PWSV | Vol. 2 No. 1 leden 2003 | Dokument | Jan Adamec

O kultu osobnosti a jeho důsledcích

Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N.S. Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25.února 1956)

Část 4.

4.1

Stalinova samovláda vedla k zvlášť těžkým důsledkům v průběhu Velké vlastenecké války.

Vezmeme-li si mnohé naše romány, filmy a historické „studie“, pak otázka Stalinovy úlohy ve Vlastenecké válce se v nich líčí naprosto nepravděpodobně. Obvykle se kreslí následovné schéma. Stalin předvídal úplně všechno. Sovětská armáda div ne podle Stalinem předem narýsovaných strategických plánů uplatňovala taktiku takzvané aktivní obrany, tj. onu taktiku, která, jak známo, pustila Němce až k Moskvě a Stalingradu. Použitím této taktiky Sovětská armáda jedině díky Stalinově genialitě přešla do útoku a nepřítele porazila. Světodějné vítězství, jehož dosáhly sovětské ozbrojené síly, náš hrdinný lid, se v románech, filmech a „studiích“ tohoto druhu zcela připisuje Stalinově vojevůdcovské genialitě.

V této otázce je třeba se pozorně zorientovat, poněvadž to má obrovský nejen historický, ale především politický, výchovný, praktický význam.

Jaká jsou fakta v této otázce?

Až do války v našem tisku i v celé výchovné práci převládal chvástavý tón: zaútočí-li nepřítel na posvátnou sovětskou půdu, na nepřátelský úder odpovíme trojnásobným úderem, válku povedeme na území nepřítele s malým krveprolitím. Tato deklarativní prohlášení však ne zdaleka ve všem bývala podložena praktickými skutky, aby byla zabezpečena skutečná nedotknutelnost našich hranic.

Stalin v průběhu války i po ní hlásal tezi, že tragédie, kterou prožil náš lid v počátečním období války, je údajně důsledkem „nenadálosti“ německého útoku proti Sovětskému svazu. To ale přece, soudruzi, naprosto neodpovídá skutečnosti. Jakmile se Hitler v Německu chopil moci, okamžitě si předsevzal úkol rozdrtit komunismus. Fašisté o tom mluvili přímo a se svými plány se netajili. K uskutečnění těchto agresivních záměrů se uzavíraly nejrůznější pakty, bloky a osy, jako bylo pověstná osa Berlín – Řím – Tokio. Nesčetná fakta předválečného období výmluvně ukazovala, že Hitler usměrňuje všechno své válečné úsilí na to, aby rozpoutal válku proti sovětskému státu a soustředil velké vojenské svazky včetně tankových blízko sovětských hranic.

Z nyní uveřejněných dokumentů je zřejmé, že Churchill už 3. dubna 1941 Stalina prostřednictvím britského velvyslance v SSSR Crippse osobně varoval, že německá vojska se začala přeskupovat a připravují se k přepadení Sovětského svazu. Rozumí se samo sebou, že Churchill to nedělal z nějakých sympatií k sovětskému lidu. Sledoval tím své vlastní imperialistické zájmy – vysílit Německo a SSSR v krvavé válce a upevnit postavení britské říše. Nicméně Churchill ve své depeši uváděl, že žádá „varovat Stalina a upozornit ho na nebezpečí, které mu hrozí.“ Churchill to naléhavě zdůrazňoval i v telegramech z 18. dubna a v pozdějších dnech. Stalin však tato varování nebral v úvahu. Víc než to, od Stalina pocházely pokyny nedůvěřovat informacím podobného druhu, aby se prý neprovokovalo zahájení válečných akcí.

Je třeba říci, že informace o hrozícím vpádu německých vojsk na území Sovětského svazu docházely i ze sovětských armádních a diplomatických zdrojů, avšak vzhledem k předpojatosti, která vůči nim ve vedení panovala, se pokaždé formulovaly s opatrností a obestíraly se výhradami.

Například v depeši z Berlína z 6. května 1941 vojenský námořní atašé v Berlíně kapitán prvního stupně Voroncov hlásil: „Sovětský státní příslušník Bozer… sdělil zástupci našeho námořního atašé, že podle slov jednoho německého důstojníka z Hitlerova hlavního stanu Němci připravují na 14. května vpád do SSSR přes Finsko, Pobaltí, a Lotyšsko. Současně se plánují silné nálety na Moskvu a Leningrad a vysazení leteckých výsadků v pohraničních centrech…“.

Zástupce vojenského atašé v Berlíně Chopkov ve svém hlášení z 22. května 1941 oznamoval, že „…útok německých vojsk je naplánován prý na 15. června a začne možná i v prvních dnech června…“.

V telegramu sovětského velvyslanectví v Londýně z 18. června 1941 bylo ohlášeno: „Pokud jde o současnou situaci, Cripps je rozhodně přesvědčen o nevyhnutelnosti vojenského střetnutí Německa a SSSR – přitom nejpozději do poloviny června. Podle slov Crippse Němci dodneška soustředili na sovětských hranicích (včetně leteckých sil a pomocných sil útvarů) 147 divizí…“.

Přes všechny tyto nanejvýš závažné signály však nebyla přijata dostatečná opatření, aby se země dobře připravila k obraně a vyloučil se moment nenadálosti přepadení.

Měli jsme čas a možnosti k takové přípravě? Ano, čas i možnosti jsme měli. Náš průmysl byl natolik rozvinutý, že byl s to plně zabezpečit Sovětskou armádu vším potřebným. Potvrzuje se to přinejmenším tím, že když jsme průběhu války ztratili téměř polovinu veškerého našeho průmyslu v důsledku obsazení Ukrajiny, severního Kavkazu, západních oblastí a důležitých průmyslových a obilních oblastí nepřítelem, dokázal sovětský lid zorganizovat výrobu vojenského materiálu ve východních oblastech země, uvést tam do chodu zařízení vyvezené ze západních průmyslových oblastí a zabezpečit naše ozbrojené síly vším potřebným pro porážku nepřítele.

Jestliže by náš průmysl byl včas a náležitě zmobilizován k zabezpečení armády výzbrojí a nezbytnou výstrojí, utrpěli bychom v této těžké válce nesrovnatelně menší ztráty. Taková mobilizace však provedena nebyla. Hned od prvních dnů války se ukázalo, že naše armáda byla vyzbrojena špatně, že jsme neměli dostatečné množství dělostřelectva, tanků ani letadel, abychom mohli klást odpor nepříteli.

Sovětská věda a technika poskytly před válkou znamenité prototypy tanků a dělostřelecké techniky. Ale hromadná výroba toho všeho zavedena nebyla a my jsme zahájili přezbrojování armády vlastně na samém prahu války. V okamžiku přepadení sovětského území nepřítelem jsme v důsledku toho neměli v potřebném množství ani starou techniku, kterou jsme z výzbroje vyřazovali, ani novou techniku, kterou jsme se chystali zavádět. Velmi špatně jsme na tom byli s protiletadlovým dělostřelectvem, nebyla zavedena výroba protitankových granátů. Mnohé opevněné oblasti byly v okamžiku přepadení bezmocné, poněvadž stará výstroj z nich byla vyřazena a nová ještě nebyla zavedena.

Nešlo bohužel jen o tanky, dělostřelectvo a letadla. V okamžiku vypuknutí války jsme neměli ani dostatečné množství pušek pro ozbrojení lidí povolávaných do operující armády. Vzpomínám si, jak jsem v oněch dnech telefonoval z Kyjeva soudruhu Malenkovovi a řekl jsem mu: „Lidi přišli do armády a požadují zbraně. Pošlete nám zbraně“. Malenkov mi na to odpověděl: „Zbraně poslat nemůžeme. Všechny pušky předáváme do Leningradu a vy se vyzbrojte sami.“

Tak to vypadalo s výzbrojí.

V této souvislosti si nelze nevzpomenout například na takovýto fakt. Kirponos jako velitel Kyjevského zvláštního vojenského okruhu (později na frontě padl) krátce před přepadením Sovětského svazu hitlerovským Německem napsal Stalinovi, že německé armády se přiblížil k Bugu a usilovně všechno připravují k útoku a v nejbližší době zřejmě přejdou do útoku. Kirponos vzhledem k tomu všemu doporučoval vytvořit spolehlivou obranu, odsunout 300 tisíc obyvatel z příhraničních oblastí a vytvořit tam několik mohutných opevněných pásem: vyhloubit protitankové příkopy, vybudovat kryty pro vojáky a tak dále.

Na tyto návrhy bylo z Moskvy odpovězeno, že je to provokace, že žádné přípravní práce na hranicích dělat netřeba, že není třeba dávat Němcům záminku k zahájení válečných operací proti nám. A tak naše hranice nebyly opravdově připraveny k odporu proti nepříteli.

Když fašistická vojska už vtrhla na sovětské území a zahájila válečné operace, z Moskvy následoval rozkaz na výstřely neodpovídat. Proč? Prostě proto, že Stalin se navzdory všem zjevným faktům domníval, že to ještě není válka, nýbrž provokace jednotlivých nedisciplinovaných jednotek německé armády a že když Němcům odpovíme, poslouží jim to jako záminka k zahájení války.

Známý je i takovýto případ. V samý předvečer vpádu hitlerovských armád na území Sovětského svazu přeběhl naše hranice Němec a sdělil, že německá armáda obdržela rozkaz 22. června ve tři hodiny ráno zahájit útok proti Sovětskému svazu. Neprodleně to bylo oznámeno Stalinovi, ale i tento signál zůstal bez povšimnutí.

Jak vidíte, všechno se ignorovalo: upozornění jednotlivých velitelů, výpovědi přeběhlíků a dokonce i zjevné akce nepřítele. Jaká to pak byla prozíravost vedoucího činitele strany a státu v takový rozhodující historický okamžik?

A k čemu vedla tato sebejistota, toto ignorování očividných faktů? Vedlo k tomu, že nepřítel hned v prvních hodinách a dnech zničil v našich pohraničních oblastech obrovské množství letadel, děl a další bojové techniky, likvidoval velké množství našich vojenských kádrů, dezorientoval řízení vojsk a my jsme se ocitli v situaci, že jsme nebyli s to zahradit mu cestu do vnitrozemí.

Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že v průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezíravosti, byly na základě pomlouvačného obvinění zahubeny nesčetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků. V průběhu těchto let bylo postiženo represí několik vrstev politických kádrů, doslova od Oty a paporu až po nejvyšší armádní centra, a mezi nimi byly téměř úplně zničeny ty velitelské kádry, které získaly určité zkušenosti z vedení války ve Španělsku a na Dálném Východě.

Politika rozsáhlých represí proti kádrům v armádě měla ještě i ty těžké důsledky, že podlamovala základy vojenské disciplíny, poněvadž po dobu několika let byli velitelé všech stupňů a dokonce i vojáci ve stranických organizacích a komsomolských buňkách vedeni k tomu, aby „odhalovali“ své vyšší velitele jako skryté nepřátele.

Je přirozené, že se to záporně projevilo v počátečním období války na stavu vojenské disciplíny.

Vždyť před válkou jsme měli výtečné vojenské kádry, bezmezně oddané straně a vlasti. Stačí říci, že ti z nich, kdo to přečkali, mám na mysli takové soudruhy, jako Rokossovskij (a ten seděl), Gorbatov, Mereckov (je přítomen na sjezdu), Podlas (to byl skvělý velitel, padl na frontě) a mnozí a mnozí další, nehledě na těžká muka, která prožili ve vězení, projevili se od prvních dnů války jako skuteční vlastenci a obětavě se bili ke slávě vlasti. Mnozí z takových velitelů však zahynuli v táborech a ve vězeních a armáda je neuviděla.

To vše dohromady vedlo k situaci, která se vytvořila na začátku války pro naši zemi a která hrozila obrovským nebezpečím pro osud naší vlasti.

Nebylo by správné nezmínit se o tom, že Stalin po prvních těžkých nezdarech a porážkách na frontách soudil, že nastal konec. V jednom rozhovoru v oněch dnech prohlásil: „To, co Lenin vytvořil, to všechno jsme my nenávratně ztratili.“

Dlouhou dobu pak fakticky neřídil válečné operace a těchto záležitostí se nezúčastnil a vrátil se k řízení teprve tehdy, když k němu přišli někteří členové politbyra a řekli, že je nutné neodkladně přijmout taková opatření k tomu, aby se napravil stav věcí na frontě.

Strašlivé nebezpečí, které hrozilo naší vlasti v prvním období války, bylo tak v mnohém výsledkem nesprávných metod řízení země a strany, které uplatňoval Stalin.

Věc však nespočívá jen v samotném okamžiku vypuknutí války, který vážně dezorganizoval naši armádu a způsobil nám těžké ztráty. Nervozita a sklony k hysterii, které projevoval Stalin už po zahájení války při svém zasahování do průběhu válečných operací,, naši armádu vážně poškozovaly.

Stalin byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách. Bylo to přirozené, poněvadž za celou Vlasteneckou válku nebyl ani jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, nepočítáme-li bleskový výjezd na možajskou silnici, když se fronta stabilizovala, o čemž bylo napsáno tolik literárních děl plných nejrůznějších výmyslů a namalováno tolik barvitých pláten. Stalin přitom bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které často nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně musely vést k obrovským ztrátám na lidských životech.

4.2

Dovolím si uvést v této souvislosti jednu charakteristickou skutečnost, která ukazuje, jak Stalin řídil fronty. Na sjezdu je zde přítomen maršál Bagramjan, který byl svého času náčelníkem operačního oddělení štábu Jihozápadního frontu a který může potvrdit, co vám teď povím.

Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správné rozhodnutí zastavit operace k obklíčení Charkova, poněvadž v tehdejší reálné situaci další plnění operace tohoto duhu hrozilo našim vojskům osudovými důsledky.

Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti, abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk.

Stalin navzdory zdravém rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnění operace k obklíčení Charkova pokračovat, ačkoli tou dobou už našim četným uskupením vojsk hrozilo reálné nebezpečí obklíčení a zničení.

Zatelefonoval jsem Vasilevskému a úpěnlivě jsem ho žádal: „Alexandře Michajloviči,“ povídám mu (soudruh Vasilevskij je zde přítomen), „vezměte si mapu a ukažte soudruhu Stalinovi, jaká se vytvořila situace.“ Je třeba říci, že Stalin plánoval operace podle globusu.

Ano, soudruzi, brával globus a ukazoval na něm linii fronty. A tak jsem řekl soudruhu Vasilevskému, ukažte mu na mapě situaci, vždyť za těchto podmínek nelze v předem naplánované operaci pokračovat. V zájmu věci je třeba staré rozhodnutí změnit.

Vasilevskij mi na to odpověděl, že Stalin už otázku uvážil, a že on, Vasilevskij, to už nepůjde Stalinovi podruhé ohlásit, protože ten nechce žádné jeho argumenty k této operaci slyšet.

Po rozmluvě s Vasilevským jsem zatelefonoval Stalinovi na daču. Stalin však k telefonu nepřišel a sluchátko zvedl Malenkov. Říkám soudruhovi Malenkovovi, že volám z fronty a chci osobně promluvit se soudruhem Stalinem. Stalin mi však prostřednictvím Malenkova vzkázal, abych mluvil s Malenkovem. Znovu jsem opakoval, že chci osobně podat hlášení Stalinovi o těžké situaci, která se vytvořila na naší frontě. Stalin však nepovažoval za nutné zvednout sluchátko a znovu potvrdil, abych s ním mluvil prostřednictvím Malenkova, ačkoliv to měl k telefonu pár kroků.

Když Stalin tímto způsobem „vyslechl“ naši žádost, řekl: „Nechat všechno při starém!“

Co z toho vzniklo? Došlo k tomu nejhoršímu z toho, co jsem předpokládali. Němcům se podařilo obklíčit naše uskupení vojsk a my jsme v důsledku toho ztratili statisíce našich vojáků. Tady máte Stalinovu vojenskou „genialitu“, tady vidíte, co nás stála!

Anastas Ivanovič Mikojan už po válce při jednom setkání Stalina s členy politbyra poznamenal, že prý Chruščov měl tehdy pravdu, když telefonoval o charkovské operaci a my jsme ho, jak řekl, zbytečně nepodpořili.

Měli byste vidět, jak se Stalin rozlítil! Jak by mohl přiznat, že on, Stalin, tehdy neměl pravdu! Vždyť je „génius“ a génius se nikdy nemůže mýlit. Všichni, kdo chcete, se mohli mýlit, avšak Stalin soudil, že on se nikdy nemýlí, že on má vždy pravdu. Nikomu a nikdy nepřiznal, že by se dopustil nějaké velké či malé chyby, ačkoli se dopouštěl dosti chyb i v teoretických otázkách i ve své praktické činnosti. Po sjezdu strany budeme muset zrevidovat hodnocení mnoha válečných operací a podat jejich správné vysvětlení.

4.3

Mnoho krve nás stála i taktika, na které Stalin, aniž znal podstatu vedení bojových operací, trval i poté, když se podařilo zastavit nepřítele a přejít do ofenzívy.

Vojáci vědí, že Stalin už od konce roku 1941namísto vedení velkých operací s manévrem do boku nepřítelem a s následným pronikáním do jeho týlu požadoval vést nepřetržité čelní útoky, aby se dobývala vesnice za vesnicí. A my jsme na základě toho měli obrovské ztráty do té doby, než se naší generalitě, která nesla na svých bedrech všechnu tíži vedení války, podařilo změnit situaci a přejít k vedení pružných pohyblivých operací, což okamžitě přineslo významné změny situace na frontách v náš prospěch.

Tím více zahanbujícím a pokořujícím bylo, když Stalin po našem velkém vítězství nad nepřítelem, kterého jsme dosáhli za tak těžkou cenu,začal decimovat mnohé z těch velitelů, kteří přispěli významným dílem k vítězství nad nepřítelem, protože Stalin vylučoval jakoukoli možnost, aby zásluhy získané na frontách byly připisovány komukoli jinému než jemu samému.

Stalin se velmi zajímal o hodnocení soudruha Žukova jako vojenského velitele. Nejednou se mě vyptával na můj názor na Žukova a já jsem mu řekl: „Žukova znám dávno, je to dobrý generál a správný velitel.“

Po válce začal Stalin vyprávět o Žukovovi všelijaké báchorky a mně konkrétně řekl: „Vy jste Žukova vychvaloval a on si to přece nezasluhuje. Říká se, že Žukov na frontě před každou operací postupoval tak, že nabral hrst hlíny, přičichával k ní a potom říkal: můžeme začít útočit, nebo naopak, stanovenou operaci prý provádět nemůžeme.“

Já mu na to tehdy odpověděl: „Nevím, soudruhu Staline, kdo si to vymyslel, ale není to pravda.“

Takové věci si zřejmě vymýšlel sám Stalin, aby snížil úlohu a vojenské schopnosti maršála Žukova.

Stalin sám, v této souvislosti usilovně popularizoval svou osobu jako velkého vojevůdce a všemi způsoby vsugerovával lidem verzi, že všechna vítězství, jichž sovětský lid ve Velké vlastenecké válce dosáhl, jsou výsledkem Stalinovy statečnosti, udatnosti a geniality, a nikoho jiného. Jako Kuzma Krjučkov – taky hned na kopí zvedal sedm chlapů.

4.4

Vezměte si naše historické a válečné filmy či některá literární díla, věru se z jejich čtení dělá nanic. Vždyť všechny byly určeny, aby propagovaly právě tuto verzi na oslavu Stalina jako geniálního vojevůdce. Vzpomeňte si třeba jen na film Pád Berlína. Aktérem je tam jenom Stalin: vydává pokyny v sále s prázdnými židlemi a jen jediný člověk k němu přichází a cosi mu hlásí – je to Poskrjobyšev, jeho věrný zbrojnoš.

Kam se podělo vedení? Kam se podělo politbyro? Kam se poděla vláda? Co dělají a čím se zabývají? To ve filmu není. Stalin jedná sám za všechny, aniž se na někoho ohlíží, aniž se s kýmkoliv radí. V takové překroucené podobě to bylo všechno ukázáno lidu. Proč? Proto, aby se glorifikoval Stalin a to všechno v oporu s fakty, v rozporu s historickou pravdou.

Ptám se, kam se poděli naši vojáci, kteří na svých bedrech nesli všechnu tíži války? Ve filmu nejsou, pro ně tam po Stalinovi nezbylo žádné místo.

Ne však Stalin, ale strana jako celek, sovětská vláda, naše hrdinná armáda, její nadaní velitelé a udatní vojáci, všechen sovětský lid – to jsou ti, kdo zajistili vítězství ve Velké vlastenecké válce.

Členové ÚV strany, ministři, naši hospodářští pracovníci, pracovníci sovětské kultury, vedoucí pracovníci místních stranických orgánů a sovětů, inženýři a technici – ti všichni byli na svém místě a obětavě vynakládali všechny své síly a znalosti pro zajištění vítězství nad nepřítelem.

Mimořádné hrdinství projevil náš týl – slavná dělnická třída, naše kolchozní rolnictvo, sovětská inteligence, které pod vedením stranických organizací, překonávajíce nepředstavitelné těžkosti a útrapy válečné doby, vynaložily všechny své síly na obranu vlasti.

Nesmírně velké hrdinství prokázaly ve válce naše sovětské ženy, které nesly na svých bedrech obrovskou tíži práce v továrnách i kolchozech, na různých úsecích hospodářství a kultury, mnohé ženy bezprostředně bojovaly na frontách Velké vlastenecké války, naše statečná mládež, která na všech úsecích fronty i v týlu vnesla svůj neocenitelný vklad k obraně sovětské vlasti, k porážce nepřítele.

Nesmrtelné jsou zásluhy sovětských vojáků, našich vojenských velitelů a politických pracovníků všech stupňů, kteří hned v prvních měsících války, ač byli zbaveni značné části armády, neztratili hlavu, ale dokázali se za chodu znovu zformovat, vytvořit a v průběhu války zocelit mohutnou a hrdinnou armádu a nejen odrazit nápor silného a zákeřného nepřítele, ale ho i rozdrtit.

Hrdinství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce, který zachránil milióny lidí na Východě i na Západě před hrozbou fašistické poroby, je obrovské a bude žít v paměti vděčného lidstva staletí a tisíciletí.