PWSV | Vol. 1 No. 2 2002 | Recenze | Milan Hroníček

Co je nového… v časopisu Intelligence and National Security

Předposlední číslo (Volume 17, Spring 2002, Number 1) jednoho z časopisů patřících do „stáje“ vydavatelství Frank Cass vyšlo s podtitulem British Intelligence in the Twentieth Century: A Missing Dimension? Nadpis odkazuje na v roce 1984 vydanou práci Christophera Andrewa a Davida Dilkse The Missing Dimension: Government and Intelligence Communities in the Twentieth Century (London, Macmillan), která hledala odpověď na otázku, nakolik jsou britské moderní dějiny úplné bez znalosti detailů z působení britského zpravodajství. Zvláštní číslo Intelligence and National Security tentokrát odráží především debatu, která byla o významu poznání dějin zvláštních služeb vedena na konferenci pořádané k tomuto tématu na konci června 2001. Jeho editorem byl britský vojenský historik a pracovník Public Record Office (PRO) Oliver Hoare.

Jak Hoare píše, měla zmíněná konference především „zkoumat dopad posledních vládních zpřístupňovacích iniciativ, zahájených na začátku devadesátých let a pokračujících nedávným Freedom of Information Act, na studium zpravodajských služeb, současně s širším odrazem zpravodajských služeb ve vojenských dějinách a dějinách diplomacie a mezinárodních vztahů“. Dále se konference zabývala tím, „co by mohlo být konkrétně uděláno v podmínkách odtajňování.“

Specifický rámec dala konferenci přítomnost vzácného hosta - s projevem kromě renomovaných britských historiků a archivářů (například Gilla Benneta, hlavního historika Foreign and Commonwealth Office) vystoupil také sir Stephen Lander, v té době generální ředitel Security Service. Landerův projev byl patrně reakcí na kritiku z akademických kruhů, obviňující tajnou službu z nekoncepčního přístupu k problémům „deklasifikace“. Z editorova úvodu lze soudit, že vystoupení šéfa MI5 bylo (byť patrně ne všemi) příznivě přijato, možná i proto, že sám Lander je původním vzděláním historik. „Ať už byl motivován osobním nebo oficiálním zájmem o budoucnost studia,“ píše Oliver Hoare, „je jeho příspěvek velmi pozitivním signálem pro budoucnost studia zpravodajských služeb.“

Ve svém v časopisu přetištěném textu Lander specialistům na dějiny špionáže a kontrašpionáže napsal, že tezi o „chybějící dimenzi“ pokládá za zavádějící - vždyť v dosavadních dějinách Velké Británie ve 20. století popis úlohy zpravodajských služeb většinou nechybí, i když archívní dokumenty jsou dostupné jen omezeně. Varoval také před přeceňováním role tajných služeb - upozornil, že například ještě v době svého založení (v roce 1909) měla Bezpečnostní služba deset zaměstnanců. Kromě toho argumentoval také tím, že už byly zveřejněny některé ještě nedávno tajné dokumenty - jejich výčet, který ve svém příspěvku uvádí, ovšem působí poněkud zvláštně. Zveřejněn byl například - mezi dalšími personálními spisy - svazek Marguerity MacLeod, známější pod jménem Mata Hari. 5. července 2001 byly zpřístupněny další spisy - svazek Eamona de Valéry nebo Grigorije Zinovjeva. Pohlednice odeslaná v roce 1916 Lvem Trockým do Londýna Čičerinovi (zachycená MI9 a nikdy nedoručená) by jistě bodovala na každé sběratelské burze, její historický význam je ovšem poněkud pochybný.

Jedním z důvodů, proč zpravodajské služby nerady zpřístupňují své archivy, může být jejich obava, že vyjde najevo jejich historická neschopnost. (Čeští zpravodajci jsou ve zdůvodňování, proč by neměly být archívy bývalých komunistických služeb otevřeny, podstatně nestoudnější - neváhají tvrdit, že by tak byly zveřejněny i jejich metody, takže by je nemohly dál používat.) Stephen Lander mezi dalšími kuriozitami ve zveřejněných spisech nachází například rukopisnou poznámku učiněnou v roce 1920 jedním mladým pracovníkem MI5, která praví: „LENIN has no actual powers but serves as some kind of figure-head“ Podle jiného hodnocení z té doby je Vladimir Iljič charakterizován jako „well known Russian social democratic pacifist“.

Svůj text Lander shrnul slovy: „Pokusil jsem se vysvětlit, co moje služba se svými záznamy dělá a proč.“ Britští historici možná spokojeni nebyli, ale Čech na tom ocení jinou věc - Lander mimo jiné připustil, že „intelligence records are public records“, a alespoň se s historiky pokusil komunikovat. Mimořádně vstřícně působí Landerův přístup ve srovnání s českými „šéfšpióny“, z nichž snad nejdál zašli dva šéfové Úřadu pro zahraniční styky a informace (Petr Zeman, který umožnil - na krátkou dobu - několika historikům studium části fondů bývalé I. správy ministerstva vnitra, a František Bublan, který se pokusil - argumenty velmi vratkými - vysvětlit v rozhovoru pro Respekt archivní praxi svého úřadu).

Otázkou zůstává, jak se proces odtajňování změní s příchodem nové generální ředitelky služby Elizabeth Manningham-Bullerové. Poté, co Landerova předchůdkyně na postu šéfa MI5 Stella Rimingtonová vydala knihu svých memoárů s názvem Open Secret (ve srovnání se Spycatcherem Petera Wrighta co do otevřenosti ještě stále velmi uměřené), budou mít britské služby dost možná pocit, že by se to s tím otevíráním nemělo zas až tak přehánět. Podle jiných údajů, publikovaných i v českém tisku, však už dnes Security Service začala hledat historika, který by v roce 2009 ke kulatému výročí sta let od založení vydal její oficiální dějiny. Směrnice Operational Selection Policy (OSP) for the Security Service, zveřejněná na konci Landerova příspěvku, nicméně dává jistou naději, že se snad dostane i na ty historiky, kteří tímto bohulibým úkolem pověřeni nebudou.

Z údajů publikovaných v Intelligence and National Security také vyplývá, že Security Service také pro budoucnost provádí a nahrává rozhovory s bývalými pracovníky služby - tyto záznamy ovšem zatím také nebyly zpřístupněny. Tady jak vidno končí všechny paralely mezi britským a českým zpravodajstvím - těžko si představit, že by někdo z předlistopadových českých rozvědčíků hořel touhou poskytovat rozhovory dnešním zpravodajským službám.

Srovnávat ale české a britské prostředí může být velmi ošidné - už proto, že československým institucím v poválečném období vládli komunisté, kdežto těm britským zkrátka ne. I když ... nějaké ty výjimky se vždycky najdou, že. Ve studii Investigating Soviet Espionage and Subversion: The Case of Donald Maclean (str. 101-116) jeden takový případ líčí Sheila Kerr. „Zatímco už nějakých padesát let od jeho útěku do Moskvy víme, že Maclean byl sovětský agent, stále neznáme opravdovou cenu jeho zrady. Neúplné, dvojznačné a zavádějící důkazy znemožňují plné a přesné hodnocení.“ Jak říkal bývalý ředitel MI6 Dick White: „'Špionáž je zločin, který často nezanechává žádné stopy.“

O tajemství nejtajnějším, o operaci Venona, vedoucí k prolomení sovětského kódu, píše Nigel West v článku 'Venona': The British Dimension (str. 117-134). Nad úlohou zpravodajských služeb v dějinách se spíše obecněji zamýšlí Richard J. Aldrich (str. 135-152). Z „reviews“ otištěných v prvním letošním čísle časopisu stojí za zmínku také text Russela Andersona, který recenzuje nedávnou vydanou knihu Jamese Bamforda Body of Secrets: Anatomy of the Ultra-Secret National Security Agency (Random House, New York 2001). V knize, kterou v poslední době pilně studujeme i my, najdete také několik zmínek o Československu, jehož radiový provoz NSA v šedesátých letech odposlouchávala ze stanice na bavorském Ecksteinu. Můžeme-li věřit jednomu ze špionážních specialistů, které Bamford cituje, předával právě Eckstein NSA během sovětské invaze v srpnu 1968 minutu po minutě přesné údaje o pohybu sovětských vojsk.

Soubor mimořádně zajímavých studií přineslo i zatím poslední číslo Intelligence and National Security (Summer 2002, Number 2). Studie 'Vopo' - General Vincenz Müller and Western Intelligence, 1946-54: CIC, the Gehlen Organization and Two Cold War Covert Operations, jejímž autorem je Alaric Searle z Mnichovské univerzity, se zabývá pokusem americké tajné služby přimět k útěku z NDR bývalého generála wehrmachtu Vincenze Müllera. V další studii píše Ephraim Kahana z Centra pro národní bezpečnost Univerzity v Haifě o jom kippurské válce. Mezi recenzovanými tituly najdeme knihu Chrise Pococka The U-2 Spyplane: Toward the Unknown, na své si ale přijdou i zájemci o středoevropské dějiny, kteří jistě ocení recenzi memoárů A Testament of Revolution, v nichž Béla Lipták, v říjnu 1956 dvacetiletý student v rakouském utečeneckém táboře, popisuje své zážitky z maďarské revoluce.

Vaše reakce...

zpět