PWSV | Vol. 2 No. 4 duben 2003 | Studie | Karel Sieber

Česká reflexe procesu s Rudolfem Slánským¹⁾

Téma československých politických procesů konce čtyřicátých a začátku padesátých let jistě není nové. Řečeno, napsáno nebo natočeno toho o nich bylo už mnoho. Dá se snad dokonce říci, že posledních padesát let, během kterých byly procesy interpretovány, reinterpretovány, dezinterpretovány nebo dokonce mýtizovány, představuje ještě zajímavější historii než samé procesy samé.

Rozsáhlá literatura, sahající od vylíčení individuálních lidských příběhů prostřednictvím osobních zpovědí a memoárů²⁾ až po monografie čerpající z československých archívů, nás podrobně zpravuje o posloupnosti jednotlivých zákroků bezpečnostního aparátu a o několikrát měněné "linii", kterou se příprava "pražského procesu" ubírala. Známe mnoho jednotlivých detailů, a čím více jich je, tím více se nabízí otázka, co tedy ještě vlastně o procesech padesát let od jejích konání nevíme.

Až zarážející je fascinace, s níž se historici obracejí právě k procesu s Rudolfem Slánským. Vyšetřování a soudní líčení, na jehož konci bylo ze čtrnácti obviněných jedenáct (počítaje v to i bývalého generálního tajemníka strany) popraveno, bylo jistě i v souvislostech tehdejšího východního bloku něčím mimořádným - ve stínu tohoto "velkého procesu" však zůstaly další procesy, které byly se slánskyádou spojeny prostřednictvím konstrukce "protistátního a protistranického spikleneckého centra" a které byly v jistém smyslu možná dokonce významnější tím, že myšlenku o existenci tohoto centra aplikovaly v jednotlivých rezortech. Rozsudky smrti v nich byly sice podstatně vzácnější, přitom však nebyla prakticky žádná důležitá státní nebo stranická instituce, které by se úplně vyhnuly.

Díky bezprostřední návaznosti na proces se Slánským je snad obecněji znám případ Marie Švermové, dosud ale nebyl v odborné literatuře systematicky a samostatně pojednán proces s československými diplomaty, s pracovníky bezpečnosti, ministerstva národní obrany nebo s komunistickými národohospodáři ve své době označenými nálepkou "Velké trockistické rady".

Přitom právě tyto procesy určily na dlouhou dobu atmosféru v jednotlivých postižených institucích a na dobu ještě o něco delší formovaly mentalitu jejich pracovníků, charakterizovatelnou coby "mentalitu zlomené páteře". Zvláště zřejmě je to v těch institucích, kde současně s procesem rehabilitací probíhala i "recyklace elit" a kde se do funkcí vracely i někteří z odsouzených - například na ministerstvu zahraničí Karel Dufek, Ladislav Holdoš nebo Vavro Hajdů.

Podobně neznámým fenoménem zůstává i psychologie těch, kteří do situace obětí procesů dostali jen téměř - z československé diplomacie připomeňme případy Gertrudy Sekaninové-Čakrtové nebo Pavla Winklera.

Inventura stavu dosavadního bádání odhaluje řadu otazníků i ve věci samotného procesu se Slánským. Jakkoli snad víme, ČÍM tento proces byl, nedokážeme dosud uspokojivě odpovědět na otázku, PROČ byl. Kdo rozhodl o tom, že tento proces bude? Proč o tom rozhodl? Byl vůbec někdo, kdo učinil takové rozhodnutí, nebo proces jen vyvstal ze setkání několika náhod? Ani zevrubné studium archívních pramenů dosud nedalo spolehlivou odpověď na otázku po logice procesu.

Jeden z příkladů podobné možnosti podvojného výkladu historických událostí uvádí ve své knize Studené válka a sovětský pocit nejistoty³⁾ jeden z respektovaných historiků studené války Vojtěch Mastný. Uvažuje mimo jiné o tom, jak politické procesy ve střední a východní Evropě a náznaky připravované čistky v Sovětském svazu vyložit. Řada z odsouzených patřila k Berijovým lidem, říká, to může naznačovat, že Stalin připravoval Berijův pád. Zároveň ovšem většina organizátorů procesů patřila k Berijovým lidem, procesy je tedy možno interpretovat jako zásadní posílení Berijova mocenského postavení. Čili je to právě tak, ledaže by to bylo právě opačně, a patří jistě ke kladům Mastného knihy, že se na rozdíl od pokleslé studenoválečné sovětologie⁴⁾ nepokouší toto dilema "rozřešit" nepodloženou spekulací a že připouští, že "je velmi nesnadné rozpoznat, kdo kým hýbal a proč".⁵⁾

Cílem této stati pochopitelně není podat úplného přehledu alternativ toho, kdo v procesu se Slánským kým hýbal a proč, natož pak přijít s pokusem o "definitivní" výklad. O jakousi - pochopitelně velmi schematickou - sumarizaci hlavních a vzájemně různě slučitelných hypotéz jsem se nicméně pokusil.⁶⁾

Tyto jistě různě věrohodné výkladové rámce jsou přitom spojeny s historickým vývojem interpretace procesů a s nejvýznamnějšími příspěvky, které se na toto téma postupně objevily v odborné literatuře.

Rehabilitační komise
Podstatná část historie výkladu politických procesů je spojena se jménem Karla Kaplana a s jeho pracemi na toto téma (asi nejvlivnější z nich je Zpráva o zavraždění generálního tajemníka⁷⁾). Je velmi obtížné nezmínit v této souvislosti skutečnost, která řadu z těchto publikací problematizuje. Autor v nich často cituje dokumenty o politických procesech, které nashromáždily rehabilitační komise, působení těchto rehabilitačních komisí však žádné kritické analýze nepodrobuje. Působí dost zvláštně, když historik cituje dokumenty komise, v níž před lety sám - ještě jako pracovník stranického aparátu - působil, a to bez toho, že by tuto skutečnost explicitně připomenul.

Samotné rehabilitační komise by si přitom kritické zhodnocení svého působení zasloužily, už proto, že působily mimo jiné v určitém politickém prostředí, které se v jejich činnosti významně odráželo. Kolderova komise oproti dvěma Barákovým komisím nenashromáždila žádný další principiálně významný materiál, přesto její závěry byly podstatně odlišné. Z působení Kolderovy komise vznikly dva větší rozsáhlejší soubory dokumentů - první z nich (z 27. listopadu 1962) je na Pražském webu pro studenou válku k dispozici v elektronické podobě.⁸⁾

V dokumentech vzniklých v procesu rehabilitací najdeme takové kuriozity, jako je například zpráva tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu Josefa Urválka (prokurátora v procesu s Miladou Horákovou stejně jako v procesu s Rudolfem Slánským) o nutnosti dodržovat v soudnictví princip presumpce neviny nebo neméně pozoruhodný záznam z debaty⁹⁾ politického byra, v němž se Bruno Köhler, Viliam Široký a Karol Bacílek shodují s Antonínem Novotným o nutnosti potrestat viníky "porušování socialistické zákonnosti". Stranické rehabilitační komise navíc usilovaly spíše než o důkladnou právní analýzu procesů především o jejich ideologické "objasnění",¹⁰⁾ přičemž toto "objasnění" bylo v úzkém vztahu k momentálním mocenským potřebám strany a ještě spíše jejích vůdců. Z toho pak vyplývala úloha režimních historiků spočívající v obhajobě momentálního stranou zaštítěného stanoviska. Pokud se měnil výklad dějin, nebylo to proto, že by se měnila fakta, ale proto že se měnil "pohled" na ně.¹¹⁾

Nezbytným předpokladem takového stavu bylo chápání soudobých dějin jako problému vyhrazeného úzce vymezené kastě nomenklaturních dějepisců, favorizovaných kromě jiného výhradním přístupem k archivním fondům.

Vzhledem k tomu, že materiál shromážděný rehabilitačními komisemi je třeba brát s velkou rezervou, roste logicky význam dalších historických pramenů, umožňujících důkladnější ověřování (nebo naopak zpochybnění) výsledků komunistické historiografie. Jednou z možností při trvající nedostupnosti zahraničních (amerických a ruských) archivů je orální historie. I v Kaplanových pracech najdeme odkazy na rozhovory s nejrůznějšími (dnes už často nežijícími) pamětníky, odkazy často uváděné jako údajný obsah nevydané knihy Moje rozhovory. Z předmluvy ke knize Mocní a bezmocní však bohužel vyplývá, že autor, svého času patřící do první z oněch dvou kategorií, tyto rozhovory "vedl jako tajemník rehabilitační komise ÚV s některými vedoucími funkcionáři" a že "původní účel rozhovorů do značné míry předurčil i jejich obsah".¹²⁾

OKAPI a "Velký metař"
Na to, že i Pillerova komise působící v letech 1968 - 1969 měla svá omezení a že i tvrzení z jejích dokumentů nemohou být nekriticky přejímána, upozornil ve své studii Operace Velký metař¹³⁾ Jiří Šolc. "Tradované" pojetí "pražského procesu" se úspěšně pokusil zpochybnit novým pramenným materiálem, vycházejícím zejména ze svědectví bývalých příslušníků exilové organizace generála Františka Moravce, která na počátku padesátých letech fungovala v západoněmeckém Bensheimu.

Tento výklad, který se (na rozdíl nepodložených dezinformací britského novináře Stewarta Stevena¹⁴⁾) opírá o svědectví plukovníka Františka Ostrého (ale - jak připomíná Karel Pacner¹⁵⁾ - i o svědectví dalších příslušníků třetího odboje, jako například generála Herberta Němce a generála Miloše Knorra), Kaplanův výklad okolností Slánského zatčení podstatným způsobem reviduje. Nejzřetelněji se ukazují slabiny přístupu spočívajícího ve zkoumání problému na základě dokumentárních pramenů zachycujících informace pouze jedné ze stran studenoválečného konfliktu.

Stejně tak popisuje pomocí nového pramenného materiálu úlohu bensheimské organizace OKAPI v napsání dopisu, kterým byl Slánský zván k útěku do emigrace a který byl později použit jako jeden z hlavních důkazů při konstrukci procesu, také historik Igor Lukeš, jehož výkladový koncept je založen na prolnutí se životních osudů několika navzájem v podstatě cizích lidí a na hypotéze o setkání opačných motivů různých dobových aktérů. ¹⁶⁾

Je jistě otázkou na delší diskusi, na kolik budou dosavadní čeští vykladači Slánského procesu ochotni do setrvalého obrazu českých dějin tyto nové hypotézy integrovat. O větší otevřenost debaty o politických procesech usiloval už diskusní seminář, který Pražský web pro studenou válku uspořádal na začátku prosince minulého roku k tématu celoblokových souvislostí československých, maďarských, bulharských a rumunských procesů. Prostor pro diskusi snad nabídne i konference Československé politické procesy v 50. letech, kterou v Praze ve dnech 14. - 16. dubna 2003 spolupořádá Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.¹⁷⁾

Poznámky:

1) Tato stať je rozšířenou verzí referátu předneseného 17. prosince 2002 v rámci kulatého stolu na téma Komunisté proti komunistům: Proces s Rudolfem Slánským a jeho celoblokové souvislosti.

2) LONDON, Artur: Doznání. Československý spisovatel, Praha 1990. LÖBL, Eugen: Svedectvo o procese s vedením protištátneho sprisahaneckého centra na čele s Rudolfom Slánskym. Vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava duben 1968. SLÁNSKÁ, Josefa: Zpráva o mém muži. Svoboda, Praha 1990. BARTOŠEK, Karel, HOLDOŠ, Ladislav: Svědek Husákova procesu vypovídá. Naše vojsko, Praha 1991. Český vězeň. Ed. Karel Bartošek. Litomyšl, Paseka 2001.

3) MASTNÝ, Vojtěch: Studená válka a sovětský pocit nejistoty 1947 - 1953. Stalinova léta. Aurora, Praha 2001.

4) Nemohu si odpustit na tomto místě připomenutí vysvědčení, které americké sovětologii vystavil izraelský humorista Efraim Kishon. Mezi postavy jeho satirické povídky "Jak se luští kód aneb Systém obětní beránek", pokoušející se s pomocí "nejmodernějších" metod a "nejdůvěrnějších" informací odhalit poměry v sovětském politbyru, patří také Bernie Schwarz, "osvědčený odborník na ruské vnitřní záležitosti a zároveň autor bestselleru "Berija - muž budoucnosti" " V okamžiku, kdy selžou pokusy odvodit mocenskou pozici jednotlivých sovětských vůdců z nejrůznějších absurdních kritérií, začíná počítač Pentagonu chrlit varianty všech možných mocenských konfigurací: "Kosygin - Podgornyj - Brežněv prohnilí imperialističtí agenti. Soudruzi Suslov - Poljanskij v čele pracujících mas. Poljanskij -- Brežněv podlí sionistickoameričtí zrádcové. Soudruzi Podgornyj - Suslov - Kosygin budou vládnout železnou rukou." A tak dále. (KISHON, Ephraim: Nevděk světem vládne. Konsultace, Praha 1991, str. 140-144.) Nelze jistě přehlédnout, že v publikacích, jejichž autoři byli během studené války počítáni k "experts on Russia", lze najít mnoho inspirujícího. Někdy se však nad "politologickou" disciplínou známou jako "estimating Soviets" jen těžko ubráníme úsměvu.

5) MASTNÝ, c. d. , str. 172.

6) Jde o rozšířenou verzi tabulky připravené pro Lidové noviny, v nichž vyšla z pochopitelných důvodů jen její zkrácená podoba. (LN, příloha Orientace, 30. listopadu 2002.)

7) KAPLAN, Karel: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Mladá fronta, Praha 1992.

8) Je dostupný na adrese http://coldwar.cz/kolder.htm.

9) Srv. http://coldwar.cz/kold4.htm a navazující stránky.

10) Příkladem budiž například klasický ideologický text Jiřího Hendrycha - http://coldwar.cz/kold3.htm a navazující stránky.

11) Těžko dnes někomu upírat právo na myšlenkový vývoj (zvláště vede-li takový vývoj od působení v aparátu totalitní strany ke kritickému zkoumání této strany), nicméně popírání nebo zamlčování peripetií takového myšlenkového vývoje může být dosti kontraproduktivní.

12) KAPLAN, Karel: Mocní a bezmocní. Sixty-Eight Publishers, Toronto 1989, str. 7.

13) ŠOLC, Jiří: Operace "Velký metař". In: Historie a vojenství, 1995/4, str. 80.

14) STEVEN, Stewart: Splinter Factor. Lippincott, Philadephia 1974. Český překlad vydalo pod názvem Výbušnina v roce 1991 v Praze nakladatelství SAKKO, v jehož vedení se podle údajů obchodního rejstříku během devadesátých let vystřídali dva bývalí důstojníci předlistopadové československé rozvědky, bývalý důstojník StB, dva ruští státní příslušníci a dnešní tajemnice poslaneckého klubu KSČM Vědunka Stuchlíková. Naposledy kniha v pozměneném českém překladu vyšla (s podtitulem Komunistické zločiny a CIA) v bratislavském nakladatelství Eko-konzult v roce 2001.

15) Srv. Pacnerův text v tomto čísle PWSV (http://coldwar.cz/kent.htm).

16) LUKEŠ, Igor: Der Fall Slánský. In: Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 1999/4, str. 465. Týž: The Rudolf Slansky Affair: New Evidence. In: Slavic Review, Spring 1999.

17) Informace o programu konference, v době napsání tohoto příspěvku nedostupné na oficiálních internetových stránkách ÚSD AV ČR (http://www.usd.cas.cz), je možno najít na adrese http://www.cas.umn.edu/newsconf.htm.

Vaše reakce...

zpět