PWSV | Vol. 2 No. 1 listopad 2002 | Studie | Jan Adamec

Několik poznámek k procesu s Lászlóem Rajkem

Letošního roku uplyne půlstoletí od procesu s někdejším generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským. Tímto procesem kulminovala vlna navzájem více či méně propojených politických procesů, která se na konci 40. a na počátku 50. let přehnala střední a východní sovětizovanou Evropou. Procesy měly jeden společný rys – na lavici obžalovaných usedali vysocí straničtí pohlaváři, kteří ještě měsíce před vstupem do soudní síně zastávali vysoké funkce a významně zasahovali do chodu společnosti. V Bulharsku to byl tajemník Trajčo Kostov, v Rumunsku Lucretiu Patrascanu, v Polsku Wladyslav Gomulka, v Albánii se před popravčí četou ocitl Koci Dzodze, v Československu Rudolf Slánský. V Maďarsku semlelo soukolí procesů ministra vnitra Lászlóa Rajka.

Děsivé divadlo zinscenovaných procesů inspirované moskevskými vzory z 30. let plnilo několik funkcí – zvyšovalo vliv a míru vměšování Moskvy do vnitřních záležitostí východoevropských satelitů, umožňovalo soupeřícím frakcím navzájem se likvidovat, po středověkém způsobu předhazovalo davům obětní beránky neúspěchů, upevňovalo strach a loajalitu řadových věřících. Z dnešního pohledu je již těžké určit, který z motivů hrál klíčovou roli, přesto je třeba snažit se pochopit, co hrálo v mechanismu procesů klíčovou roli a co vedlo jednotlivé aktéry k jejich postojům. Shoda mezi badateli panuje minimálně v tom, že kořeny maďarského procesu je třeba hledat jinde než v československém případě.

Rajkův případ je zajímavý i tím, že se zde překrývají a prolínají různé mocenské vrstvy a rovnoměrně se tu střetávají vnitropolitické i zahraničněpolitické vztahy. Tyto své úvahy a postřehy k případu Rajk bych chtěl postavit na určité pracovní tezi, ve které jsem si stanovil čtyři hlavní příčiny maďarského procesu, s jejichž pomocí bych chtěl zodpovědět na dvě otázky – proč politický proces a proč právě Rajk.

Příčina I. - napjatý vztah mezi sovětskými institucemi zapojenými do poválečné okupace Maďarska (Spojenecká kontrolní komise), orgány mezinárodního komunistického hnutí a sovětské zahraniční politiky (Kominforma, zahraniční oddělení ÚV, ministerstvo zahraničí) a maďarskými orgány ovládanými komunisty, kde se spory týkaly hlavně rozdílných postojů ke strategii a taktice sovětizace země. Nejostřejší spory vznikaly kolem německých konfiskátů a otázek tempa rozvoje maďarského hospodářství.

Příčina II. - dynamika vývoje komunistické strany v Maďarsku; čistka ve straně v letech 1948 – 1950 a boj proti "vnitřním nepřátelům" a s tím spojené sledování ideologicky podezřelých skupin uvnitř komunistické strany (trockistů, interbrigadistů, emigrantů atd.); napjatá situace po ne zcela úspěšných volbách v roce 1947 a po slučovacím sjezdu se sociální demokracií

Příčina III. - sovětsko – jugoslávská roztržka a její dopad na Maďarsko

Příčina IV. - mocenský boj uvnitř maďarského vedení; boj o kontrolu nad represivními orgány (především nad tajnou službou nepřímo podřízenou sovětské vojenské kontrarozvědce) a soupeření o kontrolu informačních kanálů přinášejících do Moskvy citlivé informace z oblasti bezpečnosti a tajných služeb

Tyto čtyři vzájemně propojené soubory problémů bychom mohli spojit do následujícího schématu. Společnou snahou všech komunistických funkcionářů bylo získat moc nad zemí a státním aparátem. To bylo ovšem možné jen za součinnosti dvou směrů – účinné využívání sovětské podpory a na druhé straně vytváření přijatelného politického obrazu komunistické strany pro veřejnost a extenzivní zvětšování komunistického elektorátu napříč všemi sociálními skupinami a třídami. Otevřeně manifestovaná podpora SSSR odrazovala národně cítící maďarské voliče, akcentování nacionalistických myšlenkových schémat a obrazů zase vyvolávalo nespokojenost na sovětské straně a také u přesvědčených komunistů, tzv. tvrdého kominternovského jádra.

Eminentní sovětský zájem na exploataci maďarských ekonomických zdrojů poškozoval maďarské hospodářství a tím zpětně snižoval i důvěryhodnost maďarských komunistů. Tato situace, známá ze všech sovětizovaných zemí, však nabývala v Maďarsku na důležitosti díky konkrétní zkušenosti se sovětskou vojenskou a politickou mocí (na rozdíl od Československa). Proto zde existovalo základní dilema – je důležitější projevovat bezvýhradnou loajalitu SSSR a Stalinovi na úkor oblíbenosti v rodné zemi, anebo je třeba se snažit skloubit socialismus s národními vlivy a "zvláštnostmi" a tím ale vyvolávat podezření z nezávislosti na SSSR?

PŘÍČINA I.

Po neúspěchu ve svobodných volbách v roce 1945 se Maďarská komunistická strana (MKS) a její vedení dostaly pod neustálý tlak – taková chyba se již nesmí opakovat! V parlamentních volbách konaných 4. listopadu 1945 komunisté získali "jen" 16,95% všech hlasů, což převedeno na počty hlasů znamenalo, že komunisty volilo celkem 802.122 voličů a MKS získala 70 mandátů z celkem 421 členného parlamentu. Skončili tak až třetí za absolutním vítězem – malorolníky, kteří získali 57,03% hlasů (2.697.508 voličů, 245 mandátů) a za druhými sociálními demokraty (17,41%; 823.314 voličů; 69 mandátů).

Výsledky voleb ukázaly nejen na to, že byly z hlediska komunistů špatně načasovány, ale i na to, jak slabou přirozenou voličskou a koneckonců i sociální základnu komunisté v tu dobu měli mezi maďarskými voliči. Tam, kde českoslovenští komunisté mohli čerpat z rezervoáru nevynucených sympatií hlavně české veřejnosti ke komunismu a k Sovětskému svazu, tam museli jejich maďarští kolegové složitě lavírovat mezi komunisticko-internacionální a maďarsko-národní rétorikou, sovětizovat a zároveň se snažit nepoškodit již tak předchozím vývojem pošramocené národní maďarské cítění.

Ekonomická situace byla špatná (maďarská inflace se díky své výši dostala i do ekonomických učebnic), průmysl a obchod byl rozvrácen válkou, krátkou, ale krvavou diktaturou nyilásistů a také statutem poražené země, ve které byl umístěn kontingent cizích vojsk. Zemědělství teprve vstřebávalo výsledky radikální pozemkové reformy. Zvýšení zemědělské produkce a dosažení předválečných ekonomických čísel byly hudbou budoucnosti.

Ani v otázce hranic nenastala kýžená změna, o kterou se celá předválečná i válečná elita snažila. Ba co víc, Maďaři byli na nejvyšší míru znepokojeni československými snahami vysídlit maďarskou menšinu ze Slovenska. Mírová smlouva podepsaná 10.2. 1947 v Paříži uzavřela Maďarsko definitivně do trianonských hranic, což samozřejmě komunistům nové body nepřipsalo – spojenectví se Sovětským svazem tak nepřinášelo žádné geopolitické ani zahraničněpolitické výhody jako v případě Československa.¹⁾

Národní sen o Velkých Uhrách, pro který maďarská meziválečná a válečná politika udělala tolik politických kotrmelců a předem prohraných kroků, se definitivně rozplynul v rudém oparu. Maďarští komunisté se nemohli opřít o jediné výrazné pozitivum, snad kromě radikální pozemkové reformy, skrze kterou by mohli být vnímáni jako přínos pro maďarskou společnost. O to víc se museli spoléhat na sovětskou vojenskou správu a na Stalinovu podporu. To vedlo zákonitě rozporu – na jedné straně museli vyhovět ideologii a "sovětskému" patronovi, na druhé straně bylo třeba pragmaticky vycházet vstříc elementárním národním požadavkům (například v otázce reparací a hlavně sovětských nároků na německý majetek – maďarští komunisté se proto snažili, aby co nejvíce průmyslových zdrojů zůstalo "doma", a snažili se původ některých továren či podniků zpětně "rehungarizovat" ).

Maďarský vývoj také nelze sledovat bez zasazení do celoblokového kontextu vývoje východní Evropy po zlomovém roce 1947. Satelity se pod sovětským nátlakem vydaly na cestu urychlené a násilné sovětizace, éra demokratické "koexistence" skončila. Sovětská mašinérie se proto snažila vymýtit veškeré "škodlivé" projevy a formy "buržoazního" způsobu vedení politiky. Tento nový směr se odrazil v dokumentech vypracovaných sekretariátem ÚV VKS(b), konkrétně v maďarském případě v dokumentu z března 1948 s názvem "O nacionalistických chybách vedení maďarské komunistické strany a o buržoazním vlivu v maďarském komunistickém tisku", v němž byli přední maďarští komunisté jako např. Matyás Rákosi, Mihály Farkas, József Révai a Zoltán Vas kritizováni za ignorování role Sovětského svazu a za "…zveličování nacionalismu a upozaďování internacionalismu".²⁾

Autoři dokumentu konstatovali, že ve snaze vyvrátit argumenty protikomunistických stran obviňujících MKS z toho, že slouží jako sovětská agentura, se maďarští komunisté snaží až příliš zdůrazňovat národní charakter MKS. Jejich noviny byly údajně plné národních "barev", ve stranických propagačních materiálech se objevovalo příliš mnoho portrétů maďarských hrdinů (Kossuth, Petöfi). Hlavní problém sovětští autoři viděli v "umenšování" válečného podílu SSSR na osvobození Maďarska. Kritika se také soustředila na "aktuální" hospodářské otázky, konkrétně na skutečnost, že maďarští komunisté v obavě z nařčení z "posluhování SSSR" bránili předávání původně německého majetku do rukou sovětských okupačních a reparačních orgánů (podle postupimské dohody Sovětskému svazu tento majetek náležel).

Autoři dokumentu se odvolávali na informace získané od šéfa Spojenecké kontrolní komise Sviridova a sovětského velvyslance Puškina a uvedli tento příklad – jeden maďarský inženýr sovětským orgánům přinesl důkazy, že potravinářská továrna v Kecskemétě spadala do kategorie "německý majetek". Následně byl prý na popud člena ÚV Zoltána Vase tento inženýr zatčen za poškozování maďarských zájmů. Teprve po Sviridovově intervenci byl inženýr propuštěn.

Speciální pozornost věnovali autoři propagandě a způsobu informování o SSSR. Stěžovali si, že v komunisty ovládaných nakladatelstvích vycházejí "závadné" knihy negativně informující o SSSR. Zodpovědní činitelé prý také neochotně pouštěli do distribuce sovětské válečné filmy s poukazem na to, že maďarský občan si nechce připomínat válku a s tím spojenou hrůzu a utrpení. Sovětští autoři byli dále šokováni bulvarizujícím přístupem některých maďarských periodik, honbou za "senzacemi", otiskováním fotografií kriminálních zločinců atd. Sovětské pozorovatele mimo jiné iritovali fotografie spoře oděných dívčin, zvláště když se ženské vnady objevovaly na jedné straně s nějakým závažným tématem týkajícím se komunistické ikonografie.

Obrazový časopis KSM Magyar nap (Maďarský den) otiskl 21.2. 1948 krátkou noticku o stoletém výročí vydání Komunistického manifestu hned vedle fotografie anglické zpěvačky. Nebo humoristický časopis taktéž vydávaný KSM Pesti iző – v něm se sice objevily politicky správné karikatury reakcionářů, byly ovšem "utopeny" v záplavě "nahých žen" (podotkněme, že se samozřejmě nejednalo o fotografie). "Časopis je od začátku do konce pornografie", volali rozhořčení autoři zprávy. Ponechme stranou význam slova "pornografie" v tehdejším a dnešním kontextu a pravděpodobně rozdílné pojetí mezi sovětskými představiteli a obyvateli "buržoazním vlivem nakaženého středoevropského prostoru." Stížnosti spíše vypovídají o rozdílném kulturním kódu bez ohledu na politický kontext.

Udělejme si malý exkurs. Tento dokument nám poskytuje mimo jiné i inspirativní vhled do odlišné sovětské mentality v okamžiku střetu s "uvolněnou" morálkou střední Evropy. Proto má také dokument v záhlaví nenápadnou poznámku o "buržoazním vlivu". Skrývá se zatím obtížně pochopitelná směs sovětského puritanismu, moralizování a pseudonáboženské mentality. Co mám na mysli? Válečné utrpení podporované předchozí dvacetiletou érou deprivace od jakýchkoli svobodnějších podnětů (ať už z oblasti materiální, myšlenkové či emoční) zformovalo sovětské občany (samozřejmě, že ne všechny!) do podoby "svatých bojovníků". V tomto místě můžeme nejlépe pomoci obrazy (čtenář-odborník mi jistě odpustí). Svatý bojovník prodchnutý vírou v nejvyšší hodnoty obětuje své pohodlí, aby mohl ostatním pomáhat, aby je uvedl na správnou cestu. Tisíce jeho spolubratří padlo ve svatých válkách. Je zavázán jejich krví a povinností vůči Bohu. Nyní vstupuje do osvobozeného města.

Očekává vděk za námahu a krev souputníků, očekává nadšení a radost nad zjeveným poselstvím, očekává fanatickou oddanost věci víry, očekává zřeknutí se všech světských požitků, které by mohly od vytčeného cíle odvracet. A nachází? Zkaženost, nevděk, labyrint světa takový jaký byl, svět proti kterému bojoval. Kodexy svaté víry jsou špiněny kontaktem se světskými požitky, s hříchem. Co mu zbývá? Svatý bojovník se může buď uchýlit do klidu "monastýru", znechucen vnějším světem, a s vnitřní modlitbou se oddat osudu. Anebo může povolit své cukající ruce na pochvě meče a násilím vykořenit všechny nevěřící a nevděčné.

Zdá se vám to za vlasy přitažené srovnávat sovětského člověka prodchnutého komunistickou ideologií, tedy alespoň jejím verbálně kladným morálním poselstvím, který prošel peklem fronty, s Vláčilovým Arminem? Není střet dvou světů, ve Vláčilově podání reprezentovaný Arminem a Ondřejem, střetem rozdílných myšlenkových světů, takových, jakým byly prostor středoevropský a prostor sovětský? Ostatně tuto myšlenku reflektuje i moderní historiografie. Všímá si, že spolu s nacionalistickou rétorikou a patriotickými obrazy minulosti, které dnem přepadení SSSR na čas nahradily socialistickou ikonografii, vstoupil do oficiálního sovětského diskursu i morální konzervatismus spojený se sexuální pruderií a zdůrazňováním kvalit tradičních rodinných svazků.³⁾

Tento trend po válce nezmizel, ale hluboce se zakořenil v myslích sovětských občanů. Samozřejmě za tím stála i dvojitá morálka typická pro všechny "uzavřené" společnosti, kdy se za oficiálním obrazem společnosti skrýval život ve všech svých barvách a se všemi krásnými i odpudivými rysy. Ještě na okraj, výstižně a vtipně tento střet mezi středoevropským prostředím a sovětskou "popskou" mentalitou popsal Josef Škvorecký v Miráklu.

Tuto odbočku jsem sem zařadil z jediného důvodu – při obsahové kritice dokumentů psaných ze sovětské strany je třeba mít stále na zřeteli, že to co bylo ve středoevropském kontextu vnímáno jako přijatelné (a to i pro ortodoxní komunisty), bylo pro sovětskou stranou nepřijatelné. Nešlo o záležitost ideologickou či politickou, ale o věci plynoucí z výchovy a z naučené kultury. Chtěl jsem jen ukázat, že nedorozumění a nesouhlas mohly vyplývat i z hlouběji zakořeněných stereotypů, mýtů a kulturního vidění světa, které nemuselo nutně souviset ani s politikou ani s ideologií (i když politika a ideologie prostupovaly obyčejný život v těchto letech v zhypertrofované míře). Mluví-li dva lidé žijící v odlišných kulturních kódech a prostředích o stejné věci a třeba i stejnými slovy, neznamená to, že mluví o tom samém, nebo že si rozumí. Mluví-li tedy sovětská strana o pornografii, může v tom Středoevropan vidět jen neškodnou zábavu.

Vraťme se ale k politickému kontextu dokumentu. Rákosi, Révai, Farkas, Zoltán Szántó a Zoltán Vas se v tomto kritickém dokumentu ocitli v nepříznivém světle, ač se výtky zdají z obecnějšího hlediska marginální. Kritika totiž nesměřovala k obsahu informací (zda jsou ideologicky správné či nikoliv), ale k rozsahu (nedostatečná informovanost) a k metodám prezentace komunistické ideologie (buržoazní, bulvární a pornografické prvky v tisku). Vedoucí komunisté byli kritizováni za podléhání všeobecnému vkusu a nedostatečné aplikaci "bolševických metod" propagandy. Zajímavé je, že mezi kritizovanými představiteli byli většinou "moskovité".⁴⁾

Proto je nanejvýš problematické hodnotit tento dokument jako kritiku vysokých maďarských představitelů či dokonce jako vyjádření nespokojenosti Rákosimu ze strany SSSR. Dokument byl vypracován jako informativní v OVP CK (tj. Otděl vnějšnej politiky Centralnogo Komiteta). O tom, jak ho přijal rozhodovací okruh či jak reagoval Stalin či další členové politbyra, nic nevíme. Navíc podobné dokumenty byly vypracovány i na Polsko, Jugoslávii a Československo.⁵⁾

Ukazuje to nicméně na to, že jednoduchý předobraz Rajkova osudu spočívající v rozdělení maďarské komunistické funkcionářské scény na "národní" a "moskevské" může sice sloužit jako ideální studijní příklad, ale nelze tento model aplikovat automaticky. Nelze také stoprocentně tvrdit, že by se sovětské vedení bezvýhradně orientovalo na Rákosiho a jiné kontakty ignorovalo či nerozvíjelo.

PŘÍČINA II.

Achillovou patou maďarské komunistické strany byla její vlastní struktura. Po skončení války zaznamenala strana značný početní nárůst. V únoru 1945 měla 30.000 členů, v květnu 1945 něco přes 150.000 členů a v říjnu 1945 to bylo již kolem půl milionu členů. A to začínala na 3.000 členech v roce 1944! Za enormním nárůstem početního stavu stál mimo jiné i příliv bývalých členů fašistických organizací, kteří se s rudým průkazem cítili zabezpečeni proti možné perzekuci za svoji minulost.⁶⁾

Podívejme se blíže na strukturu komunistické strany – k roku 1945 měl ústřední výbor strany 25 lidí, politbyro 11 a sekretariát 5 členů (Rákosi, Rajk, Farkas, Kádár, Révai). V prvním období se strana soustředila na extenzivní růst členstva, především pod dojmem relativního neúspěchu v prvních svobodných volbách v roce 1945.⁷⁾

Na podzim roku 1947 měla strana již na 750.000 členů. Jen za srpen 1947 do jejích řad vstoupilo 100.000 nových členů. Zvláště patrný byl přestup řadových členů sociální demokracie do MKS. Zmasovění strany vyvolávalo nelibost a nespokojenost v řadách jádra strany, čítajícího kolem 10.000, z nichž mnozí se orientovali "leninský" model strany jako uzavřeného okruhu přesvědčených revolucionářů podle vzoru Republiky rad. Maďarské vedení si toho bylo vědomo a tyto "levičácké" tendence zprvu kritizovalo: "Široké masy vnímali naši stranu jako stranu roku 1919, jako stranu diktatury proletariátu. Bylo mnoho tzv. starých komunistů, kteří se domnívali, že Rudá armáda osvobodila naši zem, aby zde mohli zavést moc sovětů. /…/ Tito lidé nechápou politiku spojenectví s ostatními demokratickými stranami /…/ Způsobili straně mnoho škody." (József Révai v září 1947 na zasedání Kominformy).⁸⁾

Co se týče sociálního rozvrstvení, ve straně převládala kategorie pracujících (420.000), relativně početnou skupinu tvořili zemědělci (280.000). Sovětští pozorovatelé kritizovali slabé zastoupení inteligence (z řad lékařů bylo ve straně jen 23%, z řad pedagogů jen 7%). Více zastoupení byli úředníci, především z vládních úřadů (kolem asi 30 – 35%).⁹⁾

Další hromadný nárůst členstva MKS nastal po slučovacím sjezdu se sociální demokracií, který se konal 12.6. 1948 a vznikla na něm nová strana Maďarská dělnická strana (Magyar Dolgózok Párt, MDP). Předsedou strany se sice stal sociální demokrat Árpád Szakatics, ale hlavní slovo měl generální tajemník Matyás Rákosi. Mezi třemi náměstky byli dva komunisté (Farkas a Kádár) a jeden sociální demokrat (György Marosán). Počet členů dosáhl jednoho milionu, což byla více jak jedna desetina veškerého maďarského obyvatelstva země (i s kojenci). Řečeno slovy chemiků, strana dosáhla míry svého "nasycení" a bylo třeba zahájit druhou fázi formování komunistického členstva, tzv. intenzifikaci. Negativní vliv nárůstu členů strany si uvědomoval i partajní šéf Rákosi: "…naše strana již přestala být předvojem dělnické třídy a místo toho do svých řad přijala absolutní většinu průmyslových dělníků."¹⁰⁾

Prvním krokem bylo zavedení šestiměsíční čekací lhůty na získání stranického průkazu (tzv. kandidatura). Co bylo pro komunistické ideology zvláště znepokojující, byl dramatický percentuální nárůst "nových komunistů" mezi úředníky a vládními zaměstnanci. To znamenalo pokles percentuálního zastoupení dělnických profesí ve straně na úkor "bílých límečků". Týkalo se to především velkých městských stranických organizací.

Například v Pécsi z celkem 1.500 vládních zaměstnanců a úředníků bylo ve straně zaregistrováno 724 lidí, v Kaposváru to bylo 539 osob z 750 atd. Zaměstnanci a úředníci citlivě reagující na změny v politické konstelaci vycítili šanci na kariérní postup (či prostě jen možnost zachování stávajícího statu quo) a tak hromadně vstupovali do strany, která byla u moci. Rozhodně pro ně bylo menším sociálním a ekonomickým otřesem, když podepsali stranickou přihlášku, platili příspěvky a "prezenčně" se účastnili povinných schůzí, než aby žili pod hrozbou vyhazovu a existenční nejistoty spojené s nepříliš lákavou vidinou manuální práce. Navíc "bílé límečky" díky svým schopnostem vytlačovali ze stranických struktur dělnické kádry. (Jako anekdota působí hlášení z jednoho elektrozávodu v Budafőku, kdy v závodním stranickém výboru bylo ze šesti komunistů pět úředníků a jediný dělník-člen byl v době zasedání výboru vždy posílán s nějakým spěšným úkolem pryč a tak se zasedání neúčastnil).¹¹⁾

Stranické vedení na tyto nepříznivé trendy reagovalo rozhodnutím politbyra z 2.9. 1948, kterým byl zastaven příjem nových členů a v následujících šesti měsících měla nastat výměna stranických legitimací a prověrka členů strany. Bylo vytvořeno na 7.000 prověrkových komisí s celkem 30.000 členy. Na pléně ÚV 5.3. 1949 byly ohlášeny předběžné výsledky čistky – z prověřených 989.862 členů bylo doporučeno vyloučit 178.509 členů (18%) a dalších 120.158 (12,1%) převést ze statusu člena na status kandidáta na členství ve straně.¹²⁾

Čistkou ovšem nebyli postiženi jen řadoví členové. Speciální pozornost komisí se zaměřila na ministerstva, státní podniky, armádu, policii či justici. Tam se čísla vyloučených shodovala v podstatě s celostátním průměrem – z celkově 42.138 prověřených bylo vyloučeno 8.615 lidí (20,1%) a převedeno na status kandidáta 1.161 lidí (18,8%). Zvýšené procento vyloučených zaznamenaly ty resorty, které do roku 1948 byly v rukou nekomunistických ministrů – na ministerstvu financí bylo vyloučeno z MDS 46% členů, na ministerstvu obchodu 34,5% komunistů, na ministerstvu spravedlnosti to bylo 32%. Zvláště postiženými sociálními skupinami byli řemeslníci a obchodníci (vyloučeno jich bylo 35%), úředníci a státní zaměstnanci (27%) a "inteligence" (26%). Naopak z řad dělnických profesí bylo vyloučeno jen 10% členů MDS, z rolníků jen 13%.¹³⁾

Březnové plénum strany stanovilo další zásady "zlepšování sociálního profilu strany" – zákaz přijímání nových členů byl prodloužen do 1.6. 1949; revize rozhodnutí o vyloučení ze strany byly pozastaveny; byl vydán zákaz přijímat do strany kulaky a bývalé "vykořisťovatele"; speciální pozornost měla být věnována dělníkům a hlavně rolníkům. Dalším krokem vedení MDS byla decentralizace.

O co šlo? Systém základních stranických organizací měl být rovnoměrně rozdělen podle teritoriálního a podle tzv. podnikového hlediska. Stranické buňky měly být ve zvýšené míře budovány v továrnách a podnicích bez ohledu na teritoriální hledisko. Jestliže v roce 1948 bylo na teritoriálním principu organizováno na 76,6% buněk, pak v roce 1950 to už bylo jen 42%. Byl opouštěn systém velkých základních organizací (nad 300 či 500 členů) a byly budovány malé organizace s přímým vztahem k podniku či závodu. Počet základních organizací se tak z 6.242 (1948) zvýšil skoro dvojnásobně na 11.000 (1950).¹⁴⁾

Jaké tedy byly výsledky dvouleté čistky? Pro komunisty jistě uspokojující. K polovině roku 1950 měla MDS více jak 850.000 členů (asi 9,2% obyvatelstva). Z toho bylo 49,9% dělníků (38,6% z průmyslu); úředníků a státních zaměstnanců (v to je počítáno policie a vnitřní bezpečnost) – 24,6%; rolníků – 13,3%; řemeslníků, drobných živnostníků aj. – 9,7%; inteligence – 3,9%. Tento poměrně přirozený a logický trend filtrace nové členské základny byl zdvojen další kampaní nepřímo a později i přímo spojenou se zatčením Lászlóa Rajka. Propojila se tak snaha "očistit" stranu jednak od buržoazních a maloburžoazních "elementů", jednak snaha bojovat proti vnitřnímu nepříteli charakterizovanému pojmy jako trockismus, kosmopolitismus či nově titoismus.

V létě 1949 tak proběhla čistka v aparátu MDS, která zasáhla na 47 pracovníků. V budapešťském stranickém ústředí bylo vyhozeno 13 funkcionářů a 110 jich bylo "převedeno na jinou práci". Materiál byl shromažďován již dříve, kartotéky jednotlivých členů byly stále doplňovány, takže můžeme říci, že případ Rajk posloužil jako ideální příležitost k zásahu proti těmto straně cizím "elementům". Stranické vedení, zcela v zajetí fiktivních "procent", s uspokojením konstatovalo, že čistka zvýšila dělnické zastoupení v centrálním stranickém aparátu z 46% (1949) na 56% (1950), nicméně zastoupení inteligence (12%) bylo třeba "snížit", aby nepřevyšovalo zastoupení funkcionářů vyšlých z rolnického prostředí (11%).

Mihály Farkas 11.7. 1949 konstatoval, že v centrálním aparátu bylo vyhozeno celkem 75 lidí a ještě 20 lidí podobný osud čeká. Umělá "proletarizace" aparátu a vynucovaná fluktuace funkcionářů vyústila ovšem v relativní nezkušenost a nekompetentnost aparátu, v němž jen 13% tam pracovalo déle jak dva roky. Ostatní přišli v letech 1948 – 1949.¹⁵⁾

Významné změny v nejvyšších stranických funkcích přineslo zářijové uzavřené plénum ÚV MDS (připomeňme si, že 16.9. 1949 byl popraven Rajk a ostatní). Logicky byli z ÚV a politbyra vyloučeni L. Rajk, G. Pálffy, T. Szönyi, P. Jusztus, Z. Horváth. Vyloučen byl také Imre Nagy za chybnou politiku ve vztahu ke kulakům. Do politbyra byli kooptováni M. Horváth a I. Kovács a do ústředního výboru G. Losonczy, L. Piros, K. Pongrátz, P. Vig, S. Zöld. Podobné změny probíhaly souběžně i v sekretariátu a v revizní komisi. Není třeba dodávat, že tyto změny vyvolávaly ovzduší podezřívavosti a špiónománie podporované navíc stranickými rezolucemi nabádajícími ke zvýšené bdělosti a ostražitosti.

PŘÍČINA II.

Motiv čistky ve stranickém aparátu a ve straně samotné nás uvádí do uzlového bodu problému "Rajk". Hledání kořenů Rajkova procesu úzce souvisí s personálním obsazením maďarského stranického vedení a s mocenskou konstelací odvíjející se z různého mocenského potencionálu jednotlivých členů. Stačí připomenout, že při zkoumání problému, jak se v organizacích a sociálních skupinách volí či podle současné politické mluvy "generuje" vůdce a formuje se mocenská struktura, uvažujeme obvykle o dvou způsobech. Organizace či skupina má ustálená pravidla volby, garantuje rovné podmínky týkající se počátečních šancí a v neposlední řadě si vynucuje, aby výsledky voleb byly respektovány poraženými. Tak by se dal charakterizovat způsob vybírání vůdce v demokratických poměrech a ve vysoce formálních byrokratických strukturách. V druhém případě formální pravidla ustupují na úkor nekontrolovatelného provádění moci a demonstrace síly. Zjednodušeně řečeno, silnější a chytřejší vítězí. Na tomto principu fungují organizace mafie, různých gangů či různých konspiračních skupin, kde se všemi dovolenými i nedovolenými (ale uznávanými) prostředky dostává do čela nejagresivnější člen. Poražené likviduje, podřizuje nebo vypuzuje ze struktury.

Komunistické strany obecně se pohybovaly na "hraně" mezi oběma typy organizací. Na jedné straně disponovaly KS vysoce formalizovaná pravidla, na druhou stranu se stoupající funkcionářskou hodností stále častěji převažoval druhý typ vedení organizace a výkonu moci. Proč tento úvod? Lépe pak pochopíme jeden z hlavních motivů Rajkova osudu – skrytý boj o moc a mocenské prostředky, které tuto moc zajišťovaly a podporovaly. Není těžké odpovědět na otázku, kdo vůdce (v tomto případě M. Rákosiho) ohrožoval, ale důležité je odpovědět na otázku, jak ho mohl ohrožovat.

Začněme u vrcholu mocenské pyramidy, na níž stál Matyás Rákosi, nezpochybňovaný vůdce strany s nesporným renomé a kontakty na Stalina. Hned na začátku zdůrazněme jeden rozdíl – zatímco v Československu existovalo transparentní duo Gottwald – Slánský, v němž jeden ztělesňoval KSČ navenek a druhý byl ten "v pozadí", organizující "černou práci", v Maďarsku mluvíme spíše o pyramidální mocenské struktuře, kde Rákosi jako hlavní vůdce kolem sebe seskupil okruh vlivných komunistů, z nichž žádný sám o sobě nemohl Rákosimu mocensky přímo konkurovat. To ovšem neznamenalo, že by z tohoto kruhu nemohl vzejít případný vůdce, pokud by se Rákosiho pozice radikálně změnila či by se za jeho vedení zastavila sovětizace země, nebo kdyby zemřel.

Kdo dál? Bezpochyby "trojským koněm" maďarské politické scény byl Imre Nagy, "otec pozemkové reformy" a někdejší agent NKVD, v jehož osobě se snoubila přirozená popularita u obyvatelstva (tu si musel Rákosi za pomoci celé gardy přepisovačů historie těžce budovat), vzdělání a z toho pramenící uznání ze strany politických protivníků (hájení zemědělských zájmů), nežidovský původ a také dosud ne zcela zdokumentované vazby na Moskvu a možná i přímo na Stalina (těmi nedisponoval kromě Rákosiho nikdo).

K těmto vazbám jen tolik: o Nagyově spolupráci s NKVD ve třicátých letech není pochyb (Nagy byl navíc člen VKS(b), sovětský občan a člen Kominterny, což mu jistě ztěžovalo možnost říci "ne" a umožňovalo mu to "fízlování" překvalifikovat na "pomoc při odhalování nepřátel strany", ale to je již jiná otázka), ovšem dokumentární stopy končí s rokem 1941. Chruščev ve svých pamětech zaznamenal, že Nagy mohl být přímo Stalinovým oblíbencem za své konfidentské služby při likvidování maďarských komunistů ve 30. letech.

Ani Rákosi to ve svých pamětech nevylučoval a sám měl s "překvapením" zjistit, že ještě v roce 1953 měl Nagy tajné styky se sovětským poststalinským vedením. To nakonec vedlo i k oblíbené zákulisní zprávě, kterou ventiloval až v roce 1988 v jednom ze svých posledních rozhovorů Kádár, totiž že Nagy byl Berijovým člověkem. Jasné je, že se Nagy i při svým značně odlišných názorech nedostal před žádný soud, byl jen v roce 1950 vyloučen z politbyra (a to jen na krátkou dobu) za "pravicovost" a nesprávné názory v zemědělské otázce.

Pak tu byl János Kádár, mladý funkcionář vyšlý ze stranické ilegality, schopný a inteligentní muž, jehož působnost se ale omezovala na stranický sekretariát. V dlouhodobější perspektivě ho čekala slibná kariéra, ale jak se ukázalo například v roce 1956, hodně komunistů mu nemohlo odpustit rozpuštění komunistické strany během války (kdy se strana se svou marginální členskou základnou potácela nad propastí přežití).

László Rajk byl učebnicový příklad komunistického funkcionáře "londonovského" mezinárodního střihu – ilegál, interbrigadista, odbojář, jazykově vybavený, inteligentní, mladý, na první pohled sympatický politik. Jeho zkušenosti ho předurčovaly k bezpečnostním úkolům, neboť v první fázi vývoje vedoucí k získání moci strana postrádala zkušené odborníky pro správu složitých organismů, jako byly instituce či represivní orgány. Rajk vedl budapešťskou centrálu strany a posléze i ministerstvo vnitra. Kádár i Rajk měli jeden výrazný deficit – neměli přímou vazbu na Moskvu (i když v případě Rajka se Rákosi ne bezdůvodně obával, že ministr vnitra pěstuje "nadstandartní" styky se sovětskými tajnými službami), nebyli zde v emigraci a přinejlepším je nikdo v "centru" neznal. V jejich prospěch hrálo, že nebyli Židé.

Mezi další vlivné funkcionáře patřil Mihály Farkas, ministr obrany a zároveň muž dohlížející na bezpečnost a silové resorty. V mém soukromém "who´s who" patří do kategorie lidí na "špinavou práci", u nichž se snoubí komunistická indoktrinace s podivnou směsí cynismu a sadismu. Jsou to lidé ideální do bezpečnostních struktur (pro jakýkoliv režim), bez etického či intelektuálního rozměru svého komunistického přesvědčení, bez pocitů viny či pochybování, lidé opojení a bažící po moci, lidé přesvědčení o tom, že násilí je průvodním a často i jediným projevem revoluční spravedlnosti. Často jsou však ovládáni strachem a nejistotou. V československých podmínkách bychom nalezli jejich protějšky v osobách Bedřicha Reicina, Karla Švába či Bruno Köhlera. Slabost funkcionářů takovéhoto typu spočívá v tom, že jsou poměrně snadno nahraditelní, jejich vlastní praktiky se obracejí proti nim. Farkas je přímo učebnicovým příkladem hesla "use and throw" – v roce 1953 byl po sovětské intervenci odvolán z postu ministra obrany, pak se zase vrátil načas do vedení, v roce 1955 byl "odklizen" na vojenskou akademii do Moskvy, aby se z něj v roce 1956 hlavně opět zásluhou Rákosiho stal "obětní beránek" na oltář 20. sjezdu. Na červencovém sjezdu ÚV v roce 1956 byl otevřeně denuncován a byl "odklizen" do ústraní. Velkorysou nabídku na luxusní doživotní dovolenou v SSSR odmítl, takže byl v říjnu 1956, pod sílícím tlakem veřejnosti, zatčen. Za Kádára byl odsouzen, ale rychle propuštěn na amnestii.

Budeme-li volně parafrázovat Maxe Webera, že doba je charakterizována tím, jakým typům vůdců dává vyniknout, pak tito funkcionáři jsou typičtí pro zakladatelská období režimu, kdy je fyzické násilí nezbytným předpokladem uchopení moci. Jejich éra končí, když je komunistická "revoluce" nahrazována komunistickou konsolidací. V maďarských podmínkách tento trend, či lépe řečeno touha stranických elit po "konsolidaci" nastává někdy po roce 1953 a paradoxně vrcholí skrytými střety mezi reformně naladěným ústředním výborem a stalinistickým politbyrem v polovině roku 1956. Povstání však nečekaně na několik let přerušuje tento skrytý trend, který až pod Kádárovým vedením pokračuje někdy od roku 1960 – 1962.

K osobám Farkasova typu patřil i Gábor Péter, dohlížející na maďarskou tajnou policii. Zastavme se ještě u dvou zajímavých postav maďarského vedení - ekonoma Ernőa Gerőa a oficiálního komunistického "kulturträgera" stalinistického Maďarska Józsefa Révaie. Na jejich příkladě můžeme zkombinovat mocenská spojení jako předpoklad pro tezi, že v Rajkově případu šlo o mocenský boj a vyřizování účtů. Rákosiho moc a vůdcovství mohli ohrozit dva okruhy lidí. Jednak to byli ti, kteří měli schopnosti a předpoklady ho nahradit v nejvyšší funkci v případě jeho smrti či v případě přání Moskvy. V roce 1947/48 to mohli být Imre Nagy, János Kádár, László Rajk a pravděpodobně i Ernő Gerő. Druhá kategorie funkcionářů nemohla sice Rákosiho nahradit, ale mohla se stát jeho nebezpečným konkurentem. Sem patřili lidé ovládající silové resorty – šéf politické policie Gábor Péter, ministr obrany a tajemník pro silové resorty Mihály Farkas a ministr vnitra László Rajk. V průsečíků obou kategorií se nacházel jediný člověk - Rajk.

Vycházejme z předpokladu, že v MDS neexistovala osobnost, která by mohla otevřeně pretendovat na první místo ve straně proti Matyási Rákosimu a hledejme potencionálního nástupce. Můžeme vyloučit Gerőa i Révaie – ty v maďarských podmínkách diskvalifikovali jak jejich židovský původ a "internacionalismus", tak i nedostatek charismatických vůdcovských schopností. To, že se v roce 1956 nakonec Gerő přece jenom stal prvním tajemníkem strany, svědčilo spíše o paralýze celého vedení, než o jeho vůdcovských schopnostech (Gerő byl vnímán jako nepříjemný suchopárný pedant, rigidní stalinista, postrádající jakýkoliv "národní cit" či osobní kouzlo, v konečné fázi i jeho tehdy nespecifikovaná nemoc atd.).

Podobné platilo i o Révaiovi. Oba dva si byli těchto deficitů vědomi – Gerő v roce 1956 neustále opakoval, že je za a) Žid, za b) je nemocný, c) je příliš spjatý s Rákosim, a proto nemůže být vůdce strany. Oba dva si "vůdcovský deficit" kompenzovali orientací na specifické úseky správy – Gerő si oblíbil ekonomiku, Révai zase dominoval cenzuře a kultuře. Podobně bychom mohli vyloučit i Mihálye Farkase. "Černá práce" nebývá příliš veřejně oceňována a proto i on postrádal možnost stát se vůdcem. To samé platí i o Péterovi.

Takže nám zbývají jediní tři komunisté "nežidovského" původu ve vedení – Imre Nagy, László Rajk a János Kádár. V pořadí, v jakém jsem je vyjmenoval, předpokládám i jejich možnosti na případné vůdcovství strany v případě jakékoliv formy Rákosiho odchodu. O jejich relativní politické síle svědčí i to, že se jich v rozmezí tří let Rákosi rychle zbavil – Rajka poslal na šibenici, Kádára zbavil funkce, nechal odsoudit v procesu a zavřít, Sověty chráněného Nagye jen odvolal z politbyra. V letech 1946-1948 z těchto tří měl nejvyšší a nejdůležitější postavení právě Rajk, takže se může zdát, že byl "první" na řadě. Bylo by ovšem značně zjednodušující, kdybychom v základech Rajkova procesu viděli jen "pavoučí" Rákosiho pohled bedlivě sledující své konkurenty.

Ve hře bylo mnohem více faktorů. Ale pro naše úvahy bude výhodné, vyjdeme-li z prvního uzlového bodu – ze sporu o kompetence a nadvládu nad bezpečnostními složkami (tajná služba, policie, ministerstvo vnitra, armáda). Jedním z prvních impulsů k vnitropolitickým změnám na maďarské scéně byla snaha změnit kompetence a kontrolu nad víceméně samostatnou tajnou policií vedenou Gáborem Péterem.

Podle sovětského vzoru byla z ÁVH vybudována v podstatě samostatná instituce. Její šéf Péter se samozřejmě snažil své autonomní postavení zachovat a bránil se jakékoliv strukturální změně, která by jeho službu fakticky podřídila ministerstvu vnitra, pod které služba formálně náležela. Po stranické linii tajnou službu kontroloval jeden z členů politbyra. Do roku 1948 to byl Mihály Farkas, který tak dohlížel na skoro všechny silové resorty a soustředil tak ve svých rukou značnou moc. Nebylo divu, že se oba dva museli každodenně střetávat s dalším vlivným ministrem vnitra Rajkem. Ten byl natolik loajální a opatrný, že se o změnu stavu nesnažil sám a veškeré změny tak probíhaly jen prostřednictvím personální politiky v rámci jeho ministerstva. Do tohoto stavu ale zasáhl Rákosi, který právě prostřednictvím Rajka navrhl vytvořit tzv. Výbor veřejné bezpečnosti (v ruštině Komitet gosudarstvennoj bezopasnosti), což ovšem neměl být nějaký impuls k sjednocení vnitra a tajné policie. Jednalo se o typické komunistické mocenské řešení. 4.3. 1948 tak vznikla tzv. stranická čtyřka (Rákosi, Rajk, Farkas, Péter), která měla za úkol kontrolovat a úkolovat tajnou službu a ministerstvo vnitra.¹⁶⁾

U tohoto často opomíjeného kroku se blíže zastavme. Může nás totiž navést na jednu možnou linii interpretace Rajkova procesu. Formuje se zde mocenská čtveřice ambiciózních a podezřívavých politiků, kteří se navzájem hlídají, kontrolují a pečlivě sledují moskevské nálady. To, že impuls k vytvoření čtyřky vyšel od Rákosiho, vypovídá o tom, že zde zpočátku neexistovala nějaká rivalita mezi ním a Rajkem, ale že se Rákosi spíše obával nekontrolovatelné dvojice Péter – Farkas. Jestliže až do té doby neměl Rákosi dostatečnou institucionální kontrolu nad tajnou službou, je logické, že si jako prozatímního spojence vybral Rajka a s jeho pomocí se snažil dostat pod kontrolu Pétera. Na druhou stranu si tím Rákosi upevnil svoji pozici a dostal přímý nástroj, jak ovlivňovat a řídit chod tajné služby. Stal se tak neoddiskutovatelným pánem situace.¹⁷⁾

Také Sověti si všimli, že Rákosi s nelibostí sleduje, jak je maďarská tajná služba stále pevně provázána se sovětskou vojenskou kontrarozvědkou. Rajka viděl jako hlavního exponenta tohoto směru. Ještě 16.5. 1949, tedy dva týdny před Rajkovým zatčením, informoval velvyslanec SSSR v Budapešti Puškin pracovníka aparátu Informbyra S.G. Zavolžského: "V poslední době má Rákosi spory s politickou policií. maďarská politická policie je ještě nezkušená, čerstvě zformovaná, ale hlavně – je podřízená SSSR. Ale Rákosi by chtěl, aby byla zcela podřízená jemu, bez styků se SSSR nebo v nejhorším případě, že by tyto styky procházely přes něj."¹⁸⁾

Přitom z pohledu tzv. styčných orgánů byl lépe hodnocen Rajk, u Rákosiho spatřovali Sověti sklony k osobní diktatuře a snahu monopolizovat si kontakty se Stalinem a nejvyšším sovětským vedením.¹⁹⁾

Další třecí plocha vznikala ohledně výměny kádrů na Rajkově ministerstvu, neboť Rajk chránil staré zkušené ministerské pracovníky.²⁰⁾

V plném proudu byla akce zahájená ještě na konci roku 1948 tajnou policií – sledování tzv. trockistů a také bývalých členů strany. K tomu je zaznamenána tato příhoda. Rákosi byl na konci roku 1948 na dovolené v Moskvě a tam mu bylo řečeno (nespecifikováno kým), že "…strana (MDS – pozn. aut.) dostatečně nevnímá nebezpečí ze strany trockistů". Dále velvyslanec Puškin: "Po příjezdu z Moskvy chtěl Rákosi vědět: "Kdo a jak předal Rusům materiály?" Když mu z politické policie přinesli ten materiál, tak Rákosi řekl, že ho chtějí zkompromitovat a znepřátelit ho s VKS(b). Rákosi v tomto případě nezaujímá bolševickou pozici ve vztahu k trockistům /…/ Rákosi zakázal politické policii dál pracovat na rozpracování případu trockistů (politická policie po našem zadání dál pokračuje v rozpracování…)."²¹⁾

To může vést k další stopě k Rajkovi – jednou z třecích ploch mezi ním a Rákosim byl fakt, že na ministerstvu vnitra Rajk chrání nejen staré odborníky (většinou bez příslušného komunistické zakalení), ale také lidi přímo napojené na Sověty. Závěr z toho mohl být jediný – jestliže Rajk o takových osobách věděl a chránil je, nebyl sám Rajk přímo spojený sovětskou tajnou službu a neskrýval tyto kontakty před stranickým vedením? O důvod víc se ho zbavit.

Nyní zpět k Rajkově osobě. V květnu 1945 se stal členem politbyra a tajemníkem ÚV. Do října 1945 vedl budapešťský výbor strany a byl tak fakticky jeden z náměstků generálního tajemníka strany. V březnu 1946 byl na návrh politbyra jmenován ministrem vnitra. Přestože byl Rajk hodnocen jako "ortodoxní rákosista" a plnil bezchybně všechny příkazy politbyra, vznikaly mezi ním a partajním šéfem názorové neshody. Nesouhlasil s Rákosiho metodami likvidace malorolnické strany, na kterou si Rákosi zavolal sovětské poradce.²²⁾

Spory nezůstaly bez praktických dopadů – v polovině srpna 1948 byl Rajk odvolán ze svého postu a přeřazen na ministerstvo zahraničí. Z hlediska mocenských poměrů to zpočátku vypadalo na další přeskupení koalice – nyní proti Rajkovi. Rákosi si mocenský přesun jistil i očerňováním Rajkovy pověsti a zdůrazňováním jeho špatných vlastností. Sovětskému velvyslanci G.M. Puškinovi sdělil, že za Rajkovým odvoláním stojí jeho "bonapartismus" a špatný vztah k SSSR.²³⁾

Sovětské orgány docházejí na přelomu let 1947–1948 k jednoznačnému závěru – v maďarské komunistické straně vzniká konfliktní situace a je nastolena otázka, kdo bude fakticky vést stranu – Rákosi jako vedoucí strany nebo Rajk jako šéf ministerstva vnitra.²⁴⁾

V tomto smyslu ovšem nebylo důležité, jak kterého člena strany viděli zástupci sovětských institucí jako Kominterna, ministerstvo zahraničí či jiných instancí. Důležité bylo, kdo z maďarských funkcionářů dokázal získat Stalinovu přízeň, lépe řečeno přesvědčit ho o nepřátelských záměrech svého protivníka. Jak dále dokládal Puškin, Rajk byl kritikou překvapen a zřejmě neočekával úder z Rákosiho strany. Proto byl Rajk přesvědčen, že impuls k jeho odvolání přišel z Kremlu, ačkoliv k tomu, jak správně dokládal Puškin, nebyl důvod.²⁵⁾

Rákosiho tah mohl také souviset s již v první části analyzovaným dokumentem vyjadřujícím kritiku jeho vlády a situace v zemi, za kterou byl Rákosi přímo zodpovědný. Pro Rajka bylo v tuto chvíli určitou výhodou, že ho Rákosi s Farkasem a Péterem soustavně odstavovali od nejdůležitějších rozhodnutí, neboť se tak neocitl v hledáčku sovětského kritického oka. Naopak, věc mohla také dopadnout tak, že by byl Rajk vytypován jako nadějný kádr schopný v nejkrajnějším případě nahradit Rákosiho. V tuto chvíli, polovina 1948, však nešlo jen o mocenské půtky uvnitř maďarského vedení.

PŘÍČINA IV.

Sovětsko–jugoslávská roztržka znamenala přelom v historii celoblokových vztahů a ve vztahu mezi centrem a "vazalskými" republikami. Pro případ Rajk to byl neobyčejně významný impuls. Sovětsko–jugoslávské roztržky posloužila i jako indikátor loajality sovětských satelitů vůči Stalinovi. Zatracení jugoslávského vůdce bylo předkládáno jako danost, kterou bylo možné buď přijmout nebo odmítnout. Proto bylo důležité, jak se k věci postavili i oba rivalové na maďarské scéně.

Zatímco Rákosi bezvýhradně Stalina podpořil a neváhal zahájit vlastní antijugoslávskou "minikampaň", pak Rajk začal pochybovat. Zaváhal a udělal největší politickou chybu svého života. Zřejmě nikoliv veřejně, nicméně podle náznaků bylo jasné, že s osočováním Tita nesouhlasil. Pál Jusztus, odsouzený spolu s Rajkem, zaznamenal ve vězení Rajkovu reakci: "Není pravda, že jsem konspiroval. Pravdou je, že mám v určitých otázkách jiný názor než Rákosi, například na Jugoslávii. To jsem též neskrýval. Nikdy jsem nevěřil, že Tito je zrádce. Byl jsem toho názoru, že toto obvinění způsobí v socialistickém táboře osudný rozkol." ²⁶⁾

Na první pohled je to jasné – u Rajka zvítězil zdravý rozum nad politickou inteligencí a instinktem stalinisty. Dvě a dvě jsou pět, Tito je zrádce a špion. Zanedbání tohoto základního pravidla stalinismu se Rajkovi vymstilo.

PROCES

Kolo procesu se rozběhlo po hlášení maďarské vojenské kontrarozvědky v čele s Gézou Reveszem. Podle něj se měla část maďarských komunistů v čele s Tiborem Szönyiem, šéfem stranického oddělení ÚV pro práci s kádry, v emigraci ve Švýcarsku setkat s Noelem Fieldem a také s představitelem americké rozvědky v Evropě A. Dullesem. Další, kdo se ocitl na "černé listině", byl Szönyiho spolupracovník András Szalai. Pozornost se obrátila na Fielda, který byl v Praze za pomoci československých orgánů zatčen a převezen do Budapešti.²⁷⁾

Field byl jednou z klíčových postav východoevropských procesů, ovšem jen jako objekt manipulace. Násilné výslechy sice nevedly k žádoucím výsledkům, ale Field s pomocí vyšetřovatelů sepsal seznam osob z komunistického prostředí, které znal, které potkal a se kterými mluvil především v exilu ve Švýcarsku. O čem, to bylo v této chvíli irelevantní. Na seznamu se ocitlo neuvěřitelných 526 jmen.²⁸⁾

Co se týče maďarských reálií, první na seznamu se nepřekvapivě ocitl Szönyi, a tak byl jako první zatčen. Již při jeho výsleších se objevovalo Rajkovo jméno a Farkas nutil Szönyiho pomocí sugestivních otázek k odpovědi, že Rajk patří do špionské skupiny. Smyčka kolem Rajka se utáhla ještě úžeji, když Farkas 24.5. 1949 nařídil zatčení Sándora Cseresnyese, tajemníka tiskového odboru ministerstva vnitra a Rajkova spolupracovníka. Výslechy vedl Farkasův syn Vladimir Farkas. Bylo nařízeno odposlouchávat Rajkův telefon a ve stejnou dobu byl zatčen další Rajkův spolupracovník, tentokrát tiskový tajemník ministerstva zahraničí Béla Szász. To už bylo pro Rajka vážné, neboť v případě Cseresnyese šlo o jeho bývalého spolupracovníka, Szász byl ale současným Rajkovým podřízeným.

I v demokratických zemích, pokud je zatčen podřízený, pak jeho přímý nadřízený musí nést odpovědnost za jeho případnou trestnou činnost. Další dějství se odehrávalo v Praze. Konal se zde v květnu 1949 sjezd KSČ (24.–29. 1949) a shodou okolností se zde setkali delegát MDS Farkas doprovázený náměstkem náčelníka maďarské tajné policie Jenő Szűcsem s generálplukovníkem MGB SSSR Fedorem Bělkinem, který se zde údajně léčil v lázních.²⁹⁾

Szűcs požadoval po československé straně (Šváb) zatčení manželů Pavlíkových. Ještě 29.5. byl však Pavlík vyslechnut (několik hodin) Milénem (pracovník evidenčního oddělení ÚV KSČ, který měl na starosti "trockisty", neboť Szűcs Pavlíka obvinil na základě Fieldových výpovědí z trockismu).³⁰⁾

Nepochybně se zde jednalo o dalším směrování procesu. Důležitost jednání Farkas – Bělkin umocnilo i to, že 29.5. poslal Gábor Péter do Prahy speciálním letadlem protokoly z výslechů a také přiznání obviněných. Maďarská delegace se ihned vrátila do Budapešti. Rychlý návrat signalizoval, že se Farkas s Bělkinem dohodli na zásadní věci. A také ano – Farkas s Péterem sdělili Rákosimu, že je nutné ihned zatknout člena politbyra a ministra zahraničních věcí Lászlóa Rajka. Na zasedání "zúženého" politbyra v noci z 29.5. na 30.5. bylo definitivně rozhodnuto Rajka zatknout. Jen na okraj, okolnosti Rajkova zatčení dokládají některé psychopatologické rysy Rákosiho osobnosti. Ráno 30.5. 1949 měli Rajkovi spolu se svým pětiměsíčním synem Lászlóem vyrazit na dovolenou na Balaton. Při své cestě (nevíme, kde přesně a za jakých okolností) se Rajk setkal s Rákosim, který se neopomněl zeptat na zdraví jeho syna. Hned poté byl Rajk zatčen a odvezen do vily ÁVH v Eötvösově ulici v Budapešti.

Zde byl podroben velmi ostrým výslechům, které v první fázi trvaly od 31.5. do 7.6. Vedením výslechů byl nejprve pověřen sám Farkas a jeho zástupce Szűcs (který byl jako náměstek dosazen Rákosim k Péterovi. Szűcs totiž seděl ještě ve třicátých let v jedné cele s Rákosim a měl jeho důvěru. To ovšem Rákosimu nezabránilo, aby na Szűcse nenasadil Vladimira Farkase, aby ten na něj shromažďoval "kompromat", který mohl být ve vhodné chvíli proti Szűcsovi použit.)³¹⁾

Rajk nejprve odmítal nesmyslná obvinění, byl ochoten přiznat jen některé chyby ve své stranické práci, nikoliv ovšem zrádcovskou činnost. Dožadoval se rozmluvy s Rákosim, neboť se zřejmě domníval, že zde došlo k nějakému omylu. Bylo logické, že se jako nejbližší Rákosiho spolupracovník dožadoval jeho pomoci. Místo toho se ovšem dozvěděl, že byl vyloučen ze strany – to již nemohlo být pochyb o tom, že s jeho zatčením musel souhlasit i Rákosi. K ukončení první fáze výslechu ho navštívil ministr vnitra János Kádár, aby mu domluvil "po stranicku". Neuspěl ani on, ani Farkas se svým zostřeným fyzickým terorem, kterým Rajka ničil.

Nastala druhá etapa lámání Rajkova dlouhou podzemní aktivitou zoceleného charakteru. Jenže gorily z ávéhá nemohli v tuto chvíli nabídnout nic jiného než bití a mučení. Ani Farkas a hlavně ani Rákosi nevěděli, jak ve vyšetřování, které stálo prakticky na vodě, postupovat. Bývalý důstojník vyšetřovacího oddělení Gyula Décsi, zatčený v roce 1954, vypověděl, že vyšetřování případu Rajk bylo v první etapě tak "zamotané", že už se "…nikdo nevyznal v tom, kde je pravda a kde je lež."³²⁾

Rákosi se pak snažil tento zmatek svalit na někoho jiného, konkrétně ve svých pamětech zahrál na tzv. berijovskou strunu.³³⁾

Situace se změnila, až když na pomoc přijeli na konci června 1949 osobně "profesionálové" z Moskvy v čele s Bělkinem (dále plukovník MGB SSSR N.I. Makarov, podplukovník Poljakov, major Kremněv a plukovník G.S. Evdokimenko). Podle svědectví Vladimira Farkase: "V zasedacím sále se sešlo okolo 15 vyšetřovatelů ÁVH. Poté se objevil Gábor Péter a Jenő Szűcs. Spolu s nimi vstoupil usmívající se člověk střední postavy. Mohlo mu být okolo padesáti let a měl na sobě uniformu sovětského generálmajora. Na hrudi měl v šesti řadách vyznamenání. Ticho přerušil Péter. Sdělil nám, že na žádost soudruha Rákosiho a na žádost strany nám přijeli pomoci zkušení důstojníci – vyšetřovatelé legendární "čeky" v čele s jeho dlouholetým známým a váženým generálporučíkem Fedorem Bělkinem."³⁴⁾

Bělkinovo mínění o dosavadní vyšetřovatelské práci nebylo valné: "Svědectví v případu Rajk vyžadují důkladné přešetření, neboť výslechy se vedly nesprávnými metodami. Ve zvýšené míře se používali prostředky fyzického nátlaku a vyhrožování…. Vyšetřování v tomto případě vedl a řídil bezprostředně Rákosi. /…/ Maďarští vyšetřovatelé zcela vědomě používali při výsleších fyzický nátlak vůči zatčeným /…/."³⁵⁾

Sovětští poradci se ani tak nepozastavili nad používání extrémně brutální metod mučení, jako spíše nad tím, že obvinění byli nuceni se přiznávat k velmi nepravděpodobným zločinům a celé jejich "příběhy" zněly značně nevěrohodně. "M. Rákosi se přímo účastní v rozpracování "koncepce" výslechů a je přesvědčen, že Rajkův případ by neměl mít charakter vnitropolitického boje. Podle názorů maďarské strany je nezbytné, aby Rajk a ostatní obvinění nevypadali jako trockisti, nacionalisti a z těchto pozic vedli vnitrostranický boj. Rákosi chce, aby vypadali jako obyčejní špioni a provokatéři. /…/ Chce ze zatčených dostat přiznání, že připravovali jeho vraždu a byli skrytými anglo-americkými špiony spojenými s Titem, Djilasem a Rankovičem. Rajk měl svědčit v tom smyslu, že se Tito a Rankovič snažili v Bulharsku na základě osoby Trajčo Kostova totéž, co zamýšleli udělat v Maďarsku s Rajkem." ³⁶⁾

Nyní se do centra pozornosti dostává Lazar Brankov,³⁷⁾ který působil jako poradce na jugoslávském velvyslanectví v Budapešti a zároveň byl agentem KI (Komitet informacii). Odhalil Moskvě více než 40 jugoslávských agentů v Maďarsku. Již tehdy Rákosi požadoval, aby byl Brankov zatčen. Ale Sověti nechtěli tak cenného člověka pustit z rukou a proto ho "uklidili" do Moskvy.³⁸⁾

Rákosi začal urgovat jeho vydání. Například 4. července 1949 psal A. Ja. Vyšinskému: "Povtorjaju pros´bu poslať nam obratno Brankova i ego pokazanija po vengerskim dělam. Rajk priznalsja v tom, čto Tito emu obeščal vooruženuju pomošč i čto Brankov vel peregovory. Dělo tjanetsja iz-za otsutsvije Brankova."³⁹⁾

V podobném duchu byl i telegram z 20.7. 1949 adresovaný přímo Stalinovi: "Ubeditel´no prošu Vas nemedlenno peredať nam Brankova, pokazanie kotorogo nam do zarezu nužen."⁴⁰⁾

Sovětští poradci se především soustředili na přesměrování slepé špiónské linie orientované výhradně na USA na linii "titovsko-americkou". K tomu posloužil nejen z Moskvy dovezený Brankov, ale i jeden z politických představitelů srbské menšiny v Maďarsku, Milan Ognyenovics. Brankov pak poskytl nezbytný materiál na Rajka a hlavně byl určen jako styčná osoba mezi Rajkem a Rankovičem. Spojení s Titem bylo konečně dokázáno.⁴¹⁾

Na Brankova ovšem vyšetřovatelé šli jinak, než na Rajka či Szönyiho. Podle jeho svědectví se s ním Bělkin bavil nejprve v přátelském tónu. Pak ho v noci vzbudili a chtěli po něm, aby podepsal protokol své výpovědi. Brankov ihned poznal, že jeho obsah se zcela liší od toho, co vypovídal před Bělkinem. Brankov, který se sám po bukurešťském zasedání Kominformy a odsouzení Tita postavil proti Titovi a musel v Budapešti požádat o politický azyl, měl být nyní jako titoistický agent vyslán do Budapešti a naverbovat Rajka se Szönyim s cílem svrhnout Rákosiho a ostatní.

Brankov odmítl podepsat, ale to v tuto dobu ještě nic neznamenalo. Zajímavá je pasáž z jeho vzpomínek: "Bělkin mi řekl: ve vztahu k vám jsme se dopustili chyby. Když jste byl v Moskvě, měli s vámi promluvit odpovědní soudruzi. Jmenoval Molotova… Dodal: uvědomujeme si, že jste komunista a mluvíte pravdu, ale my potřebujeme tento proces! Vy musíte proti Titovi vystoupit! Je třeba svrhnout Tita – to je podstata tohoto procesu. Nesledujeme jiné cíle, než svrhnout Tita. Já vás, Brankove, dobře znám. Je mi líto, že jste takhle dopadl. Pokud by byl Tito v naší moci, nepotřebovali bychom vás. Kdyby Tito tenkrát přijel do Bukurešti, kam jsme ho zvali, tak byste dnes tady neseděl… A poté Bělkin – a i to je podstatné, - mi řekl, že já jsme komunista a jako takový jsem povinen udělat to, co se ode mne žádá, i kdyby to mělo znamenat, že mne odsoudí."⁴²⁾

Bělkin tedy apeloval na Brankova, aby v zájmu strany toto svědectví poskytl a aby tak pomohl odhalit a poškodit Tita. Zajímavá je také poznámka o možném zatčení Tita v případě jeho výjezdu mimo Jugoslávii. Brankov nakonec podepsal. Nejen díky sovětské pomoci, ale také díky tomu, že se vyšetřovatelé podrobněji zaměřili na Rajkovu ranou politickou činnost, se materiál začal shromažďovat rychleji.⁴³⁾

Našli totiž jistého I. Stolteho, Rajkova spolustudujícího na univerzitě, který později podepsal spolupráci maďarské tajné horthyovské policii, a ten vyšetřovatelům sdělil, že Rajk v roce 1931 podepsal při policejním vyšetřování, že se již nebude dále zabývat komunistickou činností. Rajk tento fakt nepopřel, nicméně jako člověk znalý pravidel podzemního politického boje nepřikládal takovémuto prohlášení valný význam. Vyšetřovatelům to ovšem stačilo - vyvodili z toho, že Rajk udržoval styky s policií. Oproti předchozím hubeným výsledkům to byl pokrok. Byl to totiž důležitý předpoklad k postupnému budování Rajkova životopisu jako permanentního policejního agenta, zrádce komunistické věci a potencionálního špiona. Nebyl pak již problém se na jakékoliv další Rajkovy styky s "podezřelými" osobami dívat jako na kontakty špiona s dalšími špiony.

Stačí si přečíst protokoly z procesu – každý Rajkův pohyb, ať to již bylo v Maďarsku, ve Španělsku či ve Francii, byl interpretován v tomto smyslu. Vyšetřovatelé tak měli ke konci července již hotový Rajkův "nový" kádrový profil. K tomu se vyjádřil Mihály Farkas 11.7. 1949, když referoval do sekretariátu Informbyra: "Je jasné, že Rajk byl: horthyovským špionem od 1931, potom pracoval pro Němce, potom agentem USA. Většina odhalených špionů byla naverbována ještě ve Španělsku a v táborech ve Francii. Mnozí se pak nacházeli během války ve Švýcarsku. Po Jaltské konferenci, když bylo jasné, že sovětská vojska vstoupí jako první na půdu Střední a Jiho-východní Evropy, se vedoucí špionského centra ve Švýcarsku Dulles začal orientovat na země lidově demokratického zřízení. Maďarská špionská skupina pod vedením Szönyie se dostala do Maďarska přes Jugoslávii. Jejich plán byl následující - ve vhodný moment svrhnout vedení strany, svolat zvláštní stranickou konferenci z řad svých straníků a do čela strany zvolit Rajka. Rajk měl spojení s ve Španělsku naverbovanými špiony Titem, Djilasem, Rankovićem. Bylo to jediné centrum a Rajk byl spojen s jemu podobnými v Polsku, Československu, Bulharsku, Rumunsku, Itálii, Francii. Rajk bude souzen a odsouzen k smrti (pověšení)."⁴⁴⁾

Během srpna 1949 již Rajk vypovídal, tak jak chtěli vyšetřovatelé. Rajk podle svědectví zcela rezignoval a podpisoval vše, co mu dali. Nakonec k němu do cely spoluvězně G. Demétera, ale ne jako v případě Slánského a Bendy, aby ho ten druhý špicloval a "rozrušoval", ale aby mu zabránil v případné sebevraždě. V průběhu srpna a září 1949 probíhala mezi Budapeští a Moskvou čilá výměna dokumentů – probíhalo tzv. schvalovací řízení. Text obvinění schválil Stalin (který mu dovezl do Moskvy sám Rákosi).

Dejme slovo Rákosimu: "Mestami tekst byl perečerknut i sdělany sootvetstvujuščie vstavki Stalina. On govoril mne, čto k Obvinitel´nomu zaključeniju u nego esť rjad zamečanij. My postranično prošlis´ po tekstu i ja v vengerskij variant perenosil predlagaemye im izmenenija. Eto byla dostatočno prodolžitel´naja rabota. Zatem Stalin sprosil, imeetsja li kakoe-nibuď mnenie otnositěl´no prigovora. Ja skazal, čto provel besedu s sud´jami, stovariščami i esť mnenie, čto ne sleduet vynosiť smertnyj prigovor. Stalin s etim soglasil´sja, no tut že dobavil, čto eto budet zaviseť ešče ot togo, ne vozniknet li ešče čego-nibuď na samom processe i kakoe vlijanie on okažet na trudjaščichsja. On predložil, čtoby my v promežutke meždu zaveršeniem processa i vynesseniem prigovora ešče raz vozvratilis´ k etomu voprosu."⁴⁵⁾

Dvacátého srpna 1949 byl Rákosi přijat v Kremlu Stalinem. Při rozmluvě trvající dvě hodiny dvacet minut byli účastni také N.A. Bulganin a G.M. Malenkov. Na krátkou chvíli se účastnili také šéfové MGB a MVD SSSR V.S. Abakumov a S.N. Kruglov.⁴⁶⁾

Obžaloba byla podepsána 6.9. 1949 prokurátorem G. Apásim, předsedou soudu byl jmenován P. Jankó. Veřejné slyšení bylo zahájeno 16.9. 1949 ve velkém sále Domu hutních odborů. Devátého září 1949 zaslal Rákosi telegram Suslovovi: "Po dělu Rajka zavtra, 10-go, publikuem obvinitel´nyj akt. Prošu soobščiť ob etom TASS, čtoby redakcii mogut podgotoviť sootvetsvujuščee město. Process načinaetsja 16-go sentjabrja. Priglašaem sovetskich special´nych korrespondentov."⁴⁷⁾

Co o průběhu soudu řekl jeden z obviněných, Milan Ognyenovics: "Eto byl nastojaščij těatr, my zaranee polučili polnyj scenarij buduščego sudebnogo razbiratělstva. My repetirovali, nado bylo vyučiť svoi roli. Za odin mesjac do procesa nas stali podkarmlivať kak cypljat, dali nam chorošuju oděždu. Každyj děň pozvoljali polyčasovuju progulku."⁴⁸⁾

Poněkud nepřesně se uvádí, že proces se Slánským byl největší politický proces co se týče počtu popravených. Není to tak docela pravda, neboť v Rajkově případu bylo z celkového počtu 93 lidí, kteří prošli kolem procesu, odsouzeno k trestu smrti 15 lidí (4 v prvním hlavním procesu). Jejich těla byla zakopána na okraji lesa v Gödöllö. V odbočných procesech bylo popraveno dalších 11 lidí. Nejznámějším se stal především tzv. proces s generály, kdy bylo odsouzeno a popraveno 5 armádních generálů (György Pálffy, László Solyom, István Beleznay, Gábor Illi, Kálmán Révai).

Kromě toho je v sovětských archivech zachována čilá korespondence mezi Rákosim a Stalinem. V jednom z nich Rákosi navrhoval trest smrti pro Rajka, Szönyie a Szalaie. Bylo to v dopise ze 14.9. 1949. Stalin mu 22.9. 1949 odpověděl: "T. Rákosi, Vaše pis´mo polučil. Ne vozražaju protiv vašego predloženija o charaktere sudebnogo prigovora v otnošenii obvinjaemych. Ja otkazyvajus´ ot svoego mnenija v otnošenii Rajka, kotoroe ja vyskazal Vam vo vremja besedyv Moskve. Sčitaju, čto L. Rajka nado kazniť, tak kak ljuboj drugoj prigovor v otnošenii Rajka ne budet ponjat narodom…"⁴⁹⁾

Ještě jeden poslední postřeh týkající se antisemitského náboje procesu s Rajkem. U procesu se Slánským byl antisemitský (potažmo sionistický) podtón čitelný a nezastíraný. V maďarském procesu tento motiv zjevně chyběl (už je proto, že vedoucí činitelé strany Rákosi, Farkas, Révai, Gerő byli všichni židovského původu a sám Rajk byl Maďar). Podíváme-li se jen do oficiálně vydaného obžalovacího spisu, pak v úvodním slově jsou všichni uváděni pod svými jmény a nic k tomu není dodáváno (jako tomu bylo v případě pražského procesu, kdy bylo explicitně dodáváno "židovského" původu). Ovšem v rozsudku je tomu již jinak – soudce považoval za nutné vždy za prvním jménem dodat ještě původní jméno (pokud existovalo).

Například Rajk, který se tak jmenoval po celý život, stojí: László Rajk (podle výtahu z matriky László Rajk), což evidentně ukazuje na snahu nalézt "něco navíc". Již u Tibora Szőnyie bylo uvedeno jeho původní jméno (do roku 1945 Tibor Hoffmann), stejně tak jako u Andráse Szalaie (do roku 1945 Ervin Ländler), Györgye Pálffyho (Österreicher) či Béla Korondy (původně Béla Dergán). Také hned v úvodním slyšení druhá otázka po jménu zněla: Jmenoval jste se vždycky takto? a také: Kdy jste si změnil jméno? V průběhu líčení se však stala jedna epizoda, o které těžko soudit, co měla znamenat. Dokonce i z cenzurovaného zápisu je vidět, že Rajk s otázkou soudce, který se ho zeptal na příjmení jeho otce, nepočítal. Zda bylo cílem Rajka vyvést z míry či ho zastrašit, není jasné, nicméně interpretace této malé epizody nám může pomoci zodpovědět na otázku, zda-li v tomto procesu byly přítomny nějaké náznaky antisemitismu či snahy upozornit na "jinonárodní" či "kosmopolitní" charakter odsouzených.

Předseda:
Ještě jednu poslední otázku. Jak se jmenoval váš otec?

Rajk:
Josef.

Předseda:
A příjmení?

Rajk:
Josef Rajk.

Předseda:
Říkáte tedy Josef Rajk. A jak se jmenoval váš děd?

Rajk: (podrážděně)
Můj děd, původem Sas psal své jméno Reich.

Předseda:
Říkáte, že váš děd byl Reich? Jak se začal nazývat Rajk? Legálně?

Rajk:
Legálně.

Předseda:
Jak?

Rajk:
Nemohu uvést, kdy to bylo provedeno legálně. Již ve výtahu z matriky se píše "á", nikoliv tedy reich, nýbrž Rajk, mé univerzitní dokumenty znějí však již v každém případě na toto jméno.

Předseda:
Vzali prostě písmeno "a" a vynechali čárku. Vy tedy myslíte, že je to legální?

Rajk:
/mlčí/

Předseda:
Z Reicha se tedy prostě stal Rajk.

Rajk:
V této souvislosti bych chtěl poznamenat, že jsem původem árijec, a to čistý, neboť po jedné linii jsem Sas. Maďarský arijský zákon…

Předseda:
Nejde vůbec o to, zda jste arijského nebo saského původu. Podívejte se na výpis z matriky o svém narození. /ukazuje obžalovanému/ Narodil se 8.března 1909, váš otec Josef Rajk, syn László, tj. vy, není-li souhlasu ministra vnitra, nosil jste toto jméno nezákonně.

Rajk:
/Vystupuje na pódium, prohlíží dokument, odevzdává jej předsedovi a pak jde opět k mikrofonu./

Předseda:
Skončil jsem, zítra ráno v 9 hodin budeme pokračovat v soudním zasedání.⁵⁰⁾

Problém antisemitismu nebylo možné dost dobře použít, když bylo všeobecně známo, že jedinými vysokými představiteli komunistické strany nežidovského původu jsou Imre Nagy, János Kádár a právě László Rajk. Naopak všichni, kteří se podíleli na Rajkově smrti, byli židovského původu – Mátyás Rákosi, Ernő Gerő, József Révai, Mihály Farkas i Gábor Péter. A právě jejich nežidovský původ dodával lidem jako byli Nagy či Rajk větší popularitu mezi obyčejnými Maďary, kteří vnímali bolševismus již od porážky Republiky rad jako "židovský import".

Židovská otázka byla pak stále přetřásána v okamžicích personálních změn a vedoucí komunisté si toho byli velmi dobře vědomi. Již v roce 1953 při moskevské schůzce problém otevřel svým typicky brutálním způsobem Berija, který Rákosiho označil za "židovského krále". A v červenci 1956, kdy se jednalo o nástupci po Rákosim, jeho designovaný nástupce Gerő namítal, že je židovského původu a že s tím budou "problémy". Proto v maďarských podmínkách nebylo tak snadné rozpoutat oficiálně antisemitsko – sionistickou kampaň.

ZLOČIN A TREST

Rajkův proces na rozdíl od procesu se Slánským zanechal hluboké stopy v paměti maďarské komunistické elity a představoval časovanou bombu, která hrozila při větším společenském posunu vybuchnout. S trochou nadsázky můžeme říci, že mrtvý Rajk hrál na maďarské scéně důležitější roli než za svého života. Rajkův proces se stal neustále živým mementem pro stranickou elitu a v průběhu roku 1956 se i pro širší nekomunistickou veřejnost transformoval v jakousi exemplární ukázku rákosisticko-stalinistického teroru.

Jméno Rajk se stalo symbolem odporu proti Rákosimu a hybnou pákou jeho odstranění z postu prvního tajemníka. Také díky vdově Julii Rajkové, která se stávala častým hostem zasedání Petöfiho kroužku. Zpočátku to tak vůbec nevypadalo. Po XX. sjezdu se Rákosi celkem úspěšně pokusil přehodit všechnu zodpovědnost za Rajkův osud na svého bývalého kolegu Mihálye Farkase. K tomu byla vytvořena speciální stranická komise vedená Istvánem Kovácsem, která dostala "zadání" podobající se kvadratuře kruhu – vyšetřit Rajkův případ a další politické procesy tak, aby v nich nefigurovalo Rákosiho jméno. Paradoxy maďarských rehabiliatací nejlépe ztělesňoval například Kádár – v jednom a tomtéž materiálu se objevoval jako viník (v procesu s Rajkem byl ministr vnitra a vyslýchal ho) i jako oběť (byl odsouzen na počátku padesátých let).

Pár dní před vypuknutím maďarského povstání 6. října 1956 se konalo oficiální znovupohřbení jeho ostatků. Rajk měl totiž "štěstí", že na rozdíl od svého československého kolegy neskončil jako posypový materiál na zmrzlé silnici. Bývalý ministr vnitra se vrátil do panteonu komunistických světců. Následná demonstrace studentů se stala jakousi generální zkouškou na revoluci. Ani János Kádár se své viny nezbavil.

První otřes pro něj znamenala Rajkova poprava, na které byl jako ministr vnitra přítomen. Zapůsobilo na něj, že ani tváří v tvář smrti Rajk nepřestal věřit ve Stalina a v komunismus. Krátce nato dostal Kádár možnost pocítit tíhu socialistické spravedlnosti na vlastní kůži – byl zatčen, odsouzen a na svobodu se dostal až v roce 1954. Pečeť Rajkova spolukata si však nesl dále a po svém nástupu k moci v roce 1956 se systematicky, ale neúspěšně pokoušel zahladit všechny dokumenty svědčící o jeho podílu na procesu.

A ještě malá poznámka na závěr. Povstání, převraty, revoluce a zlomy v maďarských dějinách předznamenávají pohřby slavných osobností. Nelze zde nepřipomenout, že maďarské povstání předcházel pohřeb ostatků Lászlóa Rajka a maďarský pád komunismu ohlásil slavnostní pohřeb dalšího komunisty a Rajkova souputníka Imre Nagye o více jak třicet let později.

Poznámky:

1) Irmanová Eva, Maďarské poválečné vyhlídky. Jednání o mír s Maďarskem (1944 – 1947). Iluze a naděje versus realita, Dějiny a současnost 3/2002, s. 22 – 28.

2) "O nacionalističeskich ošibkach rukovodstva vengerskoj komunističeskoj partii i o buržoaznom vlijanii v vengerskoj komunističeskoj pečati", in: Muraško G.P., A.F. Noskova, Sovetskoe rukovodstvo i političeskie procesy T. Kostova i L. Rajka, s. 23 – 35, Stalinskoe desjatiletie cholodnoj vojny. Fakty i gipotezy, redakcionnaja kollegija I.V. Gajduk, N.I. Egorova, A.O. Čubarj´an, Moskva, "Nauka", 1999 (dále jen Stalinskoe desjatiletie, 1999) s. 28.

3) Hildemeier Manfred, Geschichte der Sowjetunion 1917 – 1991. Entstehung und Niedergang des ersten sozialistischen Staates, Verlag C.H. Beck, 1998, s. 665.

4) Dok. č. 269. "Spravka OVP CK VKP(b) "O nacionalističeskich ošibkach rukovodstva Vengerskoj komunističeskoj partii u buržuaznom vlijanii v vengerskoj kommunističeskoj pečati" (24.3. 1948), RCChIDNI. F. 17. Op. 128. D. 1165. L. 64 – 68. Podlinnik.", in: Vostočnaja Evropa v dokumentach rossijskich archivov, 1944 – 1953. T. 1: 1944 – 1948, M., 1997. (dále jen Vostočnaja Evropa)

5) Další dokumenty dok. č. 270 "Informacionnaja zapiska otvetstvennogo sekretarja Obščeslavjanskogo komiteta I.N. Medvedeva v CK VKP(b) o vnutripolitičeskom položenii v Čechoslovakii posle fevral´skogo krizisa 1948 g." (29.3. 1948); dok. č. 274: "Spravka OVP CK VKP(b) M.A. Suslovu "O někotorych ošibkach Kommunističeskoj partii Čechoslovakii" (5.4. 1948), in: Vostočnaja Evropa.

6) Vykoukal Jiří, Bohuslav Litera, Miroslav Tejchman, Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 - 1989, Libri, 2000, s. 176 – 177.

7) Volokitina T.V., G.P. Muraško, A.F. Noskova, T.A. Pokivajlova, Moskva i vostočnaja Evropa. Stanovlenie političeskich režimov sovetskogo tipa. 1949 – 1953. Očerki istorii, Moskva, ROSSPEN, 2002 (dále jen Moskva i vostočnaja Evropa, 2002), s. 103.

8) "V soznanii širokich mass naša partija žila kak partija 1919 goda, kak partija diktatury proletariata. Bylo mnogo tak nazyvaemych starych kommunistov, kotorye dumali, čto Krasnaja Armija osvobodila Vengriju s cel´ju sozdať sovetskuju vlasť. /.../ Eti ljudi ne ponimali politiki sotrudničestva s drugimi demokratičeskami partijami /…/ i pričinili partii mnogo vreda.", in: Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 104.

9) Tamtéž s. 104 – 105.

10) "…naša partija po svoemu sostavu uže davno perestala byť peredovym otrjadom rabočego klassa i vmesto etogo ona zaključaet v sebe absoljutnoe bol´šinstvo promyšlennych rabočich.", in: Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 105.

11) "Iz CK VPT v Moskvu soobščili, čto na otděl´nych zavodach služaščim udaetsja vytesniť rabočich iz rukovodstva partorganizacij i faktičeski pribrať poslednie k svoim rukam.", in: Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 106.

12) Tamtéž, s. 107.

13) Tamtéž, s. 107 - 108.

14) Tamtéž, s. 111.

15) Tamtéž, s. 108 – 109.

16) Zelicki B.I., Tragičeskaja sud´ba Laslo Rajka. Vengrija 1949, Novaja i novějšaja istorija 2001/2, s. 131 (dále jen: Zelicki)

17) "Ja lično rukovodil Upravleniem gosbezopasnosti… vmešivalsja v provedenie del, ja lično opredeljal kogo sleduet arestovať, kogo nado izbivať, kakim obrazom sleduet sudiť." (svědectví z roku 1953), in: Zelicki, s. 131 (tam podle: Vengrija 1956 goda. Očerki istorii krizisa, Moskva, 1993, s. 20)

18) "U t. Rakoši v poslednee vremja nametilsja konflikt s političeskoj policiej. Vengerskaja političeskaja policija ešče neopytna, moloda, no glavnoe – ona predana Sovetskomu Sojuzu. Rakoši chotěl by imeť policiju polnosťju predannuju emy, vne svjazi s Sovetskim Sojuzom ili v krajnem slučae svjaz´ dolžna prochodiť tol´ko čerez něgo.", in: Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 521.

19) Velvyslanec Puškin: "Rakoši chotel by imeť ručnuju policiju, polnost´ju predannuju emy, vne svjazi s Sovetskim Sojuzom, ili v krajnem slučae svjaz´ dolžna prochodiť tol´ko čerez nego.", in: Stalinskoe desjatiletie, s. 28. Ještě 16.5. 1949 informoval velvyslanec SSSR v Budapešti Puškin pracovníka aparátu Informbyra S.G. Zavolžského: "U t. Rakoši v poslednee vremja nametilsja konflikt s političeskoj policiej. Vengerskaja političeskaja policija ešče neopytna, moloda, no glavnoe – ona predana Sovetskomu Sojuzu. Rakoši chotěl by imeť policiju polnosťju predannuju emy, vne svjazi s Sovetskim Sojuzom ili v krajnem slučae svjaz´ dolžna prochodiť tol´ko čerez něgo.", in: Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 521.

20) Zelicki, s. 135.

21)"…partija ne obraščaet dolžnogo vnimanija na trockistov. Posle priezda iz Moskvy Rakoši potreboval ustanoviť: "Kto peredal russkim materialy i kak peredali?" Kogda političeskoj policiej byl peredan emu material, poslannyj v Moskvu, Rakoši zajavil, čto ego chotjat skomprometirovať i possoriť s VKS(b). zdes´ u Rakoši… ne bolševistskaja pozicija po otnošeniju k trockistam… Rakoši zapretil po suščestvu političeskoj policii zanimaťsja razrabotkoj trockistov (političeskaja policija po zadaniju našich organov prodolžaet razrabotku…" (velvyslanec Puškin k tomu v hlášení z 16.5. 1949); in: Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 522).

22) 5. srpna 1948 - hlášení čs. velvyslance v Budapešti: příčina odchodu Rajka z ministerstva vnitra spočívá v tom, že Rajk nesouhlasí s tvrdým postupem proti kulakům; in: Kaplan Karel, Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Edice Archiv, Mladá fronta, Praha, 1992 (dále jen Kaplan, Zpráva o zavraždění), s. 44.

23) Zelicki, s. 135.

24) Poznámka č. 23 (RGASPI. F. 575. Op. 1. D. 94. L. 89). Ze sovětského strany se zdá, že volba Rajka jako potencionální oběti procesů, nebyla příliš šťastná, a že hlavně vyšla spíše z Rákosiho iniciativy. in: Stalinskoe desjatiletie, s. 28. Další argument ve prospěch tvrzení, že se Sovětský svaz příliš nemíchal do Rajkova osudu (či o něm nevěděl), odvozují ruští historici z telegramu M.A. Suslova (odeslaný 23.5.): "…My naznačaem tov. Rajka Laslo, člena našego sekretariata, učastvovať, v rabote zasedanija Sekretariata Informbjuro…", in: Stalinskoe desjatiletie, s. 29.

25) Zelicki, s. 135; Velvyslanec Puškin k tomu dodal: "Rajk se tak může domnívat, že za jeho sesazením stojí SSSR, a ono to tak není. To bude kalit naše vztahy k němu v případě jeho působení na MIDu.", in: Stalinskoe desjatiletie, s. 28.

26) Népszava 14.10. 1956 (P. Justus); viz též Kaplan, Zpráva o zavraždění, s. 45.

27) Příloha č. 1
Noel Havilland Field (1902–1977) absolvoval univerzitu, začal pracovat na americkém ministerstvu zahraničních věcí; levicová orientace, sympatie k SSSR

1933 seznámil se s německými "antifašisty" Hedou Massingovou a manželem Eislerem (ti přijeli do USA z Moskvy s cílem vybudovat agenturní síť, Field naverbován)

1936 opustil USA a pracoval v Ženevě (Společnost národů; odzbrojovací sekce, péče o interbrigadisty), Ženeva – přes Massingovou byl napojen na řídící sovětské orgány ve Švýcarsku I. Reisse (zlikvidován, postavil se proti Stalinovi) a gen. Kriického (přeběhl k USA = podezření, že za tím stojí Field)

1938, květen Field a jeho žena Herta se objevili v Moskvě, vstup do KSN jako tajný člen (registrován v tajném oddělení KI)

1939 působil ve Francii a ve Švýcarsku jako ředitel americké charitativní organizace USC, poskytoval právy o síle odboje A. Dullesovi (Švýcarsko)

1947, podzim propuštěn z USC, působí jako novinář a dopisovatel amerických novin

1948 končilo mu povolení k pobytu v Evropě

1948, duben Oskar Kosta a Evžen Klinger (pobývající služebně v Ženevě) ho pozvali k návštěvě Československa

1948, květen několikaměsíční pobyt v Praze, Alice Köhnová-Glaserová ho doporučila čs. zpravodajcům, doporučili ho ke spolupráci i funkcionář švýcarské komstrany H. Horngacker a A. London (léčil se v Švýcarsku); London předal zástupci čs. rozvědky Horngackerův dopis (od Fielda, 13.4. 1945) = dopis adresovaný Maxu Horngackerovi do ženevy: "Drahý pane, v příloze Vám zasílám dopis pro p. Dullese, který jsem Vám slíbil dnes ráno. Se srdečným pozdravem Noel H. Field." (s. 39)

1948, srpen Fieldovi odjeli do Polska (zde se dovídá o výsleších Massingové a Eislera před Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti), Field jednal s Jakobem Bermanem (získat povolení k pobytu)

1948, září snaha dosáhnout povolení k pobytu v Československu

1948, 15.9. Field obdržel prostřednictvím Leo Bauera vzkaz od funkcionáře komunistické strany ve východním A: proti vyřízení jeho stranické záležitosti není námitek

1948, 16.10. New York Herald: zveřejnil Výbor svědectví Chamberse, podle kterého na americkém ministerstvu zahraničí působily dvě skupiny sovětských agentů (Algera Hisse a Noela Fielda)

1948, říjen Vilém Nový, Rudolf Margolius, Karel Markus, Alice Kohnová, Gisela Kischová (vdova po EE Kischovi): doporučili, aby Fieldovi bylo vydáno povolení k pobytu (žádost směřovala k B. Geminderovi – vedl mezinárodní oddělení v ÚV)

1948, 13.11. Gisela Kischová předala stranickému vedení dopis ÚV KPD Paula Merkera a Franze Dahlema – aby Field mohl zůstat v ČSR; Fielda nechává pomocí A. Kohnové sledovat Karel Šváb (vedoucí evidenčního oddělení ústředního sekretariátu KSČ – stranické zpravodajství)

1948, 19.11. Fielda vyslýchá StB (přítomen A. Jandus); vydáno povolení platné do května 1949

1948, prosinec odjezd s manželkou do Švýcarska (zadržena jeho pošta v Praze adresovaná na Giselu Kohnovou), Francie – setkání s Arturem Londonem

1949, 23.1. Praha – příjezd plukovníka Jenőa Szűcse, žádost o zatčení N. Fielda (nutnost vylákat Fielda ze Švýcarska, zařídil London jako náměstek zamini, 5.5. 1949)

1949, 11.5. zatčen

1949, srpen Herta a bratr Herman hledají Noela (setkání s Londonem a Markusem)

1949, 22.8. Herman Field odchází do Varšavy, zatčen polskou policií

1949, 25.8. návrh na zatčení Herty F. (ke Slánskému)

1949, 26.8. se zatčením souhlasil Klement Gottwald

1949, 28.8. Herta zatčena v Bratislavě a předána maďarské policie (převoz do Budapešti)

1949, 11.5. byl v Praze zatčen a převezen do Budapešti, kde byl ve vězení držen až do 1954 (17.11.)

prosinec 1954 získal maďarské občanství

zemřel v Budapešti 12.9. 1970.

zdroj:
A ÚV KSČ, Politické procesy, Komise III, informace č. 39 (E. Polák); Švábův archív, případ Field, Komise T; zpracováno podle: Kaplan, Zpráva o zavraždění, s. 45.

28) Jen některá jména z československého prostředí: "V zápětí [sic!] na to 31. 5. 1949 hlásily maďarské bezpečnostní orgány do Prahy, že dr. Pavlík přiznal, že předával N. Fieldovi špionážní zprávy a že v jeho síti byli také: Vilém Nový, Polák, Frejka; za spolupracovníky Fielda a imperialistických rozvědek byli označeni Holdoš, Nekvasil, Rais, Frejka, Černý, Šimek, Oliva, Khonová, Púl, Nový, Goldmann, Löbl, Glasnerová, Vichová, Markus a jiní členové a funkcionáři strany, kteří působili v době války na Západě nebo byli interbrigadisty apod.", in: Zpráva Kolderovy komise

29) Zelicki, s. 166; Podle Kaplana však byl náhle jmenován do sovětské delegace, in: Kaplan, Zpráva o zavraždění, s. 51.

30) Kaplan, Zpráva o zavraždění, s. 51–52. Gejza Pavlík (65 let v době zatčení) byl levicový prokomunistický intelektuál, bojoval v řadách Rudé armády za První světové války, člen VKS(b), v armádě Republiky rad, pak se usadil na Slovensku. 1939 – emigrace s manželkou Charlottou do Švýcarska (seznámil se s Fieldem a Szönyiem), jmenován Fieldem vedoucím odbočky USC pro Československo (podávání zpráv o sociální a hospodářské situaci), Pavlík o této své činnosti informoval V. Širokého, J. Dolanského, A. Hodinovou = schváleno), do 1946 – poslal 4 zprávy; do 1948 pracoval jako tajemník Klubu poslanců SKK, říjen 1948 ředitel Státní cestovní kanceláře.

31) Zelicki, s. 167.

32) Další citace: "Dokumenty Prezidentskogo archiva RF takže podtverždajut, čto drugoj byvšij oficer UGB VNR, načal´nik sledstvennogo otděla G. Décsi, arestovannyj v 1954 g., v častnosti pokazal, čto sledstvie po "dělu" Rajka v itoge na pervom etape uže bylo nastol´ko zaputano, čto "nikto ne mog razobraťsja, gde pravda, gde lož´".; in: Zelicki, s. 169.

33) "Vskore ja ubedilsja, čto dělom Szönyi, a pozže Rajka načal zanimaťsja sam Berija. On znal ich pokazanija i na někotorye iz nich, naibolee važnye i interesnye, s ego točki zrenija, on obraščal vnimanie Stalina… Ličnosť Rajka okazalas´ udobnoj dlja provokacii, tak kak on pobyval vo francuzskom lagere dlja internirovannych… i vozvratilsja na rodinu s razrešenija gestapo. Krome togo, on imel chorošie kontakty s jugoslavami, k tomu že ego brat byl gosudarstvennym ministrom v nilašistskom pravitělstve."; in: Zelicki, s. 168.

34) "V zale soveščanija sobralis´ okolo 15 rukovoditělej UGB. Vskore pojavilsja Gabor Peter i Erne Sjuč (Jenő Szűcs). Vmeste s nimi vošel sredneho rosta, s sedejuščimi volosami, ulybajuščijsja čekolvěk okolo 50 let v forme sovetskogo general-lejtěnanta. a grudi byli nagrady v šesť rjadov… Tišinu prerval Gabor Peter. On soobščil, čto po pros´be tovarišča Rakoši i partii k nam na pomošč prišli opytnye oficery – sledovatěli legendarnogo ČK vo glave s glubokouvažaemym i mnogo let emy znakomym general lejtěnantom Fedorom Bělkinym.", in: Zelicki, s. 169.

35) "…pokazanija po dělu Rajka trebujut tščatelnoj proverki, tak kak doporsy velis´ nepravil´nymi metodami, široko primenjalis´ fizičeskie mery vozdějstvija i ugrozy… Sledstvie po etomu dělu napravljalos´ i rukovodilos´ neposredstvenno Rakoši. /…/ Vengerskie sledovatěli soveršenno soznatel´no při doprosach primenjali k arestovannym krajnie mery fizičeskogo vozdějstvija (bez učeta opredelennych granic i posledstvij)." , in: Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 524.

36) "…M. Rakoši prinimajet prjamoe učastie v razrabotke "koncepcii" sledstvija, i sčitaet, čto dělo Rajka ne dolžno nosiť političeskogo charaktera v smysle vnutrivengerskoj politiki. Dlja vengrov nado, čtoby Rajk i drugie obvinjaemye ne vygljadeli kak trockisty, nacionalisty, s etich pozicij vedšie bor´bu v partii, a čtoby oni vygljadeli kak obyčnye provokatory i špiony. M. Rakoši soveršenno soznatěl´no rassčityvaet i chočet, čtoby vengerskie organy bezopasnosti v děle Rajka i drugich arestovannych pozvolili sebe opredelennuju natjažku. /…/ M. Rakoši chočet polučiť ot arestovannych priznanija v tom, čto oni gotovili ego ubijstvo i javljalis´ anglo-amerikanskimi špionami, svjazannymi s J. Tito, M. Džilasom i A. Rankovičem. Rajk dolžen pokazať, čto Tito, Rankovič chotěli sdělať v Bolgarii na baze ličnosti Kosta to že, čto sdělali na baze ličnosti Rajka v Vengrii.", in: Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 524.

37) Lazar Brankov (1912) byl jugoslávský diplomat působící v Maďarsku, který v roce 1948 požádal v Budapešti o politický azyl. V roce 1949 byl pozván do Moskvy, kde byl 21.6. umístěn pod policejní dozor. V polovině července 1949 byl odvezen do Budpaešti a stal se "jugoslávskou" linkou Rajkova procesu. 21.9. 1949 byl odsouzen a propuštěn byl až 3.4. 1956.

38) Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 523.

39) Tamtéž, s. 525.

40) Tamtéž, s. 525.

41) Zde jenom malá poznámka na okraj – 18.2. 1954 Ernő Gerő v rozhovoru s tehdejším sovětským velvyslancem v Maďarsku E.M. Kiselevem řekl, že obvinění Rajka z kontaktů s A. Rankovičem byl "…bláznivý výmysl". Gerő také velvyslanci řekl, že se z Rákosiho stal maniak, který všude vidí jen špiony a provokatéry.; cit podle Moskva i vostočnaja Evropa 2002, s. 525 (pozn. pod čarou).

42) "Bělkin okazal mne, čto po otnošeniju k vam my dopustili bol´šuju ošibku. Kogda vy byli v Moskve, tam dolžny byli s vami pogovoriť otvetstvennye tovarišči. On nazval imja Molotova… Dobavil, čto my osoznaem: vy kommunist i govorite pravdu, no nam očeň nužen etot process! Vy že vystupili protiv Tito! Nužno svergnuť Tito – vot v čem suť etogo processa. On ne presludet drugich celej, krome togo kak sposobstvovať ego sverženiju. Ja vas, Brankov, chorošo znaju. Sožaleju, čto vy popali v takoe položenie. Esli by Tito byl u nas v rukach, vy ne potrebovalis´ by nam. Esli by v svoe vremja Tito priechal na bucharestskie peregovory, kuda my ego priglašali, to vas segodňja ne bylo by zdes´… Zatem Bělkin – i eto suščestvenno, - zajavil mne, čto ja kommunist i objazan sdělať to, čego ždut ot menja, i čto eto budet učteno při vynesenii mne prigovora." V roce 1989 se Lazar Brankov v Paříži svěřil dokumentaristovi Péterovi Bokorovi. in: Bokor Péter, Harmadrendű, vádlott, VALOSÁG, 1989/9 sz., s. 65.

43) Podle svědectví Bély Szásze, který se vyjádřil k novému stylu práce sovětských poradců: "…oni posredstvom svoich perevodčikov dali znať o tom, čto podozrevaemye doprašivajutsja ot imeni VKS(b) i sovětskoj vlasti po takomu značitel´nomu dělu, kotoroe kasaetsja ne tol´ko vengerskoj kompartii, no interesujet i nratskuju sovetskuju kompartiju. Sovetskie sledovatěli interesovalis´ ne prosto sfabrikovannymi obviněnijami, oni skrupulezno do mel´čajšich detalej rassprašivali o vsej žizni obvinjaemogo. Podozrevaemogo ne bili. Sažali za stol, ugoščali buterbrodami, sigaretami, ne izbivali rezinovymi dubinkami. V ich zadaču vchodilo sostavlenie koncepcii i oni s professional´nym gonorom smotreli na svoich vengerskich kolleg.", in: Zelicki, s. 170.

44) Stalinskoe desjatiletie, s. 30 – 31; viz též Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 525.

45) Rákosi Mátyás, Visszaemlékezések, II. köt, 769. old.; cit podle Zelicki, s. 174.

46) Moskva i vostočnaja Evropa, 2002, s. 526.

47) Tamtéž, s. 526.

48) Zelicki, s. 175.

49) Tamtéž, s. 181; viz též Moskva i vostočnaja Evropa 2002, pozn. pod čarou, s. 527.

50) László Rajk a jeho společníci před lidovým soudem, Kulturní a propagační oddělení sekretariátu ÚV KSČ, 1949, s. 74 – 75.

Vaše reakce...

zpět