadní společnosti pro dovoz a vývoz jakožto „prodloužené ruce“ ministerstva zahraničního obchodu, které podle jeho pokynů a podle potřeb naší platební bilance budou dirigovat vývoz a dovoz tak, aby v něm byl plán důsledně plněn nejen co do množství, nýbrž i co do styku s jednotlivými měnovými oblastmi a státy. Ministerstvo zahraničního obchodu přestane tak být úřadem v podstatě jen dozírajícím a stává se skutečným dirigentem celého našeho zahraničního obchodu a nositelem obchodní politiky.

Vybudování několika desítek společností, které budou monopolně provádět celý náš dovoz a vývoz, nelze ovšem provést naráz, nýbrž je to práce, která bude prováděna postupné po mnoho měsíců a bude ukončena teprve v roce 1949. Počítáme však, že již koncem roku 1948 většina našeho zahraničního obchodu bude prováděna těmito novými orgány našeho minister-

štva za jeho nejvyššího řízení. Teprve pak bude dokonale zajištěno, že v našem vývozu a dovozu bude panovat žádoucí řád a pořádek, který bude východiskem k rozmachu zahraničního obchodu, jejž potřebujeme v zájmu celého hospodářství. Nové společnosti budou nám nejen zárukou dokonalého plnění plánu, nýbrž i toho, že se již nesetkáme s nešvary, které stále ještě tu a tam trvají, byť i jako výjimka z pravidla. Z našeho zahraničního obchodu musí absolutně vymizet dodávky zboží podřadné kvality, nedodržování dodacích lhůt, ponechávání zahraničních poptávek bez odpovědi, nedostatečná propagace zboží, nevyužité prodejní příležitosti a jiná podobná jednání, která poškozují dobré jméno našeho exportu a tím zájmy celého našeho hospodářství.

Doufáme, že toto naše nové uspořádání, které provádíme v zájmu pořádku a posílení zahraničního obchodu, bude výhodné i pro naše obchodní partnery. Nebudou totiž nadále stavěni před roztříštěnost na množství firem, mnohdy pochybné solidnosti, nýbrž o dovozu a vývozu budou jednat s našimi výsadními společnostmi, u nichž jakékoli nedodržení závazku bude a priori vyloučeno jejich povahou.

Rozhodně nechceme novým uspořádáním našeho zahraničního obchodu, které ostatně v světové obchodní politice neznamená v podstatě žádné novum, provádět nějaké násilnosti, nýbrž podle vlastních zájmů a potřeb volíme nové organisační cesty, které nám vyhovují, aniž by poškodily naše obchodní partnery. Novou organisací nechceme měnit nic ani na dosavadní struktuře, ani na orientaci našeho zahraničního obchodu. Počítáme s tím, že jsme státem vysoce industrialisovaným, který potřebuje směňovat své průmyslové výrobky především za suroviny a který v zahraničním obchodě, chce-li stupňovat výrobu a životní úroveň, potřebuje zároveň stupňovat i obraty vývozu a dovozu.

Obchodovat při tom chceme s celým světem, všude, kde se setkáme s pochopením a dobrou vůlí. Budujeme plánovitě svůj zahraniční obchod se státy ve východní a jihovýchodní Evropě, které podobně jako my postavily své hospodářství na pevný plán a které mohou proto s námi uzavírat dlouhodobé úmluvy. Ve spolupráci s nimi vidíme záruky rozkvětu republiky.

To však neznamená, že bychom si přáli násilně přervat obchodní spojení se zeměmi tak zvaného Západu. Jen na jejich přátelských skutcích závisí, oč se bude náš obchod i s nimi rozšiřovat. Je pravda, že tam máme tradiční dobré odběratele a že se tam zásobujeme mnoha důležitými surovinami, po případě i jiným zbožím. Je naším přáním tyto styky udržovat, prohlubovat i rozšiřovat. Není třeba zvláště zdůrazňovat, že musíme přesně dodržovat své vývozní závazky, jak vůči zemím s plánovaným hospodářstvím, tak i vůči ostatním zemím a to už proto, abychom v obou z nich mohli nakupovat vše, co naše hospodářství potřebuje. Příliš dobře totiž víme, že bez náležitého vývozu, na němž závisí i potřebný dovoz, neudrželi bychom vzestupnou linii své výroby a že bychom tím ohrozili i svou životní úroveň, místo abychom ji zvýšili. Je to naopak právě naše snaha, abychom své stupňované výrobě zajistili dostatek surovin a našemu lidu dostatek zboží, potřebného k jeho zásobování, jež nás vedla a vede k tomu, abychom všestranně podporovali vývoz a podle jeho potřeb postavili celý zahraniční obchod na novou dokonalejší a výkonnější základnu. Takový je smysl změn, k nimž mohutný impuls daly únorové události.

František Krajčír, ministr vnitřního obchodu: Plánujeme distribuci

Není snad dnes již pochyb o tom, že poměr všech pracujících k velkému plánovanému budovatelskému úsilí je co nejvřelejší a že se také projevuje kladně ve splňování úkolů, které plánované hospodářství předpokládalo. Nejen to. Úkoly stanovené plánem jsou dokonce plněny v kratší době, než bylo původně určeno a tempo nadplánů dává v četných podnicích vzpruhu k novým, ještě větším výkonům. Dokonce v četných případech nahradila myšlenka po splnění plánu i touhu po zisku, která jako kapitalistický přežitek byla nahrazena tvůrčím ideálem. Plánování neslo ovšem s sebou až do nedávné doby určité prvky jednostrannosti. To proto, že ať již šlo o plánování kvantitativní nebo kvalitativní, bylo zaměřeno především na výrobu, takže zájem výroby mnohdy převažoval zájem spotřebitelů. Řekl jsem nedávno na schůzi vedoucích distribuce, že musíme dospět k takovému stavu, aby náš lid nemusel konsumovat to, co mu dává výroba, ale aby už konečně bylo vyráběno takové zboží a v takové jakosti, jaké lid potřebuje. Je samozřejmé, že se dosavadní stav plánované výroby a neplánované spotřeby projevoval na trhu nevyváženou poptávkou, zejména u spotřebních statku, přesto, že se výrobní plán plnil stoprocentně.

Proč tedy nebyla plánována distribuce a spotřeba? Důvodů bylo několik. Vedle obtíží, které způsoboval samotný obchod, byly tu i obtíže se strany výroby. Hlavní důvod však byl v tom, že nebylo dostatek objektivních předpokladů, hlavně po stránce statistické. Je známo, jak soukromý velkoobchod špatně plnil svou povinnost a jak dokonce sabotoval veškerá statistická hlášení a evidenci. V roce 1946 neodeslala statistická hlášení asi třetina všech velkoobchodů. Jestliže na druhé straně jsme viděli, že maloobchod plnil lépe statistickou povinnost, pak ovšem nezbývá jiný závěr než pevná jistota, že se velkoobchod obával jakékoliv evidence a kontroly svých neregulérních zisků i černých machinací. Samozřejmě, že zde působilo i nejednotné účetnictví, komplikované obhospodařovacími předpisy, většinou zděděné ještě z doby okupace, a konečně kapitalistický motiv celého bývalého velkoobchodu se snahou po dosažení co možná největšího zisku. Teprve utvoření plánovacího odboru v ministerstvu vnitřního obchodu v době poúnorové umožnilo, aby bylo přikročeno k sestavení plánu spotřeby a k plánování v distribuci. I toto plánování má ovšem své potíže. Potíže spočívající především v nesnadném podchyceni obchodní sítě. Nesmíme zapomínat, že před únorem t. r. měli jsme v českých zemích na 80.000 obchodních jednotek v maloobchodě, přes 10.000 ve velkoobchodě, 3.000 živností zprostředkovatelských a 18.000 živností ambulantních. Bylo proto technicky velmi nesnadné podchytiti statisticky tuto masu a odstraniti nepříznivé vlivy, jako byla nechuť ke statistikám, kontrolám, jednotnému početnictví a podobně, jimiž právě obchod byl prosáknut.

Dvouletý plán byl zaměřen hlavně na výrobu a nezabýval se problémem distribuce vyrobeného zboží, obchod byl kromě toho dotován velmi nízkou částkou, kterážto koncepce se nebezpečně aplikovala i při přípravách na pětiletý plán, kde celková kvóta stavebních investic činila pouhých 430 milionů Kčs na plných 5 let, zatím co jiné resorty mají vytýčenu kvótu vyšší, ať už jde o školství, zdravotnictví, sociální péči a podobně. Uvážíme-li, jak zanedbaný je stav dnešních provozoven a jaká je potřeba přebudování a vybavení znárodněné distribuce, pak teprve uznáme, jak nedostatečnou je tato částka. Proto se také snaží ministerstvo vnitřního obchodu všemi silami o zvrácení tohoto nepoměru a zabezpečení plynulého chodu všech distribučních složek v pětiletém plánu. Pětiletý plán půjde již v tomto směru dále, než plán dvouletý, a to jak co do šíře, tak co do hloubky. Spotřebitel nebude již odkázán na pouhý odběr vyrobeného nebo dovezeného zboží, ale přímo podle jeho požadavků bude sestaven plán spotřební. Tento plán shrnuje již nároky spotřebitelů, upravené a usměrněné na podkladě výzkumu trhu, předpokládaného vývoje kupní síly a všech zájmů pracujících vrstev.

Po únoru 1948 byly dány pro ozdravění poměrů v distribuci další předpoklady. Více než 10.000 soukromých velkoobchodů je skoncentrováno asi do 20 distribučních národních podniků nebo družstev, čímž se distribuční služba podstatně zlevnila. Konečně bude podchycena i evidence zboží od výroby ke spotřebiteli a bude tak možno zjistiti skutečný rozsah spotřeby jednotlivých druhů zboží. Jestliže v soukromých velkoobchodech bylo činno asi 50.000 osob, počítá se, že pro znárodněnou velkodistribuci bude (pro celou pětiletou dobu do konce r. 1953) zapotřebí asi 30.000 činných osob při mnohem větším zatížení, takže obrat, který připadá na jednu činnou osobu v soukromém velkoobchodu se zvýší ve znárodněných podnicích — před-pokládáme-li, že výroba stoupne asi o 50% — koncem pětiletky trojnásobně.

V maloobchodu přispěje ke zlepšení i národní pojištění zejména tím, že značné procento přestárlých živnostníků odejde na zasloužený odpočinek a tím se sníží počet podniků, hlavně těch, které byly neracionální a neúživné. Proto bude možno napříště plánovat hustotu distribuční sítě podle skutečných potřeb a mezery v ní vyplňovat dobře fungujícími ambulantními podnikateli. Ovšem ani maloobchod nemůže zůstat při plánování, jelikož napříště vznik každé distribuční jednotky bude muset být řízen širším hospodářským plánem a nikoliv osobním zájmem jednotlivců nebo zájmem úzce lokálním. Nemalým důvodem k přechodnému omezení maloobchodního podnikání bude i dosavadní praxe některých okresních i místních národních výborů, které nedbajíce nařízení ministerstva povolovaly nové živnosti bez ohledu na zájmy celku a bude nyní nutno jejich počet sladit s čísly směrnými.

Vedle kvantitavního plánování provádějí se v distribuci první pokusy s plánováním kvalitativním, které spočívá především ve zhospodárnění činnosti v různých službách, které mají plně uspokojit požadavky spotřebitele. Toto plánování je však vázáno jednak na dostatek zboží, jednak na dostatek pracovních sil. Prvním pokusem o kvalitativní plánování je nedávno vyhlášená soutěž mezi oblastními rozdělovnami textilu, uskutečněná „Textilií“ na snížení provozních nákladů, která vyvrcholí 28. října a přinese nám první důsledky racionalisačních snah v distribuci. Vedle distribučních plánů pracuje ministerstvo vnitřního obchodu i na plánech spotřebních, které mají charakter požadavků spotřebitelů na výrobu a dovoz. Jejich přijetím vzniknou výrobě a zahraničnímu obchodu závazky, jejichž plnění, jako plnění plánu spotřeby, bude kontrolováno národními podniky distribučními. Ze všech těchto nadhozených problémů je zjevno, že i v distribuci lze přes těžkosti a různorodost zájmů plánovat. I když výsledky splnění tohoto plánu budou relativně méně přesné než plánů v jiných hospodářských oborech, lze přece jenom očekávat, že nám podají mnohem jasnější pohled do nejdůležitější složky hospodářské, z níž napříště budeme muset vycházet, do spotřeby, která také bude určovat charakter výroby a obchodu v budoucím socialistickém řádu.

Dr. Ing. Jiří Koťátko, presidiální přednosta ministerstva zemědělství: Naše nová zemědělská politika

Československo je spíše státem průmyslovým, než zemědělským, neboť pouze asi jedna čtvrtina všeho obyvatelstva pracuje v okruhu zemědělské výroby. Československé zemědělství, opřené o mocnou základnu průmyslovou a o poměrně vysoký stupeň civilisačního rozvoje země, pracuje však velmi intensivně a úspěšně, kryjíc v normálních letech největší část spotřeby zemědělských výrobků všeho obyvatelstva. Jeho rozvoj má velmi nadějné perspektivy a je proto předmětem zvláštní péče lidově demokratického režimu a v jeho rámci prováděné nové zemědělské politiky.

Ani československé zemědělství nedovedlo se však vymknouti platným zákonům vývoje výroby v moderní společnosti. Proto vykazuje značné vývojové zpoždění — menší v českých zemích a větší na Slovensku — oproti průmyslovému sektoru. Důsledkem tohoto nerovnoměrného a opožděného vývoje, zaviněného mimo jiné také existencí mocného feudálního jádra v jinak značně pokročilé zemědělské výrobě, je značný nepoměr mezi životní úrovní rolnictva a ostatních vrstev obyvatelstva, mezi venkovem a ohnisky městské civilisace. Tento zjev, starý již mnohá desítiletí, dospěl k vyvrcholení v předválečných letech — právě ve vrcholném období politické a hospodářské moci velkoagrární kliky.

Reakční vedení agrární strany, jež v čele domácích zrádců a kapitulantů razilo cestu

k Mnichovu, zneužívalo tohoto zjevu životního nepoměru, který je organickým průvodním zjevem bezplánovitého kapitalistického vývoje a který bývá nesprávně zjednodušován do známého pojmu disparity. Velkoagrární reakce, v jejímž čele stáli velkostatkáři, zbytkáři a pozemkoví spekulanti a která byla úzce spřažena s velkokapitalistickými živly v bankách i v průmyslu vedla demagogický boj proti tak zvané disparitě. Prováděla bezohlednou politiku vysokých cel, prosazovala zvyšování cen zemědělských výrobků a formovala jednotu venkovského lidu v boji proti dělnictvu a městskému obyvatelstvu. Při tom však velkoagrární celní a cenová politika přinášela tučné zisky pouze nepočetné vrstvě pozemkových boháčů, orientovaných na rostlinnou výrobu na nejlepší a scelené půdě velkostatků i zemanských statků, zatím co půldruhého milionu drobných zemědělců, odkázaných na malé plochy půdy a na nízké ceny živočišné výroby, nenalézalo východiska ze začarovaného kruhu pověstné disparity; desítky tisíc exekucí a desítky miliard dluhů na drobných rolnických usedlostech byly výsledkem této agrární „péče o venkov“ a této protilidové politiky, jejíž politickou základnou bylo štvaní rolníků proti dělníkům za účelem udržení moci v rukou velkokapitalistické a velkostatkářské tlupy.

Československá republika, osvobozená v květnu 1945 vítěznými a bratrskými vojsky Rudé armády Sovětského svazu, nalezla tedy na venkově jeden z největších problémů své nové existence. Bylo nutno odstraniti co nejrychleji osudné zbytky zaostalosti v zemědělské výrobě a bylo nutno v rámci tohoto vývoje, představovaného novou zemědělskou politikou Gottwaldovy vlády a ministra zemědělství Duriše, usilovati o celkovou změnu politické orientace venkovského obyvatelstva: ukončiti starý a uměle živený boj vesnice proti městu, postupně likvidovati po desítiletí vytvářenou nedůvěru rolnictva k dělnictvu — této vedoucí vrstvě lidově demokratického státu, vybudovati společenství zájmů měst i venkova v plánovité výstavbě a obnově národního hospodářství a vykonávati nakonec pevný dělnicko-rolnický svazek jakožto bezpečnou základnu a hlavní oporu nového demokratického režimu osvobozeného českého a slovenského lidu. Byl to úkol nemalý a nelehký, neboť v podstatě nešlo o nic menšího než převedení početné rolnické masy z řad tradičních reserv buržoasie a reakce do tábora spojenců dělnické třídy. V mnohém směru odviselo od výsledků tohoto úsilí nejen tempo celkového rozvoje, ale i rozhodnutí v boji se stále troufalejší reakcí, spoléhající na pomoc ze Západu.

Dnes, po více než třech letech péče lidově demokratického režimu o osvobozeného českého i slovenského rolníka a politického zápasu komunistické strany o vymanění venkova z otráveného ovzduší reakční, stavovské agrární ideologie, je možno říci, že boj o českou a slovenskou vesnici je vítězně ukončen, cesta k plánovité a harmonické hospodářské výstavbě široce otevřena a dělnicko-rolnický svazek vybudován a zajištěn.

Lidově demokratický režim uplatnil svou novou zemědělskou politiku především v základní otázce československého zemědělství — v úpravě vlastnických vztahů k půdě. Během tří let provedena a je téměř již ukončena hospodářsky účelná a sociálně spravedlivá pozemková reforma. Byla konfiskována půda Němců, Maďarů a zrádců, končí se důkladná revise neúplné a zneužité první pozemkové reformy z dob první republiky a začíná se prováděti také zákon o zmenšení pozemkového majetku soukromých osob na výměru 50 ha a o nuceném výkupu půdy, spekulativně propachtované. Cizácká i panská zemědělská půda je rozdělována pracujícím rolníkům, lesní půda přechází do vlastnictví státu a obcí. Ve všech akcích této nové pozemkové reformy je mobilisováno téměř pět milionů hektarů zemědělské a lesní půdy, což představuje skoro čtyřicet procent úhrnné výměry celého státu. První, největší a nejnaléhavější úkol nové zemědělské politiky je tedy splněn. Jestliže naši rolníci volali především po pořádku v pozemkové držbě a po uskutečnění zásady, aby půda patřila jen těm, kdož na ní pracují, pak to, co starý režim sliboval a nesplnil za celých dlouhých dvacet let, dostalo se jim nyní v netušeně větším měřítku za necelé tři roky! Hle, první a základní příčina obratu na české a slovenské vesnici, první a základní podmínka pro zlomení moci velkostatkářské a statkářské kliky — pro vybudování pevného, bratrského svazku rolníků s dělníky!

Nová zemědělská politika zasáhla však hluboce nejen do vlastnických vztahů k půdě, nýbrž i do oblasti zemědělské výroby samé — ve smyslu zvýšené výroby i výrobnosti, snížení výrobních nákladů, zlepšení životní úrovně venkovského lidu, postupného odstranění životního nepoměru mezi městem a venkovem. Dvouletka zanesla i do zemědělské výroby zásady plánovitého hospodaření a mocnými investicemi začala drtit zbytky zaostalosti v jejím lůně. Je prováděno velkorysé scelováni půdy, které má zmenšit technický handicap rolnické malovýroby Je v širokém měřítku uskutečňována postupná mechanisace prací v zemědělství, jež odstraňuje těžkou ruční dřinu a industrialisuje práci rolníka. Chemický průmysl zasahuje do bitvy o zvýšení výroby stále většími dodávkami umělých hnojiv. Je soustavně uplatňována snaha o zodbornění zemědělské výroby geonomickým průzkumem výrobních podmínek, rayonováním výroby i její specialisací, zvýšeným používáním ušlechtilého osiva i sadí a plemenného dobytka, budováním vzorných statků, výchovou technických kádrů a pod.

Zvláštní péče je věnována živočišné výrobě, jež je hlavním zdrojem důchodu rolnické rodiny a předním činitelem ve výživě a zásobování lidu. V mezích možností, ohraničených bezpodmínečnou nutností zachování pevné měny, jsou zlepšovány ceny zemědělských výrobků — jimž jde znárodněný průmysl vstříc snižováním cen výrobků průmyslových. Je nově organisováno zemědělské školství, věnována velká péče rolnické ženě i zemědělské mládeži, zlepšován sociální a kulturní život vesnice prováděním elektrifikace, telefonisace, radiofikace, budováním nových staveb, komunikací, kulturních domů, zdravotních zařízení, jeslí, prádelen atd. Družstevní hnutí na vesnici se rychle rozvíjí. Starý obraz vesnice se mění k nepoznání. Důchod rolníka i jeho životní úroveň se stále zvyšuje, nepoměr mezi městem a venkovem klesá, rodí se nová vesnice období lidově demokratického režimu a epochy nové zemědělské politiky. Ani zlé loňské sucho nedovedlo — díky pomoci Sovětského svazu — zadržeti tento zdárný vývoj. A to je teprve počátek pochodu české a slovenské vesnice k blahobytu — to je vývoj, který dozná prudkého stupňování v nastávající zemědělské pětiletce!

Tato rozumná a správná politika vytvořila příznivé podmínky pro radikální změnu v dřívější politické orientaci vesnice, v budování dělnicko-rolnického svazku. Cizáci jsou vyhnáni z české a slovenské půdy, moc velkostatkářů a kapitalistů je zlomena, panská půda je rozdělena, rolníkům dostává se účinné pomoci v jejich každodenní práci. Již první parlamentní volby osvobozeného Československa — volby do Ústavodárného Národního shromáždění v květnu 1946 — ukázaly, že s lidově demokratickým režimem a s komunisty v jeho čele jde téměř všecko rolnictvo nově osídlených pohraničních oblastí a většina rolnictva z obvodů vnitrozemí. V následujícím období stále prudších bojů s reakcí, jež zvláště na venkově nasazovala všecky páky k provedení historického zvratu ve vývoji, sílilo ještě více bojové společenství zájmů pracujícího lidu měst a venkova, stmelované stále pevněji komunistickou stranou v boji za spravedlivé požadavky rolníků, podporovaných dělnickými masami. Tento vývoj vyvrcholil v památných únorových dnech letošního roku, kdy statisícové davy rolníků přitáhly do Prahy, aby ukázaly reakci, že již nejsou jejich tradiční reservou — že jsou věrnými druhy dělníků v boji proti rozvratu a zradě, v úsilí za upevnění lidově demokratického režimu, za otevřeni cesty k socialismu. I posledního nevěřícího mohly pak přesvědčit československé volby 30. května t. r., v nichž venkov jednotně vystoupil za společnou kandidátku Národní fronty Čechů a Slováků a jež byly opravdovým triumfem nové zemědělské politiky lidově demokratického režimu.

Nechť je tedy jasno na všechny strany! Jako v Československu, nechť také za hranicemi nikdo nespoléhá na to, že na českých a slovenských polích pokvete pšenice reakci! Změnila se naše vesnice a změnil se i náš rolník. Zúčtoval navždy s cizáky a velkostatkářskými vykořisťovateli, s nesmyslným bojem proti dělníkům, do něhož byl zatahován reakcí. Pevný dělnicko-rolnický svazek jakožto základna a nejmocnější vnitřní opora lidově demokratického Československa je nerozbornou skutečností, jež dozná výrazu v stále rychlejším pochodu rolnictva k blahobytu a celého státu k šťastné a lepší budoucnosti.

Dr. Zdeněk Popel, presidiální přednosta ministerstva sociální péče a ochrany práce: Národní pojištění

Dne 15. dubna 1948 schválilo Ústavodárné Národní shromáždění jednomyslně a manifestačním způsobem zákon o národním pojištění. Vestavilo tak opět jeden pilíř do stavby nového lidově demokratického řádu a vytvořilo další předpoklady pro nové cesty naší sociální politiky. Můžeme právem říci, že pro naši sociálně politickou práci je tento zákon stejně významným, jako bylo zřízení národních výborů pro naši lidovou správu, znárodňovací dekrety pro naše hospodářství a Ďurišovy zákony pro novou zemědělskou politiku. Ba, i v té cizině, kde pro nás dnes nemají slůvka uznání, se objevily projevy obdivu.

Národní pojištění navazuje vývojově na sociální pojištění předmnichovské republiky, které bylo dílem kapitalistického řádu. A přece jaké tu jsou pronikavé rozdíly. Rozdíly jasné osvětlující, jaký jsme udělali skok kupředu.

Národní pojištění pojišťuje stejně všechny pracující osoby, a to jak samostatné, um i nesamostatně výdělečně činné, tedy dělníky, horníky, veřejné a soukromé úředníky roiniKy, živnostníky, příslušníky svobodných povolání, spolupracující členy jejich rodin i nooc Podmínky a konstrukce důchodu jsou zásadně stejné pro všechny skupiny pojištěnců. JNaroam pojištění nezná stavovských privilegií. Nemocenské pojištění je stejné pro všechny. Vyse -chodu je ovšem závislá na výši mzdy, platu nebo výdělku pojištěnce, v mchz se ma oorazeu zejména kvantita a kvalita jeho práce.

Pojištěncům v zaměstnáních namáhavých, nebezpečných a opomíjených (na př. horníkům), se poskytují zvláštní výhody pro nápad dávek. To má zvláštní význam pro usnadnění účelné distribuce pracovních sil.

Dříve tomu bylo jinak. Pracující se třídili do skupin a skupinek, pro něž se vytvářely různé druhy pojištění. Samostatně hospodařící nebyli pojištěni vůbec. A každému se měřilo jinak. Považujeme za samozřejmé, že v nemoci se má dostati každému ve stejném rozsahu potřebné lékařské péče, léků a ústavního ošetření. To také zajišťuje národní pojištění vrchovatě Poskytuje všem pojištěncům stejnou pomoc v případě nemoci, v průměru na úrovni dosud nejlepšího pojištění úřednického, namnoze tuto péči ještě zlepšuje a zavádí některé nové, dosud neznámé dávky. Takovou novou dávkou je na příklad výpomoc v rodině. Těžce nemocné pojištěnce nebo rodičce, která pečuje alespoň o jedno dítě, poskytuje pojišťovna náhradní pracovní sílu pro výpomoc v domácnosti nebo peněžitou výpomoc na její zjednání. Všem pojištěncům a rodinným příslušníkům se poskytuje bezplatné léčení a ošetřování ve veřejných ústavech bez časového obmezení, zatím co dříve musel dělník doplácet na ústavní ošetřování své rodiny. Zlepšuje se a rozšiřuje péče o zuby. Zavádí se plánovitá preventivní (zábranná) zdravotní péče o povolání osob se sníženou pracovní schopností. Dříve nebyla stejná péče o každého v nemoci samozřejmostí. Již v nemocenském pojištění byly u jednotlivých druhů pojištění značné rozdíly, jak co do množství, tak i co do kvality dávek a co do podmínek jejich nápadu. Daleko pronikavější rozdíly však byly v pojištění důchodovém, to jest v pojištění pro případ invalidity a stáří. Tam se teprve každému měřilo jinak. Veřejní zaměstnanci měli v podstatě slušné pense mimo rámec sociálního pojištění. Vládnoucí třída si tak kupovala poslušné a oddané služebníky a strážce kapitalistického řádu. Velmi slušné pense měly též privilegované vrstvy soukromých úředníků od různých náhradních pensijních ústavů a z nadlepšovacích fondů. Ostatní soukromí úředníci měli méně slušné pense od Všeobecného pensijního ústavu. A dělníci a horníci brali od Ústřední sociální pojišťovny a od Ústřední bratrské pokladny důchody, které nestačily ani k životu ani k smrti. Široké masy drobných a středních rohlíků a živnostníků nebyly pro případ nemoci, invalidity a stáří vůbec zabezpečeny, ačkoli se za dřívějšího režimu o péči o né mluvilo více než dost. A tak se stavěly jednotlivé vrstvy pracujících záměrně a soustavně proti sobě. Aby si záviděly, aby na sebe nevrazily, aby nešly solidárně pohromadě, aby si neuvědomovaly svou sounáležitost, aby se vzájemně potíraly. Sociální pojištění tak bylo nástrojem pro rozdělování pracujících, pro narušování jejich solidarity a oslabování jejich mocenského vlivu, pro vynášení jedné skupiny pracujících nad druhou a vyvolávání a udržování vzájemných rozporů, pro oslabování jejich zájmu na překonání vykořisťovatelského řádu. Naproti tomu národní pojištění tím, že pečuje o všechny pracující a měří všem stejně, přispívá k uvědomování si jejich sounáležitosti, k odstraňování vzájemných rozporů a k upevnění jejich solidarity, která je důležitým předpokladem pro další cestu k socialismu.

2. Důchody z národního pojištění zajišťují v průměru životní úroveň, jakou měl pojištěnec v době, kdy pracoval. Starobní důchod se skládá ze základní částky Kčs 8.400.— ročně zvýšené o 28% průměrného ročního výdělku za prvních dvacet let pojištění. Za každý další rok pojištění se zvyšuje důchod o 0.8% průměrného ročního výdělku, po 60. roce věku však vždy o 2%. Průměrným ročním výdělkem je průměrný výdělek za posledních 5 let pojištění, jestliže je to však pro pojištěnce výhodnější, za posledních 10 let. Tím se pomáhá dělníkům, u nichž s přibývajícím věkem dochází k poklesu mzdy.

Dřívější starobní a invalidní důchody nebyly dostatečné. Průměrný důchod dosahoval i po zvýšení o 500 Kčs měsíčně, které bylo uskutečněno v roce 1945, v pojištění dělnickém asi 900 Kčs, v hornickém před zavedením hornického pensijního pojištění 1.100 Kčs, v soukromo-zaměstnaneckém asi 1.400 Kčs. Dnes může starobní důchod dosáhnouti až výše 85% průměrného ročního výdělku a nesmí být nižší než Kčs 9.600 ročně. Nikde na Západě není v takovém rozsahu postaráno o všechny pracující. Pokud se tam vztahuje pojištění i na osoby samostatně hospodařící (Anglie, Švýcarsko, Nový Zéland, Švédsko), zajišťuje se jenom určitý

hladový důchod a pojistná prémie se platí ve formě přirážky k dani. Tak na př. v Novém Zélandě a ve Švédsku se poskytuje všem státním občanům po dosažení 65 nebo 67 let jednotný důchod v nepatrné výši, mající ráz sociální výpomoci.

3. Národní pojištění odstraňuje rozdíl mezi staro- a novodůchodci a pečuje i o ty přestárlé a invalidní osoby, které dosud pojištěny nebyly. Při všech dřívějších úpravách sociálního pojištění docházelo vždy k tvrdým rozdílům mezi staro- a novodůchodci a při zavádění sociálního pojištění zbyl okruh přestárlých osob, na které se již pojištění nevztahovalo. Národní pojištění valorisací důchodů napadlých před účinností zákona odstraňuje v podstatě rozdíl mezi starými a novými důchody a přiznává nárok na sociální důchod potřebným osobám, které pracovaly a jsou invalidní nebo starší 65 let, i když dosud pojištěny nebyly. Tento důchod činí 8.400 Kčs ročně a dostávají-li jej oba manželé, 12.600 Kčs. Odstraňuje se jím v podstatě dosavadní nedůstojná chudinská péče a bude dobrodiním pro spoustu veteránů práce. Místo almužny získávají právní nárok na stálý důchod. Je to jasným výrazem toho, jak lidově demokratický společenský řád chápe úkoly sociální politiky odlišně od doby dřívější.

4. Naše národní pojištění je zajištěno stálým zvyšováním výroby v rámci plánovaného hospodářství a podílem z takto vzrůstajícího národního důchodu a nikoli pouze hromaděním kapitálových reserv.

V kapitalistickém společenském řádu bylo vybudováno sociální pojištění stejně jako soukromé pojištění na zásadách soukromokapitalistického podnikání. Výše důchodu měla být úměrná zaplacenému pojistnému, které představovalo nucené úspory a ukládalo se v kapitálových reservách. Kapitálové reservy měly zajistit výplatu nezkrácených dávek i v době hospodářské krise, války a nezaměstnanosti, s nimiž kapitalistický společenský řád počítá, jako s nutným zlem. Kapitálové reservy však neposkytovaly opravdové záruky v krisových obdobích. Válka, znehodnocení měny a různé operace na finančním trhu znehodnocovaly kapitálové reservy, které byly po desítiletí vytvářeny z peněz pojištěnců. A aby se mohly tvořit tyto reservy, vyplácely se pojištěncům nízké důchody, hluboko pod existenční úrovní. Tyto důchody se pak v krisových obdobích při znehodnocení reserv ještě snižovaly, zatím co se zvyšovalo pojistné.

Národní pojištění není vybudováno na tomto principu. Tam, kde je pojištěn celý národ, nemusíme počítat s individuálním pojistným risikem. V lidově demokratickém řádu, který odstranil z valné části vykořisťování člověka člověkem a zavedl plánované hospodářství, nepočítáme s hospodářskými krisemi a nezaměstnaností. V nákladu na národní pojištění spatřujeme kolektivní odměnu za práci národního kolektivu a jednotlivcům přiznáváme podíl z této odměny, pokud se stanou potřebnými a způsobem, který odpovídá povaze této potřeby. Výsledkem práce běžně pracujících uspokojujeme potřeby těch, kteří pro nemoc, invaliditu nebo stáří jsou v pracovního procesu vyřazeni a osob pracovní povinnosti dorůstajících. Nečiníme tak z nějakých charitativních důvodů, nýbrž proto, že ti, kteří jsou již z pracovního procesu vyřazeni, se zasloužili o národní výrobu v době předchozí a nesli náklad na výchovu a výcvik těch, kteří jsou dnes zařazeni do pracovního procesu. Výchova a výcvik osob pracovní povinnosti dorůstajících je zase nezbytným předpokladem pro zajištění příští národní výroby. Proto v lidově demokratickém plánovitém hospodářství můžeme běžné výdaje národního pojištěni hraditi z běžného národního důchodu. Podíl národního důchodu, určený takto k redistribuci potřebným ve formě dávek národního pojištění, tvoří pojistné příspěvky, z nichž se běžně hradí výdaje národního pojištění, případně doplněné o státní příspěvek. Stát přispívá na národní pojištění každoročně pouze takovou částkou, aby úhradová reserva pojištění plynule vzrůstala tak, aby k 31. prosinci 1956 dosáhla trojnásobku vydání na dávkách v roce 1949 a v pozdější době aby zůstala neztenčena. Tato reserva v relativně nepatrné výši (asi 54 miliard Kčs) nemá ovšem nic společného s dřívějšími kapitálovými reservami, poněvadž má jen zajistiti plynulou likviditu pokladní Ústřední národní pojišťovny. Opuštění soustavy úhrady zaručené kapitálovou reservou znamená, že se v podstatě vše, co se vybere na pojistném, každoročně

rozdělí ve formě důchodů. Podíl, který se takto každoročně přesune od osob pracujících na osoby práce neschopné, lze zhruba odhadnouti na 13% národního důchodu. Národní pojištění bude zde působiti jako nástroj pro opětné účelnější a spravedlivější rozdělení národního důchodu. V celku se odhadují výdaje národního pojištění v roce 1948 na 9 miliard Kčs, v roce 1949 na 17.8 miliardy Kčs. Zavedením národního pojištění odpadnou na druhé straně výdaje na státní a starobní podpory a chudinskou péči. Bezpečnost národního pojištění nespočívá tedy v tvorbě kapitálových reserv, nýbrž v tvorbě národního produktu a v politicko-mocenské síle pracující třídy, která rozhoduje o jeho rozdělení. Při tom bude národní pojištění odnímat národnímu hospodářství jen tolik, kolik je zapotřebí a ponechá ostatek prostředků pro zvyšování další výroby, nezbytné pro trvalé zvýšení životní úrovně pracujících.

5. Národní pojištění je jednotné a autonomní. Sociální pojištění provádělo na 250 samostatných pojišťovacích ústavů, spravovaných v podstatě byrokraty, poněvadž volby správních sborů, v nichž byli zastoupeni i zaměstnavatelé, se neprováděly (po našem osvobození jmenoval ministr sociální péče v těchto ústavech správní sbory navržené Revolučním odborovým hnutím) . Národní pojištění bude spravovat jediný samostatný ústav: Ústřední národní pojišťovna se svými nižšími územními složkami. Pojištění si budou pojištěnci spravovat sami. Tím se docílí velké hospodárnosti pojištění a pracujícímu lidu se svěřuje provádění dalšího významného úseku veřejné práce. Dřívější sociální ústavy byly mocenskými posicemi politických stran. Vládnoucí třída si kupovala mnohé tak zvané dělnické vůdce, zrazující dělnickou třídu reformistickým paktováním s kapitalisty, právě posicemi v sociálním pojištění. Kapitálové reservy těchto ústavů se stávaly hospodářskou základnou pro jejich politické čachry a byly používány namnoze proti lidu. Národní pojištění naproti tomu patří lidu, je spravováno lidem a bude jeho mohutnou hospodářskou i mocenskou oporou na cestě k socialismu.

6. Národní pojištění nebude nikdy nástrojem k udržení nadvlády kapitalistické třídy. Sociální pojištění, vydávané za veliký sociální pokrok, mělo jen zkrášlit pracujícímu člověku kapitalistický svět, uchlácholit ho, narušit jeho solidaritu a otupit jeho bojovnost. Národní pojištění nemůže býti používáno proti lidu. Posílí sociální stabilitu pracujících tím, že zamezuje podstatný pokles životní míry v případě nemoci, invalidity a stáří. Zavedením sociálních důchodů odstraňuje dosavadní chudinskou péči. Zajišťuje lepší hospodářskou a sociální úroveň pracujících a posiluje náš lidově demokratický režim. Se vzrůstajícím národním důchodem budeme moci postupně zlepšovat i národní pojištění. Pojištění bude moci postupně převzíti většinu dosavadních sociálních ústavů a valnou část všeobecné sociální péče. V rámci jednotného plánu se zdravotní péče národního pojištění zapojí i do jednotné soustavy veřejné zdravotní péče.

Národním pojištěním byla provedena ještě před uzákoněním ústavy 9. května její ustanovení, zajišťující občanům zaopatření při nezpůsobilosti k práci a právo na ochranu zdraví a léčebnou péči. Je na nás všech, abychom .národního pojištění nezneužívali a abychom napomáhali jeho správnému provádění. Je to naše pojištění, pojištění celého národa a spravované národem. Bude nám oporou v nemoci, v invaliditě a stáří a posilou při dalším budování naší lidově demokratické republiky.

Reakční síly, které se v období před únorem vloudily do některých stran Národní fronty, nechtěly, aby se národní pojištění stalo skutkem. Nechtěly, aby náš lid byl spokojen a aby se mu žilo lépe. Chtěly nespokojenost, rozvrat a chaos. Poněvadž si netroufaly proti národnímu pojištění přímo vystoupiti, vnášely mezi lid alespoň pochybnosti o výhodách nového pojištění a demagogickými, neuskutečnitelnými požadavky se snažily rozložit reálnou základnu pojištění. Tyto podkopné snahy byly únorovými událostmi odvráceny. Nebýt zdrcující porážky reakce v únoru, nebylo by ani národního pojištění. Národní pojištění je dílem II. vlády Klementa Gottwalda, vybojoval si je náš pracující lid a obhájí je proti všem, kteří by nás chtěli svést s cesty pokroku, s cesty po boku SSSR a ostatních lidově demokratických států vpřed, k socialismu.

100

Prof. Dr. Ing. Emanuel Šlechta, ministr techniky: Rozvoj techniky

Znárodnění našeho hospodářství, zejména průmyslu, v r. 1945 vytvořilo ve svých důsledcích předpoklad nejen pro plánované hospodářství, ale i pro technický rozvoj. Hospodářským plánem, který našel první svoji formu ve dvouletém ~p!4«u, bylo umožněno rozvinouti všechny síly a zdroje země v množství, jakosti a čase, aby byla co nejrychleji provedena hospodářská obnova. Byla tak odstraněna i planá soutěž, vedoucí zpravidla více k ničení hospodářských hodnot, nežli k technickému rozvoji.

Plánem byla naopak umožněna spolupráce jak na poli hospodářském, tak i na poli technickém, po stránce organisační i technologické. Znárodnění, jež nejdříve v průmyslu zahrnulo téměř 70% jeho výrobní schopnosti a dalším znárodňovacím zákonem r. 1948 bylo rozšířeno na více než 90%, umožnilo především novou, účelnou organisaci naší výroby. Ráz této organisace je dán horizontálním uspořádáním, které umožňuje dokonalou dělbu a tím i specialisa výrobního programu. Tato dělba ve svých důsledcích vede k nejlepšímu využití stavební i strojních investic v našem průmyslu a k správnému rozmístění pracovních sil. Národohopodářským důsledkem této organisace a jejího využití je možnost stejnorodé hospodářské v, stavby našeho státu, zejména pokud se týče průmyslové intensity.

Dokonalé využití strojního vybavení umožňuje opatření nákladných speciálních stroj, které jsou rentabilní jenom tehdy, jsou-li plně využity. To je první znak technického rozvoje a jeho důsledek se projevil již v investičním programu pro pětiletý plán, v jehož rámci byly objednány některé i zahraniční stroje vysoké výrobní schopnosti, avšak také úzké specialisace. Tento první stupeň technického rozvoje vede nejen k úsporné, vysoce výkonné práci, ale také k nové technologii a k novým výrobkům. Jen tímto technickým rozvojem bude možno splnit rozsáhlý program pětiletého plánu ve strojnictví, které má zvýšit svoji výrobní schopnost asi o 80%.

V rámci hospodářského plánu jsou také po prvé stanoveny zásady pro plánování výzkumnictví ve všech oborech technologie, to jest v novém použití hmot a ve vývinu nových umělých hmot. Na výzkumnictví je pamatováno částkou /3% národního důchodu, takže v konečném roce pětiletky může tento náklad činit až 1 miliardu Kčs. Toto soustředění a jednotné řízení našeho výzkumnictví, ať se děje na vysokých učilištích nebo v hospodářství, a to zejména ve výrobě, je dalším stupněm technického rozvoje.

Příkladem, jak znárodnění a organisace tohoto znárodněného hospodářství přispěje k technickému rozvoji, je stavebnictví, kde teprve nyní lze přejít k typisování a normalisování stavebních prvků, použitých k typovým stavbám, jež stavby zhospodární, urychlí a umožní jejich provádění tak, aby ze stavebnictví se stalo celoroční zaměstnání. Zastaralé methody ve stavebnictví budou vystřídány moderními methodami, starý materiál bude nově použit a na stavbách se objeví nové materiály i nové stavební prvky.

Tento technický rozvoj vyžádá si také i reorganisaci školství, odborného i vyššího. Je třeba v této souvislosti uvítat jednotnou školu, která umožní, aby každý občan vedle všeobecného, občanského vzdělání získal i znalost řemeslné práce. Reorganisace školství musí zejména spočívat v tom, aby každý odborník již ve škole byl obeznámen s nejnovějšími pracovními postupy i výrobními prostředky a získal přehled o vývoji v jiných zemích. Ve školství vysokém je třeba umožnit i vzdělání badatelské činnosti v praktickém hospodářském životě.

Smlouvy se spřátelenými státy střední a východní Evropy umožnily nám velký kulturní styk a výměnu zkušeností a poznatky i na poli praktického hospodářství. Je třeba jen zde uvésti spolupráci česko-polskou, která je zejména úzká na poli technickém a povede k společným technickým normám. Také tato spolupráce a výměna je dalším stupněm technického rozvoje, poněvadž se zde spojují znalosti technických a vědeckých kruhů dvou i více národů a tím se urychluje rozvoj.

Předpoklady a možnosti našeho technického rozvoje, pokud jsou dány hospodářským plánem, ať dvouletým nebo pětiletým, spočívají především v dělbě výrobního programu, možnosti specialisace, zhospodárnění práce a výrobních pochodů, plánovitém výzkumu a výměně zkušeností s příslušnými odbornými kruhy spřátelených národů. Technický rozvoj umožňuje, aby stoupala stále více životní úroveň rostoucího počtu obyvatelstva. Umožňuje, aby výroba stoupala rychleji nežli počet obyvatelstva a aby její jakost byla stále větší. Jestliže v normálních dobách roste počet obyvatel o jedno procento, roste výroba středně průmyslového státu o 3—4%, čímž je dána míra rostoucího blahobytu. Je proto nutné, aby také náš technický rozvoj byl takového rozsahu, aby umožnil vzrůst výroby nejméně o trojnásobek toho, co by bylo potřeba vzhledem ke vzrůstu obyvatelstva.

Lidově demokratickým zřízením a socialisací svého hospodářství vytvořili jsme předpoklady pro technický rozvoj, který je zárukou rostoucího blahobytu. Únorovými událostmi jsme zabezpečili další vývoj k socialistickému řádu, který svým plánovaným hospodářstvím přivede k největšímu rozkvětu naše hospodářství, jeho síly a zdroje. Technický rozvoj nebude ničím bržděn, žádnými soukromokapitalistickými zájmy, a najde všechny podmínky pro to, aby nastoupil cestu velkých úspěchů. Technická práce, vědecká i praktická, dělníků rukou i hlav, bude se moci uplatnit bez omezení — ve prospěch celého hospodářství a ve prospěch socialismu!

102

Libor Troch, člen Ústavu pro hospodářský a sociální výzkum: Pětiletka — plán přestavby a výstavby

Ukončení druhé světové války, velkolepé vítězství Sovětského svazu nad fašistickým Německem a osvobození našich zemí Rudou armádou otevřelo našemu lidu cestu mírové výstavby na základě plánovaného hospodářství.

„Možnost plánování vznikla teprve jako důsledek národní a demokratické revoluce. Revolucí byl zaveden nový politický a sociální řád, založený na principech lidové demokracie. Tomuto novému řádu sociálnímu a politickému odpovídá v oblasti hospodářské soustava založená na zásadách plánování.“ (Důvodová zpráva k zákonu o dvouletém plánu.)

Znárodnění, umožněné květnovou revolucí, změnilo od základu strukturu našeho hospodářství. Znárodněním přešlo do rukou společnosti 60—70% československého průmyslu, veškeré akciové banky a veškeré pojišťovny. A na tomto novém základě byl vypracován náš první hospodářský plán — dvouletka.

Základním hospodářsko-politickým úkolem dvouletky bylo obnovit stav našeho hospodářství a dosáhnout podstatného zvýšení životní úrovně lidu proti době předválečné. Dvouletý plán byl zkouškou našeho plánování. A proto dnes, kdy přistupujeme ke schválení prvního dlouhodobého plánu — první pětiletky, která ve všech směrech navazuje na to, co bylo naším lidem vytvořeno, musíme si provést důkladný rozbor výsledků a zkušeností dvouletého pláni:

103

Splnění plánu průmyslové výroby (bez průmyslu výživy) v září na 106% a splnění dvou-letky za prvních 20 měsíců na 101,9% dává nám jistotu, že dvouletý plán v průmyslové výrobě bude splněn. Stejně tak dobře je plněn plán v dopravě. To znamená, že bude v podstatě dokončena obnova našeho hospodářství, že průmyslová výroba dosáhne plánovaných 110% úrovně předválečné. Ovšem, aby byl splněn i druhý hlavní úkol dvouletého plánu, dosáhnout podstatného zvýšení životní úrovně obyvatelstva, nestačí splnit plán pouze v průmyslové výrobě a v dopravě. To je velká zkušenost dvouletky. Porušení plánu v několika nebo i v jednom odvětví národního hospodářství nachází svůj odraz na všech ostatních úsecích plánu. Zemědělství a stavebnictví jsou úseky, kde plán splněn nebyl a nesplnění plánu právě v těchto dvou odvětvích má přímý vliv na výši životní úrovně lidu.

Neúroda r. 1947 způsobila, že zemědělská výroba zůstala hluboko pod plánem. Bylo sklizeno pouze 58% pšenice, 78% žita, 50% cukrové řepy, méně než 50% brambor plánované sklizně na rok 1947. V živočišné výrobě byl splněn plán výroby hovězího masa v prvních šesti měsících roku 1948 pouze na 58%, výroba vepřového masa na 54%. Byli jsme proto nuceni sáhnout k dovozu nutných potravin. Je samozřejmé, že tento dovoz museli jsme zaplatit nebývalé vysokým vývozem průmyslových výrobků, což se ovšem projevilo, přes zvýšení výroby, snížením dodávek spotřebního zboží na vnitřní trh.

Druhým odvětvím, kde nebylo dosaženo plánované činnosti, je stavebnictví. Bylo to způsobeno hlavně tím, že převážná část stavebního průmyslu byla v kapitalistických rukou. Zvláště citelné pro pracující lid je nesplnění plánu výstavby bytů.

Kromě těchto dvou odvětví, kde nebyly splněny plánované úkoly, působilo přímo na výši životní úrovně obyvatelstva řádění kapitalistických živlů všude tam, kde jim ještě zbyly nějaké posice. Ať už to bylo odssávání spotřebních statků z vnitřního trhu na trh černý, nebo únik devis do ciziny, nebo vyrábění jiných druhů zboží než to předpisoval plán — všude se snažili škodit plánovanému hospodářství. A nejenom to. Reakce se snažila využít přechodného nedostatku, využít objektivních příčin nesplnění některých úseků plánu a zveličovat je, vnášet mezi pracující nespokojenost, podrývat jejich důvěru v plán, podrývat jejich důvěru v lidovou demokracii. A to je druhá velká zkušenost dvouletky.

Kapitalista, to je ten, kdo žije z vykořisťování druhých, do soustavy lidové demokracie nepatří. A dále zkušenosti dvouletého plánu nás přesvědčily o tom, že dělnická třída a celý pracující lid musí stát neustále na stráži proti všem, kdož chtějí ať již přímo nebo nepřímo bojovat proti plánovanému hospodářství.

Během dvouletky učili jsme se vésti a spravovat naše hospodářství a učili jsme se plánovat. Nabyli jsme velmi cenných zkušeností v oblasti plánovací techniky a methodiky, jejichž využití nám umožní mnohem snadněji zdolat všechny velké a nesnadné úkoly pětiletého plánu.

A nabyl zkušeností také svazek pracujících. Únor 1948 jasně ukázal jeho sílu a rozhodnost. Jedině za vedení dělnické třídy a s její aktivní účastí mohli jsme provésti další etapu znárodnění, která postavila náš pětiletý plán na mnohem pevnější základnu. „Byli vyloučeni zástupci reakčních sil z vlády a dalším znárodněním průmyslu, znárodněním podstatné části stavebnictví, jakož i znárodněním vnitřního a zahraničního velkoobchodu byly odstraněny mnohé hospodářské a politické překážky, které do té doby brzdily konsolidaci republiky a vývoj k socialismu.“ (Důvodová zpráva k zákonu o pětiletém plánu.)

PĚTILETKA — PLÁN PŘESTAVBY A VÝSTAVBY

Dvouletka byla plánem obnovy, jejím úkolem bylo, jak jsme si již řekli, přivést průmyslovou výrobu na 110% nejlepších předválečných let. Pětiletý plán je naproti tomu plánem přestavby a výstavby.

104

Abychom snáze pochopili pětiletým plánem uskutečněnou přestavbu, musíme si vyjasnit, na jakých hospodářských a politických podmínkách náš průmysl vznikal, jak se dále vyvíjel a musíme si ujasnit hospodářské a politické podmínky dneška.

Náš průmysl ve své dnešní skladbě vznikl ve velké průmyslové revoluci v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. To byly naše země ještě v soustavě rakousko-uherské monarchie a skladba průmyslu musela nutně odpovídat tehdejším hospodářským a politickým podmínkám. Historické země, Čechy a Morava, se svým rychle se vyvíjejícím průmyslem staly se dodavatelem spotřebního zboží pro celou rakousko-uherskou monarchii. Tím si můžeme vysvětlit tak velký vzrůst textilního, sklářského, keramického a cukerního průmyslu. Po první světové válce, kdy byly naše země vytrženy ze soustavy rakousko-uherské monarchie, nic se nezměnilo na skladbě našeho průmyslu. Naše „tradiční vývozní průmysly“ nacházely odbyt na zahraničních trzích jedině na základě hladových mezd a dumpingového vývozu. Typickým příkladem je vývoz rukaviček, hraček a cukru. Jestliže se nyní podíváme na vývoj našeho zahraničního obchodu, zjistíme, že podíl našich „tradičních vývozních průmyslů“ na vývozu se neustále snižoval.

Tak podíl textilu na celkovém vývozu, který činil v r. 1929 35%, se postupně snižoval na 25% v nejlepším roce před druhou světovou válkou (1937) a dokonce na 10% v prvním pololetí roku 1947. O zmenšování významu textilního průmyslu v našem hospodářství svědčí také pokles jeho podílu na celkové průmyslové zaměstnanosti. Podíl textilního průmyslu na celkové zaměstnanosti činil v r. 1890 32%, v roce 1935 26% a v roce 1947 dokonce již jen 17,8%.

Podobný vývoj můžeme pozorovat u průmyslu sklářského a keramického.

Naprosto jiný obraz nám dává průmysl kovodělný, hutnický a průmysl chemický. Tak na př. podíl kovoprůmyslu (včetně hutí) na celkovém vývozu neustále stoupal. V roce 1929 činil 16%, v roce 1937 již 26% a v prvním roce dvouletky (I. pololetí 1947) se zvýšil dokonce na 34%. A stejný obraz nám ukazuje podíl kovoprůmyslu na celkové zaměstnanosti. V roce 1890 činil 14,4%, v roce 1935 26% a v roce 1947 dosáhl již skoro třetiny (přesně 31,5%).

Analogickým způsobem se vyvíjel průmysl báňský a průmysl chemický.

Srovnáme-li nyní uvedený podíl na vývozu průmyslu textilního a průmyslu kovodělného, zjistíme, že již v období mezi dvěma válkami ztrácí textilní průmysl svoje tradiční první místo, na které se dostává průmysl kovodělný. Po druhé světové válce se tato tendence ukazuje ještě v jasnějším světle. (Uvedená data jsou převzata z článku Dra Goldmanna, 4. číslo Nové mysli, ročník 1)

Dalším důvodem, proč musíme změnit strukturu našeho průmyslu, jsou změny hospodářských a politických podmínek, které nastaly v Evropě po druhé světové válce. Německo, které bylo před první světovou válkou hlavním a skoro výhradním dodavatelem průmyslových výrobků střední a jihovýchodní Evropě, je zatím úplně vyřazeno z konkurence na těchto trzích. Máme tedy možnost, aby se z naší republiky stala skutečná „strojírna“ střední a jihovýchodní Evropy. A dále nesmíme zapomenout na to, že v těchto oblastech Evropy nejsou již státy kapitalistické, že tyto státy jdou stejnou cestou jako jde hospodářství naše, cestou plánovaného hospodářství.

Velmi důležitou skutečností, která také mluví pro změnu skladby našeho průmyslu, jsou změněné podmínky na mezinárodních trzích. Ve stále větší a větší míře se snižuje vývoz spotřebního zboží, ať již proto, že dnes již nemůžeme konkurovat nízkými cenami na základě hladových mezd, nebo proto, že mnoho našich dřívějších odběratelů si vystavělo spotřební průmysl vlastní. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dnešní skladba průmyslu naprosto nevyhovuje změněným hospodářským a politickým podmínkám. Pětiletka plánuje rychlejší rozvoj průmyslu kovodělného a chemickou-. Další změna je potom uvnitř průmyslů textilního, sklářského

105

a keramického a to částečnou přeorientací od zboží spotřebního k výrobkům technickým (na př. technické sklo, technický porcelán). Pro změnu struktury našeho průmyslu mluví také potřeby vnitřní.

Abychom mohli splnit jeden z nejdůležitějších úkolů pětiletky, totiž další výstavbu průmyslu (průmyslová výroba vzroste během pětiletého plánu o 57%), musíme především vyrábět výrobní prostředky. Hlavním článkem, skutečně základním kamenem naší další výstavby, je těžké strojírenství, jehož výroba stoupne během pěti let na dvoj- až trojnásobek. Víme, že podobným vývojem jdou i ostatní státy s plánovaným hospodářstvím, ať si již vezmeme jako měřítko sovětskou první pětiletku nebo plány ostatních plánujících států. Připomeňme si na tomto místě, co řekl Stalin o hlavním článku plánu ve své řeči o úkolech první sovětské pětiletky: „Aby plán byl uskutečněn, je třeba nalézti hlavní článek plánu, neboť jedině tehdy, jestliže najdeme hlavní článek a chopíme se ho, můžeme ovládnout všechny ostatní články plánu.“ A dále: „Hlavním článkem pětiletého plánu byl těžký průmysl se svým jádrem — strojírenstvím.“ (Stalin: Otázky leninismu, str. 371, XI. vyd. (Moskva)

Strukturální změny našeho průmyslu snaží se mnohdy využít nepřátelé plánování tvrzením, že zvyšování výroby výrobních prostředků a na druhé straně pomalejší vývoj průmyslu spotřebních statků bude mít za následek hluboké snížení životní úrovně. Těmto „odborníkům“ musíme jasně odpovědět: Přestavba v žádném případě neznamená snížení výroby — výroba textilní na př. v průběhu pěti let stoupne o 68%, výroba sklářská o 12% atd.

Bez přestavby našeho hospodářství, bez výstavby těžkého strojírenství nebylo by možno zajistit další vzestup hmotného a kulturního blahobytu obyvatelstva, což je konečným cílem každého plánovaného hospodářství.

Jedině tato přestavba umožní nám dovoz surovin nutných pro náš průmysl, jedině přestavbou průmyslu můžeme zajistit jeho další velkolepý rozvoj. Přestavba stává se tak skutečně objektivní nutností další výstavby našeho hospodářství.

VZESTUP NÁRODNÍHO DŮCHODU

Předností plánovaného hospodářství oproti hospodářství kapitalistickému jest, že se již neřídí hospodářskými zákony působícími živelně a vyjadřujícími vykořisťování člověka člověkem, nýbrž hospodářskými zákony, jež jsou lidmi poznány a lidské vůli podrobeny.

Další velkolepá výstavba našeho hospodářství umožní u nás dosud nevídaný vzestup národního důchodu, a to o 48% během pěti let, t. j. roční zvýšení o více než 7%. Srovnáme-li tento vzestup se státy kapitalistickými, přijdeme k těmto poznatkům: V Anglii v době největšího rozmachu vzrostl národní důchod za rok o 2,5%, v Německu přibližně také o 2,5%, ve Spojených státech o 4%. Je tedy naprosto zřejmé, že ve státech s plánovaným hospodářstvím roste národní důchod mnohem rychleji, než ve státech kapitalistických. To ukazuje také rychlý vzestup národního důchodu v Sovětském svazu, který činil v I. pětiletce 80%, ve II. pětiletce 110%, ve třetí pětiletce 85%.

Tento ohromný vzestup národního důchodu nebyl by možný bez rozsáhlé investiční činnosti, která bude v průběhu pětiletého plánu činit 336 miliard Kčs, to jest asi 25% národního důchodu. Na tomto místě je nutno vyvrátit tvrzení nepřátel naší lidové demokracie, že tato přehnaně velká investiční činnost sníží životní úroveň obyvatelstva. Je sice pravda, ze investováním sníží se podíl národního důchodu, který je určen na spotřebu, na druhé straně je vsak nutno zdůraznit, že se nesmíme dívat na hospodářství pouze z dnešního hlediska, že musíme neustále mít před očima další vývoj, že bez těchto investic nemohli bychom provésti přestavbu a další výstavbu našeho hospodářství, které jsou nutnou podmínkou naší další cesty k socialismu.

106

Vzrůst národního důchodu bude umožněn především plánovaným rozvojem průmyslu a stavebnictví. Objem průmyslové výroby stoupne o 57%, stavební činnost asi o 130%. Velmi přispěje také vzestup zemědělské výroby (o 37% proti skutečné výrobě roku 1948) a zvětšení železniční, silniční a plavební dopravy.

Se vzrůstem národního důchodu úzce souvisí zvýšeni počtu pracujících v našem hospodářství. Pětiletý plán předpokládá, že se stav pracujících během pěti let zvětší přibližně o 480.000 osob. Velkou pozornost nutno věnovati mobilisaci nových pracovníků zejména do průmyslu báňského, hutnického a kovodělného, které mají v pětiletce skutečně mimořádné úkoly.

Úhelným kamenem pětiletého plánu je zvýšení produktivity práce. Správně to vyjádřil předseda vlády Antonín Zápotocký slovy „ ... na podkladě zvýšení produktivity práce zvýšit životní úroveň pracujícího lidu“. Během pěti let je plánováno zvýšení produktivity práce v průmyslu o 32%, v zemědělství o 20%, ve stavebnictví o 53%, v dopravě o 30%. Zvýšit produktivitu práce znamená větší výkon, znamená lepší hospodárnost ve výrobě, lepší využití materiálu, strojů, znamená zavádění nových pracovních metod a pod. Velký význam bude při tom jistě mít skutečně masově rozšířené pracovní soutěžení. Abychom mohli splnit plánované zvýšení produktivity práce — abychom splnili velké a obtížné úkoly pětiletky, musíme učinit plán majetkem všech pracujících. Všichni pracující v továrnách a kancelářích musí mít zájem na tom, jak stoupá křivka výroby, všichni musíme přemýšlet, jak pracovat lépe a hospodárněji. Vždyť produktivita práce je měřítkem vítězství vyššího společenského řádu. I u nás, v hospodářské soustavě lidové demokracie na přechodu k socialismu, je produktivita práce zkušebním kamenem celého nového hospodářského systému. Krásně to vyjádřil Stalin v Otázkách leninismu: „Proč socialismus může, musí a nevyhnutelně porazí kapitalistický hospodářský systém? Poněvadž je s to přinésti dokonalejší vzory práce, než kapitalistický systém. Poněvadž může dáti společnosti více výrobků a může učiniti společnost bohatší než hospodářský systém kapitalistický.“

O VYŠŠÍ PRODUKTIVITU PRÁCE V ZEMĚDĚLSTVÍ

Již v průběhu tří let naší nové republiky byly provedeny dalekosáhlé změny v pozemkové držbě. Novou pozemkovou reformou a revisí staré pozemkové reformy nastal přesun v pozemkovém vlastnictví ve prospěch bezzemků a malých zemědělců. Dnes již není u nás zbytkových statkářů a velkostatkářů, byla provedena důsledná demokratisace ve vlastnictví zemědělských usedlostí. A na tomto základě staví pětiletka zemědělský výrobní plán. V zemědělské výrobě bude uskutečněn částečný přesun od výroby rostlinné k intensivnější a kvalitnější výrobě živočišné. Částečný přesun je plánován také uvnitř rostlinné výroby, a to zvětšením osevní plochy pícnin na úkor žita. Konečným cílem těchto přesunů v zemědělské výrobě je zlepšení výživy obyvatelstva zvýšeným zásobováním hodnotnějšími živočišnými a rostlinnými potravinami.

Stupňovanou elektrisací a mechanisací venkova budou položeny základy pro zavedení společensky pokročilejších výrobních forem v zemědělství. Tak na př. bude koncem pětiletého plánu, t. j. v roce 1953, pracovat v zemědělství na 45.000 traktorů, 50.000 samovazačů a pod. Zavádění nových společensky vyšších výrobních forem v zemědělství, jak o tom mluví důvodová zpráva k zákonu o pětiletém plánu, nebude se dít v žádném případě dekretováním. Naopak, drobný a střední rolník se sám přesvědčí o výhodnosti nových forem práce, sám se přesvědčí, že jedině touto cestou může se skutečně osvobodit od úmorné dřiny a sám pozná, že jedině nové formy mohou mu přinésti daleko větší výnos, že tyto formy jsou daleko hospodárnější a pro něho samého výhodnější. Tato vyšší výnosnost zemědělské práce

107

přinese však prospěch nejenom zemědělcům, nýbrž i městským spotřebitelům tím, že bude dodáváno na městský trh daleko větší množství potravin. Zvýšení zemědělské výroby, plánovaná změna struktury v zemědělství, mechanisace a elektrisace venkova přispěje pak v neposlední řadě k pozvolnému odstranění rozdílu mezi městem a vesnicí.

ROZVOJ HMOTNÉ A KULTURNÍ ÚROVNĚ LIDU

Plánování sociální, zdravotní a kulturní péče v pětiletém plánu je dalším krokem k dokonalejšímu plánování; do dvouletky totiž tento plán nebyl zahrnut. Plánování hmotné a kulturní úrovně v plánovaném hospodářství má naprosto odlišný charakter od „charitativní“ činnosti kapitalismu. V socialismu a v lidové demokracii k socialismu se vyvíjející je stálé a nepřetržité zvyšování hmotné a kulturní úrovně lidu hlavním cílem; sociální, zdravotní a kulturní péče je plánovitě zaměřena k zachování a rozvinutí tělesných a duševních schopností všeho obyvatelstva. Kapitalismus naproti tomu neměl naprosto zájem na zvyšování životní úrovně obyvatelstva, jeho činnost na tomto úseku byla pouhým potlačováním nejkřiklavějších sociálních nedostatků.

V oblasti služeb sociálních budou během pětiletého plánu vybudovány jesle, dětské útulky, školní stravovny, domovy mládeže, zotavovny — v oblasti zdravotnictví zdravotnická střediska, ambulatoria a léčebné ústavy národního pojištění, bude rozšířena síť kojeneckých poraden a poraden pro těhotné matky — v oblasti lidové výchovy budou vybudovány nové mateřské, národní, střední a vysoké školy, rozšířena síť kin a kulturního zařízení v závodech, budou vystavěna divadla, galerie, hřiště a cvičiště. Ovšem, i když věnujeme na sociální, zdravotní a kulturní péči velký podíl celkových investic, musíme míti na paměti, že není možné, abychom během pěti let zacelili všechny rány, které nám zde působil kapitalismus po dlouhá desítiletí.

A zde je nutno znovu zdůraznit, že plánované zvýšení životní úrovně (měřené úhrnem sociální a soukromé spotřeby) o 35% na hlavu obyvatelstva bude dosaženo jedině na základě zvýšené produktivity práce. Zvýšení životní úrovně všeho lidu bude tak záviset především na tom, jak se každý z nás zúčastní společného díla.

MEZINÁRODNI VÝZNAM NAŠI PRVNÍ PĚTILETKY

Již vyhlášení a splňování dvouletého plánu setkalo se s velkým zájmem nejenom Sovětského svazu a států lidových demokracií, ale i všech států kapitalistických. Odkud pramení tento nebývalý zájem kapitalistů o naše hospodářství? Velmi nám pomůže, jestliže si při-pamatujeme, co řekl Stalin ve svém referáte o první sovětské pětiletce: „... každý krok Sovětské moci vpřed na cestě hospodářské výstavby setkává se s hlubokým zájmem v nejrozličnějších vrstvách kapitalistických zemí a rozděluje lidi na dva tábory — na tábor přívrženců proletářské revoluce a na tábor jejích protivníků.“ A dále: „Úspěchy pětiletky mobilisují revoluční síly dělnické třídy všech zemí proti kapitalismu — to je nezvratný fakt.“ (J. Stalin: Otázky leninismu, str. 363 a 368, XI. vydání, Moskva.)

Sovětský svaz byl první, který vstoupil na cestu plánovaného hospodářství, byl první, který nastoupil cestu k socialismu. A jestliže přistoupila i naše republika na tuto cestu, musíme si připamatovat, že se stalo po prvé v dějinách, že byla znárodněna převážná část průmyslu v zemi, která objemem své výroby — celkovým i na jednoho obyvatele — patří mezi deset hlavních průmyslových států na světě. Ano, stalo se po prvé v dějinách, že na cestu plánovaného hospodářství dává se stát s velmi rozvinutým průmyslem a poměrně vysokou životni úrovní — a to je právě pramen onoho zvláštního zájmu, kterému se těší výsledky našeho plánování.

108

Musíme si všichni uvědomit, že úspěšně splněný pětiletý plán bude velkou podporou mezi národního dělnického hnutí, že bude vzpruhou pokrokových sil celého světa

PĚTILETKA — BOJ O VYBUDOVÁNÍ SOCIALISMU

Plánovanou přestavbou a výstavbou našeho hospodářství, dalším prohloubením a zdokonalením plánování vylučujeme u nás naprosto možnost vzniku hospodářských krisí, které jsou charakteristickým rysem hospodářské soustavy kapitalismu. Nejde však pouze o vyloučení možnosti vzniku hospodářských krisí, nýbrž také o vyloučení možnosti přenášení kapitalistických krisí do našeho hospodářství. I na tomto úseku náš první pětiletý plán znamená velký pokrok. Dalším utužením a prohloubením hospodářské spolupráce se Sovětským svazem a s ostatními státy plánovaného hospodářství omezujeme tuto možnost na podkladě dlouhodobých smluv na nepatrnou míru. Již dnes z posledních obchodních jednání naší delegace v Sovětském svazu je zřejmé, že podíl našeho dovozu a vývozu do států s plánovaným hospodářstvím bude činiti nejméně polovinu našeho zahraničního obchodu. Tím bude také zaručen nerušený rozvoj našeho hospodářství. Splněním pětiletého plánu, plným a stálým rozvojem výrobních sil se zesílí a upevní i obranná síla republiky.

Dalším postupným omezováním a vytlačováním kapitalistických prvků ze všech oborů národního hospodářství, zvýšením podílu znárodněného průmyslu na národním důchodu, postupným přechodem malovýroby ke společensky vyšším výrobním formám zesílí a zvýší se váha zespolečenštěného sektoru, který je, jak je uvedeno v důvodové zprávě k zákonu o-pětiletém plánu, jediným pevným základem plánovaného hospodářství.

Velké a obtížné úkoly pětiletého plánu budou znamenat pro každého z nás velké pracovní úsilí, budou znamenat mnohdy i osobní oběti. Pětiletý plán jistě nebude žádnou procházkou — avšak musíme mít neustále na paměti, že pětiletý plán je pokračováním našeho boje, že zde nejde jenom o splnění plánovaných čísel, že jde o mnohem více — o vybudováni socialismu v naší zemi. A tato naše revoluční perspektiva stojí jistě za to, abychom si vykasali rukávy a dali se s nadšením do práce.

109

Ing. Bedřich Spáčil, přednosta kabinetu ministra financí: Naše finance

DĚDICTVÍ OKUPACE

Dávat do pořádku naše veřejné hospodářství po květnové revoluci nebylo nic lehkého. Bylo nutno nejen vypořádati se s celou řadou viditelných škod, ale ještě horší bylo objeviti a odstraniti všechny neviditelné škody, které okupace na Československé republice způsobila. Každý dobrý hospodář si dělá na začátku hospodářského údobí bilanci. Potřebuje si zjistit všechna aktiva a pasiva, aby viděl, jak to vlastně s jeho majetkem vypadá. Tak si i Československá republika musela udělat obrázek o tom, jak nás okupanti vydrancovali a jaké škody napáchali. Ze kradli, to lidé viděli, ale nevěděli jak a nevěděli kolik. A nemohli také znát, jak velké škody napáchali celkem a v důsledku toho, jak velké úsilí budeme muset vynaložiti na jejich odstranění. Hned pár dní po okupaci českých zemí oddisponovali Němci z Bank of England naše zlato, které si tam Československá republika poslala, domnívajíc se, že bude bezpečně uloženo a bude sloužiti našemu hospodářství. Stalo se tak 24. března 1939, kdy Bank of England převedla 23.087 kg zlata ve prospěch Němců. Tento převod Angličané nemohou ospravedlnit. Každé politické dítě přece vědělo, že po okupaci Československa světová krise vrcholí a přibližuje se válečný konflikt. Převedení zlata ve prospěch Němců posílilo německé zlaté zásoby a umožnilo

111

Němcům opatřiti si vzácné suroviny, potřebné pro vedení války. V našich zemích ukradli Něm již 15. března 1939 ze zlatých zásob Škodovky a Zbrojovky 1008 kg zlata, v Národní bance v Praze 12. 6. 1940 zabrali dalších 6.336 kg zlata a pak nařídili nucený odvod zlata do Národní banky, takže 20. dubna 1940 odssáli z českých zemí ještě 12.768 kg zlata. Ale jak kradli na začátku a drancovali české země během okupace, tak neustali ani na konci. Ještě 25 dubna 1945 donutil Frank Národní banku k tomu, aby mu vydala všechny zásoby devis, které u ní byly. Bylo to 88.000 amerických dolarů, 3.500 kanad, dolarů, 12.400 L, 162.000 Hfl, 362.000 šv frs, 88.000 norských korun, 1.300 dánských korun a 13.000 švédských korun. Během okupace Němci působili českému hospodářství škody několikerým způsobem. Nedostatečnými příděly potravin zavinili, že zdravotní stav českého národa velmi poklesl, neboť při zdravotních kontrolách našeho obyvatelstva v r. 1946 bylo zjištěno, že v českých zemích je 113.402 nemocných aktivní tuberkulosou a 176.555 tuberkulosou inaktivní. Z těchto aktivních i inaktivních nemocných tuberkulosou jest 124.254 dětí. K těmto nemocným tuberkulosou přistupují ještě nemoci srdce, zažívacího traktu, nervů a pod. Otřesené zdraví našich žen mělo pak za následek snížení porodnosti a zvětšení kojenecké úmrtnosti, nehledě k tomu, že mnoho žen jak během okupace, tak ještě v r. 1945 po porodech umíralo. Vedle úmyslného a záměrného, vědecky promyšleného snižování zdravotního stavu českého národa Němci přímo vyvražďovali Čechy Všichni uvědomělí, inteligentní, charakterní lidé byli Němci vyhledáváni a pod všemi možnými záminkami buď zavíráni do koncentračních táborů nebo zatýkáni. Těchto škod na životě utrpěl český národ více, než co činily ztráty za první světovou válku. I když není pořád ještě přesné statistiky o všech škodách na životech, které jsme válečnou okupací utrpěli, odhaduje se počet obětí fašistické persekuce, včetně pronásledovaných z důvodů rasových, asi na 270.000 lidí.

Vedle ideálních škod na zdraví a životech příslušníků českého národa způsobili nám Němci ohromné škody věcné. Jako válečnou kořist odvezli veškeré naše vojenské mobilisační zásoby. Tehdejší zrádná vláda a naši vojenští představitelé odevzdali Němcům nepoškozenou vojenskou výzbroj a výstroj. Je nepochopitelné, proč nebyly aspoň zapáleny a zničeny augmentační sklady střeliva a pohonných látek, u kterých nebylo zapotřebí vcelku žádné dlouhé a velké manipulace ke zničení. Spočítáme-li si hodnotu vojenského majetku včetně opevnění, činí tyto ztráty 51 miliard korun předmnichovských. Vedle těchto přímých vojenských škod chtěli po nás Němci t. zv. matrikulární příspěvek. To bylo dalších 42 miliard. Vedle přímého loupení jako: odvoz vojenských zásob nebo placení matrikulárního příspěvku volili Němci rádi nepřímý způsob vykrádání. Nepřímá forma totiž jim ještě umožňovala při jejich krádežích předstírati opak. Posílali do českých zemí svoje vojenské nebo polovojenské útvary, které zde byly vyzbrojeny, vystrojeny a vykrmeny. A za to platili t. zv. zelenými šeky, které peněžní ústavy musily přijímat a na něž potom Národní banka byla nucena natisknout peníze. Tyto peníze pochopitelně měly vlastně čistě inflační charakter, neboť Národní banka Československá takto vzniklou pohledávku ve výši 135 miliard korun oproti německé cedulové bance zapsala pouze ve svých knihách, aniž by měla možnost tuto částku od Němců skutečně vyinkasovat. Vedle pohledávek Národní banky vznikly pohledávky našich peněžních ústavů a obchodních a průmyslových podniků za německými peněžními ústavy — a všecky tyto pohledávky jsou vlastně bezcenné. Ke škodám měnového charakteru přistupují další věcné škody: hodnota konfiskovaného židovského majetku, hodnota vyvezených uměleckých a kulturních hodnot, přímé věcné škody vzniklé válečnými operacemi. Všechny skutečně utrpěné škody nebude možno snad nikdy zjistiti; i při tomto hrubém soupisu škod nutno míti také na paměti, ze jejich pořizovací hodnota k dnešku je různá, neboť tyto hodnoty byly Němci odvlečeny anebo škoda způsobena v různých letech války. Celkové škody, které utrpěla naše měna, státní finance, peněžnictví, průmysl, zemědělství, doprava a škody na židovském majetku odhaduje Národní banka Československa na 456.300 mil. korun. K těmto škodám, které jsou vyčísleny a zachyceny v obchodních knihách,

112

přistupují škody, které utrpělo československé občanstvo na životech, zdraví a majetku soukromém. Tyto škody byly sepisovány ministerstvem vnitra na podkladě dekretu presidenta republiky č. 54/45 Sb. Činí v Čechách 137.494 milionů a na Moravě a ve Slezsku 52.336 milionů; škody, které jsme utrpěli při zřízení t. zv. Slovenského státu a odtržením Podkarpatské Ukrajiny, dosáhly výše 16.614 mil., škody způsobené válkou a okupací na Slovensku představují částku 114.461 mil. a škody československých státních příslušníků v cizině konfiskováním jejich majetku atd. činí 3.156 milionů. Dohromady obnášejí tedy 324 miliard korun. Celkem tedy by činily všechny válečné škody asi 780 miliard. Ovšem pro správné hodnocení je nutno vyloučiti položky, které při součtu byly nebo mohly býti dvakrát započteny. Po vyloučení položek: u peněžnictví 64.900 milionů, u průmyslu, obchodu a živností 38.400 milionů, u zemědělství 35 miliard, v dopravě 0.3 miliardy, u židovského majetku 30 miliard, celkem 168.600 milionů, dostaneme asi 611 miliard korun. K těmto škodám ovšem musíme připočítati ještě rekonstrukční náklady spojené s odstraňováním trosek a obnosy vynaložené na úpravy a zachránění již poškozeného majetku a dopravních zařízení, které činí asi 20 miliard korun. Abychom měli představu o tom, jak velká jest tato částka v dnešních korunách, musíme zhodnocovat tyto ceny různými cenovými indexy podle doby, v níž byly škody způsobeny. Po propočtu podle cenových indexů a po korekturách škod na těle a zdraví, které mají za následek vyplácení sociálních rent, docházíme k číslu 1 bilion 351 miliard korun. Tato částka tedy představuje to, o kolik byl český národ ochuzen okupací a válkou. Teprve tato ohromná číslice nám ukáže, jak velké úsilí musíme věnovat tomu, abychom tyto válečné škody nahradili a abychom reparovali své národní hospodářství. Je jasné, že takové ohromné škody není možno odstranit a napravit podle zásad, které v hospodářském životě uplatňovaly liberalisticko-kapitalistické názory, jejichž produktem je kapitalismus ústící v imperialismu, jenž zplodil první i druhou světovou válku.

Liberalisticko-kapitalistické zásady byly ke škodě našeho národního hospodářství za první republiky u nás uplatňovány. O tom svědčí výrazně vlastní přiznání kapitalistů v daňové amnestii z r. 1939. Sami přiznali, že československý stát ošidili tím, že ve svých daňových přiznáních zatajili část svých zisků, které uložili buď ve zboží, nebo v cenných papírech, vkladech, pohledávkách atd. Přiznali se, že československému státu zatajili zisky ve výši 15.329,984.000. Bylo tedy jedině správné, když květnová revoluce naučila lid politicky natolik myslet, že hospodářsky zkrachovanému systému nevěřil, jeho staré představitele vyhnal a vyvolil si nové, kteří dávali záruku, že uskuteční nový hospodářský systém, lepší a spravedlivější. Československý lid tedy vyhnal staré kapitány hospodářského života a znárodněním zlomil jejich hospodářskou moc.

MĚNOVÁ REFORMA

Po znárodnění jsme provedli měnovou reformu. Tak jsme získali možnost měřiti hospodářské vztahy pevnou směnitelnou jednotkou. Úsilí o vytvoření pevné směnné jednotky nebylo jednoduché. Bylo zapotřebí učiniti pořádek v měně, neboť na našem území obíhaly říšsko-německé marky, protektorátní koruny, slovenské koruny, zloté, pengo a vojenské poukázky. V tomto chaosu měn udělal pořádek dekret presidenta republiky ze dne 19. října 1945, č. 91 Sb., který na celém území Československé republiky, počínajíc 1. listopadem 1945 zavedl novou měnovou jednotku — československou korunu. Všechna stará platidla byla stažena a složena na vkladních knížkách nebo běžných účtech u peněžních ústavů a jejich výplata vázána na přísné uvolňovací předpisy. Vedle peněz složených na tyto vklady bylo nutno přirozeně také vázat vklady jakéhokoliv druhu u poštovní spořitelny (v Praze a v Bratislavě), u peněžních ústavů a peněžních podniků v Československu, jakož i životní pojistky. Takovýmto způsobem byly tedy vázány staré peněžní prostředky a kupní síla, kterou představovaly, sterilisována. Dekret č. 91/45 Sb. doplnila vyhláška ministra financí ze dne 20. října 1945 o nových platidlech československé měny č. 92/45 Sb. a dekret presidenta republiky ze dne 20. října 1945 o při-

113

hlášení vkladů a jiných peněžních pohledávek u peněžních ústavů, jakož i životních pojištění a cenných papírů, č. 95/45 Sb. Tímto dekretem byla provedena ohromná inventura veškerých peněžních hodnot, která měla sloužiti pak za podklad dalších měnových opatření, jimiž měla - býti odčerpána přebytečná kupní síla, která se zde za války nahromadila. Marxistická rovnice vysvětlující přesně vztah mezi prací, zbožím, cenou a penězi, dávala totiž sama odpověď na to, jak má býti provedena další část měnové reformy, t. j. zničení přebytečné kupní síly. Protože z práce vzniká zboží a toto zboží se směňuje za peníze, je nutné za peníze směniti opět jiné zboží. Za války se pracovalo, vyrábělo se zboží — válečné prostředky — za toto zboží byly vypláceny mzdy atd., takže se přeměňovalo v peníze, ale pak bylo na bojištích zničeno a tím druhá strana rovnice se porušila. Vznikla tedy přebytečná kupní síla v hromadě peněz bez protiváhy zboží. Rovnováhu bylo možno zjednat buď takovým zvýšením cen veškerého zbylého zboží, že by opět nastala, číselná rovnováha, nebo zničením přebytečné kupní síly.

První cesta by znamenala zjednání rovnováhy inflací. Při ní by všichni pracující, kteří měli malé nebo nepatrné úspory, o tyto úspory zvýšenou cenovou hladinou byli připraveni, a získal by ten, kdo měl jakýkoliv hmotný majetek. Proto bylo nutno přebytečnou kupní sílu zjistit, odssát a zničit. K tomu byla volena cesta dávky. Zákonem ze dne 15. května 1946 o dávce z majetkového přírůstku a dávce z majetku č. 134 Sb. snažili jsme se zachytit tuto přebytečnou kupní sílu. Bohužel při projednávání tohoto zákona uplatnila se nikoliv přísná hlediska ekonomická, nýbrž v politickém licitování předstíráním domnělých výhod pro občanstvo snažili se zástupci politických stran, mimo Komunistickou stranu Československa, svým voličům přinésti domnělé úspěchy ve zhoršení ekonomických ustanovení zákona. Nesplnil proto tento zákon očekávání a na těchto dávkách bylo do 6. 10. 1948 vybráno pouze 21.565,658.000 korun, při čemž v českých zemích činí výnos 19.685,932.000 K a na Slovensku 1.879,726.000 K. Na odčerpání přebytečné kupní síly výnos dávky tedy nestačil. Při měnové reformě byly staré hotovosti složeny v peněžních ústavech a s ostatními starými vklady, pojistkami a cennými papíry byly vázány. Stav vázaných vkladů k 15. listopadu 1945 činil: vklady na vkladních knížkách 193.176 mil., vklady na běžných účtech 60.140 mil.,

takže t. zv. primérní vklady neboli vklady prvních vkladatelů činily celkem 253.316 mil. K. Vklady na běžných účtech peněžních ústavů činily 165.094 mil. K. Ze složených hodnot bylo vyměněno za nová platidla hned z počátku 8.088 mil. K, t. j. protihodnota 500 Kčs na hlavu poskytovaná při výměně platidel. Dále bylo nutno uvolniti potřebné obnovy podnikům na výplatu mzdy a ostatní provoz. Stalo se tak podle §§ 11 a 13 dekretu č. 91/45 Sb. ve výši 9.185 mil. K. Spojeneckým armádám a zastupitelským úřadům podle § 19 jmenovaného dekretu se vyměnilo 1.252 mil. K.

Na začátku měnové reformy hned při výměně platidel po vázání přebytečné kupní síly bylo nutno upraviti mezi českými zeměmi a Slovenskem cenové relace tak, aby bylo možno dostati cenovou hladinu v obou částech státu, které se během okupace hospodářsky a politicky různě vyvíjely, do takové rovnováhy, aby tok hospodářského života mezi oběma částmi byl plynulý. Proto byla upravena cenová hladina, a to zvýšením přibližně na trojnásobek předválečné úrovně. S tímto opatřením šla ruku v ruce úprava mzdové hladiny podle stejné zásady. Toto opatření znamenalo částečné znehodnocení fiktivního kapitálu, mělo za následek tlak na černý trh odstraněním přebytečné kupní síly a poskytlo značnou úlevu také pro správu státního dluhu. Se zmíněnými úpravami bylo nutno ovšem stanoviti také relaci nové československé koruny vůči cizině. Tato relace byla stanovena na Kčs 50.— za 1 $, kterážto parita byla také ohlášena Mezinárodnímu měnovému fondu. Tento fond byl ustanoven na měnové a finanční konferenci Spojených národů v Bretton-Woods dne 22. července 1944 a Československá republika stala se jeho členem již od založení. Tato dohoda byla uveřejněna ve Sbírce zák. a nař. pod čís. 68/46 Sb.

Z důvodů ochrany měny stali jsme se také členy Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj.

114

Dohoda o Mezinárodní bance byla uveřejněna pod č. 69/46 Sb. Obě dohody umožňují nám na mezinárodním trhu zabezpečiti si paritu československé koruny k dolaru a ostatním měnám a chrániti korunu na devisovém zahraničním trhu.

Aby mohly býti následky války na poli měnovém upraveny, byl zřízen Likvidační fond měnový zákonem z 2. července 1947, č. 141 Sb. Tento fond má obstarati likvidaci vázaných vkladů a nahraditi Národní bance Československé částky, které vydala na výměnu starých platidel a na výplatu částek uvolněných z vázaných vkladů. Dále má upraviti ostatní věci související s našimi pohledávkami vůči německé říši, maďarskému státu, jakož i vůči cedulovým bankám a pojišťovacím a peněžním ústavům v Rakousku, Německu a Maďarsku. Do tohoto Likvidačního měnového fondu mají připadnouti: výnos dávek z majetku a majetek propadlý podle zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku č. 134/46 Sb., propadlá platidla, která nebyla složena podle dekretu o výměně platidel, propadlý nebo konfiskovaný majetek zrádců a kolaborantů, výnos reparací z mírových smluv a konečně příspěvek státu z rozpočtu vedle propadlého majetku a upouštěcích částek a pokut ve spojitosti s řízením o majetkových dávkách a výměně platidel. Likvidační měnový fond uvolňuje část vázaných vkladů stále. Děje se tak hlavně z důvodu sociální potřebnosti podle § 14 dekretu č. 91/45 Sb. Do 31. prosince 1947 bylo celkem uvolněno již 54.362 mil. vázaných vkladů. Při tom bylo uvolněno: na výměnu platidel 8.387 mil. K, na umožnění provozu podniků v r. 1945 Kčs 9.188 mil., veřejným institucím pro jejich schválené rozpočty 17.844 mil., vojenským útvarům a zastupitelským úřadům 1.252 mil. a teprve 17.689 mil. lze považovati za uvolněné z důvodu sociální potřebnosti. Je samozřejmé, že rychlé uvolňování vázaných vkladů bez hospodářské protiváhy na straně zboží by nebylo vhodné, neboť by rovnováha mezi penězi a statky byla opět porušena. Proto další likvidace vázaných vkladů může se díti jenom postupně. Zákon o Likvidačním měnovém fondu dává možnost konsolidace vázaných vkladů vydáním dluhopisů. K úrokové a úmorové službě těchto dluhopisů předvídá zákon příspěvky státu z rozpočtu. Nutno ještě poznamenat, že uvolňování je podrobeno kontrole, bylo-li by jakýmkoliv způsobem zjištěno, že nějaká částka byla uvolněna na základě nesprávných údajů, nařizuje se vrácení částky do měnové vázanosti. K 30. 6. 1948 podle dosud provedených kontrol bylo do měnové vázanosti vráceno již 1.100,869.000 korun. Dekret dává možnost uvolniti vázané vklady jenom v případech zvláštního zřetele hodných a sociálně odůvodněných. Vrácená částka ukazuje na to, že lidé sociální potřebnost v mnohých případech jenom předstírali. Tito občané si neuvědomili, že svým počínáním poškozují celé národní hospodářství, poněvadž neodůvodněné uvolnění má přece jen povahu hospodářsky nesprávného rozmnožování kupní síly. Otázka uvolnění vázaných vkladů je nejméně z celého našeho hospodářského úsilí o obnovu našeho národního hospodářství širokou veřejností chápána. Lidé si myslí, že stát jim jejich nastřádané peníze odňal a nedovedou pochopit, že toto vázání dělo se v jejich vlastním zájmu, totiž abychom si udrželi československou korunu pevnou a měli tak měřítko jednotlivých hodnot a jejich vztahů.

Naše měnová opatření se vcelku osvědčila. K nějakým novým měnovým opatřením není důvodu. Mnozí občané, myslící po stáru, nedovedou dobře pochopit dnešní souvislost mezi oběživem a celým našim hospodářským životem. Jestliže dnes se vydává oběživo, činí se tak na základě eskontu směnek, které jsou vystavovány hospodářskými podniky a které při své splatnosti jsou opět novými penězi splaceny. Tak jest zaručen jejich koloběh. Do tohoto koloběhu rušivě zasahuje thesaurace. Thesaurované peníze necirkulují a v důsledku toho je pak nutno zvýšit množství obíhajících platidel. Chceme-li celou hospodářskou směnu zastati hospodárně s menším množstvím platidel, je nutno thesaurované peníze uložiti u peněžního ústavu. Ustrašené duše, které novému hospodářskému životu nerozumějí, ponechávají si bankovky doma a zapomínají, že ony jsou pak příčinou většího oběhu bankovek, než by byl, kdyby thesaurované peníze byly uloženy v peněžním ústavě.

V lidově demokratickém státě jsou nejenom na sebe navázány všechny hospodářské zjevy,

115

nýbrž i veškerá činnost lidí. Proto každý se má snažit hospodářským věcem rozumět; tak se nejlépe vyvaruje znepokojení a strachu. Když pochopí souvislost mezi oběživem a zbožím, pochopí i správnost opatření, vztahujících se k vázaným starým vkladům, a pochopí, že žádnou novou měnovou reformu nepotřebujeme.

KONSOLIDACE DAŇOVÝCH PŘEDPISŮ

Nejlepší zabezpečení měny ovšem jest pořádek a rovnováha mezi státními příjmy a vydáním. Ale tato zásada, která platí pro normální dobu, jest těžko dodržitelná v době přechodu z hospodářství válečného do hospodářství mírového. Takový přechod znamená celou řadu hospodářských obtíží, resultujících z toho, že válkou rozvrácené hospodářství se má převésti do hospodářství mírového. U nás to bylo tím horší, že jsme se musili současně vypořádati se všemi předpisy a zákony, které vydali Němci, aby naše československé finanční právo předělali na finanční právo německé. Proto v roce 1945 zákonodárné úpravy měly jen charakter opravy a návratu okupací porušeného finančního práva do starého finančního práva československého. Stalo se tak v roce 1945 dekrety presidenta republiky č. 97 o zvláštní dani výdělkové, číslo 98 o přechodných opatřeních u daně z obratu, číslo 99 o úpravě poplatků u daní obchodových, dekret číslo 161 o některých ustanoveních u daně důchodové včetně vyhlášky ministra financí o odvádění srážek daně důchodové, rentové, daně z tantiém a mimořádně postihující dividendy a úroky z některých cenných papírů pevně zúročitelných č. 4 Sb. z roku 1946. Prvním větším zákonem, který upravoval nepřímé daně a státní finanční monopoly, byl zákon ze dne 19. února 1946 číslo 30 Sb. Tento zákon přizpůsoboval nepřímé daně novým poměrům cenovým. V tomto zákoně nebyla však náležitým způsobem respektována naše hospodářská skutečnost, tak jak se ve svém rozrušení jevila po válce, neboť tento zákon počítal ještě s odváděním daně z uhlí a umělých jedlých tuků. Zdaněni těchto obou předmětů ovšem nebylo vhodné, poněvadž technické a pracovní obtíže na dolech neumožňovaly dolům odváděti tuto daň, neměla-li tak býti jednak zvyšována těžební ztráta v národním podniku Československé doly a jednak zdražováno uhlí jako pohonná látka pro náš z války se zotavující národní průmysl. Daň z umělých jedlých tuků při nedostatečném zásobování byla tím více neodůvodněná. Proto také vybírání těchto daní bylo odsunuto nejprve až k 1. červenci 1946, pak k 1. lednu 1947. Ale nebylo možno tyto daně vybírati ani později, takže ministr financí byl nucen odsunouti vybírání těchto daní až do uzákonění novely, jíž by tyto daně byly vůbec zrušeny. Úprava daně z obratu zákonem ze dne 21. února 1946 číslo 31 Sb. také jen upravovala dosavadní předpisy o dani z obratu.

Aby se usnadnil přechod z doby válečné do doby mírové, poskytnuty byly zákonem č. 99 Sb. ze dne 12. dubna 1946 daňové úlevy na opravy domů prováděné z důvodů poškození válečnými událostmi. Do stejné kategorie úprav patří i zákon č. 93 Sb. ze dne 28. května 1947, kterým se mění a upravují některé předpisy zákona o přímých daních, týkající se úlev pro společníky zaměstnané v podniku a poplatníky svobodných povolání; upravují sazby zvláštní daně výdělkové na 60% dani podrobeného čistého výtěžku a upravují se zdanitelné základny družstev výrobních, hospodářských i úvěrních, jakož i spořitelen a pojišťoven. Ke všem těmto malým opravám přistupuje s nového hlediska již významnější zákon, kterým se upravuje zdanění pracovních výkonů. Zákonem č. 202 Sb. ze dne 25. října 1946 jsou již respektovány nové názory na pracující příslušníky rodiny a požitky vyplácené za práci přes čas. Stát potřeboval zařadit pokud možno co největší počet nových pracovníků do pracovního procesu a povzbuditi pracující k tomu, aby zvýšili své pracovní úsilí nejenom organisací práce, nýbrž i prodloužením pracovní doby. Proto upustil od dosavadníh0 sčítání pracovních důchodů příslušníků rodiny s poplatníkem a osvobodil od daně důchodové požitky za práci přes čas a za vyšší výkony. Podle starého finančního práva a nazírání:na úkoly, které mají splnit daňové zákony, má si stát daňovými zákony pouze opatřovati příjmy na plnění své povinnosti: ochraňovat ob-

116

čany, zabezpečit jim zdraví, sociální ochranu a kulturu. Teprve zákon č. 51 ze dne 1. dubna 1947, kterým se zabezpečuje snížení cen některého zboží lidové potřeby a ustanovení cen jiných důležitých statků, vnáší do daňového práva vedle činnosti opatřovati státu příjmy další poslání daní. Tímto zákonem se ovlivňuje životní míra občanstva úpravou spotřebitelské ceny zboží k životu nutně potřebného. Jest to zákon, kterému se zhruba a nesprávně říká Intervenční fond. Finanční správa vybírá zvláštní cenové vyrovnávací částky z hrubé tržby za dodávky a výkony na vrub výrobních zisků, aby si tak opatřila prostředky na úpravu cen, jež se děje přes vyrovnávací fond, zřízený u ministerstva financí. Tento fond účetně odděleně vedený od ostatního státního hospodářství reguluje rovnováhu cenové a mzdové hladiny snížením cen a nikoliv zvyšováním mezd, čímž se upravuje životní míra občanstva. Tímto zákonem se nesporně ovlivnila v první polovici roku 1947 příznivě životní míra pracujícího člověka. Bohužel, sucho v roce 1947, o jehož důsledcích se ještě dále zmíním, zasáhlo velmi rušivě do funkce tohoto fondu, který tak nesplnil a nemohl splniti všechno očekávání v něj kladené, poněvadž jeho sekundární účinky jak ve sféře politické, tak ve sféře národohospodářské převýšily zamýšlené účinky primární. Oba dva zákony, jak zmíněný č. 202/46 Sb. osvobozující odměnu za práci přes čas a mimořádný výkon, tak č. 51/47 Sb., jímž se zabezpečuje sníženi cen zboží lidové potřeby, dokázaly, že daňovým zákonodárstvím lze docilovati víc, než pouhé opatřování státních příjmů. Daňový zákon v novém pojetí umožňuje vytvářeti nové hospodářské vztahy ve prospěch pracujícího člověka.

BERNÍ REFORMA

Náš dosavadní československý daňový systém vyvěral ze starého nazírání na člověka a práci; z nazírání liberalistického, v němž platila zásada: „Urvi, co můžeš a povinnosti převal,-na koho se dá.“ Shora zmíněné dva zákony prokázaly, že cestou dávno potřebné berní reformy lze docíliti zamýšlené změny ve vztazích mezi člověkem a prací. Nový rodicí se společenský řád, který chce hodnotiti člověka podle práce, vynucoval si naléhavě reformu daňového systému, v němž by odměna za práci požívala větších výhod, nežli důchody a majetky plynoucí z jakýchkoliv jiných pramenů. Nutnost berní reformy se cítila všeobecně. Již starý zákon o přímých daních č. 76 Sb. ze dne 15. června 1927 byl váhavým pokusem přizpůsobit daňové právo politickým poměrům, jak vznikly zrodem Československé republiky v r. 1918. Tento zákon však nerespektuje náležitě odměnu za práci, ponechává kapitalistům příliš mnoho možností, jak v mezích zákona uniknouti povinnosti přispívati na společné potřeby státu. V praxi se to nejlépe projevilo v přiznání bývalého ministra financí Dra Engliše v rozpočtovém výboru sněmovny v lednu 1930, když prohlásil, že daň důchodová vyměřovaná srážkou, t. j. daň postihující pracovní důchod, vynáší více nežli 50% celého výnosu daně důchodové. Bylo proto nutno provésti velkorysou daňovou reformu, v níž by dosavadní berní hlediska byla opuštěna a v níž by hlavním a nejdůležitějším znakem byla lidská práce. Proto naše daňová reforma rozděluje důchody občanstva podle toho, zda plynou z práce vlastní či z práce cizí a z použití výrobních prostředků. Jsou proto zamýšlené zákony berní reformy rozděleny do těchto skupin zdanění pracovního důchodu: daň ze mzdy, daň zemědělská, živnostenská a daň ze svobodných povolání. U nich je převážným znakem důchodu vlastní lidská práce, jejíž hodnota jest daňově zvýhodněna oproti ziskům z podniků, které výhod požívati nebudou. Konečně důchod bezpracný bude zatížen až po hranici maximální únosnosti.

Prvním zákonem naší daňové reformy jest zákon ze dne 26. června 1947 č. 109 Sb. o dani ze mzdy. Tento zákon snaží se vyřešiti problém zdanění pracovního důchodu věcně a mravně co nejspravedlivěji, nepouštěje ovšem se zřetele také potřeby státní pokladny. Snaží se respektovat všechny zřetele sociální. To tedy znamená, že jest pamatováno na dostatečně vysoké daňové minimum, na srážky na děti a na úlevy osobám, jejichž pracovní schopnost je snížena. Tento zákon bére také náležitý zřetel na manželku a její práci v rodině. Ještě více tento silný sociální a politický rys zhodnocuje daň zemědělská, která u nás prvně ve světovém berním právu

117

pohlíží na práci manželky v zemědělcově domácnosti jako na rovnoprávného tvořitele společného důchodu rodiny.

V dani zemědělské poskytuje se malým zemědělcům skutečně mnoho daňových výhod. Zemědělec v řepařské oblasti s jedním dítětem neplatí žádnou daň, když výměra jeho pozemku činí 9 ha, v obilnářské oblasti 14 ha, v bramborářské 16 ha a v pícninářské 26 ha. Má-li zemědělec 2 děti a stará-li se o jednoho výměnkáře, pak je daně prost při výměře 11 ha v řepařské oblasti, 17 ha v obilnářské, 21 ha v bramborářské a 34 ha v pícninářské.

U velkých zemědělců tomu ovšem tak není, neboť zemědělec s 50 ha v oblasti řepařské platí na zemědělské dani téměř o 100% více, než činila jeho daňová povinnost dříve. Napravujeme v zemědělské dani křivdy páchané na malém zemědělci za minulého režimu. Tehdy se sice říkalo „Venkov jedna rodina“, ale to platilo pouze pro statkáře a velké sedláky. Malý zemědělec, který platil daň pozemkovou stejně jako velký sedlák či statkář, nejenom že nedocílil velkých důchodů z malého hospodářství, ale ještě se na něm mnoho nadřel, poněvadž nebyl vybaven stroji. Vedle silného sociálního rysu zemědělské daně přistupuje ještě další okolnost, a to uplatnění prvku lidovlády. Zemědělské daňové komise mají možnost ovlivňovat stanovení daňové povinnosti, ne sice vždy a pro jednotlivé případy, ale v zásadních liniích zemědělské daně, t. j. ve stanovení znaků, podle nichž daň má býti vyměřována. Zemědělec zemědělskou daní jest zdaňován podle týchž zásad jako dělník, neboť ve svém reformním úsilí zhodnocujeme stejně důchod z každé práce, a platí proň stejné zásady. Dobrodiní zemědělské daně se vztahuje na 762.776 zemědělců v českých zemích, v nichž pouze 73.961 podléhá této dani. Ostatní jsou osvobozeni, neboť jejich početnější rodiny jim umožňují využíti dobrodiní srážek na děti. Jde tedy nyní jen o to, aby také zemědělec ocenil úsilí státu o jejich spravedlivé zdanění a aby tak práce, která jest podkladem, z něhož se daňová povinnost vypočítává, skutečně sblížila dělníka s rolníkem, aby tak byl vytvořen svazek mezi městem a venkovem.

Zemědělskou daní jest vnášen do společenských povinnosti zemědělce větší prvek spravedlnosti, který umožní zemědělcům, aby se snadněji sešli v kolektivním útvaru vesnice, kde by poznali dobrodiní práce, jež jim může pak poskytnouti stroj. Semknutím zemědělců ve vyšší společenský útvar jim umožní řádně využíti stroje a osvobodí je od namáhavé dřiny. Strojní stanice, traktory, kombajny, družstevní prádelny, společné jesle a řada jiných zařízení osvobodí rolníka. Nebude jistě trvat dlouho a rolník sám bude netrpělivě vymáhati, aby na vesnicích byly zavedeny nové moderní společenské útvary, umožňující snadnější práci. Každý člověk chce se dostati k co nejvyšší kulturní úrovni. Zemědělská daň rovnoměrnějším rozdělením berní povinnosti a osvobozením malého zemědělce od placení daně zemědělce k sobě přibližuje a ukazuje jim cestu ke kolektivním útvarům, jež jim umožní úsporu práce i času a dovolí větší duševní rozvoj.

Lidově demokratická republika pamatuje však i na drobné živnostníky, na ten velký kádr drobných lidí, kteří si prací svých vlastních rukou opatřují svůj důchod. Podle daňových spisů bylo na začátku roku 1947 v českých zemích 223.258 a na Slovensku 86.203 malých živnostníků. Středních a velkých živnostníků bylo v českých zemích 52.178 a na Slovensku 11.225. Tito drobní živnostníci obyčejně pracují sami nebo nejvýše s jedním či s dvěma pomocníky. Jejich zdaňování přinášelo finanční správě málo užitku, při čemž v těchto živnostnících jako občanech státu byl buzen často pocit hořkosti, poněvadž nebyli schopni nejenom splniti své daňové povinnosti, nýbrž často i ubrániti se nespravedlivému zdaňování. Živnostenská daň, která byla uzákoněna dne 20. března 1948 a uveřejněna pod číslem 50 Sb. z. a n., u 213.567 poplatníků v českých zemích, (data ze Slovenska zatím ještě nejsou známa), přináší podstatné úlevy. Předpis daňové povinnosti těmto živnostníkům je téměř o 700 mil. menší podle této živnostenské daně, nežli tomu bylo dříve a též u této daně jako třetího zákona berní reformy jest práce základním znakem. Základ daně se nezjišťuje složitým vyměřením, ale analogií pracovního důchodu kvalifikovaného dělníka na vedoucím místě podle mzdových vyhlášek a doplňuje se přirážkou k nákupu zboží, sociální srážky jsou stejné tak jako u daně ze mzdy. — Tyto tři daně zdaňující pracovní důchod budou doplněny daní ze svobodných povolání.

118

PŘIKLAD HOSPODÁŘSKÉ A SOCIÁLNÍ FUNKCE DANÍ

Důležitým znakem reformního úsilí na československém daňovém právu jest to, že nemá státu opatřovati příjmy nějak mechanicky. Daní se má docíliti určitého zamýšleného sociálního účinku. Takovým zákonem, který splňuje tento náš požadavek, jest zákon ze dne 31. října 1947 č. 185 Sb., pozměněný a doplněný zákonem ze dne 19. července 1948 č. 180 Sb. Tento zákon je všeobecně znám jako zákon o milionářské dávce. V roce 1947 měli jsme u nás velkou neúrodu. Důsledky této neúrody se projevily tak, že zemědělská produkce byla zhruba o 25 až 30% nižší. V penězích se škody ze sucha na sklizni odhadují asi na 15 miliard Kčs. K tomu se připojují ovšem ještě škody nepřímo souvisící se suchem, jako nedostatečné číselné a váhové přírůstky chovných kusů, vybíjení i dobrého dobytka pro nedostatek krmení, neúroda zeleniny, škody v lesích, škody způsobené nízkým stavem vody v řekách, hydrocentrálách a plavbě. Kdybychom propočítali tyto škody na to, jak se vlastně projevují v denním životě každého občana, tu bychom viděli, že každý muž byl by si mohl koupit více o jedny šaty nebo asi 10 košil, nebo mohl by si opatřit jedny náramkové hodinky, nebo mohl by vykouřit o 1000 cigaret více, mohl by vypít o 5 litrů vína více a měl by ještě více tuku v množství 3 kg másla. Žena místo těch hodinek, vína a másla mohla by si pořídit dvoje vlněné šaty nebo pět obleků z bavlny. Dítě mohlo by mít téměř dva nové obleky, nebo 10 košil a 10 kg cizokrajného ovoce.

Místo toho, že zvýšení životní míry nenastalo, dolehla na Československo starost, jak opatřit potřebné potraviny a krmivo, aby u nás nebylo hladu. Tím vším ovšem nebyla řešena ještě otázka, jak hospodářsky podchytit zemědělce, který pro nedostatečnou úrodu nemá prostředků na živobytí. Bylo by možno ponechati zemědělce jeho vlastním starostem a snad pouze nějakými slevami na dani dáti mu jakési zdání pomoci. Otázka, z čeho by zemědělec postižený suchem byl živ, by tím ovšem vyřešena nebyla. Musel by si vypůjčit na hypotéku, aby vydržel do příštích žní. Ale hypotéka na zemědělském hospodářství znamená velké zatížení. Ta stravuje zemědělci výrobní prostředky, protože z produkce mu zůstává po úhradě živobytí poměrně málo na opatření hospodářských strojů a různých zařízení ke zvelebování jeho hospodářství. Úroky z hypotéky a splátky na hypotéky odebírají mu častokrát nejenom možnost zvelebovat své hospodářství, nýbrž dosti často jeho důchod tak snižují, že činí zemědělcovu práci neradostnou a vedle jiných příčin podporují únik z venkova. Bylo proto zapotřebí zemědělcům pomoci. Pomohlo se jim tak, že dostali jednak přímou podporu, jednak ve zvýšených cenách odkupovaných rostlinných a živočišných výrobků nahrazovala se jim škoda, kterou utrpěli na množství v malé sklizni.

Pak bylo nutno dovézti z ciziny náhradní potraviny a doplniti jimi naše zásobování. K tomu ke všemu bylo třeba peněz, a proto náš zákon o milionářské dávce doplněný ještě zákonem ze dne 31. října 1947 číslo 200 Sb. o dani z předmětů zbytné potřeby, t. zv. daní přepychovou, měl opatřiti potřebné prostředky pro podporu zemědělců a zabezpečení výživy. Jednání kolem tohoto zákona bylo velmi zajímavé potud, že v této kritické době našeho společného národního úsilí malá vrstva kapitalistů nechtěla splniti své povinnosti vůči potřebným a snažila se převaliti opatření úhrady na ostatní občany státu. Více než kdy jindy ukázala se při tomto jednání sobeckost majetné třídy, kterou bylo možno paralysovat až novými znárodňovacími opatřeními po únoru 1948. Zákony o milionářské dávce a dani přepychové ukazují, že daň se stává společenským nástrojem, který umožňuje spravedlnost v rozdělování národního důchodu tak, aby potřebným bylo možno pomoci. Milionářská dávka vynesla k počátku října dosud 802,606.000 Kčs a daň přepychová ke konci srpna t. r. 796,000.000 Kčs. Malý výnos milionářské dávky byl způsoben tím, že v druhé znárodňovací etapě asi 18.000 velkých podnikatelů a poplatníků bylo znárodněno a tak základna daně byla snížena. Proto milionářská dávka nevynesla očekávanou částku, která se odhadovala na cca 3 až 4 miliardy Kčs. Tím, že výrobní podniky těchto kapitalistů přešly do zespolečenštěného hospodářství, vyvážena byla újma na úbytku odhadovaného výnosu milionářské dávky, neboť zisky těchto podniků jsou bezpečněji nežli přes daně zachovány pro použití v socialisovaném úseku našeho národního hospodářství.

119

DANĚ A STÁTNÍ ROZPOČET V PLÁNOVANÉM HOSPODÁŘSTVÍ

Velké úkoly, které stojí před námi a jejichž výrazem jest hospodářský plán, ovšem si nutně vyžadují, abychom na cestě berní reformy rychle pokračovali. Základem celého našeho života je hospodářský plán. Ten ovlivňuje jak národní důchod, tak také sociální zabezpečení a kulturní výši národa. K tomu potřebuje přirozeně finanční prostředky. Tyto finanční prostředky opatřuje si jednak přímou akumulací v podnicích, jednak prostřednictvím finančního plánu. Tento finanční plán zdělávaný pro celé údobí hospodářského plánu ukazuje rámec finanční potřeby, který na jednotlivé roky musí být ve shodě s prováděcími dílčími operativními plány. Nejpodstatnější část tohoto dílčího finančního rozpočtu ovšem tvoří rozpočet státní, který tak dostává úplně jinou funkci, nežli tomu bylo dříve, neboť tím, že bude obsahovati náklady a těžby i národních podniků, bude největší částí rozpočtem celého národního důchodu a potom v takovémto rozpočtu daň slouží plánu, umožňuje jeho finanční zabezpečení a splnění, pak daň je něco více, nežli jenom příspěvek na státní vydání. Daň jest nástrojem re-distribuce národního důchodu. Dosavadní daně proto nemohou ještě být považovány za naši československou daňovou reformu. Budou doplněny zvláštním druhem daně, t. zv. hlavní daní, která bude také působiti jako určitý druh regulátoru výrobních nákladů ve výrobě tím, že bude zahrnuta v ceně a zároveň určitým druhem akumulace národního důchodu ve prospěch plánovaných investic. Hospodářský plán bez daně tohoto druhu není myslitelný. U nás, v Československé republice, jakožto v lidově-demokratickém státě, který kráčí k socialismu, má tedy berní reforma neobyčejně velký společenský a tím i mravní význam, neboť může býti nástrojem k uskutečnění lepší spravedlnosti.

ROZPOČET — FINANČNÍ PLÁN STÁTU

Stát kráčející k socialismu má přirozeně mnohem více povinností nežli stát liberalistický, který ponechával občanu, aby se o sebe sám postaral se všemi důsledky, které z takovéto státní bezstarostnosti potom vyplývají.

Je jasné, že nároky na státní pokladnu v poválečné době neobyčejně stouply a že vůbec nemá smyslu poválečný rozpočet srovnávat s rozpočty předválečnými. Důležité však jest, že ve státě kráčejícím k socialismu má rozpočet ještě celou řadu jiných úkolů, než jenom srovnávat naléhavost kolektivních potřeb a uhrazovati je příjmy, které si stát může opatřit. Ve státě kráčejícím k socialismu stát nevystupuje již jenom jako pěstoun potřebných, nýbrž jako hospodář, který si má opatřiti dosti prostředků nejenom pro sociální, nýbrž i pro hospodářské investice. V liberalistickém státě kapitalisté — jsouce konkurenčním zápasem nuceni rozmnožovati a zlepšovati svoje výrobní prostředky — potřebují stále a stále investovat a na tyto investice opatřiti si úhradu z vlastních zisků, které po uspokojení své vysoké životní míry nespotřebují. A tím, že své ziskové přebytky proměňují ve výrobní prostředky, t. j. investují, rozmnožují majetek a mocenskou sféru nejenom pouze ve svůj vlastní prospěch, ale i na úkor a dokonce veliký úkor všech těch, kteří s jejich výrobními prostředky pracují a kteří jsouce šizeni o nadhodnotu své práce jsou systematicky vykořisťováni. V socialistickém státě, kde výrobní prostředky patří společnosti ať již formou národních nebo státních podniků, musí stát sám pečovat o rozmnožení výrobních prostředků, čili musí dbát na to, aby měl stále dosti prostředků na investice. Potom pochopitelně státní rozpočet nemá obsahovat pouze vydání v nejnutnější míře ke krytí potřeb kulturních, osvětových, sociálních a bezpečnostních a jenom na ně si opatřit příjmy, nýbrž stát má státním rozpočtem dbát o to, aby sociální potřeby byly pokud možno uhrazeny v míře co největší a ještě aby zbylo na rozmnožený kolektivních výrobních prostředků a investic zvyšujících sociální úroveň obyvatelstva. Má tedy v socialistickém státě státní rozpočet být účtem těžeb a nákladů celého zespolečenštěného národního hospodářství. Měli bychom tedy ve státním rozpočtu mít obsaženo na straně výdajů pokud

120

možno co nejdokonalejší sociální zabezpečení občanstva, pokud možno co nejdokonalejší zabezpečení vzdělání občanstva a to jak školního, tak i mimoškolního. Měli bychom ustavičně pečovat o co nejvyšší osvětu a vědění a co nejlepší umění. Měli bychom zabezpečit životy a zdraví pro každého tak, aby mohl každý jedinec co nejvíce a co nejdéle pracovat a být užitečný lidské společnosti. A ještě má být postaráno o dokonalou komunikaci jak osob, zboží, tak i myšlenek. K tomu ovšem musí přistoupit péče o všechny výrobní statky, ať už ve formě státního majetku či národního majetku. A na straně příjmů měli bychom mít zhodnocen celý národní produkt. Tento ideální rozpočet budoucnosti ovšem ještě nemáme a teprve se o něho snažíme každý rok více a dokonaleji. Každý rok přinášíme novou změnu, abychom se k požadavku ideálního rozpočtu co nejrychleji a nejlépe dostali. Roku 1946 zachována byla ještě forma rozpočtu řádného a mimořádného. Rozdělovány byly investice od výdajů administrativních. Tento systém rozdělování rozpočtu na řádný a mimořádný má vždycky do sebe něco potměšilého. Chce totiž ospravedlniti svůj nedostatek opatřiti si pokud možno co nejvíce řádných příjmů a obejíti zásadu správného hospodářství mít rozpočet vyrovnaný. Aby se to zdálo a občan byl uklidněn vědomím, že vláda dobře hospodaří, sestaví se rozpočet řádný, kde na administrativní výdaje se seženou příjmy a rozpočet mimořádný, kde se investice kryjí úvěrem. Občan chápe, že na majetek a investice, které znamenají rozmnožení majetku, lze si vypůjčiti a potom nevěnuje velkou pozornost rozpočtu řádnému, kde jest ukolébán v pocit správnosti právě tou rozpočtovou rovnováhou.

A tak vidíme, že také v roce 1946 schodek 26.208,000.000 Kčs nevyvolal mimo zasvěcené kruhy větší pozornost, neboť státní výdaje byly rozděleny v řádné, odhadované na částku 38.924,000.000 Kčs a mimořádné, odhadované na částku 25.076,000.000 Kčs, celkem tedy 64.000,000.000 Kčs. Proti těmto výdajům stály příjmy v řádném rozpočtu 31.086,000.000 Kčs a v mimořádném 6.406,000.000 Kčs. Když uvážíme, že příjmy mimořádného rozpočtu pocházely hlavně z akce UNRRA a z Fondu národní obnovy a z odprodeje nepotřebného válečného materiálu, možno říci, že rozpočet na rok 1946, i když obsahoval likvidaci války, přece jen měl dát podnět k vážným úvahám, poněvadž se nevypořádával se strukturálními změnami našeho poválečného hospodářství a z toho vyplývajícími novými společenskými úkoly. Právě rozdělení na rozpočet řádný a mimořádný umožňovalo operovat s tím, že řádný rozpočet nemá tak veliký schodek a nevzbuzuje žádné obavy.

Rozpočet na rok 1947 obsahuje už úplně nové pojetí o smyslu státního rozpočtu a nové myšlenky o službě stát. rozpočtu. Předně byl sestaven tak, aby mu každý rozuměl. Rozpočet nebyl již rozdělen na řádný a mimořádný, nýbrž byl jednotný a technicky upraven tak, aby na prvý pohled z přehledu bylo patrno, kolik stojí státní režie, za kolik stát plní své společenské povinnosti vůči občanstvu, čili jak velká jsou funkční vydání a kolik stát věnuje na investice, a to jak na investice mající za úkol obnovit statky zde již jsoucí nebo zchátralé, tak investice nové, které znamenají rozmnožení státního a národního majetku. I tento rozpočet byl rozpočtem, jenž se ještě musel vypořádat s válečnými a poválečnými poměry. Narostly mu nové povinnosti z péče o oběti fašistické persekuce a odčinění křivd státním a veřejným zaměstnancům, při čemž nezapomněl velkou částkou na investice.

Celkové vydání činilo 73.304,000.000 Kčs, příjmy byly odhadovány na 48.400,000.000 Kčs, takže předpokládaný schodek státního hospodaření měl činit 24.904,000.000 Kčs. O tuto částku by mohl vzrůsti státní dluh. Velká část státních vydání jde na opravu a údržbu veřejných investic, které byly válkou hodně poškozeny. Další peníze se věnují na pořízení investic nových. Celkem na tyto výdaje jest pamatováno částkou 19.293,000.000 Kčs. Když uvážíme, že s likvidací války souvisel ještě rozpočtový preliminář na 750,000.000 Kčs, pak můžeme v celku říci, že státní schodek jest téměř odůvodněný na druhé straně vzrůstem státního majetku. Tento rozpočet má v sobě dosti kladných stránek a hlavně pak tu, že se napojoval investicemi přímo na dvouletý budovatelský plán. Rozpočet na rok 1948 byl sestaven na zákípdě přesnějších odhadů, nežli tomu bylo v roce

121

1947, takže rozpočtová čísla byla již přesnějšími předpoklady, i když v rozpočtu nebyl dán číselný výraz snaze upraviti sociální postavení státních zaměstnanců. Tento rozpočet jest již rozpočtem konsolidačním, jest obrazem úsilí vésti národní hospodářství podle plánu. Jeho důležitým a charakteristickým rysem jest postupná likvidace následků války, která vede ke snížení nákladů s nimi spojených, omezuje náklady na repatriaci, omezuje osidlovací příspěvek v důsledku dokončení osidlovacího díla, ovlivňuje rozdělování národního důchodu národním pojištěním a opatřuje prostředky svazkům lidové správy podle prvku jejich potřebnosti. Tento rozpočet nám ukazuje, že vydání na obnovu se zmenšuje a zvětšuje se vydání na tvorbu nových statků a nových investic. Na straně příjmové jest nejcharakterističtějším znakem zvýšení daňového příjmu pocházející z většího daňového výnosu. Ozdravovací proces našeho národního hospodářství i po těch velkých škodách způsobených suchem ukazuje ta okolnost, že splnění úkolů určených dvouletým plánem pro oblast státního hospodaření děje se bez velkých úvěrů zahraničních a bez nároků na cedulový úvěr. Schodek státního rozpočtu za rok 1948 činí pouze 10.160,000.000 Kčs a vyplývá z rozdílu mezi státními výdaji ve výši 67.056,000.000 Kčs a státními příjmy ve výši 56.895,000.000 Kčs. Tento schodek má býti uhrazen úvěrovými operacemi. Nebylo by však správné domnívati se, že na úvěrový trh z veřejného hospodářství roku 1948 bude činiti nárok pouze shora uvedená částka 10.160,000.000 Kčs. Úvěrové nároky se mají podle rozpočtu zvýšiti ještě o částku 6.396,000.000 Kčs, za kterou mají býti pořízeny investice státních podniků, takže na úvěrovém trhu nutno umístiti celkem 16.557,000.000 Kčs, k nimž by ovšem měly přistoupiti ještě úvěry, jež by ministr financí mohl podle zvláštního zmocnění uzavříti, aby opatřil úhradu potřebnou v roce 1948 na úpravu platů státních a jiných veřejných zaměstnanců a na příspěvek státu pro národní pojištění, jakož i na vyplacení přídavků na děti potřebných početných rodin, které nemají nároků na rodinné přídavky.

Bylo by tedy možno podle rozpočtu na rok 1946 zvýšiti státní dluh o 26.208,000.000 Kčs, na rok 1947 o 24.904,000.000 Kčs a na rok 1948 o nejméně 16.557,000.000 Kčs. Když si ale vezmeme státní účty, tu vidíme, že za rok 1946 bude činiti vzrůst státního dluhu pouze o 15.600,000.000 Kčs, v roce 1947 o 15.200,000.000 Kčs a v roce 1948 podle vývoje státní zadluženosti jest možno odhadovat skutečný státní schodek asi na 13.000,000.000 Kčs. Jestliže uvádíme, že československý státní dluh v roce 1938 činil okrouhle 60.000,000.000 Kčs, při zvýšení celkové hladiny hospodářských čísel na trojnásobek, bylo by možno míti dnes státní duh ve výši 180.000,000.000 Kčs, abychom byli tak zadluženi, jako tomu bylo za první republiky. Jestliže tedy se dostáváme ke vzrůstu státního dluhu za tři roky okrouhle o 43 a půl miliardy Kčs a náš dluh dosahuje ke 30. červnu 1948 pouze výše 140.300,000.000 Kčs, pak můžeme býti s našimi státními financemi spokojeni. To ovšem neznamená, že se máme ukolébati v bezstarostnost a spokojenost vzhledem k úkolům, které na nás vkládá pětiletý plán. Pětiletý plán předpokládá rozpočet vyrovnaný, kde rovnováha mezi příjmy a vydáními poskytne všem pracujícím záruku za pevnou měnu a klid, za bezpečí jejich úspor.

122

Náš znárodněný průmysl

Architekt Jan Vaněk, generální ředitel Československých závodů dřevozpracujících, národní podnik: Hospodářský program dřevoprůmyslu

Pod stejným titulem 4. dubna 1926, tedy před 22 lety, uveřejnil jsem v Lidových novinách hospodářský úvodník a 26. dubna téhož roku článek „Program v dřevoprůmyslu“. Byly to v té době prvé úvahy o hospodářském plánování, které jsem jako zanícený idealistický průmyslník po všech zkušenostech s bankami adresoval na tehdejší hospodářská a vládní místa v naivním přesvědčení, že mnou uplatněná reálná fakta budou zvážena, uznána a že se vyvodí z toho také důsledky.

Důsledky byly, avšak jiné, než jsem očekával. Byl jsem přímo i nepřímo napadán jak finančními, tak i vedoucími hospodářskými kruhy a vysmíván, že jsem se měl narodit s takovými názory o 50 roků později. Byl jsem jedním z těch, o kterých předseda vlády Klement Gottwald prohlásil k Ústřední plánovací komisi 8. října 1946: „Lidově demokratický režim má úplně jiný poměr k odborníkům, kteří mají chuť pracovat. Dříve mohli jen psát různé články, ale nemohli svoje myšlenky prosazovat. Život šel mimo ně. Nynější zkušenosti přesvědčí pracující inteligenci o novém poměru lidové demokracie k její práci.“

Po 22 letech (tedy ne za 50 roků) naše lidově demokratická vláda svěřila mně úkol, abych vedl celý československý dřevozpracující průmysl, a já dnes pracuji na velkém a odpovědném úkolu, abych napravil, co jsem roku 1926 vytýkal a abych s našimi zaměstnanci naplnil program, který jsem tehdy československému dřevoprůmyslu vytýčil. Úkol tím těžší, že za uplynulých 22 roků se vůbec nic nesplnilo z programu, který jsem navrhoval, ale naopak, tehdejší vláda velmi ochudila dřevařské hospodářství ČSR, když přes mé varování, že budeme muset nakonec kupovat vlastní dříví od koncernu Morganova v Curychu nebo od p. Kornera, daly Státní lesy a statky naši celou státní prodejnu dříví za 5 let nato do rukou právě p. Kornerovi. Za dalších 7 let, roku 1938, ač se nastěhoval k nám úplně ruinován, odstěhoval se Korner jako nový boháč z našeho dříví do Kanady, kde vlastní dnes skoro největší dřevařské závody světa. Kornerovi se podařilo vyplundrovati naše lesy za těch 7 let, pomohl budovati z naší vzácné suroviny — dříví — převážně říšsko-německý dřevařský průmysl, vychoval kšeftaře s dřevem, ale neměl pražádný zájem na tom, aby vybudoval zde v republice skutečný dřevozpracující průmysl. Proto nevychoval nám také žádné dřevařské techniky, jichž počet můžeme dnes spočítati na prstech jedné ruky. Korner za pomoci tehdejšího finančního kapitálu, tehdejšího vládního režimu a tehdejšího vedení Státních lesů a statků způsobil tím československému dřevařství a hospodářství nedozírné škody.

Každému národohospodáři je samozřejmé, že nemůžeme vyvážeti pouhé hrubé hutnické výrobky, nýbrž stroje a ostatní kovovýrobky vysoce zušlechtěné. A tak použijeme-li této analogie v dřevařském hospodářství, můžeme porovnati lesy s doly a pily a překližkárny s hutěmi. Ale zde, bohužel, proti kovohutím nikomu není samozřejmé, že nemůžeme vyvážet převážně pouze surové produkty pilařské, nýbrž že musíme vyvážet hlavně zušlechtěné výrobky ze dřeva.

Před první světovou válkou vyváželi jsme hlavně kulatinu, velmi málo řeziva a nepatrný počet hotových zušlechtěných výrobků, mezi nimi pak povětšině nábytek z ohýbaného dřeva.

Za první republiky přesunul se vývoz na řezivo, trochu překližek, něco hudebních nástrojů, hračky a opět ohýbaný nábytek.

Veškerá výroba i větších podniků dřevozpracujících vykazuje dodnes zaostalý charakter velkořemeslný, nespecialisovaný a bez základních znaků průmyslové výroby. Strojní zařízení je z 90% primitivní, pouze pro základní obrábění, nikoliv vysoce specialisované, jakého používá produkce švédská, anglická či americká, o sériové výrobě na pásu není u nás ani řeči. A proto konkurujeme těžko našimi cenami, i když jakost našich výrobků je vysoká, řemeslná zručnost našich dělníků vynikající, ale. ceny, bohužel, pro technickou zaostalost podniků jsou vysoké. Přitom dříví vedle uhlí, sklářského písku, kaolinu a mála rud je jediná surovina, kterou máme a z níž zhotovené výrobky imůžeme použíti na vývoz do západních zemí s tvrdou valutou.

125

Pro uvedený desolátní stav dřevoprůmyslu je přímo požehnáním a záchranou znárodňovací akce košické vlády a letošní únorové znárodnění. Je však třeba, aby byla věnována dřevoprůmyslu Hospodářskou radou a plánovacími úřady potřebná pozornost, máme-li dřevoprůmysl přivésti do stavu, abychom byli s to na světových trzích vítězně soutěžiti. Máme znamenité dělníky v nábytkářství, jako málokde ve světě, máme i výborné pracovníky na dechové, smyčcové a jiné hudební nástroje, výborné výrobce harmonik, které jsou hledány v celém světě, můžeme a budeme dodávat nejlepší klavíry, piana a varhany, krásné hračky a dřevěnou bižuterii, dobré sudy, kartáče, překližky, dýhy, radiové skříňky, šicí stoly, nejlepší tužky KOH-I-NOOR, zápalky SOLO, dřevěnou galanterii, různé dřevěné nářadí a j.

K tomu však, abychom těchto zručností našeho lidu mohli využíti k prospěchu všeho lidu a celého národního hospodářství, je nutné, aby jak Hospodářská rada, tak i plánovací úřad a příslušná ministerstva poskytly prostředky a čas k přebudování nynější řemeslné dřevařské výroby na velkoprůmyslovou, racionalisovanou a dobře organisovanou výrobu a aby dřevoprůmysl byl zařaděn dnes, kdy je v dřevu nejužší profil, mezi klíčové industrie. Ukáže se, že to bude nejlepší investice, kterou naši hospodáři nové lidové demokracie provedou. Vždyť již v r. 1947 přes zaostalou výrobu odvedli jsme z exportu v dřevoprůmyslu 2,3 miliard Kčs ve prospěch ostatních sektorů, které musí suroviny dovážet, a dřevoprůmysl sám potřeboval vedle této částky pouze 750 mil. Kčs na dovoz z ciziny, t. j. pouhých asi 25%.

Očekávám s ostatními pracovníky v dřevoprůmyslu, že vedle uhlí, mála rud, sklářského písku a kaolinu, které nahromadila staletí a vedle obilí, cukrovky a jiných plodin, které se rodí každoročně, hospodáři dnešní lidové demokracie objeví také dřevo, které naši lesníci pečlivě pěstují a na které musíme čekati 80 až 100 let, než doroste, aby mohlo být zpracováno. A mohu konstatovati, že budou-li nedostatky i perspektivy možností v dřevoprůmyslu správně hodnoceny v celostátním hospodářském plánu, je možno očekávati až trojnásobný výtěžek vývozu do západních zemí, kteréžto valuty budou největším přínosem ostatnímu našemu hospodářství. A tak umožní lidová demokracie prosaditi myšlenku, abychom mohli dřevoprůmysl postaviti ve světové produkci na místo prvé. (Architekt JAN VANĚK, generální ředitel Československých závodů dřevozpracujících, národní podnik.)

126

Vl. Jeroným: Dva roky práce československých textilních závodů

Jak to vypadalo s mnohými textilními závody po květnu 1945, ukazuje naše obrázková reportáž (obr. 1). Podobně tomu bylo s textiláky. Sešlo se jich z předválečného osazenstva v jednotlivých závodech či na troskách závodů sotva několik desítek a mnohde se jich ani tato celá desítka nesešla. Osazenstva byla rozprášena z demontovaných textilek po kovodělných a strojírenských závodech a mnoho z bývalých textiláků nepomýšlelo již na návrat ke svému původnímu oboru. 65.000 textiláků Němců čekalo na odsun. Demontované stavy a přadlácké stroje musily být většinou svezeny ze skladišť a úkrytů a remontovány. Zbylí textiláci se proměnili pro první dobu v zedníky, truhláře a strojaře. Odklízeli ruiny, stavěli, přestavovali, montovali. Zatím co na jednom konci sálu se ještě odklízely trosky, na druhém konci se již točila vřetena. To byla doba velkého nástupu a velké iniciativy pracujících. Vytrvalost a nadšení živila myšlenka na znárodnění průmyslu, jež se tentokráte již stala skutkem. Když se po měsících rozbíhala jedna textilka za druhou, zdálo se být neuvěřitelné, že tyto závody byly ještě před krátkým časem v troskách, nebo že se v těchto místech vyráběly součásti zbraní, letadel či tanků. Stovky drobných i větších textilních výroben s několika velkými textilkami však představovaly organisační tříšť. Byly dokumentem kapitalistické anarchie a kdyby nenastoupil lidově demokratický režim s programem znárodnění, který provedl, bývali by byli dnes textiláci, po opadnutí chvilkové konjunktury, ještě většími otroky a ještě ubožší, než bývali před válkou a kdykoliv předtím. Neboť by musili svými mozoly a svou bídou doplácet na zanedbanost tohoto oboru a jeho neschopnost konkurovat celému světu v tom stavu, v jakém se nacházel.

V polovině roku 1946 začínaly fungovat národní podniky textilní. Máme před sebou několik statistických dat z jejich nejdůležitějšího článku, t. j. prádelen a tkalcoven bavlny. Budeme se zabývat právě jím, protože dnešní nedostatek textilií znamená vlastně nedostatek bavlněného zboží, jímž jsou lůžkoviny, plenky, tkaniny na pracovní obleky a prádlovina. Tento nedostatek není jen ožehavý problém náš, ale hlad po bavlněném zboží je dosud na celém světě.

Jaké dědictví nám zbylo po válce v tomto odvětví? Z třícylindrových vřeten schopných provozu nám zbylo pouhých 51% předválečné kapacity. Z počtu všech stavů před válkou nám zbylo pouhých 66%.

Výroba v prádelnách bavlny byla zvýšena od března 1946 do března 1948 o 220%, zatím co počet zaměstnanců byl zvýšen pouze o 67%. Počet vřeten byl zvýšen za uvedenou dobu o 114%. Na jednoho zaměstnance připadá více vřeten o 38%. Produkce připadající na 1 zaměstnance se zvýšila o 83,24%.

Zatím co letošní úkol v prádelnách vzrostl oproti roku 1947 o 45%, zvýšil se počet zaměstnanců v prádelnách pouze o 8%. Podobně jako v prádelnách bavlny, tak i v tkalcovnách výroba podstatně stoupla. Od září 1946 do konce března 1948 vzrostla o 122%, zatím co počet zaměstnanců byl zvýšen o pouhých 6%. To svědčí o značném zvýšení produktivity. V roce 1946 se vyváželo měsíčně za 100 mil. Kčs. Letos se vyváží měsíčně za 450—500 mil. Kčs textilií. Z toho je 42% bavlněného zboží.

Těchto úspěchů bylo dosaženo díky velké iniciativě a velkému pracovnímu nadšení uvědomělých textiláků, zejména textiláků odborářů.

Jedny z největších překážek byly zdolány a jsou dokladem toho, že jsou to právě naše národní podniky textilní, které čs. textilní průmysl povedou k jeho rozmachu i za mnohem těžších podmínek v opatřování surovin za hranicemi a za značně nepříznivější situace pro vývoz textilií, než tomu bylo kdykoliv dříve a zejména za první republiky.

Co bylo při tom vykonáno pro zaměstnance v textilu, to je další překrásná obsáhlá kapi-

127

tola tří let trvání lidově demokratické republiky a znárodnění průmyslu. Tisíce dětí textiláků dnes prožívá své dětství v mnoha jeslích a školkách, zřízených z bývalých přepychových vil soukromých textilních továrníků. Desítky ambulatorií, závodních jídelen, hřišť, rekreačních středisk, internátů, podnikových škol a knihoven slouží našim textilákům, našemu nadějnému textilnímu dorostu. Textilácká mládež studuje nebo je na praxi v Anglii, Francii, Belgii, SSSR, Polsku, ve světových přístavech a překladištích textilních surovin. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, její profesoři a žáci, i nejlepší naši výtvarníci čím dále tím těsněji spolupracují s našimi národními podniky. Cs. textilní průmysl je před svým velkým rozmachem a před svou velkou slávou. Až se budou srovnávat výsledky práce národních podniků textilních s úspěchy čs. textilní výroby v minulosti, ukáže se, co mohlo být za časů konjunktury pro toto průmyslové odvětví vykonáno a co vykonáno nebylo pro sobeckost zájmů soukromých podnikatelů, pro něž celou slávou byly zisky, které shrábli do svých kapes. A národu zanechali zanedbané továrny, udřené a vyčerpané zaměstnance.

Za tři roky vykonaly toho naše národní podniky textilní pro čs. textilní průmysl a jeho zaměstnance více, než bývalí soukromí továrníci za celá desetiletí. A vykonaly to za nesrovnatelně horších podmínek, než tomu bylo dříve a za mimořádně těžkých okolností na světových trzích.

To je zárukou, že překonají i všechny nynější nedostatky, byť by byly sebevětší, a že jejich výrobky se stanou daleko větší chloubou než kdykoliv dříve, nejen u nás, ale 1 všude za hranicemi. (Vl. Jeroným)

Poznámka: Obrazová reportáž k festům stati ,Náš znárodněný průmysl“ v příloze.

128

Československé chemické závody

Dvouletý plán, který je naším prvním krokem k socialistickému hospodářství, vznesl na celý náš průmysl velmi odpovědné úkoly, které ve většině odvětví znamenaly značné vypětí jak lidského prvku, tak i strojového parku. Splnil-li průmysl přes to, jak je již dnes z dosavadních výsledků patrno, své povinnosti stoprocentně a zařadil-li se tak vedle dopravy na čestné místo mezi ostatní složky našeho hospodářského života, stalo se tak hlavně díky uvědomělému pochopení potřeb našeho hospodářství veškerým průmyslovým osazenstvem a jeho stále se lepšící spolupráci. Lze-li to říci všeobecně, pak tím spíše to lze konstatovat o průmyslu chemickém.

Chemický průmysl vstupoval do dvouletky proti mnohým jiným odvětvím se značným handicapem. Během okupace byl strojový park využit na 100% a jeho údržbě nebyla věnována patřičná péče. Mimo to byla důležitá odvětví (jako na př. průmysl motorových paliv) těžce postižena bombardováním. Poválečná rekonstrukce se vyvíjela pomalu vzhledem k tomu, že kovoprůmysl nemohl s ohledem na své závazky a nedostačující kapacitu uspokojit patřičně chemické požadavky a také během dvouletky byla investiční kvóta chemie snížena o podstatnou částku. Byl tudíž chemický průmysl nucen vyráběti dále na opotřebovaném a často zastaralém zařízení. Uvědomíme-li si dále, že chemický průmysl byl vzhledem k požadavkům ostatních sektorů nucen plánovati svoji výrobu s využitím 100% kapacity na rozdíl od dob předválečných, kdy si ponechával až 20% reservu, potom je nám jasné, jaké obtíže musela chemie při tak vypjatém svém programu překonávat. To platí hlavně o výrobách některých základních produktů, jako kyseliny sírové s odrazem ve výrobě superfosfátů, dále o výrobě sody atd. Vedle tohoto hlavního problému hrála a dosud hraje značnou roli otázka pracovních sil nejen co do kvantity, ale i do kvality, která obzvláště v pohraničí působila a působí stále ještě starosti. Je to hlavně otázka fluktuace, která je zjevem povšechným, avšak v některých našich těžkých provozech v pohraničí doléhá velmi těžce a je z větší části zaviněna zaměstnáváním cizích pracovních sil, jejichž uvědomění je zpravidla nižší domácího dělnictva. Po stránce surovinové měla chemie proti jiným oborům potíže relativně nižší vzhledem k včasnému zajištění surovin — po válce značným dílem přispěla i UNRRA — a díky dobré organisaci přísunu surovin ze zahraničí. Závady se projevily ve větší míře průběhem tuhé zimy v r. 1947, kdy vlivem těžkých poruch v dopravě a hlavně vysazením říční dopravy po dlouhou dobu byly obtíže v dovozu důležitých surovin, hlavně pyritů a soli. Tato zima se také nezbytně projevila v některých našich důležitých provozech a měla za následek, že v prvých dvou měsících dvouletky chemie splnila plán jen z 64,95 a 77,28%.

Přes veškeré tyto hlavní nepříznivé vlivy podařilo se splnit chemii dvouletý plán v roce 1947 na 95,21%. Od ledna letošního roku, kdy chemie dosáhla svého rekordu dosažením 117,33%, plnění plánu kleslo, přesto však nikdy nesestoupilo pod 100% a zářijový výsledek 106,31% nás opravňuje k naději, že po době dovolených nastoupí výroba opět vzestupný trend. Ačkoliv otázka protiplánů a jejich administrativního podchycení byla v chemii vzhledem k velkému množství výrob problémem, takže nemáme přesných čísel, podařilo se značně zaktivovat zaměstnanecké kádry, takže v říjnu 1948 řadila se chemie co do počtu závodů, které již splnily dvouletku podle výsledků hlášených z odborářských míst, na 4. místo. Podobná příznivá tendence se jeví i ve zlepšovacích námětech, kde celková hodnota navržených zlepšeni dosáhla v polovině r. 1948 částky 2,790.000 Kčs. Stejně i vývozní plán, který nemohl být v roce 1947 pro značné požadavky ostatních průmyslových sektorů splněn na 100%, se v roce 1948 rozvíjel velmi příznivě, takže za první pololetí mohla se chemie pochlubiti krásným výsledkem 111% a, co je důležitější, v oblasti tvrdých valut 106%. Přes veškeré tyto dobré náznaky, podařilo se chemii však jen v málo důležitějších odvětvích splnit plán do 28. října 1948, a i celkový výsledek chemie ve dvouletce nedosáhl sta procent. O důvodech jsme se již zmínili.

129

Přes dosavadní zkušenosti a reálné posuzování možností chemie v budoucnu přistupuje chemie k pětiletce s pevnou sebedůvěrou, že se jí podaří zvýšeným úsilím překlenout veškeré obtíže a splnit v termínu veškeré úkoly. Ze to bude úkol nemalý, o tom svědčí procento kvantitativního zvýšení v základních výrobách proti dvouletce, které činí od +25 až +200%, a zvýšení exportního plánu o 50%. Velkou podporou je chemii od 1.1. 1949 jednotná podniko-hospodářská metoda, která je současně zaváděna do celého průmyslového odvětví a dále pevná organisační struktura národních podniků, která se právě dobudovává. V celostátním měřítku bude velkou pomocí cenná spolupráce ve výzkumu a výrobě se SSSR a ostatními lidově demokratickými státy, kde obzvláště s Polskem se spolupráce velmi slibně rozvíjí. Největší rozhodující oporou však bude rostoucí uvědomění dělnictva a technické inteligence, bez jejichž plného pochopení by plán nemohl být plně realisován.

Jak se projeví vývoj chemie v našem hospodářském životě? — Především se rozšíří výrobní kapacita v těžké chemii, která se opírá o naše domácí suroviny, hlavně uhlí. Na uhlí navazuje celá řada dalších odvětví, jako farmacie, dehtová barviva, umělé hmoty a celá mohutná výroba domácích paliv ve Stalinových závodech. Tyto kladné výsledky se nakonec projeví přímo i u spotřebitele. Rozvoj chemie ovlivní příznivě i hospodářský život Slovenska, kde v rámci industrialisace se budují nová centra vyspělého chemického průmyslu, obzvláště elektrolise destilace dřeva, rafinářství minerálních olejů atd.

Pro názorný obraz ohromnosti úkolů na závěr několik čísel: v roce 1953 zvýší chemie svůj obrat na 35 miliard proti plánovaným 21 miliardám v tomto roce, zvýší svůj objem výroby více než o polovinu, proinvestuje přes 10 miliard a bude figurovat svým 62% vzestupem proti roku 1948 za kovoprůmyslem a textilem. Chemie věří, že této mety dosáhne.

130

Českomoravská-Kolben-Daněk

Českomoravská-Kolben-Daněk, mohutný národní podnik, který nyní sdružuje na čtyřicet závodů, zakládá svou práci na tradici více než staleté. Jeho nejstarší závod, strojírna a slévárna v Blansku, oslavila letošního roku 250. výročí svého vzniku. I jiné naše závody, Kolbenka ve Vysočanech, Českomoravská (nyní závod Sokolovo) v Libni, Daňkovka v Karlině a strojírna ve Slaném získaly své dobré jméno již v prvních letech rozvoje našeho průmyslu.

V ČKD se sdružují závody s výrobou strojírenskou, elektrotechnickou a slévárenskou. Jde převážně o výrobu investičních statků pro domácí i zahraniční, zejména spojenecké elektrárny, doly, hutě, vodní stavby, chemii a podobně. Pro naši dopravu i pro export dodáváme lokomotivy parní i elektrické, trolejbusy, tramvajové vozy motorové, nákladní čluny. Pro potravinářský průmysl vyrábíme úplná zařízení pro cukrovary, lihovary, pivovary, chladírny, mrazírny, konservárny, mlýny, sila atd. To jsou jen nejvýznamnější naše výrobky. Všechny nevypočítáme. Hraje tedy ČKD v našem hospodářství velmi významnou roli. Tvoří jeden ze sloupů a to pevných sloupů naší výstavby. Na jeho práci, na práci zaměstnanců ČKD je přímo závislá rychlost této výstavby. Toho jsou si všichni naši zaměstnanci dobře vědomi a jsou na to hrdi. Naše hospodářské výsledky, které jsou lepši než kdykoliv předtím, budovatelské úspěchy v obnově závodů válkou těžce poškozených a úspěchy ve výrobě svědčí o tom, že národní podnik ČKD se stává spolehlivým budovatelem republiky.

Proč tomu tak je? Je to dáno novým poměrem zaměstnanců k závodu po znárodnění, poměrem dělníka, který ví, že z jeho práce nebude mít prospěch kapitalista, nýbrž on sám a celá pracující třída. Tento nový poměr k závodu je stále uvědomělejší a je zárukou, že socialistické hospodářství vysoko předčí svou produktivitou kapitalismus. My v ČKD máme již o tom jasné důkazy. Jsou to zejména zlepšovací náměty v soutěžení a sociální politika.

V prvním roce dvouletky, když akce zlepšovacích námětů běžela naplno, přinesla našemu podniku roční úsporu za 7,641.839 Kčs! Letos, kdy si zlepšovatelé stanovili svůj nadplán, bude tato úctyhodná cifra ještě předstižena. Naše loňská celozávodní soutěž „Více - lepe - levněji“ přinesla radostné poznatky a překročila ve všech bodech soutěžní předpoklady. Letos běží v závodech ČKD soutěže vnitrozávodní i úsekové, jejichž význam je ještě větší, protože dovedly zainteresovat již každého pracovníka.

Je nutno se také zmínit o sociální politice v ČKD, která se stala nerozlučnou složkou výrobního procesu a na kterou je v podnikovém hospodářství pamatováno mnohamilionovými položkami. Ve všech našich závodech byly zřízeny závodní ošetřovny, ve větších závodech jsou stálí závodní lékaři, jejichž úkolem, mimo ošetřování a léčení zaměstnanců, je i preventivní péče. Bylo vybudováno centrální zubní ambulatorium v závodě Sokolovo v Libni a pobočná am-bulatoria v Blansku a Děčíně. Podobná ambulatoria budou zřízena ve všech našich závodech. Ve všech závodech máme již dobře zařízenou závodní jídelnu, ve které se zaměstnanci stravují levně a podle dnešních možností co nejlépe. Zřídili jsme několik rekreačních středisek, jako jsou Lárovy boudy a Polubný v Krkonoších, Bilichov u Slaného, Jetřichovice u Děčína, do kterých posíláme zaměstnance buď úplně zdarma, jako ocenění jejich pracovního výkonu, nebo za velmi mírné poplatky. Pro rekreaci rodin našich zaměstnanců jsme získali obce Rudnou a Chaloupky u Karlových Varů. Velikou péči věnujeme zejména našim učňům, jejich výchově odborné i charakterové a jejich zdraví. Učňovské domovy a rekreační chaty, učňovská dechová kapela, učňovský časopis a sportovní hry jsou toho dokladem.

Úkolů, které nám dal dvouletý plán, se zhostila ČKD s úspěchem. Úkoly, které nám dá pětiletka, budou ještě větší a jejich splnění bude vyžadovat ještě většího úsilí všech v závodech, od učně až po podnikového ředitele. Ale zaměstnanci ČKD se nebojí úkolů sebevětších. Vědí, že jim dostojí, že překonají i všechny potíže. Dokáží, že v nich má lidově demokratická republika spolehlivou oporu i záruku splnění pětiletého plánu.

131

Průmysl lihovarský a drožďařský

Průmysl lihovarský ocitl se po revoluci v roce 1945 v neutěšeném stavu, neboť po dobu okupace, ba ani v době před okupací nebylo dbáno toho, aby průmysl lihovarský se udržel po stránce technické na výši. Bylo to smutné dědictví, jež spočívalo v zastaralém strojním zařízení, které po celá desítiletí sloužilo pouze k tomu, aby jednotlivci se obohacovali, aniž by přihlíželi ke skutečným potřebám národohospodářským. Tento stav byl jedním z důvodů, proč muselo býti přikročeno již v prvé etapě znárodnění ke znárodnění veškerého průmyslu lihovarů a rafinerií. Především bylo potřeba provésti reorganisaci průmyslu lihovarského a ostatních odvětví s ním souvisejících, aby pak mohlo býti přikročeno k technickému zdokonalování výrobních procesů a konečně k hospodárnosti ve výrobě. Československému průmyslu lihovarskému a drožďařskému, národnímu podniku, který jest ústředním orgánem, podřízeny jsou mimo výrobu lihu a jeho zušlechťování výroba droždí, likérů, octa, vína, trestí, částečně ovocných šťáv a marmelád. Nejvýznamnějším oborem jest však chemická výroba, při níž z výpalků, vznikajících při výrobě lihu, vyráběna jest potaš a různé soli, které jsou nepostradatelnými surovinami průmyslu potravinářského a některých jiných průmyslů, zejména oboru chemického.

Po únoru 1948 bylo nutno dokončiti znárodňovací proces v oboru lihovarském a proto přikročeno bylo k znárodnění všech výroben lihovin a likérů, octa a trestí. Tímto dalším zásahem jest dána záruka, že výroba lihovin bude prováděna na základě vědeckých poznatků, zejména tak, abychom získali zahraniční trhy. Začlenění těchto přidružených výrobních odvětvi do ústředního orgánu jest nyní skončeno a vše jest připraveno, aby ústřední orgán lihovarského průmyslu splnil svůj úkol v pětiletém plánu.

Přípravy pro rozvoj lihovarského průmyslu byly zdrženy kritickou situací ve výrobním období 1947 48, která způsobena byla katastrofálním nedostatkem melasy, jež jest výhradní surovinou pro výrobu lihu. Aby bylo postaráno o krytí nejnutnější potřeby lihu, bylo nutno dovézti melasu z ciziny. V nastávajícím výrobním období jsou vyhlídky podstatně lepší. Též v lihovarském oboru jest pětiletý plán dokonale připraven a v prvním jeho roce přikročeno bude již k zhospodárnění výroby, aby byly vytvořeny předpoklady pro výrobu lihu motorového, který jest pro rozvoj našeho motorismu a zejména též s hlediska vojenského hospodářskou nezbytností. Rovněž ve výrobě potaše musily býti překonány v uplynulých letech obtíže, které se projevily v důsledku nedostatku suroviny, t. j. výpalkového uhlí, jež muselo býti dováženo částečně z ciziny, aby tak byla zajištěna potaš, nezbytná surovina pro sklářský průmysl, který jest jedním z pilířů našeho zahraničního obchodu.

132

Dvě léta výstavby československého tukového průmyslu

Na počátku dvouletého plánu stál tukový průmysl před velkým úkolem, postarati se o zdárné splnění budovatelského úsilí v socialistické výstavbě našeho státu a postarati se, aby pracujíc! lid celého národa mohl splnit s úspěchem všechny úkoly, které na něj dvouletý plán bude klást. Předpokladem úspěchu práce je dostatek potravin. A v tomto úseku nejdůležitějším faktorem jsou tuky, neboť ty nelze nahradit žádnou jinou základní složkou potravin.

Je pravdou, že těžištěm výroby tuků jest tuzemská živočišná produkce zemědělská a že úkol produkce tak zvaných umělých tuků jest doplňující. Právě proto byly kladeny na průmysl umělých tuků veliké úkoly, neboť živočišná produkce zemědělská byla ve dvouletém plánu naším nejcitlivějším místem. Zemědělská výroba doznala několika velkých velmi nepříznivých nárazů ve formě nedostatku zemědělských pomocných sil, nedostatku krmiva a velkého katastrofálního sucha v roce 1947. Tím vším byla postižena výroba másla, sádla i loje tou měrou, že tukový průmysl musel vyvinouti veliké úsilí, aby doplnil nedostatečnou živočišnou produkci tak, abychom poskytli našemu obyvatelstvu dostatečné zásobení tuky vůbec.

Byl to úkol pro tukový průmysl tím závažnější, poněvadž jest odkázán se svou výrobou z 90% na dovoz zahraničních olejnatých semen a pouze asi z 10% může krýti spotřebu z domácích olejnatých plodin. Vyhlídky na dovoz surovin z ciziny nebyly na začátku dvouletého plánu právě utěšené. Udržení spotřebitelských dávek margarinu na dosavadní výši, po případě zlepšení těchto dávek, bylo největším úkolem a největším úsilím Československých závodů tukových a možno říci dnes, že Československé závody tukové se svými jednotlivými podniky tento svůj úkol splnily.

Díváme-li se zpět na úsilí, vyvinuté ve dvouletém plánu v našem průmyslu, musíme říci, že sice starost o opatřování surovin byla nejdůležitější naší složkou, ale neméně důležitým úkolem byla organisace výroby našich tukařských podniků, která byla řízena v dřívějších dobách jen s hlediska kapitalistických zájmů pro soukromé podnikatele. Velké úsilí pak bylo nutno vyvinouti zejména v našem největším tukařském podniku, v Severočeských tukových závodech (dř. Jiří Schicht) v Ústí n. Labem. Tento ryze německý podnik zaměstnával 99% německých zaměstnanců a pouze 1% zaměstnanců českých, a to na podřadných místech. A tento podnik, který znamená svou kapacitou téměř 50% výroby umělých tuků, bylo nutno, aniž přestal vyrábět, sorganisovat a pokud možno nejrychleji vyměnit německé zaměstnance za české. Víme-li, jak málo jsme měli zapracovaných sil v tomto průmyslu v roce 1945, pochopíme, jak velký to byl úkol, když se mělo 3500 zapracovaných Němců nahradit stejným počtem českých pracovníků a tyto síly zapracovat. Jiné problémy, a do jisté míry obdobné, byly ve všech ostatních podnicích, ať již to byla SÁNA v Hloubětíně, nebo Rakovnický tukový závod, závod KOSMOS v Čáslavi a závody MÍLO v Olomouci. Všude bylo nutno v zájmu plynulého zásobování obyvatelstva a v zájmu socialistické výstavby našeho hospodářství učiniti důkladné zásahy do dosavadní organisace a skloubiti těchto 75% tukové výroby v jeden celek, v němž by byla nahrazena dřívější konkurenční nevraživost za zdravé socialistické soutěžení. Únor 1948 pak dokončil výstavbu tukového průmyslu tím, že zbytky podniků byly vzaty ze soukromých rukou a vytvořeny tak podmínky pro úplnou koncentraci tukové výroby.

Výsledek dvouletého našeho úsilí opravňuje Československé závody tukové a všechny jeho podniky k tomu, aby se hrdě mohly za svou práci posledních dvou let postavit. Výroba se řídila výrobními příkazy, které jsme splnili na 100%, ale naše výroba se zhospodárnila, jakost našich výrobků se zlepšila a zvýšená odpovědnost celého vedoucího aparátu, jakož i každého jednotlivého zaměstnance přispěla k využití všech technických i organisačních předpokladů pro zvýšenou produktivitu. A byl-li zvýšen průměr produktivity v našem největším podniku, Severočeských tukových závodech, z 22% v roce 1945 na 135% v roce 1948 a můžeme-li říci, že všechny ostatní podniky nezůstaly v tomto úsilí o nic pozadu, pak můžeme říci, že jsme pracovali dobře a že jdeme do pětiletého plánu s čistým stolem a připraveni plniti své úkoly jako v uplynulých dvou letech.

Předpokladů pro úspěšné plnění našich dalších úkolů je o mnoho více. Výroba se zhospodárnila díky již dobře školeným a zapracovaným zaměstnancům, produktivita podniku stoupla, pracovní morálka a politická vyspělost osazenstva našich továren, díky rozumnému vedení lidové správy závodů, je na výši. Prohloubení odborářského uvědomění osazenstva našich továren vzbudilo zájem o hospodářské otázky, takže dnes budeme řešiti úkoly pětiletého plánu ruku v ruce s každým zaměstnancem.

134

Dvouletka československého průmyslu keramického

Dva roky dvouletky byly pro československý průmysl keramiky a stavebních hmot dobou rekonstrukce a návratu k normálním výrobním poměrům. Zatím co průmysly důležité pro válku mohly i za války doplňovat, obnovovat a rozšiřovat svá strojní zařízení a disponovaly značným počtem zapracovaných pracovních sil, keramický sektor se z valné části ocitl mezi výrobou statků zbytných a tedy po všech stránkách řadu let zanedbávaných. Nízké mzdy a soutěž lépe placených oborů zvýšily již existující nedostatek pracovních sil. Další nevýhodou keramického průmyslu bylo, že jeho význačná část byla ovládána a podporována Němci (továmy na porcelán). Tak se stalo, že keramický průmysl vstupoval do dvouletky značně handikapován proti ostatním průmyslovým sektorům.

Bylo tedy úkolem znárodněného průmyslu keramiky a stavebních hmot nejen splnit dvouletý hospodářský plán, ale provést i rozsáhlou reorganisaci, která by plnění hospodářského plánu umožňovala. Tato druhá potřeba byla ještě zdůrazněna zvláštními charakteristickými znaky našeho sektoru. Především keramický průmysl se skládá převážnou většinou z malých a nesourodých závodů, s různým vybavením strojním, různou výrobní kapacitou, různými výrobními předpoklady a velmi se lišícími dopravními náklady. Není tu mamutích podniků se všemi výhodami jejich velikosti. Kromě toho všechny tyto malé podniky byly ještě do nedávná soukromými závody, ovládanými úzce sobeckými hledisky a snahou po využívání dočasných konjunktur beze zřetele ke skutečným potřebám krajů. Tak se stalo, že někde byly tři závody téhož druhu vzájemně se potírající, zatím co jinde pro celou oblast nebyl žádný. To se projevilo zvláště u vápenek a cihelen.

Dalším charakteristickým rysem keramického průmyslu — a to velmi nevýhodným — je, že jedna třetina jeho výrobní kapacity je v pohraničí se všemi nesnázemi z toho vyplývajícími. Odsun Němců, státně a národnostně svrchovaně důležitý, se v keramickém průmyslu nutně odrazil jako dočasná, avšak citelná nesnáz, neboť odešli zapracovaní mistři a dělníci a nebylo téměř náhrady. Osazenstvo závodů bylo nesourodé, fluktující podle měnících se mzdových vyhlášek a místních poměrů. Fluktuace v některých podnicích ochromovala chod některých závodů a značně zatěžovala finanční hospodaření. To byla další veliká starost, se kterou se žádný jiný průmyslový sektor nemusel v tak rozsáhlé míře vyrovnávati.

Přesto průmysl keramiky a stavebních hmot nezůstal v plnění dvouletého plánu pozadu a v nejdůležitějších odvětvích dosáhl vynikajících úspěchů. Již 20. srpna splnil národní podnik Spojené závody pro výrobu karborunda a elektritu vysoko stanovený plán dvouletky se všemi svými závody. Následovaly České cementárny a vápenice 26. srpna, Slovenské tehelne 28. září a Západočeské cihelny 5. října. V rámci a kromě těchto národních podniků, které splnily dvou-letku se všemi svými závody, 80 závodů keramického sektoru mělo splněnu dvouletku ke konci září, mezi nimi i závody Slovenského magnezitu. Jen několik čísel ukáže prudký vzestup výroby keramického sektoru tam, kde bylo v lidských silách, aby byl dosažen. Výroba cementu do letních měsíců letošního roku stoupla na čtyřnásobek stavu z ledna 1947. Měsíční výroba osinkocementového zboží na trojnásobek. Výroba nepálených cihel se více než zdvojnásobila. Produkce vápna stoupla z 9.000 ť měsíčně prvního měsíce dvouletky na 36.000 t měsíčně. Výroba brusných prostředků, která měla vysoko nadsazený plán, vyskočila letos v červenci až na 170% plánu, u brusných pláten dokonce na 193%. Přesto však celkové plnění plánu za tři čtvrti letošního roku bylo 112 procent. To bylo způsobeno tím, že v některých odvětvích plán splněn nebyl a nejčastěji proto, že nemohl být splněn. Nedostatek pracovních sil byl vážnou a přes všechno úsilí neodstranitelnou překážkou v produkci cihel, vápence, kaolinu, hlin a jílů, technického porcelánu, stavební keramiky.

135

Špatně plánovaná spotřeba, která se projevila v nedostatečném odbytu, ovlivnila plnění plánu u cem. zboží a sklářských písků. Tak/nedodání strojů kovoprůmyslem, předpokládané v našem výrobním plánu, nás zle poškodilo stejně jako nedostatek některých surovin dovážených ze zahraničí. I když množství nedodfných surovin bylo nepatrné a v hodnotě malé, zdržoval jejich nedostatek výrobu.

Charakteristický nedostatek — roztřídění na malé, nehospodárně pracující závody — je pozvolna odstraňován. Zastaralé a neekonomické závody se vyřazují z provozu a všude se rozvíjí plánovitá modernisace a mechanisace provozu. Byly zapáleny automatické pece na vápno, provádějí se rekonstrukce cihelen, stavba veliké továrny na technický porcelán, rozšiřují se cementárny atd.

Velikou předností keramického průmyslu pro stát, zvláště za dnešní hospodářské situace, je skutečnost, že je to téměř jediný náš průmysl, který pracuje z vlastních surovin, jimiž disponuje v takovém množství a jakosti, že je může i vyvážet. A to je velmi cenný příspěvek v době, kdy v úspěchu vývozu leží překonání všech potíží i lepší budoucnost našeho hospodářství.

136

V národním podniku Odkolek

Přijdeš-li v časných hodinách ranních do pekáren k Odkolkovům, poznáš, co znamená zásobování Prahy. V pekárnách je k neuvěření rušno — zadělávání těst vvelkých kádích z nerezu příprava ošatek, aby chléb, který se válí na strojích, mohl býti ňf ošatku zachycen a poslán do kynutí. Vše jde tak rychle, jak na běžícím pásu — jedná se o každou chvilku, jež musí býti využita. Každý zaměstnance má svůj úsek práce a jedno do drahého musí přesně zapadati. Vždyť připravené vytopené pece v řadě jedna vedle druhé čekají již na vykynutý chléb, aby s kůrkou do zlatová upečenou mohl býti odvážen auty na filiální prodejny.

V pekárnách bílého pečiva je tempo výroby, zdá se mi, ještě podstatně větší. Všude, kam se ohlédneš, nepřehledné množství nousek, rohlíků, žemlí, koláčů je odváženo k automatickým pecím. O něco dále jsou výrobny sladkostí, dortů, indiánků, kremrolí, rolád, nepostačíš se dívat, jak se to mění. Sladká vůně smíšená s chutí ovoce, to je Odkolkova největší průmyslová cukrárna, kde nyní zimotvorné stroje na zmrzlinu zahálejí, aby zas v létě přišly ke slovu.

Oplatkárna, pernikárna v plném provozu — stroje vypichují sušenky, perníčky, tam zas balení do úhledných krabiček. Všude bílo — čisto, všichni ustrojeni do bílých pracovních oděvů, to jsou zas zaměstnanci oddělení Odma. A co těstárna, kterou mají u Odkolků také. Velké stroje, z nichž vycházejí právě tenké polévkové nudličky. Všude vozíky s lískami, sušárny, odkud je dováženo zboží ihned k expedování.

Nesmím zapomenouti na mlýn, který je chloubou Odkolka. Hukot elektrických strojů říká ti, že se zde mele naplno, poněvadž jen to, co dovedou pekárny spéci, representuje značná kvanta, nehledě k tomu, co dovedeme my všichni sníst. Kdyby se počítalo podle toho, co se loni u Odkolků vyrobilo, snědl by každý Pražan více než 20 kg jejich výrobků. Dokonce se dovídám, že v letošním roce po začlenění dalších znárodněných podniků připadne podle výroby na hlavu jednoho obyvatele Prahy již 34 kg výrobků.

Po znárodnění byla v továrně zřízena prádelna, kde se zaměstnancům perou pracovní oděvy, aby každý byl při své práci v bílém, čistě oblečen. O koupelny a hygienická zařízení všude dobře postaráno, vždyť u Odkolků jsou uvědomělí soudruzi. O tom nás přesvědčila jejich velká a ne-úmorná práce, kterou vykonali při znárodňování potravinářského průmyslu. Dnes není jen Odkolek vysočanský, ale • i větší počet venkovských mlýnů byl přičleněn pod jeho správu. Rovněž i některé pražské pekárny a potravinářské závody.

Ten, kdo měl jednou příležitost podívat se k Odkolkovům, musí říci, že tento potravinářský podnik jest ve velkém přerodu. V tomto mohutném společenském úsilí všech, od vedoucích činitelů až k poslednímu pomocníku, vyrůstá nám veliký moderní podnik potravinářský, jediný ve svém rozsahu v Československu.

III.

Část kulturní

Miloš Vacík: Slovo úvodem

V listopadových podmračných dnech roku osmatřicátého napsal Julius Fučík pod krycím jménem Karel Vojan odvážnou úvahu o hlubokém ideovém osvobozovacím smyslu české literatury. („Cesta soukromých zaměstnanců“, 19. XI. 1938, č. 8.—9., přetištěno v souboru článků a úvah Julia Fučíka „Milujeme svůj národ“ — 1918, naklad. Svoboda.)

Úvodem ukazuje, jak v Čechách, které se staly svou polohou klíčem Evropy, kde lidé byli odvěký nuceni stále usilovně zápasit o svou politickou i duchovní svobodu, se „hlouběji než kdekoliv jinde- usídlila touha po spravedlivějším řádu - ať ve jménu božím nebo lidském — v němž by hlavním zákonem byla pravda a právo pro každého, po řádu vpravdě humanitním, který by nečinil slabé kořistí silných a maje národy předmětem kořistnickych útoků národů větších, a který by nedal zahynouti nám ni budoucím!...“

Boj lidu proti útlaku, za vlastní svobodu i za uchováni jeho mateřštiny, jak jinde ukazuje Albert Pražák, obrážel se často mnohem zřetelněji než v osobách a činech jeho politických představitelů — v dílech spisovatelů, a básníků; namnoze v lidových písních. Tak díla české literatury provází a vede silný národně-osvobozovací prvek, který však není vždy jejich jedinou či dominantní funkcí. Ba právě často naopak: silný prvek ethický, humanitní a řekněme rovnou sociální, prostupuje nesčetná díla a vtiskuje naší literatuře, na rozdíl od většiny literatur evropských, bojový charakter nástroje, usilujícího o lepší a čistší formy života, o spravedlivější a dokonalý mravní společenský řád.

Byla by jistě velmi poučnou studie, která by vyhmátla sociální momenty v dějinách české literatury, byla by jistě velmi potřebnou historie literatury, psaná nikoli z hlediska starého dělení do literárních škol, ale jez by ukázala, jak kniha rostla z potřeb lidu a jeho bolestí, a konečně byla by nejpoučnější a zajímavou čítanka — antologie českého písemnictví, která by zachytila naše stěžejní literární díla, prodchnutá sociálním uvědoměním a ukázala ony skutečné dávné tradice, na něž dnes současná literatura navazuje.

Několik básní, výňatků z delších děl a úvah, z tohoto hlediska zvolených, které tvoří literární část této knihy, neklade si ve svém celku nároku na název antologie. Nemůže jí ani na tak vymezeném rozsahu být. Je vědomě zdaleka neúplná; měla by na příklad postihnout četně literární památky z doby rannější než z doby Husovy, ba přímo z počátků našeho písemnictví, znovu připomenout horlitelské myšlenky mistra Pavla Stránského a Pavla Skály, písničky Mikuláše Dačického z Heslová, šlechtice, který nenáviděl svou třídu, písně, které se šířily mezi českým lidem, po bělohorské katastrofě, není možno opomenout kapitoly z Obrany Balbínovy ani některé listy modrého abbé Dobrovského a konečně celou plejádu spisovatelů XIX. století, kteří cítili sociální rozpory ve společnosti a růst čtvrté třídy. Předložený výbor chce pouze v hlavních obrysech ukázat, jak rostla a vyvíjela se sociální myšlenka v českém lidu, jak měnila postupem doby svou tvářnost, ale jak bez ustání tkvěla na dně všeho myšlení a usilování jako svítivý prsten pod tolikerým prouděním vod.

Podobně jako v písemnictví i ve výtvarném, umění můžeme hledat vznik sociálního motivu. Sborník nebo výstava podobných prací byla by v mnohém směru jistě stejně poučnou pro současnou uměleckou situaci. Motiv, který sledujeme, nezasahuje ovšem v umění výtvarném tak hluboko do jeho historie. Je to přirozené, uvážíme-li zvláštní vztah tehdejších umělců k vládnoucí vrstvě a tedy i k vládnoucí ideologii, který povstával nejen z náboženských, ale především z existenčních důvodů. A přece, hle, jak sociální motiv proniká i do ryze biblické scenerie a, čeští mistři zdobí některé breviáře motivy, aktualisovanými viděním současného stavu.

Třebaže se později dokonale dovršila roztržka mezi lidem a vládnoucí třídou i s jejími oficiálními uměla, to jest v údobí renesance, přesto dál žije sociální motiv v lidovém umění, které je novým čistým pramenem

141

umělců doby pozdější – zvláště obrozenské. Nelze jej nevidět zejména v tolika kresbách Mikoláše Alše, který už dokázal odstranit se vzoru, spatřovaného v díle Mánesově, všechny prvky skutečnost idealizující.

V XIX. století vzniká výtvarný projev, jemuž se podařilo vzepnout se nad genre pouhé smyslové záležitosti k vědomému přetvoření sociální skutečnosti. Vzniká tak příkladné dílo jednoho z největších umělců své doby, dosud plně nedoceněného – Karla Purkyně, jenž se jím zářivě dotkl evropských výšin.

Největší počet výtvarných projevů, vědomě tvořených na sociálním momentu, vyrostl jistě po prvé světové válce, kdy se žily odvážné sny a stoupaly sociální naděje. Jmenujme aspoň Gutfreunda. Tu rostou umělecká díla, na jejichž volání máme odpovídat svým dílem dnes my.

Pomůže-li tato kniha a její výběr ozřejmit dnešku některé z otázek neustálé dialektiky obsahu a formy, jež oboje bylo a nabývá po tolika krocích vpřed nové tvářnosti, a poodkrýt správný poměr mezi těmito složkami, dopomůže vytvořit novou uměleckou skutečnost, jdoucí bezpečně tam, kam směruje také náš čas.

Jestliže se obracíme s touto knihou a s výběrem, který přináší, především k nejširším vrstvám našich čtenářů, budeme jisti že se nám podařilo splnit úkol teprve tehdy, připomeneme-li čtenáři to, co je z českého umění pozapomenuté a ukáže-li dosti jasně skutečnou spojitost dějů i myšlenek, jimiž byla naše historie a naše kultura naplněna, s ideami, jimiž dnes žijeme my. Konečně naším přáním je, aby členové a kulturní pracovníci Svazu bojovníků za svobodu, jimž je kniha především určena, použili jejich textů v rozpravách na svých večerech, šířili je a poučovali sami další a další. Pak tato kniha nezůstane mrtvou literou, ale semenem.

142

Mistr Jan Hus: List příteli

(Podle lidového právního vědomí náleželo jmění toho, po němž nebylo dědiců, „obci“. Záhy však ujímali se těchto odúmrtí, statků, k nimž nebylo dědiců, páni: král, klášter, rytíř, pán, město ..., jemuž zemřelý náležel. A výklad tohoto odúmrtního práva byl stále širší; páni si brali i taková odúmrtí, k nimi byli dědicové, odhánějíce je námitkami, že nežijí se zemřelými společně, že zemřelý neučinil kšaftu atd. Páni — ať jimi byl král nebo šlechtici, klášter nebo město, kapitula nebo biskup — hleděli pomalu provádět konfiskaci každého, a utiskovali vdovy i sirotky co nejbezohledněji.)

Milý příteli!

Žádáš, abych tě zpravil, kterak se máš míti, abys v braní odmrtí) nepochybil, duše neposkvrnil, Boha nerozhněval, království věčného neztratil a zatracení těla i duše nezasloužil. Chválím tvou žádost, neb má pochop v slovu Pána Ježíše Krista, jenž dí skrze sv. Marka v osmé kapitole: „Co plátno jest člověku, že by všechen svět získal, a duši škodu trpěl? Anebo kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ Jako by řekl milý Spasitel: „Nic není plátno, ač by všechen svět získal, a duši své lakomstvím uškodil, jež jest lepší i dražší, nežli všechny statky světa tohoto.“ Ale, pohříchu, té pravdy milovníci světa neznají; protož směle hřeší, duši málo váží a na statky věčné málo dbají. Avšak mají slyšeti: ,Co plátno jest člověku, kdyby všechen svět získal a své duši škodu trpěl, že by z ní Ducha svatého vyhnal, ďábla by v ni vpustil, v jeho moc by ji dal, a milosti Boží by ji zbavil a k věčnému by ji zatracení připravil? Již zná bohatec v pekle pohřebený, co jest plátno jeho duši, jenž statky choval, aby ji z věčného zatracení vykoupil? Jistě: kdyby všechny statky světa toho za jeho duši dali, již by ji z muk věčných nevykoupili! Neb dí Pravda: „Kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ Jako by řekla Pravda. ,Není nižádné odměny, jíž by duši vykoupil na věky ztracenou. To znamenajíce lidé, mají pilni býti, aby lakomstvím své duše nezatratili, pamatujíce, že dí Pán Ježíš: „Pilně se ostříhejte od každého lakomství!“ A že v braní odmrtí aneb nápadů veliké se přidrží lakomství, protož mají věrní křesťané pilně hleděti, aby se lakomství vystříhali, bližním milosrdní byli, věčných statků neztratili a potom u věčná muka neupadli. Amen.

II.

Dvě strany jsou při nápadech: jedna bráti, druhá nebrati. Druhou kdož drží, ten nezabloudí v odmrtech a nápadech, leč že by nezřízeně odmrti vydával. Prvé strany kdož se drží, brzy padne: aneb že nedá svobody svým lidem, aby mohli své prodati aneb přátelům odkázati za živa a chudým rozdávati, aneb také, že vezma zboží, lehce je utratí, neb dá něco na kostel, aby Boha té kořisti účastná učinil. Protož já to znamenaje radím, aby se každý pán strany jistější držel; a chce-li kdo dokonaně s těmi nápady učiniti, tehdy neber jich. Ale snad dí někdo: ,Když nižádného přítele nemá můj člověk, komu má býti to zboží? Krátká odpověď: ,Komuž on dá své, tohož bude. Ale díš: ,Až umře, nedada nižádnému? Chceš-li vždy dokonaně dobře činiti, rozdejž chudým, nejprve dluhy záplatě, jsou-li kteří. Když tak učiníš, jistě nezabloudíš; neb to zboží jest jeho práce a on jest pán toho zboží, a ty, pane, byl jsi aneb jsi jen jeho obránce a soudce a za to béřeš platy a službu a v nouzi velikou k obraně můžeš skrovnou pomoc vzíti. Neb jinak, by všecko tvé mělo býti, co sedláčkové tvoji mají, tehdy bys ves, již za tři sta koupíš, musel snad za tisíc koupiti. Protož kupujíce vsi hledíte na plat, ale ne na majetky lidí; jen tak, aby mohli dobře plat dávati pánu, jenž má panovati, tupě zlé, mstě se nad nimi, velebě dobré, ochraňuje jich, zákon Boží veda, dávaje každému, co na něho sluší, a požívaje statků vedle Božího přikázání. Věrně, kdož tak panství vede, tenť na věky nezahyne; neb tak dokonaně stoje zachovává Boží přikázání, pro něž míti bude věčný život.

143

III.

Ale že málo lidí nalézám, kteříž by tak úplně se odmrtí a nápadů varovali — neb velmi k času poslednímu světa toho v lakomství zabloudili, vedle svatého Písma proroctví — a Písma svatého nenalézám by velelo tak bráti odmrti, jakož berou: protož nesmím raditi, kdy mají bráti a kdy nemají. A ze všech příhod ku braní nevidím jistější, než když poddací člověk dí-,Kamť pán obrátí můj statek, tam buď! A také, když poddací umře bez poručenství,.nemaje nižádného přítele. A to má vzvědeno býti zjevným ohlášením v soudech a v trzích neb kostelích-a tak ohlašují ti, kteří nechtí lakomstvím svých statků i své duše naprzniti. Ale ta zpráva lakomým jest velmi protivná, ač jest více nežli odmrti k spasení i k statkům prospěšná; neb milý Pán Bůh dává věrným svým také i zde prospěch, jakož Písmo svědčí. Protož kdo nechce lakomstvím své duše poskvrniti a chce Pánu Bohu se líbiti, duši spasiti a řádem vedle Boha i zde prospěch míti, ten drž ty zprávy již řečené; neb Písmo svaté velmi volá na pomstu těch, kteříž křivě berou lidem jich statečky, a zvláště na ty, kteříž ustavují sobě práva, aby lid svůj dřeli. Na ty kvílí Pán Bůh skrze Izaiáše v desáté kapitole, řka: „Běda, kteří ustavují zákony neb práva křivá, a píšíce nespravedlivost psali, aby v soudu utiskli chudé, a násilí učinili při pokorných lidu mého, aby byly vdovy kořist neb loupež jich a sirotky roztrhali. Co učiníte v den navštívení a truchlosti z daleka jdoucí? K čí utečete pomoci?“ Jako bys řekl: ,Kničíž! „A kde opustíte slávu svou?“ Jako bys řekl: .Nikdež! neb nižádné nebudete míti pomoci ani slávy, a tak budete bez pomoci, bídní, hubení a zatracení; neb práva sobě ustavujíce, můj lid jste rmoutili a zákon můj jste zavrhli pro svá ustanovení. Neb takto jest psáno v zákoně Božím, v knihách Numeri, sedmadvacáté kapitole: „Dcerky Salfatovy stály před Mojžíšem a před Eleazarem knězem a přede všemi knížaty lidu a řekly: ,Otec náš umřel a neměl synů; dej nám dědictví mezi přirozenými otce našeho! „ A aj, Mojžíš, spravedlivý soudce a vůdce i kníže lidu, nechopil se lakomě odmrti neb nápadu, aniž všetečně soudil; ale podal pře těch dívek osiřelých k soudu Božímu. ,,A řekl Bůh k němu: ,Spravedlivé věci žádají dcerky Salfatovy; dej jim dědictví mezi příbuznými otce jejich, ať po něm v dědictví vstoupí. „ A chtě Pán Bůh, aby ten zákon byl držen po všechny časy, dí dále Pán Bůh: „A k synům Izraelským mluviti budeš toto: ,Člověk, když umřel bez syna, k dcerce jeho přijde dědictví: pakli dcerky nebude míti, ale bude míti nástupce v dědictví bratří svých; pakli by bratří neměl, dáte dědictví bratřím otce jeho. A pakli by ani strýcův neměl, dáno bude dědictví těm, kteří jemu nejpříbuznější jsou. A bude toto synům Izraelským svaté neb stvrzené zákonem věčným.„

IV.

Aj, slyšíš zákon Boží, jejž sám vydal, zákon svatý, ne křivý; zákon věčný, ne vedle vůle lidské proměnitelný; zákon zjevný, ne k rozumu zastíněný! Rozuměl tomu zákonu svatý Řehoř; protož jako papež v svých knihách, jež šlovou Registrum, dí: „Poznali jsme, že některým poddacím lidem, neb poddaným, rodiče jich, totiž otec, máti, neb děd, neb bába, nebývají dopuštěni k dědictví, ale jich zbožíčko, neb jich věci, k užitku kostelnímu přitaženy bývají. O kteréžto věci usoudili jsme neb ustavili jsme, aby přátelé umírajících neb mrtvých, kteříž ve vladařství kostelním jsou, jako dědicové po nich v zboží vstoupiti měli, aniž co ze statku mrtvých buď utrženo neb ujato. Pakli by dítky malé po sobě ostavili, dokavad by k letům takým nepřišli, aby statek svůj zpracovati mohly, osoby neb lidé buďte vyvoleni opatrní, jimž jich přátel věci dány neb poručeny mají býti k ostříhání.“ Tak mluví svatý Řehoř. Pak svatý Augustin v ho-milii neb obecném kázání na ono slovo svatého Lukáše v třetí kapitole: „Nic více, než což ustaveno jest vám, nečiňte!“ dí takto: „Bývá netrpědlná, to jest přeukrutná, věc, když nu-zitelé nouze shromažďují, hříchům svým hříchy přidvojují, to jest, že lsti své a loupeže užitky nazývají, když loupež vnesena bude v komoru. A to ještě přidávají svým hříchům, že, kteréž nuznější a bez obrany vidí, ty raději nuzí neb pudí, a myslí, že by užitky obecné zklamali, když

144

by domů nezklamali sirotčích... Takže kterých sirotků otec před dvěma dny snad byl ještě přítel neb tovaryš neb bratr, až smrt zajde jeho, dítky mají jako neznámé, bídné a psotné. A vdova, bude-li která, aneb křivdami bude puzena, aby muže pojala, aneb, bude-li chtíti v úmyslu čistoty zůstati, dadouc dary, v statečku neb zboží jedva ostane. Protož těmi lestmi naplnili míšky své, vidíte je veselý, zásobny, ani kostelu dávají a Bohu děkují, jakoby od něho ty peníze jim dány byly. I tím také hřešíce, že loupeží svých chtí Boha míti účastná.“ Takť mluví svatý Augustin.

Již máš důvod z Božího zákona a z řečí velikých dvou svatých, že odmrti sluší na nejbližší přátely, a že jsou nuzitelé neb násilníci chudých sirotků a vdov, kteříž je od zboží jich mrtvých přátel tisknou. Neb dí Pán Bůh skrze Izaiáše v třetí kapitole: „Lid můj nuzitelé jich oloupili.“ A netoliko ti, kteříž tak nuzí své lidi, ale i kněží, již navádějí lidi, aby jim otcové, nechajíce dětí a přátel, svá dědictví dávali. Toho se svatý Augustin varoval; protož dí v kázání o životě kněžském: „Kdožkolivěk chce, vydědě syna, dědicem učiniti kostel, hledej jiného, jenž by přijal, než Augustina.“ Věděl Augustin svatý, že hlas jest dědicův v Pláči svatého Jeremiáše: „Dědictví naše obrátilo se k cizím!“ Ale toho hlasu nechtí lakomci slyšeti; neb více váží tohoto světa statky, nežli věčné spasení. — Ale ty ne tak, pamatuje slovo Pána Ježíše, jenž dí: „Lačen jsem byl, a nedali jste mi jísti; žízniv jsem byl, a nedali jste mi píti; host jsem byl, a nepřijali jste mne; nah jsem byl, a neoděli jste mne; nemocen a v žaláři, a nenavštívili jste mne; jděte ode mne, zlořečení, v oheň věčný, jenž připraven jest ďáblu a andělům jeho!“ Na to mluví svatý Augustin, řka: „Poněvadž v oheň puštěn bude, kterýž nedával věci své: kamť se zdá, kterýž chápal se cizí, vpuštěn má býti? A poněvadž s ďáblem hořeti má, kdož nahého neoděl: kdeť se zdá hořeti bude, jenž loupil?“ — Toto ty pamatuje, měj na svém dosti, nehledej z úmrti kořisti, buď chudým milosrdný, abys došel milosrdenství. Amen.

Také napomínám tě, abys, když soudíš, peněz řečí nehonil, jakož mnozí činí, že sprostná nebožátka pro jedno slovo, ze sprostnosti řečené, odsuzují o peníze a někdy i o hrdlo. Také, udá-li se kdy souditi, a víš jednu stranu pravou, odsuď ihned, a nepuď na domnívače neb ubrmany, jako činí mnozí, nechtíce pravdy učiniti; aneb jedné straně nepřejí, aneb že se pro pravdu nechtí ostuditi, aneb nuzí stranu chudší, aby se jí stesklo a tak aby svého statku darmo neb za kus chleba postoupila aneb své pravdy; a tak jsou utlačitelé, neb nuzníci, neb odstrkači, proti Božímu přikázání.

…

Tyto věci, zdá se mi, běží obecně mezi vladykami; protož tobě jsem napsal, abys se uměl zpraviti a jiné téjínuž pro Pána Boha naučiti, abys vzal věčnou odplatu za malou. Tohoť Pán Ježíš pomoz, požehnaný na věky. Amen.

(List příteli jakémus o odůmrtech — Spisy Mistra Jana Husa)

145

Jan Amos Komenský: Poutník způsob boháčů prohledá

Řekl jsem pak vůdci svému: „Nu, již bych také, co tam nahoře jest, jak paní Fortuna své hostě ctí, rád spatřil.“ — „Dobře,“ řekl on a vznesl se, než jsem zvěděl, se mnou zhůru; kdež paní Fortuna na kouli stojecí koruny, sceptra, regimenty, řetězy, zápony, měšce, titule a jména, medy a cukry rozdávala a teprv dále zhůru pouštěla. I pohledím na stavení hradu kteréž o trojím ponebí bylo, a spatřím, že některé do dolních, jiné do prostředních, jiné do vrchních pokojíků uvozují. I dí mi tlumočník: „Zde dole přebývají, které paní Fortuna penězi a zbožím poctila; v prostředních pokojích ti, které rozkošemi krmí; v horních pak palácích které slávou přiodívá, aby od jiných spatřováni, chváleni a ctěni býti museli. Některým dvojího spolu neb i všeho trojího přeje, a ti se, kam chtí, procházeti mohou. Vidíš, jak šťastná věc jest, komu se sem dostati dostane.“

„Pojďmež tedy,“ řekl jsem, „mezi tyto třebas nejprv.“ Takž vejdeme do dolních sklepů, a aj, tam tma a neveselo, tak že jsem nic téměř neviděl ponejprv, jen že jsem břinkání jakés slyšel, a puch ztuchliny zarážel mne ze všech koutů. V tom, když se mi trošku zrak probere, vidím plno ze všelijakých stavů lidí, ani tu chodí, stojí, sedí, leží, a každý má poutami spjaté nohy a ruce svázané řetězem, někteří při tom i na krku řetěz a na hřbetě břímě nějaké. I zděsil jsem se a řekl: „Což pak toto, pro krále, do žaláře jsme nějakého přišli?“ — Odpověděl mi směje se tlumočník: „Jakýs ty nerozum? Však toto darové jsou paní Fortuny, kterýmiž ona milé syny své obkládá.“ A já ohleduje jednomu i druhému i třetímu těch jeho darů, vidím ocelivá pouta, železné řetěze, olověnou neb hliněnou nůši. „A jacíž to darové?“ dím, „o tyť bych já nestál.“ — „Ale, bloude, zle ty hledíš,“ dí mi tlumočník, „však pak zlato jest všecko to.“ I hledím znovu ještě pilněji a povídám mu, že já přece nevidím než železo a hlínu. „Ej, nemudruj tak příliš,“ dí on; „věř jiným více než sobě; pohleď, jak oni sobě toho váží.“

I hledím a spatřím svůj div, jak se oni převelice v tom opoutání svém kochali. Tento sobě počítal kroužky řetězu svého, jiný je rozbíral a zase skládal, jiný řetězu sobě rukou potěž-kával, jiný ho na pídi měřil, jiný k ústům bera líbal, jiný ho před mrazem, horkem a úrazem chráně šátkem obvinoval. Někteří dva neb tři se sstoupíc měřili je sobě a potěžkávali jeden proti druhému; k,do svůj lehcejší znamenal, kormoutil se a bližnímu záviděl; kdo větší a těžší měl, chodil vůkol, dul se, honosil a chlubil. Ač mezi těmi opět někteří tiše v koutě sedíc v velikosti řetězů a pout svých tajně se kochali nestojíc o to, aby jiní věděli, závisti, za to mám, a krádeže se bojíce. Jiní zase plné truhly měli hrudí a kamení, kteréž sem i tam překládali, odmykali a zamykali, nikam odtud, aby o to nepřišli, nesmějíce ani nespějíce. Někteří ještě ani truhlám nevěřili, navázali a navěšeli toho okolo sebe tak mnoho, že ani choditi ani státi s tím nemohli, než leželi toliko, dychtíce a chroptíce. Což já vida řekl jsem: „Ale totoliž mají, pro všecky svaté, šťastní lidé slouti! An jsem dole práce a kvaltování lidská prohlédaje nic bídnějšího nespatřil, jako toto štěstí jest.“ — Všezvěd řekl: „Pravda jest sic (což tajiti?), že míti toliko tyto Fortuny dary a jich neužívati větší starost jest než rozkoš.“ — „Ale tím paní Fortuna vinna není,“ dí tlumočník, „že někdo darů jejích užívati neumí. Ona se s svým neskoupí; než ti někteří ztuchlíci, ani sobě ani jiným ku pohodlí toho obrátiti neumějící. Ač naposledy, dělej ty z toho co dělej, přeceť jest to veliké štěstí, m í t i.“ — „Já o takové štěstí, jaké tu vidím, nestojím“, řekl jsem.

Všezvěd dí: „Pojďmež tedy zhůru, tam jinakší věci uhlédáš, slibujiť, samy rozkoše.“ I vejdeme po schodech do první síně; a aj, tu loží měkkými peřinami postlaných, visutých a ko-líbavých r.ěkolik řadů, po nichž se někteří váleli, služebníků s oháňkami, fochry a jinými nástroji k všelijaké službě hotových plno vůkol sebe majíce. Vstával-li který, ruce se hned ze

146

všech stran podkládaly; oblékal-li se, ne jiná než hedvábná, měkká roucha se podávala; bylo-li kam přejíti potřebí, na stolicích polštáři postlaných přenášeli. „Nu, tu hle máš pohodlí, jehožs hledal!“ dí tlumočník. „Co nad to žádati můžeš? Tak mnoho všeho dobrého míti, aby se o nic nestaral, ničeho nedotýkal, co duše ráčí, všeho hojnost měl a ani zlému větru na sebe vanouti nedal, není-li to blahoslavená věc?“ — Odpověděl jsem: „Ovšem žeť tu hned veseleji než v dolních těch mučírnách; ne všecko mi se však i tu podobá.“ — „Co opět?“ řekl on._A já: „Ze ty lenochy s vypuklýma očima, odutou hlavou, oteklým břichem, nedotklivými oudy, jako bolavým vředem vidím; zavadí-li kde, neb se kdo oň otře, neb na něj odporný vítr zavane, hned mu zle. Stojatá voda hnije a smradí se, slýchával jsem, tuto pak příklady vidím. Také tito života nic neužívají, poněvadž ho přespějí a přezahálejí: nic to pro mne není.“ _ „Divnýsty filosof,“ dí tlumočník.

A vedou mne na druhou síň, kdež já očím a uším plno vnady spatřím: zahrady rozkošné, rybníky a obory, zvěř, ptactvo, ryby, muziku všelijakou libou a tovaryšstva veselého houfy, ani sobě skáčí, honí se, tancují, štvou, fechtují, hry provodí a nevím co víc netropí. — „Toto není stojatá voda“, dí tlumočník. — „To pravda“, dím já, „ale neeh mne, ať sobě na to pohledím“. Podívaje se pak řekl jsem: „Vidím, že se žádný těch kratochvílí nenají a nenapije; nýbrž únavě se každý běží v stranu, jiným zase něčím vyražení hledaje. Malá mi se to zdá rozkoš.“ - „Hledáš-li tedy v jídle a pití rozkoše“, dí on, „pojďme sem“.

Takž vkročíme na třetí síň, kdež aj, spatřím plné stoly a tabule hodujících, ani před sebou všeho hojnost mají a veseli jsou. Tu přistoupě spatřím, jak někteří pořád do sebe mečí a lejí, až jim břicha nestačovalo; popasovati museli; někteří, až se jim vrchem a spodem přelévalo. Jiní lahůdky jen vybírali, pomlaskávajíce sobě, a krku tak dlouhého, jak řeřábi mají, (aby chutnost dlouho cítiti mohli) sobě vinšujíce. Někteří se chlubili, že od desíti neb dvacíti let slunce vycházeti a zapadati neviděli, protože, když zapadalo, nikdá střízví, když vycházelo, nikdá vystřízvělí nebyli. Neseděli pak tu zasmušile, než muzika všelijaká musila zníti, k níž každý také připojoval hlas svůj, tak že tu všelikého ptactva a zvířat zpěvové slyšáni byli: jeden vyl, druhý řval, třetí kvákal, čtvrtý štěkal, pátý hvízdal, šestý šveholil, sedmý lkal atd. s divnými při tom posuňky.

A tu se mne tlumočník ptal, jak mi se ta harmonia líbí? — „Kusá nic,“ řekl jsem. — Kterýž řekl: „I cožť se pak líbiti bude? Stonek-liž jsi pak, že tě ani tato veselost rozvrzati nemůž?“ V tom mne někteří z nich před stolem uhlédají, a jeden mi připíjeti, druhý, abych přisedl, očima blikaje návěští dávati, třetí, kdo jsem a co tu chci, examinovati začne; čtvrtý se na mne udeří, proč Rač Bůh žehnat neříkám? Načež já rozhorle se dím: „A což aby Bůh takovým svinským hodům také žehnal?“ To než já dobře dopovím, aj, toť talířů, mis, koflíků a sklenic krupobití na mne, že jsem se sotva uhýbati a zchytě se preč vypadnouti stačil. Ač ještěť mne střízvému snáz utíkati, než jim ožralým mne trefovati přišlo. A tlumočník mi: „Hle, nepravil-liť jsem dávno, měj jazyk za zuby a nemudruj: hleď se spravovati lidmi, a ne aby jiní tvé kotrby šetřiti musili.“

Všudybud pak zasmáv se a za ruku mne ujma: „pojďme tam ještě jednou“, řekl; a já nechtěl. — On: „Ještě se tam nač dívati máš a mohls, kdybys byl mlčel. Pojď, jen sobě opatrně počínej, zdaleka třeba stoje.“ I dám sobě říci a vejdu zase. A co zapírati? I navésti jsem se dal, že jsem přisedl, připíjeti sobě dal, splňoval jsem, a chtěje vždy na konec, jaká pak v tom veselost jest, vyzkusiti, začal jsem i přizpěvovati, přivyskovati a přivyskakoTati sobě: sum-mou, co jiní dělali, dělati. Ale to vše nesměle jaksi, proto že mi se naprosto, že mi to nesluší, zdálo; jakož pak někteří vidouce, že v to trefiti nemohu, smáli se mi, jiní, že nesplňuji, bouřili se. Mne mezi tím cosi pod kabátem hrýzti, cosi pod čepicí loupati, cosi mi se z hrdla vydírati, nohy potáceti, jazyk drkotati, hlava kolem choditi; a já teprv na sebe i na své vůdce hněvati se začnu, zjevně již volaje, že to hovadství jest a ne lidství; zvláště když jsem na jiných těch rozkošníčků rozkoše trochu ještě lépe se podíval.

Tu zajisté některé jsem naříkati slyšel, že jim jídlo a pití ani šmakovati ani do hrdla jíti

147

nechce; kterýchž jiní litovali, a aby jim spomoženo bylo, museli kupci sem tam po světě co by se k chuti najíti mohlo, vyhledávajíce běhati; museli kuchaři všelijakých mustrů svých jak by lahůdkám zvláštní vůni, barvu, chut dadouc do žaludka vlouditi mohli, ohledávati- mu seli lékaři, aby jedno druhému ustupovalo, z vrchu i zespod po trychtýřích nalévati Tak „ s velikou prací a nákladem, co do sebe vecpati a vlíti měli, jim se shledávalo a velikými do nich chytrostmi a obmysly vpravovalo, s velikou bolestí a svíráním aneb v břiše trpělo aneb ven dobývalo. A sic napořád byli plní nechutenství, šťkání, říhání a škrkání; spali zle, chrkali a frkali, slinili se a soplili, vývratků a lejn plni byli stolové a všickni koutové; chodili neb váleli se s shnilým břichem, podagrovatýma nohama, třeslavýma rukama, kyšícíma očima atd. „A mají toto rozkoše býti?“ řekl jsem. „Ach, pojďme odtud, abych něco víc mluviti nemusil a zase sobě něco neutržil!“ Tak odvrate oči a zacpaje nos šel jsem.

I přijdem v týchž pokojích ještě na jinou síň, kdež obojího pohlaví houfy spatřím, ani se za ruce vodí, objímají, líbají; a nechť nepravím, co tu více bylo. Toto povím toliko, což jsem k výstraze své spatřil, že všickni tu od paní Fortuny zavření zákožní palčivou prašivinu měli kteráž jim ustavičný svrab působila, že pokoje míti nemohouc, kam přišli a oč mohli, česali se až do krve; tím však drbáním svrab ten upokojiti se nikoli nedal, ale jen více rozněcován byl; začež oni sice se styděli, a však tajně a po koutech nic nedělali, než drbali se. Což že mrzutý a nezhojitelný neduh byl, patrně bylo souditi. Nejedněm z nich i po vrchu se ošklivost vysýpala, tak že se sami jedni druhých štítili, těžcí a odporní sobě vespolek jsouce; ovšem pak zdravým očím a mysli nesnesitedlno bylo hleděti na ně a puchu od nich jdoucího cítiti. Naposledy viděl jsem, že to na těch rozkoše palácích poslední již byl, odkudž se ani zpátkem ani dál nemohlo, kromě díry jakés vzadu tam, skrze niž nejedni hlouběji se v bujnost dávající propadali a za živa do těch za světem temností se dostávali.

I vyjdeme odtud do vrchního paláců, kterýž odevřený byl, žádného nad sebou přikrytí kromě oblohy nemající. A aj, tu mnoho stálo stolic jedny nad druhé vyšších, vše okolo krajů, aby z důlu z města vidiny býti mohly, na nichž seděli, jak kdo od paní Fortuny výš neb níž posazen byl, jimž všickni mimojdoucí (po předu však) činíce čest, hýbali koleny a kývali hlavami. I řekl mi tlumočník: „Hle, není-liž čistá věc tak vyvýšenu býti, aby odevšad vidin byl, a všickni na tebe hleděti musili?“ — A já přidal: „A býti na ráně, aby na té déšť, sníh, kroupy, horko i zima bíti mohlo.“ — Odpověděl on: „Herež o to! Ale jest čistá věc na tom býti místě, kdež na tě všickni pozor dávati a šetřiti tě musejí.“ — „Pravda jest, že šetří“, řekl jsem; „ale kteréž šetření sotva není větším břemenem než pohodlím. Nebo po každém z nich jak jich mnoho pase, již já vidím, hnouti se nesmí a nemůž, aby všickni neviděli a ne-přesoudili; jakéž to pohodlí?“ Zvláště když jsem viděl, že jak mnoho po předu k nim šetrnosti, tak mnoho po zadu a po stranách nevážnosti bylo. Za každým zajisté tom v sedle rozloženém někteří stáli, kteříž naň šilhavým okem házeli, pysky a hlavami zmítali, vidliček podávali, po hřbetě slinou, ozherem neb něčím jiným káleli; někteří i stolice podrývajíce pád obmýšleli, s nímž se přené jeden v mé přítomnosti tou i „jinými příhodami potkal.

Nebo stolice ty, jakž jsem řekl, po krajích stály; maličko ji posmekna hned se zvrátila, a který se před tím dul, letěl dolů. A byly jaks na obrtlících strojené; jak se jí kde dobré dotekl, vrtla sebou, a sedící se octl na zemi; čím která vyšší byla, tím snáz bylo zaklátiti ji a vypadnouti z ní. A nalezl jsem tu velikou jedněch k druhým nepřízeň, závistivé na sebe vzhledání, jedněch od druhých z stolic vysazování, regimentů vydírání, korun sráženi, titulu sobě ve spolek smazování, tak že tu jen se měnilo vždycky: jeden lezl na stolici, druhy z ni buď lezl aneb po hlavě letěl. Načež dívaje se řekl jsem: „Ej, toť je špatné, že za tak dlouhou a trpkou práci, kteráž se, než se na tato místa přijde, vystáti musí, tak krátká jest odměna. Však pak někdo slávy užívati nepočne, a hned zase konec.“ Tlumočník odpověděl: „Tak to paní Fortuna rozdělovati musí, aby všickni, kteréž poctíti chce, poděleni býti mohli; musejí jedni druhým ustupovati.“

„Mezi tím, kteří se tu dobře chovají (řekl dále tlumočník) aneb sobě toho sic zasiunuj .

148

má paní Fortuna jiný na to prostředek, jak je nesmrtedlnosti poctíti.“ — „I jak to medle?“ řekl jsem. „Toť jest slavného něco, nesmrtedlným býti: medle ukažte mi to.“ I obrátí mne Všezvěd a ukáže mi na témž paláců k západní straně vyšší ještě plac aneb výstupek, také pod čirým nebem, kamž z tohoto nižšího schodek a dole při něm dvérka byly, a u těch seděl jakýsi plno v sobě ze všech stran očí a uší mající, až potvorno (jmenovali ho Censuram vulgi, Vše-sudem), jemuž se každý, kdo na plac Pověsti chtěl, nejen opovědíti, ale i všecky své věci, pro něž se nesmrtedlnosti hodným býti nadával, ukázati a k rozvážení odevzdati musil. Bylo-li v činech jeho co zvláštního a neobyčejného, dobrého neb zlého, puštěn byl zhůru; pakli nic, dole zanechán. Dostávalo se pak tam, jakž jsem znamenal, nejvíc lidí z stavu vrchnosti, bojovníků a učených, z stavu nábožníků, řemeslníků a domovního méně. Mrzelo mne pak velice, že tak mnoho zlých (loupežníků, tyranů, cizoložníků, vrahů, paličů atd.) jako dobrých tam pouštěli.

(Labyrint světa a ráj srdce)

F. L. Čelakovský: Celoroční výživa

Jeníčku můj milej,

nic se nerozmejšlej,

máš-li za ženušku mě sobě vzít:

Krátké rozmejšlení —

snad bude, co není,

ty málo máš, já nic nazbyt,

budem spolu dobře hospodařit.

V zimě se nestarej,

čím se obživíme,

přijde pomoc s nebe, dřív než zvíme:

Ze sněhu homolky

budou nám na dolky,

šišek z lesa nanosíme

a ještě sousedy podělíme.

Když jaro přiletí,

bez setí, bez mletí

chudým lidem samo s nebe padá,

kroupy a krupici

najdem na ulici;

pakli soli, másla není,

řeřicha nám bude za koření.

Náš kmotr rozpráví,

horko přej netráví,

blázen, kdo se v létě hladu bojí,

na poli, na louce,

díla plné ruce,

ty umíš kosit, já umím žít,

do sebe, na sebe budeme mít.

Na podzim na houby

spolu chodit budem,

při nich dobré chuti nepozbudcni:

Ach houby, hubičky,

což jste vy sladičky!

Šípů, trnek natrháme,

taká si, Jeníčku, pochutnáme.

(Ohlasy písní českých)

149

Jan Kollár: Tri znělky

Nechtěj zoufat, když se proti tobě,

Bratře, šklebí závist trkavá,

Kdo se, pravdu háje, obává,

Ten jí škodí nejsa věrným sobě.

Pravda nezná ustoupiti zlobě,

Kdo jí laje, ten jí zastává,

Ke cti jsou jí slova rouhavá,

Blud a šalba hlupců ku ozdobě:

Pravda jest co cedry na Libanu,

Ti, jenž na ni dují větrové,

Jen víc šíří její vonnou manu;

Jazyk její meč jest, ňadra hory,

Srdce mramor, ruky sloupové,

Paty rokle k pošlapání vzdory.

(55)

Bratře, tobě nechci zamlčeti

V důvěrné to srdce prostotě,

Že já mnoho jsem už v životě

Pro svůj národ musil vytrpěti;

Nechci však to nosit na paměti,

Ani láti zlostné holotě,

Aniž lituji v té trampotě

Nejkrásnější věk svůj strávivšeti;

Životy dva dej mi, srdce volí

Oba za Slavii složiti,

Ale jedna věc mne velmi bolí:

Že jsme hlas jen v poušti volající,

Že to lid náš nezná cítiti

Zotročelý jsa a nedbající.

(59)

Kolikráte myslím o tom našem

Národu a jeho velkosti,

Ale na zlomky a drobnosti

Rozervané zhoubným satanášem

Pod knížetem, carem, králem, bašem

Žijícím co kaluž, v temnosti,

Veždy, duchem plným žalosti,

Volám takto za Izaiášem:

,Rozmnožil jsi národ tento, Pane,

Ale nezvéličils veselí!“

A v tom slza z oka mého kane;

Nebo všeho světa zlořečenství

Na velký se národ schumelí,

Nepomkne-li dále člověčenství.

(61)

(Slávy dcera)

150

František Palacký: Husitství a socialismus

Zásady kommunistické a socialistické nejen hlásány, nýbrž i zachovávány byly po několik let netoliko na Táboře, ale i v jiných několika obcích; ač nelze vyměřiti na jisto, pokud braly původ svůj z chiliasmu, a pokud ze socialistického učení prvověké církve křesťanské, aneb ze staroslovanského ducha demokratického. Učeno zajisté r. 1420 mezi Tábory, že napotom již nemělo býti nižádného na zemi kralování neb panování ani poddání; že měly přestati všecky daně a poplatky, všecka nucení od jednoho ke druhému, protože všichni lidé měli napotom býti rovní bratří a sestry; a jakož již tehdáž skutečně na Táboře nic nebylo mé a nic tvé, ale všichni měli všecko v obec, taktéž že mělo všem a vždycky všecko v obec býti a nižádný neměl ničeho zvláště míti; neb kdo měl co zvláště, ten že hřešil smrtelně. A dle zásad těchto hlásáno jest dále, že již neslušelo míti krále ani sobě jeho voliti, ale kralování mělo dáno býti lidu obecnému.

Majíce mluviti o socialismu v obcích táborských a sirotčích, dotýkáme se jednoho z nejdůležitějších a nejzajímavějších zjevův v historii jak české vůbec, tak i zvláště husitské. Stojíme tu spolu jako u kolébky novověkého ústavu stálých vojsk v Europě, a namítá se nám zajímavá otázka, do jakého ústrojí vtělil se starověký duch slovanský, maje zříditi posp litost občanskou sám ze sebe a pro sebe? Bohužel, že písemné památky, které nás dpšíy, neposkytují na ni tolik světla, cobychom sobě přáli. Mámeť jen povrchnou zjevův tpen známost, aniž umíme určiti rozsah jejich jak co do rozšíření, tak i co do trvání.

Není pochyby, že na počátku, a zejména před rozštípením se Táborů panoval u nich ouplný kommunismus, počavší v době chiliasmu. Důkazem jsou, kromě písemných svědectví, zvláště společné ony kassy, čili jak jim říkali „kádě“, ježto zřízeny byly jedna na Táboře, druhá na Písku, třetí ve Vodňanech. Jak dlouho tato praxis kommunismu trvala mezi nimi, udati nelze; r. 1422 již nebývá o něm zmínky, ale nastoupilo na jeho místo zřízení socialistické. Rozdělení obcí jak táborských tak i sirotčích od té doby v „obec domácí“ a „obec polní“, neboli „polem pracující“, jeví se určitě po mnohá léta, jistě aspoň do r. 1434, ne-li snad déle. Obce polní měly povinnost, obírati se výhradně válčením; domácí za to pilný byly řemesel a hospodářství, a měly dodávati všecky do „pole“ t. j. k válce potřeby; také zdá se, že obce tyto v jistých dobách střídaly se, přecházejíce (i s ženami a dítkami) od boje k řemeslům a naopak. Domýšlíme se také, že rozdělení takové zavedeno bylo jen ve předních obcech městských, kdežto selský lid veškeren jen v čas skutečné a pilné potřeby volán a sháněn byl do „pole“. Není pak ovšem pochybnosti, že mnozí, bažící po bojích, setrvávali v poli po celá léta, i činili ono jádro vojsk táborských a sirotčích, ze kteréhož nezadlouho, pode jménem „polního bratrstva“, utvořilo se první vojsko stálé, jakožto samostatná moc a síla válečná, provozovavší válku co živnost ve všelikých krajinách skrze celé téměř XV. století, jakož o tom časy svými vypravovati budeme místněji.

Spor a zápas zásad sociálních, zvláště pak aristokratie a demokratie, trval sice od počátku dějin českých, vyplývaje ze stýkání a potýkání se živlův germánského a slovanského v Čechách; ale chiliastické blouznění roku 1420 dalo jemu život a směr nový, chtěvší, jakož již nahoře vyložili jsme, zrušiti netoliko všeliké panování a nucení od jedněch ke druhým, nýbrž i všecky rozdíly stavův. Toto náhlé zotavení a nadsazování ducha demokratického mělo za přirozený následek také probuzení odporu ráznějšího se strany aristokratické. Šlechta česká,

151

cítíc se ohrožena v požívání práv posledními stoletími nabytých, snažila se od té doby tím bedlivěji zachovati a upevniti řády feudální v zemi. Brzy octly se obě strany, aristokratická a demokratická, ve zřejmém rozbroji, a vedle náboženského ustrojil se také boj politický v národě. Ovšem že to byl boj jen jako vedlejší, ježto ani šlechta, ani lid obecný nikdy nepostavili se na bojiště sami o sobě, alebrž pokaždé jen ve spojení se stranami náboženskými; zásady politické a sociální pronikaly a rozrážely strany náboženské, any odvodily mnohé šlechtice, nejen od Táborův a Sirotkův, ale také od Pražanův, a vrátily nejednoho předního husitu králi Sigmundovi a Římské církvi opět. Táboři a Sirotci uznávali sice šlechtické tituly pánův a rytířův těch, kteří k nim se přiznávali; ale práv stavovských neboli kastových nepřičítali jim, a k náčelnictví jak vojenskému tak i civilnímu povoláni bývali mužové nejhodnější a nejstatečnější, bez ohledu na rod a na jmění jejich. Král Sigmund vytýkal to nejednou a dráždil také pány české důtkou, že dávali se prý vyvésti z práv svých tou měrou, aby je jich měšťané a chlapi soudili. Ostatně o důležitosti politického momentu v dějinách husitských svědectví nejpatrnější dává pozdější osudná bitva u Lipan (1434), v nížto živel aristokratický ze spojení s cizinou nabyl takové převahy a síly, že jím zaražen konečně veš-keren další husitismu vývoj, jakož časem svým samo se ukáže.

Není pochyby, že bitva u Lipan spůsobila v Čechách převrat veliký a důležitý. Již od samého počátku nepokojův husitských viděli sme byli vznikati a ustrojovati se dvojí střed, čili dvojí takořka rodiště, netoliko mnění věroučných, ale i moci válečné, jedno v Praze, druhé na Táboře; jednota národní rozštípila se byla ve dvojici, dvě samostatné stálice, dvojí takořka slunce uchvacovala všecky ostatní moci co bludice do svých těžišť, kterážto nestýkala se v jednotu, leda pokud proti nim oběma v zápolí zaplanulo slunce třetí. Ku Praze přitulilo se vše, co uznávalo a vzývalo zásadu autority, jakožto hlavní štít společnosti občanské a náboženské; k Táboru zase, co více rozumu svého a svobody osobní v životě veřejném požívati chtělo; tam převládala šlechta, mistři učení a městský patriciát s lidmi od nich závislými, zde města, zemane, sedláci a živel demokratický vůbec; co nadbývalo počtu a síly hmotné u oněch, nahrazováno větší ducha energií u těchto. U Lipan poražen a zemdlen jest živel druhý v každém ohledu tak, že přestal býti mocností samostatnou v zemi; slunce Táboru zatmělé navždy stalo se bludicí, točící se zároveň jiným okolo Prahy, jediného napotom střediště národu Českého. Tím navrátily se Čechy předně v politickém ohledu do těch kolejí zase, ve kterýchž byly před početím válek vůbec; aristokratie dosedla opět na první místa ve zřízení zemském a vedla žezlo v národu; co dříve zvláště vlivem kněze Prokopa Velikého bylo předčilo a rozhodovalo na sněmích, proměnilo se nyní v pouhou opposici menšiny dosti krotké a neškodné; na hrobě demokratie vzrůstal napotom feudalismus čím dále tím neodolatelněji.

(Dějiny národu českého)

152

Augustin Smetana: Bolestná doba proměny

Tato doba je dobou utrpení, jako nebyla pro věčnost světa lidského žádná jiná a žádná jiná nikdy nebude; ona jediná jest obětí za bídu minulých století a pro utěšené doby příští, jež mají smířiti lidstvo s jeho smutnou minulostí. A tato doba trpí nejtíže tím, že zmizela důvěra k Božskému, víra v Božské, ježto náboženství zhaslo v bytosti člověka a ještě nepůsobí ona moc, která má paralysovat náboženství a naplniti lidské pokolení novou, krásnější a vznešenější důvěrou, důvěrou k Božskému samu, aby oslavila Pozemské. Stará víra v boha, ctnost a nesmrtelnost je ta tam a vědomí lidstva jednotlivcům dosud není otevřeno. Moderní farizeové v kněžském rouchu, jichž ztřeštěné počínání a rozmařilý život rouhají se bezmocnému náboženství, jsou v opovržení, a ještě žádný kněz není posvěcen k uměleckému tvoření a/oslavení božského, jež se vrátilo v lidské.

A jinou ještě bolest připravují této době lidé lačně se pachtící jen za dobrým bydlem a smyslným štěstím, kteří vidí své navyklé pohodlí ohroženo mocnými zhoubami tohoto nynějšího světodějného orkánu, který rozrývá moře společenského života v nejspodnějších základech a který sráží do hlubin vlny jako věže nakupené. Zatím co božství za tohoto bouřného lomozu činí veliký krok ku předu ve svém vážném věčném životu a zatím co jakoby ovívá svou blízkostí a nadšením naplňuje svobodného člověka, tlačí ge tito veleubozí politikové v hromadu, jako při vznešené bouři zvířata volného pole, „ve jménu klidu a pořádku“. To chtějí za každou cenu; neboť chtějí to ze sobeckosti, aby mohli i na dále vésti svůj nízký, často nepoctivý život, aby — ó, je hnusno to vyslovit, proč tito bídní lidé si přejí tak vášnivě jen klid a pořádek. Co jim na tom záleží, že bída miliónů, jimž špatné vlády zkazily jediný život, jejich všecko, že hlad, zpitomění, neřest, zoufalost jich ubohých bližních má přestati, že světové dějiny chtějí připraviti našemu pokolení šťastnější století. Co jim na tom ovšem záleží, rádi by přece zastavili věčný proud dějin, zadrželi zrození spásy, jež může býti přivedena v život pouze svobodou se zničením starého ničemného pořádku, neboť jich vlastní špinavý blahobyt jde jim nad klid a štěstí miliónů jich ubohých bližních. Naříkají na tuto dobu, protože nepochopují ani této doby ani své vlastní podstaty, a proto nechápou jednoho ani druhého, že se nikdy nestarali o význam života a brali jej vždy jen tak, jak se jevil jich tupému, jen na smyslnost vycvičenému zraku. Naříkají na přítomnost, ježto tato upomíná zničením zemských mocností na božskou věčnost, a ježto oni, tito malicherní, pozemsky smýšlející, se cítí následkem svého egoismu postaveni mimo souvislost s věčností. „Oboje věčnosti kupí se na obou stranách našeho pozemského života do výše a oni plazí se a kopají ve svém hlubokém úvoze dále, pitomí, slepí, hluší, žvýkajíce, tetelíce se, aniž vidí větší cesty, než tu, kterou vyorávají ve svém kalu.“

A opět jiným bolem trpí tato doba tím, že privilegovaní lidé kast, tito přirození nepřátelé pravé důstojnosti lidské, kteří věčně chvástají se oprávněností svých privilegií pozbyvších všeho smyslu, jako by nebyl rozum jedinou, nejvyšší legitimitou, kteří ještě stále přes požadování svobody, rovnosti a bratrství, jež se stalo všeobecným, doufají, jako by mohly kdy vrátiti se doby pro jich bezohledné rozkoše, jež již v předešlém století popsal největší státník Francie Montesquieu, vyčítaje jim „slávychtivost ve spolku se zahálčivostí, nízkost ve spolku se zpupností, žádostivost obohatiti se bez práce, odpor k pravdě, pochlebnictví, zradu, nevěrnost, věrolomnost, pohrdání občanskými povinnostmi, strach před ctnostmi knížat a zájem na knížecích neřestech“. Ti by ovšem rádi odvrátili doby, v nichž budou opovrženi mezi osvícenými lidmi jako zavilí páriové; leč již přítomnost je pro tyto umíněné sobce, jichž shnilé štěstí a vznešený blahobyt je zbudován ze vzlyků, potu a hladu tak mnohých plačících rodin, „zuřivým mořem, jež požaduje své oběti“. Bolestné jsou spravedlivému i tyto rány, jež v ce-

153

lých rodinách zastihují tolik nevinných, ale bolestnější je vždy bída lidu, jenž nebyl vydán na pospas pouze neštěstí, nýbrž i neřesti, a jako rozum žádá: „štěstí nebudiž dědičným“, žádá-li nepředpojatě; tak žádá cit, postaviti se na stranu lidu proti všem privilegovaným, je-li to upřímný cit. A že takto staré právo, které rozdělovalo lidi, ukázalo se nelidským, že zaniklo v požadavku této doby, že nikdo již není si jist tím, co zdědil, a že mocná láska, která všecky výsady, jako právo vůbec zatlačuje, ještě nezavítala mezi lidi, že ještě stále je považována za pouhé zdání: to vše živí bol doby, který je ještě stupňován zasmušilou vyhlídkou, že zvláště v tomto století padne ještě mnoho obětí minulého práva a budoucí lásky. Ještě chrání a brání vojenská hotovost v zemích evropských bídné dědičné nespravedlnosti a despotism, jenž lidi činí zhovadilými; v tak mnohé země ještě vtáhne svoboda přes kouřící trosky a zohavené mrtvoly, ještě tak mnohé město bude svoboda nucena vysvětiti krví svých mučedníků za obydlí své, za obydlí svobodných lidí, svobodných občanů; neboť dosud zaujímá hrozivé postavení ona třída lidí, která je ve svobodném státě jako kůl v mase živého organismu, protože si odedávna libovala v tom, býti bezvolným nástrojem despotismu proti svobodě, protože si na tom zakládala, vykonávati otrocké služby často v zájmu nejpodlejší věci a protože v tom viděla čest, uměle se odlučujíc imponovati národu, z něhož vzešla, jemuž náleží a jímž je vydižována. Doba trpí tím, neboť její vědomí praví: Tak tomu býti nemá. Občanskému vzdělání občana má se voják přiblížiti, jeho srdce má bíti pro jeho národ, a ne pro jeho stav, svou paži má zasvětiti svému národu a nikoliv despotovi, nemá nadále býti slepým nástrojem, má chápati společnost jako prostředek pro blaho občanské národní, ne jako rodinný majetek jednotlivce; má to aspoň tušiti. Kolik bolestných ran bude ještě zasazeno národům evropským jich vlastními syny, než tito, vyburcováni ze svého nepřirozeného postavení, budou hold vzdávati svobodě a občanskému vzdělání.

Leč největší bolesti této doby jsou také jejími posledními bolestmi; jsou největší, ježto je tato doba také již dobou probuzení lidského pokolení, a právě proto jsou také posledními; brzo budou zlé sny minulosti zahnány. Lidstvo, jež v poznání vědy zná se jako jedinou a tutéž bytost, hrdě se zvedne k novému, šťastnějšímu životu. Ano, tato doba skrývá ve svém lůnu poznání pravdy, jež provádí přechod z panství Pozemského k panství Božského, která lidi sjednotí a vzdělá, láskou vzájemnou naplní a božskou důvěrou v sebe samy pronikne.

Brzo potom dostaví se překvapení, že hrubá moc neslouží již panovačné svévoli, jak se tato ještě stále domnívá; nýbrž že jest prostředkem ve službě svobody pro očišťovací proces, jenž musí nastati mezi živly života lidového nezralými ještě pro svobodu. Usilování moderních yojsk, jež zastihne týž osud, jako římské legie, jež hájily proti novému životu staré v sobě již rozpadlé světové panství, jsou jen „posledním záchvatem všeho zastaralého, jež se staví proti mladistvé síle nového tvoření, aby mu sloužila ke cvičení jeho perutí“. Brzo také duch svobody prorazí a zdecimuje řady žoldnéřů; veliká přehrada ve společenském životě potom padne a již nikdy nebudou proti sobě státi třídy lidí v postavení nespravedlivém, nýbrž svobodní lidé procitlí z hlubokého duševního života počnou život bratrské svornosti.

I mezi privilegovanými samými povstanou mnozí, kteří z obezřelosti a ctnosti čile pracovati budou na všeobecném sbratření; z obezřelosti, neboť dovedou užíti trpkých zkušeností, nahlédnou, že je již nemožno, nazpět postrčiti ručičku na věčných světových hodinách, že svobodě ducha a jeho děl i autonomii národů již nemůže být bráněno, že milióny myšlenek, které v posledních bouřích sestoupily v nejnižší sféru lidské společnosti a oplodnily duševní život národa k životu lepšímu, mohou jen zničením celé této generace lidského pokolení, tedy že již vůbec nemohou býti zahlazeny; že to těm, kteří své výsady více milují než svoji vlast a ctnost, brzo hrozně málo již prospěje prchati z jedné země do druhé, ježto rozum, hro-rný spravedlivý nepřítel všech předsudků, brzo všeobecně zvítězí a toto přítomné hnutí, ježto je všeobecné, neustane, až všecko dochované nadpráví a bezpráví stane se beznadějným. Mezi privilegova-

154

nými povstanou mnozí, kteří ze ctnosti se opět vrátí v lidskou podobu a jako lidé mezi lidmi žíti budou. Vždyť jejich výsady, které pocházejí z nevzdělaných dob, v nichž byly dobrodiním pro společnost a protiváhou drsných mravů, jsou nyní společnosti břemenem, a společnost si již nemůže nikdy dáti líbiti jiné rozdíly, než ty, které vzcházejí z rozmanité práce, rozmanité ceny, rozmanitých vloh a rozmanitých ušlechtilých zájmů, a které se dají sjednotit s všeobecnou proměnou v bratrství. Tito šlechetní lidé, kteří rozumějí příznakům této doby a kteří hotovi jsou přinésti obětí, kterých vyžaduje, dovedou hleděti vstříc hrozné srážce nízkých a vysokých tříd a naleznou ve svém působení ve šlechetných nezištných lidech občanských kruhů nejvěrnější spojence.

A takto spojeni a sesileni posvětí tito lepší lidé celý svůj život a působení štěstí příštích pokolení. Již nyní jsou mnozí z takových šlechetných lidí útěchou, pýchou, nadějí i radostí této strastiplné doby. Nesou ve svých prsou svaté vědomí této doby, nebo jsou jím sami spíše, jsou si jisti vítězstvím rozumu, příštího bratrství, neboť chápají dějiny, pochopují, že božské je v dějinách mocnější než v přírodě, poněvadž teprve dějinami dospělo k sebevědomí. Nejnepatrnější organism v přírodě, jak uměle je zbudován, a přece nemá vědomí božského; jak podivuhodný bude teprve ten veliký organism v dějinách, na jehož členění počne pracovati totéž božské po návratu do sebe vědomě. Zárodky, ty hrozné mocné zárodky tohoto organismu, jsou již všude zde, byly již dávno připravovány. Dějiny rozmetají podkopané spuchřelé společenské stavby teprve potom, až budou položeny základy nové lepší budovy. A jen domýšliví zeloti a ponížení patolízalové, nepřátelé tohoto přítomného obratu rádi by zničili posvátné vědomí této doby, tím že tito „bídní padouši“ pomlouvají přítomnost, že dovede bořiti a nikoli stavěti, protože nevidí ve své plaché slepotě obrysy ideální novostavby společenského života, ježto nechtí věřiti pro ubožácké sobecké zájmy v božský život příštích pokolení; ale i tyto zlozvuky přítomnosti utichnou znenáhla, až počnou mužové světla a lásky stavěti nové chrámy pro společenský život. Budou-li se tito nejlepší mužové rozmanitých národů stále laskavě podporovati a vzájemně si pomáhati závodíce v práci ku blahu celého pokolení jako rozptýlení bratři, kteří obstarávají posvátné záležitosti rodinné, co nejsrdečněji spřáteleni nejšlechetnějším zájmem humanity a vnikne-li vznešené vědomí všeobecného bratrství všech lidí a jich pravé jednoty rušené jen pomíjejícím klamem stále více ve velké společenské vrstvy: pak teprve ukáže se úplně moc tohoto vědomí a této lásky na této zemi.

A třeba že my, kteří nyní žijeme, nenáležíme k budoucím šťastnějším pokolením; třeba že nemáme pro tento pozemský život vyhlídky na klidné „sladké přátelské bytí“, nenaříkáme na tuto dobu. Víme, že nároky na něco takového by znesvěcovaly tuto osudnou dobu, a nás zase vydaly onomu starému bludu, který dosud lidi mámil domněnkou, jako by každý z nich mohl se státi šťastným jen na útraty jiných. Nenaříkáme na tuto dobu, víme, že všecky radosti a všecky strasti všech jednotlivců ve všech dobách splývají na konci těchto světových dějin v jednu jedinou velikou vymoženost, před kterou štěstí neb neštěstí jednotlivce mizí jako lehký stín. Toto poznání, že lidstvo je jen jedinou bytostí a že každá doba pracuje pro doby již minulé jako pro budoucí, že se pro ně raduje i strádá, toto poznání převyšuje všecky radosti lidského života.

A ježto pojímáme dále život člověka jako pouhý přechod z Pozemského k Božskému a víme, že lidstvo je pouze jednou bytostí rozdělenou pomíjejícím pozemským zdáními: proto pohlížíme se smířeným srdcem zpět na smutné osudy minulých národů a lidí, proto hledíme s důvěrou plnou radostí v zaslíbenou zemi v dáli, jež již zde na zemi bude předem zobrazovati svými kouzly krásnější život za hranicemi lidského bytí, kteréžto země tudíž nelze dosáhnouti žádnou fantasií, ani obrazotvorností báječného zlatého věku prvních lidí, v kteroužto zemi však vejde lidstvo samo záhy po této strastiplné době přechodu.

Celé dějiny lidstva jeví se jako veliký posvátný chrám, jenž je vystaven na milionech hrobů. Uprostřed tohoto chrámu zvedá se přítomnost jako posvátný obětní oltář, na němž věda, tento posvěcený vznešený kněz, obměňuje náboženství a právo v lásku a umění, t. j. zví-řecko-lidskou stránku našeho rodu v lidsko-ideální. Tato svatá proměna — je obsahem dějin, spolu významem přítomného věku. Vše ostatní je naproti tomu pro světoducha pošetilým lomozením, planou hříčkou a slepou náhodou.

(Úvahy o budoucnosti lidstva)

155

Karel Havlíček Borovský: Za modlitbičku velké dary

Kdo jednou svobodu a právo člověčenstva postavil na svou korouhev co heslo, kdo se dal do boje proti všeliké libo volnosti, proti všelikému utiskování, ten nesmí snad jenom v jistých věcech chtíti svobodu a právo, a v jiných dopouštěti libovůli a utiskování: neboť jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce práv. Tak také pravda, svoboda a právo v politickém a národním životě neobstojí bez pravdy, svobody a práva v náboženském, a obzvláště v našich okolnostech musí každý, kdo chce přispěti k poražení světského absolutismu, bojovati napřed proti církevnímu. Církevní absolutismus jest poduška světského, jeden s druhým stojí, jeden s druhým klesá, a kdo dovede otřásti sloupem libovůle a absolutie církevní, zboří jistě i politickou. — Komu to všechno již z věci samé není patrno, toho jistě zkušenost historická poučiti může, neboť pozorujeme všude, že absolutismus světský nikdy sám sebe nepovažuje za utvrzený, pokud nezavedl a nepojistil také absolutismus církevní.

Uznáváme jenom dvojí náboženství, totiž pravé a nepravé, pravdivé a falešné. Pravým náboženstvím jmenujeme to, které ten, kdo je veřejně před světem vyznává, také skutečně v srdci svém potají věří: nepravé náboženství čili falešné je každé, které se jen před světem ukazuje, v srdci ale nevěří. Jsme přesvědčeni, že mnohem důležitější a užitečnější je tento rozdíl činiti v náboženství, nežli jak se to posud děje podle církví. Já alespoň bych ne-řekl nikdy, že katolík, jenž sice pokřtěn jest a všechny obyčeje katolické církve veřejně koná, v srdci svém katolickému učení nevěří, má pravou víru: ovšem ale řeknu, že ku př. muhamedán, jenž opravdu a upřímně věří svému náboženství, pravověřící jest. Jistě jsou si vyznavači nejrozmanitějších věr, kteří opravdu a upřímně každý své náboženství v srdci věří, mnohem bližší mezi sebou, nežli dva vyznavači jedné církve, z kterých jeden upřímně věří a druhý jest pokrytec.

Pro pravě náboženství nastane teprva tenkrát nejpříznivější doba, až bude největší tolerance (snášelivost), až náboženství zcela odtrženo bude od veřejných státních záležitostí, a stane se v každém ohledu záležitostí jen privátní (osobní). Pokud se světské moci míchají do záležitostí božích, pokud to nese na světě světské užitky, když se kdo k jistému náboženství přiznává: potud také pravé náboženství vždy bude ujmu trpěti, neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří. Nelekám se té důslednosti, kterou si jistě mnohý pospíší z této mé zásady proti mně jako meč jedem kalený vytasiti, vytýkaje mi, že jen jedna víra může býti pravá a samospasitelná, a ze jako katolík jsem povinen věřiti, že jenom jedině katolická víra jest pravá a spasitelná, že tedy zde vystupuji proti katolické dogmatice. Kdybych chtěl, mohl bych se všelikými sofis-tickými obraty z tohoto obvinění vytáčeti, jako to mnozí jiní činí, počítající se mezi horlivé katolíky, kteří mají o každé věci vždy kolik výkladů pohotově a dovedou každému každé učení katolické v tom smyslu vyložiti, který jemu nejmilejší jest.

156

Vyznávám ale zcela zřejmě, že kdyby mne to i stálo ztracení pověsti pravého katolíka, přece mi ani srdce ani rozum nedovolují věřiti, že by jen jedno, kterékoli náboženství mohlo“ býti pravé a samospasitelné, a že by tedy vyznavačové všech ostatních museli býti — jako to mnozí myslí aneb alespoň říkají — věčně zatraceni! Srovnává se to s rozumným a poctivým ponětím o dokonalosti Boží, aby jen část lidstva a to bez jich zásluhy za tu náhodu, že právě co katolíci narozeni byli, nechal k spasení přijíti a velikou, nesrovnale větší většinu všech ostatních svých tvorů též bez jejich viny (neboť se z nich větší část ani po čas svého života nedoví, že jest jaká katolická církev na světe!) nechal upadnout do věčného zatracení?! Mohl by zatratiti Bůh ty nesčíslné miliony, kteří žili na světě ještě dříve než nastalo katolické náboženství a kteří tedy ani nemohli státi se katolíky?

Ovšem se zdá mnohému divno a nepochopitelno, kterak by mohlo býti více náboženství pravých a pravdivých, vždyť jest prý jen jedna pravda atd. Ale to jest všechno jen omylem. Jsou totiž dvojí pravdy na světě: jedny, které se mohou nezvratně dokázati a které musí uznati každý obdařený rozumem, z takových ovšem jen vždy jedna může býti pravá. Ku př. jest nepochybné, že Plzeň od Prahy k západu leží, a nemůže býti pravda, že leží také od Prahy k východu atd. Takové pravdy jsou předmětem vědy. Kromě takových pravd jsou ale i jiné, které nelze nevývratným způsobem dokázati, bez kterých ale přece svět nikdy nebude, a které se věří. Skoro ze samých takovýchto pravd sestaveno jest náboženství. Patrno jest samo sebou, že takováto pravda jen potud jest a může býti pravdou, pokud ji někdo věří a že jest pravdou jen pro toho, kdo ji věří. Patrno tedy, že v tomto ohledu může býti více pravd. (Slovo pravda ovšem se ani nehodí k poznamenání obou pojmů a mělo by se rozličných užívati, jmenovitě by ku př. prvnějéí nepochybné pro kafdého nevyhnutelně přesvědčitelné věci slušelo nazývati: jistota (objektivní pravda) a slovo pravda by se éiohlo ponechati jen pro subjektivní pravdy onoho druhého způsobu, které se sice nevývratně každému dokázjíi nedají, kterým ale přece mnozí věří, a pak by slovo pravda souviselo s praviti, a slovo jistota již také filé etymologie se dobře hodí k vyznamenání svého pojmu.)

Každá taková pravda jest pro toho, kdo ji věří, jistotou, ten ale kdo ji sám nevěří, musí alespoň ji za pravdu onoho uznati, kdo ji věří a dle toho se chovati. Křesťanství jest tedy křesťanovi pravdou, muhamedánu muhamedánství, katolíku katolictví, evangelíku evangelic-tví, budhistovi budhaismus, lamaitovi lamaismus: před Bohem ale (osměluji se doufati!) jsou všechny stejně pravdou, totiž potud, pokud je kdo upřímně dle svého nejlepšího přesvědčení věří a dle nich se zachovává.

Čím více se svět vzdělá, čím dále pokročí člověčenstvo v pravé osvětě a v pravé mravnosti, tím více se bude tato drahocenná pravda uznávati. Čím více člověk pozná rozmanitost duchů lidských, čím upřímněji každý bude opravdu to ve svém srdci věřiti, co před světem vyznává: tím více si bude vážit také cizého přesvědčení. Žádný člověk s citem, buďsi on mu-hamedán, buďsi evangelík, buďsi třeba pohan aneb atheista, nemůže se posmívati sprostičké babičce, která myslí v pevné víře, že za groš ulehčí některé duši v očistci: naopak každý počestný a lidumilovný člověk musí se z takového činu potěšiti, poněvadž jeví lásku a obětovnost. Ale každý počestný a lidumilovný člověk, buďsi kterékoli víry a jakéhokoli přesvědčení, musí se opříti proti tomu, když jiní sami nevěříce v platnost takových obětí podporují a rozšiřují naschvál sprostnost mezi svými spolubratry, aby z jejich sprostnosti, z jejich lásky, z jejich dobroty nakořistili pro sebe špinavého zisku! Velký jest tedy rozdíl v tom, snášeti a vážiti si cizího náboženského přesvědčení, aneb zase opírati, se proti všelikému zneužívání, které se s náboženstvím tropí. Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka i v tom pádu, kde ji držeti musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené držím bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly), pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly. Toho ale nesmějí zneužívati lidé, kteří upřímných, ale sprostných a pověrčivých náboženských citů u svých spolutvorů pro svůj světský zisk vykořistiti usilují, kterým jest náboženství jenom prostředek k dosažení světských účelů

157

na základě pověry lidské. Proti těm povinnost máme vždy brojiti, jejich úmysle odhalovati a kasiti. Jakož nezasluhuje posměchu a potupy sprostý pohan, který v srdečné oddanosti svým domnělým bohům přináší své nejlepší věci k jídlu; tak zasluhují trestu a zahanbení ti, kteří tyto pokrmy potají místo bohů snědí a lidu namluví, že bohové to učinili! Z toho příkladu dá se posouditi všeliká upřímnost a neupřímnost v náboženství.

Jest docela jisto, že pravá nábožnost na světě velice získá, až bude náboženství zcela odloučeno od všelikých státních a veřejných záležitostí, až se nebudou nikoho v žádné kan celáři ptáti, jakého jest vyznání, až nebude nikdo potřebovat dovolení od úřadu, aby směl dle svého přesvědčení Boha ctíti, až to nebude zcela žádnou zásluhou nebo předností náležeti k té neb jiné víře, až bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován! Pak se zdvihne jistě pravá pobožnost, neboť přestane všechno pokrytství.

Či myslíte snad, že jest nyní tak mnoho nábožných lidí na světě? Myslíte, že to jest tak snadné a lehké býti opravdu nábožným? Odrazte od toho počtu nábožných, které nyní vidíme všechny ty, kteří z této své nábožnosti nějaký světský zisk táhnou, kteří se tím živí, kteří jen proto jsou nábožní, aby jiným „dobrý příklad“ dávali v pokoře a poslušnosti, rozumí se ke svému prospěchu, odrazte konečně i ty, kteří jen proto jsou nábožní, poněvadž ve své sprostnosti lehkým způsobem za malou modlitbičku, za malou obětičku velkých darů od Boha obdržeti chtějí: a pak teprva máte z těch, kteří ještě zbydou, ten pravý počet opravdivě a nezištně nábožných.

(Epištoly kutnohorské)

F. M. Klácel: Čtvrtá třída vystupuje

Zbytečně bych vám připomínal, že Francouz je takřka experimentátor evropský. Vy již dávno pro tuto shodlost neb aspoň blízkost myšlenky a činu jste ctitelkyně tohoto „velkého národu“. Francouzové všecko dříve ochutnají, nežli jiní národové se toho též ujmou. V pravdě a bludu, v dobrém a zlém vždy Francouzové jsou napřed. Dějstvo jejich předpodobnění jest všeho u jiných národů. Dějstvo jejich jest zrcadlo pro všecky, ale málokterý národ hledí do něho.

Mohli by sobě, vidouce cesty Francouzův, z příkladu jejich mnohou vybrati pobídku i výstrahu, ale dějstvo jest Kassandra. Ono hlásá pravdu, varuje, učí, ale žádný mu nevěří. Rok 1848 a 1849 jsou toho dostatečným důkazem. Avšak marně to opět vzpomínáme. Zdá se nám, že i ten socialismus a komunismus, jehož počátek a snad i dokonání vidíme ve Francouzsku, přestěhuje se svým časem v jiné země a počne znovu divný život svůj. Myšlenky tyto vždy více hlav opanovaly ve Francii a zvláště chudý lid, jenž vždy čeká na spasitele, podmanily sobě. Jaký div, když naděje vždy v každé změně připovídá ulevení bídy, že strana sociální vždy přidává se k těm, jenž obmýšlejí převrat politický. Ano, co se stalo vloni v Paříži, podobalo se již více tvoření pořádku sociálního nežli revoluci politické. Král Ludvík Fihp odtáhl s rodinou svou, trůn byl rozkotán a republika zřízena. Mezi údy první vlády nevidíme jen pouhé republikány, nýbrž i socialisty. Louis Blanc jest sekretářem. Cabet připojil se též této vládě, dokládaje ale, že ctí vlastnictví a že nikdy ani on, ani přátelé jeho neobmýšleli zaváděti komunismus jinou cestou nežli cestou přesvědčení a uznání. Rozkazy této vlá(Jr mívaly na čele slova: „Svoboda, rovnost, bratrství!“

Republikánská vláda ustanovila stálou komisi pro záležitosti dělníků; Louis Blanc byl předsedajícím a „ouvrier“ (dělník) Albert, úd vlády, jeho náměstkem. Dělníci mají místo v této radě.

158

28. února šla deputace dělníkův na dům městský, aby žádala zkrácení denní práce na 10 hodin, žádala i prostředky k tomu, aby mistři a dělníci pracovali na spolek.

1. března píše korespondent z Paříže do Novin Augsburgských: „Všecky třídy většího lidu podporují vládu, ale malý lid pod rozličnými prapory komunistů, socialistů, ikariů dává najevo nespokojenost svou. Zdali bude vláda v stavu vyplnit, co slíbila, totiž „organisaci díla“? Již zřizují dílny národní pro stavby, ale to málo, an netýká se všech řemesel. Včera as 6—8000 lidu táhlo po městě, aby vyžádalo zkrácení času práce na 9 hodin a zvýšení mzdy denní všech dělníků o jeden frank (as rýnský šajnů). Tak se stalo ve všech dílnách. Celá nynější věc není politická, ale sociální. Stojíme před budoucností zcela neznámou. Předešlá léta zkoušeli již mnozí organisaci díla. Mnozí fabrikanti umluvili se s dělníky, aby fabrikant měl úroky svého kapitálu pro sebe, pak ale výdělek aby se rozdělil mezi fabrikanty a dělníky dle účastenství práce a schopnosti. Následky prý byly milé, šetření mašin, větší pilnost a opatrnost dělníkův pro jejich vzájemné dozorství. Louis Blanc ale chce z této dobrovolnosti učiniti zákon, chce všecka díla provozovat v dílnách národních, jak k. p. s tabákem se děje. Ale pů-jde-li to?“

Z Lyonu psalo se 2. března: „Každý to ví, že jest republika jen most ku přetvoření pořádku sociálního, jako to deník „Democratie pacifique“ bez obálky praví. Již Carnot dává zákony pro rovné rozšíření učení mezi vším lidem.“

Z Paříže 5. března. „Jaké pokročení! Již nevolají: svoboda, rovnost, neboť to rozumí se samo sebou. Nyní slyšet: sbratření, organisace díla! Vzmáhání se dělníků, nebezpečí chudoby s jedné strany a bohatství s druhé přivádí nás k rozumu. Třídy mizejí — člověk vystupuje. Společnost přechází v obec a obec v společnost. Je-li vám to slovo vhod, nastává socialismus ; avšak sociální pořádek, zavedený ve Francii, zachová nás před komunismem. Toť jsou myšlenky času a z těch poznáváme děje. Tyto myšlenky pronikají lid a uhostily se tam, kde nebývaly žádné.“ Louis Blanc vzal na sebe zaopatřiti každého dělníka prací, ale potkal se s mnohou nesnází. Zřízeny byly dílny národní, ale ještě ani třetina dělníků nebyla zaopatřena. Co počíti s průmyslem pařížským, se zbožím módy, nádhery, hračky atd. ?

Ledru-Rollin poslal do krajů poučení, v němž se nacházejí tato slova: „Pro dělníky a od dělníků zřízena jest republika, jenž má posvětiti jejich práva a bídu ukončiti. Mistři a dělníci sjednoceni budou co jedna rodina. Záležitosti jejich budou ty samé.“ Carnot dokládá: „Největší blud jest mysliti, že zástupci a poslu národnímu zapotřebí jest vyšší zvedenosti a majetnosti.“

10. února: „Dělnictvo jest pohádka Sfinxe. Rozluští-li Francouzsko tuto pohádku? Chtějí zkrácení času dělního a povýšení mzdy. Kde však bude konec? Na čem ostanou? Zdá se nám, že by neměla se tato věc považovati s jedné strany, totiž co právo dělníkovo, nýbrž i co povinnost toho, jenž poskytuje práci. Nejedná se o dobro jedné třídy, nýbrž o celek.“

12. března. „Dělníci sestoupili v poradu. Předsedá Louis Blanc. Tenkráte již nepochybuje žádný, že nedá se odložiti otázka dělnická a že od toho, jak se jí odpoví, závisí tvar budoucnosti. Hřích byl, že tak dlouho nebyli slyšáni dělníci. Tento hřích nese ovoce. Učme se moudrosti!“ Z Paříže 15. března. Louis Blanc chce zatím zříditi 4 sídla dělnická, v každém as pro 400 dělnických rodin obydlí. Přijat nemůže býti, kdo není zákonně ženatý. Z Bruselu 13. března. V Paříži zavádějí organisaei práce. Pěkné slovo; ale k dílu náležejí především kapitály, pro kapitály jest třeba důvěry, pro důvěru pojištěný pokoj. 16. března. Měšťanstvo a dělnictvo rozpírá se. Nesnadno je předpověděti porovnání jejich. 20. března vyzývá ministr obecních prací dělníky, aby navrátili se do zřízených dílen. Měšťanstvo a lid obecní (pfuple) stojí proti sobě. Lid praví: „Nous sommes le peuple et

le peuple est tout!“, to jest: „My jsme národ( ?) a národ jest všecko.“ 21. března. Měšťanstvo ztratilo platnost politickou, lid obecní vládne.

159

Dělníci se sešli, kde mívali dříve „pairové“ sněmovnu. Louis Blanc mezi jiným pravil: Dělníci, vy budete co bratři pracovati na spolek. Chcete rovnou míti mzdu či nerovnou? Já jsem pro rovnost, poněvadž ta jest matkou pořádku a vylučuje závist a nenávist. Praví se, že rovnost neohlíží se po rozličnosti schopnosti. Ale schopnosti ovšem mají rozhodnouti o stupni díla, ale zdali též o stupni mzdy? Převaha rozumu nemá jiné právo než převaha síly tělesní, ale povinnost jest jiná. Kdo víc může, jest i povolán, aby více činil. To jest jeho přednost. Že prý by byla rovnost mzdy na újmu pilnosti. Ale což není nic na cti? Zahálka u dělníka jest tolik co útulnost, zbabělost u vojáka.

V spolku pracujících bratrů jest zaháleč zloděj. Při rovnosti mzdy každá schopnost dojde na své místo a lakomost nebude se vplitat do volení. Však jakkoli se rozhodne, výdělek na čtyry díly rozpadne: % na oplacení kapitálu, % na zaopatření starých, nemocných a podobných, % mezi dělníky, % do pokladnice. Všecky dílny toho samého díla se spolčí. Vyhledá se výnos celého průmyslu toho druhu a ten rozdělí se mezi všecky. Tak spolčí se rozličné průmysly ku vzájemné podpoře, aby k. p. ten, jenž tuto dobu má dobrý výdělek, pomáhal tomu, jenž tu dobu má újmu. Nade vším průmyslem byla by zřízena rada správčí. Dříve panovala náhoda, teď již má panovati v průmyslu a živnosti prozřetelný rozum. Jako obec úředníkům pojišťuje jisté minimum (plat aspoň nejnižší), tak i dělníkovi má se státi. Dělník též bude úředníkem.“ Z Paříže 10. dubna. Počet dělníkův v obecních dílnách zapsaných jest 45.000 a má opět nové uřadění býti zavedeno. Dělník má průměrně na den 2 franky; vláda tedy vydává denně 90.000 franků. Proti rovnosti mzdy, již navrhnul Louis Blanc, opřel se ve sněme dělníkův Viktor Cosiderant, pravě: „Každý má právo přivlastniti sobě výdělek činnosti své. Kdo třikráte víc při těch samých okolnostech pracuje a vydělá, má i třikráte větší právo.

Nejedná se tedy o zákon, nýbrž o pravý počet, jenž vykáže, co každý dobyl. Kdo nepracuje, nemá žádného práva na podělení co dělník. Ale povinnost jest naše, bratry malomocné laskavě živiti; ale k tomu nutiti zákonem jest nepříslušné. Tři moci jsou, jenž se podělují při výsledku: kapitál, rozum a práce tělesní. Každému budiž takový podíl, jaký vydělává.“

16. dubna as 200.000 dělníků táhlo po Paříži. Na korouhvích měli arch, na němž stála tato slova: „Žádné kořistění člověka člověkem. Vzájemný pořádek (organisaee) práce v společenství!“

Ale naproti tomu rovný počet volal: „Zhyňtež komunisté!“ Však smířili se všichni, volajíce: „Sláva svobodné obci!“

20. dubna. Měšťanstvo a vojsko spřátelili se. Arago prý řekl, že jest Louis Blanc „člověk bez hlavy a bez srdce“. Po celé zemi setkávají se nepřátelsky národní stráže a dělníci. Louis Blanc jest nenáviděn a vysmíván. Zloději prý a zaháleči věří jemu, jenž zpívají: „Nourrir pour la patrie.“ Jest vtipek v tom, že stojí nourrir místo mourir: krmenu býti pro vlast místo umříti pro vlasť. Dělníci píšou na korouhve: „Vivre en travaillant ou mourir en combattant!“ (Žíti v práci nebo umříti v boji.)

Na začátku máje neměli v sestaveném sněme socialisté mnoho zástupců. Na levici snesli se na tomto mínění: 1. Zastávati práva lidu, jichž sobě v únoru opět dobyli. 2. V skutek uvésti důslednosti sociální. K malému lidu se praví: „Váš hlas a vaše vůle jest hlas a vůle Boží. Počet váš jest takový, že na vás jest jen ukázati vůli svou, aby stalo se vám dle spravedlnosti.“ K bohatým praví: „Způsob staré společnosti jest zrušen, privilegie neplatí, člověk nemá kořistiti z člověka. Pravíte-li, že na zákonu založena jsou práva vaše, pomněte, že jste si zákony sami dělali a neptali jste se bratrův, jichž jest nesmírně víc nežli vás. Připojte se nám, neboť potřebujete odpuštění od těch, jež jste tak předlouho utiskovali. Ostanete-li však při starém, v boji nebudou bratři více mluviti o prominutí, nýbrž o spravedlnosti.“

Sněm národní zvolil vládu a ministerstvo, ale nepovolal zvláštní ministerium dělnictví. Proto počali dělníci reptati a vůdcové sociální a komunisté štvali lid všelijak pod rozličnými záminkami.

160

15. máje pod záminkou, že dají najevo soucit s Poláky pro obnovení Polsky, vtrhly velké zástupy do sněmovny a žádaly o zvláštní ministerium pro pořádek dělnický. Barbes radil, aby uložena byla daň bohatým, a to miliarda (tisíc milionů). Nosili korouhev červenou, na níž byla jména těch, jež chtějí míti za údy vlády, a sice: Cabet, Barbes, Hubert, Proudhon, Ledru-Rollin, Blanqui, Petr Leroux a Raspail. Jsouť to všickni více méně komunisté. Národní obrana, to jest tedy měšťanstvo, potlačilo toto vzbouření a vůdcové komunistů jsou zatknuti.

Louis Blanc tratí důvěru. V Paříži jest 85.000 dělníkův v dílnách národních, denně mají 130.000 franků, avšak prý při svobodné práci vydělávalo se po 400.000 fr.

Nacházely prý se cedulky po Paříži se slovmi: „Palme, palme, až dokážeme, aby se statky rozdělily!“ Jiné zas hlásají: „Peníze po Francii nemají více platnosti.“

„Všecko jmění náleží národu, vlastnictví není. Rodiny zvláštní více nejsou. Hanebné město Paříž musí složit 500 milionů.“

Slyše tyto věci, staví se měšťanstvo tím ochotněji proti spolkům komunitským a považuje tento boj za boj civilisace s barbarstvím.

28. máje. Vláda počíná stavěti se proti dílnám národním. 29. máje aa 100.000 dělníků sestoupilo v hromadu. Národní sněm jedná o zábavě dělnické, i uzavřel, aby placen byl dělník dle skutečného díla; ale zahaleč aby nedostával ničeho.

Národní dílny klesly v pověsti. Našlo se, že placeno bylo o 25.000 dělníků denně více, než jich vskutku bylo, co když odpadlo, uspořeno bylo denně 30.000 fr. Tyto dílny zprotivují se však v červnu vždy více. Dělníků ale, jenž žádají, aby byli též zapsáni, přibývá. 23. června již nové byly bouře. Dělníci povstali. Staví se barikády. Slyšet hlasy. „Zhyn sněm! Sláva Barběsovi!“ Zášť mezi měšťanstvem a dělnictvem hrozně vzrůstá. Vzteklý boj jest mezi nimi. Hlasy se ozývají: „Ať žije republika demokraticko-sociální!“

Generál Cavaignac zvítězil a porazil dělníky. Měšťanstvo jásá. Komunismus a sám socialismus ztratil důvěru i v rozum, i v sílu svou. Ačkoli on to byl, jenž v únoru šťastně zbořil monarchii, padl nešťastně, zprotiviv se republice.

31. července mluvil ve sněme Proudhon, ale jeho řeč vzbudila hrozné pohoršení, ba i odpíralo se jí právo uveřejnění.

Francie měla na místě republiky sociální diktaturu vojenskou. Obchody a živnosti jsou zkrácené. Lid, takřka politicky usatoněn, zošklivil si všecky zkoušky v přetváření pořádku občanského i volil za presidenta toho, jehož jméno připomínalo na lepší časy, volil Ludvíka Napoleona. Strany, jimž záleželo na tom, aby vrátily se staré časy, směle vylízají z doupat svých. Tvář země francouzské jest změněna, kdo ví však, co doutná v srdci. Komunismus a socialismus jest poražen, zdali ale úplně kartáče zhubily to, co tak mysli milionův rozvlnilo, zač bylo tolik krvi prolito, to Vám, vzácná přítelkyně, nemohu říci.

Na nás jest z těchto dějů vzíti sobě příklad a povzbuzení, abychom upřímně a všestranně rozbírali všeliké smyšlenosti, abychom vyhnuli bojům hřmotným, rozhodujíce ve svědomí zbraní rozumovou vítězství té neb oné strany. Hrne se pokušení i na naše vlasti, ovšem snad ještě mnohá léta nedojde na ten stupeň jak ve Francii, a budeme-li pilně dbáti o všestrannou osvětu lidu, přejde mračno bez škody. Bída rodívá divné učení a svědomí, divnější pak často marnost a nerozum posedlý, nerozeznávající svobodu a rovnost od zmatku a svélibosti. Sviťme sobě na cestu světlem jasným a mluvme sobě upřímně. Mír vrací se ve vlasti naše, mír chystá se usaditi po celé Evropě, o věčném míru jednají v Paříži — to ve městě, odkudž vycházívaly bouře evropské. Ach, nenastane ještě věčný mír, ale potěšitelné jest, že aspoň věří se na možnost jeho. Hukot zbraně utichne. Kýž jen desátý díl nákladu na zhoubné války vedeného obrátí se na tiché působení vědy a osvěcování a šlechtění lidských myslí.

Drahá sestro, pohnutým srdcem hledím na ubohý svět, jenž by mohl tak snadno býti rájem, kdyby lidská hloupost a marnost byla přemožena a vytisknuta z bran vedoucích do města Božího. Proti těmto drakům mnohohlavým jest nám bojovati. Bojujmež!

(Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu)

161

Josef Václav Frič: Válečná

Netrap nás, — už kypí kalich žalů, —

dvouhlavý ty draku s dechem morným;

propadáš a houf tvých služných králů

osudem se kácí světoborným.

Zvoňte hrany za tyrany,

mstěte sužby nekárany,

shoďte služby, skojte tužby,

už nás pálí naše rány!

Zbroj se, zbroj, můj lide utrápený,

v boji stůj do bratra posledního.

Smrt at skončí život otrávený,

v naději na zoři dne soudního!

Zvoňte hrany za tyrany,

mstěte sužby nekáraný,

shoďte služby, skojte tužby,

už nás pálí naše rány!

Luhy své radš vůkol vyžehejte,

neplodná a vyprahlá Sahara

vraha vítej! Vše radš v obět dejte,

vítězný at zří jen mor na cara!

Zvoňte hrany za tyrany,

mstěte sužby nekárany,

shoďte služby, skojte tužby,

už nás pálí naše rány!

Z mrtvých těl nastavte barikády,

z okovů svých mečů nadělejte;

křikem vdov prolomte vrahů řady

o svůj pot horoucí na ně lejte!

Zvoňte hrany za tyrany,

mstěte sužby nekárany,

shoďte služby, skojte tužby,

už nás pálí naše rány!

Škůdcové až námi zhynou kletí,

jasnějších dnů prosvitne nám záře.

A když padnem, zobte i svých dětí,

nechť si vlekou kostry do žaláře!

Zvoňte hrany za tyrany,

mstěte sužby nekárany,

shoďte služby, skojte tužby,

už nás pálí naše rány!

(Písně z bašty)

162

Božena Němcová: Selská politika

Ze Šumavy. Mám psát, jak zde v Šumavě slavnosti zřízení ústavy zemské se světí? V městech se jásá, drží se slavnost kostelní, vojáci dělají parádu, hraje se, zpívá se, kokardy se šijou a nosí, měsla se osvětlují. Ten nejchudší nájemník musí mít při illuminaci nejméně čtyry svíčky za oknem - musí — tak to nařizuje pan policajt, sice že se mu okna vytlučou.

„Ano, čtyry svíčky mám koupit“, povídá jeden bledý dělník druhému, „a mého celého jmění není více než devět krejcarů; kdybych koupil jen krejcarové svíčky, jsou čtyry krejcary, pět zbyde, a od těch mám být dnes živ se ženou a třemi dětmi, a zítra snad zase dílo nedostanu. Proč pak nedají páni chudým lidem na svíčky peníze, když chtějí slavit ilominaci? — Co my z toho máme, že je svoboda, ta nám nedá chleba ani práci“.

„Já si myslím, že bude přece i pro nás dobře“, namítnul druhý, „akcis prý bude menší, a to bude hned laciněji, potom také o to se bude jednat, aby dostali chudí lidé zaopatření a práci. A vidíš, již to za něco stojí, že se nemusí člověk bát hubu otevřít, že se můžeš nyní ozvat, když se ti křivda stane“.

„Pánbůh psí hlas neslyší, to si dobře pamatuj. Co se práce týká, to jen čekej, až páni se o nás postarají; uvidíš, kam dojdeš. Akcis třeba i o něco málo byl snížen, mnoho to nebude, ani to neucítíme. To bysme lépe ucítili, kdyby se dohlíželo na lichváře, na takové, kteří z mozolů chudých lidí bohatnou. Není-li to hřích, teď je strych žita za 9 zl. 30 kr. a chléb je tak velký, jako když platilo 18—19 zl., a to je u všeho, vezmi co vezmi do úst, všecko musíš krvavě platit, i ten shnilý brambor. A kdyby byla jen práce, aby se vydělalo, ale to není; a tak nezbyde člověku nic jiného, než jít prosit. Kdo pak se stará o chudého? nikdo; ten ať umře.“

Trpkost, jaká v takových slovech leží, nedá se vypsat. Tak ti dva dělníci mluvili, ale přece koupil ten jeden svíčky a dal je za okna, vždyť by je pan policajt roztloukl! — A večer chodili lidé okolo oken a smáli se těm malounkým svíčičkám, ale nikdo nepomyslil, kdo je dal, a že za nimi ve vlhké sednici sedí pět hladových lidí. —

Také sedláci chodili po náměstí, když byla v krajském městě illuminace, a četli na rozích proklamaci konstituce, ale žádný nemohl tomu porozumět, co to vlastně má znamenat. Tu jde okolo rohu jeden z nižších krajských úředníků, červenou a bílou kokardu maje připnutou na prsou. Sedláci myslili si, ten to musí vědět, co je to, a jeden z nich přistoupil k němu řka: „Jemnostpane, poníženě prosím, povědí nám, co je to ta konstituce?“

„Konstituce — konstituce — hm — Konstituce je — ale nač vám to budu vykládat, dost na tom, že je pan hrabě Stadion podepsán, je to něco dobrého“ — a pohledná s vysoká na sedláky, odešel.

„Hoši, och to musí být chytrý pán!“ ušklíbli se sedláci, pošoupli čepice a klobúky na stranu a šli se zeptat do blízké hospody, co to je za nové nařízení na rozích. Tam jim vyložil jeden mudrlant, že to znamená úplnou svobodu, teď že je všecko frei, akcis se neplatí, robota se nemusí dělat a nikdo že není povinen poslouchat.

Sedlákům se to sice líbilo, ale přece brzy zdravý jejich rozum zvítězil a nahlidli, že to nemůže být. „Hoši! pojeďme chutě domů, náš pan správce je moudrý muž, on to ví jisté a nejlépe nám to vyloží“, nabídl jeden sedlák a hned se sebrali a jeli domů.

Měli dobře; pan správce, horlivý vlastenec a muž rozšafný, který je otcem svým poddaným, byl již nechal svolat všecky sedláky, a z města vracející se přišli právě vhod, by slyšeli, co je konstituce. Poslouchali, poslouchali, dobře tomu rozuměli, ale nevěřili.

„Poslouchejte“, povídal jeden starý soused druhým, když se vraceli z kanceláře, „poslouchejte, teď mi napadá, to bude teprv asi to, co nám nebožtík císař přisliboval po francouzské vojně.“

163

„A povídejte, co přislíbil, už jsme to zase zapomněli“, ptali se mladší.

„Nu, na vlas to již nevím teky, ale zrovna to bylo k tomu podobné a náš nebožtik pan prokurátor, hodný to muž, Pánbůh mu dej lehký spánek, ten to teky jmenoval konstituce a povídal: „Sedláci, když nám dá císař pán takové zřízení, to budete šťastni a můžete se za něho modlit.“ My dělali co jsme mohli, syny poslali jsme do patálie, peníze dali jsme císaři, obilí i dobytek. Potom ještě přišel nepřítel; Rus teky táhl tudy a ten týral nás dost a mnohý hospodář dal poslední volče aneb koně na fiirspon a více neviděli je. Mnohý ožebračil docela, a tu nebylo divu, že lidé reptali. Doneslo se to pánům k sluchu, že není lid spokojen; ihned přišli komisaři a ti sepisovali všecko, oč lidé přišli, s čím přispěli, a povídalo se, že bude nahražíno každému, co ztratil. Myslili sedláci, že přece aspoň něco dostanu, ale kolikráte se psalo, a nedostal žádný ani haléř; a to zřízení zůstalo teky púhý slib. Kdo se zmínil, bul vyplacen, ale ne penězi, rozumíte?“

„Nu a potom mají páni zlost, když jsme přestali slovům jejich věřit. Och, panské sliby jsou samé chyby.“

„Ale táto, vy jste mi udělal vrtochy, já budu celý den si myslit, proč jsme tu ústavu zemskú hned tenkrát nedostali. Co by tu bylo peněz v kapce, které jsme musili dát pánům, a jako by je z okna vyhodil, jaké mohli jsme mít hospodářství zřízené! Také bych měl o stovku stříbra víc, co jsem musil dát, abych odevzdán nebyl. To nedá nyní žádný, každý bude rád vojáčkem na čtyry léta, aspoň se trochu vycepuje. A jaké by školy byly? To já bych jistě psal jako kterýkoli písař a čtal bych jako pan falář. Och, škoda přeškoda, že nejsem mladší!“ vzdychl si jeden mladý sedlák.

„Jen se netroštuj, že již máme, co nám pan správce čtal, já tomu posud nevěřím a věřit nebudu, dokud všecko ujištěno nebude, a pan správce neřekne: „Teď je konec roboty“ —Povídá se, že bude vojna, a tu mají páni strach a slubujú nám, abychom byli pokojní: tu to máte.“

„No uvidíme, až bude ten sněm, co nám Pánbůh dá“, rozhodl konečně starý tatík a shromáždění rozešlo se.

V několika vesnicích také slyšeli sedláci, že je svoboda v zemi, že se nemusí dělat robota, a hned umínili si nejeti na robotu, a kdo by jel, že mu volče druzí zabijí. Páni úředníci, kteří se tomu všemu jen posmívali, dostali strach, slyšíce, že sedláci si umínili vzdorovat; sezvali tedy všecky rychtáře a starší obce na úřad, a tam se jim četlo prohlášení konstituce a naposled je pan úředník laskavě napomenul, aby poslouchali, aby se pokojně chovali a své povinnosti bez reptání vykonávali. Sedláci neřekli tak ani tak, odešli z kanceláře, nevědouce, co to bylo za nařízení, které jim byl úředník četl (ale i vyložil).

Mysleli si, an je byli úředníci k pokoji napomínali, vlídně se k nim chovali a k robotě je nenutili, že se bojí, a že to stranu té svobody přece jistotná pravda je. To je těšilo a ještě více na koně posadilo; ano ten jeden zpomněl si hned na proroctví slepého mládence, ve kterém také stojí: „Až bude v Ch .. (jméno jedné vesnice na Šumavě) zrzavý a trochu chromý rychtář, bude s pány zle, a ten rychtář bude první, který se panu direktorovi na vzdor postaví, on první dá mu facku!“ Sedláci, kteří věří proroctví jako svatému evangelium, věřili jistě, že nyní ten čas přišel, o kterém ještě i jeden starý prorok jim řekl, že přijde jednou také na pány, že budou utéct chtít a již jednou nohou ve voze budou, ale za šos že je lidé vytáhnou a k soudu povedou. Sedláci mají taková proroctví dobře v hlavách zaznamenané a často si je předříkávají; je to malá útěcha v těžkostech. Ten houfek rázných sedláků, co se z kanceláře domů ubíral, také pevně v to proroctví věřil, a ačkoliv žádnému nenapadlo vzbouřit se, přece robotovat nechtěli.

To uslyšev jeden přítel českého lidu, zašel v neděli do vesnice Mr., — kde právě mnoho sedláků z okolních vesnic do kostela se bylo sešlo. Dal je svolat k rychtáři, aby jim přečetl a vyložil, co je konstituce a rozhořčené mysle upokojil. Bylo jich tam hodně pohromadě a všichni pozorně poslouchali, co se jim vykládalo; čemu nerozuměli, na to třebas i dvakrát zeptali se.

164

Sedlákovi musi se všecko jasně, srozumitelně i jednoduše vysvětlit, beze všech obalů, potom se mu to líbí.

Provolání k českým sedlákům od p. Dr. Braunera líbilo se všem. Když se jim všecko přečtlo a vyložilo, byli chvíli tiše a na těch rázných tvářích a v těch jiskřících očích všelijaké city se střídaly.

„Nu, kdyby to tak bylo, jak jste nám to, pane, čtali, byloby to dobře, ale ono to asi nebude“, ozval se jeden starý.

„Inu, jen si rozuměj, Šimone, copak jsi neslyšel, že císař pán již svobodu dal, a že to ti páni nyní ještě zřídí a o to se postarají, aby se nám nic neukrátilo. Vždyť to zde v Novinách stojí.“

„Nu, nu, jáť mnohonáctekráte slyšel, že v těch Novinách mnoho klepů, ale málo pravdy je. Slyšel jsi, jak tu jeden pán povídá, že se musilo dříve lecco chválit, co za chválu nestálo. Tedy když dříve páni lžili, mohli by nynčko teky lžít.“

„Dej si říct, to máš na vlas tak jako u nás: kdybychom přišli na kancelář a mluvili tam, jak nám u srdce je, dali by nás pan delektor zavřít do harestu; kdybychom se neklaněli, ruce nelíbali, milostpane neříkali, neobdrželi bychom ke všemu platu nic. Dost týrání máme a nadávky dostaneme, když se koříme, jakž teprv kdybychom se jim postavili? — Tá chvála nic nekoštuje, člověk si při tom může myslit, co chce. Nu vidíš, ti páni, co ty Nov/ny píšu, teky to dělali jako my, když něco chtěli obdržet a dobru vůli hudržet chtěli, musili ťšhválit teky leckoho, kdo to nezaslúžil. Nynčko ale může se říct, co na srdci leží, teď se nemusí lži psát.“

„Dobře jste pověděl,“ řekl přítel, „ale musíte se také dle toho chovat, nesmíte být potutelní a pokrytci ani před pány. Nesluší se to pro člověka svobodného, a do. zlé pověsti přivedlo by vás, kdyby i nyní ještě jste se kořili a podlízali“.

„Inu, kdyby to mohlo být, nebyli bychom od toho, ale však asi i vy musili jste týlo shýbnut, kde jste přeskočit nemohli, že víte kterak to chodí a proč to děláme. Sprosté selské přísloví: Kdo je živ bez fortele, je živ jako tele. — Proti vrchnosti nevíme co říct; možná že jsú hodní páni, ale my je neznáme. Jednu za dvě, za tři léta přijdou pan hrabě na panství, my neznáme je, oni neznají nás, a nevědí co nám třeba. Kdyby se některý osmělil, šel k němu a řekl, kde co schází, co se děje, kterak to všecko chodí, šťouchl by do vosího hnízda; pan hrabě by se zeptal pana vrchního, ten má větší víru než sedlák, a když se vrchní vyplete z bryndy, potom si vyleje zlost na sedlákovi. Naší vrchností jsú tu vždy jen úředníci, od těch závisíme; a pane, vy to dobře víte, jak se s námi podle práva zachází, jaké máme zastání, tedy nesmí se divit nikdo, že se na oko koříme, ale v srdci naše pány nenávidíme.“

„Dobře jsi pověděl, Hadame; a je to skutečná pravda pane, že pány nemáme v lásce; oni myslí, že je sedlák hlúpý, k ničemu jinému na světě dobrý než za pluhem chodit. Žádný ne-huzná, že sedlák pracuje pro celu zem; však on i málokterý měšťan nás návidí, také myslí, že všecku moudrost snědl, a když má z termínského sukna kabát, že je víc než my, a že může po nás hlavu házet“, ozval se zase jiný z davu.

„Je bohužel pravda, že je dost měšťanů, kteří se za mnohem vyšší počítají než je sedlák, ale takoví jsou jen ti nevzdělanci. Každý vzdělaný hodný člověk uzná, co jsme sedláku povinni, každý miluje ho jako svého spoluobčana a bratra. Vidíte, toho důkaz dali vám nyní ti šlechetní pánové v Praze, jak jste již slyšeli. Oni se o vás tak spravedlivě a upřímně starají, jako sami o sebe, a nijakž vás neopustí. Vy však nesmíte je také opouštět v dobrém ani v zlém.“ „Duši za ně dáme všichni!“ volali jedním hlasem chlapci jako skály.

„Nuže, když byste duši obětovali, tedy přinesete i tu menší oběť, totiž že nebudete nevčas-nou surovosti pokoj země rušit a že trpělivě očekávat budete, jak se vše ukončí. Hleďte, v Praze panuje nyní všeobecné přátelství, Cech, Němec, žid, všickni jsou bratří, všickni pracují k jednomu cíli a jeden druhému seč je napomáhá. Tedy vy Čechové zde též se nedejte zahanbit.“

„Pane, zde naše ruka na to, že se budeme pokojně chovat a trpělivě očekávat konce; je to sláva pro Čechy, že hu nás ani kapka krve netekla jako jinde, my tu slávu nebudeme ka-

165

lit. — Ale tohle je zázrak, pane, kterak v té Praze nyní přátelstvo všeobecné panuje, to nebylo odjakživa slýcháno, aby se Němec s Čechem na jedné lajci (lavici) srovnal. Cech k Čechovi to je jiná, ale s Němcem, to je mi divná věc. Nu ale snad to jsú ti hodní Němci, co v Praze pořád mezi Čechy žijú, budu již humět česky rozprávět, to nebudu takoví Němci, jako jsú ti naši páni húředníci, to jsú zatvrzelí, ti se nic nechtí hučit česky; tak trochu, co s námi promluví na robotě a v kanceláři a to za nic nestojí, ale psát to pranic nehumí. Och, kdybychom my měli české pány zde, byloby to lepší, Čech Čechovi přece jenom více přeje; my bychom raději s nimi jednali po česku než po němečku, ale kterak si pomoci, člověk tomu nerozumí a přece musí všecko přijímat po němečku, kontrakty, přípisy, nařízení atd. Máme se dle toho spravovat, a nerozumíme tomu. Nyní si ale můžeme poručit, aby se nám všecko české dávalo, viďte, pane?“

„Již dávno a několikráte řekl jsem vám, abyste tak učinili, ale to se bojíte promluvit a tím sami své pány kazíte; poněvadž myslí, že je vám to jednostejné, máte-li to v té neb oné řeči napsané, neučí se žádný česky.

Kdybyste však jen jednou se ozvali a na zákon se odvolali, v němž zřejmě veleno, aby každý úředník v Čechách obě v zemi panující řeči uměl, aby nebylo ani Čechu ani Němci při jednání ublíženo, kdybyste se na to odvolali, jistě žeby se báli vám německé přípisy posílat, a kdyžby to nepomohlo, stojí každému svobodno dále se o to ucházet. Nyní však musíte to všickni jednohlasně žádat, aby se s vámi všecko po česku vyjednávalo.“

„I, pane, to my budeme hnedle při tom a neupustíme, poněvadž víme, že jsú na naší straně lidé, kteří nás neopustí a nás se zastanu. Ale dříve to byla těžká věc, my s tú robotů příliš utýráni jsme, a nikdo netrúfá se ozvat, aby se na něm nemstili. Od nejnižšího drába až k panu vrchnímu před každým musíme se kořit; před jedním smekat, před druhým klekat. A žalovat není nic plátno; to máte jednu ruku od dola až nahoru, kterak řekne ten jeden, řekne druhý, třetí až nahoru k císaři. Raději tedy mlčet. Kdyby všickni húředníci takoví Češi byli jako vy, pane, kdyby s námi tak hupřímně smýšleli a jednali, my bychom srdce s nimi rozdělili, ale oni se nezmění, ti zůstanu jak jsú.“

„Ale, pane, kterak se to dovíme všecko nejlépe, co se v Praze děje a kdy ten sněm bude? K vám je přec hodný kus cesty a teky nemáte vždy čas k nám docházet.“

„Když si vy tři obce dohromady Pražské Noviny držet budete nyní od čtvrtletá, můžete se všecko dovědět a spravedlivě. Rychtář umí dobře číst, a čemu byste docela nerozuměli, to se zeptejte buď zde Jana, aneb si to zaznamenejte, až k vám zase přijdu. Však vy tomu dobře rozumět budete.“

„Nu, to můžeme hudělat, a ty, Jene, půjdeš do města a necháš je přinést ty listy,“ nařizoval hned rychtář, „pošleme je z jedné obce do druhé, vždyť nejsme daleko od sebe. Víte, pane, co mi napadlo, kdyby ten pán, co toho Pražského Posla vydává, ten pan Tyl, kdyby vydával aspoň dva svazečky za měsíc, anebo kdyby si to rozdělil na listy jako Noviny, abychom častěji je dostávali. Och, ten humí pěkně pro nás psát, to rozumí člověk všecko, tak se čtá až milo, co on píše, a zrovna na vlas ví, kterak to rádi máme. Ten by nám to nejlépe pověděl, jak se to všecko děje; v těch Novinách přece všecko pro nás není a mnohému nerozumíme. Nu snad až dále že si ten pan Tyl také na nás zpomene; kdybyste se, pane, jednu s ním sešli, pozdravujte ho od nás všech.“

„To mu jistě vyřídím, zdraví jste vzkazovali a —“

Ještě naposled četl průvodčí přítelův „Odjezd Pražské deputace do Vídně“, a tu mnohému buláku kapaly slze s očí. Na to jeden starý černovlasý sedlák vstal, podal příteli ruku, řka: „Nyní vás Pánbůh pozdrav za váš výklad, ale ještě jednu prosbu máme.“

„Všecko, co v mé moci bude, vám udělám.“

„My jsme sprostí sedláci, neznáme psát, abychom to samé napsali, proto vás prosíme, abyste těm pánům Pražanům napsali, aby je Pánbůh pozdravil i ty jejich děti za tu lásku, kterú nám prokázali; napište jim, že se do smrti za ně budeme modlit a za jejich děti. Teky

166

jim řekněte, ať se nic nebojí, že my se pokojně chovat budeme, ale kdyby poručili že jsme hotovi do ohně pro ně skočit. Tak jim vyřiďte ve jménu nás všech sedláků z okolí Domažlického.“

Přijměte tedy, šlechetní zastavatelé práv národa Českého, pozdravení a poděkování sprosté sice, ale tím upřímnější pozdravení statných vnuků a pra-pravnuků někdy tak slavných Chodů, kteří vždy svou vlast a své právo hájili proti návalům cizoty a jejichž heslo bylo: „Vsickni za jednoho a jeden za všecky.“

Ještě umluvila se v tom selském shromáždění selská slavnost, která se bude po ukončení sněmu slavit v zdejším okolí. Kde asi je starý praporec Chodovský, jejž měli, když se jim ještě svoboda nevzala, aby při té slavnosti vlál na vrchu Svato-Vavřinském ? Posud pro něj pláčou, jako i svá stará práva.

(Sebrané spisy Boženy Němcové. Svazek IX)

Jan Neruda: Romance o jaře 1848

Čas oponou trhnul — a změněn svět!

Kam, kam padlo lidstvo staré?

Ej, kamkoli tázavý letěl hled,

vše nové, tak mladé jaré!

A ve vzduchu šuměla divná báj

a pěl nám ji sad, pěl ji haluzný háj,

i pěl nám ji údol i horstva tem,

a pěla ji celá nám široká zem

a pěli jsme: „Volnost, volnost!“

Tak lesklá teď čela, tak kyprý ret

a pohled tak vlhce řasný,

krev na rubín mládla, sval změnil se v květ

a každý byl člověk krásný.

Nám ve jedno splývala noc a den,

den samá byl tužba, pln záře sen —

my chvěli se, nevěděli oč,

my smáli se, nevěděli proč —

ach, příznaky první lásky!

Jak ku svatbě shluknul se mužstev roj,

druh druhovu ruku třímal,

a jásavě kupředu šel ten voj,

byť osud i v děla hřímal.

Kde klobouk, tam péro, kde bok, tam zbraň –

kdo tyranem, prchni, chraň se, chraň,

jeť ztracen, kdo ve smích by statnost bral,

z těch každý by stokrát život dal

„národ i lidstvo celé!“

I příroda všude se leskla kol,

den každý jak vyhejčkaný

měl modrou na sobě kamizolu

a zlatem byl óbetkaný.

Kraj celý jak bálová síň se skvěl,

kdes pod zemí hudba, vždyt tančil, kdo šel —

sám Pánbůh nás pokynem k tanci zval

a blažen se nad námi usmíval:

„Nuž, konečně lidmi tedy!“

167

Karel Sabina: Neznámé Slovanstvo

Největší mezery ve spisech historikův nacházíme tam, kde oko naše po východní části Evropy se ohlíží- tu celé řady historických a kulturních zjevů evropských neobjeveny ostávají, neboť pouhým podotknutím, že se „barbaři“ na Řecko a Řím tlačili a k úpadku staré civilisace přispěli, ničeho se nevysvětluje. Kdo byli ti barbaři, kde se usadili a co tam činili? Ci prospali celé tisíciletí a nebylo u nich hnutí ani stopy jakési vzdělanosti? Podle toho, co Draper a Lecky objevují, musilo by se zdáti, že Slovanů v Evropě ani nebylo. Nemysliž nikdo, že na nedostatek tento zde poukazujeme proto, jako by nás bolelo, že věda západu nás netečně obchází a v zapomenutí uvádí. Vímeť nejprve, že o vysvětlení svých vlastních záležitostí nejprv každý národ sám se postarati má, a není na Angličanech, aby prozkoumali země a život slovanský, jako na Slovanech, aby pronikli Anglii dříve než svou vlastní půdu. Ale věda, ježto všecky podstatné zjevy jsoucnosti zpytovati má, aby z nich všeobecně platné zásady vyvinula, ostane tak dlouho neúplná, stranná a resultáty její se objeví tak dlouho nejisté, pokud se veškerých potřebných látek nezmocní, ježto v sobě zahrnouti a ježto zpracovati musí, má-li se státi dokonalým celkem. To se však posud nestalo. Kdybychom i připustili, což ostatně nečiníme, že na oněch zjevech života východní polovice Evropy méně záleží, ku kterým život na západě poskytoval dostatečných podobností, takže výsledné zásady obejitím oněch se nezmění: přece, když o celé Evropě řeč býti má, nijakž připustiti nelze, aby se i takové zjevy jedné polovice evropského světa mlčením obcházely, ku kterým druhá polovice neposkytuje nijaké analogie. Takž pravěké názory světa, báje a mythologická ponětí Slovanů poskytují obraz od tak zvaných klassických národů docela rozdílný, a vštěpení křesťanství na slovanskou půdu stalo se za docela jinými podmínkami nežli v Řecku a v Římě, a poukazuje na působení jiných historických živlů. Jmenovitě ničení a vraždění severních Slovanů pod záminkou šířiti křesťanství není zjevem tak povrchním v dějinách civilisace evropské, aby se z něho vyvinouti nedala některá nová zásada, dle které se běh věcí v staré Evropě odbýval a — mutatis mutandis — posud odbývá. Na velký rozkol v církvi povstáním církve východní brali dotčení dějepiscové též jen tak zběžný ohled, že v knihách jejich se nikde nedočítáme rovnoběžného vyvíjení se odpadlých od Říma národů vedle národů západních. Směry a výstupy albigenské i pozdější theologické snahy v Anglii a zvláště Skotsku poskytují jim příležitost k hovoření, rovněž poměrně úzkoprsý protestantismus německý: ale žhavý stupeň válek husitských, jež mu širokou cestu upravily, překročují, jako by ho nebylo. A přece demokratický ideál, na nějžto zvláště Lecky tak velkou váhu klade, nebyl tehdáž nikde jinde tak zřejmě a rozhodně vysloven a zastupován jako v učení táborském. A kdež o působení myslitelů jednotlivých na mysl a život některého národu evropského řeč jest, tu by Chelčického sociální a Komenského paedagogická a filosofická soustava neměla býti zamlčena, tu by základy společenské soustavy Bratří českých měly uvedeny býti. Vůbec všecky sociální poměry východu i agrární systém ruský ostávají po vydání řečených historií tak neodhalené jako dříve a o mohutné páce mravů slovanských, o jejich národní poesii nemají tito jinak znamenití vědaři ani ponětí. Kdyby je měli, byli by dojista o vlivu národní poesie na mrav a vůli národů jinače soudili, kterýžto vliv ovšem na západě a jihu se nejeví v oné míře jako u Slovanů.

Avšak nejen děje, ale i dějepisy vycházejí z poměrů, a historie zvláště jest věda, ježto se vyplniti nedá geniálním vnuknutím nebo výpočtem, jakým Newton, Koperník a j. vyplnili vedu svou, nýbrž která pravdy své krok za krokem pracně vyhledávati musí v rumech a ji stopovati celými haldami svědectví nejrozmanitějších. K tomu potřebí příprav, jež každý národ pro sebe a za sebe vykonávati musí. Badatel cizí hledí vždy jen na resultáty badání

168

domácího. Kde tyto pohotově neleží, tam ani ku propravám nepřistoupí. K takovýmto re-sultátům slovanská věda sice už z valné části došla, ale nepostavila se posud na hlediště tak jasné, přehledné a všeobecné, jako to věda západní v svém kruhu učinila. Zaměstnává se posud propravami, ale činí to s důkladností, řekli bychom Buckleovskou. Že ostatní Evropa práce její nezná, kdož za to může? Však dojde k poznání, až o nezbytnosti toho se přesvědčí z mezer, jež vědění její objevuje. Přes mezery ty poskytuje západní věda tolik důležitých a zajímavých momentů, že věda světová se na přemnohých stránkách jí obohacuje. Doplňky své však musí čerpati – zvláště historie vzdělanosti — z vědy slovanské. Vkročením této do vědy evropské rozmnoží se poznání o nové živly a přestane posavadní jeho strannost a neúplnost. Aby se lhůta k tomu zkrátila, jest jednou z předních úloh myslitelův slovanských.

(Studie literární — Vybrané spisy Karla Sabiny, Praha 1916)

Pavel Josef Šafařík: Vláda bodáků a špehů do hrobu klesá

Co nás zde shromáždilo? Hnutí národů trojího plemene, hnutí, jakého v dějinách lidských nebylo, pod nímž se země chvěje a otřásá, před nímž prchají mohutní obrové, vláda bodáků a špehů do hrobu klesá, lid o dědictví jemu od Boha odkázané se hlásí — hnutí to i námi hnulo a nás zde shromáždilo.

Vláda bodáků a špehů jest déle naprosto nemožná. Kdyby vláda bodáků a špehů byla možná, nebyla by vypadla z rukou těch, kteří ji měli, neboť byli obrové umu nevídaného a odvahy neslýchané, ale srdce bohaprázdného.

Národové se uvázali ve svá věčná práva. Oniť se scházejí a radí o sobě i o nás, o své i o naší budoucnosti, radí se nad Mohanem ve Frankobrodu i nad Dunajem v Budíne u Pešti, doma i vně mocnářství našeho.

Nuže, když jiní národové o nás se radí a naši budoucnost ustanovují, poraďme se i my sami o sobě a o své budoucnosti. Bohdá, my sami sebe lépe než jiní známe, potřeb našich, cílů našich lépe než jiní jsme si vědomi.

Jaký je výsledek porad jiných národů, sousedů našich, Němců, Maďarů, Vlachů o nás? Přiznejme si to a nezatajujme si toho, jakkoli to trpké jest. Výsledek jejich jest, že nejsme schopni úplné svobody, že nejsme schopni plného vyššího politického života proto, proto jedině, poněvadž jsme Slované. Slovan, tak zní úsudek jejich, od přírody veden jest k služebnosti, k poddanství jiných vyvolených, nadanějších a ušlechtilejších národů.

Kdopak jsou ti, co tak soudí o nás? Ti, kteří nad námi posavad železnou ruku drželi a dílem ji ještě drží; ti, kteří stříhali vlnu ovcí našich, kteří tyli tukem kostí našich, ti, kteří se živili potem a mozoly rolníků našich, ti, pro něž bojovali a krev svou prolévali bratři naši, synové drahých matek našich; ti, kteří sebe nazývají vzdělavateli a ochránci našimi, kteří nás vysvlékají ze slovanství a jež my proto jmenujeme utlačovateli našimi, vrahy duší našich.

Bratři! Ti, co tak o nás soudí, jsou nepřátelé a utlačovatelé naši, jejich svědectví je stranné a proto křivé. Jejich výrok odporuje sám sobě jako každá lež. Nechceme-li se vzdělávati, jak oni říkají, to jest nechceme-li se poněmčiti, pomaďařiti, povlaštiti, tu nám nadávají surovců, barbarů a otroků. Chceme-li se opravdově vzdělávati, to jest veskrz a veskrz zeslovaniti a Slovany býti, jak nám hlas svědomí velí, abychom dokázali, že jako Slované chopni jsme svobodného a vyššího politického života, tu nám spílají zrádců vlasti a zlosynů, nepřátelů svobody jejich. A tak děj se co děj, mluv si co mluv, oni vždy trhají a mučí řeřa-

169

vými kleštěmi nevinné svědomí naše, oni vždy poskvrňují horoucím železem čisté čelo naše. Bratři! Tento stav věcí déle trvati nemůže. Losy národů jsou vrženy; přišla i pro nás doba rozhodná, dříve než jsme se jí nadali. Nevinnost před svědomím a Bohem není nic platná před soudem světa, před soudem národů. Buďto se očisťme skutkem a dokažme, že jsme schopni svobodného života, anebo se přelejme cvalem v Němce, Maďary a Vlachy, abychom nebyli déle jiným národům k obtíži a urážce, abychom nepřenesli pohanění a snížení naše na syny naše. Buďto doveďme, abychom s pravou chloubou mohli říci před národy: Já jsem Slovan - anebo přestaňme Slovany býti. Mravní smrt je nejhorší smrt.

Mravní smrt je nejhorší smrt, ale i mravní život nejvyšší život. Proto dříve, nežli se odevzdáme na milost jiným národům, pohleďme hloub do nitra duší našich, vizme, jaká v nich mravní síla, zkusme, jsme-li s to, abychom pozdvihli hlasu svého v radě národů, jsme-li s to, abychom jednali s nimi o rovnost národních práv na základě spravedlnosti, abychom jim dokázali, že umíme vládnout i heslem svobodného života, když oni nás viní, že jsme posud jen mlatem, nástrojem otroctví. Bude-li v nás mravní síla, pronikne-li jedna myšlenka, jedna vůle tělo národa našeho, národové celé země jí neodolají. Neboť všecko, co pod sluncem i nad sluncem, převyšuje síla mravní. Síla, která hvězdami hýbá a jimi v nekonečném víru a nekonečným prostorem točí, síla, kterou vesmír na své centrum tlačí, nevyrovná se síle velkého národa, který k mravnímu povědomí sebe přišel a svého bytí v spravedlivém boji hájí.

(Z řeči na Slovanském sjezdu r. 1848 v Praze)

Gustav Pfleger Moravský: V prvních pražských továrnách

Vstupme do širokého stavení fabričního.

Vpravo vedla krátká, úzká a nízká chodba do veliké síně, kde pracovali tiskaři. Jak jsme dříve podotknuli, bylo pravé křídlo mnohem vyšší a nahoře opatřeno okny vysokými, kteráž se zavírala žaluziemi. Obyčejně byla ta okna otevřena, aby měl vzduch volného přístupu. V síni bylo asi deset širokých a po celou její šířku dlouhých massivnich hrubých stolů, okolo nichž se soustřeďoval nejčilejší život. Když z prádelny a tkárny upravené látky došly do barevny, tu se pak odtud dostaly do rukou tiskařů, kteří tiskli dřevěnými špalíčky se vzorky druhou nebo třetí barvu na plátno na stole rozložené.

Po obou stranách u zdí byla skoro u každého stolu nádoba s barvami: vedle nádoby stál stolek, na němž bylo nataženo buď voskované plátno anebo sukno. Když se natřelo barvou, přitlačil se na ně vzorek, jímž právě tiskař tisknul kartoun, a tento barvou ovlhčený vzorek přitisknul tiskař pak na látku na stole rozestřenou a přitloukal na vzorek rukou. Když tak tiskař potisknul kus kartounu, tu vytažen na bidla nebo na trámy, položené nahoře u půdy přes celý prostor síně. Barvy, jakož natírání voskovaného plátna nebo sukna měli obyčejně mladší pracovníci na starosti: ano i děti vycvičovaly se k této práci. Kluci pak, kteří „naštrejchovali“ barvu, nazývali se tehdy „štrajchpudlíci“. Tento název zmizel za posledních dob, když ve fabrikách na kartouny ruční tiskařství takřka pominulo, a dřevěné vzorky nyní nahrazeny jsou měděnými cylindry a natírání barev se děje jednoduchým strojem u cylindru. Když se do tiskárny vstoupilo, tu se objevil člověku velmi pestrý obraz. Dvěma uličkami podle hlavní zdi běžícími, ježto tvořeny byly velkými stoly tiskařskými hustě vedle sebe postavenými, mohla se objeviti síň kolem. Nad hlavou se houpaly kartouny právě potisknuté na trámích a bidlech k tomu náležitě upravených, v obou uličkách bylo ma-

170

lých stolků celá řada, na nichž se natíraly barvy. Tiskaři stáli vedle sebe a naproti sobě okolo stolů a tiskli kartouny. Každý přitloukal pěstí vzorek. Pokřikování, prozpěvování a to přitloukání vzorků působilo takový hluk, že vstoupivšímu, jenž nebyl navyklý, hlava se točila K tomu ke všemu byl zde vzduch nadmíru těžký, všelikými výpary barev a lidí tak naplněný a zkažený, že bylo člověku až teko. V celé síni pracovalo ke stu mužských a dětí, ježto běhaly po galerii na zdech nahoře zasazené a na znamení zdola vytahovaly potisknuté kartouny Pracovníci strávili denně víc než dvanáct hodin v této síni, v tom zkaženém těžkém vzduchu, v nezdravých těch všelikých výparech. Většina mužských nejevila svým vzhledem zdraví, mezi bledými obličeji spatřeno málo červených tváří, kteréž nedávno se ve fabrice objevily a též zbledly, když několik měsíců těžké práce uplynulo.

Sem vstoupil Václav Procházka. Přivyklý za poslední doby všem nesnázím, všemu nedostatku a vší bídě, snadno se vpravil v nové své řemeslo a prošed školu štrajchpudlika, brzy se octnul za stolem a stal se tiskařem. Výdělek jeho nebyl veliký: osm až deset grošů šajnů vydělal denně, a ačkoli žena jeho také vydělala v prádelně, kamž se dostala zároveň s Václavem, nebylo ovšem živobytí jejich bezstarostné. Prozatím zůstal Procházka se svou rodinou na Františku a měl alespoň tu jistotu, že fabriku neopustí, pokud tato zůstane v činnosti. Na levé straně fabriky byla prádelna a tkárna. I tyto důležité části podobných veledílen naskrze změnily během času svou tvárnost původní. Kdežto za času, kdy se vypravované tyto příběhy daly, všecko pomocí rukou lidských se vykonávalo, nyní hravě pracuje oheň, pára a stroj, jenž má potřebí posluhy leda dvou, čtyř rukou.

Křídlo toto rozděleno bylo na dvě velké síně. První síň s okny na ulici byla tkárna, v nížto stálo as k padesáti stavův tkalcovských v plné práci. Tolikéž tkalců nalezlo zde své zaměstnání. V dlouhých řadách postaveny tu byly stavy, tvoříce malé uličky, právě tak široké, aby člověk mohl projíti, aby se stavidla o sebe neodrážela a aby tkadlec mohl se pohodlně rozpřáhnouti, když vrhá sem a tam člunek.

Z buchání padesáti stavů hlava div se nerozpukla; vlastního slova nebylo tu slyšeti. Chtěl-li kdo co druhému sděliti, musil mu to zakřiknouti přímo do ucha. Mezi pracovníky byli mladí i staří, jich nejvíce od věčného nahýbání shrbených a vůbec postavy upracované. Nemohli odpočívati, platilo se od kusu: čím pilnější kdo byl, tím více vydělal. A tu mnohý, maje rodinu, obětoval své zdraví, ano svůj život rodině své, pracuje od rána až do večera. Kdo denně dvanáct a více hodin sedí u stavu a u věcném napnutí celým takřka tělem pracuje, ten musí míti věru železné svaly a ocelové údy, aby nepodlehl.

Ze síně této šlo se do síně, kde se přadlo, a kde se upravovala bavlna. Síň rozdělena tu na několik oddělení, v nichžto po malých železných kolejích běhaly malé předoucí stroje, obsluhované dívkami a ženštinami vůbec. Zde nebylo tak hlučno, jako v obou síních předešlých, a jen když se těžké a pádné dvéře vedlejší tkárny rychle otevřely, přehlušilo buchání tkalcovských stavů veselý zpěv a rozpustilé švitoření děvčat a žen.

Ze síně této vedly podle nejzadnější stěny široké dřevěné schody k otvoru na půdě, jímž se vystoupilo do prvního poschodí. Zde se otevřela vstoupivšímu velikánská síň celým stavením široká a po celé levé křídlo dlouhá, v níž se nacházely po jedné straně veliké balíky kartounů, ježto měly nastoupiti pouť do barevny; po druhé pak straně byly celé kopce rozpracované bavlny. Asi dvacet motáků točilo se bez přestání; děti, děvčata a ženy vinuly s cívek, kteréž každou chvíli někdo z dolejška donášel, upředenou bavlnu; ta se skládala na veliké kupy vedle kartounů, aby byla po ruce, když v tkárně jí bylo potřebí.

V jiném koutě cupovaly děti a ženské shrnutou a chumáčovitou bavlnu a dováděly při tom celý den. Sem nedoniklo leč dušené buchání tkalcovských stavů, anebo po chvílích táhlé hučení z prádelny, když předoucí stroje konaly svou cestu po kolejích. Často si odskočila ta neb ona dívka k oknu, ježto vedlo na vodu, a když otevřela, aby vykoukla, tu slyšeti bylo mlácení na stavu ve vodě. Mlatci v dřevěnkách nebo, bylo-li to v létě, bosi mlátili barvené vzorkované kartouny, máchali a nechávali je plouti vodou a skládali je pak do děravých škopků.

Odtud přenesli škopky přes malý můstek na nízký břeh ostrova, kde vyndali z nich mokré kartouny a odevzdali je do sušárny. Zde vytáhnuty jsou kartouny na bidlo a dány jsou za hříčku vanoucím větrům.

Zatím vymýval malý kluk zabarvený škopek ve vodě, dívka vynášela zkoušky bavlny, příze, plátna a barveného kartounu do vedlejšího stavení, do pisárny. Tam se i my podíváme, sledujíce dívku přes malý dvůr, jenž tvořen byl dílnou, pak domem, kde byly pisárny, a vysokou zdí, v níž byla veliká vrata o dvou křídlech. Do stavení, kdežto se nacházely pisárny a velké prostranné sklady na hotové zboží, musilo se buďto přímo z ulice velikými vraty do dvora vedoucími, anebo z fabriky naproti stojící.

Pisárny měly vysoký přízemek; asi osm stupňů se dvou stran podle hlavní zdi položených vedlo na malou pavlač, odkudž dveřmi těžkými o dvou úzkých křídlech se šlo do předsíně a odtud do pisáren. Na druhé straně byl druhý velký vchod, jenžto vedl do druhého dvoru. Stupně, jakož výstupek byly kryty pevnou stříškou černě natřenou.

Pisárny nynější fabriky Robert Hutter a spol. sestávaly asi ze čtyř pokojů, jichžto okna šla vesměs do ulice. Zde bylo zaměstnáno několik písařů a úřadníků; tu seděli korrespondenti, tam zase kalkulanti, tam byl kasír se svými žurnály, tam skladník a tam konečně sluha pisáren. Všecko sedělo u svých stolů a pilně pracovalo. Ze síně šlo se do každého z těch pokojů zvláště, aby se nemusilo choditi všemi pisárnami, ačkoli byly uvnitř vesměs spojeny dveřmi. Okna a dvéře byly tu všecky opatřeny okenicemi a křídly železnými a zavíraly se vždycky k sedmé hodině večerní. V osm hodin ráno bylo juž živo na dvoře i v pisárnách. Zboží se snášelo a nakládalo, odváželo a rovnalo, skladník měl horkou chvíli. Vše musil zapisovati, na každý balík se podívati, je-li číslo balíku a firma Robert Hiitter a spol. začátečnými písmeny jak náleží vypsána; příručí skladníka běhal od balíku k balíku s černým barvidlem a velikým štětcem a maloval čísla a firmu s dovedností věru podivuhodnou. Silní vozkové a nakladači podávali si balíky, železnými háky je nadlehčovali a balíky jen jen lítaly na vůz.

(Z malého světa)

172

Svatopluk Čech: Buď práci čest!

Co věků v propast věčnosti se svezlo,

v nichž s násilím se družil klam a blud,

by urvaly-a střehly světa žezlo

pro vlastní rozkoše a bližních trud,

kdy slunila se v nádheře a moci

jen zpupná pěst,

až posléz žalnou rozlehlo se nocí:

Buď práci čest!

Co pozůstalo z dějů slávy liché?

Jen cár a plíseň krví psaných blan.

Však ejhle! odkaz práce věků tiché:

tu smavá zeleň luk, tam žírný lán,

zde vesnic roj a plodných štěpů krása,

ruch čilých měst,

a stavby velebné, jichž témě hlásá:

Buď práci čest!

Ó krásné heslo, velebné a svaté,

jež střásá s šíjí rabské řetězy

a rozmetává duté modly zlaté

a nad zlobou i šalbou vítězí.

Zář jitra nového nad lidstvem vznítí

ta blahá zvěst, až svorně celým světem bude zníti:

Buď práci čest!

Čest práci každé, která dobro plodí,

nechť mává kladivem neb řídí pluh,

ať prachem, blátem lopotně se brodí

či pérem vzletným at ji koná duch,

když vodítkem jí nejsou sobců chtíče

ni zištná lest —

té práci péra, pilníku a rýče —

buď stejná čest!

Čas lepší smaže mnohé heslo plané,

jímž nyní září lidstva prapory,

mír v hádku zásad, věr a stavů skane

i plemen ztichnou hlučné rozpory,

fanfáry mocných, uhnětených skřeky

i zbraní chřest —

však zníti bude všechny příští věky —

Buď práci čest!

Vy ruce pracující v horké píli,

nechť jinému z ní vzchází plod a květ,

k vám jistě váha vítězství se schýlí,

vám patří budoucnost, váš bude svět.

Nechť dosud, bratří, s trním blín se vine

kol vašich cest,

jen chutě kupředu — tam vavřín kyne:

Buď práci čest!

(1894)

Alois Jirásek: Selský otčenáš

Bylo ujednáno podle přání Rychetského; za několik dnů měla se deputace do Vídně k císařovně odebrat, aby prosila za rychlou pomoc ve hladu a nouzi a za zmírnění břemene robot-ního. Sedláci hledíce za uprchlým Jiříkem rozběhli se k oknům. Když na silnici zmizel, sešli se všichni ve velké světnici; litovali mladíka a rodinu osudem tak stíhanou. Všem bylo divno, kde se tu vzal; od onoho dne, co Mikuláš Skalák byl popraven, nebylo o něm ani slechu.

Pozdě odpoledne rozešli se sousedé. Salva guardia byl poslední. Útrpně hleděl na Lidku, jež majíc oči od pláče zardělé strojila se na cestu. Starému dragonovi v otázkách srdce málo zkušenému rozbřesklo se. „Proto bývala tak zamyšlena!“ pomyslil si. „Chudáček! Vyvedl jsem ji sem, aby se vyrazila, a tu — má ho ráda, a on blázní.“ Vráskovitý obličej jeho byl velmi zachmuřen.

173

Tu ho volal Rychetský do přístěnku. „Kmotře Užďane, co myslíte si o Skalákovi?“ ptal se ho tiše. Baltazar smutně na něj pohlédl. „Co bych myslil? Že je chudák.“

„Zdá se vám, že opravdu blázní?“

„I co vás —“

„Počkejte, až z Vídně se vrátíme, pak vám snad víc o tom povím; zatím mlčte. Tedy za tři dni zastavíte se u mne.“

Mlčky vraceli se Užďan a Lidka domů. Byl tichý, jarní podvečer, bílé mlhy táhly se údolím. Na výsosti nebes proskočila jasná hvězdička, jediná, samotná. Lidka se náhle zastavila hledíc k lesu, jenž na konci stráně se černal; zdálo se jí, že vidí na kraji jeho tmavou postavu muže, a v srdci jejím ozval se hlas: „Toť on!“

Od lesa zavanul větřík a zanášel do tiché pohorske krajiny zvuky kovových strun a mužského hlasu:

„Ó lásko věčná, čistá, —“

Baltazar naslouchal. Tu ozval se vedle usedavý pláč. Lidka se vrhla starci do náručí a opřela hlavu o jeho prsa. „Jiříku! Jiříku!“ volal salva guardia. Postava zmizela v šeru lesním. „Upokoj se, holoubku!“ pravil dragon dívce a hladil její vlasy. „Vidíš, teď zpívá rozumně; ono ho to přejde za nějaký čas.“

Lidka přestala plakat a častě ji se ohlédla k lesu. Zpíval tu známou, pěknou písničku; snad ani neví, že ji zpíval, snad to už tak v — a děvče se zachvělo při slově „bláznovství“ — Té noci ani oka nezamhouřila.

Třetího dne vypravil se Baltazar na cestu do Vídně. Vzal do uzlíku potravy, co měl, a nějaký groš schoval do kapsy velké vesty z modrého sukna, na níž květy barvy černé byly přišity. U vesty, jakož i u dlouhého, slavnostního kabátu byly četné „brymburáky“, velké mosazné knoflíky. Ustanoviv Vaňka za hospodáře, rozloučil se se „skalkou“.

Na „skalce“ bylo smutno. Lidka teď už ani nezazpívala. Babička nevědouc toho příčinu darmo hleděla vnučku svou rozveselit. Ta teď bedlivě naslouchala zprávám a povídání četných žebráků a bab potulných. Vypravovali o Jiřím Skalákovi, že chodí ode vsi ke vsi, že hraje na cimbál a zpívá divné písničky, že nadává pánům a proti nim popuzuje. Jednoho dne slyšela, že ho dal správce plhovský chytit a odvésti na zámek. Nová starost a žalost. „On je blázen, a teď ještě budou ho tam týrat za řeči, jež nevědomky pronáší.“

Ze Jiřík na zámek se dostal, přihodilo se tak: Na „panském“ patřícím ke dvoru plhov-skému pracovali robotníci z několika okolních vesnic. Lán byl veliký, dělníků mnoho. Muške-týr s karabáčem v ruce dohlížel. Bylo z rána, dosud správce se nedostavil. Mušketýr měl s „čeládkou“ nemálo starostí. „Darebové, lenoši!“ zlořečil stále. „Takhle vás postavit na vaše, to byste pracovali, až by vám puchýře naskakovaly, ale tu — co ty tam lelkuješ, ty fouňo?“ A hned fičely řeminky karabáče na záda vyschlého výrostka, jenž na chvíli od práce ustal.

Co takto na jednom konci mušketýr hromoval, polevili dělníci na druhém.

Tu šel Jiřík okolo. Znali ho, znali jeho osud, pokřikovali na něj: „Kam jdeš, Jiříku?“.

Odpověděl jim otázkou: „Mám zahrát?“ a usmíval se při tom. Nečekaje na svolení usedl na mez položil cimbál a již udeřil ve zvučné jeho struny. Robotníci pracovali jenom na oko, pilně však poslouchali. Jasným, jarním vzduchem zazněl zvučný hlas Jiříkův: „Otče náš. Pohleď, kterak jsme souženi, od karábáčníků zdrženi, otče náš.“

Přestali pracovati; co Jiřík zazpíval, mluvilo jim ze srdce.

174

..Plačtivě no te čekáme, za pomoc tebe iádáme; vždyf nemůžeme již obstát, neb nám chtějí ba už brát — chléb náš vezdejší.“

„Chléb náš vezdejší!“ opakoval Jiřík a skončil smutným akordem hledě na své po-sluchačstvo.

Někteří z robotníků ohlíželi se po mušketýrovi, většina naslouchala. Mnohý povzdychl mnohý kýval smutně hlavou.

..Znám tu písničku, znám!“ zvolal šedivý jeden robotník. „To je selský otčenáš, slýchal jsem ji od dědka: už tenkrát se jim zle vedlo. Ale ten hoch to nezpívá po pořádku.“

A zas zvučely struny.

_4ni do zejtřka čekat nechtějí, pořád karabáčem hroze ji: dej nám dnes.

My dost prosíme sice, ach pane, nebij nás vice a odpust nám.

Nedej se sedláčku soužit a do samé krve odřít; vem cep a nabrus kosu a vyžeň řH panskou chasul

..To tam není!“ zvolal šedivý robotník. ..Kde se to v tom bláznu vzalo? Tohle —“

Ale nedořekl: po mezi chvátal sem z druhého konce rozlehlého lánu mušketýr.

..Ostříž už letí! Jiříku, utec! utec! Budeš bit!“ křičely různé hlasy dělníků. Jiřík vstal, ale neprchl.

,,Pracujte, vy otevřhubové, vy lajdáci, vy chomouti, a ty —“ tu se osopil na mladíka; ten sebou prudce trhl. oko se mu zajiskřilo, náhle však objevil se mu na tváři přihlouplý úsměv. ,,Cos to tu zpíval? Za to zasluhuješ — a ty se mně ještě smát? I ty —!“ a již zahvízdly řeminky na záda Jiříkova. Ale Jiřík v tom okamžiku pustiv cimbál vrhl se jako kočka na drába, mrštil jím o zem obličejem do země, vykroutil mu karabáč z ruky a již sypaly se rány jako dešf na záda zuřícího mušketýra.

Vše udalo se mžiknutím. Robotníci nechvátali dozorci svému na pomoc. ,,Pane Bože, houšť!“ v duchu každý si přál, a všichni usmávše se na sebe hleděli spokojeně na scénu. Mušketýr marně se namáhal, aby se vyprostil, nadarmo klel a lidi svolával, aby toho holomka stloukli, ani jedna ruka se nehnula. „Ať zkusí, jak to je rány cítit, a ne jen stále je rozdávat.“

Pod vršíkem ozval se dusot, brzo bylo vidět koně, jezdce, pana správce, bývalého komorníka. Jiřík právě ustal; ohlédnuv se, spatřil nad sebou správce s koně se mračícího. Obou oči zašlehly. Mušketýr již byl na nohou a pověděl několika slovy vše. Správce byl jako bouře, s koně spustil na pracující proud nadávek a kleteb. „Svažte ho, do temnice s ním, na trdhci zkrotne.“

,,Je blázen!“ odvážil se starý robotník podotknouti.

„Ha blázen! Však my víme, co v tom darebovi je, umí se pěkně přetvářet. Hajdy na zámek!“

Mušketýr velel Jiříkovi, aby šel; tu dostavil se i poklasný. Oba mužové vzavše mladíka mezi sebe, táhli bo k zámku. Lid útrpně hleděl za zpěvákem.

Když večer toho dne robotníci se rozcházeli, žádali mnozí starého soudruha, aby jim ten selský otčenáš pověděl. „To je písnička, v té je všecko.“ — „A jak to zpíval.“ „O těch cepech

175

prý přidal.“ — „Vida blázen!“ — „A měl pravdu.“ — „Ba že, ale jak do toho? Však už není jiné pomoci.“ — „Ten mu nasolil.“ — „Škoda, že správce tak brzo přijel.“ — „I tomu měl jich nalupat.“ — „Ba že, tam ten správce byl dareba, tenhle jest však zloděj.“ — „Ještě víc.“ _

Pověst o této události roznesla se po okolí, a všude stal se Jiřík hrdinou; natloukl mušketýrovi, vyplnil všeobecné přání, udělal to za všechny. Rozumovali o tom. „Tak bychom to

měli všichni udělat.“ — „Kdybychom blázny byli!“ — „Ale tu jednal rozumně; a pak —“ _

„Na zámku nechtějí věřit, že je blázen.“ — „lnu, co vyvedl, bylo rozumné. Chudák!“ — Mysli všech se mu naklonily.

Jiřík se dostal do šatlavy, pak ho zavedli do kanceláře, vyslýchali ho, strojili divné otázky, ale marně. Byl opět do temnice zaveden, a tam co lstivou otázkou vyzpytovati nemohli, mukou chtěli dokázati. Mladý Skalák trpěl mnoho, tři dni jej hladem trápili, pak na dřevěného osla s ostrým hřbetem posadili, a on buď mlčel anebo se usmíval. Někdy také mluvil a zanotoval, ale to byla divná slova a neobyčejné zvuky.

„Co s ním?“ ptal se správec plhovský vrchního.

„Pustit; tak by se přetvařovat nemohl, má zajisté o kolečko víc.“

„Je to liška. Ale myslil bych, abychom se poradili s doktorem.“

Stalo se. Učený doktor Silesius zavolán a ten nasadiv na rudý nos své okuláry začal výslech. Kroutil neustále hlavou, až cop vlásenky mu v týle poskakoval, huhlal učené věty latinské. „Homo vesanus, sed non furibundus, totiž jako tichý blázen, non periculosus.“

Jiřík byl propuštěn; vrátili mu jeho milý cimbál, s nímž ze zámku náchodského pospíchal. Ale jak zmořili mladého Skaláka za ten týden! Tváře jeho byly chorobně bledý, oko zářilo zimničně, a mdlým krokem ubíral se polními stezkami ke hlubokému lesu, k Maternici.

(Skaláci)

Vladislav Vančura: Obloha všude stejná

Nikolaj Vsevolodovič Lebjedkinov hospodařil v sibiřské vesnici, jménem Petrovka. To místo leží v poříčí veliké řeky, která se vine na sever a vtéká do Bílého moře. Je to vesnice s březovými háji a se širokými cestami, které se protínají vždy křížem, je to dřevěná vesnice bez stodol a stohů, vesnice s řádnými domy, s řádnými kamny a se studnou, nad níž se tyčí táhlo. Je to rozkošné místo, kde se ve výbězích toulává dobytek a kde hnízdí čápi. Sem nikdy nezavítá hlad. Zde v každé chýši kypí samovar a praská veselý oheň.

Vstupme však do domu řečeného vojáka Lebjedkinova. Projdeme temnou síňkou a jsme ve světnici. Zastíněná lampa vrhá dva kruhy světla: jeden ke stropu a druhý na podlahu; v širokých koutech je pak šero a málem tma. Chraň bůh, abychom vypočítávali nábytek a domácí nářadí; dostačí říci, že na vlahé peci leží pohozený kožich a na třech stoličkách díže, přikrytá hrubým plátnem. Zena Nikolaje Vsevolodoviče Lebjedkinova sedí u stolu — a ruce na kolenou a lokty ohnuty — otřásá se záchvatem kašle. Vdechla jakýsi pranepatrný drobeček a nemůže mluvit. Je celá rudá a v jejích očích se objevují dobromyslné slzy. „Nestůjte všichni kolem mne“, praví vposled svým dítkám. A zatím co si tiskne hrdlo a zatajuje dech, je slyšeti, že někdo zvenčí otvírá. Potom se ozvou v síňce tápavé zvuky a nejstarší syn běží vstříc Lvu Abrahamoviči Eberdinovi. — Kdo je ten příchozí? Vypovězenec, Zid. Sociální demokrat. Má neuvěřitelnou skobu a krátkozraké oči. Je roztržit. Hoípodyně se mu klaní, ale Lev Abrahamovič hledá místo pro přezůvky. Již odložil kožich a otírá si skla svého skřipce. Je stár? Je mlád? Kdož to ví. Snad nepřekročil čtyřicítku, ale má již;šedivé vlasy a v týle lysinu. Je to potrhlý pán, mžiká

176

očima a jeho prsty přejíždějí po kapsách kabátu. Konečně si usedne do kužele světla a nasadí si skřipec, jehož jedno křídlo míří do Ruska a druhé do Evropy. Zatím Anusja Ivanovna by již mohla potlačit svůj kašel, ale neučiní to. Obává se, že její host nemá rozum v pořádku a zveličuje své obtíže. Je jí nevolno s tímto chlapíkem, který čpí učeností a ochotou býti zastřelen Anusja neslyší ráda buřičské řeči a chce je aspoň na chvíli přerušit, Anusja miluje mír, úrodu a pravoslavného boha. Lev Abrahamovič jí poskytne radu, aby se napila, potom však mávne rukou a spěchá se svými novinami. „Petře Fedoroviči“, praví, obraceje se k nejstaršímu synu, „mám dobré zprávy: Stávka se šíří! Továrna za továrnou přestává pracovat. Dělnické hnutí opustilo podzemí a je zjevné. Naši přátelé mluví na veřejných schůzích, davy dělníků plní universitní budovu a poslouchají učení revoluce. Car a generálové ztratili svou moc. „Slyšíš, Anusjo, armáda je poražena a Nikolaj Vsevolodovič se vrátí“! „Kéž by se vrátil“, odpovídá Anusja.

„Kéž by se vrátil s ručnicí“, dodá nejstarší syn. Potom se dotkne rukávu příchozího pána a oslovuje ho jménem soudruhu. „Je to pravda“, táže se v zápětí, „že car utekl do Petropavlov-ska?“ „Je! Je! Je!“ odpovídá Lev Abrahamovič a zvyšuje hlas. Zvyšuje hlas, směje se, vstává a třepe rukama. Šňůrka jeho skřipce se mu vlní před tváří a nakonec mu spadne se skoby sám nádherný binokl. „Musím odtud“, pokračuje Lev Abrahamovič, „teď, kdy je armáda poražena, přišel náš čas“.

Tu se vmísí do jeho řeči opět Anusja a praví hlasem, v němž se zachvívá nevole a ždibec úlevy: „Díky bohu, že je armáda poražena, díky bohu, že bude konec války, ale proč vy, Lve Abrahamoviči, nedáte pokoj a proč mi přemlouváte syna, aby střílel proti carovi? Není už toho neštěstí dost? Nechť přijde mír našeho Spasitele, nechť přijde království boží! Mor na války! Mor na rozkolníky, kteří hledají nepokoje a vyhánějí lidi z domovů!“ Při těch slovech Anusja stěží zadržuje pláč a Lev Abrahamovič je v rozpacích. Usedá, ujímá se selčiny paže a druhou rukou válí po stole drobty bílého chleba. „Anusjo Ivanovno“, praví, „války jsou branami revoluce a revoluce je branou štěstí, svobody a volného života“.

A Rusko? Zmítá se, lomcuje svými vládami a sténá. Hrozní sluhové a hrozní páni připravují náhlé soudy, plní věznice a velí stříleti na náměstích, velí stříleti a v hlomozu ručnic a ve vykřikování raněných se ztrácí hlas rozumu a smysl počínání. Ale dech revoluce mohutní.

Je na sto tisíc otázek, kterým nikdo neodpovídá. Je na sto tisíc příhod, jež zastírají obsah těchto dějin, ajje dech revoluce mohutní! — Je na sto tisíc hrubých omylů, jež propadají strašným sítem smrti, ale dech revoluce mohutní! Kde jsou ta nepostižitelná ústa? Jakými slovy se ozývá tento slavný křik? Kdo to navléká rozmetané články skutků? Kdo je skládá v mohutné pásmo? Kde je ten divotvorce? Kdo způsobuje, že čin se druží k činu? Kdo vdmychl záměrnost strašnému pobíhání? Kdo se to vpeřil do příboje zmaru? Jaká myšlenka tak jasně zní? Kdo rozhoupal zvony, že bijí v souzvuku? Jaká úchvatná krása to kráčí?

Jest viděti, jak se prázdná místa vyplňují novými povstalci a všude roste poslání revoluce. Podle železných drah vybuchuje volání po svobodě, tiskárny pracují a revoluce se šíří v podobě cípů jakési hvězdy. Její duch mohutní. Hlas odpovídá hlasu, dálka dálce, rána ránám, bolest bolesti a zmaru život.

Kdo by chtěl sledovati tyto veliké děje, nechť začne příhodami selského synka jménem Vasja a skončí zkázou křižníku, který se nazýval Potěmkin. Nechť začne příběhem, za něhož řečený Vasja usedl na obláček, který byl upevněn nad bání jednoho z chrámů bílé Moskvy a po prvé vykřikoval heslo soudružství. Po jeho okouzlené tváři prý stékaly potůčky potu, od-plavující prach. Jeho okouzlená tvář se prý leskla ještě ve chvíli, kdy byl sestřelen a ležel s rozhozenýma rukama U chrámových dveří.

(Almanach Kmene 1935—1936)

177

Petr Bezruč: Praga caput regni

My umíráme na severu,

a já dědiny počítám,

co jako staré vrby v šeru

mi svítí, nežli klesnou tam,

kam pád jich vzácní páni řídí,

smích na rtech, v ruce lilii,

a jeden víc nás nenávidí

a jeden víc nás ubíjí.

Zrak zavřel jsem tam při půlnoci

jak maska smrti zakrytá:

kdo huláká do slezské noci:

jest Praha vaše záštita?!

Své bídné mluvě práva

k žití si nekoupíme za trojníky:

nás česká pýcha nenasytí

a při Vltavě pomníky.

Na slezské zemi není Boha:

a zábava za zábavou

tam utíká, kde tančí noha,

té Maryny nad Vltavou:

jen když nás osud Čechy zove,

nech po dědinách pohynem,

ty dámy a ti Sokolové,

ti křepčí pyšným Žofínem.

Když svitne světlo v české hlavě,

nám časem pošlou desítku,

a není co číst na Ostravě

a není školy ve Frýdku.

Jak nás ta spřež tam dáví všecky,

to volá, křičí do nebe.

Z Čech v pomoc prapor vlastenecký?

Marš — ten si nechtě pro sebe!

(Slezské písně)

Jiří Wolker: Rosa Luxemburgová

Večer 15. ledna 1919 mezi 9.—10. hodinou byli v bytě člena wilmersdorfské rady dělnické Merkussena zatčeni (K. L. a R. L.). Po ukončení prvního výslechu a po zjištění personalií Liebknechtových byl L. z hotelu vyveden a zabit. Zatím co byl odvážen, byla vyslýchána R. Luxemburgová a měla být dopravena do vyšetřovací vazby. Dav vrhl se na ni a srazil ji k zemi. V bezvědomí dopravována do automobilu. Když vůz přijel, vyskočil jeden muž nd stupátko a vystřelil na R. Luxemburgovou, nalézající se v bezvědomí. Automobil se rozjel rychle. Na mostě u Kurfirtské hráze byl zastaven. Dav vyhodil z auta tělo Luxemburgové. Mrtvola hozena buď do kanálu nebo do Zeměbraneckého průplavu.

Hlas:

Po celém světě stojí kriminály,

stojí ve Wronke, městě německém;

než muže na zvířata degradovali,

tak zatkli jim srdce a zavřeli sem

a ze srdcí lidských hluboké závěje,

z červených květin lásky a naděje

stala se žena:

Rosa Luxemburgová.

Scéna: Kriminál

Oči a nebe jsou přitisknuty na mřížích,

za mříží sever, východ, západ a jih.

Dívá se Rosa na západ.

První okno: voják.

Rosa:

Slyšíš ty rachoty děl, skuhrání země a řev,

kdo srdce zanechal doma, zde nechá život

a krev,

178

rozstřiklý šrapnel a povětří jak havran

zakráká

nad touto frontou, kde chudý zabíjí chudáka,

zatím co ostnaté dráty se blyští mezi kameny

jak na hrdle světa ruka s drahými prsteny.

Mrtví jsou zabiti, nováčci zabíjet jdou

s bombou a ručnicí a hroznou písničkou:

Píseň vojáků :

To, co jsme chtěli, už nemůžem chtít,

srdce nám zavřeli do kriminálu,

z rozkazu srdce jsme chtěli se bít,

bijem se na rozkaz generálů,

Roso!

Hlas:

Oči a nebe jsou přitisklé na mřížích,

za mříží sever, východ a jih,

dívá se Rosa na sever.

Druhé okno: raněný.

Rosa:

Stotisíc postelí blýská se jak zuby smrti,

to lazarety jsou, co v dásních svých životy

drtí,

vojáku s vyhřezlým břichem, vojáku

s šrapnelem v hrudi,

tvé oči jsou jako hřbitovy, tvé oči jako

mrtvolky studí,

zatím co tělo tvé v horečné bolesti,

bortí se otázkou, již nemůže unésti.

Hlas umírajících:

Z rozkazu srdce chtěli jsme mřít,

srdce nám zavřeli do kriminálu,

proč, co jsme chtěli, už nemůžem chtít,

proč zmíráme na rozkaz generálů,

Roso?

Hlas:

Oči a nebe jsou přitisklé na mřížích,

za mříží sever a západ a východ a jih,

k jihu teď Rosa pohlíží.

Třetí okno: matka s děckem.

Rosa:

To není upír snů, — to není přízrak běd,

toto je Německo, Evropa a svět,

žena chce lásku mít, děcko a měkký klín,

v předměstském domku za okny kytičku

kopretin

a zatím za oknem, kde květináč má stát,

jí kvete tuberkulosa a hlad.

Muž musel na vojnu, — kam, ženo, půjdeš ty?

Žena tak jako muž staví se do fronty.

On vyfasoval smrt, — ona chléb fasovala,

on aby zemřel hned, — ona, by umírala.

Ó bído v zázemí, jak těžké slzy jsou,

když středem paláců je oči ponesou.

Ó bído v zázemí, — ó nebe nad námi,

proč slzy z olova nejsou vám střelami?

Hlas žen:

Na rozkaz srdce jsme trpěti chtěly,

srdce nám zavřeli do kriminálu,

bez srdce sláby a osiřely,

trpíme na rozkaz kapitálu,

Roso!

Ó, jak je těžko v tichu těchto stěn,

pod příkazným pohledem žen a mužů beze jmen.

Bezvládná těla vláčí sever, východ a jih,

já hroznem srdcí jsem, jim z hrudi vyrvaných.

Zástupů volá hlas — a já jsem ozvěna

z tuh jejich a jejich krve byla jsem zrozena,

v nich promluvila zem — a já za ně mluvit mám

a přec jen člověk jsem, který je strašně sám

se srdci tisíců za těžkým mřížovím.

ó srdce vězněná, — jak za vás promluvím?

Pověz mi, okno, okno východní,

které jsi z této tmy nejblíže světlu, dni,

jak rozraziti mříž a slovům dáti let

a sílu kladiva, jež roztřásla by svět?

(Ve východním okně objeví se pěticípá hvězda.)

Hle, hvězda — jitřenka a z jejích pěti hran

světlo se line jak krev z pěti Kristových ran,

má prsa pole jsou na jaře osetá,

tvým světlem úrodným dej, ať vše rozkvétá

a vše se rozklíčí a prudce roste dál,

at praskne kámen stěn, železo, kriminál.

(Z Díla Jiřího Wolkera)

179

Jaroslav Kratochvíl: Věříme v Boha – dolar

Tak jsme po dvou letech „anabase“, po dvou letech prožitých ve vlacích konečně spatřili vytoužené moře ve Vladivostoku. Přicházela už vesna 1920. Z divokých hor, nehotových a polo-zbořených pevnůstek a pobřežních baterií, z rezavějících opuštěných děl, tupě zírajících k obloze, běžely za námi k moři veselé jarní vody. Jejich veselí probudilo v nízkých křoviskách po strmých stráních první květy. Jako přede dvěma lety se ledy v zálivech zalily vodou, zmizely kamsi a bílé vlny příboje radostně jako děti běžící vstříc dlouho očekávanému otci vrhly se k útesům i na břehy. Korejské bárky s ohromnou vztyčenou rohoží, bárky podobné stojícím postavám, sunuly se jako tehdy k východu, zvolna jako ručičky hodin, aby zatáhly zálivy sítěmi na sledě.

Na vladivostockých ulicích opět nebylo zlatých nárameníků vedle elegantních nevěstek. Ruští vojáci, a dnes i důstojníci, zaměnili znovu carskou kokardu za pěticípou rudou hvězdu sovětské republiky. Nad veřejnými budovami jako tehdy vlály, dnes však už zdraveny vším obyvatelstvem, rudé prapory. Vladivostok byl rudý jako přede dvěma lety. Lidé v něm žili stejní jako přede dvěma lety, jako před rokem; ale zkušeností bylo více. Se zkušenostmi i život, plný mladých jarních nadějí, šel jiným tempem, rovnoměrnějším a jistějším tempem zkušených. I Čechoslováci byli titíž jako před rokem, jako přede dvěma lety, ale i oni přijížděli s novými zkušenostmi. Přede dvěma lety, hrdi na hesla civilisace a demokracie, nastoupili do fronty vedle mikadova vycházejícího slunce proti rudé ruské hvězdě; dnes, hrdi na příbuzný lid, jenž se zvedl za rudou hvězdou, stáli proti japonské monarchii.

Po letech strádání a bojů za ideál, po letech pouti za ním nekonečnou ruskou zemí, pouti, jež sama už zůstane pro nás celým životem, došli jsme i my, oplakávajíce padlé, k přístavu, ke skalám Gornostaje.

Dole pod nimi je moře. Dýchá nám úrodnou vláhou v zhrublou tvář. Leží před námi jako zosobnění svobody, síly a rozmachu. Jako dokořán otevřené dveře k cíli. Pohlížíte-li na ně, dme se vám hruď znova mocně do dálek a lehké čelo roste k zenitu. Otevřeny jsou opět nesčetné cesty k štěstí, které moře svůdně a věčně před námi skrývá kdesi za tajemným kruhem obzoru. Jako mladistvá hruď, plná života a touhy, je moře blízko břehu radostné, věčně neklidné, ale v dáli od břehu, odrážejíc žal i radost oblohy, zvedá se a padá, s těžkými vzdechy ve věčném rytmu, marně se vzpínajíc k zářnému, hřejivému ideálu. Od věků k věkům marně; ale přesto jeho paprsky každým jitrem zažíhají nové nadšení vln.

Z moře vanula bezpříčinná bolestná láska k celému onomu světu za námi i před námi, k jeho dobru i zlu, k jeho rozkoším a mukám; z něho vanula i naděje a víra v budoucnost, ve vlast za ním, demokracii, civilisaci a všechno, co nám psali na bojové prapory z dětství.

Život ani toho neušetřil, i k tomu přidal zkušenosti.

Jedné noci klidné obyvatele Vladivostoku a okolí vzrušila opět živá střelba . . . Bily pušky i kulomety, hřměla děla a noc rozřezaly reflektory. Na ulici se vyrojily japonské střelecké řetězy a hnány říznými povely jako na manévrech, útočily proti neviditelnému mlčícímu nepříteli. Sypala se okna, obecenstvo, vracející se z divadla i kaváren, zachraňovalo se v panice. A ráno nad liduprázdnými ulicemi města, skrčeného ještě ve strachu v uzavřených domech, pozdravila vycházející slunce záplava bílých praporů s rudým sluncem uprostřed. Mrtvoly jí z ulic, mezi nimi i české, byly uklizeny; toliko korejská kolonie ještě hořela; a japonští vo- // jáci ještě vodili v tlupách svázané Korejce ke společné smrti.

180

Vladivostok byl japonský. První vysunuli hlavu zvědaví Číňané a k poledni i ostatní lid zaplavil ulice, těsnými, smutnými i mračnými hloučky jako tříšť, tvořící se na stojaté hladině vodní pod smutným mrazivým nebem. Japonci s nehybnými nebo výsměšnými tvářemi vodili jejich středem rozpačité ruské vojáky — bez rudých hvězd.

Tyto události neměly býti vlastně překvapením. Každý, kdo si všímal veřejného života, mohl dávno pozorovati, že japonští generálové nemíní se smířiti se stavem věcí, jak se vytvořil vůlí národa, že jenom vnější pořádek a klid při nové vládě překážel jim zakročiti proti Rusům. Japonci provokovali bezohledně; a čím více vladivostocká vláda ustupovala s gesty morálně silnějšího, tím více ztráceli rozvahu. Začali vyzývavými notami, rozkazy pro ruskou posádku ponižujícími, zatýkáním ruských vojáků z pouhého rozmaru, urážlivým vězněním i trestáním jich. A když ani tím nedovedli vyprovokovati Rusy, ukončili politickou hru přímým přepadením všech větších měst Dalekého Východu.

I ten úder vyšel do prázdna. Vladivostocká vláda (v níž byli i socialisté revolucionáři i kandidát ruské komunistické strany Krakověckij, postoupivší, nyní už sám, s hvězdou rudého gardisty z náměstka na hodnost nejvyššího velitele revolučních sil) zakázala svým vojskům odpovídat na střelbu, a nemohouc se domoci během střelby rozmluvy s japonským velením, přikázala vojskům, kde to bylo možno, vyjíti z města do hor a s ostatními se dala bez odporu od Japonců zajmouti. Do světa bylo pak oficiálně oznámeno, že zlí bolševici napadli dobré Japonce a mírný Vladivostok, ale že byli obětavými jjaponskými rytíři šťastně odraženi. Japonci chrání prý dále pořádek a mírné obyvatelstvo. Vypuzení rudé hvězdy vítali sice všichni hladcí diplomaté, ale jejich různé zájmy byly příčinou, že Vladivostok nezůstal přece jen docela japonským.

Pro ohromené československé diváky bylo to však lekcí o zahraniční politice a oficielním zpravodajství ve spořádaném státě. Tato lekce je vrhla ještě blíže k revolučnímu Rusku. F. V. Krejčí, závislý s evakuací i na blahovůli Japonců, stěží je udržoval při neutralitě. Začínají se jednak vážné rvačky Čechoslováků s Japonci, jednak demonstrační sbírky z vlastní iniciativy československých mas na bolševický Proletkult a na oběti japonského přepadení, sbírky, odevzdávané v ruce dělnického Červeného kříže. Tak na příklad pouze část třetího pluku věnovala před odjezdem na Proletkult sbírku 32.865 rublů a na oběti japonského přepadení 40.437 rublů.

Není-liž tento živelný čin hnutím svědomí, bez diplomatických úvah i praktických výpočtů, není-liž to projev pokání lidského srdce, jež neuvažuje o politických programech, pokání za viny — bez viny spáchané?

Ovšem, to ještě neznamenalo přimkntutí československých legionářů k bolševické revoluci. Čechoslovákům, rozčarovaným šlechetnou Francií i rytířským Japonskem, zůstala ještě víra v svobodnou, demokratickou Ameriku, jež v Sibiři byla vždy nejdále od Japonců a nejblíže Čechoslovákům a ruským povstalcům. Československým idealistům, kteří ještě neznali státních zájmů v cizích zemích, zdálo se, že ony distance mezi Spojenci jsou ideové distance demokracie od reakcionářů.

Osud neušetřil těch, kteří uviděli Ameriku, zklamání ani tady. U vchodu do svobodného carství dolarového veličenstva vítaly je bodáky vojáků i revolvery policie, jež dovnitř nikoho nepouštěly. Revoluční československá demokracie, jež byla vítána proti japonskému konkurentu v Sibiři, byla v Americe nebezpečnou nákazou ve vlastním domě. To proto, že ostatní svět náleží sice lidem, ale Amerika náleží Američanům jako císařství císařům a lup lupičům. Amerika, nakrmivši nás štědře jako žebráky na prahu svého bohatého domu, ukázala nam později z nezbytnosti i svůj blahobyt, vytvářený černými otroky, i svůj svobodný národ, bez vlastní kultury tak podobný Čapkovým robotům: praktickému zboží slušného zevnějšku a v dobrém, solidním vypracování — na výdělek. Viděli jsme demokratický národ, jehož duševní svět se vyrábí v přesném ohraničení se zřetelem na potřeby výroby: ne míň, ale také

181

ne víc, než snese nejlepší výkonnost. Viděli jsme rámky duševního světa pevně sevřeny „terorem dolarovým“.

A kdo je ten bůh, který bez pomoci ideálů řídí chod celého toho velkolepého exploatač-ního podniku, jímž jest Amerika svobodných dobyvatelů? Na dolaru, jenž jest pýchou, láskou a ideálem všeho živého v mezinárodní Americe, je napsáno zřetelně: In God we trust — Dollar: Věříme v Boha — dolar!

Zdá se, že právě Amerika aspoň na okamžik učinila masám pochopitelnější ruskou revoluci. Aspoň teprve v Americe a po Americe začíná se skutečně bolševisování „československých revolucionářů“.

Teprve po ní došlo kyvadlo československé revoluce v československé armádě k levé kulminaci. Pod svěžím dojmem americké svobody i demokracie byly koncipovány bez jiných vnějších vlivů, vlastní iniciativou, z vnitra mas, známé dvě resoluce dvacátého transportu.

První:

Všem v Československé republice!

Při vstupu na domácí půdu my, legionáři dvacátého transportu sibiřských legií, posíláme pozdrav všem jdoucím s duchem doby.

Jsme v pravil očekávati, Se splněn jest minimální program naší zahraniční revoluce. Není-li, žádáme za neodkladné splnění tohoto programu, vyhrazujíce si konečné stanovisko ve všech jednotlivých otázkách, po orientování a podle stadia dobového vývoje:

1. Socialisace velikých průmyslových závodů a dolů.

2. Vyvlastnění velkostatků bez výkupu a jejich použití se zřetelem na konečný cil socialisace.

3. Konfiskace jmění „mrtvé ruky“.

4. Odluka církve od státu a školy od církve.

5. Školská, reforma, důsledně socialistická.

6. Reforma obrany státu.

Za první podmínku a záruku úspěchu pokládáme radikální změny v celé administraci. Ve snaze udržeti své jméno čistým pro budoucnost žádáme, aby historie našeho konfliktu s Ruskem byla podrobně vyšetřena nestrannou nisko-českou komisí a výsledky publikovány. Stejně žádáme, aby byla soudní cestou vyšetřena historie konfliktu a boje II. sjezdu československého vojska s oficiálním sibiřským vedením, aby sjezd byl oficiálně uznán. Slibujeme k uskutečnění tohoto minimálního programu pracovati ze všech svých sil. Naším nepřítelem bude každý, kdo zjevně nebo tajně uskutečnění jeho překáží. (2.120 podpisů.)

A druhá:

Všemu pracujícímu lidu Československé republiky!

My, legionáři dvacátého transportu československého vojska ze Sibiře, obracíme se k dělnictvu Československé republiky, abychom mu tlumočili svá přání a tužby.

Považujeme za svou humánní povinnost připojiti se k mínění mezinárodního proletariátu v otázce našeho vojenského vystoupení proti ruské sovětské republice. Odsuzujeme se vší příkrostí politiku vojenského i politického vedeni československé sibiřské armády, jež byla zrádným jednáním svých mladočeských vůdců postavena do služeb spojeneckého kapitálu. Trpké zkušenosti, získané námi na horké půdě revolučního Ruska, ukázaly nám jasně marnos kompromisní taktiky pravých socialistů. Prošili jsme hořké zklamání neúspěchů našeho boje o demokratická zřízení vojenská, když po uvězněni delegátů II. sjezdu československého vojska, vojsko, žádajíc toliko přiznání svých zákonných práv, bylo stiháno persekucemi. Bylo to pro nás toliko novým důkazem, Se radikální reformy v rámci dnešního společenského řádu jsou utopií. Chceme proto přímo pracovati k vybudováni skutečně socialistického státu, čehož lze dosíci vzhledem k odporu majetných tříd, jediné odevzdáním státní moci do rukou dělnictva. Z tohoto přesvědčení přijímáme program III. komunistické internacionály a přihlašujeme se k promyšlené, společné práci se vším uvědomělým dělnictvem za světlejší budoucnost lidstva. Legionáři-komunisté (1201 podpisů).

(Cesta revoluce)

182

T.G. Masaryk: Podle pravdy

Ukázal jsem v České otázce, jak se u nás idea národnosti postupem vývoje obrodního pozměňovala, a to tak, že se národ pořád více a více pojímal demokraticky a určitěji jako lid, že se pojímal lidově: vyložil jsem, že to není pouze změna terminologie. Z týchž důvodů a příčin i pojem státu obdobně se pozměňoval, takže dnes i u nás, jako jinde, pojímáme i stát nejen demokraticky, ale lidově. Naproti staršímu liberalismu státovědeckému formulujeme dnes své správnější moderní nazírání ve výrok: že musíme politiku a stát socialisovat. Čelíme tím vědomě dvojímu liberalistickému názoru: názoru o všemohoucnosti státu, přejatému liberalismem od absolutismu a reakce, a za druhé, rozumíme socialisací netoliko rozšíření politických práv na nejširší vrstvy (to se již stává), nýbrž hlavně, že stát a politická práce má přihlížet k potřebám tříd všech a ovšem třídy největší, lidu. Toto moderní pojímání státu, má-li býti politicky plodné, vylučuje především starší nazírání na stát jakožto na nějakou samostatnou bytost mimospolečenskou a nadspolečenskou. Smím-li užít výrazů učenějších, tedy nesmíme na stát hledět mythicky, to jest nesmíme v něm vidět a zbožňovat nějakého poloboha nebo přímo boha. Avšak tak se na stát lidé dnes pořád ještě dívají — stát je veliké většině i lidí vzdělaných, ovšem i politikům (poslancům), bytost ohromně veliká, bytost stojící nad společností a nad jednotlivci, bytost moudrá a všemoudrá, jedněm dobrá, druhým zlá.

(Naše nynější krise (1895)

Ale, opakuji: pravda je, že takových kapitalistů, jak je líčí Marx, je také dost a více, než je společnosti zdrávo. Jsou to všichni ti kapitalisté, kteří právě do slova dělají to, co Marx vytýká — je to všecka ta moderní a nejmodernější lichva, která ve velkém slohu a nota bene pod záštitou zákonů provozuje své lupy docela bezohledně a beztrestně. Tento lichevní kapitalism má svá doupata na bursách a své tvrze ve všelijakých státních papírech; všeobecná lakota a pověra, věřící stále v hospodářské zázraky, nechuť k práci a k hospodaření je prostředí, z něhož se všichni ti upírové a pijavice stále znova rodí. Spencer, třebaže odpůrce socialismu, nerozpakuje se říci, že se moderní obchod neštítí vraždy — a skutečně: poctivým způsobem lichevnost značné části kapitálů odinterpretovat nelze.

(Otázka sociální (1898)

Socialism, můžeme říci docela obecně, usiluje o spravedlivější a spravedlivé rozdělení všech statků a o zdokonalování společenské organisace; spravedlivější rozdělení statků má být v prvé řadě na prospěch hospodářky slabým. V tom požadavku jsou obsaženy požadavky a úkoly ještě jiné a velmi důležité.

Především se předpokládá při každé opravě společenského řádu, že se odstraní uznaná zla starého řádu, a že zla řádu nového budou menší a snesitelnější než zla řádu starého. Ze by byl kterýkoli nový řád naprosto dokonalý a už definitivní, nemůže myslit nikdo, kdo pochopil moderní myšlenku vývoje. Každá socialistická soustava bude proto usilovat o to, aby se novým řádem značně zvýšila výrobnost hospodářská a aby se zesílily všecky společenské síly skutečně tvůrčí v oboru každém. Lidé raději snášejí stará zla, jimž přivykli, než aby zkusili dobra ještě neosvědčená. Nelze proto společenským oprávcům dost důrazně opakovat, aby kritisovali starý řád věcně a spravedlivě.

(Otázka sociální (1898)

Posud je společnost budována víc na smrti než na životě. Neumíme ještě žít. Žít plně, positivně. Život vlastní udržujeme příliš často smrtí cizí, ničíme život vlastní a cizí stále. Den

183

za dnem, hodinu za hodinou plýtváme silou životní vlastní i cizí. Vraždy a sebevraždy jsou jen akutní projevy chronického ničení životů. Nedovedeme právě ještě pracovat. Nejsme pracovití. Hledíme svou práci přenášet na ruce cizí. Jsme pořád ještě otrokáři a sami otroci. A více — jsme divoši. Chceme se rozčilovat, ale pracovat nechceme. Líbí se nám sport, sport rozčilující. Také revoluce.

Práce, práce skutečná — opakuji, co jsem už řekl — je práce malá, drobná, všední. Tak jako se pravá věda zabývá jevy nejvšednějšími, tak pracovníkem skutečným je ten, kdo dovede dělat práce malé, všední, nutné a kdo je dělat chce. Co je mathematice infinitesimální počet, co jsou psychologii a fysiologii malé, téměř nevnímatelné prvky počitkové, co jsou přírodovědě atomy a mikroby, to je moderní ethice práce drobná. Drobná práce je opravdu praktická, skutečná práce životní — tak zvané veliké činy, činy heroické, také hrdinství revoluce jsou větší ve fantasii než ve skutečnosti. Utopism se překonává prací drobnou. Prací se také překonává revolucionism.

V pozorování toho, co nezajímá nikoho, v dělání toho, co všem je nudné — v tom se ukáží heroové budoucnosti. Posud je jich však málo. Lidé raději obětují svůj život, než aby pracovali. Člověka skutečně moderního a pokrokového poznáš podle pracovitosti. Člověk skutečně moderní — tot pracovník. Dělník.

Veliké epochy nejsou dílem okamžiku; ani historie, jako příroda, nedělá skoků — převraty zdánlivě náhlé jsou připraveny dávno, jenže se to přesně nepozoruje. Heglovy negace v historii není.

Lidé prohlašují za veliké a rekovné, co je nehorázné, divadelní, hmotné, co hodně bije do očí a škubá nervy. Nemethodickost, občasné nápady tak zvané geniálnosti, nepořádek bohém-ství, rozěilenost, nervosní agitace; jistota cíle, myšlení jasné, silné a pevné, život krásný a čistý, činy, skutečné akce; ne fantastika, ale poesie; ne siláctví, ale síla. Lidé mají vášeň pro mučednictví. Dnes své nejlepší lidi umučí k smrti, zítra jim postaví oltáře. Dnes si mnozí dělají z bolesti prostředek slasti.

Proto pravím: Pryč s mučednictvím! Láska je život, ne smrt. Nemáme práva žádat sebeobětování a nesmíme ani svůj život dávat za každou hloupost. Mučednictví je luxus posavadní ethiky sentimentální, romantické a mystické. Ale sentimentálnost a romantika je egoism. Čirý egoism.

Lidé, aby se rozčilovali, žijí v extrémech. Naše historie je toho veliký, ale smutný příklad. Hned Žižkou — hned Komenským! A tak potom vystupují Rokycanové, modlící se: „Dejž nám, milý Bože, v prostředek uhoditi!“ Hrozná modlitba a naše kletba. To hrozné tak zvané prostředí zlaté! Taktika „ryc nebo nic“ je pro lidi nemyslící, nepředvídající. Pro hráče. Člověk myslící zná své cíle a pořád k nim pracuje. Pro člověka takového otázka radikalismu — oportunismu nemá pravého smyslu. Právě proto, že myslí a myslit chce. Burnsovo slovo o „oportunismu vědeckém“ nemůže znamenat nic jiného. Kdo nemyslí, potácí se zleva napravo; člověk myslící, znající své síly, jde svou cestou, pro něho není levo a právo, jen vpřed. Překážky překonává, ale nevybírá slepě, aby po desíti hloupostech neudělal jedenáctou.

Sociální revoluce, ta už je. Většina lidí nepostřehuje, že už jest; ji dodělat a dát jí určité poslední formy, k tomu je třeba, opakuji, rozumu, ne pěsti. Přeměny sociální budou míti úspěch, jestliže budeme mít jasný a určitý plán. Já se nebojím. Když jsem se měl rozhodnout v roce 1914 a 1915 o organisování naší zahraniční revoluční akce, když jsem si řekl: „Budeš vybízet lidi, aby obětovali životy“, to pro mne byla tíživá otázka. Nepřeháním, že jsem noci a noci nemohl klidně spát; když pak jsem dal heslo: „Ano, do boje proti Rakousku za každou cenu!“ věděl jsem, co dělám. Já jsem ztratil syna, moje dcera byla vězněna, moje žena jest posud nemocna — to vše mnou nehnulo. V Petrohradě a Moskvě chodil jsem ulicemi, když

184

kule padaly. V Kijevě do mých oken přilétaly kule a šrapnely. Já jsem byl v ohni, ale právě proto mám právo povědět, že hraní s revolucí dnes po úspěšné revoluci je nevčasné. Když máte možnost mít ve vládě většinu, je revoluční hnutí nesmysl. Když jste dovedli vy svou organi-sací vymoci tolik — vy starší dělníci — copak se nepamatujete, čeho jste dosáhli cestou orga-nisací? — přemýšlejte, co to znamená, že vy socialisté, kteří nemáte většiny v národě, že vy jste měli většinu ve vládě! Chci jen zdůraznit, že jste se organisační a parlamentární taktikou dodělali úspěchu, jakého se v Evropě ani jediná socialistická strana nedodělala.

Já nemám víc, co bych vám pověděl, mohu vám jen přát, abyste, jak si přál Marx, měli socialismus opravdu vědecký, abychom měli proletariát, který by byl s to, kontrolovat vývoj průmyslu, abyste vy čeští socialisté obou táborů, dovedli řešit otázky v klidu a s rozvahou, které lidskost a spravedlnost vyžaduje.

(Československému dělnictvu. Reč na Březových Horách (24. IX. 1920)

Socialisace předpokládá veřejnou kontrolu všeho hospodaření. Tak, jak se žádá státní rozpočet, stejně tak se musí žádat veřejný rozpočet všech podniků a závodů ve státě, rozpočet výroby, rozpočet všech potřeb.

Socialisace dále není možná, jestliže masy pracujícího lidu, jestliže se dělnictvo nenaučí pochopit celý proces výroby a distribuce. Při socialisaci neběží také pouze o to, aby se dělnictvo zúčastnilo vedení závodů. V normálních poměrech správa nějakého závodu již hotového není věcí nejtěžší. Avšak při hospodářské a sociální revoluci tak pronikavé neběží jen o spolu-správu nebo převzetí závodů zavedených, nýbrž o vytvoření, zavedení závodů nových, neb aspoň o zdokonalování a účelnou přeměnu závodů a celé hospodářské praxe a organisace. Mlu-vím-li o této podnikavosti a tvořivosti, neříkám tím, že se jí nedostává dělnictvu a že jí oplývá buržoasie. Naopak, mám-li být upřímný na obě strany, musím si postěžovat, že část naší bur-žoasie zdá se mi trpět nedostatkem právě té podnikavosti. Problém socialisace vyžaduje velmi opravdového a upřímného přemýšlení a dobrého vzdělání dělnictva a kapitalistů. Avšak dívám se na úkol socialisace nejen jakožto na úkol hospodářský, nýbrž také jakožto požadavek mravní. Nevěřím, že tu běží o pouhý materialismus. Ostatně snesu snáze materialismu hladového než přesyceného.

(Poselství presidentovo (28. X. 1919)

Souhrn všech těch úkolů, jež se zovou „otázkou sociální“, obsahuje také nerovnost vzdělání a spojenou s ní nerovnost postavení sociálního a hospodářského. Nebudeme tu vyšetřovati, zdali a do které míry nerovnost sociální a hospodářská zavinuje patrnou nerovnost vzdělání anebo zdali tato je příčinou prvé — stačí konstatovat, že nerovnost obojí jest a že jsou úzce spojeny a spřeženy. Avšak nepodléhá sporu, že dnes třída inteligentů tvoří zároveň a tou svou inteligencí třídu privilegovanou, přímo šlechtu — vědění, jak Bačo právem řekl, je prostředkem moci, moci netoliko nad přírodou, ale i nad člověkem. Proto řešení sociální otázky neznamená jen spravedlivěji rozděliti statky a moc politickou a sociální, ale znamená zároveň spra-vedlivěji rozděliti vědění. Děliti se o statky, vždy je úkolem především srdce a mravnosti a platí to o statcích duchových neméně nežli o statcích hmotných.

(Úvod k článku Inteligence a dělnictvo, Naše doba, toč. I (1894)

Konečně musím ukázat na nedostatečné pěstování věd duchových. Přeji si, aby konečně na našich školách, jak na vysokých tak i středních, snad ještě i na nižších, se přetřásaly jisté sociální a politické otázky, ne-li přímo, tedy alespoň nepřímo, aby se žáku dostalo patřičného vzdělání sociálně politického anebo sociálně etnického. V Německu již dávno nahlédli, že mnohý žalostný vliv naší doby nedá se jiným způsobem zlomit, než když se lidé postaví politickým vzděláním na vyšší stanovisko, národní a státní. I my se musíme odvážit vzdělávat politicky nejširší vrstvy, nejen vzdělané. Musíme vědu vůbec zanést do širokých mas. Nemyslím tím řemeslné popularisování vědy, myslím popularisování vědy v dobrém a nejušlech –

185

tilejším smyslu. Především, a to jest na ten čas nejnaléhavější, musí se do nejširších, nejen dělnických, ale spíše snad ještě do vzdělaných a vyšších kruhů uvést pravé porozumění otázky sociální.

(Z článků o reformě školství. Rozhledy, roč. I. 1892)

Mám-li říci, v čem se můj život vyvrcholil, tedy ne v tom, že jsem se stal presidentem a že mohu nést tuto stejně velkou čest jako těžkou povinnost. Má osobní satisfakce, smím-li to tak nazvat, je hlubší: že jsem ani jako hlava státu nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý student, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a světu, než jaké mne řídily před tím. Smím říci, že se mi potvrzuje a naplňuje vše, več jsem věříval, takže jsem nemusil změnit nic na své víře v humanitu a demokracii, na svém hledání pravdy, ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku. Pravím to ze zkušeností, kterých stále ještě nabývám, ve svém postavení, že není jiné morálky, jiného ethického řádu pro státy a národy a jejich správce, než pro jedince. Není to osobité uspokojení z toho, že jsem po celý svůj život tak podivně a složitě utvářený, zůstal sám sebou; důležitější je, že v tolika zkouškách zůstaly a ověřily se ty lidské a obecné ideály, které jsem vyznával. Říkám si, že v tom neustálém zápase o lepší příští národa a lidstva stál jsem na straně dobré. To vědomí stačí, aby život člověka byl krásný, a jak

se říká, Šťastný.

(Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem. II. (1931)

Josef Hora: Nezoufej

Zoufáš si. Dítě nemocné máš.

Zoufáš si. Muže ti krvavého nesou.

Zoufáš si. Neseš ženě prázdné ruce

a nezaměstnanost a hlad.

Zoufáš si. Tisíc tváří má bolest

každého jedna z nich posedne a uštkne,

sám, sám a sám

nese její obraz ve svém srdci. ..

Zoufáš si. Komu se svěříš?

Tvůj bratr, tvá žena, tvůj soused jsou pod vodou,

sami čekají na ruku vztaženou

ku pomoci...

Sám sobě pomoci nedovedeš

a druzí marně na pomoc čekají.

Odloučen ode všech, sám a sám,

za tebou druzi tví, sami a sami,

sviští stroj, žere tělo a duše,

do říše stínů jdete, kde není co jíst,

kde modré oblohy a krásy kvetoucí

viděti není, slepý zrak, sluch ohluchlý jen.

Zoufáš si! Nezoufej!

Dítěti, ženě, bratru, sousedu ruku podej!

Nejsi sám.

Deset bolestí sečtených,

stotisíc hladů spojených,

milion rukou shroucených

jsou síla a jsou kladivo.

Slabí, slabí, slabí, spolu jste silní.

Ničeho pro sebe nečekej,

pro všecky všeho doufej!

Křehká vlno na moři,

rozbiješ břeh v širém příboji,

do houfu pojď, vozovou hradbu zřiď,

praporem buď, jejž milion rukou zvedlo,

kladivem, jež bije, bije, bije,

protože miluje ...

(Pracující den)

186

F. X. Šalda: Na okraj republiky

Stát střílející

Chceš-li vědět, co se stalo v Radotíně o velkonoční neděli, nesmíš vzít do rukou české denní listy, nýbrž německé. Neboť do redakcí českých novin neproniklo ještě přesvědčení, běžné na západě jako denní světlo a zdravý vzduch: totiž, že účelem novin je rychlé a svědomité referování čili reportáž. V tomto směru žijí české noviny ještě ve stavu rajské nevinnosti nebo, nevěříš-li v ni, ve stavu tak doby bronzové; podle jejich názoru hlavní věcí v novinách je řeč-nění, polévání skrovných faktů různou ideologickou omáčkou podle té které politické barvy, až ty skrovné fakticky v ní úplně utonou a sem tam vyčuhuje z nich jen zcela malý zbyteček. Věru, české noviny vypadají, jako by byly psány pro idioty, pro lidi, kteří neumějí myslit a soudit, kteří nemají zubů, jimiž by si rozmělnili tu hubenou potravu faktů a událostí, která se jim podává: redakce vykonává tu kousací práci za ně, a jako nemluvňatům servíruje jim obyčejně kasičku již přežvýkanou ve vlastních přepečlivých ústech mateřských. Nenamáhej si, miláčku, zbytečně svou soudnost! My myslíme za tebe; ty nemusíš dělat opravdu nic jiného, než číst, a ovšem číst pouze očima, ne také myslí a rozumem nebo obrazností; jen polykat očima, jako dítě polyká pusinkou. Bašta, bašta. Což nestaráme se o tebe s péčí přímo příkladnou ?

Z radotinských velkonocnich událostí dověděli jsme se tedy z českých novin sotva víc, než že bylo stříleno do komunistů a že bylo několik žen a dětí zraněno. A všecko ostatní, a toho byla valná většina, byla omáčka: politická, polemická, stranická, velocipedistická, filatelis-tická... slovem: jakákoli, jak se právě hodila redaktorovi do pera. Musil jsi si vzít na pomoc listy německé, abys v nich našel opravdovou reportáž, t. j. klidný a souvislý popis toho, co se skutečně tam a tam v onu hodinu stalo, a jak se to stalo. Z německých listů (nekonfiskovaných) dozvěděl jsi se teprve věci karakteristické pro posouzení událostí radotinských: že bylo četníky stříleno na průvod komunistů, ubírajících se k shromáždění politickým úřadem nepovolenému;

(Konfiskováno)

Kritisovat činnost státu stává se tuzemci v Československu den ze dne nejen nebezpečnější, nýbrž také nechutnější. Kritická činnost po svém pojmu předpokládá, že má svobodné forum jako každá opravdová činnost intelektuálná. Ale u nás nejen že nemá svobodného fora, nýbrž nebudí ani zájmu; není totiž dosti obecenstva nezaujatého a milujícího pravdu pro ni samu, bez ohledu na to, prospívá-li Petru nebo škodí-li Petru, opravdu z lásky k pravdě, k jejímu výsostnému poslání a určení. Česká veřejnost propadá den ze dne víc a den ze dne úplněji nejhrubšímu utilitářství všední aktuální politiky ve smyslu slova zcela krátkozrakém, která úmyslně a vědomě zahazuje kriteria a staví místo nich jedinou otázku, hodnou peněžního žoku: Cui bono? Aha, to bude něco pro komunisty, aha, to bude něco proti socialistům ... to jsou tak všecky pomysly, na něž se zmůže čtenářstvo při takovém pokusu o kritiku státu. Peccatur intra ac extra muros. Při dnešním nejpustším zestraničtění všeho veřejného života není již ani předpokladů pro takovou kritiku. Zemřela láska k pravdě a víra v pravdu jako v mocnost živototvornou. Co zbylo, je stranická zloba, která vede rovnou k stranickému násilí... k tomu, jez poznané pravdě ze všech sil a otevřeně odpírá.

Pokusím se tedy místo kritiky jen o jakousi nejstručnější historickou perspektivu našeho vývoje poválečného, spějícího krok za krokem nezadržitelně k všestranné státní všemo-houcnosti nad námi. Stát stává se, není pochyby, kýmsi nebo čímsi vševládným až do tajem-nosti, kdo nebo oft áa. nás již myslí a zítra bude patrně za nás již dýchat a spát. Znal jsem posud stát učíc]/v&dádá na př. dějiny české literatury na školách svým způsobem, řekněme

187

oficiálním, proti němuž by se dalo mnoho kritického namítat, ale ovšem se nenamítalo; a item vykládající takto filosofii dějin nebo práva třebas v tzv. nauce občanské. Znal jsem stát vybírající daně, a leckdy velmi nemilosrdně na chudácích a také velmi nespravedlivě šetřící velikých boháčů a doléhající krutě na malinké lidičky, tedy metodou, která by se kritisovati měla, ale nekritisovala.

(Konfiskováno)

Znám stát konfiskující a censurující a zase: konfiskující a censurující přečasto tak, že si to mělo vynutit kritiku co nejúčinnější, ale ovšem nevynutilo. Znám stát podnikající, podnikající na př. v podnikatelství knižním nebo novinovém, a zase podnikající tak, že to po kritice volalo, ale ovšem marně volalo. V poslední době pozorovali jsme i stát zakladatelský, podporující přímo penězi nejpochybnější a nejméně mravnou část podnikání obchodního a peněžního, soukromý obchod bankovní — a zase bez odmítavé kritiky s naší strany.

(Konfiskováno)

Pravím výslovně: na tu chvíli posledním, poněvadž přijdou, budou musit přijít patrně ještě další články, aby prohlédli ti, kdož ještě prohlédnout mohou a dovedou.

(Celý závěr konfiskován)

(Šaldův zápisník, květen 1930)

PROCES SE STŘÍBRNÝM

v Jihlavě trval ne týdny a týdny, nýbrž měsíce a skončil se jeho osvobozením, avšak rozsudek dal mu přece jakousi vážnou maculam, poznamenav, že není možno sice dokázati Stříbrnému, z čeho byl viněn, ale že je to přece víc než pravděpodobné. Třeba vědět, že to, oč šlo v procesu jihlavském, byla věc konec konců formální, jen úzká výseč z celého komplexu otázek materiálních, které byly odsunuty stranou; šlo jen o to, svědčil-li nebo nesvědčil-li Stříbrný křivě v procesu Dýmově. Tím se končí druhý pokus o znemožnění Stříbrného; jako první, parlamentní, tak i tento druhý, soudní, je polovičatý a vlastně nezdařený. Kalné vody, v nichž loví demagogové rázu Stříbrného, se tímto procesem nepročistily, naopak zakalily se ještě víc. Proces objevil úžasné mravní nedbalky vládních politických stran, jejich morální bezostyš-nost, která neváhá přivydělávat si braním obchodních provisí. Příštímu kulturnímu historikovi poskytl hodně látky k vystižení t. zv. griinderských let republiky. Ukázal takovou rozkolísanost všech základních pojmů právních i mravních, až jsi z toho měl dojem, že jsme žili v džunglích, v nichž platilo ne právo lidské, nýbrž zvířecí. K očistě našeho života politického tento proces jistě neprospěl; východiskem nové zdravější éry sotva bude. Není možno nadít se obratu v zemi, kde politika je skoro nedotčena ideami, kde rozhoduje neustále kom-promisování a kašičkaření, hokynaření a domlouvání se při kartách. To je trest každé politiky, která opustila velké myšlenky a programy, že ztrácí neustálým kompromisnictvím jasné představy o dovoleném a nedovoleném a že se propadá snadno do mravního bahna korupčnického. Pokud někdo nezotvírá okna v té dusné šenkovně, které se říká česká politika, pokud sem nezavane cizí studený vzduch, nebude lépe.

(Šaldův zápisník, leden 1933)

OSECKÁ KATASTROFA

Po celý týden a déle ještě živila veřejný zájem katastrofa na dole Nelswi III.; a vzrušení jen zcela pomalu uléhá. Není to obyčejná katastrofa, kterou platí člověk jajto ironickou daň přírodě nebo osudu za své technické pohodlí a za usnadnění materiálního života na této tvrdé zemi, jako na příklad rozkotání a požár aeroplánu nebo srážka vlaků železničních. Do téhlete katastrofy je vpleten celý komplex složitých otázek sociálních, politických, národohospodářských; a ty všecky otázky jsou nyní rozbírány v denním i revuálním tisku, a ovšem jedny druhými osvětlovány a po případě i zatemňovány a zahalovány.

První otázka je otázka po vině. V takovémto případě svědomí lidské, které dlouho dřímalo,

188

zavyje velkým zavytím a veřejná moc musí mu podat sousto v podobě potrestaných viníků Přál bych si, aby to nebylo v tomto případě psí sousto, které by veřejnost zhltla a pak si lehla a zdřímla na dlouho nasycena ... až do nějaké katastrofy příští. To neštěstí kterým je ztráta 140 lidských životů strašlivou smrtí v hořícím dole, přinese jen tehdy to dobro které bývá spojeno i s největšími nehodami, když bude východiskem k zpytování svědomí co nejširšímu. Rozumí se, že jsou v tomto případě vinníci přímí, kteří musí být potrestáni-ale je také mnoho viníků nepřímých, leč proto možná ne menších.

Ačkoliv ihned byli po ruce — té dojímavé dochvilnosti, lepší věci hodné! — akademičtí odborníci, kteří nás ujišťovali, že v těchhle katastrofách vládne jakýsi fatalistický zákon kterému není možno se vymknout, že se vyškytají s pravidelností zákonnou na celém světě neustále a že provázejí technický pokrok jako stín světlo, ačkoliv nás ty věhlasné akademické autority dále ujišťovaly, že bezpečnostní opatření jsou v našich dolech v nejlepším pořádku a na nejlepší evropské výši, přece se jim nevěří a právem nevěří. Běda vám, kdybyste se dali uspat takovýmhle pokojným svědomím dobře najedeného a dobře trávícího akademického odborníka! Pravda proklubává se již bezpečně a jednoho dne bude pípat jako čerstvě vylíhlé kuřátko do našich uší své nemilé poselství. Už dnes je jisto, že na dole Nelson III. nebyla zachovávána ani ta bezpečnostní opatření, která předpisuje i nynější zákonodárství, jistě nikterak se neukvapující v starostech o horníkův život. Již dnes se ví, že byli k jiným výnosnějším pracím odvoláni horníci, kteří měli odstraňovat nebezpečný prach, že záchranné přístroje nefungovaly, hlavně že nebyla po ruce zásoba kyslíku. Již dnes se ví, že z úsporných důvodů byly zrušeny pobočné šachtičky, které tu byly proto, aby umožnily v neštěstí útěk horníkům. Již dnes se ví, že inspekce na dolech nebyly náležitě prováděny. Již dnes je zjištěno, že havíři protestovali proti tomu, že se nezachovávají zákonná bezpečnostní opatření, ale přecházelo se přes jejich protest, jako by ho nebylo.

Čteme o úsporné soustavě, která za rok ušetřila nejhrůznější metodou na jediném dole 3,000.000 Kč, ušetřila je tak, že obětovala 140 lidských životů. Celý princip lehkomyslnosti a lajdáctví, surovosti a lhostejnosti k mravním hodnotám, s kterým se setkáváš dnes všude v našem veřejném životě a který se maskuje nutností šetřit, měl by být veřejně souzen s tímto případem, který je jen jeho jednou aplikací zvláště nešťastnou a do očí bijící. Ta celá hokynářská politika chudoduchých a bezduchých, která nedovede si vymyslit k ozdravění našeho pokleslého života hospodářského jiné cesty než toto příštipkaření, měla by již jednou být vytažena na boží světlo a souzena a odsouzena, než natropí škod ještě větších. Vinno není jen těch několik úředníků, kteří jsou zatčeni nebo budou ještě zatčeni a budou ještě souzeni a, doufejme, i odsouzeni, vinny jsou nejprve zásady slepého plenění a dobývání přírodních pokladů, šíleného obohacování se těžařů neúměrnými zisky, celá soustava t. zv. ra-cionalisace nebo taylorismu, t. j. největšího vykořisťování lidské síly pracovní. Všichni, kdož jsme mlčeli k řádění těchto ďábelských sil, jsme spoluvinni a měli bychom jít do sebe. Toto vědomí spoluviny mělo by zachvátit nejširší kruhy národa, jinak nebude zjednána náprava. Na rtech všech nás měla řeřavět otázka: co učinit, aby pro příště byly znemožněny takové katastrofy? A zvláště ovšem politikové všech stran měli by posypat hlavu popelem a zeptat se, jak je to možné, aby na př. vládní návrh zákona o vnucené správě dolů žloutl skoro rok ve výboru poslanecké sněmovny a nedostal se vůbec k projednávání. Tím nejsou vinni jen národní demokraté, kteří hájili stanovisko těžařů a odsunuli jednání o tomto zákoně, tím jsou spoluvinny i všechny strany parlamentní, jak socialistické, tak občanské. I občanské strany musí si již jednou uvědomit, že takové nedbalé zákonodárství, hazardující životem dělníkovým, vymstí se i jim dříve nebo později; že řežoui do svého masa, vydávají-li dělnictvo v plen smrti. Kde se hazardu je se životenť dělníkovým, iesmí se od něho čekat moudrost a rozvaha v politice, nýbrž jen výbuchy zarifalství, msty á hněvu.

Otázka, jak spravovat doly v budoucnost/ neměla by již zmizet z denního pořádku. Pokud vím, hned v prvních letech po převratu hovořilo se o znárodnění nebo zestátněni dolu. Dnes

189

denní tisk v službách kapitalistických šíří ve veřejnosti náladu proti těmto opatřením. Snáší důkazy opravdu zbytečné, že žádné vyvlastněni dolů nemůže zabránit výbuchům; zdůrazňuje, že stát se neosvědčil jako dobrý podnikatel, a že většina podniků ve státní režii byla a jest pasivní. V tom je pravda smíšená s nepravdou. Soukromé podnikání chce nabýt největšího zisku při nejmenší režii bezpečnostní; a stará se proto o bezpečnost dělníkovu v míře minimálně. Naproti tomu zestátnění nebo znárodnění nebo jiná socialisace dolů nejde za maximem zisku, i může vyhradit ochraně dělníkově víc i dobré vůle i peněžních prostředků než soukromá společnost, které leží na srdci jen a jen zisky co největší: nejvyšší dividendy akcionářů, co největší platy ředitelské. Ze by při tom musil takový státní provoz být stůj co stůj pasivní, není pravda; může být i slušně výnosný, jen když v ostatních svých složkách si povede s rozumnou hospodárností a opravdovou svědomitostí. Pamatuji-li se dobře, řekl asi v druhém roce republiky president Masaryk dělníkům, kteří žádali znárodnění dolů, že je to v první řadě otázka počtářská. Vzít prý papír a tužku a počítat a počítat, vyplatí-li se lépe podnikání soukromého těžařstva nebo státního. Budiž. Ale to účtování musí být poctivé, ne dvojitou křídou. A musí si uvědomit, že co nejvěťú možné zabezpečení dělnictva před smrtí nebo před úrazem musí být v obojím případě pevná, nezmenšitelná položka poctivě vyřešená, a že ta položka musí stát na prvním místě. Ale v případě oseckém stála na místě posledním a byla hubená pod všechnu slušnost a pod každý zdravý rozum lidský. A to je něco, čemu se musí v budoucnosti stůj co stůj zabránit. A nepůjde-li to ve formě podnikání soukromého, tož ve formě podnikání státního.

(Šaldův zápisník, leden 1934)

Vilém Závada, Chudé ženy

Vlak

z tunelu tmy

sjíždí v hloubku noci

V tmách

cesty klikaté

srší ještě od blesků

Po cestách

žebráci se plouží

ze života vyhřezlí

V barabiznách

ženy plné modřin

na mučidleeh lásky

Přetaveny mdlobou

jako ruda bleskem

v křečích počínají

Zdřevěnělé

od motyk a břemen

v krvi potrácejí

s noži bolesti

zapomenutými

v lůně drancovaném

(Cesta pěšky)

190

Ivan Olbracht: Jak mluvil…

Viděl jsem ho po prvé 16. března 1919, krátce po svém příjezdu do Ruska, ve Velkém divadle moskevském, kde ve výroční den úmrtí Jakuba Michailoviče Sverdlova bylo vzpomínáno tohoto předáka ruské revoluce a spolubudovatele státu dělnických rad. Byl to zvláštní dojem. Divadlo, jedno z největších v Evropě, je zlaté a rudé. Zlaté jsou pruhy balkonů a loží, a rudé jest jejich pozadí s hedvábnými záclonami. Velká carská lože s baldachýny, tyčící se přes tři poschodí a položená proti jevišti, je také zlatá a rudá. A vše jest naplněno dělníky. Přišli v kožených kabátech a kožiších, s furažkami, vojenskými čapkami a vysokými bílými beranicemi v šálech, dívčích kožišinových čapkách a šátcích; přišli sem do svého, jako domů, prostě, srdečné, vyplnili do posledního místa přízemí a všechna zlatorudá poschodí i s carskou loží, rozsadili se na židlích v pozadí otevřeného jeviště. To představuje jakýsi modravě sešeřený gotický palác se sloupy. Mezi ně napjali široký pruh rudého plátna s nápisem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a pod něj pověsili obraz Sverdlovův, ověnčený chvojím. V popředí, za rudě prostřeným stolem, táhnoucím se přes celou šířku jeviště, zasedli revoluční vůdcové a předáci komunistické strany, kteří kladli základy k dějinám nového věku.

Krátce před zahájením slavnosti vchází postranní kulisou Lenin. Nevelký, širokoplecí, s tmavě rusou bradkou, s pleší, čelem nevysokým, ale silně klenutým a vpřed směřujícím, jako by hotovým, podobně čelu býčímu, proraziti vše, co se mu postaví do cesty. Za několik dní mu bude padesát let. Uvítal ho potlesk; ne nadmíru hlučný, spíše přátelský než nadšený. Lenin usedá na jednu z židlí, které ještě zůstaly u stolu prázdné, na třetí či čtvrtou od kraje, na místo naprosto nevýznačné. Proč by také? Je mezi soudruhy, s nimiž již pětadvacet let společně pracuje, o nichž ví, kdož jsou, a kteří vědí, kdo jest on. Krestinský zahajuje schůzi. Lenin se dívá na hodinky, sedí trochu nervosně, hladí si pleš a ústa se širokými rty, šeptá cosi sousedu a obrací se k někomu dozadu. Prohlížím si tohoto nejmocnějšího muže světa. Imposantní zjev? Ne. Tvář genia? Ne. Všechny jeho podobizny jsou špatné. Vkládají do jeho úzce sříznutých očí cosi démonického nebo sarkastického, čeho v jeho tváři není, a neříkají, že jest blondýn. Jeho nos jest trochu začervenalý a v koutcích očí jsou ostré vrásky. Je podoben organisátoru českého Podkrkonoší, zesnulému soudruhu Kuličkoví. Ale mohl by to býti také správce konsumu v Semilech nebo stavitel z Vysokého. Ano, ještě nejspíše stavitel! Soudruh Lenin. Ne více, ale také ne méně! Muž, kterého vyvedla doba z podkrovních pokojíků a musejních knihoven exilu do světa dějin.

Teď vstává a postupuje do středu jeviště. Je ustrojen jako dělník, zaměstnaný prací, která neznečišťuje; v hnědém zapjatém kabátci a přizrzlých, zvarhánkovatělých kalhotách. Ujímá se slova. Jaksi zpevněl celý. Jeho hlas je silný a plný, ale poněkud zastřený, jaký mívají lidé, kteří příliš často namáhali hlasivky táborovými řečmi. Ale možná také, že je to následek rány, kterou mu předloni vpálili. Lenin mluví o zemřelém Sverdlovu. Řečníkovy věty jsou klidné, důrazné, jedna jako druhá, neboť vše, co říká, je stejně důležito, nic netřeba zvláště zdůrazňovat a nic zde není zbytečného. Také jeho pohyby jsou takové; absolutní, které nepřipouštějí stínu pochyby. Ruce v pěst zavřené jdou pomalu nahoru a pomalu dolů, tu několik klidně plných pohybů ukazováčkem, pevná čára klidného mávnutí rukou: v zákon vyhraněná, zkrystalisovaná vášeň. Vyhranila se v žaláři, ztvrdla ve vyhnanství a exilu, zahro-tila se pod šibenicí bratrovou a šibenicemi přátel, zakalila se v nejtvrdší ocel v krvavých ohních protirevoluce. Ale mluví Lenin vůbec o Sverdlovu? Ano, jeho jméno se tu několikráte objevuje, a řečník teď praví, že byl zesnulý skvělým organisátorem. Ale tu větu říká Vladimír Iljič jen proto, aby mohl mluviti o organisaci a disciplině, které jediné přivedly ruský pro-letariát k vítězství a jichž bude ještě velmi třeba a jež bude nutno ještě zesíliti, aby byl dobu

191

dován tento nový stát a aby bylo dobyto pro dělnictvo světa. Neboť kdo je to Sverdlov, zemřelý spolubojovník a druh Sverdlov? Byl jen produktem poměrů, jen z lidského zástupu, jako jest jím i on sám, Lenin, byl jednán z vojáků revoluce, jichž nesčetně již padlo a jichž životy měly jen potud cenu, pokud byly pákou revoluce. Není lidí. Jen revoluce jest. Sverdlov je vzpomínka. A není kdy na vzpomínání. Teď vypravuje řečník o tom, že Jakub Michajlovič se seznamoval s lidmi, které tak dobře uměl vybírati a stavěti na jejich místa, nikoli v salonech a na banketech, jako se to děje na západě, ale v žalářích, na transportech, v Sibiři a exilu. Ale o tom bylo užitečno zmíniti se jen proto, že bylo třeba zdůrazniti rozdíl mezi Ruskem s jeho starou revoluční tradicí a ostatní Evropou, poněvadž je vůbec nutno promluviti o západu, o politice dohody vůči proletářské revoluci, o agentech buržoasie mezi evropskými lžisocialisty, o převratu v Německu a zprávách, které dnes večer o něm sovětskou vládu došly, o nadějích a možnostech německé Kornilovštiny. Sverdlov patří minulosti a dnešek nemá historických zájmů. Revoluce jest vším a jediným, jen k ní směřují Leninovy myšlenky, jen o ní mluví, jen duchem revoluce žije.

Kdo je tento Vladimír Ujič Lenin? Stavitel! Teď je mi to jasno, hledím-li na jeho vyklenuté v před směřující čelo, na jeho gesta, jimiž rozkazuje: Tak, tak, tak! Ne objevitel, ne architekt, stavitel! Největší stavitel, jakého zná historie. Hledám v dějinách marně takového a nalézám jen vzdáleně podobný obraz v Pavlovi z Tarsu, ve svatém Pavlovi, který s touž vášní v řád obrácenou, s touž systematičností úžasného stavitele, s touž nevšímavostí ke krvavým hekatombám, rozdrceným při stavbě pyramidovými kvádry a rozsápaným jeřáby, dovedl také budovati království, jehož králem nebude on, nýbrž mrtvý z Nazareta. Karel Marx, toť pravda a život! Lenin ho již neznal, jako neznal Pavel svého mistra, a snad právě proto, nerušeni vzpomínkou, nerozkolísáni citem k sobě, mohli se cele oddati jejich myšlence. Ano, Karel Marx, tof Leninův architekt! Karel Marx, jehož obraz visí v příbytku každého ruského komunisty, jehož socha stojí v každé veřejné budově sovětského Ruska, on, s jehož heslem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“, setkáte se všude, kamkoli oči obrátíte, v záhlaví každého potištěného kousku papíru, na každém rublu, který vezmete do ruky. Karel Marx to byl, v jehož krásné židovské hlavě se lví hřívou se zrodil gigantický plán na přestavbu světa. „Filosofové až dosud vysvětlovali svět, ale jde o to přestavět jej,“ řekl. Napsal „Kapitál“ a „Komunistický manifest“. Vladimír Iljič je zná téměř zpaměti. Jsou mu více než methodou a programem: Toť astronomická mapa, z níž možno do budoucnosti bezpečně určiti východ i západ slunce a všechny konstelace hvězd; chemická řada; matematická tabela: přesný plán, dle něhož lze vypočítati hloubku příštích základů, nosnost a pružnost sloupoví, nutný materiál a počet potřebných dělníků. Velký architekt měl mnoho obdivovatelů a ctitelů, mnoho vykladačů a kritiků; pak již jen těch, kteří s úctou mluvili o jeho methodě, již možno s jistými výhradami přijmouti, o ideální jeho metě, které sice nelze dostihnouti, ale jíž se třeba co nejdříve přiblížiti; i takových, kdož si jeho jméno napsali prostě na vývěsní štít svých krámků. Ale kdo byl odhodlán budovati jeho město? Skupinka lidí s neupravenými vlasy a ne vždy čistými límci, lidí s poněkud nervosními gesty a neklidnýma očima, kteří prošli všemi žaláři Ruska, Sibiří a exily, podkrovními světničkami proletářských čtvrtí všech evropských metropolí, lidí z jiného světa, než ve kterém žili, považovaných za blázny, monomany, jichž třeba politovati. Kdekoli kdo z nich usedal, tam vynímal plán Marxova města a skláněl se nad jeho čarami do oslabení zraku; kdykoli se dva z nich sešli, tam mluvili, debatovali, rvali se, přátelili se i na smrt znepřátelovali ve jménu plánu; a cokoli se v světě dalo, vše sledovali se vzrušenou pozorností, odhadujíce, zda to prospívá či škodí stavbě budoucího města. Jak míjela léta a střídaly se světové situace, bývalo jich více a bývalo jich méně, pak jen skupinky zbývaly a také pouze jednotlivci. Ale Vladimír Iljič Uljanov byl mezi nimi vždy. Uljanov. proletář a věčný vyhnanec bez pevného krovu nad hlavou. Jeho revoluční jméno bylo Lenin. Je to on, který v této chvíli mluví k zástupům. (Obrazy ze soudobého Ruska)

192

Jaroslav Seifert: Země chudých

Hrozny jsem netrhal,

ty keře nebyly mé,

ze zahrad pokojných

zavoněl cizí květ.

Když se mě někdo ptal,

o čem my chudí sníme,

tu zazněl leda smích

vždycky mi v odpověď.

Hrozny jsem netrhal,

ty keře nebyly mé.

Klasy jsem netěžkal,

drole je ve své dlani,

když s polí zažloutlých

jsem slyšel strojů tep.

Já jenom vůni ssál,

a to jen znenadání,

když kolem oken mých

pro jiné nesli chléb.

Klasy jsem netěžkal,

drole je ve své dlani.

A na pobřeží řek

v jich písku zlatonosném

jsem zlata nenašel

ni polodrahokam,

abych ti, země, řek´

v svém díkůvzdání vznosném:

hle, tu je, co jsem chtěl,

a za to rád tě mám

tu na pobřeží řek

a v písku zlatonosném.

Však přece v tento čas,

ty krásná země, jsi má,

víc než těch ostatních,

a jsi mi osudem.

Já vím, ty volalas,

já tě měl před očima

a rychle zbraň jsem zdvih´

v tom okamžiku zlém,

vždyť přece v tento čas,

ty krásná země, jsi má.

Pro třpyt tvých oblázků,

pro plamen ohnic žlutých,

pro rmen a bolehlav,

kvetoucí u tvých cest,

my jdem, a za lásku,

až by dech prudce utich,

dej napíti nám šťáv,

které máš pro bolest.

K tomu pár oblázků

a plamen ohnic žlutých.

(Přilba hlíny)

Marie Majerová: Za prací do ciziny

O čem jsme to mluvili, lidi zlatý, ne a ne si vzpomenout. Snad jsem ho, toho svého parťáka, v tu chvíli ani neposlouchal; pusa mu jela, a mně myšlenky nějak odběhly. Najednou jako by polenem udeřil; to jsem zastříhal ušima! Ještě teď mi v hlavě zní: „Honzo, neznal ty jsi nějakého Hudce?“ Panečku, už jsem to jméno dlouho neslyšel nahlas vyslovit! Jestlipak jsem sebou neškub, nebo se tváří neprozradil? To je škoda, že člověk nemůže vidět sebe sám v takové chvíli! Vždyť si ani nedovedu představit, jak se kdy tvářím! Leda bych měl ustavičně zrcadlo před očima a ještě — to je otázka — nemyslil bych víc nato, abych se pitvořil, než na to, abych se přistih?

193

Co jsem mu vlastně odpověděl, lidi, lidi! Asi nic, protože potom jsme nějak dlouho mlčeli a z cista jasná jako bychom už ani nebyli sami, nějaká nedůvěra jako zlý chlap se postavila mezi nás a šla s námi. Jak jsem se potom dostal do šachty, to věru také nevím: sletělo to se mnou jako vraní křídlo a teprve na díle jsem z toho trochu vyšel, když jsem musil dávat pozor, aby vrtačka správně zabrala. A její řev mi vyhnal myšlenky z hlavy. Jenže sotva jsem po šichtě vdechl hořejší vzduch, už to na mne zase sedlo. Kde se toho parťák domakal? Aby tak byl Milfait něco vybreptl? Ale ne, na Milfaita je spoleh, a z ostatních kromě vlastní ženy nikde nic neví! To jsem blázen! Nelíbí se mi to, nic nelíbí!

Mohl jsem se ho rovnou zeptat, co tím myslí, ale když je člověk vždycky moudrý až potom! Tak jsem se hromsky polekal! Ani jsem se mu nedovedl podívat do očí a v koupelně jsem se mu radši vyhnul, abych mohl jít domů sám. Kluk je to dobrej, ale na potvoru zrovna z Rozděloval Chvílemi jsem cítil jeho oči v týle, ale nepíchaly zákeřnictvím, spíš šimraly soucitem, ale to je vlastně ještě horší!

Nebezpečí tu je. Přihořívá! Zrovna jako když v šachtě začne prskat kahan. Člověk se celý nastraží a cítí jen nebezpečí, ostatní mu uniká. A teď jdu sám. Je mi lip? Není. Jsem v kleci! Tohle Porýní je vlastně jedna klec: samý plot, plot dolů nebo železáren: mříže. Jdi si z Bo-chumu do Dortmundu, z Elberfeldu do Barmen, nerozeznáš obec od obce. Černý plot a za ním komíny, plynojemy, jeřáby, kravál, bum-řink-dum, a tady v Remscheidu to není o chlup lepší. Kominická zem! Ta černá plaňka se dala na pochod vedle mne, heleďme, opravdu jde se mnou jako živá, dokonce teď není nic jiného vidět než ta očouzená prkna! A kolonie v opršalých barácích jak by smet! Třebaže, to se ví, je tu mezi lidem jinačí pořádek než u nás! Che! Na hromádce s ženskou nesmíš žít, jen manželé smějí bydlit v jednom bytě! Che! Chceš mít podnájemníka? Musíš mu dát zvláštní kumbál! Ne aby se ti válel v tvé posteli, zatím co jsi na šichtě. Na mou duši, že nesmí spát dítě s dospělými, to se mi docela líbí. To je správné! To schvaluju! Ženit se můžeš na ouřadě, ale ženit se musíš, chceš-li mít svou Majolenku u sebe. A panstvo, které ji prohlašuje za hospodyni, aťsi má dvě ložnice a ještě kuchyň. Tu máš, čerte, kropáč! Vyzráli na ně!

To se mi to směje, a zatím mi hoří koudel. Jestli to prasklo, tak by mě asi vypudili. Ech, radši na to nemyslit! Chytne strach člověka až v břiše, bodne až v řitním svalu. To se asi děje každému psanci. Člověk musí mít sebe sám řádně v hrsti, aby někdy něco neproved. Kam potom? Málo jsem se doma nalítal od šachty k šachtě, než jsem ujel? Všude stejná písnička: „Ukažte knížku!“

Co jsem měl dělat, knížku jsem ukázal, a hned věděli, co se mnou. Jen na sebe mrkli. Měli nás mládence pěkně v merku, i staré havíře. Ty staré v stávkovém výboru, a nás pár mladých, co jsme tam zastupovali běháče. Che! Generální pardon — se řeklo, zatím jsme byli také na černé listině. Jakpak ne, vždyť na Barré mi řekl hlídač: „Rudlo, ani tam nechoď, máš to marný, člověče! Radši to zkus na jiné šachtě, třeba o tobě všude nevědí.“

No, lítal jsem celý týden zbytečně. Zkusil jsem to i u ostatních společností. Tenkrát, jak jsem přiklusal na ten malodůl, hnedle bych byl věřil, že to poklape! Na vratech vyhláška: Přijme se 20 běháčů, 15 kopáčů; až jsem si poskočil. Přijímali, přijímali přede mnou i po mně, ale mne nevzali. A přece v té době každý na mně hned viděl, že bych mohl skály lámat — lidi, vždyť tenkrát bych se byl do těchhle svých dnešních kalhot ani nevešel! Pracovní knížka mě prozradila. V knížce bylo jméno a to jméno stálo na černé listině. Myslím, že znali přijímací úředníci jména všech psanců nazpamět. Na posledním dole, kde jsem prosil o práci, už jsem toho začínal mít dost. Jářku: Vemete, nebo ne? Snad se mě lekli, nebo co, poslali mě jakoby k prohlídce.

194

„Koukej“, povídá úředník, „tuhle máš pár řádek, jdi s tím do špitálu, doktor tě hlídne, a uzná-li tě, tak se vrať“.

Lehce se mne zbavili. Asi se jim můj pohled nerýmoval s pěstmi: nadarmo nemám ruce jako lopaty, ještě dnes mi kamarádi říkají: Honzo, na ty hnáty abys měl zbrojní pas! — To se ví, že mě lékař neuznal, a byl jsem hotov!

Namíchlo mě to. Zrovna v tu dobu se několik havířů, co v tom byli podobně jako já chystalo jet na práci za hranice. Povídám klukům: „Rozhod jsem se!“ „Dobrá“, oni na to. „Ale tys ještě nebyl u odvodu, Rudlo, tobě to musíme zařídit, abys neměl nepříjemnosti.“

Zařídili to, kluci zlatý, moc dobře. Zeza moře tenkrát poslali američtí Kladeňáci havířům peněžitou podporu, tak jsme z ní dostali každý dvacet zlatek. Když na to vzpomenu! Ještě vidím, jak vypadaly! Pro živobytí na cestu jsme si jeli po vesnicích; kde jsou ty časy, lidi! lidi! Český dělník a český rolník tenkrát jedno byli. Jak dnes to vidím: pantáta Vroubek, jen zaslech, že jsou za dveřmi havíři, hned nás zval do seknice a: „Mámo, nandej těm mládencům šťouchaných brambor se špekem! Co byste rádi, chlapci?“

„Chystáme se do ciziny, pantáto, rádi bychom sehnali nějakou tu placku na cestu, koupit není zač, každý z nás je hrůzu peněz dlužen za ty tři měsíce, já sám pětadvacet zlatek, půjčte nám koně a vůz, prosíme vás, je to naposled!“

Vroubek se na nás chvíli dívá, jak pocíváme, už jsem myslil, že odřekne, a on dí čeledínovi :

„Vincku, tak zrána zapřáhneš.“

Ach, musím se napřímit, vždyť klofám nosem do země. Však naše loučení veselé nebylo! Opustit matku samo nebylo lehké; představoval jsem si vždycky, že s ní budu až do smrti, že ji k sobě vezmu, až se ožením. Co naše matka pro nás všecko udělala, to se nezapomíná, a zvláště pro mne, vždyť ona se k vůli mně už jako vdova nevdala, a nebyla stará a nebyla ošklivá! K tomu ke všemu opustit Milku, to byla, pane, velká tura! Na štěstí to nebylo na dlouho, a moje znejmilejší přijechala za mnou. Kristepane, už jsme spolu hnedle patnáct let — jak ten čas letí! To jsme ještě tenkrát nevěděli, že všecko dobře dopadne, a plakali jsme jako děti, no, pošetilá mládež, konečně jsme se přece musili pustit, jelo se.

Když jsem ji neslyšel vzlykat, tak jsem se přemoh; ostatně jsem se měl ve vlaku nač dívat. Všecko mi bylo nové, tak daleko jsem do té chvíle nejel. V oddělení vlaku štěbetaly paničky, mužští bafčili, za Mostem se z Čechů najednou stali Němci, průvodčí přestal vyhlašovat stanice česky a v Moldavě jsem se vůbec už s nikým nedorozuměl. Che! Dnes je mi do smíchu, když si na to vzpomenu, ale tenkrát jsem se cítil všelijak!

Hned u té pokladny! Povídám: Kartu do Elsnic. Pokladník švadroní, já mu nerozumím, připadám si jako tupec, on si myslí, že jsem hluchý, tak zesílil hlas, já na něj pořád čučím — no, a taky to tenkrát dobře dopadlo. Nachomýtl se krajan — to jsem opravdu tehda ponejprv ocenil krajanskou ochotu. Zedník. Praví: Kamaráde, musíš mu říci, do kterých Elsnic jedeš, jestli do těch támhle či támhle — už si ani nepamatuju, ale byly nejmíň troje, ty Elsnice. Ty mé byly v Krušných horách. Jářk-u: Pověděl bych mu to, ale nedovedu německy. On na to: A to jedeš do světa? Máš kuráž!

Což o to, kuráž jsem měl, ajfe když mi pokladník dal jízdenku, zase jsem nevěděl, kolik mám platit. Vysypu na přepážku celou kapsu. Vybral si a ještě mi dal marky a feniky nazpátek.

Zedník na to hledí, všimne si, že mám nohu pořád na vojenském kufříku, podarovanem od bratra, a ranec že z ruky nepouštím.

„Opatrný jsi taky, a to je správné,“ pochválil mě krajan zedník. „Heleď, tady máš cedu-ličku, napsal jsem ti na ni kam jedeš a že neumíš německy. Oni se tě ujmou. Sasíci ujdou. Ještě mě usadil do správného vozu; nedělal jsem nic jiného, než že jsem sledoval stanice, abych nepřejel.

195

Divné je vzpomínání. Některé věci mam před očima zrovna živé a hlučné; z jiných se stal šedivý chumel. Asi jsem přece klímal, není divu, byl jsem uštvaný a pravidelnost vlaku mě uspávala. To mi zůstalo. Jak sednu do vlaku, tak spím. Elsnice jsem neviděl, vyklopili nás do tmy. Bylo mi, že skáču do černého rybníka po hlavě. Okouněl jsem chvíli na stanici, přemýšlel, že bych třeba přespal na nádražní lavici a ráno že by byla jiná pořízená. Začali se však po mně ohlížet. Bezděky jsem vyšel z nádraží, ta jejich petrolejová blikátka zhasla, a když oči přivykly tmě, objevila se šedá obloha, pár stromových korun a hlavně silnice. Silnice — kam? Šel jsem tedy do tmy.

Ostatně ze tmy se brzy usmálo světýlko zájezdní hospody. Svět se točil jako panáci na italiánským kolovrátku: každou chvíli jiná figurka, jiná kulisa. Dvůr hospody byl prostorný, ale už spal. Ze stáje jsem slyšel úder koňského kopyta o dřevěnou přepážku; to asi byla zápřež dostavníku; dostavník tu snad přijel na noc, snad ráno pojede, oj trčela do šera, jak sem pronikalo řídké světlo zpod dveří hospody. Zařinčelo u psí boudy, černá hmota psa obešla půlkruh řetězu, ale čtyřnohý hlídač, zvyklý pocestným, jen dobrácky štěkl. Přes to jsem hned vešel do hospody, aby mě tu domácí lidé nepřekvapili prohlížejícího.

Ještě dnes se vidím, jak sedám do kouta, kufřík pěkně na dosah, tu rakvičku svobody, myslím si, tak mu rekruti doma říkávali. Ještě na něm bylo bratrovo jméno bílé na černém. Obrátil jsem tu stranu ke zdi. Bier, povídám číšnici, to jsem znal ze školy, takových pár německých slov jako Herr, Brot a podobně, jenže jsem je nedovedl sesadit dohromady. Měli tam číšnici, tlustou ženskou s knírkem pěkně viditelným. Změřila mne na ostro, až jsem zamrkl. Hned mi blesklo: Tahle tu není na kratochvíle, musil jsem se usmát, a ona se zatvářila ještě přísněji. „Kdybys věděla, jak mě málo bavíš,“ pomyslil jsem si a špicuju uši směrem k panskému stolu, kde si popřávalo pár chlapíků v perkytlích důlních dozorců. Ti se po mně ani neohlédli a mluvili samospasitelnou. Nerozuměl jsem jim ani to svoje málo.

Sedím, ulizuju z půllitru a pořád číhám. Kuráž se mne spadla načisto. Jaký jsem to byl ještě doma nafuka! Celý svět je má vlast a všichni lidé bratří, holedbal jsem se doma matce a praskal jsem při tom jak pražené kafe. Ale teď? Ale tady? Takhle malinký jsem byl! Pivo vypito, zaplaceno, noc na krku.

Vstal jsem konečně a se svým papírkem se připlížil k hornickému panstvu. Strčím svou cedulku pod nos tomu, který mi připadal nejmenší morous. Všichni naráz umlkli, podívali se na sebe, některý se ohnal, asi myslil, že jdu s prosíkem, a když vidím, že se všichni ohlížejí po číšnici, aby zakročila, koktám: „Adresy ... Cechy...“

To už číšnice s knírkem brala můj kufřík, a já ještě volal z poslední naděje: „Přece tu jsou havíři Češi, v Elsnicích, jenže jak je mám, meine Herren, hledat teď v noci?“

Přiskočil jsem k svému majetku, ale číšnice mě krok za krokem vystrkala ze dveří. Za Boha jsem si nemoh vzpomenout, jak se řekne německy horník, a přece jsem to vedel, nejeden nápis u nás doma to povídal, že Bergmann. Ale já jsem pořád ukazoval na sebe a opakoval jsem: horník, horník, až za mnou přibouchla a byl jsem zase ve tmě na dvore. Che! To jsou vzpomínky! Ale na dvoře to do mne vjelo. Přece nebudu spát na mez1? aby mi někdo sebral mých pět švestek? Zalezu třeba do chléva! Vtom mě ťukne: hele, dostavník. Dlouhé, polštářované lavice — a hned dvě, po každé straně jedna! Moclipak pohodlí potřebuješ, Rudlo! Hop! Ááh, to byla blaženost! Natáh jsem své dlouhé nohy a spal. Na všecko jsem zapomněl, spal jsem, jak jsem doleh. Spánek mi přeťal teprve první pasažér, když nasedal ještě za tmy a kecl mi na nohy.

Zařvali jsme oba. Lidi, to byl poplach! Chlap ječel, kočí nadával, pes štěkal, slepice se probudily, koně řehtali — a já v tom zmatku chňapl po kufříku a ven. Přece jsem nebyl dost hbitý: kočí mi dal na první můj krok za výdělkem v cizí zemi — bičem přes nohy. (Havířská balada)

196

František Halas: Zpěv úzkosti

Kolikrát verši můj

kolikrát klopýtals

v bolesti lásce žalu mém

soukromém

kolikrát verši můj

kolikrát tancovals

Teď krokem zbrojným

verši můj

pochoduj

Pěšáckým rytmem zněte slova

úzkostí šikovaná

Té úzkosti dvanácté

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon

Čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali

Viděl jsem slzy v očích žen

Viděl jsem pěstě zaťaté

Počkejte málo málo jen

však vy nás poznáte

Ty vládkyně moří všemocná

to moře slzí naše je

ovoce hněvu rychle zrá

už řinčí kotva naděje

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon

Čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali

Ty Francie sladká Francie

kde je tvá čapka Mariano

Slunečný štít tvůj prasklý je

a hanbou čpí tvé ano

Je noc a v krytech zákopů

tep krve země zní

za tebe světe za tu Evropu

stydí se voják poslední

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon

Čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali

Pole naše křičí Zrada

Lesy naše hučí Hanba

Řeky naše šumí Zrada

Hory naše bouří Hanba

Ticho teď ticho Stoupá Hlas

Ó duše lidu jak koktalas

Geni Génije země naší

na křídlech tvých

je plno plno slzí

Geni Génije země naší

v hodinách zlých

meč tvůj at zvoní brzy

(Torso naděje)

197

Stanislav K. Neumann: Nedřímej dlouho, dave!

Ó, dave,

železný, jasný, zvučný dave,

jak smutno tu ihned, jak smutno je,

kdys odpočíváš bez boje,

když podřimuješ, mlčíš unaven

a trpěliv jsi jako ochočený slon .. .

Zapalte den

a rozhoupejte zvon!

Ó, dave,

rozmarný, sedmibolestný dave,

proč jako celý život jsi jen vlna,

jež vzepne se, zapění, zasyčí, střikne,

odvahy plna,

— a klesne, vzdá se jako pouliční žena

a všemu zvykne —

proč nejsi stěna,

kovová stěna, na pochodu neústupná seďf

Vlevo hleď!

Ó, dave,

hučící, širý, valící se dave,

jak smutno je,

když klesneš po dnech odboje,

a bahnem páchnoucím se plní ulice,

a po chodnících leze divný hmyz,

podivný, zlý a zpupný hmyz.

a jako pohozená suchá kytice

tvá revoluce leží na zemi,

by všecka havět na ní zanechala sliz

a na autech ji roznášela loužemi.

Nedřímej dlouho, brzy vstaň!

K noze zbraň!

Ó, dave,

železný, jasný, zvučný dave,

co bez tvé písně jsme, hromem znějící,

bez tvého kroku, děsícího třídy,

bez tvého kladiva, jež divě bušící

nový svět hlásá a starý hněv bídy —

co sám jsi bez nich, co jsi bez sebe!

Malinké duše rostou do nebe,

kramáři otevrou plesnivý krámek,

pořádek v chlívku velebí vláda,

uličník po tobě plivá, šimrá tě tatrmánek,

a nová se kuje zrada —:

pozor dej,

neleň a vstaň,

zapal náš den a zvony rozhoupej,

vlevo se dej,

připrav si zbraň,

k líci dej pušku!

(Rudé zpěvy)

Zdeněk Nejedlý: Čest prvním

Tam, kde dnes ústí Resslova ulice na nábřeží, tam v tom sále se sešlo shromáždění prostého českého lidu. Toto shromáždění zvolilo výbor, který měl být mluvčím českého lidu v těchto pohnutých událostech roku osmačtyřicátého. Byly zde vyzvednuty základní požadavky. Především sjednocení českých zemí pod jednou centrální správou v Praze, dále se společným sněmem v Praze, byl vyzvednut požadavek svobody tisku a shromažďování a konečně, aby bylo zrušeno poddanství selského lidu a robota. Požadavky, které teprve dalším vývojem byly pokrokové, ale přece tím už, že vůbec někdo přišel, že se taková lidová schůze konala, že ta schůze promluvila — mělo toto shromáždění ohromný význam. Tenkrát se v Praze udal veliký převrat. Až dosud celý odboj našeho národa od Bílé hory počínaje se nesl docela jiným tónem

198

a šel jinou cestou. My jsme porážkou na Bílé hoře nejen ztratili to, čím jsme byli před tím my jsme ztratili i jakousi politickou buňku. Nebylo možno, aby český národ promluvil jako politicky jednotný. — Přišla francouzská revoluce, velká buržoasní revoluce, revoluce začínajícího kapitalismu v Evropě a co bylo u nás? U nás začínal první rozvoj našeho průmyslu, ale my jsme neměli měšťanstvo. To bylo poněmčeno a proto nepůsobilo jako revoluční element. Naši obrozenci to byli básníci, spisovatelé, vědci, byli to lidé z lidu, ale s politiky se tu neshledáváme. Pak přišla nová vlna, rok 1830, rok červencové revoluce, rok polského povstání. Tyto události probudily u nás nový život, novou generaci. Do roku 1830 representovali náš obrozenecký život Dobrovský, Jungmann a mladší Kollár, Šafařík, Palacký, Čelakovský, všechno lidé, v té době úplně zapadlí do té své takové kulturní ideologie. Ještě Jungmannovo jití do kavárny se zdálo býti revoluční, neslučitelné s pořádným člověkem. Ale roku 1830 se nám rodí nová generace už v Havlíčkovi, Smetanovi, Máchovi, lidé úplně jiní, těm starým úplně nepodobní.

Hnutí na základě červencové revoluce se šíří mezi dělníky, studenty a tovaryši. Scházejí se illegální organisace na dvou místech. Ta lidovější se scházela v domě u Zlaté váhy v podloubí u Sv. Havla, v malé staropražské hospůdce, nahoře v komůrce, a druhá byla u Zlaté husy, tam se scházeli smělejší. Tam byl hostinským Petr Fastr, Chod od Domažlic, a tam se tvořily nové buňky politického života. Po sociální stránce prochází Prahou roku 1844 už první stávka a objevuje se i náš první socialista Karel Sabina. A tu vidíme, že v celém tom převratu světovém dochází i u nás k přeměnám. Roste nový život mladých a ten pověstný rok Metternichova absolutismu skomírá. Posledním z monarchů byl František I. a když roku 1835 přišel Ferdinand, úplný chudák, který neznamenal nic, zbývá Metternich, představitel reakce, ale i ten zestárl. To už nebyl ten lev pařížských salonů, byl to už hodně opelichaný lev. Celá tato reakce čekala na poslední ránu. A tehdy ve Francii, která je hlavní nositelkou revolucí, propuká nová třetí revoluce v únoru 1848. Padlo království, Francie se stává republikou, a to otřásá Evropou. Revoluční vlna jde do Německa, do Itálie a 29. února 1848 přichází revoluce také do Prahy. Tu vyvolala neobyčejné pohnutí a bylo to tam, v té komůrce, kde se ti illegální pracovníci rozhodli přikročit k činu. Přichází A. F. Trojan, sám státní úředník, ohrožený tím na existenci, šel s nimi i Fastr, a tak vydána byla výzva k shromáždění ve Svatováclavském sále. Tyto výzvy byly ještě jenom psané, ne tištěné, roznášeli je soukromě mezi sebou a jednoho rána, k velkému zděšení purkmistra, se to objevilo nalepené i veřejně. A tak dochází k této historické schůzi.

Hrůza, kterou tyto papírky vyvolaly, byla nepopsatelná. Purkmistr Miiller vedl odpor proti tomu, posádka byla alarmována, čekalo se, co se bude dít. Program schůze i celý její průběh byl přiměřený tehdejším poměrům. Už to, že si udělali schůzi ve Svatováclavské síni, už to ukazovalo, že o revoluci nemůže býti řeč. Vždyť v Resslově ulici byly kasárny, nahoře na Vyšehradě pevnost, takže byli hlídáni bojovou mocí, revoluce byla za těch podmínek nepředstavitelnou, ale slovo bylo proneseno. A je vidět, jak mnoho na tom záleží. Další vývoj to využitkoval, ale hlavní je přijít první, dát iniciativu, ne čekat a pak se teprve připojit.

Výbor tam zvolený vystupoval potom sebevědomě. Schůze byly na pražské radnici, což bylo neslýchané, že si troufají na takové místo jako je radnice. Výbor vypracoval petici a s ní se šlo do Vídně, jednalo se s králem, ale dříve než byla dána odpověď, vypukla revoluce ve Vídni, v Pešti a už 15. března byla vydána první konstituce, která byla ohlášena při představení ve Stavovském divadle. Potom vrcholí celé to lidové hnutí v červencovém povstání. A pri-šla smutná doba let padesátých, ale víme, že jakmile Evropou zavanul volnější vzduch, že po r. 1860 nastává nové uvolnění sil, které už potom nikdo nepředstihl. To končí rokem osmnáctým. Proto jsem řekl, že význam 11. března je veliký. Těmi několika nepatrnými lidmi byla zaseta setba, která již nikdy nezahynula, byla projevem toho, co tenkrát v lidu bylo, v tom byla velká živost, a když čteme my nyní ty tehdejší, na první pohled nevinné články, vidíme, že v nich byl celý náš další národní program. Požadavek, aby Český jazyk byl postaven na ro-

199

veň německému jazyku, to bylo na tehdejší poměry velmi mnoho. Jakmile by byla tato zásada provedena, byl by český jazyk na prvním místě. Byla tu po prvé vyjádřena zásada, obnoveného českého státu, spojení Čech, Moravy a Slezska. To politické spojeni znamenalo cíl, od kterého už nikdy potom nebylo upuštěno. Po politické stránce vyslovena zásada, že tento stát má býti pokrokovým, svobodomyslným. Už tenkráte byl také postaven sociální problém, jako bylo vybavení českého sedláka, který tehdy byl jádrem lidu, z rukou feudalistú, zrušení roboty a poddanství. Když domýšlíme tento program, vidíme, že je to program jdoucí daleko.

Ale svatováclavská schůze nejen že vyšla z prostého lidu, ona také hned diferencuje tehdejší naši společnost, a to dost ostře ve tří hlavní proudy: zpáteéníky, kteří se třásli, jak je možno si představit, liberály, v jejichž čele stál Palacký a k nimž se hlásil i Havlíček. Jejich poměr je takový — oni by byli celkem souhlasili s požadavky, ale nesouhlasili s illegálnim postupem. Palacký se proto neúčastnil tohoto hnutí, až teprve později vstoupil do tohoto výboru. Havlíček zachovával velkou opatrnost vůči celému tomu hnutí. Tato skupina lidí byla na-iirosto nerevoluční. A třetí tábor lidový, v jehož čele stáli radikálové. To bylo skutečně lidové hnutí, které nedbalo těch, kteří brzdili, bylo složeno ze studentů, dělníků, drobného pražského lidu. A tyto tři skupiny jdou už od té doby každá svou cestou. Ukázalo se to na svatováclavské schůzi.

Ti první vůbec nepřišli, ti druzí se snaží věc utlumit a třetí šli daleko revolučnější cestou a rozdmýchali toto hnutí. Taková politika je dobrá, která má dobrý výsledek. Ideologie se musí osvědčit. Když se podíváme na výsledky těchto tří skupin, vidíme, že vývoj dal za pravdu té třetí. Víme, že i Palacký později uznal, že s Rakouskem není možno vyjednávat, a je zajímavé, že Havlíček se stává největším bojovníkem proti Rakousku, a když vzpomínáme dnes Havlíčka, vzpomínáme ho jako bojovníka. A tak i tito naši vynikající lidé pochopili a šli s lidem. A to bylo tím, co potom Masaryk učinil přímo politickým programem — český národ se může vyvíjet a pokračovat dál jen po cestách pokroku. Když šel národ takto kupředu, byla v tom síla, bylo v tom zdraví, jen tento směr pak rozhodl vítězství a v tom smyslu se i dnes můžeme podívat zpět. Další vývoj šel mílovými kroky kupředu. Ti revolucionáři ze svatováclavské schůze zůstali daleko za tím, s čím národ potom přicházel, ale i přesto nemůžeme dnes lépe vzpomínat toho historického 11. března, než když vzdáme čest právě těm prvním. Byli to lidé celkem neznámí, jen několik historiků je vydobývá z prachu archivů — h přece myslíme, že jim náleží větší čest. To byli lidé z lidu — a proto čest prvním, kteří myšlenku přivedli na svět.

(Z řeči pronesené 11. března r. 1948 v Praze na pamětní schůzi, pořádané Svazem národní revoluce k oslavě roku 1848)

200

Julius Fučík: První Máj 1941

Před půl stoletím po prvé čeští dělníci kráčeli Prvního máje pražskými ulicemi. A velký básník, který viděl jejich řady — tenkrát ještě nepříliš mohutné — nejčeštější básník Jan Neruda, jehož srdce tak vroucně bilo pro vše velké a svobodné, přivítal je slovy plnými nadšení i jasného vidění: „Dožili jsme se nejpamátnějšího 1. května lidských dějin. Ba, snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec! Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataliony dělnické... a pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejen už pro dnes!“

Daleko viděl básník Jan Neruda. Nejen vycítil, ale poznal a pochopil, že tu před ním kráčí největší síla novodobých dějin, nejmohutnější proud budoucnosti, který změní celý svět od základů. Ze to je první bojová přehlídka revolučních sil proletariátu, které jediné mohou dobýt a dobudou svobodu a šťastný život pro člověka, pro všecky národy, pro celé lidstvo. Miliony dělníků prošly od těch dob v májových dnech ulicemi Prahy i všech českých měst a obcí a jejích kroky splývaly v rytmu stále mocnějším a sebevědomějším s kroky milionů a desítek milionů proletářů všech zemí. A v jejich řadách, které nic na světě nemůže zničit, bok po boku s nimi kráčejí už bezmála po čtvrt století nejen dělníci, odhodlaní k boji za svobodu, ale i obrovské oddíly již osvobozených pracujících, kteří jsou pány šestiny země a kteří ani na okamžik nezapomínají svého místa ve světové armádě revoluce. Každým rokem rostla tato armáda a každým rokem větší síla bojové přehlídky Prvního máje říkala nám všem, že den rozhodného boje se blíží.

Letos však již po třetí se Prvního máje nepovalí českými ulicemi vlny dělnických zástupců a do májového dne nezazvučí dělnické písně, zvěstující jaro člověka. Proč? Co to znamená? Podařilo se tedy přece kapitalistickému nepříteli porazit tu velkou armádu dělnickou? Podařilo se mu rozbít ji, rozehnat zničit? Ne, nepodařilo a nikdy se mu to nepodaří. Něco docela jiného znamená to zdánlivé ticho letošního Prvního máje. Znamená, že již jsme v boji. Minuly dny slavných bojových přehlídek, nadcházejí dny boje samého, té velké, rozhodné bitvy, v níž ztratit můžeme jen své okovy, získat však můžeme celý svět.

Šílenství kapitalistického řádu vrcholí v nové imperialistické válce. Po druhé v jediné generaci dokazuje kapitalismus, že nezná a nemůže znát jiného východiska ze svých krisí, ze své ničemnosti a neschopnosti než zběsilé ničení lidí i hodnot, jež jeden velkohubě nazývá válkou za „novou Evropu“ a druhý neméně drze válkou za „lidskost a demokracii“. V tom však jsou jednotní oba, že války užívají především k útoku na všechny dlouze dobývané svobody a vymoženosti, na přední stráže pracujícího lidu ve vlastní zemi. Neboť ten je jejich největší, nesmiřitelný nepřítel, který neustane, dokud z kořene nevyvrátí všecko to kořistné a vražedné barbarství. Znají ho a děsí se ho. Právem. On skončí válku, kterou oni vyvolali, a v níž smrtí milionů chtějí alespoň na několik ještě let prodloužit svůj špinavý život. A skončí ji tím, že je navždy rozdupe jako odporný cizopasný hmyz.

Po mnoho let psali jsme na své májové standarty hesla proti imperialistické válce a organisovali odpor proti ní, po mnoho let křížili jsme válečné plány kapitalistů a oddálili jsme válku, jak naše síly stačily. V těch letech jsme nezaháleli. V těch letech rostla hospodářská i vojenská moc Sovětského svazu, nejmocnější a dnes již nepřemožitelné opory socialismu, v těch letech vyrostly a zocelily i naše řady. Jestliže se nám nepodařilo zabránit začátku této války, jsme připraveni skončit ji. Jsme připraveni splnit svou dějinnou úlohu hrobařů kapitalismu. To je naše přehlídka revolučních sil českého proletariátu Prvního máje roku 1941. Po mnoho let jsme my, komunisté, hlásili všemu českému lidu nebezpečí nové imperialistické války a vyzývali k boji proti ní. Byli mnozí, kteří pochopili a šli s námi. Byli však také

201

mnozí, kteří byli ohlušeni lákavými sliby stoletého míru a nevěřili nám. Dnes slyší. Po mnoho let jsme všemu lidu ukazovali nebezpečí, které hrozí českému národu a vyzývali k včasnému súčtování se zrádným panstvem. Byli mnozí, kteří porozuměli a šli s námi. Byli však také mnozí, kteří se dali oslepit leskem panského „vlastenectví“ a nevěřili nám. Dnes vidí.

Po mnoho let jsme volali všechen český lid pod revoluční prapory socialismu, bez něhož není života pro český národ, bez něhož není budoucnosti pro celý svět. Byli mnozí, kteří pochopili a přidružili se. Byli však také mnozí, kteří se dali svést podvodem a lží panských služebníků do slepé uličky sociáldemokratismu a českého nacionalismu. Dnes však i oni poznali správnou cestu a jdou s námi.

O ty všecky vyrostla naše bojovná armáda. Je dnes mohutnější, odolnější a připravenější k boji, než kdykoli předtím. Jsou v ní dnes všechny zdravé síly českého národa. Kdybychom dnes jako jiná léta vyšli do ulic, nestačila by všecka prostranství měst zástupům těch, kdo by šli s námi pod rudými prapory. To víme. A takto přehlížíme své řady Prvního máje roku 1941. Ne v slavnostním průvodu, ale v zákopech velkého boje, připraveni vyřítit se z nich k rozhodnému útoku, jakmile nadejde naše chvíle.

Od Pyrenejí až k polárnímu kruhu — vykřikuje Hitler — táhne se válečná fronta. Od Ameriky až k bránám Indie — překřikuje ho Churchill — táhne se fronta této války. Ne! Oba se mýlí a mýlí se pro sebe smrtelně. Nepřetržitý řetěz nejvýznamnějších zákopů této války táhne se uprostřed všech kapitalistických a kapitalismem porobených zemí kolem celé zeměkoule od západních až k východním hranicím Sovětského svazu, pevně spojen s touto obrovitou pevností socialismu, v níž dnes statisíce nových branců nepřemožitelné Rudé armády na volných prostranstvích pod volným nebem přísahají věrnost socialistické revoluci, jako ji přísaháme my v podzemí. Ano, jsme v podzemí. Ne však jako pohřbení mrtví, ale jako klíčící zrna socialistické úrody, jež vyrazí po celém světě do jarního slunce. První máj je zvěstovatelem tohoto jara. Jara svobodného člověka, jara národů a jejich bratrství, jara celého lidstva. K tomuto světlu jdeme dnes ještě v temnu podzemí: Za vítězstvím svobody, za vítězstvím života, za vítězstvím nejsmělejších snů lidského ducha. Za vítězstvím socialismu. (Illegální brožura „l.Máj 1941“, přetištěno v knize „Milujeme svůj národ“)

202

Vladimír Holan: Panychida

Je konec května ... Zvolna svítá ...

Chvíle, jež hrne v místa skrytá

střelný prach snů a sekané

olovo noční reality,

ta chvíle opouští teď byty

a vzbouzí spáče zlekané.

Už u okna, jeden z nich váhá

uvěřit, že to vše je Praha,

co zázrakem zde dále ční...

I vzdechne, do hlubin až třeště,

svobodu příliš náhlou ještě

a ještě halucinační.

A vzpomíná si ... Tamhle, ano,

tak jako dneska bylo ráno

a jako dnes tam vítr šleh...

Ale ta matka! Zjev ten dutý!

Granát do plínek zavinutý

hejčkala žálně na loktech ...

Barikáda za barikádou

píchala neholenou bradou

do tvrdých ulic, v tvrdý kout…

A majíc v ústech broky pouze,

mohla jen broky, broky nouze

na jízdu Walkýr vyplivnout.. .

A z blízké kaple kdosi znalý

varhanovými manuály

slavil a slavil bez příkras

své padlé muže, starce, vdovy…

Struna ze šlachy Achillovy

smrt mladou velebila zas…

Teď tady vítr ostře žene

zrzavé chlupy ustřižené

zježeným štěknám německým…

S kuchyňských nožů krev je smyta,

loveckou pušku skříň zas vítá

a z pekáren, hleď, stoupá dým…

Je po válce… Smíš setřást tíhu…

Dotiskly tanky „AKCI“: knihu

nákladem „Říše“ vydanou .. .

A oběti a mučedníci

té šelmy satanisující

pomstěni budou a už jsou…

Razgrom: trest shora padl ostře.

Má jenom krysy ve své kostře

Berlín, prušácký bastión.

A vzpupné sochy Bismarckovy

vyhřezlým střevem loví sovy

a stinky jen tam škrabou tón…

Královec, Štětín má teď krovy

obrovitého bezdomoví

a na Drážďanech mor si smls´

a sežral chlupaté i lysé,

kteří tak rádi shlíželi se

v zrcadle vždy jen cizích slz.

A umrlčina čmárá bídně

uhlem ze spáleniště Vídně,

Frankfurtu, Lipska, Dessavy,

čmárá a čmárá na ruiny,

jak ucpat nosy, když jde silný

ten její závan třesavý.

A z doupat lezou němým sborem

rubášovité zjevy skorem,

však jejich oči žehnou zlem.

Německo, teď i nazpět zřeno,

bylo a je snad přelidněno,

však ani jeden člověk v něm!

Nechme je na tom mrchovišti!

Pro všechno ale dění příští,

ten zázračný a svatý proud —

živme vždy v sobě, stále znova

prožitý děs a živná slova,

ta: nikdy nezapomenout!

Zatím je, zdá se, vyříznuta

z evropských útrob chrochtavě krutá

prušácká jedovatá žluč —

a svět snad bude v rovnováze…

Zde, z Prahy k Moskvě, z Moskvy k Praze

vše otvírá se pro náruč!

(Panychida, část III.)

203

Jiří Kolář: Můj lid

Křičel jsem do tmy zauzlované krví,

Křičel jsem do světla zřetězovaného blátem,

Křičel jsem do jasné májové noci,

Křičel jsem do pivoňkovitého slunce:

Nebraňte trestu. Nebraňte trestu! Nebraňte trestu!

O několik malých kroků napřed,

Ztřeštěně vyleštěná tančila smrt;

Chvíli pokorná krysa, chvíli vzteklý anděl,

Chvíli zmuchlaný páv, chvíli naškrobený had,

Chvíli zpěv bubínku a chvíli vytí hromu;

O několik malých kroků napřed,

Muž psal krvavým pahýlem ustřelené ruky

Na rozrytý asfalt: Zabraňte zlu!

Zabraňte zlu!

O několik malých kroků napřed,

Žena v palbě kulometů vstala a sbírá do zástěry

Zbytky roztrhaného dítěte a šeptá: Zabraňte zlu!

Zabraňte zlu!

— A potom jsem viděl lid,

Svůj lid jsem viděl, po prvé ve svém životě se smát,

Smát a šťastnější nežli tu smrt o několik malých kroků napřed,

Svůj lid jsem viděl, se slzami v očích

Naslouchat tlampačům: Rudá armáda se blíží!

Vydržte! Rudá armáda se blíží!

Rudá armáda se blíží!

A potom jsem viděl svůj lid s úsměvem přijímat i nejhroznější smrt

A potom jsem viděl svůj lid a rudou armádu.

Dva milence.

Stařec po mém boku mi šeptal: A nyní nemám již čeho se dočkat.

A potom jsem viděl onoho starce

A tisíc mužů a žen a tisíc dětí líbati jméno.

Jméno neuměle napsané na bocích tanků,

Jméno STALIN.

(Sedm kantát)

204

JEDNOTNÝ NÁROD-BUDOVATEL

Sborník Svazu bojovníků za svobodu 1949

Vedoucí redaktor Vojtěch Holeček

Redakce: JUDr. Karel David (část politická),

Tomáš Pásek (část hospodářská),

Miloš Vacík a Pavel Kypr (část kulturní)

Perokresby: Lev Haas

Obálka a grafická úprava Petr Tučný

Obrázková příloha výtvarná Jiří Schmidt

Vydal Mír, nakladatelství a vydavatelství Svazu bojovníků za svobodu, Praha-Brno

Tiskla Státní tiskárna v Praze

Náklad 10.000

První vydání

Cena brož. 150 Kčs, váz. 210 Kčs

tisk

Vaše reakce...

zpět