PWSV | Vol. 3 No. 1 2006 | Studie | Tomáš Bursík

Období let 1948 – 1989 z pohledu české historiografie – možnosti a limity zpracování

Historici a zájemci o historii, kteří se rozhodli věnovat období komunistické diktatury v Československu, ale nejen zde, stojí před nesmírně těžkou úlohou. Neustále se budou vyrovnávat se stále nedostatečně zpracovanou pramennou základnou, s obrovským množstvím informací a faktů, které stále čekají na své publikování. Tíživým problémem může být nevěrohodnost určitých pramenů úřední povahy, které byly zhotovovány pouze proto, aby skutečnost zatemnily, překroutily, někdy dokonce i vytvořily skutečnost zcela novou a fiktivní. Základem každé práce o historii je každou informaci ověřit, porovnávat ji s jinými dostupnými prameny. V období let 1948 – 1989 nebylo možné se v Československu objektivně, bez různých omezení, věnovat soudobým dějinám, pokud historik nezískal možnost se svolením oficiální moci pracovat v archivu a tam se zabývat běžně nedostupnými materiály.

Podle Georga Iggerse každé historické dílo je historikovou subjektivní konstrukcí. Jinými slovy neexistují dějiny mimo historikův text. Historikův písemný projev nemá žádný vztah ke skutečné minulosti. Může se jí pouze přiblížit a může existovat nespočetné množství textů, z nichž všechny mají stejnou pravdivostní hodnotu. Samozřejmě, že existuje skutečná minulost, tj. jak lidské bytosti žily, řešily své každodenní problémy, měly své radosti i starosti. Tato skutečná minulost musí být aktivně rekonstruována, byť s omezením, že bude zahrnovat historikovy subjektivistické prvky, dojmy. Proto má subjektivita jisté meze. Historikovo dílo bezprostředně odráží společnost, jeho myšlenky jsou utvářeny prostředím a dobou, v níž historik pracuje. V souvislosti s vyrovnáváním se s vlastní minulostí se naskýtá otázka, jakou roli v tomto může sehrát představa aktivní rekonstrukce minulosti. Osobně jsem přesvědčen, že zásadní. „Národ bez paměti je národem bez perspektivy.“

Čtenář odborné i popularizující dějepisné literatury se běžně setkává s celou řadou výroků vztahujících se k dějinám, které operují s pojmy jako např. „občanská společnost“, „diktatura“, „totalitní společnost“ atd. Max Weber si ve své teorii poznání byl vědom, že předmět společensko-vědeckého poznání se konstituuje na základě přesvědčení, že něco je poznání hodné a něco nikoliv. Podle Webera to ale není tak, že bychom prozkoumali (vytěžili) prameny a z nich automaticky vyplulo na povrch to, co je předmětem našeho poznání. Tento předmět je individuálním historikovým rozhodnutím, v němž důležitou roli hraje jeho současnost, hodnoty a postoje, které jsou mu blízké. Stále by však měl mít na paměti, že subjektivní hodnocení by nemělo intervenovat do poznání historických faktů. O tom, co se považuje za důležité, v neposlední řadě rozhoduje sama společnost. Autor musí na stůl poctivě vyložit karty: tzn. kritické zhodnocení archivních dokumentů a dostupné literatury aby přešel možné ideologizaci problému. Svým stanoviskem nesmí zatemnit problém, který nabídl k diskusi. Právě ideologizace (rozumím tím záměrně vytvářené soustavy symbolicky zatížených věr a výrazů, které představují, interpretují a hodnotí svět tak, aby vytvářely, mobilizovaly, řídily, organizovaly a ospravedlňovaly určité způsoby nebo cíle jednání a jiné zatratily) problémů a zjednodušující soudy o věcech mohou mít na soudobou historiografii v očích veřejnosti sebezničující vliv.

Dějiny českých zemí ve dvacátém století byly, alespoň z pohledu českých historiků, neobyčejně pestré a nabídly širokou škálu prožitků. Myslím si, že žádný jiný evropský národ (a jeho intelektuálové spolu s ním) neprožil tolik změn v období několika desetiletí: Vše začalo Rakousko-Uherskou monarchií, pokračovalo republikou s parlamentní demokracií, německou okupací spojenou s totalitárním národním socialismem, dále pak socializující parlamentní republiku, totalitární komunistický režim, následně spjatý s pokusem o jeho velkou reformu, další okupaci vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy v čele se SSSR a poté další (kolikáté už?), slovy Milana Šimečky, „obnovení pořádku“… Toto drama českých, resp. československých dějin spočívá v neustále přetrhávané dějinné paměti. Jak se dívat na zemi s dějinami, v níž musí být mnohé zapomenuto, kde události, které se odehrály, se ve skutečnosti neodehrály, lidé, kteří se aktivně účastnili dění, mají být navěky zapovězeni, kde převlékání kabátů bylo velice častým zjevem….

V Československu komunisté v únoru 1948 realizovali svůj převrat za souhlasu velké části národa, jenž uvěřil komunistickým slibům. Naneštěstí ihned po puči následovala celá řada represivních opatření, jež měla za cíl jediné: Odstranění politických protivníků, likvidaci autonomních společenských center, která by se v budoucnu mohla stát zárodkem nového odporu. Komunistická moc likviduje zbytky intelektuální elity, která nesklonila hlavu před nacistickým ani před jejím vábením. Každý seriozní historik v takové situaci, alespoň se tak domnívám, stál před rozhodnutím, co dále, jak si zachovat morální integritu a zůstat i nadále oním nezávislým konstruktérem časů minulých. To přemítání bylo o to těžší, když si uvědomoval, že odlišná interpretace událostí může člověka poslat na šibenici, v lepším případě mohla zapříčinit dlouholetý žalář. Byla a je to věc volby každého jednotlivce-historika, i když tam, kde jeho kolegové se stávali přisluhovači zrůdné komunistické ideologie, o to těžší. Hledat odpověď na otázku, zda skutečně byl na české a slovenské historiky v padesátých letech vyvíjen intenzivní ideologický nátlak, který je posléze vedl k napsání hrůzostrašných slátanin, které si naše historiografie za rámeček dát nemůže, je další výzvou pro nastupující generaci badatelů.

Neustále si kladu otázku, proč část mladých a talentovaných historiků se aktivně zapojila do budování nového režimu. Byl zde obrovský hlad po historickém poznání. Bez rozdílu na věk a válečné zkušenosti se shodují na idealistické víře, že chtěli pomáhat vytvořit svět lepší, spravedlivější a humánnější. V pohledu na sovětský komunismus byli obecně ovlivněni smířlivým vztahem předních reprezentantů naší vědecké a kulturní obce. Mnozí se dříve či později s komunismem rozešli. Pouze jako jeden příklad za všechny, dovolte mi zmínit se o alespoň o jednom: Karel Bartošek se narodil 30. června 1930 ve Skutči, v dělnické rodině. „Přívržencem komunismu jsem se stal v šestnácti letech,“ uvedl v jednom rozhovoru. Během studií historie na Filozofické fakultě se dle vlastních slov stal „fanatikem, stalinským práčetem“. Na vysokoškolské půdě zůstal jako odborný asistent. V roce 1960 přešel do Historického ústavu Československé akademie věd. O deset let později byl odtud normalizátory vyhozen. Na živobytí pro rodinu si vydělával překlady.

V roce 1972 byl z politických důvodů uvězněn. Po propuštění pracoval manuálně. V této době zpovídá soukromě politické vězně, s nimiž nahrával rozhovory, které však mohly vyjít až v devadesátých letech. Jako signatáři Charty 77 mu bylo znemožněno se dále vědecky vyvíjet. K odchodu z Československa v roce 1982 byl de facto donucen hnusnými provokacemi ze strany Státní bezpečnosti. Do zdejšího širšího povědomí vstoupil jako spoluautor Černé knihy komunismu (1999), po níž následovala kniha Zpráva o putování v komunistických archivech (2000), Český vězeň (2001), Češi nemocní dějinami (2003). Souhlasím s názorem francouzské historičky Muriel Blaive, že Karel Bartošek se ve výše citovaných pracích chce profilovat nejen jako historik, ale i jako svědek těchto událostí. Ale není v tuto chvíli historikova objektivita zpochybněna zaujatostí svědka? Karel Bartošek nikdy své „stalinské aktivity“ v padesátých letech neobjasnil, a přitom jde o období, o němž chce přinášet svědectví. Nutno však podotknout, že Karel Bartošek výtkám naslouchal, že svoji práci bral jako průzkum, který musí být následovníky dále upřesněn.

Již jsem se o tom zmínil výše: Domnívám se, že se zde jedná o jeden ze problémů české historiografie vyrovnávání se sama se sebou. Až na malé výjimky, doposud v české historiografii chybí reflexe marxismu. Bezpochyby to byl právě marxismus jako metoda, která zásadně formovala vývoj českého dějepisectví v druhé polovině dvacátého století. A nemyslím si, že by pro velkou část naší historické obce byl marxismus pouhou zástěrkou, do níž se ukryla pozitivistická metoda. V padesátých a šedesátých letech minulého století nalezneme mezi předními českými historiky jména, pro něž marxismus jako filozofický a sociologický způsob světa hrál určující roli, viz hlavně při analýze sociálních dějin. Na druhé straně v šedivém období normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech převládlo velmi zjednodušené zaštiťování se marxistickými poučkami a citáty, jež zcela převrátilo původní význam této metody.

Nabízí se i lidská stránka věci: Pád komunistického režimu spojený s odstraněním ideologických mantinelů, v nichž se mohla oficiální historiografie pohybovat se paradoxně a ke škodě věci zdál být signálem k tomu, že je třeba rychle zapomenout, na to co bylo. Nechuť přemýšlet nad dobou, v níž institucionalizované pěstování historie (samozřejmě nejen jí) znamenalo různě, dle vlastních ambicí, se přizpůsobit vládnoucí komunistické moci, se nezaujaté osobě může zdát být charakteristické pro celá devadesátá léta minulého století. Listopad 1989 postavil celou historickou obec před množství nových výzev, úkolů, naplnění nových obzorů, jejichž řešení odsunulo do pozadí problém vyrovnání se s vlastní minulostí oboru.

Vaše reakce...

zpět