PWSV | Vol. 2 No. 3 březen 2003 | Co je nového | Milan Hroníček

Journal of Cold War Studies, vol. 4, No. 4 (Fall 2002)

Nesporné jádro posledního čísla Journal of Cold War Studies v roce 2002 představují dva texty věnované studené válce v 80. letech. Rose McDermont v článku Arms Control and the First Reagan Administration: Belief Systems and Policy Choises (s. 29-59) rozpracovává vztah mezi dlouhodobými ideovými přístupy k mezinárodním vztahům – řekněme ideologickým rámcem problematiky – a formulováním konkrétní zahraniční politiky. Z toho důvodu více než třetinu své statě věnovala rozpracování otázky, jak se lidé obvykle rozhodují, jak je jejich jednání formováno.

Své pracovní teze založila na teoretických konceptech z oblasti sociální a kognitivní psychologie. Pro „praktickou“ část své statě využila množství čerstvě uveřejněných textů Ronalda Reagana z let 1951-1985. Na jejich základě pak vykreslila obraz jedince, který si dlouhodobě všímal zahraniční problematiky a který si k ní utvářel poměrně konzistentní názory, což mělo nabýt na významu po Reaganově příchodu do Bílého domu. McDermont se zvláště zaměřila na Reaganovy rigidní postoje ke kontrole zbrojení – v první polovině 80. let šlo předně o rozhovory INF a START a vyhlášení SDI. Došla k závěru, že v průběhu Reaganovy první administrativy existovala silná vazba mezi jeho odzbrojovací politikou a názory, které si na tyto otázky vytvořil už dávno předtím.

McDermont shrnula Reaganovy názory do pěti bodů:
1) sovětský režim je nelegitimní (tj. Spojené státy nesmějí „zlému“ režimu přiznávat morálně rovnocenné postavení);
2) sovětská politika má expanzivní cíle;
3) „zlu“ se nesmí ustupovat, jen pevný postoj může zachránit mír;
4) MAD není dostatečnou zárukou pro bezpečnost USA;
5) špatná dohoda o kontrole zbrojení je horší než žádná.

Asi nejslabším článkem jinak velmi propracovaného a vysoce podnětném textu zůstává nedostatečná odpověď na otázku markantního obratu, který Reaganova politika prodělala po Gorbačovově nástupu. McDermont se zde uchýlila k vysvětlení, že se tak stalo pod vlivem zásadní změny sovětského kurzu. Toto by však potřebovalo přinejmenším šíře osvětlit – už jen kvůli tomu, že jinde ve své interpretaci pracovala s podstatně komplexními způsoby vnímání světa a rozhodování. To ovšem představuje jen minimální vadu na kráse jinak kvalitního textu.

Článku Rose McDermont sekunduje text Jeremi Suriho Explaining the End of the Cold War: A New Historical Consenzus? (s. 60-92). Mezinárodní vývoj vedoucí ke skončení studené války zatím postrádá všeobecně akceptovaný výklad; neexistuje žádná všeobecně respektovaná syntéza. Suri se opřel o klíčové práce dosavadní historiografie konce studené války a pokusil se nalézt společnou výkladovou strukturu – jakýsi mezinárodní „příběh“ konce studené války, do níž by se dalo dosavadní, pohříchu dosti heterogenní spektrum textů nějakým způsobem integrovat.

Nutno dodat, že Suriho „konstrukt“ kupodivu působí přes nevyhnutelnou zkratkovitost koherentním, ne-li elegantním dojmem. James Marchio se v The Planning Coordination Group: Bureaucratic Casualty in the Cold War Campaign to Exploit Soviet-Bloc Vulnerabilities (s. 3-28) zabývá „krátkodechou“ institucí, kterou americká vláda vytvořila v půli 50. let pro vedení psychologického boje proti východnímu bloku. Jejím dílem byl např. návrh vzájemných leteckých inspekcí Open Skies, který předložil prezident Eisenhower Sovětům na summitu v Ženevě v létě 1955. Přestože studenoválečná propaganda představuje nesporně plodné téma, Marchiův článek přináší jen klasickou institucionální historii; v zásadě je učebnicovou ukázkou, jak lze zajímavý problém zpracovat nezajímavým způsobem. Podzimní číslo Journal of Cold War Studies uzavírá text Geoffrey Robertse Stalin, the Pact with Nazi Germany, and the Origins of Postwar Soviet Diplomatic Historiography(s. 93-103).

Vaše reakce...

zpět