Pražský web pro studenou válku: Konstantin Simonov

To, o čem zde hodlám psáti, je příliš ohromující a strašné, než aby si člověk mohu uvědomit plný dosah všeho toho. Je nesporné, že tímto strašným případem se budou dlouho zabývat právníci, lékaři a politikové. V budoucnu, po podrobném vyšetření, bude zjištěn celý rozsah a všechny podrobnosti tohoto zločinu, který spáchali Němci vůči lidstvu. Já nyní znám jen některá fakta a jen některé cifry, neboť jsem hovořil sotva se setinou svědků, a viděl možná jen desetinu skutečných stop zločinu. Ale kdo všechno to viděl, není s to mlčet, není s to čekat. Chci vylíčit již teď, dnes, první zjištěné stopy zločinu, to co jsem v těchto dnech slyšel, spatřil na vlastní oči.

Koncem roku 1940 se asi dva kilometry od Lublína, na ohromné planině, prostírající se napravo od chelmské silnice, objevilo několik důstojníků vojsk SS a geometři s měřícími pásmy. Za několik dní byl odměřen ohromný úsek, zaujímající skoro celou planinu o celkové rozloze 25 čtverečních kilometrů. Tento pozemek byl podle plánů vypracovaných na Gestapu rozdělen na 16 ohromných čtverců a na každém čtverci bylo vyznačeno po dvaceti stejných dílech. Obdélníky označovaly baráky, a čtverce, tak zvaná pole, sektory, jež pak byly se všech stran ohrazeny plotem z ostnatého drátu. Nad katastrem, v popředí byl na tabuli nápis, který byl později odstraněn: „Lager Dachau No 2." Tak začalo Gestapo zřizovat u Lublína koncentrační tábor, svým rozsahem dosud nevídaný.

Systém jeho byl přesnou kopií pověstného tábora u Dachau v Německu, pokud však šlo o rozlohu, byl několikrát větší.

Stavba začala v zimě 1941. Nejprve bylo na stavbu posláno několik inženýrů a dělníků, k nimž brzo, jako hlavní pracovní síla, přibyli váleční zajatci, Poláci a židé, zajali za německo-polské války roku 1939. Později, asi tak v srpnu 1941, bylo do zřizovaného tábora dopraveno na práci prvních tisíc Rusů: zajatců i civilistů. Tou dobou bylo v táboře zastaveno již první pole, čili byl postaven, jak říkali Němci, „první blok“ z deseti baráků. Ve stavbě se pak pokračovalo celý podzim 1941 a přes zimu 1942.

Počet lidí pracujících na stavbě postupně rostl. Brzo po přibytí Rusů byly na místo dopraveny veliké skupiny politických vězňů — Čechů a Poláků, jakož i lidí z jiných táborů, kde byli většinou drženi již od roku 1933. Na podzim roku 1941 sem byli dopraveni na práci první dva tisíce Židů z lublínského ghetta, v prosinci pak přibylo z lublínského zámku 700 Poláků.

Později se do tábora dostalo 400 polských rolníků, kteří nezaplatili včas daně německému státu. V dubnu 1942 přišly do tábora transporty 12.000 lidí ze Slovenska — židé a političtí vězňové. Celý květen přicházely nové a nové transporty z Čech, z Rakouská a z Německa. Stavělo se nejusilovnějším tempem n do května byly dostavěny baráky č. 1, 2, 3 a 4, rozpočtené přibližně na 40.000 lidí.

V květnu 1942, lze říci, skončila první etapa historie-vzniku tábora. Bylo to období horečného stavění, snahy o rozšíření celkového rozsahu ubikací. Nyní, když byla dokončena stavba baráků pro 40.000 lidí a postaveny hlavní, podružné á specielní budovy, když vše bylo obehnáno dvojitou hradbou z ostnatého drátu, většinou K elektrickým napětím, Gestapo usoudilo, že tábor je ho-lov „k provozu". Byl sice rozšiřován dále, a kdyby se Lublína nezmocnila sovětská vojska, byl by rostl do nekonečna, avšak stavební tempo již nebylo takové jako dříve.

Od května 1942 byly nové stavby prováděny postupně, bez spěchu, prováděla se všemožná zdokonalení. V květnu 1942 dostal tento tábor, označovaný v oficiálních listinách jako „Lublínský koncentrační tábor vojsk SS", nový název — „Vernichtungslager", jehož se užívalo v neoficielních dokumentech, přípisech, dopisech a výrocích.

Dva kilometry od Lublína, na planině po pravé straně chelmské silnice, postavili Němci největší podnik tohoto druhu v Evropě — „kombinát smrti", jehož hlavním a jediným účelem bylo nejprostším, nejracionalisovanějším a nejrychlejším způsobem vyvraždit co nejvíce lidí — válečných zajatců a politických vězňů.

Organisace tábora vynikala ve všech směrech původností: Lze-li též v jiných německých vyvražďovacích podnicích najíti jednotlivé prvky systému lublínského tábora smrti, pak v takové úplnosti, lze říci kompletnosti, tyto strašné výplody německého rabiáctví nikde tak názorně nevyvstaly před našimi zraky jako zde. Jsou známa taková místa jako je Sabibor nebo Belžce, kam na odlehlou planinu Němci přiváželi po úzkokolejce vlaky s lidmi odsouzenými k smrti, jež tam hned postříleli a spálili. Jsou nám známy takové tábory jako je Dachau, Osvencim nebo „Grosslazaret" , ve Slavutách, kde byli vězňové a váleční zajatci vražděni pozvolna: bitím, hladem a infikováním nemocí. Lublínský tábor smrti byl však kombinací obou metod.

V zdejších barácích byly desetitisíce uvězněných lidí, kteří bez ustání stavěli, dostavovali a přestavovali svůj žalář. Zde byly tisíce zajatců, které od podzimu 1942 nepouštěli na práci. Dostávali méně jídla než vězňové a strašně rychle vymírali hladem a různými nemocemi. Zde byla místa, pole smrti, s planoucími hranicemi dříví a kremačními pecemi, místa, kde byly vyvražďovány tisíce a desetitisíce lidí. Ti před usmrcením žili v táboře jen několik hodin nebo dní, podle toho, jak velká to byla skupina, jak dlouho trvalo, než byli prohledám a vysvlečeni do nahá.

Zde byly i prosté automobily „lidornorny" i důkladně postavené betonové kasematy k otravování plynem „cyklonem". Zde spalovali mrtvé staroindickým způsobem: vrstva dříví, vrstva mrtvol, vrstva dříví, vrstva mrtvol. Zde spalovali v primitivních kremačních pecích, velikých to železných kotlích, a spalovali zde též ve specielně postaveném a zmodernisovaném krematoriu pro spalování bleskovým žehem. Zde hromadně popravovali lidi střílením u jam či ranou do zátylku železnou tyčí. Zde topili lidi ve vodojemu i věšeli různým způsobem, od prosté šibenice ze dvou trámů počínaje až po zmodernisovanou, pojízdnou, mnohoramennou šibenici s kladkami na otáčivém kotouči.

Byl to kombinát smrti, kde počet denně ubíjených lidí byl určován dvěma okolnostmi: počtem nově přibyvších do tábora — a potřebným množstvím pracovní síly na určité etapě nekonečných stavebních prací.

Konečné cifry budou přesně zjištěny později. Některé předběžné cifry však jsou známy již teď. Tábor existoval celkem přes tři léta. Když přišla Rudá armáda do Lublína, zastihla v táboře jen několik set ruských lidí. Podle výpovědí svědků, v době, když jsme se na jaře přiblížili ke Kovelu, Němci evakuovali z tábora 12 — 16 tisíc vězňů. I když vezmeme za základ cifru 16.000, pak ke konci trvání tábora v něm bylo nejméně 17.000 lidí. Průměrný počet uvězněných činil podle výkazů správy tábora kolem 40.000 lidí, vždy o několik tisíc méně či více. Vezmeme-li tedy za základ celkový počet lidí, kteří se dostali do tábora za více než tři roky, vychází nám, že mezi uvedenou cifrou 17.000 a počtem lidí dopravených do tábora, je rozdíl mnoha set tisíc lidí.

To bude přibližně odpovídat počtu lidí povražděných přímo v táboře, nepočítaje ty, kteří prošli táborem přímo na smrt a nebyli vedeni ve výkazech počtu uvězněných. Všechna tato fakta jsou vzata z oficielních výkazů správy tábora za všechna léta jeho trvání. Svoje líčení o počátku přibývání vězňů v období započetí stavby jsem přerušil v květnu 1942.

V dubnu a květnu 1942 začaly přibývat do tábora ohromné skupiny židů z lublínského ghetta a okolních ghett. Během léta přibylo ze Slovenska a z Cech dalších 18.000 lidí. V červenci téhož roku přibyl první transport Poláků, obviněných z partyzánství. Jen v tomto prvním transportu bylo 1500 lidí. Téhož měsíce přibyl velký transport politických vězňů ž Německa.

V prosinci 1942 bylo na místo dopraveno z osvincimského tábora u Krakova několik tisíc židů a Řeků. 17. ledna 1943 přivezli 1.500 Poláků a 400 žen z Varšavy. 2. února přibylo 950 Poláků ze Lvova, 4. února — 4.000 Poláků a Ukrajinců z Talomu a z Tarnopolu.

V květnu 1943 přišel transport 60.000 lidí z varšavského ghetta. Během celého léta a podzimu 1943, s několikadenními přestávkami, přibývaly transporty ze všech hlavních německých táborů — z Aksenhausenu, z Dachau, v Flossenburgu, z Grossenrosenu, z Buchenwaldu.

Ani v jednom z těchto transportů nebylo méně než 1.000 lidí. Odkud přicházeli noví lidé, poznávalo se v táboře- nejen z jejich vyprávění, nýbrž hned z jejich vzhledu, neboť každý z těchto táborů vtiskl lidem něco osobitého: na příklad v Osvencimu bylo zvykem všechny vězně, i ženy, ostříhat do holá, a čísla neměli pověšena na krku, nýbrž vypálena, na ruce. Z Buchenwaldu přicházeli lidé, kteří těžce snášeli sluneční světlo; ve filiálce tohoto tábora, nazvaném „Dora", byl ve skalách podzemní závod na výrobu pověstných „Fau-1", německých raketových bomb. Taní pracovali výhradně Slované, hlavně Poláci a Rusové. Pracovali, nevycházejíce na denní světlo, a po půl roce práce pod zemí jejich zrak tak zeslábl, že je pak ihned skupinově dopravovali do „tábora smrti", do Lublína.

Uvedl jsem jen několik cifer a názvy několika táborů nikoli proto, abych dospěl k úhrnnému počtu povražděných, nýbrž jedině proto, aby bylo možné nabýti aspoň přibližnou představu. K doplnění toho je nutno promluvit krátce o národnostním složení lidí, kteří se dostali do tábora.

Většina v táboře povražděných lidí připadá na Poláky. Byli to lidé pozatýkaní jako rukojmí, partyzáni, skuteční i domnělí, příbuzní partyzánů, jakož i ohromný počet rolníků, zvláště těch, kteří byli vystěhováni z krajů, kde se prováděla německá kolonisace.

Po Polácích, co do počtu, přichází na řadu ohromné množství povražděných Rusů a Ukrajinců. Stejně velký je počet židů, které Němci sváželi do tábora doslovně ze všech zemí Evropy, počínaje Polskem a konče Holandskem, a zde je povraždili. Pak přicházejí na řadu veliké, několikatisícové cifry Francouzů, Italů, Holanďanů, Řeků. Menší, avšak stejně hrůzný je počet Belgičanů, Srbů, Chorvatů, Maďarů, Španělů (zřejmě republikánů, kteří padli Němcům do rukou ve "Francii).

Kromě toho byly mezi osobními průkazy zemřelých nalezeny průkazy lidí nejluznějších stavů a nejrůznějších národností, Noru, Švýcarů, Turků i Číňanů. V jedné z kanceláří tábora, od podlahy nahoru plné naházených osobních průkazů, cestovních pasů a legitimací povražděných, jsem jen tak namátkou, za 10 minut, našel osobní průkazy příslušníků skoro všech evropských národů.

Byl mezi nimi průkaz Ukrajinky, dělnice Sofie Jakovlevny Dusevičové, roz. 1917, z obce Konstantinovka, kyjevská oblast, pak průkaz s razítkem „Republik France" Eugena Duramé, Francouze, kovodělníka, roz. v Hav-ní 22. září 1888, dále vysvědčení národní školy, vydané r. 1937 v Baňa-Luce Ralo Zuničovi, náboženství islámského, se známkami „dobar", t. j. „dobře" „z chování, z přírodopisu a z krasopisu".

Byl zde průkaz vydaný 2. ledna 1941 v Chorvatsku Jatiranovičovi, roz. v Záhřebu, dále průkaz Jakuba Borghardta, roz. 10. listopadu 1918 v Rotterdamu, pak průkaz Eduarda Alfreda Sacca, roz. 1914 v Miláně, Via-Plimo, dům č. 29, „výška postavy 175 cm, ramenatý, bez zvláštních znamení". Byl zde průkaz č. 8.544 vydaný Saravantimu, Řekovi z Kréty, byl zde průkaz Ferdinanda Lotmanna, inženýra z Berlína, nar. 19. srpna 1872, dále pracovní knížka s razítkem

General-guvernament", vystavená na jméno: Zikmund Remak, Polák, dělník, narozený 20. března 1924 v Krakově. Byl zde i jakýsi čínský průkaz s fotografií a hieroglify, kterým jsem nerozuměl.

Byly zde též průkazy zalité krví či porušené vodou, nebo roztržené na polovinu a rozšlapané. Tato strašná halda osobních průkazů, toť mohyla nad celou Evropou, směstnaná do čtyř stěn jedné místnosti.

Lze těžko předvídat, jaké strašné podrobnosti se vyjasní při podrobném roztřídění těchto průkazů a za výslechů nesčetných svědků. Možná, že se zde najdou stopy vynikajících lidí Evropy, jež tu zmizeli a zahynuli za panství Němců. Pobyl jsem v tomto táboře jen několik dní a hovořil jsem s nepatrnou částí existujících svědků. Kolik strašných odhalení, týkajících se osudu různých lidí z nejrůznějších konců Evropy bude zjištěno, až bude prozkoumán všechen materiál a vyslechnuti všichni svědkové?!

II.

Jdete-li po chelmské silnici, tu napravo, asi tak 30) metrů od silnice, před vašimi zraky vyrůstají obrysy celého města: sta šedých střech nízkých baráků v pravidelných řadách, oddělených od sebe drátěným plotem. Je to celé velké město, v kterém mohou žíti desetitisíce lidí. Zahnete se silnice a vejdete branou za drátěnou hradbu. Rady úhledných baráků s upravenými zahrádkami koleni, se sedátky a lavičkami z březových latěk. To jsou baráky esesácké stráže a představených. Zde je též specielně zřízený nevelký barák, t. zv. „Soldatenheim", vlastně bordel, do něhož byly dávány ženy výlučně z uvězněných. Jakmile některá otěhotněla, byla usmrcena.

V dalších barácích jsou komory pro desinfekci šatstva, z něhož byli uvěznění vysvlékáni. Ve stropech jsou otvory, kudy se sypala desinfekční chemikálie. Dveře se pak neprodyšně zavřely, zamazaly a provedla se desinfekce. Tomuto účelu místnosti skutečně sloužily: prkenné stěny baráků, dveře bez železného kování. Všechno to je příliš nepevné, než aby sloužilo něčemu jinému než desinfekci šatstva a prádla.

Otevřeme-li další místnost, dostáváme se do druhé desinfekční komory, která je však postavena naprosto jinak. Je to místnost velká 6x6 metrů, vysoká něco přes 2 metry. Stěny, strop a podlaha, všecko ze šedého masivního betonu. Po nějakých přihrádkách na šaty, které jsme viděli v sousedství, není ani stopy. Všecko holé, prázdné. V místnosti jsou jediné dveře: jsou ocelové, hermeticky doléhající, a zavírají se zvenku těžkými zasouvacími závorami. V stěnách tohoto betonového sklepení jsou tři otvory: dvěma vedou roury, a třetí pak je špehýrka, čtverhranné okénko, s hustou, pevnou mřížkou zevnitř, zapuštěnou do betonu. Tlusté sklo okénka je připevněno ve vnější straně stěny tak, že ani skrze mřížku je nelze dosáhnouti.

Kam vede okénko? Otevřeme-li dveře a vyjdeme z komory, shledáme, že hned v sousedství je malá betonová komůrka, odkud vede okénko do prvé. Zde je elektrické osvětlení a vypínač. Z této místnosti je špehýrkou rozhled po celé první komoře. Na podlaze stojí několik velkých, zaletovaných plechovek s nápisem „Cyklon" a připomínkou: „K specielnímu použití ve východních oblastech". Obsah těchto plechovek se rourami sypal do sousední místnosti, když byla plná lidí.

Lidé byli nazí. Postavili je těsně k sobě, takže nezabírali mnoho místa. Na plochu 40 ni2 vtěsnali přes 250 lidí. Vehnali je sem bitím, zavřeli za nimi ocelové dveře, okraje dveří zamazali hlínou, aby neprodyšnost byla lépe zajištěna, a specielní mužstvo, opatřené protiplynovými maskami, sem pak vsypalo z plechovek „Cyklon". To jsou drobné, modravé, nevinně vyhlížející krystaly, které při sloučení s kyslíkem sublimují v otravný plyn, účinkující hned na všechna centra lidského těla.

Když byl „Cyklon" zasypán, esesák, který řídil proces otrávení, otočil vypínačem: sousední komora se osvítila a špehýrkou pozoroval průběh dušení. Smrt nastala během 2—10 minut. Esesák mohl špehýrkou z bezpečí sledovat všechno: strašné grimasy umírajících i postupné působení plynu. Okénko je uděláno právě ve výši lidské tváře. Když pak lidé umírali, esesák se ani,nemusel nahýbat: udušení nepadali na zem, neboť komora byla tak nacpána lidmi, že mrtví zůstávali stát v téže póze.

Dlužno připomenout, že „Cyklon" je skutečně chemikálie určená k desinfekci, že touto chemikálií skutečně desinfikovali oděv v sousedních místnostech. Vše je v pořádku, vše jak náleží, vše to je pravda. Věc je ovšem jen v tom, jaká dávka „Cyklonu" se vsypala do této komory.

Půjdeme-li několik set kroků dále od budovy, přijdeme na místo, kde podle některých příznaků byla dříve jakási stavba. A skutečně, do podzimu loňského roku bylo na tomto místě krematorium. Když pak na podzim bylo dostavěno druhé krematorium, dokonalejší, staré, bylo zbořeno.

První krematorium bylo postaveno ledajak; jeho provozní kapacita byla nedostatečná, mnohem nižší, než výkonnost řádně promyšlené zmodernisované plynové komory. Původní krematorium, to byl prostě velký barák s cementovou podlahou, kde v cihlové podezdívce byly zadělány dva ohromné podélné železné kotle. Spalování se v nich dělo pomalu.

Na úplné zpopelnění mrtvol se zde sice nečekalo, avšak i pouhé zuhelnatění těla trvalo přes dvě hodiny. Do obou pecí se vkládalo současně 14 mrtvol. V krematoriu se tudíž nemohlo spálit denně víc než půldruhé stovky lidí, zatím co výkonnost plynové komory pouze při jednom „gázování", jak se zde říkalo, činila 300 lidí denně. Proto před tím než bylo postaveno nové krematorium, musela býti ve dnech velkého usmrcování značná část mrtvol vyvážena v nákladních autech do polí za baráky a tam zakopávána.

Tábor je ohrazen dvojitým drátěným plotem. Dráty jsou ovinuty na čtyřmetrových sloupech. Plot je nahoře obloukovitě zahnut dovnitř. Mezi oběma ploty je dvoumetrová ulička a od každého sloupu vede k protějšímu sloupu druhého plotu šikmo třetí řada drátů, připevněných k isolátorům. Tímto drátem vedl silný usmrcující elektrický proud, takže útěk byl naprosto vyloučen.

Tento plot s elektrickým napětím nebyl zřízen hned při vzniku tábora. Původně byl tábor obehnán též podobným plotem z ostnatého drátu, avšak nebyl nabit elektrickým proudem. Toto zařízení bylo zavedeno až po události, kterou uvádíme dále: Skupina vězněných ruských zajatců, jež byla poslána v květnu 1942 do krembeckého lesa, nedaleko od tábora, aby zakopala postřílené vězně, pobila lopatami sedm Němců z provázející je stráže a rozprchla se.

Dva lidé byli chyceni, ostatním patnácti se útěk podařil. Tehdy bylo zbylých 130 válečných zajatců v táboře (z 1000 osob, které sem byly v srpnu 1941 dopraveny, zůstalo na živu jen 130) přemístěno do baráků mezi vězně. Když ruští zajatci poznali, že všichni zde stejně "zahynou jednoho dne večer koncern května se rozhodli uprchnout. Několik desítek vězňů zůstalo. Zajatci sebrali všechny přikrývky, složili je po pěti na sebe, zřídili z nich něco na způsob můstků přes ostnatý drát a uprchlí. Noc byla temná; jen čtyři lidé byli zastřeleni, ostatním se podařilo zmizet.

Zbylých 50 lidí bylo hned po odhalení útěku ostatních vyvedeno na dvůr. Museli si lehnout, položit se na zem, načež byli postříleni z automatických pušek. Němci se neomezili na tento masakr. Fakt zdařilého útěku zůstával faktem a Němci ihned zavedli elektrický proud do ohrazení čtyř bloků z pěti. V pátém byly ženy, od nichž se dal útěk stěží očekávat.

Před námi je podružný blok. Není ohrazen tak pečlivě jako bloky obytné. Na tom není nic podivného: sem dopravovali mrtvé či polomrtvé, nebo lidi odsouzené k smrtí a přivedené sem v doprovodu silné stráže. Zde, za tímto drátem, nezůstal nikdo — kromě esesáků a mužstva krematoria, na živu déle než hodinu. Uprostřed planiny vidíme vysoký čtyřhranný zděný komín, zvedající se nad dlouhou, nízkou, zděnou budovou. Je to krematorium. Zachovalo se v původním stavu.

Trochu dále je spáleniště velké zděné budovy. V několika hodinách, jež vojsku tábora po zprávě o prolomení obranné linie zbyly ďo příchodu sovětského vojska, se Němci pokusili o zahlazení stop svého řádění. Neměli již času vyhodit do vzduchu krematorium, avšak vedlejší budovu podpálili. Stopy však přesto zůstaly. Vzduch je tu prosycen strašným mrtvolným zápachem.

Podružné budovy krematoria sestávají ze tří hlavních baráků. Jeden je nabit poloshořelými zbytky oděvů. Jsou to neodvezené šaty a prádlo poslední skupiny povražděných. Ze sousedního baráku se zachovala jen část stěny. Do této stěny bylo zaděláno několik rour, menších než v plynové komoře, kterou jsme viděli dříve. Je to též plynová komora, zde se též otravovalo (zatím není zjištěno, zda též „Cyklonem" či jiným plynem).

Ve dnech zvlášť hromadného vyvražďování, když hlavní plynová komora nestačila, přiváděli část lidí sem a „gázovali" je hned u krematoria. Třetí barák, největší, sloužil zřejmě k uložení mrtvol, jež měly být postupně spáleny. Na podlaze je plno polospálených koster, lebek a kostí. To se nestalo v důsledku špatně provedeného zžehnutí mrtvol, nýbrž proto, že budova byla podpálena. Když totiž Němci podpálili třetí budovu plnou mrtvých, těla ohořela. Mrtvol je tu mnoho, možná že několik desítek, možná — set, těžko říci, protože ze'spousty polospálených kostí se zbytky ohořelého masa lze těžce počet odhadnout.

Teď nám zbývá udělat jen několik kroků k samotnému krematoriu. Je to velká budova, mající tvar obdélníku, postavená z velmi kvalitních ohnivzdorných cihel, z t. zv. Denisu. Ve zdi je pět velkých pecí, jedna vedle druhé. Pece mají těsně doléhající kulatá litinová dvířka, jež jsou nyní otevřena, Hluboké výhně jsou do poloviny naplněny polospálenými kostmi a popelem.

Před každou pecí leží těla ohořelá při požáru, jež si tu Němci připravili, aby provedli plné zžehnutí. Proti třem pecím leží velká zuhelnatělá těla, mužská či ženská, před druhými dvěma pecemi leží menší těla, zřejmě dětí 10—121etých. Před každou pecí je 5—6 těl. Tento počet odpovídá výkonnosti pecí: do každé se vždy vešlo najednou šest mrtvol. Když se tam celé šesté tělo nevešlo, personál krematoria odsekával přečnívající části těla, ruku, nohu či hlavu, dokud dvířka těsně nepřilehla.

Celkem je tu pět pecí. Jejich provozní kapacita byla velká. Krematorium bylo zařízeno na spalování během 45 minut. Postupně však Němci nabyli zručnosti a výkonnost krematoria,zvyšovali tím, že žár vystupňovali dvojnásobně: docilovali tak, že spálení trvalo nikoli 45 minul, nýbrž jen 25 minut i méně.

Znalci již prohlédli dinasové cihly těchto pecí a podle deformace a opálení cihel usoudili, že žár zde převyšoval 1.500 stupňů. Dalším důkazem toho jsou litinové rošty, rovněž deformované, s povrchem roztaveným. Vezme-li se za základ průměr, t. j. že každá nálož těl se spálila za půl hodiny a k tomu si uvědomíme všeobecné tvrzení zde, že od podzimu r. 1943 se z komínu krematoria valil dým ve dne v noci jako v hutích a pece nevyhasly ani na minutu, vychází nám tato cifra výkonnosti krematoria: denně asi 1.400 těl.

Nutnost vybudování krematoria byla ve značné míře vyvolána okolnostmi, souvisejícími s katynským případem. Němci v obavě před dalšími odhaleními při otevírání a zkoumání hromadných hrobů jimi povražděných lidí, začali od podzimu 1943 na území lublínského tábora v širokém měřítku rozkopávat takové jámy sami. Vykopávali z ohromného počtu hromadných hrobů v okolí polozetlelá těla postřílených lidí a spalovali je v krematoriu, aby tak definitivně zahladili stopy.

Popel a nespálené kosti z pecí krematoria pak sypali do těchže jam, odkud vykopali mrtvoly. Jedna taková jáma je již rozkopána. Byla v ní nalezena skoro metrová vrstva popele.

Za táborem je ještě jeden nedostavěný blok baráků. Za plotem z ostnatého drátu jsou tu jen cihlové základy. Stěny nejsou dokončeny a dostavěn je jen jeden barák, který na rozdíl od jiných, je bez pryčen. V baráku nebydleli lidé; přesto však se stal možná nejstrašnějším svědkem všeho, co se zde dělo. Tento barák, jehož každá strana měří několik desítek metrů, je do poloviny, do výše přes dva metry, po celé délce a šířce plný obuvi lidí, kteří, zde byli během tří let povražděni. Těžko říci, kolik párů obuvi je zde. Možná, že milion, možná víc. Boty se již nevešly do baráku, sypou se ven z oken a dveří. Jedna stěna se pod tíží obuvi prolomila a část stěny se vyvrátila i s haldami bot.

Jsou tu všemožné druhy a velikosti: rozbité ruské vojenské vysoké boty, polské vojenské šněrovací, mužské s holinkami, ženské střevíce, galoše; a co je nejhrůznější ze všeho — desetitisíce párů dětské obuvi: sandálky, střevíčky a botičky desetiletých, osmiletých, šestiletých i ročních dětí. Těžko si představit něco hrůznějšího než tato podívaná. Strašný, němý důkaz povražděni statisíců mužů, žen a dětí! Pronikne-li se haldami obuvi a zajde do pravého rohu baráku, naleznete hned objasnění účelu tohoto skladiště.

Zde jsou zvlášť složeny tisíce, desetitisíce starých podrážek a svršků bot, a zvlášť pak leží jen jejich části. Zde Němci rozebírali a třídili obuv, která byla uznána za nevhodnou již k nošení a odtrhávali z ní podrážky, svršky a podpatky a roztřiďovali je. Tak jako všecko v tomto táboře smrti, bylo i toto skladiště zřízeno za tím účelem, aby se využilo všeho: nic po zavražděných nesmělo přijít na zmar, ani oděv, ani obuv, ani jejich kosti a popel.

V městě Lublině, v jednom velkém domě., je poslední oddělení tábora. V desítce místností, velkých i malých, je zřízeno ohromné roztřiďovací skladiště všeho, co bylo staženo s těl zavražděných. V jedné místnosti můžeme vidět desetitisíce ženských šatů, v druhé desetitisíce mužských kalhot, v třetí desetitisíce kusů prádla, ve čtvrté tisíce dámských kabelek, v páté desetitisíce dětských oblečků, v šesté holicí přístroje, v sedmé — čepice a klobouky.

Mluvil jsem se zajatými Němci,'kteří právě šli kolem krematoria, kolem jam s mrtvolami. Všichni popírali účast na tom, co se v táboře dělo. Prý to nedělali oni, nýbrž SS. Když jsem však potom vyslýchal jednoho esesáka, který v táboře „pracoval", tvrdil, že hromadné popravy prováděli nikoli SS, nýbrž SD, t. j. gestapáci. Ti zas říkají, že to dělali esesáci.

Nevím, kdo z nich spaloval mrtvé a kdo z nich vraždil živé, kdo stahoval botky a kdo třídil ženské prádlo a kdo dětské šatičky, nevím. Když se však dívám na toto skladiště věcí, myslím, že národ, který zplodil ty, kdož tohle napáchali, musí nésti a také ponese celou odpovědnost za to, co dělali jeho příslušníci a stihne jej za to prokletí.

III.

Vylíčil jsem již historii lublínské „velkotovárny smrti", i to jak vypadá dnes. Povšimněme si teď výpovědí ně kterých svědků, s nimiž jsem hovořil. Tyto jejich výpovědi jsou snad jen "setinou svědectví, jež později poslouží jako materiál pro vyšetřovací komisi. Naskytla se mně příležitost hovořit s ruským válečným zajatcem lékařem Baryčevem, šéflékařem táborového lazaretu pro zajatce, pak se sanitním poddůstojníkem téhož lazaretu, s civilními inženýry a dělníky, kteří pracovali na stavbě tábora, dále s lidmi, kteří byli v táboře jako vězňové nebo jako zajatci a taktéž s esesáky ze strážního mužstva tábora.

Po všech těchto rozhovorech vyvstal přede mnou celkový obraz života v „táboře smrti", obraz, který je zde nutno vylíčit. . .

První předpoklad esesáků, kteří byli neomezenými pány tábora, byl takový: všichni lidé, kteří se dostali do tábora, ať jsou to váleční zajatci, nebo vězňové, Rusové, Ukrajinci, Poláci, Bělorusové nebo židé, Francouzi či Rekové atd., — stejně dříve nebo později, tak či onak zemrou, nikdy už živi z tohoto tábora nevyvážnou a neprozradí, co se tu dělo.

Tento hlavní předpoklad určoval též chování stráží a metody vyvražďování lidí v táboře. Mrtví mlčí a nic už neprozradí. Nemohou vylíčit podrobnosti, doložit tyto podrobnosti nějakými důkazy. Tudíž: nebude důkazů, a to bylo to hlavní podle mínění Němců.

Pověsti o táboře v celku, jako o táboru smrti, mohly sice proniknout mezi obyvatelstvo v okolí, to však bylo Němcům jen vítané. Cítili se v Polsku, jako doma. „Polské generálgubernátorství" pokládali za zemi navždy doby tou. Pro ty, kdož na území Polska zůstali na živu, museli býti Němci postrachem, a proto hrůzné pověsti, kolující po celém Polsku o lublínském táboře, se jim zdály býti dokonce k prospěchu. Mrtvolný zápach, který se ve dnech zvlášť velikého vyvražďování táhl od tábora po celém okolí, takže lidé chodili, zakrývajíce si nos a ústa šátkem, děsil okolní obyvatelstvo.

Z toho mělo celé Polsko nabýti představy o pevnosti panství Němců a o strašných následcích, jež postihnou každého, kdo se opováží postavit se na odpor. Mraky dýmu, valící se celé týdny a měsíce z vysokého komína hlavního krematoria, byly vidět z daleka, to však Němcům rovněž nevadilo. Jako mrtvolný zápach, tak i tento příšerný dým byl zastrašovacím prostředkem. Před zraky všech lidí táhly po chelmské silnici mnoha tisícové průvody odsouzenců a mizely za vraty lublínského tábora, aby již nikdy odtud nevyšly; a to též mělo býti důkazem síly Němců, důkazem toho, že si mohou dovolit všechno a nikdy nebudou nikomu odpovídat.

Další líčení bych chtěl začít popisem „nejhumánnější“ instituce v táboře, popisem lazaretu. Podle přísných lékařských pravidel museli všichni lidé, přibyvší do tábora prodělat 21denní karanténu v lazarete. Toto opatření jistě odpovídá požadavkům zdravotnictví. K tomu je však nutno dodat jednu podrobnost: všichni váleční za jatci, kteří si zde měli odbýti karanténní lhůtu, byli podle nařízení správy tábora umisťováni výhradně do baráků, kde byli lidé nemocní tuberkulosou v otevřené formě.

V každém takovém baráku, kde již bylo ve strašné těsno tě po dvou stech nemocných, umístili dalších dvě stě lidí, jež si zde měli odbýti karanténu. Uváží-li se jen tato okolnost, pak není naprosto nic divného, že z oněch případů, kdy lidé zemřeli v táboře t. zv. přirozenou smrtí, připadalo 70—80% na tuberkulosu.

Lazaret byl v podstatě jen částí tohoto velkozávodu smrti. V lazaretu používali Němci svých způsobů ubíjení, někdy rychlejších než v obyčejných barácích. Způsobů usmrcování bylo velmi mnoho, a podle toho, jak rychle se zvětšoval tábor, vzrůstal i počet způsobů ubíjení. Prvním místem, kde se hromadně zabíjelo, byla hned na kraji táborového pozemku prkenná bouda mezi dvěma řadami ostnatého drátu. Pod stropem boudy byl dlouhý trám, na kterém stále viselo osm dlouhých řemenů se smyčkou na konci. Zde věšeli všechny lidi tělesně zesláblé.

V první době byl v táboře nedostatek pracovní síly a esesáci si nemohli dovolit věšet prostě jen pro kratochvíli. Proto nevraždili lidi zdravé, nýbrž pouze zesláblé hladem a nemocemi. Pro válečné zajatce platila výsada. V této prkenné boudě věšeli jen vězně. Skupiny zesláblých a práce neschopných válečných zajatců odváděli Němci za katastr tábora a tam je postříleli. Zajatce věšeli jen tehdy, když nebylo možné sestavit z nich celou skupinu a nestálo za to jíti do lesa s jedním člověkem nebo s dvěma.

V takovém případě věšeli jednotlivého zajatce nebo dva společně s vězni. Brzo bylo dostavěno původní primitivní krematorium o dvou pecích, o kterém jsem se již zmínil. Stavba plynové komory nebyla ještě dokončena. V tomto období byli zabíjeni nemocní a zesláblí lidé hlavně takto: k budově krematoria byl udělán přístavek, nevelká místnost, s velmi úzkým a nízkým vchodem, tak nízkým, že člověk při vcházeni musel sklonit hlavu.

Za dveřmi, po obou stranách, stáli dva esesáci a drželi v rukou krátkou, těžkou železnou tyč. Když se člověk sehnul, procházeje dveřmi, esesák ho udeřil touto tyčí přes vaz. Byl-li úder nedostačující, zasadil mu ještě jednu ránu druhý esesák.

Nezáleželo na tom, nebyl-li člověk hned mrtev, nýbrž jen omráčen. Jakmile se svalil na zem, byl považován za mrtvého a vhozen do kremační pece. Nutno připomenout, že v táboře vůbec platilo pravidlo: kdo upadl a nemůže se zvednout, považuje se za mrtvého.

Někdy usmrcovali zesláblé lidi tak, že je vyhnali na celé hodiny na mráz. Dále zde byla metoda t. zv. večerního tělocviku: lidé vyčerpaní a do krajnosti zesláblí celo denní prací museli po večerní kontrole běhat půldruhé hodiny v blátě, jež sahalo po kolena, v zimě ve sněhu nebo v létě v parnu kolem celého obytného bloku baráků, jehož rádius činí přes kilometr. Ráno pak sbírali mrtvé, ležící kolem hradby na území bloku.

Tohle byly, lze říci, obvyklé každodenní způsoby vraž-dění. Avšak bestie ochutnavší jednou lidskou krev, se pak již nespokojovaly prostými způsoby ubíjení. Usmrcovat své oběti nebylo pro ně jen zaměstnání, nýbrž i kratochvíle. Nebudeme zde líčit „zábavy" obvyklé ve všech německých táborech, t. j. střílení se strážní věže do vy braného živého terče, nebo ubíjení stovek vyhladovělých lidí v okamžiku,, kdy se vrhli na hozené jim kosti. Zmíníme se jen o některých kratochvílích, specifických pro lublínský tábor.

První „šprým" vypadal takto: jeden z esesáků začal vytýkat nějakému vězni, že se provinil proti táborovému řádu a bude proto zastřelen. Vězně postavili ke zdi a esesák mu přiložil k hlavě revolver.

V 99 případech ze sta takový člověk v očekávání výstřelu instinktivně zavřel oči. Esesák pak vystřelil do vzduchu, zatím co druhý esesák, přiblíživší se nepozorovaně k vězni, udeřil oběť v témže okamžiku po hlavě tlustou latí. Vězeň se skácel bez vědomí k zemi. Když se za několik minut vzpamatoval a otevřel oči, řehtající se esesáci mu řekli: „Vidíš, teď jsi na onom světě. I tam jsou Němci, nezbavíš se jich.“ Protože se pak takový člověk, většinou zkrvavený, ne mohl hned plně vzpamatovat a vstát, byl prohlášen za mrtvého a esesáci, nabaživše se této kratochvíle, dobili ho výstřelem.

„Žert" číslo 2 byl takový: v jednom baráku byl velký bazén. Němci z čehosi obvinili nějakého vězně; nařídili mu, aby se vysvlékl a pak ho shodili do bazénu. Když se pokoušel vylézti, esesáci, stojící kolem, jej znovu sráželi údery a kopanci do vody. Podařilo-li se mu přece jen dostat se z vody, mohl se obléknout, avšak pod podmínkou, že to dokáže za tři vteřiny. Výkon kontrolovali podle hodinek.

Pochopitelně, že to nikdo nedokázal. Byl pak znovu shozen do vody a znovu týrán, dokud neutonul.

„Zábava" číslo 3 vždy končila smrtí toho1, koho si vy brali za terč své kratochvíle. Než obviněného zavraždili, přivedli jej k stroji na ždímání prádla. Odsouzenec musel vložit konce prstů rukou mezi dva těžké gumové válče, jimiž se ždímalo prádlo. Potom jeden z esesáků, nebo ně který z vězňů na jejich rozkaz, začal točit klikou stroje. Ruka Člověka byla vtažena po loket nebo až po rameno „do válců. Křik mučeného byl hlavní potěchou Němců. Pochopitelně, že člověk s rozdrcenou rukou nebyl pak schopen práce a jako každý práce neschopný byl podle zdejšího pravidla zabit.

Takovéto „zábavy“ zde byly, lze říci, všedním zjevem. Každý esesák se kromě toho bavil svým způsobem. Uvedeme pouze jeden příklad, potvrzený několika svědky: jeden z esesáků z mužstva, jež hlídalo dělníky, pracující na stavbě nového krematoria, mladík asi 191etý, přistoupil bez jakékoliv, příčiny k nejstatnějšímu člověku, kra savci, nařídil mu, aby schýlil hlavu a plnou silou ho praštil holí do vazu.

Když člověk upadl, esesák přikázal dvěma vězňům, aby vzali ležícího za nohy a táhli po zemi, obličejem dolů, aby prý se vzpamatoval. Člověk, kterého tak vlekli asi sto metrů po zmrzlé zemi, z omráčení neprocitl a nehýbal se. Esesák pak nazdvihl těžkou cementovou kanalisační rouru a pustil ji ležícímu na záda. Pak ji znovu pozvedl a znova pustil, a to opakoval pětkrát. Ležící se po prvním úderu zachvěl v agónii, a po dalším úderu zůstal zase bez hnutí. Po pátém, úderu esesák nařídil obrátit vězně obličejem vzhůru a holí mu pootevřel oční víčka. Když se přesvědčil, že je mrtev, odplivl si, zapálil cigaretu, a jakoby se nic nestalo, odešel.

Budiž připomenuto, že počínání Němce nebylo pouze projevem jeho příšerných sklonů. Na podzim a v zimních měsících r. 1943 považoval každý esesák za svou povinnost se vychloubat, kolik zabil lidí denně, nejméně vždy pět vězňů.

Musím se ještě zmínit o ženách. V jednotlivých měsících jich bylo v táboře až 10 tisíc. Zacházelo se s nimi stejně jako s muži, jen s tím rozdílem, že je hlídaly esesačky. Vylíčím jednu takovou fúrii, v hodnosti poddůstojníka, vrchní dozorkyni v ženských barácích. Její jméno se, žel, nepodařilo dosud zjistit, protože ji zde všichni nazývali „lágrzérka". Nikdy se neobjevila bez biče. To byl dlouhý, dvoumetrový pružný honácký bič: guma s ocelovým jádrem, potažená kozí. „Lágrzérka" byla zrůdná, vyzáblá, pološílená megera, jejíž sadismus vyplýval z pohlavní abnormality.

Při ranním a večerním nástupu si vyhledávala mezi vysílenými a vyhublými ženami tu nejhezčí, takovou, která si dosud zachovala určité lidské vzezření. Tu bez jakékoliv příčiny rozmachem biče šlehla po prsou. Když se oběť, svíjející se v bolestech, svalila na zem, zasadila jí druhou ránu bičem do rozkroku a hned jí do téhož místa kopla okovanou botou. Zena již obvykle nebyla s to se zvednout, a plazila se po zemi, zanechávajíc za sebou tratoliště krve. Po jednom nebo dvojím takovém ztýrání ženy následkem těžkého zranění brzo umíraly. Tyto řádky se těžce píší. Zbývá jedině naděje, že jméno této příšerné zrůdy bude zjištěno, tak jako jména tisíců jí podobných bestií, že budou vyhledány a popraveny, t. j., že je stihne aspoň nepatrná část zaslouženého trestu.

Dosud jsme zde mluvili o mučení a usmrcování lidí, kteří byli kratší nebo delší dobu v táboře. Tábor u Lublína však byl skutečným velkopodnikem smrti a mnoho t lidí zahynulo hned, jakmile sem přišli. Takových lidí bylo za tři roky statisíce. Vodili je na pole smrti skoro každý den. Za nocí na území tábora hřměly motory schválně na prázdno puštěných traktorů, aby přehlušily palbu auto matických pušek a výkřiky popravovaných. Když trak tory začínaly hřmět, všichni v táboře věděli, že nastala poslední hodina tisíců lidí. Vylíčíme stručně jen jeden takový masakr, hromadnou popravu, největší ze všech, provedenou 3. listopadu 1943. Časně zrána bylo veškeré strážní mužstvo zalarmováno, a tábor obklíčily dva kordony gestapáků.

Od chelmské silnice táhl přes tábor ne konečný průvod lidí, kteří šli, držíce se za ruce, v pětistupech. Celkem jich ten den přišlo 18.000, polovina mužů, polovina žen a dětí. Děti do 8 let šly mezi ženami, starší šly v samostatné koloně, rovněž v pětistupech, držíce se též za ruce. Dvě hodiny poté, co přední část průvodu prošla branou tábora, po celém táboře a okolí se rozlehly řvavé zvuky foxtrotů a tanga z několika desítek rozhlasových amplionů. Rádio pak hrálo celé ráno, celý den, večer a celou noc.

Těchto 18,000 lidí bylo. postříleno na planině u nového krematoria. Tam bylo vykopáno několik dlouhých jam, širokých dva metry a několik set metrů dlouhých. Lidé se museli před postřílením vysvléci do nahá a pak se nazí položit ve vrstvách na sebe do těchto jam. Jakmile se uložila jedna vrstva lidí, byla shora postřílena automatickými puškami. Pak položili druhou vrstvu lidí a zas stříleli. A tak to šlo, až byla jáma plná. Lidé, kteří zůstali na živu, pak tuto jámu zasypali hlínou a sami šli k druhé, kde byli i oni postříleni. Teprve poslední řadu zabitých v poslední jámě zaházejí sami gestapáci. Hlíny naházeli jen tolik, aby mrtvé zakryli. Druhého dne pak začalo spěšné spalování mrtvol v pecích nového krematoria. Tak za jediný den Němci vyvraždili 18.000 lidí.

V závěru líčení je nutno se ještě zmínit o dvou Něm cích, vlastně o jednom Němci a jedné Němce, kteří zde byli zadrženi. Němec se toho co se dělo v táboře účastnil přímo, Němka pak nepřímo. On se jmenuje Theodor Schollen. Dosud jej nestihl zasloužený trest, ještě žije. Je stár 41 let. Narodil se v Dusseldorfu. Roku 1937 se stal členem nacional-socialistické strany, vstoupil do od dílu SS. V červenci 1942 přijel do lublínského tábora a stal se rottenfuhrerem SS. Povoláním je — řezník berlínských jatek, kde pracoval v chladíme. V táboře zastával funkci skladníka. Jeho povinností bylo — svlékat vězně, přibyvší do tábora, provésti u nich prohlídku a odebrat oděv, ve kterém přišli, před tím, než byli zahnáni do plynové komory.

Říká o sobě, že byl jen skladníkem, tvrdí, že se do SS zapsal z neporozumění, když byl opilý. Říká, že s vězni zacházel velmi lidsky, a pláče, když mu svědci, kteří mu též padli do spárů, připomínají, jak kovářskými kleštěmi rval lidem z úst zuby, protože prý ve vykotlaných zubech mohou býti schovány brilianty, jak strhával lidem se zubů zlaté korunky, na které ve výkazových listinách nebyla rubrika a mohl si je přisvojit sám. Přísahá, že není nic víc než poddůstojníkem SS, kdežto lidi prý zabíjeli ti od SD, t. j. z gestapa. Když je usvědčován, lže, pláče a roní takové slzy, že naivní člověk by mu mohl v první chvíli uvěřit. Takového typu je tento Němec.

A Němka? Jmenuje se Edith Schostek. Je jí 21 let, je odněkud z centrálního Německa. Přijela do Lublína před dvěma lety, když podle zákona, tak jako všechna děvčata v Německu, dovršivší 19 let, musela jít pracovat ve prospěch státu. Přijela na rok, a zůstala tu na dva roky. Ona nevraždila a nebila ženy bičem přes prsa. Byla pouze stenografistkou u německého ředitele lublínské elektrárny a ruce nemá po třísněné krví. Při podrobnějším výslechu vychází najevo nepatrná okolnost: ona i její sestra, která též pracovala zde v Lublině, dostávaly jako naturální příplatek k služnému věci z onoho skladiště, věci po lidech popravených, o němž jsem se zmínil výše. Dostávala se sestrou odtamtud krajky a střevíce. Jiné možná dostávaly prádlo a šaty. Třetí, vdané, dostávaly dětské košilky a střevíčky, stažené se zavražděných dětí.

Tak se uzavírá řetěz, do něhož je zapojeno celé Německo. Na jednom konci toho řetězu je kat Theodor Schollen, který rval lidem z úst zlaté zuby a vháněl je pak do lidomorny, na druhém konci řetězu je Edith Schostek, která za svoji účast jen brala věci povražděných. Němec Schollen a Němka Schostek jsou na různých koncích řetězu, ale řetěz je jeden. Jedni více, druzí méně, ale k odpovědnosti musí býti povoláni všichni. Ať neukazují jeden na druhého. Ať si jednou provždy uvědomí: odpovědnost musí nésti všichni.

1. Běloruská fronta

V srpnu 1944

PŘÍLOHA 1: KOMUNIKÉ TISKOVÉ KANCELÁŘE „POLPRESS"

V blízkosti Lublína, v Majdanku, v táboře smrti, prováděli němečtí okupanti hromadné vyvražďování sovětských lidí, válečných zajatců a vězňů v tomto táboře: Poláků, Francouzů, Čechů, židů, Belgičanů, Maďarů, Srbů, Řeků a příslušníků jiných národů Evropy.

Se zřetelem k tomu, že Němci v tomto táboře hromadně vraždili a ubíjeli sovětské příslušníky, válečné zajatce, Polský výbor národního osvobození požádal sovětskou vládu, aby byla ustavena polsko-sovětská Mimořádná komise k vyšetření zločinů Němců v Lublině a aby sovětská vláda delegovala do této komise své zástupce. Vláda SSSR vyhověla tomuto návrhu a jmenovala do komise jako členy: profesora N. I. Graščenkova, profesora V. I. Prozorovského a D. I. Kudrjavceva.

Polsko-sovětská Mimořádná komise, skládající se z místopředsedy Polského výboru Národního osvobození p. Witose jako předsedy, a členů komise: kněze dr. Kruszyňského, profesora Bialkowského, prokurátora odvolacího soudu Balcerzaka, soudního lékařského znalce profesora Szyllinga-Singalewicze, člena Polského výboru Národního osvobození dr. Sommersteina (Polsko) a profesora V. I. Prozorovského, profesora N. I. Graščenkova, D. I. Kudrjavceva (SSSR) — přikročila k vyšetřování zločinů německých fašistů v Lublině, k zjištění a vypátrání organisátorů a přímých vykonavatelů těchto zločinců.

PŘÍLOHA 2: PROHLÁŠENI NĚMECKÉHO GENERÁLA MOSERA NEJVYŠŠÍMU VELENÍ RUDÉ ARMÁDY

Od Mosera, generál-lieutenanta, býv. velitele 372. hlavního polního velitelství města Lublína.

Prohlášení

Já, Hilmar Moser, narodil jsem se r. 1880 v Langenorle (okres Roda). Od r. 1902 jsem sloužil v německé armadě. Roku 1935 mně byla udělena hodnost generálmajora, r. 1942 hodnost generállieutenanta. Za vojenskou činnost jsem byl vyznamenán všemi v Německu zavedenými řády. Po 42 léta jsem byl vždy čestným vojákem, zúčastnil jsem se dvou světových válek, byl jsem těžce raněn.

Nemám žádných příčin zamlčovat těžké zločiny Hitlera nebo je zastírat, považuji za svoji povinnost říci plnou pravdu o tak zvaném „táboru smrti“, který hitlerovci zřídili u Lublína při chelmské silnici.

Do Lublína jsem přibyl koncem listopadu r. 1942 s hlavním polním velitelstvím č. 372 jako jeho velitel.

Můj předchůdce — generál von Altrock, byl asi po. 3 týdnech převeden se svým hlavním polním velením dál na východ.

Při předání služebních záležitostí mně sdělil, že v Lublině je koncentrační tábor, podřízený SD. Řekl, že veliteli hlavního polního velitelství, jako zástupci ozbrojených sil, se podle armádního rozkazu s veškerou přísností zakazuje vstupovati do tohoto tábora a zjišťovat, co se v něm děje.

Brzy nato přibyl do Lublína velitel vojenského obvodu generál-guvernér, generál pěchoty Heinicke, jemuž bylo hlavní polní velitelství podřízeno.

Heinicke opakoval nařízení, které mně sdělil generál Altrock, a připomněl znovu, že zajímat se o to, co se v koncentračním táboře děje, je přísně zakázáno.

Mimo jiné pravil: „Tam se to podobá žhavému železu, jehož se nelze dotýkat.“

V první době své působnosti jsem konal četné objížďky, abych poznal území, jež spadalo pod mou správu. Pak jsem se snažil zjistit podrobnosti o koncentračním táboře a dozvěděl jsem se toto: Tábor se prostíral několik km podél jižní strany chelmské silnice a několik km od ní. Soudím, že rozloha jeho území činila asi 30 km2. K táboru vedlo několik přímých železničních odboček kolejí od hlavního nádraží. Kolem byl obyčejný plot z ostnatého drátu a za plotem stály četné stráže.

Od kdy tábor existoval, mně není známo, vím však, že za mého pobytu v Lublině byl značně rozšířen. Při výběru místa pro stavbu obranných pásem „lublínského opevněného obvodu", jež vedly podél východní části koncentračního tábora (s vnější strany ohrazení), jsem byl jednou s jinými důstojníky, řídícími stavby uvnitř vnějšího«ohrazení tábora, asi 30 metrů daleko.

Neměl jsem v úmyslu prohlížeti si tábor, což, jak jsem již uvedl, bylo nadřízenými instancemi přísně zakázáno.

Přesto jsem zjistil mnohé z toho, co se v táboře dělo.

Tento tábor jsme v Lublině všichni nazývali koncentrační tábor nebo židovský tábor, protože v něm původně byli hlavně židé, později tam byli příslušníci nejrůznějších národů, tak zvaní političtí zločinci, mezi nimi i Němci.

V zimě 1943—1944 tam byl povražděn veliký počet vězňů, mezi nimi, k mému velikému rozhořčení, ženy i děti.

Zavražděny byly statisíce lidí.

Část nešťastníků byla postřílena, část otrávena plyny.

Pak bylo nejednou sděleno, že v táboře smrti musí od souzenci vykonávat velmi těžké práce, jež jsou nad jejich" síly, a při práci jsou poháněni surovým bitím.

S rozhořčením jsem slýchal, že vězňové v tomto táboře byli před zabitím týráni a mučeni. Letos na jaře bylo vykopáno nesčíslné množství mrtvol a spáleno ve specielně zřízených pecích, zřejmě proto, aby byly zahlazeny stopy zločinů, spáchaných na rozkaz Hitlera.

Ohromné pece byly z cihel a železa, bylo to krematorium o veliké výkonnosti. Mrtvolný zápach se táhl často až do města, zejména do jeho východní části, takže i lidem méně informovaným bylo jasno, co se děje v tomto strašném místě.

Informace o tomto strašném táboře jsem nabyl z rozhovorů s těmito lidmi: se svým předchůdcem velitelem hlavního polního velitelství generálem von Altrockem, bývalým velitelem 174. záložní divise v Lublině generálem Rennerem, s velitelem 991. střeleckého domobraneckého praporu majorem Gleisnerem, s veliteli zásobovacího oddělení a zemědělství obvodu dr. Klausem a dr. Ozorem a s majorem Hartmannem, který byl skoro po celých pět let mým pobočníkem a důvěrníkem.

Majora Hartmanna jsem sám požádal, aby zjistil, co se děje v táboře, a ten mně dal nejúplnější informaci.

Zprávy, které jsem obdržel od jiných osob, byly jasně potvrzovány nesnesitelným mrtvolným zápachem, který jsem sám nejednou cítil.

Nenacházím slov, jimiž bych vylíčil rozhořčení nad neslýchanými zločiny, a jsem přesvědčen, že každý slušný Němec se zřekne vlády, která nařizovala takovéto organisované hromadné vraždy. Důkazem, že to, co se v táboře smrti dělo, bylo řízeno hitlerovskou vládou, je fakt, že tábor si přijel prohlédnout samotný Himmler, který byl v Lublině v létě 1943.

Pokládám za svou přímou povinnost, jako generál a voják s 42 služebními lety v armádě, jako účastník dvou světových válek, který byl těžce raněn, a dále jako poslední velitel hlavního polního velitelství v lublínském obvodu, přispěti k úplnému, odhalení všech neslýchaných zločinů spáchaných v koncentračním táboře. Vyzývám všechny vojáky armády, kteří mně byli v Lublině pod řízeni, aby dali výpověď o všech jim známých zločinech spáchaných v lublínském táboře smrti.

MOSER

generál-lieutenant

29. srpna 1944

Vlasta Bořek: BĚŽÍCÍ PÁS SMRTI V MAJDANKU

Moskevský dopisovatel ČTK redaktor Vlasta Bořek se zúčastnil zájezdu zahraničních korespodentů do Lublína, kde měl příležitost shlédnout hitlerovský „závod smrti“ v Majdanku, a promluvit s některými svědky hitlerovských zločinů.

Po svém návratu uveřejnil Vlasta Bořek v „Československých listech" článek, který zařazujeme k této brožuře, neboť obsahuje fakta o tom, že mezi statisíci obětí tohoto táboru bylo též mnoho českých lidí — mužů, žen i dětí.

Ten, kdo poznal hitlerovskou továrnu smrti v Majdanku u Lublína, na vlastní oči viděl a od svědků slyšel o tom, co zde německé bestie se svými bezbrannými oběťmi prováděly, ten musí přiznati, že člen polsko-sovětské vyšetřující komise Christiansen měl plně pravdu, když řekl, že nad vchodem do koncentračního tábora v Majdanku právem mohl býti napsán známý citát z Danteova „Pekla": „Zanechte všech nadějí, vy, kteří vcházíte."

A skutečně také z těch statisíců, ba milionů lidí, které sem Němci nahnali ze všech koutů Evropy, zachránilo se jen několik málo zubožených jednotlivců. A ti ještě jen díky vítězně postupující Rudé armádě, která zachytila část vozů, v nichž Němci z tábora v Majdanku odváželi dosud živý zbytek svých obětí.

Tak z československých příslušníků se zachránil jen Čech Ludvík T., který doplnil obraz toho, co jsem sám na vlastní oči viděl.

Koncentrační tábor v Majdanku u Lublína byl ohromný závod na vraždění lidí. Rozkládal se na ploše asi 270 hektarů, v jejímž středu stály mezi táborovými baráky plynové komory na hromadné trávení lidí. Z plynových komor byly mrtvoly vyhazovány do místnosti, kde jim byly vytrhávány zlaté zuby a rozříznut žaludek, aby se Němci přesvědčili, zda snad jejich oběť nespolkla před smrtí nějaký drahokam, nebo kousek zlata.

Z této operační místnosti byly mrtvoly povražděných dopravo vány k řadě kremačních pecí, ve kterých byly hromadně spalovány. Za účelem plného využití prostoru pecí němečtí zvrhlíci odsekávali mrtvým nohy a ruce. Spálené lidské kosti byly drceny zvláštním mechanickým zařízením a popelu bylo využíváno buď k hnojení zeleninových polí, anebo byl v plechových urnách za drahé peníze rozprodáván příbuzným obětí.

Zde v těchto strašlivých pecích byly hromadně páleny i malé děti, a jsou známy případy, že zde byli upáleni i živí lidé.

V Majdanku nebyli však lidé vražděni jen otravnými plyny, ale ještě „vědečtěji" i prudce vstřikovanými velkými dávkami „evipanu", kterými podle výpovědi svědků německý kat, bývalý číšník Benden, odpravil tisíce lidí.

Kromě toho statisíce lidí zahynulo v Majdanku za střelením, nebo prostě hladem, který byl zde tak strašný, že došlo k mnoha případům lidojedství. Při tomto hromadném ubíjení lidí nestačily ovšem ani pece Majdanku a proto byly mrtvoly obětí také hromadně spalovány „indickým způsobem" v nedalekém krembeckém lese.

Němečtí kati se při svém řemesle občas také povyráželi tím, že okénky z tlustého skla pozorovali smrtelné křeče svých obětí, umírajících v plynových komorách.

Jinou „zábavou" esesovců bylo, že svou oběť po předchozím mučení vedli jakoby na popravu. Nešťastník byl postaven před popravčí četu a v okamžiku, kdy byl dán rozkaz „Palte“ — esesák, stojící za ním, ranou do hlavy ho omráčil. Pak byl přiveden k vědomí a řehtající se Němci se mu vysmívali: „Ty sis myslel, že budeš mít alespoň po smrti pokoj, a teď vidíš, že i v nebi je Majdanek a SS!“

V samém středu Lublína, v Chopinově ulici, stojí ohromná nedostavěná budova divadla „Katolické akce", ve které si nacisté zřídili skladiště, v němž s pravou německou důkladností třídili věci pozůstalé po zavražděných, aby je zužitkovali. Nejlepší z nich odváželi do Německa, kde byly přidělovány členům nacistických organisací a jejich rodinám.

Jak kolektivní je vina Němců na zločinech spáchaných jimi v okupovaných zemích, toho důkazem mezi jiným je na příklad úřední připiš SS brigadenfuhrera „generál-majora der Waffen SS“ Glucke, ve kterém tento upozorňuje, že v zásilce do Brna se ocitly také rozstřílené a krví potřísněné kusy oděvu a prádla, a proto nařizuje, aby na příště bylo dbáno větší opatrnosti. Rozumí se, že ne proto, že by to rozčilovalo podarované německé hyeny, ale — jak Glucke výslovně píše — „protože obal byl poškozen a bylo možno viděti obsah balíku.“

Vraťme se však do skladiště v Chopinově ulici. Dodnes jsou tam hromady nejrůznějších předmětů — obleků, prádla, zavazadel, bot, vázanek, zkrátka všeho až po ty kartáčky na zuby a různé jiné toiletní potřeby, které svými výrobními značkami ukazují, že v Majdanku byli vražděni příslušníci všech evropských národů. Našel jsem zde mnoho stop i po našich, od Němců povražděných krajanech.

Zjistil jsem i některá jejich jména, jako na příklad: zámečník Josef Glutsche z Kočkova, Rudolf Felbinger, příslušný do Drmoul, okres Planá, Josef Lát z Urbanic, Bohumil Matička z Třeboně, továrník Svoboda odkudsi od Českých Budějovic, bývalý španělský bojovník dr. Viesner, dr. Jiří Lederer, Růžena Špicova, Renata Hiršová, M. Hovorková, Komárek a jiní, neznámo odkud.

Našel jsem zde i památku po neznámém českém filmaři, který ze snímků, na kterých zachytil svou maminku uprostřed šťastného rodinného kruhu, sestavil malé album nadepsané „Něco o naší mamince v obrazech i slovech“. Místo podpisu vlepil do rohu titulní stránky svůj vlastní malý portrét. Vzal on sám do majdanského pekla tuto vzpomínku na svou maminku, nebo to byla stařičká mat ka, která pronesla až sem památku na svého syna?...

Našel jsem zde však také důkazy, že zde, v Majdanku, bylo povražděno mnoho našich českých a slovenských dětí. Svědčí o tom školní sešity, ze kterých je patrno, že rodiče dětí i zde, v tomto strašlivém koncentračním táboře, se snažili, aby jejich děti nezapomněly rodný jazyk, netušíce, že i je, i jejich děti, stihne hrozný osud. Svědčí o tom i dětské knížky, jako na příklad „Broučci“, „Honička za pohádkou“, „Kratochvilné vypravování o Krakonošovi“ a jiné, jichž obrázky jsou barevnými tužkami naivně kolorovány neumělou dětskou ručkou...

Polští přátelé mi říkali, že takových Majdanku, jako v Lublině, takových běžících pásů smrti je v Polsku ještě mnoho. Stačí však jen lublínský, aby pro německé bestiální a zvrhlé vrahy nebylo odpuštění,, ani slitování, až nadejde hodina zúčtování.

A ta přijde brzy!

Československé listy, čís. 17.

PŘÍLOHA 4: ZPRÁVA POLSKO-SOVĚTSKÉ MIMOŘÁDNÉ KOMISE PRO VYŠETŘENÍ NĚMECKÝCH ZLOČINŮ, SPÁCHANÝCH VE VYHLAZOVA CÍM TÁBOŘE NA MAJDANKU V LUBLÍNĚ

Polsko-sovětská komise pro vyšetření zločinů, jež Němci spáchali v Lublině — sestávající ze:

zástupce před sedy polského výboru národního osvobození pana A. Witose (jako předsedy komise),

z preláta lublínského katolického katedrálního chrámu, kněze dra Kruszyňského,

člena polského výboru Národního osvobození dra Sommersteina,

předsedy lublínského Červeného kříže, advokáta Christianse,

profesora lublínské katolické university Bialkowského,

profesora lublínské university Poplawského,

státního zástupce lublínského apelačního soudu Balcerzaka,

předsedy lublínského okresního soudu Szczepanského (za Polsko),

D. I. Kudrjavceva (jako zástupce předsedy komise),

profesora V. I. Prozorovského,

profesora Graščenkova (za Sovětský svaz),

vyšetřila zločiny, spáchané v Lublině.

Hitlerovci zřídili na polském území rozvětvenou síť koncentračních táborů: — v Lublině, v Demblíně, v Osvěntimi, v Cholmu, v Sabiburu, v Bjalé Podlasce, v Treblince a na jiných místech. Do těchto táborů sváželi z okupovaných evropských zemí — z Francie, Belgie, Holandska, Itálie, Československa, Jugoslávie, Řecka, Dánska, Norska a jiných zemí statisíce lidí, aby je zde povraždili. Zločinná hitlerovská vláda zavedla v těchto táborech soustavné masové vyhlazování nepohodlných jí skupin obyvatelstva a to především inteligence z okupovaných evropských zemí, sovětských a polských válečných za jatců a židů.

Vše, co komise pro vyšetřování německých zločinů v Lublině zjistila, přesahuje svou bestialitou a barbarstvím všechna příšerná fakta řádění německých fašistických okupantů, jež jsou až doposud známa mezinárodní veřejnosti.

TÁBOR SMRTI NA MAJDANKU V LUBLINĚ

V Lublině, na Majdanku, zřídili hitlerovští katané obrovský kombinát smrti. Němci jej nazvali „Vernichtungslager" (vyhlazovací tábor).

Zajatí Němci, kteří sloužili v tomto táboře, udali ve svých výpovědích:

Rottenfuhrer SS Theodor Schollen: „Tento tábor se nazýval „vyhlazovací tábor“ „Vernichtungslager" právě proto, že zde byly vyhlazovány obrovské masy lidí.

Kampfpolizei Stalbe Heinz vypověděl: „Hlavním účelem tohoto tábora bylo vyhlazení co největšího počtu lidí a proto se nazýval „Vernichtungslager", to jest „vyhlazovací tábor“.

Tábor „Majdanek" je vzdálen dva kilometry od Lublína a prostírá se na pozemku o 270 hektarech. Stavba tábora byla zahájena koncem roku 1940.

Na počátku roku 1943 zakončena stavba baráků na 6 táborových pozemcích. Na každém pozemku bylo 24 baráků, v úhrnem počtu 144 baráků (nepočítaje různé stav by, sloužící jako sklady a dílny a pod.).

Každý barák mohl pojmouti na 300 lidí i více. Tábor byl obehnán dvěma řadami ostnatého drátu. Kromě toho bylo všech šest po zemků uvnitř tábora odděleno celou soustavou drátěných překážek se zvláštní strážnicí, umístěnou u vchodu na každý tento pozemek. Do drátěných překážek byl veden elektrický proud o vysokém napětí. Na mnoha místech v táboře byly postaveny vysoké věže, na nichž neustále stály stráže, ozbrojené kulomety.

Tábor byl střežen silnými hlídkami vojsk SS. Kromě toho používaly stráže 200 psů, německých vlčáků, kteří účinně pomáhali při hlídání tábora; dále pak tu byla pomocná policie (Kampfpolizei), skládající se ze zločineckých typů.

II.

KONTINGENT TÁBOROVÝCH VĚZŇŮ Tábor mohl pojmouti 25—40.000 vězňů. V některých obdobích bylo v táboře vězněno na 45.000 lidí. Kontingent vězňů v táboře se měnil. Vězňové byli soustavně vyhlazováni, a na jejich místo přibývaly nové transporty vězňů, takže tábor byl pro velkou většinu osob sem poslaných pouze dočasnou zastávkou na cestě k smrti.

V táboře byli vězněni váleční zajatci bývalé polské armády, kteří upadli do zajetí již roku 1939, dále sovětští váleční zajatci a civilní občané z Polska, Francie, Belgie, Itálie, Holandska, Československa, Řecka, Jugoslávie, Dánska, Norska a jiných zemí.

To bylo zjištěno předně: nálezem velkého množství osobních průkazů a jiných dokumentů, náležejících občanům nejrůznějších evropských zemí, kteří zahynuli v táboře.

Tak na příklad byly nalezeny osobní průkazy sovětských občanů Marie Timofejevny Gorjunové, Nikolaje Franceviče Mazurkeviče a jiných.

Dále osobní průkazy polských občanů Czeslava Siedleckého, Vladislava Soniczného, Stanislava Jankiewicze a jiných. Dále dokumenty fran couzských občanů Gabriela Labrougea, Emila Moltagnea, Luciena Roi, Augusta Chirola, André Prinsona a j. Dále osobní průkazy československých občanů Josefa Hluče, Rudolfa Feldingera a jiných. Průkazy italských občanů Gustava Muole, Guiseppe Musice, Pine Tinoziho a j.

Dále dokumenty holandských občanů na jméno Berthus Van der Palm, Andertinus Van der Irimi, Petrus Jansen a j.

Dokumenty jugoslávských občanů, Stepaná Stepanovice, Rano Zuniče a jiných. Dokumenty belgických občanů Leona Bazeo, Theophila Van Hauzran a jiných.

Průkazy řeckých občanů — Eana Zurene a jiných, jakož i doklady osob různých jiných národností.

Za druhé: knihou, do níž byly zanášeny případy smrti v tak zvaném táborovém „lazaretu", v němž fakticky byli lidé rovněž vyhlazováni. V knize je zapsán velký počet lidí nejrůznějších národností, kteří zde zemřeli.

Pouze za jediný měsíc, v březnu 1944 z 1654 vězňů, zemřelých v lazaretu, připadá 615 lidí na Rusy, 247 na Poláky, 108 na Francouze, 74 na jugoslávské občany a ostatní na jiné západoevropské národnosti.

Za třetí: Výpověďmi celé řady svědků, bývalých táborových vězňů a zajatých Němců, kteří dříve v táboře sloužili, jakož i výpověďmi těchto bývalých vězňů: Francouze Le du Gorantina, Čecha Tomáška, Holanďana Benena a jiných.

Seznam usmrcených lidí byl neustále doplňován řadami sovětských válečných zajatců a také různými skupinami obyvatelstva, přivezeného z okupovaných evropských zemí, dále osobami různých skupin obyvatelstva, jež gestapo zatýkalo na ulicích, nádražích a v domech při soustavných razziích a prohlídkách, jež hitlerovci neustále prováděli v Polsku i v jiných evropských zemích a také značným počtem židů, kteří byli přiváženi z ghett, jež gestapo zřizovalo v Polsku a různých západoevropských městech.

Mezi uvězněnými bylo mnoho žen, dětí a starců. Někdy byly uvězněny celé rodiny. Byly zde děti různého věku, dokonce zcela malé děti a kojenci.

Tábor v Lublině byl tudíž místem, kde hromadně byli vyhlazováni příslušníci nejrůznějších evropských národů.

III.

MUČENÍ A KRVAVÉ TRÍZNĚNÍ V TÁBOŘE SMRTI

Režim v „táboře smrti" byl podřízen účelům masového vyhlazování vězňů. Vězňové byli neustále trýzněni hladem. Jednou za den dostali kávu z pražené řepy, dvakráte polévku z trávy a 180 až 270 gramů chleba, míchaného na polovic s pilinami nebo kaštanovou moukou. — To byla obyčejná denní porce vězně.

Toto neustálé hladovění vedlo k úplnému vyčerpání, k obrovskému rozšíření tuberkulosy a jiných nemocí a k masové úmrtnosti vězňů. Za nejmenší „přestupek" byla uvězněným odebírána i tato ubohá potrava, někdy i na několik dnů, což fakticky znamenalo smrt hladem.

Bývalý táborový vězeň, Cech Tomášek, prohlásil na zasedání komise: „Lidé neustále hladověli, bylo lze pozorovati masové vyčerpání uvězněných a obrovskou úmrtnost z vyčerpání. Vězňové jedli mršiny, kočky a psy. Většina vězňů vypadala jako živé pohybující se kostry, potažené kozí, jiní byli ne přirozeně tlustí, jelikož otékali z hladu.“

Bývalý táborový vězeň, kaprál polské armády, Reznik vypověděl: „Viděl jsem, že ruští váleční zajatci nedostávali téměř žádné jídlo, že upadli do takového stavu vyčerpání, až z hladu otekli a nebyli s to slabostí ani mluvit. Hromadně umírali.“

Hladový režim v táboře byl v celkové soustavě vyhlazování lidí podstatným činitelem.

Pracovní den se začínal v táboře ve čtyři hodiny ráno. Do baráků se přihnali Němci a karabáči sháněli lidi s kavalců. Konal se ranní nástup, na který se musili dostaviti všichni zdraví i nemocní. Ty, kteří v noci zemřeli, vynášeli jejich sousedé na dvůr k nástupu. Nástup trval dvě hodiny i více a byl provázen masovým trýzněním vězňů.

Jestliže vězeň upadl do bezvědomí a přihlášení se ne ozval, byl zanesen do seznamu zemřelých a potom dobit holemi.

V šest hodin ráno byli vězňové vyváděni na práci. Práce byla neobyčejně těžká a vyčerpávající. Byla provázena strašným bitím, nejhroznějším ponižováním a usmrcováním. Oddíly vězňů, jež se v 11 hodin vracely na tak zvaný „oběd“, přinášely s sebou ztrýzněné, zmrzačené lidi a mrtvoly zabitých. Při večerním nástupu přečetl službu konající SS jména vězňů, kteří „špatně“ pracovali. Ti pak byli položeni na zvláštní lavici a ztlučení holemi a důtkami. Počet ran dosahoval 25 i více. Často byli lidé utlučeni k smrti.

Docent varšavské university Zelent, který byl v táboře vězněn, vypověděl: „Znal jsern advokáta Noska z Radomi, který dostal sto ran a za tři dny na to zemřel.“

Vůči inteligenci a známým osobnostem bylo používáno zvláště rafinovaných prostředků. Známého profesora, odborníka pro dětské nemoci, Michalowicze, jemuž bylo dvaasedmdesát let, profesora varšavské průmyslové školy Pomirowského, jemuž bylo 60 let a člena nejvyššího polského soudu Wasowicze, 751etého, a mnoho jiných nutili Němci k nejtěžším pracím, při čemž vězně všemožně ponižovali a trýznili.

Bývalý vězeň magistr chemie, Polák Tadeusz Budzyn, vypověděl: „Němci přidělili velkou skupinu profesorů, lékařů, inženýrů a jiných odborníků, kteří v počtu 1200 lidí byli při vezeni z Řecka, na vysilující práci: přenášení těžkých kamenů. Vysílené a únavou padající učence esesáci utloukali k smrti. Soustavným hladověním, vysilující prací, trýzně-ním a vražděním byla celá tato skupina řeckých učenců vyhlazena během pěti týdnů.“

Způsoby mučení a trýznění byly neobyčejně rozmanité. Některým způsobům usmrcování říkali Němci „žert". Byl to ovšem žert, který se často končil smrtí vězně. Mezi tyto tak zvané „žerty" patřilo zdánlivé zastřelení, při čemž byla oběť omráčena ranou do hlavy, zasazenou deskou, nebo nějakým jiným tupým, předmětem, nebo zdánlivé utopení v táborovém bazénu, které se často končilo skutečným utopením.

Mezi německými katany v táboře byli odborníci pro ty nebo jiné metody týrání a vraždění. Někteří zabíjeli ranou holí do zátylku., kopnutím botou do břicha nebo do slabin a tak dále.

Esesovští mučitelé topili své oběti ve špinavé vodě, vytékající z lázně. Hlavu oběti pohroužili do této špinavé vody a esesovec ji tlačil botou do bahna tak dlouho, dokud člověk nepřestal dýchat.

Oblíbeným způsobem hitlerovských esesáků bylo zavěšování vězňů za ruce svázané za zády.

Francouz Le du Corantin, který sám na sobě zakusil tento trest, vypravoval, že při tomto způsobu zavěšování ztrácí vězeň rychle vědomí, načež jej esesáci odvazují a když přijde k sobě, zavěšují jej znova a tento „žert" opakují několikráte.

Nejmenší provinění, především podezření z pokusu o útěk, trestali němečtí zvrhlíci oběšením. Uprostřed každého táborového pozemku stál sloup, do něhož byl ve výši dvou metrů zapuštěn příčný trám; na tento trám byli lidé věšeni.

„Ze svého baráku jsem viděl — praví svědek, bývalý vězeň tábora smrti, sovětský válečný zajatec Domašev — jak na sloup, stojící uprostřed pozemku, věšeli uvězněné.“

U prádelny, uprostřed mezi prvním a druhým pozemkem, byl zvláštní barák s trámy u stropu, na nichž byli lidé hromadně věšeni.

Nemenšímu mučení a týrání byly vystaveny ženy, uvězněné v táboře. Byly nuceny účastniti se ranního i večerního nástupu, byly vyčerpávány vysilující prací, týrány a ponižovány. Neobyčejnou krutostí se vyznačovaly esesačky: vrchní dozorkyně Erich a dozorkyně Braunstein, Anni Devid, Weber, Knoblick, Ellert a Redli.

Komise zjistila případy neslýchaných ukrutností, jež prováděli němečtí katané v táboře. Němec, náležející ke Kampfpolizei, Heinz Stalbe, pro hlásil na plenárním zasedám komise, že viděl, jak šéf krematoria, Oberscharfuhrer Munfeld, svázal jednu ženu, Polku, na rukou a nohou a zaživa ji hodil do pece.

Svědkové Jelinský a Olech, kteří pracovali v táboře, dosvědčují rovněž případy, kdy v kremačních pecích byli upáleni živí lidé. Svědek Atrochov vypovídá: „Matce odtrhli dítě od prsou a před jejíma očima je zabili úderem o stěnu.“

Jiný svědek Edvard Baran vypravuje: ,,Viděl jsem, jak matkám brali maličké děti z rukou a před jejich očima je zabíjeli. Vzali dítě do rukou za jednu nožku, na druhou stoupli nohou a tak dítě roztrhli.“

Neobyčejným sadismem se vyznačoval zástupce náčelníka tábora, Obersturmfuhrer SS Tumann. Celé řady vězňů přinutil kleknouti na kolena a ranami holí do hlavy je zabíjel. Nebo poštval na vězně vlčáky. Účastnil se činně a s velkým zájmem všech poprav a masového vraždění vězňů.

Hlad, vysilující práce, mučení a trýznění, ponižování a vraždy, prováděné s neslýchaným sadismem, náležely k systému masového vyhlazování vězňů tábora smrti.

IV.

HROMADNÉ STŘÍLENÍ VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A CIVILNÍHO OBYVATELSTVA V TÁBOŘE

Masové vyhlazování civilního obyvatelstva evropských zemí, Polska a okupovaných krajů Sovětského svazu, bylo částí politiky hitlerovského Německa, vyplývající z plánů na porobení a zničení progresivní a aktivní části slovanských národů.

Hitlerovská vládnoucí klika zřizovala v okupovaném Polsku tábory pro masové vyhlazování evropských národů a válečných zajatců, snažíc se všemožně utajiti a zahladiti tyto zločiny. Tyto tábory, mezi nimi také vyhlazovací tábor v Majdanku, byly místem hromadného vyhlazování židovského obyvatelstva. Jednou z metod masového vyhlazování lidí, nepohodlných hitlerovskému Německu, bylo masové střílení, jež se v lublínském „táboře smrti" provádělo ve velkém. Krvavá kronika tohoto tábora se začíná hromadnou popravou sovětských válečných zajatců, již provedli esesáci v listopadu—prosinci roku 1941. Z více než 2000 sovětských válečných zajatců zůstalo na živu pouze 80 lidí — všichni ostatní byli postříleni a nevelká část zemřela po strašném mučení a trýznění.

V období od ledna do dubna 1942 byly do tábora přivá ženy další transporty sovětských válečných zajatců, kteří byli rovněž postříleni.

Svědek Polák Jan Niedzialek, který pracoval v táboře jako nájemný vozka, vypověděl: „V zimě 1942 povraždili Němci na 5000 ruských válečných zajatců. Vyváželi jev nákladních autech z baráků k jamám do kamenného lomu a tam je v jamách stříleli.“

Váleční zajatci bývalé polské armády, kteří byli zajati již roku 1939 a pak vězněni v různých táborech v Němec ku, byli již roku 1940 zavezeni do lublínského tábora v Lipové ulici a brzo na to byli po částech převezeni do vyhlazovacího tábora v Majdanku, kde je stihl týž osud. Byli soustavně mučeni, vražděni, hromadně stříleni, věšeni atd.

Svědek Reznik učinil tuto výpověď: ,,V lednu 1941 naložili nás —asi 4000 zajatců, židovské národnosti — do vagónů a vezli na východ . . . Přivezli nás do Lublína a odevzdali esesákům. Asi v září nebo v říjnu 1942 bylo rozhodnuto, že v táboře, v Lipové ulici č. 7, zůstanou pouze lidé, kteří jsou kvalifikováni pro práci v průmyslu, jichž bude třeba ve městě, všichni ostatní pak, — mezi nimi i já — byli posláni do tábora v Majdanku. Všichni jsme velmi dobře věděli, že to znamená smrt.“

Z této skupiny 4000 válečných zajatců zůstali na živu pouze jednotlivci, kteří uprchlí, když pracovali mimo tábor.

V létě 1943 bylo přivezeno do tábora v Majdanku 300 sovětských důstojníků, mezi nimi dva plukovníci, 4 majoři. Ostatní měli buď hodnost kapitánů nebo nadporučíků. Všichni tito důstojníci byli v táboře postříleni.

Během celého roku 1942 se prováděly masové popravy jak táborových vězňů, tak i civilního obyvatelstva, jež bylo sem přiváženo.

Polák Tadeusz Drabik z vesnice Krembec, vzdálené 8 kilometrů od Lublína, viděl na vlastní oči, jak jednoho dne přivezli esesáci v 88. nákladních autech lidi různých národností a různého věku, muže, ženy a děti. V Krembeckém lese byli lidé vysazeni z aut, byly jim odebrány všecky jejich věci, a na to byli postříleni nad připravenými již jámami. Během roku 1942 soustavně stříleli Němci v Krembeckém lese lidi y celých masách.

Na jaře 1942 bylo přivezeno do tábora najednou 6000 lidí, kteří všichni byli postříleni během dvou dní.

3. listopadu 1943 bylo v táboře postříleno 18.400 lidí. Ze zdejších táborových vězňů bylo vybráno 8.400 lidí a 10.000 lidí bylo sem přivlečeno z města a z jiných táborů. Tři dny před touto hromadnou popravou byly na pozemku tábora za krematoriem vykopány hluboké příkopy.

Esesáci začali lidi střílet hned ráno a zakončili svou „práci" pozdě večer. Lidé byli svlečeni do nahá, načež je esesáci odváděli ve skupinách po 50 až 100 lidech k jamám, do nichž se lidé museli položiti obličejem dolů, těsně jeden vedle druhého, načež byli postříleni z automatů. Na tuto řadu mrtvol byla položena nová vrstva živých lidí, kteří byli rovněž postříleni. A takto se střílelo tak dlouho, dokud nebyly příkopy až po okraj naplněny. Na to byly mrtvoly zasypány nevysokou vrstvou hlíny a za dva až tři dny byly z jam vytaženy a spáleny v krematoriu a na hranicích.

Aby při střílení vězňů nebylo slyšet křik obětí a střelbu, postavili Němci kolem krematoria a na pozemku tábora silné reproduktory, z nichž se po celý den rozléhala hlučná taneční hudba. Toto hromadné střílení lidí bylo známo lublinskému obyvatelstvu.

Esesák Hermann Vogel, který pracoval v táboře, vypověděl: „Kromě lidí, kteří byli přivedeni z města, bylo toho dne vybráno z vězňů lublínského tábora 8.400 lidí, kteří byli postříleni. Mohu uvésti přesně tuto číslici proto, že druhého dne byly do skladiště věcí, kde jsem pracoval, podány oficiální údaje o usmrcení 8.400 lidí, abychom mohli sestaviti seznam jejich oděvů.“

Táborový vězeň, Polák Stanislawski, který pracoval v kanceláři tábora, vypravoval o masovém střílení, jež bylo provedeno 3. listopadu 1943: „Tuto masovou popravu nazvali Němci „Sonders-behandlung" a pod tímto titulem byla poslána. zpráva do Berlína. Ve zprávě bylo řečeno doslova: „Rozdíl mezi počtem táborových vězňů ráno a jejich počtem večer vznikl v důsledku zvláštního opatření, při němž bylo zničeno 18.000 lidí.“

Obyvatelé vesnice Desenta byli často svědky masového střílení uvězněných a také poprav, konaných roku 1944. Od března do 22. července včetně přiváželi gestapovci v autech a na povozech značné množství polského obyvatelstva. Zde byli muži, ženy i děti. Byli přiváděni ke krematoriu, kde byli do nahá svlečeni a v příkopech postříleni.

Svědek Polák Niedzialek, který byl očitým svědkem těchto masových poprav polského obyvatelstva, prohlašuje: „Některé dny bylo postříleno 200-—300 i více lidí.“

Sovětský válečný zajatec Kanunnikov byl v červenci 1943 svědkem popravy, při níž bylo postříleno na prvním táborovém pozemku 40 žen s malými dětmi. Časně ráno byly mrtvoly postřílených odvezeny do krematoria a spáleny.

Ve druhé polovině května 1943 přivezli esesáci do Krembeckého lesa pomocí traktoru dvě. platformy a jedno nákladní auto, naplněné mrtvolami polských dětí.

Svědek Gangol uvedl: „Vzpomínám si ještě na jeden případ, který jsem viděl sám, a který dnes mohu plně potvrditi. Ve druhé polovici května 1943 přivezli Němci do krembeckého lesa pomocí traktoru dvě platformy a jedno nákladní auto, naplněné mrtvolami polských dětí. Mrtvoly byly úplně nahé. Esesáci je v lese složili na hranici a spálili.“

Svědkyně Krasovská oznámila komisi případ masového postřílení 300 žen, přivezených z Řecka, jež bylo provedeno v dubnu 1943.

Uvedené případy masových poprav zahrnují jen ne patrnou část faktů, sebraných komisí.

Soudní lékařská komise za předsednictví profesora soudního lékařství lublínské katolické university profesora Szylling-Singalewicze a složená z lékařů: primáře městského úřadu města Lublína Dra Rupniewského, frontového vrchního soudního lékařského znalce, podplukovníka lékařské služby Škarabského, frontového vrchního pathologa a anatoma doktora lékařských věd, podplukovníka lékařské služby Krajevského, frontového vrchního toxikologa, plukovníka lékařské služby Blochina a soudní lékařské znalkyně první polské armády kapitána Grafinské — stanovila: „Při ohledání 467 mrtvol a 266 lebek byly nalezeny stopy střelných ran ve 342 případech, což svědčí o tom, že v táboře se v širokém měřítku provádělo střílení vězňů nejčastěji ranou do zátylku zblízka, zbraní ráže 0.9 cm.“

Četnými svědeckými výpovědím, jakož i celou řadou jiných důkazů (na př. otevřením jam, jež provedla soudní lékařská komise) bylo zjištěno, že Němci prováděli po celou dobu trvání lublínského tábora masové střílení uvězněných mužů, žen a dětí, osob nejrůznějších národ ností, z nichž část byla postřílena také v Krembeckém lese, vzdáleném 8 km od Majdanku.

DUŠENÍ PLYNEM

Jedním z nejrozšířenějších způsobů masového vyhlazování lidí v táboře na Majdanku bylo dušení plynem.

Soudní technická a chemická komise, sestávající z předsedy stavebního inženýra v Lublině Kelles-Krause, inženýra majora docenta Telanera, kandidáta technických věd Grigorjeva, kandidáta technických věd Pelkise, zjistila, že komor zbudovaných na pozemku tábora bylo po užíváno především k masovému vyhlazování lidí. Takových komor tam bylo šest. Některé z nich byly zařízeny pro usmrcování plynem CO, jiné pro usmrcování otravnou chemickou látkou, tak zvaným „Cyklonem“.

Na pozemku tábora bylo nalezeno 535 nádob s preparátem „Cyklon B" a několik balonů s kysličníkem uhel natým.

Chemickou analysou bylo zjištěno: Obsah nádob byl zkoumán reakcí berlínské modře, benzidinacinatním indikátorem a pykratem natria, neobsahuje-li kyselinu kyanovodíkovou. Byl zkoumán obsah 18 nádob a provedeno 48 reakcí. Všechny zkoušky daly positivní výsledek, potvrzující přítomnost kyseliny kyanovodíkové. Prozkoumaný obsah nádob, preparát „Cyklon B", je sestaven ze zvlášť připravené masy v zrnkách, velikosti 1 cm, prosycených tekutou, stabilisovanou kyselinou kyanovodíkovou. Obsah nádob s nálepkou v“Cyklon", jež byly v táboře nalezeny ve velkém množství, je totožný s „Cyklonem B"... Vzorky plynu, vzaté z 5 balonů, byly zkoumány pomocí reakce pentoxidem jodu a chlorpaladiovým indikátorem, obsahuje-li kysličník uhelnatý.

Bylo provedeno celkem 16 reakcí s pentoxidem jodu a 10 s clilorpaladiovým indikátorem. Všechny zkoušky s uvedenými reakcemi daly positivní výsledek na přítom nost kysličníku uhelnatého. Na základě přesných výpočtů, daných technickou pro hlídkou plynových komor, chemickou analysou uhelného plynu a látky „Cyklon“ — soudní komise stanovila: Technickou a sanitárně chemickou prohlídkou plynových komor v koncentračním táboře na Majdanku bylo zcela potvrzeno, že všecky tyto komory, zvláště první, druhá, třetí á čtvrtá, byly určeny a fakticky v praxí po užívány k masovému soustavnému vyhlazování lidí otravováním jedovatými plyny, jako je kyselina kyanovodíková (preparát „Cyklon") a kysličník uhelnatý.

Při současném používání všech komor, zařízených na otravování lidí, bylo možno usmrtiti najednou 1914 lidí. Bylo zjištěno, že v těchto plynových komorách byli otravováni všichni lidé, kteří byli vysíleni hladem, nebo vy čerpáni těžkou prací a krutým režimem v táboře, dále vězňové, neschopní fysické práce, všichni, kteří onemocněli skvrnitým tyfem a ostatní, jež Němci odsoudili k smrti. Během vyšetřování bylo sebráno značné množství faktů, dokazujících masové trávení vězňů v plynových ko morách na Majdanku.

Svědek Stanislawski oznámil komisi: „V březnu 1943 bylo v plynové komoře usmrceno 300 Poláků, 20. června 1943 bylo na prvním, pozemku tábora svlečeno do nahá 350 lidí, všichni byli odvedeni do lázně a odtud do plynové komory, kde byli udušeni. 14. října 1943 tímtéž způsobem bylo usmrceno 270 lidí.“

Svědek Zelent uvádí případ, kdy 15. března 1944 bylo plynem otráveno 87 Poláků.

Svědek, Polák Jan Wolski, bývalý vězeň v táboře, vy pověděl o hromadném otravování plynem: „V říjnu 1942 bylo do tábora přivezeno velké množství žen a dětí. Ti, kdož byli zdrávi, byli vybráni na prácí a všichni slabí, nemocní a děti byli otráveni v plynové komoře. V březnu 1943 v téže komoře bylo opět otráveno plynem 250 žen a dětí a za několik dní na to dalších 300 lidí různých národností. 16. nebo 17. května 1943 bylo na autech, dopraveno do tábora 158 dětí ve věku od dvou do deseti let. Tyto děti byly rovněž usmrcený, v plynové komoře. V červnu 1943 sebrala správa tábora všechny nemocné válečné zajatce a vězně v počtu 600 lidí a otrávila je v plynové komoře.“

O masovém otravování lidí plynem vypovídali na zase dání komise také Němci esesáci, kteří sloužili v táboře: Rottenfuhrer SS Hensche vypověděl, že 15. září 1942 bylo v plynové komoře usmrceno 350 lidí, mezi nimi ženy a děti.

Obersturmfuhrer SS Ternes oznámil komisi případ, kdy v plynových komorách bylo 16. října 1943 usmrceno 500 lidí, mezi nimi mnoho žen a dětí.

Lidi z táborových vězňů, odsouzené k udušení, vybírali soustavně němečtí lékaři Blanke a Rindfleisch.

Ternes vypovídá: „Táborový lékař, Untersturmfuhrer SS Rindfleisch mi vypravoval, že večer 21. října 1943 bylo v plynové komoře otráveno preparátem „Cyklon“ 300 dětí ve věku od tří do deseti let.“

Mrtvoly byly z plynových komor vyváženy a spalo vány v krematoriu a na hranicích. Mrtvoly se převážely nákladními auty či na zvláštních platformách tažených traktorem. To dosvědčuje mnoho očitých svědků.

Německý válečný zajatec, Rottenfuhrer SS Theodor Schollen, který pracoval v táboře, vypověděl: „Viděl jsem často, jak traktor s vlečňáky jede od plynové komory ke krematoriu a nazpět, při čemž od plynové komory odjížděly vozy naložené mrtvolami a nazpět prázdné. Polsko-sovětská mimořádná komise zjistila, že Němci usmrcovati v Lublině lidi nejen v plynových komorách, ale také ve zvláště k tomu zřízeném automobilu, tak zvané „lidomorně“.

Svědkové, bývalý voják polské armády Stetdiener a sovětský válečný zajatec Atrochov popisují podrobně tento automobil, v němž němečtí zvrhlíci trávili své oběti výfukovými plyny.

Na pozemku tábora byl nalezen určitý počet mrtvol s typickými příznaky otravy kysličníkem uhelnatým, což potvrzuje, že Němci používali kysličníku uhelnatého, k usmrcování vězňů.

Soudní lékařská komise znalců, sestavená z uvedených již osob, vyslovila svůj názor, a to: „Vyhlazování vězňů v koncentračním táboře se provádělo různými methodami. Z počátku hitlerovci používali ponejvíce masového střílení. Později vedle toho otravovali hromadně lidi ve zvláště k tomu vybudovaných a zařízených plynových komorách, rychle působícími otravnými látkami, — kyselinou kyanovodíkovou (preparát „Cyklon") a kysličníkem uhelnatým (uhelným plynem).“

Četnými výpověďmi očitých svědků, jakož i nálezy soudní lékařské, technické a chemické komise bylo sta noveno, že hitlerovští katané soustavně, během téměř tří let hromadně otrávili v táboře na Majdanku statisíce zcela nevinných lidí, mezi nimi starce, ženy a děti.

VI.

NĚMEČTÍ KATANÉ ZAHLAZOVALI STOPY SVÝCH NEJTĚŽŠÍCH ZLOČINŮ

V prvním období zakopávali Němci v táboře na Majdanku mrtvoly všech lidí, jež postříleli nebo umučili. Později, a to zvláště v letech 1943 až 1944, začali Němci mrtvoly spalovati, vyjímajíce je z jam, kde byly dříve zakopány.

Na pozemku tábora byly postaveny již na počátku roku 1942 dvě pece na spalování mrtvol. Jelikož mrtvol bylo stále neobyčejně mnoho, začali Němci roku 1942 stavět nové veliké krematorium s pěti spalovacími pece mi, jehož stavbu zakončili do podzimu 1943. Tyto pece hořely nepřetržitě. Temperatura v nich dosahovala až 1500 stupňů Celsia. Aby pece mohly pojmouti co nejvíce mrtvol, byly mrtvoly čtvrceny, a především jim byly usekávány končetiny.

Technická komise, jež pečlivě prohlédla konstrukci pecí, podala tento nález: „Pece bylý určeny pro spalování mrtvol a byly za řízeny na nepřetržitý provoz. Do jedné pece bylo možno vložiti čtyři mrtvoly současně — s useknutými údy. Ke spálení čtyř mrtvol bylo třeba 15 minut, takže při nepře tržitém provozu všech pecí bylo možno spáliti 1920 mrtvol za 24 hodin. Vzhledem k velkému množství kostí, jež byly nalezeny na celém pozemku tábora (v jamách, na zeleninových zahrádkách a v kompostových jamách) komise znalců soudí, že nedohořelé kosti byly vyjímány z pecí dříve, než mohly být zpopelněny a že se tudíž ve skutečnosti v pecích spalovalo mnohem více než 1920 mrtvol za den.“

Komise zjistila, že Němci po dlouhou dobu, zvláště za poslední dva roky, spalovali kromě toho mrtvoly velmi často také na hranicích, a to jak na pozemku tábora, tak také v Krembeckém lese. Na železné traversy nebo automobilové rámy, jež sloužily jako rošt, byla kladena prkna, na prkna mrtvoly, na to opět prkna a opět mrtvoly. Tak bylo uloženo na hranici pět set až tisíc mrtvol. Celá hranice byla pak polita ně jakou hořlavinou, a podpálena. Každá taková hranice hořela 48 hodin.

Svědkové — obyvatelé vesnice Desenta u tábora Majdanku a vesnice Krember — Hospodarek a Matyasek dosvědčili, že viděli na pozemku tábora a v Krembeckém lese obrovské hranice, na nichž byly spalovány mrtvoly lidí, že Němci v táboře postříleli a umučili.

Na pozemku vyhlazovacího tábora a v Krembeckém lese byl zjištěn velký počet vypálených míst, na kterých byly spalovány mrtvoly. Když byl otevřen jeden příkop na pozemku tábora, byl nalezen automobilový rám, na kterém byly mrtvoly spalovány.

Po odhalení německých zvěrstev v Katynském lese začali hitlerovci velmi horlivě vyvlékat mrtvoly z jam a příkopů a spalovati je. Soudní lékařská komise otevřela 20 takových jam, z nichž 18 se nalézá přímo na pozemku tábora v Majdanku, a dvě jámy v krembeckém lese.

V ně kterých jamách bylo nalezeno značné množství mrtvol, jež Němci nemohli již spálit. Tak na příklad, při otevření jámy číslo jedna, nedaleko krematoria, bylo nalezeno 42 mrtvol, v jámě číslo devatenáct v Krembeckém lese 368 mrtvol mužů, žen a dětí. V jiných jamách bylo na lezeno značné množství mrtvol v pokročilém rozkladu a mnoho koster. V celé řadě jam bylo nalezeno obrovské množství kostí.

Hitlerovští lotři, snažíce se utajiti obrovské rozměry masového vyhlazování lidí, zakopávali popel do jam a příkopů, rozsypávali jej na velkých pozemcích táborových zahrádek, míchali popel s hnojem a používali jej ke hnojení polí.

Na pozemku „tábora smrti“ zjistila komise přes 1.350 kubických metrů kompostu, obsahujícího hnůj,- popel ze spálených mrtvol a drobné lidské kosti.

Hitlerovci také počali rozemílat drobné kosti na zvláštním „mlýnu". O tomto mlýnu a jeho zařízení dal podrobné údaje svědek Stetdiener, povoláním mechanik, kterému Němci svěřili obsluhu tohoto mlýna.

Bývalý vojenský velitel města Lublína, generál-lieutenant německé armády Hilmar Moser, oznámil: „Nemám důvodů zatajovati těžké zločiny Hitlerovy, nebo je krýti a proto pokládám za svou povinnost po vědět vše, co vím o tak zvaném vyhlazovacím táboru, jejž hitlerovci zřídili u Lublína na cholmské silnici.

V zimě roku 1943 až 1944 tam bylo pobito velké množství vězňů, mezi nimiž, k mému velkému rozhořčení, byly také ženy a děti. Počet usmrcených dosahoval statisíců. Nešťastníci byli zčásti postříleni, zčásti usmrceni otravnými plyny.

Často mně vypravovali, že vězňové byli nuceni vykonávati v táboře smrti neobyčejně těžké práce, přesahující jejich síly a že při práci byli trýzněni a poháněni bitím. S pobouřením jsem se dozvěděl, že táboroví vězňové byli před smrtí trýzněni a mučeni.

Na jaře letošního roku bylo opětně vykopáno značné množství mrtvol a spáleno ve zvláště k tomu zřízených pecích, patrně proto, aby byly zahlazeny stopy zločinů, spáchaných na Hitlerův rozkaz. Masivní pece byly vystavěny z cihel a železa. Bylo to celé krematorium s velkou výkonností. Mrtvolný zápach byl zanášen často do města, při nejmenším aspoň do východní části města a proto dokonce i méně informovaným lidem bylo jasno, co se na tomto hrozném místě děje... Důkazem toho, že provoz tohoto vyhlazovacího tábora byl řízen hitlerovskou vládou, může sloužiti fakt, že sám Himmler navštívil tábor při svém zájezdu do Lublína v létě 1943.“

Komise zjistila, že pouze v kremačních pecích bylo spáleno přes 600.000 mrtvol. Na obrovských hranicích v Krembeckém lese bylo spáleno přes 300.000 mrtvol. Ve dvou starých pecích bylo spáleno přes 80.000 mrtvol. Na hranicích, přímo v táboře u krematoria bylo spáleno ne méně než 400.000 mrtvol.

Ve snaze zahladiti stopy zločinů, usmrcovali Němci obsluhující personál plynových komor a krematoria,který byl vybírán z táborových vězňů.

Soudní lékařská komise znalců, sestávající z výše uvedených osob pod vedením profesora soudního lékařství z lublínské katolické university, profesora Szylling-Singalewicze, po rozboru mnoha soudně-lékařských protokolů a věcných důkazů — stanovila: „V lublínském koncentračním táboře v Majdanku po celou dobu jeho trvání během čtyř let provádělo se masové vyhlazování lidí, a to jak táborových vězňů, tak i lidí přivážených za tím účelem do tábora. Vyhlazování bylo prováděno promyšleně, soustavně a důsledně.“

VII.

HITLEROVCI KRADLI MAJETEK TÁBOROVÝCH VĚZŇŮ

Olupování vězňů a lidí, umučených v táboře, prováděli hitlerovci velmi soustavně. Komise uvádí tyto věcné důkazy, jež byly zjištěny v táboře: skladiště s obuví po střílených a usmrcených lidí, dále skladiště s různými věcmi vězňů, a skladiště, náležející gestapu, umístěné v Chopinově ulici v Lublině, což svědčí o tom, že všecky věci, uloupené vězňům i všechen jejich majetek byl pečlivě tříděn a posílán do Německa.

V obrovském obuvním skladišti, umístěném v táboře na šestém pozemku byla nalezena obuv se značkami pařížských, vídeňských, bruselských, varšavských, terstských, pražských, rižských, antverpských, amsterodamských, kyjevských, krakovských, lublínských, lvovských a jiných obuvních firem.

Byla zde nalezena mužská a ženská obuv, obuv pro starší děti i pro malé děti před školního věku, vojenské vysoké boty, střevíce a selské holinky, boty nejrůznějších tvarů a nejrůznějších velikostí. Vedle obuvi bylo ve skladišti nalezeno velké množství rozpárané obuvi (zvlášť hromady podrážek a podpatků), jež byly roztříděny, složeny a připraveny k odeslání do Německa.

Komise zjistila, že pouze v „táboře smrti" je přes 820.000 párů nejrůznější dětské, mužské a ženské obuvi, lidí umučených a usmrcených v táboře.

V obrovském skladišti gestapa v Chopinově ulici v Lublině nalezla komise velké zásoby nejrůznějšího mužského, dámského a dětského prádla, jakož i nejrůznějších předmětů denní potřeby. Tak na př. bylo nalezeno několik příhrad s klubky vlny na pletení, tisíce brejlí, desítky tisíc párů nejrůznější mužské, dámské a dětské obuvi, desítky tisíc mužských kravat, nesoucích značky firem z nejrůznějších měst — z Paříže, z Prahy, Vídně, Berlína, Amsterodamu a Bruselu, desítky tisíc dámských pasů, z nichž část byla roztříděna a připravena k odeslání, koupací pláště, pyjama, domácí střevíce, velké množství dětských hraček, dětská šidítka, holicí štětky, nůžky, nože a obrovské množství jiných předmětů domácí potřeby.

Zde bylo nalezeno rovněž velké množství různých kufrů, náležejících sovětským občanům, Polákům, Francouzům, Čechům, Belgičanům, Holanďanům, Rekům, Chorvatům, Italům, Norům, Dánům a také židům z různých zemí.

V tomto skladišti nalezla komise část kanceláře, z jejíchž zápisů je vidno, že skladiště v Chopinově ulici bylo základnou, kde se věci třídily a připravovaly k odeslání do Německa.

O dopravě věcí vězňů, zastřelených v táborech, byla nalezena zvláštní disposice tohoto obsahu: ,,SS—Vrchní hospodářská správa. Náčelník správy D-Koncentrační tábor." D/l Ac: 14 D 3/Ot/l. Oranienburg 11. července 1942.

VŠEM VELITELŮM KONCENTRAČNÍCH TÁBORŮ!

Jak sděluje Vrchní úřad státní bezpečnosti, byly z koncentračních táborů odeslány zásilky s oděvem především do ústředny gestapa v Brně, při čemž v některých případech šlo o věci, jež byly prostříleny nebo zakrváceny. Některé tyto zásilky měly poškozený obal a nepovolaní měli tudíž možnost zjistit obsah zásilek.

Vzhledem k tornu, že Vrchní úřad státní bezpečnosti vydá v nejbližší době instrukce, jimiž bude upravena otázka pozůstalosti po zemřelých vězních, nařizuji, aby okamžité bylo přerušeno odesílání zásilek až do konečného vyřízení otázky, co se má státi s věcmi, jež zůstaly po popravených vězních. Podepsán Glucke SS-velitel brigády a generál-major vojsk SS.“

Svědeckými výpověďmi válečných zajatců SS, kteří dříve pracovali v „táboře smrti", se zjišťuje, že tam byla prováděna soustavná, -organisovaná krádež majetku a osobních věcí vězňů a že majetku umučených a postřílených lidí bylo užíváno různými osobami, zaujímajícími zde různé funkce.

Zajatý Němec, Rottenfuhrer SS Vogel, prohlásil na plenárním zasedání komise: „Pracoval jsem jako zástupce správce skladiště věcí v táboře v Majdanku. Oděv a obuv usmrcených vězňů se zde třídila a vše, co bylo lepší jakosti, se odesílalo do Německa. Já sám jsem pouze letos, roku 1944 vypravil do Německa přes 18 vagónů oděvu a obuvi. Nemohu říci přesně kolik obuvi a oděvu bylo odesláno, avšak tvrdím, že toho bylo velmi mnoho. To, co jsem sám odesílal, byla pouze část věcí posílaných do Německa. Všecky tyto věci byly posílány na adresu: „Plotzensee Berlin, Strafanstalt“.

Důstojník německé armády, nyní válečný zajatec, Obersturmfuhrer SS Ternes, který pracoval v táboře jako finanční revisor, vypověděl: „Mně osobně je známo, že peníze a cenné předměty, jež byly odebrány vězňům, se posílaly do Berlína. Zlato, vzaté vězňům, se posílalo do Berlína na váhu. Všechen tento, ve skutečnosti naloupený majetek, byl částí důchodu německého státu. Zlata a cenných předmětů bylo posláno do Berlína velmi mnoho. Mně je toto vše známo proto, že jsem pracoval v tomto táboře jako finanční revisor. Jsem nucen zdůrazniti, že mnoho peněz a cenných předmětů, jež byly odebrány vězňům, vůbec nebyly za účtovány, jelikož si je mezi sebou rozkradli Němci, kteří je vězňům vzali.“

Olupování lidí, umučených v táboře v Majdanku,právě tak jako v jiných táborech, tvořilo tudíž určitou část důchodu hitlerovských lupičů nejrůznějších hodností.

Polsko-sovětská mimořádná komise na základě dokumentárního materiálu, na základě svědeckých výpovědí, a výpovědí očitých svědků německých zločinů v Lublině, v koncentračním táboře na Majdanku, v lublínském vězení a v Krembeckém lese, jakož i na základě četných věcných důkazů, zjištěných komisí a na základě nálezu znalecké komise soudně lékařské, technické a chemické komise, stanovila:

1. Koncentrační tábor „Majdanek", jejž Němci nazývali „Vernichtungslager", to jest vyhlazovací tábor, byl místem, kde byli masově vyhlazováni sovětští váleční zajatci, váleční zajatci bývalé polské armády a civilní obyvatelstvo různých evropských zemí, okupovaných hitlerovským Německem, jakož i dočasně okupovaných polských a sovětských oblastí.

2. V táboře na „Majdanku" byl zaveden vůči vězňům bestiální režim. Methody masového vyhlazování vězňů byly tyto: individuální nebo hromadné střílení a vraždění, hromadné a individuální usmrcování v plynových komorách, věšení, týrání, trýznění a organisované hladovění.

V tomto táboře katané z SS a gestapa masově vyhlazovali Poláky, Francouze, Holanďany, Italy, Srby, Chorvaty a osoby jiných národností, jakož i sovětské válečné zajatce a válečné zajatce bývalé polské armády, a to jak lidi vězněné v tomto táboře, tak i přivážené do tohoto tábora z jiných táborů nebo míst, aby byli usmrceni.

3. Hitlerovští katani, aby zahladili stopy svých zločinů, používali celý systém opatření. Tak na příklad spalovali mrtvoly vězňů na obrovských hranicích v Krembeckém lese a v táboře, a spalovali je také ve zvláště k tomu účelu zbudovaných krematoriích.

Dále rozemílali drobné kosti, rozsypávali popel po' po lích a zahrádkách, patřících hitlerovským vedoucím činitelům tohoto tábora, zakládali velké kompostové jámy s hnojem z lidského popele, smíšeného s hnojem.

Hitlerovští bandité prováděli soustavné olupování umučených lidí, při čemž se obohacovali jak řadoví esesáci a gestapáci, tak i vysocí vedoucí funkcionáři této lupičské bandy. Olupovací systém v tomto táboře tvořil značnou část důchodů hitlerovského státu.

Polsko-sovětská mimořádná komise stanovila, že za čtyřleté trvání vyhlazovacího tábora v Majdanku hitlerovští katané vyhladili na přímý rozkaz své zločinné vlády masovým střílením a masovým usmrcováním v ply nových komorách — na půldruhého milionu lidí — sovětských válečných zajatců, válečných zajatců bývalé polské armády a civilních občanů nejrůznějších národností, Poláků, Francouzů, Italů, Belgičanů, Holanďanů, Čechů, Srbů, Řeků, Chorvatů a velké množství židů.

Polsko-sovětská mimořádná komise pro vyšetření německých zločinů v Lublině stanovila, že hlavním vinníkem těchto zločinů je hitlerovská vláda, nejvyšší německý kat Himmler a jejich podřízení z řad SS a SD na území lublínského vojevodství.

Jako hlavní vykonavatel těchto zvěrstev byl zjištěn:

Obergruppenfuhrer — vůdce SS a SD v Lublině Hlobocnik,

bývalý guvernér lublínského vojevodstva Wendler, vůdce SS a SD v Lublině,

Sturmbannfuhrer Dominnik, náčelník zajateckých táborů v Polsku,

Sturmbannfuhrer Liski,

náčelník táborů Standartenfuhrer Koch,

Obersturmfuhrer Kegel,

zástupce velitele tábora Hauptsturmfuhrer Melzer,

Hauptsturmfuhrer Kloppmann,

Obersturmfuhrer Tumann,

Oberscharfuhrer Munfeld,

Oberscharfuhrer Kostial,

lékaři v táboře:

Hauptscharfuhrer Grun Erich,

Untersturmfuhrer Rindfleisch,

Hauptsturmfůhrer Blanke,

náčelník krematoria, Untersturmfuhrer Wende

a všechny ostatní osoby, jež vykonávaly úlohu katanů, jsou vinny vyhlazením zcela nevinných lidí.

Předseda polsko-sovětské mimořádné komise, zástupce předsedy polského výboru Národního osvobození, WITOS.

Náměstek předsedy komise KUDRJAVCEVD. I. (SSSR).

Členové komise:

Člen polského výboru Národního osvobození SOMMERSTEIN,

Profesor GRAŠČENKOV N. I. (SSSR),

Profesor PROZOROVSKY V, I. (SSSR),

Prelát lublínského katolického katedrálního chrámu kněz Dr. KRUSZYNSKI,

Předseda lublínského Červeného Kříže CHRISTIANS,

Profesor lublínské katolické university BIALKOWSKI,

Profesor lublínské university POPLAWSKI,

Státní zástupce lublínského apelačního soudu BALCERZAK,

Předseda lublínského okresního soudu SZCZEPANSKI.

tisk

Vaše reakce...

zpět

Konstantin Simonov, Tábor smrti

Překlad: Václav Prokůpek

Nakladatel: Svoboda, Praha

Edice: Dokumenty a reportáže sv. 2

Vyšlo: 1945

Tisk: Svoboda, Praha

Publikace: čís. 6



	Poslední aktualizace: 19.8. 2006