Pražský web pro studenou válku: Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě

Po osvobození, od té doby, co začal opětně psát p. Ferdinand Peroutka, docházelo mnoho dopisů, které rozhořčeně protestovaly proti jeho způsobu psaní a připomínaly nechvalně známou minulost tohoto pána v „Přítomnosti“ a v „Lidových novinách v letech předmnichovských, zejména v r. 1938/39. Odpovídali jsme trpělivě na tyto dopisy, že má být lidem poskytnuta příležitost, aby vyvodili důsledky z tragických zkušeností, aby pro jevili vůli učiti se z historických zkušeností, učiti se od národa, vymaniti se z předsudků a omylů, prožíti svůj vnitřní přerod.

Hájili jsme p. Peroutku, aby se mohl vymluvit.

Měl příležitost učiniti tak měrou co nejrozsáhlejší, aniž by si jej někdo všímal. Potvrdilo se však přitom mínění oněch, kteří říkali, že p. Peroutka se nic nenaučil a všecko zapomněl. Od té doby, co u nás nevychází tisk Stříbrného, nebylo naházeno tolik špíny a kalu na naši republiku, jako to za necelé dva roky dokázal tisk, redigovaný p. Peroutkou.

Zatím co se národ radoval z osvobození, ze své nové historické cesty, z prvních úspěchů budování, nacházeli jsme tu jen rozmrzelost a špatně skrývanou zášť proti lidově demokratické republice. Republika a nový režim byl kárán ze všech špatností a zločinů; největší díl dostávali ovšem komunisté.

Listy, redigované p. Peroutkou, se staly nepřeberným, zdrojem pro útoky nepřátelské zahraniční propagandy proti Československu. Staly se obhájci Němců, zrádců, kolaborantů a reakčních velkokapitalistických, vykořisťovatelských živlů.

Zajímavé na těchto kritikách a útocích je, že byly vydávány za obhajobu svobody a demokracie. Nic nebylo p. Peroutkovi u nás dostatečně demokratické a nic mu nevyhovovalo s hlediska domněle absolutní svobody. Setkali jsme se s groteskním převracením pojmů, aby byli mateni i lidé dobré vůle.

Nejbujnější skoky logiky nalezly tu uplatnění; málokdy bylo projeveno takové opovržení k soudnosti a inteligenci vlastních čtenářů. Jestliže na př. byly někde vypuštěny z Churchillovy řeči nejhrubší protisovětské výrazy, bylo to nazváno goebbelsovštinou, ačkoliv před tím Stalin nazval hitlerovštinou (a tedy i goebbelsovštinou) právě nejnovější vystupování p. Churchilla! Goebbelsovština je tedy potlačování goebbelsovské, rasové a protislovanské propagandy! Nemůže být hrubšího mateni pojmů.

Současně s neomalenou obhajobou „svobody“ pro tento druh goebbelsovské propagandy byli komunisté, kteří obětovali desetitisíce životů za svobodu národa a republiky a kteří — podle přiznání přátel i nepřátel — hráli vedoucí úlohu v národně-osvobozovacím boji, — osočováni jako „nepřátelé svobody“.

Krátce a dobře za tohoto vydatného matení pojmů byla prováděna soustavná politická a mravní mobilisace, usilující konec konců o zvrácení nového lidově demokratického ř á d u.

Když v Sovětském svazu byl proveden zasuli proti dvěma spisovatelům pro jejich demoralisační činnost, byla rozpoutána také rozsáhlá kampaň politické a mravní mobilisace proti našemu, .spojenci „ ručiteli naší svobody a samostatnosti. Zatím, co jsou bez slůvka kritiky ponechávány poměry v jiných státech, kde ve velkém počtu hynou velké pokrokové talenty bídou, kriminály a persekucí, stal se případ Zoščenko—Achmatová záminkou k podlé, záludné protisovětské štvanici, která si skutečně nezadá s goebbelsovštinou.

Na poli kulturním byla prohlašována absolutní nezávislost kultury na politickém a hospodářském dění, absolutní autonomie kultury vůči zásahům politiky ostatnímu národnímu životu. V tomto smyslu byl dokonce vydán manifest, k němuž spěchali připojiti své podpisy mnozí lidé, zkompromitovaní svými fašistickými sklony a toužící po tom; aby si mohli pod rouškou „autonomie“ pokračovati ve svých rejdech.

Pojmy se však začaly vyjasňovat, když se začalo ukazovat, jakou „svobodu“ a „demokracii“ oni staví pro těžce dobyté čs. svobodě a proti — jimi pomlouvané lidové demokracii. Názorným poučením stal se případ divadelního kritika „Svobodného slova“ dr. Tragra, který byl s okamžitou platností propuštěn předsednictvem národně socialistické strany, protože vytknul ministerstvu školství dr. Stránskému neúčast na jedné herecké oslavě.

Stanovisko p. Peroutky k tomuto případu ukázalo po prvé jasně pokrytectví tzv. obhájců svobody a demokracie a dalo bezprostřední podnět k této rozpravě.

Bylo by však omylem tvářiti se, jakoby šlo jen o případ Tragrův. Bylo od té doby mnoho případů jiných, kdy se ukázalo, že těm, kdož křičí o ne dostatku svobody a o závadách demokracie u nás, nejde o rozšíření svobody a demokracie, nýbrž o její zúžení a omezení. Nejde jim snad o to, že lid má málo práv, nýbrž naopak — jsou rozhořčeni tím, že lid má příliš mnoho demokratických svobod a práv. Zlobí se, že lid má také právo odstraňovati nadpráví a libovůli kořistnických reakčních skupin.

Projevilo se to při různých příležitostech: při pokřiku proti demokratickému činu ministra zemědělství Duriše, který předložil osnovy zemědělských zákonů k posouzení rolníkům; při pokusu nadiktovat divadelní zákon, který byl odmítnut jednomyslně všemi divadelníky; při persekučních zásazích ministerstva školství proti divadelním pracovníkům a proti pokrokovým úředníkům na ministerstvu.

Mohli bychom popsati mnoho papíru podobnými zásahy. Reakční kritika naší demokracie a svobody ukázala příliš brzo své zuby: ukázala, že jí jde o okleštění demokracie o svobody a konec konců i o přímé ohrožení republiky a jejího lidově demokratického charakteru.

Z dalšího, čtenář pozná, jak se toho všeho účastnil p. Peroutka a jeho přátelé. Mezi nejnovější projevy páně Peroutkova „liberalismu“ a „demokratičnosti“ patří skutečnost, že potlačil článek předsedy Svazu národní revoluce o nedostatečně prováděné národní očistě. Í

Tak vypadá morální smyčka, kterou si p. Peroutka sám pečlivě připravil a sám zatáhl kolem krku.

Jestliže si někdo ovšem vykládal demokracii tak, že jen on má právo na kritiku a ostatní může umlčet, pak se ovšem mýlí. Nedáme si vzít právo na kritiku také my, a naše veřejnost rozsoudí, kdo má pravdu.

První stát této diskuse vyšla v novoročním čísle „Tvorby“. O čtrnáct dní později se ozval p. Peroutka v „Dnešku“. Situace vypadala přirozeně tak, že nikoli já, nýbrž p. Peroutka měl vysvětlovat a zodpovídat případ Tragrův a mnoho jiných věcí.

Neboť ne já, nýbrž on před tím obvinil komunisty z nekulturních zásahů do kultury a z mnoha, jiných přečinů. On hlásal přece absolutní autonomii kultury vůči politickým zásahům. Na něm tedy bylo, aby vysvětloval.

Pan Peroutka si tuto úlohu neobyčejně ulehčil a v celém tuctu začal dávat otázky mně, ačkoli patrně v roztržitosti zapomněl před tím odpovědět na otázky, jež byly kladeny jemu. Když rozhovor, tedy rozhovor! Nebylo důvodu, abych se vyhýbal odpovědi na jeho otázky. Učinil jsem tak v pěti dalších článcích ve „Tvorbě“, které jsou zde otištěny, a čtenář bez velké námahy pozná, že p. Peroutka dostal vyčerpávající odpověď na všecko, co odpovědi zasluhovalo, když pořádek není vždy zachován podle numírek.

Pan Peroutka dostal nad ta více: dostal svůj vlastní portrét a byla mu předložena celá řada závažných otázek, z nichž tři hlavní jsou:

1. Kdo se jako demokraté a obránci svobody v osudových dobách lépe osvědčili — komunisté nebo pan Peroutka a jeho linie?

2. Je naše dnešní demokracie a republika lepší nebo horší, než byla předmnichovská? Zaslouží úcty nebo jen nadávek?

3. Byl náš domácí a zahraniční odboj proti Němcům hloupostí a omylem?

Pan Peroutka odpověděl počátkem března článkem, který plně a bez poznámky je otištěn v tomto sborníčku. Neboť tento článek sám o sobí je nejjasnějším svědectvím, že p. Peroutka odpovědět nechce nebo nemůže.

Článek také ukazuje směšnost situace, do níž se p. Peroutka přivedl oněmi drobnými podvůdky a fixlováním očividných skutečností.

Považujeme uveřejnění tohoto článku za zakončení rozhovoru: Nyní má každý soudný člověk možnost sami si učiniti závěr a odpověděti si na otázku, kdo má pravdu a kdo ne. Považujeme zase u naší pravdy, že můžeme v tomto sborníku postaviti na oči naší veřejnosti celou diskusi, články obou diskutujících stran a že dokonce můžeme diskusi ukončiti článkem odpůrčím, což bývá řídkým případem při rozhovorech a politických diskusích.

Považujeme za přiznání slab os ti odpůrci strany, jestliže sahá k tak naivním podvůdkům, aby skryla před svými čtenáři to, co my jsme napsali a řekli:

1. Pan Peroutka opakuje svých dvanáct otázek a domáhá se s rámu sem odpovědi, kterou před tím již dostal. Tváří se nedoslýchavým a domnívá se, že bude vypadat chytře a důstojně, když bude dělat hluchého a tvrdit, že odpovědi nedostal, spoléhaje patrně na to, že čtenáři „Dnešku“ odpověď nečetli. Nechť tedy čtenáři celé diskuse posoudí, zdali odpověď dostal nebo ne.

2. Poněvadž se přece jen p. Peroutka obával, že lidé, kteří by si přečetli také články v „Tvorbě“, budou jej pokládat za směšného, oznamuje, že moje odpověď byla dokončena „před vánoci“ — ačkoli počátkem ledna diskuse teprve začala! Je strach před silou naší pravdy tak velký, že musí sahat k tak naivním kouskům?

3. Pan Peroutka je uražen, že jsme jej nazvali národním socialistou. Jak tedy vysvětlí, že v Prozatímním národním shromáždění 'byl členem národně socialistického poslaneckého klubu? Proč raději vystupuje v masce, než s otevřeným hledím?

4. Pan Peroutka si stěžuje, že vytrhujeme citáty z jeho článků, psaných v době t. zv. druhé republiky a za okupace. Doporučujeme mu tedy, aby je vydal v souborném vydání, nebo aby je TMZ na pokračování otiskoval v „Dnešku“. Je ochoten to učiniti?

5. Dokázal jsem, že v době, kdy pan Peroutka v okupaci ještě psal své články, jsem, (s rozdílem několika málo týdnů) nebyl v zahraničí, nýbrž byl jsem, ve vlasti a pracoval jako gestapem pronásledovaný psanec. To ovšem p. Peroutkovi nevadí, aby mne jinde opětně nazýval s opovržením „emigrantem“.

Ale dohromady tato všecka slovní akrobacie p. Peroutky a všecky ty podvůdky nedávají přirozeně odpovědi na základní otázky dneška, nevyjasňují jeho skutečný poměr k věci demokracie a svobody.

Prozrazují jen, že rozmrzelost a rozvzteklenost p. Peroutky vůči velké mu budovatelskému dílu národa (o němž nenapsal ještě kloudného slova) se stupňuje.

Ale tu mu odpovídá přísloví: Máš-li křivou hubu, nezlob se na zrcadlo.

Praha, březen 1947.

Rozhovor o nápoji svobody

Gustav Bareš

Pero pana Ferdinanda Peroutky provedlo závratnou pirouettu, z níž se zatajil dech i mnoha obdivovatelům jeho akrobacie.

Před jistou dobou se vydalo na cestu, aby potřelo a rozdrtilo nepřátele svobody kultury, která se zdá jeho majiteli u nás ohrožena. Podepsalo tedy manifest Kulturního svazu, v němž se horovalo pro naprostou autonomii kultury proti politice, volalo se tu na obranu umělecké svobody proti po litickým a administrativním zásahům a posléze se prohlašovalo, že „politika musí býti kulturní, kultura však nemusí být politickou.

Pak toto pero bylo ještě jednou namočeno, aby spolu s podpisovateli Kulturní jednoty se osvědčilo pro svobodu ukázněnou. Podpis, jak známo, byl provázen obavami, aby tato ukázněnost nebyla přílišnou, a v rozhořčeném článku zmíněné pero ohlásilo, že ze slova svoboda se nesmí dělat limonáda, jíž se každý, i násilník, může napít bez obav, že mu zaskočí v krku.

Vzápětí přišla doba, kdy bylo třeba prozkoumat krky, jež vyřkly exodus divadelního kritika dr Josefa Tragra ze „Svobodného slova“, a označiti, jak se jmenuje nápoj, jehož dalo předsednictvo národně socialistické strany a redakce „Svobodného slova“ dr Trágrovi okusiti.

Cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími. Pero páně Peroutkovo podniklo prudký odvrat od svých hrdinských předsevzetí a zjistilo, že vyhazovem dr Tragra z divadelní kritiky „Svobodného slova“ se vlastně nic ne obvyklého nestalo a dr TrSgrovi se tedy dostalo dostatečně lahodného a (opojného nápoje a nikoliv nějaké limonádové břečky.

Panu Peroutkovi to chutná, nebo se aspoň tak tváří. Co na tom, jestliže nejen dr Trágrovi, ale celé kulturní veřejnosti se chce z tohoto nápoje vracet... Pan Peroutka se vzdal dokonce možnosti, prozkoumat příslušné krky.

Avšak v podobné závažné věci nelze se spokojiti ani se slovní akrobatikou, nul ti pouhým ujištěním, že cocktail byl dobře namíchán.

Byl kladen důraz na to, abychom přivedli k platnosti plný a nefalšovaný pojem svobody. A to chceme učiniti, poněvadž zejména nám komunistům, proti nimž bylo obráceno nejprudší běsnění nacistického teroru (i za předmnichovské republiky jsme pívali místo nápoje svobody vězeňskou vodu) záleží na tom, aby víno svobody bylo pravé a neředěné.

Vyjasněme si tedy pojmy, neboť nic nemůže lépe prospěti věci dohody a jednoty, shledáme-li, že nám nejlépe chutná stejné víno.

Pan Peroutka tvrdí, že v případu dr Trágra je podstatný rozdíl proti případu Zoščenko-Achmatová. V tom e ním souhlasíme, i když vidíme pří činy toho zcela jinde než on.

Především vidíme základní rozdíl v tom, že případ dr Tragra se stal u nás, kdežto případ Zoščenko-Achmatová se přihodil v Sovětském svazu. I když nepopiratelně máme velký zájem na kulturním dění Sovětského svazu, máme především společnou odpovědnost za vývoj naší kultury.

V Sovětském svazu si své kulturní problémy vyřešili a řeší í bez našich rad, a přátelé i nepřátelé nakonec přiznávají, že je řeší celkem dobře; naše kulturní problémy však za nás nevyřeší nikdo, nevyřešíme-li si je sami.

A pokud se týče podstaty věci: Zoščenko a Achmatová byli vyloučeni ze Svazu sovětských spisovatelů ze zásadních důvodů, z důvodů ochrany morálního zdraví národa.

Po velkém křiku o „genialitě“ Zoščenkově píše literární kritik „Svobodných novin“ (22. XII. 1946) nad nově česky vydanými pracemi tohoto autora, že „obratnými slovními machinacemi jen zastírá duchovní vakuum“, že čtenáře ovane „nihilistická beznadějnost a že tedy „chtě nechtě pohřbívá i názor o „velikém spisovateli".

V jiné podobě je cosi takového i u Achmatové, která je představitelkou odumřelé salonní šlechtické poesie. Je zřejmé, že tu nešlo o spisovatele velké, nýbrž příliš malé na velkou dobu, a že tam v Sovětském svazu ve svých vlastních poměrech a svými vlastními prostředky řešili problém morálně zavržitelných autorů a literatury, jejž jsme my u nás museli též řešit po loňském květnu tím, že byli vylučováni ze Syndikátu spisovatelů a vyslovován zákaz psaní těm, kteří se provinili spoluprací s Němci a duchovním nadbíháním německému fašismu. Snad by bylo bývalo na místě, kdyby tato očista bývala prováděna aspoň morálními prostředky již v první republice.

Mohli jsme tak zabrániti různým neblahým zjevům, včetně toho, že nám tato se řetězu puštěná smečka uštvala k smrti Karla Čapka, který sám váží desetkrát více než všichni tito literární chrti dohromady.

V případě dr Tragra jde však o zcela něco jiného. Dáváme panu Peroutkovi za pravdu, že redakce „Svobodného slova“ má právo vybírat nebo pro pouštět své spolupracovníky, jestliže k tomu má závažné důvody. Je v tom licence, že přece jenom politika ovlivňuje kulturu, a my jsme to nikdy ne-popírali, jako pan Peroutka a někteří jeho přátelé. Musí však jít o velké, celonárodní a celostátní zájmy. Avšak v případě dr Tragra nebylo nic podobného uplatněno.

Podle prohlášení dr Ivana Herbena, šéfredaktora „Svobodného slova“, si jej dokonce tam stejně jako všude jinde vážili jako jednoho z nejlepších žijících, a snad nejlepšího českého divadelního kritika.

Jedním důvodem bylo, že se zmínkou v kritice cítil dotčen národně socialistický ministr školství dr Stránský a že omluva kritikova byla shledána jako nedostatečná.

To tu tedy skutečně ještě nebylo, aby zásahem vedení politické strany byl svého postavení zbaven všeobecně uznávaný význačný kulturní pracovník jen proto, že se prý domněle neuctivě zachoval vůči ministru Stránské mu a že zapomněl, že ve „Svobodném slově“ se smí nejštvavějším způsobem spílat pouze ministru Kopeckému, Ďurišovi a jiným komunistickým ministrům.

Tak skandálního a hrubě nekulturního zásahu do kulturního života se nikdo otevřeně neodvážil ani za agrárního režimu první republiky. Každý ministr by si byl vědom, že je to nejméně vhodný způsob, jak obhájiti svou autoritu, a každé odpovědné vedení politické strany by chápalo, že podobným zásahem ztrácí poslední Špetku důvěry v řadách kulturní veřejnosti.

Je s podivem, že kalich hořkosti, jehož se dostalo dr Trágrovi, nám pan Peroutka předkládá jako čiročirý nektar svobody.

Je to ukvapenost, že se pan Peroutka nezeptal napřed na stanovisko Sdružení kulturních organisací, jemuž je odpověden za vedení „Svobodných novin“ a „Dnešku“, a kde v četných těchto kulturních organisacích je dr Trager vynikajícím činitelem?

Nebo je to snad pouze omyl ve sklenkách?

Obáváme se, že nikoli; že tu jde o závažnější věci.

Nedávno jsme četli ve „Svobodných novinách“, jež rediguje pan Peroutka, radostnou zmínku o tom, že E. F. Burian přestal mluvit do rozhlasu, a sou časně poznámku, že „by bylo nepochopením situace“, kdyby chtěl své pro jevy uveřejňovat v tisku! Význačné postavení E. F. Buriana v českém kulturním životě je známé. Pan Peroutka však na něj volá: Náhubek!

Ještě známější je postavení ministra profesora Zd. Nejedlého v české kultuře; mimo jiné je to životopisec Smetanův a Masarykův, je to muž, f> němž s úctou mluví nejen přátelé, ale i nepřátelé. Ve válce ztratil syna a zetě — jeho dcera protrpěla dlouhá léta v koncentračním táboře.

Přesto považuje pan Peroutka za účelné mluviti o něm v listě, vyhrazeném kultuře, daleko neuctivěji, než mluvil dr Trager o ministru Stránském, a současně žádá, aby Zdeňku Nejedlému bylo znemožněno mluvit v rozhlase.

Tedy:
Zdeňku Nejedlému: náhubek.
E. F. Burianovi: náhubek.
Dr Trágrovi: potlesk k vyhazovu.

Je to víno svobody či pohár bolehlavu?

K tomu ještě stačí prolistovati si „Svobodné noviny“ nebo „Dnešek“, ze jména pak kulturní hlídku, a každému, kdo jen trošku zná poměry v české kultuře, bude na první pohled jasno, že se zde provádí soustavná politika umlčování a kráglování nejlepších duchů české kultury. Nejenže nejsou zváni k pravidelné spolupráci, ale není ani referováno o jejich činnosti. Nad stranickou jednostranností této politiky se podivuje již kde kdo.

Musíme se tedy ptát:
Za koho se bije pan Peroutka, pro koho žádá více svobody, čí svobodu vidí ohroženu?

Viděli jsme, že se bil spolu s některými svými druhy za takového veleducha, jako je Michal Mareš, když jsme upozornili, že tento člověk ze závažných důvodů nebyl přijat do redakce „Rudého práva“, poněvadž nedovedl dostatečně objasnit, za jakých okolností umožnil v květnové revoluci útěk nacistickému špionu, a proč od něho převzal do úschovy 400.000 K. Přesto, že „Dnešek“ věnuje vždy značnou část své zadní stránky odvoláváním toho, co Michal Mareš v předchozím čísle napsal, považuje Ferdinand Peroutka jeho protikomunistické pomluvy a útoky na lidově demokratický režim za integritu svobody a za dostatečnou náhradu místo hlasu významných kulturních pracovníků.

Viděli jsme, že pan Peroutka, který tak ochotně připustil právo národně socialistického vedení na vyhazov dr Tragra, mlčí k tomu, když „Svobodný zítřek“ žádá „svobodu“ pro útoky prof. Slavíka proti Sovětskému svazu, jež byly komentovány i sekretářem Svazu sovětských spisovatelů Fadějevem na jeho pražské přednášce. Pravda, rozdíl je to ohromný: prof. Slavík ne uráží národně socialistické ministry, nýbrž jen komunistické. To je jistě dostatečný důvod, aby obvinění, vznesená proti němu, byla považována za „útok na svobodu“, i když svými urážkami sovětské kultury a Sovětského svazu poškozuje zájmy národní a státní.

Co znamená však zájem národa a státu před tváří ministerského majestátu?

Bylo řečeno, že svoboda nebyla porušena vyhazovem dr Tragra ze „Svobodného slova“, neboť u nás jsou poměry takové, že může psát jinam. Morálka není nová: Tak mluvili už velkokapitalističtí magnáti ke „svobodným“ dělníkům, když je posílali za vrata továren na pospas nezaměstnanosti.

Že však u nás je nyní i v kultuře situace jiná, to není zásluha těch, kteří vyhazovali dr Tragra, ani těch, kteří to obhajují. Nezbavuje to politické a morální odpovědnosti vedení národně socialistické strany. Naopak: ukazuje to jen, co by někteří činitelé chtěli dělat v české kultuře, kdyby mohli, ukazuje to jen jisté aspirace, pokusy o pogrom na pokrokovou demokratickou kulturu, snahy o „zglajchšaltování“ naší svobodné kultury nedemokratickými administrativními zásahy.

Na bojišti leží již divadlo „Větrník“, které za okupace v nejtěžších podmínkách vykonalo čestnou úlohu. Dokument, který rozhodl o životě divadla, nese podpis ministra školství dr Stránského.

Spolu s pogromem na komunistické a sociálně demokratické úředníky na ministerstvu školství kutálely se také hlavy význačných divadelních pracovníků.

Politické zášti padli za oběť Honzl, Průcha, Krombhola v Národním divadle, kteří přes právně závazné smlouvy byli sesazeni se svých vedoucích míst.

V ústředním národním výboru pražském byl již také podniknut pokus o útok na umělecké vedení Městských divadel. Byla v ministerstvu školství projevena trestuhodná lhostejnost k osudu divadel pro mládež, jimiž se může pyšnit naše republika i v cizině.

Není snad dr Tráger dalším polínkem na plápolající hranici, kde má podle rozličných plánů hořet svoboda kultury? Není snad odvahy říci přímo, že dr Trager musel být jako divadelní referent odklizen proto, aby byla uvolněna cesta této reakční ofensivě?

Chceme v této souvislosti říci otevřeně slovo k úsilí o vytvoření jednotné kulturní organisace. Je to zcela poctivé naše úsilí, stejně jako úsilí všech čestných kulturních pracovníků v ostatních skupinách demokratického tábora.

Jestliže prohlášení Kulturní obce mohlo vzbudit dojem, že jde o pod nik výlučně komunistických intelektuálů, pak toho hluboce litujeme. Nikdo z význačných komunistických kulturních pracovníků neprojevil tužbu za řídit se v splendidní odloučenosti, jako to učinili někteří národně socialističtí kulturní činitelé a politici v t. zv. Klubu socialistické kultury, který ve spojení s obchodní a nakladatelskou činností znovu zbytečně komplikuje poměry v našem beztak organisačně složitém životě kulturním a stranicko-politicky kultura tříští.

Živě jsme uvítali jednání o semknutí demokratického kulturního života v jednu organisaci — Kulturní jednotu, učinili jsme vše pro dohodu a s potěšením jsme sledovali dobré praktické výsledky. Budeme se snažit, aby toto dílo bylo dovedeno do konce. Přitom jsme si byli vědomi, že nejde o napodobení struktury Národní fronty v kultuře, nýbrž, že by měla být vytvořena jednotná autonomní organisace demokratických kulturních pracovníků, neboť kultura, i když je co nejúžeji spjata s celkovým vývojem země, má skutečně své vlastní vývojové zákony a své zájmy; kultura by neměla být hříčkou politických sekretariátů, neměla by být vůbec předmětem mělkého politikaření, nýbrž měla by se upnout k velkým, celonárodním zájmům. Být znovu kulturou takovou, jak jsme ji znali z doby obrozenské.

A tu nemůžeme přejít mlčením onu houževnatost, která byla vyvinuta, aby velké sjednocovací dílo bylo mařeno. Ještě den před rozhodující schůzkou zástupců Kulturní obce a Kulturního svazu vyšel v „Národním osvobození“ rozhovor s ministrem školství dr Stránským, v němž oznamoval, že úředně uzná jen Kulturní svaz, nikoli však Kulturní obec.

Jak tomu rozuměti jinak, než jako hrubému administrativnímu zásahu do svobodně se formující české kultury; zásahu, při němž šlo o to, nejen mařiti sjednocení, ale vyloučiti z rozhodování takové pracovníky, jako je S. K. Neumann, Ivan Olbracht, Drda, Nezval, Halas, Řezáč, Pujmanová, Majerová, E. F. Burian, dr Trávníček, dr Hobza a desítky jiných, bez nichž je těžko si před staviti českou kulturu; naproti tomu měla být učiněna cestička k rozhodo vání některým lidem velmi pochybné pověsti kulturní i národní kteří se při hlásili do Kulturního svazu a za něž se mnozí čestní činitelé této organisace museli stydět. Jak označiti tento pokus s hlediska svobody?

Nikdy se už nedovíme, kdo byl duševním otcem plánu t. zv. Svazu kulturní výstavby, nucené, reglementované kulturní organisace, která jako by z oka vypadla nacistické „Kulturkammer“. Je velkou zásluhou rodící se Kulturní jednoty, že tento plán neodvolatelně pohřbila. I v tom se projevila životaschopnost Kulturní jednoty.

Po tolika důkazech dobré vůle bylo by však třeba už jednou přestati s obviňováním komunistů a s označováním, že od nich věje severák, ohrožující svobodu ať kulturní nebo obecnou. A stavěti dokonce vymyšlená podezření vůči komunistům in puncto svobody za záminku rozkolu v kultuře, za záminku zdržování velkého sjednocovacího kulturního díla!

Naše strana dala životy desetitisíců svých příslušníků za svobodu národa, tolik jako žádná jiná politická strana. Proto je nám svoboda, skutečná svoboda, dražší než komukoli jinému.

Nebezpečí pro těžce vydobytou svobodu vane docela s jiné strany a pociťují to dnes demokratičtí a pokrokoví kulturní pracovnici všech směrů. Tíživě to nesou i velmi mnozí kulturní pracovníci ze strany národně socialistické, kteří stěží mohou pochopiti, proč Kulturní rada této strany byla náhle postavena na vedlejší kolej, proč se nedbá hlasu národně socialistických pracovníků ani v tak závažných věcech, jako jsou třeba školské záležitosti nebo volby do studentských fakultních spolků. Nedávno jeden význačný národně socialistický pracovník napsal do „Národního osvobození“ úvodník, který vypadal jako obžaloba hrubého protikulturního režimu ve vlastní straně.

Svoboda nikdy nebyla a nebude ohrožena zleva; byla a je vždy ohrožována zprava, se strany reakce.

Je dědičným hříchem Ferdinanda Peroutky, že tohle nikdy nepochopil a nevíme, zdali kdy pochopí.

Dnes se představuje veřejnosti jako rytíř bez bázně a hany v boji za svobodu. Osočuje bezpečnostní orgány způsobem, jak by to nemohl v před mnichovské republice dělat žádný časopis, aniž by se vystavoval krutému pronásledování. My s tím máme hodně zkušeností. A přitom Peroutka mluví o nesvobodě, ačkoli si jej dosud nikdo nevšiml. Snad tím se vysvětluje jeho . odvážnost.

Sbírá každý anonymní klep o tom, kde bylo ublíženo kterému Němci nebo člověku ať právem či neprávem nařčenému z kolaborantství s Němci. Ne píše však o tom, jakými útrapami musí procházet poctiví čeští lidé, kteří shánějí doklady o lumpech a zrádcích ze svého okolí, zcela bezpečně zjištěných, ale chráněných mocnou protekcí. Kdo to zodpoví před dějinami národa?

Jak je tomu však, když má pan Peroutka osvědčit svou odvahu vůči skutečnému nebezpečí pro svobodu, proti násilníkům a ničitelům demokratických práv lidu?

Byly doby, kdy se u nás zavírali do kriminálu kulturní činitelé jako Olbracht, Majerová, Fučík, Novomeský, kdy u nás četníci a policajti stříleli do stávkujících a nezaměstnaných; kdy byl šmahem censurován a zastavován levicový tisk, zatím co volně vycházel tisk henleinovský a fašistický.

A kdy velcí duchové české kultury, jako F. X. Šalda, O. Fischer, prof. Krejčí a jiní protestovali proti brutálnímu potlačování svobody a demokracie. |

Co tehdy dělal Ferdinand Peroutka?

Šalda tehdy musel psát o „štěkotu všech „intelektuálů" peroutkovské observace, kteří za vrchol realismu a smyslu pro skutečnost pokládají ležet na břiše pod botou Švehlovou“.

Ne až za okupace, ale již v únoru 1938 napsal:
„Jest třeba za touto hradbou se trochu více přikrčiti a trochu tišeji si počínati“.

Snad si pan Peroutka vzpomene i na některé jiné ještě méně útěšné podoby tohoto hesla.

Jsme tedy na rozpacích, máme-li přesně oceniti jeho nynější podobu, která se projevila opětně v případě dr Trágra. Cítí se ve staré služebnosti vůči dřívějším držitelům moci a chce mít větší odpovědnost vůči svým zaměstnavatelům než vůči svobodné kultuře? Stýská se mu po starých polohách?

Našemu lidu se nestýská a naší kultuře tím méně, neboť chce být kulturou svobodnou a hrdou, sloužící národu a nikomu jinému.

Jak hovořit?

Ferdinand Peroutka

Komunistický týdeník „Tvorba“ přinesl článek od p. G. Bareše pod titulem „Rozhovor s F. Peroutkou o víně svobody“.

Pan Bareš, representativní postava komunistického novinářství, napsal tu pozoruhodná a zajisté vítaná slova: „Nám komunistům záleží na tom, aby víno svobody bylo pravé a ne ředěné. Vyjasněme si tedy pojmy, neboť nic nemůže lépe prospěti věci do hody a jednoty, shledáme-li, že nám nejlépe chutná stejné víno... Nám je svoboda, skutečná svoboda, dražší než komukoliv jinému“.

Doufáme, že jsme se nemýlili, odhodlali-li jsme se pokládat to za vážnou výzvu.

Snad je to tak míněno, že očekává odpověď; vždyť hovor není samomluva.

Zdá se tedy, že p. Bareš chce v rozhovoru s F. Peroutkou se pokusit o vyjasnění pojmů. Nezbývá, než nabídku přijmout. Už proto, že v našem veřejném životě nemohlo by se stát nic potěšitelnějšího, než kdyby komunistická strana nás všechny přesvědčila, že svoboda je pro ni vínem, které hodlá pít.

V této velké věci musíme si vyjasňovat pojmy společně s ostatní mi, mluviti o svobodě s každým, kdo je k tomu ochoten. Musíme být ochot ni odpovědět na každou otázku. Očekáváme ovšem, že také na každou naši otázku bude odpověděno. Musíme si uložit odříkání, potlačit pikantní po známky a jít jen za věcí.

Opravdu by bylo dosaženo celkem velké věci, i kdyby se nepodařilo uskutečnit více než aspoň jeden věcný rozhovor mezi členy dvou táborů. Kdyby dva lidé, diskutujíce spolu, aspoň nepodkládali jeden druhému úmyslů, jichž nemá, a nevydává-li za mínění odpůrcovo něco, co on míniti nehodlal. Kdyby aspoň jednou diskuse řídila se jiným pravidlem než tímto: Za jedno slovo deset — vem kde vem.

Kdyby aspoň jednou dva diskutující vydrželi neutíkat od věci. Kdyby dovedli mezi sebou hovořit tak, aby to mohlo být schváleno rozumnými lidmi a aby to obstálo před hlavními logickými zásadami. Toho všeho v našem veřejném životě dosud téměř ne bylo. Naše diskuse vypadají tak, jako když dva divoši, každý ve svém vlastním pralese, tančí válečný tanec. Jestliže však dva lidé přece svedou spolu diskutovat tak; aby to nebyly dva daleko od sebe probíhající monology, bude to v našich poměrech zásluha. Tím chceme říci tolik, že přijímáme nabídku p. Bareše.

Zároveň se čtenářům poněkud omlouváme. Sotva taková diskuse může za ujmout širší publikum. Už povahou věci jest to piplavá práce a nemůže se bohužel vyhnout zjišťování: on řekl — já jsem řekl. To je dosti protivné, neboť to může vypadat jako hádání. Ale jest to rozhovor o methodě, a ne může se obejít bez podrobností. Přímo navrhujeme většině čtenářů, aby ten to článek nečetli.

1. Pan Bareš zvolil za thema rozhovoru o svobodě případ p. dr. J. Tragra, který byl náhle, rozhodnutím předsednictva strany národně socialistické, své funkce zbaven. Pan Bareš v tom vidí ohrožení kulturní svobody, vytýká F. Peroutkovi, že on v tom ohrožení svobody nespatřuje, že to naopak schvaluje, že na jedné straně o svobodě horoucně mluví, ale na druhé ji nehájí, jestliže je potlačována.

Dříve než začneme vyjasňovat pojmy, musíme bohužel objasňovat do konce to, co si každý může černé na bílém přečíst. Začátek je to ovšem deprimující.

V článku o případu Tragrovu napsal F. Peroutka toto:
„Návrh (aby případem Tragrovým se zabýval přípravný výbor Kulturní jednoty) jest třeba uvítati s potěšením, poněvadž projevuje odvahu zabývat se věcmi zásadními a poněvadž opravdu přípravný výbor jest svým prohlášením zavázán vystupovat na ochranu svobody projevu...

Rozumíme-li návrhu, má tento výbor hledati způsob, jak zlomit zatvrzelost politické strany, která se domnívá míti právo tisknout ve svých listech jen to, co se jí stranicky hodí, nikoliv také to, co jí stranicky překáží. Výborně! Jest to odvaha, která zasluhuje sympatií, jest to úkol hodný zástupců kultury, kteří věří ve svobodu a chtějí ji očistit, kde se její povrch zakalí.

Ovšem, nechť přípravný výbor od samého začátku ví, že si ukládá úkol tak těžký, jakého snad ještě nebylo, a že, aby ho zmohl, bude musit zkamenělé zvyklosti a tradici přímo medvědí houževnatosti...

Podle této tradice vydávají politické strany noviny s tím úzkým cílem, aby podporovaly toliko své hnutí a toliko své lidi a naprosto se vzpírají dávati papír svých časopisů k disposici lidem, kteří zastupují nějakou jinou linii než jejich a kteří se vyjadřují kriticky a ne zcela uctivě o jejích vůdcích. V tom jsou si všechny strany rovny...

Podle této obecné tradice, jejíž oprávněnost dosud nebyla popírána, leč jednotlivci, zbavilo se „Svobodné slovo“ spolupracovníka, jenž buď se dotkl kriticky ministra strany nebo vůbec nějak překážel její linii. Právě proto, že v tisku politických stran tomu vždy bylo tak a ne jinak, byla dokazována nutnost nestranického tisku, který se neřídí jen zájmy stran a přinese na světlo otázky, themata a kritiky, které by ony nikdy nepřipustily. Zájem politických stran jest ve stranickém tisku tou zdí, přes niž se ještě nikdo ne dostal.

Ale dobře, má-li být učiněn hrdinný pokus upříti stranám jejich vy držené právo, aby ve svém tisku podporovaly jen svůj směr a jen své lidi, nechť jest učiněn. Přípravný výbor Kulturní jednoty jest snad oním forem, jež by se nejspíše mohlo pokusit o zdolám úlohy tak nesnadné, tak směřující proti srsti všem politickým stranám, co jich máme ...

Je na přípravném výboru Kulturní jednoty, aby odhadl své skutečné síly. Řekne-li si, že by to mohl zkusiti s jakousi nadějí na úspěch, nechť neváhá. Neboť jest jistě jed ním z jeho úkolů omezovat ono protivné stranictví, které kromě svého nic jiného nevidí.“

Nechť kterékoliv fórum, jakkoliv vybrané, posoudí, měl-li na základě tohoto textu p. Bareš právo napsat, že to, co se stalo dr Tragrovi, 1. „panu Peroutkovi chutná, nebo se aspoň tak tváří“, 2. že „kalich hořkosti, jehož se dostalo dr Tragrovi, nám pan Peroutka předkládá jako čiročirý nektar svobody“, 3. že F. Peroutka „tleská k vyhazovu dr Tragra“.

Naskýtá se otázka, je-li to svědomité, je-li to rozhovor. Připomněli jsme, že p. Bareš jest representativní postava komunistické žurnalistiky. Co se stane, jestliže fakta (text jest jedním z faktů) upadnou dokonce mezi postavy méně representativní?

Máme se dohodnout a máme si vyjasnit pojmy — ale jsme zřejmě na samotném začátku dlouhé cesty. Ještě ani stejně nevnímáme čtené, ještě se bílé pod rukama mění v černé, ještě napsat něco a čekat na porozumění nebo na dobrou vůli jest čiré dobrodružství.

Z titulu p. Barešova článku možno očekávat, že jde o rozhovor, a ptáme se pro jistotu, má-li to být pravda. Z jeho obsahu se spíše zdá, že jde o nejobyčejnější polemiku, při níž se odpůrci podsunuje mínění, jehož nemá, a potlačuje se mínění, jež jasně vyjádřil. Nemůžeme smlčet přesvědčení, že takový polemický prostředek ne pokládáme za vhodný hrdé povahy, ale zejména že to nepatří mezi pravidla rozhovoru. Kdyby to byla obyčejná polemika, nebyli bychom ovšem překvapeni. Jestliže to však má býti rozhovor?

2. Podstatou našeho článku o případu dr Tragra bylo konstatování, že žádná z našich politických stran nestrpí, aby se v jejich novinách psalo proti její linii nebo proti jejím ministrům; že jest to starý zvyk, který třetí republika 'převzala z republiky první, a že Kulturní jednota se ocitne před nejtěžším podnikem, bude-li chtít politickým stranám rozmluvit tento zvyk.

Souhlasí p. Bareš s tím, že v této věci všechny strany si počínají stejně? Nesouhlasí-li, nechť prostě řekne, že to není pravda na příklad o jeho straně, komunistické, a nechť laskavě uvede příklady, kdy se stalo, že v komunistickém tisku bylo psáno proti linii strany nebo kdy tam byli kritisováni ministři. Pan Bareš zatím líčí případ tak, jako by se národně socialistická strana byla dopustila něčeho naprosto neobvyklého. Je tedy pravda, nebo není pravda, že v takových případech jednají všechny strany stejně?

3. „Je s podivem,“ píše p. Bareš, „že kalich hořkosti, jehož se dostalo dr. Tragrovi, nám p. Peroutka předkládá jako čiročirý nektar svobody“. Ve skutečnosti byl v našem článku případ dr. Tragra vylíčen jako případ oné nesvobody, která se ukládá každému, kdo píše do listu některé politické strany. Stejného omezení svobody dopustí se bez rozpaků i „Rudé právo“ i „Lidová demokracie“ i „Právo lidu“. Je pan Bareš ochoten ne před dětmi, ale před lidmi kteří znají naše poměry, říci, že to není pravda?

A „jak se jmenuje nápoj, jehož dalo předsednictvo národně socialistické strany dr Tragrovi okusit“?

Není nejmenší pochyby, že tento nápoj se jmenuje stranickost. Ale stejně není mezi dospělými pozorovateli našich poměrů pochyby o tom, že týž nápoj přikládají ke rtům svých spolupracovníků všechny naše politické strany.

Nepravíme, že Kulturní jednota proti tomu nemá bojovat; sami jsme proti tomu nesčetněkráte polemisovali v první i v třetí republice. Budeme rádi, nastoupí-li pomocník tak vynikající, jako je Kulturní jednota. Avšak ona musí znát směr, jímž uhodit, musí vědět, že se pouští do těžkého boje proti všem stranám. A musí vědět, co chce na politických stranách vynutit: aby ve svých orgánech otiskovali i to, co se jim do jejich stranického boje nehodí, nebo co jim v něm přímo pře káží.

4. Každý časopis má svůj směr a své přesvědčení. Pan Bareš, jako redaktor „Tvorby“, by nepropustil na sloupcích svého časopisu číkoliv přesvědčení, že dialektický materialismus jest nedostatečný světový názor. Pan Ivan Herben, šéfredaktor „Svobodného slova“, by patrně nepropustil číkoliv názor, že dialektický materialismus jest nejlepší světový názor ze všech. Každý časopis něco pokládá za správné a proto to tiskne, a něco pokládá za nesprávné a proto to neotiskne.

V některých časopisech se zemědělská politika p. ministra Ďuriše nebo školská politika p. ministra Stránského soustavně buď jen velebí nebo jen haní. Jsme oprávněni pokládat za konec svobody tento stav, ve kterém redaktoři otiskují většinou jen to, co souhlasí s jejich vlastním přesvědčením?

Pravděpodobně nikoliv, dokud odmítnutý pisatel má dosti časopisů jiných, kam může své mínění umístit. Nesvoboda začíná tehdy, kdy zakročí sám stát ve prospěch jednoho mínění, podřídí si všechen tisk a znemožní kdekoliv a komukoliv otisknout nějaké mínění jiné.

Řekli jsme, že to je hlavní rozdíl mezi případem dr Tragra a případem Zoščenko-Achmatová: dr Trager může ještě psáti do mnohých časopisů jiných, může vydat knih, kolik mu libo. Zoščenko a Achmatová nemohou již psát vůbec. Domnívali jsme se, že jest to zcela jasný rozdíl.

Avšak p. Bareš nevěnoval ani slovo a jak se zdá, ani myšlenku tomuto rozdílu, a praví pouze, že hlavní rozdíl jest v tom, že případ dr Tragra se stal u nás kdežto případ Zoščenko-Achmatová se přihodil v Sovětském svazu. Chce tím říci, že si své kulturní problémy budeme řešit sami, podle svých vlastních poměrů, a že ani příklad Ruska není pro nás rozhodující, poněvadž vyplývá z poměrů jiných.

Přijímáme s potěšením toto ujištění, přesto však, aby, jak on sám si přeje, se ujasnily pojmy, prosíme p. Bareše, aby odpověděl na otázku: Není právě ve vztahu k svobodě, rozdíl mezi stavem, ve kterém nejvýše jeden orgán jedné politické strany může odmítnouti články jednoho spiso není správnější, ukazuje, že svoboda bývala střídavě ohrožována zprava a zleva. Už římský caesarismus, tedy jedna z prvních událostí, již si obyčejný člověk pamatuje, byl výsledkem hnutí levého; Caesar byl mužem levice. Je.li libo, můžeme společně projít historií a zjišťovat, kdy pravice a kdy levice odstranila svobodu a nahradila ji diktaturou. Podle našeho mínění je p. Barešovo přesvědčení, že svoboda vůbec nemůže být ohrožena levým hnutím, jen pověrou.

12. Pan Bareš se ptá, zda F. Peroutka „se cítí ve staré služebnosti vůči dřívějším držitelům moci a chce míti větší odpovědnost vůči svým bývalým zaměstnavatelům než vůči svobodné kultuře?“ V zájmu toho, aby se rozhovor podařil, neodpovíme tak urážlivě, jak urážlivě jest to míněno.

Řekneme jen, že tuto otázku pokládáme za absurdní. Jak dostatečně známo z dějů tohoto času, bývalá moc nic neplatí a jestliže již někdo se krčí, tedy vždy jen před dnešními vládci, ne před včerejšími; jestliže někdo lichotí, zdraví u vrbiček a prokazuje věrnost, tedy jen těm, kdo mají moc nyní, ne těm, kdo ji měli kdysi. To je dostatečně prokázáno imposantním počtem bývalých agrárníků, národních demokratů a bojovných katolíků, kteří bývalým svým zaměstnavatelům nyní žádné věrnosti neprokazují, nýbrž nahrnuli se do komunistické strany; někteří z nich nás nyní odtamtud poučují o socialismu. Nemusíme p. Barešovi odpovídati tam, kde za nás odpovídají skutečnosti.

13. Myslíme, že jsme odpověděli na vše podstatné, co p. Bareš učinil thematem rozhovoru. Zapomněli-li jsme něco, budiž nám to připomenuto. Na pravíme opominutí. Chce-li p. Bareš skutečně vésti rozhovor, nechť laskavě odpoví na body, jak byly uvedeny.

O jedné věci ovšem s ním mluvit se zdráháme: o svém chování během okupace. O té věci vůbec by člověk, který za války zůstal doma, neměl mluvit s emigrantem, to jest s tím člověkem, který za války utekl za hra nice. Jednak z hrdosti, která zabraňuje ukazovat na své jizvy a na své činy, jednak proto, aby se nedočkal té trapné chvíle, kdy emigrant začne vydávat za hrdinnou zásluhu svůj útěk, který podnikl proto, aby si za chránil život, nebo aby se vyhnul tomu, co statisíce jiných musilo vytrpět. Chceme jen položit prostou thesi: 1. že emigrant vůbec nemůže rozumět lidem, kteří prodělali okupaci doma; 2. že jest už toho emigrantského na parování dost.

Jinak jsme p. Barešovi k službám.

Budeme tedy hovořit

Gustav Bareš

Pan Peroutka si o to řekl, abychom si s ním pohovořili. Nuže, činíme tak. Snad jsme si měli již dříve všimnouti jeho činnosti? A snad bylo dobré, že jsme tak nečinili. Všímali jsme si a všímáme si hlavně velkých a základních věcí, které se u nás dějí: pozoruhodné jsou výkony našich horníků, hutníků, kovodělníků nebo rolníků nebo inženýrů-konstruktérů.

Hlavní se nám zdá budova nové republiky, která se zvedá z chaosu a rozvratu, zůstaveného okupací a válkou. Budiž nám proto odpuštěno, že jsme si nevšímali lesklých kamínků, které pan Peroutka házel do oken této budovy.

Neboť jeho činnost od osvobození je převážně rázu pochmurně-kritického a tónu rozmrzelého. Ačkoli objektivní lidé doma i za hranicemi, přátelé i nepřátelé, musí přiznat, že jdeme kupředu daleko rychleji než po první světové válce a že jdou věci u nás daleko lépe než ve valné většině evropských států, zdá se, že pan Peroutka naprosto ztratil onu bujarost, s níž obhajoval po dvacet let každou Vládu s velkým V — ať to byla vláda Švehlova, Malypetrova, Hodžova, Beranova nebo protektorátní režim Háchův. Je snad naše nynější vláda a naše republika horší, než byly tyto předchozí režimy? To bude jedna z důležitých otázek, o nichž si chceme s panem Peroutkou pohovořiti.

Vždyť celý rozhovor vlastně vyplynul z této otázky. Začali jsme rozhovor proto, poněvadž nás překvapilo, že p. Peroutka, který se tak nevlídně dívá na všecko, co se u nás děje, a za každým plotem vidí ohrožení svobody, zaujal tak podivuhodně shovívavé stanovisko k případu vyhození dr. Trágra z redakce „Svobodného slova“. Nejvýznačnější divadelní kritik byl vyhozen nikoli pro nějaký čin, příčící se zájmům národa a republiky, ani ne proto, že něco provedl proti programovým zásadám národně socialistické strany, nýbrž proto, že prý osobně urazil ministra školství dr. Stránského.

A nemůžeme si pomoci, ať čteme zátočiny a kudrlinky pera páně Peroutkova s kterékoli strany: pán, s nímž hovoříme, se chopil pera nikoli proto, aby protestoval proti této zvůli, nýbrž aby ji označil za normální zjev našeho politického stranictví, proti němuž Kulturní jednota nebo kdokoli jiný je takřka bezmocný.

A pokud by se něco mělo dělat proti nekulturnímu činu předsednictva národně socialistické strany, doporučuje se zákrok u všech politických stran jako „hrdinný pokus upříti stranám jejich vydržené právo, aby ve svém tisku podporovaly jen svůj směr a jen své lidi“. — „Je na přípravném výboru Kulturní jednoty, aby odhadoval své skutečné síly.“

Bylo by nutno zavrhnouti 3000 let prosté logiky, abychom v takovém po stoji spatřovali důslednost. Pan Peroutka přece není ani rozhořčen ani neprotestuje, ani nevolá Kulturní jednotu k činům, nýbrž spíše škodolibě naznačuje, že si Kulturní jednota na této záležitosti může zlomit vaz... Nepřeženeme ani příliš^ nazveme-li to dokonce pokusem o zastrašování kulturních pracovníků.

Je to snad proto, že pan Peroutka jako poslanec Prozatímního národního shromáždění se přihlásil do klubu čs. strany národně socialistické? My ochotně přiznáváme p. Peroutkovi právo, aby hájil svou stranu i za cenu znásilňování logiky, přizná-li otevřeně, že to činí jako straník. Nechceme mu však dovolit, aby se přitom tvářil jako člověk nestranický a nezávislý novinář.

V poučení, které mi pan Peroutka v „Dnešku“ věnoval, jak si mám počínati v rozhovoru s ním, stojí: „Nebude u nás lépe, dokud každý se bude horlivě snažit jen o nápravu v cizí straně, ne ve své vlastní.“ Kdyby tato ušlechtilá zásada byla vtělena v čin, zbavovalo by nás to povinnosti mluviti dále o případu dr. Trágra.

Bylo by pak možno očekávati, že pan Peroutka spolu s panem dr. Kovárnou, dr. Janem Slavíkem, prof. Buškem a jinými národně socialistickými intelektuály se bodře vrhnou proti předsednictví národně socialistické strany, zametou důkladně před vlastním prahem a vytrhnou břevno z oka svého, aby mohli právem poukázat na stéblo v oku cizího.

Tím by také odpadla odpověď na páně Peroutkovu otázku č. 2 v návodu, jak hovořit:

„Podstatou našeho článku o případu dr. Tragra bylo konstatování, že žádná z našich politických stran nestrpí, aby se v jejích novinách psalo proti její linii nebo proti jejím ministrům, že jest to starý zvyk, který třetí republika převzala z republiky první, a že Kulturní jednota se ocitne před nejtěžším podnikem, bude-li chtít politickým stranám rozmluvit tento zvyk. Souhlasí p. Bareš s tím, že v této věci všechny strany si počínají stojně? Nesouhlasí-li, nechť prostě řekne, že to není pravda na příklad v jeho straně, komunistické, a nechť laskavě uvede příklady, kdy se stalo, že v komunistickém tisku bylo psáno proti linii strany nebo kdy tam byli kritisováni ministři. Pan Bareš zatím líčí případ tak, jako by se národně socialistická strana byla dopustila něčeho naprosto neobvyklého. Je tedy pravda, nebo není pravda, že v takových případech jednají všechny strany stejně ?“

Tedy: aby nebylo omylu, všechny strany nejednají stejně. Pokud se týče ministrů, komunističtí ministři existují teprve nedlouhou dobu a nebylo žádných věcných důvodů je kritisovat. Doufáme, že pan Peroutka nebude od nás žádat, abychom kritiku vlastních ministrů pěstovali jako sport. Avšak můžeme uvést velmi mnoho příkladů z dvacetipětileté minulosti komunistické strany, kdy v komunistickém tisku byli kritisováni ostře i velmi význační funkcionáři vlastní strany, jestliže k tomu byly věcné důvody.

Ostatně přiznal to kdysi i pan Peroutka, když lamentoval nad poměry v politických stranách a napsal: „Musíme s politováním říci, že i komunistická strana... projednává své záležitosti s daleko větší přímostí.“ („Naše myšlenkové krise“; leden, 1924.)

Právě proto musíme s poděkováním odmítnout manýry pana Peroutky, jak ze skandální záležitosti národně socialistické strany se pokouší závratným logickým přemetem dělati aféru všech stran a především aféru komunistické strany! Nikoli: děkujeme pěkně! Pokud víme, není na den ním pořadu něco podobného v jiných stranách.

Rozhovor se točí kolem případu dr. Tragra a to je nejvlastnější záležitost strany národně socialistické, která v posledních osmnácti měsících u nás nadělala největší rámus jako domnělý „obhájce svobody svědomí“, autonomie kultury proti politice atd. a pod jejíž prapor se přihlásil pan Peroutka. Až bude na pořadu něco v jiných stranách, tak o tom budeme hovořiti. Nyní však zůstaňme pěkně u strany národně socialistické a nikam neodbíhejme.

Je možné, že má pan Peroutka pravdu v jedné věci: že je to záležitost národně socialistické strany v hlubším a širším smyslu, než se na první pohled zdá. Je dobře možné a dokonce pravděpodobné, že domnělá urážka ministra nebo soukromý dopis, který pan Ivan Herben předložil vedení své strany — všecko to byly jen velmi hrubé a neomalené záminky, jak se zbaviti dr. Tragra jako pokrokového člověka z redakce „Svobodného slova“.

Je dobře možné a pravděpodobné, že neomalený vyhazov dr. Tragra je vážným příznakem hlubokého vnitřního procesu uvnitř národně socialistické strany, jejž všichni jen poněkud politicky myslící lidé sledují s určitým znepokojením. Nejde tu věru o nic malého: na vedoucí místa této strany se všude dostávají bývalí význační činitelé zakázaných stran, a politická linie strany se jim přizpůsobuje, zatím co lidé pokrokovější, demokratičtější, slušnější a kulturnější jsou kráglováni a odsunováni na druhou kolej.

Nakolik je to hra s ohněm i ve vlastní straně, se ukázalo na konferenci zemědělských pracovníků národně socialistických v Národním domě na Smíchově, kde poměrně velmi vlažně byli přijati dr. Zenkl, ministr Ripka a posl. Mikuláš, kde však byly uspořádány ovace Feierabendovi a Suchému.

Nás však nyní zajímá, jak osudné má následky tento nový kurs národně socialistické strany v kulturním životě.

Víme, jaké rozladění způsobilo po volbách mezi národně socialistickou inteligencí už to, že ani v druhém skrutiniu neobdržel mandát žádný kulturní pracovník a že přednost ve výběru kandidátů byla dána bývalým reakčním činitelům agrární strany, jako je Torn a pod.

Vidíme, jak ministr dr. Stránský při sestavování divadelního zákona nevzal zřetel k přáním kulturních pracovníků a jak jeho návrh naráží na odpor všech divadelníků, včetně národně socialistických.

Podobně při sestavování školského zákona došlo ke konfliktu mezi národně socialistickými školskými odborníky a předsednictvem národně socialistické strany, které podléhalo naprosto jiným vlivům.

Konečně jsou zde velmi závažné zjevy při volbách do studentských fakultních spolků, kde došlo k vytvoření „protimarxistického“ bloku, připomínajícího nechvalně známé doby fašistických kraválů na universitách, ačkoli národně socialistická strana podepsala v červnu 1945 závaznou a dosud nevypověděnou úmluvu o věrném společném postupu s komunisty a sociálními demokraty.

Nejde tedy jen o obhroublou formu, s níž byl dr. Trager vyhozen. Jde také o podstatu věci. Nejde jen o abstraktní otázku, zdali ta či ona po litická strana má právo vyhodit někoho z redakce proto, že urazil jejího ministra nebo že nepsal v duchu její politické linie, nýbrž jde o zcela konkrétní otázku, proč předsednictvo národně socialistické strany hodilo přes palubu dr. Tragra. Jaká je to linie, jíž byl dr. Trager na překážku?

V rozhovoru, jak bylo správně řečeno, se otázky nejen kladou, nýbrž se na ně také odpovídá.

Zodpověděli jsme podle svých sil otázky, které kladl pan Peroutka. Chybějí nám však jeho odpovědi. Proto dáváme i my otázky a žádáme odpověď od pana Peroutky.

Souhlasí pan Peroutka s onou linii národně socialistické strany, která docela dobře snášela pana dr. Tragra jako divadelního referenta „Svobodného slova“, nebo souhlasí s onou linií, jíž se stal dr. Trager obětí?

Jestli že byl dr. Trager odstraněn jako odpůrce zásad pana ministra Stránského ve věci divadelního zákona, kdo je blíže pravdě — dr. Trager nebo ministr dr. Stránský?

Schvaluje pan Peroutka takovou linii národně socialistické strany, která na vedoucí místa dává zkompromitované reakční činitele (národně socialistické květňáky) a odstrkuje nebo hází přes palubu pře svědčené socialisty a demokraty; nebo se pan Peroutka staví proti této linii, která by měla osudné důsledky pro vnitřní mír a konsolidaci republiky?

O čem a jak ještě hovořit

Tak je podle našeho názoru správně položena otázka případu dr Tragra v čase a prostoru, a nikoli v mlhách abstrakce nebo na vysoké hrazdě slovní akrobacie. Nechceme se tím nijak vyhnout diskusi o zásadních problémech, které v souvislosti s tím byly nadhozeny. Naopak, takový pohovor je nám zcela vítán. Pan Peroutka nedávno znuděně zívl nad tím, jak prý je osočován.

Přiznáme, že i my jsme jak se patří znuděni neustálým podezíráním a osočováním komunistů, že si neváží dost svobody, že nejsou dosti dobrými spolehlivými demokraty; že stojíme v údivu nad neostyšnou domýšlivostí některých lidí, kteří nám chtějí udělovat známky z demokracie a vlastenectví; a že konečně si myslíme svoje o duševní ubohosti lidí, kteří se domnívají, že je možno svobodu a demokracii stavět proti komunistům.

Mluvme tedy o svobodě a demokracii.

Pan Peroutka, aniž by dal odpověď na mnou nadhozené otázky, sestavil pracně v „Dnešku“ podrobný jízdní řád, jímž se mám říditi, chci-li s ním hovořit. Tento jízdní řád, nadepsaný „Jak hovořit“, obsahuje 13 otázek, řadu podotázek a několik osobních urážek, jichž si zatím nebudeme všímat a které nejsou ke cti jejich autoru.

Na některé z těchto otázek, pokud se přímo týkaly případu dr. Tragra, jsme odpověděli. Zbývající z nich, zbavíme-li je slovního nánosu a podružností, co do podstaty věci, je možno svésti ke třem stěžejním otázkám, o nichž si chceme s panem Peroutkou promluviti za předpokladu, že se tak dalece sníží a bude odpovídat na otázky.

1. První otázka zní: Kdo se jako demokraté a obránci svobody lépe osvědčili — komunisté nebo pan Peroutka a jeho linie?

2. Druhá otázka: Je dnešní naše demokracie a republika lepší nebo horší než byla předmnichovská? Zaslouží, aby byla podporována aspoň tou měrou, jak t. zv. nezávislí novináři podporovali někdejší koalici, nebo je lépe proti ní popuzovat, podporovat reakční nespokojence a nekalé, rozvratné živly?

3. Třetí otázka souvisí s některými svéráznými názory pana Peroutky na domácí a zahraniční odboj a mohla by být formulována takto: Byl náš domácí a zahraniční odboj proti Němcům hloupostí nebo omylem?

Vystavuji se nebezpečí, že si pana Peroutku velmi znepřátelím. Ne proto, že bych ho chtěl chválit nebo hanět, ale proto, že jej budu citovat. Jeho vlastní pero je mu největším nepřítelem a nejzávažnějším svědkem efeimernosti jeho pravd.

Největší odpůrce a nejzuřivější nepřítel pana Peroutky by patrně nepsal proti němu polemiku: zničil by jej vydáním jeho úplných sebraných spisů.

Přitom chceme pana Peroutku hájit proti některým dosti rozšířeným po věrám a legendám.

Nejdůležitější z nich je ta, která praví, že se pan Pe routka měnil a mění. To, žel, není pravda. Podstata věci netkví v tom, že psal o téže věci jednou tak, po druhé onak a po třetí zase jinak (což je snadné citáty dokázat). Podstata věci tkví v tom, že to byl pan Peroutka, jenž razil heslo, že úvodníková pravda je dostatečná, vydrží-li šest týdnů a který vnesl do naší žurnalistiky zásadu o nepotřebnosti zásad. Nevíme, bude-li (mu1 to přiřčeno k chvále nebo k haně, ale pravda je, že v tomto duchu vytrval.

Přihlásil se kdysi k jakémusi zmodernisovanému českému liberalismu, který nazýval také někdy „středem“, nebo jak se říká „ani ryba ani rak“. Toto postavení mu dávalo možnost uštědřiti někdy štulec doprava a odůvodniti za to několik kopanců do leva; nevíme zdali byl sám o tom pře svědčen, ale naivní lidé to mohli pokládat za objektivitu a nestrannost.

Chceme v tomto pohovoru bez zaujatosti prozkoumat, zdali to skutečně byla a je objektivita a komu je takováto linie ku (prospěchu a komu ke škodě).

O svobodě tisku nechť se vmísí do rozhovoru F. X. Šalda

Ptali jsme se pana Peroutky, za koho se bije, pro koho žádá více svobody, či svobodu vidí ohroženu?

Pan Peroutka námi mezi jiným odpověděl, že se bije „za svobodu novinářů, kteří nekonečně mají trpět za to, že existoval jeden Jiří Stříbrný, a kteří fakticky jsou odsouzeni k tomu, k čemu soud výslovně odsuzuje kolaboranty: k ztrátě práva vydávat časopis; ... za svobodu parlamentu, jemuž často se vyhrožuje, že dělníci vyjdou do ulic, jestliže parlament ne-odhlasuje ten nebo onen zákon, na příklad zákon, jímž redaktoři mají být podřízeni dozoru ministerstva informací; za svobodu spisovatele, který je ohrožen tím, že úředník v ministerstvu by měl právo stanovit náklad jeho knihy.“

Na pohled slova vznešená. Avšak co se za nimi skrývá, komu prospívají, pro koho žádají svobodu ? U nás po osvobození byla úplně zrušena censura, a výsledkem je, že se u nás píše nejen tak svobodně, jak se ještě nikdy ne psalo, ale také často tak neodpovědně, jak je jen možné.

Sám pan Peroutka považuje za správné ve svých článcích anonymními náznaky napadati kde koho a odmítá jmenovati, dokázati, působiti k nápravě. A přece pan Peroutka právě v revoluční době po první světové válce (dokonce ještě tři léta po 28. říjnu 1918!) zdůrazňoval, proč „žurnalistika drží státní prapor“: „Dnes by ... skoro bylo možno zabíti neupevněný stát rozmrzujícím psaním v novinách.“

Tenkrát také daleko méně „rozmrzující psaní“ bylo konfiskováno, pro následováno. Dnes, často ke škodě státních a národních zájmů, tomu tak není. Nechť pan Peroutka laskavě ukáže novináře, který nemůže svobodně psát.

Jediné omezení spočívá u nás v tom, že noviny nemůže vydávat soukromý podnikatel; může je vydávat pouze politická strana, celonárodní organisace nebo instituce. Je však otázkou, zdali toto znamená omezení nebo rozšíření svobody tisku. Zde nejde jen o odstrašující případ fašistického tisku Stříbrného. Jde o to, že posuzování novin jako obchodního podniku, vedlo k to mu, že bohatý jednotlivec mohl uplatnit své reakční, fašistické názory

v milionech exemplářů novin a mohl tak chránit zájmy svého měšce, zatím co statisíce pracujících lidí nemohly uplatnit svůj hlas. To je nedemokratická „svoboda tisku“ a my jsme zavedli daleko demokratičtější, daleko reálnější svobodu tisku v duchu rozhodnutí illegálních tiskových pracovníků v odboji — tím, že možnost vydávání novin byla dána do rukou velkých národních organisací a že bylo znemožněno, aby peníze boháčů dělaly veřejné mínění.

Chceme hovořit jako dospělí lidé a nikoli jako batolátka. Do říše dětských bajek patří řeči o novinářích, kteří prý mají mít právo vydávat noviny. Pan Peroutka sám nejlépe ví, co takoví novináři musí dělat, když kdysi požádal cukrovarnický kartel, aby mu poskytl peníze k vydávání novin, a ví také, jak to s těmi novinami dopadlo.

Ostatně p. Peroutka to kdysi napsal: „Žurnalistické svobodě nedařilo se dobře v tomto věku; k dělání novin je třeba kapitálu, a tak byla tato svoboda podemílána jednak majiteli měšce, jednak majiteli stran. Kapitola žurnalistická, květen 1921.)

Připusťme však na chvíli, že bychom vyhověli p. Peroutkovi a zvrátili pořádek v tisku( zavedený naší květnovou revolucí a samotnými novináři. Komu by se otevřely nové perspektivy? Novinářům? Kdo z novinářů má tiskárnu, rotačku, kapitál? Prakticky pouze rodina p. ministra Stránského vedle Stříbrného mohla vydávat soukromo-podnikatelsky deník; i mohla by to nyní činit opět.

A snad by několik velkostatkářů mohlo vydávat ty deníky, které by psaly proti revisi pozemkové reformy, několik šmelinářů by založilo časopis, v němž by se štvalo proti SNB a hájilo právo na šmelinaření, několik boháčů by mohlo vydávat časopis, v němž by se bilo za to, aby konfiskáty nebyly přidělovány znárodněným podnikům, nýbrž aby 86 z nich nadělaly zbytkové fabriky.

Nechme tedy pohádek pro děti, že p. Peroutka hájí svobodu novinářů a spisovatelů a uznejme, že proti zájmům lidu, demokracie a republiky hájí právo jedné vydavatelské rodiny a hrstky velkostatkářů, šmelinářů a boháčů, aby mohli vydávat rozvratný tisk.

My bychom mohli vypravovat celé romány o tiskové svobodě za první republiky. Komunistická strana ani tehdy nebyla malou stranou, měla milion voličů, ale kolik to stálo obětí dělníků, kolik šikanování a žalářování novinářů, aby mohla vydávati svůj tisk, aby milion občanů mohlo uplatnit svůj hlas.

Každodenně vycházely naše noviny s bílými místy a mohlo by se napsat tisíc „Kocourkovů“, jak hloupá a nesmyslná byla tato censura. Většina komunistických novinářů si také své články odseděla, a kdyby pan Peroutka chtěl být upřímný, pak by musel přiznat, že tito neuplatní komunističtí novináři jedině udrželi čest stavu uprostřed všeobecné mizérie. Komunistický tisk byl vydáván, ale nesměl se prodávati v trafikách, na nádražích, kde se volně prodával tisk henleinovský a fašistický.

A když byl komunistický tisk na dlouhé měsíce úplně zastaven, ujal se p. Peroutka tiskové svobody a žádal pro milion komunistických voličů stejné právo, jako žádá dnes pro několik boháčů ? Dokázal tehdy, že je skutečným liberálem a demokratem a že mu nejde o nic jiného, než o svobodu tisku? Takovou příležitost měl p. Peroutka na př. v roce 1928, kdy řada význačných českých kulturních pracovníků, mezi nimi F. X. Šalda, O. Fischer a prof. Fr. Krejčí , vznesla protest proti zastavení veškerého komunistického tisku. P. Peroutka se mohl připojiti k tomuto protestu proti rdoušení tiskové svobody. Neučinil to však; učinil něco jiného: vrhl se na F. X. Šaldu pro jeho podpis.

Stojí zde v našem rozhovoru odpověď F. X. Šaldy, která vysvětluje, zdali p. Peroutka právem či neprávem si osobuje úlohu obhájce svobody tisku:

„Jsem jeden z pěti, kteří podepsali projev proti potlačování komunistického tisku; o poněvadž vím, co dělám a proč to dělám, píši obranu tohoto svého kroku sám ... P. Peroutka v „Přítomnosti“ č. 47 vytýká nám ne upřímnost. Ta upřímnost prý je v tom, že alespoň tři z nás jsou prý pře svědčení komunisté, ale tváříme se tak, jako bychom jimi nebyli, a vystupujeme „v roli obhájců starých liberálních zásad“: protestujeme proti potlačování komunistického tisku jako demokraté a dbalí cti demokracie. A to je p. Peroutkovi cosi jako podvod. Mezi tyto tři přesvědčením komunisty, ale zapírající toto přesvědčení, počítá p. Peroutka patrně i mne... Nuže, to je první neupřímnost páně Peroutkova ... nemám přesvědčení komunistické; odmítl jsem je veřejně; nemohu se k němu znát jen proto, abych se zalíbil p. Peroutkovi a získal si u něho epitheton člověka „upřímného“.

Já tedy podepsal projev pěti zřejmě jako někdo, kdo stojí mimo komunismus. A podepsal jsem proto, že to pokládám za hanbu státu, užívá-li represálií a vládne-li výjimečnými zákony a nařízeními. Pan Peroutka vy týká nám jako druhou velikou neupřímnost, že „není možno ve jménu demokracie vystupovat na ochranu hnutí, které po ničem tak netouží jako po zničení demokracie ...“

Nuže: jest možné, ano správné ve jménu demokracie vystupovat na ochranu komunismu. Komunismus je totiž také demokracie, byť jinak pojímaná, než jak ji pojímá liberalismus. A poněvadž i komunisté jsou demokraté a chtějí být demokraty, byť jiné ražby, než je dnešní demokracie liberalistická, není moderní stát oprávněn vylučovat je z demokracie a stavět je mimo právo.

Já naopak vidím tady neupřímnost na straně páně Peroutkově & Co. Tito pánové tváří se, jako by zachraňovali demokracii, ale vpravdě zachraňují koaliční vládu...

Zde je proton pseudos jejich posice, kterou pokládám za nemravnou. A já i ostatní čtyři, byli jsme v právu, když jsme chtěli zachránit demokracii od hanby, že násilím snaží se potlačit jinou formu demokracie...

Skutečnost, kterou vidí každý, kdo má oči, jest, že dnes komunismus státu československého v jeho dnešní formě nijak neohrožuje; ale stát se tváří, jako by ohrožoval, aby se mohl mstít za to, že by mu byl nebezpečný — v minulosti. Nejde o nutnou sebeobranu, jak se nám snaží neupřímně namluviti pp. Peroutka, Klíma & Co, jde o pomstu. Ale pak, prosím, ať se nekalí voda a nematou pojmy a sudidla mravní: pomstě říkej pomsta a sebeobraně sebeobrana — a ne na opak!

Ve vzduchu takto delší dobu otravovaném nedalo by se brzy dýchat a žít!“

A v závěru se Šalda ohrazuje proti tomu, že p. Peroutka se pokusil dovolávat se Havlíčka, který prý by souhlasil se zastavováním komunistického tisku (sic!): „Dělat z Havlíčka, tohoto genia volného, až nevázaného slova a nejsmělejšího obrazoboreckého vtipu, patrona censorských nůžek a stoupence potlačování časopisů, to se věru povedlo. Na to musili přijít až naši neoliberálové.“ (Šaldův zápisník 1928—1929, str. 108—111.)

F. X. Šalda řekl všecko, co je třeba říci o tehdejším stanovisku p. Peroutky k potlačování tisku pro milion komunistických voličů.

Co však říci k jeho dnešnímu stanovisku? Že je stejně neupřímné, jako bylo tehdy. P. Peroutka si netroufá otevřeně říci, že reklamuje pro zbytky velkokapitalistů; velkostatkářů, šmelinářů a bohatých reakcionářů možnost, aby mohli zpracovávat veřejné mínění po mocí obchodního tisku. Proto mluví o právu kteréhokoli jednotlivce „vydávat svobodně tisk“, o právu; které milionu komunistických voličů tehdy upíral.

Tehdy žádal, aby demokracie mohla bezohledně potlačit „hnutí, které po ni čem tak netouží jako po zničení demokracie“ a označoval za takové hnutí komunismus. Když se však ukázalo, že ničitelem demokracie není komunismus, nýbrž fašismus, pan Peroutka nežádá nic menšího, než abychom odpadkům poraženého fašismu dovolili „svobodně“ otravovat ovzduší při výstavbě naší demokracie a připravovat nové hrůzy.

Může nám p. Peroutka vysvětlit tuto do očí bijící vlastní neupřímnost? A je snad pravdivá anekdota, která koluje po Praze, že p. Peroutka bude neúnavně bojovat za svobodu tisku do té doby, dokud komunistický tisk nebude censurován, zastavován a jeho redaktoři zavíráni? Jestliže je tomu tak, pak se zřejmě p. Peroutka nedočká splnění svého ideálu „svobody tisku“.

Vzali jsme otázku svobody tisku a tiskového zákona jako první na pořad zásadní rozpravy o svobodě a demokracii jednak proto, že hraje velkou úlohu v rozmrzelosti p. Peroutky a jednak proto, že se v ní promítá mnoho jiných otázek.

Žádná demokracie nemůže být tak dokonalá, aby neublížila nikomu. Kdežto však my žádáme, aby demokratických práv a svobod se dostalo drtivé většině národa, i za tu cenu, že nepatrné menšině bude „ublíženo“, p. Peroutka pod velmi chatrným pláštíkem neupřímnosti ve skutečnosti žádá privilegia pro malou menšinu na úkor velké většiny národa a ke škodě demokracie.

Náš lidově demokratický režim i v tomto ohledu se ukazuje jako daleko demokratičtější a s reálnějším smyslem pro svobodu, než byl režim před mnichovský.

A ještě něco: p. Peroutka mi vytýká, že jsem prý ani slovo, ani myšlenku nevěnoval rozdílu mezi případem dr. Tragra a případem Zoščenko-Achmatová, který prý spočívá v tom, že dr Trager může psáti do mnohých časopisů jiných, kdežto Zoščenko-Achmatová nemohou již psát vůbec: „Nesvoboda začíná tehdy, kdy zakročí sám stát ve prospěch jednoho mínění, podřídí si všechen tisk a znemožní kdekoliv a komukoliv otisknout ně jaké mínění jiné.“

Pohovoříme si o tom později ještě podrobněji. Avšak ve světle toho, co řekl F. X. Šalda o potlačování komunistického tisku, sluší se zeptati p. Peroutky - jak bylo možno nazvati takový stav, kdy koalice zakročila zastavením komunistického tisku ve prospěch jednoho, koaličního mínění, a stovkám komunistických spisovatelů a básníků (mezi nimi nejvýznačnějším v české literatuře), jakož i novinářů bylo znemožněno vyjádřit v tisku své mínění?

A jak to, že jste k tomu tleskal?

O prospěšnosti demokratické ideologie

Pohovořme si také o tomto: o našich výchozích stanovištích v posuzování otázek demokracie a svobody, čili mluvme tak trochu o filosofických a ideologických základech demokratického nazírání.

Snad se to bude zdát panu Peroutkovi podivné, neboť jeho heslem bývalo, že žádná zásada nebo ideologie není tak svatá, aby nemohla být opuštěna. V jeho knize „Budování státu“ mamě hledáme nějakou nosnou filosofickou a ideologickou koncepci; nějaký pilíř jednotící státní myšlenky.

U Havlíčka nalezl jednu myšlenku, v níž se mu velmi zalíbilo — totiž, že „filosofie naše jest nadutý balon, naplněný dýmem: píchni do něho jen špendlíčkem a veta po vší slávě, 'bude z ní jen dým a — futerál“.

Ačkoli pan Peroutka přiznává, že Havlíček měl tím na mysli jeden určitý druh filosofie, neváhal přece píchat svým perem do všech druhů filosofie a ideologie, až se mu zazdálo, že zbyl pouze dým jeho čibuku a futerál jeho hlavy. Přisvojil si anglosaský pragmatismus, který říká, že pravda není jedna, nýbrž že pravd je na světě mnoho a každý nechť si vybírá pravdu takovou, jaká se mu hodí. Chce-li někdo věřit, že měsíc je kotoučem sýra, pragmatismus proti tomu nic nenamítá.

Pragmatismus zbavuje výčitek svědomí a úvah o cti. Má tu výhodu, že dělá ze světového názoru nebo z ideologie pohodlný šatník, v němž je možno si volně vybírat pravdy či zásady a střídat je jako oblek podle toho, jaké je právě počasí nebo jaká móda vládne.

Zdálo by se: nač tedy mluviti o zásadách?

A přece — musíme o tom mluviti. Pan Peroutka totiž občas považuje za svou povinnost sáhnouti nám na zoubek a povýšeně nás zkoušeti, zdali jsme prý ještě pro demokracii a svobodu. On totiž má za to (nebo aspoň tak dělá), že naše ideologie je protidemokratická a že náš postup je dočasná taktika.

Tváří se stále, že nedůvěřuje našemu demokratické mu „polepšení“ a vzbuzuje u svých čtenářů podezření, že jsme ve své podstatě, ve své ideologii nepřáteli demokracie a svobody.

Proto tedy my kousáme do ideologického jablka, které nám stále předkládá a říkáme, že je nám zcela po chuti. "Uvidíme, jak bude chutnat panu Peroutkovi.“

Tvrzení, že komunismus je v zásadách protidemokratický, je — velmi mírně řečeno — omylem, ať vědomým nebo nevědomým. Tento blud patří mezi jemnější druhy nenávistné protisovětské propagandy, která ve své nejhrubší podobě tvrdila třeba, že „v Sovětech jedí pečené děti“, nebo že „komunisté chtějí zestátnit ženy“, nebo že „komunisté chtějí odstraniti všecko soukromé vlastnictví“ a „vzíti chudému chalupníkovi i tu poslední kozu“.

Kdežto některé druhy obhroublých pomluv goebbelsovského arsenálu dobou vyhynuly a staly se směšným strašákem do zelí, některé pomluvy se ještě úporně udržují. A je kusem naší české bídy, že pan Peroutka, který píše o všem možném a dělá si nárok na titul vzdělance, si nikdy ani nepřečetl Marxe, Lenina a Stalina. Má svoje vědomosti o světovém názoru vědeckého socialismu z druhé ruky nebo z jedné brožury.

Viděli jsme, že F. X. Šalda už v roce 1928 pochopil a napsal, že komunismus ve své podstatě je demokratickým názorem. Nedávno bývalý americký vicepresident Wallace prohlásil, že komunismus usiluje o vyšší typ demokracie.

A kdybychom se chtěli dovolávati někoho, koho se i pan Peroutka do volává, můžeme si přečísti krásná slova, která o stalinské ústavě Sovětského svazu napsal v červnu 1936 Karel Čapek:

„Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie. Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko na štít demokratické" zásady, popírané v některých, zemích... Hned teď po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboko na mne působí, že v návrhu nové sovětské ústavy ne jsou dělány žádné rozdíly mezi různými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Veliké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem rozvíjení evropské kultury.“

Člověku to připadá až trapné, musí-li toto vše vysvětlovati ještě dnes panu Peroutkovi a některým jeho kolegům, když mezi tito uplynulo více než deset let, v nichž se ledaccos přihodilo: tak na př. sovětská demokracie ukázala ohromnou mobilisující mravní sílu ve Vlastenecké válce a dovedla nejen uhájiti sama sebe proti hitlerovskému fašismu, ale dovedla připraviti nacismu porážku a obnoviti evropskou demokracii (m. j. i československou demokracii), která byla porobena hitlerovskou botou a která se sama uhájit nemohla! Jakou doporučuje pan Peroutka ještě důkladnější zkoušku ohněm pro demokratičnost sovětské demokracie ?

Pan Peroutka vždy prohlašoval, že nesouhlasí s revolučními methodami, s „násilím“ ruských bolševiků.

Ó, té dušičky šosáka! Což Velká francouzská revoluce, která přinesla pro celou Evropu i pro Ameriku nový typ demokracie — měšťáckou parlamentní republiku — stála ve svém prvním rozběhu méně krve, méně obětí, méně násilí?

Což nebyly formy ruské revoluce určovány barbarským násilnictvím carismu, zuřivým ozbrojeným odporem bílých armád kontrarevoluce a náporem intervenčních vojsk čtrnácti států?

Kdyby však znal pan Peroutka ideologii komunismu, věděl by, že komunisté nikdy se nezabývali takovou pošetilostí, jako je zbožnění násilí.

Dne 23. července 1934 došlo k takovému rozhovoru Stalina s anglickým spisovatelem H. G. Wellsem:

Wells:
Sleduji komunistickou propagandu na Západě a zdá se mi, že tato propaganda zní za současných poměrů naprosto staromódně, neboť je to propaganda násilných činů ...

Stalin:
Fašismus je reakční síla, která se pokouší zachovat starý svět násilím. Co budete dělat s fašisty? Přemlouvat je? Přesvědčovat je? To na ně přece nebude působit. Komunisté si naprosto neidealisují methodu násilí. Nechtějí se však nechat zastihnout nepřipraveni, nemohou spoléhat na to, že starý svět sám odejde se scény...

(Stalin: Rozhovor s anglickým spisovatelem H. G. Wellsem, Svoboda, str. 15—16.)

Pan Peroutka se nás ptá, zda-li o tom přemýšlíme, že Zoščenkovi a Achmatové bylo znemožněno v Sovětském svazu psát? Řekli jsme, že o tom přemýšlíme a že vidíme určitou obdobu se zásahem* proti některým spisovatelům u nás, jimž byl po osvobození vysloven zákaz publikování pro jejich morální pomoc cizím okupantům.

Ostatně, zdá se, že z původního hromobití proti jakýmkoli zásahům politiky a státní moci do kulturních záležitostí, zbyl pouze prach a dým. Vždyť „Dnešek“ a „Svobodné noviny“ prolily v poslední době moře inkoustu v boji za úřední zákaz „Románových novinek“, tedy za administrativní zásah par excellence!

Ponecháme-li tedy stranou pokrytecké vzdechy o „absolutní autonomii kultury“, musíme žádat od pana Peroutky otevřené přiznání, že se nestaví zásadně proti státně-politickým zásahům do kulturního života, nýbrž že si tyto zásady představuje pouze poněkud jednostranně.

Patrně bude považovati naši kulturu za „svobodnou“ teprve tehdy, až budou zase zavíráni Olbracht, Fučík, Majerová atd., nebo až bude moci nějaký Baťa nechat zase konfiskovat celý náklad Svatoplukova románu.

Je těžko srovnávat případ dr. Tragra, jehož vysoké kvality musí uznat i pan Peroutka, s případem Zoščenko-Achmatová, kde šlo o zásah proti demoralisujícím vlivům v kultuře. Všechny státy na světě si vyhrazují jisté zásahy v kultuře; jde hlavně o to, zdali jsou to zásahy ve prospěch ozdravění a posílení kultury, anebo jsou-li to zásahy nekulturní.

V předmnichovské republice jsme viděli často velmi tvrdé zásahy proti kultuře, a pokud víme, pana Peroutku to nikdy nepřimělo k tomu, aby se rozhořčil, i když byli násilím umlčováni a zavíráni nejlepší naši kulturní pracovníci. Proč pan Peroutka věnuje nyní tolik ze svého vzácného přemýšlení případu Zoščenko-Achmatová, aby odůvodnil svou krotkost v případu dr Trágra?

Zdaliž pan Peroutka přemýšlí také o tom, že skutečně velkým duchům v Sovětském svazu se daří dobře, i když nejsou stoupenci komunistické strany a i když dokonce nejsou výslovnými stoupenci sovětského systému?

Pokud víme, ani Puškin, ani Lermontov, ani L. N. Tolstoj nebyli členy Všesvazové komunistické strany, ani nezasedali v okresním sovětu, a přece je jich díla byla za třicet let existence Sovětského svazu vydána v mnoha násobně větším nákladu než za 100 předchozích let.

Bylo dokonce vypočítáno, že díla Shakespearova byla ve SSSR rozšířena vyšším nákladem než za tři století od smrti Shakespeara v Anglii. Jest dobře známo, že velký fysiolog Pavlov se z počátku vyslovoval o sovětském režimu velmi ostrým jazykem a přesto mu Lenin dal postavit v dobách nouze laboratorní městečko, jemuž se obdivuje celý svět.

A konečně příklad z nedávných: jak byl hýčkán bývalý hrabě Alexej Tolstoj, jak mohl právě ve SSSR rozvinout svůj veliký talent právě tento spisovatel, který z počátku emigroval za hranice.

Profesor Ramzin byl v Sovětském svazu odsouzen v roce 1930 k doživotnímu žaláři jako vůdce t. zv. průmyslové strany, která připravovala za zahraniční podpory spiknutí proti sovětské vládě. Za války však prof. Ramzin obdržel již Leninův řád a Stalinovu vědeckou cenu za vynález nového typu parního kotle.

Proč pan Peroutka sahá pro odpuzující příměry jen do Sovětského svazu?

Považuje za dokonalý vzor svobody na příklad takový stav, kde ze 450 milionů obyvatel britské říše pouze necelých 50 milionů, t. j. méně než devítina volí anglický parlament, zatím co osm devítin je nejen zbaveno této možnosti, ale i možností jiných?

Nechce přemýšlet o tom, zda je ideálním stavem svobody, když dva národy, které stály u kolébky světové civilisace a kultury — Indové a Rekové — trpí okupací a cizím útiskem?

Že vedle případu Zoščenko - Achmatová hynou v ostatním světě tisíce talentů hladem, nezaměstnaností, umlčováním, žalářováním?

Zdá se nám, že sovětská demokracie si zasluhuje úcty třeba jen proto, poněvadž dává všem svým občanům bez rozdílu národnosti rovné právo a rovnou příležitost k uplatnění svého talentu.

A můžeme se na to podívat ještě s jiné, praktické stránky. Bez Sovětského svazu a jeho obětí nebyl by náš národ dnes svobodný, byl by ve spárech německého fašismu. Bez Sovětského svazu byl by p. Peroutka dodnes galejníkem v koncentráku, nebo kdoví co by s ním bylo.

Avšak p. Peroutka z toho vyvodil závěr, že Sovětský svaz je ohniskem nesvobody, jež ohrožuje svobodu jinde! Jak logické! Jak milé! A hlavně: bez hloupého naparování!

Nemůžeme si pomoci — je v tom u p. Peroutky něco chorobně zavilého, co ho nutí takto znásilňovat logiku: Předsednictvo národně socialistické strany se dopustí špatného skutku, který p. Peroutka stěží může hájit — a vrhne se proto na komunisty.

Mluvíme s ním klidně o případu dr Tragra, on však odpoví útokem na sovětskou demokracii.

A to ještě není tak zlé; byly případy horší. Německý fašismus v roce 1935 zahajoval krvavé orgie a p. Peroutka dokázal také z toho obvinit Sovětský svaz: „Klidné, mlaskavé Hitlerovo a Goringovo vraždění nebylo by možné bez ruského příkladu a bez bolševických polemik proti humanitě. Bolševici pomáhají vytvořiti ovzduší a psychologii hitlerismu.“

Dnes každé dítě ví, že „mlaskavé Hitlerovo a Goringovo vraždění“ se mohlo tak rozšířit díky podpoře Mnichovanů na Západě a že tomuto vraž děni byla učiněna přítrž teprve hrdinským zásahem Rusů, Sovětského svazu. P. Peroutka však naprosto nepovažuje za svou morální povinnost, aby se kál ze svých omylů, nýbrž opakuje je znovu ve „zjemněné“ podobě. Jestliže nemůže ze Sovětského svazu učiniti již vlastního původce „Hitlerova a Goringova mlaskavého vraždění, pak z něj dělá aspoň zřídlo duchovní nesvobody.“

Zaslepená zášť je špatný rádce, i když se sebe obratněji maskuje subjektivitou. Jestliže však zaslepenost jde tak daleko, že použije vědomé nepravdy, pak to není ani havlíčkovské, ani „nezávislé“, ale není to vůbec ani novinářské, neboť se to dotýká cti a svědomí.

Dne 28. září 1938 přiznal p. Peroutka, že jediný Sovětský svaz nás neopustil v dobách mnichovských:
„V této truchlivé době, kdy všechny hodnoty se chvílemi zdály podvráceny, bylo přece několik okolností, které mohly budit potěšení. První z nich byla konstruktivní a obětavá mezinárodní politika sovětského Ruska. Nikdy tomuto státu nezapomeneme jeho stanovisko ve chvíli pro nás nejtěžší.“

A necelých pět měsíců poté, dne 5. března 1939 (to ještě u nás nebyli Němci!) napsal týž p. Peroutka v Lidových novinách, že Sovětský svaz nás zradil:
„Sovětský rozhlas má, jak se zdá, v poslední době nám mnoho co říci, Jistě mluví nyní o československém problému mnohem více, než v kritických zářijových dnech, kdy stejně, jako rozhlas francouzský a anglický, o nás pojednával jen nerad. Prostá pravda jest, že v září jsme byli všemi opuštěni.“

Jestliže v rozhovoru se otázky nejen kladou, ale i zodpovídají, musíme se p. Peroutky ptát, jak to, že nevysvětlil dosud tuto trapnou záležitost?

Houževnatá vtíravost, s jakou p. Peroutka zamíchal případ Zoščenko - Achmatová do případu dr Tragra, svědčí o tom, že jej ani v tomto směru nic nepoučilo. Nevidí a nechce vidět ohromný rozmach sovětské kultury, obrovskou mravní a uměleckou sílu sovětské literatury, která pomáhala vy hrát strašlivý zápas o svobodu lidstva.

Považuje sovětskou demokracii nikoli za přítele a spojence naší demokracie a za záštitu naší svobody, nýbrž za ohnisko duchovní nesvobody, ohrožující principy svobody vůbec. Jenže to má říci p. Peroutka otevřeně, aby si národ mohl o tom vytvořit svůj úsudek.

Naším úkolem bylo dokázati, že komunismus je ve své ideologii a ve svých principech demokratickým hnutím, a obhájiti spojeneckou sovětskou demokracii proti některým pomluvám. Naším úkolem přirozeně není dokazovat, že sovětská demokracie, její formy a methody se hodí pro nás. Státní zřízení vyrůstají z problémů a tradic jednotlivých národů. Bylo jasně řečeno, že jsme nastoupili jinou, vlastní cestu k socialismu, jež vyrostla z našich poměrů, z naší národní a demokratické revoluce z celé nové historické situace.

Nakolik komunistická strana hrála významnou úlohu při obnově republiky, musí každý nezaujatý člověk přiznat, že usilovala o rozšíření demokratismu, o prohloubení naší demokracie. Převzali jsme z Masarykovy demokracie všecko kladné, převzali jsme všecky demokratické formy a naplnili jsme je daleko reálnějším obsahem.

I když srovnáváme vývoj věcí po 28. říjnu 1918 a po 9. květnu 1945 po stránce formální demokracie, dopadne toto srovnání ve prospěch naší nynější lidově demokratické republiky. Poučnou četbou pro toto srovnání je zrovna Peroutkovo „Budování státu“.

Po první světové válce se konaly parlamentní volby teprve půldruhého roku po osvobození, kdežto my jsme konali všeobecné volby již rok po osvobození, a to za těžších pozůstatků války a okupace. Tehdejší Revoluční národní shromáždění, odpovídající Prozatímnímu národnímu shromáždění z r. 1945, bylo složeno podle výsledků voleb z r. 1911, ustaveno jmenováním a vedoucí úlohu v něm měli z počátku agrárníci a národní demokraté.

Kdežto naše květnové volby loňského roku v podstatě potvrdily kurs naší vnitřní politiky, tehdejší volby z r. 1920 ukázaly, že až do voleb bylo vládnuto v naprostém rozporu se smýšlením lidu. Kdežto nyní ústavu vypracuje a schválí volené Ústavodárné národní shromážděný ústavu a ústavní zákony první republiky vypracovala vláda a schválilo ji nikým nevolené Revoluční národní shromáždění. Atd. atd.

Avšak změny ve směru demokracie našeho státního zřízení jsou daleko hlubší. Po první světové válce byly v prosinci 1918 vládou rozpuštěny národní výbory a výkon moci prováděl byrokraticko-policejní aparát, převzatý ze starého Rakouska. Nyní natrvalo volené národní výbory se stanou nositeli a vykonavateli státní správy v okruhu své působnosti. To znamená, že nositeli státní moci jsou volení zástupci lidu, namísto okresních hejtmanů a policejně byrokratického aparátu. Lid se tak stává nejen formálně, ale fakticky zdrojem veškeré státní moci.

Předmnichovská demokracie sice formálně stanovila rovnost občanů před zákonem, ale fakticky ponechala hospodářskou (a tím i politickou) nadvládu úzké vrstvy velkokapitalistů, velkostatkářů a finančních magnátů nad pracující většinou národa. Nyní jsme znárodněním značné části našeho hospodářství rozšířili podstatně naši demokracii, neboť rozhodování o nejpodstatnějších věcech člověka i národa, o věcech živobytí — leží nyní v rukou demokratické správy. Tím bylo umožněno, aby demokratická rovnost občanů sestoupila z říše ilusí do říše skutečnosti.

Naše demokracie se stala mnohem reálnější i tím, že jsme se zbavili

Němců, kteří se ukázali ve svém celku nebezpečím pro naši demokracii a republiku.

Mohli bychom v tomto srovnávání ještě pokračovat. Avšak pro náš účel stačí těchto několik základních rysů nového lidově demokratického režimu, aby bylo jasno, že komunisté byli iniciátory podstatného rozšíření demokratických práv a svobod našeho lidu, že jsou stoupenci hluboké demokratisace našeho státního zřízení, že usilují o přitažení nejširších lidových vrstev k vedení státních záležitostí.

Toto úsilí komunistů není náhodné, ani taktické, ani přechodné; vyplývá z ideologie a základních principů vědeckého socialismu, které p. Peroutka nezná a nechce se s nimi seznámit. Právě pro tyto své zásady se komunisté ukázali v době ohrožení republiky a v okupaci tak pevnými a nezlomnými obhájci demokracie a republiky proti hitlerovskému fašismu, zatím co mnozí jiní, kteří se hlásili k demokratickému táboru, v této zkoušce zklamali.

Přirozeně, že tyto hluboké demokratické změny se dotkly jistých svobod a výsad úzké vrstvy velkoboháčů, kterážto vrstva v dobách naší národní tragedie užila svého výsadního postavení ke zradě národa a republiky. Tak na př. je značně ztížena „svoboda“ vykořisťování pracujících lidí a shrabování bezpracných zisků, revisí pozemkové reformy jsou ohroženy na př. výsady zbytkařů a velkostatkářů.

Nemohli jsme si pomoci: když jsme se měli rozhodnout mezi zajištěním práv a svobod pro drtivou většinu národa a mezi výsadami vykořisťovatelských vrstev, rozhodli jsme se poškoditi raději tyto druhé. Chápeme, že jsou tím rozezleni. Chápeme, že by chtěli konsolidaci lidově demokratického systému zvrátit i třeba za cenu rozvratu a občanských bojů. Říkáme tomu reakce a bojujeme proti tomu.

Není-liž pravda, pane Peroutko?

A nyní předložme ideologické jablko k nakousnutí p. Peroutkovi. Sáhněme i jemu na zoubek a zeptejme se jej, jako on se ptává nás, z jakých zásad vyplývá jeho pojetí demokracie, zdali není konjukturní a vratké?

Řekli jsme již, na jaké obtíže narážíme na této výpravě za hledáním demokratických zásad u p. Peroutky. Není-li principů vůbec, pak se těžko hledají i principy demokratické. A demokracie bez demokratických principů je zajisté věcí vratkou, s níž každý fašistický větřík dovede vyvádět pěkné kousky, jak to již historie ukázala.

Leč nezoufejme! Pan Peroutka napsal (kdysi knihu „Ano a ne“, zabývající se jeho stanoviskem k soudobým myšlenkovým proudům. Vybírá devět osobností — Goetha, Havlíčka, Tolstého Nietzsche, Freuda, Březinu, Lenina, Cherstertona, Masaryka — a jak praví v úvodu, „zkoumá„ pokud mohou býti v dnešní době vůdci“. Kniha pak říká ano nebo ne k některým stránkám jejich zjevu a nauky. Vybírat z každého něco a z těchto záplat vytvářet pestrý koberec světového názoru — bez vlastní koncepce — tomu se říká elekticismus. I to je příznačné.

Panu Peroutkovi se na jednotlivých osobnostech, líbí hlavně způsob, jímž podle jeho mínění dovedli opouštět své zásady. Z Masaryka vidí hlavně, jak tento zásadní odpůrce revoluce nakonec šel revoluci dělat. Na Leninovi se mu líbí jedině, jak tento zásadní stoupenec revoluce se rozhodl pro novou hospodářskou politiku. Toto povrchní pozorování velkých osobností, pomíjející základní ideje, jichž byli, nositeli, a jejich společenské poslání, je také dokumentem pohodlné nevelikosti duševních obzorů.

Uprostřed takového posuzování osobností najdeme však přece jeden zelený ostrov, kde se p. Peroutka náhle rozehřívá pro nějaké zásady a ně jakou nauku. „Nikoli nepřítel“ — tak je nadepsána kapitola o německém filosofovi Friedrichu Nietzschovi, tvůrci filosofie moci, násilí, dobyvačnosti, theorie o německém „nadčlověku“, nepříteli demokracie a duševním otci německého fašismu.

„A přece ho miluji“ — volá p. Peroutka, jindy tak chladný a povznesený; mluví v superlativech „o nejjasnějším ohni jeho ducha“, o tomto „dávno mrtvém, statečném ctiteli života“.

Nechceme p. Peroutkovi křivditi a konstatujeme loyálně, že říká také: „Nemohu přijmout devadesát ze sta jeho závěrů.“ Budeme se tedy zabývati pouze tím, co p. Peroutka z Nietzsche přijímá. Neboť touto částí jeho nihilistické nauky povyšuje Nietzsche na učitele moderní demokracie.

„Demokracie nechť se shýbne na své cestě a zdvihne tohoto protidemokrata... Nietzschovu kritiku může demokracie bráti jako zaryté nepřátelství nebo jako pobídku. Bude daleko chytřejší, vezme-li ji jako pobídku...

V Nietzschovi je tolik pravdy, že je nezbytné demokracii s ním nějak smířit. Jsou jistě věci, ve kterých má demokracie pravdu proti němu; ale jsou zase themata, ve kterých tento odborník pro organisaci lidského plemene měl pravdu proti počínající, tápající, v opojení svobody jen hořící a proti všem pevným zřízením nevrle demokracii.“

Přesahuje rámec našeho rozhovoru, abychom se zde podrobněji zabývali Nietzschovou filosofií. Stačí, když připomeneme historické poslání této filosofie. Hitler nazýval Nietzsche svým prorokem, o Nietzsche se opírá „Mein Kampf“ a celé učení německého nacismu.

„Plavovlasé bestie“ se pokoušely uvésti v život Nietzschovy nauky na troskách evropských měst, v kouřící krvi milionů mužů, žen a dětí evropských národů. Nietzsche — toť ideologie německého fašismu a imperialismu.

Groteskní byl Hitlerův dar Mussolinimu, když byl italský fašistický diktátor osvobozen německými parašutisy. Dostal v kůži vázané dílo Nietzschovo „Vůle k moci“ a tato filosofie měla dát ideovou injekci zkomírajícímu italskému fašismu.

Je to podivné a zarážející, jestliže pod tenkou slupkou demokratické frazeologie a anglosaského pragmatismu objevujeme u p. Peroutky — Friedricha Nietzsche.

Není to však tak nepochopitelné, jestliže známe historii p. Peroutkova okruhu, který byl svého času nazýván „klepetářovskou generaci“.

Tato skupinka inteligence se kdysi opájela myšlenkami o svém „nadčlověčství“, zbožňovala Nietzsche, který pro „silné jedince“ hlásá bezohledný egoismus a reklamuje právo, nedbáti žádných mravních principů. Nechceme rozváděti, co všechno z této myšlenkové bažiny u nás pošlo.

Daleko více však překvapuje, že p. Peroutka, který kdysi kázal demokracii, aby se u Niezsche učila omezovat princip Svobody, dnes nám káže téměř anarehistické pojetí svobody. Mluvíme mu o odpovědnosti vůči naší demokracii a vůči státu, hovoříme a ním o nutnosti určité kázně, neboť jinak by se stal z naší republiky chaos a rozvrat. Pan Peroutka nás však obviňuje, že chceme zabít svobodu a huláká, že jiná než absolutní svoboda neexistuje.

Přečtěme si tedy, co napsal o otázce svobody jako poučení z Nietzsche roku 1932: „Jsou v Nietzschovi poznámky o kázni, nad něž sotva lze nalézti prospěšnější četbu pro demokraty... Za jedno z takových thémat, ve kterém měl Nietzsche pravdu, třeba považovat otázku institucí i otázku toho, co dlužno jim obětovat. Viděli jsme, jak často kladla počínající demokracie princip absolutní svobody nad princip institucí, který není tak jednoduchý a srozumitelný jako princip svobody, o kterém se nedá tak dobře vyučovati na ulicích… Jen na základě principu svobody a „já si mohu dělat, co chci“ nesestavíte ani footballový a veslařský team, který by stál za řeč.“

Zbývá se ještě tázat, jaký je Nietzschův princip svobody, který staví proti demokratickému principu svobody a který nám p. Peroutka kdysi tak vřele doporučoval. Nietzsche o tom praví: „Co je svoboda? Být lhostejným1 k utrpení, těžkostem, hladovění, ba k samému životu. .. Svoboda znamená, že pudy mužské, dychtící po válce a vítězství, berou nadvládu nad druhými pudy, na příklad nad pudem štěstí...“ (Cituji podle Kolmana — Ideologie německého fašismu.)

Ovšem, Nietzsche tuto „svobodu“ rozděloval na dvě kategorie pro pány a druhou pro lidské stádo“: „Nová osvěta — psal— je nutná, neboť stará byla v duchu stádní demokracie, rovnosti všech. Nová chce ukázati cestu panovnickým povahám: jim (právě tak, jako panovnickým státům) se vše dovoluje, co se nedovoluje stádním bytostem.“

V našem rozhovoru o svobodě musíme se ptát p Peroutky: chápe svobodu a demokracii v tomto pojetí? 2ádá svobodu pro uplatnění těchto „principů svobody“?

Chápe svobodu tak, že jedné panské skupince má být všechno dovoleno, zatím co „stádní bytosti“, t. j. lid, mají poslouchat?

Proto je p. Peroutka tolik nespokojen s naší lidovou demokracií, že neodpovídá jeho ideám panské demokracie, že dala svobodu a vládu do rukou „stádních bytostí“ — našich dělníků, rolníků, živnostníků, tvořivé inteligence — a ukončila éru panství „rytířů zlatého telete“?

Pan Peroutka v podstatě chová opovržení vůči našemu lidu, napsal kdysi v bohorovné povýšenosti: „Lid bývá často pošetilý, ba pitomý... Je-li lid občas hloupý, pak v některých chvílích demokracie znamená nepochybně vládu hlouposti? To je poznámka, proti které jistě nelze nic namítati se stanoviska logiky.“

Oproti p. Peroutkovi my věříme v náš lid, v jeho (namnoze ještě dřímající) obrovské tvůrčí síly, věříme zejména, že vlastní zájmy tohoto lidu jsou totožné se zájmy národa a nové republiky, kdežto u panských zájmů tomu tak vždy nebylo.

Nechť tedy soudní lidé posoudí, čí ideologie je vskutku demokratická a má-li p. Peroutka právo udělovati nám známky z demokracie.

Kousli jsme do ideologického jablka p. Peroutky a objevili jsme, že jablko je nakaženo protidemokratickými theoriemi. Objevili jsme, že vlastní základ myšlenkového světa p. Peroutky je nietzschovství.

Podnikli jsme tuto poněkud nudnou exkursi do ideologického ledví jedné naší skupinky naší inteligence, neboť pak bude možno lépe pochopit postoj p. Peroutky k událostem nedávné i dřívější minulosti a přítomnosti.

Demokracie od deseti k pěti

Tato kapitola by se mohla jmenovati také — balada o velikém, omylu. Neboť tragedie naší svobody a naší předmnichovské demokracie spočívala v tom, že se někdy vědomě a někdy nevědomě domnívala s p. Peroutkou, že Nietzsche jí není nepřítelem, kdežto Lenin ano. A když se a nietzschovského vajíčka vyklubal Hitler a když současně západní demokracie nás zklamala, byla odmítnuta pomocná ruka Stalinova.

Nechceme mluvit o těch, kteří to dělali otevřeně, cílevědomě tímto směrem: pracovali a jejich třídní, úzce sobecké důvody národní zrady jsou celkem vysvětlitelné. Před národním soudem stojí jeden z nich, Rudolf Beran, a bylo svědecky dokázáno, že již roku 1938, dávno před Mnichovem prohlásil: „Bude nám (t. j. agrární a velkokapitalistické šlechtě) lépe, jako autonomní součásti německé říše“.

Jeho kolega, který je nyní anonymním přispívatelem „Lidové demokracie“, to kdysi v parlamentě vyjádřil jadrněji: vytáhl napěchovanou peněženku a řekl: „Když přijde Hitler, tak nám tu prkenici nechá, když by přišli bolševici, tak bychom, o ni mohli přijít.“

Pan Borský v Národní politice vyjádřil totéž „duchovněji“: „Jistě je nám sympatičtější filosofie fašistická…“

Jak se však mohlo státi, že demokracie se od r. 1918 vyvíjela tak, aby nakonec rozhodující slovo zde měli lidé tohoto ražení? Že demokracie mohla rok od roku umírat na úbytě až nakonec se proměnila v Beranův režim „druhé republiky“, který jen s odvážnou nadsázkou bylo možno nazvat demokracií a svobodou, který však lidé přímí a'čestní nazývají fašismem?

A tu začíná náš rozhovor s p. Peroutkou, řekli jsme totiž, že svoboda nikdy nebyla a nikdy nebude ohrožena zleva; byla a je vždy ohrožována se strany reakce. Vyslovili jsme podiv nad tím, že p. Peroutka to1 nemůže dosud pochopit.

P. Peroutka jde na nás s Caesarem, který byl prý mužem levice a vyzývá nás ke společné procházce po historii, abychom se přesvědčili, že svoboda bývá také ohrožována zleva. Nemáme chuti znepokojovati v podsvětí všetečnými otázkami ducha Cacsarova a Brutova. Máme za to, že i výlety do doby kamenné by byly zbytečné. Nám, jde o historii našeho národa, zvláště ve dvacetiletí r. 1918—1938 a vyjasnění otázky, zdali naše svoboda byla zahubena zprava nebo zleva? Na tuto otázku nám zůstal p. Peroutka odpověď dlužen.

Chceme-li hledat příměr ve vzdálenějších českých dějinách, můžeme jej nalézti v předehře Bílé hory. Bílé hoře předcházely Lipany a T. G. Masaryk v „České otázce“ správně zjišťuje, že mezi těmito dvěma událostmi je příčinná souvislost. U Lipan zvítězila šlechtická reakce, jednota panská nad demokracií husitskou a tato sobecká skupina vedla zaslepeně svobodu k strašné porážce.

O něčem podobném mluví také vývoj první republiky k Mnichovu a k 15. březnu 1939.

Pan Peroutka se může ptát, jak by to bylo dopadlo, kdyby u nás byla po první světové válce zvítězila cesta, již tehdy navrhovali komunisté. Na tuto otázku historie nedala u nás praktickou odpověď; podle našeho názoru — ke škodě národa a jeho svobody, ke škodě demokracie. Neboť teprve tam, kde měli rozhodující slovo komunisté, věc svobody a demokracie dovedla odrazit hnědou záplavu fašistického barbarství.

Zbývá nám tedy mluvit o faktech — všeobecně známých a ve svých výsledcích tak tragických. Chceme podniknouti s p. Peroutkou tuto historickou procházku, abychom vyzkoušeli jak se zde osvědčil jeho deštník, který nato nyní nabízí jako spolehlivou ochranu proti dešti nesvobody a proti krupobití antidemokratismu.

Podnikáme tuto procházku bez stínu škodolibosti. Ovládá nás spíše pocit údivu, jak tuhý život může míti zaujatost a zaslepenost. Přiznám se, že nikoliv bez dojetí jsem znovu po letech četl jasnovidný dopis, který prostý brněnský dělník napsal roku 1937 p. Peroutkovi a který tehdy Přítomnost neotiskla:

„Osvědčená“ střední cesta nevede jinam než k porážce. Odmítáte-li spolupráci s komunisty v boji proti společnému nepříteli a tváříte-li se při tom tak, jako by vám byl tento nepřítel přece milejší, pak vaše stanovisko dokazuje strašnou krátkozrakost. Mluvíte-li o tom, že celý zápas, jenž dnes probíhá, jest zápasem mezi fašismem a komunismem, možno tak mluvit jen se stanoviska historického nebo jako o celkovém problému našeho století, konkrétně jsou však v sázce i ty ctnosti, které ozdobují vaši cylindrovou demokracii, se kterou se denně chlubíte.“ (Otištěno v Tvorbě č. 33, roč. 1937.)

Onen dělník napsal tehdy také, že začíná nad články p. Peroutky ztrácet víru, že vzdělání činí člověka čestnějším a spravedlivějším. Nevím po letech vskutku, jak bych mu to mohl vymluviti.

Shodneme-li se s p. Peroutkou, že naše svoboda byla zardoušena násilnickým německým fašismem za podpory našich fašistů a reakcionářů (což jsou očividné skutečnosti), pak se budeme na naší procházce rok od roku ptát, jak on se bil proti těmto nepřátelům svobody, jak vzdoroval rostoucí mu vlivu reakce u nás a jak se snažil o semknutí všech sil, které by mohly tomuto nebezpečí čelit. Nejde nám o to, vypichovati ten nebo onen omyl p. Peroutky.

Každý se může zmýliti, ani komunisté nejsou chráněni před omyly. Zde jde o něco zcela jiného: o základní linii páně Peroutkova t. zv. středu; zdali tato politika byla objektivní a spravedlivá na všechny strany, . jak se ráda tvářila, a zdali skutečně prospívala věci svobody, a demokracie.

Skutečnosti jsou všeobecně známé: po prosincové generální stávce roku 1920, potlačené zbraněmi v krvi dělníků, přestalo se u nás mluvit o znárodnění bank, dolů a těžkého průmyslu, vedoucí úlohy ve státě se ujala agrární strana, jejíž vedení se stále více fašisovalo a ve spolupráci s t. zv. národním sjednocením p. Preisse, Hodače, Stříbrného a spol. prosazovalo Mnichov, triumfovalo v čele s Beranem ve „druhé republice“ a skončilo to německou okupací.

Kde stálo v této době pero p. Peroutky, které je nám nyní doporučováno jako zbraň v obraně svobody a demokracie?

Mezi Německem a Ruskem.

Kulturně jsme jistě blíže Německu než Rusku. (Červenec 1921.)

Raději vláda buržoasie.

Nelze očekávati, že by vláda buržoasie ustoupila vládě duchových lidí. Spíše lze očekávati, že by byla vystřídána vládou diletantismu. (Říjen 1921.)

Proti komunistům mají spíš pravdu fašisté...

Zdá se mi, že velmi zuřiví odpůrci komunismu prokazují jeho podstatě více uctivé pozornosti, než ohleduplný Rádi... (Duben 1923.)

Liberalismus tak a tak

... liberální idea bude hájena tu stranou agrární, tu konservativní, jinde středostavovskou, jinde opět socialistickou.

Jest ovšem jedna strana, která jest zcela neliberální: strana komunistická.

... liberalismus ... také má své nenávisti... Liberalismus není něco tak unaveně smířlivého, jak se říká: vidím-li blížiti se pana profesora Nejedlého, cítím, jak mi v hrdle stoupá nesnášenlivost, a předsedu komunistické strany p. Hakena bych nejraději utopil na lžičce vody.

Tváří v tvář těmto faktů to je nutno rozhodnouti se raději pro p. Švehlu jakožto předsedu vlády.

Zazoufal bych, kdybych procitl jednoho dne a na nárožích visely plakáty, že od nynějška bude vlád nout profesor Zdeněk Nejedlý. Vláda filosofů... (Prosinec 1924.)

Je třeba chápati i praktický smysl tohoto pojetí „liberalismu“: ono ospravedlňovalo postup agrárního vedení při potlačování svobody tisku, svobody spolčovací a shromažďovací a při nastolování režimu policejně, byrokratické zvůle, kdy i komunističtí poslanci byli do krve týráni na policejních strážnicích a kdy bylo každoročně stříleno do stávkujících, do nezaměstnaných, do protidrahotních manifestací...

Pan Kondelík jako symbol demokracie

Je-li pravda, že je třeba v této situaci podati ruku buď Hakenovi a Zdeňku Nejedlému nebo panu Kondelíkovi, pak dovolte, abych ji podal tomuto. Mám dojem, že bych tím podával ruku demokracii (Březen 1925.)

O umění slyšet trávu růst

Pokud se pak Švehly týká, souhlasil bych z plna srdce; slušelo by se dokonce Švehlu pokládati za vhodnějšího kandidáta pro presidentství než Beneše ... Vážení pánové z pravice... nemějte strach: Beneš nekandiduje na presidentství. .. Nemožnost jeho kandidatury v nynějších poměrech byla nahlédnuta... je jisto, že by Beneš neměl na presidentském křesle potřebnou autoritu… (16. I. 1930.)

Přečetl jsem si pečlivě úvodník Rudého práva 1. května se všemi je ho chmurnými perspektivami, se vším jeho zuřením, hromy a blesky. Mohu říci, že jsem ještě nikdy neasistoval tak skvělému výkonu v umění slyšet trávu růst. Nemůžeme věřit, že by pan Gottwald, který tento úvodník napsal, mohl být tak pošetilý, aby sám sobě věřil. (4. V. 1930.) (K. Gottwald totiž varoval před nebezpečím fašismu a války. GB.)

Nebojte se Hitlera, střezte se komunistů!

Hitlerismus je teprve v slavnost ních počátcích; skoro všechna život ní vážnost ho teprve ceká a tak je možné, že se vyvine do zcela jiné podoby, než je ta, která nás nyní znepokojuje... (18. X. 1933.)

Někteří lidé myslí, že Hitlerův duch nedá se ukojit ničím jiným než válkou a proto povede válku jen proto, aby ji vedl. Že touží brodit se v krvi. Ze je to něco jako vlkodlak, jako Nero. Netřeba si dělat iluse o dnešním Německu, ale přece můžeme vědět, že by Hitler, kdyby byl takový, seděl spíše v blázinci než na prvním místě říše. (15. IV. 1936.)

S německými snahami po rovno právnosti je možno vyrovnati se už jen jediným způsobem: smířiti se s nimi, nevrhati svět do těch zmatků, jež by byly nevyhnutelné, kdy by postup německé rovnoprávnosti měl být zadržen... Snad nemají komunisté dost na přirozeném počtu strašidel v této zemi, aby lekali své stoupence a cítí potřebu si ještě ně jaké vymýšlet. (18. III. 1936.)

Komunisté — toť bacil všeho toho, co je v dnešní Evropě špatného a hrozného. Komunisté, díváme-li se dobře, stojí u kořene všech současných zel. Oni naučili svět aspoň třem čtvrtinám oněch podlostí, které nás nyní děsí. (9. VI. 1937.)

Nikdo mi nemůže tak dobře domlouvat, aby mne pohnul radit k tomu, abychom vsadili na kartu komunistické pomoci. (16. VI. 1937.)

Musíme jednati tak, aby například Anglie vždy nás dovedla po chopit. Musí-li tomu býti obětováno něco ze zálib našich stran a našich lidi. Je nezbytno přinésti tuto oběť. Víme, že nikdy, právě z těchto důvodů nesmíme provésti takovou věc, jako by byla jednotná fronta s komunisty. (6. I. 1937.)

Zatím celé sovětské Rusko příliš se podobá vřícímu kotli, abychom pro tohoto spojence zavrhli některé spojence jiné. (16. VI. 1937.)

Beran je demokratický beránek...

V lednu 1938 Rudolf Beran učinil známý výpad — pozval Henleina do vlády, a jak se nyní před soudem nad Stříbrným ukázalo, připravoval v součinnosti s německým vyslanectvím a s Henleinem puč. Proti bouři rozhořčené veřejnosti vzal jej tehdy p. Peroutka v ochranu...

Za této poslední kampaně byla mezi jiným naše agrární strana nazvána hitlerovskou, a považovali jsme za povinnost proti tomu protestovat...

Nechápeme, jak jest možno naši největší českou stranu obvinit z hitlerismu... (Leden 1938.)

Ve srovnání s tím, co tehdy (v lednu 1938) byly nuceny napsat o politice agrární strany i lidovecké „Lidové listy“:

Agrární strana, ovlivněná, jak dnes už je vidět, v převážné části svého vedení protidemokratickými myšlenkami a plány, doufá, že se jí podaří spojit pod svým praporem všechny protidemokratické i fašistické české skupiny, aby pak spolu s protidemokratickými, fašistickými a hitlerovskými Němci podkopala a nakonec i odstranila demokratický režim... ale čs. kultura se chová nedůstojně

… ale čs. kultura se chová nedůstojně

„Lidové noviny“ byly jediným listem demokratického tábora, který v květnu 1938 neotiskl manifest „Věrni zůstaneme“, podepsaný více než 300 nejvýznačnějšími pracovníky čs. kultury. Tento manifest, volající k ochraně odkazu Masarykova proti náporu fašistického barbarství, se stal později základnou odbojného hnutí české inteligence proti okupantům.

P. Peroutka tehdy vysvětlil, že neotiskl manifest proto, že se mu nezdál dosti důstojný, že jeho čeština prý nebyla dosti vybroušená a vůbec: Manifest tento byl dílem jediné skupiny, která, bohužel, oslyšela všechny připomínky, docházející k ní se strany jiných... Neotisknutím manifestu chtěli jsme dáti najevo nesouhlas s touto nekázní.

Vlajku demokracie na čtyři pětiny stěžně

Lidové noviny 27. II. 1938 — Ferdinand Peroutka:
Jest třeba za touto hradbou se trochu více přikrčiti a trochu tišeji si počínati...

Je pravda, že tím, když nyní svou demokratickou kritiku omezujeme sta hujeme jakoby svou vlajku na čtyři pětiny stěžně ...

Lidové noviny 27. II. 1938 — Karel Čapek:
Pravda, našli se tehdy lidé — a jistě to nemyslili zle — kteří měřili tu strašnou převahu šancí proti nám a řekli si, že bude lépe trochu se přikrčit a přizpůsobit se tomu špatnému... Nebyli to zrádci, ale dnes víme, že byli slabí na svou dobu.

Už v dubnu 1938: kapitulovat před Hitlerem

Tento časopis vystupoval po celou dobu své existence vždy dvěma směry: jednak, jak se říkalo, germanofilsky... jednak směrem západní orientace... Pokládaje kompromis s Německem dříve nebo později za nezbytný a doporučuje jej obzvlášť důtklivě letos v dubnu, věřil jsem, že dopadne důstojněji a pro nás prospěšněji, budeme-li se moci opříti o spojence, než kdybychom sami a opuštěni s Německem vyjednávali... (19. X.1938.)

Sledujeme-li pozorněji podstatu této politické linie p. Peroutky, nebude se nám zdát jeho postoj po Mnichově něčím překvapujícím. Obdržíme zde jen podivuhodný výklad demokracie: Beranův pomnichovský režim s rozpuštěním stran, s rozehnáním komunistické strany, s vládou fašistické ulice, s represáliemi a náhubkem na tisk — nalezl milost před očima p. Peroutky jako demokratický.

Beranova vláda — systém demokracie

Ačkoli tato strana (Beranova Národní jednota) vlivem okolností jistě měla dosti moci, aby prosadila, co se jí nejvíce líbí, neučinila pokus nastolit totalitní režim, nýbrž zachovala systém demokratický v podobě dvou stran. (30. XI. 1938).

Vláda nepřistoupila k rozpuštění komunistické strany proto, že by sama jeho nutnost naléhavě pociťovala. Skutečný komunismus je již dlouho mrtev a zůstalo jen jeho jméno. Ale i toto jméno hraje jakousi roli, která se nehodí do naší nynější situace. Bylo proto odstraněno ... Necítíme nad tímto aktem ani lítosti, ani radosti. (23. X. 1938.)

Na přímou otázku třeba odpověděti přímo: Ano, tuto vládu (t. j. Beranovu) jest třeba podporovati. (5. II. 39.)

Útěk od praporu demokracie

Poněvadž ve všem chceme mluvit pravdu, musíme připustit, že se zde ukázala nedostatečnost demokratické methody. (19. X. 1938.)

Byl jsem stoupencem dr Beneše, ale nyní říkám, že na jeho návrat není pomyšlení. A že v zájmu státu musí být narýsována silná rozhraničovací čára mezi naší nynější domácí politikou a jeho londýnskou činností, je-li jaká. (21. XII. 1938.)

Národní souručenství je naší českou totalitou. Není pochyby, že musili jsme učiniti pokus o takovou konstrukci. (23. VII. 1939.)

Prošli jsme osmnáct let květinovými záhony páně Peroutkova slohu. A ne můžeme říci, že by byl obstál deštník, doporučovaný p. Peroutkou, proti lijákům nesvobody.

Spíše se potvrdilo to, co jsme řekli na začátku a v čem bylo jádro sporu: že p. Peroutka nikdy neviděl a nechtěl vidět reálné nebezpečí, které hrozí věci demokracie a svobody zprava, se strany reakce a fašismu.

Bojoval proti tomuto nebezpečí jaksi zadní částí těla: šermoval proti těm, kteří chtěli fašistickou saň napadnout, až nakonec tato saň polkla i jeho.

Ještě tři nebo čtyři dny před svým zatčením a odvlečením do koncentráku na psal do „Lidových novin“ úvodník, kde varuje před nepředloženými činy v boji proti německým okupantům a před odbojnou taktikou, kterou prý vnucuje národu čs. vláda v emigraci.

Máme-li provést diagnosu této choroby, pak je třeba blíže určiti její pří činy: p. Peroutka byl ochoten prohlásit za líbezně demokratický a svobodný každý režim, který potlačoval a pronásledoval levici a pokrokové lidi.

V tom byl tragický omyl, který s hlediska celého národa, s hlediska demo kracie, lidské svobody a existence republiky se ukázal tak zhoubným.

On a lidé jemu podobní ve své krátkozrakosti byli ochotni podat ruku každému — Kondelíkovi, Švehlovi, Hodžovi i Beranovi, jen ne komunistům. Čímž — ať chtěli či nechtěli, pomáhali do sedla reakci a fašismu, pomáhali k potlačení svobody a demokracie.

Zkušenosti jsou s tím víc než špatné, a dalo by se očekávat, že p. Peroutka po osvobození nasype popel na svou hlavu a přestane s touto ošemetnou hrou. Zejména, když viděl, jak v dobách ohrožení republiky a demokracie i v boji za národní svobodu tvořili komunisté páteř a jak jsou dnes komunisté hlavní silou plánovitého budování demokratické republiky.

Avšak některé choroby jsou chronické: sledujeme-li činnost páně Peroutkovu, pozorujeme, že od té doby, co není zastavován komunistický tisk, považuje tiskovou svobodu u nás za nedostatečnou. Od té doby, co nejsou pořádány střelby do demonstrantů, do nezaměstnaných a stávkujících, co nejsou zavíráni komunisté, ale jsou přiskřípnuti fašističtí zrádci, kolaboranti a velkokapitalistické živly a jiní nepřátelé demokracie, haní naši demokracii. Po čem se mu stýská?

Nepochopil, že komunisté jsou dnes hlavními strážci svobodného a demokratického vývoje u nás, poněvadž pečují o to, aby se naše demokracie nedostala do rukou Beranů a Preissů, aby to nebyla demokracie od deseti k pěti, aby to nedošlo ke stejným koncům jako v letech 1988—1939?

Nebo p. Peroutka chce da capo al fine — všecko opakovat ještě jednou od začátku?

Pohádka o zedníku, který spadl s lešení

Co je úkolem novin a novinářů v dnešní době? Míníme ovšem takové novináře, jimž jde skutečně o demokracii, o zabezpečení naší svobody, o republiku, o pořádek a klidný vývoj.

Nejnovější názor p. Peroutky v této záležitosti známe. Je prý v povaze věcí, že noviny píší především o tom, co se nedaří. Jestliže sto zedníků nespadne s lešení, nikdo o tom nepíše a nikoho prý to také nezajímá.

Jestliže však jeden zedník spadne s lešení, tu je příležitost se rozepsat. Rozumíme-li tomu dobře, mají podle p. Peroutky novináři a publicisté za povinnost obcházet staveniště budování republiky g notesem v ruce, znuděně pozorovat, jak „nezajímavě“ se lidé dřou a jak stavba roste; tento vzorný typ žurnalisty obživne teprve tehdy, když někde něco praskne, když se někde „ utrhne náhle kus lešení. Krátce řečeno, pravým posláním novinářů má prý být očekávání a popisování malérů, tragedií a katastrof. Musíme se ptát, čím se liší tato podivuhodná novinářská theorie od oné novinářské praxe, kterou přivedl k takové dokonalosti tisk Jiřího Stříbrného.

Musíme říci, že se nám hnusí tento druh novinářské zábavy.

Hnusí se nám zejména dnes, kdy veškerá tvořivá energie národa je vypjata ke splnění dvouletého plánu a kdy lenivé očekávání pastvy malérů musí urazit, pobouřit každého, kdo čestně pracuje. Pohádka o zedníkovi, který spadl s lešení, zdá se nám překvapující zejména u p. Peroutky, který po první světové válce s takovou vervou zpíval píseň o „hodném novináři“.

Jak zní píseň o hodném novináři?

„Proč jsme tak hodní ?“ — psal p. Peroutka v listopadu roku 1921 („Boje o dnešek“ — str. 166—169), tedy v době, která přibližně odpovídá poválečné době dnešní — „Čas od času sejdeme se s čtenářem, který nám poví, že jsme nyní příliš hodní, že se chováme jako vzorný žáček, že už dovedeme jen velebit, že už nemáme odvahy ani záliby v kritice, že se ztrácíme v oficiálnosti, čímž se stáváme nudnými, a že nám v žilách teče úředně oblíbený roztok limonády...

Bývají někdy takové nervy, že snesou jen lamentování, bývají takoví Schopenhauříčkové, kteří se baví jen nad nějakou negativností. Tady ovšem by mohl pomoci jen nervový lékař...

...Jsou doby, kdy jest třeba odvahy k boření. Ale jsou doby, a nynější zdá se býti z nich, kdy jest třeba odvahy k stavění.

Určitá část veřejnosti žije ve falešné představě, že jest to cosi odvážného, napíše-Ii se něco proti vládě ... — ... přišla doba, kdy sosák . .. kritisoval stejně samozřejmě jako dříve chválil a kořil se ..

V té době ... připadla tedy část žurnalistiky na myšlenku, že by měla býti hodná, totiž spíše spojovati a sjednocovati než přispívati k atomisaci, kterážto nálada ležela ve vzduchu, a neposilovati davovou omrzelost a atmosféru všech proti všem. Podstata otázky, proč tato žurnalistika drží státní prapor, je v tom, že jej přece někdo musí držeti…

...Úkol žurnalistiky není vyčerpáván jen analytickými studiemi, noviny mají do velké míry v rukou lidovou vůli, a bylo by těžkým nebezpečím, kdyby se z nich lil jen široký proud rozmrzelosti...

…Ona hodná žurnalistika je poněkud v robinsonovské náladě: má radost, že aspoň něco je; má zálibu ve vzrůstu; má positivní náladu dob, kdy se věci teprve dělají...

Dnes by... skoro bylo možno zabíti neupevněný stát rozmrzujícím psaním v novinách...

... Je dnes věru dosti zřejmých věcí a důvodů, že žurnalistika sama od sebe může dojíti ke kladné a tvořivé práci.“

Citujeme obšírně, aby nikdo nemohl říci, že vytrhujeme věty ze souvis losti a věru, nejraději bychom otiskli celý článek. Ať však věci obracíme jakkoli, stojíme nad psychologickou záhadou, proč p. Peroutka třicet šest měsíců po první světové válce viděl hlavní úkol novinářství v podpoře kladné a tvořivé práce, a dnes, dvacet měsíců po válce, se zabývá hledá ním zedníků, kteří spadli s lešení, t. j. negativní kritikou.

Přitom každý nezaujatý člověk uzná, že následky nynější války a okupace byly pro náš národ daleko hroznější, než tomu bylo v roce 1914—1918, takže dá nepoměrně více práce, dostat se přes kopec.

Chceme p. Peroutkovi pomoci. Záhada byla by vysvětlena, jestliže by se ukázalo, že nyní to jde u nás hůře kupředu, než po první světové válce; že to jde hůř také ve srovnání g poměry v jiných státech.

Je však možno něco podobného tvrditi?

Zdá se, že nebude bez užitku, podnikneme-li v tomto směru některé výzkumy a srovnáme-li „robinsonádu“ z roku 1918—1923 s „padáním zedníků“ z doby nedávno minulé a nynější.

Nejspolehlivějším měřítkem jsou obvykle poměry hospodářské, poněvadž hospodářství je základ všech věcí ostatních, hospodářská konsolidace je podkladem konsolidace politické a důležitým činitelem upevnění státu navenek; konečně pak, občan soudí svou vládu hlavně podle toho, co mu může poskytnout na talíři.

Posuzujeme-li naše hospodářské poměry, máme, pravda, ještě mnohé důvody k nespokojenosti a ke kritice; ale ve srovnání se situací po první světové válce jsou to poměry královské.

Průmyslová výroba po roce 1918 potřebovala plných devět let, aby do sáhla předválečné úrovně. Stalo se tak teprve roku 1927 a tři roky poté začal zase prudký pokles, trvající po několik let hospodářské krise.

Těžba kamenného uhlí dosáhla předválečné úrovně teprve roku 1926, těžba hnědého uhlí během celé existence první republiky nikdy nedosáhla těžby předválečná a v roce 1937 činila pouze 62% těžby z roku 1913.

Mluvíme-li o celkové průmyslové výrobě v době, kdy se p. Peroutka pro hlásil za hodného novináře, činila pouze 60% předválečné a v příštím roce klesla na 40%!

Oproti tomu průmyslová výroba koncem roku 1946 činila již 80% výroby z roku 1937; tato výroba podle čísel dvouletého plánu vzroste na 110% předválečné úrovně a jak první výsledky ukazují, tedy toto veliké dílo splníme. Za tři a půl roku dosáhne toho, k čemu bylo třeba po roce 1918 devět let! A ve skutečnosti půjde to možná ještě rychleji. Podle led nových výsledků dvouletky dosáhl objem průmyslové výroby již 87% a v oceli i uhlí jsme překročili předválečnou úroveň!

Zdá se, že všichni, kdož to s republikou myslí dobře, by se mohli radovat z veliké cesty národního vzestupu. Zdá se, že teprve nyní nadešla konjunktura pro „hodné novináře“, kteří chápou, že přišla doba, „kdy jest třeba odvahy ke stavění“.

Rovněž se zdá, že spíše měli pravdu ti, kdož kritisovali vývoj poměrů po první světové válce, než ti, kteří lijí široké proudy rozmrzelosti nyní a podlamují tak velké budování.

Můžeme posloužit ještě různými výmluvnými fakty a čísly.

V době, kterou si p. Peroutka tak pochvaloval,, t. j. v roce 1921, činila úroveň mezd desateronásobek mezd předválečných, kdežto ceny stouply osmnáctkráte!

Výsledek tohoto zbídačení širokých vrstev strčili do kapes velkokapitalisté a velkostatkáři. Dnes sice ještě nemůžeme být s životní mírou našeho lidu spokojeni, ale podařilo se nám přece v minulém roce udržeti mzdy a ceny na stejné úrovni a vytvořili jsme předpoklady ke snižování cen spotřebních statků.

Zásobovací krise trvala několik let po první světové válce a týkala se nejen uhelné kalamity, ale nedostatku chleba, bramborů a jiných základních potřeb. My jsme se nyní přece jen vyhnuli nejhoršímu.

V roce 1920 stávkami a výlukami bylo zameškáno 2,165.094 pracovních dnů, v roce 1921 2,226.985 pracovních dnů, v roce 1922 3,804.365 pracovních dnů.

Docházelo k protidrahotním bouřím a k rabování. Nyní, po květnu 1945, jsme nedopustili surovou a cynickou vykořisťovatelskou politiku velkokapitalistů a bankéřů, poměry u nás se vyvíjely daleko klidněji — bez stávek a bouří. Místo dnů, ztracených stávkami a výlukami, můžeme dnes počítati dny, získané obětavou dobrovolnou prací brigád.

A potom se ještě u nás nadává na „špatnou morálku dělnictva“.

Počet nezaměstnaných v r. 1819 činil až čtvrt milionu, v r. 1921 kolísal mezi 60—20 tisíci a v příštím roce překročil zase čtvrt milionu.

A vzpomeňme si na strašné údobí hospodářské krise v letech 1930—1934, kdy počet nezaměstnaných dělníků, úředníků a zaměstnanců překročil milion, kdy tedy takřka každý druhý námezdně pracující byl bez zaměstnání a bereme-li v úvahu příslušníky rodin, tedy každý pátý občan republiky hladověl.

Dnes není a — poněvadž máme znárodněný průmysl a plánovité hospodářství — také nebude hromadné nezaměstnanosti. Tvrdíme: kdyby náš nový lidově demokratický režim nedokázal nic jiného, než že uchrání náš lid před příšerou nezaměstnanosti, stačilo lby to, aby si zasloužil podpory všech tvořivých lidí.

Vidíme tedy, že objektivní ocenění hospodářských poměrů nemůže vy světlit psychologickou záhadu p. Peroutky a jeho pohádky o spadlém zedníkovi.

Jak tomu bude, vezmeme-li v potaz míru demokracie, svobody a jiné mravní hodnoty, o nichž od, p. Peroutky často slyšíme?

Nesmíme zapomenouti, že r. 1921, o němž je řeč — to byla doba těsně následující po krvavém potlačení prosincové generální stávky dělnictva r. 1920. Tehdejší demokracie, v jejíž čelo se postavila nedemokratická a protidemokratická úřednická vláda, nebyla již pannou: i byla zkropena krví pracujících lidí, kteří žádali jen to, co jim bylo slíbeno: znárodnění bank, dolů, hutí, průmyslu.

Pan Peroutka, který nyní sbírá a ohřívá každý jednotlivý tlach, kde prý ten čí onen Němec, kolaborant nebo udavač byl v bouřlivých dobách zfackován příslušníkem SNB, a vykládá to jako základní kaz naší demokracie, považoval tehdy za dobrý a demokratický vývoj, v jehož základech stálo tak násilnické zacházení s dělnictvem, kdy tekla krev a padali k zemi mrtví čeští lidé.

Nebo vezměme otázku ústavy. Kniha „Budování státu“, kterou napsal p. Peroutka, bývá dnes četbou neobyčejně zajímavou. Ctěme tu na příklad odůvodnění, proč ústava předmnichovské republiky byla a mohla být vy pracována nevoleným Národním shromážděním, proč úhelný kámen republiky, její právní základ kladl sbor, který byl jmenován podle stranického klíče z r. 1911: „Hledáme-li právní názor, o který se mohl opírat úmysl, dát ústavu konečnou vypracovati raději shromáždění nevolenému než volenému., uvědomujeme si, že jest nesnadno nalézti jiný než právní názor revoluční: definitivní ústava byla tu pojímána jako jeden z revolučních aktů, které národ uloží ještě právem revoluce, nikoliv podle výsledků hlasování.“ (Budování státu; str. 246—247.)

Hleďme, a podívejme se, jaké kousky nám vyvádí cesta do hlubin páně Peroutkovy psychologické záhady!

Tedy revoluční právo přece jen existuje a dokonce také revoluční názor právní? Ale jen když se to někomu hodí do krámu? A nezaslouží naše nynější demokracie aspoň trochu uznání, že tentokrát ústava je připravována voleným ústavodárným Národním shromážděním, tedy daleko demokratičtěji než první ústava, a že tato ústava ne bude vypracována za zavřenými dveřmi, nýbrž za účasti lidu?

Nejen to.

Pan Peroutka ve své bilanci r. 1946 jako jeden z největších kladů zdůraznil, že demokracie byla u nás zachráněna — poněvadž Ústavodárné národní shromáždění si vyreklamovalo u vlády, aby návrh ústavy vypracovalo samo, a nikoli vláda.

My jsme byli jistě poslední, kdož by v tomto směru chtěli brát ÚNS chuť k práci; s hlediska demokracie není rozhodující, kdo předloží návrh, ale kdo o něm rozhoduje. Přáli bychom si jen, aby ÚNS skutečně při této chuti k práci setrvalo a aby se některé složky nesnažily přenést vypracování ústavy na experty.

Avšak, vezmeme-li logiku páně Peroutkovu, pak demokracie v r. 1920 byla u nás ztracena, neboť kolem ústavy se tehdy udaly věci více než podivné, ústava byla tehdy vypracována vládou, a jak p. Peroutka praví, hlavním jejím autorem byl Švehla. Pak ale vláda hledala někoho, kdo by za ni ústavu podal. Měl tak učiniti ústavní výbor, ale tato cesta se ukázala neschůdnou, protože podle jednacího řádu smělo jednat Revoluční národní shromážděni jen o návrzích vlády nebo jednotlivců. Vyskytl se tedy další námět, aby místo vlády podal osnovy jednotlivec — dr Bouček. Teprve později si to vláda rozmyslela a podala návrh ústavy sama.

Velmi poučné, není-liž pravda? Zdá se, že když mohla tehdejší methoda demokracie se všemi těmito kazy nalézti u pana Peroutky pochvalu a podporu, zaslouží si naše nynější demokracie od něho daleko větší úcty.

Než, psychologická záhada, která pudí p. Peroutku hledati dnes spadlé zedníky, tím vysvětlena není.

Je snad možno ji vysvětliti tím, že p. Peroutka tehdy — v bujarosti mládí nepozoroval kazy systému, pro něž horoval a že stáří zbystřilo jeho zrak a učinilo jej kritičtějším?

Nikoli, p. Peroutka viděl tehdy mnohé z osudných chyb krásy před mnichovské demokracie, ale přesto měl za to, že je možno celkový kurs a celkový režim hájiti proti kritice.

Ještě v roce 1923, t. j. pět let po 28. říjnu 1918, byl ochoten považovati ji za mladou a velmi mnohé odpustiti: Je jisto, že v této republice jsme to nepřivedli tak daleko, aby z nás mohla kanouti spokojenost jak med z lesního stromu; je jisto, že naši oficiální politikové nejsou andělé (také oposiční jimi nejsou, jak se zdá), že naše censura bývá hloupá, že pod plášti našich politických stran se děje všelicos ... že existuje u nás hospodářská krise, že jsou tu nezaměstnaní... že nevyhladili jsme chudobu, že i u nás lidé trpí, že státní zaměstnanci do stávají málo peněz ... že se nám nepodařilo nastoliti dokonalou demokracii... že na př. pokrokoví studenti byli jednoho deštivého letního dne biti policií... že dr Vrbenský a jeho soudruzi byli zbaveni mandátů ... neb, že u nás nebyly socialisovány doly a těžký průmysl.

Chceme-li skutečně posouditi naše poměry, musíme věci viděti tak, jak jsou, a nezapomínati především, že demokracie jest mladá a že žijeme v poválečné Evropě... Mluviti o našich, poměrech a neuvésti na omluvu politickou a hospodářskou krisi, která se zmocnila celé Evropy, to není myšlenkově poctivé.

Vidíme, že duše p. Peroutky byla tehdy široká, a vše promíjející shovívavost bezmezná. Byl ochoten prominouti, že nebyly u nás znárodněny doly a těžký průmysl, kterýžto podstatný nedostatek předmnichovské demokracie jsme nyní napravili.

Byl ochoten připustiti, že byla censura, a k tomu ještě hloupá a že pokrokoví studenti byli biti policií. Byl si vědom toho, že existuje hospodářská krise, nezaměstnanost, bída, že státní zaměstnanci dostávají málo peněz (a tehdy jilm byly dokonce snižovány platy!).

Všecko to mu nebránilo, aby nalezl kladný poměr k republice, k tehdejší demokracii, k režimu. Poukazoval na poměry v jiných státech. Ale což nyní nejsou poměry u nás daleko lepší, než ve většině osvobozených evropských států a dokonce i lepši než na př. v bohaté Anglii, kde je uhelná krise a 5 milionů lidí bez práce?

Je tedy na panu Peroutkovi samém, aby vysvětlil, proč nyní nemůže nalézti aspoň podobně kladný poměr k nové svobodné republice, k naší lidové demokracii, k režimu, který vzešel z květnové revoluce a který byl potvrzen demokratickými volbami r. 1946.

Je na něm, aby vysvětlil, proč se nyní nemůže nadchnouti pro kladnou a tvořivou budovatelskou práci, která vztyčuje naši státní budovu na solidnějších základech z rozvratu, zůstaveného nacistickou okupací.

Proč nepovažuje za svou povinnost držet státní prapor v době, kdy ani ještě není uzavřen mír s Německem a kdy i za hraničně politické ohledy velí, aby národ vystupoval semknutě.

Proč žije on dnes ve falešné představě, že „jest cosi odvážného, napíše-li se něco proti vládě?“

Proč vylévá proudy rozmrzelosti, byl-li si už před 25 lety vědom toho, že je tak možno za určitých okolností rozvrátit a zabít stát, t. j. naši mladou svobodu a demokracii?

Aby nám bylo rozuměno: nikdo nepomýšlí na to zardousit kritiku. Kdyby někdo chtěl nekriticky velebit naše nynější poměry, nemohl by vykonat horší službu republice a demokracii. Jsme si vědomi toho, že je ještě mnoho neřádu u nás; ba co více: jsme si vědomi toho, že se stávají chyby, a my také se dopustíme někdy omylů.

Je třeba chyby odhalovat, kritisovat, a pomáhat je odstraňovat. Na rozdíl od jiných stran my netrpíme nedůtklivostí vůči kritice, jestliže tato kritika je věcně správnou, a jestliže směřuje k odstranění nedostatků. Taková kritika je nám naopak vítána a zasluhuje největší pozornosti.

My se také nenecháme připravit o právo kritiky. Poučeni historickými zkušenostmi, víme, že v dějinách strany a skupiny sebe mocnější, jakmile se oddaly samolibosti, jakmile soustavně nebojovaly s vlastními nedostatky a chybami, propadly zkáze.

Myslí-li tedy někdo, že komunisté chtějí potlačit svobodu kritiky, bojuje — ať vědomě, či nevědomě — s větrnými mlýny. Snahy o potlačení kritiky, a zvlášť lidové kritiky, jsou docela někde jinde, na opačné straně.

Rozdíl je však v tom, chce.lí někdo kritikou dosíci zlepšení, nápravy, nebo používá-li někdo kritiky skutečných nebo domnělých nedostatků ke skrytému útoku na celý dnešní systém, na republiku. Jde o vyjasnění poměru k základní cestě nové republiky.

Jestliže jsou libo příklady, můžeme posloužit.

Víme například, že je ještě mnoho nedostatků v našem znárodněném průmyslu. Jsou to obtíže jednak objektivního rázu, spočívající v dědictví okupace, ale jsou také obtíže, spočívající v tom, že ještě nemáme dostatek zkušenosti, že v tom nebo onom případě vedoucí lidé nejsou na svém místě nebo pod.

Víme ale také, že za své celkové hospodářské úspěchy vděčíme znárodnění našeho hospodářství, že naše poměrně rychlá konsolidace a dvouletý plán jsou neodlučitelné od znárodnění. Jsme ochotni přijímat všechnu kritiku a všechny kladné návrhy, týkající se dalšího zlepšení práce znárodněného hospodářství.

Jestliže však jednoho nepěkného dne vyšel ve „Svobodném slově“ úvodník, podepsaný vedoucím národohospodářským činitelem národně socialistické strany p. Jiřím Hejdou a zde se jako vy vrcholení kritické kampaně proti znárodněnému průmyslu žádá, aby národ ní podniky byly přeměněny ve smíšené akciové společnosti, pak musíme zvolat: stát, tady není něco v pořádku!

Tu je zřejmo, že celá ta kritická kampaň nesměřuje ke zlepšení práce národních podniků, nýbrž k zakuklenému útoku velkokapitalistických živlů na samu podstatu znárodněného hospodářství, na hlavní pilíř nové republiky.

Toto je případ obecný. Nyní případ zvláštní. Víme všichni dobře, že platy státních a veřejných zaměstnanců jsou nízké a že vůbec poměry ve státní administrativě nejsou utěšené. Je to nejen dědictví okupace, ale také dědic tví předchozích dvaceti let, kdy v podstatě bylo budováno na převzatých základech rakousko-uherského byrokratického aparátu, a kdy bylo se státními zaměstnanci často zacházeno velmi nešetrně. Máme dobrou vůli to napravit. Ale kdo má jen obecný pojem o rozpočtových číslech a o potřebě pracovních sil v našem hospodářství, ví také, že nejméně v této věci je možno dělat demagogii.

Pan Peroutka to ostatně sám zdůraznil r. 1923, kdy podporoval redukci platů státních zaměstnanců a kdy napsal, že státotvornost není žádný med, o čemž prý by se i pan Rádl mohl přesvědčit, „kdyby byl ve dnech, kdy se jednalo o redukci platů státních zaměstnanců, provázel někoho, kdo se mezi státními zaměstnanci pokoušel o státotvornou agitaci.“ (Boje o dnešek — str. 150.)

Nemůžeme proto dnes panu Peroutkovi uvěřit, že jedná v dobré víře, když se pokouší bouřit státní zaměstnance, že komunisté prý jim chtějí vzít definitivu (ačkoli to není pravda) a dělat z této věci záležitost vnitropolitického střetnutí.

Ba, nechceme uvěřit ani, že je to činnost státotvorná. Při celém tom bubnování o svobodě smýšlení a demokracii tane nám na mysli otázka, proč p. Peroutka ani perem nehnul, když byl přijat proslulý „lex Bechyně“, podle něhož byly ze státních služeb vyhozeny desetitisíce komunistů a „z komunismu podezřelých“, zatím co tam byli i na vedoucích místech ponecháni henleinovci a fašisté. Nebylo to zjevné pošlapání definitivy, demokracie a poškození republiky?

Zůstává tedy základní otázka: jaký je celkový postoj p. Peroutky k nové republice, k naší demokracii, k úsilí vlády a celého národa o splnění dvouletého plánu?

Co má p. Peroutka za lubem, ponechává-li budování a podporu všeho kladného a tvořivého jiným, a považuje za svůj úkol vyhledávati maléry a sháněti „zedníky, spadlé s lešení“?

Je nad slunce jasné, že poměrně velké hospodářské a konsolidační úspěchy naší republiky jak ve srovnání s jinými státy, tak i ve srovnání s poměry po první světové válce, mají svůj kořen ve velkých politických, hospodářských i sociálních změnách, které vyvěrají z květnové revoluce; že tyto úspěchy souvisí těsně s naším lidově demokratickým režimem, v němž význačnou úlohu hrají komunisté, a že potvrzují správnost cesty, již republika v květnu 1945 nastoupila.

Je snad třeba chápat chladně přezíravý postoj dřívějšího „hodného žurnalisty“ p. Peroutky ke všem tvořivým úspěchům republiky tak, že odmítá celý režim a systém?

Nelíbí se mu skutečnost, že budova republiky vyrostla o další poschodí jen proto, že je rozmrzen na základy, na nichž je tato budova stavěna? To je vážná věc, na níž nelze vystačiti s pohádkou o spadlém zedníkovi.

Jestliže celá publicistická činnost p. Peroutky od osvobození je nesena přesvědčením', že jsme nastoupili celkově falešnou cestu, že základy nové lidově demokratické republiky jsou postaveny špatně, jak by z toho logicky vyplývala celá řada velmi závažných závěrů. Pak by bylo vysvětlitelné, proč se s celým národem neraduje z každého nově postaveného patra, z každého úspěchu tvořivé práce; proč nechce podporovati vládu a národ v tomto budovatelském díle; proč se nechce nechat ani očividnými fakty přesvědčit, že jdeme daleko lépe a solidněji než po roce 1918.

Nu, ovšem, pak by mnohé bylo vysvětleno. Dívá-li se někdo na stavbu domu, který chce rozbořit, dívá se přirozeně jinak, než onen, kdo chce v domě bydlet a netrpělivě čeká na jeho dostavění. Zatím co onen poslední se raduje z každého nového patra, u prvního roste jen rozmrzelost, neboť práce s bouráním sakramentsky roste, a vůbec — podaří se vůbec pak dobrý dům rozbourat?

Pan Peroutka možná mávne rukou a řekne, že si tak dalekosáhlé cíle nestaví, protože je na něco podobného slabý a nemá k tomu moci. To je pravda. Ale nepopiratelné také je, že jsou tu skupinky zrádných bankéřů, velkokapitalistů a velkostatkářů, kteří byli vyhozeni ze sedla a kteří se cítí možná ještě daleko více rozmrzeni než pan Peroutka, že to jde ku předu bez nich. Zajisté, že by neměli námitek, kdyby byla přivoděna taková situace, aby mohli zvrátiti všechno, co bylo s takovými oběťmi dosaženo a vybudováno, a nezastavili by se před takovou maličkostí, jako na př. to, že by byl dosažen chaos, rozvrat a moře bídy. Zdá se spíše, že k tomu pracují a že se řídí heslem: „čím hůř tím líp“.

Nechceme přeceňovat jejich reálné síly, ale nechceme je také podceňovat. A otázkou snadno zodpověditelnou je, komu spíše tedy napomáhá negativní postoj p. Peroutky a jeho usilovné hledání spadlých zedníků: zdali budovatelům republiky, jejím tvořivým a kladným silám, nebo reakčním rozvratným vlkům. Nechť to posoudí čestní lidé.

Nemůžeme si pomoci, ale není poctivou hrou také to, že pan Peroutka všeobecně kritisuje, ale neříká, jak dělat věci lépe. Jestliže má za to, že je budovatelský program Gottwaldovy vlády špatný, ačkoli byl schválen vše mi stranami Národní fronty, odhlasováním jednomyslně v parlamentě, a uvítán celým národem, pak by se bylo muselo také říci, jak by měl vy padat program lepší.

Zahrává-li si někdo s myšlenkou, že by bylo možno nějak zvrátit celou vnitropolitickou koncepci, na níž je zbudována republika, pak by bylo jeho povinností říci, co má nastat, až by přišla ta žádaná chvíle. Pan Peroutka kritisuje, ale nic kladného a lepšího nedovede po radit. To jen podtrhuje destruktivní, bezperspektivní ráz takové kritiky. A odhaluje to, jak každé politické dobrodružství, které by se pokusilo o zvrácení dosavadní cesty národa a republiky, by bylo skokem do tmy, počátkem chaosu.

Původní thema našeho rozhovoru je svoboda a demokracie. Správně, o tom byla řeč! Neboť svoboda jednotlivého občana, a vůbec jakákoli svoboda a demokracie v této zemi záleží nyní především na tom, jak rychle a pevně se nám podaří vybudovat novou státní budovu, zabezpečit ji proti bouřím a větrům a zamezit tak opakování tragedie z let 1938—1939.

Zdá se nám, že zabezpečujeme svobodu lépe než po minulé světové válce a že naše nová demokracie je pevnější, pravdivější a reálnější, než tomu bylo v minulosti.

Zaslouží nebo nezaslouží podpory, pane Peroutko?

Byl náš odboj hloupostí?

V dosavadních statích jsme poskytli p. Peroutkovi dostatečně obšírné informace k jeho otázkám a požádali jsme jej sami o některá vysvětlení.

Zbývá, abychom si objasnili ještě několik podrobností, které se sice ne dotýkají podstaty rozhovoru, ale je třeba, aby i v nich bylo jasno.

O pronásledování Karla Čapka a o honičkách vůbec

Napsali jsme, že jsme měli provádět v naší kultuře také zdravotní profylaxi proti demoralisujícím a rozkladným zjevům, jako to činí v Sovětském svazu — na příklad ve věci Zoščenka a Achmatové. Řekli jsme, že takto jsme se mohli uchránit mnohých ostudných událostí, včetně té, když se řetězu puštěná demoralisované smečka uštvala k smrti Karla Čapka.

Pan Peroutka to nemohl popříti, avšak obvinil nejmenovaného komunistického ministra, že prý po květnu 1945 prohlásil cosi o konci doby literatury K. Čapka a také se prý snažil dodělat dílo chrtů.

Proti tomu se nedá nic dělat! Je to šílenství, ale je v tom methoda pana Peroutky. Fašistická smečka uštve k smrti velkého českého spisovatele — a p. Peroutka za to vynadá komunistům!

Na tuto methodu jsme si již zvykli: vždycky, kdykoli bylo třeba se postavit proti nějaké fašistické nebo reakční zvrhlosti, p. Peroutka se vrhl na komunisty. Komu to šlo k duhu, není třeba se šířiti.

Tedy: nevím nic o podobném prohlášení kteréhokoli komunistického ministra. Vím však zcela bezpečně, že rozšíření děl Čapkových v Sovětském svazu patří do značné míry mezi zásluhy prof. Z. Nejedlého a V. Kopeckého.

Máme nesporně také kritické výhrady k dílu Karla Čapka. Jsou to v podstatě tytéž výhrady, které vyjádřil F. X. Šalda slovy: „Pragmatism Čapkův končí se strachem před každou novotou, hrůzou z každé revolty: cesta stády nejrozšlapanější je mu nejmilejší. ..“ (F. X. Š. — Kritické glosy k nové poesii české, vyd. Melantricha.)

Avšak ke cti Karla Čapka je třeba říci, že jak ve svém díle, tak ve svém životě se ukázal proti fašistickému zlu daleko pevnějším, a statečnějším, než většina jeho okolí, včetně pana Peroutky.

Nemůže být svědectví výmluvnějšího, než ono, které jame uvedli již dříve: v únoru 1938, v témže čísle Lidových novin, kde p. Peroutka již doporučoval stáhnout vlajku demokracie na čtyři pětiny stěžně, Karel Čapek odsoudil podobné pokusy a nazval slabochy ty, kdož takovým způsobem s vlajkou demokracie zacházejí. Karel Čapek se po Mnichově nešel poklonkovat před novými vládci jako pan Peroutka — a zaplatil to svým životem.

Karel čapek zaslouží úctu i obdiv národa za to, že díky svému velikému uměleckému talentu dovedl překonati úzký rámec pragmatismu, duševní trpnosti a pasivního humanismu a dovedl se vypnout k aktivní účasti na protifašistickém boji. Když se valilo nebezpečí, odloučil se od smířlivé po hody dášenkovské, dal kultuře „Knihu apokryfů“, jasnovidnou „Válku s mloky“ a „Bílou nemoc“.

Vidíme vyvrcholení Čapkova díla v „Matce“, kde matka, představující ten nejlidštější princip lidskosti, dává svému synu do rukou pušku a říká mu „Jdi!“ Posílá jej bojovat proti fašistickému barbarství.

Nedávno vydaná knížka povídek Jana Drdy „Němá barikáda“ je velmi zajímavá nejen svěžestí, fabulační schopností a slibně rostoucím talentem mladého českého spisovatele. Drda je pokračovatelem čapkovské linie v české literatuře. Navazuje na nejsilnější stránky Čapka, pokračuje a rozvíjí právě onen aktivní humanismus, který vyvrcholil v „Matce“. Ano, je v tom zákonitost, že k nejkladnějšímu dědictví Karla Čapka se můžeme hlásit spíše my, než p. Peroutka.

Či považuje p. Peroutka za plnění odkazu Karla Čapka takovou ostudnou skutečnost, že on a někteří jeho přátelé při pokusu o založení tak zv. Svazu kulturních pracovníků podali ruku lidem, kteří uštvali K. Čapka nebo této štvanici napomáhali?

Že pomáhají takovým, živlům uhnízditi se opět v našem kulturním životě?

Když už mluvíme o zábavě parforsních honů v našem kulturním životě, pak je třeba mluvit o p. Peroutkovi a nikoli komunistech. F. X. Šalda napsal: „Pravda je jen to, že jsem nedal rozdrtit generaci „devětsiláckou“ generací tak zv. pragmatickou, které překážela a která byla ochotna podobné vlastenecké tradici zaškrtit ji hned v kolébce. Tím jsem si právě přivodil bezmezný vztek Peroutkův a Co. Chtít poškozovat jejich obchůdky — ale od čeho jsou pragmatisty, než aby tohohle nesnesli?!“ Šalda řekl, že se v tomto tažení tehdejší „Přítomnost“ chovala jako žlutý tisk.

Mnozí moji přátelé psávali kriticky o těch či oněch autorech, politických nebo uměleckých proudech. Žádný však nepsal tak neurvale, jako psal p. Peroutka o VI. Vančurovi veleknězi českého jazyka, který položil život za rodnou řeč a národ.

Zdá se, že se tyto methody ani dnes nevyžily. Sledovali jsme, jak p. Peroutka ve „Svobodných novinách“ naložil se životním jubileem Ivana Olbrachta, Marie Majerové, a výročím popravy Bedřicha Václavka a s mnohými jinými nejpřednějšími lidmi československé kultury.

Na podkladě těchto zkušeností nám jde mráz po zádech při představě, jak by vy padal osud české kultury, kdyby tu suverénně byly uplatněny právě tyto methody! V jakém vztahu jsou ke svobodě?

Vzkaz St. K. Neumanna

Byli jsme požádáni p. Peroutkou, abychom vysvětlili, jak to bylo s rozchodem Josefa Hory, Ivana Olbrachta, St. K. Neumanna, Marie Majerové s komunistickou stranou v roce 1928. Jakkoli tyto události byly pro obě strany bolestné, rozdíl proti případu dr. Trágra je tu očividný.

Nešlo tenkrát o urážku ministra, nýbrž o hluboký zásadový spor uvnitř komunistické strany. Nešlo tu také o žádnou zaměstnavatelskou morálku, neboť pouze část tehdy vyloučených byla zaměstnána v podnicích komunistické strany. A nešlo také o zásah proti kultuře, neboť v zásadních otázkách politických byli na obou sporných stranách kulturní pracovníci.

My, tehdy ještě velmi mladí, jsme prožívali tento rozchod těžce. A ne méně těžce jej prožívali zmínění soudruzi spisovatelé, kteří o tom vydali svědectví ve svých dílech. A drtivá většina jich odmítla lákavé nabídky tehdy mocných a vládnoucích, nepoužila svobody prostituovati se, raději mízovali a strádali.

V mučivém vnitřním konfliktu, který je patrně páně Peroutkově obratnosti nepochopitelný, se lidé, byť oklikou, propracovávali ke správné cestě, k cestě, která vedla k vítězné národní a demokratické revoluci v květnu 1945. V každém historickém sporu je nejvyšším soudcem výsledek.

Výsledek je pak známý: přes palubu zůstali pouze takoví Vajtaurové, Borinové atd., kteří nacházeli nadšené přijetí v okruhu páně Peroutkových přátel, kdežto všichni skutečně velcí duchové naší kultury nalezli cestu zpátky do komunistické strany a někteří z nich, jako právě VI. Vančura — položili svůj život v řadách strany — v boji proti němec kým okupantům.

Helena Malířova se v autobiografické knize „Deset životů“ vyzpovídala, jak se vracela zpět do řad hnutí pracujících lidí za nový, lepší život.

St. K. Neumann, veliký básník, myslitel, ještě před okupací se vypořádal s anarchistickým individualismem a v „Anti-Gidu“ vypsal vášnivé a hluboce promyšlené krédo uvědomělého bojovníka v řadách svých soudruhů.

Stejný byl výsledek hledání I. Olbrachta, Marie Majerové a ostatních, jejichž jména e úctou vyslovuje každý český kulturní člověk.

Za ně za všecky jsou psány tyto články, které mají být rozhodnou odpovědí na všecky pokusy zvrátit pokrokový socialistický vzestup naší vlasti a naší kultury.

Nemohl jsem se zdržet dojetí, když mi to nedávno potvrdil patriarcha naší literatury St. K. Neumann. Četl první části rozhovoru s p. Peroutkou a při rozloučení řekl: „Piš dál, jak píšeš. Píšeš to místo mne.“

Poslání na konec hovoru

Můžeme tedy shrnout a učinit některé závěry z našeho rozhovoru, po. stavíme-li proti sobě stanoviska obou hovořících stran v jednotlivých úsecích posledních 30 let.

Hlavní thema rozhovoru bylo: svoboda a demokracie. Kdo ji chrání a kdo jí ubližuje?

Komunisté zajisté nepovažovali onen stav, jaký panoval v předmnichovské republice za vzor dokonalosti demokracie a svobody. Často kritisovali tento systém i jeho nositele — nikoli jako osoby, ale jako představitele systému. Bude-li pan Peroutka dosti pilný, může v tomto ohledu objevit nepřeberné množství citátů.

Zejména komunisté tvrdili, že nemůže být považován za dokonalou demokracii a svobodu takový stav, který sice formálně uznává rovnost všech občanů před zákonem, ale fakticky dopouští, aby na jedné straně milion nezaměstnaných spolu s rodinami trpěl hladem, zatím co několik desítek velkoboháčů shrabuje obrovské zisky.

V tom není ani stínu rovnosti a stěží je možno nazvat to plnou svobodou a dokonalou demokracií, t. j. lidovládou, neboť si neumíme představit, že by lid tak nespravedlivě vůči sobě samému vládl. My jsme potírali, že před mnichovská demokracie se často snažila udržeti tento stav násilnými methodami, potlačováním tisku, žalářováním dělnických funkcionářů, rozháněním organisací, střelbou do stávkujících, nezaměstnaných, exekvovaných rolníků.

Zejména pak vytýkali komunisté předmnichovské demokracii, že zatím co dovedla pod komandem Berana a Preisse projeviti velmi tvrdou ruku proti českým pracujícím lidem, ukázala se trestuhodně ústupnou vůči svým úhlavním nepřátelům: německému fašismu, jeho henleinovským agentům u nás a zrádcům z řad českých fašistů.

Stejně nesporný je i další vývoj: když i tato ne zcela dokonalá demokracie a svoboda byla bezprostředně ohrožena německým fašismem, komunisté se celou silou a obětavostí postavili na její obranu a drželi demokratický prapor pevně i tehdy, když p. Peroutka a mnozí jeho přátelé od tohoto praporu utíkali.

Nikdo nemůže popírat, že štvaní a pronásledovaní komunisté se ukázali věrnějšími a pevnějšími demokraty a obhájci svobody, než mnozí t. zv. „demokraté“.

V době okupace komunisté tvořili páteř odbojného hnutí proti cizáckému násilí, ukázali se jako nejlepší vlastenci a podali bratrsky ruku všem, kdož chtěli bojovat proti Němcům.

Tak vyrostla Národní fronta jako nové po litické vedení národa, na místě morálně i politicky zbankrotované beranovsko-preissovské kliky finančních, průmyslových a velkostatkářských magnátů. Jak p. Peroutka pomáhal byť duchovnímu tvoření této síly, která se po vítězném boji stala základem nového svobodného života?

Po květnu 1945 jsme začali budovat svobodný život na nových, skutečně demokratických základech, stanovených t. zv. košickým programem. Tato cesta byla v zásadě potvrzena všeobecnými demokratickými volbami v květ nu r. 1946.

Máme za to, že jsme naši demokracii zbavili některých velmi podstatných nedostatků, které měla před Mnichovem a které se ukázaly tak osudnými. Máme za to, že nynější lidová demokracie, opírající se o pří mou účast lidu na státní moci prostřednictvím národních výborů, o znárodnění většího průmyslu a bank, o plánovité hospodářství — představuje dokonalejší demokracii a svobodu pro nejširší vrstvy národa, než tomu bylo kdykoli dříve. O tom mluví i praktické výsledky této cesty.

Problém demokracie a svobody u nás spočívá nyní v tom, abychom do budovali republiku na těchto nových základech a zajistili ji tak pevněji, než tomu bylo před Mnichovem.

Skutečným demokratem, vlastencem a obhájcem svobody je dnes ten, kdo se usilovně účastní tohoto budovatelského díla, kdo těžce vydobytou svobodu a demokracii činorodou prací zajišťuje.

Demokracii a svobodu pak ohrožuje ten, kdo podrývá a rozvrací toto dílo, kdo se k němu obrací zády a jen negativně je kritisuje.

Do kterého z těchto dvou táborů chce patřit pan Peroutka?

Byl náš odboj hloupostí?

S toho hlediska nemůžeme pominouti mlčením útok pana Peroutky na t. zv. emigrantské naparování: „O jedné věci ovšem s ním (t. j. s Barešem) mluvit se zdráháme: o svém chování během okupace. O té věci vůbec by člověk, který za války zůstal doma, neměl mluvit s emigrantem, to jest s tím člověkem, který za války utekl za hranice. Jednak z hrdosti, která zabraňuje ukazovat na své jizvy a na své činy, jednak proto, aby se nedočkal té trapné chvíle, kdy emigrant začne vydávat za hrdinnou zásluhu svůj útěk, který podnikl proto, aby si zachránil život, nebo aby se vyhnul tomu, co statisíce jiných musilo vytrpět. Chceme jen položit prostou thesi: 1. že emigrant vůbec nemůže rozumět lidem, kteří prodělali okupaci doma; 2. že je už toho emigrantského naparování dost.“

Kdyby šlo pouze o mne, o osobní urážku a naparování pana Peroutky vůči mně, mohl bych být s touto věcí krátce hotov. Mám dojem, že pan Peroutka se snažil být dostatečně neomalený a vrhl mi do tváře mnohé zraňující urážky pouze proto, aby se zbavil nutnosti odpovídat na různé otázky, které se mu zdají nepříjemné.

Kdo četl můj původní článek, na nějž p. Peroutka takto odpovídal, může se přesvědčit, jak dalece je to pravda. V tomto článku nebyla řeč o chování p. Peroutky za okupace, nýbrž citát z p. Peroutky již z února 1938, kde doporučoval stažení vlajky demokracie na čtyři pětiny stěžně a žádal, abychom se vůči Němcům „za hradbou poněkud přikrčili“.

V našem článku bylo řečeno, že toto stanovisko p. Peroutky napomáhalo beranovské zradě a hrobařům demokracie, svobody. Bylo třeba tedy hodně silné urážky, aby se na tuto otázku nemuselo odpovídat.

Pokud se týče morální legitimace k rozhovoru s p. Peroutkou o jeho psaní za okupace, spočívá však jeho nájezd patrně na neinformovanosti. S rozdílem několika málo týdnů byl jsem doma i za okupace téměř po celou dobu, pokud pan Peroutka ještě vydával „Přítomnost“ a psal do „Lidových novin“.

Byl jsem tehdy ještě doma, stejně jako on a psal jsem také, jenže do illegálních letáků a protihitlerovského tisku, z čehož ovšem nechci vyvozovat žádné zvláštní zásluhy. Ponechávám tedy na uváženou soudným lidem, kdo na koho se naparuje: zdali já na p. Peroutku nebo zdali p. Peroutka, který psal tehdy úvodníky o legalitě protektorátního systému, se naparuje vůči mně.

Ani mne nenapadne, abych já před p. Peroutkou obnažoval svoje jizvy nebo abych se holedbal nějakými zásluhami, jako někteří lidé z okruhu páně Peroutkových přátel, kteří po návratu z emigrace si nejdřív spěchali vybrat gáži za celou dobu okupace. Chtěl bych si jen s chutí a jadrně odplivnout... Tolik o osobní stránce výpadu páně Peroutkova.

Věc má však především zásadní stránku, která právem vzbudila rozruch v celé veřejnosti a vyvolala už četné projevy odporu z řad odbojových organisací i politických vězňů. Čestní lidé bez rozdílu politické příslušnosti spatřují v tom průhledný pokus rozeštvat veřejné mínění spory o zásluhy domácího a zahraničního odboje, ačkoli mravní i politická jednota domácích i zahraničních pracovníků byla slavnostně prohlášena presidentem republiky a bylo také jasně řečeno, že prvenství náleží odboji domácímu. Byl proto takřka jednomyslně odmítnut tento útok na jednotu odboje, který se také přímo dotýká osoby presidenta republiky a celé první vlády.

Pan Peroutka pocítil, že se musí nějak vyvléknout z nepříjemné situace, a napsal tedy poněkud nesouvislé vysvětlení do „Svobodných novin“, v němž ujišťuje, že nechtěl uraziti presidenta dr Beneše. Rozděluje emigranty na naparující se a nenaparujicí se, při čemž dělítkem má být „míra taktu“: nenaparujíci se jsou ti, kdož se „ nečiní soudcem nad těmi, kdo zůstali na místě“.

Toto vysvětlení a rozdělení je zjevně nedostačující. Jestliže jsme chtěli za okupace vystupovati jako stát, míti zákonitého presidenta a zákonitou vládu v zahraničí, pak tato vláda musela jednat a vystupovat jménem národa doma.

Musela vyslovit to, co lid doma hlasitě vyslovit nemohl, musela volat lid do odboje, musela soudit a odsuzovat škodlivé zjevy doma, jako zradu protektorátních ministrů a jiných kolaborantů, musela vystupovat jako legální vláda bojujícího státu a přejímat i závazky vůči jiným státům.

V tomto duchu president republiky vydal dekret o potrestání zrádců a kolaborantů; byla podepsána smlouva se Sovětským svazem; byl připravován košický program. Proti tomu všemu útočí pan Peroutka?

Nechť to pak řekne otevřeně! Neboť všecky tyto akty byly dělány za předpokladu, že budou doma stvrzeny zákonem, a také legální demokratickou cestou stvrzeny byly. Tím se staly zákonnými akty národa doma, a p. Peroutka, který se leckdy dovolává právního řádu, by měl říci upřímně, že chce útočit proti těmto zákonům a neměl by se schovávat za bojovníka proti „naparující se emigraci“.

Existuje však u nás „naparující se emigrace“? Ano, je taková, a můžeme pomoci ji hledat. Za války byli v Londýně někteří reakční politikové a důstojníci, kteří snili o tom, že po vyhnání Němců bude u nás vyhlášena „vojenská diktatura“ a našemu, prý jankovitému lidu, bude vnucena jistá forma vlády. Byli dokonce takoví, kterým velmi záleželo, aby po osvobození nebyla naše země spravována naším lidem, nýbrž aby státní správu vykonávaly orgány spojenecké vojenské administrativy. Byli i takoví, kteří už opouštěli myšlenku obnovení suverénního Československa, a jednali, často na vlastní pěst, o začlenění naší země do různých federací a konfederací.

Zde by bylo vhodné pole podniknouti průzkum „naparující se emigrace“ a vyzkoušet rapír proti ohrožovatelům demokracie a svobody, proti těm, kdož chtěli pošlapat vůli našeho lidu a pravděpodobně se svých temných, dobrodružných plánů zcela nevzdali.

Avšak ku podivu — sem se p. Peroutkovi nechce. Spíše naopak. „Dnešek“ je ze značné části naplněn obhajobou jiné části „naparující se emigrace“, která bezohledně vymáhá vrácení stamilionových majetků.

Kolik místa věnoval v „Dnešku“ p. Karel Taraba (= Rudolf Bechyně?) obhajobě plánu na záchranu majetku Schwarzenberků proti konfiskaci a parcelaci mezi rolníky!

Nebo jaká vzácná pozornost je zde věnována nároku emigranta p. Anderse, který za pomoci cizích zastupitelských úřadů vymáhá navrácení obchodního domu ARA. Majetek 150 milionů prý si na šetřil dlouholetou pilnou prací. Který dělník (podle „Dnešku“ ještě do konce se špatnou pracovní morálkou) to o sobě může říci?

Div se světe, div, jak p. Peroutka, který nalezl tak strohá odsuzující slova pro ministra Zd. Nejedlého, přivinul těsně na svá prsa Schwarzenberky, Andersy a jiné pány, kteří s takovou houževnatostí předkládají národu stamilionové účty za svou emigraci!

Považujeme celou tuto hru za daleko ošemetnější, než se na první po hled zdá. Ne proto, že bychom chtěli hájit lidi, kteří se zúčastnili nebo nezúčastnili odboje v zahraničí. Každý z nich nechť složí počet ze svých činů.

Nejde nám o to, hájit emigraci, ale chceme vzít v ochranu národní odboj, a to především odboj domácí.

Neboť útoky pana Peroutky nedávno vyvrcholily takto: „Vzdálenost skutečným podmínkám zápasu s okupanty se projevovala v naivních radách, jež náš zahraniční rozhlas někdy domů posílal a jež tehdy budily trpký úsměch a dnes, kdy jsme již zlé přestáli, působí ve veselé chvilce jako dobrá anekdota. Byli však také stateční muži, kteří, když byli odváděni na smrt, proklínali chvíli, kdy uposlechli zahraničního rozhlasu.“ (Dvakrát bez gesta; Svobodné noviny, 15. prosince 1946.)

Chce v tom někdo vidět pouze obžalobu emigrace? Tu je věc daleko závažnější. Je to útok na celou státní a národní linii našeho odboje.

Je jisto, že nikdo ani doma, ani za hranicemi nevyzýval národ k odboji z hecu. Tento boj byl národu vnucen bezohledným vyhlazovacím pochodem okupantů, kteří nečinili velkého rozdílu mezi „vinnými“ a „nevinnými“ a kteří směřovali k fysickému vyhubení národa. Jen národ zcela zotročený by byl k tomu mohl mlčet. Stupeň odboje se přirozeně mohl měnit podle situace a také se prakticky měnil.

Je možno mít pochybnosti, zdali bylo účelné na podkladě přehnaných nadějí hnáti věci na ostří na podzim r. 1939, ale nejsou celkem pochybnosti o tom, že bylo třeba již energicky stupňovat boj v r. 1943, ještě více v r. 1944, kdy porážka Německa byla blízká, a že bylo správné 5. května zahájit v Praze povstání, které nás uchránilo daleko hroznějších obětí.

Historie nás učí, že svoboda se rodí jen a jen z vlastního boje národa, který často vyžaduje těžkých obětí. Byli jsme přesvědčeni, že i naše svoboda a samostatnost se rodila v boji národa, že za ni vděčíme nezměrnému hrdinství a bojové odvaze statisíců mužů a žen, že naše svoboda vzcházela z krve a obětí. Musel přijít teprve p. Peroutka, aby objevil, že výzvy presidenta, vlády, májová výzva socialistických stran, shazování parašutistů, navazování spojení a organisování partyzánů i sabotážních skupin — všecko to byl anekdotický příběh!

A p. Peroutka jde tak daleko, že ohřívá dokonce sprostoty nacistické propagandy, která vždycky líčila, jako by stateční bojující čeští lidé byli svedenými oběťmi zahraniční propagandy. Rozumíme-li dobře p. Peroutkovi, tedy stateční čeští muži se dopouštěli vlastně — mírně řečeno — romantické pošetilosti, když vstupovali do národního odboje a dávali v sázku své životy. A zločinu se dopouštěli ti; kdož tento odboj — ať doma nebo za hranicemi — organisovali!

Kdo tedy jednal moudře? Jaká byla správná linie národní a státní politiky podle p. Peroutky?

Pozorujme jen, co pan Peroutka dělal v novinách celý rok do července 1946. Jeho hlavním zaměstnáním bylo omlouvání a obhajování politiky protektorátní vlády Krejčího a Bienerta. Dělal to někdy otevřeněji, někdy skrytěji, ale podstata zůstávala stále stejná. Snad jej k tomu vedly 1 některé příbuzenské závazky, ale spíše ještě jde o linii. Pan Peroutka staví linii protektorátních zrádců a hitlerovských přisluhovačů proti linii národního odboje proti německým okupantům.

V tom je jádro věci.

Zhoubnost této politiky je posuzována národním soudem a při procesu s Beranem stejně jako při nedávném procesu s Jiřím Stříbrným se odhaluje před národem celá zlotřilost zrádcovské kliky, která svými mocenskými fašistickými aspiracemi a svými sobeckými třídními zájmy pomáhala německému imperialismu zardousit naši svobodu, demokracii a utlačovat, tupit, vraždit náš národ.

Kam by byla vedla tato cesta, která žádala tupou odevzdanost národa vůči řádění okupantů?

Německo mohlo být, pravda, poraženo i bez nás, ale kde bychom byli potom my?

Národ, který sám nedovede pozvednout zbraň za svou svobodu, je ztracen.

To se ukázalo při míru westfálském, kdy Češi nedovedli již využít příchodu protestantských vojsk a rozdrcení Německa k samo statnému počinu.

Do podobného bahna ponížení a beznaděje vedla politika zrady náš národ. A tuto politiku hájí p. Peroutka proti politice našeho státního a národního odboje, který přivedl náš národ k svobodě, novému životu, obrození.

Necelé dva roky po osvobození p. Peroutka se odvažuje vysmívat se padlým národním bojovníkům, protože prý umřeli- zbytečně, za nic, prý pro legraci emigrantů. Tupí a uráží tak vdovy po padlých, sirotky, Lidické, pozůstalé z Ležáků — neboť logicky z jeho řečí vyplývá, že tyto tisíce mohly být ušetřeny muk a bolestí — kdyby jejich blízcí byli poslouchali Krejčího a Bienerta a nikoli Beneše, Gottwalda, Fierlingra, Davida a illegální vedoucí odboje doma.

Ano, takové jsou logické vývody z řečí p. Peroutky.

Tu mizí hranice morálky národní a začíná morálka stáda, kde platí jen holé sobectví a heslo: „Zachraň se, kdo můžeš!“

Po minulé světové válce byla jádrem výchovy mládeže legionářská myšlenka, která měla vyjádřit odhodlání národa hájit svou svobodu i krví. Alkohol mezi mládeží je zlá věc. Ale to, co hlásá p. Peroutka, je pro mrav ní rozvrat mládeže ještě desetkrát nebezpečnější než sudy alkoholu.

Jaká je politická stránka této temné záležitosti?

Někteří lidé u nás jsou nespokojeni g takovým stavem věcí, že od moci byla odstraněna vrstva finančních, průmyslových a velkostatkářských boháčů, kteří se zkompromitovali navždy zradou a pomahačstvím vůči okupantům. Někteří lidé nejsou srozuměni s tím, že do čela národa se dostaly lidové vrstvy, ty síly, které stály v popředí národně osvobozenského boje a které pro svobodu národa přinesly oběti největší.

Co se jim zdá potřebné? Zoškliviti, znevážiti a zesměšniti hrdinský odboj národa, jemuž naše strana přinesla v oběť 25.000 svých členů, chtějí po plivati všecko čestné, morální a hrdinské v národní duši. A chtějí současně stavěti mosty k návratu temným, zrádným silám reakce, omlouvati je, okrašlovati politiku národního ponížení a zrady.

Není to osamocené dílo. Vidíme, jak mezinárodní reakce se snaží re habilitovat zbytky německého imperialismu, jak aktivisuje německý fašismus i maďarskou dobyvačnou reakci v naději, že tak oslabí Sovětský svaz. Hledíme-li s otevřenýma očima, nikdo nemůže mít pochybnosti, k čemu směřuji naši zaslepenci a jaké by to mělo důsledky pro národ a stát, kdyby jejich dílo mělo jen slabou naději na úspěch.

Chce pan Peroutka snad napomáhat při těchto rejdech, ohrožujících nejen naši těžce vydobytou svobodu a demokracii, ale samu podstatu naší samostatnosti a naši národní budoucnost?

Uvědomí si, kam až zašel ve své krátkozraké zaujatosti?

Jestliže si to neuvědomí, pak je každý další rozhovor s ním zbytečný.

Voláme brigádu porozumění

Ferdinand Peroutka

Poněvadž pan Gustav Bareš, tato representativní postava komunistického novinářství, přece jen dokončil už před vánocemi v „Tvorbě“ svou odpověď na náš článek „Jak hovořit“, nastává povinnost vrátit se k starému thematu.

Znovu se omlouváme, že bude nutno zabíhat do podrobností, znovu se obáváme, aby to někdy nevypadalo jako to nejnesympatičtější, co se může vyskytnout: jako svár o slůvka, o to, co někdo řekl nebo neřekl. A přece je nutno vydržet. Problém zůstává: zda je možno u nás aspoň jednou uskutečnit věcnou diskusi. Řekli jsme posledně, že „naše diskuse vypadají tak, jako když dva divoši, každý ve svém vlast ním pralese, tančí válečný tanec“.

I po odpovědi p. Bareše, snad zejména po ní, tak vypadají. Přijali jsme jeho nabídku diskuse, poněvadž ohlásil, že chce objasnit poměr komunistů ke svobodě a poněvadž slíbil, že to bude rozhovor. Rozhovor má svá pravidla, z nichž hlavní je toto: mluvit k věci. Nepředpokládali jsme, že p. Bareš se natře všemi válečnými barvami, co jich má ve svém hrníčku. Ale absolvovavše pohled na jeho válečný tanec, činíme ještě jeden pokus o opravdový rozhovor.

Jestliže se v něčem mýlíme, prosíme, abychom byli opraveni. Když se stalo, že ze „Svobodného slova“ byl vypovězen divadelní kritik dr. J. Tráger, vyzval nás, neníliž pravda, p. Bareš, abychom se společně rozhovořili o tom, byla-li v tomto případě porušena svoboda, na níž nám všem tak záleží.

Napsal: „Vyjasněme si tedy pojmy, neboť nic nemůže lépe prospěti věci jednoty a dohody.“ My jsme odpověděli, že nám ne zbývá, než nabídku přijmouti: Vybrali jsme tedy, neníliž pravda, z článku p. Bareše třináct bodů, které uvedl jako důležité, řekli jsme svůj názor na dvanáct z nich, a prosili, aby p. Bareš postavil svůj názor proti naše mu. Řekli jsme, že o bodu třináctém s ním nebudeme hovořit: jednak proto, že nemá s případem dr. Trágra nic společného, jednak proto, že nebudeme s emigrantem mluvit o věcech, jimž ze své dálky nemohl po rozumět. Měli jsme si tedy, neníliž pravda, vyjasnit pojmy na dvanácti bodech, vybraných z článku p. Bareše.

Snad někdo laskavě spočítá, kolik sloupců „Tvorby“ obsáhla nynější odpověď p. Bareše; rozsahem se blíží největší poválečné politické publikaci. Je to pozoruhodná směs povídavosti a mlčenlivosti. Autor zároveň mluví mnoho i málo. Málo o dvanácti bodech, které se mu náhle nějak zprotivily, mnoho o všem jiném.

Mnoho mluví o Šaldovi, Nietzscheovi, Kondelíkovi, o roku 1921, o Recích a Indech, o tom, kdo se lépe osvědčil jako obránce demokracie, zda demokrati nebo komunisté, o rozdílu mezi první a třetí republikou, o domácím a zahraničním odboji, o Beranovi, Preissovi a Hodačovi, o platech státních zaměstnanců, o dějinách minulých, přítomných a budoucích.

Když už jste překonáni a jste ochotni uznat, že je vskutku nejobšírnějším autorem moderní doby, náhle se jeho výraz mění a on si počíná téměř jako muž, který složil slib mlčení. Po důkazu, že ovládá umění mnohomluvnosti, podává i důkaz, že ovládá umění úsečnosti.

Kdy toto? Kdykoliv se přiblíží jednomu z dvanácti bodů, jež byly předmětem rozhovoru, kdykoliv se má vrátit k tomu, o čem začal mluvit, případu dr. Trágra. Co si počít s tímto zmatkem, ve kterém pan Bareš střídavě užívá methody obšírných výkladů o tom, nač nebyl tázán, a methody mlčení o tom, nač tázán byl?

Je třeba učinit s tímto zmatkem, co s každým jiným: pokusit se zavést do něho pořádek. Číslice jsou znamenitá věc, jde-li o to, aby se nic ne ztratilo. Poněvadž jsme z opatrnosti očíslovali dvanáct bodů diskuse, upozorňujeme p. Bareše, že není pravděpodobno, že na ně zapomeneme.

Budeme jeho odpověď posuzovat podle toho, co odpovídá na dvanáct bodů, ne podle toho, co praví o Nietzscheovi. Jestliže si myslí, že je poměrně snadno utopit každou věc ve spoustě slov, nechť si uvědomí, že tato methoda má úspěch jen tenkrát, když druhý si ji dá líbit.

Pan Bareš ještě pozná, že, vyzývaje k rozhovoru, pustil se do těžšího podniku, než si představoval. Kdyby potiskl ještě dvakrát více sloupců „Tvorby“, než jak učinil, kdyby zatáhl do debaty Platona a Sokrata, kdyby vedle toho všeho, co nám již vyložil, vykládal ještě, že ve Španělsku není demokracie a že Hitler byl zlý muž, že v létě bývá teplo a že koně žerou oves, kdyby ke každému slovu, které již pronesl, připojil ještě deset dalších, přece neunikne nutnosti odpovědět na oněch dvanáct bodů, poněvadž mu tu nutnost budeme připomínat.

Máme za sebou dlouhá léta polemik s agrárním senátorem Vraným a s Jiřím Stříbrným, kteří oba ovládali methodu nemluvit k věci aspoň stejně mistrně, jako p. Bareš; je vskutku velmi nepravděpodobno, že bychom se dali ošálit způsobem tak starým a tak primitivním.

Nikoliv, p. Bareš má před sebou dvě možnosti: buď odpoví na to, o čem byla řeč, anebo všude rozhlásíme, že nemůže odpovědět, že se bojí odpovědět, že začal rozhovor a že ho potom opustily síly. Jsme povinni osvojit si tuto houževnatost: způsob našich polemik je veřejné zlo. Je třeba, aby-aspoň jeden muž se dozvěděl, že to tak nejde.

Pan Bareš začal svou odpověď slovy: „Pan Peroutka si o to řekl, abychom si s ním pohovořili.“ Za prvé, jak každý ví, není to pravda, k rozhovoru vyzval p. Bareš. Je jen tak zmaten, že svou výzvu pokládá za mou, jako své otázky pokládá za mé otázky od té chvíle, co poznal, že není zcela snadno na ně odpovídat.

Za druhé, nemýlíme-li se, je tón této věty lehce výhružný a rovná se asi tomu, jako když herec na divadle začne koulet očima. Reagujeme na to jen proto, aby p. Bareš věděl, na čem je: ani ještě hrozivější koulení očima není v tomto případě dosti účinným prostředkem, aby se vyhnul bez našeho protestu odpovědím na to, o čem sám začal hovořit.

Na konci své odpovědi praví p. Bareš: „Zbývá, abychom si objasnili ještě několik podrobností, které se netýkají podstaty rozhovoru.“ Podivné to prohlášení na konci seriálu, kde více než devět desetin se netýkalo podstaty rozhovoru. Ale poněvadž nechceme, jak je spravedlivo, od p. Bareše více, než jsme sami ochotni učinit, prohlašujeme, že ovšem odpovíme na každou otázku, kterou nám položí, že dokonce toužíme na ně odpovědět, a že se trochu musíme přemáhat, abychom se hned nepustili do od povídání.

Velmi rádi vyložíme, proč jsme byli v první republice ve sporu s komunistickou stranou, proč jsme se dostali do polemiky s F. X. Šaldou a všechny ostatní věci, které p. Bareše zajímají. Je k tomu třeba jistého odříkání, jestliže se zdržujeme nepostaviti již nyní vedle citátů z F. X. Šaldy, které p. Bareš uvádí, jiné citáty z Šaldy, kde se vyjadřoval o komunistech.

Odpovíme na vše pod dvěma podmínkami: že p. Bareš uvede zmatek své polemiky, v němž se nevyznáme, sám trochu do pořádku, a seřadí a očísluje otázky, abychom věděli, nač si přeje odpověď. Druhá podmínka je ovšem ta, že p. Bareš nejdříve odpoví na dvanáct bodů, jez jsou východiskem naší debaty. To jest jedním z obecně uznaných zákonů rozhovoru: vyřídit jednu věc po druhé. Myslíme, že je to rozumný požadavek. Nechť se p. Bareš neobává: nepřijde o žádný zápas, do kterého má chuť.

Nyní ovšem se vraťme k dvanácti bodům.

1. Pan Bareš napsal, vyzývaje nás k rozhovoru, že jsme „tleskali k vyhazovu dr. Tragra“, a že to, co se mu stalo, jsme vydávali za „nektar svobody“. Ocitovali jsme tedy, co jsme o případu dr. Tragra napsali, a tázali jsme se, měl-li p. Bareš na základě tohoto textu právo k svým úsudkům. Tu však již začíná ono velké neodpovídání, tu již p. Bareš vystupuje jako mlčenlivec. Odpoví? Neodpoví? Kdož ví...

2. Ptali jsme se, zda všechny naše politické strany jsou si podobny v tom, že nedovolují, aby v jejich orgánech se psalo proti linii strany nebo proti jejím ministrům, nebo zda je v tom zvláštnost strany národně socialistické. Opět žádná odpověď. Mlčení representativní postavy komunistické žurnalistiky pokračuje. Rozhovor se nerozvíjí.

3. Řekli jsme, že všechny naše politické strany ukládají svobodě projevu to omezení, že ve svých orgánech nedovolují psát proti sobě nebo proti jiným representantům. Ptali jsme se p. Bareše, zda je ochoten ne před dětmi, ale před lidmi, kteří znají naše poměry, říci, že to není pravda. Nevíme, je-li ochoten nebo není ochoten, neboť to nemůžeme z jeho mlčení poznat. Snad se mu chce říci, že komunistická strana si tak nepočíná. Nechť to tedy řekne, jestliže se odváží.

4. Napsali jsme: „Jsme oprávněni pokládat za konec svobody ten stav, kdy redaktoři otiskují většinou jen to, co souhlasí s jejich vlastním přesvědčením? Pravděpodobně nikoliv, dokud odmítnutý pisatel má dosti časopisů jiných, kam může své mínění umístit. Nesvoboda začíná tehdy, kdy zakročí sám stát ve prospěch jednoho mínění, podřídí si všechen tisk a znemožní kdekoliv a komukoliv otisknout nějaké mínění jiné.“

Dr. Trágr může ještě psát do mnohých časopisů jiných, může vydat knih, kolik mu libo, ale Zoščenko a Achmatová nemohou již psát vůbec…

Prosíme p. Bareše, aby odpověděl na otázku: není, právě ve vztahu k svobodě, rozdíl mezi stavem, kdy nejvýše orgán jedné politická strany může odmítnout články 'jednoho spisovatele, a jiným stavem, kdy sám stát zakazuje spisovateli psát — cokoliv a kamkoliv? Tak se vede rozhovor: otázky se dávají, na otázky se odpovídá. — Pan Bareš vyjádřil souhlas s tímto principem rozhovoru, ale přece — neodpovídá.

Praví, že velkým duchům se vede v Sovětském svazu dobře, že Puškin, Lermontov, Tolstoj a Shakespeare jsou v Rusku vydáváni v četných vydáních. To je pravda — ačkoli ovšem, jak známo, uvedení autoři jsou dávno mrtvi a výraz, „že se jim vede dobře“, je tedy volen nevhodně.

Ale přece, i kdyby tito autoři byli v Rusku vydáváni v ještě větším počtu exemplářů, i když sovětská literatura vskutku pomáhala vyhrát válku, i když, jak p. Bareš uvádí, v Indii ze 450 milionů obyvatel může volit jen padesát, a i když třeba na Hawaii snad nemůže volit vůbec nikdo, co to má dělat s otázkou, s tou otázkou, na niž p. Bareš se vyhýbá odpovědět: je-li rozdíl ve stavu svobody v zemi, kde stát nemůže zakázat spisovateli psát, a v zemi, kde to stát může zakázat? Jestliže opravdu „otázky se dávají, na otázky se odpovídá“, odpovězte tedy.

Pan Bareš ovšem, zřejmě nehodlaje odpovědět na tuto otázku, praví, že „s houževnatou vtíravostí jsme zamíchali případ Zoščenko—Achmatová do případu dr. Trágra“.

Pravda je opačná, jak všichni víme: případ dr. Trágra byl s houževnatou vtíravostí zamíchán do případu Zoščenko— Achmatová, a ještě do jiných případů. Komunističtí intelektuálové, ocitnuvše se před dvojitým úkolem, velebit svobodu a zároveň vykládat případ Zoščenkův, s ulehčením uvítali, když se najednou vynořil případ dr. Trágra.

Téměř bylo slyšet hluk, s nímž jim padaly kameny se srdcí. Konečně se vyskytla možnost mluvit o něčem jiném, konečně snad se objevila možnost obvinit někoho jiného z porušování svobody, konečně budou moci z trapně pociťované defensivy přejít zase do ofensivy!

To jsou vlastní důvody, proč případ divadelního kritika „Svobodného slova“ byl nadut do tak velkých rozměrů. Panovaly dokonce přehnané naděje, že k vůli jedné výpovědi přestane se mluvit o žalářovaných, týraných a okradených lidech. Avšak stín dr. Trágra není tak široký, aby to všechno zahalil.

5. Pan Bareš pravil, že tak „skandálního a hrubě nekulturního zásahu do kulturního života (jako je výpověď jednomu divadelnímu kritikovi) se nikdo otevřeně neodvážil ani za agrárního režimu první republiky.“

Řekli jsme, že se odvážil, a dokonce mnohem horšího, a že se ho odvážila komunistická strana, když vyloučila a tím ze svých časopisů vypudila téměř celou skupinu svých spisovatelů a básníků, v čele s J. Horou, Olbrachtem, Vančurou, K. S. Neumannem, Marií Majerovou.

Pan Bareš se zlobí a ptá se, proč do toho mícháme komunisty. Kdo nechce odpověď, nemá se ptát. Uvedli jsme na jeho otázku případ z dob agrárního režimu, na který jsme si vzpomněli asi proto, že není možno na něj zapomenout. Pan Bareš nyní odpovídá tím způsobem, že prý mu jeden z tehdy vyloučených, K. S. Neumann řekl: „Piš dál, jak píšeš.“ To je možno. Ale kdyby i tisíc lidí volalo na pana Bareše „Piš dál, jak píšeš“, kdyby i lesy a doliny se zbytečně ozývaly tímto voláním, přece tím není zahlazena původní otázka a přece nezapomínáme, že na ni nebylo odpověděno: bylo vyloučení celé elity komunistických spisovatelů menším a jemnějším zásahem do kulturního života, než výpověď dr. Tragrovi? Či to byl stejně velký nebo dokonce větší zásah?

6. Rovněž jsme se nedozvěděli, proč je to kapitalistická morálka, jestliže byla dána dr. Tragrovi výpověď s poukazem, že může psát jinam, a proč to nebyla kapitalistická morálka, byla-li dána s týmž poukazem výpověď deseti nejlepším komunistickým spisovatelům. Ani dvacet popsaných sloupců „Tvorby“ nemůže zastřít skutečnost, že tato otázka, jako jiná, zůstala bez odpovědi. (Přetiskujeme přesně podle zněni v Dnešku.)

7. Je-li třeba, aby, nemá-li být svoboda ohrožena a porušena, každému dovoleno psát kamkoliv, dovolí tedy p. Bareš, jak jsme se marně ptali, dr. V. Černému, dr. Kovárnovi a F. Peroutkovi, aby psali do „Rudého práva“ a do „Tvorby“?

8. V tomto bodě jsme odpovídali my na otázku pana Bareše, proto je to jediný bod, jenž byl v debatě zodpověděn.

9. Pan Bareš promluvil o literárních chrtech, kteří za první republiky se snažili uštvat Karla Čapka. Řekli jsme, že jediné, co po Čapkovi zůstalo, je jeho dílo, a že tedy komunistický ministr, který v největším pražském sále prohlašuje, že přešla doba Čapkovy literatury, jen dodělává dílo chrtů.

Žádali jsme p. Bareše, aby, pokud K. Čapka se týká, učinil nejdříve pořádek ve své straně. Na to p. Bareš odpovídá dvojím způsobem. Předně prý mu není nic známo, že komunistický ministr něco takového řekl. Je tedy asi jediný člověk v Praze, jemuž to není známo. Ať se na to zeptá někoho v tramvaji.

Za druhé praví, že když má každý dělat pořádek ve své straně, mám já dělat pořádek ve straně národně socialistické. Dodává, že tím by „také odpadla odpověď na otázku páně Peroutkovu.“ Proč odpadla? Protože otázka byla zodpověděna? Ano, byla zodpověděna — zcela hanebným způsobem: lží. Nejsem členem národně socialistické strany a nemohu tedy v ní dělat pořádek. Pan Bareš je členem komunistické strany a mohl by v ní dělat pořádek — kdyby se nebál. Téměř je třeba připojit novou otázku k dvanácti předešlým: jak vésti dále rozhovor, jestliže se objeví, že partner lže?

10. Na žádost p. Bareše jsme vysvětlili, za jakou svobodu bojujeme. Zdá se, že tazatel to nevzal na vědomí, poněvadž tomu nevěnuje ani slovo.

11. Pan Bareš se ptal, je-li svoboda ohrožována zprava nebo zleva. Odpověděli jsme, že střídavě: někdy zprava, někdy zleva. To se panu Barešovi nezalíbilo, i formuluje otázku znovu: byla svoboda ve dvacetiletí 1918 ohrožována zleva nebo zprava, a byla 1938 zahubena zleva nebo zprava?

Odpovíme i na to. V dvacetiletí 1918—1938 byla svoboda střídavě ohrožována zleva i zprava; nejdříve komunistickou stranou, která hlásala program třídní diktatury, potom reakcí zprava, která přijímala program fašistický; na konec byla svoboda zahubena reakcí zprava. Je to dosti jasné?

12. Poněvadž, začav pomlouvat, se p. Bareš odmlčel, nemůžeme než tuto otázku opakovat: co je pravděpodobnější a co je více prokázáno ději tohoto času: že člověk se více krčí před bývalými majiteli moci — nebo že se více krčí před nynějšími majiteli moci? Ale poněvadž tento bod byl zřejmě založen jen na chuti pomlouvat a nemá věcného obsahu, zbavujeme p. Bareše povinnosti na něj odpovídat. Stačí, když svá slova prostě spolkne.

V „Rudém právu nedávno oznámili, že vznikla „brigáda porozumění.“ Tu jeden zvláštní rys doby dospěl vrcholu: ještě několik kroků po této cestě — a upadneme do podivínství. Dříve každý člověk se snažil chápat a rozumět. Nyní se sestavuje brigáda porozumění. Normální lidské vlastnosti mají být obstarávány brigádami. Jestliže ještě utvoříme brigády ušlechtilosti, brigádu poctivosti a brigádu vnímavosti, jestliže ještě více závazků sejmeme s jedince a přeneseme je na úderné tlupy — jaký bude člověk?

Avšak jestliže se už stalo a jestliže už vznikla brigáda porozumění (místo aby si lidé prostě porozuměli), zaměstnejme ji. Svěřme jí do péče nějakou veřejnou diskusi, nějakou polemiku, nějaký rozhovor. Nechť bdí nad tím, aby hovořící neporušovali pravidla rozhovoru, aby se drželi věci, aby výmysl nevydávali za skutečnost. Aby, zkrátka, veřejný rozhovor se nelišil tak nepříznivě od hovoru soukromého. To by byla pěkná práce pro brigádu porozumění.

tisk

Vaše reakce...

zpět

Gustav Bareš: Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě

***

Praha, Nakladatelství Svoboda, 1947

Vydala a vytiskla r. 1947 Svoboda v Praze, v nákladu 15.000 výtisků. Cena brožovaného výtisku 10 Kč. Publikace č. 286

***



	Poslední aktualizace: 28.7. 2006