PWSV | Vol. 1 No. 2 listopad 2002 | Studie | Karel Sieber

Tišlerova aféra

Epizoda z dějin československého vojenského zpravodajství

Ani po politických procesech, které se odehrály právě před padesáti lety, nebylo ještě zdaleka jasné, jaká budu v několika desítkách příštích let struktura československé rozvědky. Vlně poprav a perzekucí, provázejících slánskyádu, padli za oběť jak vedoucí činitelé „civilní" Státní bezpečnosti (Osvald Závodský, Oskar Valeš a další), tak i vedení Obranného zpravodajství (Bedřich Reicin). Do poloviny padesátých let tak byl mezi oběma složkami československých tajných služeb vytvořen křehký konsensus - ministerstvo vnitra, vedené po zrušení ministerstva národní bezpečnosti charismatickým Rudolfem Barákem, začalo budovat s pomocí sovětských poradců rozsáhlý rozvědný aparát (I. správu Sboru národní bezpečnosti), zatímco Zpravodajská správa Generálního štábu Československé lidové armády si pod vedením generála Racka uchovala samostatné postavení.

Původně vyučený truhlář Antonín Racek byl před válkou členem sociálně demokratické strany. Za údajnou ilegální činnost byl za nacistické okupace v roce 1943 zatčen a zbytek války prožil v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Na rozdíl od jiných klíčových činitelů poúnorového československého bezpečnostního aparátu vstoupil do strany až v srpnu 1945, v hierarchii stranického aparátu ale postupoval s překvapivou rychlostí. Jako řidič tramvaje a zaměstnanec plzeňských Dopravních podniků vykonával funkci předsedy závodní rady KSČ. V roce 1946 už byl předsedou stranického okresního výboru Plzeň-město a pak nějaký čas působil jako odhadce Fondu národní obnovy. V únoru 1948 se „osvědčil" na místě v aparátu krajského výboru KSČ v Plzni a po ročním školení v Ústřední politické škole KSČ byl vyslán do armády. Pracoval jako náčelník politického oddělení divize a v březnu 1951 politbyro ÚV KSČ schválilo jeho jmenování do funkce náčelníka zpravodajské správy.¹⁾

Z ani ne čtyřicetiletého „tramvajáka", nedávno vyškoleného na politruka, byl najednou generál a nejvyšší vojenský špión.

Vojenské zpravodajství mělo v té době v Československu už svou tradici - vždyť právě předválečná československá rozvědka generála Františka Moravce zaznamenala několik výrazných úspěchů, mezi které patřilo mimo jiné i získání pracovníka nacistického abwehru Paula Thümmela. Špionážní služby poúnorového Československa si byly významu předválečné rozvědky dobře vědomy -například ministr vnitra Barák nechal pracovníky analytického odboru zpracovat zhodnocení všech pozitiv i negativ její práce. Další využívání někdejších československých zpravodajců už ale nepřipadalo, uvedená hodnotící zpráva, kterou Barák předložil také politbyru, se kromě analýzy předválečného zpravodajství zaměřovala hlavně na zjištění, jestli někdo z několika set bývalých vojenských rozvědčíků naopak nepracuje proti komunistického režimu - řada z těch, kterým se stejně jako generálu Moravcovi podařilo utéct do emigrace, tak pochopitelně činila.²⁾ Pro inspiraci se tedy Rackova zpravodajská správa musela obrátit jinam, chtěla-li obstát v konkurenci s nákladně budovanou rozvědkou ministerstva vnitra.

Důležitou okolností se ukázala být skutečnost, že Československo nejméně od poloviny padesátých let začalo znovu fungovat ve své specifické roli vývozce zbraní. Technické oddělení ministerstva zahraničního obchodu, později transformované v hlavní technickou správu MZO, se zprvu začalo zabývat prodejem přebytečného množství válečné kořistní a zastaralé výzbroje, postupně se ale činnost „podniku zahraničního obchodu Omnipol", pod kterým se „hátéeska" kryla, rozšířila i na zajišťování odbytu pro rozsáhlý československý zbrojní průmysl.³⁾

„Speciál" (speciální, tedy vojenský materiál) nejrůznější specifikace se stal jedním z nejdůležitějších československých obchodních artiklů. Byl sice významně ovlivňován politickými ohledy i sovětskými zásahy, nicméně pro československé „národní hospodářství" představoval hlavně životně důležitý zdroj deviz. Omnipol spolehlivě fungoval i v době katastrofální ekonomické krize na začátku šedesátých let, i když „plnit plán" se mu tehdy (v čase zrušené pětiletky a všeobecného hospodářské marasmu) dařilo plnit plán „pouze" na o něco víc než sto procent.⁴⁾

S provozem Omnipolu bylo samozřejmě splněno získávání jinak nedostupných informací, a tak není divu, že se to zanedlouho mezi jeho obchodními zástupci stejně jako mezi vojenskými a leteckými přidělenci hemžilo pracovníky vojenského zpravodajství.⁵⁾

„Vnitrácká" rozvědka se na rozvíjející pouta mezi vojenskou rozvědkou a hlavní technickou správou dívala s podezřením, dokud ovšem zpravodajská zpráva dodávala zajímavé informace a dokud byl Omnipol mimořádným zdrojem volných deviz pro churavějící československou ekonomiku, nemělo československé vedení žádný důvod přikládat takovému podezření žádnou vážnost.

Mezi vojenskými přidělenci, zastupujícími v té době Československo (respektive československou vojenskou rozvědku), byl také major František Tišler. I on se k tajné službě dostal spíš náhodou. Když v roce 1943 dokončil gymnázium, pracoval jako pomocný dělník, po válce se pak pokoušel - neúspěšně - o studium filozofie. Během základní vojenské služby absolvoval pěchotní učiliště, jako důstojník z povolání pak vystudoval Vojenskou akademii Klementa Gottwalda a v roce 1954 byl odvelen ke zpravodajské správě generálního štábu. Sotva rok, v červnu 1955, nato byl vyslán na místo vojenského přidělence ve Washingtonu.⁶⁾

Tišlerovi nadřízení s jeho prací příliš spokojení nebyli. Nebylo to ostatně jen jeho vinou, jen těžko mohli očekávat, že by bez větších vojenských, diplomatických i špionážních zkušeností mohl rozvinout nějakou zpravodajskou činnost. Ačkoli ho ve Spojených státech doprovázela i jeho manželka, sblížil se s jednou ze svých podřízených a prozrazený milostný poměr se vedle jeho neuspokojivých výsledků stal důvodem jeho dočasného odvolání. Po půlroční „doplňovací přípravě" mu generál Racek dovolil vrátit se zpátky do Washingtonu. Kromě Tišlera však byli na washingtonském velvyslanectví samozřejmě také pracovníci ministerstva vnitra, jehož vedení už tehdy o Tišlerově spolehlivosti a loajalitě vyjádřilo jisté pochyby.

Jakmile byl Tišler zpátky ve Spojených státech, situace se rázem změnila. Jestli jeho nadřízené překvapilo, že se mu podařilo naverbovat prvního agenta, nedali to nijak najevo. Víc než skutečnost, že někoho z Američanů získal pro komunistickou špionáž, je měl překvapit způsob, jakým se tak stalo - s novým agentem, který dostal krycí jméno Výtečník, se vojenský přidělenec seznámil už měsíc po návratu do USA, „při náhodném setkání v autoprodejně, kde chtěl koupit nový služební vůz. (...) Stěžoval si mu, že má těžkosti, protože nemůže získat žádné materiály pro své nadřízené a agent mu slíbil, že mu nějaké přinese."⁷⁾

Teprve pozdější šetření konstatovalo, že americké autoprodejny tak ochotnými a dobře informovanými agenty-výtečníky zpravidla neoplývají a že Tišlerova historka byla od začátku krajně nepravděpodobná.

Vedení zpravodajské správy si však žádné pochybnosti nepřipouštělo - i vojenská rozvědka totiž musela vykazovat činnost, zvláště když v letech 1957 - 1959 probíhalo projednávání úrovně její zpravodajské práce na Vojenské komisi obrany ÚV KSČ. Jak konstatoval generál Racek, „po opětném vyslání se jeho [Tišlerova] vlastní práce podstatně zlepšila a dosáhl velmi hodnotného výsledku, kterým je plněn roční plán složky." I vojenští zpravodajci totiž museli „plnit plán". Když pak v březnu 1958 Tišler zajel do Československa, nikdo už mu předchozí neúspěchy nepřipomínal - vždyť byl v té chvíli už jedním z „nejproduktivnějších" vojenských rozvědčíků.⁸⁾

Skutečnost byla ovšem podstatně jiná. Agent Výtečník, od něhož si na generálním štábu tolik slibovali, ve skutečnosti zřejmě naverboval Tišlera pro FBI a také mu přidělil krycí jméno Arago. Veškeré „hodnotné" informace, které pak Tišler do Prahy předával, byly jen „podstava", dezinformační materiál, který československému vojenskému přidělenci umožňoval hrát před generálem Rackem svou roli úspěšného rozvědčíka. Šaráda by zřejmě pokračoval ještě dlouhou dobu, nebýt Tišlerovy neopatrnosti. 26. června 1959 předložil politbyru ÚV KSČ ministr obrany Lomský návrh na jeho odvolání se zdůvodněním, že „došlo mezi ním a pracovnicí velvyslanectví k intimnímu styku. Odvolání se navrhuje především jako důsledek tohoto poklesku. Kromě toho je ve funkci již 3 léta, což rovněž vyžaduje jeho odvolání." Tišlera, kterého měl ve Spojených státech nahradit dosavadní důstojník III. části 55. radiového pluku zpravodajské správy major Emil Frank, by v případě návratu jistě čekala značná ostuda, jeho nadřízení nicméně souhlasili s tím, že „bude zařazen na funkci u zpravodajské správy".⁹⁾ Vojenský přidělenec měl ale už jiné plány.

25. července zjistili pracovníci washingtonské ambasády, že v úřadu panuje neuvěřitelný nepořádek. Tišler v noci vybral utajované dokumenty z trezorů a oknem je předal svým americkým spolupracovníkům. Na závěr pak roztočil kohoutky všech vodovodů. Ráno byli už Tišlerovi i se dvěmi dětmi v bezpečí.¹⁰⁾

Cenné informace o fungování vojenské rozvědky, které si vzal podplukovník Tišler sebou, mu zaručily adekvátní americké přijetí.

Československou vojenskou rozvědkou otřásl obrovský skandál. Stranické vedení nechalo jmenovat vyšetřovací komisi a během prověrky zpravodajské správy (první po několika letech) byly, jak už to tak bývá, zjištěny šokující věci. Rackova zpravodajská správa se do té doby bránila všem kontrolám, a to „s odůvodněním nutnosti utajení a konspirace".¹¹⁾

Revize finančního hospodaření tak najednou zjistila, že chybí podstatná část účetnictví, materiál nakupovaný v zahraničí vůbec není evidován. Generálu Rackovi nepomohlo ani to, že z peněz vojenské rozvědky nechal pořádat nákladné večírky.

Náčelník generálního štábu generálplukovník Kratochvíl, pod kterého zpravodajská správa spadala, žádné kontrole nikdy nakloněn nebyl - zjistilo by se při níž totiž, že už v roce 1953 využil vojenskou rozvědku k tomu, aby se vyhnul následkům měnové reformy.¹²⁾ I Kratochvílův nástupce generál Otakar Rytíř se spokojil jen s těmi informacemi, které mu o svém fungování zpravodajská správa sama chtěla poskytovat.

Během roku 1959 byla vojenská rozvědka od základu přeházena. Generálmajor Racek byl vyloučen ze strany, propuštěn z armády a degradován na vojína. Na jeho místo pak nastoupil generál Vasil Valo, i on byl ale už v říjnu 1959 vystřídán Oldřichem Burdou, který do té doby neměl s armádou nic společného. Stejně tak byl vyměněn i Rackův zástupce, bývalý vedoucí zastupitelského úřadu v Severní Koreji a vojenský přidělenec v Moskvě plukovník Rudolf Babka. (Obvinění proti němu však nebyla tak vážná, takže se po čase objevil na místě vedoucího správy pro zahraniční styky generálního štábu, kde působil až do další podobné aféry, spojené pro změnu s útěkem generála Šejny.¹³⁾

Někteří z dalších důstojníků zpravodajské správy pak byli nuceni odejít z armády, týkalo se to například náčelníka 3. oddělení podplukovníka Miloše Veverky (jehož vina „spočívá v tom, že neupozornil starší náčelníky na skutečnosti, které budily vážné pochybnosti", a ještě navíc „pochází z rodiny četníka") nebo washingtonského vojenského šifranta kapitána Josefa Zelinky, který byl obviněn z toho, že nadřízené neinformoval o Tišlerových avantýrách, a který ještě ke všemu při pohovoru před vyšetřovací komisí prohlášil, že v Tišlerovi „stále ještě vidí dobrého chlapa, který muž vždycky pomohl, když něco potřeboval".¹⁴⁾

Tišlerův útěk vedl československé politbyro k tomu, že 21. září 1959 nařídilo stažení ostatních československých vojenských přidělenců - byli mezi nimi Tišlerovi známí a existovalo riziko, že ho budou v nejisté době po jeho útěku následovat. Zpátky se vraceli jen s velkými obtížemi. Povýšený despekt, který ministr vnitra Rudolf Barák k vojenské rozvědce choval, nejlépe ukazuje návrh na pravidelnou výměnu deseti vojenských přidělenců, předložený ministrem obrany Bohumírem Lomským na konci roku 1960. Barák (na rozdíl od Lomského člen politbyra a „druhý muž" režimu) si stěžoval, že jde o příliš velký počet osob a že „v takovémto jednom seriálu byl také schválen Tišler, který zradil a zůstal v USA".¹⁵⁾

K jednotlivým vojenským přidělencům pak dopsal nejrůznější urážlivé poznámky - působení majora Emila Franka (Washington) prý provázejí „charakterové nedostatky", podplukovník Jaroslav Knébl (Káhira) je „neschopný" a má „nesprávný poměr ke kolektivu", major František Machata (Paříž) a major Bohuslav Drbohlav (Řím) jsou jenom „úřednici". Barákova nechuť ke „kšeftům" spojeným s armádou pak vrcholila s podplukovníkem Jaroslavem Mikoškou, vojenským přidělencem v Londýně, který podle Barákova komentáře nebyl ničím lepším než jenom „obchodním příručím".¹⁶⁾

Současně s Tišlerovou aférou hýbal československými institucemi ještě další skandál, způsobený zadržením československé námořní lodi Lidice francouzskými vojenskými plavidly. Loď vezoucí dodávku zbraní pro alžírské povstalce v Maroku byla díky nedbalosti kompetentních úřadů vybavena dvojitými lodními dokumenty (jedny z nich deklarovaly fiktivní náklad) a o hrozbě francouzské námořní kontroly nebyl její kapitán informován. Po obsazení lodi francouzským námořnictvem ráno 7. dubna 1959 bylo v Československu zahájeno vyšetřování, v jehož důsledku byl z místa ředitele HTS MZO 26. května odvolán a zpět do armády převelen František Macek.¹⁷⁾

Už těsně předtím procházel vývoz československého speciálu jistou reformou - podle údajů dostupných dnes na internetu¹⁸⁾ byl do obchodního rejstříku od 1. dubna 1959 zapsán Omnipol jako „podnik zahraničního obchodu", vedený ústředním ředitelem Františkem Langerem.¹⁹⁾

Ačkoli postavení vojenské rozvědky zaznamenalo na konci padesátých let v souvislosti s Tišlerovou aférou podstatné oslabení a ačkoli do obchodu se „speciálem" začalo výrazněji zasahovat ministerstvo vnitra (ověřující u každého kontraktu „závadové poznatky"), princip účelového spojení tajných služeb a Omnipolu byl zachován. Hlavní technická správa ministerstva zahraničního obchodu byla zřejmě jedinou institucí, jejíhož šéfa se nijak nedotkly peripetie spojené s rokem 1968. Zpravodajská správa generálního štábu, jejíž vedoucí generál Burda prý v srpnu 1968 ve své kanceláři nakopl jednoho ze sovětských důstojníků,²⁰⁾ to měla o něco těžší. Nicméně i ona se posléze - v novém obsazení - vrátila ke staré hře, spočívající ve spojení vývozu zbraní se špionáží.

Během sedmdesátých a osmdesátých se Omnipol učil mimořádné pružnosti, spočívající ve službě několika různým pánům s několika různými požadavky. Jeho pracovníci se s jistotou pohybovali jak na trzích v rozvojových i západních zemích, tak i ve spletité hierarchii československých hospodářských a jiných institucí. Současně s nimi vyrostla i nová generace vojenských přidělenců, nových „obchodních příručí", jak je kdysi překřtil Rudolf Barák.

V dlouholetém soupeření s civilní rozvědkou se nakonec nenápadní vojenští špióni ukázali být neskonale úspěšnější. Zatímco I. správa ministerstva vnitra byla po listopadu 1990 v opakovaných čistkách fakticky rozmetána, ve vojenském zpravodajství nikdy žádná hlubší prověrka neproběhla a jeho pracovníci se od zkompromitovaných a veřejně stigmatizovaných „vnitráků" distancovali poukazem na to, že oni byli „odborníci", kdežto vnitro bylo „politické". Vojenská zpravodajská služba Generálního štábu Armády České republiky je dnes zřejmě jedinou československou institucí, jejíž archív nebyl prakticky nikomu zpřístupněn ke studiu, dnešní šéfové vojenského zpravodajství pak prosluli jako hlavní odpůrci jakéhokoli odtajňování.²¹⁾

Podle údajů zveřejněných nedávno v českém tisku má vojenské zpravodajství ve srovnání s Ústavem pro zahraniční styky a informace několikanásobně větší rozpočet. Povinnosti hlouběji analyzovat souvislosti stavu dnešního vojenské zpravodajství, sahající od ambasády v Kazachstánu až po vimperecké podsvětí, však historik zůstává ještě na jistou dobu - bohudík - ušetřen.

Poznámky:

1) SÚA, Archív ÚV KSČ, fond 02/2, Politické byro. Sv. 272, aj. 353, bod 20, čj. 5548/14. Výsledek stranického šetření provedenéh se soudruhy Antonínem RACKEM, Rudolfem BABKOU a dalšími v souvislosti se zradou bývalého vojenského přidělence ve Washingtonu TIŠLERA. Zpráva o výsledku šetření, str. 9-10.

2) SÚA, AÚV KSČ, PB ÚV. Sv. 167, aj. 226, bod 19, čj. 13081/12. Činnost čs. vojenské zpravodajské služby v letech 1920 - 1945. Zprávu předložil Rudolf Barák politbyru 28. ledna 1958.

3) Hlavní kauzy, v nichž Omnipol účinkoval v období do roku 1962, popsal ve své stati Vývoz zbraní z Československa do zemí třetího světa v letech 1948-1962 Petr Zídek (Historie a vojenství, 3/2002). K pozdějším případům exportu československého speciálu se vztahují další případové studie. (Karel Sieber: Cesta ke spojenectví. Komunistické Československo a Kaddáfího Libye. In: Historický obzor, 9-10/2000. Tentýž: Československo a občanská válka v Nigérii (1967-1970). In: Historie a vojenství, 2/2002. Tentýž: Československá vojenská pomoc Ugandě. In: Historický obzor, 9-10/2002.)

4) Například v létě 1961, v době, kdy československé devizové hospodářství prodělávalo jednu z nejvážnějších krizí, souvisejících ještě navíc s hlubšími strukturálními ekonomickými problémy, byla činnost Omnipolu hodnocena následovně: „Při plnění plánu speciálního zahraničního obchodu ve druhém čtvrtletí bylo docíleno dobrých výsledků, které přispěly ke splnění hlavních úkolů celého I. pololetí. Zejména na úseku vývozu speciálního materiálu do kapitalistických zemí [pasáž v kurzívě v originálu červeně zatržena] je vykazováno značné překročení plánu." SÚA, AÚV KSČ, PB ÚV. Sv. 319, aj. 405, bod 1, čj. 8627/14. Plnění zvláštní části státního plánu rozvoje národního hospodářství ČSSR za I. pololetí 1961. Informace předložená předsedou Státní plánovací komise Otakarem Šimůnkem politickému byru ÚV KSČ dne 22. srpna 1961, str. 2.

5) Československý přeběhlík Josef Frolík ve své knize Špión vypovídá o Omnipolu napsal, že „za tento podnik se vyjíždělo, vyjíždí a bude vyjíždět do zahraničí, protože byl vždy největším legalizačním úřadem vojenské rozvědky." (Orbis, Praha 1990, str. 74.) Některá Frolíkova tvrzení jsou v poslední době přehodnocována (v této souvislosti jmenujme zejména studie Prokopa Tomka Agent LIGHT - tajný spolupracovník v britské rozvědné službě a Josef Frolík - muž na nepravém místě, otištěné v osmém čísle sborníku ÚDV Securitas Imperii, Praha 2001). Autor sám musí poznamenat, že jeho vlastní zjištění Frolíkovy údaje poněkud problematizují. V souvislosti s Omnipolem se Frolík například obsáhle věnuje osobě tehdejšího vedoucího hlavní technické správy „Jaroslava" Podzimka, který se ovšem ve skutečnosti jmenoval Antonín, navíc zcela nesmyslně dává Tišlerův případ do souvislosti s údajnou sebevraždou generála Vosáhla - a to jsou zřejmě ještě jedny z nejmenších nepřesností, které jsou ve Frolíkově knize k nalezení.

6) SÚA, AÚV KSČ, PB ÚV. Sv. 224, aj. 303, bod 19. Odvolání z funkce vojenského přidělence ČSR ve Washingtonu majora F. Tišlera a ustanovení majora E. Franka, důstojníka III. části 55. radiového pluku zpravodajské správy, do této funkce, str. 3.

7) SÚA, Archív ÚV KSČ, fond 02/2, Politické byro. Sv. 272, aj. 353, bod 20, čj. 5548/14. Výsledek stranického šetření provedenéh se soudruhy Antonínem RACKEM, Rudolfem BABKOU a dalšími v souvislosti se zradou bývalého vojenského přidělence ve Washingtonu TIŠLERA. Zpráva o výsledku šetření, str. 12.

8) SÚA, AÚV KSČ, PB ÚV. Sv. 224, aj. 303, bod 19. Odvolání z funkce vojenského přidělence ČSR ve Washingtonu majora F. Tišlera a ustanovení majora E. Franka, důstojníka III. části 55. radiového pluku zpravodajské správy, do této funkce, str. 3.

9) Tamtéž. Návrh usnesení politického byra předložený ministrem obrany Bohumírem Lomským dne 26. června 1959.

10) Pokud je autorovi známo, jako jediný zatím obsáhleji o okolnostech Tišlerova útěku pojednal ve třetím dílu obsáhlé práce Československo ve zvláštních službách Karel Pacner (Themis, Praha 2002, str. 549-555). V uvedené pasáži této knihy, která se i přes svůj publicistický charakter a chybějící poznámkový aparát zřejmě na delší čas stane referenční příručkou pro dějiny československé špionáže, Pacner odkazuje také na svědectví bývalého pracovníka Zpravodajské správy Generálního štábu ČSLA, uváděného jako „majora M.". K věci se také vztahuje větší množství dokumentů z Archívu Ministerstva zahraničních věcí, popisujících československou snahu o vydání Tišlera, označovaného za „zloděje".

11) SÚA, Archív ÚV KSČ, fond 02/2, Politické byro. Sv. 272, aj. 353, bod 20, čj. 5548/14. Výsledek stranického šetření provedenéh se soudruhy Antonínem RACKEM, Rudolfem BABKOU a dalšími v souvislosti se zradou bývalého vojenského přidělence ve Washingtonu TIŠLERA. Zpráva o výsledku šetření, str. 11.

12) Tamtéž, str. 9.

13) K osobě Rudolfa Babky, od března 1952 do srpna 1954 chargé d'affaires československého velvyslanectví v KLDS, viz též výsledek šetření ÚDV, vydaný jako Aktivity československých institucí v jihovýchodní Asii v době korejské a vietnamské války (Securitas Imperii, č. 8, ÚDV, Praha 2002, str. 44-45). K Babkově roli v okolnostech Šejnovy aféry viz SÚA, AÚV KSČ, Předsednictvo ÚV, 1967-1971. Sv. 70, aj. 87, bod 9, čj. 4246/25. Zpráva o šetření okolností souvisejících s útěkem Šejny (s. O. Černík), Šejnův politický profil, str. 6 a 28.

14) SÚA, Archív ÚV KSČ, fond 02/2, Politické byro. Sv. 272, aj. 353, bod 20, čj. 5548/14. Výsledek stranického šetření provedenéh se soudruhy Antonínem RACKEM, Rudolfem BABKOU a dalšími v souvislosti se zradou bývalého vojenského přidělence ve Washingtonu TIŠLERA. Zpráva o výsledku šetření, str. 15.

15) SÚA, AÚV KSČ, PB ÚV. Sv. 290, aj. 373, bod 9, čj. 6325/14. Změny ve funkcích vojenských přidělenců Československé socialistické republiky v zahraničí. Přiložený text nadepsaný slovy „Pro soudruha Novotného".

16) Tamtéž.

17) Dosud nejpodrobněji o této záležitosti pojednal Petr Zídek ve své diplomové práci Československo a Maghreb 1954-1962 (FF UK, Praha 1996).

18) Internetová verze obchodního rejstříku, dostupná na webové stránce www.justice.cz. Úplný výpis platných i neplatných údajů k obchodní firmě „Omnipol, podnik zahraničního obchodu".

19) Podle obchodního rejstříku působil František Langer na postu ústředního ředitele PZO Omnipol do 23. ledna 1965. Podle údajů, které autorovi v rozhovoru sdělil, nahradil v polovině šedesátých let na postu vedoucího HTS MZO Františka Mareše a na tomto místě setrval až do první poloviny osmdesátých let.

20) Jiří Janeček: Gentlemani (ne)čtou cizí dopisy. BOOKS, Brno 1998, str. 103 - 104.

21) Hlavní argumentace vedoucích představitelů vojenského zpravodajství operuje hlavně možností, že by vyzrazením údajů někdejší ZS GŠ byli ohroženi její dosud žijící agenti. Ve skutečnosti však vojenské zpravodajství dodnes utajuje i údaje československého radiového odposlechu z období padesátých let, jejichž význam je už dnes pouze historický.

Vaše reakce...

zpět