PWSV | Vol. 1 No. 3 prosinec 2002 | Studie | Petr Blažek

Jaderné hlavice, Československo a Varšavská smlouva po karibské krizi

"Po několikerém otočení velikým kolem se těžkopádně otvírají oprýskaná, zelená vrata, vedoucí do nitra kopce. Za nimi jsou další, stejně mohutné pancéřové dveře. Nový nátěr kovových částí dává tušit, že podzemní kryty sovětští vojáci nezdevastovali. Po zapuštěných kolejích v betonové podlaze se vchází na plošinu nad prázdnou, přes dvacet metrů dlouhou zšeřelou halu. Pod stropem visí těžký hák posuvného jeřábu. Kovový žebřík vede do šestimetrové hloubky podzemního krytu. V prostorných místnostech po stranách haly jsou v řadě do betonu zapuštěné kovové patky – zbytek neznámého zařízení tzv. bojového prostoru. Po stěnách visí žebra klimatizačního zařízení. Neprodyšně uzavíratelný kryt umožňoval udržovat konstantní teplotu a vlhkost vzduchu. Do přilehlých technických prostor vedou úzké chodbičky. V malých kobkách stojí prázdné, bíle natřené skříně lékařské ordinace. Kovové palandy u stěn sloužily stálému personálu, stejně jako přilehlé hygienické zařízení. Pečlivě natřené roury vzduchotechniky vedou tunely kamsi vzhůru. V jedné z kobek je instalován obrovský diesel-agregát zn. Škoda – rok výroby 1967. Je perfektně vyčištěn a nakonzervován, jen spustit. Obrovské nádrže jsou plné nafty. Chodbička končí u malých kovových dvířek nouzového východu. V útrobách druhého kopce se skrývá další, stejně vybavený kryt.“ ¹⁾

Jak poznamenal americký historik Mark Kramer, role Varšavské smlouvy v karibské krizi byla zcela zanedbatelná. Podle doposud zpřístupněných dokumentů sovětské vedení dopředu neinformovalo stranická vedení satelitních států o svém rozhodnutí instalovat na Kubě taktické rakety. Teprve den po proslulém televizním vystoupení amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, který 22. října 1962 oznámil dislokaci sovětských raket nedaleko americké pevniny, byla na základě pokynu Moskvy vyhlášena vojenská pohotovost Varšavské smlouvy, jež skončila 21. listopadu 1962. Satelitní státy Varšavské smlouvy neměly jakoukoliv možnost ovlivnit průběh krize a pouze pasivně přihlížely, jak se situace vyvíjí. ²⁾

V tomto článku bude pozornost věnována vytvoření nového systému dislokace sovětských jaderných zbraní v Československu, Polsku, Maďarsku a Východním Německu, jehož podobu karibská krize významně ovlivnila. Vzhledem k současnému uzavření Vojenského historického archívu (VHA) a předchozím neúspěšným pokusům o získání přístupu k dokumentům o zkoumané problematice³⁾ autor vychází především z domácí i zahraniční odborné literatury, doplněné interpelací v souvislosti s údajnou dislokací sovětských jaderných hlavic na československém území, již vznesli na počátku devadesátých let tehdejší poslanci Federálního shromáždění ČSFR na nejvyšší vládní představitele.⁴⁾

V příloze je publikován přepis dokumentu připraveného pro zasedání předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa (PÚV KSČ), kde 5. ledna 1965 stranické vedení "vzalo na vědomí“ rozhodnutí Spojeného velení Varšavské smlouvy o ukončení utajování existence raketové techniky typu země-země na území Československa. ⁵⁾

"Poučení“ z karibské krize

Jednou z často diskutovaných otázek karibské krize je rozsah kontroly sovětského vedení nad dislokovanými jadernými zbraněmi. Přestože mělo rozhodování o použití jaderných zbraní po celou dobu karibské krize pevně v rukou, naznačují některé okolnosti, že Moskva zvažovala také alternativní scénáře. V pozdním létě 1962, kdy již třetí měsíc probíhalo pod krycím jménem "Operace Anadyr“⁶⁾ tajné přemísťování sovětských jednotek a zbraní na Kubu, uvažoval sovětský ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij o možnosti delegovat pravomoc nad použitím taktických zbraní v případě invaze americké armády vrchnímu veliteli sovětských jednotek na Kubě, jímž byl generál Issa Alexandrovič Plijev.⁷⁾

Pravomoc měl údajně získat pouze tehdy, pokud by komunikace s Moskvou byla nečekaně přerušena a v okamžiku, kdy by se ostatní obranné prostředky ukázaly jako zcela nedostatečné. Dokonce byl již pro tento účel připraven písemný rozkaz, ale 8. září 1962 jej maršál Malinovskij definitivně odmítl podepsat. Bezpodmínečný zákaz použití jaderných hlavic, jež byly dislokovány odděleně od nosičů, poté sovětské vedení opakovalo 22.-25. října 1962 v několika telegramech zaslaných generálu Plijevovi na Kubu.⁸⁾

Obavu sovětského vedení z nekontrolovatelného rozpoutání jaderné války posílil také radikální postoj lokálních aktérů, částečně vyvolaný jejich vyřazením z rozhodovacích procesů. Na vrcholu karibské krize 24. října 1962 zaslal kubánský vůdce Fidel Castro do Moskvy telegram, v němž naléhavě požadoval, aby Sovětský svaz zahájil atomový útok proti USA v případě, že americká armáda napadne jeho ostrov. Odpověď Nikity Sergejeviče Chruščova byla jednoznačná a ukázala, že sovětské vedení odmítalo svázat osudy Kuby s případnou celosvětovou jadernou katastrofou, v níž raketová krize na podzim 1962 hrozila přerůst.⁹⁾

Karibská krize v této souvislosti poskytla sovětskému vedení několik "poučení“ pro dislokaci jaderných zbraní. Mezi nejpodstatnější patřila nutnost vyloučit jejich neoprávněné, respektive náhodné odpálení v krizových situacích. Jako zásadní se ukázala také nutnost vytvoření takové dislokace jaderných hlavic, jež by umožnila jejich rychlé použití.¹⁰⁾

Jaderné zbraně a Varšavská smlouva v druhé polovině padesátých letech

První kroky k rozmístění nosičů jaderných hlavic mimo Sovětský svaz sahají do roku 1953, kdy začala speciální skupina ze sovětského ministerstva obrany sbírat při rekognoskaci terénu v Rumunsku, Bulharsku a NDR informace o vhodných lokalitách pro rozmístění prvních typů sovětských raketových nosičů.¹¹⁾

Jak dokládají nedávno zveřejněné dokumenty sovětské provenience, bylo o rozmístění sovětských nosičů strategických jaderných zbraní na východoněmeckém a bulharském území rozhodnuto již v polovině padesátých let. Dne 26. března 1955 sovětský stranický vůdce Nikita Sergejevič Chruščov a ministr obrany Nikolaj Alexandrovič Bulganin podepsali příkaz k dislokaci několika sovětských raketových jednotek ve zmíněných státech. První brigáda, vybavená raketovými systémy R-5M, přijela do NDR v březnu 1957. V přísně utajené "Operaci Atom“ obdržely v dubnu 1959 tři sovětské brigády dokonce jaderné hlavice, jež po zkompletování s nosiči mohly bez obtíží zasáhnout například americkou základnu ve Velké Británii.¹²⁾

Hlavním důvodem tajné dislokace sovětských jaderných zbraní na východoněmeckém území bylo úsilí sovětského vedení o zlepšení strategické pozice v případném konfliktu. Od května do srpna 1959 jednali v Ženevě ministři zahraničí SSSR, USA, Velké Británie a Francie o osudu rozděleného Německa. Jediným bodem, na kterém se zástupci velmocí dohodli, byl zákaz jaderných zbraní v Západním Berlíně. Záhy po skončení ženevské konference byly zmíněné sovětské jednotky a raketové systémy, včetně jaderných hlavic, urychleně staženy z NDR, zřejmě v důsledku sovětské obavy z případného narušení dalších jednání, jež pokračovala v září 1959 při příležitosti návštěvy sovětského vůdce v Bílém domě.¹³⁾

Jak je z této doposud nepříliš známé kauzy zřejmé, hrály jaderné zbraně v plánování Varšavské smlouvy významnou roli již v padesátých letech. Přestože Sovětský svaz v následujících letech stále zaostával v počtu jaderných zbraní za USA,¹⁴⁾ měly raketové jednotky v sovětské "pokerové“ politice nezastupitelnou roli. Pro Nikitu Sergejeviče Chruščova byly nukleární zbraně jednak prostředkem "k vyvíjení politického nátlaku na Západ, tak zdrojem vojenského odstrašení, jež odradí druhou stranu od jejich nasazení“.¹⁵⁾

Spolu s důrazem na zvýšení konvenční síly Varšavské smlouvy, jenž byl armádními kruhy prosazen ještě před Chruščovovým pádem, měla Sovětskému svazu především zajistit pevné velmocenské postavení. Toto východisko a postup posílila v roce 1964 změna v Kremlu, kdy se do čela sovětské komunistické strany dostal Leonid Iljič Brežněv. Překotný nárůst armádních výdajů na zdokonalování konvenčních jednotek lze v tomto kontextu vysvětlit také jako ústupek nového představitele Kremlu vlivné armádní generalitě.¹⁶⁾

Tajné jaderné depoty na území sovětských satelitů

V důsledku stoupající úlohy jaderných zbraní v sovětském vojenském plánování získaly na počátku šedesátých let armády Československa, Maďarska a Polska raketové nosiče typu Luna (v kódu NATO Frog) a R-11-M (Scud). Stejné zbraně obdržely také bulharské a rumunské armádní síly: "Ve všech případech bylo rozmístění těchto dodávek nosičů během kubánské krize v plném proudu“.¹⁷⁾

Podle německého historika Matthiase Uhla rozhodlo Spojené velení Varšavské smlouvy již 29. března 1961, tedy několik měsíců před vyvrcholením druhé berlínské krize, poskytnout "k dispozici členským státům“ celkem 14 raketových nosičů typu R-11-M a 40 raketových nosičů typu Luna. Maďarská a východoněmecká strana byla vybavená zbraněmi pro jednu raketovou brigádu, rumunská a bulharská armáda získala vybavení pro dvě jednotky, polská a československá strana dokonce pro čtyři.¹⁸⁾

Poskytnuté raketové nosiče, jenž byly v rámci společných cvičení používány pro simulovaný jaderný útok, však byly úředně označeny jako složky ozbrojených sil Varšavské smlouvy a byly pod sovětskou kontrolou. Představitelé jednotlivých komunistických stran satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné použití žádný vliv, neboť případné dodávky jaderných hlavic byly navíc zcela pod sovětskou kontrolou. Nemožnost místních komunistických elit zasahovat do vývoje případného jaderného konfliktu byla v kontextu sovětské vojenské doktríny, předpokládající proměnu střední Evropy na jaderné bojiště, jedním ze zdrojů vnitřních konfliktů mezi některými členskými státy Varšavské smlouvy a Moskvou, nejlépe viditelné kritickými postoji Rumunska na jednáních členských států Varšavské smlouvy v druhé polovině šedesátých let.¹⁹⁾

Také v československém oficiálním prostředí nechyběly kritické pohledy,²⁰⁾ například na jaře 1968 precizně formulované v návrhu pracovníků Vojenské historické akademie a Vojenské technické akademie na vytvoření nové československé doktríny, jež by zabránila "vedení raketojaderné války na teritoriu ČSSR“.²¹⁾

Exkluzivita sovětského vedení byla v první polovině šedesátých let zpevněna přísně tajnými bilaterálními smlouvami, uzavřenými s Československem, NDR, Maďarskem a Polskem o vybudování depotů pro uskladnění jaderných hlavic. První smlouvy s NDR byly uzavřeny ještě před karibskou krizí. Na východoněmeckém území se smlouvy týkaly přibližně šestnácti skladovacích ploch, všechny byly výhradně pod kontrolou speciálních skupin sovětské armády v NDR. V polovině šedesátých let byla dále podepsána tajná sovětsko-maďarská dohoda, podepsal ji Leonid Iljič Brežněv a Jánoš Kádár. Obsah smlouvy byl zcela utajený před téměř všemi ostatními představiteli maďarského vedení. Konečně byla 27. února 1967 uzavřena polsko-sovětská smlouva, rovněž bez vědomí většiny polského vedení.²²⁾

Obava sovětského vedení ze ztráty iniciativy v první den překvapivého úderu protivníka byla zřejmě hlavním důvodem, proč uzavřelo s NDR, Maďarskem, Polskem a Československem již zmíněné tajné smlouvy o vybudování speciálních depotů, kde by dislokované jaderné hlavice byly připravené k útoku do tří hodin. ²³⁾

Ve všech případech měly skladiště jaderných hlavic hlavní význam pro případnou eskalaci napětí mezi velmocemi, především měly eliminovat neúnosně dlouhý termín jejich dodání k raketovým nosičům, jež byly v uvedených zemích dislokovány.²⁴⁾

Na druhou stranu Spojené velení Varšavské smlouvy rozhodlo zrušit utajení dislokace raketových nosičů na území svých satelitů. Jedním z předpokládaných důvodů tohoto kroku, jež v československém případě platil od 1. ledna 1965, byla očividná demonstrace síly. Na pražské vojenské přehlídce u příležitosti dvacátého výročí osvobození Československa předvedla ČSLA dne 9. května 1965 vedle jiných zbraní také raketové nosiče LUNA a R-11-M. ²⁵⁾

Složitější postup bylo sovětské vedení nuceno hledat v případě umístění jaderných nosičů na území Československa, jež mělo svou geopolitickou polohou v plánech Varšavské smlouvy významné postavení. Dokládá to také nedávno objevený plán na použití ČSLA v případě války, schválený Antonínem Novotným v roce 1964. ²⁶⁾

Československé armádě, dislokované na rozhraní obou vojenských bloků, bylo v případné válce se Západem přisouzeno bojovat spolu se sovětskými jednotkami, které byly umístěny v NDR, jako prvosledová armáda a postupovat za použití jaderných zbraní směrem na západní Evropu, než bude z velké části zlikvidována. Měla zejména připravit podmínky pro nasazení druhého sledu Varšavské smlouvy. Sovětské velení z tohoto důvodu kladlo velký důraz nejen na zvyšování početních stavů, výzbroj a výcvik ČSLA, ale také na zbrojní výrobu. ²⁷⁾

V druhé polovině šedesátých let měla ČSLA ve zbrani největší procento obyvatelstva ze všech zemí sovětského bloku (1,64 %), tedy dokonce více než sovětská armáda. Navíc Sověti požadovali, aby v případě mobilizace bylo povoláno okolo deseti procent populace. ²⁸⁾

Jak masivní byla soudobá militarizace společnosti, naznačuje počet usmrcených československých vojáků v druhé polovině šedesátých let, kdy při cvičeních a dalších výkonech služby zahynulo neuvěřitelných 1151 osob. ²⁹⁾

Protože Československo, stejně jako další satelitní komunistické režimy, nebylo všechny sovětské požadavky schopné zajistit, vytvářela tato skutečnost další výrazný konfliktní potencionál, jak to dokládají některé kritické hlasy československého vedení. Například 20. června 1966 informoval předseda státní plánovací komise Oldřich Černík prezidenta Antonína Novotného o nárůstu ekonomických problémů, souvisejících s nepřiměřenými požadavky armády. Argumentoval přitom právě oficiální vojenskou doktrínou, jež doslova počítala "s možností nenadálého napadaní našeho území za masového použití raketojaderných zbraní v prvních dnech války“. Navrhoval výrazně upřednostnit "krytí materiálních potřeb armády v počátečním období války, potřeby ochrany obyvatelstva, dopravy a spojů“. ³⁰⁾

V Československu navíc žádné sovětské vojenské jednotky oficiálně nebyly od konce roku 1945. Snahu sovětské strany dosáhnout změnu v této otázce, pramenící v údajné nevíře Moskvy ve schopnost ČSLA splnit strategická zadání³¹⁾ či ve snaze Kremlu zajistit si pevnější postavení v dalších ozbrojovacích jednáních s USA,³²⁾ se československé vedení snažilo podle dostupných pramenů a svědectví odvrátit. Podle prvních tajných smluv o raketové technice, jež Československo podepsalo již 30. srpna 1961 a 23. února 1962, měly být v případě "mimořádných událostí“ dodány do Československa jaderné hlavice uskladněné na sovětském území. Při optimálních podmínkách smlouvy předpokládaly jejich dodání a zkompletování s jadernými nosiči za 18 až 22 hodin. ³³⁾

Přestože nátlak sovětské strany na československé vedení, aby souhlasilo s dislokací několika sovětských divizí, nebyl až do srpna 1968 vyslyšen, dokázala si Moskva v polovině šedesátých let vynutit podpis dohody o rozmístění sovětských raketových útvarů a vybudování jaderných depotů na československém území.³⁴⁾

V této souvislosti je podnětné zmínit skeptický pohled Karla Durmana na domácí protagonisty "obrodného proudu“ v období "pražského jara“, neboť údajně nedokázali adekvátně reagovat na vzrůstající nebezpečí sovětské intervence. Pro sovětské armádní jestřáby pak bylo uvolnění v Československu vítanou záminkou, jak odstranit "anomálii, kdy v samém strategickém centru předpokládané konfrontace leželo území sice patřící k sovětskému bloku, ale přímo vojensky nekontrolovatelné“.³⁵⁾

Ještě více pesimistický byl pohled jiného českého exilového historika Josefa Kalvody, publikovaný již na konci šedesátých let. ³⁶⁾ Vyslovil přesvědčení, že hlavním důvodem srpnové intervence byla snaha sovětské strany rozmístit na československém území zbraně a vojska. V tomto kontextu "pražské jaro“ bylo "jen kouřovou clonou, záminkou pro invazi armád několika států Varšavského paktu“. ³⁷⁾

Depoty pro uložení sovětských jaderných hlavic v Československu

Podle Zdeňka Mlynáře souhlasil v polovině šedesátých let první tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný pouze "s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou (v počtu asi 8 000 lidí), ale ne s posádkami s konvenční výzbrojí a větším počtem vojáků“. ³⁸⁾

První krok k této úpravě smluvních podmínek o dodávkách jaderných hlavic udělal na vojenském cvičení v polské Legnici 16. až 21. března 1965 vrchní velitel spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy generál Andrej Antonovič Grečko. Československým armádním představitelům navrhl "uložení speciálních bojových hlavic na území ČSSR se sovětskou obsluhou, požádá-li o to československá vláda a dá-li (k tomu) souhlas vláda ČSSR.“ Ministr národní obrany Bohumír Lomský a náčelník generálního štábu Otakar Rytíř souhlasili a údajně sami předložili vojenské komisi obrany ÚV KSČ příslušný návrh.³⁹⁾

Po schválení zmíněného návrhu 25. května 1965 jednal o půl roku později první tajemník ÚV KSČ a československý prezident Antonín Novotný o této otázce v Moskvě a v listopadu 1965 jednalo o stejném tématu na stejném místě také vedení ČSLA. ⁴⁰⁾

Dne 15. prosince 1965 podepsali sovětský ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij a jeho československý protějšek Lomský, zmocněný 17. listopadu 1965 k tomuto úkonu prezidentem Antonínem Novotným, "Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. Její podstatou bylo vybudování tří speciálních jaderných depotů na československém území v rámci akcí JAVOR 50, 51, 52. Výstavba objektů, oficiálně evidovaných jako "spojovací kabelové útvary“, měla československá strana, jež také celou akci financovala, ukončit do konce roku 1967, kdy je měla převzít do své výlučné kontroly sovětské speciální jednotky. Pro vybudování depotů byly vybrány tři lokality, každá několik kilometrů od velkých měst: Bělá pod Bezdězem, vzdálená přibližně 10 kilometrů od Mladé Boleslavi, Míšov (Borovno) 30 kilometrů od Plzně, a vojenský prostor Bíliny. ⁴¹⁾

Smlouva byla uzavřena na deset let a její platnost se měla automaticky prodlužit na další období, pokud ji nevypoví jedna ze zúčastněných stran jeden rok před uplynutím její splatnosti. ⁴²⁾

O budování speciálních depotů se v následujícím období živě zajímala sovětská strana, jak to dokládá například navržený program návštěvy hlavního velitele spojených ozbrojených sil armád států Varšavské smlouvy, sovětského maršála Ivana Ignaťjeviče Jakubovského 9. září 1967. V Československu ministr národní obrany Bohumil Lomský předložil prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu Antonínu Novotnému informaci, podle níž byli "zainteresováni ukázat mu akce ‚Javor’“. ⁴³⁾

Stavba tří jaderných depotů se však značně protáhla a nebyla v původním termínu ukončena. Je zajímavou – byť hypotetickou, tedy žádnými zveřejněnými prameny nepodloženou – otázkou, zda nedodržení termínu nepřispělo jistým dílem k pádu Antonína Novotného. ⁴⁴⁾

Alexandr Dubček nejistě vzpomínal, že za nechutí Leonida Iljiče Brežněva podpořit Antonína Novotného mohla být, jak to popsal již v sedmdesátých letech výše citovaný Zdeněk Mlynář, dlouhodobá neochota souhlasit s rozmístěním sovětských jednotek na území ČSSR: "Podle některých pramenů byl N. S. Chruščov prvním sovětským vůdcem, který nutil Novotného, aby souhlasil s přítomností sovětských vojsk v Československu. Podle těchto zdrojů to Novotný údajně odmítnul. Píše se, že proti těmto plánům stál v opozici také po té, kdy se L. I. Brežněv stal generálním tajemníkem. Jestliže byly tyto diskuse, nebyl jsem s nimi seznámený, a pokud vím, ani jiný člen předsednictva ÚV KSČ o nich nevěděl.“ ⁴⁵⁾

Stavbu tří depotů dále protáhlo "pražské jaro“ – poslední stavební úpravy byly dokončeny teprve několik měsíců po invazi armád pěti států Varšavské smlouvy. Objekty odevzdala vojenská komise ve dnech 12.-27. prosince 1968. ⁴⁶⁾

První dva jaderné depoty československá strana předala sovětským speciálním jednotkám v dubnu 1969, třetí objekt v Bílině byl předán v prosinci 1969 a sovětská jednotka jej obsadila v únoru 1970. Přísně utajené depoty byly mimo kompetenci sovětské Střední skupiny vojsk, dislokované na československém území po srpnové intervenci, a podléhaly výlučně generálnímu štábu v Moskvě, jež také rozhodoval o případném předání jaderných hlavic. Československá generalita do těchto objektů neměla jakýkoliv přístup. ⁴⁷⁾

Všechny tři vybudované komplexy měly stejné parametry: speciální podzemní sklad, technické zařízení pro jeho provoz, dvoupodlažní budovu pro kanceláře, štáb, učebnu, jídelnu a ubytování pro 170 vojáků. Československé stavební podniky dále postavily v každé lokalitě 24 bytových jednotek, garáže, kinosál, klub, fotokomoru, čítárnu, knihovnu, kotelnu a příjezdové komunikace. V Bělé pod Bezdězem a Míšově byla navíc postavena nákladná vodárenská zařízení (v Míšově rovněž elektrifikovaný chatový tábor). V prostoru Bíliny vyrostl také 25 metrů dlouhý plavecký bazén. Celkové náklady na vybudování a provoz tří depotů stály československou stranu celkem 430,53 miliónů Kč. ⁴⁸⁾

Není zcela jasné, zda se již od pozdního léta 1968, kdy vrcholila stavba jaderných depotů, nacházeli na československém území příslušníci sovětských raketových sil. Vzhledem k nedostupnosti relevantních dokumentů zůstává otevřená možnost, že mohli být součástí sovětského invazního kontingentu. ⁴⁹⁾

Ve zprávě ředitele strategického průzkumu americké Central Intelligence Agency (CIA) Bruce C. Clarka, zaslané do Bílého domu dne 18. listopadu 1968, nebyla tato možnost zmíněna – stručný dokument hovořil velmi nepřesně "pouze“ o okolo 40.000 sovětských vojácích ve třech divizích, podpořených mimo jiné také přibližně 70 taktickými letadly. ⁵⁰⁾

Jak však poznamenal historik Antonín Benčík na základě již zmíněné interpelace poslanců FS ČSFR, bylo po odchodu sovětských jednotek v roce 1991 zjištěno, že minimálně od počátku sedmdesátých let byly na československém území dislokovány jako součást Střední skupiny sovětských vojsk dvě raketové brigády: OTR R-300 s 12 odpalovacími zařízeními v okolí Turnova a TR-Točka s 18 odpalovacími zařízeními ve vojenském výcvikovém prostoru Mimoň-Hvězdov. ⁵¹⁾

Pro úplnost dodejme, že v roce 1983 byla na základě československo-sovětské dohody dislokována raketová brigáda OTR 22 (v kódu NATO rakety středního doletu SS-23) ve vojenském prostoru Hranice na Moravě s odpalovacími zařízeními v Přáslavicích, Staré Vodě a Zeleném Kříži. Ačkoliv byla dislokace této brigády upravena zmíněnou mezistátní smlouvou a byla formálně schválena ÚV KSČ, vládou, parlamentem a vedením Národní fronty, ⁵²⁾ nedostala československá strana předem jakoukoliv možnost toto rozhodnutí ovlivnit.

Tehdejší ministr zahraničí Bohuš Chňoupek ve svých pamětech dokonce uvedl, že se o rozhodnutí rozmístit sovětské rakety středního doletu na československém území dozvěděl z dopisu, nalezeného v běžné diplomatické poště: "Na osmi řádcích, a to včetně oslovení, se v něm uvádělo, že po vzájemné dohodě budou na území Československé socialistické republiky rozmístěny rakety.“ Poté, co se telefonicky spojil se svým východoněmeckým protějškem Oskarem Fischerem zjistil, že stejný způsob Sověti zvolili také v případě NDR, kde byly v tomto období rovněž sovětské rakety středního doletu rozmístěny.⁵³⁾

Přestože konfrontační styl sovětského vedení údajně v tomto období nebyl u představitelů satelitních států přijímán s velkým nadšením, zůstává skutečností, že rozhodnutí o dislokaci sovětských raket nikdo z československého vedení oficiálně nezpochybnil.⁵⁴⁾

Veřejně jej odmítlo pouze opoziční hnutí, v jehož prostředí byla uspořádána protestní podpisová kampaň, jež našla svůj ohlas také v Moskvě.⁵⁵⁾

Z československého území byla sovětská raketová brigáda OTR-22 stažena po podepsání sovětské-americké smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu ve Washingtonu 8. prosince 1987 – poslední sovětské systémy středního doletu zmizely z československého území 16. března 1988. Na jejich odsun dohlížela na základě dohody mezi ČSSR, SSSR a NDR skupina inspektorů, pověřená k této činnosti americkou stranou.⁵⁶⁾

Smlouva o jaderných depotech na území Československa, podepsaná v polovině šedesátých let, však platila až do konce osmdesátých let. Po více než dvaceti letech od jejího vzniku byla navíc novelizována, když 21. února 1986 podepsal ministr národní obrany Václavík, zplnomocněný k tomuto kroku prezidentem Gustávem Husákem, se sovětským resortním protějškem "Dohodu mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o rozmístění základen s jadernými náboji na území ČSSR“. Současně s touto dohodou, jež byla tentokrát uzavřena již na dobu neurčitou, podepsali náčelníci generálních štábů zvláštní protokol o přijatých opatřeních k utajení nejen obsahu, ale i samotné existenci takového smlouvy.⁵⁷⁾

Jak je patrné, mělo "poučení z karibské krize“, jak historik Mark Kramer nazval změny v systému kontroly sovětských raketových zbraní v rámci Varšavské smlouvy, zásadní význam až do rozpadu sovětského bloku. Nulové rozhodovací pravomoci satelitních, tedy i československých elit v otázce případného použití jaderných zbraní Varšavskou smlouvou zůstaly po celou tuto její existence trvalým a nezpochybnitelným axiomem.

Závěrem

Anglický historik Eric Hobsbawm ve svém proslulém textu o "extrémním“ dvacátém století emotivně připomněl, že ještě nedávno celé generace vyrůstaly "ve stínu globálních nukleárních bitev, které, jak se široce věřilo, mohly propuknout v každém okamžiku a zničit lidstvo“.⁵⁸⁾

Apokalyptické dobové nálady měly pro bývalé československé prostředí zvláštní příchuť, neboť zejména v šedesátých a v první polovině osmdesátých let měly zcela konkrétní konotace. V tomto období totiž bylo Československo pro své geopolitické postavení ve velmocenských vojenských plánech označeno za nukleární bojiště. Že v tomto případě nejde o pouhý rétorický obrat, dokládají tři dochované jaderné depoty na českém území. Na závěr je nutné uvést, že dodnes není zcela jasné, zda byly využívány ke svému účelu.

Není také jasné, zda již byla československo-sovětská smlouva z roku 1965, upravená dalším bilaterálním smluvním závazkem v roce 1986, odtajněna. Každopádně doposud nebyly dokumenty o tak závažné věci, jako je možné skladování nukleárních hlavic, publikovány! O složitém procesu vyrovnání s minulosti svědčí také neúspěšný pokus několika poslanců o zahájení trestního stíhání osob, které je připravily či podepsaly jako tzv. resortní smlouvy bez vědomí vlády a parlamentu. Na výše zmíněné otázky odpověděl na parlamentní půdě 12. července 1991 rozpačitě a neurčitě ministr národní obrany Luboš Dobrovský: "Především musím říci, že tato dohoda zanikla. Z pověření čs. vlády jsem byl zmocněn, abych podepsal protokol společně s ministrem Jazovem o zániku této dohody v okamžiku odchodu sovětských vojsk z území ČSFR. To se stalo a tato dohoda zanikla. Abychom mohli odtajnit text této dohody, resp. obou dohod na sebe navazujících, to je dohody z roku 1965, která byla potom změněna novým, poněkud odlišným textem dohody z roku 1986, musíme dostat souhlas ze strany SSSR. Kdybychom takový akt odtajnění uskutečnili jednostranně, bez toho souhlasu nebo alespoň bez pokusu o takový souhlas, mohli bychom se v očích mezinárodní veřejnosti stát nevěrohodným partnerem při podpisu takových mezinárodních dohod i meziresortních dohod. Je to složitý problém, který vyřešíme [sic!]. Je tam ještě další okolnost, do jaké míry bylo touto dohodou, resp. důsledky, které tato dohoda měla přinést, porušeno rozhodnutí, resp. dohoda o nešíření jaderných zbraní.⁵⁹⁾

Nemáme žádné věrohodné doklady o tom, ani materiální a písemné, že jaderné zbraně [myšleny jaderné hlavice – pozn. P.B.] na území tehdejší ČSSR uskladněny byly. Nemůžeme to také vyloučit. Obě dohody směřovaly k tomu, aby zbraně na území Československa uskladněny byly. Již to by mohlo být chápáno jako porušení dohody o nešíření jaderných zbraní. V souvislosti s jednáním o odtajnění musíme směřovat k tomu, abychom zjistili, zda opravdu sovětská armáda jaderné zbraně tady uskladňovala nebo neuskladňovala. Obávám se, že jasnou a věrohodnou informaci nedostaneme.“⁶⁰⁾

Poznámky:

1) Popis speciálního podzemního skladiště jaderného depotu v Bělé pod Bezdězem, vybudovaného v druhé polovině šedesátých let pro dislokaci sovětských jaderných hlavic BRABEC, J.: Jaderné hlavice pod Bezdězem. In: Respekt, 25. března 1991, s. 6.

2) KRAMER, M.: The "Lesson“ of the Cuba Missile Crisis for Warsaw Pact Nuclear Operations. In: CWIHP Bulletin, 8-9 (1996–1997), p. 348. Srov. NÁLEVKA, M.: Karibská krize. ISV, Praha 2001, s. 167-169.

3) Pracovníci VHA nebyli schopni identifikovat odkazy na deponované fondy, jak byly uvedeny v odborné literatuře (výše zmíněná studie Marka Kramera), či poukazovali na jejich trvající utajení (odkazy ve studii PÚČIK, M.: Slovensko v bezpečnostnom systéme medzi Východom a Západom v období rokov 1960-1968. In: Armáda a spoločnosť na Slovensku v kontexte európského vývoja 1948-1968. Vojenský historický ústav, Bratislava 1997, s. 153-173.). Na otázku, kde se nachází dokumenty Vojenské komise obrany ÚV KSČ, odkázali na pracovníky Státního ústředního archívu (SÚA), kde jsou uloženy dokumenty ÚV KSČ. Tam se však situace opakovala v obráceném gardu, neboť pracovníci příslušného oddělení SÚA odkázali na VHA.

4) Interpelaci členů federální vlády (předsedy Mariána Čalfy, ministra zahraničních věcí a místopředsedy Jiřího Dienstbiera a ministra obrany Luboše Dobrovského) podali poslanci Pavel Jégl, Jiří Soukup a Ladislav Lis 16. dubna 1991. Srov. elektronický přepis interpelace na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PS PČR) http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0645_00.htm. Na interpelaci odpovídal (vedle písemné odpovědi) ministr obrany Luboš Dobrovský 12. července 1991 na parlamentní půdě. Srov. http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/016schuz/s016115.htm. K interpelaci se po odpovědi vládních činitelů vrátil Pavel Jegl ve svém vystoupení ve FS ČSSR 19. února 1992, kdy vznesl další dotaz na generálního prokurátora ČSFR. Srov. http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/020schuz/s020132.htm. Totéž učinil ve stejný den Ladislav Lis. Srov. http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/020schuz/s020130.htm.

5) SÚA, A ÚV KSČ, PÚV KSČ, fond O2/I, sv. 9.0, arch. jednotka 94.

6) Operace, v níž mělo být přesunuto na Kubu celkem 51 tisíc sovětských vojáků, dostala název podle řeky Anadyr, ústící do Barentsova moře. PICHOJA, P. G.: Sovetskij Sojuz: Istorija vlasti 1945-1991. Sibirskij chronograf, Novosibirsk 2000, s. 190.

7) Pro přiblížení osobnosti generála Plijeva dodejme, že se 2. června 1962, tedy krátce před zahájením operace "Anadyr“, přímo podílel jako velitel Severokavkazského vojenského okruhu na krvavém potlačení rozsáhlých dělnických nepokojů v Novočerkassku. Srov. SOLŽENICYN, A.: Souostroví Gulag 1918-1956. 3. díl, OK Centrum, Praha 1990, s. 303-307.

8) KRAMER, M.: The "Lesson“ of the Cuba Missile Crisis, pp. 348-349.

9) SERVICE, R.: A History Twentieth-Century Russia. Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts 1998, s. 374.

10) K strategii jaderné války ze strany Varšavské smlouvy, jak byla stanovena v průběhu šedesátých let, srov. MÁDRY, J.: Sovětské zájmy v pojetí obrany Československa (1965-1970), In: Historie a vojenství, roč. 41, č. 5 (1992), s. 130-131.

11) UHL, M. – IVKIN, V. I.: "Operation Atom“: The Sovit Union´s Stationing of Nuclear Missiles in the German Democratic Republic. In: CWIHP Bulletin, 12-13 (Fall-Winter 2001), pp. 304-305.

12) Sovětské vedení v této době mělo údajně také raketovou základnu v Albánii, odkud mohlo zaútočit na americké základny v Turecku a Itálii. Matthias Uhl a Vladimír I. Ivkin však v pasáži o této raketové základně odkazují nepříliš důvěryhodně na pořad albánské televize. Tamtéž, p. 303. Albánie se navíc po sovětsko-čínské roztržce, jejíž příznakem bylo například v roce 1958 odmítnutí sovětské strany předat Číňanům kompletní jaderné zbraně, od sovětského bloku odvrátila. V souvislosti s karibskou krizí Tirana obvinila v roce 1962 sovětské vedení z "kapitulantství před americkým imperialismem“. VYKOUKAL, J. – LITERA, B. – TEJCHMAN, M.: Východ: Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Libri, Praha 2000, s. 451.

13) Západoněmecká tajná služba dostala první zprávu o sovětských raketových jednotkách od svého agenta již v září 1958. V lednu 1959 byla zpráva ze stejného zdroje konkretizována, když agent "V-9771“ hovořil o přípravách převozu "velmi objemné bomby“. Američané se však o přítomnosti sovětských raket údajně dozvěděli teprve v roce 1960. CIA ještě na počátku roku 1961 zřejmě věřila, že v NDR jsou raketové systémy stále rozmístěny. Zajímavá je v tomto kontextu skutečnost, že o existenci sovětských raket nebyla – na rozdíl od karibské krize – v tomto období informována západní veřejnost. UHL, M. – IVKIN, V. I.: "Operation Atom…, pp. 304-305.

14) Srov. MÁDRY, J.: Sovětská okupace Československa, normalizace v letech 1969-1970 a role ozbrojených sil. Sešity ÚSD AV ČR č. 16, Praha 1994, s. 13-14.

15) LUŇÁK, P.: Za devět dní jsme v Lyonu: Plán použití Československé lidové armády v případě války z roku 1964. In: Soudobé dějiny, roč. 7, č. 3 (2000), s. 408.

16) DURMAN, K.: Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991. Karolinum, Praha 1998, s. 78-80.

17) KRAMER, M.: The "Lesson“ of the Cuba Missile Crisis…, p. 350.

18) UHL, M.: Nuclear Warhead Delivery Systems for the Warsaw Pact, 1967-1965: Documents from the Russian State Archieves of Economics and the German Federal Military Archives on the Reorganization and Modernization of the Armed Forces of the Soviet Bloc. Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact, http://www.isn.ethz.ch/php/documents/collection_8/texts/intro.htm.

19) RETEGAN, M.: 1968 - Ve stínu Pražského jara: Črta k rumunské zahraniční politice. Argo, Praha 2002, s. 28-41. Na okraj lze pro srovnání poukázat na složité nacházení konsensu uvnitř NATO v otázce vytváření tzv. multilaterálních jaderných sil aliance, komplikované v šedesátých letech postojem Francie. Srov. HEUSER, B.: The Development of NATOś Nuclear Strategy. In: Contemporary European History, Vol. 6, Part 3 (1997), pp. 37-66.

20) Srov. MÁDRY, J.: Sovětská okupace Československa ..., s. 13-14.

21) Memorandum třiceti vědeckých pracovníků Vojenské politické akademie a Vojenské technické akademie s návrhem československé vojenské doktríny…, In: BENČÍK, A. – NAVRÁTIL, J. – PAULÍK, J.: Vojenské otázky československé reformy: Vojenská varianta čs. krize (1967-1968). Prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha – Brno 1996, s. 137-143. Srov. vzpomínky a úvahy Václava Šikla na následnou aféru vedoucího 8. (státně administrativního) oddělení ÚV KSČ Václava Prchlíka, který na tiskové konferenci 15. července 1968 kritizoval současnou vojenskou doktrínu, pomalý odchod sovětských vojsk po cvičení "Šumava“ a nedostatky v řízení Varšavské smlouvy. Generál Prchlík byl v září 1969 odvolán z ÚV KSČ a vyloučen z KSČ, v listopadu 1969 degradován a v roce 1971 odsouzen za údajné vyzrazení vojenského tajemství ke třem letům odnětí svobody nepodmíněně, po odvolání k 22 měsícům vězení. ŠIKL, V.: Předčasná vzpoura? Naše vojsko, Praha 1992, s. 85-88. K pádu generála Prchlíka však výrazně přispěl již před srpnovou invazí Alexandr Dubček, který na nátlak Moskvy zrušil 8. oddělení ÚV KSČ. Srov. KALVODA, J.: Případ "Saša“, In: KALVODA, J.: Z bojů o zítřek, III. díl, Historické eseje. Dílo, Kladno 1998, s. 220-221.

22) KRAMER, M.: The "Lesson“ of the Cuba Missile Crisis…, p. 350.

23) Rumunsko obdobnou smlouvu se Sovětským svazem zřejmě neuzavřelo. Srov. popis setkání rumunského ministra zahraničí Cornelia Manesca s americkým státním tajemníkem Deanem Ruskem 4. října 1963 při příležitosti zahájení jednání Valného shromáždění OSN. Cornelius Manescu americkému protějšku sdělil, že SSSR se svými spojenci nekonzultoval otázku rozmístění raket na Kubě. Informoval také o případné rumunské neutralitě v případě konfliktu, vyvolaného podobnými akcemi Moskvy, a navíc americkou stranu přesvědčoval, že se na rumunském území žádné sovětské jaderné zbraně nenacházejí. Dokonce údajně nabídl americké straně možnost inspekce. RETEGAN, M.: 1968 - Ve stínu Pražského jara..., s. 30-31. Srov. GARTHOFF, R. I.: When a why Romania distanced itself from the the Warsaw Pact, In: CWIHP Bulletin, 5 (1995), p. 111.

24) KRAMER, M.: The "Lesson“ of the Cuba Missile Crisis…, p. 350.

25) SÚA, A ÚV KSČ, PÚV KSČ, fond O2/I, sv. 9.0, arch. jednotka 94.

26) Srov. LUŇÁK, P.: Za devět dní jsme v Lyonu…, s. 403-419.

27) BENČÍK, A.: Rekviem za Pražské jaro: Důvěrná informace o přípravě a provedení srpnové intervence Varšavské pětky v Československu 1968. Tempo, Třebíč 1998, s. 29., NAVRÁTIL, J.: K otázce výstavby československé armády před rokem 1968, In: Historie a vojenství, roč. 41, č. 5 (1992), s. 116-119.

28) BENČÍK, A.: Úvod, In: BENČÍK, A. – NAVRÁTIL, J. – PAULÍK, J.: Vojenské otázky československé reformy..., s. 8., NÁLEVKA, M.: Karibská krize...., s. 165., KREJČÍ, J.: Social Change and Stratification in Postwar Czechoslowakia. Macmillan. London – Basingstoke 1972, pp. 178-179.

29) Údaje od 1. září 1964 do 31. prosince 1968. VHA, f. MNO-NGŠ, kt. 134, Zpráva o výsledcích výzkumu veřejného mínění v ČSLA, únor 1969.

30) Informace předsedy Státní plánovací komise O. Černíka prezidentovi A. Novotnému o problémech mobilizačních příprav v národním hospodářství, In: BENČÍK, A. – NAVRÁTIL, J. – PAULÍK, J.: Vojenské otázky československé reformy..., s. 315. Podnětná by v této souvislosti byla analytická studie, jež by popsala proměnu složení armádního velení jednotlivých států Varšavské smlouvy v souvislosti s procesem modernizace armády. Jak upozornil v roce 1971 politolog Roman Kolkowicz, sehrála tato otázka významnou roli v proměně vlivu jednotlivých skupin v sovětském politickém velení, kde se v důsledku modernizace armády začala po druhé světové válce výrazněji prosazovat vojenská elita. KOLKOWICZ, R.: The Military: In: SKILLING, G. H. – GRAFFITHS, F.: Interest Groups in Soviet Politics. Princeton University Press. Princeton – New Yersey 1971, p. 150. Srov. DURMAN, K.: Útěk od praporů..., s. 41-42.

31) LUŇÁK, P.: Za devět dní jsme v Lyonu…, s. 410.

32) BENČÍK, A.: Operace "Dunaj“: Vojáci a Pražské jaro 1968. Sešity ÚSD AV ČR č. 18, Praha 1994, s. 18. Srov. paměti posledního "předlistopadového“ generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, který vzpomínal na moskevské setkání s Michailem Gorbačovem v dubnu 1989, kdy podle svých slov vznesl otázku možného odsunu sovětských vojsk z československého území: "Vyslovil jsem názor, že z vnitřních důvodů je u nás nepotřebujeme a že jejich odchod by znamenal politickou pomoc. Dostalo se mi odpovědi, že z vnitřních důvodu [sic!] v ČSSR vojska nejsou, že jde o mezinárodní aspekt a že odejdou v souladu s oboustranným, tedy i americkým snižováním ozbrojených sil v Evropě, proti čemuž jsem nic nenamítal.“ JAKEŠ, M.: Dva roky generálním tajemníkem. Regulus, Praha 1996, s. 96.

33) PÚČIK, M.: Slovensko v bezpečnostnom systéme medzi Východom a Západom v období rokov 1960-1968. In: Armáda a spoločnosť na Slovensku v kontexte európského vývoja 1948-1968. Vojenský historický ústav, Bratislava 1997, s. 160., BENČÍK, A.: Atomový deštník nad Československem. 3. část. In: Přísně tajné, č. 6 (2001), s. 131.

34) LUŇÁK, P.: Za devět dní jsme v Lyonu…, s. 411.

35) DURMAN, K.: Útěk od praporů…, s. 79.

36) KALVODA, J.: Sovětský blok – hodnocení, In: KALVODA, J.: Studená válka 1946-1989: Svoboda znamená odpovědnost. Dílo, Kladno 2001, s. 123-138.

37) KALVODA, J.: Pražské jaro 1968. In: KALVODA, J.: Z bojů o zítřek..., s. 225. Srov. DVOŘÁK, J.: Vojenské důvody invaze do Československa v roce 1968. In: Soudobé dějiny, roč. 1, č. 4-5. (1994), s. 591-597.

38) MLYNÁŘ, Z.: Mráz přichází z Kremlu. Praha 1990, s. 180. Jak uvidíme dále, počet příslušníků specializovaných sovětských oddílů, dislokovaných v Československu od konce šedesátých let jako obsluha třech jaderných depotů, nebyl zřejmě zdaleka tak vysoký, jak se Zdeněk Mlynář domníval. Jejich počet se dá řádově odhadovat na stovky.

39) BENČÍK, A.: Atomový deštník nad Československem ..., s. 132.

40) Tamtéž., MÁDRY, J.: Sovětská okupace Československa..., s. 13-14.

41) PÚČIK, M.: Slovensko v bezpečnostnom systéme medzi Východom a Západom…, s. 160.

42) Interpelace poslanců FS ČSFR; http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0645_00.htm.

43) Návrh ministru obrany B. Lomského prezidentovi ČSSR A. Novotnému k nadcházející návštěvě velitele vojsk Varšavské smlouvy I. Jakubovského v Praze, In: BENČÍK, A. – NAVRÁTIL, J. – PAULÍK, J.: Vojenské otázky československé reformy..., s. 39.

44) KALVODA, J.: Tajné dokumenty o Československu - recenze. In: KALVODA, J.: Z bojů o zítřek…, s. 223-226..

45) DUBČEK, A.: Z pamätí: Nádej zomiera posledná. Nová práca, Bratislava 1998, s. 112.

46) PÚČIK, M.: Slovensko v bezpečnostnom systéme medzi Východom a Západom…, s. 161.

47) Srov. rozhovor Jana Bauera s generálmajorem Karlem Pezlem. Jaderná munice - asi tady byla. In: České a moravskoslezské zemědělské noviny, 4. červenec 1991, s. 1.

48) Interpelace poslanců FS ČSFR; http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0645_00.htm, BENČÍK, A.: Atomový deštník nad Československem…, s. 132., NÁLEVKA, M.: Karibská krize. ISV, Praha 2001, s. 165.

49) Vedení ČSLA údajně z tohoto důvodu provádělo v období krátce po 21. srpnu 1968 letecký průzkum lokalit, kde byly invazní sovětské jednotky rozmístěny. MÁDRY, J.: Sovětská okupace Československa…, s. 14.

50) CIA, LBJ Library, Case NLJ 97-156, Document No. 15, Statut of Warsaw Pact Forces in Czechoslovakia, Case Number: EO-1997-00101. Srov. BENČÍK, A.: Operace "Dunaj“: Vojáci a Pražské jaro 1968. Sešity ÚSD AV ČR č. 18, Praha 1994, s. 118.

51) BENČÍK, A.: Atomový deštník nad Československem…, s. 132. Srov. PÚČIK, M.: Slovensko v bezpečnostnom systéme medzi Východom a Západom…, s. 161.

52) PECKA, J. a kol.: Sovětská armáda v Československu 1968-1991... , s. 115-117.

53) CHŇOUPEK, B.: Memoáre in cláris. Belimex, Bratislava 1998, s. 85-87.

54) Například 26. října 1983 na společné schůzi poslanci FS ČSSR jednomyslně schválili usnesení, v němž prohlásili "jednoznačnou podporu ujednání mezi vládami ČSSR a SSSR o zahájení příprav na rozvinutí raketových komplexů operativně taktického určení na území ČSSR“. Zároveň vyzvali "evropské parlamenty“, aby zabránily rozmístění amerických zbraní v západní Evropě. K přijímaní "konfrontační linie“ sovětského vedení v roce 1983 u představitelů satelitů srov. DURMAN, K.: Před pádem: O nostalgii, gilotině a sovětské bezmoci (1980-1985). In: Historický obzor, č. 1(1995), s. 14. Usnesení FS ČSSR č. 74, http://www.psp.cz/eknih/1981fs/slsn/usneseni/u0074.htm .

55) Srov. BLAŽEK, P.: Dejte šanci míru! Pacifismus a neoficiální mírové aktivity mládeže v Československu 1980-1989, In: VANĚK, M. a kol.: Ostrůvky svobody: Kulturní a občanské aktivity mládeže v 80. letech v Československu. ÚSD AV ČR – Votobia, Praha 2002, s. 41-45., GELLER, M. – NEKRIČ, A.: Istorija Rosii 1917-1995 [4. díl]: Mirovaja imperija. Moskva 1996, s. 304 (796).

56) Srov. text dohody o inspekcích, kterou 11. prosince 1987 podepsali v Berlíně Bohuslav Chňoupek, Eduard Ševardnadze a Oskar Fischer. In: Smlouva číslo jedna (svědectví, názory, dokumenty): Washington prosinec 1987: Setkání M. Gorbačov – R. Reagan. Knihovna Rudého Práva, sv. 1/88, Praha 1988, s. 189-195.

57) PÚČIK, M.: Slovensko v bezpečnostnom systéme medzi Východom a Západom…, s. 161., Interpelace poslanců FS ČSFR; http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0645_00.htm.

58) HOBSBAWM, E.: Věk extrémů: Krátké 20. století 1914-1991. Argo, Praha 1997, s. 234.

59) Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (Non-proliferation Treaty) podepsali 1. července 1968 zástupci tří jaderných mocností (USA, SSSR a Velké Británie). Tři zmíněné státy se zavázaly, že nebudou napomáhat dalším zemím k získání jaderných zbraní. Francie a Čína odmítly smlouvu podepsat, přestože vyjádřily ochotu se jejími omezeními řídit.

60) Odpověď Luboše Dobrovského na dotazy poslance FS ČSFR Pavla Jégla.

Vaše reakce...

zpět