PWSV | Vol. 1 No. 3 prosinec 2002 | Studie | Milan Hroníček

Hrozba pro mír a bezpečnost? Otázka "krizovosti" sovětských raket na Kubě v politice USA

Ráno 14. října 1962 přelétl nad centrální části Kuby průzkumný letoun amerického strategického letectva typu U-2. Na snímcích, které pořídil, byly objeveny sovětské rakety středního doletu. Šlo o první věrohodný důkaz přítomnosti sovětských strategických zbraní na Kubě. Informace během několika hodin dorazila k poradci prezidenta pro otázky národní bezpečnosti McGeorge Bundymu. Byl večer 15. října. McBundy se později nechal slyšet, že okamžitě vycítil, že brzy budou Spojené státy a Sovětský svaz blíže jaderné válce než kdykoli předtím v atomovém věku.¹⁾

Informace se šířila dále. Těsně před polednem 16. října se prezident John Fitzgerald Kennedy setkal se svými nejbližšími poradci. Tato ad hoc hromážděná skupina – později dostane označení Ex Comm (Executive Committee of the National Security Council)²⁾ – se prakticky okamžitě shodla na netolerovatelnosti, nepřípustnosti přítomnosti raket na Kubě pro Spojené státy. Rakety byly vnímány jako hrozba pro Spojené státy. Během několika minut po začátku jednání nastolil státní tajemník Dean Rusk primární cíl pro následující dny – odstranit sovětské rakety z Kuby.³⁾

Následovala několikadenní debata o způsobu, jak tuto eliminaci provést. Zakročit silou – smést rakety překvapivým leteckým úderem – či uplatnit diplomatické nástroje a donutit sovětského premiéra Chruščova, aby rakety z Kuby stáhl…

Tato diskuze, která nakonec vyústila v kompromisní řešení krize, je jádrem většiny textů o americké politice v době raketové krize a – přiznejme – i většiny prací ke karibské krizi obecně. Otevírání archivů ve východní Evropě zmnožilo dostupné prameny. Spektrum informací o krizi se značně rozšířilo. Na druhou stranu se tím hlavní pozornost badatelů soustředila na rozhodování Kreml. ⁴⁾

Jako by se občas zapomínalo, že studená válka byla mnohostranná záležitost. Nešlo pouze o hru, v níž by jeden hráč určoval pravidla a byl tím aktivním, zatímco ten druhý by jen reagoval (pokud možno optimálním způsobem). Rozhodování Washingtonu na začátku krize je potom v historických textech poněkud opomíjeno. Problém je ještě umocněn charakteristickým odporem většiny historiků k tzv. kontrafaktuální historii. Je tím opomíjena (z mého pohledu klíčová) otázka amerického vstupu do krize. Proč nemohly Spojené státy rakety na Kubě jednoduše ignorovat? Proč si lidé v Ex Commu mysleli, že USA musí reagovat, protože – jak se nechal slyšet Robert Kennedy – neučinit nic by bylo „nemyslitelné"?⁵⁾

Proč to vnímali v podstatě jako casus belli? Proč prezident Kennedy o několik dní později ve svém známém blokádním projevu (22. října 1962) označil ony rakety za „hrozbu pro mír a bezpečnost celé Ameriky"?⁶⁾ Byly sovětské rakety pro Washington skutečně tak hrozivé? V čem vlastně spočívala krizovost kubánské situace?⁷⁾

Jako tradiční vysvětlení americké reakce bývá užíván domnělý vliv raket na strategickou rovnováhu, resp. na vyrovnání nerovnováhy, jež v této oblasti v době karibské krize přetrvávala. Nesporně to představuje jednu z možných odpovědí. Tato argumentace se objevila ostatně i v diskuzích Ex Commu. Na druhou stranu ji zdaleka nesdíleli všichni Kennedyho poradci a ani Ex Comm se v této otázce zdaleka neshodoval. Mluvčím skupiny, která se stavěla proti takové interpretaci krize, byl poněkud paradoxně ministr obrany Robert McNamara.⁸⁾

Ovšem ani McNamara a ani další odpůrci teze o změně poměru sil se nestavěli proti urychlenému americkému zákroku, ba naopak – jako nezbytné řešení jej podporovali.⁹⁾ V čem tedy spočívalo jádro problému? A čím se vlastně lišila kubánská situace např. od Turecka či Itálie, odkud tehdy americké rakety už druhým rokem hrozily Sovětskému svazu. Jejich přítomnost u sovětských hranic v žádnou krizi nevyústila.

Od příchodu Johna F. Kennedyho do Bílého domu představovala Kuba pro jeho administrativu závažný problém. Na začátku roku 1961 Spojené státy s Castrovým režimem přerušily diplomatické styky. Havana tak ztratila poslední zábrany, aby otevřeně demonstrovala své úzké vazby k Sovětskému svazu a socialistickému bloku. Washington naopak vystupňoval svou podporu proticastrovské opozici a na podvratných operacích CIA příliš nezměnil ani debakl v Zátoce sviní.¹⁰⁾

Proti takovému kurzu nic nenamítala většina americké veřejnosti. V tehdejším převážně antikomunisticky laděném politickém diskurzu byla vláda kritizována nikoli za tvrdost, ale za přílišnou měkkost vůči „komunistickému" ostrovu.¹¹⁾

Když Richard Lebow a Janice Stein shrnovali situaci mezi Zátokou sviní a karibskou krizí, hovořili o tom, že „americká politika vůči Kubě byla utvářena vztekem, domácí politikou a širšími zahraničněpolitickými ohledy".¹²⁾

V létě 1962 Sovětský svaz spustil operaci Anadyr. Na Kubu začal proudit masivní proud sovětské vojenské pomoci, jehož si přibližně od půlky července začala všímat i americká rozvědka. Anadyr měl pro americkou politiku v následujících měsících dvě klíčové konsekvence. (i) Veřejnost ve Spojených státech sice měla o rozsahu a podobě sovětských dodávek jen velmi přibližnou představu. Nicméně byla tím dále rozdmýchána vnitropolitická debata o „správném" přístupu ke kubánskému problému. Situaci, do níž tyto diskuze Kennedyho vládu zaháněly, nijak nesnadňoval ani blížící se termín voleb do Kongresu.

(ii) Od srpna začal ředitel CIA John McCone prosazovat svůj názor, že sovětské dodávky jsou pouze předstupněm umístění ofenzivních raket středního doletu na Kubě. Proč by jinak Sověti budovali tak masivní obranu včetně velkého množství raket typu země-vzduch (S-75), kdyby finálním cílem nebylo učinit z ostrova sovětskou základnu, schopnou ohrozit Spojené státy.¹³⁾

McConeovy domněnky však zůstávaly v pozici extrémní varianty. Spíše se s nimi polemizovalo. S vlastním ředitelem ostatně nesouhlasili ani analytici CIA. Jimi vypracovaný Special National Intelligence Estimate (SNIE 85-3-62) z poloviny září se ve své podstatně části věnoval právě polemice s tímto postojem. Závěr zněl, že by rozmístění raket na Kubu bylo v rozporu s tradičně spíše opatrnou politikou sovětského vedení. Naznačovali, že Kreml tak jednat nebude, protože by to byl příliš velký hazard a navíc by takový kurz znamenal zásadní změnu v jeho politice v Latinské Americe.¹⁴⁾

Washington rovněž čekal, že se Sovětský svaz bude snažit propagandisticky využít srovnání mezi svou „mírumilovnou", čistě „defenzivní" pomocí Kubě a „agresivním" vyzbrojováním Turecka a Itálie americkými raketami.¹⁵⁾

Téma však bylo otevřeno a Kennedy nechal připravit prohlášení, které by uklidnilo veřejnost a zároveň by varovalo Kreml před dalšími kroky.¹⁶⁾ Tiskový tajemník Bílého domu Theodor Sorensen jej předal tisku 4. září. „Neexistuje žádný důkaz, že by (na Kubě) byla jakákoli organizovaná bojová formace, která by pocházela ze země v sovětském bloku; o tom, že by byly Rusku poskytnuty vojenské základny; o porušení dohody z roku 1934 o Guantanamu; o přítomnosti ofenzivních střel typu země-země; či o jiných důležitých útočných prostředcích buď v kubánských rukách nebo pod sovětskou kontrolou. Kdyby tomu bylo jinak, nastaly by nejvážnější problémy."¹⁷⁾

Kennedy sám toto „varování" zopakoval 13. září. „Kdykoli by komunistické posilování Kuby mělo ohrozit naši bezpečnost nebo ji jakýmkoli způsobem ovlivnit, včetně naší báze v Guantanamu, našeho přístupu k panamskému kanálu, našich raketových a kosmických aktivit na misu Canaveral, životů amerických občanů v této zemi, kdyby se Kuba pokoušela vyvézt své agresivní záměry silou proti jakémukoli státu na této polokouli nebo se stala ofenzivní vojenskou základnou s podstatnou kapacitou pro Sovětský svaz, pak by tato země učinila, cokoli by bylo nutné, aby ochránila bezpečnost svou vlastní i svých spojenců."¹⁸⁾

Sorensen se později nechal slyšet, že „varování" mělo primárně ukázat „tvrdost" administrativy domácímu publiku.¹⁹⁾ Americké vedení totiž v dosavadní kubánské situci nevidělo bezprostřední hrozbu.²⁰⁾

Skutečnost, že si prezident veřejným prohlášením dobrovolně svázal ruce, to jen potvrzuje. Bílý dům byl v polovině září skeptický k možnosti brzkého vyhrocení kubánské situace příchodem raket. Veřejné „varování" načrtlo jasnou čáru, co Spojené státy hodlají tolerovat a co nikoli. A ony očekávaly, že Moskva bude tento postoj respektovat. Prohlášení učiněné 11. září prostřednictvím TASSu to alespoň naznačovalo.²¹⁾

Debata o McConově tezi svým způsobem představovala okrajovou záležitost. Hrozba rozmístění sovětských strategických raket na Kubě se na přelomu srpna a září 1962 asi skutečně zdála nereálná. Nicméně jejím výsledkem bylo výrazné zpevnění amerických pozic. Vymezila rozhraní mezi čistě obrannými prostředky a netolerovatelnými „prostředky určenými pro útok na Spojené státy". Navíc jej navenek artikuloval sám prezident. Tím nabývalo téměř normativního charakteru. Šestnáctý říjen tedy znamenal zlom. Snímky rozestavěných raketových základen na Kubě – na rozdíl od situace v Turecku, Itálii či jinde – znamenaly krizi.

Jaký význam tedy rakety měly vzhledem k začínající krizi? Přímý vztah mezi jejich přítomností a krizí je nesporný. Dlouhodobé aspekty vztahu Kennedyho vlády ke Castorovu režimu sice utvářely kontext krize a nepřímo ji tak ovlivňovaly, ale administrativa se zřetelně snažila oddělit problém raket od kubánské otázky. Už jen kvůli zajištění mezinárodní podpory pro své akce. Ústředním tématem krize byla přítomnost raket a jaderných zbraní na Kubě. V představách administrativy před krizí jako reálný zlom vystupovala až přítomnost nukleárních hlavic.²²⁾

Bez nich by rakety středního doletu postrádaly reálnou hodnotu. Atomové hlavice dodávaly svým nosičům charakter strategických (v americkém pojetí ofenzivních) zbraní. Zjistit, zda jsou na Kubě hlavice však nebylo jednoduché. Washington si v průběhu krize touto otázkou nebyl vůbec jist. Implicitně se však předpokládalo, že přítomnost raket středního doletu indikuje i přítomnost nukleárních hlavic.²³⁾ Následující odstavce jsou pokusem o rozbor několika rovin vztahu mezi americkým viděním krize a sovětskými raketami.

Rakety jako vojenský problém. Z vojenského hlediska rakety v krizi plnily dvě úlohy. (i) I kdyby v důsledku jejich přítomnosti nedošlo k žádnému zásadnímu posunu ve strategické rovnováze (McNamarova teze), jejich přítomnost by stále měla „velmi významnou vojenskou hodnotu",²⁴⁾ protože „jakmile by rakety byly kompletní a připraveny k užití, nastala by nová strategická situace, Spojené státy by byly příměji a bezprostředněji na mušce než kdykoli předtím."²⁵⁾

Patrně šlo o to, že by stoupl počet megatun, které by v případě konfliktu mohl Sovětský svaz na Spojené státy vyslat. Dále by USA musely přizpůsobit své síly novému ohrožení ze dvou směrů, protože rakety zároveń signalizovaly sovětský vojenský vstup na západní polokouli. Je zajímavé, že – alespoň pokud jsem byl schopen dohledat – v průběhu krize nijak nerezonoval další argument, s nímž přišel McGeorge Bundy na konci srpna 1962. Blízkost Kuby totiž výrazně zkracovala dobu, za níž by americká obrana a hlavně bombardéry Strategic Air Command mohly reagovat na překvapivý raketový útok.²⁶⁾

(ii) Rakety také představovaly jeden z faktorů, které krizi „dynamizovaly". Termín jejich operační připravenosti omezoval dobu, do níž Spojené státy musely něco podniknout. Sbor náčelníků štábu (JCS) ústy svého předsedy gen. Maxwella Taylora od počátku odmítal útok proti akceschopným strategickým raketám.²⁷⁾

Postup prací na raketových základnách přidávaly krizi na urgentnosti (nutno přiznat, že obdobně působily v mezidobí 16.-22. října i obavy z předčasného zveřejnění raketové krize).²⁸⁾

Politické rozměry přítomnosti raket. Záměrně jsem odsunul otázku strategické (ne)rovnováhy až do této části. Určitá část Kennedyho administrativy včetně ministra McNamary totiž v době karibské krize už pracovala s představou o jaderném „patu".²⁹⁾

V dané situaci podle jejich pojetí obě velmoci disponovali takovým objemem jaderných zbraní, že ani jedna není schopna svým prvním úderem zabránit zničující odvetě protivníka.³⁰⁾

Není divu, že z takové perspektivy už číselné údaje o korelaci sil přestávají hrát roli. Na druhou stranu přetrvávaly politicko-psychologické aspekty obsažené v rétorice o náskoku, převaze, nerovnováze,… A patrně do této oblasti mířil McNamara, když snižoval význam vojenské stránky krize a odmítal hovořit o změně ve strategické rovnováze.³¹⁾

Pro něj byl americký zásah vynucen primárně otázkou udržení soudržnosti západní aliance, postoji americké veřejnosti a nutností postavit se sovětské agresivitě.³²⁾

Věrohodnost Spojených států a sovětská hrozba. Tento ohled rezonoval v administrativě už před krizí. Svým způsobem už sama existence „komunistického" režimu na západní polokouli byla výzvou americké vojenské hegemonii. Porušením Kennedyho „varování" postavil Chruščov Spojené státy slovy Deana Achesona „před přímou výzvu, účastníme se testu vůle…"³³⁾ Bundy byl nevybíravější, hovořil o „drzosti".³⁴⁾

V Achesonově postoji se stejně jako v mínění dalších rezonovala představa, že na Sovětský svaz platí pouze tvrdý postoj. Navíc Kennedyho do akce vtahoval jeho zářijový závazek. V sázce byla věrohodnost jeho i Spojených států. Musel dostát svému slovu, resp. musel „potrestat" překročení velmocenské podmínky. V jejich pohledu by „měkkost" jen Sovětský svaz povzbudila k aktivitě jinde (zvažován byl hlavně Západní Berlín a znovu oživená Chruščovova snaha ukončit jeho okupační status a uzavřít mírovou smlouvu s NDR).³⁵⁾

Ústup v kubánské otázce nepřicházel v úvahu – i Adlai Stevenson, americký stálý zástupce v OSN a vzhledem k tehdejším poměrům doslova „appeaser", psal v této souvislosti o nemožnosti jednání „s puškou u hlavy".³⁶⁾ Spojené státy se zkrátka cítily povinny zasáhnout, protože připustit sovětskou základnu ve své sféře vlivu znamenalo ústupek, který nehodlaly učinit.

Pokud by Washington toleroval sovětské rakety na ostrově, musel by připustit zmrazení kubánského problému. Musel by se otevřeně vzdát svého dlouhodobého cíle – odstranění Castrovy vlády. Musel by se rovněž vyrovnat se skutečností, že se rakety mohou dostat pod určitou kontrolu kubánského vedení, o kterém měl pravděpodobně ještě horší mínění než o sovětském.³⁷⁾

Zdá se také, že rezonovala i určitá teorie latinskoamerického domina – upevnění Castrovy Kuby oslabí důvěru ve Spojené státy v latiskoamerické oblasti, přispěje k šíření komunistické propagandy v regionu a výsledkem bude poškození mezinárodní pozice USA.³⁸⁾

Veřejné mínění jako politický faktor. Z hlediska vežřejného mínění střely SS-4 a SS-5 na Kubě znamenaly riziko. Lidská mysl pracuje jinak s hrozbou, která je prakticky v sousedství, vzdálená od Miami několi desítek mil, a s abstraktním nebezpečím vzdáleným tisíce kilometrů, i když jde o mezikontinetální balistické střely. Veřejné mínění představovalo pro americkou politiku důležitý faktor nejen kvůli blížícím se volbám. Kdyby se Kennedy v daném okamžiku rozhodl sovětské rakety ignorovat, mohl počítat s vážným odporem jak v Kongresu, tak na celé politické scéně.³⁹⁾

Není divu, že si na první schůzce budoucího Ex Commu viceprezident Lyndon Johnson povzdechl, že – „objektivně" vzato – by se sice Spojené státy měly naučit žít pod hrozbou raket stejně jako Evropané. Reálně to však podle Johnsona nebylo možné. Hrozila „národní" panika.⁴⁰⁾ V podstatě tak implicitně vyloučil, že by střely středního doletu nějak zásádně měnily vojenskou situaci a zredukoval problém na otázku studenoválečné psychologie.

Jak se zdá, americká reakce na rakety a vyvolání krize představuje dosti komplexní problém a z pramenů není možné vypreparovat jednu jedinou („finální") odpověď. Rakety byly katalyzátorem dlouhodobého napětí. Tvořily určitou hranici. Když ji Sovětský svaz překročil, americké vedení se cítilo být vtaženo do krize a do hry vstoupily otázky věrohodnosti, nedůvěry, zájmů, ochrany vlastních pozic, které poté determinovaly další průběh karibské krize.

Pozn: Tento článek byl v upravené podobě přednesen na semináři (u „kulatého stolu") Karibská krize: 40 let poté, který uspořádal PWSV 5. listopadu 2002.

Poznámky:

1) Michael R. BESCHLOSS, The Crisis Years. Kennedy and Khrushchev, 1960-1963. New York. HarperCollins 1991, s. 4.

2) National Security Action Memorandum 196, 22.10. 1962. Foreign Relations of the United States (dále FRUS), 1961-1963, vol. XI. Cuban Missile Crisis and Aftermath. (Eds.) Edward C. KEEFER – Charles S. SAMPSON – Louis J. SMITH – David S. PATTERSON. Washington. U.S. Government Printing Office 1996, s. 57.

3) The Kennedy Tapes. Inside the White House During the Cuban Missile Crisis. (Eds.) Ernest R. MAY – Philip D. ZELIKOW. Cambridge-London. Harvard University Press 2000, s. 54. Tyto nahrávky, které si během jednání prezident F. Kennedy tajně pořizoval, zůstávají základním pramenem k diskuzím v Ex Commu během krize.

4) Ukázkou tohoto trendu je dnes už klasická monografie Aleksandr FURSENKO – Timothy NAFTALI, ‚One Hell of a Gamble‘. Khrushchev, Castro, and the Cuban Missile Crisis, 1958-1964. London. Pimlico 1999.

5) Record of the Meeting, 19.10. 1962. FRUS, 1961-1963, XI, s. 119.

6) Address by the President to the Nation, 22.10. 1962. American Foreign Policy. Current Documents (dále jen AFPCD), 1962. Washington. U.S. GPO 1966, s. 399.

7) K napsání tohoto příspěvku mne inspiroval text Jutta WELDES, „The Cultural Production of Crises: U.S. Identity and Missiles in Cuba". In: Cultures of Insecurity. States, Communities, and the Production of Danger. (Eds.) WELDES, Jutta – LAFFEY, Mark – GUSTERSON, Hugh – DUVALL, Raymond. University of Minnesota Press, Minneapolis – London 1999, s. 35-62. J. Weldes na začátku vznáší stejné otázky, lišíme se však odpovědí. Tématem se více zabývá také studie Richard Ned LEBOW – Janice Gross STEIN, We All Lost the Cold War. Princeton. Princeton University Press 1995.

8) The Kennedy Tapes, s. 89 a 133.

9) Např. The Kennedy Tapes, s. 59 an.

1O) Richard M. BISSELL Jr. – Jonathan E. LEWIS – Frances T. PUDLO, Reflections of a Cold Warrior. From Yalta to the Bay of Pigs. New Haven. Yale University Press 1996, s. 152-203.

11) Vladimír NÁLEVKA, Karibská krize, Praha. Nakladatelství ISN 2001.

12) R.N. LEBOW – J.G. STEIN, We All Lost the Cold War, s. 20.

13) Memorandum ‚Soviet MRBMs in Cuba‘ (McCone), 31.10. 1962 a Memorandum of Conversation (Bundy-McCone), 5.10. 1962. CIA Documents on the Cuban Missile Crisis 1962. (Ed.) Mary S. McAUCLIFFE. Washington. CIA History Staff 1992, s. 13-17 a 114-15. Také viz The Kennedy Tapes, s. 90.

14) Special National Intelligence Estimate (The Military Buildup in Cuba), 19.9. 1962. FRUS, 1961-1963, X, Cuba, 1961-1962. (Eds.) Louis J. SMITH – David S. PATTERSON. Washington. U.S. GPO 1997, s. 1070-80.

15) Memorandum From the Director of the Bureau of Intelligence and Research (Hilman) to Secretary of State Rusk, 1.9. 1962. FRUS, 1961-1963, X, s. 1014.

16) Ke genezi textu srov. Memorandum From the Counselor of the Department of State and Chairman of the Policy Planning Council (Rostow) to the President’s Special Assistant for National Security Affairs (Bundy), 31.8. 1962; Memorandum From the President’s Deputy Special Assistant for National Security Affairs (Kaysen) to the President’s Military Aide (Clifton), 1.9. 1962; Memorandum From the Counselor of the Department of State and Chairman of the Policy Planning Council (Rostow) to President Kennedy, 3.9. 1962. FRUS, 1961-1963, X, s. 1001, 1007-1010 a 1031-32.

17) Statement by the President Read to Correspondents by the President’s Press Secretary, 4.9. 1962. AFPCD, 1962, s. 364.

18) Statement Read by the President at a News Conference, 13.9. 1962. AFPCD, 1962, s. 374.

19) R.N. LEBOW – J.G. STEIN, We All Lost the Cold War, s. 96-97.

20) Memorandum From the President’s Deputy Special Assistant for National Security Affairs (Kaysen) to the President’s Military Aide (Clifton), 1.9. 1962. FRUS, 1961-1963, X, s. 1007-09.

21) Special National Intelligence Estimate (The Military Buildup in Cuba), 19.9. 1962. FRUS, 1961-1963, X, s. 1073.

22) Memorandum From the President’s Special Assistant for National Security Affairs to President Kennedy, 31.8. 1962. FRUS, 1961-1963, X, s. 1005.

23) The Kennedy Tapes, s. 51 a 55.

24) Memorandum for the File, 17.10. 1962. FRUS, 1961-1963, XI, s. 97.

25) Record of the Meeting, 19.10. 1962. FRUS, 1961-1963, XI, s. 121.

26) Memorandum From the President’s Special Assistant for National Security Affairs to President Kennedy, 31.8. 1962. FRUS, 1961-1963, X, s. 1005.

27) The Kennedy Tapes, s. 58-59 a 87-88.

28) The Kennedy Tapes, s. 63-65. Minutes of the 505th Meeting of the NSC, 28.10. 2002. FRUS, 1961-1963, XI, s. 135.

29) Memorandum for the File, 17.10. 1962. FRUS, 1961-1963, XI, s. 97.

30) Andreas WENGER, From Cold War to Long Peace. The Transformation of the International Security Systém and the Role of Nuclear Weaspons, 1953-1963. Zürrich. University 1996. Také Marc TRACHTENBERG, A Constructed Peace. The Making of the European Settlement, 1945-1963. Princeton. Princeton University Press 1999, s. 288an.

31) The Kennedy Tapes, s. 89 a 133

32) The Kennedy Tapes, s. 133.

33) Record of the Meeting, 19.10. 1962. FRUS, 1961-1963, XI, s. 118.

34) The Kennedy Tapes, s. 61.

35) The Kennedy Tapes, s. 88-97.

36) Letter From the Representative to the United Nations (Stevenson) to the President Kennedy, 17.10.1962. FRUS, 1961-63, XI, s. 102.

37) Record of the Meeting, 19.10. 1962. FRUS, 1961-1963, XI, s. 118.

38) Special National Intelligence Estimate (SNIE 11-18-62), 19.10.1962. FRUS, 1961-1963, XI, s. 123.

39) R.N. LEBOW – J.G. STEIN, We All Lost the Cold War, s. 95-97.

40) The Kennedy Tapes, s. 65.

Vaše reakce...

zpět