O kultu osobnosti a jeho důsledcích
Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N.S. Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25.února 1956)
Část 2.
2.1
Především mi dovolte, abych vám připomenul, jak přísně odsuzovali klasikové marxismu-leninismu každý projev kultu osobnosti. Marx v dopise německému politikovi Wilhelmu Blosovi prohlásil: „…z odporu vůči jakémukoliv kultu osobnosti jsem za časů internacionály nikdy nedopustil, aby všechny ty chvalozpěvy na mé zásluhy, kterými mě otravovali z různých zemí, pronikly na veřejnost, a nikdy jsem na ně také neodpovídal, leda sem tam výtkami. Když jsem s Engelsem vstupovali poprvé do tajného komunistického spolku, stalo se tak jen pod podmínkou, že ze stanov bude odstraněno všechno, co podporuje pověrečné uctívání autorit. (Lassale později působil právě v opačném směru)“.
Engels o něco později napsal: „Marx i já jsme vždy byli proti všem veřejným demonstracím ve vztahu k jednotlivým osobám, s výjimkou pouze těch případů, kdy to mělo nějaký podstatný cíl; a nejvíce ze všeho jsme byli proti takovým demonstracím, které by se za našeho života týkali nás osobně.“
Veliká skromnost génia revoluce Vladimíra Iljiče Lenina je známá. Lenin vždy zdůrazňoval úlohu strany jako živého, činorodého organismu, úlohu ústředního výboru. Marxismus nepopírá úlohu vůdců dělnické třídy ve vedení revolučního osvobozeneckého hnutí. Lenin, který přikládal velký význam úloze vůdců a organizátorů mas, zároveň nemilosrdně tepal všechny projevy kultu osobnosti a vedl nesmiřitelný boj proti eserským názorům o „hrdinovi“ a „davu“, proti snahám stavět „hrdinu“ proti masám, proti lidu, jež jsou marxismu-leninismu cizí.
Lenin učil, že síla strany spočívá v nerozborném spojení s masami, v tom, že za stranou jde lid – dělníci, rolníci, inteligence. Řekl: „Jen ten zvítězí a udrží moc, kdo věří v lid, kdo se ponoří do zřídla živé tvůrčí síly lidu.“ Lenin s hrdostí mluvil o bolševické komunistické straně jako vůdci a učiteli lidu a vyzýval, aby se před soudem vlastní strany projednávaly všechny závažné otázky, neboť, jak prohlásil, „jí věříme, ona je pro nás moudrostí, ctí a svědomím naší epochy.“
Lenin rozhodně čelil všem pokusům snížit nebo oslabit vedoucí úlohu strany v systému sovětského státu. Vypracoval bolševické zásady stranického vedení a normy stranického života a zdůraznil přitom, že nejvyšší zásadou stranického vedení je jeho kolektivnost. Již v letech před revolucí prohlašoval, že ústřední výbor je kolektivem vedoucích pracovníků, strážcem a interpretem zásad strany, neboť „zásady strany od sjezdu do sjezdu střeží a vykládá ústřední výbor.“
Když zdůrazňoval úlohu ústředního výboru strany a jeho autoritu, Vladimír Iljič uvedl: „Z našeho ÚV se vytvořila přísně centralizovaná skupina, která má velkou autoritu.“
Za Leninova života byl ústřední výbor strany skutečným výrazem kolektivního vedení strany i země. Lenin jako bojový marxistický revolucionář, vždy nesmiřitelný v zásadních otázkách, nikdy násilně nevnucoval své názory těm, s nimiž spolupracoval. Přesvědčoval a trpělivě vysvětloval své názory ostatním. Lenin vždy přísně dbal, aby se uplatňovaly normy stranického života, aby se dodržovaly stanovy strany, včas se svolávaly sjezdy i plenární zasedání jejího ústředního výboru.
Kromě všeho toho velkého, co V.I. Lenin vykonal pro vítězství dělnické třídy a pracujícího rolnictva, pro vítězství naší strany a naplnění idejí vědeckého komunismu, projevila se jeho prozíravost i v tom, že u Stalina včas vystihl právě ty záporné vlastnosti, které později vedly k těžkým důsledkům. V.I. Lenin, pln starosti o osud strany a sovětského státu, podal naprosto správnou Stalinovu charakteristiku a poukázal přitom na to, že je třeba posoudit otázku Stalinova přemístění z funkce generálního tajemníka v souvislosti s tím, že Stalin je příliš hrubý, málo pozorný k soudruhům, náladová a zneužívá moci.
V prosinci 1922 ve svém dopise nejbližšímu sjezdu strany Vladimír Iljič napsal: „Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat.“
Tento dopis, tento nanejvýš významný politický dokument známý v dějinách strany jako Leninova závěť, byl rozdán delegátům XX. sjezdu strany. Četli jste ho a budete ho ještě pročítat mnohokrát. Zahloubejte se do Leninových prostých slov, v nichž je vyjádřena jeho starost o stranu, o lid, o stát, o další směr politiky strany.
Vladimír Iljič uvedl: „Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ni jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.“
Tento Leninův dokument byl přečten jednotlivým delegacím XIII. sjezdu strany, které posuzovaly otázku přemístění Stalina z funkce generálního tajemníka.
Delegace se vyslovily, aby Stalin byl v této funkci ponechán, za předpokladu, že si vezme kritické připomínky Vladimíra Iljiče k srdci a dokáže napravit své nedostatky, které vyvolávaly u Lenina vážné obavy.
Soudruzi! Je třeba informovat sjezd strany o dvou nových dokumentech, které doplňují Stalinovu charakteristiku, jíž Lenin podal ve své „závěti“. Těmito dokumenty jsou dopis Naděždy Konstantinovny Krupské zaslaný Kameněvovi, tehdy předsedajícímu v politickém byru, a osobní dopis Vladimíra Iljiče Lenina Stalinovi.
Přečtu tyto dokumenty.
1. Dopis N.K. Krupské
„Lve Borisoviči, včera se na mě velmi hrubě osopil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad. Iljič. Nejsem ve straně první den. Za celých třicet let jsem se neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy strany a Iljiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum sebeovládání. O čem lze a nelze s Iljičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší a co ne, a to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se k Vám a ke Grigoriji jako k nejbližším soudruhům V.I. a prosím Vás ušetřit mě hrubého vměšování o osobního života, nedůstojných nadávek a výhrůžek. Nepochybuji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou si mi dovoluje Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupými intrikami. Jsem také jen člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí.
N. Krupská“
Naděžda Konstantinovna napsala tento dopis 23. prosince 1922. O dva a půl měsíce, v březnu 1923, Vladimír Iljič zaslal Stalinovi následující dopis:
2. Dopis V.I. Lenina „Soudruhu Stalinovi, Kopii Kameněvovi a Zinověvovi
Vážený soudruhu Staline, měl jste tolik drzosti, že jste si zavolal mou ženu k telefonu a vynadal jste ji. Přistoupila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece o tom uvědomila Zinověva a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo podniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše, co bylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo si raději přejete přerušit naše styky.
S úctou Lenin.“
5. března 1923
Soudruzi! Nebudu tyto dokumenty komentovat. Jsou výmluvné samy o sobě. Jestliže si Stalin dovolil chovat se tímto způsobem za Leninova života k Naděždě Konstantinovně Krupské, kterou strana dobře zná a vysoce si ji váží jako věrného Leninova druha a aktivního bojovníka za věc naší strany od chvíle jejího zrodu, pak si lze představit, jak Stalin zacházel s jinými pracovníky. Tyto jeho negativní vlastnosti se stále více rozvíjely a v posledních letech se staly naprosto neúnosnými.
Jak ukázaly pozdější události, nebyly Leninovy obavy zbytečné: Stalin zpočátku po Leninově smrti jakžtakž dbal na Leninovy pokyny, ale pak začal vážnými upozorněními Vladimíra Iljiče pohrdat.
Jestliže analyzujeme praxi vedení strany a státu Stalinem a vmyslíme-li se do všeho, co Stalin připustil, přesvědčujeme se, že Leninovy obavy byly oprávněné. Ty Stalinovy záporné rysy, které za Lenina vystupovaly jenom v zárodečné podobě, přešly v posledních letech do těžkého zneužívání moci Stalinem, což způsobilo naší straně nepředstavitelné škody.
Tuto otázku musíme vážně rozebrat a správně analyzovat proto, abychom vyloučili jakoukoli možnost opakování byť jen náznaku podobnosti toho, co se vyskytovalo za Stalinova života, který projevoval zásadní nesnášenlivost ke kolektivnosti ve vedení i v práci a dopouštěl se hrubého násilí vůči všemu, co mu nejen odporovalo, ale co se mi zdálo, při jeho náladovosti a despotičnosti, že odporuje jeho směrnicím. Nejednal na základě přesvědčování, vysvětlování a neúnavné práce s lidmi, ale na základě vnucování svých orientací, na základě vyžadování bezpodmínečného podřizování se jeho názoru. Ten, kdo se mu stavěl na odpor nebo se snažil dokazovat svůj názor, byl předem odsouzen k vyloučení z řídícího kolektivu a k pozdější morální i fyzické likvidaci. Zvlášť se to projevilo v období o XVII. sjezdu strany, kdy se obětí Stalinova despotismu stali mnozí čestní, ideálům komunismu oddaní vynikající straničtí představitelé i řadoví pracovníci strany.
Je třeba říci, že strana svedla velký boj proti trockistům, pravičákům a buržoazním nacionalistům a ideově potřela všechny nepřátele leninismu. Tento ideový boj byl proveden úspěšně, strana se v něm ještě více zocelila a zesílila. I zde sehrál Stalin svou pozitivní úlohu.
Strana svedla velký ideově politický boj proti těm lidem ve vlastních řadách, kteří hlásali protileninský směr a politickou linii nepřátelskou straně i věci socialismu. Byl to úporný, těžký, ale nutný boj, protože politická linie trockisticko-zinovjevského bloku i bucharinců v podstatě vedla k restauraci kapitalismu, ke kapitulaci před mezinárodní buržoazií. Představme si na okamžik, co by se stalo, kdyby v naší straně v letech 1928 až 1929 zvítězila politická linie pravičácké úchylky, orientace na „plátenickou industrializaci“, orientace na kulaka a tomu podobně. Pak bychom tehdy neměli mohutný těžký průmysl, neměli bychom kolchozy a vůči kapitalistickému obklíčení bychom byli bezradní a bezmocní.
Proto strana sváděla nesmiřitelný ideový boj a všem svým členům i masám nestraníků vysvětlovala, v čem je škodlivost a nebezpečnost vystupování trockistické opozice a pravicových oportunistů proti leninskému směru. Tato obrovská práce při objasňování linie strany přinesla své ovoce, neboť trockisté i pravicoví oportunisté byli politicky izolováni, naprostá většina strany podpořila leninskou linii a strana dokázala podnítit a organizovat pracující k naplňování leninské linie strany, k budování strany.
Za pozornost stojí skutečnost, že i v době vrcholení urputného ideového boje proti trockistům, zinovjevcům, bucharincům a dalším se vůči nim neuplatňovala krajní represivní opatření. Boj se vedl na ideovém základě. Ale za několik let, kdy socialismus byl už v SSSR v podstatě vybudován, kdy byly v postatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti, kdy se výrazně omezila základna pro nepřátelské politické strany, směry a skupiny a kdy ideoví odpůrci strany byli politicky už dávno potřeni, začaly proti nim represe.
Právě v tomto období (v letech 1935 až 1937 a v roce 1938) se vytvořila praxe hromadných represí po státní linii nejdříve proti odpůrcům leninismu – trockistům, zinovjevcům a bucharincům, které strana už dávno politicky potřela, a pak i proti mnoha čestným komunistům, proti těm kádrům strany, které nesly na svých bedrech občanskou válku, první a nejobtížnější léta industrializace a kolektivizace, které aktivně bojovaly proti trockistům a pravičákům, za leninskou linii strany.
Pojem „nepřítel lidu“ zavedl Stalin. Tento termín okamžitě zbavoval nutnosti všech důkazů ideové nesprávnosti názorů jednotlivce nebo těch, s nimiž se polemizuje: každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti. Pojem „nepřítel lidu“ v podstatě předem nepřipouštěl, vylučoval možnost jakéhokoli ideového boje nebo projevu vlastního názoru na nejrůznější otázky, dokonce i praktického významu. Hlavním a v podstatě jediným důkazem viny se v rozporu se všemi normami moderní právní vědy dělal „doznání“ obviněného samotného, které, jak potom ukázalo přešetřování, bylo získáváno metodami fyzického násilí proti obviněnému.
To vedlo k křiklavému porušování revoluční zákonnosti, k tomu, že utrpěli mnozí lidé, kteří se naprosto ničím neprovinili, kteří se v minulosti angažovali pro linii strany.
Vždyť mnozí, kdo byli později likvidováni jako nepřátelé strany a lidu, za Leninova života s Leninem spolupracovali. Někteří se i tehdy dopouštěli chyb, ale Lenin s nimi přesto spolupracoval, opravoval je a snažil se, aby zůstali na platformě strany, a vedl je za sebou.
V této souvislosti je třeba seznámit delegáty sjezdu strany s písemným vzkazem V.I. Lenina politickému byru ÚV z října 1920, který nebyl publikován. Když Lenin charakterizoval úkoly kontrolní komise, napsal, že z této komise je třeba udělat skutečný „orgán stranického a proletářského svědomí“.
„Jako zvláštní úkol doporučit kontrolní komisi, aby pozorně a s individuálním přístupem, často až terapeuticky jednala s příslušníky takzvané opozice, kteří se pro neúspěchy ve své státnické nebo stranické dráze octli v duševní krizi. Musí je hledět uklidnit, soudružsky jim celou věc vysvětlit, najít pro ně (bez nařizovacího tónu) takovou práci, která by vyhovovala jejich psychickému založení, dát v té věci rady a pokyny organizačnímu byru ÚV apod.“
Všichni dobře víme, jak nesmiřitelný byl Lenin k ideovým odpůrcům marxismu, k těm, kdo se odchylovali od správné stranické linie. Zároveň však, jak je patrné z přečteného dokumentu a z celé Leninovy praxe vedení strany, vyžadoval citlivý stranický přístup k lidem, kteří kolísali, odchylovali se od stranické linie, ale které bylo možné vrátit na platformu strany. Lenin radil takové lidi trpělivě vychovávat a nesahat ke krajním opatřením.
V tom se projevovala Leninova moudrost v přístupu k lidem a v práci s kádry.
Úplně jiný přístup byl charakteristický pro Stalina. Stalinovi byly naprosto cizí leninské rysy – trpělivě s lidmi pracovat, usilovně a neúnavně je vychovávat a umět vést lidi za sebou nikoli přinucením, ale působit na ně celým kolektivem z ideových pozic. Stalin odvrhl leninskou metodu přesvědčování a výchovy a přešel z pozic ideového boje na cestu administrativního potlačování, na cestu hromadných represí, na cestu teroru. Stále rozsáhleji a tvrdošíjněji jednal prostřednictvím trestních orgánů a často přitom porušoval všechny existující normy morálky a sovětské zákony.
Zvůle jedné osoby podněcovala a připouštěla zvůli jiných. Hromadné zatýkání a vysídlování tisíců a tisíců lidí, popravy bez soudu a normálního vyšetřování vyvolávaly mezi lidmi nejistotu, strach, ba i pobouření.
To přirozeně nepřispívalo ke sjednocování řad strany a všech vrstev pracujícího lidu, ale naopak to vedlo k tomu, že od strany bylo odtrženi a likvidováni čestní, avšak Stalinovi nevyhovující pracovníci.
Strana sváděla boj za realizaci leninských plánů budování socialismu. Byl to ideový boj. Kdyby v něm byl projeven leninský přístup, dovedné spojování stranické zásadovosti s citlivým a pozorným vztahem k lidem, snaha lidi neodradit a neztratit, ale získat je na sou stranu, neměli bychom zřejmě co činit s takovým hrubým porušením revoluční zákonnosti a použitím metod teroru vůči tisícům lidí. Mimořádná opatření by byla používána jen vůči těm osobám, které se dopustily skutečné trestné činnosti proti sovětskému zřízení.
Obraťme se k některým historickým faktům.
Ve dnech, které předcházely Říjnové revoluci, se dva členové ÚV bolševické strany, Kameněv a Zinovjev, postavili proti Leninovu plánu ozbrojeného povstání. Dne 18. října navíc v menševických novinách Novaja žizň zveřejnili své prohlášení, že bolševici připravují povstání a že oni oba je považují za dobrodružství. Kameněv a Zinovjev tím odhalili před nepřáteli rozhodnutí ÚV o povstání, které se mělo zakrátko uskutečnit.
Byla to zrada věci strany, věci revoluce. V.I. Lenin v souvislosti s tím napsal: „Kameněv a Zinovjev vyzradili Rodzjankovi a Kerenskému usnesení ÚV své strany o ozbrojeném povstání.“ Lenin ústřednímu výboru navrhl, aby Zinovjev a Kameněv byli ze strany vyloučeni.
Po uskutečnění Velké říjnové socialistické revoluce však, jak známo, Kameněv a Zinovjev zastávali vedoucí funkce. Lenin je přibíral k plnění těch nejodpovědnějších stranických úkolů, k aktivní práci ve vedoucích stranických a státních orgánech. Je známo, že Zinovjev a Kameněv se v období, kdy Lenin ještě žil, dopustili i jiných dosti velkých chyb. Lenin ve své „závěti“ varoval, že „…Zinovjevova a Kameněvova říjnová epizoda jistě nebyla ničím náhodným.“ Nikdy však nemluvil o jejich zatčení a natožpak o jejich zastřelení.
Nebo si vezměme například trockisty. Nyní, kdy už uplynulo dostatečně dlouhé historické období, můžeme mluvit o boji proti trockistům naprosto klidně a poměrně objektivně se v této věci orientovat. Vždyť kolem Trockého byli lidé, kteří vůbec nepocházeli z buržoazních vrstev. Část z nich tvořila stranickou inteligenci a určitá část byla dělnického původu. Mohli bychom jmenovat celou řadu lidí, kteří ve své době tíhli k trockistům, ale kteří se však i aktivně účastnili dělnického hnutí před revolucí i Říjnové socialistické revoluce samé a podíleli se na upevňování vymožeností této největší revoluce. Mnozí z nich se s trockismem rozešli a přešli na leninskou platformu. Cožpak bylo nutné tyto lidi fyzicky odstranit? Jsme hluboce přesvědčeni, že kdyby byl živ Lenin, tohoto krajního opatření vůči mnoha z nich by použito nebylo.
To jsou jen některá fakta z dějin. Lze snad říci, že se Lenin neodhodlal používat vůči nepřátelům revoluce, když toho bylo skutečně zapotřebí, ta nejtvrdší opatření? Ne, to nikdo říci nemůže. Vladimír Iljič vyžadoval tvrdě se vypořádat s nepřáteli revoluce a dělnické třídy, a když to bylo nutné, uplatňoval tato opatření naprosto nelítostně. Vzpomeňte si třeba na Leninův boj proti eserům organizujícím povstání proti sovětské moci, na boj proti kulakům, kteří se v roce 1918 postavili na stranu kontrarevoluce, a dalším, kdy Lenin bez váhání uplatnil ve vztahu k nepřátelům ta nejrozhodnější opatření. Používal jich ovšem proti skutečným třídním nepřátelům, ale proti těm, kdo pochybují, kdo se mýlí, koho lze ideovým působením za sebou vést a dokonce ponechat ve vedení.
Lenin uplatňoval tvrdá opatření v nejnezbytnějších případech, kdy zde existovaly vykořisťovatelské třídy kladoucí zběsilý odpor revoluci, kdy boj podle zásady „kdo z koho“ nevyhnutelně nabýval těch nejostřejších forem až po občanskou válku. Stalin však používal ta nejkrajnější opatření a hromadné represe už tehdy, kdy revoluce zvítězila, kdy se sovětský stát upevnil, kdy vykořisťovatelské třídy byly už odstraněny a socialistické vztahy se upevnily ve všech oblastech národního hospodářství, kdy strana politicky zesílila a zocelila se jak početně, tak ideově. Jasná věc je, že ze strany Stalina zde došlo v celé řadě případů k projevům nesnášenlivosti, hrubosti a zneužití moci. Místo aby dokazoval svou politickou pravdu a mobilizoval masy, dával se nezřídka cestou represe a fyzického odstraňování nejen skutečných nepřátel, ale i lidí, kteří se vůči straně ani sovětskému lidu žádných trestných činů nedopustili. Kromě projevu hrubé síly v tom žádná moudrost není, a to také znepokojilo V.I. Lenina.
Ústřední výbor strany během poslední doby, zvláště po odhalení Berijovy bandy, posoudil řadu případů, které zfalšovala. Vyšel přitom najevo odpuzující obraz hrubé zvůle související s nesprávným jednáním Stalina. Stalin, který měl neomezenou moc, se dopustil nemalého zneužití svého postavení tím, že jednal jménem ÚV, aniž se dotazoval na mínění jeho členů a dokonce i členů politického byra ÚV a často je ani neinformoval o rozhodnutích ve velmi důležitých stranických a státnických otázkách, která dělal individuálně.
tisk