Anatomie prvního dne – 23. října 1956

Když se ns odstupem času vypráví o povstáních, lidových rebeliích, revolucích nebo demonstracích, je klíčová úloha přisouzena prvním okamžikům - momentům, kdy se kumulované očekávání a napětí přelomí do konkrétní akce, násilného činu, kdy individuální gesto strhne ostatní a uvede do pohybu lavinu zřetězených událostí. Nebo jak to básnicky opisuje Josef Vohryzek „…převratné události jsou vždy přehlídkou nahromaděných rozporů a sil, jež se zadrhly v jednom uzlu a projevily svou podstatu v jediném náporu, který naráz strhává roušku z toho, co dlouho zůstává skryto.“ ¹⁾

Při výkladu těchto dramatických momentů však existují dvě úskalí. První je nebezpečí účelové ideologické interpretace nebo deformující estetizace. Symboličnost dobytí Bastilly mnohokrát převážila skutečnou strategickou hodnotu tohoto činu.²⁾

Stejně tak útok na Zimní palác, základ bolševické revoluční vizuální hagiografie, se odehrál za vrcholně dramatických okolností, pohříchu však jen v Ejzenštejnově umělecké fikci. V obecném povědomí jsou oba vizuální zážitky tak, jak je navrstvila léta politické estetizace nebo utilizace, zafixovány natolik, že si je zobecňujeme a projektujeme do skutečných událostí.

Jiný druh nebezpečí spočívá ve více či méně přiznané snaze dávat věcem řád pomocí ustálených vypravěčských struktur a čtenářsky srozumitelných schémat. Odpovídá to potřebě proměnit komplikované masové jevy velkých sociálních skupin v urbánním prostředí do přehledné narativní struktury a porozumět tak složité interakci mnoha aktérů. Tuto proměnu tvoří akty reformulace, klasifikace a chronologizace, které zkoumané jevy zjednodušují, ale hlavně upírají konkrétní události právo na „chaos“ a nesrozumitelnost.

Upozorňuji na tato dvě úskalí již v úvodu tohoto článku, neboť při čtení o maďarském povstání můžeme často narazit na ideologickou interpretaci, estetizaci doprovázenou fascinací vizuálních pramenů a proměnu povstání do literárně-narativního žánru (žurnalistická reportáž, příběh o kontrarevoluci a protikomunistickém spiknutí). Těmto tendencím jsem se pokusil vyhnout, ovšem jen za cenu, že jsem je nahradil jinou interpretací – interpretací strukturální.

Jejím cílem je pohled na strukturu událostí a identifikaci jednotlivých aktérů, rozvrstvení mocenských vztahů a intenzitu vzájemných interakcí, které se během 23. října rozvinuly. Pro lepší představu jsem si vypůjčil schéma, které použil Michel Foucalt identifikací tří základních typů moci: s mocenskými vztahy; s komunikačními vztahy; a s mocí, vykonávanou na předmětech. První označuje a) oblast „…dominance nátlakových prostředků, nerovnosti a působení člověka na ostatní.“ ; druhá b) oblast „…znaků, komunikace, vzájemnosti a výroby významu…“; a konečně třetí c) oblast „…věcí, účelům podřízené techniky, práce a transformace skutečnosti…“³⁾

2. Aktéři

Pro zjednodušení jsem zvolil čtyři aktéry – sovětský stát, maďarský stát, maďarskou opozici a maďarskou. ulici.⁴⁾

Maďarský státně-stranický systém procházel minimálně od roku 1953 krizí legitimity a společenského konsenzu. Instituce jako stranické vedení (politbyro, ústřední výbor, okresní výbory, stranický aktiv), armáda, policie, byrokracie, univerzity nebo továrny nedokázaly plnit svoji funkci určenou postavením v totalitním státě – ovlivňovat a usměrňovat své příslušníky podle předem ustanovené ideologie a mocensky působit na ty, kteří projevovali odpor. Uvolnění svobodné diskuse a znejistění represivních orgánů rekriminalizací jejich postupu při období teroru v letech 1948 – 1953 vytvořilo vhodné podhoubí pro „paralýzu“ státní struktury. Reprezentanti moci nebyli ochotni splnit reformní požadavky, ale nebyli ani schopni mocensky zakročit proti kritikům a narušitelům dogmat lidově-demokratického zřízení. Stalinistický model uspořádání společnosti, který se např. v Polsku podařilo zmírnit radikální nacionalizací socialistické ideologie či v Československu důsledným dodržení společenské smlouvy relativního ekonomického blahobytu a sociální soudržnosti, se v Maďarsku nepodařilo reformovat ani mu dát nějaký jiný, např. nacionální nebo sociální či ekonomický rozměr.

Vedle maďarského státu jsme určili Sovětský svaz jako dalšího významného aktéra popisovaného dění. V tomto ohledu nás nebude zajímat Sovětský svaz jako totalitní stát, ale jako strukturální jednotka vstupující do maďarských událostí především v roli vojenského interventa a zahraničně-politické síly ovlivňující. Zajímá nás tedy především jeho výkonná moc, vojenská kapacita a rozhodovací mechanismus, který tuto kapacitu používá. Konkrétní zkoumaným jevem je zapojení sovětských jednotek do vnitropolitického dění během noci z 23. na 24. října a názorový vývoj sovětského vedení, který k vojenské angažovanosti vedl.

Jako třetího aktéra jsme určili opozici, nebo lépe řečeno opoziční prostor, do něhož se uchylovali a v němž se vůči státně-stranické byrokratické struktuře vymezovali všichni ti, kteří stáli otevřeně proti totalitní moci, systém nenáviděli, či jej chtěli reformovat, nebo na něj byli naštvaní z toho důvodu, že jim bránil v realizaci nebo jim nepřinášel žádné nebo malé materiální nebo jiné přínosy. Motivace byly rázu ideologického, politického, ekonomického, sociálního nebo náboženského. V rámci tohoto prostoru působily do různé míry institucionalizované skupinky, nezřídka se v něm ocitají i lidé považovaní za součást oficiálního establishmentu (v maďarském případě svaz spisovatelů, část redakce stranického Szabad Nép a i jiné redakce či novináři). Tento prostor s režimem koexistuje a přetrvává v jeho rámci, ať už je to způsobeno neschopností režimu proti tomuto prostoru mocensky zasáhnout (neboť část režimních opor v opozičním prostoru figuruje), nebo z důvodu mírnosti svých požadavků a cílů směřujících spíše k reformě než změně režimu. Každopádně na pomyslné škále systémovosti či legality ve vztahu k zákonům státu se tento prostor hlásí k legalitě a systémovosti, i když často svojí kritikou míří proti některým systémovým prvkům.

Čtvrtý aktér, ulice, jehož přesnější definice bude čtenáři nabídnuta v průběhu článku, se naopak na výše zmíněné škále pohybuje na opačném pólu – je inherentně antisystémový a nelegální. Nemůže ani jinak, neboť chce-li prosadit své požadavky, má jen dvě možnosti – uznat stávající systém, vstoupit do něj, uznat jeho pravidla a pokusit se ho změnit zevnitř, nebo systém popřít, zničit ho a nahradit systémem novým. Ulice jako prostor tak může sloužit buď jako konečný a nejsilnější prostředek, s jehož silou se opozice snaží „zatlačit“ na oficiální struktury a vymoci si splnění svých požadavků, nebo se u tohoto prostoru stává rezervoár pro moc zcela novou, která si většinou násilím vytvoří nový systém. V maďarském případě jsou hlavními obyvateli tohoto antisystémového prostoru povstalecké skupiny a radikální revoluční výbory, které v mnoha místech nahrazují výkonnou a exekutivní moc a vyhrazují si právo na výkon násilí. Vznik tohoto fenoménu pomalu se etablujícího kontra-systému je v historii revolt a krizí sovětského bloku poměrně unikátní a např. při srovnávání maďarského povstání s Pražským jarem by tento rys neměl být opomenut. S kontra-systémem, který dubluje oficiální režimní moc, se pak setkáváme až u polské Solidarity. Zde je ovšem zcela odlišný původ - zatímco v případě Maďarska se zárodky kontra-systému zrodily spontánně a jako reakce na sovětskou intervenci, v Polsku se jednalo o postupný a poměrně hluboký proces zasahující celou škálu oficiálních i polooficiálních institucí, např. církev či odbory.

Pokud bychom chtěli načrtnout základní mapu mezi těmito aktéry, pak na jedné straně stojí maďarský státně-stranický režim, postupně ztrácející kontrolu nad svými exekutivními nástroji, a sovětská politicko-vojenská struktura, plně hierarchizovaná, jednotná a výkonná, která postupem času přebírá na této části spektra dominanci a stává se hlavním hybatelem a rozhodujícím činitelem. Pod její záštitou, ochranou a s její pomocí pak vzniká po potlačení povstání obměněný státně-stranický režim. Na druhé straně spektra nejprve stojí opozice, jež jako první určuje agendu a prostředky, jímž se tato agenda bude prosazovat. Po 23. říjnu pak vedle ní vznikne nová struktura, povstalci, kteří postupem času přebírají iniciativu.

Pokud jsme určili základní navzájem působící aktéry, je třeba také určit kritéria, podle kterých budeme posuzovat jejich akce a chování. Foucalt navrhuje čtyři kritéria, podle kterých můžeme chování aktérů posuzovat: a) systému diferenciací; b) typ cílů; c) modality prostředků; d) formy institucionalizace.

Pod systémem diferenciací chápal Foucalt rozdíly v postavení jednotlivých aktérů, které následně umožňují ovlivňovat jednání druhých. Může se jednat o rozdíly vyplývající z práva, z privilegií, z jazykových či kulturních rozdílů, ze znalostí a schopností, či z ekonomického nebo sociálního postavení. Systém diferenciací začíná na nejnižší interpersonální úrovni a pokračuje přes sociální mikro- a makroskupiny až po velké jednotky na politickém poli.

Druhá kategorie, typy cílů, bezprostředně navazuje na první. Jestliže se nacházíme v určitém postavení v mnoha vztazích, nutně se také rozhodujeme, zda-li v tomto postavení chceme zůstat nebo ho chceme změnit. Proto je důležité, jaké cíle svého snažení si zvolíme. V případě podřízené veřejnosti je logické, že se snaží ze svého podřízeného postavení vymanit, změnit status quo, zbavit se pro ni nevýhodných omezení a naopak ustanovit omezení nová, která by jí vyhovovali. Totalitní stát má cíl přesně opačný. Snaží se zachovat status quo, případně ještě zvýšit svoji kontrolu společnosti a exploataci zdrojů bez toho, aby byla ohrožena státní priorita ve všech oblastech výkonu moci nad veřejností.

Třetí kategorie, modality prostředků, následuje. Jestliže jsme si zvolili cíl, který chceme dosáhnout, musíme se také rozhodnout, jakých prostředků použijeme, jinými slovy, musíme přijmout ty prostředky, které jsou v naší situaci nejúčinnější, ale také dostupné. Stát zvolí zvýšení tlaku prostřednictvím svých mocenských spojení – policie, armády, byrokracie, médií. Naopak veřejnost se bude snažit jednak narušit tyto mocenská spojení, získat podíl na jejich výkonu (pronikání do médií, sabotáž nařízení atd.) a navíc se bude snažit využít prostředků, které jsou z jejího hlediska nejjednodušší, nejpřístupnější a také takové prostředky, při jejichž použití má největší šanci na úspěch – v demonstracích, povstání, pouličním násilí a ve stávkách. Důležitý je rozdíl, zda aktéři na sebe působí prostřednictvím ekonomických nástrojů či fyzického násilí, pomocí řeči a slov či jinými prostředky. S tím souvisí i další kritérium - stupně racionalizace ukazující na souvislosti mezi volbou jistoty výsledků (cílů) a volbou použitých prostředků. K této kategorii bych ještě přidal jiný význam pojmu racionalizace jako ospravedlnění a hledání vysvětlení a ospravedlnění svých činů.

Výše uvedená kritéria nám mohou pomoci odpovědět na tyto otázky – kdo kde stojí v mocenské hierarchii; co chce a co nechce; pokud něco chce, jak toho chce dosáhnout, jakých prostředků chce použít, jak svůj čin odůvodní, jak své kroky legitimizuje v očích svých a v očích ostatních; a konečně jakou formu organizace zvolí pro dosažení svých cílů a pro usměrnění svých prostředků.

Formy institucionalizace naznačují, že významným faktorem při zkoumání výkonu moci je samotná struktura a forma jednotlivých mocenských prostředků, respektive organizací, které moc vykonávají. V případě maďarského povstání uvidíme, jak dokáže opoziční struktura, tedy vyzývající moc, během velmi krátké doby vybudovat paralelní mocenskou strukturu byrokratického či vojenského aparátu (např. revoluční komitéty, Národní gardy, dělnické výbory, povstalecké jednotky). Stát procházel nejen rozpadem svých materiálních možností (přestávaly fungovat stranické a místní orgány, armáda, policie, úřady, státní byrokracie, doprava), ale rozklížením samotné hierarchické struktury výkonu moci. Vedení nemohlo disponovat v plné míře žádnou státní mocenskou pákou (média, byrokracie, násilí). V tomto okamžiku nastal proces de-institucionalizace. Státně-stranický aparát ztrácel svoji hlavní sílu – organizaci a schopnost mobilizace zdrojů. S tím souvisela i dlouhodobá krize legitimity základů režimu, absence loajality a důvěry ze strany občanů, nenávist k vedení, sabotování nařízení atd. Naopak v tomto procesu získávala body zprvu neinstitucionalizovaná opozice. Chybějící organizační zakotvení lidé nahrazovali vírou ve změnu, nadšením. Loajalitu a hrdost investovali jinde. Přesto se akce opozice opíraly o oficiální struktury (Svaz spisovatelů, redaktorská skupina v Szabad Nép, některé stranické organizace, studentské organizace, zájmové organizace, Petőfiho kroužek).

3. Demontáž moci začíná

Krize maďarského komunistického režimu probíhala v několika fázích – v první fázi (červen 1953 – polovina roku 1955) došlo k neshodám uvnitř stranického vedení v otázce koncepce směřování socialistické ekonomiky (Nový kurs versus jeho předchůdci). K nim se posléze připojilo i vyčerpání dosavadního ideologického schématu a legitimity komunistického panství spojené s paralýzou bezpečnostního aparátu a tajné policie. Na tyto projevy „slábnutí“ režimu reagovala společnost hledáním, nalézáním a obsazováním veřejného prostoru a vytvářením formálních i neformálních skupin pro zahájení dialogu s mocí.

V rámci opozičního prostoru byli vedle spisovatelů nejviditelnější skupinou studenti, mezi nimiž se minimálně po prázdninovém návratu do univerzit a škol naplno projevila snaha přejít od artikulace svých požadavků k jejich sdělení širší veřejnosti. Studentští zástupci se otevřeně postavili proti oficiálnímu mládežnickému svazu DISz, který od té doby začal ztrácet vliv na dění mezi studenty.⁵⁾ Dne 18. října byli v Szegedu zvoleni oficiální studentští zástupci a dostali za úkol seznámit vysokoškolské instituce v zemi s reformními požadavky. Měli také iniciovat zakládání poboček MEFESzu, což byla nově založená studentská organizace. V návaznosti na tuto aktivitu se připojovali studenti z univerzit v Egeru, Pécsi, Debrecenu, Miskolci, Soproni a Budapešti. Po bouřlivém jednání na půdě budapešťské polytechniky dne 22. října se část studentů vydala k budově rozhlasu a žádala odvysílání čerstvě dohodnutých 16-ti reformních požadavků. Jen četa vojáků tajné policie povolaná velitelem budapešťské komandatury ÁVH plukovníkem Miklósem Orbánem je přiměla vrátit se zpátky.⁶⁾

Studenti se poprvé setkali s konkrétním odporem státní moci a uvědomili si limity svého nadšeného snažení. Neúspěch pokusu o proniknutí do rozhlasu mohl ohrozit plánovanou demonstraci, která se měla uskutečnit následující den. Bez celonárodní výzvy a bez možnosti seznámit s obsahem rezoluce jiné publikum než osazenstvo poslucháren a intelektuálních klubů hrozila izolace protestu a snadnější likvidace ze strany policie. Jednotlivé části maďarského mocenské řetězce, od rozhodovacích center po výkonné orgány však začínaly podléhat atmosféře ve městě, také pod vlivem absence direktiv z politbyra nebo vlády. Vedení rozhlasu pod tlakem organizací, které se postupně připojovaly ke studentským požadavkům, od rána 23. října pravidelně zařazovalo do svých relací informaci o plánované demonstraci. S ohledem na pracovní dobu byl začátek naplánován na půl třetí hodinu odpolední.⁷⁾

Stejně tak i v tištěných médiích se toho dne objevila řada opozičně orientovaných článků. Stranický deník Szabad Nép otiskl provokativní úvodník Új, tavarszi sergeszemle, odkazující na báseň maďarského básníka Endre Adyho z roku 1911, a navíc blahopřejný telegram Trybuně ludu. ⁸⁾

Spisovatelské noviny Irodalmi Újság otiskly šestibodový reformní program vlastního orgánu.

Ráno 23. října se vrátil do Budapešti z oficiální návštěvy Jugoslávie první tajemník Maďarské dělnické strany Ernő Gerő a nestačil se divit, jak se situace v Maďarsku za jeho několikadenní nepřítomnosti změnila. Po zběžném prolistování ranních novin musel nutně nabýt dojmu, že v zemi začal vládnout Wladyslaw Gomułka, jehož fotografie se skvěla ve všech novinách hned vedle jeho nástupního projevu na VIII. sjezdu PSDS. okolností to v situaci, kdy se tentýž den sovětské politbyro rozhodlo zakázat publikování plného znění Gomulkova projevu na zasedání ÚV PSDS v Pravdě a v oficiálních sovětských periodikách.⁹⁾

Není pochyb, že by Gerő, pokud by byl plně informován o situaci v Polsku a probíhajících jednání v Moskvě, publikaci článku zakázal. Načasování polské krize do doby, kdy podstatná část maďarského stranického vedení byla v Jugoslávii, se tak významně podepsalo na souhře událostí v Budapešti a patřilo k mnoha náhodným faktorům spoluovlivňujících rozhodovací proces. Ernő Gerő odjel přímo z letiště na stranický sekretariát a svolal zasedání politbyra. Podle programu byl na pořadu nejprve referát o výsledku jednání s Jugoslávií. Poté dostal slovo zastupující tajemník Lájos Ács. Spolu s informativním přehledem o vnitropolitické situaci a chystané studentské demonstraci Ács překvapivě navrhl, aby se hrozící krizová situace řešila volbou Imre Nagye za předsedu vlády a tak se hned od začátku ulomil hrot možné konfrontace.¹⁰⁾

Část vedení ale v Nagyovi viděla nejen „pravicového úchylkáře“ a demagoga, ale i politického váhavce a slabocha. Nagy byl teprve před několika dny znovu přijat do strany (14. října bylo rozhodnutí politbyra o vrácení členské legitimace Nagyovi publikováno ve stranickém periodiku Szabad Nép).

4. Demonstrace

Studentská demonstrace 23.10. narušila jeden důležitý předpoklad fungování totalitního státu – kontrolu veřejného prostoru, jež sloužil totalitnímu státu ke kontrolované a organizované demonstraci vlastní moci, manifestaci souhlasu občanů a upevnění mocenského systému.

Občané se tu nyní dobrovolně shromáždili a navázali vzájemné mocí nezprostředkované interakce. Ovládli prostor nejen fyzicky, ale s využitím historické symboliky i imaginárně. Stranickému vedení chyběla v rozhodující chvíli vůle i kapacitní možnosti demonstraci potlačit a umlčet tak studenty či jim alespoň zabránit v nekontrolované komunikaci s ostatními obyvateli Budapešti. Způsob „ne-odpovědi“ státního aparátu na tak flagrantní porušení pravidel totalitní společnosti odrážel stav, v jakém se maďarský komunistický systém v daný moment nacházel. Režim se vzdal kontroly nad veřejným prostorem, který dosud alespoň částečně ovládal prostřednictvím řízených organizovaných průvodů nebo manifestací.¹²⁾

Tento krok také ukázal, jak může být nepotlačená a svobodná demonstrace pro režim nebezpečná a subverzivní. Demonstrace jako sociální akt, na němž participuje určitá skupina lidí v reálném prostoru a čase, má totiž řadu významových rovin a v každé z nich nějakým způsobem narušuje či ohrožuje uspořádání totalitní moci. Demonstrace znamená vyjádření souhlasu či nesouhlasu, podpory či naopak nespokojenosti. Demonstrace je prostředkem komunikace, byť značně vyhrocené, formou interaktivního dialogu mezi konkrétními politickými skupinami či vrstvami, nejčastěji však mezi establishmentem a podřízenými sociálními nebo politickými skupinami. Demonstrace reprezentuje mocenské seskupení s více či méně pevnou organizací, jež si vynucuje výhodnější vyjednávací pozice s cílem o participaci na moci a představuje tak přímou bezpečnostní hrozbu pro fungování systému. Demonstrace je také sociálním rituálem vytvářejícím novou ad hoc či upevňující již stávající komunitu. Zvýrazňuje kolektivní soudržnost a vědomí existence podobně zainteresovaných či smýšlejících jedinců. Demonstrace patří k mezním formám protestu a odporu. Demonstrace je i parodií na oficiální rituál narušující oficiální smysl demonstrace jako souhlasu s mocí.

V demokracii, kde je ústavní právo na shromažďování reálně vykonáváno, nekontrolované demonstrace neohrožují zřízení státu, nedochází k principiální konfrontaci mezi státem a demonstranty. Ti totiž mají širokou škálu jiných prostředků, jak vyjádřit své názory a jak dosáhnout prosazení svých požadavků (zájmové skupiny, strany, spolky, volby, vlastní ekonomických vzestup atd.). Neocitají se tak v krajní pozici „zoufalých“, kdy demonstrace představuje poslední prostředek k prosazení a vyjádření požadavků.

Svobodné volby představují racionální projev, obecně přijatelný princip, jak vyjádřit svůj názor. Umožňují jednotlivci svobodný a tajný výběr mezi alternativami a uspokojují, byť někdy iluzorní, potřeby po uznání a možnosti ovlivnit běh politických událostí kolem sebe. Nabízejí také možnost identifikace s určitou stranou, či systémem hodnot nebo politickými vůdci.

Volby v totalitních státech jsou naopak jen aklamačním procesem, v němž moc s pomocí svého aparátu nutí občany pod pohrůžkou trestu, aby projevili formální souhlas s existujícím režimem a potvrdili stávající rozdělení moci. Celá složka politického života tak mizí z veřejné sféry a rozpouští se v nejrůznějších polo-, ne- či antipolitických akcích a jednáních. Ač se snaží totalitní systém občana v tomto smyslu odpolitizovat, tj. zcela ho zbavit politické složky jeho života, a uvázat ho jen na ekonomické či soukromé zájmy, daří se mu v některých případech pravý opak. Celá společnost se skrytě politizuje.

V demokratické společnosti mají demonstrace svoji ustálenou podobu, svoji specifickou strukturu a hierarchii, sledují konkrétní cíle. Autodopravci stávkují za výhodnější vývozní cla, anarchisté demonstrují proti politické linii, pro-life aktivisté se shromažďují, aby vyjádřili svůj souhlas proti potratům. Jedni se tedy snaží ovlivnit zákonodárný proces, upozornit poslance, aby iniciovali nějaký zákon či pro nějaký zákon hlasovali (jednají tedy jako nátlaková skupina či spíše jako lobbystická skupina). Druzí se snaží na sebe upozornit, nemají nějaký konkrétní cíl (jako je změna zákona či zvýšení mezd), ale chtějí demonstrovat svoji existenci a případně politickou sílu.

V totalitních systémech opoziční demonstrace ústí ve výsledek, kde není možný kompromis. Buď státní moc demonstraci potlačí a oponenty umlčí, anebo je státní moc poražena a demonstranti prosadí své požadavky. Každá možnost svobodného vyjádření v sobě nese část zástupných prvků, které by jinak našly své vyjádření ve volbách či v jiných institucionalizovaných formách. Občané, kteří nemají reálnou moc nějaké rozhodnutí iniciovat, prosadit či si vybrat z možností a kteří jsou nuceni čekat, jak a kdy se byrokracie rozhodne, takto využívají možnosti demonstrace.

Někteří členové vedení jako bývalý hlavní ideolog strany József Révai či György Marosán nepochybovali o jeho napojení na organizátory demonstrace. Oba také plédovali pro použití ozbrojených sil k vynucení zákazu demonstrace. Tradiční rozhodovací proces byl navíc narušen i výraznou snahou řady oficiálních skupin ovlivnit členy politbyra. U jednotlivých členů se postupně hlásily zástupci novinářů ze Szabad Nép, z Petöfiho kroužku, z budapešťského stranického výboru a ze Svazu spisovatelů. I to svědčilo o erozi komunistické moci a její snížené schopnosti rozhodovat – připuštění takovýchto neformálních jednání zcela odporovalo zavedeným byrokratickým mechanismům. Vášnivě se debatovalo, padala vzájemná obvinění, napětí stoupalo.¹¹⁾

Po odvysílání zákazu demonstrace v maďarském rozhlasu okolo 13:00 zaplavily stranický sekretariát negativní reakce od Svazu spisovatelů, studentů, stranických organizací, redaktorů Szabad Nép. Proti zákazu se vyslovilo i stranické vedení budapešťské komunistické organizace. Takto byla otevřeně zpochybněna stranická hierarchie a celý rozhodovací mechanismus. Stranické vedení reprezentované politbyrem proto tímto krokem ztratilo velkou část své legitimity a rozhodovací pravomoci. V reakci se proto sešla ve 14:00 maďarská vláda, které se zúčastnili i členové politbyra. Hovořilo se o „…aktivizaci maloburžoazních sil…“ a o oslabení spojenectví se SSSR. Hledali se viníci. Mezi prvními to odnesli redaktoři Szabad Nép, kteří se podle slov bývalého hlavního ideologa strany Józsefa Révaie vymkli zcela stranickému dohledu.¹³⁾

Nebyl tak daleko od pravdy – ještě týž den si tajemník Lájos Ács stěžoval sovětskému velvyslanci, že pokud chce politbyro nechat něco otisknout ve svém tiskovém orgánu Szabad Nép, musí složitě jednat se zástupci opozice, jako byli např. Géza Losonczy. Redaktoři podle Ácse tiskli jen to, co uznali za vhodné. „V zemi vládne Svaz spisovatelů a ne ústřední výbor…“, dodal.¹⁴⁾

Někteří členové politbyra byli urychleně vysláni do klíčových organizací, aby zmapovali situaci a případně se pokusili ovlivnit místní stranické organizace – Révai měl obnovit „stranickou“ kontrolu v redakci Szabad Népu, János Kádár se měl dostavit do budovy rozhlasu, György Marosán byl vyslán k odborářům.¹⁵⁾

První řešení bylo využít represivního aparátu, demonstraci zakázat a porušení tohoto zákazu potrestat. K tomuto řešení se nejprve většina členů přiklonila a přes protesty Jánose Kádára se rozhodli demonstraci bez jakéhokoliv vysvětlování zakázat. Vznikl ovšem rozpor mezi přijatým rozhodnutím a možnostmi si toto rozhodnutí vynutit. Maďarský komunistický systém procházel během léta 1956 významnou erozi svých funkcí, docházelo k pozvolnému oslabování některých mocenských center a atributů státu. Jednalo se hlavně o tajnou policii a média. Systém centralistického rozhodování se proměnil v několik nezávisle fungujících center. Rozpadla se vzájemná interakce mezi politbyrem, vládou, ústředním výborem, sekretariátem a následnými články řetězu – médii, policií aj.

Následovala nátlaková akce jednotlivců i organizací, aby bylo rozhodnutí změněno. Nastal klíčový okamžik – buď bude rozhodnutí prosazeno i za cenu použití násilí, nebo bude změněno s tichým přiznáním, že hlavní nařizovací moc již nemá stranické vedení, ale někdo jiný. Ačkoliv značná část vedení byla pro potlačení demonstrace, nakonec bylo rozhodnuto opačně. Proč? Vláda ani stranické vedení neměly dostatečné prostředky, aby demonstraci potlačily. Pokud jsou některé náznaky, především v pamětích tehdejšího hlavního velitele budapešťské policie Sándora Kopácsiho přesné, pak hlavní argument, který zapříčinil změnu rozhodnutí, zněl, že policie nemá dostatek donucovacích prostředků (např. jízdní oddíly, obušky, vodní děla atd.) k potlačení demonstrace. Vedení tedy nescházela vůle k činu, ale chyběly jí prostředky k exekuci. Policejním a dalším represivním jednotkám zbyl nakonec jen jeden donucovací prostředek – střelné zbraně. A zde zase scházela odvaha a vůle vzít na sebe odpovědnost a vydat rozkaz ke střelbě proti demonstrantům.

V momentě, kdy se z éteru ozval zákaz, nebylo vůbec jasné, kdo vlastně bude na ulicích lidi zastavovat a zakazovat jim se shromažďovat. Ministr vnitra László Piros se spojil s hlavním velitelem budapešťské policie Sándorem Kopácsim a konzultoval s ním možnost nasazení policejních pořádkových sil. Kopácsi na operativní poradě na ministerstvu vnitra odmítl jednotky použít s tím, že policie nemá dostatečné prostředky, aby si zákaz demonstrace vynutila. Nechme mluvit samotného Kopácsiho. Již po příchodu na ministerstvo si Kopácsi všiml, že zde chybí dosavadní sovětský poradce Jemeljanov a na jeho místě sedí nový člověk, který podle slov ministra vnitra László Pirose přijel přímo z Moskvy.¹⁶⁾ „Vaši přátelé nás přivedli do pěkné šlamastyky“, uvítal Kopácsiho se zjevnou narážkou na jeho proreformní orientaci ministr Piros.¹⁷⁾

Sám Piros byl v nezáviděníhodné situaci, neboť politbyro schválilo zákaz demonstrace a na něm bylo rozkaz provést. Kopácsi se pokoušel vysvětlovat, proč pořádková policie není schopna vynutit si zákaz demonstrace a případně ji potlačit – nemá obušky, nemá účinnou jízdní policii, nemá šavle, hasiči nejsou cvičeni k tomu, aby vodními děly rozhnáněli lidi na ulicích. Policisté mají jen pistole a pušky. Nastalo ticho, které přerušil až sovětský poradce. Podle něj „…fašisté a imperialisté vysadili své úderné skupiny v Budapešti a soudruzi z ozbrojených sil vaší země jsou jediní, kdo nechce použít zbraně!“ Průběh schůzky ústil v pat.

Ministr vnitra Piros ale správně usoudil, že případní mrtví půjdou na jeho zodpovědnost a té se chtěl za každou cenu zbavit. Zavolal prvnímu tajemníkovi Gerőmu, na něhož se mezitím obracely všemožné instituce a stranické organizace s tím, aby unáhlené rozhodnutí politbyra revidoval. ¹⁸⁾

Gerő nakonec kapituloval a v rozhlase kolem půl třetí nechal odvysílat odvolání zákazu demonstrace.¹⁹⁾

To je první klíčový moment tohoto dne. Výkonná moc reprezentovaná stranickým vedení veřejně přiznala, že si není schopna vynutit své původní rozhodnutí.

Sledujme však ještě chvíli velitele budapešťské policie Kopácsiho. Spolu s náměstkem ministra vnitra Mihályim Feketem se ze stranické porady vypravili na budapešťskou polytechniku, aby studentským organizátorům osobně potvrdili zrušení zákazu.²⁰⁾

To je další důležitý rys tohoto dne – prolínání různých sociálních a profesních skupin a vrstev. V tu dobu se studenti připravovali na možný střet s policií vzhledem k ještě stále platnému zákazu demonstrace. V bojovné náladě proto na příchod uniformovaných vysokých důstojníků na akademickou půdu reagovali podrážděně. O to větší šok způsobilo Feketeovo prohlášení, že zákaz demonstrace byl zrušen. A než se studenti stačili vzpamatovat, Fekete jménem stranické organizace ministerstva vnitra vyjádřil solidaritu se studenty.²¹⁾

Obrat byl velmi rychlý – nakonec samo stranické ústředí doporučovalo všem podřízeným stranickým organizacím účast na demonstraci, aby si ještě zachoval určitý vliv na dění na ulici a straničtí aktivisté mohli případně zabránit hromadnému šíření opozičních názorů.²²⁾

Od té chvíle se Gerő a ostatní stalinisté začali poohlížet po „jiném“ řešení vzniklé situace.

První shromáždění demonstrantů se konalo u sochy národního básníka Sándora Petöfiho kolem 14:00. Známý maďarský herec Imre Sinkovits přednesl Petöfiho báseň a přečetl studentské požadavky. Poté se demonstranti vydali k Budě, kde se k ní připojili studenti Polytechniky a všichni se shromáždili před sochou polského vojevůdce Józsefa Béma.²³⁾

Rozsah demonstrace překvapil asi nejvíce samotné organizátory. Nejprve se sice spisovatelé, jmenovitě předseda Svazu spisovatelů Peter Veres, a po něm i studenti, snažili učinit z demonstrace volnou tribunu, na které by mohli prezentovat aktuální 16-ti bodový program schválený studentskými organizacemi. Díky rozhlasovým výzvám se ke studentům připojili i učni a mladí dělníci z továren v Csepelu a Újpesti. Ti vnesli do intelektuální demonstrace akcentující problémy kulturní a politické svobody vlastní požadavky týkající se sociálních a bytových problémů. S nimi se objevil i těžko definovatelný prvek radikality, bezprostřednosti a odhodlání k činům. I vojáci z budapešťských kasáren dostali povolení od ministra obrany Istvána Baty se zúčastnit – na autentických fotografiích vidíme mnoho uniforem. Jejich počet se podle aktuálního odhadu pohyboval kolem 800.²⁴⁾

Snad nejviditelnějším rysem, na který poukázal Thomas Schreiber z Le Monde, byla převaha mladých lidí ve věkovém rozmezí od 15 do 30 let.²⁵⁾

Svou úlohu sehrál i fakt, že vzhledem k rozsahu demonstrace byla ochromena městská doprava a tak se připojovali i lidé marně čekající na pravidelný odvoz do domovů na předměstí.

Demonstrace má tři základní problémové okruhy – organizátory, účastníky, program a průběh. Organizátoři přednesou hlavní myšlenky či požadavky, které směřují k určité změně politické situace. Musejí být schopni svůj program zformulovat, setkání zorganizovat, myšlenky srozumitelně prezentovat, dosáhnout, aby jim bylo rozuměno, a směřovat k tomu, aby nerozhodnuté posluchače přesvědčili o svém postoji, aby se o požadavcích dozvěděl co největší okruh lidí, aby lidé byli pro tuto myšlenku získáni, aby s ní vyjádřili souhlas či se s ní ztotožnili.

Nastává druhá fáze. Požadavek je vysloven a ztotožní se s ním určitý okruh demonstrantů. Lidé se identifikují s určitým postojem a v zájmu jak organizátorů, tak souhlasících posluchačů je tyto požadavky přednést vyšší instanci, tj. moci, která má v rukou prostředky tyto požadavky splnit. Cílem je nyní přesvědčit moc ne už tak o správnosti požadavků (tato otázka je již vyřešena tím, že s požadavky souhlasí určitá skupina obyvatel = demonstrantů), ale o nutnosti tyto požadavky splnit. Demonstranti hledají partnera k dialogu. Požadavek přeložit do jazyka moci, lépe řečeno jaké nalézt mocenské kanály, jimiž by se daly požadavky splnit, jak požadavky komunikovat. Demonstranti se pak, vedeni svými vůdci a organizátory, vypraví k centrům moci, odpovědný držitel mocenského postu vyslechne jejich požadavky, bude přesvědčen jejich argumenty, uzná je (přijme za své), slíbí jejich splnění a v dohledné době je splní. V případě odporu stávající moci však demonstranti stávající moc nahradí a splnění požadavků si vymohou sami.

U demonstrantů převládla euforie posilovaná symbolickými akty historického sebeuvědomování, vědomím jedinečnosti okamžiku a pocitem národní jednoty překonávající stranické a názorové rozdíly. To však bylo jen vnější zdání a bylo jen otázkou času, kdy se antisovětsky a antikomunisticky naladěná většina střetne s reformně naladěnými komunisty a studenty, kteří sice demonstraci iniciovali, ale rychle ztráceli vliv na její průběh a v houstnoucí atmosféře se spíše z dění stahovali. Nacionální rétorika a probuzení dosud potlačovaného národního cítění kolidovalo s dosavadní komunistickou státní ideologií. Zahraniční dopisovatelé si všimli incidentů, jako byl ten, který zaznamenal Sefton Delmer z Daily Express – posluchači stranického institutu, s Internacionálou na rtech, se střetli s jinou skupinou studentů. Padly nadávky a výkřiky vzájemného obviňování. Skončilo to vzájemným sbratřením a společným zpěvem „kompromisní“ Marseillaisy.²⁶⁾

Negativní vymezování národního cítění se nejprve obracelo proti emblémům komunistické moci a sovětské vojenské přítomnosti. Symbolické akty radikálního rozchodu s ideologií komunistického režimu nabývaly na důležitosti a v průběhu dvou tří dnů se v Budapešti rozhořely hranice s Marxem, Engelsem, Leninem, ale také i s ruskými klasiky.

Z vydrancovaných kanceláří a sekretariátů létaly stovky Rákosiů, které končily za kolektivního uvolňujícího nadšení na hranicích. Na památnících národní historie vlály nové vlajky s vystřiženým komunistickým emblémem, visely zde fotografie Nagye a Petöfiho. Terčem kolektivní agresivity se stávaly pomníky sovětsko-maďarského přátelství a hroby padlých sovětských vojáků, ze kterých byly strhávány rudé hvězdy. Stalo se tak například v Biharkeresztu, Berettyóújfalu či Dunaföldváru.²⁷⁾

5. Čarodějův učeň

Maďarské stranické vedení stálo před problémem, jak zareagovat na občanskou iniciativu, která svým rozsahem překonávala nejbouřlivější schůze Petöfiho kroužku. Studentská demonstrace, tentokrát již s otevřeně deklarovanou podporou většiny stranických organizací, byla v plném proudu, Budapešť byla na nohou a nikdo nedokázal odhadnout, jakým směrem se situace vyvine. Stranické vedení nikdo neposlouchal. Alespoň na ulici ne. Tíha zodpovědnosti ležela na prvním tajemníkovi Ernő Gerőovi. V průběhu odpoledne začal pracovat na svém projevu, který měl být vysílán v osm hodin večer. Byl ovšem natolik zkušený praktik, že věděl, že jenom to stačit nebude. K situaci přistoupil s cynismem nechvalně proslulého interbrigadisty a s těžko skrývanou averzí vůči opozičním skupinám. Jak prohlásil o pár hodin později: „Pár lidí bude zabito, Rusové trochu vystřílejí město, a to bude všechno.“ ²⁸⁾

Rozhodnutí zabývat se možností využít sovětské jednotky k potlačení demonstrace mělo zásadní vliv na celý průběh povstání. Přítomnost tzv. Zvláštního sboru Rudé armády byla trnem v oku většiny Maďarů trvale - připomínala nerovnoprávné postavení vůči SSSR. Sovětská vojska byla na území Maďarska umístěna nejprve na základě mírové smlouvy z roku 1947. Kreml to zdůvodňoval nutností spojení s okupačními vojsky v Rakousku. Po uzavření mírové smlouvy s Rakouskem v roce 1955 však jednotky zůstaly, tentokrát na základě smlouvy Varšavské. Vojáci měli sice nařízeno pěstovat s Maďary co nejkorektnější vztahy (pomáhali při záplavách či při žních), ale jejich přítomnost byla vnímána jako trvale destabilizující faktor maďarské národní suverenity a jedna z hlavních překážek demokratizace a destalinizace.²⁹⁾

Nebylo to ostatně poprvé, kdy se Ernő Gerő pokusil řešit napětí na vnitropolitické scéně mocenským zásahem. Po pro stranické vedení skandální schůzi tzv. Petöfiho kroužku 27. června 1956, na které byl komunistický režim podroben dosud nejtvrdší a nejostřejší kritice a jejíž průběh neváhali někteří komunisté označit přímo za „kontrarevoluci“, si Gerő s Matyásem Rákosim zahrávali s myšlenkou provést rozsáhlé zatýkání opozičních členů. Nakonec byla situace vyřešena „jen“ dočasným zákazem činnosti Petöfiho kroužku a selektivním postihem jednotlivých spisovatelů.³⁰⁾

Tentokrát Ernő Gerő rozehrál skutečně zajímavou partii. Nejprve zavolal sovětskému velvyslanci Juriji Andropovovi a zkonzultoval s ním možnost zapojení sovětských jednotek k potlačení demonstrace. Kolem 19:00 Andropov žádost obratem poslal veliteli tzv. Zvláštního sboru Laščenkovi.³¹⁾

O Gerőově žádosti se mezitím dozvěděl sovětský vojenský atašé na velvyslanectví a poslal ji přes své komunikační kanály svému nadřízenému, ministru obrany SSSR maršálu Žukovovi. Zvláštní na celé věci je, že ani Gerő ani Andropov se nejprve svým úmyslem nesvěřili sovětskému stranickému vedení, nekontaktovali Chruščova jako prvního. Večer totiž překvapivě zavolal z Moskvy sám Nikita Sergejevič, aby pozval Gerőa na zasedání prvních tajemníků komunistických stran socialistického tábora. Na programu mělo být zhodnocení právě skončivší polské krize a řešení problémů vzniklých s nástupem Wladyslawa Gomulky. Ačkoliv Chruščov již měl na stole alarmující hlášení od Andropova, které dorazilo do Moskvy 23. října v půl čtvrté odpoledne, ve kterém velvyslanec varoval před propukající krizí hrozící přerůst v občanské nepokoje, nedal na sobě znát sebemenší znepokojení. Také Gerő se zdál být klidný, ze schůzky se ale omluvil vzhledem ke „…složité situaci…“. v Budapešti, ale Chruščovovi se nezmínil o své žádosti o sovětskou vojenskou pomoc.³²⁾

Teprve po skončení tohoto rozhovoru se překvapený Chruščov z Žukovových úst dozvěděl o Gerőově žádosti o vojenskou asistenci sovětských vojsk. Vzápětí se na lince Budapešť – Moskva ozval i Andropov. Generálplukovník Laščenko totiž odmítl vzhledem k nedostatečné pravomoci jednotky do Budapešti povolat a tak Andropov požadoval nové instrukce. U Chruščeva s Žukovem se tak během krátkého časového úseku seběhly nitky dvou informačních kanálů, k nimž přibyla ještě jedna iniciativa, vzešlá z prostředí maďarského ministerstva obrany a generálního štábu. Sovětský vojenský poradce M.F. Tichonov za přítomnosti ministra obrany Istvána Baty a šéfa generálního štábu Lájose Tótha požádal svého nadřízeného, šéfa generálního štábu vojsk Varšavské smlouvy, generála A.I. Antonova, aby povolil vjezd Zvláštního oddílu do Budapešti.³³⁾

Nabízejí se tedy otázky – proč se všichni okamžitě shodli na tom, že je třeba požádat o asistenci sovětské armádní velení? Co vedlo prvního tajemníka k tak přímočaré reakci a proč byl sovětský velvyslanec k celé akci tak ochotný? A proč se Ernő Gerő, jinak poslušný vykonavatel moskevských příkazů, rozhodl v tak důležité věci, jako bylo nasazení cizích vojsk na území Maďarska, obejít Chruščeva a vůbec ho se svým záměrem neseznámit? První reakce na probíhající demonstraci a celková politická nálada u maďarských policejních i armádních velitelů naznačovala, že policii ani armádu nebude možné použít k přímé represi proti demonstrantům. Kurzanti i důstojníci byli pravidelnými návštěvníky debat Petöfiho kroužku a byli navíc znepokojeni nedávno zahájeným snižováním stavů. Velitel budapešťské pořádkové policie Sándor Kopácsi, Nagyův přívrženec, to řekl jasně – proti studentské demonstraci policie zasahovat nebude.³⁴⁾

V záloze tak zůstávala tajná policie ÁVH (Államvédelmi Hatoság). Vzhledem k relativně malému počtu však nemohla fungovat např. jako ostraha či ochrana všech vládních a strategických budov. Po plzeňských a berlínských událostech v roce 1953 proto nechalo maďarské politbyro vypracovat tzv. bezpečnostní plán pro koordinaci všech maďarských bezpečnostních sil v případě občanských nepokojů a neschválených demonstrací. Plán byl předložen maďarskému politbyru ke schválení 17. října 1953.³⁵⁾

Nebyl to však jediný dokument. Úvahy všech zainteresovaných se také upínaly k tzv. plánu Vol´na. O jeho genezi víme poměrně málo. Vznik plánu inicioval generál A.I. Antonov při své inspekci jednotek Zvláštního oddílu v červenci 1956.³⁶⁾

Plán měl usnadnit koordinaci akcí maďarské a sovětské armády v případě vnitropolitických nepokojů. Rudá armáda měla asistovat při ostraze budov, aniž by však použila zbraně či se aktivně zapojovala do represivních akcí. Ty měly zajistit maďarské jednotky ministerstva vnitra a armády. Zde pravděpodobně leží klíč k odpovědi na otázku, proč se Ernő Gerő snažil obejít Kreml. Zřejmě chtěl sovětské tanky použít jen k demonstrativnímu aktu síly a k logistické podpoře maďarských jednotek, a proto nepovažoval tuto pomoc za intervenci. Rudoarmějci, a to musel první tajemník od Andropova vědět, se připravovali na možný střet s občanskou neposlušností či povstáním již od začátku října. Impulsem ke zvýšené aktivitě se stal pohřeb ostatků bývalého ministra vnitra László Rajka 6. října. V časovém rozmezí mezi 6. až 19. říjnem velvyslanec Andropov několikrát navštívil velitelské špičky Zvláštního sboru a hodnotil s nimi politickou situaci v Maďarsku a byl prověřován stav pohotovosti sovětských jednotek. Navíc sovětské vojenské velení počítalo i s podporou ze Sovětského svazu, neboť 19. října byl vyčleněn 108. výsadkový pluk spadající pod velení 7. mobilní vzdušné divize. Jeho vojáci čekali ve stavu plné bojové pohotovosti na letištích v Kaunasu a Vilniusu. Připraveno bylo celkem 54 Li – 2 a 45 Iljušinů 12. Cíl určení – Budapešť.³⁷⁾

Pozadu nezůstala ani maďarská generalita. V sobotu 20. října byla vyhlášena tzv. zvláštní opatření (plná vojenská pohotovost a kontrola poplachových plánů). Z politického oddělení ministerstva obrany byli vysláni zvláštní důstojníci s mimořádnými pravomocemi. Kolovaly zvěsti o zavedení funkce politických komisařů jako tzv. spoluvelitelů s nadřazeným postavením. Mimořádná opatření byla ale odvolána následující den odpoledne (21. října).

Večer 23. října se čekalo se na politické rozhodnutí Kremlu. Chruščev si nyní, po zkušenosti z Polska, kdy neváhal poslat tanky přímo na Varšavu ve snaze vynutit si poslušnost polských komunistů, uvědomoval riziko nasazení Rudé armády jako politicko-represivního prostředku uprostřed nepřátelsky naladěného obyvatelstva. Rozhodl se zavolat do Budapešti podruhé a Gerőa konfrontoval s jasným požadavkem – jestliže chce Gerő asistenci sovětských vojsk, musí maďarská vláda podepsat oficiální pozvání, které by celou akci legitimovalo na zahraničně politickém fóru.³⁸⁾

Fakt, že tuto maďarskou žádost o intervenci musel Chruščev z Gerőho doslova vypáčit, vyvolal velké pobouření v Kremlu a rozhořčený Kaganovič volal cosi o nevděčných „šmejdech“. Reagoval tak na dotaz do Kremlu narychlo povolaného Matyáse Rákosiho, zda by se nemohl ujmout jakéhosi zprostředkovatele mezi Geröm a Kremlem.³⁹⁾

Gerő v rozhovoru s Chruščevem namítl, že není možné vyhotovit zvací dopis v tak krátké době. Nakonec se oba dohodli, že žádost bude vypracována až ex post a bude antedatována.⁴⁰⁾

Kreml získal pocit, a nebyl zřejmě daleko od pravdy, že Gerő chce použít sovětských vojsk, aniž by si ovšem pálil prsty prostřednictvím nějakého oficiálního pozvání.⁴¹⁾

Maďarská žádost o sovětskou pomoc měla ještě zajímavý osud. V překotném průběhu událostí ležela jakoby „zapomenuta“, nicméně 28. října ji poslal oficiální cestou velvyslanec Jurij Andropov na ministerstvo zahraničí SSSR, kam se dostala 29. října ve 4:15. Byla vytištěna a rozeslána všem členům politbyra, kandidátům na členství v politbyru, tajemníkům ÚV, vedoucímu oddělní ÚV pro vztahy s zahraničními komunistickými stranami a dalším odpovědným pracovníkům ministerstva zahraničí. Byla podepsána Andrásem Hegedűsem a datována k 24. říjnu. Žádost byla stručná a Hegedűs jménem maďarské vlády žádal vyslání sovětských vojsk na pomoc při likvidaci „…nepokojů vypuknuvších v Budapešti“. ⁴²⁾

Paradoxně pod žádostí byl podpis již sesazeného premiéra, neboť Hegedűs byl zproštěn své funkce na zasedání politbyra pozdě v noci 23. října (přesněji na přelomu 23. a 24. října). Z tohoto důvodu následně požadoval velvyslanec Andropov, aby žádost podepsal nový premiér Imre Nagy. Ten to ale odmítl s tím, že rozhodnutí požádat Moskvu o vojenskou asistenci bylo oficiálně schváleno na inkriminovaném zasedání politbyra, kdy on sám ještě premiérem nebyl. Podle Hegedűsova osobního svědectví žádost podepsal až 26. října. Žádost tedy de facto nebyla podepsána premiérem, ale náměstkem (Hegedűs byl náměstkem v tzv. první Nagyově vládě).⁴³⁾

Konečně 19. listopadu ministr zahraničí SSSR Dmitrij Šepilov prezentoval dokument na zasedání Valného shromáždění OSN. Samozřejmě bez udání právně napadnutelných „detailů“ geneze dokumentu.

6. „Mikrofony na ulici!!“

Vedení rozhlasu čekalo na ohlášený projev prvního tajemníka Gerőa. Jeho příjezd do budovy rozhlasu byl vzhledem situaci ve městě nemožný. Do budovy stranického sekretariátu se za ním proto vypravili rozhlasoví technici, aby jeho projev nahráli. Mezitím však bylo rozhodnuto, že Gerőův projev bude vysílán přímo z budovy parlamentu z místní vysílačky. Lidé v domácnostech usedali k rozhlasu, který se stal během dne pro nezúčastněné jediným komunikačním prostředkem mezi domovem a děním venku. V úřadech, na ministerstvech a v továrnách se lidé shromažďovali kolem radiopřijímačů. Dnes už asi těžko pochopíme, s jakými pocity očekávali tajemníkův projev. Máme ale zachovaná svědectví, jak na něj lidé reagovali. Vizuální vjemy probíhajícího dne, nekonečný průvod lidí procházející budapešťskými bulváry, rozstříhané státní vlajky, projíždějící nákladní vozy plné nadšené mládeže, atmosféry „neobvyklého“, si žádaly vysvětlení.

Ernő Gerő měl přednést státnický projev, který měl situaci uklidnit, ulomit hroty násilnostem a především akceptovat většinu požadavků demonstrantů. Měl, ale udělal přesný opak, a proslovil tak svůj politický nekrolog. V časovém a psychickém stresu stačil slepit dohromady jen několik ideologických zaklínadel a frází, které ale v kontextu vzrušené atmosféry působily urážlivě a nebezpečně. Slovní spojení jako diktatura proletariátu, kontrarevoluční síly či nepřátelé maďarského národa, které Gerő adresoval účastníkům demonstrace, získala najednou reálný podtext fyzického násilí a hrozby represe. Napětí, nespokojenost a pocit ohrožení rostly do extremních poloh. Bylo několik minut po osmé hodině večer.⁴⁴⁾

Projev měl také demotivující účinky na komunistické funkcionáře, ať už reformisty nebo stalinisty. Ti první si uvědomili, že agresivní dikcí projevu byla přerušena důležitá komunikační linie v době, kdy ještě demonstranti „žádali“ a strana mohla z vlastní vůle „dávat“. Po Gerőově projevu demonstranti mohli jen „brát“, aniž by se kohokoliv ptali, a komunisté na nižších stupních, kteří s nimi přicházeli do styku, jim v tom mohli jen násilím bránit anebo nečinně přihlížet. Pro ty druhé, komunisty bezvýhradně poslušné stranické direktivy, zase v Gerőově projevu chyběl náznak jakékoliv instrukce – co mají dělat? Mají bojovat, mají se chopit zbraní? Vypukla skutečně kontrarevoluce nebo fašistický puč? Pro mnohé posluchače byl projev natolik šokující, že těsně po jeho skončení ještě čekali, že přijde nějaký dodatek, nějaký závěr, něco opravdu konkrétního a důležitého.⁴⁵⁾

Po pěti sekundách se nepozorný hlasatel bezmyšlenkovitě ohlásil slovy „A nyní následuje taneční muzika.“ A jak poznamenal jeden posluchač, „…tanec skutečně nastal!“.⁴⁶⁾

Policejní prezident Kopácsi ve svých pamětech působivě zaznamenal atmosféru, která se rozhostila na policejním velitelství po vyslechnutí Gerőova projevu. „On se zbláznil!“; „Neví, co mluví!“; „Nemá vůbec ponětí, co se děje v ulicích!“ – tak zněly některé reakce Kopácsiho spolupracovníků.⁴⁷⁾

Příslušníci represivních složek dobře věděli, že Gerő tímto projevem překročil pomyslnou hranici – vyhlásil demonstrantům válku. Věděli, že jako státní zaměstnanci budou muset plnit případné rozkazy ke střelbě či k potlačení demonstrace. Věděli, že ve vzduchu visí hrozba ozbrojeného střetu, občanské války. Tušili, že mnozí z nich se nemusejí dožít rána. Ještě vyostřeněji viděli nejbližší budoucnost příslušníci tajné policie ÁVH. Opět se spolehněme na Kopácsiho paměti, ve kterých rekonstruuje scénu tak, jak mu ji sdělil jeden z jeho spolupracovníků, který byl přítomen ve chvíli, když v budově ÁVH na Akademia utca příslušníci poslouchali Gerőoův projev. Jeden z důstojníků vytáhl během projevu pistoli a vyhrožoval, že Gerőa „…odpráskne.“ Ostatní měli co dělat, aby ho udrželi. Důstojník pak znechuceně odhodil pistoli na zem a s jasnozřivostí prorokoval: „Tahleta svině Gerő nás má na svědomí. Kvůli němu tady všichni zdechnem.“ ⁴⁸⁾

V průběhu noci došlo k takovému rozvržení sil, že pořádková policie a armáda se de facto z bojů s demonstranty stáhly. Jednotlivci i větší oddíly otevřeně dezertovali na stranu demonstrantů. Jedinou efektivní složkou zůstala tajná policie. Brutálně zasahovala a plnila nesmyslné rozkazy ke střelbě do demonstrantů. Její příslušníci se pak stali „lovnou zvěří“ a fotografie jejich ohořelých mrtvol se staly jednou z mediálních ikon maďarského povstání.

Straničtí bossové se při pohledu na znervóznělé masy nespokojených Maďarů a Maďarek uchýlili k poslední záchranné brzdě, která mohla situaci uklidnit – povolali bývalého ministra zemědělství a reprezentanta maďarské pozemkové reformy v letech 1944–45, premiéra maďarské vlády v letech 1953–55, čerstvého šedesátníka (nar. 7.6. 1896) a věčného stranického párie Imre Nagye. Měl mnoho důvodů, aby se po všech tahanicích a ústrcích, které provázely jeho odstoupení z funkce premiéra a jeho po(s)tupnou degradaci až na pozici ze strany vyloučeného důchodce, obrátil k stávajícímu vedení zády. Neudělal to, neboť znal pravidla hry. Po odstranění svého nejnebezpečnějšího politického rivala Matyáse Rákosiho na červencovém plénu MSD v roce 1956 opět stouply jeho šance na získání premiérského postu, zvláště když se do popředí draly agilní a proreformně naladěné osoby jako János Kádár nebo Zoltán Vas. Tušil, že nastal čas, aby se vrátil do vysoké politiky za podmínek, které si určí sám. Cítil za sebou nezpochybnitelnou podporu mnoha lidí, v čemž ho utvrzovala skupina jeho přívrženců, kteří se narychlo scházeli u něj v bytě - jeho zeť Ferenc Jánossi, Géza Losonczy či Miklós Vasárhelyi.⁴⁹⁾

Ti ho nejprve přemlouvali, aby se postavil do čela demonstrace. To ale Nagy zásadně odmítal. Nejen jeho kolegové z vedení strany, ale i studentští vůdci v něm viděli možného vůdce rodícího se hnutí. Žádného jiného totiž neměli. Bál se, že přílišný radikalismus studentů vyvolá represivní protireakci a posílí ve vedení stalinisty. Vzhledem k poměru sil to ale nebyla zbabělost, ale realismus gomulkovského ražení. Není pochyby, že kdyby v Maďarsku existovala méně vypjatá situace a kdyby za sebou Nagy cítil podporu většiny stranického vedení, dokázal by s Chruščovem a Kremlem celkově ujednat oboustranně přijatelný kompromis.⁵⁰⁾

Vývoj od červencového pléna považoval za dostatečný pokrok směrem k znovuzavedení Nového kursu z roku 1953. Byl trpělivý a věděl, že po jeho přijetí do strany v říjnu 1956 bude následovat vzestup a premiérské křeslo. Navíc, jako přesvědčený komunista, se značnou částí studentských požadavků nesouhlasil, neboť v nich viděl ohrožení základů socialistického zřízení.⁵¹⁾

Výsledek demonstrace byl v době Nagyova rozhodování nejistý a případnou účastí na ní by si Nagy definitivně uzavřel cestu do stranické hierarchie. Obával se také provokace. Byl dobře informován a zřejmě se k němu donesly zvěsti o záměru prvního tajemníka Ernő Gerőa provést represivní akci proti několika desítkám představitelů reformního proudu, mezi nimiž byl v té době ještě nestraník Nagy.⁵²⁾

Nicméně ať chtěl či ne, jeho jméno se neslo ulicemi. Miklós Vásarhelyi s Losonczym se vydali k budově rozhlasu a zde se pokoušeli jménem Imre Nagye neúspěšně zprostředkovat dialog mezi vedením rozhlasu a demonstranty. V půl osmé volali Nagyovi přímo do bytu a žádali ho, aby se dostavil před rozhlas a uklidnil demonstranty. Nagy odmítl.⁵³⁾

Nagy místo na studenty vsadil na loajalitu ke svým kolegům ze sekretariátu. Kolem půl deváté večer dorazil do budovy parlamentu a zřejmě veden iluzí o síle vlastního projevu pokusil se sehrát roli spasitele okamžiku. Svůj návrat na politické výsluní zahájil na balkoně budovy parlamentu oslovením „Soudruzi!“ Stotisícový dav ho odměnil bučením a pískotem. Nagy pokračoval: „Souhlasím s vašimi požadavky, ale nejsem členem vlády, ale pokud se dostanu k moci, splním je. Nyní jděte domů.“ ⁵⁴⁾

Dav, který vyslechl oba politiky na náměstí před Parlamentem, se začal atomizovat na různě veliké skupiny, které se připojovali a posilovali skupiny okolo různých správních a telekomunikačních budov. Posílená ostraha rozhlasu napjatě pozorovala houstnoucí dav před hlavními vraty. Smíšené jednotky ÁVH, pořádkové policie a kurzantů z vojenské akademie neobdržely konkrétní rozkazy. Jejich jednotlivá velící centra, především ministerstvo vnitra, mlčela nebo neustále opakovala zákaz ostré střelby. V komplexu budov rozhlasu se kolem třetí hodiny odpoledne nacházelo jen asi 16 mužů ostrahy a jedna kompanie z tzv. I. batalionu ÁVH. Jednotkám velel zástupce velitele budapešťské ÁVH major József Fehér. Jak se situace z pohledu ostrahy zhoršovala, docházelo k dalšímu posilování jednotek ÁVH – z tzv. I. batalionu přijelo na pomoc 220 mužů, z tzv. II. strážního batalionu přijelo na 200 „tajných“.

7. Rozhlas

Převrácení dosavadních mocenských rolí změnily i směry a možnosti vzájemné komunikace. Dosavadní způsoby jednání a přenosu zpráv – aklamační volby, oficiální manifestace, shromáždění stranických kroužků, pracovních kolektivů, petice, které byly vysoce institucionalizované, kontrolované a ritualizované, měly přísný řád, dramaturgii a určené role, doznaly značných změn. „Divadlo moci“ udržovalo svébytný řád totalitní moci. Místo komunikace reálných problémů se jednalo spíše o hru na komunikaci, quasi-kultickou formu sdělování obsahu.

Jako příklad nového způsobu komunikace mezi na ulici nově vznikajícími strukturami a oficiálními byrokratickými etablovanými organizacemi může sloužit právě příběh 23. října. Lidé pochopili, že k narušení dosavadního řetězce jednostranné komunikace od moci směrem k nim nemusí dojít jen útokem na tzv. vysílatele, tzn. mocenské špičky a mediální elitu, ale také působením na tzv. přenašeče, technické zprostředkovatele. Uzlovým bodem první fáze povstání se proto stalo ovládnutí komunikačních kanálů, konkrétně maďarského rozhlasu, ztělesňující symbol ideologické moci a ve své době nejúčinnějšího média, sídlícího na Sándor Bródy a Mihály Pollack utca.⁵⁵⁾

Studenti, kteří se zpočátku cítili jako vítězové a neformální vůdcové událostí tohoto dne, se pod vlivem úspěšného průběhu demonstrace domáhali vstupu do budovy rozhlasu. Okolo páté hodiny odpoledne obklopoval budovu několikatisícový dav.

Lidé použili dvojí strategii – agrese a přesvědčování. Nejprve nastala fáze přesvědčování iniciovaná snahou navázat prvotní interakci mezi oběma „strukturami“ – davem a vedením rozhlasu. Na jedné straně stál proměnlivý, ale ne nezbytně bezhlavý a nemyslící dav lidí, emocionálně rozrušený pod dojmem kolektivního zážitku, který postupně odbourával zábrany v tradičním sociálním chování, a prožívající určitý druh sociálně-politické emoční katarze. Tento dav se postupně profiloval a strukturoval na vůdce, akční skupiny a posluchače. Důležití byli především jednotlivci, kteří se odvážili více něž pasivního aktu odporu či anonymní participace v rámci davu, a proměnili se ve formulátory požadavků, kolem nichž se seskupily prazárodky pozdějších povstaleckých skupin, revolučních výborů či jiných nátlakových skupin.

Lidé v davu jsou schopni vnímat jen omezený počet demonstrantů, kteří jsou v určité velmi omezené prostorové blízkosti, pravidlo o tzv. omezeném obzoru (a restricted view rule). Dále se obvykle lidé řídí pravidlem přiblížení-vzdalování (an approach-avoidance rule), podle které se snaží přibližovat a shlukovat kolem lidí se stejným postojem a názorem a naopak se snaží vyhnout se střetu s lidmi s opačnými či antagonistickými názory. Mění se i nálady (tzv. mood rule) hovoří o značných změnách v chování nálad a postojů, které pak mění i pravidla obsažená v druhém pravidle.⁵⁶⁾

Moderní výzkumy lidského chování v davu zproblematizovaly některé zakořeněné předpoklady, které mají svůj počátek u klasika teorie masového chování, u Gustava Le Bona.⁵⁷⁾

Prvním z těchto zjištění je, že davy nejsou zdaleka tak uniformní, jak se na první pohled zdá. To vychází již ze zmíněného postřehu, že dav tvoří skoro 90 procent pasivních diváků, kteří jsou v podstatě v klidu a neangažují se. Proto je při zkoumání pohybu a dynamiky demonstrace třeba zaměřit se na ony aktivní skupiny. Z větší míry jsou tyto skupinky tvořeny známými či spolupracovníky, tj. lidmi orientujícími se podle dřívějších sociálních vazeb a kontaktů. Neplatí tak zcela apriorní předpoklad, že se v davu zcela „rozpouští“ lidská individualita a z člověka se stává bezmocná loutka ovládaná jakýmsi duchem davu. Dalším novějším předpokladem je také to, že tzv. aktivní skupina se nechová brutálně či destruktivně ve stavu šílenství či kolektivního pomatení smyslů. Naopak, cíle destrukce jsou selektivní a útoky jsou racionálně zaměřeny na buď na nepřátele stojící mimo skupinu nebo na majetek instituce, proti které je demonstrace nebo střet zaměřen. Za tím stojí více či méně racionální úvaha, která směřuje k způsobení co největší škody nepřátelskému objektu a tím vyjádření větší převahy a síly.⁵⁸⁾

Dav má také značně vyrovnané a stabilní složení, co se týče aktérů a jejich odhodlání se zapojovat do akce. Jen asi 1% počtu jsou aktivní hybatelé (tzv. hardcore members), u nichž je značně nepředvídatelné chování a značně pravděpodobná snaha o nějakou destruktivní či naopak aktivní akci. Snaží se ovládnout daný prostor a hledají možná ohniska střetu či destrukce. Dalších 10% tvoří lidé, které bychom mohli nazvat jako vyčkávající (tzv. hangers-on). Mají zájem participovat na akci a jsou v mnoha případech i do průběhu demonstrace či střetu nějak zainteresováni. Jsou méně ochotni k akci a tím je jejich chování také více předvídatelné. Zbývajících 90% tvoří přihlížející nebo kolemjdoucí (tzv. bystanders nebo bypassers). Vyznačují se sice zájmem o dění, spíše ale jen zvědavostí, co se děje, smíšenou s vědomím „že jsou u toho.“⁵⁹⁾

Rekonstrukce „obléhání rozhlasu“ je komplikovaná, neboť je založena především na osobních svědectví, která jsou limitovány několika skutečnostmi. Vizuální obzor byl v temné noci značně zúžený, účastníků viděli jen omezený výsek reality a často měli tendenci tento zúžený pohled vydávat za komplexní pohled na situaci. Stejně tak je problematické jejich vnímání času a časové posloupnosti. Svědectví lidí, kteří přicházeli zvenčí či se stali jen náhodnými participanty, se diametrálně odlišují od svědectví těch, kteří zůstali uvnitř budovy rozhlasu.

Pro konfrontaci těchto dvou pohledů jsem zvolil očitá svědectví Istvána Angyala, náhodného chodce, který se později stal jedním z vůdců povstalecké skupiny v Tűzoltó utcai spolu s Perem Olafem Csongovaiem a Otto Szirmaiem a poté byl kádárovským režimem exemplárně popraven. V jeho výslechových protokolech se zachovaly pasáže týkající se právě večera 23. října, kde popisuje své zážitky při střetu s tajnou policií. Jakýsi protipól tvoří svědectví pracovníků rozhlasu, kteří se ocitli přímo v ohnisku bojů, jejichž svědectví můžeme nalézt např. v tzv. Bílé knize, kterou kádárovská administrativa ihned vydala na přelomu let 1956 – 1957.⁶⁰⁾

Klíčovým problémem byla vzájemná interakce mezi oběma „strukturami“, mezi davem a vedením rozhlasu. Z davu byli průběžně vybíráni lidé do delegací, složených velmi pestře ze studentů a ostatních lidí. Tyto lidi pak vpouštěla ochranka rozhlasu dovnitř, aby se setkali s vedením rozhlasu.

Na druhé straně stáli zástupci ucelené profesní skupiny a instituce podléhající systému nařízení vyšších stranických orgánů a jejich představitelů. Najít společný komunikační kanál bylo složité.

Vedení rozhlasu reprezentované ředitelkou a členkou ústředního výboru Valérií Benkeovou se ocitli v nezáviděníhodné situaci. Na jednu stranu cítili povinnost v rámci hierarchie jako zástupci oficiální a byrokratické instituce a nemohli, či zprvu nechtěli připustit jiný způsob komunikace, než prostřednictvím oficiálních komunikačních kanálů a osob k tomu určených. Na druhou stranu řada z nich sympatizovala s reformními požadavky a pravděpodobně mimo svou pracovní dobu navštěvovala shromáždění či diskuse reformistů a nebýt služební povinnosti, pravděpodobně by se připojila k demonstrantům. Navíc bylo pravděpodobně těžké se ubránit emoční vlně, která se ten den vzedmula a k budově rozhlasu dorazila s davem. Nešlo tak jen o střet mezi požadavky na reformu totalitního režimu versus odpor vůči těmto změnám, ale i o střet establishmentu a jeho struktur vyžadujících řád a hierarchii versus chaos a anarchie „revoluční“ ulice. Zaměstnanci rozhlasu pokoušeli navázat s demonstranty kontakt prostřednictvím symbolické komunikace. Vyvěšovali národní vlajky, jejichž „stará“ a „nová“ podoba (nová revoluční vlajka se vyznačovala vystřiženým komunistickým emblémem uprostřed) se stala pro vnímání davu rozlišovacím znakem mezi „námi“ a „jimi“. Ředitelka Benkeová se také spolu s jedním sportovním novinářem snažila vystoupit na balkoně v prvním patře. Neúspěšně. Odpovědí jim bylo skandování hesel jako „Chceme svobodný rozhlas!“ či „Mikrofony na ulici!“⁶¹⁾

Zaměstnanec rozhlasu L.M. setkání s jednou takovou delegací popsal takto: „První delegace, složená z několika studentů, vyzývavě se chovajícího mladého muže nepěkně působícího zevnějšku a jednoho či dvou nesympatických starších lidí, celkem asi z dvanácti lidí, vystupovala velmi agresivně. Žádali, abychom přerušili normální program vysílání a aby oni mohli přečíst do mikrofonu své požadavky, formulované v šestnácti bodech. Žádali mikrofon na ulici. Benkeová odpověděla, že jsme ochotní přečíst jejich 16 bodů s jistou úpravou, protože podobné požadavky z dopoledních a včerejších schůzí na universitách jsme již „odvysílali“. Benkeová dále prohlásila, že vysílání nelze přerušit, ale že je ochotná nechat studentský reformní program přečíst v nejbližších zprávách a v relaci, která byla připravována z demonstrace. Odmítala studentům poskytnout mikrofon, vpustit je do studia, protože by to „…vyvolalo při nejmenším babylonský zmatek, anarchii nebo demolování studia“.

Jeden mladík měl údajně vyskočit, hrubě Benkeové vynadat: „…nepovolíme, dokud rozhlas nebude patřit lidu“ . Na otázku, jak si to představuje, odpověděl: „Dejte mikrofon na ulici, aby každý mohl do něj říci, co chce!“

Zaměstnanec rozhlasu L.M. dále vzpomínal: „Po delší ostré diskusi převzali slovo vychovanější a umírněnější členové delegace, zřejmě studenti, a přijali naše podmínky. Jediná vážná debata byla kolem požadavku stažení sovětských jednotek. Vzpomínám si, že i v tomto bodě jsme se dohodli na formulaci, v níž se mluvilo o plné nezávislosti na Sovětském svazu na zásadách rovnoprávnosti.“ ⁶²⁾

Svědectví přivádí na scénu dalšího účastníka vzrušené debaty mezi managementem rozhlasu a nervózními studenty a lidmi z „ulice“ – Pétera Erdőse, delegáta tzv. Petöfiho kroužku. Na mladíka vyrazil s argumentem: „Koukni, mladíku, rozhlas bojuje již dlouho za posílení demokracie, Myslíte si, že by to posloužilo věci, kdyby se postavil mikrofon na ulici? Vy sami se nemůžete zaručit za lidi, kteří jsou na ulici. Jak chcete vědět, kdo a co bude říkat?“ Mladík se ale nenechal zastrašit: „Skončeme tuto zbytečnou a demagogickou debatu! Tak se nikam nedostaneme!“ Erdős zrudl a vmetl mladíkovi do tváře: „Jak se můžete opovážit mě obviňovat z demagogie. Takových obvinění jsem slyšel dost v žalářích tajné policie.“ Situaci nakonec zachránil další student, který tichým hlasem rezolutně řekl: „Trváme na tom, aby našich čtrnáct bodů bylo přečteno.“ ⁶³⁾

Někteří lidé z delegace pak vystoupili na balkoně v prvním patře budovy rozhlasu, ale jejich projevy zanikaly ve vzrůstající vřavě a tmě. Přítomnost studentů na balkoně potvrdil i István Angyal, který na balkoně viděl studenty mluvící do mikrofonu. Podle něj tam byl i žebřík, díky němuž se na balkon dostávali další a další lidé.⁶⁴⁾

Zde jakoby skončila organizovaná studentská demonstrace a odstartoval nejednoznačný, vícevrstevný a dynamický proces formování „uliční“ struktury. Analýza fenoménu „ulice“ patří k nejzajímavějším stránkám maďarského povstání. Tento pojem může být ve třech rovinách - jako definování geograficky a topograficky vymezeného prostoru, ve kterém lidé vystupují ze svého soukromí a ochrany domova a naopak vstupují do interakcí s novými lidmi či s skupinami lidí. Stávají se z nich, ať už dobrovolně či nedobrovolně, účastníci nejrůznějších sociálních skupin spojených s různými sociálními pohyby – demonstranti (v případě "mimořádných", řádu běžného života se vymykajících událostí, jako jsou revoluce, povstání, válečný stav, obležení, demonstrace, davové pohyby atd.), ale i účastníci průvodů, pasažeři městské dopravy, návštěvníci sportovních zápasů či kaváren, diváky představení atd.

V druhém významu „ulice“ označuje svébytného mocenského aktéra vstupujícího do interakce s dalšími subjekty povstání - maďarským a sovětským státem. Jedná se o souhrn akcí a činností vyvíjených více či méně organizovaně lidmi ocitnuvšími se právě v tomto prostoru. Pod pojem „ulice“ lze tak zahrnout akce demonstrantů, náhodných chodců, ale i ozbrojených povstaleckých skupin či revolučních výborů na různém stupni vlastní politické sebeidentifikace.

Třetí význam se vztahuje spíše k sémantickému identifikátoru, jež má často instrumentální, zjednodušující či ideologický charakter – objevuje se v podobě generalizace oddělených jevů (jedna ojedinělá zpráva o vraždě vede k domněnce a závěru, že vraždění je obecný jev, který charakterizuje účastníky „ulice“). „Ulice“ je prezentována jako nelegitimní protivník a nepřítel. Preferovány jsou negativní zprávy, které mohou následně morálně, právně či jinak ospravedlnit ostrý postup či použití násilí proti „ulici“. Tento úhel pohledu je používán účastníky procesu mimo „ulici“ – vnějšími pozorovateli či zástupci struktur establishmentu. V případě Maďarska tak vedle sebe, ale někdy i proti sobě stály tři strukturou, složením a názorovým vybavením rozdílní aktéři – stranický a vládní establishment, snažící se přizpůsobit novým revolučním podmínkám; opoziční „občanská“ společnost, rovněž překvapená vývojem situace a částečně se snažící jít v čele událostí nebo se z nich stáhnout; a konečně „ulice“ – dynamický, chaotický a nově se definující prostor, v němž se nalézaly lidé z celého politického spektra (a často lidé do té doby zcela mimo politické dění) a který svoji radikalitou přesahoval dosud všechny reformní návrhy.

Toto rozdělení mělo své kořeny v období po XX. sjezdu 1956, kdy se střetávala rodící se opozice s oficiální státní a stranickou strukturou a docházelo k narušování a znejistění moci ústící až v paralýzu některých státních a hlavně stranických orgánů. V průběhu prázdnin roku 1956 skoro polovina ústředního výboru „kolísala“ a minimálně jedna čtvrtina nesouhlasila s rozhodnutími, která výkonný orgán činil. Dalším příkladem bylo soustavné narušování loajality mezi stranou a tajnou policií, která byla následně stranickou kritikou prakticky paralyzována. Byl narušen jeden ze základních vztahů totalitního státu – stát „nařizoval, trestal, požadoval, určoval, dával“ a občan „poslouchal, podřizoval se, přijímal, směřoval a dostával“.

Postupem času se tedy do čela akcí dostávali noví lidé, lidé z „ulice“ – naštvaní učni, „kluci z Ferencvárose“, vojáci a kadeti, lidé se zkušeností se socialistickým kriminálem a v té chvíli bylo v podstatě jedno, jestli seděli za politiku nebo za krádež, dělníci, řidiči. Studentská slova, v ten moment již rychle ztrácející na své nečekané dopolední radikalitě zanikala ve vřavě. Ozýval se i nesouhlasný křik, mezi demonstranty se najednou zaleskly zbraně.⁶⁵⁾

Paradoxní na této situaci bylo, že demonstranti před rozhlasem nemohli slyšet projev prvního tajemníka Ernő Gerőa ve 20:00, který je všeobecně považován za „rozbušku“ povstání. Megafony ani žádná jiná reprodukční technika nebyla v tu dobu již v provozu a kromě toho v nastálé vřavě toho nemohlo být moc slyšet. Nicméně reportéři, kteří se dostali z budovy rozhlasu ještě v době, kdy byla cesta k rozhlasu propustná, stačili ještě přivézt čerstvý záznam následného Nagyova improvizovaného projevu na balkoně budovy Parlamentu. Zvukový záznam byl puštěn přes improvizovaný tlampač a první řady demonstrantů u rozhlasu, které jediné ho mohly slyšet, reagovaly podobně jako ty před Parlamentem – pískáním a nesouhlasnými výkřiky.⁶⁶⁾

Pokusy navázat kontakt s vedením rozhlasu či dostat se do vysílání nevyšly. Lidé se proto pokoušeli dostat do komplexu budov rozhlasu zadní cestou, ze strany parku a z náměstí Mihalye Pollaka. Okolo osmé hodiny dav doslova vyrval kovaná vrata spojující budovy rozhlasu s Pollakovým náměstím. Jen salvy z pušek dokázaly demonstranty zahnat a donutit je k částečnému vyklizení náměstí.⁶⁷⁾

Tajní policisté, patřící k ostraze, se pokoušeli pomocí kordonů a ostré střelby vyklidit přilehlé ulice Bródyho a Puškinovu. Lidé v panice a ve snaze se zachránit prchali do přilehlých činžovních podchodů. Dramatické události popsal István Angyal: „Zahnuli jsme z Muzejního náměstí na ulici Sándora Bródyho. Hořela zde auta a ve vzduchu byl cítit plyn. /…/ Díky zábleskům z výstřelů jsme mohli zahlédnout postavy v uniformách, kteří stáli s nasazenými bajonety na rohu ulice Sándora Bródyho a Puškinově ulici. /…/ Deset nebo dvanáct z nás jsem se vzali okolo ramen, Csongovai na jedné straně, a nějaký starší chlápek vedle mě, samí řidiči a tramvajáci. /…/ Začali jsme zpívat národní hymnu a vyrazili jsme směrem do Puškinovy ulice. /…/ Když jsme se přiblížili ke kordónu na pět nebo šest kroků, důstojník rozkázal „Nasadit bajonety!“ Ukázali jsme na svá těla a křičeli jsme: „Sem střílejte!“ Stále jsme zpívali a pokračovali v chůzi. Zazněl rozkaz „Pal!“ Starší chlápek vedle mě se skácel k zemi. Byli jsme už tak blízko, že vojáci již nemohli střílet, aniž by se nepostříleli navzájem. Začali jsme s nimi mluvit. /…/ Říkali něco o poslušnosti rozkazů. My jsme jim zase řekli, že podle služebních předpisů nesmějí splnit rozkaz, který je namířen proti lidem. V tom jeden z důstojníků, který stál za kordónem – nyní jsme mohli vidět, že to jsou příslušníci pohraničních vojsk – hodil mezi nás dva slzné granáty, které explodovaly. /…/ Posléze jsem byl stržen davem až ke vchodu k budově rozhlasu.“ ⁶⁸⁾

Stejný zážitek popsal i nejmenovaný dělník: „Spěchali jsme k příslušníkům ÁVH, kteří na nás mířili své zbraně. Očividně se obávali, že na ně zaútočíme. /…/ „Nestydíte se, mířit zbraněmi na Maďary? Nemáme snad všichni maďarské otce a maďarské matky?“ Mnoho z příslušníků ÁVH začalo váhat: /…/ Někteří z nich měli v očích slzy. Říkali nám: „Jenom hnusná svině by bojovala proti vám, nebudeme a na vás střílet.“ V tu chvíli jeden kulometčík ÁVH, když viděl sbratřování mezi policisty a demonstranty, vypálil jednu dávku nad hlavami davu.“ ⁶⁹⁾

K budově rozhlasu mířili další a další lidé. Rychle se šířily zvěsti o střelbě uvnitř budovy rozhlasu. Nadporučík János Decsi spatřil na rohu muzejního parku záblesky výstřelů. Na Muzejní třídě potkal svého přítele, zraněného majora E.P., který poznamenal na adresu tajných policistů, se kterými chtěl promluvit a odpovědí mu byla střelba do davu: „To jsou zvířata, nic jiného…“.⁷⁰⁾

K oběma diskutujícím mužům přišel jeden dělník: „Kde máte armádu? Proč nic nepodniká proti ÁVH?“.⁷¹⁾

Není příliš prokazatelná verze, že dobývání rozhlasu bylo zahájeno výstřely ozývajícími se z nitra budovy, o kterých se lidé domnívali, že měly patřit studentům v delegacích. Situace byla natolik vypjatá a stresující, že zahájení střelby ze strany policistů bylo jen otázkou času. Lidé proudící ulicemi se tlačili na již stojící demonstranty před hlavními vraty a pokoušeli se pomocí rozhlasového montážního vozu prorazit dřevěné dveře u vchodu. Zatím neúspěšně, neboť policistům se podařilo vůz vtáhnout zpátky na dvůr rozhlasového komplexu.⁷²⁾

Ulice kolem rozhlasu byly doslova „zacpané“, ústředí tajné policie se proto pokusilo vyslat posilu v sanitních vozech, které jediné měly šanci, aby jim lidé udělali místo. Když však přihlížející průhledy zjistili, že se v sanitkách převážejí zbraně a sedí tam převlečení uniformovaní policisté, zbili je do bezvědomí a zmocnili se jejich zbraní. Jak vzpomíná nadporučík Decsi, skupina, které se kolem něj shromáždila, tak získala dvě pistole, pušku a ruční granáty.⁷³⁾

Kolem deváté hodiny večer se ozval řev tankových motorů a po hlavní třídě pomalu přijížděly první tanky a transportéry 3. brigády tankového regimentu dislokovaného v Pilicsabě pod velením Sándora Szabóa. Původně měli honvédi posílit ostrahu rozhlasu, ale nadšení demonstranti, kteří v armádě viděli zachránce proti střílejícím tajným policistům, nadšeně vyskakovali na kapoty tanků a nedávali tak vojákům na vybranou, na jakou stranu se postavit.⁷⁴⁾

Situace se dramatizovala i mezi příslušníky jednotek ÁVH. Transportéry s honvédskou infanterií pilicsabského regimentu se zastavily před balašskou nemocnicí, kde se vojáci střetli s příslušníky ÁVH, seřazenými v kordonu a s nabitými zbraněmi. Jestliže řadoví příslušníci dokázali střílet proti „amorfnímu“ davu, proti demonstrantům, které jejich nadřízení charakterizovali jako „fašisty“ či „kontrarevolucionáře“, pak obrátit zbraně proti honvédům znamenalo pro tajné vydělit se do jasně „nepřátelského“ území nenáviděných osob. Důstojníci ÁVH ale a nařídili zahájit střelbu. Jestliže je svědectví Decsiho přesné, mnozí z mužů odmítli do vojáků střílet a stříleli do vzduchu. Za to je měli důstojníci zastřelit.⁷⁵⁾

Rozhodující okamžik nastal mezi devátou a desátou hodinou večer, kdy se před budovu rozhlasu prodrala tanková kolona vedená plukovníkem Jánosem Solymosim, která měla původně prolomit obležení a pomoci jednotkám ÁVH, uvázla však v davu. Před hotelem Astoria se vozidla a tanky zastavily. Již v této chvíli se začali okolo proudící demonstranti dožadovat zbraní. Když se konečně dostaly čtyři tanky před budovu rozhlasu, začal plukovník Solymosi, zcela proti očekávání jednotek bránících rozhlas, okolostojící přesvědčovat, že nepřijel střílet do demonstrantů. Tajní policisté, v domnění, že on a další major, který vystoupil na kapotu tanku s národní vlajkou, dezertovali, na ně zahájili palbu. Major byl zastřelen⁷⁶⁾

a z oken budovy vyletěly slzné granáty.⁷⁷⁾

V reakci na to přítomný velitel pořádkové policie odvolal své muže a vypukla regulérní bitva mezi demonstranty a ostrahou rozhlasu.⁷⁸⁾

Zraněný plukovník Solymosi počkal na opožděné muniční vozy, z nichž přikázal rozdávat zbraně. Mezitím lidé zdemolovali několik okolostojících aut a zapálili rozhlasový přenosový vůz.⁷⁹⁾

Prostor před hlavním vchodem do rozhlasu se během palby rychle vyprázdnil. Lidé, kteří se zalekli nebo ti, kteří se nechtěli zapojovat do bojů, z místa odešli, a zbyla zde jen nesourodá směs vojáků, studentů a dalších lidí, kteří se začali organizovat do polovojenských ozbrojených skupin. Komplex budov byl obklíčen a boje se přenesly do útrob rozhlasu. Dejme opět slovo svědkovi L.M., který popsal celý průběh od půlnoci až do rána 24.10.: „Kolem 3. hodiny byla situace obránců budovy rozhlasu kritická. /…/ V časných ranních hodinách bylo jasné, že část rozhlasu v ulici Sándora Bródyho již není možno ubránit. Již několik hodin jsme byli v jedné zadní kancelářské místnosti a vždy pouze někdo z vedení šel k telefonu. Kancelář vedení, kde byly telefony, byla pod neustálou prudkou palbou. /…/ Vedoucí pracovníci rozhodli, že odejdou do zesilovače /technické středisko/ a zajistí vysílání, pokud to bude možné. /…/ Po 6. hodině jsme odešli do vysílací místnosti, ale někteří spolupracovníci se tam již pro prudké ostřelování nedostali. Ráno od 7,15 byla i vypínací a spojovací tabule tak prudce ostřelována, že bylo třeba odtud přerušit vysílání. Od tohoto okamžiku se vysílalo z Lakikhegyi. /…/ Několik vojáků, kteří ještě zůstali na živu, se rozhodlo po 9. hodině, že složí zbraně. Střelivo již téměř došlo. Přišli mezi nás ze šatny, dali jsme jim civilní kabáty a obleky a čekali jsme, kdy se k nám dostanou povstalci. /…/ Proto se Benkeová a Szécai rozhodli, že vyjdou a oznámí, že se vzdáme. /…/ Na schodech jsme potkali ozbrojence, kteří, když viděli, že jde o civilní zaměstnance a pracovníky rozhlasu /uklízečky, techniky/, a nepoznali ani Benkeovou, ani další vedoucí pracovníky rozhlasu, nás obklíčili, vyvedli nás na ulici a tam nás pustili. Příslušníci ÁVH, kteří nemohli úplně schovat uniformy, byli zadrženi.“ ⁸⁰⁾

Další účastník obléhání vylíčil dramatickou noc z 23. na 24.10. takto: „V noci, kdy jsme před střelbou utíkali z jedné místnosti do druhé, bylo jasné, že se na nás střílí ze všech okolních domů. Útočníci zaujali palebné postavení v několika obytných domech v ulici Sándora Bródyho, v poschodích několika domů Muzejní třídy, Národního muzea a Szentkirályské ulice. Prudká palba překvapila i demonstrující dav, který z některých ulic panicky prchal. /…/ Útočníkům se podařilo vniknout do budovy rozhlasu ráno kolem 7. hodiny půdou, sklepem a jinými objekty a dobře organisovaným postupem obsadili do 10 hodin celý rozhlas. /…/ Při zahájení palby jsem byl s několika spolupracovníky v budově v Puškinově ulici. Střelba nabyla na prudkosti, a my jsme museli před výstřely utíkat z jedné místnosti do druhé. /…/ Ráno v 8,30 jsme byli pochytáni v budově studia a spolu s odzbrojenými příslušníky stráže budovy za neustálých brutálních výhrůžek a neustálého bití zavedeni jako zajatci do garáže. /…/ Ozbrojenou skupinu, která nás zajala, tvořili starší lidé patřící zřejmě k zločineckému světu, kteří se k nám chovali vysloveně nepřátelsky. Ve skupině byl pouze jeden mladý muž, asi student, který by nás byl rád zachránil, ale nemohl pro postoj ostatních. Zavedli nás do garáže, kde již bylo asi 30 nebo 60 odzbrojených příslušníků ÁVH. Z velmi nepříjemné situace nás zachránil jiný mladík, rovněž asi student. Přišel k nám civilům /byli jsme tři/ a řekl nám: „Bohužel jsme si to tak nepředstavovali“ a ukázal na mrtvé, kteří padli v nočním boji a leželi dosud na dvoře. Na naši žádost nás s namířeným samopalem odvedl z garáže do sklepa a přes sklep jsme se pak dostali na dvůr sousedního domu. Tak se nám podařil útěk z budovy rozhlasu.“ ⁸¹⁾

Zbývá připomenout, že ve stejnou dobu se k zemi poroučela „symbolická“ opora maďarského komunistického režimu. Svorník sovětsko-maďarské revoluční cesty, pětimetrový Stalin se svalil na zem okolo půl desáté po usilovné snaze několika pracovních čet metalurgů vybavených autogeny. Bronzový diktátor byl pak potupně vláčen ulicemi Budapešti, aby ráno 24.10. ozdobila jeho zdeformovanou hlavu dopravní značka s ironickým STOP a na jeho tváři se objevila dvě písmena – W.C..

8. Rozhlasové reflexe noci - hledání revoluční identity

Rozhlasové relace se vyznačovaly různě vyváženou směsí faktických sdělení a emocionálních dojmů či postřehů. Jednotícím znakem úterý 23. října byla euforie, nadšení, pocit výjimečnosti, celonárodní hrdosti. Postavou dne se stal „student“ či „mladý člověk“ jako symbol obrození, nového začátku a naděje. Sjednocující událostí se stala „národní slavnost“. Komentátoři poukazovali na kolektivní formy veřejného projevu jako jsou zpěv (Marseillaise, Internacionála, národní hymna) či recitace básní národních básníků Sándora Petöfiho či Mihálye Vörösmartyho, vyzdvihovali symboliku národních barev a zvláštních atributů, kterými si studenti vyzdobili své oděvy.

Dalším motivem bylo národní sjednocení, který se odrážel i v konstatování obrovského množství demonstrantů („…desítky tisíc…“) a propojování studentů s ostatními lidmi definovanými podle pracovního zařazení – dělníky, vojáky, nebo podle věku (mladí, staří).⁸²⁾

Komentátoři se snažili nově vymezit i veřejný prostor, všímali si nových estetických prvků „jazyka ulice“, které dávali do protikladu s běžnou každodenností – otevřená okna (symbolika zavřené–otevřené), volné ulice ovládané masami lidí bez veřejné dopravy a rytmu pracovního dne. Město bylo personifikováno jako „koupající se v říjnovém slunci“, „oděné v národních barvách“, „naplněné novým čerstvým větrem svobody“. Nadšení se prolínalo s vážností – konaly se například veřejné přísahy k maďarskému národu. Výrazným rysem byla absence státní moci a její mediální prezentace. Moc „zmizela“, instituce byly paralyzovány.

Nadšení a uvolňující euforie se během prvního dne a noci proměnily v chaos a násilné boje s nočním nepřítelem (na konci října se přirozeně stmívá velmi brzy a značnou část událostí prožili lidé ve tmě či v nedostatečné záři pouličního osvětlení, ohňů, záblesků střelby). Ráno proto přineslo vystřízlivění, šok z prožité noci byl násoben doznívajícím emocionálním nadšením, strachem a nejistotou z budoucnosti.

Změna nálady byla patrná na obsahu rozhlasového vysílání. Zmizel uvolněný nadšený a neformální tón, do éteru se opět vrátil konkrétním jazykem komunistického kódu. Revoluční poezie byla nahrazena racionalitou moci. To, co lidé na ulicích Budapešti uplynulou noc prožili, se rozhodně vymykalo každodenní zkušenosti. Jedni považovali úterý za začátek nové revoluce, druzí byli šokováni a nabádali k obnově pořádku a bezpečnosti.

Rozhlasové relace ohlašovaly výjimečnou situaci, něco vymykající se běžnému chodu událostí. Objevovala se slova jako „ozbrojený“ či „krvavý útok“, „obnovení pořádku“, „zákon“, „porušování pořádku“, „vražda“, „výjimečný stav“. Pod pláštíkem ideologicky zabarvených oficiálních proklamací se objevovala snaha nalézt viníky tragédie. Oficiální struktury, přes dobytí budovy rozhlasu, stále dominovaly oficiálnímu diskurzu - útočníci a narušitelé veřejného pořádku byli proto definováni jako „fašisté a reakční elementy“, „kontrarevoluční gangsteři“, „bandité“ a „nepřátelé lidu“.

Základní dilema znělo: jak na sebe mohlo „čisté“ nadšení demonstrantů vzít násilné formy a jak se mohla předchozí národní jednota proměnit v občanskou válku. Hlasatelé vedle sebe kladli protikladná sdělení jako „střelba na ulicích“ = „doprovázené zpěvem Národní hymny“, „rabování = při mávání maďarskou trikolórou“, „prolévání dělnické krve = hlásání svaté národní myšlenky“.

Výsledný rozpor, kdy na jedné straně nebylo možné přehodnotit předchozí demonstraci či její symbolické projevy jako „negativní“, ale na druhé straně nebylo možné klasifikovat akty násilí (střílení, rabování) jako „pozitivní“, vyústil v nalezení kategorie lidí, na které byla svalena vina - „kontrarevolucionáři“ a „provokatéři“. Tyto kategorie byly dále diferencovány – jednoznačně zavrženíhodní byli bandité, kontrarevolucionáři, fašisté, jimž komentátoři připisovali konspirativní roli a vedoucí úlohu v násilnostech. Druhá kategorie lidí byla vymezena tak, aby vysvětlovala velký počet lidí vtažených do konfliktu a objasnila posluchačům, proč se mezi údajné „kontrarevolucionáře“ dostala řada obyčejných lidí, komunistů, studentů a „mladých“, tedy lidí, kteří se stali oslavovaným symbolem předchozího dne. Tito lidé byli tedy definováni jako „pomýlení“, „svedení“ či „chybující“. Naopak „praví patrioté“ byli definováni jako ti, kteří se snažili udržet pořádek nebo odzbrojovat povstalce.

Vláda na jedné straně vyžadovala pasivitu svých občanů v případě demonstrací, vyzývala je ale i k žádoucím činnostem – lidé měli vytvářet ve svých domech stráže, aby zabránili vstupu povstalců; dělníci byli vyzývání k návratu do práce a k tomu, aby nepoužívali nákladní vozy, neboť by „bandité“ pod pohrůžkou násilí mohli vozy zabavit; kompetentní lidé se měli snažit obnovovat veřejnou dopravu a chod obchodů a úřadů. Zajímavým rysem bylo i zdůraznění odlišných gender rolí – muž byl vnímán jako osoba „veřejná“, účastnící se mítinků a bojující. Žena naopak měla, jako osoba ovládající domov, zabránit mužům tento prostor opouštět a vydávat se tak do „prostoru veřejného“, v tomto případě prostoru nebezpečného. V tomto smyslu zaznívaly apely na ženy, aby jako matky a manželky nepouštěly své muže, syny a bratry na „ulici“.

V rozhlasových relacích ve čtvrtek 25.10. můžeme zaznamenat další posuny. Státní moc se prostřednictvím rozhlasu snažila vyvolat dojem, že má situaci pod kontrolou. Odpor měl být zlikvidován, vliv povstaleckých skupin byl marginalizován a jejich bojová činnost byla charakterizována tak, aby vznikl dojem, že již nebojují, ale skládají zbraně (či je obrazně přímo odhazují), vzdávají se legální moci nebo prchají z Budapešti. Naopak při popisu činnosti policie byly používány spojení jako „pročesávají město“, „vyčišťují město“ či „zatýkají“ ke zdůraznění dojmu, že policie funguje a má převahu.

Také definice událostí se poněkud změnila – jestliže vláda vyhlásila, že „kontrarevoluční pokus o coup d´etat byl zlikvidován“, pak ti, kteří pokračovali v boji, již nebyli kontrarevolucionáři, ale obyčejní kriminálníci snažící se využít chaosu ve městě. Z politicky motivovaných zločinců se stali lupiči a zloději. Rozhlas se také snažil zveličovat sdělení o odhalených pokusech o rabování obchodů a o zatčení několika skutečných zlodějů.

Komentátoři se také snažili vysvětlovat sovětskou přítomnost jako pomoc při zajišťování pořádku a při ochraně mírového života ve městě. Hrozba násilí byla zvýrazňována symbolikou krve, apelem proti „zbytečnému prolévání maďarské krve“, nebo např. při oznámeních, že Červený kříž naléhavě vyzývá dárce, aby věnovali krev. Krev byla uváděna v souvislosti s maďarskou národností (maďarská krev, prolévání krve patriotů) a symbolizovala také vzácnost. Poukazem na její zbytečné prolévání se snažili autoři relací ukázat vzácnost každého Maďara a zbytečnost pokračování bojů. Byl zdůrazňován malý počet Maďarů, kde každá smrt ohrožovala společné národní sjednocení a budoucnost.

Výrazným rysem postupujících událostí bylo i diferenciace mediálních zdrojů. Lidé mohli poslouchat i jiné rozhlasové stanice, jejichž vysílání vytvářelo protipól k oficiálnímu budapešťskému rozhlasu. Například Svobodné rozhlas Miskolc odvysílalo prohlášení miskolckého dělnického výboru, požadujícího odchod sovětských vojsk, novou vládu, právo na stávku a amnestii pro účastníky povstání. Povstalecké skupiny

Příjezd sovětských vojsk v noci z 23. na 24. října do ulic Budapešti významně proměnil charakter a dynamiku formování skupin vydělivších se z amorfních demonstrací. Maďarský bezpečnostní aparát prakticky přestal fungovat. Pořádkové policejní složky se hned na začátku demonstrace vzdaly jakékoliv akce proti demonstrantům. Armádní jednotky se při nasazení v ohniscích demonstrací chovaly buď pasivně nebo se přidávaly na stranu demonstrantů. Sovětské jednotky naopak představovaly protivníka, se kterým nebylo možné navázat komunikační spojení. Nefungoval emocionální, národně sjednocující apel, se kterým se demonstranti obraceli na maďarské policisty či vojáky jako své syny, otce či bratry. Sovětští vojáci byli naopak jasně odlišitelní a definovatelní nepřátelé, kteří přišli pomoci nenáviděnému stalinistickému vedení na pomoc k potlačení demonstrace a likvidaci nezávislosti. Většina faktorů ovšem hrála proti sovětským jednotkám: terén bojů – rozlehlé město; nutnost zásobovat se víceméně z vlastních zdrojů; nepřátelský postoj obyvatel; chybně zvolená taktika, opírající se zpočátku o zastaralý plán; nedostatečný počet vojsk; podcenění protivníka.

Povstalecké skupiny vznikaly spontánní cestou, částečně pod vlivem emocionálního zážitku euforické demonstrace a agresí sovětských jednotek. Euforie, napětí, strach… Tento mezní zážitek posunul lidi, kteří se rozhodli organizovat se do povstaleckých skupin a ozbrojovat se, do mimořádné situace, ve které museli riskovat a překročit dosud platné normy chování, sociálního uspořádání a politického řádu. V takto nově zformovaných sociálních skupinách panoval nový soubor pravidel, který reflektoval jednak ideály, za které povstalci chtěly bojovat, ale i řídily se i pravidly vnucenými místem, časem a okolnostmi. Jako vzory sloužily válečné partyzánské skupiny. Povstalci měli odvahu přestoupit na „druhou“ stranu – na rozdíl od většiny obyvatelstva, kteří pasivně přihlíželi, odporu se účastnili „v mezích zákona“ nebo povstání podporovali verbálně.

Legitimizace slouží nejen k ospravedlnění vlastního „ne-normálního“ chování, ale i ke konstrukci obrazu protivníka, proti kterému pozvedáme zbraň. Můžeme analyzovat hlavně texty prohlášení, výzev a projevů, v nichž jsou podstatné pasáže věnovány identifikacím a sebeidentifikacím: a) kdo jsme, za koho hovoříme; b) co chceme, za co bojujeme a c) kdo jsou naši protivníci, proti komu bojujeme. Vždyť jen základní periodizace povstání se opírá o změnu ve vládním a stranickém vidění toho, co se odehrávalo na ulicích Budapešti. Z kontrarevolučního fašistického puče se během několika dní stalo národní hnutí se spravedlivými požadavky. V tomto ohledu můžeme také hovořit o jasném vítězství „ulice“, která dokázala přesvědčit vládní a stranické vedení o svém postoji, řečeno postmoderními slovy vnutila svému protivníkovi svůj řečový kód a svůj pohled na události. Protivná strana se bránila stejným způsobem – tezi o kontrarevoluci doplnila kriminální terminologií a povstalce označila za bandity, anarchisty, vrahy, lupiče, fašisty, velkostatkáře a kapitalisty, horthysty, agenty imperialismu atd. Byl to boj o mínění váhající většinu. Existovaly také rozdíly, jakou formou k sobě jednotliví účastníci promlouvali. Ve formě hesel, výzev, básní, umělecké formy či pojednání se snažili aktéři vyvolávat emoce nebo působit na racionální uvažování recipientů.

V právním smyslu ohrozili stát na nejcitlivějším místě, proto byly pak tresty tak kruté. Vsadili na jednu kartu – pokud by povstání bylo úspěšné, mohli se ocitnout ve vedoucích funkcích, samozvaní velitelé jednotek a nové povstalecké policie by se stali legálními vůdci, novou elitou. Snad si byli i vědomi trestů, které je čekají. To do jisté míry vysvětluje i radikalitu jejich požadavků, intenzitu jejich bojovnosti a nesmiřitelnost jejich postojů a někdy i samoúčelnou krutost. Nemohli příliš směřovat ke kompromisu, naopak spíše tlačili ostatní aktéry, aby přijali jejich perspektivu a pravidla „revoluční“ spravedlnosti. Zmocňovali se zbraní, jejichž vlastnictví z nich činilo mocenský faktor, se kterým se muselo počítat. Povstalci obsazovali vládní a státní garáže, zabírali nákladní vozidla, jejichž prostřednictvím se mohli rychle a organizovaně dopravovat na různá místa, naopak zase unikat, vozidla mohla dopravovat lidi na různé demonstrace, mohli z nich distribuovat tiskoviny, potraviny, zbraně. Obsazovali komunikační body – telefonní ústředny, rozhlas, tiskárny atd.

***

Poznámky:

1) Josef Ohryzek, Zbabělci po šesti letech, in: Vohryzek, Josef, Literární kritiky, Torst, 1995, s. 133.

2) K Bastille a jejímu dobytí jako symbolickému centru Francouzské revoluce např. Hans-Jürgen Lüsebrink, Rolf Reichardt, The Bastille. A History of a Symbol of Despotism and Freedom, Duke University Press, Durham and London, 1997.

3) Foucault Michel, The Subject and Power, in: H. Dreyfus and P. Rabinow, Michel Foucault: Beyond Structuralism and Hermeneutics, Chicago, Upress, 1982, str. 208 – 226; česky: Subjekt a moc, str. 195 – 226, překlad S. Polášek, in: Foucault Michel, Myšlení vnějšku, Herrman a synové, 1996.

4) O státu uvažujme v nejobecnější rovině jako o jednotce monopolizující si nárok na užití násilí potřebné k donucení svých občanů k respektování určitých pravidel. V rámci státu existoval složitý systém interakcí, hierarchizací, diferenciací, střetů a kolizí. U „běžného“ státu se tento poměr vztahuje na výkon trestu v případě přestoupení práva, u totalitních států se jedná o permanentní donucování občanů k poslušnosti k určitému systému myšlenek, či ke sledování ekonomických, mocenských, sociálních a v některých případech i lidských vztahů. Jedná se o hluboké zásahy do všech sfér života, které zakládají vztah občan – totalitní stát na bázi strachu a ekonomické a sociální závislosti. Represivní aparát zasahuje nikoliv jen v případě trestání přestoupení práva, ale kdykoliv úzká mocenská vrstva rozhodne a kdykoliv se jí zdá, že jednotlivec vybočuje z reglementovaných pravidel. Stát ovládá ekonomické prostředky jako jsou organizace práce, rozdělování mezd a financí. Vlastní většinu prostředků technické komunikace. Prostřednictvím uměle vyvolávaného strachu zasahuje do komunikace mezilidské. Klasik teorie totalitarismu Carl J. Friedrich vyjmenoval pět charakteristik totalitního státu: a) oficiální ideologii; b) existenci jedné masové politické strany, hierarchicky propojené se státní byrokracií; c) monopol kontroly prostředků ozbrojené moci; d) kontrolu masových prostředků komunikace, e) psychickou a fyzickou kontrolu společnosti (teror), in: C.J. Friedrich, The Unique Character of Totalitarian Society, 1954; o dva roky později ve spolupráci se Zbigniewem Brzezińskim přidal ještě šestou charakteristiku - centrální řízení a kontrola ekonomiky. in: Říchová Blanka, Přehled moderních politologických teorií, Portál 2000.

5) DISz (Dolgozó Ifjúsági Szovetség)

6) Györkei Jenő, Miklós Horváth (ed.), Soviet Military Intervention in Hungary 1956. With a study by Alexandr M. Kirov and memoirs of Yevgeny I. Malashenko, CEU Press, Budapest, 1999, 318 s. (dále: c.d. Soviet Military Intervention)

7) 78. Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g. s. 348; viz též svědectví Petera F. Sugara: „I spoke to one of the two Hungarian students who went to the Parliament with the students´ petition on October 23, and he told me that he had to shuttle between the Prime Minister´s Office and the First Secretary´s several times before the petition was finally approved and permission was granted to broadcast it.“ , in: Peter F. Sugar, Causes and Results of the Hungarian Upheaval of 1956, East European Quaterly, Vol. III, No. 3, 1969, s. 303; Autor v kontextu svého článku na tomto svém osobním svědectví dokumentuje, že bylo stranické vedení nejednotné a nerozhodné k jakékoliv akci.

8) http://www.rev.hu/sulinet56/online/szerviz/dokument/tavaszs.htm

9) 82. Rabočaja zapis´ zasedanija Prezidiuma CK KPSS (23 oktjabrja 1956 g.), TsChSD. F. 3. Op. 12. D. 1006. L. 5, 5ob. Avtograf V.N. Malina. Karandaš, in: Istoričeskij archiv 1996/5-6, s. 186.

10) History of the 1956 Revolution. 2. Revolution and Struggle for Freedom, in: www.rev.hu; či: Zinner Paul E., Revolution in Hungary, Columbia University Press, New York, London, 1962, (dále: Zinner), s. 246.

11) 80. Protokol zasedanija Soveta Ministrov VNR (23.10. 1956), in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

12) Radim Marada, Kultura protestu a politizace každodennosti, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2003, s. 21.

13) 76. Telegramma Ju.A. Andropova v MID SSSR ob obostrenii vnutropolitičeskoj obstanovki v Vengrii i vozmožnych antipravitel´stvennych vystuplenijach, 23 okt´jabrja 1956 g. AVP RF. F. 059a. Op. 4. P. 6. D. 5. L. 88 – 96. Rasšifrovannyj tekst, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

14) History of the 1956 Revolution. 2. Revolution and Struggle for Freedom, in: www.rev.hu

15) Podle to byl sám šéf sovětské KGB Ivan Serov; in: Kopácsi Sándor, Die Ungarische Tragödie. Wie der Aufstand von 1956 liquidiert wurde, Ullstein Kontinent, Frankfurt/m – Berlin – Wien, 1981; přeloženo z francouzského originálu „Au nome de la classe ouvrière. Les mémoires du préfet de police de Budapest en 1956“, Opera Mundi, Paris, 1979, s. 101.

16) Na Kopácsiho jako nespolehlivého důstojníka ukázal v několika rozhovorech s Andropovem zastupující tajemník ÚV MDS Lájos Ács, který tlumočil závěry ministra obrany Istvána Baty ohledně dopadů bezpečnostních opatřeních přijatých 20.10. v ozbrojených složkách. Kopácsi měl přímo zpochybňovat rozkaz k potlačení možných nepokojů., in: Telegramma Ju.A. Andropova v MID SSSR ob obostrenii vnutropolitičeskoj obstanovki v Vengrii i vozmožnych antipravitel´stvennych vystuplenijach, 23 okt´jabrja 1956 g. AVP RF. F. 059a. Op. 4. P. 6. D. 5. L. 88 – 96. Rasšifrovannyj tekst. in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g. ; Ve svých pamětech se Kopácsi zmiňoval o svém důvěrném přátelství s Józsefem Szilágyim, přívržencem Imre Nagye, jeho bezpečnostním poradcem a později tragickým hrdinou procesu s Nagyem v roce 1958. viz c.d. Kopáci, s. 101 an.

17) c.d. Kopácsi, ss. 101 – 102.

18) 78. Soobščenie radiostancii „Košut“ (23.10. 1956) , in: Vengerskij krizis, s. 348; viz též: 79. Soobščenija Ministerstva vnutrennich del VNR, peredannye radio (23.10. 1956), in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g. , s. 349

19) Richard Lettis and William I. Morris, The Hungarian Revolt, October 23 - November 4, 1956. Radio Broadcasts from Hungary: October 23 1956; From The Revolt in Hungary. A Documentary Chronology of Events, Based Exclusively on Internal Broadcasts by Central and Provincial Radios, October 23, 1956 - November 4, 1956. (New York: Free Europe Committee, n.d.), pp. 4-19, 22-34, 36-45, 48-53, 55, 56, 59-78, 80-90. Reprinted by permission of the Free Europe Committee, Inc. (dále jen c.d. Lettis).

20) c.d. Kopácsi, 104.

21) History of the 1956 Revolution. 2. Revolution and Struggle for Freedom, in: www.rev.hu

22) c.d. Lettis.

23) c.d. Lettis.

24) Thomas Schreiber, Le Monde (Paris), 4 December 1956, in c.d. Lettis.

25) Sefton Delmer, Daily Express, 24 October (49/50), in: c.d. Lettis.

26) János Berecz, Kontrarevoluce perem i zbraní, Praha, 1970.

27) György Heltai to an American Journalist, dated 12th December 1956 and Submitted to the UN Special Committee on the Question of Hungary, in: The Hungarian Quarterly, Volume XXXVII No. 142 Summer 1996 - Some Highlights. (dále: c.d. Heltai).

28) E.I. Malašenko, Osobyj korpus v ogne Budapešta, Voenno-istoričeskij žurnal, 1993/1, s. 24.

29) 23. Zapis´ besedy J.V. Andropova s E. Gerő o meroprijatijach, nemačennych Politbjuro CR VPT v svjazi s obostreniem vnutropol obstanovki v strane i sobytijami v Poznani (29 ijunja 1956 g.) , AVP RF. F. O77. Op. 37. P. 187. D. 6. L. 130 – 131. Podlinnik, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

30) c.d. Malašenko, s. 36 an.

31) 83. Zapiska A. Novotnogo o zasedanii Prezidiuma CK KPSS s učastiem rukovoditelej BKP, SEPG i KPČ v svjazi s sobytijami v Pol´še i Vengrii (24.10. 1956) , in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

32) c.d. Soviet Military Intervention, s. 10 an.

33) c.d. Kopácsi, 101.

34) Podle vzpomínek plukovníka E.I. Malašenka přišel v červenci 1956 příkaz z Moskvy, aby byl vypracován operační plán Speciálního sboru. Malašenko se podílel jako náčelník štábu na přípravě plánu. Dokumentaci mu poskytl hlavní sovětský poradce při maďarském ministerstvu obrany genpor. Michail Fedorovič Tichonov (1900 – 1971). Na jedné schůzce vyndal Tichonov ze sejfu tři tlusté svazky dokumentů, které podle Tichonovových slov obsahovaly „…plan, razrabotannyj vengerskim Genštabom, o sovmestnych dejstvijach vengerskoj armii, organov gozbezopasnosti i policii po vosstanovleniju obščestvennogo porjadka v Vengrii.“ , in: c.d. Malašenko, s. 24. Je pravděpodobné, že kopie plánu, kterou měl v rukou Tichonov, byla už operativně rozpracovanou podrobnou verzí. Maďarské politbyro asi schválilo kratší verzi.

35) K ochraně hlavního města, dvoumilionové Budapešti, byla určena 2. gardová mechanizovaná divize generálmajora S.V. Lebeděva. Hlavní stan měla v Kecskemétu. Hranici s Rakouskem měla krýt 17. gardová mechanizovaná divize generálmajora A.V. Krivošejeva. Její vojáci měli pomáhat udržovat pořádek ve městech Györ, Köszeg, Körmend a Sombathely. Část divize byla vyčleněna jako záloha. Obě letecke divize a ženijní jednotky měly chránit v případě akce vlastní základny, kasárna a letiště. In: c.d. Malašenko, s. 24.

36) c.d. Soviet military intervention, s. 132, Archivní zdroj: FEVKA, f. 32, op. 701 291, d. 15., p. 131.

37) c.d. 83. Zapiska A. Novotnogo…, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

38) Doslovná citace Rákosiových pamětí zní: „V svjazi s etim vstal vopros o tom, čto dlja vmešatel´stva sovetskich častej, bezuslovno, nužna pros´ba vengerskogo pravitel´stva. Ja sčital, čto pravitel´stvo ob etom poprosim, no značitel´naja část´ tovariščej ne byla ubeždena v etom. Pomnju, kak Kaganovič so zlost´ju skazal: esli oni ne poprosjat nas o pomošči, togda oni samaja poslednjaja drjan´.“, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizi 1956 goda, s. 358 – 359.

39) c.d. 83. Zapiska A. Novotnego…, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

40) Rákosi uvádí další zajímavosti, které bohužel dosud nelze ověřit.

41) 109. Telegramma Ju.V. Andropova iz Budapešta v MID SSSR s tekstom obraščenija Soveta Ministrov VNR k Sovetskomu pravitel´stvu s pros´boj ob okazanii voennoj pomošči, AVP RF. F. 059a. OP. 4. P. 6. D. 5. L. 12, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

42) Pozn. č. 2 u dok .č 109, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

43) Pozn. č. 2 u dok. č 109, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

44) Gosztony Peter (hrsgb.), Der Ungarische Volksaufstand in Augenzeugenberichten, Deutscher Taschenbuch Verlag, München, 1981, s. 157 (dále: c.d. Gosztony)

45) c.d. Kopácsi, 111.

46) Tamtéž, s. 110 – 111.

47) Tamtéž, s. 111.

48) c.d. Zinner, 247 – 248; Svědectví Miklóse Vásárhelyiho, in: Vásárhelyi Miklós, A Nagy Imre-csoport október 23-án, in: History of the 1956 Revolution. 2. Revolution and Struggle for Freedom, Memo, in: www.rev.hu

49) Podobný názor panoval i na sovětské straně, i když z obou stran se spíše jednalo o zbožné přání, než o skutečnou reálnou možnost. Ve svých vzpomínkách syn Nikity Chruščova Sergej uvažuje, zda by nebylo lepší, kdyby Chruščev do Budapešti odletěl: „Našel že on obščij jazyk s Gomulkoj, našel by i s Nadem Imre.“ in: Sergej Chruščev, Nikita Chruščev. Krizisy i rakety (vospominanija) , Glava III. Ispytanie, s. 234 an. V tomto bodě ovšem Sergej Chruščev silně přeceňuje Nagyovu úlohu v samotném procesu povstání i jeho možnost ovlivnovat například povstalce.

50) History of the 1956 Revolution. 2. Revolution and Struggle for Freedom, in: www.rev.hu

51) 23. Zapis´ besedy J.V. Andropova s E. Gerő o meroprijatijach, nemačennych Politbjuro CR VPT v svjazi s obostreniem vnutropol obstanovki v strane i sobytijami v Poznani (29 ijunja 1956 g.) , in: AVP RF. F. O77. OP. 37. P. 187. D. 6. L. 130 – 131. Podlinnik, in: Sovetskij sojuz i vengerskij krizis 1956 g.

52) c.d. Zinner, s. 248.

53) c.d. Heltai.

54) Svědectví plukovníka ÁVH Miklóse Orbána, in: c.d. Gosztony, s. 152 – 153

55) Televize začala vysílat v Maďarsku až po revoluci, v Československu např. už v roce 1953. srov. Vývoj televizního vysílání v datech, archivní záběry, kuriozity, kapitola Prehistorie, in: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/index.php

56) Wander Jager, Roel Popping and Hans van de Sande, Clustering and Fighting in Two-party Crowds: Simulating the Approach-avoidance Conflict, in: Journal of Artificial Societies and Social Simulation vol. 4, no. 3, 2001, in: http://www.soc.surrey.ac.uk/JASSS/4/3/7.html

57) David Schweingruber, Mob Sociology and Escalated Force: Sociology´s Contribution to Repressive Police Tactics, The Sociological Quaterly, Volume 41, Numer 3, pp 371 – 389.

58) c.d. Wander.

59) c.d. Wander.

60) V jejich vzpomínkách se tak nepochybně mísí ještě čerstvé a nezkreslené zážitky s přidanými hodnotícími formulacemi, které sami účastníci ke vzpomínkám připojili. Pro zkoumání tohoto poměrně složitého problému jsem zvolil nějdříve seznámení s hlavními svědectvími, ze kterých jsem čerpal: Svědectví Istvána Angyala, in: István Angyal´s Statement in His Own Hand. Selections by László Eörsi, Budapest, Pesti Szalon, 1991, s. 29 – 31, Secondary Handbook, www.rev.hu, (dále: István Angyal Statement); Endre Marton, An Atmosphere of Revolution – Budapest, Associated Press, 25 October (c.d. Lettis); György Kalmar, Radio Kossuth, 24 October (Lettis, Morris, 1957); Bílá kniha IIII. Kontrarevoluční síly v říjnových událostech v Maďarsku, Československá tisková kancelář v Praze, únor 1957 (dále: Bílá kniha); c.d. Gosztony, s. 151 an (zde - seznam svědků noci 23. října: plukovník ÁVH Miklós Orbán, velitel budapešťské centrály ÁVH; nejmenovaný důstojník ÁVH; student medicíny János Pál; nadporučík; honvédů János Décsi; sekční šéf ministerstva těžkého a strojního průmyslu J. Udvari; kurzant školy Mihálye Táncsicse A.H. ; spisovatel Tamás Aczél).

61) c.d. Gyurkó, s. 198.

62) c.d. Bílá kniha. Ve studiu budapešťského rozhlasu /vypráví L.M./, str. 13 –14. Přes všechnu zaujatost a předpokládanou ideologickou manipulaci je svědectví zajímavé bezprostředními postřehy nepoznamenanými ještě slovní ekvilibristikou Béreczovy Kontrarevoluce perem a zbraní. Kromě negativního hodnocení některých členů delegace ( „…nepěkně působícího zevnjěšku…“, „…zanedbalý zevnějšek…“, „…nesympatických starších lidí…“, „…vystupovala velmi agresivně…“) nenalezneme žádný ideologický model, podle kterého by svědek nějak svůj text upravoval. Můžeme ho proto považovat za autentické svědectví. Podle svědectví plukovníka Miklóse Orbána pustila ostraha do budovy asi deset členů delegace. In: Svědectví plukovníka ÁVH Miklóse Orbána, in: c.d. Gosztony, s. 153; Na prvním místě byl rozhlas, kde obklíčení budovy nabývalo rysů blokády. Jestliže se nepodařilo vedení rozhlasu uklidnit demonstranty, uspělo alespoň v tom, že byla dovnitř vpuštěna část vedení studentů. Vedení rozhlasu souhlasilo, aby studenti přečetli z balkonu 16-ti bodový program. in: György Kalmar, Radio Kossuth, 24 October.

63) Svědectví plukovníka ÁVH Miklóse Orbána, in: Gosztony, s. 153 – 154.

64) c.d. István Angyal Statement, in: www.rev.hu

65) c.d. István Angyal´s Statement, www.rev.hu; viz také c.d. Kalmar: „When the delegates appeared on the balcony they were prevented from talking to the crowd by irresponsible hooligans who intermingled with the crowd in increasing numbers. The delegates were not even listened.“

66) c.d. Bílá kniha, s. 15. Kapitola Ve studiu budapešťského rozhlasu /vypráví L.M./

67) c.d. Gyurkó, s. 199; c.d. Bílá kniha, s. 23. Z vyprávění N.N.: „7 – 8 – Jednání s delegacemi, další pokusy vyklidit davy s balkonu, pokusy využít autority Losonczyho, Gimese, po případě Imre Nagye: lidé vnikají do budovy rozhlasu okny, vchod v Sándorově ulici proražen, příslušníci ÁVH vytlačují demonstranty z vchodu budovy (pozn. – podtrženo autorem).“ /…/ „Příslušníci státní bezpečnosti vyčistili frontu v Sándorově ulici až po roh Puškinovy a Szentkirályské ulice a na rohu těchto ulic staví kordon.“.

68) c.d. István Angyal´s Statement, pp. 29 – 31, in: www.rev.hu

69) c.d. Pryce-Jones David, The Hungarian Revolution, s. 67.

70) Svědectví nadporučíka honvédů Jánose Decsiho, in: c.d. Gosztony, s. 161.

71) Tamtéž, s. 161.

72) c.d. Zinner, s. 243; c.d. Bílá kniha, str. 24; Demonstranti také v průběhu událostí zdemolovali a zapálili několik okolostojících aut.; viz též: c.d. Szovjet katonai intervenció, s. 15 – 16.

73) Svědectví nadporučíka honvédů Jánose Decsiho, in: c.d. Gosztony, s. 162.

74) Tamtéž, s. 161.

75) Tamtéž, s. 162.

76) c.d. Soviet military intervention, s. 15-16.

77) c.d. Pryce-Jones, The Hungarian Revolution, s. 67.

78) c.d. Soviet military intervention, s. 15 – 16.

79) Tamtéž, s. 15 – 16.

80) c.d. Bílá kniha, str. 19 – 20.

81) Tamtéž, str. 21 – 22.

82) O řece jako symbolu davu viz též Elias Canetti, Masa a moc, Arcadia, 1994.



	Poslední aktualizace: 29.10. 2006