PWSV | Vol. 2 No. 5 květen 2003 | Studie | Tomáš Bursík

Zdravotnické služby v Nápravně pracovních táborech

Podmínky pro alespoň základní zdravotní péči byly v počátečním období budování táborů v letech 1949-1952 velmi špatné. Ostatně tomu nebylo jinak ani v mnoha dalších směrech (viz. ubytování). Vězni svůj „nový domov" nalezli v táborech, které, pokud již nestály, postavily, vybavily a dále měly udržovat Jáchymovské doly n.p. Podnik se rovněž zavázal dát k dispozici místnosti pro kuchyně, skladiště, strážnice a řadu dalších věcí nutných pro chod táborů. Mezi ně patřily i budovy ošetřoven první pomoci: „Léčebnou péči o vězně, zejména v případě onemocnění a úrazu při práci, obstará podnik v tomtéž rozsahu jako u civilních zaměstnanců." ¹⁾

V každém táboře měl být k dispozici lékař, nebo alespoň kvalifikovaný lékařský odborník (?) pro poskytnutí základní lékařské péče. Již v roce 1949 se hovořilo o vybudování stálé vězeňské nemocnice při Ústředním táboře, kde by se léčili nemocní z řad trestanců Stanice SVS Ostrov. Dodávám pro ilustraci hygienických poměrů v některých táborech: Časté výskyty epidemií, zásobování pitnou nezávadnou vodou bylo nedostačující, latríny vybudované hned v sousedství kuchyně apod.

K úrazům na důlních pracovištích docházelo poměrně často. S bouřlivým vývojem celého uranového průmyslu, jenž měl za následek značný rozmach investiční činnosti, souvisel i růst podniku Jáchymovské doly co do počtu zaměstnanců, a na konci čtyřicátých a v průběhu let padesátých i vězňů, kteří byli nuceni v uranovém průmyslu pracovat. Pro ně se stala práce v dolech o to nebezpečnější, neboť často pracovali v místech, kde nechtěli či nesměli civilní zaměstnanci pracovat.

Na značném počtu úrazů se podílela řada faktorů: Málo který vězeň prošel před nástupem do práce v dole odborným školením. Vedení dolů ani správy jednotlivých táborů si příliš nelámaly hlavu s nízkou kvalifikací vězeňských pracovních sil, ani s nedostatečnými bezpečnostními opatřeními. Jen tak se mohlo stát, že na táboře Rovnost od 15.8.1949 do 1.1.1950 bylo zaznamenáno 473 úrazů, z toho 34 těžkých. Znamenalo to 50% celkového stavu odsouzených, kteří nepracovali průměrně 5-6 dnů. Podobně se situace vyvíjela i na jiných pracovištích.²⁾

Průměrný počet úrazů vězňů měsíčně stoupal i v průběhu roku 1950. Téměř třetina úrazů byla způsobena padající horninou v důsledku nedostatečných bezpečnostních opatření. Značné procento úrazů se vyskytovalo při manipulaci s vozíky (vykolejení apod.). Mnohé další nehody způsobil špatný stav důlního zařízení. Např. v březnu 1951 došlo celkem k 109 zraněním a na vině opět byla nedostatečná zkušenost vězňů při práci v dolech. Za povšimnutí stojí, že k vážnějším zraněním docházelo především u trestanců s krátkodobými tresty. V průběhu roku 1951 došlo k 1.992 úrazům, z toho 39 s následkem smrti.³⁾

Na konci roku 1950 fungovalo ve Stanici SVS Ostrov 10 lékařských a 8 zubních ordinací. Vybavení ordinací stálo SVS Ostrov 412 679,80 Kčs. Za léky a lékařský materiál zaplatila Stanice 3 550 463,90 Kčs.⁴⁾

Náklady byly zdůvodňovány tím, že „vězňům je poskytována pokud možno nejlepší léčebná péče", a také tím, že „povaha pracovního nasazení s sebou přináší časté úrazy a onemocnění".

Ve Státní oblastní nemocnici v Karlových Varech bylo v roce 1950 zřízeno zvláštní vězeňské oddělení s 36 lůžky. Kapacita samozřejmě brzy nedostačovala, avšak k dalšímu rozšíření nedošlo. ⁵⁾

Na všech táborech pracovali lékaři-vězni, a proto SVS Ostrov žádala o doporučení spolehlivého ústavního lékaře, který by nad lékaři-vězni vykonával dozor. Ten však v Ostrově nebyl přítomen ani v polovině roku 1952. Citovaná zpráva konstatuje nedostatečný dohled nad prací vězňů-lékařů.

Tábory se neustále potýkaly s nedostatkem lékařů. Situace byla kritická především ve větších táborech s kapacitou nad 2000 trestanců.

S výše napsaným ostře kontrastuje výpověď, mezi politickými vězni nechvalně proslulého, mjr. Františka Palečka, který od 1.června 1951 do roku 1954 zastával funkci náčelníka tábora Rovnost: „Lékařské ošetření odsouzených mělo vysokou úroveň. Tábor Rovnost měl velmi dobře zařízenou ošetřovnu, měl vlastní lůžkové oddělení. Byli zde trvale zaměstnáni dva odsouzení lékaři, dva zubní lékaři, jeden medik a jeden ošetřovatel. Lékaři byli ve svém oboru vynikající odborníci. (...) Civilní zaměstnanci šachty Rovnost se nesčetněkrát domáhali toho, aby je mohl ošetřovat táborový lékař a ne civilní lékař." ⁶⁾

Pracovní zařazení vězňů během výkonu trestu bylo určováno klasifikací jejich pracovní způsobilosti.⁷⁾

Klasifikace A1 znamenala způsobilost pro práci bez omezení. A2 znamenala omezení pro práci v dolech. Klasifikace B, tzn. snížená pracovní schopnost o 20-40%, určovala, že trestanec je schopen vykonávat řemeslnou práci. Vězni se sníženou pracovní schopností o 40-60% byli zařazeni do skupiny C a mohli vykonávat pouze lehkou fyzickou, popř. kancelářskou práci. Vězňové s klasifikační skupinou D byli práce neschopní. Pracovní způsobilost vězně určoval úřední vězeňský lékař a zařazení vězně do pracovních útvarů se určovalo při nástupu potrestaného k výkonu trestu. Skutečnost však byla jiná.

Dokládá to zpráva o situaci v trestaneckých táborech z r. 1950 (přesněji nedatovaná). Při převedení trestanců do Ústředního tábora v únoru a březnu 1950 bylo přiděleno dolu Bratrství 186 osob pracovně neschopných. Na dole Svornost provedl lékař ministerstva spravedlnosti MUDr. Roubíček lékařskou prohlídku, při které zjistil 43 osob pracovně neschopných. Tyto osoby měly být vráceny do původních věznic. Ale stalo se něco jiného: Tito trestanci byli využiti ve skupině Budování a následně museli sfárat do dolu Bratrství. Okamžitě byli posláni nazpět, protože „byli buď úplně slepí, neb na 89% pracovně neschopní". Ze svědectví MUDr. Šlechty i dalších vězněných vyplývá, že na zdravotní stav vězňů se v mnoha případech nebral ohled. Mnoho muklů muselo fárat, aniž by pro to měli zdravotní klasifikaci.

V roce 1955 vydalo ministerstvo vnitra v rámci služebních knih „Směrnice pro zdravotní službu ve věznicích a NPT" (s označením tajné-TB). Podle mého mínění byly tyto Směrnice po dlouhých šesti letech existence NPT prvním dokumentem, který jasně definoval mimo jiné základní pojmy (viz. hygiena stravování, ubytování, preventivní péče) a dále i základní hygienické normy (viz. odstraňování odpadních hmot apod.).

V roce 1955 byla uvedena do provozu vězeňská nemocnice v Ostrově, jež i podle svědectví muklů splňovala vysoké nároky na zdravotnickou péči. Lékařům-vězňům zde např. bylo umožněno pracovat na koncepci preventivních prohlídek vězňů. Přestože se podmínky pro základní zdravotní péči v druhé polovině padesátých let v NPT postupně zlepšovaly, úroveň péče v jednotlivých lágrech se lišila.

V nově uzavřené smlouvě mezi ministerstvem vnitra – Správou nápravných zařízení a Jáchymovskými doly n.p. „…o upravení poměrů vyplývajících z pracovního nasazení odsouzených" ze dne 7.10.1957 se můžeme v článku 6, odstavec 37 dočíst:
„Podnik poskytne místnosti pro ošetřovnu a její lůžkové části v tomto rozsahu:
- čekárna, lékařská ordinace, zubní ordinace, místnost pro ošetřující personál
- hygienická příslušenství, isolační místnost
- lékařská zařízení dodá MV
V ordinacích je nutno zajistit teplou a studenou tekoucí vodu. Lůžková plocha pro neinfekční nemocné s počtem lůžek 3% ze stavu ubytovaných, podlahová plocha ne menší než 4m čtvereční na jedno lůžko. Nábytková zařízení obdobná jako u ložnice, včetně nočního stolku, s tím rozdílem, že lůžka nesmí být umístěna nad sebou." ⁸⁾

Ale především političtí vězni byli i v druhé polovině padesátých let v komunistických táborech neustále konfrontováni s pocitem méněcenné, neplnoprávné lidské bytosti, jež v „lidovědemokratickém" státě má nárok pouze na podřadnou roli člověka „druhého řádu". Záleželo především na osobě náčelníka a jeho suitě, protože oni měli v rukou životy tisíců muklů a jediné slovo náčelníka tábora mohlo rozhodnout o dalším bytí či nebytí vězně v táboře. To se rovněž týkalo zdravotnického zabezpečení tábora.