PWSV | Vol. 2 No. 3 březen 2003 | Studie | Linda Kundrátová

Portugalští komunisté a Československo

Portugalská komunistická strana je složená především z kádrů a stranických funkcionářů. Největší oporou Portugalské komunistické strany bylo vždy ideologické, materiální a finanční sepětí s vnější silou – Sovětskou revolucí a Sovětským svazem.

J. A. Silva Marques¹⁾

Stručné dějiny Portugalské komunistické strany
Portugalská komunistická strana (Partido Comunista Português – PCP) vznikla 6. března 1921. S dvaaosmdesátiletou činností je dosud nejstarší fungující politickou stranou v Portugalsku. Politické proudy hlásící se ke komunismu však na portugalském území existovaly již před oficiálním vznikem této strany. Aktivní dělnické hnutí se od roku 1917 formovalo pod vlivem ruské říjnové revoluce. Ve fázi přerodu v komunistickou stranu Portugalska sehrál důležitou roli zejména Bolševický portugalský svaz (Federação Maximalista Portuguesa). PKS tedy původně nevznikla jako většina ostatních komunistických stran jako sekce Komunistické Internacionály,²⁾ ale její základnou bylo spíše domácí dělnické hnutí. Do Kominterny však vstoupila velice záhy v souvislosti s přijetím proslulých "jednadvaceti bodů".

První roky po vzniku strany byly poznamenány vnitrostranickými problémy organizační povahy. Portugalská komunistická strana fungovala jako legální opoziční strana do vojenského převratu vedeného Gomesem da Costou dne 28. května 1926, který svrhl první portugalskou republiku. Tehdy měla PKS pouhých čtyřicet členů oproti původním třem tisícům z roku 1923, proto nebylo v možnostech PKS čelit novému pravicovému režimu. Úbytek členské základny byl kromě nedostatků v organizaci způsoben zejména projevy tzv. "bolševizace", jež spočívala ve vylučování zasloužilých odborářů se zkušenostmi z první portugalské republiky, v přehnané centralizaci a zdůrazňování vnitřní stranické disciplíny. Bolševizace vedla k ještě větší radikalizaci jednotlivých členů, kteří museli být mnohem více ukáznění než jejich předchůdci. Vrcholu však disciplinovanost portugalských komunistů dosáhla až na počátku čtyřicátých let, v důsledku tzv. reorganizace strany.

Pravicový převrat Gomese da Costy zahnal PKS do ilegality, což mladou a teprve se formující stranu ochromilo až do roku 1929.³⁾ O skutečných ilegálních aktivitách PKS se tedy dá hovořit až tři roky po Costově převratu, kdy byli ve vedení PKS Bento Gonçalves a José de Souza.

Třicátá léta byla pro PKS velice neklidná, neboť se roku 1933 v Portugalsku institucionalizovala diktatura s fašistickými atributy a řídící orgány PKS byly za svízelných podmínek života v podzemí ještě více paralyzovány. Až do roku 1934 se ovšem stranickému vedení dařilo vyvíjet víceméně legální či pololegální akce. Z podnětu PKS vznikly například různé spolkové organizace, prostřednictvím nichž prosazovali komunisté svůj vliv. Mezi nimi měly určitý význam Revoluční organizace námořního loďstva (Organização Revolucionária da Armada), Svaz přátel Sovětského svazu (Liga dos Amigos da URSS), Antifašistický protiválečný svaz (Liga Contra a Guerra e o Fascismo) a Mezinárodní červený kříž (Socorro Vermelho Internacional). Zásadní přelom v životě PKS nastal v roce 1934, kdy musely být v důsledku povstání a stávek veškeré aktivity přesunuty do ilegality.

V první polovině 30. let neexistoval ústřední výbor PKS, její činnost řídil stranický sekretariát. ⁴⁾ Teprve od třetího stranického sjezdu v listopadu 1943⁵⁾ se stalo pravidlem, že ústřední výbor a sekretariát fungovaly odděleně. ⁶⁾ Složení ústředního výboru bylo proměnlivé a vedle jiných faktorů jej ovlivňovaly také represivní zásahy proti stranickým strukturám. Členové, kteří byli uvězněni, byli nahrazováni soudruhy pobývajícími na svobodě.

Ilegální práci portugalských komunistů navíc brzdily spory a hádky mezi jednotlivými členy sekretariátu, pramenícími do velké míry z nedostatečné kolektivní práce. Nesrovnalosti vyvrcholily na VII. sjezdu Kominterny, konaném od 25. července do 21. srpna 1935 v Moskvě. Zhoršil se zde i postoj portugalských zástupců ke Kominterně, která odmítla prohlášení vypracované představiteli sekretariátu PKS.⁷⁾ Portugalská komunistická strana měla v moskevském výkonném výboru Kominterny od roku 1934 do počátku 1937 svého zástupce, Francisca de Paula Oliveiru, známého pod nejčastěji užívaným jménem "Pável", pocházejícím z ilegální činnosti.⁸⁾

VII. sjezd Kominterny představoval výrazný zlom ve vývoji mezinárodního komunistického hnutí. Na sjezdu byly především tvrdě odsouzeny neozbrojené akce proti fašismu: "I v zemích, kde vládla fašistická vláda, bylo nutné, [...] aby komunistické strany mobilizovaly lidové masy a rozvíjely nejen ilegální druhy boje, ale i legální a pololegální."⁹⁾ Je zřejmé, že toto nařízení mělo na PKS velký dopad, jelikož potenciál portugalského proletariátu byl chabý a komunisté byli nuceni spolupracovat s buržoazními kruhy a středními vrstvami.¹⁰⁾ V teoretické rovině PKS sice hlásala nutnost třídního boje, ale v podmínkách fašistického zřízení byla Moskvou proklamovaná výzva k odmítnutí spolupráce s ostatními opozičními silami více než přítěží.

Kominterna přestala v tomto období vnímat Portugalskou komunistickou stranu jako důvěryhodnou. PKS byla výkonným výborem Kominterny rozpuštěna a v lednu 1939 byla dokonce vyloučena s odůvodněním, že je nemožné stranické vedení transformovat. V Sovětském svazu vrcholily na konci třicátých let stalinské čistky, a tak není divu, že v chybách PKS byly spatřovány příznaky konfidentství, projevovala se zde také obava z infiltrace agenty. Na VII. sjezdu Kominterny bylo upozorňováno v souvislosti s donašečstvím na případ "Reného"¹¹⁾ a o tři roky později byl důkladně prošetřován útěk "Pávla" z portugalského vězení. ¹²⁾ Představitelé Kominterny došli k závěru, že "Pávlův" útěk byl provokací a definitivně rozhodli o vyloučení PKS z mezinárodní komunistické organizace.

Po vyloučení z Kominterny následovalo pro PKS velice těžké období. Nejvýznamnější členové sekretariátu byli v sovětském vězení¹³⁾ a komunismus byl na mezinárodním poli potírán fašismem. Dalším otřesem pro portugalské komunisty bylo uzavření německo-sovětského paktu, jenž ještě více napomohlo k rozkladu členské stranické základny. Sílila také represe portugalské politické policie, jež soustavně narušovala odbojovou činnost.

Na počátku čtyřicátých let se "zlomená" PKS pokusila obnovit ilegální práci pomocí nové reorganizace stranických struktur. Reorganizace se uskutečnila na počátku čtyřicátých let a vyústila v proměnu stranické politiky, jež spočívala v jednoznačném příklonu ke Komunistické straně Sovětského svazu.¹⁴⁾ Ve vedení PKS po reorganizaci působili ortodoxní stalinisté. V řízení proklamativně kladli důraz dvě ústřední témata komunistické ideologie: diktaturu proletariátu a demokratický centralismus. Snažili se také o znovuobnovení styků s Kominternou.¹⁵⁾ Je otázkou, zda byla komunikace s Moskvou v tomto období navázána – Álvaro Cunhal tvrdí, že reorganizace PKS proběhla bez jakékoli pomoci a podpory zvenčí. PKS se prý v nové podobě prosadila jako samostatně se rozhodující strana.¹⁶⁾ Cunhal ve své knize Strana se skleněnými stěnami (O Partido com Paredes de Vidro) hovoří dokonce o totální mezinárodní izolaci strany v letech 1939 až 1948 a připouští pouze výjimečné kontakty se Španělskou komunistickou stranou.¹⁷⁾

Užší kontakty s Moskvou byly zřejmě navázány teprve v souvislosti s moskevskou návštěvou Álvara Cunhala v roce 1947, kdy však již Kominterna čtyři roky neexistovala. Od té doby začala Portugalská komunistická strana fungovat prostřednictvím Cunhalovy vlády pevné ruky pod přímým vedením Moskvy. Ve čtyřicátých letech zaznamenala PKS významný nárůst členské základny, která v roce 1947 dosáhla vrcholu sedmi tisíc členů.¹⁸⁾ Dá se říci, že ortodoxní příslušnost Portugalské komunistické strany ke Komunistické straně Sovětského svazu, jež se začala velice silně projevovat koncem čtyřicátých let, měla za následek nejen různice s ostatními opozičními nekomunistickými skupinami, ale i rozkoly uvnitř strany samotné. Na přelomu 40. a 50. let docházelo stále častěji ke konfliktům mezi členy, opouštějící jednotnou stranickou linii, a ortodoxními stalinisty. Například od roku 1948 až do 1951 se musel i Júlio Fogaça, který zastával funkci člena sekretariátu, podrobit několika sebekritikám. Vylučování "neposlušných" komunistů z PKS – byl pro ně často používán eufemistický výraz "afastamento" – se v životě strany staly běžným jevem až do nedávných dnů.¹⁹⁾

V padesátých letech se odehrály události, jež na delší dobu zbrzdily aktivity PKS. Pokračovala věznění význačných komunistů, mezi nimiž členů sekretariátu Cunhala a Militãa Ribeira, zatčených v roce 1949. Navíc začalo uvnitř PKS docházet k novým čistkám, na základě instrukce z Moskvy, jež přikazovaly, aby byli členové strany odchylující se od ortodoxní linie vylučováni. Ke zkušenostem, jak se bránit před "vnitřními nepřáteli" a infiltrací "imperialistickými agenty", přispěla také bratrská KSČ. V prosinci 1951 věnoval ÚV PKS na své schůzi pozornost příspěvku Klementa Gottwalda, který portugalští komunisté obdrželi patrně ve formě interní brožury. Gottwald informoval "o procesech se zrádci Šlingem, Švermovou, Clementisem a Slánským, kteří chtěli odevzdat Československo do rukou imperialistů."²⁰⁾ Po obeznámení se s předloženými fakty vedení PKS dospělo k závěru, že "pozorné studium [Gottwaldova příspěvku] má velký význam pro obranu strany před infiltrací nepřítele", a i když "referent pochází ze země, kde je komunistická strana u moci, je jeho práce aktuální a platná pro naši práci."²¹⁾

Atmosféra v PKS začala být v tomto období nepřehledná a viditelně se zjevila její nová tvář, plná podezíravosti a sektářství. Nepříznivé klima ve straně bylo ve druhé polovině padesátých let umocněno odhalením Stalinova kultu osobnosti na dvacátém sjezdu KSSS a rozdílnými postoji portugalských soudruhů k této události. Prezidentské volby v roce 1958 byly největším masovým protestem proti diktatuře. PKS postavila nejprve vlastního kandidáta – advokáta Arlinda Vicenteho, ale pod vlivem lidové podpory, jež se dostala generálovi Humbertovi Delgadovi, jeho kandidaturu týden před volbami stáhli a vyslovili generálovi prospěch. Po evidentním zmanipulování voleb došlo k všeobecnému zostření represí, jež ztížily činnost již značně oslabeného sekretariátu strany.

Do šedesátých let vstoupila PKS takřka triumfálně, neboť 3. ledna 1960 se zdařil útěk deseti vedoucích představitelů PKS z pevnosti Peniche, jež za Salazara sloužila jako vězení a byla "skutečným koncentračním táborem nacistického ražení, v němž zvlášť vybraní a vydrezírovaní dozorci udržovali železnou kázeň".²²⁾ S pomocí dozorce a příslušníka Národní gardy Josého Jorge Alvese unikli velmi riskantním způsobem Álvaro Cunhal, Joaquim Gomes, Francisco Miguel, Guilherme de Carvalho, Pedro Soares, Carlos Costa, Francisco Rodrigues, Jaime Serra, Rogério de Carvalho a José Carlos. Útěk z vězení Peniche²³⁾ si získal velkou publicitu jak v zahraničí, tak mezi portugalským národem.

Bezprostředně po útěku odjel Cunhal z bezpečnostních důvodů přes Paříž do Moskvy a v nepřítomnosti byl v březnu 1961 zvolen ústředním tajemníkem PKS.²⁴⁾ Rok a půl po útěku rozhodla PKS o přemístění části sekretariátu za hranice Portugalska, jelikož stávající situace už byla neúnosná. Na portugalském území zůstal výkonný výbor, který až do svržení salazaristického režimu pravidelně spolupracoval se sekretariátem. Od té doby se pozice vedení stabilizovala a PKS se již nedostala do prekérní situace, kdy byli vězněni všichni členové sekretariátu.²⁵⁾ Cunhal začal řídit PKS z exilu. S jistotou víme, že kromě Sovětského svazu pobýval často v Praze.²⁶⁾ V čele s Cunhalem se strategie PKS změnila – proti pravicovým tendencím tíhnoucí k povstání byly postaveny názory o pozvolném rozložení režimu a legálnímu nabytí demokratických svobod.

V šedesátých letech již byla Salazarova pozice značně otřesená nejen kvůli klesající zahraniční podpoře, sílícímu nesouhlasu s vedením koloniální války a zhoršující se ekonomické situaci země, ale také akcemi organizovanými opozicí, především pak PKS. V roce 1962 proběhly pod její patronací stávky v zemědělském Alenteju, tradiční komunistické baště. Také studentské nepokoje reagující na katastrofální situaci ve školství a v zemi byly pro PKS důležité, jelikož na jejich základě rozšiřovala svou členskou základnu. Přestože po úspěších dosažených na počátku šedesátých let následoval krutý útlak v podobě vražd a uvěznění dalších vedoucích představitelů PKS, dokázalo stabilizované vedení PKS dočasné oslabení aparátu překonat. V roce 1963 se uvnitř PKS vytvořily trockistické a maoistické skupiny, jež byly základem pro dvě nové stranické frakce: Marxisticko-leninský portugalský výbor (Comité Marxista-Leninista Português) a Frontu lidové akce (Frente de Acção Popular). Vznik nových uskupení předznamenal rozmnožení levicových politických proudů, jejichž vliv byl později zřejmý hlavně na univerzitách. V létě 1965 proběhl VI. sjezd PKS, který potvrdil taktiku a postupy protežované Cunhalem, zejména použití politické síly prostřednictvím stávek a manifestací. Na tomto sjezdu byl také schválen osmibodový program pro demokratickou a národní revoluci.

Na počátku sedmdesátých let se PKS již jevila jako nejsilnější opoziční politická organizace v Portugalsku. Portugalští komunisté na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zintenzívnili kontrolu v odborových svazech a řadu z nich postupně ovládli, což významně přispělo ke vzniku odborové ústředny Intersindical v roce 1970. Počáteční liberalizace za Caetana vyvolala v protifašistické opozici velké neshody. Zatímco socialisté se v čele s Máriem Soaresem pokoušeli zaujmout roli privilegované opoziční síly, s níž by měl Caetano vyjednávat o pozvolném přechodu k demokracii, komunisté chtěli s režimem radikálně skoncovat a nastolit nové demokratické zřízení. Dlouho diskutovaná alternativa jednotného národního protifašistického povstání proti režimu se kvůli rozporům a vzájemné rivalitě opozičních sil neuskutečnila a zásadní krok ke svržení čtyřicet osm let trvajícího režimu provedli příslušníci portugalské armády pod vedením Hnutí ozbrojených sil (Movimento das Forças Armadas).

Po vojenském převratu byla role PKS při formování demokratického Portugalska klíčová, neboť v povědomí portugalských občanů byla zakořeněna jako významná opoziční síla proti předešlému diktátorskému režimu. K poměrně snadné transformaci z vojenského hnutí na hnutí lidových mas rozhodně přispěla také skutečnost, že po dlouhém období konzervativní vlády bylo obyvatelstvo naladěno k podpoře levicových reforem. Tohoto společensky příznivého klimatu však dokázali z levicových sil mnohem lépe využít socialisté v čele s Máriem Soaresem a v parlamentních volbách 25. dubna 1975 zvítězili s trojnásobným náskokem před PKS. Neúspěch portugalských komunistů tkvěl ve vnitrostranických rozporech a v neschopnosti realizovat osmibodový program pro demokratickou a národní revoluci schválený na VI. sjezdu PKS. Po nevydařeném pokusu o levicový převrat 25. listopadu 1975 se očekávalo uvalení nových sankcí proti PKS. Překvapivě k nim však nedošlo a komunisté zůstali povolenou legální politickou stranou. Původně silné postavení PKS však v důsledku politických nezdarů a puče, který skončil fiaskem, postupně sláblo. Podpora voličů v období po tzv. Karafiátové revoluci mluví za vše : v roce 1976 obdržela PKS čtrnáct procent. Většího úspěchu dosáhla v roce 1982, kdy ji volilo téměř dvacet procent hlasujících občanů. Nicméně v devadesátých letech již byla bilance jejího zisku ve volbách katastrofální. V roce 1991 dosáhla PKS v koalici se stranou zelených osm procent a v roce 1999 přibližně o jedno procento více.

Levicové sympatie jsou v Portugalsku silně zakořeněny. V současnosti navíc mnoho Portugalců těžce snáší drsná opatření pravicové vlády premiéra Durãa Barrosa. Zdálo by se, že pro PKS nastává možnost návratu mezi hlavní politické strany. Hlavní překážkou takového vývoje je však neschopnost portugalských komunistů diskutovat o případných reformách a změnách ve straně, jež je stále pod vlivem půl století trvající "železné vlády" Álvara Cunhala, generálního tajemníka stojícího v čele strany od roku 1947 až do roku 1992.²⁷⁾

Vztahy mezi Portugalskem a Československem
Československo navázalo s Portugalskem diplomatické styky roku 1921, tedy v době, kdy byly obě země ještě mladými republikami. Po první světové válce byly mezi oběma státy dále uzavřeny další dvě dohody a dvě úmluvy: obchodní dohoda, dohoda o vzájemné právní pomoci ve věcech občanských a obchodních, úmluva o uznání a výkonu soudních rozhodnutí, úmluva o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních.²⁸⁾ Nejvýznamnější z těchto dohod byla obchodní dohoda, v níž bylo zakotveno, že Portugalci udělí Československu doložku nejvyšších výhod.²⁹⁾ Po pravicovém převratu v roce 1926 bylo zaznamenáno poškozování československého obchodu v důsledku stálých změn portugalského celního tarifu.³⁰⁾ K uzavření řádné obchodní smlouvy a vůbec k prohlubování československo–portugalských vztahů již nedošlo. Nástup konzervativního režimu v Portugalsku a s tím spojený vznik opozice navíc zbrzdil intenzitu korektních vzájemných styků. Portugalsko také pro první československou republiku, ohroženou především německým nacismem, nepředstavovalo strategicky důležitého partnera.

O tom, zda ve dvacátých a třicátých letech docházelo k podpoře portugalské antifašistické opozice ze strany Československa, prozatím nic nevíme. Spíše lze předpokládat, že nebyla zpočátku žádná, jelikož se oba státy teprve "oťukávaly". Jisté byly určité kontakty v obchodní rovině, neboť dle dochovaných údajů se v této době objem vzájemného obchodu pohyboval od čtyřiceti do šedesáti milionů Kč ročně, tedy dvě až tři promile celkového obratu zahraničního obchodu.³¹⁾

Mezi první kontakty Československa s portugalskou opozicí patří pozoruhodná kauza Bernarda Freunda, známého pod krycím jménem "René". Byl to československý občan židovského původu, který v roce 1930 převzal vedení mládežnické organizace portugalských komunistů, Svazu portugalských mládežnických komunistických organizací (Federação das Juventudes Comunistas Portuguesas).³²⁾ Pod jeho předsednictvím zaznamenala tato organizace nebývalý nárůst členské základny, z původních padesáti na několik stovek v roce 1932, kdy Freund alias "René" vedení FJCP opouštěl.³³⁾

To jsou jediná fakta, jež je možné o působení Bernarda Freunda v Portugalsku uvést s jistotou, další však spíš připomínají spekulace. Především není jasné, za jakých okolností se Freund do Portugalska dostal. Můžeme se pouze domnívat, že tam byl jako zkušený pracovník vyslán, a to s největší pravděpodobností Komunistickou internacionálou.³⁴⁾ Z této doby je totiž podobný případ zaznamenán, a to sice ve Francii, kde působil od počátku třicátých let jako instruktor Francouzské komunistické strany slovenský komunista Evžen Fried, vyslaný do této funkce Kominternou.³⁵⁾ Název organizace, již v Portugalsku Bernard Freund vedl, navíc nápadně připomíná obdobnou organizaci v Československu - Komunistickou studentskou frakci (Kostufra), jejímž funkcionářem snad mohl být také sám.³⁶⁾

S jistotou dále víme, že Freund byl v roce 1932 portugalskými úřady zatčen³⁷⁾ a vypovězen ze země.³⁸⁾ Jeho další osudy zásadně ovlivnily i budoucnost Portugalské komunistické strany. Freund se svojí manželkou Wilmou odcestoval do Moskvy, kde byl obviněn z donašečství a tím pádem zrady mezinárodního komunistického hnutí. V rámci stalinských čistek byli poté oba manželé Freundovi zavražděni (údajně v roce 1938).³⁹⁾ Případ Bernarda Freunda však nezůstal bez důsledku pro Komunistickou stranu Portugalska. Na VII. sjezdu Kominterny v roce 1935 se stalo údajné Freundovo zrádcovství základem pro obvinění PKS z nedůvěryhodnosti. Další podobná obvinění poté vedla k vyloučení PKS z Komunistické internacionály v roce 1938.

V portugalské historiografii je Bernard Freund líčen jako konfident československých úřadů, který po svém zatčení prozradil své spolupracovníky.⁴⁰⁾ Domnívám se, že tato charakteristika nemusí odpovídat realitě, neboť vychází z dobových dokumentů sovětské provenience, vytvořených v době stalinských represí a neblaze proslulých moskevských procesů. V každém případě však Bernard Freund zůstává nejvlivnější postavou antisalazaristické opozice 30. let, která pocházela z českého prostředí. Ze třicátých let je pro československou historiografii pozoruhodná také skutečnost "Pávlova"⁴¹⁾ zařazení do struktur Kominterny. "Pável" odjel z Portugalska 9. března 1934 a od té doby užíval krycího jména Fernando Queiróz. Portugalské historické prameny uvádějí, že Queiróz v Kominterně pracoval v Bureau Latino po boku Arthura Londona a pod vedením Dimitrije Manuilského.

V první polovině třicátých let vznikla v Portugalsku z podnětu PKS další opoziční organizace Portugalská lidová fronta (Frente Popular Portuguesa), jež byla součástí Portugalské protiválečné a protifašistické jednoty (Liga Portuguesa contra a Guerra e contra o Fascismo). Portugalská lidová fronta se snažila svůj vliv uplatňovat zejména v zahraničí, kde zveřejňovala informace o porušování demokratických principů v Portugalsku. Tak tomu bylo i v případě dopisu adresovanému tehdejšímu československému ministru zahraničí Kamilu Kroftovi, kde Portugalská lidová fronta upozorňuje na pomoc (peníze, zbraně, potraviny a také lidské zdroje) portugalské vlády španělským povstalcům.⁴²⁾

Tímto dopisem Portugalská lidová fronta nepřímo vyzvala československého ministra k solidaritě. Tento dokument mohl být jednou z hlavních příčin rozhodnutí československé vlády nedodat do Portugalska slíbené zbraně, neboť existovalo důvodné podezření, že by portugalská vláda poskytla zbraně generálu Francovi, což by bylo v rozporu s československým příslibem politiky nevměšování se do španělské občanské války. Tato informace je nepřímo potvrzena v tehdejším československém tisku, kde stojí: "Skutečně také československé úřady v posledních letech odepřely souhlas k vývozu různých druhů válečných materiálů do celé řady států z různých důvodů, v řadě případů s ohledem na svůj závazek nevměšování do španělské občanské války."⁴³⁾ Takový přístup československé vlády se však Portugalcům ani trochu nezamlouval a 18. srpna 1937 proto odvolali svého vyslance z Prahy, se zdůvodněním nevyřízené objednávky u československé zbrojařské firmy. Mezi Československem a Portugalskem tedy došlo ke zcela nevídané události. Po klidném období vzájemných vztahů, odehrávajících se převážně na obchodní úrovni, následovalo náhlé vypovězení diplomatických vztahů z portugalské strany. Českoslovenští diplomaté byli z postupu Portugalska velice překvapeni a snažili se veřejně ospravedlnit důvod zdržení zakázky.⁴⁵⁾

V roce 1937 byly diplomatické styky přerušeny. Tímto krokem také zanikly fungující dohody a úmluvy. Od té doby nebyla Portugalsku věnována v československých sdělovacích prostředcích taková publicita a také v portugalském tisku nebyly příspěvky o Československu tak časté jako ve dvacátých a třicátých letech.⁴⁵⁾ Pozornost nejen československých vládních činitelů, ale i celé společnosti se tehdy soustředila spíše na Španělsko. V této době vzniká například Výbor na pomoc demokratickému Španělsku a na 1400 českých a slovenských dobrovolníků odchází "k Madridu bojovat za Prahu." Podobný trend pokračoval i za druhé světové války, kdy se pozornost zástupců nezávislé československé vlády v Londýně obracela opět ke Španělsku. Na konci druhé světové války byli Portugalci informováni o situaci v Československu prostřednictvím deníku Diário de Notícias, který věnoval zvýšenou pozornost například Pražskému povstání.

Nicméně ani ukončení druhé světové války neznamenalo pro vzájemné československo-portugalské styky žádné zlepšení, neboť se Československo svým příklonem k Sovětskému svazu vzdálilo svému případnému nejzápadnějšímu evropskému partnerovi. Na druhé straně byl patrný vzrůstající zájem Portugalska a Československa o obnovení obchodních styků, které dosáhly přibližně stejného objemu jako v předválečné době. Do roku 1948 se průměrný objem vzájemného obchodu rovnal 51,3 milionů Kč.⁴⁶⁾ Avšak se zostřujícím se studenoválečným konfliktem téměř ustala československo-portugalská obchodní bilance a od roku 1948–1952 dosahoval průměrný objem obchodu 7,5 milionů Kčs. Po Stalinově smrti v roce 1953 byly opětovně položeny základy komunikačních kanálů mezi Východem a Západem, a v důsledku pozvolného tání došlo k zahájení československo-portugalských rozhovorů během jednání obchodníků Evropské hospodářské komise při OSN v Ženevě. Východiskem těchto rozhovorů byla mezibankovní dohoda mezi Československou státní bankou a Portugalskou bankou (Banco de Portugal), jež stanovila celkový roční objem vzájemného obchodu na 60 milionů Kčs (30 mil. na obou stranách).⁴⁷⁾

Vztahy obchodního rázu mezi Československem a Portugalskem nabíraly v padesátých letech na intenzitě a žádaly si minimálně zřízení stálého obchodního zastoupení, jelikož portugalské úřady udělovaly pouze měsíční vstupní víza. V létě 1956 provedlo Ministerstvo zahraničních věcí první sondáž o možném obnovení diplomatických styků Československa s Portugalskem, jelikož s obnovením diplomatických styků by se mohly lépe řešit otázky obchodní, ale i politické. V padesátých letech byly tedy učiněny vstřícné kroky Portugalska k Československu a naopak. Z výsledků sondáží organizovaných Ministerstvem zahraničních věcí vyplynulo, "že podle neoficiálních názorů portugalských diplomatů brání eventuální dohodě jednak čs. stanovisko podporující indické požadavky na vymanění portug[alské] kolonie Goy z portugalského područí, jednak události v Maďarsku a s nimi vzniklé zvýšené napětí v mezinárodních vztazích."⁴⁸⁾

Poznámky:

1) J. A. Silva Marques, Relatos da clandestinidade, o PCP visto por dentro, Lisboa: Ediçőes Jornal Expresso, 1976, s. 359.

2) Dále také Kominterna.

3) Druhý sjezd Portugalské komunistické strany se konal 29. – 30. května 1926.

4) O Militante, únor 1957, Ročník 24, 3. série, č. 91; Tento časopis je k dispozici v Universidade de Coimbra- Centro de Documentação de 25 de Abril.

5) Třetí sjezd PKS byl prvním ilegálním sjezdem pronásledované strany. Na tomto sjezdu byla vytvořena Národní rada protifašistické jednoty (Conselho Nacional de Unidade Antifascista), jejíž vznik podpořily všechny opoziční skupiny protifašistické akce. Cf. Álvaro Cunhal, Duas intervençőes numa reunião de quadros, Lisboa: Editorial Avante!, 1991, s. 25–26.

6) Ibid., s. 102.

7) Prohlášení vypracované představiteli sekretariátu PKS v obtížných ilegálních podmínkách v Portugalsku nebylo Kominternou schváleno. Bylo rozhodnuto vypracovat nový text, který odpovídá zveřejněné verzi. Definitivní podoba dokumentu vznikla po "Pávlových" úpravách. Cf. José Pacheco Pereira, Álvaro Cunhal, uma biografia política «Daniel» o Jovem revolucionário (1913–41), Volume 1, 1999, Temas e Debates, s. 117. Ke sporům představitelů Portugalské komunistické strany vedlo také složení dvoučlenné delegace, která se mohla právoplatně účastnit jednání – byli to pouze Pável a Bento Gonçalves, reprezentativní funkcí byl pověřen Gilberto de Oliveira. Mladý Álvaro Cunhal byl do delegace přizván tehdejším tajemníkem PKS Bentem Gonçalvesem. Cunhal byl delegován na VI. sjezd Kominterny mládeže.

8) Od odjezdu z Portugalska se "Pável" stal "Queirozem".

9) Álvaro Cunhal, op. cit., 1991, s. 17.

10) Na tento fakt upozorňuje například Álvaro Cunhal ve svém románu Até amanhã, camaradas!, kde líčí tajnou schůzku komunisty " Até amanhã, camaradas!, Editorial Avante!, 1977. V Československu vyšel v roce 1989 v překladu Josefa Lysoňka. Manuel Tiago, Na shledanou, soudruzi, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. Je zajímavé, že Cunhal prozradil svůj umělecký pseudonym teprve v roce 1994.

11) Viz. kapitola Podpora Československého komunistického režimu portugalské opozici.

12) V červenci 1936 byl "Pável" vyslán Kominternou do Španělska. V únoru 1937 se dostal do Portugalska, kde se ujal řízení sekretariátu PKS. Podařilo se mu stranu aktivizovat, a to především zřízením ilegálních tiskáren, kde se každý týden začal tisknout Avante! (Kupředu!) v nákladu 10.000 výtisků. V lednu 1938 byl "Pável" zatčen v jednom z ilegálních domů PKS a vyslýchán. S pomocí dalších komunistů a ošetřovatele se "Pávlovi" a předákovi mládežnických hnutí Antóniovi Gomesovi Pereirovi podařilo v dubnu 1938 z Aljube uniknout. Tento útěk byl vyšetřovatelům Kominterny velice podezřelý a posloužil jim později jako další argument při vylučování PKS z Kominterny. Cf. Dicionário de história de Portugal, coord. António Barreto, Maria Filomena Mónica, s. 628-630.

13) Členové sekretariátu PKS – tajemník Bento Gonçalves, José de Souza a Júlio Fogaça přibyli do Lisabonu z Moskvy 9. listopadu 1935 a již dva dny po příjezdu byli zatčeni, a to všichni tři naráz. "Od zatčení v roce 1935 až do roku 1941 se PKS nevzpamatovala z uvěznění těchto klíčových osob a její organický úpadek se stupňoval každým dnem." José Pacheco Pereira, op. cit. (1999), s. 146.

14) Dále také jako KSSS.

15) Kominterna však byla rozpuštěna v roce 1943, a tak její VII. sjezd v roce 1935 zůstal posledním, kterého se PKS zúčastnila.

16) Cf. Álvaro Cunhal, op. cit., (1991), s. 118.

17) Cf. Álvaro Cunhal, O Partido com Paredes de Vidro, Lisboa: Ediçőes Avante!, 2002, s. 254. Jedná se o šesté vydání knihy, jež vyšla poprvé roku 1985 ve stejném nakladatelství. Cílem autora knihy bylo vyvrátit mýty o PKS jako sektářské straně, která skrývá své záměry. Název je pak přímou reakcí na pomluvy tvrdící, že PKS je "strana uzavřená v bunkru s tlustými betonovými stěnami".

18) V roce 1943 měla PKS 1.200 členů, o tři roky později již 4.800 členů a roku 1947 ještě o 3.200 více. José Pacheco Pereira, A sombra: estudo sobre a clandestinidade comunista, Lisboa: Gradiva, 1982, s. 13.

19) Jako příklad "renegátů" uveďme Francisca Ferreiru ("Chico da C. U. F."), vyloučeného v roce 1965, J. A. Silvu Marquese, vyloučeného v roce 1970, Zitu Seabrovou, vyloučenou na plenární schůzi 6. května 1988. Do Karafiátové revoluce byli vylučováni především komunisté, nesouhlasící s oficiálním stanoviskem PKS. Tak tomu bylo také v případě nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Od roku 1974 byli vylučováni také reformátoři strany a stoupenci tzv. eurokomunismu.

20) Cf. A propósito de certas questőes internas do PC da Tchecoslováquia, brochura contendo extratos do informe de Clément Gottwald ŕ sessão do CC do PCC em 6 Dezembro 1951. V Portugalsku byly úryvky z Gottwaldovy publikace otištěny 14. prosince 1951 v novinách Por uma paz duradoura, por uma democracia popular, Ed. Avante, s/d, impr. Arquivo Mários Soares, složka č. 2597.005.

21) Ibid.

22) José Dias Coelho, Odboj v Portugalsku, Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966, s. 121.

23) Dnes je v pevnosti Peniche ze 16. století zřízeno muzeum dotované státem. Expozice se vztahuje k salazaristické diktatuře a návštěvníci se během prohlídky mohou podívat i do jednotlivých cel. Podle mého názoru je poněkud na škodu, že je muzeum jednostranně zpolitizováno jako prokomunistické.

24) Tento post byl neobsazený od smrti Benta Gonçalvese v roce 1942.

25) Cf. Joaquim Pires Jorge, Com uma imensa alegria, notas autobiográficas, Lisboa: Editorial Avante!, 1984, s. 72.

26) Tuto informaci nepřímo potvrdil také sám Cunhal. Zprostředkovaný rozhovor, 19. 12. 2002.

27) K jednomu z projevů Cunhalovy stalinistické nesmiřitelnosti patřilo například to, že koncem roku 1974 odmítl přijmout generálního tajemníka Španělské komunistické strany Santiaga Carrilla. Carrillo byl jedním z teoretiků eurokomunismu, jehož některé principy formuloval ve své knize Eurokomunismus a stát. V portugalském vydání tato kniha vyšla v roce 1977 v nakladatelství Editorial Presença.

28) Státní ústřední archiv Praha (dále jen SÚA), KSČ-ÚV- 02/4, Politické byro 1954–62, sv. 144, a. j. 190–191, b. 18. Všechny čtyři dohody byly podepsány v Lisabonu. Obchodní dohoda byla podepsána 11. prosince 1922 a ostatní tři jmenované dohody 23. listopadu 1927.

29) SÚA, KSČ-ÚV-02/1, Předsednictvo ÚV KSČ 1971–1976, sv. 160, a. j. 163, b. 4.

30) Archiv ministerstva zahraničních věcí v Praze (dále jen AMZV), Politické zprávy r. 1927, Mimořádná politická zpráva č. 8, příloha k č. j. 96/27 pol, Lisabon, 22. listopadu 1927.

31) Převzato od doc. Jana Klímy, Dějiny Portugalska, 1996, s. 239.

32) Svaz portugalských mládežnických komunistických organizací bylo seskupení založené v roce 1929, soustředilo se na pořádání různorodých pouličních akcí a manifestací, členové vydávali časopis O Jovem, který vycházel v letech 1930–36. Publikování časopisu O Jovem bylo přerušeno na krátkou dobu v roce 1932, kdy byl O Jovem na přechodnou dobu nahrazen časopisem Frente Vermelha.

33) José Pacheco Pereira, Álvaro Cunhal, uma biografia política «Duarte» o Dirigente clandestino (1941–49), volume 2, 2001, Lisboa: Temas e Debates, s. 96.

34) Bylo by logické, kdyby byl vyslán Kominternou, neboť nepředpokládám, že by českoslovenští komunisté projevovali přílišný zájem o Portugalsko. Další vývoj vztahu Kominterny k Freundovi to však zřejmé popírá. Jakým způsobem se tedy Freund do vedení této organizace dostal, zůstává skutečně záhadou. Je krajně nepravděpodobné, že by se jako cizinec dostal "přirozenou" cestou na tak významný post v portugalském komunistickém hnutí.

35) Viz. Karel Bartošek, Zpráva o putování v komunistických archivech. Praha–Paříž (1948–1968), Praha– Litomyšl, Paseka, 2000, str. 132; Tomeš Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století, Praha: Paseka, 1999, str. 343, heslo Fried Eugen.

36) Za tuto připomínku děkuji Petru Kourovi.

37) "Vláda (portugalská - pozn. LK) má velké obavy, aby komunistické hnutí nebylo ze Španělska zavlečeno do Portugalska, a nařídila proto přísnou kontrolu komunistů i všech osob z komunismu podezřelých; řada skutečných i domnělých komunistů byla zatčena, mezi nimi i čsl. příslušník Bernard Freund se svou manželkou." AMZV, Politické zprávy 1932, Dr. Karel Štrup 26. 1. 1932 – zpráva běžná č. 3., str. 1.

38) Fernando Rosas, J.M. Brandão de Brito, Dicionário de história do Estado Novo, Lisboa: Círculo de Leitores, 1996, s. 174.

39) Ibid.

40) Výklad těchto událostí je dle J. P. Pereiry následující: Představitelé PKS byli obviněni z neuposlechnutí instrukcí vydaných Kominternou. Případ Bernarda Freunda alias "Reného" byl považován za obzvlášť vážný, neboť ho PKS doporučila do výkonného výboru Mládežnické komunistické Internacionály poté, co Freund vypovídal během věznění přičemž takové chování bylo ve speciálních instrukcích Kominterny odsouzeno a výkonný výbor PKS o tom měl okamžitě podat zprávu. Tento fakt byl pro Kominternu nepřijatelný a způsob, jakým poté jednal Svaz portugalských mládežnických komunistických organizací byl jejími představiteli označen za fiasko. Nejenže Freund se svou ženou zmizeli po návratu do Sovětského svazu ve stalinských čistkách, ale dokonce byl tento případ konfidentství označen jako jeden z hlavních důvodů vyloučení PKS z Komunistické internacionály v roce 1938. Cf., José Pacheco Pereira, op. cit., (2001), s. 129.

41) "Pável" - viz. kapitola Portugalská komunistická strana.

42) AMZV, Politické zprávy 1936, /příloha k č. 62/dův/36, 9. září 1936. Dokument je možné studovat v originálním znění – francouzštině. Předpokládám, že tento dopis byl hromadný a obdržely ho i ostatní demokratické státy. "[...] le gouvernement de la dictature au Portugal est en train de fournir aux rebelles espagnols un secours aussi important qu'effronté. Argent, armes, munitions, carburants, vivres, traversent ŕ chaque instant les frontičres qui séparent les deux pays. Et la chose ne s'arrête point lŕ. Il y a d'autres fournitures, il y a aussi des fournitures humaines [...]"

43) Zahraniční politika, sborník pro studium mezinárodních otázek politických, hospodářských a právních. Řídí Jaroslav Papoušek. 1937, ročník XVII, vydáním a nákladem tiskařské, nakladatelské a novinářské společnosti Orbis, Kronika za měsíc srpen (s. 518–579), s. 522.

44)"Jak vyšlo najevo, nebylo vůbec možno vzhledem k závazkům Zbrojovky, zejména vůči československému státu, dodati Portugalsku v žádaných lhůtách žádaná kvanta kulometů typu, pro který se portugalská vláda rozhodla. Proto učinilo ministerstvo zahr[aničí]" ve věci Portugalsku novou nabídku v tom smyslu, že by se zasadilo o to, aby žádané lhůty dodací všech partií byly přesně dodrženy, při čemž by však byly dodány kulomety typu jiného, a to typu v československé armádě výhradně užívaného a pro ni v přítomné době ve velkých kvantech vyráběného, což samo o sobě je důkazem skvělých vlastností tohoto typu. Portugalská vláda zamítla tuto nabídku [...]." Ibid., s. 523.

45) "V denním tisku a různých revuích uveřejněno, jako obvykle, více článků o ČSR, dodaných namnoze vyslanectvím." AMZV, Politické zprávy 1932, Zpráva běžná číslo 26, odesláno z Lisabonu dne 8. srpna 1932.

46) SÚA, KSČ-ÚV-02/2, Politické byro 1954–62, sv. 144, a. j. 190-191, b.18.

47) Ibid.

48) Ibid.

Vaše reakce...

zpět