PWSV | Vol. 2 No. 5 květen 2003 | Svědectví | Petr Blažek

Paměť aktérů třetího odboje

Bývalí političtí vězni z poúnorové doby dávají při různých příležitostech najevo své zklamání nad nezájmem široké veřejnosti o jejich jedinečné zkušenosti. Jak upozornila francouzská historička Françoise Mayerová, přestože byli jako oběti totalitního systému v naprosté většině případu rehabilitováni, cítí se „opomenuti a poníženi". ¹⁾

Jako jeden z důvodů této skutečnosti uvádí údajně nepřiměřené vyzdvihování „disidentského" hnutí, působícího po roce 1968. Polistopadový vývoj sice bývalí „muklové" (tj. muži určení k likvidaci, jak si sami ve věznicích a táborech říkali) na jedné straně vítají, na straně druhé velmi kritizují mělkou dekomunizaci společnosti a neefektivní, spíše pouze proklamativní snahu o potrestání zločinů komunismu.

Obdobné názory nechybí také v textu, který redakci Pražského webu pro studenou válku poskytl bývalý politický vězeň Miloslav Čapek. Jeho postoje však nejsou projevem bolestínství, naopak se velice aktivně snaží o přiblížení své zkušenosti s bojem proti komunistickému režimu a rozšíření povědomí o jeho významu ve veřejnosti. Napsal již řadu článků a před třemi lety vydalo nakladatelství Pragma jeho rozsáhlé vzpomínky na dobu věznění.²⁾ Patří také například k pravidelným účastníkům diskusních setkání PWSV.

Miloslav Čapek absolvoval po své emigraci v roce 1949 jako jednadvacetiletý mladík výcvik u zpravodajské skupiny generála Františka Moravce. Na počátku padesátých let odešel přes „zelenou hranici" do Československa jako kurýr (v dobové terminologii agent-chodec). Po svém prvním přechodu však byl zatčen a po brutálních výsleších StB byl státním soudem odsouzen na dvanáct let do vězení. Pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku, v polovině padesátých let byl opět vyšetřován StB za posílání zpráv o poměrech v táboře a odsouzen na dalších osm let. Do roku 1962 byl poté vězněn v proslulé slovenské věznici v Leopoldově. V okamžiku zatčení měl dvaadvacet let, z brány leopoldovské věznice vyšel jako čtyřiatřicetiletý muž. Celkem strávil v komunistických kriminálech dvanáct let.

Jak sám Miloslav Čapek opakovaně zdůraznil, jeho text o protikomunistickém odboji není historickou studií, nýbrž jeho osobním a vyhraněným pohledem na toto téma. Již vzpomenutá francouzská historička nastolila v této souvislosti také zásadní metodologickou otázku při zkoumání dějin třetího odboje. Je možné vycházet při jejich studiu pouze z archivních pramenů, nesoucí „hlavně stopy toho, co bylo dílem samotného režimu"? Podle našeho soudu je nutné přiblížit také pohled aktérů třetího odboje, například formou metod oral history. Proto se v některém z následujících čísel PWSV objeví také rozsáhlý životopisný rozhovor s Miloslavem Čapkem. Tématu zdravotních podmínek v táborech nucených prací je konečně věnován již v tomto čísle publikovaný text Tomáše Bursíka.

Poznámky:

1) MAYEROVÁ, F.: Vězení jako minulost, odboj jako paměť. In: Soudobé dějiny, roč. 9, č. 1 (2002), s. 43.

2) ČAPEK, M.: O mužích, na které se zapomnělo. Autentické svědectví o nelidskosti komunistických věznic. Pragma, Praha 2000.

Redakce PWSV děkuje Pavlu Blažkovi za přepis strojopisné textu Miloslava Čapka.

Vaše reakce...

zpět