PWSV | Vol. 3 No. 1 2006 | Studie | Jan Adamec

Mučedník proti své vůli – zamyšlení nad života během Imre Nagye

Když se 16. června roku 1989 konal v Budapešti na náměstí Hrdinů slavnostní smuteční obřad znovupohřbení ostatků Imre Nagye a dalších obětí krvavého povstání z roku 1956, většina přihlížejících cítila, že symbolicky končí jedna epocha a otevírá se nová. Oficiální rehabilitace a prohlášení neplatnosti procesu s někdejším premiérem a symbolem povstání proti sovětské intervenci zlomilo poslední společenské tabu, které svíralo maďarskou společnost a pečetilo společenskou smlouvu mezi ní a Kremlem dosazeným kádárovským vedením. Sám tvůrce „gulášového komunismu“ János Kádár zemřel pár týdnů po této události. Zlomený, nemocný a s cejchem národního zrádce. Kdo však byl Imre Nagy, jehož jméno proniklo spolu s Alexandrem Dubčekem, Michailem Gorbačovem a Lechem Walesou do obecného povědomí? Jaký byl osud člověka, kterého známe fotografií jako usměvavého starého pána s knírem a brýlemi, ale který prožil velmi dramatický osud hodný rodáka neklidné střední Evropy 20. století?

Vrah carské rodiny?

Imre Nagy se narodil 7. června v roce 1896 v malém městečku Kaposvár v šomoďské župě. Dva roky studoval na gymnáziu, které ale nedokončil. Nastoupil do učení a vyučil se zámečníkem. Ke studiu se sice chtěl vrátit, ale jeho plány přerušila První světová války. Nagy byl odveden do rakousko-uherské armády a křest válečným ohněm si odbyl v Itálii. Pak se dostal do kolabujícího, chaosem zmítaného carského Ruska a zbytek války strávil v sibiřském zajateckém táboře Berezovka nedaleko jezera Bajkal. Postupně byl vtahován do ruské občanské války, v niž se přiklonil na stranu „rudých“. Po podepsání brestlitevského míru mezi Německem, Rakouskem – Uherskem a Leninovou vládou v březnu 1918 se přihlásil do Rudé gardy a v červnu 1918 se stal členem bolševické strany.

A zde se poprvé setkal s „Velkými dějinami“ – tedy spíše pravděpodobně setkal. Objevily se dohady, že Nagy byl jedním ze zahraničních dobrovolníků Rudé armády, kteří se v červenci 1918 v Jekatěrinburgu přímo zúčastnili popravy carské rodiny. (Machatka, Osvald, Imre Nagy v roli carova kata: podvrh, nebo ironie dějin? , Lidové noviny, 20.6. 1998, Roč. 11, č. 143, s. 21) Indicie jsou ovšem více než sporné - sám Nagy, když mnoho let poté psal svůj oficiální životopis pro oddělení Kominterny, se o ničem takovém nezmínil. K dohadům vedly některé nápisy na místě činu, které prý připomínaly maďarštinu, a také určitá svědectví o přítomnosti rudoarmějců maďarské národnosti. Sám Nagy v inkriminovanou dobu bojoval jako kulometčík kdesi na rusko – mongolské hranici a pak byl zajat příslušníky československých legií nedaleko Irkutska.

Ve službách světlých zítřků

Nagy zůstal věrný komunistické straně i nadále. V roce 1919 byl vyslán jako ilegál do Maďarska. Po pádu Maďarské republiky rad a zákazu komunistické politické činnosti se opět jako agent přidružil k sociálním demokratům.

O rok později ho nacházíme jako řadového člena bolševické „čeky“ (tajné policie) u Rudé armády. Na jaře 1921 byl znovu vyslán do Maďarska jako agent Komunistické Internacionály. Kominterna, toto zvláštní spříseženstvo komunistických věřících, protřelých lidí bez kořenů a profesionálních agentů, se nadlouho stala Nagyovi novým domovem a zaměstnavatelem.

Významnou měrou přispívá k rozkolu v řadách sociální demokracie a v roce 1925 spoluzakládá radikální levicovou Socialistickou stranu pracujících Maďarska, která se stává jakýmsi legálním krycím štítem pro podzemní komunisty a levicové sociální demokraty. Zároveň se, po dlouhé přestávce a hektické poválečné době, vrací ke studiu a začíná se věnovat zemědělským problémům. Postupně se profiluje jako agrární odborník. Jeho krycí civilní zaměstnání v pojišťovacím úřadě, kde měl na starosti zemědělskou otázku, mu k tomu poskytovalo dostatek možností. Nagyův poloilegální dvojí život se ovšem nedal dlouho skrývat – v roce 1927 si ho našla maďarská policie a hned následující rok byl nucen emigrovat do Vídně.

Moskevské zajetí

Na přelomu dvacátých a třicátých let se z Nagye stal psanec bez domova a bez budoucnosti. Řešení našel, tak jako mnoho jiných, v emigraci do své druhé vlasti, do Sovětského svazu, kam odjel jako delegát II. sjezdu Komunistické strany Maďarska. Setkal se zde však s nedůvěrou a za své odlišné názory byl obviněn z pravicové úchylky. Hrozilo mu vyloučení ze strany. Poprvé, ale rozhodně ne naposledy provedl „sebekritiku“ svých „chybných“ názorů. Byl odsunut na periférii politického života a musel začínat od začátku.

Dnes již těžko můžeme plně pochopit dusivou atmosféru Moskvy třicátých let, kdy se rozjíždělo soukolí politických procesů. Každý se musel rozhodnout – buď bude označen za zrádce a nebo svůj osud oddálí za cenu toho, že za zrádce označí ty druhé. Nagy si zvolil druhou možnost. Hned po svém příjezdu do Moskvy v roce 1930 navázal kontakty se sovětskou tajnou službou OGPU, což ovšem u agentů Kominterny bylo běžné a spolupráce se sovětskými úřady na jakékoliv úrovni byla jejich povinnost. Nagy zahájil dvojí život – na jedné straně nevýznamný komunista, pracující v agrárním institutu Kominterny, příležitostný novinář a editor okrajového časopisu Új Hang (Nový hlas), na straně druhé agent sovětské tajné služby s krycím jménem Voloďa, který donášel na maďarskou emigraci a poskytoval materiál k procesům s vykonstruovanými skupinami.

Stíny této životní epizody pronásledovaly Nagye po celý život, dokonce i po smrti. Po válce se kolem něho v interních komunistických kruzích rozprostřelo ódium „muže Moskvy“. Dodnes také není jasné, zda-li jeho svazek s tajnou službou po válce „vyhasl“, anebo byl sovětskou tajnou službou vytěžován i po skončení války a v odbě, kdy zastával vysoké stranické a vládní posty. Sověti se několikrát pokusili tento závazek „využít“. Poprvé, když byl Nagy držen v zajetí po poražené revoluci v roce 1956 a Sověti si zahrávali s myšlenkou vyměnit Nagyův souhlas s kolaborantskou Kádárovou vládou za nezveřejnění jeho kontaktů z třicátých let. Podruhé tuto kauzu otevřeli v roce 1989, kdy v zájmu očerňovací kampaně navrhl šéf KGB V. Krjučkov (mimojité v době maďarského povstání tajemník sovětské ambasády v Budapešti, protegé tehdejšího velvyslance Jurije Andropova, s jehož poméc poté udělal velkou kariéru v sovětských tajných službách) zveřejnit jeho konfidentskou minulost s cílem zdiskreditovat Nagye jako symbol povstání a tím oslabit opoziční hnutí.

Ani vazby na sovětské služby však Nagye nezbavily problémů v jeho domovské komunistické straně. Na podzim roku 1935 Nagy poslal svoji manželku Marii domů do Maďarska. Cestovala na maďarský pas a s pomocí maďarská ambasády. Při revizi stranických dokumentů to však stranická kontrola považovala za nejvýš podezřelé a Nagye vyloučila ze strany, do které se mohl vrátit až v roce 1940.

Imre-bácsi stalinista

Další zlom v Nagyho kariéře přinesla opět válka, tentokrát druhá. Po přepadení Sovětského svazu byl Nagy povolán do Rudé armády jako rozvědčík. Po rozpuštění Kominterny v roce 1943 byl Nagy nasazen jako redaktor v maďarské sekci sovětského rozhlasového vysílání.

Po vstupu Rudé armády na území Maďarska v roce 1944 zahájil Nagy raketovou politickou kariéru. Vděčil za ní především stalinistickým čistkám ve 30. letech, v nichž vykrvácela maďarská komunistická elita ještě z dob Maďarské republiky rad, mezi jinými např. i legendární vůdce Maďarské republiky rad Béla Kún. (Polští komunisté, jejichž strana byla stalinskými čistkami postižena podobně, tuto situaci pak útrpně glosovali s tím, že se zachránili jediní dva předváleční polští komunističtí vůdci a to jen proto, že v tu dobu seděli ve vězení generála Pilsudského).

Maďarští komunisté tak stáli před problémem, jak doplnit chybějící „kádrové rezervy“. Do popředí se tak dostávali dosud neznámí komunisté, kteří se nikdy mezi stranické vedení nepatřili – stranická druhá i třetí liga.

Nagyovi pomohla mu i skutečnost, že většina předních „moskevských“ komunistů – Matyás Rákosi, Ernő Gerő, József Révai, Gábor Péter, či Mihaly Farkas – byli židovského původu. Po rozporuplné zkušenosti s Maďarskou republikou rad (1919) vnímala totiž maďarská veřejnost komunistický import především prizmatem zakořeněného antisemitismu a proto mnohem příznivěji hleděla na komunisty maďarského původu jako byli např. János Kádár, László Rájk a právě Nagy.

Nagy se vrhl do práce a dokázal plně využít svých odborných zkušeností, díky kterým si vysloužil uznání i u opozičních politiků. Podílel se na formulování programu agrární reformy, jedné z nejradikálnějších v historii uherského zemědělství. V prosinci 1944 se stal poslancem Prozatímního národního shromáždění a svůj vstup do vysoké politiky korunoval postem ministra zemědělství. Stal se z něj mocný muž s přezdívkou „distributor půdy“, v jehož pravomoci se nacházela bezmála jedna třetina veškeré zemědělské půdy v poválečném Maďarsku.

Po prvních svobodných volbách v roce 1945 se ale místo komunistů radovali opoziční malorolníci. Vzhledem ke svému volebnímu vítězství si nárokovali ministerstvo vnitra, kterého se ale komunisté odmítali vzdát, neboť jim vzhledem k jejich dosud marginální voličské základně poskytovalo dostatečnou mocenskou základnu k perzekuci většinové opozice. Nakonec tento post se sovětskou podporu uhájili pro svého muže, kterým se, pro mnohé překvapivě, stal právě Imre Nagy. Po šesti měsících sice „ze zdravotních důvodů“ odstoupil, ale nadále se aktivně podílel na „odkrajování“ politických svobod a na likvidaci maďarské demokracie.

Po druhých parlamentních volbách v srpnu 1947, tentokrát již dostatečně zmanipulovaných zastrašováním opozičních voličů, se Nagy dostal do čela Národního shromáždění a zcela proti logice instituce, kterou měl zastupovat, prosadil v listopadu 1947 dočasné jednoroční přenesení některých pravomocí parlamentu na vládu. Cíl byl jasný – rychleji prosadit komunisty preferované znárodnění bank a podniků nad sto zaměstnanců.

V roce 1948 se „otec zemědělské reformy“ stal univerzitním profesorem agrární ekonomie. Jeho dosud bezproblémová kariéra se opět zadrhla. Referát, v němž kritizoval urychlené tempo kolektivizace, ve svém důsledku anulující některé pozitivní výsledky předchozí pozemkové reformy, vyvolal nesouhlasné reakce ze strany ortodoxních stalinistů. Nagy proto musel rezignovat na svůj post v nejmocnějším výkonném orgánu země – stranickém politbyru.

Politické procesy, ve kterých si novopečený maďarský vůdce Matyás Rákosi po vzoru královských samozvanců zajišťoval mocenskou pozici a likvidoval potencionální soupeře (mezi hlavními populárního ministra zahraničí a vnitra László Rajka), Nagye minuly. Ostatně ani nebyl v Rákosiho hledáčku a pravděpodobně mu pomohly i jeho vazby na sovětské tajné služby.

Po krátké době se Nagy stejně do nejvyššího vedení vrátil a pokračoval ve starém stylu. Jeho podpis najdeme pod mnoha nezákonnými nařízeními, které likvidovaly demokratické struktury a jejich představitele. Signoval také příkaz uvěznit dlouholetého komunistu, jistého Jánose Kádára. Za pár let tentýž Kádár bude podepisovat rozsudek smrti nad Nagyem.

Nový kurs

Kolektivizace, masivní budování těžkého průmyslu a militarizace společnosti, spojená s otevřeným politickým terorem, během něhož bylo v ani ne desetimilionové zemi vedeno trestní stíhání pro kriminální i politické přečiny proti 1.500.000 lidem, zavedly Maďarsko do hluboké krize. Od komunistů se odvracela inteligence, znechucená stalinským dirigismem kultury a politickou nesvobodou. Zemědělci byli znejistěni masivním združstevňováním a zbídačováni dávkovým systémem. Režim, který se honosil přízviskem „stát rolníků a dělníků“, nedokázal zajistit posledně jmenovaným ani nejnutnější životní potřeby. Hrozil všeobecný nedostatek a hlad. Reálné mzdy se od roku 1949 snížily o 20 procent, státní rozpočet byl neúnosně zatížen zbrojními požadavky, které na zemi uvalil Stalin v roce 1951 v reakci na ozbrojovací iniciativy NATO. Mnozí komunisté si uvědomovali, že takto se spíše než vysněného komunismu dočkají toho, že je „…lidé vyženou vidlemi“ . Začali uvažovat o moderantnějším přístupu k zemědělcům a o tom, že by bylo lépe upřednostňovat lehký průmysl orientující se na běžné potřeby občanů, než na výrobu tanků nebo vysokých pecí. K takovým patřil i Nagy.

„Reformní“ komunisté překvapivě našli společnou řeč se staronovou sovětskou elitou, která se chopila kormidla po Stalinově smrti v březnu 1953. Grigorij Malenkov, Lavrentij Berija či Nikita Chruščov si pragmaticky uvědomovali, že otevřeně represivní stalinský způsob vlády a řízení ekonomiky se vyčerpal. Zjišťovali, že některé sovětské satelity stojí na pokraji sociálního a ekonomického kolapsu, ohrožujícího i bezpečnost samotného Sovětského svazu. Rozhodli se proto jednat a částečně obměnit původní stalinské elity. Nejhorší byla ekonomicko-sociální situace v NDR a právě v Maďarsku. Krize se neobjevila zčistajasna – již v létě 1952 nastala velmi špatná úroda a hospodářský plán byl několikanásobně zvýšen pod vlivem moskevské schůzky v roce 1951. Na venkově se objevovaly první známky aktivní rezistence vůči povinným dodávkám a nechyběly ani násilnosti proti představitelům státu. Nagy jako náměstek premiéra opět navrhoval, aby byl uvolněn volný trh s obilím. Marně. (János Rainer, The New Course in Hungary in 1953, Working Paper No. 38, CWHIP, Woodrow Wilson International Center for Scholars)

Maďarsko navíc získalo ve střednědobém horizontu nový geostrategický význam při plánované změně sovětské zahraniční politice – sousedilo s Rakouskem a Jugoslávií, s níž bylo třeba vyřešit stávající nepřátelský pat pramenící ze Stalinem iniciované roztržky.

„Nejlepší Stalinův žák“ Rákosi byl proto v roce 1953 pozván spolu s ostatními vedoucími kádry do Moskvy na kobereček. Maďarská delegace odletěla do Moskvy 12. června. Podezřelé bylo, že si sovětská strana sama vybrala složení delegace, respektive důležité bylo, koho do Moskvy nepozvala – byli to především dva muži z bývalé mocenské čtyřky, Mihály Farkas a József Révai. Jinak v delegaci nechyběli Rákosi, jeho náměstci Ernő Gerő, Imre Nagy a István Hidas, hlavní tajemník kabinetu ministrů Béla Szalai, ministr zemědělství András Hegedüs, stranický tajemník Budapešti Rudolf Földvári a president István Dobi.

Na Rákosiho hlavu se snesla velmi tvrdá kritika spojená s otevřenými antisemitskými urážkami (Gruzínec Beria ho nazval „židovským králem“). Hořkou pilulku musel Rákosi spolknout poté, co zjistil, že mu jeho sovětští patroni připravili nepříjemné překvapení - Imre Nagy byl dosazen do funkce předsedy vlády, Rákosi měl zůstat v čele komunistické strany. Nagy byl pravděpodobně předem o chystané mocenské změně informován, neboť iniciativně a poněkud neloajálně proti Rákosimu vystoupil, což by asi nedovolil, pokud by nevěděl o sovětských úmyslech. Toto ponížení mu Rákosi nikdy nezapomněl a Nagy v něm našel skutečně nebezpečného nepřítele. Nagyovo vystoupení navíc posílilo u ostatních členů vedení podezření, že Nagy je tajným mužem Moskvy udržujícím s ní nadstandardní styky.

Maďarské vedení po návratu z Moskvy se muselo zařídit podle sovětských instrukcí - byla provedena neupřímná sebekritika, označeni viníci, odsouzeny dosavadní zčistajasna „chybná“ ekonomická politika, masový teror či byrokratické zneužívání moci. Rákosi, dosud nezpochybňovaný vládce panonské nížiny, se cítil nejen mocensky ohrožen nenadálou změnou, ale navíc bytostně nesouhlasil s novou reformní politikou, kterou se hodlal prosazovat Nagy jako premiér. Rákosi proto začal praktikovat několikavrstevnou politiku – za zdmi stranické sekretariátu se sebekriticky kál, ale bránil se tomu, aby byla tato sebekritika publikována ve stranickém tisku. Vůči Moskvě sice plnil nový politický směr, ale neustále sondoval možnost, jak využít mocenských třenic v Kremlu ve svůj prospěch a najít spojence pro odstranění Nagye.

Nebylo to příliš složité –ještě v průběhu uzavřeného zasedání ústředního výboru, na kterém se projednávala sebekritika stávajícího vedení, volal z Moskvy Vjačeslav Molotov a varoval maďarské vedení před přehnanou kritikou kroků učiněných před rokem 1953. Rákosi totiž ještě předtím poslal do Moskvy návrh rezoluce jako „varovný“ příklad. To Rákosimu poskytlo nezbytné ujištění, že negativní pozice Moskvy vůči jeho osobě není minimálně jednotná. Hned proto začal na veřejných mítincích oponovat Novému kursu. K dalšímu posunu v Rákosiho prospěch došlo několik dní poté, co Nagy poprvé představil nový program vlády. Maďarská delegace byla znovu pozvána do Moskvy, aby si s překvapením vyslechla, že nejhorlivější Rákosiho kritik Berija byl zatčen a odhalen jako zrádce. K Rákosiho potěšení jim navíc Chruščev sdělil, že Berijova kritika maďarské delegace na předchozím zasedání byla jedním z důležitých motivů k zatčení.

Nagy svým nástupním ze dne 4. července projevem odstartoval sérii změn, které vešly ve známost jako tzv. Nový kurs. Byla omezena svévolná činnost tajné policie, postupně byly rušeny koncentrační tábory, přetížená ekonomika se měla orientovat na lehký a spotřební průmysl. Jako protiváhu stalinským elitám chtěl Nagy resuscitovat poválečnou Vlasteneckou lidovou frontu. Období mezi roky 1953 - 55 charakterizovaly urputné ústupové boje Rákosiho stalinistické kliky, která ovládala nejvyšší stranické posty, fakticky řídila stát a čekala na sebemenší Nagyho zaváhání, aby se ho mohla zbavit.

Nagy si mezitím dokázal svými reformními kroky získat nesmírnou popularitu. Ať chtěl či ne, ztělesňoval nesplněná očekávání všech vrstev maďarské společnosti. Zemědělci netrpělivě čekali na zastavení kolektivizace. Dělníci (a především ti mladí) čekali na zvýšení svých platů a zlepšení pracovních i bytových podmínek. Inteligence se chtěla vymanit se svěrací kazajky stalinské antikultury a viděla v Nagyovi reformátora „pokřivených“ komunistických ideálů. Všichni dohromady očekávali demokratizaci společnosti, uvolnění vztahů se Západem a především, a to bylo v maďarských podmínkách zvláště ožehavé téma, vyřešení ponižujícího vztahu k Sovětskému svazu.

Prvním cílem Nového kursu ale mělo být změnit priority při alokaci prostředků v centrálně-dirigistickém prostředí socialistické ekonomiky. Zjednodušeně to znamenalo zmrazit či pozastavit některé investiční projekty do těžkého průmyslu, jež neúměrně zatěžovaly státní rozpočet. Takto ušetřené prostředky měly směřovat do sektoru zemědělství, produkce spotřebního zboží a výstavby bytů. V tehdejší situaci maďarské ekonomiky to mohlo být jediné správné rozhodnutí.

Ekonomická politika byla ovšem úzce provázána s politickými zájmy a stranickými zájmovými skupinami. Náhlý zvrat v politice fakticky přiznal lidem nekompetentnost dosavadních tvůrců ekonomické politiky a nesprávnost této politiky. Pro Nagyovo soupeření s Rákosim to mělo ten důsledek, že ztratil podporu dalšího muže z bývalé mocenské čtyřky, Ernőa Gerőa, který po moskevském ataku na Rákosiho začal koketovat s myšlenkou, že by mohl holohlavého diktátora v jeho funkci nahradit.

Nakonec se ale „rákosistům“ podařilo s požehnáním Kremlu Nagye obvinit z pravicové úchylky a v roce 1955 ho odvolat z postu premiéra a navíc vyloučit ze strany. Maďarská společnost však zůstala trvale rozdělena a kolem Nagye se začala formovat opoziční struktura vzájemně propojená několika mozkovými trusty, jako byli Svaz spisovatelů a vlivní novináři ze stranických periodik, ekonomové a historici scházející se na schůzi tzv. Petöfiho klubu či studentské organizace. Ti všichni spojeni s reformními komunisty ve vedení státu čekali na vhodnou příležitost, aby zasadili „rákosistům“ protiúder.

XX. sjezd aneb De Gaulle z Kaposváru

Příležitost k návratu se Nagyovi naskytla poté, co na veřejnost pronikl obsah tajného Chruščovova referátu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Donedávné „božstvo na zemi“ Josif Stalin hozený svými bývalými spolupracovníky přes palubu sebou neodvratně táhl i „malé Staliny“ ve východním bloku, mezi prvními Matyáse Rákosiho, který se ocitl v palbě kritiky za podíl na nezákonných procesech, především na justiční vraždě někdejšího ministra vnitra a zahraničí László Rájka. Neřešené problémy působily jako žíravina, která rozleptávala i tak vratkou nadvládu maďarských komunistů v zemi. Rákosi se stal zátěží i pro Kreml a tak byl na červencovém plénu MDS roku 1956 odejit. Hned poté se utrhla nenápadná lavina společenského pohybu, která nakonec vyústila v říjnové povstání. Byly zahájeny rehabilitace politických vězňů, vláda snížila předimenzované armádní stavy, ze sovětských lágrů se vraceli vězni a další tisíce propuštěných zaplavily Budapešť.

Nagy se stal, aniž však o to příliš stál, se stal jakýmsi vývěsním štítem všech nespokojených, od spisovatelů přes studenty až po zemědělce. Zprvu interní stranický konflikt Nagy versus Rákosi dostával reálnou podobu zápasu dvou odlišných pojetí socialismu, dvou koncepcí maďarské budoucnosti. Otázka Nagyova případného návratu do funkce premiéra se stala evergreenem všech společenských debat. Stalinisty začala zachvacovat panika, neboť volání po reformě socialismu se stále častěji měnilo ve volání po demontáži komunistické moci jako takové.

Změnil se i sám Imre Nagy. Vědom si své společenského vlivu a popularity, přestal hrát roli poslušného komunisty, vždy se trpně podvolujícího diktátu nejvyššího vedení. Umíněně trval na své rehabilitaci a navrácení stranické legitimace. Odmítal sebekritiku a naopak požadoval věc v komunistické straně neslýchanou – aby svoji chybu přiznalo samo stranické vedení. Svoji silnou pozici demonstroval například při oslavě svých šedesátých narozenin v červnu 1956, kterých se zúčastnili nejen významní umělci jako hudební skladatel Zoltán Kodály či spisovatel Guyla Illés, ale i vysocí straničtí funkcionáři a ministři.

Jeho neformální, ale nezpochybnitelnou autoritu nezaštiťovala reálná moc, ale naděje, myšlenky a akce, které jeho osoba vyvolávala. Kredit, který si získal během svého krátkého premiérského působení (1953 – 1955), vytvořil kolem něj mýtickou auru národního spasitele ve stylu Charlese de Gaulla – ač žil v ústraní, sám, zdánlivě odtržen od politiky, jediný jeho veřejný projev, jediný náznak ochoty návratu k moci okamžitě vytvářel prostor pro vznik politické iniciativy. Nepotřeboval mocenský aparát, ani kohortu věrných služebníků. Síla nadějí, které vyvolával, ať už oprávněně či ne, stačila k mobilizaci v jeho prospěch. Charizma „otce“, ochránce a hospodáře, Imre-bácsiho, prostupovalo obrazem „pravého“ Maďara uprostřed „cizí“ (čti židovské) komunistické elity.

Nová politická konstelace po 20. sjezdu tak Nagyovi umožnila reálně uvažovat o rehabilitaci jak své osoby, tak i svých politických postojů. Navíc se ukázalo, že snaha o smíření je oboustranná. Sondážní akce zahájili pragmaticky uvažující funkcionáři jako Gyula Egri nebo Lájos Ács. Ještě před Rákosiho pádem byl Imre Nagy devatenáctého července pozván na ústřední výbor, kde s ním hovořili Egri a Sándor Nógradi. Tím byl prakticky uznán za rovnocenného partnera a byla z něho sňata klatba stranického párie. Nagy se také krátce setkal s Mikojanem, ale sovětský emisar nehodlal problém s Nagyem na místě řešit – na samotném plénu ÚV sice ve svém vystoupení označil Nagyovo vyloučení za chybu, ale jeho případný návrat do politiky podmínil sebekritikou a splněním dalších podmínek.

Premiér Hegedűs viděl v prodlužování patové situace mezi Nagyem a stranou potencionální hrozbu, neboť Nagy disponoval podporou značné části stranických funkcionářů. Na druhou stranu nemohl Nagy působit ve straně jako řadový člen, jeho návrat do nejvyšších stranických funkcí byl nevyhnutelný. Nabízená náhražka v podobě profesury na univerzitě nic neřešila.

Vznik silné frakce, která by se kolem Nagye seskupila, byl po jeho znovupřijetí do strany jen otázkou času. První vážnější setkání tak proběhlo až čtrnáctého srpna, kdy Nagye navštívili tajemník Gyula Egri a vedoucí oddělení pro stranické organizace József Köböl. Nagy požadoval veřejné slyšení na půdě ústředního výboru, o sebekritice nechtěl ani slyšet.

Nagyovu pozici posilovaly změny v jiných zemích bloku - Wladyslaw Gomulka se druhého srpna 1956 vrátil do stranických řad PSDS (po rozhodnutí VII. pléna ÚV PSDS 18.-20. července a 23.–28. července 1956). Bylo tedy jasné, že původní obvinění z „pravicové úchylky“ ztratila v celoblokovém kontextu na razanci, neboť co se mohlo v roce 1953 zdát z hlediska marxisticko-leninské ortodoxie jako nepřípustný odklon od ideologie, bylo nyní vnímáno jako nezbytná podmínka reforem.

Imre Nagy čtvrtého října, dva dni před státním pohřbem Lászlóa Rajka, zaslal ústřednímu výboru, stranické kontrolní komisi a redakci Szabad nep otevřený dopis. Zdůraznil v něm tři zásady: souhlas s hlavní politickou linií přijatou na červnovém zasedání ÚV MDS v roce 1953 (tzv. Nový kurs), s principem demokratického centralismu (podřízení se vyššímu stranickému orgánu i přes osobní názorové výhrady či nesouhlas) a se závěry červencového pléna strany 1956.

Dne 6. října 1956 se konal slavnostní pohřeb ostatků László Rájka, vysokého komunistického funkcionáře, popraveného ve vykonstruovaném politickém procesu. Mezi slavnostními řečníky nechyběl ani Imre Nagy. Do pohybu se dostalo i studentské prostředí. Vznikaly debatní kroužky a reformní programy. Přišla povzbudivá zpráva z Polska – za prvního tajemníka byl zvolen reformně orientovaný komunista Wladyslaw Gomulka, který si svůj post dokázal uhájit i přes počáteční sovětský odpor.

Devátého října hovořili členové politbyra s ex-premiérem naposledy před vypuknutím povstání. Nagy se mohl cítit jako vítěz, neboť „off-the-record“ mu bylo sděleno, že jeho návratu nestojí nic v cestě. Podmínka sebekritiky byla v tichosti opuštěna. Pod tlakem podzimních událostí Gerő rezignovaně konstatoval, že Nagy stejně přijde do strany s „…vlastním programem…“ a že nebude dlouho trvat a stane v čele strany. Svoji nechuť k Nagyovi se už ani nesnažil zakrývat. Byl to pro něj člověk, přes kterého se budou „nepřátelé“ snažit „odtrhnout“ Maďarsko od SSSR a vytvořit v Maďarsku systém „…ještě méně socialistický než je v Jugoslávii.“ Netušil, jak prorocká slova vyslovil.

Revoluce

Nagy se v den vypuknutí revoluce 23. října 1956 nacházel u Balatonu na vinařských slavnostech a po prvních zprávách odjel do svého bytu v Budapešti. Jeho přátelé ho přesvědčovali, aby se připojil ke studentské demonstraci. Nagy účast odmítl, bál se provokace. Naopak vyslyšel úpěnlivé prosby bezradných komunistických aparátčíků, kterým se situace vymkla z rukou. To mu nemohli jeho přátelé dlouho odpustit – že podlehl nátlaku lidí, kteří ho nenáviděli a jen se snažili zneužít jeho popularity.

Nepřipraven vystoupil 23. října před bezmála dvousettisícovým davem na balkoně budovy maďarského Parlamentu. Po oslovení „Soudruzi…“ se ozvalo mohutné bučení. Šokovaný otec Nového kursu, který nepostřehl, že demonstrace již nese zřetelné antikomunistické prvky, byl vypískán. Nagy vypadal zaskočený a bezradný. Takhle si evidentně svůj návrat na politické výsluní nepředstavoval.

Bez odporu přistoupil na hru dosavadního vedení, které chtělo situaci ukočírovat, aniž by odešlo ze scény. Právě první tajemník Ernő Gerő, neoblíbený stalinista, jehož odchod byl mezi prvními požadavky povstání, prosadil Nagyovo zvolení do funkce premiéra.

Nagy se tak po roce a půl vrátil, ale za pohnutých a dramatických okolností. Nejdříve se přiklonil na stranu „tvrdého jádra“ a hlasoval pro násilné potlačení povstaleckých skupin. Měl k tomu dobrý důvod – do Budapešti dorazili Anastas Mikojan s Michailem Suslovem, emisaři kremelského politbyra, kteří Nagye tvrdě přitlačili ke zdi a žádali použití zbraní a těžké techniky proti povstalcům a demonstrantům. Jako pádný argument sebou přivezli více než 30.000 vojáků Rudé armády, jejíž tankové kolony uvítaly probouzející se obyvatele Budapešti.

Nagy se pokoušel lavírovat a 28. října se mu povedlo dohodnout se Sověty stažení vojsk z Budapešti. Nebylo však už v jeho silách smířit rozevírající propast mezi oběma póly – mezi váhajícím Kremlem klonícím se k masivní vojenské okupaci a mezi neovladatelnými povstaleckými skupinami s nereálnými programy a se značně nečitelným jednáním mířícím daleko za horizont reformního socialismu, tak jak jej chápal sám Nagy.

Nebyla to pro něj lehká doba – jako komunista byl zděšen brutálním lynčováním straníků, jako Maďar musel snášet otevřené sovětské vměšování, jako představitel státu se ocitl uprostřed občanské války, která ho den ze dne připravovala o reálnou moc. Duševní vypětí a fyzická námaha se podepsaly na jeho zdraví. Prodělal infarkt, byl vyčerpaný.

Přes počáteční váhání se rozhodně snažil brzdit snahu Sovětů i domácích „jestřábů“ utopit povstání v krvi. Odvolal vyhlášení zákazu vycházení s tím, aby lidé měli možnost nakoupit nejnutnější potraviny. Když Sověti připravovali rozsáhlou ofenzívu proti jednomu z hlavních center povstalců v kině Corvin, Nagy odmítl poskytnout maďarské jednotky.

Nedůvěra ze strany Kremlu vůči jeho osobě sílila. Jakmile vypukla suezská krize, kremelští „nesmiřitelní“ vedení Vjačeslavem Molotovem si Nagye ihned dosadili do ideologického vzorce jako agenta kontrarevoluce a amerického imperialismu. Ani „ulice“ příliš Nagyovi nedůvěřovala. Lidé ho buď obviňovali ze zrady revoluce nebo ho podezřívali, že je rukojmím stalinistů.

Tváří v tvář sovětské neústupnosti a neplnění dohod nakonec Nagy vsadil vše na jednu kartu. Udělal něco, co Sověty definitivně utvrdilo v rozhodnutí intervenovat a co revoltující Maďary přesvědčilo, že stojí za nimi jako jejich vůdce a že ač komunista je přece jenom dobrý vlastenec. Vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy. Imre Nagy zlomil své jekyll-hydeovské prokletí mezi věrností moskevskému bolševismu a povinností vůči své rodné zemi. Tváří v tvář sovětským tankům si zajistil nesmrtelnost v panteonu hrdinů staletého maďarského boje za národní svobodu, vedle Rákocziho, Kossutha, Petöfiho..

Mučedník, který proti své vůli zachránil revoluci

Po vpádu sovětských vojsk 4. listopadu 1956 se Nagy uchýlil na jugoslávské velvyslanectví. Začalo dlouhé přetahování mezi Kremlem a Bělehradem o jeho vydání. Rozhovor na dálku mezi někdejšími spolupracovníky Nagyem a Jánosem Kádárem, nově dosazeným pánem Maďarska, nevedl k ničemu. Kádár velmi stál o to, aby Nagy uznal jeho novou vládu. Nabídl mu v ní i místo. Nagy naposledy zaváhal, ale na nátlak svých spolupracovníků nabídku nepřijal.

Jugoslávská podpora netrvala dlouho a tak byl 22. listopadu Nagy vydán spolu s dalšími do rukou Sovětů, kteří ho ihned deportovali do rumunského Snagova, odkud se měl vrátit zpět do Maďarska – do vězení. Oficiálně byl tedy zatčen až 14. dubna 1957 ve Snagově a poté odvezen zpět do Budapešti.

Na základě rozhodnutí ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany byl Nagy obviněn z několika politických zločinů. Zahájení soudního líčení bylo několikrát odročeno a bylo nakonec zahájeno před výborem lidového soudu pod předsednictvím Ference Vidy.

Nagyův osud se naplnil 16. června 1958. Po politickém procesu, ve kterém odmítl všechna obvinění, byl na přímý sovětský požadavek spolu se svým spolupracovníkem novinářem Miklósem Gimesem a dalším hrdinou revoluce, ministrem obrany Pálem Malétérem, popraven. Rozsudek byl vykonán na nádvoří Státního vězení a Nagyovo tělo zde bylo také narychlo pohřbeno. V roce 1961 bylo jeho tělo přeneseno a znovupohřbeno na místě označeném číslem 301 na hlavním budapešťském hřbitově. Na jaře 1989 byly jeho ostatky znovu exhumovány a slavnostně pohřbeny během ceremoniálu na náměstí Hrdinů dne 16. června 1989.

Závěr

Zemřel tak člověk, který se vymykal běžnému obrazu komunistického aparátčíka. Neměl v sobě dravou agresivní touhu po moci spojenou s osobními komplexy jako Matyás Rákosi, nebyl to ani všehoschopný politický intrikán jako János Kádár. Nebyl to fanatik moci, pro nějž by byla politika alfou a omegou jeho života. Jeho spolupracovníkovi György Heltaiovi ze všeho nejvíc připomínal „…starostu jihofrancouzského městečka: kultivovaného, milujícího svoji rodinu a svoji zahradu, loajálního ke svým přátelům“.

Ve vysoké politice prokázal vzácný dar získávat si běžné lidi, formulovat jejich problémy, přinášet naději. Na druhou stranu jeho obraz ve vzpomínkách přátel a přívrženců se záhy proměnil v nekritizovatelnou ikonu, neživotný symbol, zástupného mučedníka a trpitele za hříchy celého národa. Reálný Nagy ale prošel všemi peripetiemi komunistů dvacátého století – od mladického nadšení, přes první drsné lekce „reálného“ stalinismu vedoucí k nezpochybnitelnému podílu a účasti na komunistických zločinech až po vnitřní sebereflexi a konečnou katarzi tváří tvář smrti.

Vaše reakce...

zpět