O kultu osobnosti a jeho důsledcích
Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N.S. Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25.února 1956)
Část 3.
Když nyní projednáváme otázku kultu osobnosti, musíme si především vyjasnit, jakou škodu to způsobilo zájmům naší strany.
Vladimír Iljič Lenin vždy zdůrazňoval úlohu a význam strany ve vedení socialistického státu dělníků a rolníků a viděl v tom hlavní podmínku úspěšného budování socialismu v zemi. Když poukazoval na obrovskou odpovědnost bolševické strany jako vládnoucí strany sovětského státu, vyzývali přitom k co nejpřísnějšímu dodržování všech norem stranického života, k uskutečňování zásad kolektivnosti vedení strany i země.
Kolektivnost vedení vyplývá ze samé podstaty strany budované na zásadách demokratického centralismu. To znamená, jak napsal Lenin, „že všechny stranické záležitosti řídí přímo nebo prostřednictvím zástupců všichni členové strany na základě rovných práv a bez jakékoli výjimky; přitom jsou všichni funkcionáři, všechny vedoucí kolegia, všechny instituce strany volené, odpovědné a odvolatelné.“
Je známo, že Lenin sám byl vzorem přísného dodržování těchto zásad. Neexistovala taková důležitá otázka, k níž by Lenin přijímal rozhodnutí individuálně, bez porady a souhlasu většiny členů ÚV nebo členů politického byra ÚV.
I v obdobích pro naši stranu a zemi nejtěžších považoval Lenin za nezbytné pravidelně konat sjezdy a konference strany a plenární zasedání jejího ústředního výboru, na nichž se projednávaly všechny závažné otázky a přijímala se kolektivem funkcionářů všestranně propracovaná rozhodnutí.
Vzpomeňme si například na rok 1918, kdy sovětské zemi hrozil vpád imperialistických interventů. Byl svolán VII: sjezd strany, aby posoudil životně důležitou a neodkladnou otázku – mír. V roce 1919, kdy občanská válka byla v plném proudu, svolává se VIII. sjezd strany, na němž byl schválen její nový program a řešeny takové důležité otázky, jako otázka vztahu k hlavním masám rolnictva, výstavby Rudé armády, vedoucí úlohy strany v činnosti sovětů, zlepšení sociálního složení strany a další. V roce 1920 se svolává IX. sjezd strany, který určil úkoly strany a celé země v oblasti hospodářské výstavby. V roce 1921 na X. sjezdu strany byla schválena Leninem vypracovaná nová ekonomická politika a historická rezoluce O jednotě strany.
Sjezdy strany se za Leninova života konaly pravidelně a při každém pronikavém obratu v životě strany i země Lenin považoval především za nezbytné, aby strana široce posoudila zásadní otázky vnitřní a zahraniční politiky, stranické i státní výstavby.
Je velmi charakteristické, že Lenin své poslední stati, dopisy a poznámky adresoval právě sjezdu strany jako jejímu nejvyššímu orgánu. Mezi sjezdy ústřední výbor strany jednal jako kolektiv vedoucích funkcionářů majících vysokou autoritu, přísně dodržující zásady strany a uskutečňující v praxi její politiku.
Tak tomu bylo za Leninova života.
Dodržovaly se tyto pro naši stranu posvátné leninské zásady po smrti Vladimíra Iljiče?
Jestli se v prvních letech po Leninově smrti konaly sjezdy a plenární zasedání ÚV víceméně pravidelně, později, když se Stalin začal stále více dopouštět zneužívání moci, začaly se tyto zásady hrubě porušovat. Zvlášť se to projevilo v posledních patnácti letech jeho života. Můžeme snad považovat za normální, že mezi XVIII. až XIX: sjezdem, tj. v období, během něhož toho strana a celá země tolik prožily, uplynulo více než třináct let? Tyto události naléhavě vyžadovaly, aby naše strana přijala rozhodnutí k otázkám obrany státu za Vlastenecké války i k otázkám mírové výstavby v poválečných letech. Dokonce i po skončení války se sjezd více než sedm let nesešel.
Plenární zasedání ústředního výboru se téměř nesvolávala. Stačí říct, že po dobu Velké vlastenecké války se fakticky nekonalo jediné plénum ústředního výboru. Byl zde, pravda, pokus svolat plénum ÚV v říjnu 1941, kdy do Moskvy byli z celé země pozváni členové ÚV. Dva dny čekali na zahájení plenárního zasedání, ale nedočkali se ho. Stalin neměl ani zájem se setkat s členy ústředního výboru a pohovořit s nimi, což svědčí o tom, nakolik byl Stalin demoralizován v prvních měsících války a jak povýšeně a přezíravě se k členům ústředního výboru choval.
V této praxi se projevilo, jak Stalin ignoroval normy stranického života a neakceptoval leninské požadavky kolektivnosti stranického vedení.
Stalinova zvůle ve vztahu ke straně a k jejímu výboru se zvlášť projevila po XVII. sjezdu strany, který se konal v roce 1934.
Ústřední výbor, který má k dispozici nesčetná fakta, svědčící o hrubé zvůli vůči stranickým kádrům, vyčlenil stranickou komisi předsednictva ÚV, které uložil důkladně se zorientovat v tom, jakým způsobem se ukázaly být možné hromadné represe proti většině členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvoleného XVII. sjezdem VKS(b).
Komise se seznámila s velkým počtem materiálů v archívech lidového komisariátu vnitra a s dalšími dokumenty a zjistila, že jde o nesčetná fakta falšování vyšetřovacích případů proti komunistům, o lživá obvinění a křiklavé porušování socialistické zákonnosti, které měly za následek smrt nevinných lidí. Ukazuje se, že mnozí pracovníci stranických státních a hospodářských orgánů, kteří byli v letech 1937 až 1938 prohlášeni za „nepřátele“, ve skutečnosti nikdy nepřáteli, špiony ani škůdci atd. nebyli, vždy zůstali čestnými komunisty, ale byli křivě obviněni a mnohdy, když nevydrželi surové týrání, nařkli sami sebe (jak jim to vyšetřovatelé falzifikátoři nadiktovali) z všemožných těžkých a neuvěřitelných obvinění. Komise předložila předsednictvu ÚV rozsáhlý dokumentační materiál o hromadných represích proti delegátům XVII: sjezdu a členům ústředního výboru zvoleného tímto sjezdem. Tento materiál byl předsednictvem ústředního výboru projednán.
Bylo zjištěno, že ze 139 členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvolených na XVII. sjezdu, bylo zatčeno a zastřeleno (hlavně v letech 1937 a 1938) 98 osob, tj. 70 procent.
Jaké bylo složení delegátů XVII. sjezdu? Je známo, že 80 procent účastníků XVII. sjezdu (s právem rozhodujícího hlasu) vstoupilo do strany v letech revoluční ilegality a občanské války, tj. do roku 1920 včetně. Podle sociálního složení tvořili většinu delegátů sjezdu dělníci (60 procent delegátů s právem rozhodujícího hlasu).
Proto bylo naprosto nesmyslné, aby sjezd tomto složení zvolil ústřední výbor, v němž by většina byla nepřáteli strany. Sedmdesát procent členů a kandidátů zvolených XVII. sjezdem, bylo prohlášeno za nepřátele strany a lidu jen proto, že tito čestní komunisté byli pomluveni a obvinění proti nim zfalšována, že došlo k obludnému porušení revoluční zákonnosti.
Takový osud stihl nejen členy ÚV, ale i většinu delegátů XVII. sjezdu strany. Z 1.966 delegátů tohoto sjezdu s hlasem rozhodujícím a poradním byla na základě obvinění z kontrarevolučních zločinů zatčena nadpoloviční většina – 1.108 lidí. Už pouhý tento fakt vypovídá, jak nesmyslná, primitivní a zdravému rozumu se příčící byla obvinění z kontrarevolučních zločinů, kladená za vinu, jak se nyní ukazuje, většině účastníků XVII. sjezdu strany.
Připomeňme, že XVII. sjezd strany vstoupil do dějin jako sjezd vítězů. Za delegáty sjezdu byli zvoleni aktivní účastníci výstavby socialistického státu, mnozí z nich obětavě bojovali za věc strany v předrevolučních letech v ilegalitě a na frontách občanské války, chrabře se bili s nepřítelem, mnohokrát se dívali smrti do očí a nezalekli se. Jak je tedy možné uvěřit, že by se takoví lidé v období po politické porážce zinovjevců, trockistů a pravičáků, po velkých vítězstvích socialistické výstavby stali obojetníky a přešli do tábora nepřátel socialismu?
Událo se to v důsledku zneužívání moci ze strany Stalina, který začal uplatňovat hromadný teror proti kádrům strany.
Proč po XVII. sjezdu strany hromadné represe proti aktivu stále více zesilovaly? Proto, že Stalin se tou dobou natolik povýšil nad stranu a lid, že už naprosto nebral ohled na ústřední výbor, ani na stranu. Jestli do XVII. sjezdu ještě uznával mínění kolektivu, pak po úplné porážce trockistů, zinovjevců a bucharinců, kdy v důsledku tohoto boje a vítězství, jichž socialismus dosáhl, došlo k semknutí lidu, přestával se Stalin stále více ohlížet na členy ÚV a strany a dokonce i na členy politbyra. Soudil, že teď může sám rozhodovat o všech věcech, zatímco ostatní potřebuje jako statisty, a všechny ostatní držel v takovém postavení, že ho museli jen poslouchat a velebit.
Hromadné represe a hrubé porušování socialistické zákonnosti začaly po zákeřném zavraždění S.M. Kirova. Večer 1. prosince 1934 na Stalinův podnět (bez rozhodnutí politbyra – to bylo formálně provedeno dotazem až o dva dny později) podepsal tajemník prezídia Ústředního výkonného výboru sovětů Jenukidze následující usnesení. „1. Vyšetřovací orgány jsou povinny urychleně vyšetřovat přípravy obviněných z přípravy nebo spáchání teroristických činů; 2. Soudní orgány nesmí zdržovat výkony rozsudků o nejvyšší míře trestu z důvodu žádosti zločinců dané kategorie o milost, protože prezídium Ústředního výkonného výboru sovětů Svazu SSR nepovažuje za možné přijímat podobné žádosti k projednání; 3. Orgány lidového komisariátu vnitra jsou povinny rozsudky o nejvyšší míře trestu vůči zločincům výše jmenovaných kategorií vykonat okamžitě po vynesení soudních rozsudků.“
Toto usnesení se stalo základem pro hromadné porušování socialistické zákonnosti. V mnoha zfalšovaných případech se obviněným připisovala „příprava“ teroristických činů, a to zbavovalo obviněné jakékoli možnosti přešetření jejich případů do konce i tehdy, když u soudu odvolávali svá vynucená „doznání“ a předkládaná obvinění přesvědčivě vyvraceli.
Je třeba říci, že okolnosti spojené se zavražděním soudruha Kirova jsou dodnes obestřeny mnoha nejasnostmi a záhadami a vyžadují, aby byly co nejdůkladněji prošetřeny. jsou důvody k domněnce, že Kirovovu vrahovi Nikolajejvovi pomáhal někdo z lidí, kdo měli Kirova střežit. Půl druhého měsíce před vraždou byl Nikolajev zatčen pro podezřelé chování, ale byl propuštěn a dokonce u něho nebyla provedena ani prohlídka. Velmi podezřelá je ta okolnost, že čekista přidělený k ochraně Kirova, který byl pak 2. prosince 1934 vezen k výslechu, byl při „autohavárii“ zabit, přičemž žádná z osob, které ho doprovázely, zranění neutrpěla. Po zavraždění Kirova byli vedoucí pracovníci správy lidového komisariátu v Leningradě ze svých míst odvoláni a podrobeni velmi mírným trestům, avšak v roce 1937 pak byli zastřeleni. Lze se domnívat, že byli zastřeleni proto, aby s zahladily stopy organizátorů Kirovovy vraždy.
Hromadné represe pronikavě zesílily od konce roku 1936, po telegramu podepsaném Stalinem a Ždanovem a odeslaném ze Soči dne 25. září 1936 a adresovaném Kaganovičovi, Molotovovi a dalším členům politického byra, v němž bylo řečeno: „Považujeme za absolutně nezbytné a neodkladné jmenovat soudruha Ježova do funkce lidového komisaře vnitra. Jagoda zjevně nebyl na výši svého úkolu při odhalení případu trockisticko-zinovjevského bloku. Státní politická správa se zpozdila v této věci o čtyři roky. Říkají to všichni pracovníci stranického aparátu i většina oblastních zástupců lidového komisariátu vnitra.“ K věci je třeba poznamenat, že s pracovníky stranického aparátu se Stalin nestýkal, a proto jejich mínění znát nemohl.
Tato Stalinova směrnice, že „lidový komisariát vnitra se opozdil o čtyři roky“ v uplatňování hromadných represí, že je třeba rychle „dohnat“, co bylo zmeškáno, přímo podněcovala pracovníky lidového komisariátu vnitra k hromadnému zatýkání a likvidaci lidí.
Je třeba konstatovat, že tato směrnice byla vsugerována i plenárnímu zasedání ÚV VKS(b), které se konalo v únoru až březnu 1937. V jeho rezoluci ke zprávě Ježova „Poučení ze škůdcovství, diverzí a špionáže japonsko-německých trockistických agentů“ se uvádělo: „Plenární zasedání ÚV VKS(b) soudí, že všechna fakta zjištěná při vyšetřování ve věci protistátního trockistického centra a jeho místních stoupenců se lidový komisariát vnitra opozdil přinejmenším o čtyři roky.“
Hromadné represe se tehdy uskutečňovaly pod vlajkou boje proti trockistům. Představovali ve skutečnosti trockisté v té době takové nebezpečí pro naši stranu a sovětský stát? Je třeba připomenout, že v roce 1927, v předvečer XV. sjezdu strany, pro trockisticko-zinovjevovskou opozici hlasovaly jen čtyři tisíce lidí, zatímco pro linii strany hlasovaly 724 tisíce lidí. Za deset let od XV. sjezdu do plenárního zasedání ÚV, které se konalo v únoru až březnu 1937, byl trockismus úplně poražen, mnozí bývalí trockisté se vzdali svých dřívějších názorů a pracovali na různých úsecích socialistické výstavby. Je jasné, že důvody pro hromadný teror v zemi v podmínkách vítězství socialismu neexistovaly.
Ve Stalinově referátu O nedostatcích stranické práce a o opatřeních k likvidaci trockistických a jiných obojetníků, předneseném na plenárním zasedání ÚV v únoru až březnu 1937, byl učiněn pokus teoreticky zdůvodnit politiku hromadných represí pod záminkou, že tou měrou postupujeme vpřed k socialismu, musí se prý stále více zostřovat třídní boj. Stalin přitom tvrdil, že tak tomu učí dějiny, tak tomu učí Lenin.
Lenin však ve skutečnosti poukazoval na to, že použití revolučního násilí je vynucováno nevyhnutelností potlačit odpor vykořisťovatelských tříd, a tyto Leninovy pokyny se vztahovaly k tomuto období, kdy zde existovaly a byly silné vykořisťovatelské třídy. Jakmile se politická situace v zemi zlepšila, jakmile v lednu 1920 dobyla Rudá armáda Rostov a bylo dosaženo hlavního vítězství nad Děnikinem, dal Lenin pokyn Dzeržinskému zrušit hromadný teror a zrušit i trest smrti. V referátu na zasedání Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů dne 2. února 1920 zdůvodnil Lenin toto významné politické opatření takto: „Teror nám vnutil terorismus Dohody, když světovládné mocnosti se na nás vrhly se svými hordami, nezastavujíce se před ničím. Nebyli bychom se mohli udržet ani dva dny, kdybychom na tyto pokusy důstojníků a bělogvardějců nebyli odpověděli bezohledným způsobem, a to byl teror, ale k tomu nás dohnaly teroristické metody Dohody. Ale jakmile jsme dosáhli rozhodného vítězství, ještě před skončením války, tu hned po dobytí Rostova jsme upustili od trestu smrti a tím jsme dokázali, že k svému vlastnímu programu se stavíme tak, jak jsme slibovali. Říkáme, že používání násilí vyplývá z nutnosti potlačit vykořisťovatele, potlačit statkáře a kapitalisty; jakmile s tím budeme hotovi, upustíme od všech výjimečných opatření. Dokázali jsme to činy.“
Stalin se od těchto přímých a jasných programových pokynů Leninových odchýlil. Stranu a orgány lidového komisariátu vnitra orientoval na hromadný teror i tehdy, když už byly všechny vykořisťovatelské třídy v naší zemi odstraněny a poněkud vážnější důvody pro hromadné používání výjimečných opatření, pro hromadný teror zde nebyly.
Tento teror byl fakticky namířený nikoli proti zbytkům poražených vykořisťovatelských tříd, ale proti poctivým kádrům strany a sovětského státu, které se křivě, pomlouvačně a nesmyslně obviňovaly z „obojetnictví“, „špionáže““, „škůdcovství“, z přípravy nejrůznějších smyšlených „atentátů“ atd.
Na plenárním zasedání ústředního výboru v únoru až březnu 1937 se v diskusních příspěvcích řady členů ÚV v podstatě vyslovovaly pochyby o správnosti stanovené linie na hromadné represe pod záminkou boje proti „obojetníkům“.
Nejvýrazněji byly tyto pochybnosti vyjádřeny ve vystoupení soudruha Postyševa, který řekl: „Přemítal jsem: uplynula taková tvrdá léta boje, prohnilí členové strany podlehli nebo odcházeli k nepřátelům, ale ti zdraví se bili za věc strany. Byla to léta industrializace a kolektivizace. Vůbec jsem nepředpokládal, že Karpov a jemu podobní, kteří prošli takovým tvrdým bojem, se dostanou do tábora nepřítele. (Karpov byl pracovníkem ÚV Komunistické strany Ukrajiny, kterého Postyšev dobře znal.) Ale Karpov byl podle výpovědí prý od roku 1934 získán trockisty. Osobně si myslím, že není pravděpodobné, že by zdravý člen strany, který má za sebou dlouhou cestu urputného boje proti nepřátelům, za věc strany, za socialismus, přešel do tábora nepřátel. Nevěřím tomu… Neumím si představit, jak by bylo možné absolvovat těžká léta se stranou a potom v roce 1934 přejít k trockistům…“.
Provokatéři, kteří pronikli do orgánů státní bezpečnosti, a také bezostyšní kariéristé začali krýt jménem strany hromadný teror proti kádrům strany a sovětského státu, proti řadovým sovětským občanům s použitím Stalinovy směrnice, že čím blíže k socialismu, tím více bude nepřátel, s použitím rezoluce únorového a březnového pléna ÚV ke zprávě Ježova. Stačí říct, že počet zatčených, obviněných z kontrarevoluční činnosti, vzrostl v roce 1937 proti roku 1936 více než desetinásobně!
Je známo, jaká hrubá zvůle se připouštěla i ve vztahu k vedoucím pracovníkům strany. Stanovy strany schválené XVII. sjezdem VKS(b) vycházely z Leninových požadavků z období X. sjezdu strany a uváděly, že aby vůči členům a kandidátům ÚV a členům komise stranické kontroly mohlo být použito takové krajní opatření, jakým je vyloučení ze strany, „musí se svolat plenární zasedání ústředního výboru strany a pozvat na ně všechny kandidáty ÚV a všechny členy komise stranické kontroly“, že jedině za podmínky, jestli takové společné shromáždění odpovědných funkcionářů strany dvoutřetinovou většinou hlasů to uzná za nutné, mohlo dojít k vyloučení člena nebo kandidáta ÚV ze strany.
Většina členů a kandidátů ÚV, zvolených XVII. sjezdem a zatčených v letech 1937 a 1937, byla vyloučena ze strany neoprávněně, při hrubém porušení stanov strany, poněvadž otázka jejich vyloučení nebyla předložena k projednání plenárnímu zasedání ÚV.
Nyní, kdy byly přešetřeny spisy o těchto údajných „špionech“ a „škůdcích“, bylo zjištěno, že tyto případy jsou zfalšovány. Doznání mnohých zatčených lidí, obviněných z nepřátelské činnosti, byla získána na základě krutého, nelidského týrání.
Stalin, jak sdělují tehdejší členové politbyra, jim přitom nezasílal prohlášení řady křivě obviněných politických činitelů, když ti své výpovědi na soudním přelíčení před Vojenským senátem odvolávali a žádali objektivně případ přešetřit. Takových žádostí nebylo málo a Stalin nepochybně s nimi byl obeznámen.
Ústřední výbor považuje za nutné informovat sjezd o řadě zfalšovaných „případů“ proti členům ústředního výboru strany, zvoleným na XVII. sjezdu strany.
Příkladem odporné provokace, záměrné zlomyslné falzifikace a trestného porušení revoluční zákonnosti je případ někdejšího kandidáta politického byra ÚV, jednoho z významných funkcionářů strany a sovětského státu, soudruha Ejcha, člena strany od roku 1905.
Soudruh Ejche byl zatčen 29. dubna 1938 na základě pomlouvačných materiálů bez souhlasu prokurátora SSSR, který byl vydán až 15 měsíců po Ejchově zatčení.
Vyšetřování ve věci Ejchova případu se provádělo v ovzduší těch nejhrubších deformací sovětské zákonnosti, zvůle a falzifikace.
Ejcha při výslechu mučením nutili podepisovat protokoly výslechů, které byly předem sestaveny vyšetřovateli, v nichž se uváděla obvinění z protistátní činnosti proti němu samému a řadě známých funkcionářů strany a státu.
Dne 1. října 1939 napsal Ejche prohlášení adresované Stalinovi, v němž kategoricky popíral svou vinu, a žádal ho o přešetření své věci. V tomto prohlášení napsal: „Není trpčích muk než sedět ve vězení za státního zřízení, o které jsem vždy bojoval.“
Dochovalo se i druhé prohlášení, které Ejche poslal Stalinovi 27. října 1939 a v němž přesvědčivě, na základě faktů vyvrací pomlouvačné obvinění vznesené proti němu a ukazuje, že tato provokační obvinění jsou jednak dílem skutečných trockistů, k jejichž zatčení on jako první tajemník západosibiřského krajského výboru strany dával souhlas a kteří se spikli, aby se mu pomstili a jednak výsledkem špinavé falzifikace vymyšlených materiálů vyšetřovateli.
Ejche ve svém prohlášení napsal: „25. října t.r. mi oznámili, že vyšetřování v mé věci je u konce, a umožnili mi seznámit se s vyšetřovacími spisy. Kdybych byl jen z jedné setiny vinen byť jen jedním zločinem, které proti mně vznášejí, neopovážil bych se obrátit se k Vám s tímto předsmrtným prohlášením, já jsem se však nedopustil jediného mně inkriminovaného trestného činu a na mé duši nikdy neležel ani stín podlosti. Nikdy jsem Vám v životě neřekl ani půl slova nepravdy a teď, když jsem oběma nohama v hrobě, vám také nelžu. Celý můj případ – to je ukázka provokace, pomluv a porušení elementárních základů revoluční spravedlnosti…
…Usvědčující výpovědi, které se nacházejí v mém vyšetřovacím spise, jsou nejen nehorázné, ale v řadě momentů obsahují pomluvy na ÚV VKS(b) a radu lidových komisařů, protože správná rozhodnutí ÚV VKS(b) a rady lidových komisařů, přijatá bez mé iniciativy a mé účasti, jsou vydávána za škůdcovské akty kontrarevoluční organizace provedené na mé doporučení…
Teď přecházím k nejpotupnější stránce mého života a k mé skutečně těžké vině před stranou a před Vámi. Mluvím o svých doznáních z kontrarevoluční činnosti… Věc se měla tak: nevydržel jsem týrání, které proti mně použili Ušakov a Nikolajev, zvláště ten první, který obratně využil toho, že po zlomenině mi ještě špatně srostly obratle, a působil mi nesnesitelnou bolest, a donutili mě křivě obvinit sebe i jiné lidi.
Většinu mých odpovědí mi napověděl nebo nadiktoval Ušakov a ostatní jsem se naučil nazpaměť při opisování materiálů lidového komisariátu vnitra o Západní Sibiři a všechna fakta uvedená v těchto materiálech jsem bral na sebe. Když v Ušakovem vypracované a mnou podepsané legendě něco nepasovalo, nutili mě podepisovat jinou variantu. Tak tomu bylo v případě Ruchimoviče, kterého zprvu zapsali do záložního centra, ale potom, aniž mi o tom řekli, ho vyškrtli; podobně tomu bylo s předsedou záložního centra, údajně vytvořeného Bucharinem v roce 1935. Nejdříve jsem tam zapsal sebe, a potom mi doporučili, abych tam zapsal Mežlauka, a mnohé jiné momenty…
… Snažně Vás žádám a prosím, nechte došetřit můj případ, a to ne v zájmu toho, aby mě ušetřili, ale proto, že se odhalila odporná provokace, která se jako had ovinula kolem mnoha lidí, mimo jiné i pro moji malodušnost a trestnou pomluvu. Vás ani stranu jsem nikdy nezradil. Vím, že hynu pro odpornou, podlou činnost nepřátel strany a lidu, kteří proti mně zosnovali provokaci.“ (Případ Ejche, sv. 1, fascikl.)
Zdálo by se, že takové závažné prohlášení mělo být nutně projednáno v ústředním výboru. To se ale nestalo, prohlášení bylo zasláno Berijovi a kruté zúčtování s nepravdivě obviněným kandidátem politického byra soudruhem Ejchem pokračovalo.
Dne 2.února 1940 byl Ejche předán soudu. Na soudním přelíčení Ejche svou vinu neuznal a prohlásil toto: „Ve všech údajně mých výpovědích není jediná litera, kterou bych vyslovil, s výjimkou podpisu v dolní části protokolů, které jsou podepsány z přinucení. Výpovědi jsou učiněny pod nátlakem vyšetřovatele, který mě od samého začátku vazby bil. Potom jsem začal psát všelijaké nesmysly… To, co hlavně chci, je říci soudu, straně a Stalinovi, že jsem nevinen. Účastníkem spiknutí jsem nikdy nebyl. Umřu stejně tak s vírou ve správnost politiky strany, jako jsem v ní věřil po celou dobu své práce.“ (Případ Ejche, sv. 1.)
Dne 4. února byl Ejche zastřelen.
V současné době je nesporně zjištěno, že Ejchův případ byl zfalšován a Ejche byl posmrtně rehabilitován.
Plně před soudem odvolal své vynucené výpovědi kandidát politického byra soudruh Rudzutak, člen strany od roku 1905, který strávil 10 let na carských galejích. V protokolu přelíčení, které probíhalo před Vojenským senátem Nejvyššího osudu, je zapsáno toto Rudzutakovo oznámení: „…Jeho jediná žádost u soudu je, dát na vědomí ÚV VKS(b), že v orgánech lidového komisariátu vnitra ještě existuje nevymýcené ohnisko, které uměle konstruuje případy a nutí naprosto nevinné lidi k přiznání viny. Že prověrka okolností obvinění neexistuje a člověku není dána žádná možnost dokázat své neúčastenství na trestných činech, z nichž se obviňuj na základě výpovědí různých osob. Metody vyšetřování jsou takové, že nutí vymýšlet si pomluvy na jiné lidi, kteří se ničím neprovinili, o samotném vyšetřování nemluvě. Žádá soud, aby mu umožnil napsat to všechno pro ÚV VKS(b). Ujišťuje soud, že osobně nikdy nesmýšlel špatně o politice strany, neboť vždy naprosto sdílel veškerou politiku strany uskutečňovanou ve všech oblastech hospodářské a kulturní výstavby.“
Toto Rudzutakovo oznámení bylo ponecháno bez povšimnutí, přestože Rudzutak, jak je známo, byl svého času předsedou ústřední kontrolní komise, která byla vytvořena z podnětu Lenina k boji za jednotu strany. Takže předseda tohoto vysokého stranického orgánu se stal obětí hrubé zvůle: nepředvolali ho ani do politického byra ÚV a Stalin neprojevil zájem s ním promluvit. Byl odsouzen během 20 minut a zastřelen.
Zevrubným přešetřením provedeným v roce 1955 bylo zjištěno, že obvinění Rudzutaka bylo zfalšované a on odsouzen na základě pomlouvačných materiálů. Rudzutak byl posmrtně rehabilitován.
Jakým způsobem se bývalými pracovníky lidového komisariátu vnitra uměle, provokačními metodami vytvářela různá „protistátní centra“ a „bloky“, je vidět z výpovědí soudruha Rozenbljuma, člena strany od roku 1906, který byl zatčen leningradskou správou lidového komisariátu vnitra v roce 1937.
Když se v roce 1955 přešetřoval Komarovův případ, Rozenbljum sdělil následující skutečnost: když byl on, Rozenbljum, v roce 1937 zatčen, byl podroben krutému týrání, v jehož průběhu na něm vymáhali výpovědi jak na jeho vlastní osobu, tak na jiné osoby. Pak byl přiveden do kanceláře Zakovského, který mu navrhl, že ho pustí na svobodu za podmínky, bude-li před soudem křivě vypovídat v případu leningradského škůdcovského, špionážního, diverzního a teroristického centra, který byl zkonstruován v roce 1937.
Zakovskij s neuvěřitelným cynismem odhaloval podlou „mechaniku“ umělého vytváření falšovaných „protistátních spiknutí“.
Rozenbljum prohlásil: Aby to bylo názornější, Zakovskij přede mnou rozvinul několik variant předpokládaných schémat tohoto centra a jeho odnoží…
Zakovskij mě s těmito tématy seznámil a řekl, že lidový komisariát vnitra připravuje materiály pro proces s tímto centrem, přičemž proces bude veřejný.
Soudu bude předáno vedení centra, čtyři až pět lidí: Čudov, Ugandov, Smorodin, Pozern, Šaošnikovová (Čudovova manželka) aj. a z každé pobočky dva až tři lidi..
… Materiál o leningradském centru musí být solidně připraven. A v tom mají rozhodující význam svědci. Nikoli nepodstatnou úlohu zde sehrává i společenské postavení (pochopitelně bývalé) svědka i jeho délka členství ve straně.
„Ty sám,“ jak mi řekl Zakovskij, „si nemusíš nic vymýšlet. Lidový komisariát vnitra pro tebe sestaví hotový konspekt o každé pobočce zvlášť a tvým úkolem je dobře se ho naučit a zapamatovat si všechny otázky a odpovědi, které mohou být při soudním přelíčení položeny. Tenhle případ se bude připravovat čtyři až pět měsíců a možná i půl roku. Celou dobu se budeš připravovat, abys nepřivedl do úzkých vyšetřování ani sám sebe. Na průběhu a výsledku soudního přelíčení bude záviset tvůj další osud. Dostaneš-li z toho vítr a začneš uhýbat – žehrej sám na sebe. Obstojíš –li, zachováš si škopek (hlavu) a do smrti tě budeme živit a šatit za státní peníze“ (Materiál přešetřovaného případu Komarova, spis s. 60 – 69)
Takové hnusné věci se děly v oné době!
Ještě rozsáhleji se praktikovalo falšování vyšetřovaných případů v krajích a oblastech. Správa lidového komisariátu vnitra pro Sverdlovskou oblast „odhalila“ takzvaný uralský povstalecký štáb – orgán bloku pravičáků, trockistů, eserů a duchovních, údajně vedený tajemníkem sverdlovského oblastního výboru strany a členem ÚV VKS(b) Kabakovem, členem strany od roku 1914. Ze spisů vyšetřovaných případů té doby vyplývá, že téměř ve všech krajích, oblastech a republikách existovaly údajně rozvětvené „trockistické, pravičácké, špionážní, teroristické a diverzní škůdcovské organizace a centrály“ a tyto „organizace“ a „centrály“ z neznámého důvodu zpravidla vedli prví tajemníci oblastních či krajských výborů strany nebo ústředních výborů národních komunistických stran.
V důsledku této hrůzné falzifikace podobných „případů“ a v důsledku toho, že se věřilo různým pomlouvačným „výpovědím“ a vynuceným pomluvám vlastní osoby i jiných osob, zahynuly u nás tisíce poctivých, naprosto nevinných komunistů. Stejným způsobem byly vyrobeny „případy“ na významné činitele strany a státu – Kosiora, Čubara, Postyševa, Kosareva a na jiné.
Neodůvodněné represe v oněch letech se prováděly masovém rozsahu a strana v důsledku toho utrpěla velké kádrové ztráty. Docházelo k takovým praktikám, že v lidovém komisariátu vnitra se sestavovaly seznamy osob, jejichž případy náležely projednání před vojenským senátem, a předem se jim určovala míra trestu. Ježov tyto seznamy zasílal osobně Stalinovi k odsouhlasení navrhované míry trestů. V letech 1937 a 1938 bylo Stalinovi zasláno 383 takových seznamů na mnoho tisíc stranických, státních, komsomolských, vojenských a hospodářských pracovníků a Stalin k tomu dal souhlas.
Značná část těchto případů se nyní přezkoumává a jejich velký počet se zastavuje jako případy nepodložené a zfalšované. Stačí říci, že od roku 1954 do dnešní doby Vojenský senát Nejvyššího soudu už rehabilitoval 7.679 lidí, přičemž mnozí z nich byli rehabilitováni posmrtně.
Hromadné zatýkání stranických, státních, hospodářských a vojenských pracovníků nesmírně poškodilo stranu, věc socialistické výstavby. Hromadné represe měly negativní dopad na morálně politický stav strany, plodily nejistotu, napomáhaly šíření chorobné podezíravosti a zasévaly vzájemnou nedůvěru mezi komunisty. Zaktivizovaly se všemožní pomlouvači a kariéristé.
Určité ozdravení vnesly do stranických organizací závěry lednového plenárního zasedání ÚV VKS(b) v roce 1938. Rozsáhlé represe však pokračovaly i v roce 1938.
A jedině proto, že naše strana disponuje velikou morálně politickou silou, dokázala se vyrovnat s těžkými událostmi z let 1937 a 1938, tyto události přežít a vychovat si nové kádry. Není však pochyb, že náš postup vpřed k socialismu a příprava k obraně země by probíhaly úspěšněji, kdyby nebylo kádrových ztrát, které jsem utrpěli v důsledku hromadných neodůvodněných represí v letech 1937 a 1938.
Obviňujeme Ježova z deformací z roku 1937, a správně ho obviňujeme. Ale je třeba odpovědět na tyto otázky: mohl snad Ježov sám, bez Stalinova vědomí, zatknout například Kosiora? Došlo v této věci k nějakému jednání, nebo rozhodnutí politbyra? Ne, nic takového se nestalo, jako se nestalo i ve vztahu k jiným případům. Mohl snad Ježov rozhodnout takové důležité věci, jako otázka osudu významných funkcionářů strany? Ne, bylo by naivní považovat to za dílo rukou pouhého Ježova. Je jasné, že takové záležitosti rozhodoval Stalin, bez jeho pokynů a bez jeho souhlasu nemohl Ježov nic podnikat.
Nyní jsme přezkoumali a rehabilitovali Kosiora, Rudzutaka, Postyševa, Kosareva a další. Nuže – na jakém podkladě byli zatčeni a odsouzeni? Prostudování spisů ukázalo, že žádné důvody k tomu neexistovaly. Byli zatčeni jako mnozí jiní bez souhlasu prokurátora. Za oněch podmínek ani žádného souhlasu nebylo třeba; jaký ještě mohl existovat souhlas, když všechno rozhodoval Stalin? On byl hlavním prokurátorem v těchto věcech. Stalin dával nejen souhlas, ale i pokyny k zatýkání z vlastní iniciativy. To je třeba říci, aby to delegátům sjezdu bylo naprosto jasné, abyste mohli provést správné hodnocení a vyvodit příslušné závěry.
Fakta ukazují, že mnohé zlořády se děly na Stalinův pokyn bez ohledu na jakékoli normy stranické a sovětské zákonnosti. Stalin byl člověk velmi ješitný a chorobně podezíravý, o čemž jsme se přesvědčili, když jsme s ním pracovali. Mohl se na člověka podívat a říct mu: „Nějak vám dneska těkají oči,“ nebo: „Proč se dneska tak často odvracíte a nedíváte se zpříma do očí?“. Chorobná podezíravost ho přivedla k všeobecné nedůvěře včetně vůči vynikajícím funkcionářům strany, které dlouho znal. Všude a ve všem viděl „nepřátele“, „obojetníky“, „špiony“.
Protože měl neomezenou moc, dopouštěl se kruté zvůle, potlačoval člověka morálně i fyzicky. Vytvářela se taková situace, při níž člověk nemohl projevit svou vůli.
Když Stalin říkal, že nějakého člověka je třeba zatknout, pak bylo třeba uvěřit, že je to „nepřítel lidu“. A Berijova banda, která řádila v orgánech státní bezpečnosti, se mohla přetrhnout, aby dokázala vinu zatčených osob a správnost jí falšovaných materiálů. Ale jaké důkazy se uváděly? Doznání zatčených. A vyšetřovatelé na nich tato „doznání“ vymáhali. Jak je však možné od člověka získat doznání ze zločinů, které nikdy nespáchal? Jenom jedním způsobem – použitím fyzického násilí, trýzněním, zbavením rozumu a ztrátou vědomí, zbavením lidské důstojnosti. Tak se získávalo údajné „doznání“.
Když vlna hromadných represí v roce 1939 začala ochabovat a když vedoucí funkcionáři místních stranických organizací začali pracovníkům lidového komisariátu vnitra klást za vinu používání fyzického násilí vůči zatčeným, zaslal Stalin 10. ledna 1939 šifrovaný telegram tajemníkům oblastních a krajských výborů strany a ústředních výborů národních komunistických stran, lidovým komisařům vnitra a náčelníkům správ lidového komisariátu vnitra. Uvádělo se v něm: „ÚV VKS(b) vysvětluje, že použití fyzického násilí v praxi lidového komisariátu vnitra bylo připuštěno od roku 1937 se svolením ÚV VKS(b)… Je známo, že všechny buržoazní rozvědky používají fyzického násilí vůči představitelům socialistického proletariátu a používají ho přitom v těch nejpohoršlivějších formách. Otázka zní, proč socialistická rozvědka má být humánnější ve vztahu k zarytým agentům buržoazie, zapřísáhlým nepřátelům dělnické třídy a kolchozníků ÚV VKS(b) soudí, že metody fyzického násilí se musí nutně používat i nadále jako výjimka ve vztahu k zjevným a zarytým nepřátelům lidu, jako metoda naprosto správná a účelná.“
Takže nejhrubší porušování socialistické zákonnosti, kruté výslechy a trýznění, které, jak už bylo řečeno, vedly ke křivému obvinění a sebeobvinění nevinných lidí, byly sankcionovány Stalinem jménem ÚV VKS(b).
Nedávno, jen několik dnů před tímto sjezdem, jsme pozvali na zasedání předsednictva ÚV a vyslechli jsme vyšetřovatele Rodose, který svého času vedl vyšetřování a vyslýchal Kosiora, Čubara a Kosareva. Je to ničema, omezenec, z morálního hlediska doslova zrůda. A takový člověk, určoval osud významných činitelů strany, určoval i politiku v těchto otázkách, protože dokazováním jejich „zločinnosti“ zároveň poskytoval matriál pro rozsáhlé politické závěry.
Otázka zní, jak mohl takový člověk sám, bez vlastního rozumu, vést vyšetřování tak, aby dokázal vinu takových lidí, jako byl Kosior a ostatní. Ne, nemohl by toho mnoho udělat bez příslušných pokynů. Na zasedání předsednictva ÚV nám prohlásil: „Řekli mi, že Kosior a Čubar jsou nepřáteli lidu, a proto já, jako vyšetřovatel, jsem musel z nich vymáčknout doznání, že jsou nepřátelé.“
Mohl toho dosáhnout jenom cestou dlouhého trýznění, což také udělal, a k čemuž dostával podrobné instrukce od Beriji. Je třeba říci, že Rodos na zasedání předsednictva ÚV cynicky prohlásil: „Měl jsem za to, že plním úkol strany.“ Tak se tedy v praxi plnil Stalinův pokyn o používání metod fyzického násilí vůči vězňům.
Tato a mnohá podobná fakta svědčí o tom, že všechny normy správného stranického řešení věcí byly odstraněny a vše bylo podřízeno zvůli jedné osoby.
tisk