PWSV | Vol. 3 No. 1 2006 | Dokument | Jan Adamec

Maršál Tito: Cesta nové Jugoslávie

Světová veřejnost byla nesčetněkrát a s různých stran falešně informována o pravém stavu věcí v Jugoslávii. Vedeni snahou, aby nabyla jasné představy o skutečném charakteru událostí v naší zemi, krátce je probereme, počínaje obdobím, jež předcházelo obsazení Jugoslávie a nynějším obdobím konče.

I.

Ministerský předseda Velké Britannie p. Churchiil, mluve v anglickém parlamentu, prohlásil, že jugoslávským komunistům připadla čest, že první začali boj s okupanty. Tím byl vysloven fakt, na nějž jsou hrdí nejen jugoslávští komunisté, nýbrž i všichni ostatní vlastenci všech národů Jugoslávie.

Již dávno před vpádem Německa do Jugoslávie, zejména pak po obsazení Rakouska, neustávali komunisté, působící v neobyčejně těžkých podmínkách illegality, upozorňovat na obrovské nebezpečí, jež jugoslávským národům hrozilo se strany výbojného německého fašismu. Bez ohledu na štvanice a zuřivou persekuci úřadů, komunisté soustředili všechnu svou činnost s úsilí na koncentraci všech jugoslávských vlasteneckých sil, na přípravu k odporu pro případ útoku na Jugoslávii. Tato výzva nezůstala bez odezvy. Jugoslávská mládež, — zejména pak studenti bělehradské university, středoškoláci a dělnická mládež — se sjednocovala a připravovala, aby jednotně, za vedení komunistické strany, podstoupila těžkou zkoušku, která nato stihla naši zemi, když do ní vtrhly hitlerovské hordy.

Jak vyhlížely tehdy vládnoucí jugoslávské kruhy? Nejen s vojenského, nýbrž i s politického hlediska byla Jugoslávie ve stavu chaosu. Ve špičkách generálního štábu, seděli zrádci Nedićova typu, kteří se dali do německých služeb. Jugoslávie se hemžila německými turisty — vyzvědači. Korupce a defraudantství bujelo ve všech ministerstvech, nejvíce pak v ministerstvu vojenství. Ač z 12 miliard státního rozpočtu připadaly 4 miliardy na válečné účele, jugoslávská armáda nepřestávala být slabě vyzbrojenou a nepřipravenou k obraně země.

Národnostní otázka, zejména otázka chorvatská, se ustavičně přiostřovala. Známý kompromis, — to jest úmluva mezi Mačkem a Cvetkovićem — znamenal pouze rozdělení moci, v žádném případě však neznamenal vyřešení chorvatské národnostní otázky. Když se k moci dostal Stojadinović, bělehradská vláda, počínaje r. 1935, se stále více spolčovala se státy Osy a vzdalovala se starých spojenců, jako na příklad Malé dohody, Francie a jiných zemí. Bylo učiněno vše, aby Jugoslávie byla ještě isolovanější a zeslabenější a stala se snadnou kořistí německých vetřelců.

Po dvacet let zůstávala Jugoslávie téměř jedinou evropskou zemí, jejíž vláda přes požadavky všeho lidu, odmítala navázat diplomatické styky se Sovětským svazem. K uznání Sovětského svazu došlo až v okamžiku, kdy němečtí vetřelci už silně bušili na dveře Jugoslávie.

Uvedenými fakty lze vysvětlit i tu okolnost,. že se německým a jiným vetřelcům podařilo porazit Jugoslávii za necelých deset dní.

27. březen 1941 bude představovat jedno z nejvýznamnějších dat dějin našeho národa. Toho dne byla svržena vláda zrádce prince Pavla (v níž hlavni roli hrál Cvetković a Maček) za ostudné podepsání „paktu tří“ a připojení Jugoslávie k státům Osy. Masové demonstrace v Bělehradě, jichž se zúčastnilo přes sto tisíc lidí, jakož i působivé demonstrace po celé Jugoslávii dokázaly, že jugoslávské národy jsou odhodlány k jakýmkoliv obětem, jen aby se nestaly otroky fašistických států a jen aby se nezpronevěřily slavným tradicím svých předků.

Nová vláda Simovićova, jež vystřídala vládu Cvetkovićovu, nebyla na výši situace, ježto nedovedla správně ocenit nezdolnou energii, jež se tajila v našich národech, a opříti se o ni. Ponechala nedotčený celý starý zkorumpovaný státní aparát, jenž nejen nebyl schopen provést opatření nezbytná pro obranu země, nýbrž je i otevřeně sabotoval. A oněch deset dní, během kterých okupanti porazili naši zemi, jsou těmi nejostudnějšími dny v dějinách našich národů. V těch dnech se dostala na povrch všechna ta prohnilost, všechny ty zrádcovské machinace, jež byly až dosud uměle utajovány. Chtěly národy Jugoslávie skutečně bránit svou otčinu? Ano, chtěly.

Na vyhlášení mobilisace neprodleně reagovalo rolnictvo a dělnictvo, mládež a všechna čestná inteligence. Na zvláštní výzvu, vedení komunistické sírany se ozvali všichni členové strany, povinní vojenskou službou. Avšak všechen tento bojovný entusiasmus lidu byl naprosto bezvýsledný, neboť se ukázalo, že státní a vojenští vůdčí činitelé nebyli na výši situace. Mobilisované posílali z posádky do posádky, vlaky s vojsky byly vypravovány nesprávnými směry. Vojáky posílali na frontu bez munice. Při kapitulaci generálové a vyšší důstojníci pod hrozbou zastřelením přikazovali vojákům složit před nepřítelem zbraně. Jsou sta a sta příkladů, že vojáci odmítali podříditi se těmto rozkazům.

Celé divise a armády - složily před Němci zbraně téměř bez boje, a vojáci byli odvlékáni do německého otroctví. Smutně proslulý zrádce srbského národa generál Nedić, který nutil své jednotky, aby bojovaly bez jakýchkoli protitankových zbraní s německými tanky a hynuly pod nimi, — se vzdal jako jeden z prvních se svou armádou Němcům. Vojáci, vidouce tuto hnusnou zradu, plakali, a ti, jimž se podařilo vyváznout ze spárů německých okupačních vojsk s proklínáním se rozjížděli do svých domovů.

Nato nadešly ty nejstrašnější dny v dějinách našich národů. V Chorvatsku se dostali k moci ničemní vyvrhelové chorvatského národa — ustaši /chorvatské slovo ustaši — povstalci. Tak se nazývaly dobrovolnické oddíly charvátských rolníků, kteří r. 1871 povstali za vedení Evžena Kvaternika proti rakouskému útisku. Tento název demagogicky převzaly násilnické bandy Pavelićovy, které pomáhaly německým fašistickým okupantům v boji proti národně-osvobozeneckému hnutí v Jugoslávii. (Pozn. překl.)/ v čele se zločincem Pavelićem, odchovancem Mussoliniho a Hitlera. Započalo masové vyvražďování Srbů v Bosně, Hercegovině, Slavonii, Vojvodině, atd.

Nešťastní rolníci oněch krajů prchali i s rodinami do lesů, aby zachránili život. Avšak ustaši s Němci tyto běžence pronásledovali, a jakmile je dopadli, bez milosti je pobíjeli. V této strašné situaci, v níž se ocitli nejen Srbové, nýbrž i všichni čestní pokrokoví Jugoslávci, počal se lid znenáhla, z počátku neorganisovaně, bránit, jak se dalo, jen aby se zachránil před vyvražděním.

Tatáž situace byla i v Slovinsku, kde Němci a Maďaři počali vybíjet celé .vesnice a odvlékat na nucená práce do Německa či do žerní, jež Němci obsadili, — desetitisíce občanů měst a venkova, olupujíce je o všechen majetek.

Za této situace se vedení komunistické strany chopilo přípravy národního povstání. Již na podzim r. 1940 byla přísně konspirativně utvořena tak zv. vojenská komise, jejímž účelem bylo prováděti agitaci mezi vojáky a důstojníky jugoslávské armády a podněcovat k odporu, v případě, že Jugoslávie bude Německem napadena. V případě kapitulace měla komise převzít řízení války.

Po kapitulaci v dubnu r. 1941 byla tato komise rozšířena a nazvána — Hlavní štáb jugoslávských partyzánských oddílů, jenž byl posléze přebudován v Nejvyšší štáb. Hned po kapitulaci Jugoslávie a po masovém vyhlazování srbského obyvatelstva v Chorvatsku a Bosně: poslala komunistická strana svá členy, aby z obyvatelstva, jež uprchlo do lesů, organisovali partyzánské oddíly.

Již před útokem hitlerovského Německa na Sovětský svaz uzavřelo vedení komunistické strany dohodu o spolupráci s vedením Srbské zemědělské strany Dragoljuba Jovanoviće a se skupinou dr Ivana Ribara. 22. června, kdy německé hordy přepadly SSSR, vedení komunistické strany společně s vojenskou komisí ihned svolalo schůzi, kde bylo rozhodnuto zahájit povstání po celé Jugoslávii.

Na tomto Nasedání bylo rovněž rozhodnuto přejmenovat .vojenskou komisi na Hlavní štáb jugoslávských partyzánských oddílů a svěřiti mu řízení všech operací v zemi. Tento štáb vyslal do různých krajů své členy, aby vedli budování partyzánských oddílů a řídili válečné operace.

Byly sestaveny nevelké diversantské skupiny, které se jaly ničit telefonní a telegrafní spojem, přepadat skladiště a jiné vojenské objekty. V oněch dnech bělehradská mládež podala takové příklady hrdinství, jež budou hrdostí příštích pokolení našich národů. I čtrnáctiletí chlapci a děvčata za bílého dne útočili na německá nákladní auta, polévali je benzinem a spalovali. Středoškoláci, vysokoškoláci jakož i dělnická mládež prováděla stále smělejší a smělejší útoky, bez ohledu na šibenice, postavené na bělehradském náměstí Terazija.

Jestliže se před útokem hitlerovského Německa na Sovětský svaz vedl boj — mimo akce v městech — jen kdesi v bosenských a hercegovských horách, poté se partyzánské hnutí začalo rychle šířit ve všech ostatních krajích Jugoslávie.

Již y červenci r. 1941 úspěšně operoval valjevský, kragujevacký, užický, homoljský a jiné partyzánské oddíly. Skupiny o 20—30 bojovnících, jejichž výzbroj sestávala z jedné nebo dvou pušek a několika granátů, přepadaly nevelké skupiny německých vojáků, pobíjely je a tak se ozbrojovaly.

Zatím co v Srbsku se partyzánské hnutí rozvíjelo postupně, nabývajíc stále masovějšího rázu, na Černé Hoře bylo již 13. července 1941 pod vedením komunistů zorganisováno a provedeno všeobecné lidové povstání. Desetitisíce Černohorců na dané znamení vzaly útokem italské posádky po celé Černé Hoře a obsadily všechna města až na Cetini a Podgoricu. Bylo zajato na 6000 italských vojáků a důstojníků a ukořistěno velké množství válečné výzbroje.

Tak zahájili černohorští vlastenci svůj těžký krvavý boj proti několika italským divisím, jež Mussolini poslal, aby povstání potlačily.

Již v srpnu roku 1941 osvobodily srbské partyzánské oddíly téměř celou Mačvu a Posavinu po Obrenovac. Byla dobyta města: Lajkovac, Ub, Ljig, Krupaň, Loznica a Stolice — a počátkem září Užice, Čačak, Užická Požega, Horní Milanovac a jiná menší města. Takto partyzáni osvobodili téměř celé západní a značnou část východního Srbska.

Již v srpnu 1941 se Hlavní štáb jugoslávských partyzánských oddílů přestěhoval za svrchovaně svízelných okolností z Bělehradu nejprve do městečka Krupane a na to do Užice. Začátkem září 1941 se na šachtě Stolice u Krupane odbývaly první válečné porady, na nichž se sešli delegáti ze všech krajů Jugoslávie. Na porady přibyli delegáti ze Slovinska, Chorvatska, Srbska, Bosny a jiných jugoslávských krajů, při čemž museli překonat nesmírné obtíže.

Zde došlo k neobyčejně důležitým a dalekosáhlým usnesením. Hlavní štáb byl přejmenován na Nejvyšší štáb jugoslávských partyzánských oddílů a pro Slovinsko, Charvátsko, Bosnu a Černou Horu pak vytvořeny hlavní štáby, jejichž velitelé byli zároveň členy Nejvyššího štábu. Již v Bělehradě byl schválen plán očištění západního Srbska a vytvoření základny pro další operace. Rovněž byl zde schválen plán řízeni operací a vytvoření opěrných stanovišť ve všech ostatních dílech Jugoslávie.

Kromě usnesení čistě vojenského rázu, byla na této poradě učiněna též celá řada velice důležitých usnesení politického rázu, jako na př. o výzvě ke spolupráci a společnému boji všech, kdož se nedali do služeb okupantů.

Již v Bělehradě bylo Hlavnímu Štábu partyzánských oddílů známo, že kdesi na Ravne Goře se skrývá plukovník Draža Mihajlović, jemuž se se skupinou důstojníků podařilo vyhnouti se zajetí. Až dosud Mihajlović nevedl vůbec žádný boj, a bosenští rolníci, kteří povstali, aby hájili svůj život, nebyli tedy pod jeho vedením. Já sám již v červenci r. 1941 jsem nařídil štábu valjevského partyzánského oddílu navázat s Mihajlovićern spojení a příměti jej k boji a ke spolupráci s námi. Mihajlović rozhodně odmítl cokoli proti Němcům podnikat — především prý proto, že nemá po ruce žádné ozbrojené síly, a za druhé proto, že se obával represálií.

Do našeho štábu došel dokument, v němž jeden z blízkých nám lidí z Mihajlovićova okolí nám oznamoval, že Draža, má v úmyslu poslat do Bosny jisté vzpurné důstojníky, to jest ty, kteří chtěli bojovat proti okupantům. Jeden z těchto vzpurníků byl poručík Ratko Martinović, který od počátku— spolu s knězem Vládo Zečevićem — spolupracoval s námi a sestavil oddíl četniků /Pozn: Srbské slovo četnik je odvozeno od slova četa, i. j. oddíl, družina a co do významu naprosto nemá co činit s podobným slovem v češtině. Četniky se nazývaly oddíly srbských rolníků, kteří bojovali proti tureckému útlaku po pět (t. j. od 1. Úp 19.) století. Tímto tradičním jménem přezval Draža MihajIović své ozbrojené oddíly, aby zastřel svůj zrádcovský postoj proti osvobozenskému hnuti jugoslávských národů. (Pozn. překl.)/ v okolí Krupane. V dokumentu se uvádělo, že Draža Mihajlović se chystal prostřednictvím jednoho zločineckého individua zavraždit poručíka Martinoviće ve chvíli, kdy se bude přepravovat přes Drinu.

V srpnu r. 1941, hned poté, kdy jsem přibyl na osvobozené území, vypravil jsem se sám do Ravné Gory k Draže Mihajlovićovi. Přijal mne nikoli ve svém úkrytu v Ravné Hoře, nýbrž v městečku Struganiku, v domě vojvody Mišiće. Našemu setkání byl přítomen též známý velkosrb Dragiš Vasić a major Mišić.

Vyjednáváni bylo téměř bezvýsledné. Mihajlović úporné odmítal započíti jakýkoli boj s Němci, pokládal jej za nevčasný atd. Tou dobou již disponoval určitými oddíly četniků, jež jeho důstojníci organisovali na území, osvobozeném partyzány, v západním Srbsku. Bylo dosaženo pouze ústní dohody o tom, že se Mihajlovićovi četnici budou chovat k partyzánům loyálně a nebudou je napadat, jako to dělali četnici vojvody Pečance.

Draža Mihajlović, který mne tehdy a ještě dlouho poté pokládal, neznámo proč, za Rusa, vyslovoval naprosto otevřeně své mínění o Chorvatech a ostatních jugoslávských národech. Na můj dotaz, jak pohlíží na národnostní otázku, prohlásil otevřeně, že Chorvati, moslemíni a všichni ostatní musí být přísně potrestáni, a po té zcela podřízeni Srbům. Na mé námitky odpověděl, že jeho náhled je naprosto správný, neboť za zločiny ustašů jsou odpovědni všichni Chorvati, že všichni jsou ustaši a zrádci, kteří zaprodali Jugoslávii Němcům. Na konci rozmluvy mně Mihajlović prohlásil, že si ještě promyslí, kdy a jak jeho jednotky zahájí boj, a že mi to oznámí.

V září r. 1941 naše partyzánské síly společně s oddílem kapitána Račice, jenž tehdy byl rovněž u Mihajloviće v nemilosti za to, že společně s námi bojoval, obklíčily a šturmovaly Šabac. Leč tato operace se nezdařila. Němci rychle přesunuli dvě své divise a dva nebo tři chorvatské pluky a několik Ljotićových jednotek, a již v září zahájili proti nám svou první ofensivu, jež trvala, s přestávkami, do konce listopadu. Nejurputnější boje byly v Mačvě, na Ceru a v Pocerině, v údolí Jadaru a u Zavlaku.

Naši zvolna ustupovali, bráníce každou píď země. Ještě před německou ofensivou jsme rozhodli, aby rolníci dopravili z Mačvy do hornaté krajiny v okolí Krupane a Sokolské planiny co největší množství obilí. Tisíce a tisíce rolnických povozů jeli do hor, jsouce ustavičné ostřelovány německými bombardovacími letadly, a skrývaly se v lesích před bombardováním.

Němcům se podařilo obsadit Lozrucu a krajinu až do údolí Jadaru. Naši vojáci, jsouce téměř bez jakýchkoli protitankových zbraní, rozbili 20 německých tanků. Nepřítel v těchto bojích ztratil přes tisíc mužů.

Na 600 nepřátelských vojáků bylo zajato. Když Němci narazili na silný odpor a utrpěli veliké ztráty, neodvážili se dále vésti ofensivu v horách — a počali se připravovat k ofensivě na široké frontě od Kraljeva ve směru na Valjevo, po Drinu. Naše partyzánské oddíly zahájily protiofensivu, znovu osvobodily větší část Mačvy a Posaviny; největší pak partyzánský oddíl, — oddíl valjevský, úplně obklíčil německou posádku ve Valjevu. Naše jednotky za účasti Mihajlovićových četniků obklíčily též město Kraljevo a za pomoci těžkého dělostřelectva a tanků pronikly do města.

Takto již v říjnu r. 1941 se na 1.200 Michajlovićových četniků účastnilo válečných operací u Valjeva i Krsljeva společně s našimi jednotkami. To lze vysvětliti tím, že v době německé ofensivy jsem poslal z Křupane Míhajlovićovi dopis, v němž jsem ho upozorňoval na hrozící mu nebezpečí, ztratíme-li území, jež jsme osvobodili. Draža Mihajlović souhlasil s mými vývody, a proto se jeho oddíly účastnily společně s námi bojů od října do listopadu r. 1941.

Leč toto období vojenské spolupráce trvalo velice krátce. Po prvních válečných srážkách s Němci četnici, jimž velel major Mišić, opustili u Valjeva své posice, ponechavše našim partyzánským jednotkám, aby bojovaly samy.

Když pak naše partyzánské jednotky osvobodily Čačak, Užici, Užickou Požegu a Horní Milanovac,. přikročili důstojníci Draže Mihajloviće k zesílené rnobilisaci rolníků na území, které jsme my osvobodili. Mobilisace se prováděla ve jménu krále a pod heslem: ti, kdož vstoupí do řad četniků, zůstanou doma, ale ti, kdož půjdou k partyzánům, zahynou v nerovném boji na frontě. Přesto, že západní Srbsko osvobodili partyzáni, bylo velení četniků dovoleno ustavovat oddíly četniků, ale v Čačaku, Užici, Milanovaci a j. — místní společné oddíly četniků a partyzánů.

Při osvobození Užice jsme se zmocnili bohaté kořisti, včetně 100 různých motorových vozidel; do rukou nám padl jeden zbrojní a jeden kožedělný závod, filiálka národní banky s hotovostí na.55 milionů dinárů atd. Před naším příchodem, zbrojovka vyráběla 150 pušek a 40.000—50.000 patron za den; nám se podařilo zvýšit její výrobní kapacitu na 420 pušek a 80.000 patron denně.

Úspěchy našich partyzánských formací jednak poděsily Němce a nedićovce, jednak vzbudily v Mihajlovićovi a jeho důstojnících závist. Již v říjnu se tajně chystali nás napadnouti a odejmouti nám Užici. Nedić posílal v stále větším a větším počtu mezi Mihajlovićovy četniky své stoupence, zabývající se systematicky provokacemi, jejichž cílem bylo vyvolat mezi partyzány a četniky otevřenou srážku. Četnici se násilím zmocnili Užické Požegy, ustavičně mařili naši železniční dopravu směrem na Čačak—Milanovac, a vyvolávali srážky.

Nejvyšší štáb činil vše, aby k srážkám nedošlo, a znovu navrhl Draže Mihajlovići prostřednictvím styčného důstojníka Mitiće, jenž byl při Nejvyšším štábu — aby bylo přikročeno k jednání a uzavřena dohoda. Navrhli jsme Michajlovićovi, aby se toto jednání konalo v neutrálním pásmu u městečka Kosjeriče, avšak Mihajlović se všemožně vyhýbal jednání.

Tu jsem se po druhé vypravil do Ravné Gory se dvěma členy Nejvyššího štábu — Sretenem Žujevičern a Mitrem Bakičem. Přišel jsem s návrhem, sestávajícím ze známých 10 bodů, avšak při jednání, jež se konalo ve vsi Brajiči u Ravné Gory za účasti asi deseti důstojníků z Mihajlovićova štábu, v nejdůležitějších bodech našich návrhů dohody dosaženo nebylo, a to v otázce jednotného velení, v otázce vytvoření jednotných mocenských orgánů na podkladě národně-osvobozeneckých výborů atd.

Nejsnáze bylo dosaženo shody v otázce rozdělení zbraní z užické zbrojovky a peněz z národní banky, v otázce vojenských velitelů v městech atd. Druhého dne po jednání jsme Mihajlovićovi vydali ze svého závodu 500 nových pušek a 25.000 patron. Je zajímavá uvésti, že Mihajlović kategoricky odmítl můj návrh, aby se jednáni zúčastnil anglický kapitán Hudson, který dlel v sousední místnosti.

Od jednání uplynuly čtyři dny a pod Užickou Požegou nás napadli Mihajlovićovi četníci, použivše těchže zbraní, jež obdrželi od nás. Po této srážce následovaly události, jež uvádím dále. Četnici kapitána Glišiče, Mihajlovićova podřízeného, násilím vyvlékli z vlaku v Užické Požeze velitele našeho šumadijského oddílu Blagojeviće, jenž se vracel od Nejvyššího štábu a — jak se potom ukázalo — bestiálně jej zavraždili.

Poslal jsem do Mihajlovićova štábu co nejrozhodnější protest s požadavkem, aby Blagojević byl neprodleně osvobozen. Následoval odpověď, že není nic známo o zatčení podobného člověka. Tou dobou se nám dostaly do rukou nanejvýš důležité dokumenty místního velitelství četniků v Kremně, v nichž se pravilo, že všichni mobilisovaní četníci se musí 2. listopadu o 5. hodině ráno dostaviti do lesa, 10 km od Užice. Ihned nám bylo jasné, že Mihajlović chystá ozbrojený útok na Užici.

To dokazoval i ten fakt, že Draža Michajlović přesunul z Kraljeva 800 četniků, s úmyslem, jak se posléze zjistilo, provésti útok na Čačak. Tito četnici nejenže otevřeli Němcům frontu u Kraljeva, nýbrž se též podvodně zmocnili na této frontě několika těžkých děl a tanků, náležejících našim jednotkám, aby jich použili při útoku na Čačak.

Pochopitelně, že jsme musili také část svých sil u Valjeva z fronty uvolnit a poslat je na obranu Užice a Čačaku. Leč následující událostí jasně dokázaly, že tento útok četniků byl dohodnut s Nedićem, jakož i s Němci, neboť zároveň došlo k útoku Němců na úseku mezi Kraljevem a Drinou.

Když se naše vojska dozvěděla o pohybu jednotek četniků směrem na Užici; byl dán rozkaz zahájit 2. listopadu ve 4 hodiny ráno protiútok. Ve vzdálenosti 8 km od Užice, na křižovatce silnic z Užice na Užickou Požegu a z Užice na Kosjerič se naše jednotky srazily s 800 četniky a po boji, trvajícím několik hodin, je úplně rozdrtily.

Několik set četniků i s velitelem bylo pobito. Vydali jsme rozkaz vzít útokem Užickou Požegu, hlavní základnu četniků. Po krvavé bitvě, jež trvala celý den, obsadily naše jednotky město Požegu a rychle četniky zatlačovaly ve směru na Ravnou Goru. Naše jednotky sevřely Ravnou Horu se tří stran: od Čačaku, Horního Milanovace a Užické Požegy.

Když Mihajlović viděl, že je obklíčen se všech stran, okamžitě poslal do našeho štábu styčného -důstojníka Mitiće, který mne proboha prosil, abych dal rozkaz k zastavení tohoto krvavého boje. Nehledě na to, že řady partyzánských vojsk ovládala nepopsatelná nenávist k četnikům i snaha co nejrychleji vyhladit tuto zrádcovskou smečku, dál jsem .svolení k zastavení boje na základě níže uvedených tří podmínek:

1. Jednotky četniků se musí neprodleně stáhnout na linii Kamenica—Brajiči.
2. Musí být ihned sestavena společná komise k vyšetřeni událostí v Požeze a jiných zločinů.
3. Ihned musí být sestavena komise pro konečné jednání o dohodě.

Komise pro jednání se sešla v Čačaku, avšak dohody nebylo dosaženo, ježto Němci prolomili naši frontu u Valjeva a u Kraljeva a za pomoci tanků počali rychle postupovat vpřed. Rozpoutaly se tuhé krvavé srážky s Němci na celém úseku od Kraljeva ke Drině. Tou dobou Mihajlovićovi četnici otevřeně spolupracovali s Němci. Tak na př. v Horním Milanovaci v noci lstí odzbrojili 800 partyzánů, na Ravné Goře je do nahá svlékli a po surovém mučení je v mrazivé noci dopravili k Němcům do Valjeva. Němci téměř všechny tyto hrdiny bestiálně zavraždili.

U Monice zajali celníci 17 nemocničních sester a jednoho lékaře a bestiálně je pobili, načež Němce uvědomili o svém “hrdinském“ kousku. Od té doby se datuje počátek těsné spolupráce Mihajlovićových četniků s Němci.

Během téměř celého listopadu kladly -naše partyzánské jednotky nevídaný odpor přesile Němců a Nedićovců. K nejurputnějším bojům došlo na. úseku Valjeva u Bukoviku, na úseku Pecka, Krupan a Ložnice, á na úseku Horní Milanovac—Kraljevo. V těchto bitvách Němci zasadili do boje značný počet tanků a letadel. Ztráty na obou stranách byly veliké, až se konečně 25. listopadu Němcům podařilo obsadit Užiti a Čačak. Hlavní síly našich vojsk ustoupily směrem na Zlatibor a Ivanice. Poslední těžké boje probíhaly na řece Uvaci, mezi Sandžakem a Srbskem.

Značná část partyzánských sil se po nevelkých oddílech vrátila do vnitrních obvodů Srbska, kde dále pokračovala ve svém hrdinském boji s okupanty a jejich pomahači. Z druhé části byla vytvořena naše slavná I. a II. srbská brigáda, jež spolu s černohorskými brigádami dvakráte prodělaly slavnou cestu od Černé hory až do Bosenské Krajiny.

V době, kdy se v Srbsku odehrávaly uvedené události a národ vedl nadlidský boj s okupanty a vnitřními zrádci, počínaje červencem 1941, probíhaly v Černé Hoře neustálé boje s italskými okupanty. Začátkem prosince 1941 asi 3.500 černohorských partyzánů provedlo útok na Pljevlje, silně opevněné město v Sandžaku, hájené celou italskou divisí. Naše jednotky prudce pronikly do města a v tuhých bojích obsadily značnou jeho část. V pouličních bojích padlo na 2.000 Italských vojáků.

Po dvoudenních bojích byly naše jednotky nuceny město vyklidit, neboť bez těžkého dělostřelectva nemohly; dobyti nepřátelské pevnosti, z nichž bylo města ustavičně ostřelováno z děl. V těchto bojích jsme my měli velké ztráty.

Trvaly boje v Bosně, zejména u Kogatice a Zvorniku, a již v říjnu byla očištěna téměř celá východní Bosna s městy jako Rogatica, Vlasenica, Pljesak, Srebrenica atd. Naše vojska stála před branami Sarajeva na Romaniji a u Stambolčiće.

V Lice a na Kordunu naše vojska osvobodila velkou část území. V bosenské Krajině naše vojska už v srpnu 1941 obsadila Drvar a několik jiných obci. Také zde došlo k urputným bojům s italskými jednotkami a ustaši. I zde již v tomto období četnici napadali naše jednotky zezadu.

V té době též začala hrdinská kozarská epopej, rozpoutaly se bitvy, které budou v dějinách, našeho boje tvořit nejslavnější jejich kapitoly. Kruté boje zuřily též na Petrově Hoře, kde nepřítel nesčetněkrát á velkými silami podnikal ofensivy. V jiných místech, v Chorvatsku á Slovinsku, začaly na jara boje menšího rozsahu, ale i zde se od počátku prováděly záškodnické akty.

Po našem ústupu ze Srbska jsme obsadili Novou Varoš, kde naše jednotky jistou dobu odpočívaly. Hned na to zamířil Nejvyšší štáb s částí srbských vojsk k východní Bosně. Cestou bylo obsazeno město Rudo, kde byla zformována 1. srbská brigáda, která již na druhý den po svém zformování rozdrtila tři kolony Italů a Mihajlovićových četniků, jež postupovaly směrem na Rudo.

V tomto období vznikla ve východní Bosně pro partyzánské hnutí velmi těžká situace. Až dosud tam partyzáni a četnici přátelsky spolupracovali. Po skvělých úspěších, jichž jsme dosáhli ve východní Bosně, začala rozkladná propaganda Mihajlovićových důstojníků. Následkem toho počaly stále . silněji uplatňovat svůj vliv živly, usilující o zastavení boje proti Němcům a o zahájeni boje proti partyzánům.

Hlavními Mihajlovićovými zmocněnci pro východní Bosnu byli majoři Dangić a Todorović. Major Dangić měl v té době spojení s Němci a počal provádět na partyzánské oddíly útoky a odzbrojovat je. Jednak vlivem rozkladné propagandy těchto důstojníků, jednak ustupujíce násilí a hrozbám, rolníci počali opouštět řady partyzánů, přecházet k četnikům nebo rozcházet se domů.

Jakmile do východní Bosny dorazila 1. srbská brigáda, situace se od základu změnila. Tato brigáda byla neobyčejně silná, bojeschopná a disciplinovaná formace, která díky svým úspěchům v boji s nepřítelem získala brzy velkou autoritu; takto byl rozklad partyzánských oddílů zastaven. Partyzáni, kteří přešli k četnikům, se znovu vrátili k partyzánským jednotkám, ježto se přesvědčili, že tvrzení o likvidaci partyzánského hnutí v Srbsku je lživé.

Spolu s východobosenskými partyzánskými oddíly vedla naše 1. srbská brigáda v prosinci boje u Vareše a v Romaniji. V souvislosti s tím, že partyzánské hnutí ve východní Bosně znovu zesílilo, rozhodli se Němci podniknout proti nám druhou ofensivu. Tato ofensiva začala se čtyř stran: od Zvorniku, Višegradu, Sarajeva, podél visegrádské železniční trati a od Sarajeva přes Romaniju.

Němci zasadili do boje značné síly, podporované oddíly ustašů, domobranou (Pavelićovy regulérní jednotky) a četniků. Již před zahájením německé ofensivy, dal východobosenský štáb četniků, v jehož čele stál Todorović a Dangić, četnikům přísný rozkaz: jediná rána nesmí padnout proti Němcům, pomáhat jim, nebo se jim vyhnout.

V důsledku silných mrazů a velkých vánic byly tyto boje neobyčejně těžké. Po pětidenních bojích byla naše vojska pro nedostatek munice nucena vyklidit Rogatici, Vlasenici a jiné obce. Bosenské partyzánské oddíly, používajíce dovedných manévrů, prováděly nové a nové výpady do nepřátelského týlu.

Naše slavná srbská brigáda byla rozdělena na dvě části; jedna z nich, spolu s Nejvyšším štábem, ustoupila přes Vlasenicí na planinu Jahoarinu, druhá pak —se štábem brigády, provedla jeden z nejslavnějších pochodů od Sarajeva přes Sarajevské Polje a Igman — do Foče.

V tomto pochodu, jenž byl jedním z nejtěžších v této válce, v mrazu až 25°, omrzlo mnoho vojáků. Asi 160 vojákům bylo nutno amputovat nohy. Prvému oddílu s Nejvyšším štábem se podařilo na hoře Jahorině ofensivu Němců a ustašů zastavit. Jednotky četniků, bránící tento úsek, byly svými veliteli opuštěny. Byly pale převzaty naším velením. Po několika dnech obsadil jeden prapor 1. srbské brigády a černohorské oddíly Foču, Goražde a Čajniće.

Takto byla znovu získána možnost nejen dáti odpočinek vojsku a reorganisovat je, nýbrž i zmobilisovat nové síly.

Během února, března a poloviny dubna byly uvedeny do pořádku a reorganisovány jednotky četniků, čítající přes 10.000 vojáků, kteří jsouce zklamáni svým vedením, podřídili se našemu velení. Z těchto jednotek byly utvořeny — vedle partyzánských oddílů - tak zvané dobrovolnické jednotky, a Nejvyšší štáb byl přejmenován na Nejvyšší štáb národně-osvobozenských partyzánských a dobrovolnických oddílů.

Po celou zimu 1941-42, až do poloviny dubna, kdy nepřítel zahájil svou třetí ofensivu, vedly naše partyzánské a dobrovolnické jednotky prudké boje na úseku Jahorina — Romanija v okolí Rogatice, jež byla obklíčena, pak u Kalinoviku, kde byla italská posádka rovněž obklíčena, a zejména v Černé Hoře, na úseku Kolaški a Sinjavina jakož i na úseku Nikšič — Grahovo. Tou dobou naše srbské jednotky, které byly na úseku Prijepolje — Nová Varoš, dospěly do Čajnice, kde byla zformována 2. srbská brigáda.

Tato 2. srbská brigáda společně s první brigádou, dostala za úkol táhnout směrem na Vlasenici a očistit území od band četniků, vedených Dangićem a Račičem a otevřeně spolupracujících s Němci.

Rychlým pochodem dorazily naše brigády do Vlasenice a Srebrnice, kde na hlavu porazily Dangičovy bandy a zatlačily je za Dřinu do Srbska Cestou 2. srbská brigáda v Borikách vyhladila celý štáb četniků rogatického úseku. Naše vojska skvěle provedla tento pochod hlubokým sněhem přes nejvyšší pohoří Devetak. Již tehdy, t j. na počátku dubna 1942, bylo jasné, že se Němci, Italové a ústaši připravuji k třetí ofensivě, pročež oběma brigádám byl dán úkol ihned se vrátit na úsek Goražda - Čajniće.

Tou dobou partyzáni v Černé Hoře — jak jsem již uvedl — vedli tuhé boje nejen s italskými okupanty, nýbrž i s četniky Mihajloviće a majora Ďurišiće. Jak k tomu došlo? Ode dne všenárodního povstání v červenci 1941 byla větší část Černé Hory osvobozena.

Utvořily se četné partyzánské jednotky, jež ustavičně útočily na okupanty a ohrožovaly jejich komunikace. Nikšić byl celou dobu obklíčen. Italové měli veliké ztráty na vojsku i výzbroji. Italští okupanti učinili vše, aby mezi černohorským lidem nalezli zrádce; našli jej v osobě Báje Stanišiće a majora Durišiće.

Draža Mihajlović poslal do Černé Hory celou skupinu svých důstojníků, snaže se vytvořiti tam oddíly četniků a rozbít tak jednotu černohorského národa. Báj a Stanišić udržoval v té době ještě styky s naším Hlavním štábem v Černé Hoře. Využívaje těchto styků, utvářel potají uvnitř partyzánských oddílů své organisace, čímž se mu podařilo značnou část partyzánů ovlivnit a udělati z nich četniky.

Chystaný puč provedl nenadále. S částí partyzánů se oddělil a přešel k okupantům. Ve Vasojevićích se Durišićovi podařilo zmobilisovat dosti značné síly a vyzbrojiti je italskými zbraněmi. Během února, března a téměř celého dubna bojovaly naše černohorské partyzánské jednotky za velmi těžkých podmínek proti spojeným silám vlastizrádců a Italů.

Když začala třetí nepřátelská ofensiva proti našemu osvobozenému území, byla větší část našich černohorských jednotek nucena v bojích ustoupit z Černě Hory. Třetí nepřátelská ofensiva byla připravena velmi důkladně, a zúčastnila se jí skoro všechna okupační vojska italská, německá, ustaši i četnici Draža Mihajloviće.

Tato ofensiva začala na území Bosny a Černá Hory a přenesla se i do Slovinska, Dalmácie a též do Kozary. Za tím účelem bylá v Pljevlje soustředěna celá italská divise „Pusteria“ a několik oddílů četniků ze Srbska a Sandžaku.

Jiné dvě italské divise byly soustředěny u Nikšiće, Podgorice a Kolasina a jedna divise v Hercegovině u Gacka a Nevesinu. Do Sarajevského Polje bylo přesunuto mimu německá vojska ještě 30.000 italských vojáků.

Nepřítel vedl ofensivu v Pljevlje směrem na Čajnića a Foču, ze Sarajeva německá vojska útočila směrem na Trnov a Kalinovik. Na Romaniji vedla německá vojska a ustaši ofensivu směrem na Rogatici a Goražd. Tyto boje začaly přibližně asi v polovině března a trvaly do 20. června. Naše vojska z Bosny postupně ustupovala před nepřátelskou přesilou směrem k Černé Hoře. Když v polovině května 1942 nepřítel obsadil Foču, jala se naše vojska ustupovat nejen s náhorní planiny Sinjaviny, nýbrž i od Nikrčiče přes Durmitor směrem na Pivskou Planinu a Hercegovinu.

Nejprudší boje probíhaly na úseku Goranska a Gacka. Velké síly Italů a četniků napíraly se tří stran.

Nejvyšší štáb, aby zachránil naše jednotky před obklíčením na Pivské Planině, vydal rozkaz k ústupu přes náhorní planiny Volujak a Maglič k řece Sutěsce. Nejlepší jednotky, jako 1. a 2. srbskou brigádu, Nejvyšší štáb rychle přesunul na úsek Gacka a směrem na Golii, aby byl znemožněn rychlý postup Italů, směřujících na Gacko a Čemernu a snažících se na horním toku Sutěsky odřezat naším jednotkám cestu k ústupu. Obě brigády skvěle splnily svůj úkol, i když utrpěly při tom velké ztráty. Velké množství těžkého dělostřelectva, soustředěného u Gacka, ostřelovalo naše kolony s raněnými, kteří byli převáženi z Černé Hory.

Po několika prudkých bojích na rozhraní Hercegoviny, Čemé Hory a Bosny, se všechny naše jednotky i s raněnými přepravily na úsek Těntište — Kalinovik. Z černohorských a sandžackých partyzánských oddílů zde byly zformovány dvě černohorské úderné brigády, jedna sandžacká a rovněž jedna hercegovská úderná brigáda.

Tak skončila tato třetí nepřátelská ofensiva na nejdůležitějším úseku. Němcům se nedostávalo sil,, aby bojovali dále na tomto území; soustředili své hlavní síly proti naší hrdinné Kozaře, kde započaly prudké boje. Němci chtěli udusit ohnisko povstání v Bosenské Krajině. Leč ani Italové nebyli s to pokračovati v boji na tomto úseku, neboť musili rychle přesunout posily do Dalmácie a Slovinska, kde národní povstání nabylo širokého rozmachu, zejména v Slovinsku, kde byla osvobozena značná Část území a byly ohrožovány nejdůležitější nepřátelské komunikace.

Nepřátelé rovněž spoléhali, že naše síly na tomto úseku jsou tak vyčerpány hladem a ztrátami v bojích, že budou dlouho neschopny vážnějších operací. Nejvyšší štáb zanechal v Černé Hoře několik nevelkých partyzánských oddílů, ve východní Bosně 6. bosenskou údernou brigádu a několik partyzánských oddílů, na úseku Těntište — Kalinovi. Jednu černohorskou a jednu hercegovinskou brigádu pro ochranu našich nemocnic a pro drobné vojenské akce.

Nejvyšší štáb rozhodl, že s ostatními jednotkami — 1. a 2. Srbskou, 3. sandžackou a 4. černohorskou brigádou — vytáhne rychlým pochodem směrem na západní Bosnu, t. j, na Bosenskou Krajinu. Byl vypracován podrobný plán tohoto pochodu přes tak neschůdné hory jako je Treskavica, Bějasnica a j.

Plán byl takový: provésti neočekávaný obchvat sarajevsko-mostarské železnice od Tarčinu až do Rámy a zničit všechno železniční zařízení a mosty. Tento výpad byl skvěle proveden: bylo zničeno několik vlakových souprav, všechny mosty od Tarčinu do Rámy a trať v délce 80 km.

Rovněž byla demolována všechna nádraží a rozbito asi 40 lokomotiv, většinou typu, jehož se užívá na horských tratích. Mimo to byl obsazen Konic, Ostrožac a jiná města. Nepřítel byl přepaden znenadání. Ve vlacích bylo zajato několik set nepřátelských vojáků.

Postup přes tuto železnici se dál dvěma směry. Jedna kolona se pohybovala přes Igman, přímo u Sarajeva; když vykonala svůj úkol na trati, táhla dále směrem na Kreševo, Fojno a Bugojno. Druhá kolona se pohybovala směrem na železniční stanici Bradin a město Konic; když provedla svůj úkol na trati, obsadila po dvoudenních krvavých bojích silná opevněné městečko Prozor. První kolona obsadila Horní Vakui. Takto se obě kolony spojily pro další operace. Jednotky operující v Bosenské Krajině obsadily ještě před naším příchodem město Prijedor, aby tak ulehčily postavení obklíčené Kozary.

Příchod těchto dvou jednotek do Bosenské krajiny měl velký význam pro další rozmach povstání nejen v Bosenské Krajině a Dalmácii, nýbrž i v Chorvatsku a Slovinsku. Naše jednotky za součinnosti partyzánských oddílů Bosenské Krajiny obsadily kromě Prozoru a Horního Vakufu též Livno, Tomislavgrad, Jajce, Mrkoničgrad a jiná města.

Obsazení Livna mělo velký význam zejména pro rozvoj národního povstání v Dalmácii. Počaly se tvořit nové brigády a úderné-brigády z krajinských, dalmatských, lidských, chorvatských a slovinských partyzánských oddílů. Byla vytvořena Národně-osvobozenská armáda a Nejvyšší štáb přijal název Vrchní štáb jugoslávské Národně-osvobozenské armády a partyzánských oddílů.

Po obsazení města Bihaće jala se naše vojska probíjet do střední Bosny, při čemž osvobodila značnou její část a obsadila Prnjavor, Kotár Varos, Toslič a 4iná města. Byla osvobozena značná část střední Bosny, téměř celá Bosenská Krajina, část Dalmácie, téměř celá Lika, Kordun a velká část Slovinska. Třetí nepřátelská ofensiva, jež skončila ve Slovinsku, se nezdařila, neboť došlo k novému velikému rozmachu a upevnění Národně-osvobozenské armády. Nejvíce obětí při této ofensivě měla hrdinská Kozara.

Na podzim r. 1942 poslal Nejvyšší štáb jednoho svého člena do Makedonie, aby tam zorganisoval partyzánské oddíly a koordinoval operace s Řeckem a sousedními zeměmi. Mimo to se vypravil, náčelník štábu a deset důstojníků do Slovinska, aby tam zorganisovali pravidelné formace z partyzánských oddílů.

Všechny tyto velké úspěchy, jichž jugoslávské národy dosáhly svým nadlidským obojem do podzimu r. 1942, velmi zneklidnily německé a italské okupanty, kteří se již v prosinci počali připravovat na svou čtvrtou ofensivu.

Tato čtvrtá ofensiva započala širokým strategickým obchvatem, jehož cílem bylo zadrhnout smyčku koleni hlavních sil. Nepřítel znovu, tak jako dříve mířil svůj hlavní úder na místo, v němž se nacházel Nejvyšší Štáb, jemuž byly bezprostředně podřízeny i jednotky, operující v těch nejvzdálenějších obvodech.

Němci soustředili své síly v Karlovaci, Glině, Bosenské Kostajnici a Banja Luče. Ke koncentraci německých vojsk došlo později, až bylo lze předvídat, že naše hlavní síly budou vytlačeny z Bosenské Krajiny do údolí řeky Neretvy a Vrbasu. V Lice, u Gospiče, Ogulinu a v Dalmácii u Kninu a Sině byly pro tuto ofensivu soustředěny italské divise. Již v prosinci r. 1942 se nám dostaly do rukou dokumenty, z nichž vysvítá, že Mihajlović uzavřel s Němci dohodu o společné akci proti nám v této čtvrté ofensivě. Po celé Černé Hoře, v Sandžaku a Srbsku jakož i v Hercegovině byla mezi četniky vedena usilovná propaganda pro tažení na Bosenskou Krajinu, aby se chopili v městech a vesnicích moci a zlikvidovali partyzány i ustaše.

Čtvrtá ofensiva začala v prvých dnech ledna r. 1943. Němci vedli ofensivu současně z Karlovace směrem na Sluň, z Gliny a jiných míst směrem na Baniju, a Italové se neustále pokoušeli proniknouti na osvobozené území Láky, leč byli odraženi s velkými ztrátami. Po patnáctidenních bojích se Němcům podařilo obsadit celé území po Sluň; do rukou jim padla všechna města na Kordunu i v Baniji. Zasadili do boje velký počet útočných a bombardo-vacích letadel. Přes 50.000 běženců z Kordunu a Baniji táhlo s našimi vojsky, jež ustupovala za těžkých bojů. Tyto nešťastné ženy, děti a starci byli cestou německými zhovadilci surově bombardování. Bylo velmi mnoho obětí.

Když se nepřítel přiblížil k městu Bihaći, Nejvyšší štáb přesídlil do obvodu Petrovace, odkud přímo řídil operace. Zde Nejvyšší štáb vypracoval tento plán: chorvatská vojska zůstanou v Lice na svém terénu a budou jej bránit. 1. banijská divise, zaujímají postavení na úseku Sluň — Bihać, bude provádět defensivní boje, t. j. zadržovat postup nepřítele na osvobozené území. 1. bosenský armádní sbor, jenž byl nyní přejmenován na 3. armádní sbor, měl zadržovat postup nepřítele v pohoří Grmeč-Mrkoničgrad. 1. a 3. divise se nacházela ve střední Bosně u řeky Sávy a města Doboje, 2. divisa pak na úseku Livnu a v Dalmácii.

Nejvyšší štáb se rozhodl tyto tři divise ihned stáhnout a. pomocí nich rychlým manévrem rozbít slabé nepřátelská posádky v údolí Neretvy a Vrbase, obsadit železniční trať od sedla Ivan až po město Mostar, a vytvořit tak předmostní opevnění pro ustupující vojska a přepravu raněných, jichž bylo na 4000 mužů.

Dále Nejvyšší štáb rozhodl po ústupu za řeka Neretvu, podniknout — jakožto hlavní operaci — pronásledování Michailovičových četniků a očistit Černou Horu a Sandžak jakož i Hercegovinu od ničemných pomahačů cizáckých vetřelců.

2. divize dostala úkol —prudkým útokem se zmocnit opevněného města Imotski a jiných obcí, a neprodleně vtáhnout u Mostaru do údolí Neretvy, a tím přerušit spojení italského velení s jeho posádkami v Prozoru, Konici, Jablanici, Rámě a jiných měst.

8. divise dostala za úkol zmocniti, se silně opevněného města Prozoru, kterého se před měsícem opět zmocnili Italové. 1. divise dostala za úkol, aby její jedna brigáda obsadila sedlo Ivan, čímž bude přeťata trať Konic—Sarajevo.

Dvě brigády 1. divise dostaly za. úkol bránit linii ve směru na Bugojno. Všechny tyto tři divise dorazily nepřerušovaným pochodem (na naznačená místa v rekordně krátké době). Prozor, jenž ležel v pásmu našich komunikací, musel stůj co stůj padnout do našich rukou.

Dvě brigády 8. divise po dvoudenních bojích toto město obsadily. Italská posádka, čítající na 1.000 mužů, byla úplně potřena. Bylo ukořistěno ohromné množství válečné výzbroje, především dělových nábojů, dále velké množství potravin, neboť zde nepřítel připravoval základnu, kde měl být na signál Němců kolem našich vojsk sevřen kruh. 2. divise obsadila Imotski, likvidovala italskou posádku v Dřežnici, rychle se posunula k Jablanici, kde se nacházel italský pluk, a po krvavých bojích obsadila toto město, rozbořila téměř všechny mosty přes Neretvu a rovněž se zmocnila ohromné kořisti.

Sedlo Ivan bylo obsazeno, avšak následkem toho, že nepřítel zasadil do boje přesilu vojsk, musela naše brigáda ustoupit směrem na Konic, který se jí rovněž nezdařilo obsadit prvním útokem. Italská divise „Murge“, jež držela celý tento úsek, byla téměř zcela potřena; zbylo z ní jen několik set mužů. Veškerá její výzbroj nám padla do rukou. Teď byla volná cesta, abychom překročili Neretvu, leč nutnost zajistit převoz raněných, kteří se nalézali sta kilometrů od: nás, zdržovala naše jednotky na tomto úseku. Za špatného počasí a na obtížném terénu naše kamiony převážely raněné na prozorský úsek, odkud je bylo třeba přepravit přímo na kamionech přes Neretvu, jakmile bude dobyt Konic. Na tomto úseku se rozpoutala bitva, trvající 37 dní.

Němci sem rychle stáhli svěží síly. Do Bugojna skoncentrovali: 869., 86. divisi, jednotky, 114. divise, jakož i velice silná vojska domobranců a ustašů. Ód Sarajeva útočila 118. divise s vojsky ustašů a domobranců: Zrádce Mihajlović přesunul od Mostaru a Glavatičeva přes horu Preři na 18.000 svých četniků, kteří nám měli společně s Italy zasadit ránu do zad a přeťat cestu. Zde se odehrála jedna z nejslavnějších bitev v celé osvobozenské válce.

Bylo použito taktiky rychlého manévrování na vnitřních liniích. Boje mezi Dolním Vakufem a Prozorem měly dramatický ráz. Němcům se již podařilo proniknout na dva kilometry k místu, kde byli naši ranění, které zachránilo jen to, že do boje rychle zasáhla hrdinská 4. černohorská a 3. krajinská brigáda. Dnem i nocí zuřily boje. Zasadili jsme do boje všechny prostředky, včetně těžkých děl a tanků, nepočítaje jinou výzbroj, která nám padla do rukou při potření italské divise.

V třeskutých mrazech, v horách Maklen a Raduš přecházely posice z rukou do rukou. Po dlouhých bojích, trvajících celé dny i noci, byli naši vojáci, zejména ze 7. divise, natolik vyčerpáni, že umírali přímo na posicích. Tou dobou vojska naší 4. černohorské brigády a jednotky 2. divise ustavičně útočily na Konic a větší část 3. divise vedla úporné boje s německými a ustašskými silami na úpatí pohoří Bitovni. Naše jednotky již obsadily část města na levém břehu Neretvy. Na místo však právě dorazili Mihajlovićovi četnici a udeřili našim vojskům v týl. Čtyři naše divise se 4.000-raněnými se ocitly v obklíčení, jsouce napadány ze všech stran. Ale Nejvyšší štáb se rozhodl stůj co stůj nepřítele rozdrtit a přepravit raněné přes Neretvu.

Po mnohadenních tuhých bojích a silné naší dělostřelecké palbě potřela naše vojska německé síly na úseku Horní Vakuí a donutila je k rychlému ústupu směrem na Bugojno. Ještě předtím, než naše jednotky přešly na levý břeh Neretvy, nařídil Nejvyšší štáb zbořit všechny zbylé mosty přes tuto řeku, bez ohledu na to, že po nich bylo nutno dopravovat naše raněné a armádu. To byla válečná lest, jež měla Němce zmásti co se týče směru našeho pochodu. Zdařila se úplně. Naši ženisté rychle postavili vedle rozbořeného železničního mostu u Jabiarnice nový most, po němž přešla téměř celá naše armáda a byli převezeni všichni naši ranění.

Plán Nejvyššího štábu se plně zdařil. Nepřítel byl potřen u Horního Vakufu a potřeboval delší doby, aby své jednotky reorganisoval. Četnici a Italové byli na hlavu poraženi na levém břehu Neretvy na hora Přeni a počali v panice ustupovat. Ježto jsme zničili všechny mosty, museli jsme též zničit všechny tanky a těžká děla. S uvedenými čtyřmi divisemi byla na levý břeh přesunuta i 9. dalmatská divise, jež ustoupila z Dalmácie před nepřátelskou přesilou.

Začalo pronásledování Mihajlovićových četniků. Naše síly útočily dvěma směry: směrem na Nevesiň v Hercegovině a směrem na Kalinovik. V pohoří u Glavatičeva a u Kalinoviku byli Mihajlovićovi četnici znovu poraženi a ztratili schopnost k dalšímu odporu. Mnoho četniků přešlo na naši stranu. Jiní si v panice ostříhali vousy a převlékli se do šatů vesničanů, aby v nich partyzáni nepoznali četniky. Naše jednotky ostrým pochodem dorazily ke Drině a za velmi svízelných okolností se přes ni přepravily, při čemž na pravém břehu rozbily italskou divisi „Taurinense“.

V Hercegovině jsme vzali útokem a obsadili Nevesiň a Gacko, v Černé Hoře pak naše vojska dospěla ke Kolašinu. Květen měl být měsícem odpočinku pro naše slavné divise. Ale zatím co jsme očišťovali od četniků Černou Horu, němečtí okupanti, Italové a ustaši připravili již proti nám svou pátou a nejprudší ofensivu. Tato ofensiva zastihla naši armádu ve velice těžkém postavení. Několik tisíc vojáků bylo nemocno skvrnitým tyfem. Tisíce raněných byly naprosto vyčerpány neobyčejně svízelnými pochody a potřebovaly nutně nikoli měsíc, nýbrž několik měsíců, aby opět nabyly sil.

Nepřítel nám však nedopřál času k odpočinku. Připravil svou pátou ofensivu v naději, že nás zničí. Věděl, že Nejvyšší štáb a naše nejlepší jednotky -jsou v Černé Hoře. Proto tentokráte zasadil proti nám mnohem silnější vojska a mnohem důkladněji připravil své výpady. Povolal několik svých divisi z Řecka, jako na př. 1. alpskou divisi, přesunul bulharské a Nedićovy jednotky, ustaše, domobrance, Italy a svá okupační vojska. Začala pátá a nejzuřivější bitva, z níž naše slavné jednotky, třebaže s velikými oběťmi, vyšly i tentokráte bojeschopné, při čemž způsobily nepříteli obrovské ztráty. O této páté ofensivě je mezinárodní veřejnost již dostatečně informována a bude se o ní ještě mnoho psát. Nebudu zde proto tyto boje popisovat.

Po čtvrté ofensivě jsme při svém vítězném tažení na Černou Horu zcela likvidovali Mihajlovićovy četniky, kteří od té doby již neznamenají žádnou vojenskou sílu. Při čtvrté a páté ofensivě, jak jsme viděli, nesly na svých bedrech hlavní tíhu boje již uvedené jednotky. Ale v téže době zuřily boje ve všech krajích Jugoslávie. Partyzáni a brigády 6. armádního sboru v Slavonii bez ustání napadali nepřátelské komunikace. Probíhaly boje rovněž v Slovinsku, Dalmácii, Srbsku v jiných krajích. Vlna národního povstání zachvátila celou zemi. Ofensiva okupantů proti našim hlavním silám nezastrašila náš lid a vojska v ostatních částech Jugoslávie, nýbrž měla opačný výsledek. V tomto boji byly prováděny takové hromadné hrdinské činy, že na ně budou hrdá po dlouhá století celá pokolení našich národů.

II.

Zároveň š rozvojem partyzánských oddílů a národně-osvobozenské armády se tvořila a zdokonalovala naše vláda lidu. Již r. 1941 se na osvobozeném území Srbska, Černé Hory atd. utvořily národně-osvobozenské výbory na venkově i v městech. Tyto výbory převzaly moc místo starých vesnických, obščinových a jiných orgánů, která hromadně přešly do služeb okupantů. Prvotní úkol těchto výborů spočíval hlavně v péči o zásobování partyzánských oddílů, leč postupně nabývaly funkce vládních orgánů na vesnicí, obščině, okresu, okruhu atd.

Když na podzim r. 1942 byla osvobozena již značná část Jugoslávie, ukázalo se, že je nezbytné utvořit pro celou zemi jednotný politický orgán, který by všechny tyto výbory řídil a převzal by od Nejvyššího štábu různé politické funkce, které se přirozeným vývojem věcí stále více soustřeďovaly v jeho rukou.

Bylo rozhodnuto utvořiti Protifašistickou Radu národního osvobození Jugoslávie (Antifašističko Viječe Narodnog Oslobodjenja Jugoslavije). Rada, jak je známo, se sešla 26. listopadu 1942 v Bihači. Přítomni bylí delegáti všech jugoslávských národů. Byla učiněna důležitá usnesení a zvolen Výkonný výbor. V Radě byly zastoupeny všechny strany, v ní se sjednotily všechny politické směry bez rozdílu náboženské a národnostní příslušností. Úkol Rady spočíval v mobilisaci všech sil na pomoc Národně-osvobozenecké armádě a v tom, aby byly tvořeny národně-osvobozenecké výbory nejen na osvobozeném, nýbrž i na okupovaném území.

Vedle Protifašistické Rady národního osvobození Jugoslávie existuje též Osvobozenská fronta v Slovinsku, vytvořená již r. 1941, jejíž funkce v Slovinsku je analogická funkci Protifašistické Rady pro celou Jugoslávii. Na jaře r. 1943 se utvořila Zemská Protifašistická Rada Chorvatska. V druhé polovině, téhož reku se utvořila Zemská Protifašistická Rada národního osvobození Bosny a Hercegoviny, Rada Černohorská, Sandžacká atd.

Zároveň se na celém území Srbska tvořily národně-osvobozenecké výbory; jakožto ústřední orgán byl ustaven Krajský národně-osvobozenecký výbor. Tento rozdí1 v názvu ve srovnání s jinými kraji lze vysvětliti tím, že v Srbsku následkem masového teroru okupačních vojsk Nedićovců a Mihajlovićových četniků nebylo lze utvořiti tento orgán na podkladě širokých voleb.

29. listopadu se konalo 2. plenární, zasedání Protifašistické Rady- národního osvobození Jugoslávie v městě Jajce. Sjelo se 240 delegátů ze všech krajů naší země. Na tomto plenu byla učiněna dalekosáhlá historická usnesení. Protifašistická Rada národního osvobození Jugoslávie byla přetvořena v nejvyšší zákonodárný orgán Jugoslávie se všemi právy parlamentu. Bylo zvoleno 58 členné presidium v čele s drem Ivanem Ribarem.

Rovněž byl ustaven Národní výbor osvobození Jugoslávie, jakožto prozatímní vláda. Usneseno — anulovati nebo zrevidovati všechny smlouvy, jež uzavřela emigrovavši jugoslávská vláda. Všechny smlouvy, které tato vláda bude dále s kýmkoli uzavírat, nebudou uznány za platné. Bylo usneseno, že králi Petru II. se zakazuje vrátiti se do Jugoslávie, dokud jugoslávské národy po válce svobodným projevem vůle nerozhodnou otázku monarchie a definitivního zřízení v zemi. Bylo usneseno, že Jugoslávie je demokratickým federativním státem, v němž všechny národy požívají stejných práv. Federativními jednotkami jsou: Chorvatsko, Srbsko, Slovinsko, Černá Hora, Makedonie, Bosna a Hercegovina.

Tato forma vnitřního režimu Jugoslávie není ně-Jakým abstraktním výtvorem, nýbrž jedině správným řešením, opírajícím se o přání všech jugoslávských národů i o trpké zkušenosti z minula. Po vpádu německých, italských, bulharských a-jiných okupantů do naší země, začalo nejen vyhlazování našeho národa, nýbrž i usilovné rozeštvávání jednotlivých národností s úmyslem, aby se národy vzájemně vyhlazovaly.

Ustaši, podněcovaní Němci, povraždili statisíce Srbů; četníci Draže Mihailoviće, štvaní německými a italskými okupanty, pobíjeli desetitisíce moslemínů a Chorvatů. Našim národům hrozilo strašné nebezpečí naprostého vyhubení.

Když naše srbské jednotky dorazily do východní Bosny, na dně Driny ležely tisíce mrtvol zcela nevinných moslemínských žen, dětí a starců.

V Bosně a Hercegovině, zvláště pak v Krajině jsme nalezli obrovské rokle, plné mrtvol povražděných Srbů — žen, dětí a starců. Vytkli jsme si za úkol — zastavit toto hrůzné, vyhlazování. Našim heslem bylo: bratrství a jednota jugoslávských národů. Vynaložili jsme všechno úsilí, abychom rozhořčenému srbskému obyvatelstvu i oklamaným četnikům dokázali, že nikoli všichni Chorváti a moslemíni jsou darebáci, nýbrž jen nepatrná část, navlečená do uniformy ustašů, kteří páchají zločiny z podnětu Němců.

Všemožně jsme dokazovali nešťastnému moslemínskému a chorvatskému obyvatelstvu, ze nikoli všichni Srbové jsou darebáci, nýbrž jen hrstka Mihajlovićových, Pečencových a Nedićových četniků, kteří páchají tato zvěrstva.

Úkolu, vysvětlovali to, se houževnatě chopily naše hrdinné brigády a partyzánské oddíly, které vedly rozhodný boj nejen proti okupantům, nýbrž i proti ustašům a četnikům, kteří byli jen nástrojem v rukou okupantů. Naše úsilí bylo korunováno úspěchem.

V procesu tohoto jedinečného a nadlidského boje se vytvořila nerozborná jednota a bratrství jugoslávských národů, jednota, jaké před válkou nebylo. Nyní Srbové, Chorvati, Slovinci, Černohorci, Makedonci a všichni ostatní jsou proniknuti jedním a tímtéž přáním - co nejrychleji vyhnat okupanty z naší země a stůj co stůj dosíci toho, aby se nikdy více nenavrátil onen starý režim, který zavinil katastrofu předválečné Jugoslávie; aby byli potrestáni hlavni viníci této strašné tragedie našich národů, aby byla vytvořena nová, opravdu demokratická federativní Jugoslávie, jejíž všechny národy budou žít v bratrské lásce a přátelství.

Ohromné nadšení národa, které zavládlo ve všech částech Jugoslávie, na osvobozeném i neosvobozeném území, v souvislostí s usneseními 2. zasedáni Protifašistické Rady národního osvobození Jugoslávie, svědčí o tom, že jsme na správné cestě, a že idea, jíž jsme se řídili po tři léta války — zvítězí.

Vše, co jsme uvedli, dokazuje, že jsme měli pravdu, když jsme rozpoutali národní povstání od samého počátku okupace Jugoslávie, před tím, než se nepříteli podařilo uskutečnit své ďábelské záměry. Během pouhých tří měsíců r. 1941 se mu za pomoci zlotřilých ustašů podařilo vyhladit přes půl milionu Srbů v Chorvatsku, Bosně, Hercegovině a Vojvodině.

Ti, kdož doma i za hranicemi naší země neustále hlásali, že ještě nenastal čas k akci, páchali opravdový zločin vůči svému národu, neboť jej nutili, aby sám položil svou hlavu pod popravčí meč okupantů. Téměř dvě léta byla světová veřejnost uváděna v omyl co se týče událostí v Jugoslávii, což ovšem v mnohém ztěžovalo náš boj.

Naši vojáci i rolníci na venkově skřípali zuby hněvem, když slyšeli, jak rozličné vysílačky a noviny vychvalují zrádce Mihajloviće, zatím co tento bojuje proti nám pod velením německých důstojníků .

Vezměme jako příklad třeba jen boje o Konic, v nichž Mihajlović vystoupil proti nám po boku Němců, Nedićovců, Bulharů atd. se svými 18.000 četniky. A v téže době zahraniční vysílačky oznamovaly, že prý Mihajlović útočí na nepřítele s jihu a tím pomáhá partyzánům. Lze-li v dějinách najíti větší cynismus a nespravedlnost vůči národu, který přináší tak těžké oběti?

Nyní je konec tomuto podvodu! Zrádce Mihajlović spolu s Pavelićem a Rupnikem je vystaven na pranýř dějin. Jsme vděční svým spojencům za to, že — ač značně pozdě — přece jen si uvědomili, kdo v Jugoslávii bojuje a komu je třeba poskytnout pomoc.

Po tři léta jsme v nadlidském bojí obstáli v takových zkouškách a bojovali v takových podmínkách, které snad nemají v dějinách obdoby. Byli jsme maličkým ostrůvkem v Hitlerově evropské pevnosti, na nějž bez ustání dorážely ohromné nepřátelské síly, aby jej zničily. Co znemožnilo Hitlerovi, aby uskutečnil své plány? Je to — především nezdolná vůle našich národů a odhodlání raději padnout se zbraní v ruce, než se státi otrokem fašistických okupantů.

Za druhé — je to hluboká víra ve vítězství spojenců se Sovětským svazem v čele. A za třetí — v procesu onoho gigantického nerovného boje se tvořila a rostla naše hrdinná Národně-osvobozenská armáda, jež z nejtěžších bitev vždy, vycházela ještě tvrdší, ještě zocelenější.

Máme dnes Národně-osvobozenskou armádu, čítající na 300.000 vojáků, armádu, která se sama vyzbrojila zbraněmi, jichž dobyla na nepříteli. V případě, že dostaneme od spojenců výzbroj, můžeme postavit armádu, čítající na 700—800 tisíc mužů, armádu, která spolu se spojenci zasadí fašistickým německým okupantům poslední ránu.

Máme dnes svou skutečně národní vládu, jež vyrostla v procesu tohoto boje a již si zvolil sám lid.

Náš lid si přeje — a je přesvědčen, že tomu tak bude, — aby spojenci co nejdříve uznali tuto vládu, jakožto jediného a skutečného. mluvčího národů Jugoslávie.

Máme dnes svůj nejvyšší zákonodárný orgán — Protifašistickou Radu národního osvobození Jugoslávie, jež má za úkol připravit reorganisaci vnitřního režimu naší země-na skutečně demokratických základech.

Máme — a to je naše největší vymoženost — bratrství a jednotu národů Jugoslávie.

Duben 1944.

Vaše reakce...

zpět